95 Co 193/2025 - 159

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců JUDr. Ing. Václava Beneše a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 252 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 2. 2025, č. j. 8 C 318/2023-141, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 12 590,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud (také ,,soud prvního stupně“) žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 252 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 162 000 Kč od 20. 12. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 90 000 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit státu ČR Okresnímu soudu v Litoměřicích náklady na znalečné ve výši 17 991 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 94 613,80 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.)

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaný užíval byt ve vlastnictví žalobkyně na základě rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 15C 135/98 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 944/99, když tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o zrušení nájmu bytu mezi žalovaným a jeho bývalou manželkou [jméno FO] tak, že bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu číslo [anonymizováno] o velikosti [Anonymizováno] v domě čp. [Anonymizováno], v [adresa], a dále bylo rozhodnuto, že bývalá manželka žalovaného bude nadále výlučně užívat byt jako členka družstva, a že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. 10 Co 18/2023-160, okresní soud určil, že povinnost žalovaného vyklidit sporný byt není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, jak bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 11. 1999, č. j. 15 C 135/98-37 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 12 Co 944/99. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 5. 6. 2023. Žalobkyně nabyla předmětný byt na základě kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2016. Žalovaný za užívání bytu žalobkyni za období od 1. 10. 2020 do 30. 9. 2023 ničeho neuhradil (a to ani v předchozím období), přestože byl žalobkyní několikrát vyzýván k úhradě dluhu. Žalovaný pouze hradil částečně příspěvky na služby, a to přímo Společenství vlastníků jednotek. Žalobkyně žalovanému zasílala vyúčtování služeb, a to i za období roku 2020, 2021, 2022 a 2023. Soudem ustanovený znalec určil cenu za užívání sporného bytu za období od 1. 10. 2020 do 30. 9. 2023 ve výši celkem 332 300 Kč. Žalobkyně po žalovaném za toto období požadovala celkem 252 000 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 162 000 Kč od 20. 12. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 90 000 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení. Žalovaný z této částky žalobkyni do vyhlášení rozsudku nezaplatil ničeho. Takové chování žalovaného bylo v řízení před Okresním soudem v Litoměřicích sp. zn. 21 C 106/2021 vyhodnoceno jako nepřípustné omezování žalobkyně ve vztahu k jejímu vlastnickému právu k předmětnému bytu, když toto jednání nemůže požívat právní ochrany, proto v této situaci poskytnutí nadále žalovanému bytové náhrady v podobě náhradního bytu shledal jako rozporné s dobrými mravy.

3. Okresní soud uzavřel, že žalovanému svědčilo v rozhodné době, tedy v době, za kterou se žalobkyně domáhá úhrady dlužné částky právo na bydlení, které je obdobou práva nájemního. Žalovaný za užívání bytu žalobkyni ničeho nehradil, ač byl k tomu několikrát žalobkyní písemně vyzýván, posílal měsíčně pouze platby na služby přímo SVJ nikoliv žalobkyni, a to ještě v částečné výši. Z těchto důvodů okresní soud žalobě vyhověl, když žalobkyně prokázala, že žalovaný v rozhodné době užíval byt v jejím vlastnictví na základě odvozeného práva bydlení a za užívání bytu žalobkyni ničeho nehradil. Částka, jenž žalobkyně po žalovaném požaduje je částka adekvátní odpovídající ceně obvyklého nájemného v místě a čase, jak vyplývá ze znaleckého posudku.

