95 Co 262/2025 - 80

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radima Pastrňáka, Ph.D. a soudců JUDr. Václava Beneše a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 88 850 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. května 2025, č. j. 77 C 294/2024-48, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 050 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 400 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 850 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba o zaplacení částky 62 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 62 550 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 400 Kč od 16. 5. 2024 do 21. 10. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 400 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 850 Kč od 12. 11. 2024 do 17. 2. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 8 850 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Skutkově okresní soud v rozsudku vycházel z toho, že dne 4. 6. 2023 bylo v [adresa] nasazen technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla (TPZOV) na vozidlo RZ [SPZ], jehož vlastníkem byl v tu dobu žalovaný. Žalovaný nepožádal o odstranění TPZOV, a proto k žádosti městské policie dne 12. 7. 2023 žalobkyně, jež je mj. zřízena za tím účelem, odtáhla vozidlo žalovaného a umístila jej na střeženém parkovišti, kde je umístěno dosud. Žalobkyně byla zřízena zřizovací listinou zastupitelstva hlavního města Prahy vydanou dne 12. 10. 2022 coby příspěvková organizace mj. za účelem zajišťování přemísťování nalezených a opuštěných vozidel předaných Magistrátem hlavního města Prahy nebo příslušným úřadem městské části hl. m. Prahy a úřady městských část vč. jejich střežení. Podle nařízení o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti vydaného radou hlavního města Prahy dne 12. 2. 2023, jež nabylo účinnosti dne 1. 4. 2013, činí maximální cena za jeden úplný nucený odtah vozidla částku 1 900 Kč (dle § 2 odst. 1 nařízení) a maximální cena za služby parkovišť určených ke střežení vozidel za první až třetí i jen započatý den částku 250 Kč za den, za 4. až 180 i jen započatý den částku 400 Kč za den a za 181. a každý následující den částku 50 Kč za den (dle § 2 odst. 3 nařízení), přičemž maximální ceny za služby parkovišť podle § 3 odst. 6 písm. e) nařízení zahrnují: střežení vozidla, nutné přemisťování vozidla na parkovišti v době střežení, výdej vozidla včetně kontroly stavu vozidla a další administrativní úkony spojené s přijetím úhrady, vydání vozidla a přejímkou jeho vlastníkem.

3. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala tvrzení k věcné legitimaci své i žalovaného, prokázala tvrzení k důvodu odtahu, k samotnému odtahu i střežení vozidla na odstavném parkovišti, jakož i k tomu, že žalovaného vyzývala. Žalobkyně provedla odtah vozidla žalovaného a následně střežila vozidlo žalovaného na svém odstavném parkovišti v období od 12. 7. 2023 do 11. 11. 2024, tedy po dobu 488 dnů, za což jí podle okresního soudu náleží částka 24 400 Kč (50 Kč × 488 dnů). Podle okresního soudu byla žalobkyně povinna tvrdit a prokázat, že jí požadované náklady, jež odpovídají maximálním cenám ve smyslu citovaného nařízení rady hl. m. Prahy, představují skutečně náklady, jež je žalovaný povinen žalobkyni nahradit. K projednání žaloby okresní soud nařídil jednání, k němuž se žalobkyně nedostavila a nemohla jí být tedy poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů k požadované ceně parkovného, konkrétně k tomu, že prvních 180 dní jsou denní náklady parkování a střežení vozidla umístěného na odstavném parkovišti několikanásobně vyšší než za 181. a následující den. Okresní soud tak vycházel ze spisu a uzavřel, že náklady na úplný odtah ve výši 1 900 Kč jsou zcela rozumné bez nutnosti doplnění tvrzení či důkazů. Náklady na střežení na odstavném parkovišti však v různých dnech žalobkyně požadovala v různých výších odpovídajících maximálním cenám dle nařízení, jež však postrádají jakékoli bližší odůvodnění. Vyjádřil názor, že nařízení rady hl. m. Praha stanovující maximální ceny za odtah a střežení není právním předpisem, který by měl pro okresní soud či žalovaného jakoukoli právní relevanci. Co do zbývající částky 62 550 Kč okresní soud tedy žalobu zamítl, neboť žalobkyně netvrdila a neprokázala, že náklady střežení v prvních 180 dnech několikanásobně přesahovaly částku 50 Kč denně. Dále částečně zamítl žalobkyní požadovaný úrok z prodlení. O nákladech řízení pak rozhodl podle procesního úspěchu účastníků s přihlédnutím k tomu, že převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

4. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání, v rozsahu výroků II. a III., z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c), e), g) o. s. ř. Namítala, že závěr okresního soudu o tom, že platné a účinné nařízení Rady hl. m. Prahy nemá pro nikoho jakoukoli právní relevanci, není správný. Uvedla, že nařízení hl. m. Prahy č. 2 z r. 2013 účinné od 1. 4. 2013, dle kterého je v daném případě určena výše ceny za odtah a střežení vozidla na parkovišti, bylo hl. m. Prahou vydáno na základě výměru Ministerstva financí (cenového věstníku) č. 1/2013 ze dne 28. 11. 2012, kde jsou v části I. oddílu B stanoveny „Maximální ceny, které mohou stanovit kraje a obce podle zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů“, konkrétně pod č. 1 je uvedena „Odtahová služba, z toho jen nucené odtahy vozidel podle podmínek stanovených jiným právním předpisem a v nařízeních obcí včetně střežení vozidla na parkovišti a případného přitažení zpět“. Výměry jsou pak vydávány podle ustanovení § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hl. m. Praze, ve znění pozdějších předpisů, pak platí: „Rada hlavního města Prahy může v přenesené působnosti vydávat na základě a v mezích zákona nařízení hlavního města Prahy, je-li k tomu zákonem zmocněno hlavní město Praha, obce, obce s rozšířenou působností nebo kraje.“. Zde odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 Afs 60/2009–119 ze dne 5. 11. 2009. Dále uvedla, že ceny odtahů a parkovného jsou regulovanými cenami, kdy účelem je, aby za uvedené činnosti nebylo možno požadovat ceny vyšší než stanovené výměrem, ceny určené jako maximální jsou tedy jinak řečeno „ceny nejvýše přípustné“, a to bez ohledu na to, že tržní ceny srovnatelných služeb, resp. cena obvyklá takových služeb, je dvakrát až třikrát vyšší než je stanoveno nařízením, takovéto vyšší ceny však účtovat nelze, neboť nařízením jsou stanoveny právě ceny, které lze maximálně požadovat, přičemž ke stanovení cen je hl. m. Praha oprávněno na základě shora uvedených zákonných a podzákonných předpisů. Při vymáhání nároků z odtahů tedy postupuje žalobkyně podle výše citovaného nařízení vydaného svým zřizovatelem. Nesmí požadovat ceny vyšší, ale zároveň nemusí zdůvodňovat, proč požaduje ceny v nařízení stanovené, neboť k určení těchto regulovaných cen je její zřizovatel oprávněn zákonem. Nesouhlasila tedy s tím, že by měla povinnost v řízení prokazovat „skutečné náklady“, jak tvrdí okresní soud, neboť účelem nařízení je právě to, že je prokazovat není nutno. Pokud jde o náklady řízení, namítala, že okresní soud rozhodl na základě své úvahy a v takovém případě měl ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. zároveň rozhodnout tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni veškeré jí vynaložené náklady na vymáhání žalovaného nároku. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě vyhoví i co do částky 62 550 Kč s příslušenstvím a uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. aby rozsudek zrušil a vrátil ho soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a to spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo, a to podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř. a po nařízeném jednání dospěl k následujícím závěrům.

6. Předmětem odvolacího přezkumu nebyl výrok I. rozsudku okresního soudu, který nabyl samostatně právní moci.

7. Ze spisu bylo zjištěno, že se žalobkyně po připuštění změny žaloby usnesením okresního soudu ze dne 31. 1. 2025 domáhala zaplacení částky 88 850 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % ročně z částky 80 000 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení 14,75 % ročně z částky 8 850 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, když tvrdila, že dne 12. 7. 2023 jako oprávněná osoba provedla odtah vozidla RZ [SPZ] následně bylo vozidlo umístěno na parkovišti provozovaném žalobkyní. Domáhala se nároku v celkové výši 88 850 Kč (s přísl.), přičemž tato částka se sestávala z ceny za odtah vozidla a parkovné za období od provedení odtahu 12. 7. 2023 do doručení žaloby žalovanému dne 11. 11. 2024, a to ve výši dle nařízení hl. města Prahy č. 2/2013. Konkrétně žalobkyně požadovala zaplacení ceny za odtah ve výši 1 900 Kč a parkovného za první 3 dny 750 Kč (sazba 250 Kč/den), za 4. až 180 den parkování 70 800 Kč (sazba 400 Kč/den) a parkovné od 181. dne do doručení žaloby žalovanému dne 11. 11. 2024 ve výši 6 550 Kč + 8 850 Kč, tj. 15 400 Kč (sazba 50 Kč/den), celkem tedy 88 850 Kč (s přísl.). Dne 26. 5. 2025 po provedení dokazování v rámci ústního jednání okresní soud vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

8. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, přičemž při jednání doplnil dokazování o skutečnosti týkající se smluvního měsíčního parkování v dané lokalitě (§ 120 odst. 2 o. s. ř.).

