95 Co 336/2025 - 91

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Václava Beneše a soudců Mgr. Gabriely Vršanské a Mgr. Michala Drobílka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 14 869,47 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. dubna 2025, č. j. 12 C 333/2024-59, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 4 853,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 763,10 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. V záhlaví specifikovaným rozsudkem okresní soud (dále také jako „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 269,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 628,15 Kč od 8. 8. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 641,32 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl do částky 13 600 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 4. 2. 2022 (byť okresní soud chybně v rozsudku uvedl datum 24. 6. 2022, jde o zjevnou chybu v psaní, jak vyplývá též ze samotné listiny smlouvy) uzavřena smlouva o sdružených službách dodávky plynu, ve které se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému odběr plynu v odběrném místě [adresa], a žalovaný se zavázal za realizovaný odběr plynu zaplatit kupní cenu dle platného ceníku. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou 36 měsíců ode dne 21. 2. 2022 s možností automatické prolongace smlouvy. Byly smluveny zálohy ve výši 1 200 Kč měsíčně s tím, že produktem je distribuční sada Plyn Optimal a plánovaná spotřeba je 5600 kWh/rok. V části Smluvní sankce je stanoveno, že strany utvrzují řádné splnění významných povinností dle smlouvy pokutami. Zákazník je povinen uhradit [Anonymizováno] pokutu určenou jako násobek částky 800 Kč pro kategorii domácnost … a počtu kalendářních měsíců, včetně započatých a nedokončených, následujících po dni ukončení nebo přerušení dodávky od [Anonymizováno] do konce sjednané doby trvání smlouvy (nebo prolongace). (…) Zákazník je povinen zaplatit [Anonymizováno] pokutu ve výši 100 Kč pro každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoli platbou dle této smlouvy přesahující 10 dní. Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši tím není dotčen. Zákazník je povinen vyúčtovanou pokutu uhradit ve lhůtě platné pro splatnost vyúčtování dle obchodních podmínek. (…) Podle faktury č. [hodnota] vystavené dne 18. 7. 2023 byl žalovaný povinen zaplatit částku 628,15 Kč za spotřebu plynu v období od 18. 7. 2022 do 16. 7. 2023, a to se splatností do 7. 8. 2023. Fakturovaná částka přestavuje rozdíl přijatých plateb 11 020 Kč a celkové ceny plynu a produktů v částce 11 428,80 Kč a ostatní položky sestávající z dluhu minulého období 19,35 Kč a dvou smluvních pokut za pozdní platbu ve výši 200 Kč. Fakturou č. [hodnota] vystavenou dne 1. 10. 2023 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky 641,32 Kč za spotřebu plynu v období od 17. 7. 2023 do 25. 9. 2023, a to se splatností do 23. 10. 2023. Fakturovaná částka přestavuje rozdíl přijatých plateb 0 Kč a celkové ceny plynu a produktů v částce 441,32 Kč a ostatní položky sestávající ze smluvní pokuty za pozdní platbu ve výši 200 Kč. Za fakturované období dvou měsíců a jednoho týdne byly dodány 2 m3 plynu (tj. 21,94 kWh). Podle oznámení o přerušení dodávky ze dne 31. 8. 2023 odeslaného dne 31. 8. 2023 žalobkyně sdělila žalovanému, že eviduje splatné pohledávky vůči němu ve výši 1 678,15 Kč, spočívající v neuhrazené záloze ve výši 950 Kč, splatném vyúčtování a pokutě 100 Kč s tím, že pokud dluh neuhradí do dne 7. 9. 2023 dojde k přerušení dodávky plynu a ukončení smlouvy. Žalobkyně odstoupením ze dne 1. 10. 2023 odstoupila od uzavřené smlouvy pro opakované neplnění platebních povinností žalovaného. Výzvou k úhradě ze dne 14. 12. 2023 a předžalobní upomínkou ze dne 8. 2. 2024 odeslanou dne 15. 12. 2023 a 8. 2. 2024 žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jako podnikatelkou a žalovaným jako spotřebitelem byla uzavřena smlouva o dodávce plynu, který žalobkyně žalovanému dodávala do odběrného místa, avšak žalovaný své povinnosti vyplývající z této smlouvy řádně a včas nesplnil, když neuhradil výše uvedené vyfakturované částky za energie. Okresní soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení dlužných částek za spotřebovaný plyn, a to včetně úroku z prodlení uplatněného v souladu s § 1970 o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Stejně tak okresní soud vyhověl i nároku na smluvní pokutu za opožděné platby ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ, tuto smluvní pokutu soud považoval za přiměřenou, plnící sankční, reparační i preventivní účel.

4. Pokud se týká smluvních pokut za „neodběr“, okresní soud dospěl k závěru, že k těmto nelze přihlížet. Smlouva byla vyplněna pracovníky žalobkyně v elektronickém prostřední a žalovaný měl možnost do smlouvy nahlédnout prostřednictvím monitoru před jejím podpisem na tabletu. V předsmluvních informacích ohledně smluvní pokuty byla uvedena pouze obecná informace, že tyto budou obsahem smlouvy. Žalovaný byl s jednotlivými ujednáními smlouvy seznámen pouze prostřednictvím pracovníka žalobkyně a byl tak plně odkázán na informace, které mu byly sdělovány, případně projektovány na monitor. Byl tedy zcela odkázán na žalobkyni, jakým způsobem odprezentuje svoji nabídku na dodávku plynu a oprávněným zájmem žalobkyně bylo získat dalšího zákazníka pro odběr komodity (srov. rozhodnutí ESD - rozsudky ze dne 26. října 2006, Mostaza Claro, C-168/05, Sb. rozh. s. I-10421, bod 25; ze dne 4. června 2009, Pannon GSM, C-243/08, Sb. rozh. s. I-4713, bod 22, a ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C-40/08, Sb. rozh. s. I-9579, bod 29, rozsudek ze dne 15. 3. 2012, Pereničová, Perenič proti S.O.S financ, spol. s r. o., C-453/10, bod 27). Okresní soud dospěl k závěru, že se jedná o ujednání v neprospěch žalovaného (spotřebitele). Komplex smluvních pokut obsažených v předmětném ujednání stíhá a utvrzuje závazek odběratele, tedy spotřebitele, je ve významném nepoměru k ujednání, jež by postihovala žalobkyni, a to jak ohledně výše smluvní pokuty za neodběr, tak i povinnosti tuto smluvní pokutu uhradit, jenž je ve vztahu k žalobkyni trojnásobně delší, než vůči spotřebiteli a současně vylučuje započtení pouze vůči pohledávkám [Anonymizováno] (žalobkyně). Okolnost, že lze uplatnit smluvní pokutu i u právního jednání spotřebitele, které je učiněno opožděně (opožděně podaná výpověď) či i jen pokusu (udělená plná moc ke změně dodavatele), a tudíž by nemusely nastat ani účinky výpovědi, je ustanovením drakonickým, když i jen pokus o vypovězení smlouvy ze strany spotřebitele je sankcionován smluvní pokutou ve výši měsíčních násobků do konce smlouvy. Uvedené způsobuje významnou nerovnováhu v povinnostech smluvních stran v posuzované věci.

5. Taktéž výše smluvní pokuty vážící se k neodebranému množství energií má okresní soud za nedůvodně vysokou. Smluvní vztah účastníků trval od 21. 2. 2022 do 25. 9. 2023, kdy došlo k ukončení dodávky plynu, tedy 19 měsíců. Žalovanému bylo za 12 měsíců dodáno 4 274,29 kWh plynu (tj. 356,2 kWh měsíčně) a za fakturované období mu vznikl dluh ve výši 408,80 Kč. Žalobkyně opakovaně snížila požadované zálohy až na částku 950 Kč měsíčně. Konečné vyúčtování za období 2 měsíců a jednoho týdne bylo na 21,64 kWh (tj. cca 10 kWh měsíčně) a tomu odpovídá platba cca 220 Kč/měsíc. V odběrném místě tak zjevně již téměř nedocházelo k odběru plynu. Žalobkyně uplatnila smluvní pokutu 800 Kč za každý započatý měsíc. Takováto částka odpovídá 84 % žalobkyní stanovené zálohy a 3,6x přesahuje cenu za odebranou komoditu za poslední období odběru. Spotřebitel nesmí být sankcionován nepřiměřeně vysokou pokutou, která neodpovídá skutečné škodě, zatímco dodavatel nesmí být motivován k ukončení smlouvy za účelem získání výhodnějšího postavení.

6. V uvedeném případě má pokuta kompenzovat případnou újmu, kterou by žalobkyně mohla utrpět v důsledku toho, že nakoupila plyn – předmět smlouvy – na dobu trvání smlouvy, případně na její podstatnou část, za cenu odvozenou od tržních derivátů platných v době uzavření smlouvy, a následně jej již nemůže prodat jiným zákazníkům za srovnatelnou cenu, která by zohledňovala přiměřený zisk a současně s přihlédnutím k tomu, že není stanovená povinnost minimálního odběru. Nelze proto vycházet z předpokladu, že spotřebitel je povinen hradit smluvní pokutu ve výši téměř odpovídající předpokládané zbývající spotřebě po zbytek trvání smlouvy. Žalobkyně je totiž povinna přijmout přiměřená opatření ke zmírnění případné ztráty, například zajištěním proti cenovým výkyvům prostřednictvím derivátových nástrojů. Je rovněž třeba zohlednit, že nedodaný plyn může být nabídnut jiným zákazníkům, a že s jeho nedodáním odpadají i náklady spojené s distribucí a dalšími povinnými odvody. Okresní soud tak uzavřel, že paušálně sjednaná výše smluvní pokuty je v projednávané věci zjevně nepřiměřená, nemá pouze reparační a pobídkovou funkci, ale má významně sankční funkci, a to ve výši, která přesahuje poslední zjištěnou výši spotřeby, tj. 1 m3 plynu/měsíc. Je zřejmé, že i při zachování přiměřeného zisku by žalovaný v případě, že by nedošlo k odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně, byl povinen platit částku odpovídající poslednímu vyúčtování, tj. zhruba 220 Kč/měsíc, což by za 17 měsíců odpovídalo částce 3 740 Kč. Žalobkyně požaduje částku téměř 3,6krát vyšší. Poměr výše smluvní pokuty k potenciálnímu dluhu, který by mohl žalovanému vzniknout v případě pokračujícího odběru plynu až do konce smluvního období, je zjevně nepřiměřený. Žalobkyně totiž odstoupením od smlouvy fakticky eliminovala možnost dalšího odběru, a tím i vzniku reálného dluhu, avšak současně si nárokovala smluvní pokutu, jejíž výše výrazně převyšuje hodnotu očekávané spotřeby. Tímto postupem si žalobkyně vytvořila situaci, v níž mohla dosáhnout vyššího příjmu, než jaký by jí náležel při řádném pokračování smlouvy. Takový výsledek je v rozporu s účelem smluvní pokuty jako nástroje k náhradě škody, nikoli k dosažení zisku, a je třeba jej hodnotit jako nepřiměřený ve smyslu § 2051 občanského zákoníku, případně jako nepoctivé ujednání dle § 1813 téhož zákona (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, který, byť přijatý za dřívější právní úpravy, ale nadále aplikovatelný, uvádí, že přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.).

7. Proti výroku II. a III. označeného rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž napadenému rozsudku vytýkala, že je nesprávný, neboť okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při posuzování práv a povinností je třeba nahlížet na právní vztah mezi smluvními stranami vcelku, jakékoliv ujednání o smluvní pokutě, bude-li posuzováno odtrženě od celku, bude logicky zakládat nerovnováhu práv a povinností. Okresní soud při svém právním hodnocení však neposuzuje smluvní ujednání jako celek. Pomíjí všechny okolnosti ve prospěch žalovaného, které naopak mohou být vykládány jako zatěžující pro žalobkyni, příkladem může být právo žalovaného na náhradu za porušení standardu dle vyhlášky č. 540/2005 Sb., o kvalitě dodávek elektřiny a souvisejících služeb v elektroenergetice, jež přiznává žalovanému vůči žalobkyni v případě porušení povinnosti žalobkyně náhrady v řádu až desítek tisíc korun českých. Toto právo žalovaného je výslovně konstatováno na první straně smlouvy v odstavci „Smluvní sankce“. Uvádí, že žalobkyně podniká v oboru dodávek elektřiny zákazníkům na základě zvláštního oprávnění – licence, odkazuje na ustanovení § 4, § 11, § 61 a § 62 zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“). Vedle těchto ustanovení zákona posilujících postavení zákazníka, poukazuje na ustanovení § 91 odst. 1 a 5 energetického zákona obsahujícího vymezení skutkových podstat přestupků držitele licence – obchodníka s plynem. V případě těchto přestupků je možné držiteli licence uložit pokuty v řádech miliónů korun českých. Okresní soud byl tedy povinen při posuzování okolností svého rozhodování o nároku žalobkyně vzít v úvahu i tato další práva a povinnosti stran plynoucí z veřejnoprávních předpisů, jakož se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádat. Okresní soud fakticky pominul veškeré reciproční sankce, které postihují žalobkyni v případě porušení jejich povinností, vedoucích k předčasnému ukončení smlouvy či prodlení s platbami. Pokud se jedná o smluvní pokutu za jednání vedoucí k předčasnému ukončení smlouvy včetně opakovaného neplnění smluvních platebních povinností, obdobná smluvní pokuta zatěžuje žalobkyni, pokud neoprávněně přeruší dodávku do odběrného místa zákazníka, a tedy poruší svůj hlavní smluvní závazek. Závěr soudu o tom, že uplatnitelnost smluvní pokuty vůči žalobkyni je hypotetická, je nepodložený. Pokud naopak soud žalobkyni vytýká, že může vůči žalovanému uplatnit smluvní pokutu i v případě opožděně podané výpovědi či udělení plné moci ke změně dodavatele, přičemž by účinky výpovědi nemusely nastat, poukazuje žalobkyně na skutečnost, že pokud by zmíněné jednání žalovaného nevedlo k ukončení smlouvy před sjednaným datem trvání, činila by taková smluvní pokuta 0 Kč. Pro úplnost žalobkyně konstatuje, že vázanost smluvní pokuty utvrzující povinnosti žalovaného na opakované neplnění smluvních platebních povinností nebyla žalobkyní stanovena svévolně, ale odpovídá zákonné dikci neoprávněného odběru plynu, přičemž neoprávněný odběr plynu je zákonem zakázán. Pokud okresní soud žalobkyni vytýká, že smluvní pokuta mimo jiné má za účel nahradit žalobkyni ušlý zisk, odkazuje žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4908/2014), dle které je zcela korektní, pokud smluvní pokuta zahrnuje veškeré škody, které v důsledku porušení smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou vzniknou. Skutečná výše škody nelze kvalifikovaně určit, proto žalobkyně přistoupila k paušalizaci výše škody smluvní pokutou. Současně se maximálně snaží přiblížit výši smluvní pokuty skutečné škodě, když je výše smluvní pokuty určována nikoliv pevnou částkou, ale je závislá na počtu měsíců, ve kterých se odběr neuskutečnil. Žalobkyně navíc upozorňuje na to, že zatímco smluvní pokuta představuje sankční mechanismus, který je latentní a je uveden v život teprve a pouze z důvodu na straně žalovaného, výhoda pro žalovaného, spočívající v nižší ceně a její neměnnosti po dobu trvání smlouvy je žalovaným konzumována po celou dobu trvání smluvního vztahu. Okresní soud bez zjevného důvodu odmítá objektivní důvody, které s ujednáním o vzniku smluvní pokuty souvisí. Aby žalobkyně mohla poskytnout svému zákazníkovi neměnnou cenu dodávky elektřiny a plynu na celé smluvní období, musí se zajistit proti pohybu cen energií a směnného kurzu nákupem množství energie odpovídající tzv. důvodně očekávané spotřebě zákazníka předem na celé období trvání smlouvy 36 měsíců podle smluvní předpokládané spotřeby na velkoobchodním trhu na základě forwardových nákupů. Tento systém nákupu umožňuje pak oběma stranám smlouvy – dodavateli i zákazníkovi – dosáhnout relativní jistoty neměnné a v důsledku dlouhodobého nákupu předem též zpravidla nižší ceny, pro dodavatele pak navíc v kombinaci s nezbytnou jistotou, že energii pro své zákazníky bude mít k dispozici v potřebném objemu. U smluv na dobu neurčitou je energie agregovaně nakupována na základě tzv. hedge nákupního modelu, jehož cílem je eliminovat rizika volatility nákupních cen tím, že nákup probíhá postupně v pravidelných plánovaných intervalech a objemech bez bezprostřední vazby na uzavření smlouvy na straně zákazníků. Shora popsaný nákup u smluv na dobu určitou probíhá až na základě uzavřené smlouvy na dobu určitou, kdy 1 x týdně je žalobcem spočítána důvodně očekávaná spotřeba podle nově uzavřených smluv na dobu určitou a příslušný objem je nakoupen. Pro smlouvy na dobu neurčitou je nákupní (hedge) horizont, tedy nákup pro období dodávky, pouze jeden rok. A nakupuje se v postupných krocích, jak je uvedeno. Objemové/ cenové riziko je pak takové, že pokud zákazník odejde před začátkem dodávky, je možné ponížit objem příští tranše. Pokud zákazník odejde v průběhu dodávky, je maximální riziko tzv. dlouhé pozice (přebytečného objemu) na 9 měsíců (12 mínus 3 měsíce výpovědní doba – za předpokladu doručení výpovědi typicky koncem měsíce, jestliže výpovědní doba počíná běžet od začátku měsíce následujícího po doručení výpovědi). U smluv na dobu určitou je žalobce takovému riziku dlouhé pozice vystaven až na 3 roky, jelikož žalobce se zavazuje dodat za nabídnuté ceny po celé smluvní období, musí tedy bezpečně nakoupit komoditu předem. Z toho vyplývající cenové/objemové riziko pro případ nesplnění závazku zákazníka setrvat ve smluvním vztahu je tedy mnohem větší. Je korektní a v souladu se smyslem a účelem smluvní pokuty, aby sjednaná smluvní pokuta zohledňovala škodu, která vzniká v případě porušení smluvního závazku zákazníkem.

8. K výzvě odvolacího soudu stran vyčíslení přímé hospodářské ztráty, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku předčasného skončení smlouvy, žalobkyně doplnila, že výši škody fakticky nelze přesně určit s ohledem na to, že žalobkyně dodává komodity statisícům až milionům zákazníků a komodity nakupuje hromadně na burze, což je mimo jiné jedním z důvodů, proč žalobkyně sjednává smluvní pokutu v paušální výši v těchto smluvních typech na dobu určitou s pevně stanovenou cenou. Žalobkyně též uvedla, že jí není známo, co je obsahem pojmu hospodářská ztráta a že výši smluvní pokuty nelze poměřovat s výší vzniklé škody, neboť v dané věci není předmětem řízení nárok na náhradu škody, ale smluvní povinnost, která byla utvrzena smluvní pokutou. Dále pak žalobkyně pouze obecně popsala mechanismus, jakým jí vzniká škoda v případech předčasného skončení smluv na dobu určitou.

9. Žalobkyně v odvolání navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně, aby v napadených výrocích rozsudek okresního soudu změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

10. K odvolání žalobkyně se žalovaný nevyjádřil.

11. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozhodnutí okresního soudu (soudu prvního stupně ) oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal označený rozsudek v napadeném zamítavém výroku ve věci samé (výrok II.), jakož i ve výroku III., vše spolu s řízením jejich vydání předcházejícím podle § 212, § 212a o. s. ř., a to aniž by ve věci nařídil jednání, když na výzvu odvolacího soudu, zda účastníci souhlasí s rozhodnutí o odvolání bez nařízení jednání, žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vylovila souhlas a žalovaný se nevyjádřil, tudíž odvolací soud předpokládal i jeho souhlas s rozhodnutí bez nařízení jednání, přičemž shledal odvolání žalobkyně důvodným.

12. Vyhovující výrok ve věci samé (výrok I.), který nebyl odvoláním napaden, nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu, nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

13. V posuzované věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Pro odvolací řízení jsou pak s ohledem na rozsah vymezený odvoláním podstatná zjištění učiněná soudem prvního stupně ke smluvní pokutě za tzv. neodběr (jak byla smluvní pokuta označena okresním soudem) v tom směru, že mezi účastníky byla s účinností ke dni 21. 2. 2022 uzavřena smlouva o sdružených službách dodávky plynu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou 36 měsíců od účinnosti smlouvy, tj. od data 21. 2. 2022. Smlouva tak měla platit až do února 2025. Podle smlouvy se žalobkyně zavázala dodávat žalovanému plyn, za který se žalovaný zavázal hradit cenu dle ceníku, a to formou měsíčních záloh ve výši 1 200 Kč, které byly později od 15. 12. 2022 sníženy na 1 020 Kč a dále od 15. 8. 2023 na částku 950 Kč. Smluvní strany si dále ve smlouvě v odstavci ,,SMLUNÍ SANKCE“ pro případ, kdy zákazník opakovaně (tzn. dva a vícekrát) poruší kteroukoliv platební povinnost vyplývající pro něho ze smlouvy, dohodly smluvní pokutu zahrnující též případnou náhradu škody vzniklou neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného plynu ve výši 800 Kč pro kategorii Domácnost, a to za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni skončení dodávky od [Anonymizováno] do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace). Žalovaný opakovaně neplnil své povinnosti vzniklé mu z uzavřené smlouvy, když neuhradil zcela vyúčtovanou cenu plynu za spotřebu v období od 18. 7. 2022 do 16. 7. 2023 včetně dvou smluvních pokut za pozdní platbu dle faktury č. [hodnota] vystavené dne 18. 7. 2023 znějící na částku 628,15 Kč, dále neuhradil vyúčtovanou cenu plynu za spotřebu v období od 17. 7. 2023 do 25. 9. 2023 včetně dvou smluvních pokut za pozdní platbu dle faktury č. [hodnota] vystavené dne 1. 10. 2023 znějící na částku 641,32 Kč, přičemž za toto období dvou měsíců a jednoho týdne byly dodány 2 m3 plynu (tj. 21,94 kWh). Žalobkyně tak byla nucena ukončit dodávku plynu ke dni 25. 9. 2023 a následně odstoupit od předmětné smlouvy, a to na základě písemného odstoupení od smlouvy ze dne 1. 10. 2023. Poté žalobkyně vyúčtovala žalovanému smluvní pokutu za nedodržení sjednané doby trvání smlouvy ve výši 13 600 Kč, tj. 800 Kč za každý ze 17 měsíců od října 2023 do února 2025, kdy měla smlouva podle původního smluvního ujednání skončit.

14. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

15. Ustanovení § 1814 o. z. pak obsahuje demonstrativní výčet zakázaných ujednání.

16. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

17. Podle § 2048 věta první o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

18. Z § 1814 o. z. vyplývá, že nepřípustná jsou zejména taková ujednání, která omezují nebo vylučují odpovědnost podnikatele za jednání, z nichž vznikne spotřebiteli újma na životě nebo na zdraví, kterými se omezují nebo vylučují práva spotřebitele pro případ, že bude plněno vadně nebo že bude spotřebiteli způsobena škoda. Nepřípustná jsou i ujednání, že smlouva zavazuje spotřebitele bez dalšího, zatímco podnikatele až po splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na jeho vůli, nebo ujednání, která podnikateli umožní, aby si ponechal, co mu spotřebitel poskytl, v případě, že s podnikatelem smlouvu neuzavře nebo od ní odstoupí, jakož i ujednání opravňující podnikatele odstoupit od smlouvy bez ujednaného či zákonného důvodu, zatímco spotřebitele nikoli, nebo vypovědět závazek ujednaný na neurčitou dobu bez přiměřené výpovědní doby. Rovněž jsou nepřípustná ujednání zavazující spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, která umožňují podnikateli jednostranně a bez ujednaného důvodu smluvní podmínky změnit, nebo ujednání, podle nichž má být cena určena až v době splnění, aniž bude mít spotřebitel právo od smlouvy odstoupit, dojde-li při splnění k podstatnému překročení ujednané ceny za zboží nebo službu. Z obecné formulace § 1814 o. z. vyplývá i zákaz takových doložek, které spotřebitele zaváží, aby splnil všechny své povinnosti ze smlouvy i v případě, že je podnikatel nesplní, nebo podle které vznikne podnikateli právo postoupit smlouvu bez spotřebitelova souhlasu, i když se v důsledku převodu zhorší dobytnost spotřebitelovy pohledávky nebo její zajištění. Tato a jim podobná nepřiměřená ujednání jsou zakázána – při porušení zákazu nastane právní následek stanovený v § 1815 o. z., tj. nepřihlíží se k nim, hledí se na ně jako na právně bezvýznamné.

19. V daném případě byla smluvní pokuta ve výši 800 Kč za každý měsíc po ukončení dodávky sjednána pro případ opakovaného porušení kterékoliv platební povinnosti, popř. pro případ způsobení nemožnosti dodávky žalovaným. Nemožnost dodávky v této věci žalovaný jednoznačně způsobil tím, že opakovaně porušil svou platební povinnost vyplývající ze smlouvy, čímž založil jak důvod pro odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně, tak její nárok na zaplacení smluvní pokuty. Jinými slovy, opakované porušování platebních povinností vyplývajících ze smlouvy žalovaným bylo jak sjednaným důvodem pro odstoupení žalobkyně od smlouvy, tak pro vznik povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu. Odstoupení od smlouvy se přitom podle výše citovaného § 2005 odst. 2 o. z. práva na zaplacení smluvní pokuty nedotýká.

20. Ujednání o smluvní pokutě není ve spotřebitelské smlouvě ujednáním výslovně zakázaným podle § 1814 o. z. Aby takovéto ujednání mohlo být posouzeno jako ujednání zakázané ve smyslu § 1813 o. z., k němuž by se i bez námitky nesmělo přihlížet (§ 1815 o. z.), muselo by zakládat v rozporu s požadavkem přiměřenosti nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a to nerovnováhu „významnou“, tj. nerovnováhu vysoké intenzity. Odvolací soud se ztotožňuje s odvolatelkou, že posuzované ujednání o smluvní pokutě sice je sjednáno v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele, avšak nejde o ujednání, které by zakládalo významnou nerovnováhu práv a povinností stran. Závazek spotřebitele odebírat plyn po sjednanou dobu a platit sjednané úhrady, jehož nesplnění je sankcionováno smluvní pokutou, je totiž v daném případě kompenzován sjednáním nižší ceny oproti smlouvám uzavíraným na dobu neurčitou. Žalovaný při sjednání smlouvy nebyl postaven před volbu „ber, nebo nech být“, neboť sice reálně nemohl obsah uzavřené smlouvy ovlivnit, měl však minimálně možnost namísto smlouvy na dobu určitou uzavřít smlouvu o dodávce na dobu neurčitou, která by mu umožňovala odběr kdykoli výpovědí bez sankcí ukončit, která je však zpravidla vyvážena vyšší cenou plynu. Obchodník s plynem (tj. v daném případě žalobkyně) má možnost na základě uzavřených smluv na dobu určitou lépe posoudit množství elektřiny, které v daném období potřebuje pro své zákazníky, a odběr daného množství elektřiny s jejími distributory smluvně zajistit. Pokud však dojde k předčasnému ukončení dodávky podle smlouvy uzavřené s konečným odběratelem (tj. v daném případě s žalovaným) na dobu určitou v důsledku opakovaného porušování jejích platebních povinností, zůstane obchodníku s elektřinou nasmlouvané množství elektřiny nevyužito, čímž mu vznikne škoda. Žalovaný jako spotřebitel ovšem má i v takovém případě jistotu (s ohledem na výslovné smluvní ujednání, že tato smluvní pokuta zahrnuje též případnou náhradu škody, ve spojení s již citovaným ustanovením § 2050 o. z.), že vzhledem ke sjednané smluvní pokutě po něm žalobkyně nemůže požadovat náhradu této škody, a to ani kdyby sjednanou smluvní pokutu přesahovala. Smluvní pokutu ve výši 800 Kč za každý měsíc, po který nebyl plyn žalobkyní žalovanému v období, na něž byla smlouva sjednána, z příčin na straně žalovaného (z důvodu porušení smluvních povinností) dodávána, nepovažuje odvolací soud – s ohledem na předpokládané množství odebíraného plynu sjednaného ve smlouvě ve výši 5 600 kWh za rok a sjednanou výši měsíčních záloh ve výši 1 200 Kč (byť později sníženou na 1 020 Kč od 15. 12. 2022 a nakonec na 950 Kč v posledním měsíc před ukončením dodávky) a též vzhledem k množství celkově fakticky odebraného plynu – za nepřiměřenou, neboť nedosahuje ani výše měsíčních záloh, respektive dosahuje 2/3 výše měsíčních záloh, což soud nepovažuje za nepřiměřené i ve vztahu k limitu výše smluvní pokuty, který český zákonodárce do právního řádu zavedl s účinností od 1. 8. 2025 (viz dále).

21. Úvahu okresního soudu o tom, že v posledních dvou měsících před ukončením dodávky plynu byla průměrná měsíční spotřeba pouhých zhruba 10 kWh měsíčně, čemuž odpovídá platba cca 220 Kč měsíčně, což nasvědčuje závěru o nepřiměřené výšce smluvní pokuty, považuje odvolací soud za nepřiléhavou. Z průměrné spotřeby plynu za poslední dva měsíce nelze totiž dovozovat, jaká by byla hypotetická průměrná spotřeba v následujících 17 měsících, pokud by k ukončení dodávky nedošlo. Jde o pouhou spekulaci, která nemá oporu v provedeném dokazování. Přesvědčivost této úvahy nadto snižuje i údaj o skutečné průměrné spotřebě plynu v daném případě, kdy okresní soud zjistil, že za prvních 12 měsíců trvání smlouvy bylo žalovanému skutečně dodáno 4 274,29 kWh plynu, což odpovídá množství 356,2 kWh měsíčně. Jestliže okresní soud vycházel z toho, že spotřebě 10 kWh hodin odpovídá platba 220 Kč měsíčně, pak by za prvních 12 měsíců trvání smlouvy při průměrné spotřebě 356 kWh měsíčně odpovídala platba 7 836,40 Kč měsíčně. Navíc je obecně známo, že spotřeba plynu v domácnostech většinou významně kolísá v průběhu roku, kdy v zimě spotřeba vzrůstá, jelikož plyn je spotřebováván k vytápění a v letních měšcích naopak spotřeba plynu klesá na minimum. V daném případě ony poslední dva měsíce, v nichž podle okresního soudu již téměř nedocházelo k odběru plynu a které okresní soud označil za poslední období ve vztahu k němuž pak hodnotil přiměřenost výše smluvní pokuty, byly letní měsíce červenec až září 2023 (respektive přesně šlo o období od 17. 7. 2023 do 25. 9. 2023). Je tedy velmi pravděpodobné, že významný pokles v odběru plynu mohl být způsoben konkrétním ročním obdobím (resp. s tím spojenými klimatickými podmínkami), a to s ohledem na celkový odběr plynu za prvních 12 měsíců. Tento předpoklad potvrzuje i vyúčtování skutečné spotřeby za období od 18. 7. 2022 do 16. 7. 2023, z něhož vyplývá, že i v předchozím roce 2022 v letních měsících byla spotřeba plynu žalovaným zcela minimální, kdežto v následujících zimních měsících spotřeba vzrostla až například na 908,96 kWh v měsíci lednu 2023.

22. Odvolací soud považuje též za chybnou úvahu okresního soudu, pokud poměřoval přiměřenost a zneužívající charakter smluvního ujednání o smluvní pokutě (její výši) nikoli ve vztahu k původně smluvně sjednané záloze ve výši 1 200 Kč, ale ve vztahu k výši zálohy 950 Kč, na níž záloha klesla s účinností od 15. 8. 2023, tedy zhruba měsíc před ukončením dodávky plynu. Při hodnocení přiměřenosti a zneužívajícího charakteru smluvního ujednání ve smyslu § 1813 o. z. lze totiž hodnotit pouze ty okolnosti, které existovaly ke dni uzavření smlouvy, nikoli okolnosti nastalé později (srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. června 2025 ve věci C-749/23, kde se mimo jiné uvádí: „S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že posouzení zneužívající povahy smluvního ujednání musí být provedeno s ohledem na dobu uzavření dotčené smlouvy, přičemž je třeba zohlednit všechny okolnosti, jež mohly být prodávajícímu nebo poskytovateli známy v uvedeném okamžiku a mohly mít dopad na následné plnění uvedené smlouvy.“). Tomuto závěru svědčí i právní argumentace obsažená v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, které se vyjadřovalo k moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. Při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. totiž nejde o přezkum přiměřenosti smluvního ujednání o smluvní pokutě, ale je hodnocena přiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu, a proto je v takovém případě třeba přihlédnout vedle okolností přítomných v době uzavření smlouvy i k okolnostem přítomným při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení. Naopak v dané věci nejde o moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z., nýbrž právě o posouzení přiměřenosti a případného zneužívajícího charakteru smluvního ujednání ve smyslu § 1813 o. z., a tedy lze hodnotit pouze okolnosti přítomny v době uzavření smlouvy.

23. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně při uzavření smlouvy o dodávce plynu obsahující ujednání o smluvní pokutě nejednala s žalovaným jako spotřebitelem nepoctivě ani nepřiměřeně, přičemž bylo možno rozumně očekávat, že by žalovaný jako spotřebitel se sjednanou smluvní pokutou s ohledem na výhody, které mu smlouva přináší ve srovnání se smlouvami uzavíranými na dobu neurčitou (výhodnější cena elektřiny, vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti smluvní pokutou zajištěné) souhlasil i v případě, že by obsah smlouvy byl vyjednáván individuálně. Tomuto závěru nasvědčuje i postoj žalovaného v tomto řízení, v němž proti žalobou uplatněným nárokům, včetně nároku na zaplacení předmětné smluvní pokuty, nikterak nebrojil, ani sám neplatnost či nevýhodnost ujednání o smluvní pokutě nenamítal a ani se nedomáhal snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. Smluvní pokutu za nedodržení sjednané doby trvání smlouvy proto odvolací soud posoudil jako platné ujednání (§ 574 o. z.). Je třeba vycházet z toho, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.), že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.], se zásadou smluvní volnosti a možnosti ujednat si smluvní pokutu odchylně od dispozitivního ustanovení § 2048 o. z. (§ 1 odst. 2 o. z.).

24. Z vyložených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že zde není dán důvod zakládající neplatnost posuzovaných ujednání o smluvní pokutě, pro který by soud byl oprávněn a povinen k jejich neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z., naopak posuzované ujednání shledal platným, neboť není ve zjevném rozporu s dobrými mravy či zákonem ani nenarušuje veřejný pořádek a jeho předmětem není plnění nemožné. Nejedná se ani o ujednání, které by v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládalo významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a tedy o ujednání, k němuž by nebylo možno přihlížet ve smyslu § 1815 o. z.

25. Odvolací soud dále uvádí, že nepřehlédl recentní rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. června 2025 ve věci C-749/23 (innogy Energie, s.r.o. v. QS.), z něhož vyplývá, že článek 3 odst. 1 a článek 5 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ve spojení s bodem 1 písm. e) přílohy této směrnice a jejím článkem 7 musí být vykládány v tom smyslu, že ujednání smlouvy na dodávky elektřiny za pevnou cenu uzavřené na dobu určitou, jež dodavateli, který ji ukončil z důvodu neuhrazení platby před uplynutím její platnosti, umožňuje, aby vůči spotřebiteli automaticky uplatnil paušální pokutu bez ohledu na přímou hospodářskou ztrátu, kterou tento dodavatel skutečně utrpěl, může mít zneužívající povahu. Toto ujednání splňuje požadavky transparentnosti uvedené v článku 5 směrnice 93/13, pokud struktura a umístění uvedeného ujednání ve smlouvě, jakož i okolnosti jejího elektronického uzavření, včetně informací, které prodávající nebo poskytovatel sdělil spotřebiteli, jsou takové povahy, že umožňují průměrnému, běžně informovanému a přiměřeně pozornému a obezřetnému spotřebiteli seznámit se s obsahem a fungováním ujednání, jímž je mu uloženo zaplacení paušální pokuty, a vyhodnotit ekonomické důsledky, které pro něj z tohoto ujednání vyplývají.

26. V daném případě jde taktéž o automatickou paušální smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o dodávkách plynu (byť citované rozhodnutí se týká dodávky elektřiny, je jistě přiměřeně použitelné i pro dodávky plyn) uzavřené na dobu určitou za pevnou cenu uplatněnou bez ohledu na přímou hospodářskou ztrátu. Odvolací soud vyzval žalobkyni k vyčíslení přímé hospodářské ztráty, která ji vznikla v souvislosti s odstoupením od smlouvy projednávané v dané věci. Žalobkyně v reakci na výzvu uvedla, že výši škody fakticky nelze přesně určit a pouze obecně popsala mechanismus, jakým jí vzniká škoda v případech předčasného skončení smluv na dobu určitou.

27. Podle závěru odvolacího soudu nelze shora uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU vykládat v tom smyslu, že tento druh smluvní pokuty je apriori zneužívajícím ujednáním v neprospěch spotřebitele. Jak vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí, je vždy na vnitrostátním soudě, aby provedl posouzení případné zneužívající povahy smluvního ujednání, a to s ohledem na všechny konkrétní okolnosti daného případu, kdy nejprve je třeba posoudit možné nedodržení požadavku poctivosti a poté existenci případné významné nerovnováhy v neprospěch spotřebitele.

28. Posouzení případné nerovnováhy smluvního ujednání v neprospěch spotřebitele již odvolací soud učinil výše a dospěl k závěru, že smluvní pokuta sjednaná v daném případě není v rozporu s tímto požadavkem. K tomu je třeba dále doplnit, že důvodem ukončení dodávky plynu bylo opakované porušení platebních povinností žalovaného, a nešlo kupříkladu o ukončení smlouvy z důvodu změny dodavatele plynu, což právní předpisy zakazují sankcionovat (viz § 62 odst. 1 písm. b) energetického zákona).

29. Pokud jde o požadavek poctivosti (transparentnosti) zakotvený v čl. 5 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 je třeba ho ve smyslu shora uvedeného rozsudku vykládat tak, že smluvní ujednání musí být vždy sepsáno jasným a srozumitelným jazykem a musí umožňovat průměrnému, běžně informovanému a přiměřeně pozornému a obezřetnému spotřebiteli seznámit se s obsahem a fungováním ujednání, jímž je mu uloženo zaplacení paušální pokuty, a vyhodnotit ekonomické důsledky, které pro něj z tohoto ujednání vyplývají. Dle odvolacího soudu není důvodná argumentace okresního soudu, pakliže tento žalobkyni z hlediska požadavku poctivosti vytýkal, že smlouva byla vyplněna pracovníky žalobkyně v elektronickém prostředí, žalovaný měl možnost do smlouvy nahlédnout prostřednictvím monitoru před jejím podpisem na tabletu a ohledně smluvní pokuty bylo v předsmluvních informacích uvedena pouze obecná informace, že tyto budou obsahem smlouvy. Daná smlouva je totiž z hlediska její grafické úpravy a přehlednosti velice stručná, je obsažena na dvou stranách a obsahuje opravdu ty nejdůležitější body smluvního vztahu a ve zbytku odkazuje na obchodní podmínky. Ujednání o smluvních pokutách je ve smlouvě přímo uvedeno, a to v odstavci výslovně nazvaným „sankce“ (nikoli, jak tomu bylo dříve, v odstavci nazvaným „ostatní ujednání“). Slovní vyjádření smluvní pokuty není nijak matoucí či nepřehledné. Podle odvolacího soudu není zjevně nepřiměřený požadavek na spotřebitele, aby se seznámil, a to i v elektronickém prostředí prostřednictvím tabletu, se smlouvou sestávající ze dvou stran textu, která je rozčleněna do přehledných a poměrně stručných ujednání o právech a povinnostech účastníků.

30. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaný měl adekvátní možnost se s obsahem podepisované smlouvy předem seznámit (a to i ve formě elektronického dokumentu – smluvních podmínek zveřejňovaných žalobkyní), a pokud tak snad neučinil, jde tato okolnost k jeho tíži. Jelikož však žalovaný netvrdil nic jiného, je třeba vycházet z právní domněnky zakotvené v § 4 odst. 1 o. z., že žalovaný má, a i v době uzavření předmětné smlouvy měl, rozum průměrného člověka, jakož i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností. Průměrně rozumný a běžně opatrný člověk – a to, i když je to spotřebitel – si v písemné formě předložený návrh smlouvy před jeho přijetím (podpisem smlouvy) přečte. Jak konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, „i když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení starořímské zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým)“. Odvolací soud tak uzavřel, že předmětné smluvní ujednání o smluvní pokutě splňuje požadavky transparentnosti uvedené v čl. 5 směrnice 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993.

31. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že s účinností od 1. 8. 2025 český zákonodárce výslovně připustil možnost sjednání smluvní pokuty v neprospěch spotřebitele v daných smluvních vztazích – tj. u smluv sjednaných na dobu určitou s pevnou cenou, přičemž výše této smluvní pokuty je nově přímo zákonem limitována 40 % součinu ceny plynu a průměrné denní spotřeby. Konkrétně se jedná o ustanovení § 11cc odst. 2 energetického zákona, které do energetického zákona zavedla novela provedená zákonem č. 87/2025 Sb. Důvodová zpráva k tomuto zákonu výslovně hovoří o tom, že zákonodárce se při implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 ze dne 5. 6. 2019 rozhodl využít možnost odchýlení se od čl. 12 odst. 3 této směrnice. Článek 12 odst. 2 této směrnice zakazuje účtování poplatků souvisejících se změnou dodavatele, což bylo v českém vnitrostátním právu implantováno v již citovaném § 62 odst. 1 písm. b) energetického zákona. Odstavec 3 uvedeného článku však dává možnost členským státům umožnit sjednávání poplatků za ukončení smlouvy zákazníkům, kteří z vlastní vůle ukončí smlouvu na dodávky elektřiny za pevnou cenu na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, pokud jsou tyto poplatky součástí smlouvy, již zákazník z vlastní vůle uzavřel, a zákazník je před uzavřením smlouvy o těchto poplatcích jasně informován. Byť v důvodové zprávě zmíněná směrnice 2019/944 ze dne 5. 6. 2019 upravuje pravidla pouze pro vnitřní trh s elektřinou, je třeba uvést, že po sepsání důvodové zprávy nabyla platnosti další směrnice, a to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1788 ze dne 13. 6. 2024 upravující pravidla pro vnitřní trh s plynem a dalšími zdroji, přičemž tato vyhláška v čl. 12 zavádí prakticky stejnou právní úpravu jako směrnice 2019/944 ze dne 5. 6. 2019.

32. Možnosti čl. 12 odst. 3 obou výše uvedených směrnic český zákonodárce využil a zákonem č. 87/2025 Sb. do energetického zákona vložil nové ustanovení § 11cc odst. 2, podle kterého je-li se spotřebitelem nebo podnikající fyzickou osobou sjednána smluvní pokuta utvrzující jejich povinnost po určitou dobu odebírat elektřinu nebo plyn podle odstavce 1, má dodavatel elektřiny nebo plynu při porušení utvrzené povinnosti právo na zaplacení smluvní pokuty za každý den porušení utvrzené povinnosti, která by bez zaplacení smluvní pokuty trvala, rovnající se nejvýše 40 % součinu ceny elektřiny nebo ceny plynu bez daně z přidané hodnoty, daně z elektřiny a daně ze zemního plynu a některých dalších plynů a průměrné denní spotřeby. Průměrná denní spotřeba se určí z plánované roční spotřeby evidované operátorem trhu, a není-li známa, potom ze skutečné spotřeby za předchozích 12 měsíců. Nelze-li zjistit ani skutečnou spotřebu, určí se průměrná denní spotřeba z předpokládané roční spotřeby sjednané ve smlouvě. Zaplacením smluvní pokuty zaniká závazek s účinky do budoucna. Podle dalšího nového ustanovení § 11cc odst. 3 energetického zákona pak ustanovením odstavce 2 není dotčeno právo soudu snížit výši smluvní pokuty až do výše vzniklé škody podle § 2051 občanského zákoníku.

33. V důvodové zprávě k zákonu č. 87/2025 Sb. ve vztahu k § 11cc odst. 2 se uvádí, že: „sjednání smluvní pokuty je praktickým nástrojem na utvrzení povinnosti zákazníka odebírat elektřinu či plyn od dodavatele, se kterým sjednal smlouvu, a že absolutní zákaz by byl i v neprospěch zákazníků, protože by nemotivoval dodavatele nabízet produkty s garantovanou cenou na určitou dobu, resp. tyto produkty by v sobě musely odrážet vyšší riziko nedodržení odběru elektřiny po sjednanou dobu dodávky elektřiny. V takovém případě je však třeba ex lege upravit, v jaké výši má dodavateli elektřiny nebo plynu vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty, aby transpoziční právní úprava byla v souladu s požadavky směrnice (EU) 2019/944. Výslovná limitace výše smluvní pokuty, na kterou má dodavatel nárok v případě porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti ze strany spotřebitele nebo malého podniku, nicméně nikterak nezasahuje do hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty sjednané se spotřebitelem v kontextu zneužívajících ujednání podle § 1813 občanského zákoníku. Posouzení přiměřenosti smluvní pokuty není v tomto smyslu nijak dotčeno, projde-li smluvní pokuta jako taková tímto testem a spotřebitel poruší jí utvrzenou povinnost, má dodavatel nicméně nárok na zaplacení smluvní pokuty maximálně ve výši 30 % (tato výše byla následně v legislativním procesu zvýšena na 40 % - pozn. soudu) součinu ceny elektřiny nebo ceny plynu bez nepřímých daní a průměrné denní spotřeby.“.

34. Nicméně § 11cc odst. 2 energetického zákona v dané věci aplikovat nelze, a to s ohledem na přechodné ustanovení v čl. II bod 4, podle něhož § 11cc odst. 2 až 8 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí i na smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. V projednávané věci byla předmětná smlouva uzavřena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, avšak právo na smluvní pokutu vzniklo již také přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a proto se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

35. Jelikož ujednání o smluvní pokutě v daném případě prošlo testem přiměřenosti i transparentnosti, jak je výše podrobně popsáno, a současně použitelné právní předpisy nestanoví žádný limit výše smluvní pokuty, neshledal odvolací soud žádný důvod pro odepření uplatněného nároku na smluvní pokutu žalobkyni.

36. Je sice pravdou, že čl. 12 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 ze dne 5. 6. 2019, stejně jako směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1788 ze dne 13. 6. 2024, dále hovoří o tom, že poplatky (smluvní pokuta) nesmí přesáhnout přímou hospodářskou ztrátu, kterou dodavatel nebo účastník trhu vykonávající služby agregace utrpěl v důsledku vypovězení smlouvy zákazníkem a že důkazní břemeno týkající se výše přímé hospodářské ztráty nese dodavatel, přičemž v dané věci žalobkyně výši přímé hospodářské ztráty neprokázala. Avšak, jak již bylo uvedeno výše, čl. 12 odst. 3 těchto směrnic umožňuje odchýlení se od čl. 12 odst. 2, který zakazuje sjednání poplatků za ukončení smlouvy ze strany zákazníka v případě změny dodavatele, nikoli v případě ukončení smlouvy ze strany dodavatele pro porušení platebních povinností ze strany zákazníka. I samotný text čl. 12 odst. 3 uvádí, že poplatek (pokuta) nesmí přesáhnout přímou hospodářskou ztrátu pouze při vypovězení smlouvy zákazníkem nikoli (též) dodavatelem. To potvrzuje i již citované rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. června 2025 ve věci C-749/23, které bylo učiněno v poměrech ukončení smlouvy ze strany dodavatele. Toto rozhodnutí neuvádí, že ujednání o smluvní pokutě, které umožňuje dodavateli uplatnění paušální pokuty bez ohledu na přímou hospodářskou ztrátu při skončení smlouvy ze strany dodavatele, je ujednáním apriori zakázaným (zneužívajícím), ale toliko, že takové ujednání může být ujednáním zneužívajícím, pokud vzhledem ke konkrétním skutečnostem neprojde testem transparentnosti a přiměřenosti. Z toho důvodu odvolací soud považuje za irelevantní, že v tomto případě nebyla zjištěna (žalobkyní prokázána) výše přímé hospodářské ztráty žalobkyně, neboť je postačující, že ujednání o smluvní pokutě, jakož i samotný uplatněný nárok na smluvní pokutu, není vzhledem ke konkrétním skutkovým zjištěním nepřiměřený.

37. Ze všech vyložených důvodů odvolací soud většinou hlasů za použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek změnil v napadeném rozsahu ve věci samé tak, že žalovanému (nad rámec povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeným výrokem I. rozsudku okresního soudu) uložil povinnost zaplatit žalobkyni sjednanou smluvní pokutu ve výši 13 600 Kč (17 x 800 Kč), a to ve lhůtě tří dnů počítané od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když v řízení nevyplynuly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek.

38. S ohledem na, byť jen částečnou, změnu rozsudku okresního soudu ve věci samé neobstojí ani jeho nákladový výrok. Odvolací soud proto za použití § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodl i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Plně úspěšnou v tomto řízení byla žalobkyně, a proto jí odvolací soud přiznal proti neúspěšnému žalovanému za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 4 853,50 Kč, které sestávají ze soudního poplatku za řízení v prvním stupni ve výši 800 Kč, nákladů právního zastoupení, jež tvoří mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení předžalobní výzvu a podání žaloby) dle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „s. a. t.“) po 300 Kč, tří paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 s. a. t. a náhrady , jednoho úkonu právní služby (účast u jednání soudu dne 9. 4. 2025) po 1 700 Kč dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“), jedné paušální náhrady po 450 Kč dle § 13 odst.1, 4 a. t. a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), ve výši 703,50 Kč. Při stanovení výše nákladů právního zastoupení bylo zčásti postupováno podle § 14b a. t. proto, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž bylo předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč.

39. V odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni přiznal odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 3 763,10 Kč, sestávajících ze soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč, mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (odvolání) dle § 7 bodu 5. a. t. za použití § 14b odst. 4 a. t. ve výši 1 660 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 6 písm. b) a. t. a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 653,10 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

40. Náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce jako advokátka dle § 149 odst. 1 o. s. ř., a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení