č. j. 10 A 141/2020- 53

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: Pinot Bordo s. r. o., IČO: 025 84 883 sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1 zastoupen Mgr. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2020, č. j. 132/2020-190- TAXI/5 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2020, č. j. 132/2020-190-TAXI/5 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 11.228 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce Mgr. Ing. Jana Boučka.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy – Odboru veřejné správy, ze dne 27. 10. 2020, č. j. 132/2020-190-TAXI/5 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce podanému proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravních agend (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „dopravní úřad“) ze dne 26. 10. 2017, č. j. MHMP 1636357/2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí I.“), a proti rozhodnutí dopravního úřadu ze dne 15. 2. 2018, č. j. MHMP 264794/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí II.“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím I. byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě nezajistil, aby při poskytování přepravy formou taxislužby dne 22. 5. 2017 od 21:22 hod. do 21:29 hod. na trase ul. V Jámě 7, Praha 1 – Tylovo náměstí 3, Praha 2, byl ve vozidle značky Toyota Auris, SPZ: X, doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie; dále byl žalobce tímtéž rozhodnutím uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě tím, že téhož dne na téže trase provozoval taxislužbu vozidlem téže tovární značky a SPZ, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Za tyto přestupky byla žalobci dle § 35 odst. 6 písm. a) a b) zákona o silniční dopravě a podle § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) uložena pokuta ve výši 120 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

3. Prvostupňovým rozhodnutím II. byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě dne 20. 2. 2017 od 13:15 hod. do 13:25 hod. na trase ulice Drtinova 1, Praha 5 – nám. Winstona Churchilla 4, Praha 3, provozoval taxislužbu vozidlem tovární značky Hyundai i20, SPZ: X, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Za naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku byla žalobci podle § 35 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě a § 46 odst. 1 přestupkového zákona uložena pokuta ve výši 150 000 Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrušil část prvostupňového rozhodnutí I. týkající se jednání, jímž měl žalobce naplnit znaky skutkové podstaty přestupku dle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě, a řízení v této věci zastavil. Dále žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), výroky prvostupňového rozhodnutí I. a prvostupňového rozhodnutí II. nahradil společným výrokem, kterým uznal žalobce vinným tím, že porušil § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě - dne 20. 2. 2017 od 13:15 hod. do 13:25 hod., na trase ulice Drtinova 1, Praha 5 – Náměstí Winstona Churchilla 4, Praha 3 provozoval taxislužbu vozidlem tovární značky Hyundai i20, SPZ: X, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a - dne 22. 5. 2017 od 21:22 hod. do 21:29 hod. na trase ulice V Jámě 7, Praha 1 – Tylovo náměstí 3, Praha 2 provozoval taxislužbu vozidlem tovární značky Toyota Auris, SPZ: X, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby.

5. Za naplnění skutkových podstat shora uvedených přestupků byla žalobci podle § 35 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě a § 46 odst. 1 přestupkového zákona uložena pokuta ve výši 130 000 Kč, k jejímuž uhrazení byla stanovena lhůta 7 měsíců ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč v téže lhůtě jako pokutu.

II. Napadené rozhodnutí

6. V první části napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul skutkové okolnosti prvostupňového rozhodnutí I. (dále také jako „případ první“) a skutkové okolnosti prvostupňového rozhodnutí II. (dále také jako „případ druhý“).

7. Případ první byl zahájen podnětem ve věci porušení zákona o silniční dopravě, který obdržel dopravní úřad dne 27. 12. 2017 od Sdružení pražských provozovatelů TAXIslužby z. s., se sídlem Štěpánská 540/7, 120 00 Praha 2, IČO: 024 47 657 (dále jen „podatel“). Podnět byl doplněn o exekutorský zápis č. 091 EZ 19/17 ze dne 20. 2. 2017, se šesti přílohami (dále jen „exekutorský zápis“). Z exekutorského zápisu vyplývá, že podatel si u Exekutorského úřadu Praha 3 objednal provedení exekutorských zápisů u přeprav objednaných přes aplikaci Uber. V tomto konkrétním případě se jednalo o přepravu objednanou exekutorskou kandidátkou Exekutorského úřadu Praha 3 přes aplikaci Uber dne 20. 2. 2017 z ulice Drtinova 1 na Praze 5 na náměstí Winstona Churchilla 4 na Praze 3. Přeprava byla provedena vozidlem Hyundai i20, SPZ: X. Vozidlo nebylo nijak viditelně označeno ani vybaveno taxametrem ani dalšími náležitostmi předepsanými zákonem o silniční dopravě. Po provedené přepravě určila aplikace cenu za přepravu 93,89 Kč. Exekutorská kandidátka zaplatila za přepravu hotově 100 Kč a následně obdržela email s údaji o přepravě. V uživatelském účtu exekutorské kandidátky se následně zpřístupnila faktura č. CLHSIXTW-03-2017-0000355 ze dne 20. 2. 2017 vydaná Raiser Operations B.V. ve jménu Pinot Bordo s. r. o. na částku 93,89 Kč včetně DPH.

8. Případ druhý byl zahájen kontrolou provedenou dne 22. 5. 2017 v rámci státního odborného dozoru. Předmětem kontroly bylo vozidlo tovární značky Toyota Auris, SPZ: X, které provozoval dopravce, tj. žalobce. Kontrola spočívala v kontrolní přepravě tří zaměstnanců hlavního města Prahy v postavení přizvaných osob a následné kontroly dodržování povinností předepsaných zákonem o silniční dopravě. Při kontrole bylo mj. zjištěno, že dopravce nezajistil, aby přeprava z ulice V Jámě 7 na Praze 1 na Tylovo náměstí 3 na Praze 2 byla poskytnuta vozidlem zapsaným do evidence vozidel taxislužby a aby ve vozidle byl doklad o oprávnění k podnikání. O výsledcích kontroly byl dne 1. 6. 2017 sepsán kontrolní protokol č. T/20170522/2/Ry (dále jen „kontrolní protokol“).

9. V prvním případě tvrdil žalobce v podaném odvolání, že mu byla uložena nepřiměřená sankce a spáchání přestupku nebylo dostatečně prokázáno. Žalovaný se zabýval námitkou žalobce, že exekutorský zápis zachycuje projev třetí osoby (řidiče vozidla) pořízený bez jejího vědomí, čímž dochází k obcházení institutu svědecké výpovědi a takový důkaz je nepřípustný a nezákonný. Z exekutorského zápisu dle žalobce nevyplynulo nic víc než to, že řidič poskytl jednorázovou smluvní jízdu. Dále žalovaný vypořádal tvrzení žalobce, že nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo danou přepravu poskytl, zabýval se mj. potřebností provést navrhovaný svědecký výslech řidiče, který přepravu měl poskytnout.

10. V odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomuto žalovaný uvedl, že neshledal důvody pro zpochybnění popisu skutkového děje tak, jak je popsán v exekutorském zápisu. Upozornil na ustanovení § 567 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) v návaznosti na § 53 odst. 3 správního řádu, dle nějž je exekutorský zápis veřejnou listinou nadanou presumpcí správnosti. Dle žalovaného není žádným způsobem omezeno, aby správní orgány mohly vést správní řízení pouze na základě skutečností zjištěných v rámci své kontrolní činnosti. Správní orgány mohou vést řízení o porušení zákona i na základě podnětů jiných osob, pokud z nich porušení zákona vyplývá. Exekutorský zápis pak byl pořízen zcela v souladu s právními předpisy. Nejednalo se ani o neoprávněný zásah do soukromí řidiče, protože projevy řidiče nebyly nijak obrazově ani zvukově zaznamenávány. Obsahem exekutorského zápisu byl pouze popis přepravy z pohledu exekutorské kandidátky. V tomto kontextu žalovaný poukázal také na to, že možností použití exekutorských zápisů jakožto důkazů ve správním řízení se opakovaně zabývaly i soudy. Přímo v oblasti přeprav zprostředkovávaných aplikací Uber odkázal žalovaný na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 10 A 121/2017 – 39 a ze dne 24. 7. 2020, č. j. 5 A 84/2017 – 62.

11. S otázkou identifikace dopravce, který předmětnou přepravu poskytl, se žalovaný vypořádal vyhodnocením důkazů zejména s odkazem na fotodokumentaci displeje telefonu exekutorské kandidátky, kde jsou uvedeny údaje o přepravě, znalost fungování aplikace Uber (přístup řidiče k přihlašovacím údajům dopravce, který jej v systému uvádí jako řidiče, vozidlo evidované v aplikaci, platba dopravci) a v neposlední řadě oznámení o zahájení řízení, v němž je uvedena identifikace faktury vystavené ve jménu dopravce, která předmětnou přepravu jednoznačně identifikuje. Žalovaný vyhodnotil zjištěný skutkový stav jako dostatečně prokázaný pro rozhodnutí ve věci a uvedl, že má za to, že přeprava byla poskytnuta dopravcem, tj. žalobcem. Pro rozhodnutí ve věci není nutno zjištění konkrétní fyzické osoby, která při předmětné přepravě vystupovala v pozici řidiče. Stejně tak má žalovaný za nesporné, že dopravce provozoval taxislužbu, neboť poskytl exekutorské kandidátce přepravu po ní určené trase za úplatu.

12. Námitky dopravce týkající se uložené pokuty v prvním případě vyhodnotil žalovaný jako důvodné. Uvedl, že o činnosti dopravců poskytujících přepravy přes aplikaci Uber lze hovořit jako o organizované skupině, nikoli jako o samostatných dopravcích, kteří porušují zákon. Žalovaný se sice ztotožnil s tím, že dopravcům porušujícím zákon o silniční dopravě lze ukládat vyšší pokuty, avšak toto zvyšování pokut se nemůže vázat na okamžik vydání rozhodnutí, nýbrž na okamžik spáchání přestupku. Žalovaný považuje za zlomový moment v obecném povědomí o tom, že i na přepravy přes aplikaci Uber plně dopadají požadavky zákona o silniční dopravě, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016 – 136. Za přestupky spáchané po tomto datu lze podle žalovaného při absenci dalších polehčujících okolností uložit pokutu ve výši 150 000 Kč. V tomto případě tomu tak však nebylo. Ke spáchání přestupku došlo dne 20. 2. 2017, přičemž dopravní úřad ukládal za přestupky spáchané v období několika měsíců před tímto datem pokuty ve výši 70 000 Kč až 100 000 Kč, s přihlédnutím k polehčujícím okolnostem spočívajícím většinou ve splnění alespoň některých požadavků zákona. Vzhledem k tomu, že v tomto případě nedošlo ke zjištění osoby řidiče, není možné automaticky předpokládat, že se jednalo o osobu, která neměla oprávnění řidiče taxislužby, tudíž absentují obvyklé přitěžující okolnosti. Dopravní úřad dle žalovaného v prvostupňovém rozhodnutí I. nezmínil, proč právě v tomto případě byly shledány takové přitěžující okolnosti, které by odůvodňovaly uložení pokuty ve výši natolik odlišné od skutkově obdobných případů. Vzhledem k této skutečnosti bylo dle žalovaného na místě přistoupit k moderaci uložené pokuty.

13. Odvolací námitky žalobce týkající se druhého případu spočívaly v poukazu na nezákonnost provedené kontroly, neboť tato nebyla provedena kontrolními pracovníky. V této souvislosti žalovaný odkázal na způsob řešení problematiky možnosti přizvat k provedení některých úkonů v rámci kontroly přizvané osoby v rozhodovací praxi soudů (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2018m, č. j. 10 As 162/2018 – 30 a ze dne 31. 10. 2018, č. j. 2 As 245/2018 – 36). Žalovaný shrnul, že přizvané osoby jsou oprávněny účastnit se úkonů při kontrole bez přítomnosti kontrolujícího, včetně úkonu, který je prvním úkonem v rámci kontroly.

14. K tvrzení žalobce, že jím poskytnutá přeprava nebyla taxislužbou, zdůraznil žalovaný, že dopravce je právnická osoba, která opakovaně poskytovala přepravu cestujícím z místa a na místo jimi určené za cenu, která vysoce přesahovala pouhý příspěvek na náklady řízení. Taková přeprava nemohla být sdílenou přepravou, nýbrž se jednalo o podnikání odpovídající také definici uvedené v § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě. K odvolací námitce žalobce, že se v daném případě jednalo o provozování taxislužby na základě předchozí písemné smlouvy ve smyslu § 21 odst. 4 tohoto zákona, žalovaný zdůraznil, že s touto námitkou se vypořádal již dopravní úřad. Žalovaný připomněl, že naplnění skutkové podstaty přestupku provozování taxislužby neevidovaným vozidlem je zcela nezávislé na tom, jestli dopravce provozoval taxislužbu klasickým způsobem nebo na základě předchozí písemné smlouvy.

15. Co se týče přestupku, kterého se dopravce dopustil tím, že při předmětné přepravě neměl ve vozidle doklad o oprávnění k podnikání, u tohoto došlo uplynutím jednoho roku od vydání prvostupňového rozhodnutí II. k promlčení. Z tohoto důvodu žalovaný řízení ve věci tohoto přestupku zastavil.

16. Jak u případu prvního, tak u případu druhého konstatoval žalovaný, že pokuty uložené v těchto případech dopravním úřadem vybočují neodůvodněně z výší pokut ukládaných za delikty spáchané v tomtéž období. Žalovaný konstatoval, že do společného řízení spojil případy, které byly spáchány v souběhu. Dopravní úřad se o prvním případu dozvěděl až po vydání rozhodnutí ve druhém případě, proto nemohl vést společné řízení. Přesto však měl při ukládání pokuty v prvním případě zohlednit trestání v souběhu, což však neučinil. Proto tak učinil žalovaný a uložil úhrnnou pokutu za oba spáchané delikty, přičemž uplatnil absorpční zásadu.

17. Při stanovení výše pokuty ve společném řízení postupoval žalovaný podle § 37 až § 41 přestupkového zákona. Jako nejzávažnější vyhodnotil provozování taxislužby neevidovaným vozidlem dne 22. 5. 2017, a to s odůvodněním, že šlo ze strany dopravce v tomto případě o jednání opakované. Konstatoval, že u dopravce bylo dané protiprávní jednání zjištěno dvakrát v horizontu poměrně krátké doby, což nasvědčuje tomu, že se jedná o dopravce, který podniká ve větším rozsahu a ignorace právních předpisů je u něj programovým jednáním. Jako polehčující okolnost žalovaný vyhodnotil skutečnost, že si dopravce nechal zaevidovat vozidlo taxislužby, byť se nejednalo ani o jedno z těch, kterými byly poskytnuty předmětné přepravy. Dále se žalovaný zabýval možnou zaměstnaneckou základnou dopravce a rozvinul úvahu, že pokud je jednatel jediným řidičem dopravce, lze v jeho jednání shledat snahu vyhnout se případné odpovědnosti, neboť podniká prostřednictvím obchodní společnosti, tudíž mu hrozí menší dopady do majetkových poměrů, než kdyby podnikal jako fyzická osoba. Dále žalovaný konstatoval, že vedle nejzávažnějšího deliktu přihlédl k druhému spáchanému přestupku jako ke značné přitěžující okolnosti. Jako přitěžující okolnosti je dle žalovaného nutno hodnotit také nesplnění povinností, které jsou samostatně sankcionovatelné pouze u provozování taxislužby evidovaným vozidlem (zejm. nevybavení vozidla taxametrem). Za další přitěžující okolnost je dle žalovaného třeba považovat skutečnost, že dopravce nezajistil, aby byla přeprava poskytnuta držitelem oprávnění řidiče taxislužby. Závěrem se žalovaný vyslovil k přiměřenosti a předvídatelnosti uložené pokuty.

III. Žaloba

18. V prvé části podané žaloby žalobce poukazuje na vady napadeného rozhodnutí, které dle jeho názoru trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Dle mínění žalobce se žalovaný vůbec nevypořádal s námitkou žalobce uplatněnou již v odvolacím řízení týkající se nezákonnosti provedeného důkazu, a to exekutorského zápisu. Dle žalobce není možné v přestupkovém (trestním) řízení v případě prvostupňového rozhodnutí I. vycházet z jediného důkazu, kterým je nezákonný exekutorský zápis pořízený v rozporu s pravomocemi exekutora.

19. Dle žalobce je vyloučeno, aby exekutor osvědčoval existenci určité skutečnosti, kterou vyvolal vlastním jednáním, tedy exekutorská kandidátka nemohla osvědčovat skutkový děj, který vyvolala, když si pod smyšleným jménem (Y) objednala přepravu přes aplikaci Uber. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) nikde ve svých ustanoveních neopravňuje exekutorského kandidáta k zastřeným jednáním, zejména má-li se jednat o osvědčení skutkového děje podle § 77 exekučního řádu. Stejně tak exekutorská kandidátka není dle žalobce nadána pravomocí činit jakékoli úkony v postavení agenta provokatéra ani agenta kontrolora či agenta tajné služby vystupujícího pod falešnou identitou. Se všemi těmito okolnostmi se žalovaný v napadeném rozhodnutí dle žalobce vůbec nevypořádal. Soudní rozhodnutí, na která odkazoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, dle žalobce na projednávanou věc nelze aplikovat, neboť vycházejí z rozdílného skutkového základu. V odkazovaných případech si totiž objednávala jízdu osoba odlišná od úředních osob exekutorského úřadu a tuto jízdu si až následně nechala osvědčit exekutorem.

20. Žalobce dále zpochybnil možnost přijmout exekutorský zápis jako důkaz v řízení o přestupku také s ohledem na jazykový výklad a zohlednění celého smyslu ustanovení § 77 exekučního řádu. Má-li exekutorský zápis osvědčovat skutkový stav nebo stav věci, jimiž mají být prokázány nároky v řízení před soudem nebo před jiným státním orgánem, nelze jej v řízení o přestupku použít již jen proto, že v takovémto řízení nejsou prokazovány žádné nároky. Trestní řízení správní (přestupkové) je imanentním výkonem státní moci v oblasti trestní vyvěrající z podstaty suverenity státu, nikoli prokazováním nároků. K použití v trestním či přestupkovém řízení není exekutorský zápis určen.

21. Ze všeho výše uvedeného tak vyplývá, že exekutorský zápis nelze v daném případě ani považovat za veřejnou listinu, neboť se jedná o listinu, která byla vydána zcela mimo pravomoci exekutora.

22. V další části podané žaloby se žalobce věnuje rozboru důvodů, z nichž plyne, že exekutorský zápis je nezákonným důkazem. Dle žalobce nelze souhlasit s tím, že exekutorský zápis by byl nadán bez dalšího presumpcí správnosti podle § 53 odst. 3 správního řádu, z podstaty věci se nemůže ani jednat o veřejnou listinu, neboť předmětný exekutorský zápis byl vydán zcela mimo meze exekutorských pravomocí. Exekutorský zápis je v (správním) řízení trestním jako důkaz nepřípustný a nezákonný, neboť účelově obchází institut svědecké výpovědi a obchází podstatu provádění veřejné kontroly dle příslušných předpisů. Dále žalobce trvá na tom, že zachycovat projevy a osobní údaje druhých osob lze bez jejich souhlasu pouze na základě předchozího povolení soudu v rámci k tomu určených právních institutů. Exekutorský zápis nelze použít také z důvodu, že v něm absentuje ztotožnění řidiče, který přepravu poskytl. V tomto směru žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009 – 119 a na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05. Závěry uvedené v citovaných rozhodnutích se dle žalobce uplatní i při utajovaném zachycování projevů jakýchkoliv řidičů v exekutorských zápisech, které byly sepsány na objednávky soukromých osob.

23. K nedostatkům exekutorského zápisu žalobce dále doplnil, že v přestupkovém řízení nebyl proveden žádný zákonný důkaz, ze kterého by bylo možno určit, kdo byl dopravcem ani kdo byl řidičem předmětné přepravy. Ze samotného obsahu faktury dle žalobce nelze dojít k závěru, že by řidičem či dopravcem poskytujícím přepravu měl být právě stíhaný žalobce, nadto žalobce výslovně uvedl, že tuto fakturu osobě jménem Y nikdy nevystavil, není mu známo kdo tak učinil, jakož ani to, kdo je Y. Závěr, že přepravu měl poskytnout dopravce, nebyla dle žalobce v řízení prokázána žádnými relevantními důkazy.

24. Žalobce také nesouhlasil s výkladem ustanovení § 52 správního řádu použitým žalovaným. Prokazování viny leží v řízení o přestupku na správním orgánu, který je tak povinen učinit za pomoci zákonných důkazů.

25. Dalším okruhem žalobních námitek použitých žalobcem bylo nezákonné ukládání sankce, kterou považuje i v žalovaným moderované výši za zcela nepřiměřenou.

26. Nejprve žalobce napadá posouzení polehčujících a přitěžujících okolností žalovaným. Nesouhlasí s tím, že nesplnění povinností, které jsou postižitelné pouze u provozování taxislužby evidovaným vozidlem, bylo v daném případě správními orgány obou stupňů hodnoceno jako přitěžující okolnost. Tento postup dle žalobce vede k porušení zásady nulla poena sine lege. Žalobce se v tomto ohledu zaměřil na výklad protiprávního jednání podchyceného v § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě. Podstatou tohoto jednání je dle žalobce to, zda vozidlo bylo či nebylo řádně zaevidováno v evidenci vozidel taxislužby. Není-li vozidlo evidováno jako vozidlo taxislužby, pak není možné přičítat jako přitěžující okolnost to, že takové vozidlo není předepsaným způsobem označeno a vybaveno taxametrem. Právní povinnosti týkající se označování vozidel ve smyslu § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě platí pouze pro dopravce, který provozuje taxislužbu vozidlem taxislužby.

27. Stejně tak žalobce označil za nezákonnou úvahu žalovaného týkající se ohrožení řádného vedení účetnictví při úvahách o stanovení výše sankce. Žalobce dále polemizuje s tvrzením, že uváděné skutkové podstaty jsou stanoveny na ochranu spotřebitelů, jak akcentoval zejména správní orgán I. stupně.

28. Liché jsou pak i úvahy o tom, že přitěžující okolností je absence střešní svítilny s nápisem TAXI, neboť potenciální zákazník není schopen identifikovat vozidlo jako vozidlo taxislužby, neboť (opět) není možné trestat žalobce za okolnosti mající znaky jiné skutkové podstaty, kterou žalobce svým jednáním nemohl naplnit. Nadto je dle žalobce otázkou, zda vůbec spotřebitel chápe objednání služby pomocí aplikace Uber jako taxislužbu a nepovažuje ji za jiný druh služby. Žalobce se dále zamýšlí nad tím, proč vzhledem k postupu žalovaného nebyly jako přitěžující okolnosti vyhodnoceny také další druhy jednání uváděné v § 21 odst. 3 písm. e) až i) zákona o silniční dopravě.

29. Tímto přístupem k hodnocení přitěžujících okolností dochází dle žalobce v konečném důsledku až k porušení práva na obhajobu garantovaného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když formálně je správní řízení zahájeno pro určité jednání, avšak materiálně postihuje zcela jiné jednání žalobce.

30. Další kategorie žalobních námitek směřuje k posouzení majetkových poměrů právnické osoby. Žalobce se v tomto ohledu vymezil proti postupu žalovaného, že se při stanovení výše pokuty u právnické osoby obecně nepřihlíží k osobním a majetkovým poměrům, nýbrž se její výše poměřuje pouze korektivem tzv. likvidační pokuty. Tento přístup je dle žalobce překonaný. Výčet uváděný v § 37 přestupkového zákona je pouze demonstrativní, proto je nutné dovodit, že i u právnických osob je třeba k osobním i majetkovým poměrům přihlížet i mimo korektiv likvidační pokuty. V této souvislosti žalobce poukázal na znění § 14 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, z nějž dovodil povinnost správních orgánů jakožto „trestního kvazitribunálu“ přihlížet také k poměrům právnických osob. Žalobce dále vytknul nesplnění povinnosti přihlížet v přestupkovém řízení při stanovení výše sankce k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby.

31. I když je žalobce právnickou osobou, měl žalovaný v rámci posouzení majetkových poměrů přihlédnout také k tomu, že veškerý „lidský substrát“ této právnické osoby je tvořen pouze panem Jozefem Šatníkem, který je jediným společníkem a jednatelem žalobce, a který byl také řidičem v případě přepravy řešené v prvostupňovém rozhodnutí II.

32. Žalobce dále namítl, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí při stanovení výše pokuty nedostál požadavkům na individualizaci trestu a neobjasnil dostatečně, které konkrétní okolnosti vzal při svém rozhodování v potaz a proč byla pokuta uložena v konkrétní výši.

33. Žalobce se ohradil také proti vyjádření žalovaného, že o činnosti dopravců poskytujících přepravy přes aplikaci Uber lze uvažovat jako o organizované skupině, pročež tuto okolnost vyhodnotil jako okolnost přitěžující. Již jen takováto úvaha bez dalšího zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí jako celku.

34. Další námitkou žalobce je nezohlednění délky vedeného řízení o přestupcích při úvahách o výši ukládané pokuty, přestože takto měl žalovaný učinit z úřední povinnosti. I správní orgány mají dle žalobce povinnost ukládat sankce za přestupkové jednání pachatelů tak, aby byla respektována a chráněna osobní svoboda takových pachatelů s ohledem na celkovou délku řízení. Žalobci byla uložena pokuta po více než třech letech od okamžiku, kdy došlo k jednání, které je mu správními orgány přičítáno. Zjevně nepřiměřenou délkou vedeného řízení tak bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces projevující se právem na projednání věci v přiměřené době (v tomto ohledu žalobce akcentoval lhůty uváděné jak správním řádem, tak přestupkovým zákonem a dále odkázal na judikaturu, a to konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3300/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Ve smyslu judikatury Ústavního soudu (zde žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04) a Evropského soudu pro lidská práva je na nutném posouzení správního orgánu, jak bude posuzovat takové překročení této lhůty s ohledem na délku takového překročení a to také s ohledem na mezinárodní závazek České republiky v tomto směru. Tuto úvahu však musí správní orgán při překročení lhůty pro vydání rozhodnutí učinit explicitně. Žalobce také upozornil na dikci § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kde je zakotvena povinnost soudu při stanovení trestu a jeho výměry přihlížet k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení.

IV. Vyjádření k žalobě

35. Žalovaný v prvé části svého vyjádření nejprve shrnul okolnosti spojení řízení o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí I. a prvostupňovému rozhodnutí II. Následně se vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám uplatněným žalobcem.

