98 C 459/2021- 160

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. [jméno] [příjmení] a soudců JUDr. Čestmíra Slaného a Mgr. Daniely Večerkové ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] b) [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] oba bytem [adresa žalobce a žalobkyně] oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, k odvolání žalobců a odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1.12.2022, č.j. 98C 459/2021-125, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé potvrzu je a ve výroku o nákladech řízení se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 26 922,50 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzu je.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 466,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o určení, že žalobci jsou ve společném jmění manželů vlastníky a) pozemku č.parc. [číslo] - [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno], b) pozemku č.parc. [číslo] - ostatní plocha a c) pozemku č.parc. [anonymizováno] - [anonymizováno], vše zapsáno na [list vlastnictví] v kat. území [část obce], [územní celek], okres [anonymizováno] [obec], v katastru nemovitostí u [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [část Prahy], a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Na základě skutečností zjištěných provedeným dokazováním vzal za prokázáno, že žalovaný je v katastru nemovitostí evidovaným vlastníkem pozemků č.parc. [číslo], [číslo] a [anonymizováno] o celkové výměře [výměra], vzniklých přečíslováním původních parcel [číslo] o celkové výměře 862 m2, vše v kat. území [část obce], [územní celek], přičemž se jedná o naprosto stejnou část zemského povrchu a rozdíl výměr 4 m2 (správně 6 m2 - pozn. odvolacího soudu) je daný posunem v přesnosti v experimentálním měření zemského povrchu mezi 70. a 90. lety; žalobce a) je ke dni podání žaloby výlučným vlastníkem rodinného domu [adresa] na pozemku žalovaného č.parc. [číslo]. Dopisem z [datum] bývalý [anonymizováno] [část obce] informoval rodiče žalobce, že je nutné uhradit náklady spojené s vyhotovením geometrického plánu a že podmínky uzavření dohody o předání pozemků do osobního vlastnictví jim byly předány [datum]. Dne [datum] zemřel žalobcův otec. V dědickém řízení uzavřeli žalobce se svou matkou dohodu, podle níž žalobce nabyl rodinného domu postaveného na pronajatém pozemku [číslo] zapsaného pro [anonymizováno] [obec] (usnesení sp.zn. [spisová značka] nabylo právní moci [datum rozhodnutí]). Dopisem z [datum] [anonymizováno] [část obce] navrhl [anonymizována tři slova] [část Prahy] dohody o zřízení práva osobního užívání pro manžele [příjmení]. Dne [datum] vydal [anonymizována tři slova] v [obec a číslo] rozhodnutí o přidělení pozemků č.parc. [číslo] a [anonymizováno] o celkové výměře [výměra] v kat. území [část obce], [územní celek], do osobního užívání žalobců s tím, že žalobcům tímto vzniklo právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání podle § 205 odst. 1 obč. zák. a že tato dohoda podléhá registraci [anonymizována tři slova] [část Prahy]. Následně žalobci uzavřeli [datum] dohodu o zřízení práva osobního užívání parcel [číslo] o celkové výměře [číslo], v níž je opět uvedeno, že právo osobního užívání vznikne registrací této dohody u [anonymizována tři slova] [část Prahy].

3. Dále soud prvního stupně zjistil, že během července [rok] se žalobce dostavil osobně na [anonymizována tři slova] [část Prahy] notář poznamenal do úředního záznamu, v němž uvedl, že vlastníkem rodinného domu je jeho matka a nyní již zemřelý otec a souhlasil, že dohoda byla vzata zpět s tím, že místo jeho manželky bude v nové dohodě uvedena jeho matka [jméno] [celé jméno žalobkyně]. [anonymizována tři slova] [část Prahy] dne [datum] informovalo žalobce dopisem, že žalobci sice dne [datum] ohlásili k registraci dohodu o zřízení práva osobního užívání, ovšem bylo zjištěno, že nemovitost [adresa], která je postavena na těchto parcelách, je ve vlastnictví z [jméno] [celé jméno žalobkyně] a z [celé jméno žalobce], který v letošním roce zemřel, pročež nelze registrovat osobní užívání k předmětným pozemkům pro manžele [příjmení], dokud nebude vyřešen vlastnický vztah k rodinnému domu; („ (v ) ezměte tedy doklady k registraci zpět s tím, že po vyřešení vlastnických vztahů k domu předložte dohodu novou. Jinak bude registrace odmítnuta“). Dne [datum] zemřela žalobcova matka a v pozůstalostním řízení žalobce nabyl druhou polovinu rodinného domu na cizím pozemku (usnesení č.j. [spisová značka] nabylo právní moci [datum rozhodnutí]). Místní úřad [část obce] napsal [datum] žalobcům dopis o tom, že smlouvu se následujícího dne nepodaří podat na katastr, protože podpisy musí být úředně ověřeny a pak JUDr. [příjmení] smlouvu ještě předělá. Dne [datum] uzavřeli žalobci s [anonymizována dvě slova] [obec] - [část obce] kupní smlouvu, jíž koupili pozemky č.parc. [číslo], [číslo] a [anonymizováno], vše v kat. území [část obce], [územní celek], a to za 1 Kč, když podle znaleckého posudku měly pozemky cenu 704 740 Kč; smlouva byla předložena ke vkladu vlastnického práva katastrálnímu úřadu [datum], řízení však bylo přerušeno, protože smlouva nebyla opatřena doložkou podle zákona č. 131/2000 Sb. a nebylo předloženo usnesení zastupitelstva se souhlasem s prodejem, načež dne [datum] žalobci spolu s [anonymizována dvě slova] [obec] - [část obce] vzali návrh na vklad zpět a katastrální úřad dne [datum] řízení o vkladu vlastnického práva k těmto pozemkům pro žalobce zastavil. Dopisem ze dne [datum] žalobce oslovil [anonymizována dvě slova] [obec] - [část obce] s návrhem na odkup dotčených pozemků za 2 050 000 Kč, městská část žádost přijala a dne [datum] ji žalobce znovu oslovil a souhlasil s cenou 2 210 000 Kč.

4. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud I. stupně dovodil, že k registraci dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků z roku [rok] [anonymizována dvě slova] (§ 205 odst. 2 obč. zák.) nedošlo, přestože i/ formulace zákona„ Právo osobního užívání pozemku vznikne registrací dohody u státního notářství“ je naprosto jednoznačná a úplně dobře pochopitelná i naprostým právním laikům, protože nedovoluje žádný jiný výklad a obsahuje jednoduché pravidlo pro účinnost dohod o osobním užívání; ii/ rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] ze dne [datum] i dohoda o osobním užívání z [datum] obsahují také naprosto jasně a přímo vyjádřenou vázanost účinnosti dotčené dohody na registraci státním notářstvím a iii/ žalobci očividně dobře pochopili, že účinky dohody o zřízení osobního užívání jsou spojeny jen s registrací u státního notářství, protože dohoda z [datum] byla předmětem řízení o registraci před [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [část Prahy]. Fakt, že dohoda registrována nebyla, přitom nelze v žádném případě přičítat indolenci totalitní státní moci vůči oprávněným zájmům občanů nebo byrokratické vypínavosti všemocného státního aparátu představované státním notářstvím, přičemž soud neshledal vůbec nic, o čem by bylo možné aspoň uvažovat jako o morálně zvrhlém jednání vůči žalobcům, které bylo příčinou, že jejich dohoda o osobním užívání nebyla státním notářstvím registrována, když naopak shledal přístup [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [část Prahy] a pragmatickým. Dospěl tak k závěru, že žalobcům právo osobního užívání nikdy nevzniklo, a tudíž se nemohli stát vlastníky předmětných pozemků na základě transformace práva osobního užívání (příp. oprávněné držby) na právo vlastnické (§ 872 odst. 1 obč. zák.) a právo na uzavření kupní smlouvy v souvislosti s transformací žalobcům zaniklo [datum] (§ 872 odst. 5 obč. zák. a též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 2875/2015, 22 Cdo 2873/2019).

5. Právo osobního užívání k předmětným pozemkům žalobci podle soudu I. stupně nemohli ani vydržet, poněvadž jejich vědomí o tom, že užívají nejen cizí pozemky, ale konkrétně pozemky žalovaného, prokazatelně věděli od r. [rok], kdy se řešila pozůstalost po žalobcově otci a notář jim tuto skutečnost sdělil a nakonec i napsal do rozhodnutí o pozůstalosti. Stran argumentace žalobců, že rodiče žalobce a) uzavřeli [datum] dohodu o osobním užívání dotčených pozemků, která však byla předložena k registraci až [datum], tedy po smrti žalobcova otce, soud I. stupně konstatoval, že jediný důkaz o této dohodě je dopis s předložením této dohody z [datum] státnímu notářství. I pokud by připustil, že taková dohoda byla v roce [rok] uzavřena (lhostejno zda s žalobci nebo rodiči žalobce a)), pak by tento fakt jen zdůraznil, že žalobci dobře věděli, že pozemky, které jsou užívány společně s rodinným domem, jsou užívány bez právního důvodu, a to nikoliv až od roku [rok], ale dokonce už od roku [rok], takže prokázání uzavření této neregistrované dohody v roce [rok] by jen posílilo jeho závěr, že žalobci neměli dost trpělivosti situaci řešit nejen v roce [rok], ale ani v roce [rok] a ani v roce [rok] a nikoliv, že jim byla způsobena křivda, nebo že jim bylo ublíženo, příp. že byli zklamáni ve svých oprávněných očekáváních.

6. K argumentu žalobců, že se situaci pokusili vyřešit kupní smlouvou uzavřenou v roce [rok] s [anonymizována dvě slova] [obec] - [část obce], soud I. stupně konečně uvedl, že o této smlouvě, která nebyla v řízení předložena, svědčí pouze přípis o fakturaci koncipování této smlouvy, a i pokud by byla situace„ důkazně lepší“, nic by to na věci nezměnilo, když právo na uzavření kupní smlouvy podle § 872 odst. 5 obč. zák. skončilo [datum] a existence takové smlouvy jen podporuje závěr, že si žalobci museli být skutečně nepřetržitě vědomi, že k předmětným pozemkům nemají žádný legální vztah, protože jinak by je přeci nechtěli koupit.

7. Vzhledem k vyloženému soud I. stupně žalobu zamítl kako nedůvodnou a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalovanému, který je statutárním městem a největší veřejnoprávní korporací v zemi, jenž je povinen spravovat svůj majetek ve veřejném zájmu a lze na něm žádat, aby byl schopen zajistit kvalifikované a racionální řešení své pravidelné agendy, mezi kterou jednoznačně patří komplexní problematika ochrany vlastnictví nemovitého majetku (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2396/09, I.ÚS 2315/2015), přiznal -bez ohledu na to, jak sofistikované či přiléhavé argumenty právní zástupce v řízení volil nebo jak byl pečlivý- paušální náhradu, jako by žalovaný zastoupen nebyl, a to za 6 úkonů po 300 Kč (vyhl. č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř.), včetně 21% DPH.

8. Proti tomuto rozsudku podali žalobci i žalovaný včasné a přípustné odvolání.

9. Žalobci v odvolání uvedli, že posuzování této věci, ve které velmi silně vystupuje do popředí kontext totalitní minulosti, není jednoduché, že soud I. stupně přistupoval k dokazování a posuzování precizně, avšak žalobci mají za to, že ne zcela správně vyhodnotil skutečnosti a tvrzení, které uplatnili, právě v rámci historického kontextu tehdejší doby. Dovozovali, že v této věci nelze postupovat při hodnocení důkazů formálně z pohledu dnešní doby a vycházet z dnešní představy o nárocích na subjekty práva a na jejich zodpovědnost za jejich ochranu. V řízení bylo podle nich prokázáno, že vlastnické právo nabyli k [datum] ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kdy se právo osobního užívání pozemku, které trvalo k tomuto dni, změnilo na vlastnictví (§ 872 odst. 1 obč. zák.), přičemž právo osobního užívání jim vzniklo vydržením, a to způsobem popsaným v jejich písemných podáních, který zopakovali. Žalobci jsou nadále přesvědčeni, že jim právo osobního užívání svědčilo, na čemž nic nemění, že byl v řízení předložen doklad o tom, že registrace smlouvy státním notářstvím nebyla provedena. Nejsou právníci, a není tedy možno od nich spravedlivě požadovat, aby si v té době, kdy veškerou kontrolu nad právy a povinnostmi občanů přebírala totalitní státní moc, která doslova řídila životy svých občanů (a to ve velké míře i v rámci soukromoprávních vztahů), plně uvědomovali právní následky neprovedení registrace. Z listiny samotné (tj. informace o neprovedení registrace) nevyplývá žádné poučení o právních následcích. V tomto směru žili v jakémsi právním omylu, který je však vzhledem k okolnostem a době, kdy se události odehrávaly, omluvitelný; v tomto směru poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Sdo 490/2001 (míněno zjevně 22 Cdo 490/2001 - pozn. odvolacího soudu). [obec] víra žalobců, že jim svědčí právo osobního užívání, trvala nepřetržitě od r. [rok], a tedy vydrželi právo osobního užívání, na které judikatura pohlíží jako na právo věcné.

10. Závěrem proto žalobci navrhli, aby odvolací soud znovu provedl důkaz zejména dohodou o zřízení práva osobního užívání parcel [číslo] kterou uzavřeli [datum], jakož i rozhodnutím o přidělení pozemků č.parc. [číslo] a [anonymizováno] do osobního užívání ze dne [datum], a aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalobě bude vyhověno.

11. Žalovaný směřoval své odvolání do výroku o nákladech řízení a namítal, že soud I. stupně při stanovení jejich výše nepostupoval podle § 137 odst. 1,2 o. s. ř. a že z odůvodnění rozsudku jednoznačně nevyplývá, co jej vedlo k tomu, že nerespektoval zmíněné zákonné ustanovení a i přesto, že byl zastoupen advokátem, mu přiznal pouze paušální náhradu podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., na čemž nemůže nic změnit ani to, že v odůvodnění svého postupu odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a uvádí, že žalovaný je statutárním městem a lze na něm žádat, aby byl schopen zajistit řešení své pravidelné agendy, mezi kterou patří problematika ochrany vlastnictví nemovitého majetku. Vždy je totiž třeba, aby soud zkoumal podrobně konkrétní případ a za situace, kdy je předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí či běžnou činností daného statutárního města, příp. jde o problematiku složitou či okrajovou, je třeba shledat zastoupení advokátem, jakožto odborníkem, za adekvátní. V souzeném případě se podle žalovaného nejedná o běžnou a pravidelnou agendu, jak uvádí soud I. stupně. Byť jde o majetkoprávní vztah k nemovité věci, nejde o soudní spor týkající se běžné záležitosti, tj. např. vymáhání dlužného nájemného, výpovědi z nájmu, vyklizení, zřízení závazkových či věcných práv, převodu vlastnického práva apod., tedy o případy, kde jde skutečně o pravidelnou agendu, kterou řeší žalovaný sám prostřednictvím svých zaměstnanců. Ti v rámci své činnosti řeší značný rozsah hmotněprávní agendy související s tím, že žalovaný disponuje značným majetkem. V posuzovaném případě se však žalobci domáhali určení, že jsou vlastníci předmětných pozemků s odvoláním na to, že se stali vlastníky již k [datum] v důsledku transformace práva osobního užívání na právo vlastnické. Žalobci odkazovali na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterými se snažili podpořit své argumenty. Složitost soudního sporu, a tedy jeho nestandardnost, je podle žalovaného dána též tím, že bylo třeba posuzovat právní úpravy platné k jednotlivým rozhodným okamžikům (roky [rok], [rok]), tj. právní předpisy, které v současné době již nejsou platné, včetně přechodných ustanovení. Je pochopitelné, že zaměstnanci žalovaného se s touto právní problematikou nesetkávají, a proto bylo namístě využít služeb odborníka - advokáta. Prostřednictvím jeho právní argumentace bylo dosaženo (byť dosud nepravomocného) úspěchu v soudním sporu; ostatně i soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že argumenty právního zástupce byly sofistikované, přiléhavé, funkční a věcné. [příjmení] obdobné tomuto nejsou běžné a časté, a nejedná se tedy o běžnou a pravidelnou agendu, jak uvedl soud I. stupně. Není tak možné dospět k závěru, že náklady vynaložené na odměnu za zastupování advokátem jsou neúčelné. Zdůraznit je třeba i to, že hl.m. [obec] v tomto sporu vystupuje jako žalovaný, kdy nemůže sám ovlivnit, zda soudní řízení bude či nebude zahájeno a může se v něm pouze bránit. Podle přesvědčení žalovaného nelze odhlédnout ani od další funkce, kterou povinnost nahradit náklady řízení plní, a to sice, že nutí žalobce, aby zodpovědně zvážil, zda vůbec má v případném soudním řízení naději na úspěch, neboť opačném případě by na něj dopadlo břemeno v podobě povinnosti nahradit náklady řízení. Situace, kdy soud obecně sděluje, že i v případě, kdy bude soudní řízení vedeno proti státu či statutárnímu městu jakožto žalovaným, fakticky žalobci nehrozí nebezpečí spočívající v tom, že by v případě neúspěchu byl povinen hradit náklady právního zastoupení města zastoupeného advokátem, resp. vědomí toho, že město si„ nemůže vzít advokáta, příp. pokud si jej vezme, nebude zde povinnost hradit odměnu za zastoupení dle advokátního tarifu“, je podle žalovaného nepřípustným zásahem do práva na spravedlivý proces principu rovnosti stran. V této souvislosti žalovaný upozornil na možnost soudu provést„ korekci“ případné výše náhrady nákladů řízení s využitím ust. § 150 o. s. ř. za předpokladu, že budou splněny podmínky pro jeho aplikaci a jeho použití bude stranám předestřeno za účelem možnosti reagovat.

12. Žalovaný proto navrhl, aby byl napadený rozsudek v nákladovém výroku změněn tak, že mu bude přiznána náhrada nákladů řízení ve výši vyčíslené v jeho závěrečném návrhu.

13. V písemném vyjádření k odvolání žalobců žalovaný uvedl, že soud I. stupně zcela dostatečně zjistil skutkový stav věci, který i správně vyhodnotil, a není tak možné souhlasit s námitkou žalobců, že soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy, ze kterých dovodil nesprávný skutkový stav ohledně dobré víry. Žalobci věděli, že k registraci dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků nedošlo, stejně jako věděli, z jakého důvodu se tak nestalo. Žalobcům bylo známo, že nebyla splněna zákonem stanovená podmínka pro vznik práva osobního užívání pozemku, když tato podmínka jednoznačně vyplývala ze znění občanského zákoníku a byla též výslovně uvedena v rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, jakož i v dohodě o zřízení práva osobního užívání. Nemohli tak být v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli práva osobního užívání pozemku a oprávněnými uživateli pozemku. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc nebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Právní omyl držitele vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku podle žalovaného není omluvitelný. Žalovaný odmítá argumentaci žalobců, že věc je třeba posuzovat prizmatem tehdejší doby, kdy lidé měli důvěřovat jednání úřadů a věřit ve správnost jejich konání, a poukázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2002, sp.zn. 22 Cdo 490/2001, z něhož citoval.

14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a důvodným shledal toliko odvolání žalovaného.

15. Zásadní procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Soud I. stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení, a proto z něj vycházel i odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně podrobně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl některé další žalobci navržené důkazy, proč nehodnotil některé z provedených důkazů i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní, plně v souladu s judikaturou.

16. K tvrzení žalobců, že„ to byl [anonymizováno], kdo byl zodpovědný za zápis dohody o osobním užívání do registru vedeného [anonymizována dvě slova]“ (viz protokol o jednání konaném [datum]) a že„ na straně [anonymizováno] došlo k (prvnímu) fatálnímu pochybení, když neodeslal dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne [datum] na [anonymizována dvě slova] včas a učinil tak až po úmrtí pana [celé jméno žalobce] a nebýt této chyby, resp. zanedbání, byla by dohoda řádně registrována“ (viz podání datované [datum], č.l. 92-95 spisu), je třeba uvést, že podle § 61 odst. 2 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před [anonymizována dvě slova] (notářský řád), v tehdy platném znění, byl k ohlášení smlouvy k registraci legitimován každý z účastníků smlouvy, tudíž postrádané mohli učinit i žalobcovi rodiče. Pokud tak neučinili, mohli a měli se při běžné opatrnosti zajímat o to, zda smlouva již byla registrována na základě ohlášení učiněného ze strany [anonymizováno] [část obce]. Pokud se týká dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků č.parc. [číslo] a [anonymizováno], kterou uzavřeli dne [datum] žalobci, k její registraci státním notářstvím nedošlo a žalobcům tak právo osobního užívání pozemků nevzniklo, tudíž se nemohlo k [datum] změnit na vlastnictví fyzické osoby (§ 872 odst. 1 obč. zák.). Protože žalobci do [datum] neuplatnili právo na uzavření kupní smlouvy podle § 872 odst. 5 obč. zák., došlo ze zákona k prekluzi nároku na uzavření kupní smlouvy, jak správně konstatoval již soud I. stupně. Správnými a v souladu s judikaturou byly shledány i závěry soudu I. stupně, že žalobci nebyli objektivně (tj. se zřetelem ke všem jim bezprostředně známým rozhodným okolnostem) v dobré víře, a tedy nemohli právo osobního užívání předmětných pozemků vydržet; odvolací soud nemá, co by k nim dodal. Odvolací argumentace žalobců, že je třeba věc posuzovat prizmatem tehdejší doby, kdy lidé měli důvěřovat jednání úřadů a věřit ve správnost jejich konání, není sto se zřetelem na všechny okolnosti posuzovaného případu otřást věcnou správností napadeného rozsudku a přivodit pro ně příznivější rozhodnutí. Jakkoliv se totalitní stát v letech [rok] - [rok] jistě vyznačoval despektem k právům jeho občanů, zásadní příčinou peripetií vedoucích ve výsledku k absenci vzniku práva osobního užívání k předmětným pozemkům nebyl tento despekt, ale rezignace žalobců (jejich právních předchůdců) na řešení záležitostí k vzniku tohoto práva potřebných, jež jim přitom nebylo nedostupné, ale bylo v jejich reálných možnostech („ vigilantibus iura scripta sunt“ – práva svědčí bdělým).

17. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

18. Pokud se týká výroku o nákladech řízení, o jejich náhradě soud I. stupně rozhodl správně podle plného úspěchu žalovaného ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), avšak nesprávně stanovil jejich výši ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb., jako by žalovaný v řízení zastoupen nebyl. Na rozdíl od soudu I. stupně shledal odvolací soud zastoupení žalovaného advokátem namístě, neboť souzená věc se s ohledem na žalovaným v odvolání správně akcentovaný historický přesah vymyká běžné (pravidelné, typické) agendě právního oddělení statutárního města, na kterou je namístě vztáhnout pravidlo dostatečného vybavení (statutárního města) ke kvalifikované ochraně svých práv v občanském soudním řízení i bez pomoci advokáta. Argumentace soudu I. stupně nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. II.ÚS 2396/09, a ze dne [datum], sp.zn. I.ÚS 2315/2015, je nepřípadná s ohledem na nesouměřitelnost povahy v nich posuzovaných věcí s věcí nyní projednávanou. V případě prvního nálezu šlo o„ standardní soudní spor, který se vedl ohledně vyúčtování záloh skládaných na budoucí náklady spojené s plněními poskytovanými s užíváním bytu“ (srov. bod 13 jeho odůvodnění), v druhém nálezu pak Ústavní soud připomněl jím již dříve zaujaté stanovisko, že výjimka z pravidla dostatečného vybavení statutárního města ke kvalifikované ochraně svých práv v občanském soudním řízení i bez pomoci advokáta zpravidla nebude dána ve sporu o náhradu újmy za úraz, k němuž došlo na pozemní komunikaci statutárního města. Projednávaná věc se podle odvolacího soudu naopak spíše blíží parametrům, k nimž se v otázce účelnosti zastoupení hlavního města Prahy advokátem (kladně) vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20.9.2022, sp.zn. 23Cdo 2691/2021.

19. Podle přesvědčení odvolacího soudu tak má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení sestávajících z odměny advokáta za šest úkonů právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, tři písemná podání ve věci datovaná [číslo], [číslo] a [datum] a účast při jednáních konaných [číslo] a [datum]) a z odměny v poloviční výši 1 550 Kč za jeden úkon (účast při jednání [datum], u kterého došlo k vyhlášení rozsudku) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb., sedmi režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 4 672,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 26 922,50 Kč.

20. Pro úplnost se sluší dodat, že důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal, když žalobci ke svým osobním a majetkovým poměrům během celého řízení nic neuvedli, při jednání odvolacího soudu sdělili pouze tolik, že jsou starobními důchodci.

21. Rozsudek soudu I. stupně byl proto ve výroku o nákladech řízení změněn podle § 220 odst. 1 o. s. ř. jen tak, že výše žalovanému přiznaných nákladů řízení činí 26 922,50 Kč, jinak byl i v tomto výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který měl i v této fázi řízení plný úspěch, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) po 3 100 Kč a z odměny ve výši jedné poloviny za jeden úkon (odvolání proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. g), k), odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., tří paušálních náhrad po 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) za totéž a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 1 816,50 Kč, tj. celkem 10 466,50 Kč.

Poučení