4. Obrana žalovaného, jenž se domáhá započtení smluvní pokuty v souvislosti s tím, že žalobkyně mu řádně nevyúčtovala poplatky za služby spojené s užíváním bytu nemůže obstát, neboť žalobkyně prokázala, že žalovaného nejen vyzývala k úhradě nájemného, ale rovněž mu zasílala řádně vyúčtování poplatků za služby. V chování žalovaného okresní soud spatřuje zneužívání jeho práva na bydlení ve sporném bytě na úkor vlastnického práva žalobkyně a vzhledem k tomu, že se takto děje úmyslně a nepřetržitě od roku 2016, lze mít za to, že takovéto jednání je v rozporu s dobrými mravy. Jednání žalovaného nemůže požívat soudní ochrany, a proto soud žalobě plně vyhověl, když kromě dlužných částek za užívání bytu přiznal žalobkyni rovněž zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. z částky 162 000 Kč od zaslání předžalobní výzvy, tedy od 20. 12. 2022 a z částky 90 000 Kč od 1. 10. 2023, když žaloba byla podána dne 18. 9. 2023, neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou za užívání bytu ve vlastnictví žalobkyně.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 94 613,80 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 12 600 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 252 000 Kč sestávající z částky 9 340 Kč za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, podání žaloby, předžalobní výzva 5. 12. 2022, vyjádření žalobkyně k odporu 18. 1. 2024, jednání OS Ltm. 7. 5. 2024, doplnění důkazů a tvrzení 3. 6. 2024, jednání OS Ltm. 11. 2. 2025) a z částky 4 670 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 2 a. t. (vyjádření k výzvě soudu 29. 1. 2024, odpověď na výzvu soudu 11. 11. 2024), včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 67 780 Kč ve výši 14 233,80 Kč. O nákladech řízení vůči státu rozhodl s odkazem na ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Nesouhlasí se zaplacením soudem přiznané částky, neboť okresní soud zamítl návrh žalovaného na výslech znalkyně přesto, že bylo zapotřebí objasnit, jestli znalkyně vycházela při svých výpočtech nájemného v daném místě a čase také se značným opotřebením bytové jednotky, za kterou je nájemné požadováno, kdy bytová jednotka je velmi zastaralá a až téměř neobyvatelná, což je okolnost, která by se do nájemného promítla, když by bylo sjednáno. Dále se okresní soud nezabýval námitkou započtení, kterou žalovaný v průběhu sporu vznesl, týkající se jím zaplacených příspěvků do fondu oprav SVJ, se kterými nebylo v rámci výpočtu bezdůvodného obohacení vůbec pracováno. Okresní soud se vůbec nezabýval námitkou žalovaného, že není v souladu se zásadou dobrých mravů a poctivosti v právních vztazích, aby hradil nájemné za užívání bytu, ve kterém řádně bydlel po rozvodu, a za který mu měla být poskytnuta bytová náhrada, která mu k dnešnímu dni poskytnuta nebyla. Žalovaný se rozvedl se svojí bývalou manželkou, se kterou sdílel společnou domácnost právě v bytě, za jehož obývání má nyní bezdůvodné obohacení uhradit. Po rozvodu bývalí manželé sdíleli už jenom společné nájemní právo k bytu, které bývalá manželka prodala žalobkyni. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 15 C 135/98-37, ze dne 4. 11. 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 944/99-56, ze dne 5. 5. 2000 bylo společné nájemní právo zrušeno a rozhodnuto tak, že právo nájmu žalovaného zanikne ve chvíli, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Když bývalá manželka žalovaného nájemní právo prodala, přešla tedy povinnost na žalobkyni. Povinnost zajistit náhradní byt byla žalobkyni rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 21 C 106/2021-131, ze dne 19. 10. 2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 18/2023-160, ze dne 15. 5. 2020 zrušena. Žalovaný se tedy nyní nachází v situaci, kdy přes dvacet let v dobré víře žil v bytě, za jehož oprávněné obývání ještě musí uhradit dlužné nájemné ve formě bezdůvodného obohacení. V ust. § 3 odst. 3 občanského zákoníku je stanoveno, že soukromé právo vyvěrá z dalších obecně uznávaných zásad spravedlnosti a práva. Pokud by žalovaný musel za oprávněné užívání bytu, za který mu ani nebyla zajištěna bytová náhrada, uhradit nyní ještě i nájemné, jednalo by se o porušení jedné ze základních zásad soukromého práva, a tedy zásady dobrých mravů. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že navrhuje jeho potvrzení. Ve stručnosti uvedeno, poukázala na opakované nevhodné jednání žalovaného vůči ní, a na to, že žalovaný zcela odmítal, že by jí za užívání bytu cokoli platil.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, k projednání odvolání nařídil jednání a odvolání žalovaného shledal nedůvodným.

9. Řízení před okresním soudem netrpí vadami, které by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

10. Okresní soud správně zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci, pakliže učinil skutkový závěr, že žalovaný užívá byt ve vlastnictví žalobkyně na základě rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 15 C 135/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 944/99, tedy nebyl nájemcem uvedeného bytu, ale pouze byt užíval na základě odvozeného práva bydlení, a to do doby, než by mu byl zajištěn náhradní byt, případně do doby, než bylo rozhodnuto soudem o změně rozsudku zajišťujícího mu tuto náhradu tak, že od této náhrady bylo upuštěno, jak se stalo v tomto případě. Žalobkyně nabyla předmětný byt na základě kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2016. Žalovaný za užívání bytu žalobkyni za období nejméně od 1. 10. 2020 do 30. 9. 2023 ničeho nehradil (a to ani v předchozím období, tj. od října 2016), přestože byl žalobkyní několikrát vyzýván k hrazení částek za užívání bytu a k úhradě dluhu. Žalovaný pouze hradil částečně zálohy na služby spojené s užíváním bytu, a to přímo Společenství vlastníků jednotek, nikoliv žalobkyni.

11. Okresní soud se pečlivě zabýval jednotlivými provedenými důkazy, logicky a podrobně v odůvodnění napadeného rozsudku popsal, z jakých konkrétních důkazů činil jednotlivá dílčí skutková zjištění, jakož i to, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Jelikož se odvolací soud se skutkovými závěry okresního soudu plně ztotožňuje, v tomto směru na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje.

12. Podle § 712 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák“) pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu.

13. Podle § 712a obč. zák. v období mezi skončením nájemného poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím § 687 až § 699 a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1.

14. Podle § 2217 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen ,,o. z“) se nájemné platí v ujednané výši, a není-li ujednána, platí se ve výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek. Má-li být nájemné podle ujednání stran plněno jinak než v penězích, je rozhodná majetková hodnota poskytovaného plnění vyjádřená v penězích.

15. Podle § 3 odst. 3 o. z. soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

16. Podle § 6 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

17. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

18. V projednávané věci není mezi stranami sporné, že žalovaný a jeho bývalá manželka se stali členy družstva a nájemci předmětného bytu na základě dohody o odevzdání a převzetí družstevního bytu č. [anonymizováno] v domě čp. [anonymizováno] v [adresa] uzavřené se [Anonymizováno] v [Anonymizováno] v roce 1986. Poté, co se bývalá manželka žalovaného stala výlučnou členkou a nájemkyní tohoto bytu (po právní moci rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 15 C 135/98), převedla zřejmě svá členská práva a povinnosti k bytovému družstvu na [jméno FO], narozeného dne [datum], a následně původní vlastník bytu [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], převedlo své vlastnické právo k tomuto bytu na [jméno FO], a to smlouvou o převodu vlastnického práva k uvedené bytové jednotce ze dne 20. 11. 2014, a [jméno FO] se tak stal vlastníkem tohoto bytu. Smlouvou o koupi nemovité věci ze dne 19. 10. 2016 převedl pak [jméno FO] toto své vlastnické právo na žalobkyni. Žalobkyně je tak od roku 2016 vlastnicí předmětného bytu a žalovaný tento byt užívá, aniž by byl jeho nájemce, a aniž by v předmětném období byl členem družstva. Převodem vlastnického práva [Anonymizováno] k bytu došlo ve vztahu k tomuto bytu k zániku jakéhokoliv nájemního vztahu k družstvu, čímž ale nebyla dotčena povinnost nového nabyvatele tohoto bytu (v tomto případě žalobkyně) strpět dále užívání bytu žalovaným, a to až do doby zajištění náhradního bytu, v daném případě do doby právní moci rozsudku, kterým byl změněn rozsudek, zakládající právo bydlení žalovaného v tomto bytě tak, že povinnost žalovaného byt vyklidit již nebyla nadále vázána na zajištění náhradního bytu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 5. 6. 2023. Do uplynutí 15 denní lhůty k vyklizení, která skončila dne 20. 6. 2023, byla žalobkyně, jako vlastnice bytu, povinna strpět užívání bytu žalovaným. Od 21. 6. 2023 bydlí žalovaný v předmětném bytě bez právního důvodu. Žalobkyně jakožto vlastnice bytu byla tedy omezena ve svém právu věc užívat, nikoliv ale v právu brát ze svého vlastnického práva užitky v podobě úhrady za užívání bytu placené žalovaným. Omezit vlastnické právo lze především jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, chybí, neboť normativní úprava regulace nájemného byla zrušena Ústavním soudem. Soudní praxe se ale pokud jde o výši nájemného ustálila v názoru, že se má jednat o nájemné ve výši obvyklé v místě a čase.

19. Pro rozhodnutí věci bylo významné posouzení podmínek vzniku práva žalobkyně coby vlastníka bytové jednotky v rozhodném období vůči žalovanému coby osobě tento byt užívající po zrušení práva společného nájmu bytu (k němuž došlo rozsudkem soudu před 1. 1. 2014) na úplatu za pokračující užívání bytové jednotky žalovaným v období před zajištěním přisouzené bytové náhrady a poté, co bylo soudem určeno, že vyklizení předmětného bytu již není vázáno na zajištění bytové náhrady.

20. Podle judikatury obecných soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 24/2004 ze dne 22. 6. 2004, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 492/2001, ze dne 24. 10. 2002) tzv. právo na bydlení trvá, dokud neuplynula lhůta k vyklizení bytu, tedy v zásadě do doby, dokud není zajištěna odpovídající bytová náhrada nebo přístřeší. Po tuto dobu je osoba v bytě bydlící povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru. Po zajištění odpovídající bytové náhrady a uplynutí lhůty k vyklizení se pak další užívání bytu stává neoprávněným; od tohoto okamžiku se vztah účastníků již neřídí ustanovením § 712a obč. zák. Užíváním bytu bez právního důvodu pak vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Jelikož takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením získaného prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy, tedy nikoliv tzv. regulované nájemné. Tyto závěry ale dopadají na případy, kdy osobou povinnou k zajištění náhradního bytu je nájemce bytu, kdy on sám je pronajímateli (v daném případě družstvu) povinen hradit nájemné. Jiná je ale situace, pokud pronajímatelem bytu je vlastník tohoto bytu, jak uvádí Ústavní soud v níže zmíněném nálezu.

21. Otázka práva vlastníka bytové jednotky (nikoliv nájemce) vůči osobě tuto bytovou jednotku užívající po zrušení práva společného nájmu bytu (k němuž došlo rozsudkem soudu před 1. 1. 2014) na úplatu za pokračující užívání bytové jednotky touto osobou, i před zajištěním přisouzené bytové náhrady, řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05. Zde dospěl k závěru, že je třeba odlišovat situaci, kdy osoba povinná zajistit bytovou náhradu je ve vztahu k družstvu stále nájemcem, a je tedy povinna hradit nájemné družstvu a situaci, kdy tato osoba se stala vlastníkem předmětného bytu a s družstvem tak není v žádném vztahu. Jak z uvedeného nálezu vyplývá, ve druhém případě tedy vztah mezi vlastníkem bytu a žalovaným nelze postavit na roveň vztahu podnájemního. Za této situace, pokud by osoba, které svědčí právo na zajištění náhradního bytu, hradila za užívání bytu do zajištění náhradního bytu pouze částky rovnající se výši nájemného hrazené v době trvání nájemního vztahu, jednalo by se o omezení vlastnického práva vlastníka bytu, kdy k jeho omezení může především dojít jen zákonem. V daném případě se s nabytím vlastnictví k bytu tak žalobkyně stala aktivně legitimovanou k uplatnění ochrany svého vlastnického práva, a to práva na nájemné v obvyklé výši. V tomto směru je nutné zdůraznit, že i v případě, kdy by byla zajištěna osobě oprávněné osobou povinnou příslušná bytová náhrada, nebylo by garantováno, že za užívání zajištěného náhradního bytu by bylo možné hradit jen nájemné ve výši původního nájemného placeného za užívání vyklizovaného bytu. Nelze navíc přehlédnout tok času, kdy od původně stanovené výše nájemného (rok 1986, případně rok 2000, kdy existoval nájemní vztah žalovaného k bytu) uplynula značně dlouhá doba, ve které došlo k několikanásobnému nárůstu výše nájmů. Je tedy nanejvýš spravedlivé, aby žalovaný za užívání předmětného bytu byl povinen nejméně od roku 2020 hradit nájemné ve výši obvyklé v místě a čase.

22. Výše obvyklého nájemného byla okresním soudem v dané věci správně zjištěna, a to znaleckým posudkem, kdy znalkyně poté, co osobní prohlídkou bytu zjistila potřebné informace o bytě, pak porovnávací metodou stanovila obvyklé nájemné za užívání předmětného bytu v místě a čase. Okresní soud tedy o výši částky za užívání bytu v době rozhodné rozhodl správně. Nelze souhlasit s námitkou odvolatele, že není zřejmé, zda znalkyně vycházela z opotřebení bytu a jeho zařízení. Znalkyně v písemně vyhotoveném znaleckém posudku jasně uvedla, z jakých podkladů vycházela (krom jiného i z osobní prohlídky bytu) a své znalecké závěry řádně a logicky odůvodnila. Nebylo tedy nutné, aby došlo k jejímu výslechu před soudem, jak navrhoval žalovaný, neboť provedení tohoto důkazu se jevilo jako nadbytečné. Pokud tedy okresní soud tento důkazní návrh zamítl, rozhodl správně. Uváděl-li žalovaný, že okresní soud se nezabýval jeho námitkou započtení, týkající se jím zaplacených příspěvků do fondu oprav SVJ, tak okresní soud tyto položky správně do dluhu žalovaného vzniklého mu za užívání bytu nezapočetl, neboť sám žalovaný opakovaně tvrdil, že těmito platbami hradil vždy zálohy na služby spojené s užíváním bytu, které navíc nehradil žalobkyni, ale do fondu oprav SVJ, nicméně žalobkyně tyto úhrady zúčtovala, a to právě jako zálohy na služby spojené s užíváním bytu v konečných vyúčtováních služeb. Pokud se žalovaný dále dovolával dobrých mravů a poctivosti v právních vztazích, kdy podle něho není správné, aby hradil nájemné za užívání bytu, ve kterém řádně bydlel po rozvodu manželství, a za který mu měla být poskytnuta bytová náhrada, která mu k dnešnímu dni poskytnuta nebyla, k tomu třeba uvést následující. Měl-li žalovaný právo plně a nerušeně byt užívat do zajištění bytové náhrady, bylo možné po něm spravedlivě požadovat, aby plnil povinnosti, které s tímto právem korespondovaly, tj. především povinnost platit úhradu za užívání bytu, byť i jen ve výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Jestliže ovšem, jak bylo zjištěno, žalovaný nehradil za užívání bytu ničeho, což vyústilo v to, že k návrhu žalobkyně byl změněn původní rozsudek stanovící povinnost žalovaného byt vyklidit po zajištění bytové náhrady tak, že povinnost byt vyklidit již nebyla vázána na zajištění této bytové náhrady, tak za této situace se žalovaný nemůže dovolávat dobrých mravů ani poctivosti v právních vztazích, když to byl především on, kdo na opakované výzvy žalobkyně ohledně úhrad za užívání bytu žádným způsobem dlouhodobě nereagoval a ničeho žalobkyni za užívání bytu nehradil. Okresní soud tedy toto jednání žalovaného správně hodnotil jako rozporné s dobrými mravy. Nemůže se totiž dovolávat soudní ochrany s odkazem na dobré mravy ten, kdo sám flagrantním způsobem porušuje své povinnosti. Námitky žalovaného obsažené v podaném odvolání odvolací soud tedy shledal jako zcela nedůvodné. Pokud jde o přiznané úroky z prodlení, jakož i náklady řízení, o těchto okresní soud rovněž rozhodl správně a odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

23. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni přiznal náklady se stávající z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (účast u odvolacího jednání) v částce 9 340 Kč dle § 7, 8, vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen ,,AT “), náhrady hotových výdajů v částce 450 Kč dle § 13 odst. 1, 3 AT, účinné od 1. 1. 2025, náhrady za ztrátu času dle § 14 odst. 3 AT, v částce 300 Kč, cestovného osobním automobilem tov. zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ] z [Anonymizováno] do [adresa] a zpět, při ujetí celkem [hodnota] km v částce 315,40 Kč a 21 % DPH z odměny a náhrad v celkové výši 2 185,10 Kč. Celkem se jedná o náklady odvolacího řízení v částce 12 590,50 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení