č. j. 1 A 24/2020- 81

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou ve věci žalobce: XY, narozeného XY bytem XY zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, 110 00 Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Ministerstvo dopravy ČR sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2019, čj. 804/2019-160-SPR/6, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 6. 4. 2020 domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru agend řidičů (dále jen „žalovaný“) ze dne 31. 1. 2020, čj. 140/2020- 160-SPR/3, kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, oddělení správního řízení (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 10. 2019, čj. MHMP 2093622/2019/Čar, sp. zn. S-MHMP 561013/2019/Čar, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) ve spojení s § 118 odst. 3 písm. b) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Praze“).

2. Uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1, písm. f), bodu 5, a § 125c odst. 1, písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (silniční zákon) – dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“, za porušení § 4 písm. c), § 6 odst. 7, písm. a), § 12 odst. 5, § 13 odst. 2 a § 21 odst. 4 citovaného zákona tím, že: I. při řízení motorového vozidla při přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého ohrozil a omezil řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejížděl, dále se neřídil dopravními značkami, a co nejdříve nevjel na odbočovací pruh, který byl vyznačen. Uvedených jednání se dopustil tím, že dne 18. 3. 2019 kolem 12:58 hodin řídil motorové vozidlo tov. zn. Peugeot 307, registrační značky XY, v Praze 8, na ul. Střelničná ve směru jízdy od ul. Čumpelíkova k ul. Pod Sídlištěm, a při přejíždění vpravo z prostředního jízdního pruhu určeného pro přímý směr do pravého pruhu určeného pro odbočení vpravo na ul. Klapkova, kdy nerespektoval vodorovné dopravní značky V1a „Podélná čára souvislá“ a V9a „Směrové šipky“ a nevjel do něj co nejdříve, ohrozil a omezil v tomto pruhu v motorovém vozidle tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, jedoucího řidiče policistu Bc. XY, spolujedoucí Mgr. L. M., před kterého se na bezprostřední vzdálenost zařadil, kdy řidič Bc. XY byl nucen snížit rychlost jízdy, aby zabránil střetu vozidel, II. při řízení motorového vozidla nezastavil vozidlo na signál, který mu přikazuje zastavit vozidlo, dále se neřídil světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace, a dále neměl při řízení u sebe řidičský průkaz. Uvedených jednání se dopustil tím, že dne 4. 4. 2019 kolem 17:25 hodin až 17:30 hodin při řízení motorového vozidla tov. zn. Škoda Rapid, registrační značky X, aniž by měl u sebe řidičský průkaz, v Praze 8 po ul. Sokolovská, ve směru jízdy do centra Prahy, s tímto jel po tramvajovém pásu a do světelně řízené křižovatky s ul. Vacínova vjel na světelný signál s červeným světlem S1 „Stůj!“ a křižovatkou projel a v křižovatce s ul. Zenklova nerespektoval dopravní značku C4a „Přikázaný směr objíždění vpravo“, kdy křižovatkou projel po tramvajovém pásu a po tomto pokračoval dále až do křižovatky s ul. U Rustonky, na kterou odbočil z tramvajového tělesa vpravo.

3. Za uvedená jednání uložil správní orgán I. stupně žalobci pokutu ve výši 5.000 Kč podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a dále povinnost uhradit náhradu nákladů řízení v paušální částce 1.000 Kč podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku.

II. Obsah žaloby a další podání žalobce

4. Žalobce především v první námitce namítl, že nebyl vyrozuměn o možnosti vyjádřit se ke shromážděným podkladům pro rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Pokud žalovaný z tohoto důvodu rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezrušil, zatížil tím své rozhodnutí stejnou vadou nezákonnosti.

5. Dále žalobce ve druhé námitce namítl, že žalovaný ve věci rozhodl mimo pořadí nápadu věcí, ve kterých rozhoduje jako odvolací orgán v přestupkové agendě silničního provozu. Dle vyjádření žalovaného (ve skutečnosti však jde o částečné vyřízení žádosti žalobce o informace dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím – pozn. soudu) ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 82/2020-072-Z106/6, které žalobce doplnil k žalobě podáním ze dne 13. 4. 2020, má přitom k vyřízení přibližně 4.000 dosud nevyřízených věcí. Žalovaný přitom nemůže vyřizovat věci zcela libovolně, ale je povinen dodržovat pořadí, ve kterém mu věci napadly. Takové jednání v sobě totiž obsahuje závažný korupční potenciál s ohledem na úpravu promlčení odpovědnosti za přestupek, a může též narážet na právo na spravedlivý proces.

6. Ve třetí námitce žalobce rovněž namítl, že v jeho věci rozhodl věcně nepříslušný správní orgán; podle § 124 odst. 5, písm. j) zákona o provozu na pozemních komunikacích ve spojení s § 32 odst. 2 písm. b) zákona o Praze a položek 479, 152 a 388 přílohy č. 4 ke Statutu hlavního města Prahy, je dle žalobce věcně příslušným orgánem pro projednání přestupku Úřad městské části Praha 8, nikoliv magistrát.

7. Dále žalobce ve čtvrté námitce namítl, že správní orgán I. stupně projednal přestupek dne 9. 10. 2019 v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se žalobce z ústního jednání dne 8. 10. 2019 řádně omluvil, a to z důvodu, že mu správní orgán I. stupně odmítl písemně poskytnout kopii správního spisu. Žalobce o uvedené bezúspěšně žádal opakovaně dne 19. 6., 2. 7., a 31. 7. 2019, přestože byl správní orgán I. stupně povinen tak učinit podle § 36 odst. 2 správního řádu. Bylo mu tak znemožněno vykonat právo na přípravu obhajoby, což představuje dostatečný důvod dle § 80 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky.

8. V páté námitce žalobce dále namítl, že správní orgán I. stupně nesprávně posoudil skutkový stav, pokud jde o jednání vymezené ve výroku I. jeho rozhodnutí; žalobce tvrdí, a) že při přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého řidiče jedoucího v tomto pruhu neohrozil ani neomezil, neboť ten měl dostatečný prostor tak, že nemohlo dojít k dopravní nehodě. Žalobce rovněž namítl, b) že není pravdou, že nerespektoval vodorovnou dopravní značku V9a; tato dopravní značka totiž nestanovuje žádnou povinnost, nýbrž toliko vyznačuje způsob řazení v křižovatce. Žalobce neporušil ani značku V1a; na předmětném místě uvedená značka nestojí, ale je tam umístěna značka V5 „Příčná čára souvislá“, a ta nezamezuje řidičům v přejetí z pruhu do pruhu.

9. V šesté námitce žalobce namítl, že řidičský průkaz nemohl předložit, neboť mu byl zadržen ve městě Makati na Filipínách příslušným strážníkem. Tuto skutečnost žalobce doložil dne 13. 4. 2020 pokutovým blokem vystaveným v zahraničí, protestem proti pokutovému bloku a e- mailovou komunikací v anglickém jazyce zasílanou na adresu [email protected]. Dosavadní snaha o vymožení tohoto dokladu žalobce byla zatím neúspěšná. Napadené rozhodnutí je tak nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

10. V poslední, sedmé námitce žalobce namítl, že mu byla vyměřena pokuta na samé horní hranici sazby, aniž by to bylo blíže odůvodněno; ve výměře nebyla dále zohledněna skutečnost, že žalobce nemá za poslední rok žádný záznam podléhající evidenci podle zákona o provozu na pozemních komunikacích. Správní orgán I. stupně navíc neposoudil sazbu dle kritérií podle § 37 a § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky.

11. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

12. Dne 6. 5. 2020 zaslal žalobce soudu návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, kterému soud nevyhověl usnesením ze dne 5. 6. 2020, čj. 1 A 24/2020-41.

13. Dne 7. 1. 2021 obdržel soud podání žalobce, v němž žalobce doplnil návrh důkazů k prokázání svého tvrzení o nemožnosti předložit řidičský průkaz, jelikož mu byl dne 13. 3. 2019 zadržen příslušníkem městské policie města Makati, Filipíny, a to úředním překladem pokutového bloku, potvrzením o porušení předpisů č. MKTO549948 (dále jen „pokutový blok z Makati“), žalobcovy námitky proti pokutovému bloku ze dne 18. 3. 2019, zaslané e-mailem téhož dne, a komunikace prostřednictvím aplikace WhatsApp ze dne 20. 3. 2019, kde mu vedoucí oddělení veřejné bezpečnosti města Makati potvrdil doručení námitky, avšak od té doby ani po dvou upomínkách žalobce (ze dne 28. 10. a 17. 12. 2019), jejichž úřední předklad žalobce rovněž přiložil, již město nereagovalo a dosud mu řidičský průkaz nevrátilo.

III. Vyjádření žalovaného a jeho reakce na další podání žalobce

14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 13. 5. 2020 stručně zrekapituloval průběh správního řízení a uvedl, že skutečnosti popsané ve výrocích rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou doloženy oznámeními o přestupku, úředními záznamy, videodokumentací a svědeckými výpověďmi. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl následující.

15. K první žalobní námitce žalovaný uvedl, že žalobce byl několikrát předvolán k ústnímu jednání, konkrétně 26. 4., 3. 5., 26. 6. a 29. 8. 2019, přičemž ani na jeden termín se nedostavil bez náležité omluvy či důležitého důvodu. K tomu žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS) sp zn. 6 As 231/2018, a tam citovanou judikaturu. Dodal, že žalobce se pouze vlastní vinou, tj. opakovaným nedostavením se k nařízenému jednání, neseznámil s podklady pro vydání rozhodnutí.

16. Ke druhé žalobní námitce žalovaný uvedl, že správní řád ani jiný právní předpis výslovně nestanoví povinnost projednávat věci v určitém pořadí, i když žalovaný připustil, že chronologické projednávání věcí dle nápadu je obvyklé. Správní orgán projednává vždy několik věcí souběžně, v rámci svých organizačních možností určuje pořadí jednotlivých úkonů tak, aby dodržel zákonem stanovené lhůty a zásady své činnosti. V situaci, kdy správní orgán z objektivních důvodů není schopen zpracovat nárazový nápad agendy, jak je tomu i v případě žalovaného, může své kapacity využít tím způsobem, že přednostně vyřídí případy, které lze z hlediska veřejného zájmu považovat za nejvýznamnější, i s ohledem na lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek, či na společenskou nebezpečnost přestupku, což je i případ žalobce.

17. Ke třetí žalobní námitce žalovaný uvedl, že Magistrát hl. m. Prahy je věcně příslušným správním orgánem k projednání přestupku podle § 124 odst. 5 písm. j) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Současně žalovaný upozornil na judikaturu NSS, sp. zn. 9 As 72/2008, podle které projednání věci věcně nepříslušným orgánem nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.

18. Ke čtvrté žalobní námitce žalovaný odkázal na str. 6 rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a na str. 3 svého rozhodnutí, kde se zabýval nedůvodností omluvy žalobce z ústních jednání. K tomu dodal, že není jeho povinností posílat účastníkům řízení kopie spisové dokumentace, a to ani podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ani podle správního řádu. V tomto ohledu opět odkázal na judikaturu NSS (sp. zn. 2 As 38/2007, a 5 As 16/2011).

19. V souvislosti s pátou žalobní námitkou a) a b) žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce je přímo v rozporu s videozáznamem k přestupku ze dne 18. 3. 2019, a dále též s úředním záznamem a oznámením o přestupku, čímž dle žalovaného vyvrátil tuto účelovou námitku žalobce. Pokud se jedná o námitky, týkající se konkrétních dopravních značek, žalovaný uvedl, že značka V9a „Směrové šipky“ nemá doporučující charakter, jak tvrdí žalobce, ale vyznačuje způsob řazení do jízdných pruhů před křižovatkou nebo místem odbočení a stanovený směr jízdy, příp. potvrzuje jinak stanovený směr jízdy, a je ji nutno respektovat. Zatímco dopravní značka V1a „Podélná čára souvislá“ se používá zejména k oddělení jízdných pruhů s protisměrným provozem, k oddělení části řadících pruhů a k oddělení části odbočovacího nebo připojovacího pruhu od běžného pruhu, dopravní značka V5 „Příčná čára souvislá“ vyznačuje hranici křižovatky a lze jí použít pro vyznačení místa pro zastavení vozidla v prostoru křižovatky. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce porušil právě dopravní značku V1a. Jazykové pojmenování značek je dle žalovaného jednoznačné. Křižovatky jsou tímto způsobem značeny proto, aby docházelo k plynulému zařazování motorových vozidel do jízdních pruhů se snahou minimalizovat nebezpečné „myšky“ těsně před hranicí křižovatky, jak učinil žalobce.

20. K šesté žalobní námitce žalovaný odkázal na rozsudek NSS, čj. 8 As 109/2014-70; žalobce ve správním řízení neuvedl svůj „skutečný“ příběh a nenavrhl relevantní důkazy k prokázání, proč nebyl schopen předložit svůj řidičský průkaz. Pasivita žalobce tak jde jen k jeho tíži. Navíc považoval žalovaný toto vysvětlení za účelové, neboť nebylo důvodu, proč tuto verzi žalobce nesdělil ihned po sdělení obvinění či v průběhu přestupkového řízení.

21. K sedmé, poslední žalobní námitce žalovaný odkázal na místa v odůvodnění obou rozhodnutí, kde se správní orgány zabývaly výší uložené pokuty. Žalobce neuvedl, která konkrétní kritéria podle § 37 ani § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgány nezohlednily, a proto považuje tuto námitku za zcela vágní.

22. K návrhům důkazů, které žalobce soudu předložil dne 7. 1. 2021, žalovaný dále v duplice ze dne 4. 2. 2021 uvedl, že navržený důkaz prokazuje pouze to, že žalobce nedisponoval řidičským průkazem dne 13. 3. 2019 v 20:35 hodin, kdy mu byl v Makati zadržen, avšak neprokazuje to, že by s ním nedisponoval kdykoliv poté. Z předloženého důkazu totiž plyne, že řidičský průkaz může být vykoupen po 48 hodinách od zadržení. Je proto dost možné, že žalobce mohl řidičský průkaz vykoupit a zapomenout jej doma, apod. Přestupkového jednání spočívajícího v tom, že žalobce neměl u sebe řidičský průkaz, se žalobce dopustil až dne 4. 4. 2019. Proto mezi zadrženým řidičským průkazem a přestupkem ze dne 4. 4. 2019 neexistuje žádná souvislost. K tomu žalovaný odkázal na judikaturu NSS, sp. zn. 8 As 109/2014, podle které správní orgán I. stupně ani žalovaný nebyli povinni ověřovat, zda nemá žalobce řidičský průkaz zadržen v některém jiném státě; takový přístup by vedl k faktické neprojednatelnosti takového přestupku z důvodu časové náročnosti celého procesu, a dále by byl i absurdní, navíc, kdy žalobce zjevně disponoval dokladem o zadržení řidičského průkazu, avšak z důvodu liknavosti jej nepředložil. K důkaznímu břemenu ve vztahu k vlastním tvrzením žalobce odkázal žalovaný na rozsudek NSS, čj. 3 As 9/2013, a dodal, že ve vztahu k zadrženému řidičskému průkazu na Filipínách důkazní břemeno tížilo žalobce, neboť správní orgány by musely v rozporu s tzv. negativní teorií prokazovat neexistující skutečnosti.

23. Závěrem žalovaný poukázal na účelový postup žalobce, který judikatura NSS v případě jiného žalobce shledala jako zneužití práva (sp. zn. 10 As 36/2019), neboť žalobce podal blanketní odvolání, které na výzvu nedoplnil, a posléze podal rozsáhlou žalobu k soudu. Tento postup žalobce je ostatně žalovanému, resp. správnímu orgánu I. stupně, znám z úřední činnosti, neboť žalobce pravidelně vystupuje v řadě přestupkových řízení jako obviněný a opakovaně podává a nedoplňuje blanektní odvolání na úřední výzvy, kdy namátkou žalovaný odkázal na 5 řízení se žalobcem, kde byla následně podaná i žaloba ke zdejšímu soudu, a v jednom případě dokonce rozhodnuto i o kasační stížnosti (sp. zn. 19 A 22/2020, 19 A 29/2020, 13 A 99/2018, 2 A 135/2017 ve spojení se sp. zn. NSS 7 As 192/2020). I samotný NSS v předchozí věci žalobce shledal obranu žalobce jako účelovou, a to i s ohledem na zjištění, že žalobce je advokátním koncipientem, tedy osobou znalou práva. Žalovaný dodal, že se žalobcem byla vedena i další přestupková řízení, která však byla zastavena z důvodu zániku odpovědnosti za přestupky. S ohledem na procesní postup žalobce tak žalovaný navrhl s odkazem na závěry v již citovaném rozsudku NSS, sp. zn. 10 As 36/2019, aby tomu byl uzpůsoben i soudní přezkum.

24. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Obsah správního spisu a průběh správního řízení

25. Ze správního spisu soud zjistil následující pro své posouzení rozhodné skutečnosti.

26. V úředním záznamu ze dne 18. 3. 2019, čj. KRPA-112982-1/PŘ-2019-000065-40, je zachyceno přestupkové jednání spáchané žalobcem jako řidičem vozidla tov. zn. Peugeot 307 modré barvy, registrační značky 3L5 2043, označené ve výroku I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

27. Konkrétně šlo o to, že v tento den v 12:58 hodin projížděla hlídka Policie Krajského ředitelství hl. m. Prahy (velitel npor. XY, řidič ppor. Bc. XY) ulicí Střelničná v Praze 8 ve směru jízdy na Kobylisy. Na křižovatce ul. Střelničná a ul. Ďáblická se služební vozidlo policejní hlídky zařadilo do odbočovacího jízdního pruhu do ul. Ďáblická, kde se zařadilo za dvě další vozidla stojící na křižovatce na červený světelný signál „Stůj!“. Poté, co se uvedená dvě vozidla a služební vozidlo policejní hlídky rozjela v důsledku zeleného světelného signálu „Volno!“, zařadilo se před policejní vozidlo blíže popsaným nebezpečným manévrem vozidlo tov. zn. Peugeot 307 modré barvy, registrační značky XY, které řídil žalobce, tj. v době, kdy řidič služebního vozidla policejní hlídky zvyšoval svou rychlost při rozjíždění na křižovatce. Řidič služebního vozidla policejní hlídky tak musel na situaci reagovat náhlým zabrzděním, aby nedošlo ke střetu obou vozidel. Hlídka posléze uvedené vozidlo zastavila a řidiče ztotožnila dle předloženého občanského průkazu s tím, že šlo o žalobce. Řidičský průkaz žalobce na výzvu hlídky nepředložil; byl mu dle jeho tvrzení zadržen na Filipínách, originál malého technického průkazu (ORV) a originál povinného ručení (zelenou kartu) doložil až po chvíli, než je nalezl, vozidlo totiž nebylo jeho. Hlídka se žalobce zeptala, zda si uvědomuje nebezpečnost svého manévru, žalobce se však uvedenému vysmál s tvrzením, že zákon neporušil. Dále hlídka poučila žalobce, že nepředložením řidičského průkazu se rovněž dopustil přestupku. Žalobce na to reagoval sdělením, že se ničeho nedopustil a věc chce řešit před správním orgánem. Hlídka poté žalobce poučila, že věc bude předána správnímu orgánu I. stupně a po provedení potřebných úkonů kontrolu vozidla a řidiče ukončila.

28. Policejní hlídka následně oznámila přestupek v oznámení o přestupku žalobce ze dne 18. 3. 2019, které správní orgán I. stupně obdržel společně se záznamem jednání žalobce zachyceným kamerovým systému služebního vozidla policejní hlídky dne 27. 3. 2019. Dne 4. 4. 2019 vydal správní orgán I. stupně příkaz o uložení pokuty, v němž shledal žalobce vinným z uvedeného přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích spáchaného z nedbalosti, neboť svým jednáním (popsaným v úředním záznamu ze dne 18. 3. 2019, jakož i výše v bodě 2. I. tohoto rozsudku, na které soud pro stručnost odkazuje) porušil § 4 písm. c), § 12 odst. 5, a § 21 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 2.500 Kč podle § 125c odst. 5 písm. g) téhož zákona.

29. Dne 23. 4. 2019 podal žalobce prostřednictvím datové zprávy proti příkazu odpor. Správní orgán I. stupně proto oznámil žalobci, že s ním dne 15. 4. 2019 zahájil řízení ve věci uvedeného přestupku a předvoláním ze dne 26. 4. 2019 předvolal žalobce k ústnímu jednání nařízenému na 21. 5. 2019, které bylo žalobci doručeno do datové schránky dne 13. 5. 2019. Současně žalobce poučil o možnosti konat jednání bez jeho přítomnosti s odkazem na § 80 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalobce se na uvedené jednání nedostavil. Správní spis přitom neobsahuje žádné podání či záznam, z něhož by vyplynulo, že by se žalobce z uvedeného jednání předem omluvil. Žalovaný následně oznámením ze dne 3. 5. 2019 správní řízení rozšířil o další zjištěný přestupek žalobce.

30. Dne 19. 6. 2019 zaslal žalobce správnímu orgánu I. stupně žádost o poskytnutí informace o řízení podle § 36 odst. 2 správního řádu v rozsahu zaslání kopie spisu. Správní orgán I. stupně žalobci na tuto žádost odpověděl sdělením ze dne 25. 6. 2019, v němž ho poučil o možnosti a způsobu nahlížet do spisu s tím, že podle § 38 správního řádu nemá povinnost pro něj pořizovat a zasílat mu kopie ze spisu. Následně žalobce opět předvolal k ústnímu jednání nařízenému na nový termín. Ze správního spisu vyplynulo, že tato situace se posléze zopakovala ještě celkem třikrát - žádosti žalobce o zaslání kopie správního spisu podmíněné jeho neúčastí na ústním jednání ze dne 2. 7. 2019, 31. 7. 2019 a 8. 10. 2019 - všechny doručené správnímu orgánu téhož příslušného dne, a sdělení správního orgánu ze dne 16. 7. 2019 a 29. 8. 2019, přičemž na poslední žádost žalobce, kterou správní orgán I. stupně obdržel den před nařízeným jednáním, již tento správní orgán písemně nereagoval.

31. Celkem bylo v dané věci tedy nařízeno ústní jednání třikrát (21. 5. 2019, 30. 7. 2019, 9. 10. 2019), kdy správní orgán postupně doplňoval podklady pro své rozhodnutí prováděním důkazů (výslech svědků – příslušníků policejní hlídky, kteří zasahovali v případě přestupkového jednání vytýkaného žalobci ve výroku II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, signální plán a fázové přechody světelné křižovatky Sokolovská – Vacínova), kdy ani na jedno jednání se žalobce nedostavil.

32. Dále správní spis obsahuje žádost o sdělení informací podle § 18 zákona č. 273/2008 Sb., adresované společnosti CAR4WAY, a. s., IČ: 2513140 (dále jen „CAR4WAY“), v němž Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha III, Místní oddělení Libeň (dále jen „MOP Libeň“), na základě provedeného šetření prověřovala spáchání několika přestupků podle zákona o provozu na pozemních komunikacích podezřelým, kterým byl žalobce, a kterých se dopustil dne 4. 4. 2019 kolem 17:25 v Praze 8, jako řidič vozidla tov. zn. Škoda Rapid šedé barvy, registrační značky 4SJ 1372. Uvedené vozidlo bylo registrováno na CAR4WAY. MOP Libeň zejména požadovala sdělit totožnost osoby, která měla dne 4. 4. 2019 uvedené vozidlo zapůjčené, v jakém časovém období, jakými doklady se prokazovala, a další informace. Na tuto výzvu reagovala uvedená společnost sdělením ze dne 11. 4. 2019, v němž policii sdělila a doložila, že v předmětné době měl vozidlo zapůjčené žalobce na základě rámcové smlouvy uzavřené s žalobcem na dálku dne 10. 8. 2017, kterou rovněž přiložila.

33. V úředních záznamech ze dne 5. 4. 2019, čj. KRPA-139305-1/PŘ-2019-001314, a ze dne 16. 4. 2019, čj. KRPA-139305-7/PŘ-2019-001314, je zachyceno přestupkové jednání spáchané žalobcem jako řidičem vozidla tov. zn. ŠKODA Rapid šedé barvy, registrační značky XY, označené ve výroku II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

34. Konkrétně šlo o to, že v tento den MOP Libeň poskytovala součinnost rychlé záchranné službě (RZS) v jiné věci v ul. Sokolovská, Praha 8 - Libeň. Následně si MOP Libeň všimla vozidla tov. zn. ŠKODA Rapid, které přijíždělo po ul. Sokolovská po tramvajovém pásu. Vozidlo jelo skrze zastávku, následně předjelo zleva tramvaj, pokračovalo po tramvajovém pásu předjetím souvislé kolony několika pomalu jedoucích i stojících vozidel, která stála na červenou, a na křižovatce ul. Sokolovská a Vacínova, Praha 8, nerespektovalo na semaforu červený signál „Stůj!“, projelo křižovatkou a pokračovalo v jízdě. Po celou dobu jelo vysokou rychlostí, kdy nepřizpůsobilo rychlost jízdy stavu pozemní komunikace a jiným okolnostem (hustotě provozu). Výše uvedené situaci byli svědky i záchranáři z RZS. Policejní hlídka vozidlo následovala a vyzvala k zastavení v ul. Rohanské nábřeží, poté ztotožnila řidiče po předložení občanského průkazu s tím, že šlo o žalobce. Řidičský průkaz ani originál povinného ručení (zelenou kartu) žalobce na výzvu hlídky nepředložil. Po celou dobu komunikace se řidič choval arogantně a povýšeně. S vytčeným přestupkovým jednáním nesouhlasil a odmítl se vyjadřovat. Žalobce byl poučen o tom, že je podezřelý ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k), f) bodu 5 zákona o provozu na pozemních komunikacícha přestupku podle § 16 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

35. MOP Libeň oznámila přestupky v oznámení o přestupcích žalobce ze dne 16. 4. 2019, které správní orgán I. stupně obdržel dne 23. 4. 2019 společně se 4 kamerovými záznamy na trase jízdy žalobce zachycenými kamerami, které monitorují příslušné křižovatky.

36. Žalobce byl dle tohoto oznámení podezřelý ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k), písm. f) bodu 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a podle § 16 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

37. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). K projednání věci nařídil soud ústní jednání na den 8. 3. 2021 (§ 49 odst. 1 s. ř. s.).

38. Po provedeném jednání v konfrontaci se skutečnostmi, které soud zjistil z předložených správních spisů, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

39. Soud v této souvislosti též upozorňuje na rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2019, čj. 10 As 36/2019- 33, na který odkazoval i žalovaný. V uvedeném rozsudku se NSS vyjádřil mimo jiné k rozsahu přezkumu žaloby v případě, kdy je v rámci správního řízení podáno nikdy nedoplněné blanketní odvolání, což se stalo i v nyní posuzované věci. NSS v této souvislosti vyslovil názor, že je to právě odvolatel, který sám nejlépe ví, které otázky skutkové či právní, je potřeba v jeho věci řešit, a proto je na něm, aby v odvolání vymezil, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou (viz bod [12] citovaného rozsudku NSS). S odkazem na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS, a další navazující judikaturu, NSS zdůraznil, že „soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako jakési „odvolací řízení s úplnou apelací“. Tento přezkum je koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.“ Proto jsou nová skutková tvrzení v řízení před soudem (v odvolání nijak neuplatněná) přípustná jen za omezených podmínek, konkrétně za předpokladu, že „správní orgán porušil svou povinnost zjistit stav věci způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Avšak využije-li obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost „domyslet“ za obviněného všechna myslitelná (i nepravděpodobná) tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádat. Správní orgán nedisponuje „nekonečnou fantazií“ a není povinen předvídat a v rozhodnutí vypořádat každou myslitelnou budoucí námitku obviněného z přestupku.“ Klíčové proto bude, zda správní orgány „opatří takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném zhodnocení lze učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění.“ Pokud tak správní orgán učiní, soud by již neměl nové důkazy provádět. (viz bod [16] rozsudku čj. 10 As 36/2019- 33). V právní větě k tomuto rozsudku pak NSS uvedl: „Procesní strategie spočívající v opakovaném podávání neodůvodněných odvolání kombinovaných s následným podáním komplexní žaloby je zneužitím práva, čemuž bude přizpůsoben i rozsah soudního přezkumu. Svérázným přístupem k obhajobě v přestupkovém řízení přestupci nemohou přesunout celé dokazování až na správní soudy (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.; § 52 odst. 1 s. ř. s.; § 77 odst. 2 s. ř. s.; § 82 odst. 2 správního řádu; § 89 odst. 2 správního řádu).“ 40. Soud s odkazem na citovaný rozsudek NSS předesílá, že i v nyní posuzované věci žalobce podal a nikdy nedoplnil odvolání, načež teprve v žalobě podává košatou argumentaci k sedmi žalobním námitkám, a požaduje provést poměrně rozsáhlé dokazování na základě návrhů, které učinil v žalobě, v jejím doplnění ze dne 7. 1. 2021, a následně též při ústním jednání dne 8. 3. 2021. Konkrétně žalobce v žalobě, resp. v jejím doplnění, navrhoval k prokázání svých tvrzení ohledně zadrženého řidičského průkazu v zahraničí provedení těchto listin: pokutový blok z Makati, č. MKT0549948, námitku proti pokutovému bloku, e-mailovou komunikaci ze dne 18. 3, 28. 10., a 17. 12. 2019, z níž vyplývá odeslání námitky proti pokutovému bloku a upomínky na vydání řidičského průkazu, komunikace z aplikace WhatsApp ze dne 20. 3. (bez uvedení roku), a úřední překlady všech těchto dokumentů z anglického do českého jazyka, a dále, k prokázání tvrzení v námitce nedodržení pořadí vyřizování věcí žalovaným výzvu k úhradě za poskytnutí informací ze dne 6. 3. 2020. Na ústním jednání pak žalobce k prokázání svých tvrzení navrhl provedení dalších důkazů; k prokázání tvrzení, že žalovaný rozhoduje mimo pořadí napadených věcí, žalobce soudu předložil 5 rozhodnutí žalovaného ve věcech jiných účastníků řízení, u nichž řízení o přestupku bylo zahájeno mnohem dříve, než u žalobce, avšak rozhodnutí žalovaný vydal až poté, co bylo rozhodnuto ve věci žalobce. K námitce žalobce, že nemůže být sankcionován za to, že neměl u sebe řidičský průkaz, který mu byl zadržen v zahraničí, žalobce v závěrečném stanovisku navrhl provést důkaz letenkami. Žalovaný provedení důkazů nenavrhoval.

41. Oproti těmto návrhům důkazů žalobce stojí pak řada zjištění správních orgánů, opírajících se o obsah správního spisu, z nichž není pochyb o tom, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. V tomto ohledu tedy rozsah soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu nutně musí odrážet procesní (ne)aktivitu žalobce v průběhu správního řízení, jak také vyplývá z výše citovaného rozsudku NSS. Soudu je přitom též z jeho úřední činnosti známo, že ve věcech odkazovaných též žalovaným v duplice ze dne 4. 2. 2021, vedených s žalobcem před zdejším soudem, např. 19 A 22/2020, 19 A 29/2020, 13 A 99/2018, 2 A 135/2017 ve spojení se sp. zn. NSS 7 As 192/2020, žalobce postupoval rovněž stejný způsobem, a to nikdy nedoplnil podané blanketní odvolání, a posléze rozvinul žalobní argumentaci o nové skutečnosti.

42. K důkazním návrhům učiněným žalobcem v žalobě, se soud vyjádří níže v rámci argumentace ke konkrétním žalobním námitkám, k jejichž prokázání byly navrženy. Žalovaný provedení důkazů nenavrhoval.

43. Jednotlivé žalobní námitky soud seřadil dle logické souslednosti a nejdříve posoudil námitky procesního charakteru (třetí, čtvrtou, první a druhou námitku – část A.), dále se zabýval věcnými námitkami (pátou, šestou a sedmou námitkou – část B.) A. Posouzení námitek procesního charakteru 44. Žalobce namítl věcnou nepříslušnost Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „magistrát“) k projednání přestupku v I. stupni (třetí námitka). Soud při jejím posouzení vycházel z této právní úpravy.

45. Podle § 2 odst. 3 zákona o Praze [s]věří-li zákon orgánům hlavního města Prahy výkon státní správy (dále jen "přenesená působnost hlavního města Prahy"), je území hlavního města Prahy správním obvodem.

46. Podle § 31 odst. 2 zákona o Praze, [o]rgány hlavního města Prahy vykonávají přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným obecním úřadem a orgánům obcí s rozšířenou působností, není-li dále stanoveno jinak. Orgánem hlavního města Prahy je přitom nepochybně i Magistrát (§ 1 odst. 4 citovaného zákona).

47. Podle § 81 odst. 3, věty první téhož zákona [m]agistrát vykonává přenesenou působnost hlavního města Prahy, není-li tímto nebo zvláštním zákonem svěřena jiným orgánům hlavního města Prahy.

48. Podle § 124 odst. 5 písm. j) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění do 30. 9. 2020, [o]becní úřad obce s rozšířenou působností projednává přestupky podle tohoto zákona.

49. Podle § 118 odst. 3 písm. b) téhož zákona [p]říslušná ministerstva, do jejichž působnosti náleží oblasti přenesené působnosti hlavního města Prahy, přezkoumávají rozhodnutí orgánů hlavního města Prahy vydaná ve správním řízení.

50. Podle § 32 odst. 2 zákona o Praze [o]rgánům městských částí lze v mezích zákona svěřit Statutem přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným obecním úřadem nebo orgánům obcí s rozšířenou působností, není-li dále stanoveno jinak.

51. Podle § 60 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky [n]estanoví-li zákon jinak, je správním orgánem příslušným k řízení obecní úřad obce s rozšířenou působností.

52. Hlavní město Praha má specifické postavení, nejenže je hlavním městem ČR, ale v rámci systému územního členění ČR má ve vztahu ke svému území postavení kraje i obce s rozšířenou působností zároveň (§ 1 odst. 1 zákona o Praze). Dle § 3 zákona o Praze, se Praha člení na městské části. Postavení městských částí, jejich orgánů a jejich působnost stanoví zákon o Praze, zvláštní zákony a Statut hl. města Prahy (tj. obecně závazná vyhláška č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy; dále jen „Statut“, v rozhodném znění). Z výše citovaných ustanovení jasně vyplývá, že magistrát vykonává přenesenou působnost Prahy jako obce s rozšířenou působností vždy tehdy, není-li již svěřena zvláštním zákonem jinému z orgánů města. Výkon působnosti v oblasti projednávání přestupků podle zákona o provozu na pozemních komunikacích (což je nepochybně přenesená působnost) je přitom výslovně svěřena magistrátu uvedeným zákonem v již uvedeném § 124 odst. 5 písm. j) (v rozhodném znění). V tomto případě tedy nemůže být pochyb o věcné příslušnosti magistrátu k projednání dopravních přestupků v I. stupni.

53. Pokud žalobce v žalobě odkazoval na § 32 odst. 2 písm. b) zákona o Praze, a v té souvislosti na konkrétní části přílohy č. 4 k Statutu (položky 479, 152, a 388), jde o odkazy zcela nepřípadné, neboť tato úprava na jeho věc nedopadá. Podle položky č. 479 (dnes č. 422) přílohy č. 4 Statutu, která stanoví záležitosti svěřené do přenesené působnosti městských částí uvedených v § 4 Statutu, jde mimo jiné o působnost podle § 60 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. v „řízeních o přestupcích, k jejichž projednání je příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, a to ve věcech, které městské části spravují, nestanoví-li zákon anebo Statut jinak.“ Žalobce sice v žalobě tuto položku citoval, avšak zjevně vytrhl z citace konec dané věty, tj. část „nestanoví-li zákon anebo Statut jinak“. V tomto případě zákon (tj. zákon o provozu na pozemních komunikacích) jasně stanoví jinak, a to, že věcně příslušným k projednání dopravních přestupků je magistrát. Žalobcem odkazované položky č. 152 a č. 388 (dnes č. 135 a 368) jsou pak zcela irelevantní a ukazují na nepochopení či překrucování dané právní úpravy žalobcem. Položka č. 152 se týká výkonu působnosti silničního správního úřadu podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který upravuje kategorizaci pozemních komunikací, jejich stavbu, podmínky užívání a jejich ochranu, práva a povinnosti vlastníků pozemních komunikací a jejich uživatelů a výkon státní správy ve věcech pozemních komunikací příslušnými silničními správními úřady (§ 1 citovaného zákona), tedy v žádném případě provoz na silnicích a přestupky páchané v souvislosti s provozem. Položka č. 388 se zase vztahuje k působnosti sice podle zákona o provozu na pozemních komunikacích (§ 124 odst. 6), ale pouze ve vztahu ke značení provozu na silnicích lokálního nebo přechodného charakteru. Žalobce se tak účelově snaží z uvedených norem dovodit skutečnosti, které z nich nijak nevyplývají.

54. Soud uzavírá, že věcně příslušným orgánem k projednání dopravních přestupků žalobce byl magistrát, který ve věci žalobce rozhodoval v I. stupni. Soud konstatuje, že napadené rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ani netrpí nicotností spočívající v absenci věcné příslušnosti rozhodujícího správního orgánu, kterou je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 věta první s. ř. s.).

55. K námitce projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce (čtvrtá námitka) soud vycházel ze znění § 80 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle tohoto ustanovení [k] ústnímu jednání správní orgán předvolá účastníky řízení. Ústní jednání lze konat bez přítomnosti obviněného jen tehdy, jestliže byl řádně předvolán a souhlasí s konáním ústního jednání bez vlastní přítomnosti nebo pokud se na předvolání nedostaví bez náležité omluvy nebo bez dostatečného důvodu.

56. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že v dané věci bylo ústní jednání nařízeno celkem třikrát: na den 21. 5. 2019, 30. 7. 2019 a 9. 10. 2019.

57. První termín jednání byl žalobci oznamován dvakrát – předvoláním ze dne 26. 4. 2019 a ze dne 3. 5. 2019, a to proto, že v průběhu řízení o přestupku popsaném pod I. výše, správní orgán I. stupně zahájil se žalobcem rovněž řízení o přestupku popsaném pod II., a proto vedl o obou přestupcích společné řízení. Jednání dne 21. 5. 2019 proběhlo v nařízeném termínu bez přítomnosti žalobce, neboť žalobce na předvolání vůbec žádným způsobem nereagoval a k jednání se nedostavil. Dne 19. 6. 2019 zaslal žalobce správnímu orgánu žádost o zaslání kopie spisu na základě § 36 odst. 2 správního řádu. Správní orgán I. stupně na tuto žádost reagoval sdělením ze dne 25. 6. 2019, doručeným žalobci dne 27. 6. 2019, v němž mu sdělil, že nemá povinnost zasílat účastníkovi řízení kopii spisu a informoval jej o možnosti nahlížení do spisu.

58. Druhý termín jednání byl žalobci oznámen předvoláním ze dne 26. 6. 2019, doručeném žalobci dne 27. 6. 2019. Jednání dne 30. 7. 2019 předcházela žalobcova žádost ze dne 2. 7. 2019 o poskytnutí kopie správního spisu podle § 36 odst. 2 správního řádu. Správní orgán I. stupně tuto žádost vyřídil sdělením ze dne 16. 7. 219, které bylo žalobci doručeno fikcí dne 26. 7. 2019. Jednání dne 30. 7. 2019 rovněž proběhlo v nepřítomnosti žalobce. Dne 31. 7. 2019 zaslal žalobce správnímu orgánu I. stupně omluvu z jednání a opakovanou žádost o kopii správního spisu. Tuto žádost správní orgán vyřídil sdělením ze dne 29. 8. 2019, doručeným žalobci téhož dne.

59. Třetí termín jednání byl žalobci oznámen předvoláním ze dne 29. 8. 2019, doručeném žalobci téhož dne. Dne 8. 10. 2019, v 18:36:24 hod, zaslal žalobce správnímu orgánu I. stupně omluvu z jednání a žádost o kopii správního spisu. Obsahem této omluvy pak bylo tvrzení, že informace spočívající v kopii spisu je nutná k tomu, aby se mohl připravit k obhajobě na jednání, a jelikož mu toto dosud poskytnuto nebylo, z jednání se omlouvá. Jednání dne 9. 10. 2019 proběhlo bez přítomnosti žalobce. Posléze, dne 15. 2. 2019 bylo vydáno rozhodnutí.

60. Pojmy „náležitá omluva“ či „dostatečné důvody“ je nutno vnímat jako neurčité právní pojmy, prostřednictvím kterých zákonodárce umožňuje aplikujícím správním orgánům dostatečně zohlednit konkrétní okolnosti každého případu a posoudit, zda daná situace pod ten který neurčitý právní pojem spadá. Výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem je podroben soudnímu přezkumu. V případě neurčitých právních pojmů soud zkoumá, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem. Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (viz rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2007, čj. 7 As 78/2005- 62).

61. Pokud se účastník řízení, který byl předvolán, nemůže k ústnímu jednání dostavit, musí se náležitě omluvit. Omluva přichází v úvahu jen ze závažných důvodů a současně platí, že musí být včasná. K náležitostem omluvy obviněného z přestupku z ústního jednání se v řadě svých rozsudků vyjadřoval NSS. Dospěl přitom k závěru, že sice nemusí jít nutně vždy o omluvu předem, že však omluva musí být učiněna bezodkladně (rozsudek ze dne 12. 3. 2009, čj. 7 As 9/2009-66) a obviněný ji musí odůvodnit (rozsudek ze dne 22. 2. 2006, čj. 1 As 19/2005-71). NSS v rozsudku ze dne 21. 6. 2013, čj. 6 As 25/2013-23, uvádí, že „aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1) Obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat.“ (soud dodává, že byť se tyto rozsudky týkají předchozí právní úpravy o přestupcích, závěry tam učiněné nepochybně dopadají i na nyní posuzovanou věc, neboť zkoumaný institut a jeho smysl a účel se novou právní úpravou nezměnil).

62. Z uvedeného popisu obsahu správního spisu, vyplynulo, že žalobce byl opakovaně předvoláván k jednotlivým ústním jednáním, kde bylo doplňováno dokazování a prováděny důkazy, avšak ani jednou se na jednání nedostavil. Soud k tomu s ohledem na obsah správního spisu, který odpovídal též skutečnostem zjištěným při jednání, uvádí, že podmínky pro konání ústního jednání ve správním řízení bez přítomnosti žalobce byly splněny, neboť žalobce se ani jednou náležitě z jednání neomluvil, ani neuváděl dostatečné důvody, které by mu znemožnily se jednání účastnit. Především, v případě prvního termínu nařízeného jednání žalobce dokonce nevyvinul žádnou aktivitu k tomu, aby se z jednání řádně omluvil. Následnou žádost o zaslání kopie spisu nelze považovat za omluvu z jednání, natož řádnou, navíc, ani žalobce tuto žádost s daným termínem jednání nijak nespojoval. V případě druhého termínu jednání zaslal žalobce správnímu orgánu I. stupně omluvu z jednání den po jeho konání, tj. ani v tomto případě nepostupoval žalobce řádně tak, aby mohl očekávat, že správní orgán I. stupně nebude jednání v uvedený den konat v jeho nepřítomnosti. Žalobce přitom nijak nezdůvodnil, co mu bránilo v tom, zaslat omluvu z jednání včas.

63. Pokud jde o důvody, pro které se žalobce z tohoto a dalšího termínu jednání omlouval, tak tyto nelze považovat ve smyslu shora citované judikatury za „dostatečné“. Důvod spočívající v nezaslání kopie spisu uváděl žalobce nejpozději již od 2. 7. 2019, čili nešlo o důvod, o kterém žalobce nevěděl, nebo jej nemohl sdělit dříve. Dále nešlo ani o důvod, který by žalobci jakkoliv znemožňoval účast na jednání. V první řadě zaslání kopie správního spisu nebyla jediná možnost, jak se žalobce – pokud by tak skutečně chtěl – mohl připravit na svou obhajobu pro účely jednání. Žalobce však nikdy, ani na jednání před soudem, nevysvětlil, proč se nemohl dostavit ke správnímu orgánu k nahlížení do spisu tak, jak byl o tom opakovaně poučován, přičemž soud upozorňuje, že sídlo správního orgánu i bydliště žalobce je v témže městě a žalobce neuváděl žádné zdravotní či jiné omezení, pro které by bylo fyzické nahlížení do spisu pro něj obtížně proveditelné. Žalobce u jednání před soudem argumentoval tím, že institut podle § 36 odst. 2 správního řádu 64. V tomto ohledu tedy soud považuje takto formulovanou omluvu z jednání za čistě účelovou, jejímž cílem nebylo nic jiného, než oddalovat vydání rozhodnutí a procesně celé řízení neodůvodněně komplikovat. Soud se přitom nemohl ztotožnit s tvrzením žalobce u jednání, že správní orgán byl povinen mu vyhotovit a zaslat kopii spisu. Tato povinnost nevyplývá z § 36 odst. 2 správního řádu, jak tvrdí žalobce, a nevyplývá ani ze žádného jiného ustanovení zákona. Institut poskytnutí informací podle výše uvedeného ustanovení nemíří na zasílání kompletní spisové dokumentace jednotlivým účastníkům řízení, ale na poskytnutí takových informací, které účastníkovi řízení umožní učinit úvahu o tom, zda využije svého práva na nahlížení do spisu, tj. jde zejména o informaci o tom, jaké procesní úkony v řízení učinili jeho ostatní účastníci, nebo informaci o tom, jaké procesní úkony učinil samotný příslušný správní orgán vůči ostatním účastníkům řízení. Žalobce si však povinnosti správního orgánu vůči němu vykládá v nedůvodně širokém smyslu.

65. Není ani pravdou, že správní orgán tato činnost „nic nestojí, neboť správní spis už vytvořený je“, jak žalobce tvrdil u jednání před soudem. Soud se sice ztotožňuje s žalobcem v tom, že správní orgány jsou povinny vést spisy o případech, které projednávají, a v dnešní době je tato činnost stále víc přesouvána do elektronické podoby. Smyslem této činnosti, tj. vytváření spisu, však jistě není, aby celou spisovou dokumentaci, a to v každé fázi řízení, správní orgán zasílal všem účastníkům řízení. Naopak, účastníci řízení jsou informování o tom, kde se spis týkající se jejich věci nachází, tím, že je s nimi vedeno řízení u příslušného správního orgánu, a přitom mají zaručeno právo kdykoliv do spisu pro účely své potřeby nahlédnout. Žalobce však tuto možnost nevyužil, přestože bydlí ve stejném městě, ve kterém má sídlo žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, a přestože opakovaně tvrdil, jak je znalost obsahu spisu pro něj zásadní pro jeho následnou procesní obranu. V tomto ohledu se proto soud ztotožňuje s názorem žalovaného, že tato námitka je spíše účelová.

66. K námitce zbavení možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí (první námitka) lze v převážné části odkázat na argumentaci uvedenou ke čtvrté námitce výše, neboť spolu úzce souvisí. Jestliže se žalobce vědomě neúčastnil ústních jednání, na která byl řádně a včas předem předvolán, jde tato skutečnost pouze a jen k jeho tíži. Soud nijak nepopírá, že není povinností obviněného účastnit se jednání v přestupkovém řízení. Obviněný se však nemůže posléze domáhat nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu s tvrzením, že u jednání nebyl přítomen. O možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí přitom byl žalobce opakovaně vyrozuměn v rámci předvolánek k ústním jednáním, a tento způsob poučení o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí shledal za zcela dostatečný za obdobných okolností, jako ve věci žalobce, i NSS v rozsudku odkazovaném žalovaným ve vyjádření k žalobě, ze dne 30. 1. 2019, čj. 6 As 231/2018-18 67. Námitce, že žalovaný rozhoduje mimo pořadí napadených věcí (druhá námitka), žalobce při jednání věnoval největší pozornost. Opakovaně zdůrazňoval „závažný korupční potenciál“ postupu žalovaného; přestože ve správním řádu ani v zákoně o odpovědnosti za přestupky neexistuje výslovné zákonné pravidlo pořadí vyřizování věcí, žalobce odkázal na taková pravidla v jiných procesních řádech (soudní řád správní, občanský soudní řád), a proto je nutno i v případě projednávání přestupků na něm trvat. Dle jeho názoru jde o obecnou zásadu právní.

68. Tyto námitky soud však považoval za nedůvodné. V daném případě žalobce nebyl žádným způsobem zkrácen na svých právech tím, že žalovaný rozhodl o jeho věc mimo pořadí věcí, což žalovaný ani nikdy nepopíral. Důvodem pro tento postup projednání věci žalovaný podrobněji vysvětlil na jednání soudu. Z tohoto vysvětlení vyplynulo, že žalovaný v určitém období v minulosti nebyl schopen kapacitně zvládat vyřizování příslušné agendy v zákonných lhůtách, resp. v rámci promlčecí doby, a to i s ohledem na nárůst nové agendy v souvislosti se zákonnými novelami a na objektivní úbytek zaměstnanců, a proto přizpůsobil svou práci tak, aby byl schopen plnit svou roli a chránit veřejný zájem na tom, aby byly dopravní přestupky řádně projednány a obvinění potrestáni. Nedělo se tak pouze v případě žalobce, ale ve všech dalších případech zvolených podle určitých kritérií, zejména dle kritéria závažnosti spáchaného přestupku a zbývající promlčecí doby. V takovém postupu soud nevidí žádné pochybení ani prokorupční jednání, ale zcela logicky přizpůsobený postup žalovaného k tomu, aby mohl naplňovat své povinnosti jako orgánu příslušného ke stíhání dopravních přestupků, a tak chránit účastníky silničního provozu před neukázněnými řidiči. Soud se i v tomto případě shoduje s žalovaným v tom, že jde o zcela účelovou námitku, která má za cíl odvést pozornost od podstaty projednávané věci.

69. K této námitce žalobce navrhl provedení důkazu listinami, a to 5 rozhodnutími žalovaného ve věci jiných obviněných, u nichž sice bylo řízení zahájeno dříve, než u žalobce, ale rozhodnutí bylo naopak vydáno později. Soud však návrh na provedení těchto důkazů zamítl jako nadbytečné, neboť jejich provedení by nevedlo k ničemu jinému, než k potvrzení skutečnosti, která nebyla mezi stranami sporná, a kterou žalovaný výslovně též přiznal a vyjádřil se k ní ve svém písemném vyjádření k žalobě a při jednání.

70. Ostatně, ani k výslovnému dotazu soudu při jednání, jak se uvedený postup žalovaného dotkl žalobce na právech či povinnostech, žalobce nedokázal odpovědět jinak, než zopakováním jeho názoru o korupčním potenciálu arbitrárního pořadí vyřizování věcí. B. Posouzení věcných námitek 71. Dále se soud zabýval námitkami nesprávného posouzení skutkového stavu [pátá námitka a) a b) a šestá námitka].

72. K páté námitce a) se přitom soud ztotožnil s názorem žalovaného v tom, že předložený správní spis, konkrétně přiložený záznam z kamery na služebním vozidlu ze dne 18. 3. 2019, úřední záznam z téhož dne, čj. KRPA-112982-/PŘ-2019-000065-40, a oznámení o přestupku rovněž z téhož dne, čj. KRPA-112982-2/PŘ-2019-000065-40, jednoznačně prokazují, že se žalobce dopustil vytýkané přestupku popsaného v bodě 2. I. tohoto rozsudku. Z tohoto záznamu je navíc ze zadní kamery na vozidle patrné, že žalobce se snažil předejit stojící kolonu vozidel a zařadit se mezi vozidla již za sebou stojící, a poté, co se mu to nepodařilo, předjel kolonu a zařadil se těsně před ní v momentě, kdy se na světelné signalizaci objevil příslušný signál.

73. Ani pátá námitka b) nemůže obstát. Podle § 62 odst. 2 a 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích (2) [v]odorovné dopravní značky jsou stálé a přechodné. Vodorovné dopravní značky mohou být doplněny dopravními knoflíky.(5) Prováděcí právní předpis stanoví význam, užití, provedení a tvary dopravních značek a jejich symbolů. Tímto prováděcím předpisem je vyhláška č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve znění novely č. 84/2016 Sb. (dále jen „vyhláška č. 294/2015 Sb.“).

74. Žalobce dle názoru soudu zcela účelově zaměňuje jednoznačný význam předmětných vodorovných značek: V9a Směrové šipky, V1a Podélná čára souvislá, a V5 Příčná čára souvislá, které jsou upraveny v příloze 8 vyhlášky č. 294/2015 Sb. Je totiž evidentní, že příčná čára souvislá nemohla být umístěna v místě vozovky, kde stálo vozidlo hlídky Policie ČR a kam se měl zařadit nebezpečným manévrem i žalobce, pokud obě tyto vozidla byla až třetí a čtvrté v pořadí v řadě na světelné signalizaci křižovatky. Taktéž nelze akceptovat tvrzení žalobce, že směrové šipky mají pouze doporučující charakter. U popisu těchto značek se uvádí: - V9a Směrové šipky „Šipky vyznačují způsob řazení do jízdních pruhů před křižovatkou nebo místem odbočení a stanovený směr jízdy. Šipky mohou být použity i k potvrzení jinak stanoveného směru jízdy […].“ - V1a Podélná čára souvislá „Značka se používá zejména k oddělení jízdních pruhů s protisměrným provozem, k oddělení části řadících pruhů a k oddělení části odbočovacího nebo připojovacího pruhu od průběžného pruhu. Slouží-li značka k oddělení jízdních pruhů s protisměrným provozem, musí řidič jet vpravo od této značky. […].“ - V5 Příčná čára souvislá „Značka vyznačuje hranici křižovatky. Lze ji použít pro vyznačení místa pro zastavení vozidla v prostoru křižovatky.“ V9aSměrové šipky V1aPodélná čára souvislá V5Příčná čára souvislá 75. V případě značky V9a tak jde o vodorovnou značku, která jednoznačně přikazuje způsob řazení vozidel. Soud pro úplnost doplňuje vyobrazení předmětných značek, které jednoznačně vystihují příslušný popisek, a proto soud považuje tyto námitky žalobce již za dostatečně vyvrácené.

76. K námitce, že žalobce nemohl předložit řidičský průkaz ke kontrole, neboť mu byl zabaven v jiném státě a uvedený stát jej v rozporu s příslušnými mezinárodními úmluvami dosud odmítl žalobci vydat (šestá námitka), soud i v tomto případě předně odkazuje na závěry judikatury ohledně rozsahu soudního přezkumu nových skutkových tvrzení uplatněných až v řízení o žalobě, citovanou v posouzení předchozího žalobního bodu. Žalobce se v rámci odvolacího řízení nijak nesnažil tvrdit a prokázat tvrzení, kterými nyní v řízení před soudem vysvětluje důvody, proč u sebe v době kontrol příslušnými hlídkami u sebe neměl řidičský průkaz. Z vyjádření žalobce v žalobě i při jednání soudu se jeví, že tento důvod dokonce považuje za jakousi vis maior, čili objektivní skutečnost, která snad měla být zohledněna v jeho prospěch, neboť ne jeho vinou se nemůže domoci vrácení řidičského průkazu a nový řidičský průkaz si vyřídit nemůže, neboť právní úprava umožňuje vydání nového řidičského průkazu pouze v případě ztráty nebo odcizení, což není případ žalobce. Soud se však s takovým náhledem nemohl vůbec ztotožnit. Mezi stranami není sporné, že žalobce v době řízení vozidel, kterými se dopustil vytýkaných dopravních přestupků, řidičský průkaz na výzvu příslušné hlídky nepředložil. Již tímto jednáním se žalobce dopouštěl, a to zcela vědomě, porušení povinnosti podle citovaného § 6 odst. 7 písm. a) a odst. 8 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle těchto ustanovení totiž platí, že řidič motorového vozidla musí mít při řízení u sebe řidičský průkaz a je též povinen jej předložit na výzvu policisty ke kontrole.

77. V danou chvíli nebylo tedy relevantní, proč tento řidičský průkaz u sebe neměl, ale proč řídil, když věděl, že řidičský průkaz nemá. Samotná skutečnost, že řidičské oprávnění nepozbyl, nelze akceptovat, neboť řidičské oprávnění řidič prokazuje právě a jen svým řidičským průkazem, a musí k tomu být připraven kdykoliv během své jízdy. Soud proto důkazy žalobce k prokázání skutečnosti, že v době vytýkaných dopravních přestupků objektivně nemohl u sebe řidičský průkaz mít, zamítl jako nadbytečné, a to i s ohledem na již citovaný rozsudek NSS sp. zn. 10 As 36/2019, týkající se rozsahu soudního přezkumu v případě tvrzení nových skutečností až v řízení před soudem.

78. Soud se neztotožnil ani s žalobcovou námitkou neodůvodnění výše uložené sankce v horní hranici sazby (sedmá námitka). Podle § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, [p]ři určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména a) k povaze a závažnosti přestupku, […] c) k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, […] f) u fyzické osoby k jejím osobním poměrům a k tomu, zda a jakým způsobem byla pro totéž protiprávní jednání potrestána v jiném řízení před správním orgánem než v řízení o přestupku.

79. Podle § 38 téhož zákona, [p]ovaha a závažnost přestupku je dána zejména a) významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, b) významem a rozsahem následku přestupku, c) způsobem spáchání přestupku, d) okolnostmi spáchání přestupku, e) u fyzické osoby též druhem a mírou jejího zavinění, popřípadě pohnutkou, je-li tato znakem skutkové podstaty přestupku, f) délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný protiprávním jednáním pachatele, g) počtem jednotlivých dílčích útoků, které tvoří pokračování v přestupku.

80. Podle § 40 písm. b) a c) citovaného zákona, [j]ako k přitěžující okolnosti se přihlédne zejména k tomu, že pachatel […] b) spáchal více přestupků, c) spáchal přestupek opakovaně, […].

81. Podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích [z]a přestupek se uloží pokuta od 2 500 do 5 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 3, 5, 6, 8 a 9, písm. g) a i) a podle odstavce 4.

82. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí na str. 5. a 6 zcela jasně uvedl, že při ukládání sankce přihlédl k závažnosti přestupků, která je u závažnějšího z přestupků – podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích stanovena v rozmezí od 2.500 do 5.000 Kč. Správní orgán přihlédl k závažnosti přestupků, ke způsobu jejich spáchání a následkům, kdy došlo chováním žalobce k ohrožení zájmů chráněných zákonem, kterými jsou zejména bezpečnost provozu a dodržování povinností uložených zákonem, k místu spáchání přestupku, a to v obci na frekventovaných pozemních komunikacích a v křižovatkách, k míře zavinění spočívajícího v jednání žalobce, který věděl, nebo mohl vědět, že vjel a projel křižovatkou i přes skutečnost, že pro něj svítil světelný signál přikazující mu zastavit vozidlo, že jel s vozidlem po tramvajovém pásu, že se nezařadil do odbočovacího pruhu včas a při přejetí do něho ohrozil a omezil řidiče vozidla, před které se zařadil. V případě vytčených přestupků postačovalo zavinění z nedbalosti, které v jednání žalobce taktéž spatřoval správní orgán I. stupně. Taktéž bylo přihlédnuto k osobě obviněného (žalobce), a to ke skutečnosti, že má v registru řidičů vedeny záznamy o přestupcích podléhajících evidenci dle zákona o provozu na pozemních komunikacích, kdy za poslední rok zde nemá veden žádný záznam. Správní orgán I. stupně též posuzoval možné polehčující či přitěžující okolnosti, kdy shledal pouze okolnosti přitěžující, a to, že jde o spáchání více přestupků, a k bezohlednosti a značně nebezpečnému chování žalobce v provozu na pozemních komunikacích. Proto správní orgán shledal uloženou sankci za přiměřenou a to i z hlediska splnění požadavku individuální, jakož i generální prevence.

83. Žalovaný přezkoumával závěry správního orgánu I. stupně ohledně uložené sankce pouze v obecné rovině vzhledem k absenci odvolací námitky v blanketním odvolání, na str. 3 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že výše uložené sankce byla velmi podrobně zhodnocena na str. 5 a 6 rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dodal, že v neprospěch žalobce lze též hodnotit osobnost žalobce, neboť v evidenční kartě řidiče má celkem 20 záznamů, což svědčí o jeho naprostém despektu k pravidlům silničního provozu. Ztotožnil se též s vyměřením sankce na samé horní hranici zákonného rozmezí.

84. Soud se s uvedeným posouzením druhu a výměry sankce správních orgánů zcela ztotožnil a odkazuje na něj (žalobce přitom nepodal návrh na moderaci sankce podle § 78 odst. 2 s. ř. s. – pozn. soudu). Dle názoru soudu nelze žalovanému ani ničeho vytknout, pokud přihlédl k historii žalobce jakožto řidiče, z níž vyplynulo, že žalobce již několik pár měsíců po získání řidičského oprávnění, tj. v roce 2007 (viz č. l. 35 správního spisu) až doteď opakovaně porušoval dopravní předpisy a byl za ně také trestán. Od takové okolnosti odhlédnout nelze, jak požaduje žalobce, a to ani v situaci, kdy se za poslední rok žádného přestupku nedopustil (resp. není o něm záznam v příslušné evidenci), neboť právě tato okolnost má zcela jednoznačně dle § 37 ve spojení s § 40 písm. b) a c) zákona o odpovědnosti za přestupky přitěžujícím způsobem vliv na ukládaný druh i výměru sankce. Proto soud nemohl vyhovět ani této žalobní námitce.

VI. Závěr a náklady řízení

85. Soud na základě shora uvedeného posouzení žalobních námitek neshledal žalobu jako důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

86. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení, přesahující míru jeho obvyklé činnosti, nevznikly.