94 C 3/2022 - 116

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Martinem Slováčkem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozena [datum], bytem [adresa], zastoupená [Jméno Zástupce A], advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Afghánská islámská republika – Velvyslanectví Afghánské islámské republiky se sídlem U Nesypky 1473/5, 150 00 Praha 5, zastoupená [Jméno Zástupce B], advokátem se sídlem [adresa], o zaplacení částky [částka] eur s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku částku [částka] s úroky z prodlení jdoucími - z částky [částka] v sazbě 10 % ročně ode dne 1. června 2020 do zaplacení, - z částky [částka] v sazbě 8,25 % ročně ode dne 1. června 2021 do zaplacení, - z částky [částka] v sazbě 8,5 % ročně ode dne 1. srpna 2021 do zaplacení, - z částky [částka] v sazbě 8,5 % ročně ode dne 1. listopadu 2021 do zaplacení, - z částky [částka] v sazbě 8,5 % z ročně ode dne 1. prosince 2021 do zaplacení, - z částky [částka] v sazbě 11,75 % ročně ode dne 1. ledna 2022 do zaplacení a - z částky [částka] v sazbě 11,75 % ročně ode dne 1. února 2022 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám [Jméno Zástupce A], advokáta, na náhradě nákladů řízení částku [částka].

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 3. října 2022 došlou stejného dne zdejšímu soudu ve znění její změny učiněné podáním ze dne 16. listopadu 2022 došlé soudu stejného dne a připuštěné jeho usnesením ze dne 4. června 2024, čísla jednacího 94 C 3/2022-60, ve znění opravného usnesení ze dne 26. září 2024, čísla jednacího 94 C 3/2022-110, domáhala na žalované zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku z titulu dlužné mzdy a náhrady mzdy za dobu trvání pracovního poměru žalobkyně u žalované. Odůvodňovala pravomoc českých justičních orgánů k projednání věci odkazy na ustanovení § 2 zákona čísla 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS), v platném znění, v návaznosti na články 20 odstavce 2, 21 bodu 1. písmena a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), ze kterých citovala. Odkazovala rovněž na ustanovení § 9 odstavce 2 písmena c), § 85a a § 85 odstavce 3 zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v platném znění.

2. Žalobkyně líčila, že na základě dvou pracovních smluv uzavřených na dobu určitou byla zaměstnankyní žalované v době od 23. března 2020 do dne 21. prosince 2021. Ke dni 23. srpna 2021 s ní žalovaná rozvázala pracovní poměr neplatnou výpovědí bez uvedení jakéhokoliv výpovědního důvodu ve smyslu § 52 zákona čísla 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen ZP), v platném znění. Určení neplatnosti výpovědi se domáhala v samostatném soudním řízení, ve kterém bylo její žalobě vyhověno. Pracovní poměr žalované tak zanikl až uplynutím sjednané doby určité ke dni 21. prosince 2021. Navíc oznámila žalované dopisem ze dne 23. září 2021 doručeným dne následujícího, že trvá na dalším zaměstnávání. Do konce trvání pracovního poměru jí však žalovaná nepřidělovala práci, čímž nesplnila svou základní pracovněprávní povinnost plynoucí z ustanovení § 38 odstavce 1 písmena a) ZP. Žalobkyni z popsaných důvodů přísluší dle ustanovení § 69 odstavce 1 ZP náhrada mzdy za období od 21. září 2021 do 21. prosince 2021 v částkách po [částka] eurech za každý jednotlivý měsíc, celkem tedy v částce [částka].

3. Žalobkyně doplňovala, že jí žalovaná neuhradila ani mzdu za období trvání pracovního poměru a faktického výkonu práce, tedy za období ode dne 21. srpna 2021 do 20. září 2021 ve výši [částka]. Tato mzda měla být uhrazena šekem, jenž však nikdy nebyl žalobkyni proplacen. Žalovaná své závazky neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy. Další dílčí doplatky představuje částka [částka] za období ode dne 23. března 2020 do dne 20. dubna 2020, tedy za první měsíc trvání pracovního poměru, za který jí žalovaná vyplatila pouze [částka]. Dále za období ode dne 21. března 2021 do dne 20. dubna 2021 jí žalovaná vyplatila mzdu pouze v částce [částka] eura, zůstala jí dlužna částku [částka] eura. Nakonec jí žalovaná dluží částku [částka] za období ode dne 21. května 2021 do dne 20. června 2021, za který jí namísto smluvně sjednané mzdy ve výši [částka] uhradila pouze částku [částka]. Doplňovala, že požaduje úroky z prodlení z jednotlivých dílčích dlužných částek ode dne následujícího po posledním dni kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, ve kterém vznikl nárok na mzdu či náhradu mzdy s odkazem na ustanovení § 141 odstavce 1 ZP.

4. Žalobkyně nesouhlasila s argumentací žalované, že by se na pracovněprávní vztah účastnic řízení mělo aplikovat právo Afghánské islámské republiky. Neobstojí odkaz na ustanovení článku 3 odstavce I. pracovní smlouvy ze dne 21. prosince 2020, podle kterého budou řešeny podle zákonů a předpisů Afghánské islámské republiky pouze otázky nouzového volna a nemocenské dovolené. Ve vztahu k možnosti rozvázat pracovní poměr a ke mzdovým nárokům žalobkyně žádná volba práva učiněna nebyla. Sjedná pracovní smlouva má vztah k právu různých zemí, takže se při určení rozhodného práva postupuje podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) čísla 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen nařízení Řím I) účinného ode dne 17. prosince 209. Dle jeho článku 3 odstavce 1 platí, že se smlouva řídí právem, které si strany zvolí, přičemž volba může dopadat na celou smlouvu nebo pouze její část. Podle ustanovení článku 8 odstavce 1 nařízení Řím I nesmí být bez ohledu na článek 3 zaměstnanec, zde žalobkyně, v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by v případě neexistence volby práva bylo použito na základě odstavců 2, 3 a 4 tohoto článku, tedy práva. českého. Citovala z ustanovení článku 8 odstavce 2 věty první, odstavců 3 a 4 nařízení Řím I, podle nichž se vztah mezi účastnicemi řízení ze dvou pracovních smluv řídí právem České republiky v otázkách, na které nedopadá výslovně volba práva. Zmiňovala i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2022, spisové značky 31 Cdo 833/2022, v němž dovolací soud uzavřel, že při rozvázání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou, jež má vztah k různým zemím a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby práva rozhodného podle článku 3 odstavce 1 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení ZP. Závěry Nejvyššího soudu plně dopadají na vztah žalobkyně a žalované.

5. Žalobkyně rovněž odmítala námitky žalované a nedůvodná nařčení o účelovosti jejího postupu a o snaze obohatit se na úkor bývalého zaměstnavatele. Žalovaná se žalobkyní neplatně rozvázala pracovní poměr, což potvrdila soudní rozhodnutí vydaná v souvisejícím řízení spisové značky 94 C 2/2021 vedeném rovněž u Městského soudu v Praze. Žalobkyně nepostupuje nijak účelově, pouze se brání nezákonnému jednání žalované a domáhá se svých oprávněných zákonných nároků na doplatek dlužné mzdy a náhradu mzdy ve smyslu § 69 ZP. Odkazovala na odstavce 40., 41. a 43. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023, čísla jednacího 2 Co 33/2023-203, podle nichž mezi stranami se sjednaná volba práva týkala jen nouzového volna a nemocenské dovolené, nikoliv celého vztahu založeného pracovní smlouvou. Aplikace cizího práva na celý kontrakt mezi účastnicemi řízení při sjednání pracovní smlouvy dohodnuta nebyla. Jedná se o rozsudek vydaný právě v řízení o neplatnosti výpovědi, kterým Vrchní soud v Praze jako odvolací potvrdil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, čísla jednacího 94 C 2/2021-127, jímž soud určil neplatnou výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni dopisem žalované ze dne 23. srpna 2021. Citovala z článku 6 odstavce 2 písmena a) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy čísla 80/934/EHS (dále jen Římská úmluva) se zdůrazněním, že sjednaným místem výkonu práce dle pracovní smlouvy bylo Velvyslanectví Afghánské islámské republiky v Praze, přičemž území zastupitelských úřadů, tedy i velvyslanectví, jsou součástí území přijímajícího státu. Zdůrazňoval nutnost aplikace práva České republiky na vztah mezi účastnicemi řízení s citací článku 10 odstavce 1 písmen b) a c) Římské úmluvy. Doplňovala i citace ustanovení § 109 odstavce 1, § 141 odstavce 1 a § 69 odstavce 1 ZP ohledně úroků z prodlení. Zmiňovala též § 513, 1968 věty první a 1970 zákona čísla 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), v platném znění. Žalovaná se dostala se splněním oprávněných mzdových nároků žalobkyně do prodlení a stíhá jí povinnost hradit vedle dlužné mzdy či náhrady mzdy též úroky z prodlení jako příslušenství pohledávky podle právního řádu České republiky.

6. Žalobkyně rozebírala nedůvodnost argumentace žalované odkazující na příkrý rozpor požadavku na placení úroků z prodlení s právním řádem Afghánské islámské republiky, konkrétně se zásadami islámu s odkazem na verš číslo 2279 obsažený v Sunam ibn majah, svazek 3, hadíth. Podle žalobkyně správný překlad odkazované části textu zakazuje pouze přijímání nadměrných nebo nezákonných úrokových sazeb za půjčené peníze. Nevztahuje se tak na úroky z prodlení se splněním běžného smluvního závazku, ale pouze zákazu lichvy považované za nezákonnou i v českém právním řádu s odkazem na ustanovení § 1796 o.z. a § 218 zákona čísla 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění. Odmítala popsaný způsob překladu zásadních právních pojmů, které mají naprosto odlišný význam a důsledky, jak jej provádí žalovaná. Na pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou a na práva a povinností z něj plynoucí nedopadají, netýkají se jej ani vzdáleně, neboť se nejedná o půjčení finančních prostředků za nepřiměřeně/nemravný vysoký úrok. Zákonný úrok z prodlení představuje sankci za nesplnění, zde sjednané smluvní povinnosti, na kterou nelze rozhodně nahlížet totožnou optikou jako na lichvu, jež má zcela jiné definiční znaky. Za nepravdivé považovala i tvrzení žalované, že právní řád jejího domovského státu neobsahuje zmínku o úrocích, respektive sankci za prodlení s úhradou peněžité pohledávky, s odkazem na článek 735 občanského zákoníku Afghánské islámské republiky, který zakotvuje oprávněný požadavek věřitele peněžitého závazku požadovat ztrátu za opožděnou platby dlužníka v sazbě 3 % ročně. Odmítala i argumenty žalované odkazující na ovládnutí území jejího domovského státu hnutím Tálibán a jeho plné podřízení právu šaría. Legitimita současného režimu na území Afghánistánu nebyla Českou republikou a ostatně ani mezinárodním společenstvím, včetně Evropské unie, uznána. Sama žalovaná v předcházejícím řízení argumentovala pracovním i občanským zákoníkem, které byly vydány na území Afghánistánu a nabyly platnosti a účinnosti ještě před převzetím vlády ze strany Tálibánu v roce 2021. Nabízí se rovněž otázka, zda by neměla být v projednávané věci zohledněna také úroková sazba 12,14 % platná pro veřejnoprávní instituce v domovském státu žalované, která je nepochybně rovněž veřejnou institucí. Nárok žalobkyně na hrazení úroků z prodlení z dlužné mzdy a náhrady mzdy je jistě poprávu, jak podle českého, tak dle afghánského práva, minimálně ve výši 3 % ročně.

7. Žalobkyně nesouhlasila s krácením mzdy o částku [částka] za první měsíc existence pracovního poměru, kterou žalovaná založila na argumentaci, že na uvedený měsíc připadla doba trvání pracovního poměru o dva dny kratší. Žalovaná odhlíží od faktu, že dny 21. března a 22. března 2020 připadly na víkend, sobotu a neděli, takže pracovní poměr vznikl až od prvního pracovního dne. I v případě jeho sjednání od dne 21. srpna 2020 připadajícího na sobotu by výše mzdy byla stejná. Považovala za nerozhodné, zda je víkend považován za dny pracovního klidu i v Afghánské islámské republice. Podle afghánského práva se dny pracovního volna neposuzují, pouze nucené volno a nemocenská dovolená. I v případě dopadu rozhodného práva Afghánské islámské republiky na celý závazkový právní vztah mezi stranami nemůže být žalobkyně na území České republiky, kde práci konala, zbavena ochrany podle ZP, tedy ani nároku na dny pracovního klidu podle českého práva. Odmítala rovněž závěr, že by v zaměstnání absentovala po dobu čtyř pracovních dnů v období ode dne 21. května do dne 20. června roku 2021. Připouštěla vědomost o existenci dopisu obsahujícího upozornění žalované s datem 23. června 2021 založeného v rámci sporu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Jeho obsah spisu však zpochybňovala. Navíc onen „vytýkací dopis“ zmiňuje pouze dvoudenní absenci, čímž se v samotných listinách žalované objevují vnitřní nesrovnalostí, kterými se jen pokouší zdůvodnit svůj nezákonný postup vůči žalobkyni. Odmítala rovněž tvrzení o svém pochybení při předání čísla bankovního účtu pro účely výplaty mzdy za období od 21. března do 20. dubna 2021, což mělo mít za následek vznik škody na straně žalované ve výši [částka] eura představující zbytečně a navíc zaplacené bankovní poplatky. Žalobkyně předala žalované správné údaje. Naopak protistrana při zadávání údajů do příkazu k platbě pochybila, takže zmíněná srážka je nezákonná. Trvala na tom, že jí šek na mzdu za období od 21. srpna do 20. září 2021 ve výši [částka] vyplacen nebyl. Ani vyplněný bankovní příkaz k provedení převodu této částky není důkazem o vyplacení mzdy žalobkyni. Odvolává-li se žalovaná na výplatní listiny, ty nejsou potvrzením či souhlasem se správností provedený výplat, jak žalovaná tvrdí. Tím méně důkazem o tom, z jakých důvodů mělo dojít ke snížení mzdy žalobkyně.

8. Žalobkyně v průběhu řízení doplňovala ve vztahu k tvrzeným neomluveným absencím za období do 21. května do 20. června 2021, že o dnech nepřítomnosti v zaměstnání vedla vždy se žalovanou elektronickou komunikaci. E-mailem ze dne 27. června 2021 zaslala žalované potvrzení lékaře o probíhající nemoci. Lékařská zpráva ze dne 25. června 2021 pak potvrzuje, že byla dne 18. června 2021 na lékařském vyšetření a od té doby se léčí s akutním zánětem hltanu. Dny 18. a 21. června 2021 představují rozhodně omluvené absence z důvodu nemoci žalobkyně a návštěvy u lékaře. Dne 14. června 2021 měla omluvenou absenci v práci kvůli očkování proti onemocnění COVID – 19, jak potvrzuje zpráva o ambulantním vyšetření ze dne 27. června 2021. Všechny tři, nikoliv žalovanou nesprávně uváděné čtyři, absence byly z důvodu nemoci nebo návštěvy lékaře a řádně omluveny. Žalovaná v e-mailu ze dne 28. června 2021 potvrdila přijetí potvrzení od lékaře a existenci svého interního předpisu, podle něhož má žalobkyně nárok na 20 dní placeného indispozičního volna ročně, přičemž dle samotného sdělení žalované ke dni 28. června 2021 vyčerpala teprve 8 dní. Neexistuje tedy důvod, aby žalobkyni nebyly v plné výši proplaceny i sporné tři dny její nepřítomnosti v práci. Žalobkyně rozhodně nesouhlasila se srážkami ze mzdy, jak žalovaná tvrdí. Naopak v e-mailech ze dnů 27. června a 29. června 2021 opakovaně žádá o vyplacení zbývající části mzdy za výše uvedené období, tedy částky [částka] dodnes neprávem zadržované. Odkazuje-li žalovaná na výplatní pásky, pak jsou psány jazykem, jenž nebyl komunikačním mezi stranami. Tento závěr plyne z přiložené elektronické komunikace vedené v angličtině.

9. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uplatněný nárok považovala za nezákonný, rozporný s mezinárodními závazky České republiky a neoprávněný. Na počátku řízení hodnotila žalobu jako zmatečnou a v ní obsažená skutková tvrzení za zavádějící a nepodložená. Namítala účelovou snahu žalobkyně obohatit se na úkor žalované v situaci jejích existenčních potíží, což představuje neloajální postup žalobkyně a její amorální postoj s přihlédnutím k pracovní pozici, na které pro žalovanou pracovala. Původně odmítala závěry žalobkyně o neplatném ukončení pracovního poměru v rozporu s dikcí § 52 ZP kvůli absenci některého z taxativně vymezených výpovědních důvodů. Závěry žalobkyně nemají oporu v platném právu, zejména v mezinárodních normách, a v aplikaci diplomatických závazků České republiky. Žalobkyně řeší otázku příslušnosti soudu, zcela však opomíjí hmotněprávní stránku věci. Za rozhodné pro pracovněprávní vztah mezi účastnicemi řízení považovala právo Afghánské islámské republiky, podle něhož byl pracovní poměr sjednán. Žalobkyně si musela být volby rozhodného práva dobře vědoma od počátku trvání pracovního poměru s odkazem na článek 3 odstavec I. pracovní smlouvy ze dne 21. prosince 2020. V něm účastnice výslovně prohlásily, že ujednání smlouvy výslovně neupravená, zejména vztahující se k úpravě absence z důvodu nemoci a dovolené, se řídí právními předpisy domovského státu žalované. K volbě rozhodného práva nečinila žalobkyni žádné výhrady a pracovní smlouvu bez dalšího uzavřela. Neopodstatněné jsou tak její námitky o rozporu výpovědi z pracovního poměru se ZP. Žalovaná skutkově vymezila výpovědní důvod odkazem na politickou situaci v Afghánistánu a z toho plynoucí nedostatek finančních prostředků velvyslanectví, což představuje relevantní důvod pro ukončení pracovního poměru.

10. Žalovaná doplňovala, že podle afghánského práva je možné pracovní poměr ukončit i bez udání důvodu v situaci nezávislé na vůli zaměstnavatele a dané vyšší mocí nebo válečným a politickým konfliktem v zemi původu. Ze strany České republiky dosud nedošlo k uznání režimu vlády Tálibánu v Afghánistánu. Nový režim nebyl uznán hostitelskou, přijímající zemí zaměstnavatele žalobkyně, který tak nebyl v inkriminované době srpna roku 2021 objektivně schopen nezávisle na jeho vůli zajistit další fungování velvyslanectví v přijímající zemi, neboť veškeré finanční zajištění jeho fungování v České republice ze strany Tálibánu bylo odmítnuto a znemožněno, čímž došlo v důsledku postoje České republiky jako přijímajícího státu ke znemožnění další činnosti zaměstnavatele na jejím území v původním rozsahu. Kvůli finanční tísni a nemožnosti zajistit si prostředky pro své fungování v hostitelské zemi, stejně jako v důsledku neplnění diplomatických závazků České republiky a neuznání vlády Tálibánu v Afghánské islámské republice, byla žalovaná nucena hromadně ukončit pracovní poměr se zaměstnanci v hostitelské zemi, a to minimálně do okamžiku zlepšení situace a znovuobnovení diplomatických závazků České republiky a fungování zaměstnavatele na jejím území. Žalovaná nabízela žalobkyni možnost další spolupráce v režimu dobrovolnickém, což protistrana odmítla, ačkoliv si nové situace v Afghánistánu byla vědoma. Žalovaná tak byla nucena nezávisle na své vůli ukončit pracovní poměry se svými zaměstnanci, které o nastalé situace politického konfliktu a finančních obtíží informovala v souladu s podmínkami pracovní smlouvy. Pracovní poměr ukončila v souladu s platným ujednáním a s rozhodným právem. Podmínky stanovené afghánským právem žalovaná dodržela a předkládané skutečnosti osvědčují důvodnost jejího postupu dle článku 4 pracovní smlouvy.

11. Žalovaná doplňovala, že žalobkyně nevysvětluje způsob výpočtu částky [částka] z titulu dlužné náhrady mzdy za období od 21. září 2021 do 21. prosince 2021, což činí žalobní požadavek zmatečným. Shodně u nároku na úhradu částky [částka] eura absentují tvrzení žalobkyně, z čeho vyvozuje uplatněnou dlužnou mzdu, takže žalovaná nemůže její nárok relevantně posoudit. Z opatrnosti jej rovněž neuznávala. Neuznávala od počátku ani příslušenství tvrzené pohledávky.

12. Žalovaná po skončení souvisejícího řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru předkládala relevantní právní úpravu Afghánské islámské republiky týkající se úroků z prodlení. Nemají v jejím domovském státě žádnou právní úpravu a jsou pro příkrý rozpor s pravidly a zásadami islámu zakázány. Právní úprava afghánského práva stanoví pouze běžnou úrokovou sazbu veřejnoprávních institucí, zejména bank, vůči podnikatelským subjektům, která se za poslední dobu ustálila od 1. června 2021 na sazbě 12,14 %. Vedle absence relevantní právní úpravy je tento institut od počátku plně podřazen právu šaría, které je od roku 2021 uznáno jako jediné platné právo na území Afghánistánu pod nadvládou režimu Tálibánu, jenž zakázal již i běžný úrok veřejného sektoru. Odkazovala na sbírku Sunam ibn majah, Volume 3, Hadíth, příslušné verše Koránu Haades, sbírky psaných zásad práva šaría, podle nichž nelze úroky požadovat.

13. Žalovaná k jednotlivým dílčím dlužným částkám odmítala nárok žalobkyně na úhradu částky [částka] s úroky z prodlení sazby 8,5 % ročně jdoucími z této částky ode dne 1. listopadu 2021 na údajné dlužné mzdě za období od 21. srpna do 20. září 2021. Nárok v plné výši uhradila ke dni 4. října 2021, neboť se dne 8. října 2021[Anonymizováno]do sféry žalobkyně dostal bankovní šek na proplacení této částky, což žalobkyně tvrdila svým podpisem na výplatní listině. U částky [částka] eura rozebírala, že dílčí částku [částka] za období od 23. března do 20. dubna 2020 nebyla žalobkyni vyplacena, neboť její pracovní poměr začal až dne 23. března 2020, takže v dotčeném období náležela žalobkyni mzda pouze za 27 dní, které byly žalobkyni řádně proplaceny, zbylé kráceny. Odůvodněné krácení mzdy proběhlo stejným způsobem a bez námitek i u dalších dvou zaměstnankyň žalované. Za období ode dne 21. března do dne 20. dubna 2021 snížila žalovaná výplatu mzdy o [částka] eura z titulu náhrady škody vzniklé žalované kvůli pochybení na straně žalobkyně, jež nahlásila špatné bankovní údaje k výplatě mzdy. Uvedená částka představuje zbytečně vynaložené bankovní poplatky za storno výplaty a řádné nové zaslání žalobkyni. Škoda je účtována k její tíži. K jejímu uhrazení došlo i s odkazem na ustanovení § 250 ZP na základě dohody o srážce ze mzdy předpokládané ustanovením § 146 odstavce 2 písmena b) ZP, neboť žalobkyně souhlasila s popsaným postupem žalované, což stvrdila svým podpisem na archu o výplatě mzdy za příslušný měsíc. Konečně za období od 21. května 2021 do 20. června 2021 snížila žalovaná mzdu žalobkyně o [částka] za čtyři dny neomluvené absence v práci. I s tímto snížením mzdy žalobkyně po dohodě se žalovanou souhlasila, jak stvrdila svým podpisem příslušného výplatního archu. Možné snížení mzdy pro porušení pracovních povinností žalobkyně jako zaměstnankyně bylo sjednáno v pracovní smlouvy v článku 3. odstavci IV.

14. Žalovaná po výzvě soudu nadále vyslovovala přesvědčení o aplikovatelnosti práva Afghánské islámské republiky na mzdové nároky žalobkyně a zejména na příslušenství pohledávky. Odkazovala na verše 2277, 2278 a 2279 hadíth, Sunam ibn majah, ze kterých citovala se závěrem, že všechny formy úroků jsou v domovském státě žalované nezákonné a způsobují Alláhovo prokletí. Dopadají nejen na lichvu, ale i požadavek na placení úroků, neboť slovo „riba“ nacházející se v originálu textu představuje nejen úrok, ale i lichvu. Argumentaci žalobkyně o počátku pracovního poměru v pondělí 23. března 2020 doplňovala, že dny 21. a 22. března 2020 bezprostředně předcházející vzniku pracovního poměru připadaly na víkend v České republice, avšak ve zřizovatelské státě žalované počíná pracovní týden sobotou a den klidu připadá pouze na pátek, takže argumenty žalobkyně jsou liché.