9. Žalovaný se stal vlastníkem vozidla [jméno FO] RZ [SPZ] na základě kupní smlouvy, kterou v postavení kupujícího uzavřel dne 10. 8. 2021 s [jméno FO] jako prodávající. K žádosti městské policie žalobkyně dne 12. 7. 2023 provedla odtah vozidla žalovaného v [adresa], a umístila ho na střeženém parkovišti. Nařízením hl. města Prahy o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti vydaného dne 12. 2. 2023, jež nabylo účinnosti dne 1. 4. 2013, byla upravena maximální cena za úplný nucený odtah vozidla v částce 1 900 Kč a maximální cena za služby parkovišť určených ke střežení vozidel za první až třetí i jen započatý den ve výši 250 Kč za den, za 4. až 180. den ve výši 400 Kč za den a za 181. a každý následující den ve výši 50 Kč za den.

10. Okresní soud žalobkyni přiznal cenu za odtah 1 900 Kč, když tuto výši považoval za rozumnou a dále jí přiznal cenu parkovného 50 Kč /den za období od 12. 7. 2023 do 11. 11. 2024, tj. 50 Kč x 488 dnů (24 400 Kč), když žalobkyně byla povinna tvrdit a prokázat, že jí požadované náklady, jež odpovídají maximálním cenám ve smyslu nařízení rady hl. m. Prahy, představují skutečně náklady, jež je žalovaný povinen žalobkyni nahradit.

11. Závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně byla v řízení povinna tvrdit a prokázat, že požadované náklady (na odtah a parkovné), odpovídající maximálním cenám ve smyslu nařízení rady hl. m. Prahy, představují skutečně náklady, považuje odvolací soud za správný.

12. Podle § 1 odst. 1, věta druhá, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“) uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

13. Podle § 1723 odst. 1 o. z. závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.

14. Podle § 17a odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, je strážník oprávněn použít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla, a) které bylo ponecháno na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla, b) které stojí na místě, do kterého je vjezd zakázán místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích, c) které stojí na chodníku, kde to není povoleno, nebo d) je-li vozidlem proveden neoprávněný zábor veřejného prostranství a jeho řidič není na místě přítomen.

15. Podle § 17a odst. 6, věta první, zákona o obecní policii, nepožádá-li nikdo o odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla do 30 dní od jeho přiložení, je vlastník komunikace oprávněn po dohodě s obecní policií vozidlo na náklady jeho provozovatele odstranit.

16. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o cenách) úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální.

17. Podle § 5 odst. 2 zákona o cenách je maximální cena, kterou není přípustné překročit.

18. Podle § 4a odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen (ve znění do 31. 3. 2017) může obec v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí ministerstva nařízením obce stanovit maximální ceny, pokud nejsou stanoveny ministerstvem.

19. Podle rozhodnutí ministerstva financí (Výměr MF č. 01/2013 ze dne 28. listopadu 2012, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami) kraje a obce vyhlašují uplatnění maximálních cen a jejich výši nařízením v oblasti odtahové služby, z toho jen nucené odtahy vozidel podle podmínek stanovených jiným právním předpisem a v nařízeních obcí včetně střežení vozidla na parkovišti a případného přitažení zpět.

20. Nařízením Rady hl. m. Prahy č. 2/2013, o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti, ze dne 12. 2. 2013 (účinnost od 1. 4. 2013) byly stanoveny maximální ceny za nucené odtahy silničních vozidel včetně jejich střežení na parkovišti, a to tak, že maximální cena za jeden nucený odtah vozidla a) úplný 1 900 Kč, a maximální cena za služby parkovišť určených ke střežení vozidel a) první až třetí i jen započatý den 250 Kč/den, b) od čtvrtého dne za každý i jen započatý den, maximálně však sto osmdesát dnů ode dne přitažení vozidla na parkoviště 400 Kč/den, c) od sto osmdesátého prvního dne 50 Kč/den.

21. Výzvou ze dne 21. 8. 2023 a následně ze dne 9. 5. 2024 žalobkyně po žalovaném požadovala cenu za nucený odtah 1 900 Kč a parkovné 250 Kč/denně, 400 Kč /denně, 50 Kč denně, přičemž výše je v souladu s nařízením Rady hl. m. Prahy a maximální cenu stanovenou nařízením sice nepřekračuje.

22. Při posuzování žalobního nároku je třeba odpovědět především na otázku, jakou povahu mají náklady na zaplacení ceny za odtah vozidla a parkovné.

23. Závazek žalovaného k zaplacení nákladů mohl ve smyslu § 1723 odst. 1 o. z. vzniknout buď na základě smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá. Ze smlouvy závazek žalovaného nevznikl, protože smlouva mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena nebyla (žalobkyně to v řízení ani netvrdila, ani neprokazovala). V úvahu tedy přichází protiprávní čin žalovaného a jiná způsobilá právní skutečnost. V daném případě nemá odvolací soud pochybnosti o protiprávním jednání žalovaného (v podobě stání v obytné zóně mimo parkovací plochu), které založilo jeho soukromoprávní povinnost k náhradě škody v podobě zaplacení nákladů na odtah a umístění jeho vozidla na parkovišti provozovaném žalobkyní.

24. Závěr o soukromoprávní povaze nároku na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s odstraněním vozidla vyplývá rovněž z judikatury Nejvyššího soudu, který hovoří o tom, že tento nárok není sankcí, nýbrž kompenzačním prostředkem (založeným zvláštním právním předpisem). Uvedený závěr je přiměřeně aplikovatelný i ve vztahu k § 17a odst. 6 zákona o obecní policii (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2032/2021).

25. Pokud jde o nařízení Rady hl. m. Prahy č. 2/2013, tento předpis má veřejnoprávní povahu, který má svůj základ v ustanovení § 5 zákona č. 526/1990 Sb. a § 4a odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1991 Sb. Jeho účelem není, jak tvrdí žalobkyně ve svém odvolání, aby nebylo nutno prokazovat skutečné náklady. Jeho účelem je veřejnoprávní regulace a stanovení maximální výše nákladů, které lze v případě nuceného odtahu a umístění vozidla na střežené parkoviště požadovat po provozovateli (vlastníku) vozidla. Nařízení nijak nestanoví, jaké měla žalobkyně skutečné náklady v souvislosti s odtahem a umístěním vozidla žalovaného na parkovišti.

26. K otázce náhrady skutečné škody, resp. náhrady vyhláškové (paušální) škody, existuje judikatura Ústavního soudu, byť se týká jiné oblasti. V nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15 Ústavní soud posuzoval nárok na náhradu škody při neoprávněném odběru elektřiny. Jeho závěry týkající se soukromoprávního nároku na náhrady škody jsou ovšem použitelné i na náklady na nucený odtah (či jinde). Ústavní soud především dospěl k závěru, že občanskoprávní institut náhrady škody plní funkci kompenzační a preventivní a výše škody nemůže být sankcí (za neoprávněný odběr). V rámci občanskoprávní odpovědnosti se hradí skutečná škoda (a ušlý zisk), tedy újma na majetku poškozeného. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení [nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.); shodně i doktrína, viz ELIÁŠ, K.: Obsah, způsob a rozsah náhrady škody v soukromém právu I. Právní rádce, č. 12/2007, s. 8]. Z doktríny i ustálené judikatury českých soudů vyplývá, že náhrada škody v českém právním řádu nemá sankční povahu a její funkcí není poškozeného jakkoli obohatit (viz například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3184/2007 ze dne 14. 8. 2008; Vlasák, Michal. Sankční náhrada škody na pozadí mezinárodní konference. Právní rozhledy, č. 24/2008; či Knappová, Marta, Švestka, Jiří, Dvořák, Jan a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2006, s. 418). Případná sankce tedy nemůže být řešena v rámci občanskoprávní odpovědnosti. K tomu slouží prostředky trestního práva (bod 30. nálezu). V případě, že nelze výpočet výše škody provést výlučně podle prováděcích předpisů, je povinností soudu výši škody stanovit tím způsobem, aby se co nejvíce blížila škodě skutečné (bod 38. nálezu). Ve věci posuzované Ústavním soudem činila výše škody, kterou měl stěžovatel zaplatit, osminásobek až jedenáctinásobek částek, které stěžovatel hradil za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem. Při takto výrazném rozdílu je podle Ústavního soudu třeba, aby obecné soudy svá rozhodnutí opřely o nějaké důkazy prokazující, že stěžovatel skutečně v období neoprávněného odběru takové množství elektřiny spotřeboval a poškozený utrpěl takto výraznou škodu.

27. Závěry Ústavního soudu je podle názoru odvolacího soudu třeba přiměřeně aplikovat i na jiné, obdobné soukromoprávní nároky na náhradu škody, např. na náklady na nucený odtah. Ústavně konformní bude jen takový postup, budou-li náklady na nucený odtah odpovídat nikoliv automaticky (bez dalšího) nařízení rady obce, které stanoví maximální cenu takových nákladů, ale skutečnosti (tj. ceně obvyklé v místě a čase), a náklady tak budou kompenzovat skutečnou (nikoliv fiktivní, resp. nejvyšší administrativní) újmu poškozeného.

28. Požadavek žalobkyně na zaplacení automaticky maximální výše nákladů dle předmětného nařízení rady obce se jeví odvolacímu soudu jako fiktivní se sankčním charakterem. Částka 400 Kč denně, tj. 12 000 Kč měsíčně (od 4. dne), je podstatně odlišnou např. od ceny měsíčního parkování v Praze 7, tedy v lokalitě, kam bylo vozidlo po odtahu umístěno ([adresa], viz Požadavek na odstranění vozidla ze dne 11. 7. 2023), kde se cena parkování pohybuje v rozmezí 1 100 Kč – 1 300 Kč bez DPH měsíčně (srov. např. www.parkovistepraha7.cz nebo https://www.holesovickatrznice.cz/mapa-parkovani#parkovani). V průměru se tak jedná až o desetinásobné navýšení oproti požadovaným cenám v dané lokalitě. Lze jistě uvažovat o službách jako je střežení, apod., případně je možno proti takovému srovnání namítat, že uvedené ceny se vztahují k dlouhodobému (nikoliv dennímu) parkování, anebo že ceny v době, která je předmětem tohoto řízení, byly odlišné než ceny aktuální, ale o to více nastupovala v řízení vysvětlovací povinnost žalobkyně, jak na ni upozornil již okresní soud.

29. Jako v případě jakékoliv jiného soukromoprávního nároku na náhradu škody je tedy třeba, aby výše nákladů účastníkem tvrzena a prokázána (tyto náklady mohou být ve skutečnosti nižší než nejvyšší přípustná výše uvedená ve veřejnoprávním nařízení rady obce). Stejný závěr platí u nákladů vynaložených na umístění vozidla na střeženém parkovišti. Jinými slovy, žalobkyně byla povinna v řízení tvrdit a prokázat splnění všech předpokladů k náhradě škody, tj. vedle protiprávního jednání žalovaného, také vznik škody (nákladů na parkovné) a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody, když zavinění ve formě nedbalosti se presumuje (§ 2911 o. z.). Nelze přitom vyloučit ani právní posouzení uplatněného nároku jako bezdůvodné obohacení. K tomu by však žalobkyně musela tvrdit a prokázat splnění zákonných předpokladů obdobně jako u náhrady škody.

30. Poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 685/2016).

31. V daném případě okresní soud nařídil ústní jednání na 26. 5. 2025, k němu řádně předvolal účastníky řízení, žalobkyně se k tomuto jednání (s omluvou) nedostavila a okresní soud jí tak nemohl poskytnout poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. o její povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti týkající se jejího kompenzačního nároku (nákladů na umístění vozidla na střeženém parkovišti, které provozuje).

32. Jestliže žalobkyně v řízení před okresním soudem netvrdila a neoznačila důkazy k prokázání tvrzení ve vztahu k uplatněnému nároku (tj. zejm. jaké byly náklady v souvislosti s umístěním vozidla na jí provozované parkoviště v předmětné době a že mezi protiprávním jednáním žalovaného a těmito náklady byla příčinná souvislost), nemůže být jejímu nároku vyhověno. Ve vztahu k předmětu odvolacího řízení tedy odvolací soud konstatuje, že okresní soud postupoval správně, pokud žalobu (v předmětném rozsahu) zamítl.

33. S ohledem na uvedený závěr odvolacího soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to i v části příslušenství, protože nevznikl-li nárok na zaplacení jistiny nákladů, nemohl vzniknout ani nárok na zaplacení úroků z prodlení z tohoto nároku.

34. Odvolací soud rovněž potvrdil ve smyslu § 219 o. s. ř. i nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu, neboť okresní soud rozhodl správně podle procesního úspěchu účastníků řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Převážně neúspěšnou byla v daném případě žalobkyně, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto okresní soud správně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

35. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., tak že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení