95Co 170/2019

Rubrum

1. V řízení o vrácení přeplatku na výživném, který měl vzniknout tím, že rodič nezletilého dítěte přijímal platby výživného pro nezletilé dítě poskytované druhým rodičem, přestože v rozhodné době bylo nezletilé dítě ve faktické péči tohoto druhého rodiče, je pasivně legitimován rodič, k jehož rukám bylo výživné plněno, nikoliv nezletilé dítě. Aktivně legitimován ve sporu je výživné platící rodič, který v důsledku změny (zrušení) výživného se zpětnými účinky plnil ve větším rozsahu, než bylo následně soudem stanoveno.

2. Výživné pro nezletilé dítě přijaté rodičem, jehož osobní péče o dítě byla druhým rodičem fakticky omezena, nepředstavuje bezdůvodné obohacení za předpokladu, že bylo spotřebováno. Do změny rozhodnutí o péči je osobně nepečující rodič oprávněn přijímat výživné a s ním pro potřeby nezletilého dítěte nakládat, zůstala-li vyživovací povinnost zachována.

Výrok

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců JUDr. Radima Pastrňáka, Ph.D. a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: [osobní údaje] zastoupená [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje] zastoupený [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o zaplacení 36 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 7. 2019, č. j. 7 C 246/2018-232 ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2019, č. j. 7 C 246/2018-240 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku I. mění tak, že žaloba na zaplacení částky 32 998 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% ročně od 23. 1. 2019 do zaplacení, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 24 054,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 987,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

Poučení

1. Shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení Okresní soud v Litoměřicích (dále jen„ okresní soud“ či„ soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 32 998 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% ročně za dobu od 23. 1. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky 3 002 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 002 Kč ve výši 8,75% ročně od 10. 11. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 32 998 Kč ve výši 8,75% ročně od 10. 11. 2018 do 22. 1. 2019 zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 147,10 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že nezletilá dcera účastníků [jméno] [příjmení], ač rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 3. 2014, č. j. 23 Nc 1613/2013-22, kterým byla schválena dohoda rodičů, svěřena do střídavé péče obou rodičů (interval střídání činil jeden týden), se v období od 1. 1. 2016 do 31. 7. 2018 bez souhlasu otce nacházela převážně v péči matky a u otce trávila víkend jednou za 14 dní. O hlavních prázdninách byla měsíc nezletilá u matky a měsíc u otce. Od září 2016 byla nezletilá u matky, u otce byla o víkendech jednou za 14 dní a přes týden u otce přespala z pondělí na úterý a poté byla u otce ve středu odpoledne bez přespání. Velikonoční, jarní a podzimní prázdniny apod., nezletilá trávila střídavě u každého z rodičů, kdy střídání probíhalo po roce. Po tuto dobu žalobkyně hradila k rukám žalovaného měsíčně výživné ve výši 2 000 Kč dle rozsudku č. j. 23 Nc 1613/2013-22, stejně tak otec nezletilé k rukám matky hradil částku 2 000 Kč v souladu se shora uvedeným rozsudkem. Následně byla nezletilá [jméno] rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č. j. 0P 182/2014-313, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 13 Co 235/2017-458, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2018, svěřena do péče žalobkyně a žalovanému byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé [jméno] částkou 2 200 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne každého měsíce předem k rukám žalobkyně, s účinností od 1. 1. 2016. Žalovanému bylo uloženo zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2016 do 31. 7. 2018 ve výši 2 800 Kč k rukám žalobkyně do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Zároveň byl upraven styk žalovaného s nezletilou [příjmení]. Okresní soud uzavřel, že v rozhodném období fakticky střídavá péče účastníků o nezletilou neprobíhala, nezletilá byla ve výlučné péči žalobkyně a žalovaný realizoval s nezletilou styk.

3. Ohledně žalobkyní uhrazené částky 36 000 Kč výživného pro nezletilou za dobu od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2017 okresní soud uzavřel, že se nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., ale o plnění práva na výživné vyplývající z § 910 odst. 1 o. z. Okresní soud vyšel z toho, že dokud vyživovací povinnost stanovená rozhodnutími soudu nebyla zrušena, právní důvod pro plnění (placení výživného k rukám žalovaného) uskutečňované žalobkyní existoval. Žalobkyně plnila vyživovací povinnost k nezletilé, které se mělo dostat prostředků jí matkou zasílaných, resp. z těchto měly být uspokojovány její potřeby. Povinnost žalobkyně hradit otci výživné zanikla až na základě rozsudku okresního soudu ze dne 30. 1. 2017, č. j. 0P 182/2014 - 313, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 13 Co 235/2017-458, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2018, kdy odpadl do té doby existující právní důvod, bezdůvodným obohacením by se tak mohlo stát pouze výživné zasílané k rukám žalovaného po tomto datu (od účinnosti tohoto rozsudku).

4. Okresní soud dospěl k závěru, že nejde o věc pravomocně rozsouzenou, pakliže opatrovnické soudy pravomocně rozhodly pouze o výživném hrazeném žalovaným v dotčeném období, nikoli o výživném hrazeném v tomto období žalobkyní. Ve vztahu k námitce nedostatku pasivní legitimace a příslušnosti opatrovnického soudu, okresní soud uzavřel, že v řízení nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by žalovaný finanční prostředky nezletilé [jméno] předával (byť byl pouhým platebním místem těchto finančních prostředků). Ve věci nebylo sporným, že žalovaný od žalobkyně dotčené finanční prostředky obdržel, ze strany žalovaného bylo tvrzeno, že za tyto finanční prostředky nezletilé obstarával věci a služby, proto je žalovaný ve věci pasivně legitimován. Dle okresního soudu žalobkyně placením výživného nemínila nezletilou obdarovat nad rámec ji poskytované výživy, neboť z usnesení [stát. instituce], [obec], ze dne 18. 5. 2016, č. j. KRPU-14438-40/TČ-2016-040611, vyplývá, že žalobkyně původně soudem stanovené výživné na nezletilou [jméno] hradit přestala, a svou povinnost splnila dodatečně. Okresní soud dále uzavřel, že žalovaný neprokázal, že v daném období, tj. v době od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2017, bylo výživné pro nezletilou spotřebováno v celé výši, pakliže toto nelze, jak činí žalovaný, dovozovat z pouhého plynutí doby, neboť žalovaný měl nezletilou u sebe v rámci realizace styku s nezletilou a v té době bylo věcí žalovaného zajišťovat výživu nezletilé, a pokud byla nezletilá u žalovaného nad tento stanovený rámec, soud v řízení péče o nezletilou k tomuto přihlédl při stanovení výše výživného. Ohledně listinných důkazů žalovaným předložených okresní soud uzavřel, že drobné dárky, kapesné a jiná příležitostná plnění poskytovaná povinným rodičem v průběhu styku s dítětem se do výživného nezapočítávají. Žalovaný neměl důvod zajišťovat nezletilé osobní potřeby nad rámec potřeb plně hrazených matkou, tj. realizovat nákup věcí osobní potřeby, jako například oblečení, obuv a podobně, které si nezletilá ponechávala u žalovaného. Rovněž okresní soud neuvěřil žalovanému, že všechny jím předložené doklady se týkaly nákupu potřeb pro nezletilou [jméno] a zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně tvrzení, že každou konkrétní věc zakoupil právě nezletilé, tížilo žalovaného. Současně okresní soud uzavřel, že potřeby nezletilé (při shora charakterizovaném rozsahu styku žalovaného s nezletilou) nevyžadovaly žalovaným realizované nákupy, např. nákup slunečních brýlí za cenu 2 574 Kč. Ve vztahu k nákladům na výlety a dovolené žalovaného s nezletilou okresní soud dospěl k závěru, že se jednalo o nákup potřeb souvisejících s realizací styku žalovaného s nezletilou, které se do výživného nezapočítávají, žalobkyně s těmito aktivitami nevyslovila souhlas, bylo tedy na žalovaném, aby tyto aktivity hradil výlučně ze svých prostředků. Další věci, které žalovaný označil za jeho dary nezletilé (pes, toaleta pro psy, box na granule, náramek, hry, adventní kalendář, zimní bunda, obuv apod.) nelze zahrnovat do potřeb nezletilé, které by měly být kryty výživným hrazeným matkou nezletilé, tj. nemohou být považovány ani za„ spotřebované výživné“, stejně tak i nákup zlatého slitku. Okresní soud uzavřel, že žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o spotřebování výživného v rozsahu částky 3 002 Kč, když bylo prokázáno, že uhradil nezletilé [jméno] kroužek malování v hodnotě 1 100 Kč, obuv za 799 Kč, sportovní obuv v hodnotě 569 Kč, nakoupil léky pro nezletilou za 262 Kč, dne 20. 2. 2017 uhradil za návštěvu lékaře s nezletilou [jméno] 100 Kč a dne 2. 3. 2017 nakoupil zdravotnické potřeby pro nezletilou za 172 Kč. Ohledně ostatních položek nevzal soud za prokázané, že se jednalo o úhradu odůvodněných potřeb nezletilé, které by měly být hrazeny v rámci výživného, resp. konstatoval, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že se jednalo o nákup věcí a potřeb právě pro nezletilou [jméno]. S ohledem na to, co do částky 32 998 Kč s příslušenstvím, žalobě jako důvodné vyhověl a co do částky 3 002 Kč s příslušenstvím okresní soud žalobu zamítl. Ohledně požadovaného úroku z prodlení dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že se emailová zpráva ze dne 31. 10. 2018, kterým žalovaného vyzvala k úhradě žalované částky ve lhůtě do 9. 11. 2018, dostala do dispozice žalovaného, pakliže samotná e-mailová zpráva bez dokladu o jejím doručení neprokazuje, že žalovaný tuto obdržel. Za výzvu k úhradě žalované částky považoval okresní soud až žalobu, doručenou žalovanému dne 21. 1. 2019, a uzavřel, že žalovaný měl uhradit žalobkyni přiznanou částku ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. ve lhůtě do 22. 1. 2019. Pakliže tak neučinil, dostal se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, a je povinen podle § 1970 o. z. zaplatit i žalobkyní požadovaný úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tj. úrok z prodlení ve výši 8,75% ročně z částky 32 998 Kč za dobu od 23. 1. 2019 do zaplacení, ve zbytku okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů mezi účastníky rozhodl okresní soud podle § 142 odst. o. s. ř. a žalobkyni, která byla ve sporu úspěšná v rozsahu částky 32 998 Kč, tj. co do 91,66%, přiznal náhradu nákladů v rozsahu 83,32% (91,66% - 8,34%) jí účelně vynaložených nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku 1 800 Kč a náhrady nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátem 24 780,80 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku v rozsahu výroku I. a nákladového výroku III. podal žalovaný včasné odvolání, v němž okresnímu soudu vytýkal, že nesprávně zjistil skutkový stav, když nepřihlédl k žalovaným tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům a neprovedl důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, zatížil řízení jinou vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm není vyloženo, které skutečnosti vzal soud za prokázané, ani nebyly vypořádány veškeré námitky a tvrzení žalovaného. Současně žalovaný namítal, že rozhodnutí je v rozporu se zákonem upravujícím výživné a okresní soud se nevypořádal s judikaturou na projednávanou věci dopadající, resp. nevypořádal se s námitkou, že se jedná o řízení opatrovnické, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, popř. že žalobkyně není aktivně legitimována. Okresní soud dle žalovaného favorizoval důkazy a tvrzení žalobkyně, přitom neodůvodnil, proč takto nečinil s tvrzeními a důkazy žalovaného. Žalovaný v odvolání zopakoval okresním soudem učiněná zjištění, jakož i vlastní tvrzení ohledně opatrovnickým soudem provedené úpravy péče o nezletilou, včetně rozhodnutí o styku žalovaného s nezletilou a zopakoval svou právní argumentaci ohledně charakteru přijatého plnění, resp. argumentaci o spotřebovaném výživném a tuto podpořil odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2127/2007, sp. zn. 30 Cdo 4696/2008 a 28 Cdo 2235/2016 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 Co 157/62, nález Ústavního soudu II. ÚS 961/11 a další, s tím, že platí, že nezletilé, jíž bylo výživné určeno, nelze uložit jeho vrácení, neboť spotřebované výživné se nevrací, neboť v opačném případě by se životní úroveň nezletilé snížila v případě, že by došlo ke snížení výživného se zpětnou účinností, proto lze v takových případech aplikovat výlučně § 923 o. z. Okresní soud dle jeho názoru pominul to, že v současné době již je právní teorií i praxí odmítán ryze spotřební charakter výživného, které má sloužit k uspokojování nejen výživy, ale i ostatních hmotných i nehmotných potřeb nezletilého, včetně tvorby úspor a zabezpečení do budoucna. K podání žaloby tak dle žalovaného byla legitimována nezletilá, nikoliv její matka, když výživné bylo pro nezletilou spotřebováno, resp. žalovaný není pasivně legitimován k vydání plnění, když toto přijímal pro nezletilou. Žalovaný opakovaně poukazoval na to, že žalobkyně neplnila vyživovací povinnost, nerespektovala ani rozhodnutí soudu, žalovanému dceru nepředala řádně, tj. znemožnila realizaci střídavé výchovy, čímž spor vyvolala. Žalovaný po několika letech soudních sporů akceptoval stav způsobený žalobkyní a přestal usilovat o střídavou péči o nezletilou, matka proto, aby nadále zhoršovala situaci, začala požadovat vrácení výživného, ačkoliv v případě druhé dcery účastníků [jméno], která několik měsíců byla ve výlučné péči otce, do které byla následně svěřena soudem, si matka ponechávala výživné jí placené žalovaným v době, kdy žalobkyně o dceru nepečovala, na což nereflektoval ani soud. Otec rovněž zopakoval, že musel obstarat nezletilé věci k realizaci styku, neboť matka nezletilou ke styku s otcem nevybavila ničím. Žalovaný dále rozporoval závěry okresního soudu o tom, že se účastníci shodli na tom, že nezletilá [jméno] byla v péči matky od 1. 1. 2016 do 31. 7. 2018, dále namítal, že žalobkyně měla povinnost platit výživné až do 23. 10. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 1. 2017 a o tom, že žalobkyně splnila vyživovací povinnost dodatečně, kdy soud zcela přehlédl, že výživné, pro které bylo vedeno trestní stíhání žalobkyně se týkalo jiného období (do dubna 2015). Žalovaný se dále vyjadřoval k jednotlivým skutkovým zjištěním soudu učiněným z provedených důkazů, resp. uváděl skutečnosti, které z těchto okresním soudem zjištěny nebyly (matka nevrátila výživné na [jméno] za dobu, kdy byla v péči otce, otec vyjadřoval v mailech zájem podílet se na nákladech nezletilé [jméno], zajišťování stravy pro nezletilou, zajišťování kulturních a sportovních potřeb nezletilé, tvorba úspor apod.). Poukázal na to, že okresní soud nezhodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech, pakliže posuzoval doklady o provedených nákupech bez souvislosti s výpovědí žalovaného, rovněž podpořenou výpovědí svědkyně [příjmení]. Argumentoval dále tím, že nezletilá se podílí na životní úrovni otce, přičemž dále argumentoval tím, že nebyl důvod předávat matce zakoupené věci, pakliže to matka nezletilé zakazovala. Namítal dále, že okresní soud neodůvodnil, proč zohlednil jen některé z doložených nákladů a jiné nikoliv, resp. proč nezohlednil v žádném rozsahu náklady na běžné potřeby, jako je strava, stejně jako za oblečení, které žalobkyně otci nepředávala. Žalovaný opakovaně uplatnil námitku věci pravomocně rozhodné s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2018, kterým nebylo otci uloženo vrátit již spotřebované výživné z předchozích měsíců. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalobkyni uloží povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení.

6. Žalobkyně v rámci vyjádření k odvolání navrhla rozsudek v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdit a požadovala přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Dle jejího názoru okresní soud správně zjistil skutkový stav provedeným dokazováním a vypořádal se s námitkami žalovaného týkajícími se aktivní i pasivní legitimace účastníků, a nedopustil se žalovaným tvrzené svévole spočívající v preferenci tvrzení a důkazů žalobkyně, když řádně provedl zejména žalovaným předložené listinné důkazy. Argumentovala tím, že pokud soud od 1. 1. 2016 neuložil matce povinnost platit výživné na nezletilou, naopak otci uložil povinnost platit na výživu nezletilé, žalovaný se bezdůvodně obohacoval, pakliže od žalobkyně přijímal 2 000 Kč měsíčně, které u něho nezletilá nespotřebovala, neboť byla svěřena do výlučné péče matky, která její potřeby v plném rozsahu uspokojovala a plnila vyživovací povinnost osobní péčí. Žalobkyně dále namítala, že jí hrazené částky nenáležely ani nezletilé, ani žalovanému, když po pečujícím rodiči nelze žádat, aby přispíval na výživu rodiči, který se s dítětem pouze stýká. Pakliže bylo žalovanému plněno bez právního důvodu, který odpadl dne 1. 1. 2016, kdy nezletilá zůstala v péči matky, jde mezi účastníky o občanskoprávní spor, pakliže nezletilá nebyla oprávněna přijímat dvakrát výživné od matky, v jejíž faktické péči byla. Žalobkyně tak nesouhlasila s aplikací § 923 o. z. na právní vztah účastníků, když vyživovací povinnost otce či matky nebyla ani snížena ani zrušena. Vedle toho žalobkyně poukázala na to, že žalovaný neprokázal, že zasílané prostředky spotřeboval na běžnou výživu nezletilé dcery, resp. na její odůvodněné potřeby, když těmito nejsou nadstandardní výdaje za výlety a zahraniční dovolenou apod. realizované v rámci styku otce s nezletilou. Poukázala na to, že v řízení bylo prokázáno, že otec používal emailovou adresu, na kterou mu byla žalobkyní zaslána výzva k zaplacení žalované částky a poukázala na judikaturu obecných soudů (rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 27 Co 86/2017, Rc 142/2018) z níž vyplývá, že výzvu ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. lze učinit i e-mailem zaslaným na adresu, z níž účastník běžně komunikuje. Platby žalobkyně tak nebyly výživným na nezletilou, když povinnost matky výživné hradit zanikla 1. 1. 2016, nikoliv až právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla nezletilá svěřena do výlučné péče matky, kterým byl pouze deklarován faktický stav. K tomu žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1688/10, resp. nález IV. ÚS 246/06.

7. Krajský soud, jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal v rámci nařízeného jednání napadený rozsudek, spolu s řízením jeho vydání předcházejícím, podle § 212, § 212a o. s. ř. pouze v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí, tedy ve výroku I. a III. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Ve výroku II. nenapadeném odvoláním a na napadených výrocích nezávislém, již rozsudek samostatně nabyl právní moci.

8. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí. Napadený rozsudek je srozumitelný a je náležitě odůvodněn. Okresní soud srozumitelně vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel, jaký učinil závěr o skutkovém stavu, a jak zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce a vypořádal se též s námitkami žalovaného. Jeho rozhodnutí tedy lze přezkoumat, a proto není důvodu k jeho zrušení podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

9. Odvolací soud neshledal stejně jako okresní soud ve věci překážku věci pravomocně rozhodnuté vyplývající z § 159a odst. 4 o. s. ř., namítanou žalovaným s tím, že jde o výživné rodičů k nezletilé dceři, o kterém již bylo dříve pravomocně rozhodnuto opatrovnickým soudem. K tomu odvolací soud uvádí, že v nyní projednávané věci není předmětem řízení nárok nezletilého dítěte vyplývající z vyživovací povinnosti rodičů k dítěti, ale zvláštní nárok rodiče povinného k placení výživného vyplývající ze speciální úpravy § 937 o. z., dopadajícího pouze na situace, kdy dojde ke snížení výživného se zpětnou účinností. Jedná se o zvláštní nárok na vrácení výživného poskytnutého v již uplynulém období, který je podmíněn tím, že takto poskytnuté výživné nebylo spotřebováno. Z rozsudku opatrovnických soudů, na které žalovaný odkazoval, nevyplývá, že by v rozsahu závaznosti výroků těchto rozhodnutí bylo pravomocně o nespotřebovaném výživném za předmětné období rozhodnuto, zejména v situaci, kdy odvolací soud revidoval rozhodnutí okresního soudu o výživném za období od 1. 1. 2016 tak, že žalovaný v rozhodném období žalobkyni jí placené výživné pro nezletilou [jméno] ve výši 2 000 Kč měsíčně nevracel, ale sám plnil platbami v této výši na účet žalobkyně svou vyživovací povinnost.

10. Okresní soud správně zjistil skutkový stav o tom, že faktickým jednáním - nepředáním nezletilé [jméno] do péče otce v druhém týdnu vánočních prázdnin v roce 2015 (ani později) v souladu s rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 3. 2014, resp. soudem schválenou dohodou rodičů, výlučně žalobkyně vyvolala změnu poměrů, kdy žalovanému (otci nezletilé) znemožnila vykonávat dosud probíhající péči o nezletilou [jméno] vždy v každém lichém týdnu v kalendářním roce od neděle 19:00 hod do následující neděle 19:00 hod; takto byl bez souhlasu žalovaného (bez rozhodnutí soudu) fakticky omezen časový interval osobní péče žalovaného o nezletilou [jméno] v období od 1. 1. 2016 do 31. 7. 2018 pouze na dobu od pátku do neděle jednou za 14 dnů a jeden měsíc o hlavních prázdninách. Od září 2016 pak na dobu od pátku do neděle jednou za 14 dnů a přes týden od pondělí do úterý (s přespáním) a na středu odpoledne (bez přespání). Další prázdniny (velikonoční, jarní a podzimní prázdniny apod.), nezletilá trávila střídavě u každého z rodičů, kdy střídání probíhalo po roce. Okresní soud rovněž správně zjistil (toto bylo rovněž mezi účastníky nesporné), že po celou tuto dobu hradila žalobkyně k rukám žalovaného měsíčně výživné ve výši 2 000 Kč dle rozsudku č. j. 23 Nc 1613/2013-22, stejně tak žalovaný k rukám žalobkyně hradil částku 2 000 Kč v souladu se shora uvedeným rozsudkem. Nezletilá [jméno] následně byla rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 1. 2017 č. j. 0P 182/2014-313, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 13 Co 235/2017-458, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2018, svěřena do péče žalobkyně a žalovanému bylo uloženo platit výživné na nezletilou [jméno] s účinností od 1. 1. 2016 ve výši 2 200 Kč měsíčně. Okresní soud na základě rozsáhlého dokazování rovněž správně zjistil, že žalovaný nezletilé v rámci jejího pobytu u něj zajišťoval základní potřeby (nákupem potravin, hygieny, běžných léků apod.) a rovněž hradil náklady spojené s jejím sportovním vyžitím, kulturními potřebami a rekreací apod., např. pobyt ve Slovinsku, opakované návštěvy lázní v [anonymizována] a bazénu v [obec], návštěvu [anonymizována] ([obec]), [obec], lanového parku, [anonymizováno] [obec], muzea [příjmení] [anonymizováno] [obec], [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [obec], 3D bludiště apod., opakovaně dovolenou na Maltě (v roce 2016 i 2017) v délce 3 týdnů, včetně s tím spojených výletů např. na Sicílii, návštěvou muzea [anonymizováno], muzea aut, pobyt v Krkonoších s návštěvou [anonymizována] [anonymizována], návštěvu [anonymizováno] [obec], výlet do Košic pro psa, koncert skupiny [jméno], návštěvu parku [anonymizováno] [obec], návštěvu [anonymizováno], návštěvu [anonymizováno] apod. Okresní soud rovněž zjistil výdaje otce s těmito aktivitami spojené, jakož i výdaje, které žalovaný identifikoval jako výdaje na nákup věcí pro nezletilou - oblečení, boty, hračky, léky, sluneční brýle a další potřeby, včetně výdajů na pořízení zlatého slitku, jakožto formy úspor na budoucí výdaje nezletilé. Odvolací soud z těchto skutkových závěrů okresního soudu vycházel, a v podrobnostech pro stručnost v této části odkazuje na odůvodněnípřezkoumávaného rozsudku 11. Odvolací soud rovněž přisvědčil právnímu posouzení vztahu účastníků provedenému okresním soudem, který správně dovodil, že žalobkyní poskytované plnění není bezdůvodným obohacením podle § 2991 o. z., ale že jedná o přeplatek na výživném, na něž dopadá speciální úprava § 923 odst. 2 o. z., který vyjadřuje zásadu, že spotřebované výživné se v případě snížení, nebo zrušení výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, nevrací.

12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2127/2007 v obdobné věci, kdy otec žaloval matku nezletilých dětí na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované tím, že přijímala platby výživného pro nezletilé děti účastníků poskytované žalobcem, přestože v rozhodné době bylo nezletilé dítě ve faktické péči žalobce, dovodil, že ačkoliv bylo hrazeno výživné na dítě, i když toto bylo ve faktické péči„ platícího“ rodiče - žalobce, je třeba tento právní vztah posuzovat jako změnu rozsudku o výživném pro nezletilé dítě, protože jde o právo vyplývající ze zákona o rodině (jde o rodinně právní vztah, který je rozdílný od občanskoprávního vztahu z odpovědnosti za bezdůvodného obohacení). Dojde-li ke změně poměrů, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti podle § 99 odst. 1 zákona o rodině v souvislosti s § 163 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod R 54/1969 a R 27/1974, jejichž závěry platí i v současné době), přičemž dojde-li ke zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací.

13. Zásada, že spotřebované výživné se nevrací, se týká výživného jako takového; současně tato nebrání tomu, aby soud v novém rozhodnutí stanovil datum, od kterého platí nová úprava výživného, když, jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 257/05, rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy jednomu z rodičů nemá ve vztahu k vyživovací povinnosti konstitutivní účinky, neboť tato váže současně oba rodiče bez ohledu na to, kterému z nich byly děti rozhodnutím soudu svěřeny do výchovy. Počátek stanovení povinnosti platit výživné se proto neváže na právní moc rozhodnutí soudu o svěření nezletilých dětí do výchovy jednomu z rodičů, nýbrž na okamžik faktické změny poměrů. Až po vydání rozhodnutí o změně lze řešit její důsledek, tj. řešit vrácení nebo nevrácení případného rozdílu mezi původně stanoveným a zaplaceným výživným a výživným nově stanoveným. Z tohoto současně vyplývá závěr, že pravomocné rozhodnutí o změně výživného netvoří v předmětném případě překážku věci pravomocně rozhodnuté ve sporu o vrácení přeplatku na výživném.

14. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalovaného, ohledně nedostatku jeho pasivní věcné legitimace, popř. nedostatku aktivní legitimace žalobkyně odvolací soud uvádí, že tyto byly okresním soudem částečně vypořádány, neboť okresní v odůvodněnísvého rozsudku vysvětlil, že v situaci, kdy bylo žalobci (k jeho rukám) výživné plněno, pak nebude-li prokázáno spotřebování tohoto výživného, tj. jeho použití pro nezletilou, je tím, kdo je povinen výživné vrátit právě žalovaný. Odvolací soud zásadně s tímto právním posouzením souhlasí. Naopak za nepřijatelný považuje závěr předestřený žalovaným, že by v takovémto případě mělo být žalovaným místo rodiče - faktického příjemce výživného a osoby, která se zaplaceným výživným výlučně hospodaří, nezletilé dítě, do jehož dispozice se hrazené výživné nedostalo, a které zpravidla ani nemá k dispozici informace o tom, jakým způsobem bylo s vyplaceným výživným naloženo. Pakliže by se v praxi uplatnil postup předestřený žalovaným, tj. bylo-li by o vrácení nespotřebovaného výživného žalováno přímo nezletilé dítě, pak kromě toho, že by se nezletilé dítě v takovém sporu mohlo dostat (ze shora popsaných důvodů) do velmi složité procesní situace (pro absenci důkazů, popř. tvrzení), by současně takový postup nutně vedl k nadbytečnému rozmnožování soudních sporů, neboť v případě úspěchu žalobce a povinnosti nezletilého dítěte nespotřebované výživné vrátit, by zástupce dítěte (kterým by nemohl být žádný z rodičů) musel vymáhat (po obou rodičích) náhradu škody způsobené porušením povinnosti rodičů pečovat o jmění dítěte, především povinnosti je jako řádní hospodáři spravovat (§ 896 odst. 1 o. z.) a povinnosti bezpečně nakládat s peněžními prostředky, o kterých lze předpokládat, že nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisících s majetkem dítěte. Dle § 896 odst. 3 o. z. mají totiž rodiče při porušení povinnosti pečovat o jmění dítěte jako řádní hospodáři povinnost uhradit dítěti vzniklou škodu společně a nerozdílně. Pokud tedy jeden z rodičů poruší povinnost péče řádného hospodáře (tedy zaplacené výživné pro dítě řádně nepoužije, a to ani na tvorbu úspor, nebo je použije v rozporu s jeho účelem, nebo jej vyvede z majetku dítěte), má dítě právo žádat náhradu škody po kterémkoliv z rodičů, a to bez ohledu na to, zda jde o rodiče fakticky spravujícího jmění dítěte nebo ne. Na odpovědnost za správu jmění dítěte nemá ani vliv předávání či převzetí jmění (§ 904 o. z.). Uvedené pak nutně vede k závěru, že i rodič, jemuž má být/bylo dítětem vráceno nespotřebované výživné je z titulu odpovědnosti za správu jmění dítěte povinen dítěti vrácenou částku nespotřebovaného výživného zaplatit jako náhradu škody, neboť za škodu společně a nerozdílně s druhým rodičem odpovídá a na výzvu k plnění je povinen škodu uhradit v plném rozsahu. Následně by pak zpravidla docházelo k vzájemnému vypořádání mezi rodiči (solidárními dlužníky), tj. zpravidla k dalšímu soudnímu řízení.

15. Odvolací soud rovněž poukazuje na to, že pasivní legitimace rodiče - příjemce výživného ve sporu o vrácení nespotřebovaného výživného je soudní praxí dlouhodobě akceptována, když např. ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2127/2007, se vrácení výživného po matce domáhal o dítě osobně pečující otec. K argumentaci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4696/2008 odvolací soud zdůrazňuje, že ve věci řešené tímto usnesením šlo o odlišnou situaci, kdy se otec domáhal vydání zaplaceného výživného po synovi, který již nabyl schopnosti se sám živit, maje za to, že ačkoliv mu jeho úhrada byla pravomocně uložena soudem, v důsledku změny okolností zanikla jeho vyživovací povinnost. Závěry shora vyslovené rovněž nekolidují s tezí, dle níž je právo na výživné a priori právem dítěte, nehledě na to, že na pozici platebního místa, na něž jsou úhrady zasílány, figuruje jeden z rodičů. Daná myšlenka je současně ve shodě s odbornou literaturou i judikaturou akcentovaným osobním charakterem výživného (srov. Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: [anonymizováno], 2009, s. 403, či například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2824/2010).

16. Shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4696/2008, na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť Nejvyšší soud rozhodoval v situaci, kdy došlo k zániku vyživovací povinnosti k dítěti (tak tomu však v předmětné věci není), které nabylo schopnost se samo živit. V takovém případě, jak uzavřel Nejvyšší soud, jde o bezdůvodné obohacení dítěte, bylo-li mu poskytováno výživné i po datu vyhlášení rozhodnutí soudu, kterým byla zrušena k návrhu žalobce vyživovací povinnost stanovená mu rozsudkem soudu. Dokud vyživovací povinnost stanovená rozhodnutími soudu nebyla zrušena, právní důvod pro plnění (placení výživného) existoval, což dle Nejvyššího soudu vyplývá zejména ze závaznosti rozsudku pro všechny účastníky opatrovnického řízení o určení výživného pro nezletilé dítě (§ 159 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Zrušením vyživovací povinnosti na návrh žalobce tak dnem následujícím po vyhlášení rozsudku odpadl do té doby existující právní důvod a zaplacené výživné, které po tomto datu získal žalovaný, se stalo bezdůvodným obohacením (přijetím plnění, jehož právní důvod odpadl). Vyživovací povinnost žalobkyně k nezletilé [jméno] (tato dosud nenabyla schopnost se sama živit) však v rozhodné době nezanikla, žalobkyně pouze dobrovolně ve větším rozsahu než do prosince 2015 tuto plnila naturálně, neboť zánik vyživovací povinnosti nemůže způsobit nerespektování pravomocného a vykonatelného rozsudku, tj. faktické omezení osobní péče druhého z rodičů bez jeho souhlasu, byť s odvoláním na přání nezletilého dítěte.

17. Obdobně k námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně - výživné platícího rodiče, je třeba zdůraznit, že jde-li o nespotřebované výživné, je zřejmé, že nositelem hmotněprávního nároku na jeho vrácení není nikdo jiný, než povinný rodič, který v důsledku změny (zrušení) výživného se zpětnými účinky plnil ve větším rozsahu, než nebylo následně soudem stanoveno. Nelze přisvědčit žalovanému, že oprávněným k podání žaloby na zaplacení nespotřebovaného výživného může být toliko dítě, neboť ačkoliv dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2235/2016, je nezletilé dítě oprávněno požadovat prostředky zaslané jako výživné na účet rodiče, které vzhledem k setrvávání dítěte v péči druhého z rodičů nebyly spotřebovány dítětem, tj. osobou, pro niž byly určeny, v daném případě se jedná o zcela jiný nárok, kdy žalobkyně - výživou povinná matka požaduje vrácení výživného za období, kdy plnila vyživovací povinnost k nezletilé ve větším rozsahu, než bylo následně stanoveno rozsudkem, a současně o nezletilou převážně osobně pečovala (plnila vyživovací povinnost rovněž naturálně).

18. V daném případě vznikl přeplatek na výživném tak, že žalobkyně plnila k rukám žalovaného v rozhodné době 2 000 Kč měsíčně podle rozhodnutí soudu, které bylo následně změněno, kdy v důsledku změny výchovy okresní soud se zpětnou účinností (od 1. 1. 2016) uložil povinnost platit výživné (zvýšené) pouze žalovanému, neboť žalobkyně svou alimentační povinnost k nezletilé [jméno], která byla svěřena do její výlučné péče s účinností od právní moci rozsudku ze dne 30. 1. 2017 č. j. 0P 182/2014-313, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 13 Co 235/2017-458, tj. od 24. 10. 2018, plnila již od 1. 1. 2016 zejména naturálně, pakliže o nezletilou [jméno] fakticky převážně pečovala.

19. Odvolací soud je toho názoru, že hradila-li žalobkyně v období od ledna 2016 do června 2017 k rukám žalovaného výživné pro nezletilou v souladu s tehdy pravomocným rozsudkem, byl tento oprávněn tyto prostředky přijímat a s takto poskytnutými prostředky ve prospěch nezletilé nakládat, tj. i tyto prostředky použít k uspokojování potřeb nezletilé, byť měl nezletilou v osobní péči v jiných časových intervalech, než jaké vyplývaly z tehdy pravomocného a vykonatelného rozsudku. Jelikož až do nové úpravy (do právní moci rozsudku ze dne 30. 1. 2017 č. j. 0P 182/2014-313, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 13 Co 235/2017-458, tj. do 24. 10. 2018) péče o nezletilou byly vztahy nezletilé a jejích rodičů upraveny v modelu střídavé péče, nelze přisvědčit závěru okresního soudu (viz odst. 37 odůvodnění), že se žalovaný s nezletilou [jméno] pouze stýkal ve smyslu § 888 odst. 1 o. z., a že výlety a dovolené nezletilé [jméno] s žalovaným byly realizovány v rámci styku žalovaného s nezletilou (viz odst. 45 odůvodněnírozsudku). Otec jako pečující rodič (byť z časového hlediska rozsah jeho péče nebyl rovnocenný s péčí matky), jehož rodičovská odpovědnost nebyla nijak omezena, byl oprávněn stejně jako matka (žalobkyně) rozhodovat i o volnočasových aktivitách nezletilé, jako jsou výlety a prázdninové pobyty, a i bez výslovného souhlasu žalobkyně (matky nezletilé) byl rovněž oprávněn uspokojování těchto potřeb nezletilé (pakliže se jednalo o běžné záležitosti odpovídajících životní úrovni rodičů nezletilé) zabezpečovat i z žalobkyní placeného výživného, zejména, když se mohl důvodně domnívat v situaci, kdy žalobkyně výživné nadále hradila (tj. předala jej do dispozice žalovaného, oprávněného s tímto hospodařit při sledování nejlepšího zájmu dítěte), že s použitím poskytnutého výživného žalovaným pro potřeby nezletilé obecně souhlasí.

20. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně a okresního soudu, že žalovaný - rodič, který měl v rozhodné době pravomocně nezletilé dítě svěřeno do péče (v daném případě střídavé péče) a proti své vůli a v rozporu s pravomocným a vykonatelným rozsudkem fakticky osobně pečoval o dítě v omezeném rozsahu (po kratší dobu) v důsledku jednání žalobkyně (druhého rodiče), takto realizoval toliko styk s dítětem, a proto byl povinen uspokojovat potřeby nezletilé výlučně ze svých vlastních prostředků, ačkoliv bylo k jeho rukám, v souladu s pravomocným rozsudkem, žalobkyní (druhým rodičem) placeno výživné. Nelze totiž přehlédnout, že i v průběhu řízení o změně péče, je rodič, jehož osobní péče o nezletilé dítě byla druhým rodičem omezena, až do nového rozhodnutí soudu rodičem o dítě pečujícím, tedy i oprávněným přijímat pro dítě výživné placené druhým rodičem a s tímto výživným pro potřeby nezletilého dítěte nakládat, když nárok na plnění výživného mezi dítětem (oprávněným) a rodiči (v tomto případě jsou oba povinným plnit výživné) existuje, tj. nezletilé dítě je oprávněno zaplacené výživné spotřebovávat.

21. Je-li právní teorií i praxí zásadně vyžadováno, aby výživné poskytované v pravidelných měsíčních částkách bylo vyjádřeno takovou částkou, aby měsíční splátky umožnily pokrýt vedle běžných potřeb nezletilého dítěte také odůvodněné potřeby vyskytující se v určitých obdobích např. v době Vánoc či letních prázdnin a dále potřeby nahodilé, např. zdravotní pomůcky (ze zákona nevyplývá povinnost rodiče poskytovat vedle měsíčního výživného i další jednorázové platby k zajišťování některých osobních potřeb dítěte), nelze než uzavřít, že ke spotřebování výživného nemusí dojít v měsíci, kdy bylo plněno. Spotřebovaným výživným jsou tak i částky, které byly vynaloženy v jiném časovém období, než v období měsíce, kdy byla měsíční splátka výživného vyplacena, na potřeby dítěte, a to včetně jeho kulturních a sportovních aktivit, jakož i jiných volnočasových aktivit souvisejících s potřebou rekreace (např. pobyty realizované o prázdninách a víkendech) nezletilého dítěte, neboť výživné představuje ohodnocení průměru potřeb dítěte a předpokládá se, že v některých měsících budou náklady na potřeby dítěte vyšší a v některém nižší (pozn. odvolacího soudu: ze zákona totiž nevyplývá povinnost povinného rodiče nad rámec výživného přispívat na mimořádné výdaje).

22. Odvolací soud rovněž zastává názor, že spotřebovaným výživným je i výživné„ vynaložené“ na tvorbu úspor nezletilého dítěte, pakliže vytváření„ zdrojů na úhradu budoucích výdajů dítěte“ nebylo s ohledem na majetkové poměry rodičů nezletilé vyloučeno. Odvolací soud vychází z toho, že v situaci, kdy zákon neukládá pečujícímu rodiči (v předmětném případě byly v rozhodné době pečujícími oba rodiče) hospodařit s výživným nezletilého dítěte odděleně od vlastních prostředků, nelze ani jednoznačně určit, jaké prostředky byly na uspokojení jednotlivých potřeb nezletilého vynaloženy, resp. nelze uzavřít, že na potřeby nezletilého nebylo pečujícím rodičem vynaloženo i povinným rodičem zaplacené výživné, když částky na potřeby nezletilého pečujícím rodičem přesahují hrazené výživné a pečující rodič, který je zároveň rodičem povinným sám plní svou vyživovací povinnost naturálně, osobní péčí a hrazením výživného. Nelze proto požadovat ani vrácení částek výživného v rozsahu odpovídajícím vytvořeným úsporám nezletilého dítěte. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že teze o ryze spotřebním charakteru výživného (tj. že výživné má sloužit pouze k uspokojení těch odůvodněných potřeb dítěte, které jsou tu v době, kdy je výživné plněno) zastávaná v minulosti soudní praxí i částí právní teorie, byla prolomena již v roce 1998 zákonem č. 91/1998 Sb., kterým bylo definováno právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů (§ 85 odst. 2 zákona).

23. Ve vztahu k prokazování skutečnosti, že povinným rodičem zasílané výživné bylo spotřebováno, je odvolací soud toho názoru, že řízení o vrácení výživného nemůže být prostým účetním sporem, tj. že v tomto řízení bude úspěšným jen ten, kdo účtenkami, či pokladními doklady doloží přesně vynaložení prostředků výživného, včetně prokázání, že pořízené hodnoty„ zkonzumovalo“ právě a jen nezletilé dítě. Takový závěr by nutně vedl ke zcela absurdní situaci, kdy by jednak byl soud nucen znovu řešit otázku poměrů pečujícího rodiče (tj. co tento rodič hradil, popř. měl hradit ze svých prostředků) a současně by tento rodič byl nucen evidovat každý nákup pro dítě a každou úhradu v jeho prospěch provedenou a zdokumentovat (např. fotografiemi, obrazovým záznamem), že obstarané plnění (věc) dítě využilo (např. snědlo, spotřebovalo apod.). Odvolací soud má za to, že takové požadavky jsou zcela nepřiměřené, v rozporu se smyslem ustanovení § 923 o. z., a proto v takových případech považuje za dostačující, je-li prokázáno, že rodič, k jehož rukám je výživné hrazeno, potřeby nezletilého dítěte uspokojoval, resp. že vedle základních potřeb zajišťoval i další potřeby dítěte, s nimiž jsou spojeny náklady řádově vyšší než hrazené výživné, resp. než odpovídá rozsahu vyživovací povinnosti tohoto rodiče. V této souvislosti odvolací soud rovněž připomíná, že k tíži žalovaného nemůže jít okolnost, že vynakládal prostředky výživného na nahodilé, nepravidelné, resp. mimořádné (nikoliv jen na běžné) výdaje na potřeby nezletilé, neboť tak činil, jako rovnocenně pečující rodič do prosince 2015, kdy náhle bez předchozí dohody, rozhodnutím žalobkyně (údajně na přání nezletilé, která však toto přání otci nesdělila, a toto ani následně nikomu nezdůvodnila) byla jeho faktická péče o nezletilou časově omezena. Nespotřeboval-li celé výživné určitý měsíc, byl oprávněn toto spotřebovat i v dalších měsících za potřeby dítěte. Žalovaný rovněž s ohledem na shora uvedené okolnosti mohl důvodně očekávat, že žalobkyně (matka) bude dodržovat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu o střídavé výchově (resp. toto bude zajištěno výkonem rozhodnutí), popř. že nezletilá opět změní své přání být zejména u matky, a proto využíval svého zákonného oprávnění a hospodařil s prostředky z matkou hrazeného výživného (např. předem objednával a platil dovolenou apod.).

24. Dokazováním provedeným okresním soudem, které odvolací soud v souladu s ustanovením § 213a o. s. ř. doplnil provedením výslechu nezletilé dcery účastníků [jméno] při jednání dne 10. 6. 2020 a důkazem listinou - žádostí o úpis státních dluhopisů [anonymizováno] ze dne 6. 3. 2020, vzal odvolací soud za prokázané, že v období od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2017 žalovaný zajišťoval uspokojování potřeb nezletilé [jméno], kdy nezletilá potvrdila, že si k otci zásadně od matky nosila pouze učebnice a školní potřeby. Nezletilá potvrdila rozsah svého pobytu u žalovaného, jak byl zjištěn okresním soudem a rovněž potvrdila, že jí otec poskytoval kromě stravy, ubytování a běžných potřeb (hygiena, apod.) i další plnění (věci), a to oblečení (byť částečně toto bylo zajištěno oblečením po starší sestře) a obuv, které žalovaný nezletilé dle aktuální potřeby dokupoval, konkrétní nákupy si však s ohledem na plynutí času a svůj věk v rozhodné době nevybavila. Potvrdila, že s žalovaným společně nakupovali oblečení, kdy pořizovali více věcí najednou (např. v [anonymizováno]), z nichž některé si mohla vzít hned a část měla určeno např. k narozeninám, svátku, apod. Nezletilá rovněž potvrdila, že s žalovaným opakovaně trávila letní dovolenou na Maltě (3 týdny o hlavních prázdninách), společně jezdili na výlety (návštěvy bazénu a lázní, hradů, zámků, stezka v korunách stromů, muzea, lanový park, lyžování apod.) a věnovali se společně i dalším aktivitám (koncert, [jméno], [anonymizováno], apod.). Nezletilá potvrdila, že s žalovaným v rámci společných nákupů pořizovali věci nejen pro ni, ale i pro její starší sestru [jméno] a mladšího polorodého bratra [jméno]. Žalovaný se aktivně zajímal o potřeby nezletilé, ptal se jí na potřeby do školy, kdy většinou dokupovali drobnosti, neboť většinu školních potřeb již dříve obstarala žalobkyně. Nezletilá potvrdila, že před odjezdem na dovolené (např. na zimní pobyt na horách) půjčoval žalovaný nezletilé vybavení, které jí scházelo (např. lyže apod.) a dokupoval jí další vybavení (např. lyžařské ponožky, termoprádlo apod.). Nezletilá rovněž potvrdila, že jí otec v minulosti informoval o tom, že pro ni koupil zlatý slitek, který ji uložil u sebe. Nezletilá rovněž uvedla, že asi 6 měsíců před jejím výslechem ji žalovaný informoval o tom, že pro ni v bance uloží částku 32 000 Kč.

25. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu uvěřil žalovanému, že pro nezletilou obstaral zlatý slitek v hodnotě 5 294 Kč, když nezletilá u odvolacího soudu potvrdila, že jí v minulosti o pořízení slitku žalovaný informoval s tím, že tento byl pořízen pro ni a má ho u žalovaného uložený. Jakkoliv se nejedná o obvyklou formu úspor, dospěl odvolací soud k závěru, že se jedná o výdaj, který žalovaný učinil v rámci správy jmění nezletilé dcery a nelze uzavřít, že by nebyl oprávněn k jeho pořízení použít i prostředky z výživného placeného žalobkyní, pakliže další potřeby nezletilé byly rodiči saturovány zcela dostatečně jiným způsobem. Je zřejmé, že žalovaný výdaji, které několikanásobně převýšily žalobkyní hrazené výživné, zajišťoval uspokojování potřeb nezletilé ve vysokém standardu a současně vytvořil nezletilé zdroje ke krytí jejích budoucích potřeb ve formě zlatého slitku a částky 33 000 Kč, za kterou nezletilé pořídil státní dluhopisy, proto nelze uzavřít, že by přijímané výživné pro nezletilou nespotřeboval. Hodnotil-li okresní soud některé žalovaným tvrzené výdaje jako nadstandardní (např. nákup slunečních brýlí za 2 574 Kč), odvolací soud má za to, že soudu ve sporu o vrácení nespotřebovaného výživného nepřísluší hodnotit, zda vynaložené výdaje odpovídají životní úrovni rodičů, či nikoliv, kdy ve věci je rozhodné toliko zjištění, zda náklady na potřeby nezletilého dítě byly vynaloženy. Otázku, zda s výživným pro nezletilé dítě bylo hospodařeno účelně, ve prospěch nezletilého je totiž možno řešit pouze v jiném řízení a mezi jiným okruhem účastníků (dítětem a rodičem), neboť dítě má právo mimo jiné i na vyúčtování správy jmění a předání jeho součásti (§ 901 o. z.) Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že použitím výživného placeného matkou žalovaný neplnil svou vlastní vyživovací povinnost k nezletilé [jméno], ani tyto prostředky neoprávněně nepoužíval ve svůj prospěch. Absenci zájmu na vlastním obohacení z výživného matky žalovaný prokázal i v průběhu odvolacího řízení, v němž od počátku navrhoval uzavření smíru, v jehož rámci by částku 33 000 Kč složil na účet nezletilé, z něhož by jí byly prostředky vyplaceny po nabytí zletilosti a následně, když s ohledem na to, že k uzavření smíru nedošlo, odvolacímu soudu doložil, že dne 6. 3. 2020 pro nezletilou (na její jméno) obstaral upsání 33 000 ks státních dluhopisů [anonymizováno] za celkovou cenu 33 000 Kč Odvolací soud uvěřil žalovanému, že na uspokojování potřeb nezletilé [jméno] spotřeboval prostředky poskytované žalobkyní jako výživné i s ohledem na rozsah a standard plnění jím zajišťovaných pro nezletilou, výši jeho příjmů (zjištěnou v řízení před opatrovnickými soudy), vyplývající z důkazů provedených okresním soudem, a skutečnosti, rovněž zjištěné okresním soudem, že žalovaný měl v rozhodné době celkem tři vyživovací povinnosti a, jak vyplynulo z provedených důkazů (včetně výpovědi nezletilé před odvolacím soudem), na řadě aktivit kromě nezletilé [jméno] participovala i její starší sestra [jméno], popř. i mladší syn žalovaného [jméno], tj. žalovaný musel využívat své vlastní zdroje i pro uspokojování potřeb svých dalších dvou dětí, k nimž rovněž měl vyživovací povinnost.

26. Pakliže žalobkyně poukazovala na to, že pokud žalovaný spotřebovával i jí placené výživné 2 000 Kč měsíčně, pak žalovaným k jejím rukám hrazené výživné pro nezletilou [jméno] ve výši 2 200 Kč měsíčně neodpovídalo potřebám nezletilé, resp. nákladům na zajištění základních potřeb nezletilé (včetně nákladů spojených se školní docházkou apod.), které byly uspokojovány matkou, která o nezletilou převážně pečovala, odvolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že v rámci řízení o vrácení přeplatku na výživném (tj. výživného, které nebylo spotřebováno) nemůže být žalobkyni kompenzována nespokojenost s výší žalovanému (otci) stanoveného výživného, neboť v tomto řízení soud z pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byla stanovena výše výživného, vychází a nemůže tímto způsobem fakticky takové rozhodnutí revidovat, když k tomuto účelu žalobkyně (matka nezletilé) měla a má k dispozici jiné procesní prostředky (opravné prostředky, resp. nový návrh).

27. S ohledem na uvedené, odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětném případě je žalobou požadován přeplatek na výživném pro nezletilé dítě, který byl spotřebován, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný v rozhodném období žalované prostředky vynaložil na uspokojování potřeb nezletilé a svou vlastní vyživovací povinnost k nezletilé [jméno] plnil placením výživného stanoveného rozhodnutím okresním soudem ve výši 2 200 Kč měsíčně, která i dle odvolacího soudu odpovídala potřebám nezletilé a poměrům rodičů, a to počtu jejich vyživovacích povinností, jejich příjmům, skutečnosti, že otec přispíval nezletilé i nad rámec výživného a s nezletilou se stýkal, jak zjistil již okresní soud z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 13 Co 235/2017-458 (viz odst. 14 odůvodnění), částečně osobní péčí a poskytováním naturálních plnění. Odvolací soud proto dle zásady vyjádřené v § 923 o. z., že spotřebované výživné se nevrací, dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná v celém rozsahu, tj. i co do částky 32 998 Kč s příslušenstvím, a proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadený výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

28. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil napadené rozhodnutí, bylo třeba nově rozhodnout i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V tomto řízení byl zcela úspěšný žalovaný, proto má podle § 142 odst. l o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s řízením před soudem prvního stupně vznikly. Účelně vynaložené náklady tvoří náklady právního zastoupení žalovaného advokátem sestávající z odměny advokáta ve výši 17 780 Kč stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”) ve výši 2 540 Kč za každý ze sedmi úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení ve dle § 11 odst. 1 písm. a) AT, písemné podání nebo návrh ve věci samé - vyjádření k žalobě a doplnění skutkových tvrzení dle výzvy soudu dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na třech jednáních okresního soudu ve dnech 20. 3. 2019, 15. 5. 2017 (v rozsahu přesahujícím dvě započaté hodiny) a 1. 7. 2019 dle § 11 odst. 1 písm. g) AT). Dále účelné náklady řízení tvoří náhrada hotových výdajů ve výši 2 100 Kč k sedmi úkonům po 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT a náhrada za daň z přidané hodnoty, rovnající se 21 % z uvedených částek, tj. 4 174,80 Kč Celkem 24 054,80 Kč. Z žalovaným vyčíslených nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud tomuto nepřiznal náhradu za jeden úkon - podání ze dne 25. 6. 2019, neboť tento náklad neshledal účelně vynaloženým, pakliže se žalovaný tímto podáním v zásadě pouze polemizoval (bez výzvy soudu) s vyjádřeními žalobkyně, ačkoliv obdobná vyjádření mohl uplatnit (uplatnil) při jednání soudu.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. l o. s. ř. a § 142 odst. l o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 1 650 Kč a účelně vynaložených nákladů právního zastoupení žalovaného advokátem, které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 260 Kč stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”) z tarifní hodnoty 32 998 Kč (tato částka byla předmětem odvolacího řízení) ve výši 2 420 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (písemné podání nebo návrh ve věci samé - odvolání dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na dvou jednáních odvolacího soudu ve dnech 18. 5. 2020, 10. 6. 2020. Dále účelně vynaložené náklady tvoří náhrada za promeškaný čas ve výši 1 210 Kč za účast na jednání odvolacího soudu dne 14. 9. 2019, které bylo odročeno bez projednání věci dle § 13 odst. 2 AT a náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč ke třem úkonům po 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT a náhrada za daň z přidané hodnoty, rovnající se 21 % z uvedených částek, tj. 1 967,70 Kč. Celkem náhrada nákladů odvolacího řízení činí částku 12 987,70 Kč, kterou je žalobkyně povinna dle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit žalovanému k rukám [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

30. Z žalovaným vyčíslených nákladů odvolacího řízení odvolací soud tomuto nepřiznal náhradu za jeden úkon - podání ze dne 29. 5. 2016, kterým žalovaný bez výzvy soudu doplňoval své vyjádření při jednání soudu dne 18. 5. 2020, resp. se vyjadřoval k důvodům neuzavření smíru a vyjadřoval svůj nesouhlas s provedením důkazu výslechem nezletilé [jméno] [příjmení] před odvolacím soudem, neboť se nejednalo o vyjádření ve věci samé a náklady žalovaného s tímto spojené, nelze považovat za účelně vynaložené.

31. Lhůtu k zaplacení náhrady nákladů mezi účastníky odvolací soud stanovil jako základní třídenní počítanou od právní moci tohoto rozsudku, neboť v okolnostech případu ani v poměrech účastníků neshledal důvody pro stanovení lhůty delší ani pro povolení splátek (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Rubrum