95 Co 27/2025 - 72

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců Mgr. Gabriely Vršanské a JUDr. Ing. Václava Beneše ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 45 021,40 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 7. 2024, č. j. 24 C 93/2024-50, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 175,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 13 175,60 Kč od 25. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem zamítl v celém rozsahu žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 45 021,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 7. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalobkyně žalovanému na jeho bankovní účet úvěr 25 000 Kč, který měl být zaplacen spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9 880 Kč a úroku 93,42 % ročně, v pravidelných 30 měsíčních splátkách po 2 494 Kč. Žalovaný řádně uhradil pouze jednu splátku, následně se dostal do prodlení, žalobkyně proto úvěr ke dni 2. 5. 2017 zesplatnila. Do dne zesplatnění žalovaný uhradil dne 12. 8. 2016 částku 2 494 Kč, dne 19. 9. 2016 částku 2 494 Kč, dne 29. 9. 2016 částku 350 Kč a dne 19. 10. 2016 částku 2 144 Kč, další platby neuhradil. Dne [datum] bylo usnesením [státní instituce], sp. zn. [spisová značka], rozhodnuto o úpadku žalovaného a bylo mu povoleno oddlužení, v rámci insolvenčního řízení bylo na předmětnou pohledávku uhrazeno 4 342,40 Kč. Usnesením ze dne [datum] nabylo právní moci usnesení o zrušení schváleného oddlužení žalovaného, žalovaný ani poté neuhradil ničeho. Žalovaná částka sestávala z jistiny ve výši 15 799,35 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 1 976 Kč, poplatku za odeslané upomínky 2 700 Kč, smluvního úroku 10 873 Kč a smluvní pokuty 13 673,05 Kč. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení v podání ze dne 9. 5. 2024, v němž uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřila řádně a dostatečně v rámci svých možností v rozsahu, který po ní lze spravedlivě požadovat. Vycházela přitom z prohlášení žalovaného ve smlouvě a uvedla, že otázku, zda bude schopen úvěr splatit, by měl posoudit zejména svéprávný žadatel o úvěr, v opačném případě by musel být takový dlužník posuzován jako osoba omezená ve svéprávnosti. Žalobkyně poukázala na to, že s ohledem na doložené příjmy žalovaného ve výši až 41 000 Kč měsíčně neměla důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. K poměrům žalovaného okresní soud zjistil, že žalovaný pracoval jako [Anonymizováno] společnosti [právnická osoba]., v [datum] dosáhl mzdy 41 021 Kč (z toho pevná složka mzdy činila 10 800 Kč hrubého, zbytek tvořil měsíční bonus), v [datum] dosáhl mzdy 34 137 Kč (z toho pevná složka mzdy činila 7 313 Kč hrubého, zbytek opět tvořil měsíční bonus). Žalovaný byl majitelem účtu č. [č. účtu] (dále jen „účet žalovaného“), z výpisů z tohoto účtu za období od [datum] do [datum] bylo zjištěno čerpání řady dalších úvěrů. V roce [datum] procházel žalovaný jako povinný ve třech exekučních řízeních. Dopisem ze dne 22. 8. 2023 žalobkyně celý zůstatek úvěru prohlásila za splatný ke dni 2. 5. 2017. Dopisem ze dne 8. 11. 2023, odeslaným dne 10. 11. 2023, zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní upomínku.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným předmětnou smlouvu o úvěru, která byla smlouvou spotřebitelskou. Při uzavření smlouvy žalobkyně porušila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a úvěrová smlouva je tak od počátku neplatná. Z výpisů z účtu žalovaného bylo dle okresního soudu zřejmé, že žalovaný byl v tíživé životní situaci, ani přes relativně vysoký příjem nebyl schopen tvořit úspory a nedostatek finančních prostředků k pokrytí svých výdajů sanoval dalšími úvěry. Nárok žalobkyně pak nebylo možné posoudit ani jako bezdůvodné obohacení, neboť žalobkyně dle okresního soudu neprokázala, že tvrzené peněžní prostředky na účet žalovaného skutečně poukázala. Z části výpisu z účtu č. [č. účtu] ze dne [datum] je sice patrné, že peněžní prostředky 25 000 Kč byly převedeny na účet žalovaného, nebylo nicméně prokázáno, kdo byl k tomuto dni majitelem či disponentem účtu, z nějž peníze odešly, a nebylo prokázáno ani to, že byly na účet žalovaného skutečně připsány. Žalobkyně tedy podle okresního soudu neprokázala, že by žalovanému poskytla částku 25 000 Kč. Svou (byť omluvenou) absencí při jednání soudu se žalobkyně podle okresního soudu dobrovolně vzdala možnosti být ze strany soudu poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů. Okresní soud proto žalobu zcela zamítl.

4. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání, a to proti oběma jeho výrokům. Namítala, že napadený rozsudek je vadný a je v rozporu s judikaturou vyšších soudů, okresní soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného (kdy měsíční splátka byla velmi nízká ve vztahu k relativně vysokým příjmům žalovaného) a současně nesprávně posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně je přesvědčena, že dostatečně prokázala, že finanční prostředky žalovanému poskytla, neboť tyto byly poukázány na účet uvedený v úvěrové smlouvě; nelze tedy pochybovat o tom, že finanční prostředky se dostaly do dispozice žalovaného. Případný opak by musel prokázat žalovaný, který v celém soudním řízení však zůstal zcela nečinný. Stran posouzení úvěruschopnosti odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle kterého platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná pouze v případě, že spotřebitel není schopen splácet úvěr na základě materiálního posouzení věci. Podle materiálního pojetí je neplatnou pouze smlouva o spotřebitelském úvěru, pokud poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr, ačkoli nedostatečně posoudil jeho úvěruschopnost, přičemž kdyby tak učinil, zjistil by, že spotřebitel není úvěruschopný a úvěr by mu neposkytl. Materiální pojetí povinnosti posoudit úvěruschopnost a s tím spojená neplatnost smlouvy tak chrání pouze nebonitní spotřebitele. Pokud spotřebitel v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl, smlouva o spotřebitelském úvěru není neplatná, třebaže by poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele řádně neposoudil. Závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Konečně žalobkyně poukázala na insolvenční řízení žalovaného ([spisová značka]), kdy ze seznamu pohledávek a jejich přezkumu vyplývá, že žalovaný pohledávku žalobkyně v plném rozsahu uznal. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni přizná náklady odvolacího řízení, jakož i náklady řízení před prvním stupněm.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo k projednání odvolání nařizoval jednání a odvolání žalobkyně shledal zčásti důvodným.

7. Jednání konal odvolací soud v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně svou neúčast u nařízeného jednání omluvila s tím, že souhlasí s projednáním věci ve své nepřítomnosti; žalovaný se k jednání, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil (§ 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

8. O nesprávné skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování se jedná v případě, že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly v řízení nijak najevo, nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti apod., nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

9. Podle § 120 odst. 2 o. s. ř., soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

10. Okresní soud provedl řádné dokazování v rozsahu nezbytném pro právní posouzení věci s níže uvedenými výjimkami, odvolací soud proto na skutková zjištění okresního soudu, jak byla výše shrnuta, v celém rozsahu odkazuje. Zopakován byl toliko důkaz částečným výpisem z účtu č. [č. účtu] ze dne [datum], z nějž se podává platba 25 000 Kč dne [datum] s poznámkou [Anonymizováno] na účet č. [č. účtu], dále důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], z níž se nad rámec skutkových zjištění okresního soudu podává, že účet č. [č. účtu] byl uveden jako platební místo pro výplatu úvěru; smlouva o úvěru byla řádně vlastnoručně podepsána oběma smluvními stranami. Dále odvolací soud zopakoval důkaz tabulkou umoření (č. l. 30), z níž se podává, že žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil částku v celkové výši 7 482 Kč před zahájením insolvenčního řízení, v rámci insolvenčního řízení uhradil postupně částku 4 342,40 Kč, celkem tedy vrátil částku 11 824,40 Kč.

11. Okresní soud sice provedl důkaz částečným výpisem z účtu č. [č. účtu] ze dne [datum], z nějž se podává platba 25 000 Kč dne [datum] s poznámkou [Anonymizováno] na účet žalovaného (č. l. 28), avšak, aniž provedený důkaz žalovaný zpochybnil, dospěl okresní soud k závěru, že jím provedená platba není prokázána. Měl-li okresní soud v projednávané věci pochybnost, zda byla platba vyplývající z částečného výpisu z účtu skutečně poukázána na účet žalovaného, mohl učinit dotaz u banky, jež vedla účet žalovaného určený v úvěrové smlouvě ([právnická osoba].), případně mohl provést k důkazu listiny z insolvenčního řízení dostupné v insolvenčním rejstříku, jejichž existence přímo vyplývá z obsahu žaloby. Krajský soud proto dokazování okresního soudu dále doplnil o listiny z insolvenčního řízení vedeného proti žalovanému jakožto dlužníkovi u [státní instituce] pod sp. zn. [spisová značka], konkrétně provedl k důkazu seznam přihlášených pohledávek ze dne [datum] a zprávu o přezkumu přihlášených pohledávek ze dne [datum], z nichž zjistil, že žalobkyně svou pohledávku řádně přihlásila do insolvenčního řízení žalovaného, přičemž žalovaný tuto pohledávku nepopřel. V insolvenčním řízení bylo kromě pohledávky žalobkyně přihlášeno 13 dalších pohledávek, z toho všechny z titulu nesplacených spotřebitelských úvěrů ať už od bank či nebankovních institucí; celkem byly přihlášeny pohledávky ve výši téměř 1 350 000 Kč. Tímto je ve spojení s ostatními provedenými důkazy bezpečně prokázáno, že finanční prostředky úvěru podle smlouvy o úvěru ve výši 25 000 Kč byly skutečně převedeny do dispozice žalovaného, neboť si lze jen těžko představit, že žalovaný by pohledávku z úvěru, který mu nikdy nebyl vyplacen, v insolvenčním řízení nerozporoval; finanční prostředky byly nadto vyplaceny přesně dle úvěrové smlouvy. Okresní soud pochybil, pokud nevyužil všech dostupných důkazů a na základě důkazů provedených uzavřel, že žalobkyně ohledně této skutečnosti neunesla důkazní břemeno.

12. Jelikož k uzavření předmětné úvěrové smlouvy došlo dne 19. 7. 2016, řídí se vztahy z této smlouvy zákonem č. 145/2012 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

13. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

14. Podle § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

15. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok.

17. Okresní soud správně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 1 větou druhou, § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětem odvolacího přezkumu je i otázka, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému řádně a dostatečně prověřila jeho úvěruschopnost.

18. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je jednou ze základních povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne[Anonymizováno]25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že tato povinnost chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a podobně. Současně chrání také pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům povinnost postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů s odbornou péčí, která předpokládá, že údaje uvedené spotřebitelem musí poskytovatel úvěru ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Za dostatečné informace pak nelze považovat informace získané výlučně od spotřebitele, poskytovatelé jsou povinni využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Míru, v jaké přistoupí k ověření úvěruschopnosti spotřebitele, ponechal zákonodárce na poskytovatelích spotřebitelských úvěrů a omezil ji pouze potud, že musejí jednat s odbornou péčí (srov. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Odborná péče je definována v § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Měli by přitom vycházet z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a tyto verifikovat v databázích informací či jiných zdrojích. Úvěr mohou spotřebiteli poskytnout pouze v případě, že z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplývají důvodné pochybnosti o tom, že bude schopen úvěr splácet (§ 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru). Důsledkem porušení této povinnosti je neplatnost smlouvy o úvěru, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.).

20. K otázce neplatnosti úvěrové smlouvy v případě porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, dle něhož ,,články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/08 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“.

21. V posuzované věci okresní soud zjistil, že žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z listin, které jí žalovaný předložil. Žalovaný byl v rozhodném období zaměstnaný jako [Anonymizováno] společnosti [právnická osoba]., v [datum] dosáhl čistého příjmu ze zaměstnání ve výši 41 021 Kč, v [datum] pak čistého příjmu 35 137 Kč (viz výplatní pásky žalovaného), v období od [datum] do [datum] měl poměrně vysoké příjmy, tyto nicméně nestačily na vytvoření jakýchkoli úspor, naopak své potřeby sanoval řadou dalších nebankovních úvěrů (viz výpisy z účtu žalovaného, seznam přihlášených pohledávek). Okresní soud dále zjistil, že v roce [datum] byla proti žalovanému vedena tři exekuční řízení. Odvolací soud dokazování doplnil stran mnohosti pohledávek žalovaného z řady úvěrů, z nichž některé byly evidentně v době uzavření úvěrové smlouvy již splatné či dokonce vymáhané.

22. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a dospěl ke stejnému závěru, jako okresní soud, a to, že žalobkyně řádně neposoudila schopnost žalovaného splatit sjednaný úvěr. Žalobkyně měla k dispozici výplatní pásky žalovaného za dva po sobě jdoucí měsíce a výpisy z jeho účtu za období od [datum] do [datum]. Předložené podklady žalobkyně posoudila účelově tak, aby se žalovaný jevil jako úvěruschopný ve vztahu k výši měsíční splátky poskytovaného úvěru, zcela však přehlédla řadu dalších závazků žalovaného seznatelných z výpisů z jeho účtu i to, že výdaje žalovaného se v celém posuzovaném období prakticky rovnaly jeho příjmům, které byly zásadně navýšeny řadou spotřebitelských úvěrů. V této situaci měla žalobkyně v rámci odborné péče zjistit minimálně to, kolik činní celkové měsíční splátky těchto úvěrů a kolik zbývá doplatit. Pouze tak mohla dojít k závěru, zda je žalovaný ze svého běžného příjmu (tj. příjmu bez započtení na jeho účet připsaných úvěrů) schopen splácet nejenom předmětný úvěr, ale rovněž další své závazky. Žalobkyně rovněž nezjistila ničeho o výdajích žalovaného na bydlení ani o formě bydlení, nedoložila ani to, že by zjištěné údaje porovnala s veřejně dostupnými informacemi.

23. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně v případě žalovaného přistoupila k ověření úvěruschopnosti toliko formálně, ověřila si pouze příjem žalovaného, další podklady vyhodnotila účelově tak, aby se žalovaný jevil jako úvěruschopný, byť byl zatížen dalšími závazky z řady spotřebitelských úvěrů, čehož si musela být žalobkyně vědoma; přesto k tomu nepřihlédla. Žalobkyně se kromě příjmu žalovaného nezabývala žádnými dalšími okolnostmi, k těmto neměla ani žádná tvrzení žalovaného, neznala výdaje žalovaného ani celkovou výši měsíčních splátek předchozích závazků žalovaného; nevěděla, zda žalovaný vyživuje nějaké nezaopatřené osoby a kolik členů má jeho domácnost. Tento postup žalobkyně odvolací soud nepovažuje za projev odborné péče v souladu s § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který předpokládá obezřetnost a aktivitu poskytovatele úvěru stran ověření spotřebitelem tvrzených informací. Byť u výdajů poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), musí tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného či dalších platbách s bydlením spotřebitele spojených). Žalobkyně ostatně v podání ze dne 9. 5. 2024 přiznala, že úvěruschopnost žalovaného ověřila z prostého prohlášení žalovaného v úvěrové smlouvě, neboť, jak uvedla, otázku, zda bude schopen úvěr splatit, by měl posoudit zejména svéprávný žadatel o úvěr, v opačném případě by musel být takový dlužník posuzován jako osoba omezená ve svéprávnosti. Tento postup žalobkyně je v přímém rozporu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a nelze jej aprobovat. Žalobkyně tímto přístupem prohloubila situaci žalovaného – dlužníka, který evidentně užíval nové úvěry na splácení těch předchozích a v důsledku toho se dostal do úpadku, v insolvenčním řízení pak byly přihlášeny pohledávky výlučně ze spotřebitelských úvěrů ve výši téměř 1 350 000 Kč.

24. Ve shodě s okresním soudem lze tak dospět k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému jakožto spotřebiteli finanční prostředky ve formě spotřebitelského úvěru, aniž před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřila jeho schopnost dlužnou částku řádně splácet. V dané věci neměla žalobkyně ucelený obraz o majetkových poměrech žalovaného, zejména neměla bezpečně zjištěny jeho výdaje ať už na osobní potřeby nebo na bydlení, neměla prokázáno, kolik členů čítá domácnost žalovaného, zda vyživuje nějakou nezaopatřenou osobu a neznala ani jeho celkové závazky a výši měsíčních splátek, které je žalovaný povinen hradit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála své povinnosti řádně zkoumat, zda žalovaný bude schopen úvěr splácet, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (§ 580 odst. 1 o. z., § 588 o. z.); jak správně uvedl okresní soud.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Okresní soud uzavřel, že nebylo prokázáno poukázání finančních prostředků z účtu žalobkyně na účet žalovaného, tedy nebylo prokázáno, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení. Důsledně tomu žalobu v celém rozsahu zamítl, včetně příslušenství. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k odlišnému závěru, tedy že poukázání finančních prostředků ve výši 25 000 Kč na účet žalovaného prokázáno bylo (srov. odstavec 13 odůvodnění tohoto rozsudku). Důsledně tomu se znovu zabýval otázkou bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, který obdržel dne 19. 7. 2016 od žalobkyně finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, v jedné řádné splátce a následných platbách vrátil celkem 7 482 Kč, v navazujícím insolvenčním řízení zaplatil 4 342,40 Kč, celkem tak vrátil částku 11 824,40 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve výši 13 175,60 Kč (25 000 Kč – 11 824,40 Kč) ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z.

27. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil potud, že žalobě vyhověl co do částky 13 175,60 Kč a současně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve 8,05 % ročně z částky 13 175,60 Kč od 25. 11. 2023 do zaplacení. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení vyplývá z § 1970 o. z., dle kterého po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2014 neobsahuje speciální úpravu splatnosti jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy o úvěru, užije se proto obecné úpravy občanského zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný se o své povinnosti plnit na svůj dluh (po skončení insolvenčního řízení, v němž nedošlo k oddlužení žalovaného) dozvěděl na základě předžalobní výzvy, v níž mu byla k plnění poskytnuta lhůta 14 dnů od jejího odeslání. Předžalobní výzva byla odeslána dne 10. 11. 2023, lhůta k plnění tak marně uplynula dne 24. 11. 2023. Odvolací soud proto žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ode dne následujícího, tj. od 25. 11. 2023. Při určení výše zákonných úroků z prodlení vyšel odvolací soud z žalobního návrhu, který koresponduje se sazbou zákonného úroku dle nařízení vlády 351/2013 Sb. ve spojení s repo sazbou stanovenou [státní instituce] dne 2. 5. 2017, kdy došlo k zesplatnění úvěru. Dlužnou částku odvolací soud uložil žalovanému uhradit v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 o. s. ř.), neboť neshledal důvody pro určení lhůty delší. Jinak, pokud okresní soud žalobu zamítl nad rámec odvolacím soudem přiznané částky 13 175,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 13 175,60 Kč od 25. 11. 2023 do zaplacení, v této části odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto dle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně měla úspěch v rozsahu menším než 50 %, byl by to tedy žalovaný, kdo by měl proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, z obsahu spisu však vyplývá, že žalovanému žádné náklady nevznikly.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na skutečnost, že v řízení před odvolacím soudem převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení