95 Co 544/2024 - 246

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radima Pastrňáka, Ph.D. a soudců JUDr. Václava Beneše a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované]. [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 79 530 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 83 052,13 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 6. 2024, č. j. 30 C 241/2022-180, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 8. 2024, č. j. 30 C 241/2022-194, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně do části výroku I. rozsudku okresního soudu, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 766 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 766 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se: a) ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 21 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 999 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku, b) v části výroku I. rozsudku okresního soudu, v níž byla žalované stanovena lhůta k plnění v délce 3 měsíců od právní moci rozsudku, v části výroku II. rozsudku okresního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 4 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 4. 2020 do 31. 5. 2020, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2020, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 11. 4. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, co do smluvní pokuty v částce 36 765 Kč, a ve výrocích III., V. a VII., potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chomutově na náhradě nákladů řízení před okresním soudem ve výši 28 492,49 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Ustanovenému zástupci žalované [Jméno advokáta], advokátovi, sídlem v [adresa], se za zastoupení žalované v odvolacím řízení přiznává částka ve výši 21 270,07 Kč. Tuto částku je povinna zaplatit ustanovenému zástupci Česká republika – Okresní soud v Chomutově, do 30 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chomutově na náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 16 199,29 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označenými rozsudkem a usnesením Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 766 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 766 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl co do částky ve výši 25 999 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 999 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 4. 2020 do 31. 5. 2020, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2020, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 11. 4. 2020 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení a na smluvní pokutě co do částky 36 765 Kč (výrok II.). Žalobu dále zamítl co do smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 36 765 Kč od 13. 5. 2022 do 3. 6. 2024 (výrok III.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově soudní poplatek ve výši 4 153 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), dále jí uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově částku ve výši 29 556 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.) a [Jméno advokáta], advokátovi, se sídlem v [adresa], přiznal odměna za výkon funkce ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení ve výši 37 413 Kč (výrok VII.).

2. Skutkově vycházel z toho, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o studiu. Součástí smlouvy o studiu se staly Všeobecné podmínky studia, které žalovaná rovněž podepsala. Žalovaná se zapsala ke studiu dne 27. 9. 2019 a vybrala si studijní program ,,[Anonymizováno]“, který měl platnost akreditace do 31. 12. 2024. Studenty do tohoto studijního programu bylo možné přijímat do konce roku 2019. Výše školného za bakalářské studium výše uvedeného studijního programu činila 21 400 Kč/semestr. Úhradu školného za zimní semestr akademického roku 2019/2020 žalovaná provedla. Žalobkyně vyhověla žádosti žalované o zaplacení školného za letní semestr akademického roku 2019/2020 ve splátkách. Žalovaná do druhého ročníku studia (třetího semestru) nepostoupila. V průběhu letního semestru akademického roku 2019/2020 požádala o odklad splátek školného za březen a duben s tím, že její rodinu zasáhla pandemie Covid 19. Žalobkyně ji vyhověla a splatnost faktur č. [hodnota] (březen 2020) a č. [hodnota] (duben 2020) posunula na 31. 5. 2020. V zimním semestru akademického roku 2020/2021 se žalovaná studia neúčastnila, protože si nezapsala žádné předměty a nezískala žádné kredity. Dne [datum] vystavila žalobkyně žalované fakturu za zimní semestr 2020/2021 na částku 21 999 Kč se splatností 13. 8. 2020. Dne 29. 9. 2020, tedy v den, kdy započala výuka v zimním semestru akademického roku 2020/2021 podala žalovaná na studijní oddělení prostřednictvím informačního systému žádost o přerušení studia, kterou odůvodnila tím, že v důsledku pandemie Covid 19, která zasáhla její rodinu, není momentálně schopna z finančních, rodinných a osobních důvodů pokračovat ve studiu. V letním semestru akademického roku 2020/2021 si žalovaná také nezapsala žádné předměty a nezískala žádné kredity. Žalobkyně vyřídila žádost žalované o přerušení studia rozhodnutím ze dne 8. 10. 2020 tak, že prorektorka pro studium žádosti nevyhověla. Faktury za školné vystavené žalobkyní za měsíce březen, duben, květen 2020 a zimní semestr 2020/2021 zůstaly neuhrazeny. Smluvní pokuta ve výši 0,3 % z dlužné částky denně stíhala toho studenta, který se ocitl v prodlení s úhradou školného, přičemž vedle smluvní pokuty mohla žalobkyně požadovat jak úrok z prodlení, tak náhradu škody. Dne 4. 3. 2021 rozhodla rektorka žalobkyně o ukončení studia žalované z důvodu neplnění studijních povinností dle podmínek stanovených Studijním a zkušebním řádem žalobkyně. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 5. 2021.

3. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žádosti žalované o přerušení studia žalobkyně nevyhověla z důvodů, které neměly oporu jak ve Všeobecných podmínkách studia, tak ve Studijním a zkušebním řádu a koncem jejího studia tak byl den, kdy žalovaná obdržela rozhodnutí žalobkyně o tom, že se jí studium nepřerušuje, tj. 8. 10. 2020.

4. Pokud jde o školné, žalobkyně stanovila výši školného ve smlouvě o studiu a Všeobecných podmínkách studia. Všeobecné podmínky studia podle okresního soudu nelze považovat za vnitřní předpis vysoké školy, ale jedná se o soukromoprávní listinu, která nepodléhá registraci u [státní instituce]. Vnitřními předpisy vysoké školy byla Opatření rektorky, kde však výše školného stanovena nebyla, jeho skutečná výše byla stanovena v čl. [hodnota] Všeobecných podmínek studia.

5. Nárok na zaplacení třetího semestru studia ve výši 21 999 Kč okresní soud posoudil jako nárok na smluvní pokutu, ke kterému soud ve smyslu § 1815 o. z. nepřihlížel, když žalobkyně v tomto semestru nestudovala. Postavení žalované přitom posoudil jako „kvazispotřebitele“.

6. Pokud jde o nárok na smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně, okresní soud tento nárok zamítl podle § 6 odst. 1 o. z. a § 8 o. z. s tím, že období od března 2020 do března 2021, kdy žalobkyně vydala rozhodnutí, jímž ukončila žalované studium je obdobím, na které lze nahlížet pouze jako na období složité pro všechny občany České republiky bez rozdílu a trestat kohokoliv za to, že se v této složité době nedokázal postarat o splnění závazků, které převzal v relativně klidném a předvídatelném období, by bylo neopodstatněnou tvrdostí. Pokud jde o část smluvní pokuty, která byla požadována žalobkyní po rozšíření žaloby, nebyla tato pohledávka ani splatná, neboť žalobkyně neučinila vůči žalované hmotněprávní úkon ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. a nevyzvala žalovanou k jejímu zaplacení.

7. Okresní soud tedy vyhověl žalobě toliko částečně, když přiznal žalobkyni nárok na školné dle faktur původně splatných 31. 3. 2020, 30. 4. 2020 a 31. 5. 2020 (splatnost faktury za březen a duben byla posunuta do 31. 5. 2020), tj. 14 766 Kč, a dále poplatek ve výši 2 000 Kč za 2. upomínku k úhradě školného dle opatření rektorky [hodnota], kterým byl stanoven sazebník poplatků spojených se studiem pro letní semestr akademického roku 2019/2020 (celkem tedy 16 766 Kč). Dále konstatoval, že vnitřní předpis soukromé vysoké školy podléhá žádosti o udělení státního souhlasu k působení jako soukromé vysoké školy podle § 39 odst. 4 písm. f) zákona č. 111/1998 Sb. a [státní instituce] tedy považovalo výši takto stanovených poplatků za zákonu neodporující a patrně za přiměřenou, a soudu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat.

8. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 148 o. s. ř. O poplatkové povinnosti žalobkyně rozhodl podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

9. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, do všech výroků, a to podle § 205 odst. 2, písm. g) o. s. ř., protože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v některých částech nepřezkoumatelné, když neobsahuje dostatečné odůvodnění. Předně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že právní vztah založený mezi žalobkyní a žalovanou uzavřenou smlouvou o studiu je vztahem kvazispotřebitelským a s využitím postavení slabší a silnější strany. K tomu odkazovala na judikaturu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. 34/17. Dále uvedla, že při uzavření Smlouvy o studiu se nejedná o typický vztah prodejce zboží a neobeznámeného kupujícího či příjemce klasické služby, na jehož ochranu jako spotřebitele mají ustanovení o spotřebitelské smlouvě především sloužit. Nejedná se o „servis či koupi automobilu apod.“, jedná se o poskytování vzdělávání jako ústavně zaručeného práva na základě zákona č. 111/1998 Sb. K tomu dále odkazovala na svůj dotaz v této věci na [státní instituce] a její odpověď. Také se dovolávala rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 26 C 330/2020 ve spojení s rozsudkem MS v Praze sp. zn.: 23 Co 293/2021 v obdobném sporu žalobkyně, z nichž vyplývá, že soudem věc byla posouzena jako nikoliv spotřebitelský právní vztah a dále Městský soud v Praze vyslovil svůj právní názor, že žalovaná není ani slabší stranou. Také odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 2156/2023-215, ve kterém Nejvyšší soud ČR potvrdil, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou není vztahem spotřebitelským. Otázka, zda je smlouva o studiu na soukromé vysoké škole smlouvou spotřebitelskou či nikoliv, byla tedy podle žalobkyně již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jednoznačně vyřešena. Okresním soudem použitá rozhodnutí Soudního dvora EU dle názoru žalobkyně, nijak nevyvrací její přesvědčení, že se mezi stranami tohoto soudního sporu nejedná o spotřebitelský právní vztah, popř. se jedná o rozhodnutí, která nelze na souzený případ aplikovat. K poplatkům, které žalobkyně požaduje, uvedla, že jedním z poplatků je školné, a to v souladu s § 59 zákona o vysokých školách, Studijním a zkušebním řádem žalobkyně (registrovaným předpisem [státní instituce]) a Smlouvou o studiu (čl. [hodnota] Všeobecných podmínek studia jako neoddělitelná součást smlouvy). Okresní soud zamítl nárok žalobkyně na úhradu školného za třetí semestr na základě závěru o tom, že se ve skutečnosti jedná o smluvní pokutu, ke které následně dle § 1815 o. z. nepřihlížel. S takovým postupem žalobkyně nesouhlasila, neboť aplikace § 1815 o. z. je nepřípustná, neboť mezi stranami se nejedná o spotřebitelský právní vztah, a navíc i kdyby tomu tak nebylo, aplikace tohoto ustanovení by nebyla možná, neboť se nejedná o zneužívající ujednání, když k ujednání o nároku na školné za první tři semestry studia měla žalobkyně rozumný důvod. Podle žalobkyně není dále navíc pravdou, že by žalobkyně ve třetím semestru nestudovala, když její studium bylo ukončeno až rozhodnutím o ukončení studia ze dne 4. 3. 2021. Žalobkyně od počátku tvrdí, že se jedná o nárok na školné, kdy mezi stranami bylo sjednáno, že okamžikem uzavření smlouvy má žalobkyně nárok na školné za první tři semestry studia, a to bez ohledu na to, zda žalovaná první tři semestry studia ukončí či nikoliv. S okresním soudem dále nesouhlasila, pokud jí vytknul, že nevyhověla žádosti žalované o přerušení studia, kterou podala žalobkyni dne 29. 9. 2020, neboť z formulace § 54 zákona o vysokých školách a Studijního a zkušebního řádu žalobkyně plyne, že studium může být přerušeno. Navíc pro nevyhovění žádosti o přerušení studia zde byl jasný důvod, který byl uveden v rozhodnutí o nevyhovění žádosti o přerušení studia a soudu prvního stupně byl znám. Studijní program, který studovala žalovaná, měl akreditaci do 31. 12. 2024 a ke studiu bylo možné přijímat pouze do 31. 12. 2019. Žalovaná by tak po přerušení studia neměla ročník, do kterého by se mohla vrátit a toto jí bylo v rámci rozhodnutí o nevyhovění její žádosti o přerušení studia sděleno s tím, že jí byla současně doporučena změna studijního programu, o kterou si však žalovaná nepožádala. Navíc, i kdyby žádosti o přerušení studia bylo vyhověno, nic by to neměnilo na povinnosti žalované uhradit školné za třetí semestr studia. Žalovaná podala svoji žádost dne 29. 9. 2020, tedy v průběhu zimního semestru akademického roku 2020/2021 a strany si přitom sjednaly (čl. [hodnota] odst. 8 Všeobecných podmínek studia), že v „případech, kdy v průběhu semestru studia z jakéhokoliv důvodu studium ukončí, zanechá či přeruší, právo žalobkyně na úhradu školného za takový semestr nezaniká, ...“. Dále namítala, že není naprosto jasné, jak okresní soud mohl dojít k závěru, že koncem studia žalované byl den, kdy obdržela rozhodnutí žalobkyně o tom, že se jí studium nepřerušuje (8. 10. 2020). Uvedla, že studium končí pouze z důvodů uvedených v zákoně o vysokých školách. Pokud by tak žalovaná chtěla ukončit jednostranně ze své vůle studium v jeho průběhu, musela by v souladu s § 56 zákona doručit žalobkyni své písemné prohlášení o zanechání studia, což neučinila. Rozhodně studium nekončí tím, že student se přestane účastnit výuky. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že výši školného údajně nemá upravenu ve vnitřním předpisu, ale přímo ve smlouvě o studiu. Odkázala na čl. [hodnota] tehdy platného Studijního a zkušebního řádu, dle něhož student vysoké školy je povinen uhradit příspěvek na pokrytí nákladů souvisejících se studiem (dále jen „školné“) v souladu s § 59 zákona, v souladu se smlouvou o studiu, v souladu s tímto vnitřním předpisem vysoké školy a předpisem rektora o poplatcích. Dále jsou poplatky spojené se studiem upraveny v dalším vnitřním předpisu žalobkyně, a to v čl. [hodnota] Statutu žalobkyně mimo jiné i odkazující na smlouvu o studiu v otázce výše poplatků, registrovaným v souladu s § 36 ve spojení s § 41 zákona o vysokých školách [státní instituce] dne [datum] pod č. j. [spisová značka]. Podle žalobkyně vnitřním předpisem musí být vymezeny jednotlivé druhy poplatků, nikoli však jejich výše. Povinnost platit poplatky spojené se studiem byla upravena v článku [hodnota] Statutu a v článku [hodnota] Studijního a zkušebního řádu. Na rozdíl od veřejné vysoké školy soukromá vysoká škola není povinna stanovit vnitřním předpisem přímo výši poplatků (§ 58 odst. 5 zákona o vysokých školách a contrario). Vnitřním předpisem se stanoví sama poplatková povinnost s alespoň základním vymezením jejich účelu. Stanovila-li žalobkyně v článku [hodnota] Studijního a zkušebního řádu povinnost studenta platit příspěvek na pokrytí nákladů souvisejících se studiem a dále možnost vysoké školy upravit výši poplatku, postupovala podle žalobkyně v souladu se zákonem, když výše poplatku na soukromých školách nepodléhá žádné veřejnoprávní regulaci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4532/2014). Pokud jde zamítnutí nároku na smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně, žalobkyně namítala, že v § 6 a § 8 o. z. se hovoří o nepoctivém nebo protiprávním činu, resp. o zneužití práva, a okresní soud nijak nevysvětlil, jakého nepoctivého nebo protiprávního činu by se snad žalobkyně měla dopustit či jakým způsobem měla zneužít právo, když dále jen hovoří o pandemii covid jako složité době pro všechny občany a že by bylo údajně neopodstatněnou tvrdostí trestat kohokoliv za to, že se v této složité době nedokázal postarat o splnění svých dříve převzatých závazků. Pokud jde o závěr okresního soudu o nesplatné části nároku, odkázala na čl. [hodnota] Všeobecných podmínek studia, rozsudek NS 33 Cdo 751/2022 a na skutečnost, nejzazším okamžikem učinění výzvy bylo provedeno při jednání před okresním soudem, kterému byl přítomen zástupce žalované. Pokud jde o zbývající poplatky, nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že upomínky byly nadbytečné. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil, žalobě vyhověl, přiznal žalobkyni smluvní pokutu do dne vydání rozsudku odvolacího soudu, zrušil výroky [hodnota]. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že považovala rozsudek okresního soudu za správný a navrhovala jeho potvrzení.

11. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – k tomu srov. níže), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a to spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo, a to podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř. a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1, 3 o. s. ř.) dospěl k následujícím závěrům.

12. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolatelka osobou oprávněnou k podání odvolání, resp. proti jakým výrokům může odvolání podat.

13. Podle ustálené judikatury má subjektivní legitimaci k podání odvolání pouze účastník řízení, a to ten, jemuž nebylo výrokem rozhodnutí plně vyhověno anebo mu byla napadeným výrokem rozhodnutí způsobena nějaká újma na jeho právech (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5097/2015, a prejudikatura zmíněná v těchto rozhodnutích). Určujícím je výrok rozhodnutí, neboť existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Nelze přitom brát do úvahy subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1760/2001). Legitimace k podání odvolání za těchto podmínek svědčí rovněž osobě, která sice ve smyslu zákona není účastníkem daného řízení, ale rozhodnutím byla dotčena ve svých právech a nápravy se může domoci jen podáním odvolání.

14. Žalobkyně není oprávněna podat odvolání proti části výroku I. rozsudku okresního soudu, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 766 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 766 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, protože tímto výrokem bylo žalobě vyhověno a žalobkyni tímto výrokem (jeho částí) nebyla způsobena žádná újma.

15. Podle § 218 písm. b) o. s. ř., odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

16. Krajský soud proto odvolaní proti uvedené části výroku I. rozsudku jako subjektivně nepřípustné podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

17. Žalobkyně se v odvolacím řízení domáhala rozšíření žaloby o smluvní pokutu do dne vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud rozhodl o nepřipuštění změny žaloby.

18. Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1 věta první o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). Změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat (srov. NS 21 Cdo 2502/2000).

19. Připuštění uplatnění nového nároku v odvolacím řízení by totiž ve svých důsledcích znamenalo zmaření dosavadních výsledků řízení, neboť odvolací soud by jednal a rozhodoval o novém nároku jako soud prvního a jediného (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) stupně. To odporuje povaze odvolacího řízení (srov. komentář k § 216 o. s. ř. SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2024).

20. V daném případě žalobkyně v odvolání změnila žalobu tak, že rozšířila svůj nárok o další smluvní pokutu, přičemž platí, že smluvní pokuta je samostatným nárokem. Odvolací soud změnu žaloby usnesením ze dne 1. 4. 2025 nepřipustil, neboť jeho uplatnění je rozporu s povahou, smyslem a účelem odvolacího řízení jako řízení přezkumného.

21. Po skutkové stránce provedl okresní soud dokazování na základě důkazních návrhů stran, přičemž uvedl, o které důkazy skutková zjištění opírá. Odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem převážně vycházel.

22. V daném případě bylo třeba odpovědět na otázku, zda je právní vztah mezi účastníky vztahem spotřebitelským, a pokud ano, jaký vliv má tento závěr na žalobkyní uplatňované nároky. Otázkou rovněž bylo, kdy a na základě čeho došlo k ukončení studia žalované.

23. Pokud jde o povahu právního vztahu mezi studentem a soukromou vysokou školou, tato otázka byla vyřešena v aktuálním nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, přijatého v době po rozhodnutí okresního soudu a po podání odvolání žalobkyní. Ústavní soud v nálezu při posouzení obdobné věci stejné žalobkyně dospěl oproti dosavadní judikatuře zejména Nejvyššího soudu k závěru, že studentka žalobkyně je spotřebitelkou. Zatímco student je fyzickou osobou, který nejednal v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání, obchodní společnost [právnická osoba]., je akciovou společností, tedy osobou zapsanou v obchodním rejstříku (§ 421 odst. 1 občanského zákoníku) a předmětem její podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání. Pokud škola uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o studiu, stalo se tak v rámci její podnikatelské činnosti. Uzavření smlouvy sledovalo podnikatelský záměr, škola je financována výlučně ze školného (resp. ve smyslu zákonné dikce „poplatků“) (srov. bod 55 odůvodnění uvedeného nálezu).

24. Uvedené závěry lze nepochybně vztáhnout i na postavení žalobkyně a žalované. Jestliže žalovaná byla studentkou, fyzickou osobou jednající mimo podnikatelskou činnost nebo povolání, a žalobkyně naopak je obchodní korporací zapsanou v obchodním rejstříku, která v rámci svého předmětu podnikání poskytuje vysokoškolské vzdělání, je smluvní vztah mezi účastníky řízení založený smlouvou o studiu vztahem spotřebitelským. Ostatně na spotřebitelskou povahu tohoto vztahu správně poukazoval již okresní soud ve svém rozsudku.

25. Pokud jde o vliv závěru o spotřebitelské povaze právního vztahu na uplatňované nároky, předmětem řízení bylo nezaplacené školné ve výši celkem 36 765 Kč, poplatky za upomínky ve výši 3 x 2 000 Kč, smluvní pokuta ve výši 36 765 Kč (tj. 0,3 % denně z částky 4 922 Kč od 1. 4. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 4 922 Kč, 0,3 % denně z částky 4 922 Kč od 1. 5. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 4 922 Kč, 0,3 % denně z částky 4 922 Kč od 1. 6. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 4 922 Kč, 0,3 % denně z částky 21 999 Kč od 1. 9. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 21 999 Kč) a 0,3 % denně z částky 36 765 Kč od 13. 5. 2022 do 3. 6. 2024 ve výši 83 052,14 Kč, a zákonný úrok z prodlení.

26. Pokud jde o školné, okresní soud žalobě nevyhověl žalobě v části požadovaného školného 21 999 Kč za třetí semestr (zimní semestr v akademickém roce 2020/2021) s odůvodněním, že koncem studia žalované byl den, kdy žalovaná obdržela rozhodnutí žalobkyně o tom, že se jí studium nepřerušuje, tj. 8. 10. 2020. Tento závěr nepovažuje odvolací soud za správný.

27. Ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem vyplývá, že dne 29. 9. 2020 podala žalovaná na studijní oddělení žalobkyně prostřednictvím informačního systému žádost o přerušení studia, kterou odůvodnila tím, že v důsledku pandemie Covid 19, která zasáhla její rodinu, není schopna z finančních, rodinných a osobních důvodů pokračovat ve studiu. Žalobkyně vyřídila žádost žalované o přerušení studia rozhodnutím ze dne 8. 10. 2020 tak, že prorektorka pro studium žádosti nevyhověla. Dne 4. 3. 2021 rozhodla rektorka žalobkyně o ukončení studia žalované z důvodu neplnění studijních povinností dle podmínek stanovených Studijním a zkušebním řádem žalobkyně. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 5. 2021.

28. Podle § 54 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (ve znění do 31. 12. 2020), studium ve studijním programu může být za podmínek stanovených studijním a zkušebním řádem i opakovaně přerušeno. Studijní a zkušební řád stanoví nejdelší celkovou dobu přerušení studia.

29. Podle § 54 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (ve znění do 31. 12. 2020), student má právo na přerušení studia vždy v souvislosti s těhotenstvím, porodem či rodičovstvím, a to po celou uznanou dobu rodičovství. Právo na přerušení studia je studentovi po tuto dobu přiznáno i v souvislosti s převzetím dítěte do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu podle občanského zákoníku nebo právních předpisů upravujících státní sociální podporu.

30. Podle čl. [hodnota]. Všeobecných podmínek studia, které žalovaná převzala, studium může být za podmínek stanovených studijním a zkušebním řádem VŠ i opakovaně přerušeno.

31. Podle čl. [hodnota] Studijního a zkušebního řádu Rektor může studentovi na základě jeho odůvodněné žádosti přerušit, i opakovaně, studium. Podle bodu 2 stejného článku Rektor vždy přeruší, i opakovaně, studentovi studium na základě jeho žádosti v souvislosti s těhotenstvím, porodem či rodičovstvím, pokud o to požádá během uznané doby rodičovství.

32. Ze shora uvedeného vyplývá, že na přerušení studia neměla žalovaná právní nárok, neboť o přerušení nežádala v souvislosti s těhotenstvím, porodem či rodičovstvím.

33. K ukončení studia žalované tak došlo až dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí rektorky žalobkyně o ukončení studia žalované z důvodu neplnění studijních povinností, tj. dnem 3. 5. 2021 (den nabytí právní moci nebyl v odvolacím řízení zpochybněn).

34. Jestliže byla žalovaná studentkou žalobkyně do května 2021, byla tedy studentkou i ve 3. semestru (zimním semestru akademického roku 2020/2021) a je povinna zaplatit školné ve výši 21 999 Kč dle faktury č. [hodnota] splatné dne 31. 8. 2020 (od 1. 9. 2020 je žalovaná se zaplacením v prodlení).

35. Pokud jde o poplatek za 2. upomínku ve výši 2 000 Kč, tento byl upraven v Opatření rektorky č. [hodnota] – Sazebníku poplatků spojených se studiem pro letní semestr AR 2019/2020, resp. Opatření rektorky č. [hodnota] – Sazebníku poplatků spojených se studiem pro zimní semestr AR 2020/2021.

36. Povahu tohoto neregistrovaného vnitřního předpisu soukromé vysoké školy odvolací soud posoudil jako všeobecné obchodní (smluvní) podmínky ve smyslu občanskoprávním (takové posouzení vnitřního předpisu soukromé vysoké školy připustil i Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 2694/24, zejm. bod 26. odůvodnění). Ohledně posouzení oprávněnosti tohoto nároku odvolací soud odkazuje na níže uvedené shodné závěry týkající se smluvní pokuty.

37. Smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně v případě prodlení se zaplacením školného byla upravena v čl. [hodnota] Všeobecných podmínek studia, a to tak, že v případě prodlení uchazeče/studenta s úhradou školného, vzniká VŠ (žalobkyni) právo na smluvní pokutu, jež činí 0,3 % z dlužné částky denně.

38. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, který se týká ochrany spotřebitele a jehož závěry jsou použitelné i dnes, obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

39. V daném případě smlouva o studiu odkazovala na Všeobecné podmínky studia, jež obsahovaly vedle školného i úpravu předmětné smluvní pokuty. Všeobecné podmínky studia žalovaná toliko „převzala“. Zatímco u školného ve Všeobecných podmínkách studia lze vycházet z toho, že výše školného byla obsažena jasně a přehledně (současně lze uzavřít, že žalovaná jako studentka musela u soukromé vysoké školy předpokládat, že bude školné hradit), u smluvní pokuty tomu tak není. Ta je skryta v textu podmínek studia mezi výpovědí smlouvy o studiu (čl. 6) a právem vysoké školy ponechat si školné v případě ukončení, zanechání či přerušení studia (čl. 8).

40. Obdobně tomu je u tzv. poplatku za 2. upomínku ve výši 2 000 Kč, který byl obsažen v Opatření rektorky č. [hodnota] a č. [hodnota], a které odvolací soud posoudil jako svým charakterem všeobecné obchodní (smluvní) podmínky. Takový poplatek byl jednak skrytý ve vnitřním předpisu soukromé školy, žalovaná tento předpis nepřevzala (absentuje zde její podpis), jednalo se o jednostranné rozhodnutí orgánu žalobkyně, byl pro spotřebitele nevýhodný, a neměl technický a vysvětlující charakter.

41. Podle § 1813 odst. 1 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.

42. Podle § 1815 o. z. se ke zneužívajícímu ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

43. S ohledem na shora uvedené, při aplikaci § 1813 odst. 1 o. z. a § 1815 o. z., dospěl odvolací soud k tomu, že k poplatku za 2. upomínku, stejně jako ke smluvní pokutě pro případ prodlení se zaplacením školného se nepřihlíží, protože tyto platby (sankce) byly v rozporu s ochranou spotřebitele obsaženy ve vnitřních předpisech žalobkyně, které mají povahu všeobecných obchodních (smluvních) podmínek (§ 1751 o. z.). Z důvodu tohoto závěru se odvolací soud již dále nezabýval tím, kdy a zda vůbec byly žalované odeslány 2. upomínky, neboť tyto skutečnosti v řízení zjištěny nebyly.

44. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovaná měla povinnost hradit školné žalobkyni i ve třetím semestru, neboť byla v této době studentkou a žalobkyně jí poskytovala (byť v omezené míře, v rámci možností, z důvodu pandemie Covid 19) vysokoškolské studium. Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení této části školného ve výši 21 999 Kč. Vzhledem k prodlení s úhradou školného žalované dále vznikla povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení, a to ve výši 8,25 % ročně z částky 21 999 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení. Naopak žalovanou nestíhá povinnost hradit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 4. 2020 do 31. 5. 2020, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2020, neboť dle zjištění okresního soudu žalobkyně vyhověla odkladu splátek faktur za březen a duben 2020 s tím, že tato splatnost byla v důsledku pandemie Covid 19 posunuta na 31. 5. 2020 (v odvolacím řízení tento skutkový závěr nebyl odvolatelkou zpochybněn). Také není povinna hradit žalobkyni poplatky za 2. upomínku (v odvolacím řízení byly předmětem řízení dva takové poplatky), vč. zákonného úroku za prodlení se zaplacením poplatku, smluvní pokutu 0,3 % denně z částky 4 922 Kč od 1. 4. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 4 922 Kč, z částky 4 922 Kč od 1. 5. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 4 922 Kč, z částky 4 922 Kč od 1. 6. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 4 922 Kč, z částky 21 999 Kč od 1. 9. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 21 999 Kč, tj. 36 765 Kč, a smluvní pokutu 0,3 % denně z částky 36 765 Kč od 13. 5. 2022 do 3. 6. 2024 ve výši 83 053 Kč.

45. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. podle § 220 o. s. ř. změnil a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 21 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 999 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), jinak rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. v části výroku I. rozsudku okresního soudu, v níž byla žalované stanovena lhůta k plnění v délce 3 měsíců od právní moci rozsudku, v části výroku II. rozsudku okresního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 4 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 4. 2020 do 31. 5. 2020, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2020, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 11. 4. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, co do smluvní pokuty v částce 36 765 Kč, a ve výroku III., potvrdil. Stejně tak odvolací soudu potvrdil výroky V. a VII. rozsudku okresního soudu, přičemž odkazuje pro stručnost na bod 148. jeho odůvodnění a odůvodnění samostatného usnesení ze dne 12. 8. 2024 na čl. 194.

46. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu rozhodoval odvolací soud znovu (originárně) o náhradě nákladů řízení (účastníků řízení a státu).

47. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože v řízení byla úspěšnější žalovaná a náklady řízení jí nevznikly, neboť byla zastoupena ustanoveným advokátem, jehož odměnu a hotové výdaje hradí stát.

48. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

49. V daném případě byla předmětem řízení před soudem I. stupně částka ve výši 162 582,13 Kč, procesní neúspěch žalobkyně činil 123 817,13 Kč, tj. 76,16 %. Při nákladech, které je povinen stát zaplatit ustanovenému zástupci 37 413 Kč, činí výsledná náhrada, kterou žalobkyně zaplatí státu, nikoliv 29 556 Kč, jak rozhodl okresní soud ve výroku VI. svého rozsudku, ale 28 492,49 Kč (76,16 % z 37 413 Kč).

50. Ustanovenému zástupci žalované přiznal ve výroku V. odvolací soud podle § 140 odst. 2 o. s. ř. odměnu a náhradu hotových výdajů, vč. náhrady za daň z přidané hodnoty, v odvolacím řízení ve výši 21 270,07 Kč [za 2 úkony právní služby dle advokátního tarifu ve výši 2 x 7 620 Kč/úkon, 1 x náhrada hotových výdajů 300 Kč, 1 x náhrada hotových výdajů 450 Kč, cestovné dle vyhl. č. 475/2024 Sb. ve výši 988,57 Kč (při vzdálenosti 2x [hodnota] km a kombinované spotřebě [hodnota]), náhrada za promeškaný čas 4 x 150 Kč, DPH 3 691,50 Kč]. Jestliže je stát povinen zaplatit ustanovenému zástupci žalované hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování v odvolacím řízení, je žalobkyně jako převážně procesně neúspěšný účastník řízení povinna zaplatit státu část těchto nákladů ve výši odpovídající výsledku řízení, tj. 16 199,29 Kč (76,16 % z 21 270,07 Kč) (výrok VI. tohoto rozsudku).