15. Žalovaná i na závěr trvala na nepoužitelnosti českého práva na mzdové nároky žalobkyně. Jeho aplikovatelnost nelze dovozovat z rozsudku Vrchního soudu v Praze v související věci týkající se zániku pracovněprávního vztahu. Měl-li by být uplatněn striktní výklad evropské legislativy, pak by u domnělého nároku žalobkyně byla případně ochotna uznat pouze nárok na náhradu mzdy do konce trvání pracovního poměru v celkové částce [částka], tedy 3 × [částka] za období od 21. září do 20. prosince 2021, avšak bez příslušenství tvořeného úroky z prodlení. U tvrzených omluv nepřítomnosti v práci v období ode dne 21. května do dne 20. června 2021 popírala, že by došlo k řádné a včasné omluvě žalobkyně. Fakt, že elektronické zprávy došly žalované, neznamená akceptaci řádnosti omluvy z její strany. Žalobkyně ve vztahu k částce [částka] eura po celou dobu pracovního poměru ničeho nenamítala, ačkoliv o dílčích srážkách věděla a akceptovala je podpisem příslušného mzdového archu za jednotlivé relevantní kalendářní měsíce. U úroků z prodlení doplňovala, že na ně v současné době dopadá psané právo šaría zakotvující jednoznačně nemorálnost tohoto požadavku žalobkyně z vůle boží. Jedná se o psaný kodex práva mající aplikační přednost před občanským zákoníkem Afghánské islámské republiky, který spadá do doby před nastolením nadvlády Tálibánu. V současné době lze takový kodex aplikovat, neodporuje-li výslovným ustanovením práva šaría, jak jsou jeho pravidla písemně zaznamenána v koránu a doplňujících textech hadíth a proroka. Odmítala požadavek na příslušenství, případně byla připravena uznat je maximálně do sazby 3 % ročně plynoucí z civilního práva Afghánské islámské republiky. Skutkový stav a důkazní prostředky:

16. Žalobkyně v postavení zaměstnankyně uzavřela se žalovanou v postavení zaměstnavatele s účinností ke dni 23. března 2020 pracovní smlouvu na dobu určitou do 20. prosince 2020 v postavení místní zaměstnankyně Velvyslanectví Afghánské islámské republiky v Praze (tehdy deklarovala žalovaná svou adresu [adresa]). Ve smluvních podmínkách byla mimo jiné sjednána pracovní doba od 9:00 do 16:00 hodin s pěti pracovními dny v týdnu od pondělí do pátku. Žalovaná se zavázala vyplatit žalobkyni měsíčně mzdu ve výši [částka] ke konci každého měsíce, neuvedeno zda smluvního či kalendářního. Žalobkyni svědčil dle smlouvy nárok na 20 dnů volna ročně. V případě neoprávněného důvodu nepřítomnosti měla žalovaná právo žalobkyni volno odebrat a smlouvu vypovědět před uplynutím lhůty jejího trvání. Výslovná volba rozhodného práva pro celý smluvní vztah absentuje. Pouze v článku 3. odstavci I. ve druhé větě se nachází text: „Nouzové volno a nemocenská dovolená budou řešeny podle zákonů a předpisů Afghánské islámské republiky.“ Na první smlouvu navazovala druhá pracovní smlouva uzavřená na období ode dne 21. prosince 2020 do dne 21. prosince 2001 s jinak shodným textem. Tyto skutečnosti vzal soud za prokázané ze dvou pracovních smluv ze dnů 23. března 2020 a 21. prosince 2020 v anglickém originálu a českém překladu. První předložený překlad zaslaný se žalobou ze dne 3. října 2021 doplnila žalobkyně dalším překladem opravujícím pouze chybně uvedené datum počátku vzniku pracovního poměru u první pracovní smlouvy, u níž původní překlad chybně uvádí v závěru smlouvy datum 21. prosince 2020 jako den vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou, což je v rozporu s anglickým textem i článkem 2. v anglickém originálu i českém překladu.

17. Dopisem ze dne 23. srpna 2021 zaslala žalovaná žalobkyni dokument označený jako „Vyplývající/podmíněná výpověď pracovní smlouvy“. Oznámila skončení smlouvy s jednoměsíční výpovědní lhůtou s účinností do dne 20. září 2021 s odvoláním na situaci v Afghánistánu, v němž došlo k pádu vlády a k převzetí řízení téměř celé země ze strany Tálibánu. Žalovaná nemá žádné pokyny z Kábulu a neví nic o budoucnosti afghánského velvyslanectví v Praze. Disponuje pouze jedním měsíčním platem pro všechny zaměstnance a k rozhodnutí o ukončení pracovního poměru dospěla po dokončení všech kroků disciplinárního řízení velvyslanectví na základě vyhodnocení aktuální situace, dostupných informací a finančních prostředků. Pro případ obdržení nového pokynu pokračovat v práci velvyslanectví přislíbila zajistit rozpočet a při splnění podmínky uznání nové vlády hostitelskou zemí obnovit pracovní smlouvy všem zaměstnancům. Nabídla rovněž žalobkyni práci v postavení dobrovolnice. Žalobkyně reagovala dopisem odeslaným dne 23. září 2021, v němž oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání a řádném vyplácení mzdy až do skončení pracovního poměru dne 20. prosince 2021. Dopis zaslala v češtině i v anglickém překladu. Tyto skutečnosti vzal soud za prokázané z písemné výpovědi žalobkyně v anglickém originálu a českém překladu ze dne 23. srpna 2021, z písemné reakce žalované a z podacího lístku k ní ze dne 23. září 2021, který jako adresáta doporučené zásilky uvádí Velvyslanectví Afghánistánu se sídlem [adresa]. Žalobkyně připojila též internetový výstup z webových stránek České pošty, s.p., o sledování zásilek, podle něhož její dopis žalovaná obdržela ke dni 24. září 2021.

18. Žalobkyně ještě před podáním žaloby sdělovala svému zástupci, že jí za dobu trvání jejího pracovního poměru žalovaná vyplatila na mzdách za jednotlivé měsíce trvání pracovního poměru ke dni 21. dubna 2020 částku [částka], částky po [částka] eurech ke dnům 29. května, 24. června, 22. července, 24. srpna, 23. září, 26. října, 25. listopadu a 22. prosince 2020, stejné částky ke dnům 22. ledna, 24. února a 22. března 2021, ke dni 10. května 2021 částku [částka] eura, ke dni 25. května 2021 částku [částka], částku [částka] ke dni 25. června 2021[Anonymizováno]a částky po [částka] eurech ke dnům 2. srpna, 17. srpna a 8. října 2021, kdy první a poslední platba měly proběhnout prostřednictvím šeků. Ještě před podáním žaloby se obrátila žalobkyně prostřednictvím svého zástupce na žalovanou dopisem ze dne 26. září 2022 s předžalobní výzvou k zaplacení částky [částka] eura sestávající z dlužné náhrady mzdy za období ode dne 21. září 2021 do dne [datum] (3 x [částka]), z dlužné mzdy za období 23. března do 20. dubna 2020 ve výši [částka], za období od 21. března do 20. dubna 2021 ve výši [částka] a za období od 21. května do 20. června 2021 ve výši [částka]. Stejného dne zástupce žalobkyně výzvu odeslal na stávající adresu žalované doporučenou listovní zásilkou. Tyto skutečnosti vzal soud za prokázané z elektronických zpráv žalobkyně adresovaných [jméno FO] ze dnů 9. září a 18. října 2022, z předžalobní výzvy k plnění ze dne 26. září 2022 a z podací stvrzenky k ní ze stejného dne. Ve výzvě požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroků z prodlení a nákladů právního zastoupení v celkové částce [částka], včetně náhrady za daň z přidané hodnoty (dále jen DPH).

19. Žalobkyně podala u nadepsaného soudu ke dni 22. listopadu 2021 žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 23. srpna 2021. Rozsudkem ze dne 6. prosince 2022 soud žalobě vyhověl, výrokem I. určil neplatnost výpovědi a výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka]. Na věc aplikoval ZP, obecněji rozhodný právní řád České republiky. K odvolání žalované napadený rozsudek potvrdil Vrchní soud v Praze jako odvolací svým rozhodnutím ze dne 15. listopadu 2023. Shodně se soudem prvního stupně na věc aplikoval ZP s dovětkem, že pracovní smlouvy omezily dohody o aplikaci cizího práva pouze na nouzové volno a nemocenskou dovolenou v jejich článcích 3 bodu I. Uzavřel, že volba práva Afghánské islámské republiky na celý kontrakt rozhodně dohodnuta nebyla. S odkazy na rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU) ve věcech C-133/08 a C-29/10 zdůraznil, že článek 6 odstavce 2 písmena a) Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (sdělení čísla 64/2006 Sbírky mezinárodních smluv) musí být vykládáno v tom smyslu, že vykonává-li zaměstnanec svou práci v několika smluvních státech, je zemí, v níž ve smyslu tohoto ustanovení při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, ta země, v níž nebo z níž zaměstnanec, s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci, skutečně plní podstatnou část povinností vůči zaměstnavateli. V hodnocené věci pak žalobkyně prokazatelně konala práci na území České republiky v Praze, takže rozhodným je právo České republiky. Tyto skutečnosti vzal soud za prokázané z připojeného spisu Městského soudu v Praze vedeného pod spisovou značkou 94 C 2/2021, zejména ze žaloby žalobkyně ze dne 22. listopadu 2021, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, čísla jednacího 94 C 2/2021-127, a z rozsudku Vrchního soudu v Praze jako odvolacího ze dne 15. listopadu 2023, čísla jednacího 2 Co 33/2023-203. Oba nabyly právní mocí ke dni 12. ledna 2024.

20. Z výpisů z účtu žalobkyně vedeného u UniCredit Bank a.s. za období ode dne 1. května do 31. května 2021, 1. června až 30. června 2021 a 1. srpna až 31. srpna 2021 vzal soud za prokázané, že jí na účet od žalované byly připsány ke dni 10. května 2021 částky [částka] eura, ke dni 25. května 2021 částka [částka], ke dni 25. června 2021 částka [částka] a částky po [částka] eurech ke dnům 2. srpna a 17. srpna 2021.

21. Žalovaná dokládala „Příkazem k převodu do zahraničí a v cizí měně do tuzemska“ podaným u Československé obchodní banky, a.s. ke dni 4. října 2021, že poukazovala ve prospěch žalobkyně částku [částka] v říjnu roku 2021, kdy číslo účtu příjemce znělo [č. účtu], což je IBAN účtu k žalobkyni zmíněný v předchozím odstavci, který byl jinak vede v měně euro a nese číslo [č. účtu], tedy konečné devítičíslí IBAN. Doklad o připsání této částky na účet žalobkyně však žalovaná nepředložila. Stejně jako doklad o proplacení šeku ze dne 8. října 2021, jehož převzetí žalobkyně potvrdila ke dni 8. října 2021. Zní na částku [částka] a nese datum stejného dne. Žalovaná přes výzvy soudu nebyla schopna předložit výpis ze svého účtu prokazující, že sporná částka [částka] v říjnu roku 2021 byla skutečně fakticky vyplacena žalobkyni, ať již v hotovosti či bezhotovostním převodem ve prospěch jejího účtu, nebyla schopna předložit doklady o proplacení šeku na částku [částka]. Omezila se na tvrzení, že veškeré své účetní doklady již zaslala ministerstvu financí současného režimu Afghánistánu, se kterým vázne komunikace.

22. Žalovaná k důkazu ještě nepředkládala v arabštině sepsané výplatní listiny týkající se nejen žalobkyně, ale i dalších zaměstnanců žalované za období ode dnů 21. srpna do 20. září 2021, 23. března do 20. dubna 2020, 21. března do 20. dubna 2021 a 21. května do 20. června 2021. Přes výzvu soudu jejich překlady do češtiny nepředložila. Netvrdila ani, že by kromě potvrzení o převzetí mzdy v deklarovaných výších obsahovala výplatní listina nějaký další text zakládající snad existenci dohod mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnancem či zaměstnanci. Pouze z podpisu samotné výplatní listiny dovozovala, že žalobkyně akceptovala snížené výplaty mezd za jednotlivé sporné měsíce o částky dvakrát [částka] (první měsíc trvání pracovního poměru na přelomu března a dubna roku 2020 a období ode dne 21. května do dne 20. června 2021) a uzavřela dohodu o náhradě škody na částku [částka] eura, kterou měla žalovaná zaplatit bezdůvodně na bankovních poplatcích kvůli tomu, že jí žalobkyně měla sdělit chybné platební údaje a žalovaná poplatky vynaložila nadbytečně kvůli stornu nesprávné odesílané platby její přesměrování na správný účet. Opět nepředložila žádný pozitivní důkazní prostředek o tom, že by jí žalobkyně ony chybné platební údaje nějakým svým právním jednáním poskytla. Žalovaná v písemné replice ze dne 28. srpna 2024 žádala soud o prodloužení lhůty k předložení překladu těchto výplatních archů kvůli probíhajícím dovoleným, k jednání soudu konanému o více než čtyři týdny později překlady nedoložila a důkazní návrhy na závěr neměla.

23. Ve vztahu ke sporu o právním úpravu příslušenství, konkrétně úroku či úroků z prodlení na území domovského státu žalované, byly k důkazu předloženy a provedeny překlady veršů 2273 až až 2279, Hadíth ze sbírky Sunam inb majah, stejně jako článek 735 občanského práva (zákoníku) Afghánistánu. S ohledem na níže uvedené právní závěry o rozhodném právu České republiky pro pracovněprávní vztah mezi účastnicemi tohoto řízení soud neučinil z důkazních prostředků o cizím právu žádná relevantní skutková zjištění.

24. Žalobkyně byla léčena s akutním zánětem hltanu nejméně v období od 18. června do 25. června 2021 u [právnická osoba]., což vzal soud za prokázané z lékařské zprávy, nálezu praktické lékařky [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 25. června 2021. Dne 27. června 2021 absolvovala ambulantní vyšetření na Otorhinolaryngologické klinice 3. lékařské fakulty a Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Jednalo se patrně o reakci na první dávku očkování přípravkem Moderna proti covidu-19. Ve zdravotnickém zařízení jí byla provedena punkce, naříznutí a rozšíření v celkové anestezii. Nyní popsané skutečnosti vzal soud za prokázané ze zprávy o ambulantním vyšetření podepsané za uvedené zdravotnické pracoviště lékařem [tituly před jménem] [jméno FO].

25. Ke dni 27. června 2021 zaslala žalovaná na adresu Velvyslanectví Afghánistánu ([e-mail]), [jméno FO] ([e-mail]), [jméno FO] ([e-mail]) a osobu jménem [jméno FO] ([e-mail]) potvrzení o její nemoci a chirurgickém zákroku ze dne 27. června 2021 Doplňovala, že jí lékař požádal, aby zůstala doma do zlepšení stavu. Žádala o práci z domova a doplacení částky [částka], neboť při poslední výplatě obdržela na místo částky [částka] pouze částka [částka]. Zaměstnanec žalované [jméno FO] reagoval elektronicky tak, že v souladu se zásadami žalované má každý zaměstnanec ročně právo na celkem 20 dní indispozičního s potvrzením od lékaře a 20 dní dovolené po schválení vedoucím mise. Žalobkyně již měla využít osm dní indispozičního volna podle záznamů ambasády, dovolená může pokračovat nad dvacet dní, bude však neplacená. Sražená částka třídenního platu z minulého měsíce nastala kvůli její absenci, jež nemůže být proplacena. Žalobkyně reagovala následujícího dne zprávou, že v roce 2021 byla nemocná pouze jeden nebo dva dny, takže rozhodně nemohla překročit 20 dní nemoci, ani 20 dní dovolené, ze které dosud čerpala pouze osm dní. Žádala o sdělení, kterých osm dní měla být dle záznamů žalované nemocná, aby mohla být situace vysvětlena. Doplňovala, že jeden zaměstnanec ambasády má každý pátek volno. Žádala tedy nadále o zaplacení částky [částka]. Tyto skutečnosti vzal soud za prokázané z elektronických zpráv žalobkyně zasílaných na čtyři adresy uvedené v úvodu tohoto odstavce ve dnech 27. června a 29. června 2021 a z reakce shora jmenovaného zaměstnancem žalované [jméno FO] ze dne 28. června 2021 ve 14:08 hodin.

26. Skutkový stav popsaný v odstavcích 16. až 25. shora vzal soud za prokázaný po dokazování provedeném při jeho jednání, byl zjištěn z důkazních prostředků tamtéž vypočtených. Již výše soud zmínil (odstavce 21. a 22.), proč dalšími důkazy řízení nedoplňoval. Žalobkyně provedení dalších důkazů ani nenavrhovala. Žalovaná na závěr rezignovala na předložení výpisu z jejího účtu prokazujícího uhrazení částky [částka] v říjnu roku 2021 na účet žalobkyně s odůvodněním, že po zaslání poptávaných dokladů do svého domovského státu není schopna vyžádat je zpět. Rovněž tak nepředložila překlady výplatních listin, ačkoliv jí k tomu soudem byla poskytnuta přiměřená lhůta. Již v odstavci 22. výše soud konstatoval, že žalovaná ani netvrdila existenci výslovné dohody, jež by snad měla být součástí arabského textu listin, které představují toliko potvrzení o převzetí mzdy od jednotlivých zaměstnanců žalované, včetně žalobkyně. Obě pracovní smlouvy, jak správně žalobkyně upozorňovala, byly uzavřeny v angličtině, výplatní listiny předkládány pouze v arabském znění bez dokladu o faktu, že by je rovněž v anglickém jazyce zaměstnanci podepisovali. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ustanovení § 132 o. s. ř. soud shledal, že žaloba je důvodná. Právní posouzení a náklady řízení:

27. Žalobkyně je občankou České republiky, žalovaná cizím státem. Na jejich spor z pracovněprávního vztahu s cizím prvkem a na mezinárodní pravomoc soudu k jeho projednání dopadá dle svých ustanovení § 1 písmen a) až c) ZMPS, kterého se dle jeho ustanovení § 2 použije v mezích vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Ve vztahu k Afghánské islámské republice není dvoustranné smlouvy, jež by řešila rozhodné právo pro pracovní poměr a soudní pravomoc k projednání sporu z něj. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Afghánskou demokratickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních uzavřená v Praze dne 24. června 1981 uveřejněná pod číslem 44/1983 Sb. a dosud zavazující Českou republiku a žalovanou naznačené otázky neřeší. Žalovaná je organizační složkou cizího státu. Soud aplikoval ustanovení § 7 odstavce 1 ZMPS a přihlédl k jeho výkladu, podle něhož pracovněprávní spor a mzdové nároky zaměstnankyně zastupitelského úřadu nespadají pod výkon veřejných pravomocí domovského státu žalované, takže soudní imunita cizího státu na spor nedopadá.

28. Podle ustanovení § 7 odstavce 2 ZMPS se: „Vynětí z pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu.“ Pravidla mezinárodního práva, jež má na mysli nyní citované ustanovení, nejsou dosud závazně kodifikována. Při úvahách o nich lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, spisové značky 21 Cdo 3095/2017. Současný stav obyčejového mezinárodního práva, jak zmiňuje uvedené rozhodnutí a který platí dodnes, vyjadřuje Úmluva Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku ze dne 2. prosince 2004 (dále jen Newyorská úmluva). ČR ji ratifikovala ke dni 12. března 2015. Soudu není známo, že by ji podepsala též Afghánská islámská republika. V platnost dosud nevstoupila, neboť ji neratifikoval dostatečný počet ze stanoveného potřebného minima třiceti států. Dosavadní nezávaznost Newyorské úmluvy nic nemění na její povaze alespoň východiska obecně přijímaného režimu státních imunit, kodifikace již existujících „obyčejových“ pravidel mezinárodního práva. Ve svém článku 5. zachycuje obecné pravidlo, podle kterého státy požívají imunitu vůči jurisdikci soudů jiného státu. V článcích 7. až 17. stejná úmluva obsahuje taxativní výčet případů, na které funkční imunita nedopadá a kdy je možno vést civilní soudní řízení vůči cizímu státu na území státu jiného. Na hodnocenou věc dopadá ustanovení jejího článku 11 odstavce 1., podle kterého se v případě pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako jednotlivcem s místem výkonu práce na území České republiky a žalovanou jako cizím státem žalovaná úspěšně své jurisdikční imunity dovolat nemůže. Ani to nečinila námitku nedostatku soudní pravomoci k projednání sporu nevznesla.

29. V pracovněprávních vztazích je tedy třeba na žalovanou pohlížet jako na osobu soukromého práva nepožívající funkční imunity s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, spisové značky 21 Cdo 2215/2007, shledávajícího ve věcech plynoucích z individuálních pracovních vztahů pravomoc českých soudů, jež k projednání věci plyne i z ustanovení § 6 odst. 1 ZMPS v návaznosti na ustanovení § 87 písm. c) o.s.ř. jako místní příslušnost na výběr daná, která mezinárodní soudní pravomoc zakládají zcela v mezích přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Podle ustanovení článku 20 odstavce 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), podle které v případě zaměstnavatele, se kterým zaměstnanec uzavřel pracovní smlouvu a který nemá bydliště v některém členském státě, avšak má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště v tomto členském státě. Bydlištěm se u státu jako právnické osoby je rozumí dle ustanovení čl. 63 písm. a) nařízení Brusel I bis jeho sídlo. V takovém případě je příslušnost k projednání sporu založena i ustanoveními článku 21 odstavce 1 písmena b) bodu i), odstavce 2 nařízení Brusel I bis, neboť v České republice žalobkyně podle uzavřené pracovní smlouvy vykonávala a měla vykonávat svou práci. Je možné poukázat na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-154/11, Ahmed Mahamdia proti Alžírské demokratické a lidové republice, které sice bylo přijato za účinnosti dříve účinného nařízení Rady (ES) čísla 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních (nařízení Brusel I), avšak použitelným způsobem definuje velvyslanectví třetího státu nacházející na území členského státu jako „provozovnu“. Věcná příslušnost zdejšího soudu k projednání sporu plynoucí z ustanovení § 9 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

30. ZMPS neobsahuje kolizní normu pro určení rozhodného práva v případě individuálních pracovních smluv. V hodnocené věci jsou tudíž s odkazem na ustanovení § 84 věty první ZMPS použitelná ustanovení článku 3 odstavce 1 vět první a druhé, článku 6 odstavce 2 písmena a) nařízení Řím I, resp. s akceptací právního posouzení věci týkající se neplatnosti skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované, jak byl provedena ze strany Vrchního soudu v Praze v souvisejícím řízení (viz odstavec 19. shora), článků odstavce 1. vět první a třetí, 6 odstavce 2. písmena a) Římské úmluvy. Podle nich se pracovněprávní vztah řídí právem stranami zvoleným. Volba se může týkat celé smlouvy nebo jen její části a v případě absence volby práva se řídí právním řádem státu, na jehož území zaměstnanec dle pracovní smlouvy obvykle svou práci vykonává. Sjednané výlučné místo výkonu práce žalobkyně v sídle žalované na území České republiky nezpochybňovala žádná ze stran.

31. Volba práva Afghánské islámské republiky se v článku 3. odstavce I) věty druhé rozhodné pracovní smlouvy omezila na otázky nuceného volna a nemocenské dovolené. Štěpení obligačního statut připouštějí výše uvedená ustanovení nařízení Řím I i Římské úmluvy. Na otázky neupravené volbou práva, tedy i na mzdu a náhradu mzdy v případě neplatného skončení pracovního poměru či za dobu sjednané jiné nepřítomnosti v práci s náhradou mzdy, dopadá právní řád České republiky, zejména ZP. Argumenty žalované o použitelném rozhodném právu jejího domovského státu soud oslyšel. Nepodpořila je žádným přijatelným zdůvodněním. Znění pracovní smlouvy výslovně závěr žalované neodůvodňuje. Ani výkladem jejích ustanovení a zhodnocením okolností případu nelze dovodit vůli stran vztáhnout aplikaci práva Afghánské islámské republiky i na mzdové nároky žalobkyně, o nichž ujednání pracovní smlouvy ve vztahu k rozhodnému právu mlčí. Naopak se jako jediný přijatelný nabízí výkladový závěr sporného ustanovení pracovní smlouvy, podle něhož se volba práva vztahuje jen na věci výslovně uvedené. Na zbytek dopadá rozhodné právo určené dle kolizních norem použitelného mezinárodního práva soukromého. Uplatněné nároky žalobkyně na mzdu a náhradu mzdy posuzoval soud podle právního řádu České republiky, konkrétně ZP, zákona čísla 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), v platném znění, a nařízení vlády čísla 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, v platném znění. Jedná se o závěr konformní s posouzením základu vztahu mezi stranami sporu provedeným v souvisejícím řízení Vrchním soudem v Praze, včetně jeho odkazů na relevantní rozhodnutí SDEU (viz odstavec 19. shora).

32. Mezi žalobkyní jako zaměstnankyní a žalovaným v postavení zaměstnavatele existoval v období od 23. března 2020 do dne 21. prosince 2021 pracovní poměr na dobu určitou na základě dvou časově navazujících pracovních smluv, obou na dobu určitou uzavřených. Podle nich příslušela žalobkyni za vykonanou práci mzda. Žalovaná je cizím státem, v režimu ustanovení § 109 odstavce 3 písmena a) ZP by žalobkyni příslušel spíše plat. Odkaz pod čarou u uvedeného zákonného ustanovení odkazující na zákon čísla 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění, se nepovažuje při užití obvyklých výkladových metod za součást právní normy. Ustanovení § 109 odstavce 3 písmena b) ZP se tak může vztahovat i na stát cizí. V kontextu hodnoceného sporu se však jedná pouze o terminologickou a nepodstatnou zmínku, neboť mzda a plat představují dvě rovnocenné formy odměny za vykonanou práci. Soud respektoval použití termínu mzda ze strany obou stran sporu ve smluvních dokumentech i procesních podáních.

33. Žalobkyně neplatně ukončila pracovní poměr založený druhou pracovní smlouvou. Účinky neplatného skončení měly nastat ke dni 20. září 2021. Dopisem doručeným ke dni 24. září 2021 oznámila žalobkyně žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, žádala o přidělování práce dle pracovní smlouvy. Podle ustanovení § 69 odstavce 1 vět první a druhé ZP přísluší žalobkyni náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku až do dne platného skončení pracovního poměru, tedy do dne 21. prosince 2021. Žalobkyně sice oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, čtvrtý den po zamýšleném skončení pracovního poměru. Reagovala však na výpověď, v níž žalovaná uváděla jednoměsíční výpovědní lhůtu s účinností ode dne 20. září 2020, datovala ji ke dni 23. srpna 2021 a žalované doručila téhož dne. Žalobkyně reagovala v jednoměsíční výpovědní lhůtě, takže ji soud přiznal náhradu mzdy za celé období po neplatném skončení pracovního poměru, tedy za období ode dne 21. září 2021 do dne 21. prosince 2021 v částce 3 x [částka].

34. Průměrný výdělek upravují ustanovení § 351 a následujících ZP. Přiznává se v hrubé výši (§ 352 ZP) a dle ustanovení § 353 odstavců 1 a 2 ZP se zjišťuje z vyplacené mzdy a odpracované doby v rozhodném období předcházejícího kalendářního čtvrtletí dle ustanovení § 354 ZP. Za tři měsíce předcházející vzniku nároku na náhradu mzdy žalovaná vyplatila žalobkyni na mzdě částky po [částka] eurech. Tedy v plné výši, náhrady mzdy za každý ze tří měsíců sporného období odpovídá stejným částkám, a to i s přihlédnutím k principu zakotvenému v ustanovení § 356 odstavce 2 ZP. Mzda žalobkyně byla stanovena při plném fondu pracovní doby na částku [částka] měsíčně, nutně jí však nemusí příslušet při uvažování průměrného kalendářního měsíce a průměrného roku čítajícího 365 dne částka po [částka] eurech. Podle dokladů o výplatách mezd žalobkyně v rozhodném období ze strany žalované obdržela plnou výši mzdy za jednotlivé měsíce a její výdělek byl sjednán jako měsíční, nikoliv hodinový. Jistě i v té době čerpala nejméně v některých měsících dovolenou či sic days (indispoziční volno) v rámci sjednaných dvaceti „proplácených“ dnů nepřítomnosti v zaměstnaní ročně, případně pobývala v dočasné pracovní neschopnosti opět nepřesahující dvacet dnů ročně s připočtením dnů pracovního volna z jiného důvodu, za což jí příslušela a měla být ze strany žalované řádně vypočtena náhrada mzdy z jejího průměrného výdělku (ustanovení § 222 odstavce 1 ZP). Nikoliv však dle § 192 odstavce 1 věty první, odstavce 2 ZP za dobu dočasné pracovní neschopnosti, neboť ta byla podrobena režimu afghánského práva.

35. Žalovaná pospaným způsobem nepostupovala. Nepředávala žalobkyni „výplatní pásky“, tedy pravidelná měsíční vyúčtování mzdy s rozpisem jednotlivých složek mzdy, případně náhrad mzdy a provedených srážek ve smyslu ustanovení § 142 odstavce 5 ZP. Za celou dobu trvání pracovního poměru žalobkyně jí vyplácela vždy částky [částka] s výjimkou tří sporných nižších plateb, dvou srážek po [částka] eurech a jedné ve výši [částka] eura. Žalobkyně podepisovala jen výplatní listinu, na které stvrzovala převzetí celkové a blíže nestrukturované částky mzdy dle požadavků ZP. Sama žalovaná uváděla, že veškeré doklady týkající se jejích zaměstnanců zaslala do domovského státu jeho ministerstvu financí, se kterým řádně nekomunikuje. Soud tak ani nemohl obstarat podklady pro přesný výpočet náhrad mzdy dle požadavků ZP. Základ nároku na náhradu mzdy při neplatném skončení pracovního poměru soud shledal za daný. Jeho přesnou výši nelze stanovit pro absenci a nedosažitelnost příslušných podkladů. S využitím úvahy o výši nároku založené na pravidelných měsíčních platbách mzdy v zásadě po [částka] eurech (s výjimkami ve třech měsících vždy ad hoc odůvodněnými) s odkazem na ustanovení § 136 o.s.ř. soud vyšel ze závěru, že náhrada mzdy za jednotlivé měsíce po neplatné výpovědi z pracovního poměru činí částky po [částka] eurech. I v případě srážek za tvrzené dny nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání či kratší době trvání pracovního poměru v prvním měsíci žalovaná srazila je poměrnou část z částky [částka] připadající na sporné dny, aniž by srážku provedla na základě výpočtu průměrného výdělku. Absenci podkladů nutných k řádnému stanovení průměrné mzdy, kterou žalobkyně nezavinila, jí soud nemohl, jako slabší straně pracovněprávního vztahu a účastníka trhu práce, přičíst k tíži.

36. Částka [částka] eur za řádně odpracovaný kalendářní měsíc, přesněji smluvní měsíc dle dohody stran počínající dne 21. srpna 2021 a končící dnem 20. září 2021, přísluší žalobkyni podle sjednané pracovní smlouvy a ustanovení § 109 odstavce 1 ZP. Žalovaná neprokázala tvrzení o proplacení šeku převzatého žalobkyní na tuto mzdu z účtu žalované. Pouhé vystavení šeku a jeho předání žalobkyni neznamená splnění závazku ve smyslu ustanovení § 142 odstavce 1 ZP za použití ustanovení jeho § 4 a § 1908 odstavců 1 a 2 o.z., nedošlo k vyplacení peněz ve sjednané měně kontraktu, tedy v eurech, žalobkyni. Ať již platbou v hotovosti či připsáním na její účet.

37. Podle stejných ustanovení zmíněných v předchozím odstavci soud přiznal i doplatek v částce [částka] za první měsíc trvání pracovního poměru. Je sice pravdou, že zúčtovatelná výplatní období si strany sjednaly od 21. dne každého kalendářního měsíce trvání pracovního poměru do 20. dne měsíce bezprostředně následujícího a pracovní poměr vznikl až ke dni 23. března 2020. Soud akceptoval argumentaci žalobkyně zachycenou shora v odstavci 7., podle které dny 21. a 22. března 2020 připadly na víkend jako dny pracovního klidu. V pracovní smlouvě byla sjednána pracovní doby v rozsahu pěti pracovních dnů v týdnu v přesně stanoveném časovém rozpětí od 9:00 hodin do 16:00 hodin každého pracovního dne. V prvním měsíci trvání pracovního poměru odpracovala žalobkyně stejný počet dnů, který by odpracovala i tehdy, došlo-li by ke sjednání pracovního poměru s účinky ode dne 21. března 2021. Pro krácení mzdy za první měsíc neexistoval zákonný důvod. Soud nesouhlasí s tvrzením žalované, že podpisem výplatní listiny žalobkyně souhlasilas krácením mzdy, navíc po celou dobu trvání pracovního poměru nevyzývala žalovanou k doplatku mzdy za první měsíc. Podpisem na výplatní listině žalobkyně pouze potvrdila převzetí tam uvedené částky mzdy. Při absenci jakéhokoliv jiného textu nelze uzavřít, že by došlo ke sjednání jakékoliv dohody o krácení mzdy při respektování pravidel pro výklad právních jednání zakotvených v ustanoveních § 555 a následujících o.z. použitelných na pracovněprávní vztahy dle ustanovení § 4 ZP. Z nečinnosti žalobkyně v období mezi vznikem nároku a jeho uplatněním žalobou pak rovněž nelze usuzovat na jakékoliv právní následky. Popsaná a časově omezená nečinnost nepředstavuje žádný projev vůle směřující k zániku nároku na mzdu či náhradu mzdy 38. Rovněž ohledně tvrzené náhrady škody ve výš [částka] eura za období od 21. března do 20. dubna 2021 při respektování pravidel výkladů právních jednání (opět § 555 a následující o.z. a § 4 ZP) neuzavřely žalobkyně jako jako zaměstnanec za škodu odpovědný a žalovaná jako poškozený zaměstnavatel dohodu o náhradě škody zaměstnancem v režimu § 250 a následujících ZP pouhým podpisem výplatní listiny, která se výslovně o sporné částce nezmiňuje. Žalovaná nepředložila jediný pozitivní důkazní prostředek ke svému pozitivnímu skutkovému tvrzení, že jí žalovaná poskytla chybné kontaktní platební údaje, chybné číslo jejího účtu. Neprokázala ani faktické vynaložení částky [částka] eura na zbytečné bankovní poplatky. I tato částka žalobkyni přísluší dle ustanovení § 109 odstavce 1 ZP a uzavřené pracovní smlouvy na mzdě za výkon závislé práce pro žalovanou v rámci pracovního poměru.

39. U částky mzdy či spíše náhrady mzdy krácené náhrada mzdy za nepřítomnost v červnu 2021 žalovaná skutkově přesně neuvedla konkrétní data tvrzené nepřítomnosti. Žalobkyně jí o uvedení evidovaných dnů tvrzené neomluvené absence žádala, dokládala důvody své nepřítomnosti (nemoc či očkování). Oznamovala a prokazovala důvody nepřítomnosti, byť ne zcela ve lhůtě bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení § 206 odstavce 1 věty druhé, odstavce 2 ZP (nemoc neumožňující výkon práce ode dne 18. června 2021 oznamuje žalované až dne 27. června 2021), což však samo o sobě neznamená zánik nároku na náhradu mzdy, byť ve věcech nemocenského byla sjednána působnost práva Afghánské islámské republiky, jehož úprava náhrady mzdy při dočasné pracovní neschopnosti nebyla k důkazu provedena. Žalovaná založila svou argumentaci na tvrzení, že nepřítomnost žalobkyně v práci trvala blíže neurčené tři či čtyři dny (různá skutková tvrzení žalobkyně v tomto řízení a v souvisejícím spisové značky 94 C 2/2021 ve věci neplatnosti výpovědi z pracovního poměru) a byla zcela neomluvená. Žalobkyně správně poukazovala na ujednání v pracovní smlouvě zakládající právo na nepřítomnost v zaměstnání s plnou náhradou mzdy po dobu dvaceti dnů v roce. Žalovaná skutečně ani netvrdila, že by v červnu roku 2021 již sjednané volno z důvodu dovolené či zdravotní indispozice žalobkyně za rok 2021 vyčerpala. Podle pracovní smlouvy jí tak přísluší náhrada mzdy i v částce [částka] za období od 21. května do 20. června 2021.

40. Žalovaná nezaplatila mzdu a náhradu mzdy za výše uvedené měsíce, ocitla se tak v prodlení se splněním svého peněžitého závazku a žalobkyně má právo vedle dlužné jistiny též na zaplacení úroků z prodlení s odkazem na ustanovení § 4 ZP, § 1968 věty první, § 1970 věty první o.z. S ohledem na použitelný právní řád České republiky na mzdu a její splatnost soud ponechává stranou námitky žalované o nemravnosti a nezákonnosti požadavku žalobkyně na hrazení úroků z prodlení, které jsou však založeny na výkladu práva domovského státu žalované, které na hodnocený požadavek vůbec nedopadá. Výše úroků z prodlení plyne s odkazem na ustanovení § 1970 věty druhé o.z. z ustanovení § 2 nařízení vlády čísla 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, v platném znění. Činí 8 % ročně zvýšených o repo sazbu stanovenou Českou národní bankou a platnou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž nastalo prodlení dlužníka.

41. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení ode dnů uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku shora. S odkazem na ustanovení § 141 odstavce 1, § 193 věty první ZP splatnost mzdy nebyla stranami sjednána, takže mzda a náhrada mzdy se staly splatnými vždy ke konci kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, za který vznikl na mzdu či náhradu mzdy žalobkyni nárok. Při konci měsíčního období zúčtovatelné mzdy k 20. dni každého kalendářního měsíce se staly dlužné částky splatnými k poslednímu dni následujícího kalendářního měsíce. V případě nezaplacení k tomuto dni se žalovaná od 1. dne druhého kalendářního měsíce následujícího po vzniku nároku ocitla v prodlení. Ke dnům vzniku prodlení se zaplacením jednotlivých dílčích dlužných částek a označeným ve výroku I. tohoto rozsudku shora, činily rozhodné sazby úroků z prodlení tamtéž uváděných 10 %, 8,25 %, 8,5 % a 11,75 % ročně.

42. O náhradě nákladů řízení ve výroku II. tohoto rozsudku soud rozhodl podle ustanovení § 142 odstavce 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná. Soud jí přiznal plnou výši náhrady jejích nákladů, jež byly ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši [částka] a odměnou a náhradou hotových výdajů zastupujícího advokáta. Odměna za jeden úkon právní služby přísluší advokátu za dobu od převzetí zastoupení do dne podání rozšíření žaloby o částku dalších [částka] dle ustanovení § 151 odstavce 2 věty první o.s.ř. v částkách po [částka] dle ustanovení § 7 bodu 5. vyhlášky čísla 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT), v platném znění. Při kurzu 25,64 Kč za jedno euro vyhlášeném Českou národní bankou ke dni 8. března 2022, kdy zástupce žalobkyně převzal zastupování, přísluší odměna z předmětu řízení tvořeného částkou [částka], po přepočtu [částka] (ustanovení § 8 odstavce 1 AT). Zástupce žalobkyně poskytl v tomto období celkem tři úkony právní služby, kterými byly převzetí a příprava zastupování na základě plné moci ze dne 8. března 2022 dle ustanovení § 11 odst. 1 písmena a) AT, sepsání žaloby ze dne 7. září 2022 a doplnění žaloby po výzvě soudu ze dne 31. října 2022 jako dvě písemná podání soudu týkající se věci samé dle ustanovení § 11 odstavce 1 písmena d) AT. Ke dni 16. listopadu 2022, kdy žalobkyně podala návrh na připuštění změny žaloby, její rozšíření o částku [částka], činil kurz vyhlášený Českou národní bankou 24,355 Kč za jedno euro, při nově žalované částce [částka] eura tvoří předmět řízení částka [částka], ze které přísluší odměna za jeden úkon právní služby ve výši [částka]. V této sazbě poskytl zástupce žalobkyně celkem sedm úkonů právní služby při plné odměně. Jednalo se o rozšíření žaloby ze dne 16. listopadu 2022, repliku k vyjádření žalované ze dne 25. dubna 2023, další vyjádření ze dne 22. července 2024 a repliku k postupně rozvíjené obraně žalované ze dne 3. září 2024 jako čtyři písemná podání soudu týkající se věci samé dle ustanovení § 11 odstavce 1 písmena d) AT a účast na třech jednáních soudu konaných ve dnech 4. června 2024, 24. července 2024 a 26. září 2024 dle ustanovení § 11 odstavce 1 písmena g) AT. Za účast při jednání soudu spojeném pouze s vyhlášením rozsudku přísluší zástupci žalobkyně odměna ve výši odměny mimosmluvní, tedy v částce [částka] dle ustanovení § 11 odstavce 2 písmena f) AT. Za každý z těchto jedenácti úkonů právní služby přísluší navíc zástupci žalobkyně náhrada režijních nákladů v částkách po [částka] dle ustanovení § 13 odstavce 4 AT. Součet odměny ve výši [částka] (3 x [částka] + 7 x [částka] + 1 x [částka]) a náhrady režijních paušálů ve výši [částka] (11 x [částka]), tedy částka [částka], se pak zvyšuje o částku [částka] jako 21 % sazbu daně z přidané hodnoty (dále též jen DPH) zaokrouhlenou na celé koruny české dle ustanovení § 137 odstavce 3 písmena a) o.s.ř. a ustanovení § 5 odstavce 1 věty první, § 14 odstavce 1 věty první a § 47 odstavce 1 písmena a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění. Celkem tak náhrada účelně vynaložených nákladů na straně žalobkyně byla určena částkou [částka] ([částka] soudního poplatku + [částka] odměny advokáta + [částka] náhrady jeho režijních paušálů + [částka] na náhradě za DPH). O třídenní lhůtě ke splnění této povinnosti soud rozhodl dle ustanovení § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu k rukám advokáta jako zástupce žalobkyně soud rozhodl dle ustanovení § 149 odstavce 1 o. s. ř.

43. Ve výroku III. tohoto rozsudku shora soud nepřiznal podle výsledku řízení výkladem ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. České republice, tedy státu náhradu nákladů řízení tvořených odměnou a náhradou hotových výdajů tlumočníka [jméno FO] zaplacenou Městským soudem v Praze v částce [částka] ke dni 17. dubna 2023 na základě jeho usnesení čísla jednacího ze dne 14. března 2023, čísla jednacího 94 C 3/2022-25, jež nabylo právní moci ke dni 12. dubna 2023. Byly vynaloženy na překlad soudních písemností do úředního jazyka žalované ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé o.s.ř., soud je k úhradě žalovanému nepředepsal, neboť sloužily k realizaci procesního práva žalovaného jednat v jeho jazyce.