36. K námitkám žalobce týkajícím se nepoužitelnosti exekutorského zápisu jakožto důkazu žalovaný uvedl, že z žádné části ustanovení § 77 exekučního řádu nevyplývá, že by exekutor nemohl sepsat zápis o jednání, kterého se sám účastní. Dále pak žalovaný zdůraznil, že i v rámci správního řízní se uplatní zásada volného hodnocení důkazů. To, že je jako důkaz použit dostatečně hodnověrný exekutorský zápis, rozhodně nelze vykládat jako obcházení institutu svědecké výpovědi. Co se týče námitek žalobce, jimiž poukazoval na nedostatečné vypořádání veškerých svých odvolacích námitek a z jeho hlediska nedostatečný a nepřiléhavý odkaz na rozhodnutí zdejšího soudu stran použitelnosti exekutorského zápisu jako důkazu v daném řízení, konstatoval žalovaný, že není povinností správního orgánu odpovědět detailně na každou jednotlivou námitku účastníka řízení, nýbrž stačí, když vyjádří svůj přesvědčivý názor na věc, kterým alespoň implicitně tyto námitky vypořádá. Vzhledem k tomu, že použití exekutorského zápisu jako důkazu ve správním řízení bylo shledáno za souladné s právními předpisy i městským soudem, odkázal žalovaný v podrobnostech na tyto rozsudky. Rozdíl ve skutkovém základu, z nějž žalobce dovozuje nepoužitelnost žalovaným zmiňovaných soudních rozhodnutí, dle žalovaného v daném případě nehraje roli a je lhostejno, zda exekutorský zápis osvědčuje průběh přepravy poskytované jiné osobě nebo přímo exekutorské kandidátce. Podstatné je dle žalovaného to, že po objednávce v aplikaci přijelo určité vozidlo, nebyl v něm umístěn taxametr ani průkaz řidiče, a dále to, že po provedené přepravě byla vystavena faktura ve jménu žalobce, obdobně jako tomu bylo v odkazovaných případech dříve řešených městským soudem.

37. K námitce zachycování projevů druhých osob bez jejich vědomí uvedl žalovaný, že odkazy na judikaturu uváděné v žalobě nejsou vzhledem k rozdílnému skutkovému základu na daný případ aplikovatelné. V žalobcem odkazovaných rozhodnutích bylo řešeno pořizování audiovizuálních záznamů kontrolními pracovníky, popř. externími figuranty dopravního úřadu bez vědomí dopravce a řidiče pro účely dopravního úřadu a následného vedení správního řízení. V tomto případě však soukromá osoba požádala nezávislého exekutora, aby osvědčil a zaznamenal skutkový děj, jehož bude svědkem. Nadto se nejednalo o audiovizuální záznam komplexně zachycující soukromé projevy řidiče, ale o slovní popis průběhu přepravy od jejího objednání po obdržení dokladu o zaplacení. S odkazem na ustanovení § 86 a § 88 občanského zákoníku zdůraznil žalovaný, že tato právní úprava míří primárně na obrazové a zvukové záznamy, u kterých je intenzita zásahu do soukromí nesrovnatelně vyšší, než u slovního popisu určitého děje. Citované ustanovení míří primárně na narušení soukromých prostor, kterými z povahy věci není vozidlo veřejně nabízející poskytnutí přepravních služeb. Exekutorský zápis pak nebyl pořízen pro úřední účely, ale pro soukromou osobu na její žádost. Žalovaný pak nesouhlasí ani s námitkou, že zachycovat projev druhých osob bez jejich vědomí lze pouze na základě předchozího povolení soudu v rámci k tomu určených právních institutů.

38. K neztotožnění řidiče poskytujícího přepravu žalovaný uvedl, že určení totožnosti řidiče z faktury ani není možné, neboť v rámci fungování aplikace Uber je na faktuře uveden vždy jen dopravce, nikoliv řidič. V podrobnostech k této argumentaci žalobce odkázal žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že exekutorská kandidátka k objednání přepravy použila fiktivní jméno, nijak nesnižuje hodnověrnost objednávacího procesu a provedení přepravy.

39. V případě hodnocení přitěžujících okolností žalovaný připustil, že jako přitěžující okolnosti byly zváženy skutečnosti, které jsou samostatnými skutkovými podstatami přestupků v případě, že je taxislužba provozována evidovaným vozidlem. Přestože ani v jednom z případů projednávaných v tomto řízení se žalobcem neměl žalobce evidované vozidlo, byly tyto okolnosti posouzeny správně. Z konstrukce zákona o silniční dopravě vyplývá, že evidence vozidla taxislužby je základní povinností každého dopravce, na kterou jsou vázány další povinnost (zajistit, aby bylo vozidlo řádně vybaveno taxametrem a označeno, řidičem vozidla je držitel oprávnění řidiče taxislužby etc.). I když je povinnost splnění těchto požadavků vázána na evidenci vozidla, je nutné jejich splnění či nesplnění posoudit jako polehčující či přitěžující okolnost. Tyto povinnosti jsou zákonem o silniční dopravě stanoveny za účelem ochrany zákazníků, tržního prostředí i daňových zájmů státu. Pokud žalobce nesplnil tyto povinnosti stanovené pro podnikání v silniční dopravě, není možné konstatovat, že by k těmto skutečnostem nemělo být přihlédnuto jen proto, že konstrukce zákona o silniční dopravě váže povinnost plnění jednotlivých podmínek zákona na splnění základní povinnosti evidence vozidla.

40. Co se týče nezohlednění majetkových poměrů žalobce a skutečnosti, že jeho personální substrát tvoří jedna osoba, uvedl žalovaný, že nelze souhlasit s názorem žalobce, že u právnických osob, v nichž figuruje jedna osoba, je nutné přihlížet k majetkovým poměrům i mimo korektiv likvidační pokuty. Zákonodárce použitím slova „zejména“ v ustanovení § 37 přestupkového zákona uvedl demonstrativní výčet okolností, k nimž se má při stanovování výše pokuty přihlížet. To znamená, že při stanovování výše pokuty se může, ale nemusí k tomuto výčtu přihlédnout, a zároveň je možné přihlédnout i k jakýmkoliv jiným skutečnostem. Povinnost přihlížet k osobním poměrům stanovil zákonodárce pouze u fyzických osob nepodnikajících v § 37 písm. f) přestupkového zákona, což dle žalovaného značí, že naopak majetkové poměry právnické osoby nepovažoval zákonodárce za časté kritérium hodné zmínky při stanovování výše pokuty. Žalovaný je toho názoru, že majetkové poměry právnické osoby by měly být posuzovány pouze ve výjimečných případech jako je například uplatnění zákazu likvidační pokuty. Na základě dostupných údajů žalovaný neshledal, že by byla pokuta pro žalobce likvidační, ani žalobce sám neuplatnil v průběhu žádné údaje o svých majetkových poměrech. Paralela ve vztahu k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob a v něm zakotveném obligatorním posuzování majetkových poměrů není případná vzhledem ke skutečnosti, že oblast trestního práva operuje s řádově výrazně vyššími peněžitými sankcemi, u nichž je zohlednění majetkových poměrů nutné. Dále žalovaný zdůraznil, že možnosti správních orgánů zjistit majetkové poměry osoby jsou oproti soudům značně omezené a je tedy na právnické osobě, tj. žalobci, aby prokázal, že na něj uložená pokuta bude mít likvidační dopad.

41. Tvrzení žalobce o nezákonné přitěžující okolnosti spočívající v konstatování, že dopravce provozující přepravy přes aplikaci Uber je možné považovat za členy organizované skupiny žalovaný odmítl. Žalovanému je dobře známo, že společnost Uber provozuje aplikaci s velkou mediální podporou vůči cestujícím, i organizační podporou vůči dopravcům. Dopravci a řidiči využívající aplikaci Uber v případě kontroly kontaktují stejného právního zástupce, který v některých případech ještě během kontroly dorazí na místo a uhradí za dopravce kauci. Následně mají prakticky všichni dopravci téměř jednotné právní zastoupení se stejnou argumentací včetně chyb. V případě pravomocného uložení sankce jsou následně veškeré pokuty hrazeny z účtu právního zástupce. Z jednání žalobce tedy vyplývá, že není pouhým jednotlivcem, který by si vyzkoušel aplikaci Uber bez vědomí toho, čeho se dopouští. Z toho žalovaný dovodil, že žalobci muselo být v rámci spolupráce se společností Uber známo, že svým jednáním získává neoprávněnou konkurenční výhodu, i když jeho jednání bylo zjevně protiprávní.

42. Délku vedeného řízení žalovaný nepovažuje za nepřiměřenou. Správní řád sice stanovuje pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí, avšak tyto mají smysl především v řízení o žádosti. V sankčních řízeních podle zákona o silniční dopravě je naopak možné vést řízení neomezeně dlouho, což také není žádoucí stav. Přestupkový zákon proto stanovuje jednotná pravidla běhu promlčecích lhůt. Tyto lhůty jsou nastaveny tak, že nehrozí, aby se o určitých skutcích vedlo řízení desítky let a pachatel jím byl nadměrně zatěžován. K rozhodnutí dojde zpravidla v jednotkách let od spáchání, což nemůže být považováno za zjevně nepřiměřenou dobu řízení vzhledem ke složitosti takového správního řízení a možnostem účastníků řízení takové jednání efektivně zdržovat.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

43. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

44. Městský soud o věci rozhodl bez jednání, neboť shledal, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou zjišťování skutkového stavu, pro kterou nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

45. Jak vyplývá z rekapitulační části, žalobce byl napadeným rozhodnutím uznán vinným za skutky ze dne 20. 2. a 22. 5. 2017. Oba případy se přitom liší v okolnostech a v procesním postupu, za nichž bylo deliktní jednání žalobce zjištěno. Správní orgány rozhodné skutečnosti v prvním případě vyvozují z exekutorského zápisu sp. zn. 091 EZ 19/17 vyhotovený soudní exekutorkou JUDr. IŠ resp. její pověřenou exekutorskou kandidátkou JUDr. MPH dne 20. 2. 2017. Ve druhém případě jsou podkladem protokol o kontrole č. T/20170522/2/Ry ze dne 1. 6. 2017 a jeho podkladové 3 záznamy přizvaných osob o kontrolní jízdě ze dne 22. 5. 2017.

46. Městský soud předesílá, že byť napadeným rozhodnutím uznal žalovaný žalobce vinným ze dvou skutků, žalobní námitky se koncentrují do dvou okruhů, které se týkají a) prvního případu, b) výše a přiměřenosti výsledné sankce.

47. Exekutorský zápis sp. zn. 091 EZ 19/17 obsahuje 6 bodů. V prvním je shrnuto zadání zápisu, jehož úkolem má být osvědčení skutkového děje, který za účasti exekutorské kandidátky nastane v souvislosti s objednávkou vozu prostřednictvím mobilní aplikace UBER a osvědčení stavu – zejména, zda je vozidlo přistavené na základě objednávky mobilní aplikací UBER označeno jako vozidlo taxislužby, zda je uvnitř vozidla viditelný taxametr, ceník jízdného, jméno a příjmení, příp. obchodní firma dopravce a průkaz řidiče taxislužby. Ve druhém bodu je shrnut průběh objednávky prostřednictvím mobilní aplikace UBER – registrace byla na jméno Y, byla zadána výchozí a cílová destinace jízdy. Na displeji mobilního telefonu v 13:12 se objevil časový údaj přistavení vozidla, jméno řidiče „J“, fotografie řidiče, počáteční znaky registrační značky vozu „4 AK XXXX“, typ vozidla Hyundai. Bod třetí shrnuje seznámení s řidičem a s podobou a výbavou vozidla – vůz nebyl označen symboly taxislužby, nenacházel se tam taxametr, ceník jízdného, kniha taxametru, záznam o přepravě, průkaz řidiče taxislužby, ani informace o jméně a příjmení, příp. obchodní firmy dopravce, ani průkaz řidiče taxislužby. Dle zápisu se kandidátka zeptala řidiče na jeho jméno – to v exekutorském zápise však není uvedeno.

48. V bodu čtvrtém popisuje zápis příjezd na místo objednávky, zaplacení částky v hotovosti 100 Kč, doručení stvrzenky s údaji o jízdě na email [email protected]. V bodu pátém obdobně kandidátka shrnuje, že v den přepravy na webovém rozhraní UBER bylo možno stáhnout fakturu za poskytnuté služby. V bodu šestém kandidátka prohlašuje, že se skutkový děj a stav odehrál tak, jak je uvedeno v zápise.

49. Exekutorský zápis obsahuje přílohu 1) s pověřením exekutorské kandidátky k vykonávání úkonů exekuční činnosti, přílohu 2) snímek obrazovky aplikace z času 13:12– obsahuje text „Setkáme se na místě vyzvednutí poblíž Drtinova 467/2A“, polohu auta s textem „Příjezd 7 min“, tabulku s fotografií obličeje muže s brýlemi, text: „X *, Hyundai i 20, 4 AK XXXX“. Příloha 3 obsahuje fotografii automobilu světlé barvy, tovární značky Hyundai, RZ: 4 AK 5730., příloha 4 obsahuje fotografii přední části vozu: pravé rameno řidiče a jeho mobilní telefon umístěný na palubní desce. Příloha 5 obsahuje stvrzenku UBER: datum přepravy 20. února 2017, cena: 93,89 Kč, čas jízdy 13:15 – 13:25, text „Vezl/a tě X, hodnocení 4,10, čas cesty 9:24, uberPOP“. Příloha 6 obsahuje fakturu vystavenou na jméno Y ve jménu společnosti žalobce.

50. Žalobce byl seznámen se zahájením řízení o tomto skutku dne 5. 1. 2018. V rámci vyjádření k věci dne 8. 1. 2018 popřel, že by exekutorské kandidátce vůbec poskytl přepravu, navrhl proto, aby byl vyslechnut jako svědek řidič, který měl fyzicky přepravu exekutorské kandidátce poskytnout.

51. Správní orgán I. stupně tento důkazní návrh neakceptoval, již dne 17. 1. 2018 oznámil žalobci ukončení dokazování a dne 15. 2. 2018 vydal prvostupňové rozhodnutí I.

52. I v odvolání ze dne 19. 2. 2018 (a v jeho doplnění ze dne 23. 10. 2020) žalobce namítl (krom námitek vůči zákonnosti exekutorského zápisu), že ani exekutorský zápis neobsahuje ztotožnění řidiče, který poskytl cestujícím přepravu, popřel, že by exekutorské kandidátce poskytl přepravu, namítl, že v tomto případě správní řízení nemůže vycházet z jediného důkazu.

53. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.

54. Dle stěžejní námitky žalobce není možné v přestupkovém (trestním) řízení v případě prvostupňového rozhodnutí I. vycházet z jediného důkazu, kterým je exekutorský zápis (pořízený dle názoru žalobce v rozporu s pravomocemi exekutora). Podle žalobce v přestupkovém řízení nebyl proveden žádný zákonný důkaz, ze kterého by bylo možno určit, kdo byl dopravcem ani kdo byl řidičem předmětné přepravy.

55. Podle § 21 exekučního řádu „Exekutor může koncipienta písemně pověřit prováděním úkonů, které jsou předmětem exekuční činnosti nebo další činnosti.“ 56. Podle § 77 exekučního řádu k dalším činnostem prováděných exekutorem vyplývá, že „Exekutor na žádost sepíše exekutorský zápis o osvědčení skutkového děje nebo stavu věci, například splnění dluhu, stavu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostor, jestliže jimi mohou být prokázány nároky v řízení před soudem nebo jiným státním orgánem a jestliže se skutkový děj udál v přítomnosti exekutora nebo jestliže se exekutor přesvědčil o stavu věci.“ Podle § 79 odst. 2 exekučního řádu je exekutorský zápis veřejnou listinou.

57. Z obsahu exekutorského zápisu je zřejmé, že byl sepsán na základě soukromoprávní dohody exekutorky a Sdružení provozovatelů TAXIslužby z.s., šlo o dohodu, která měla nesporně sloužit uvedenému sdružení jako osvědčení skutkového děje pro jeho potřeby a zvážení, zda může posloužit k ochraně jeho práv, tedy k prokázání jeho práv či nároků. Městský soud si jen obtížně představuje situaci, kdy by taková dohoda byla sepsána zcela bezdůvodně bez dalšího využití pro potřeby objednavatele. Uzavření takové soukromoprávní dohody není zakázáno, stejně tak není zakázáno, aby pro potřeby soukromého subjektu byl na základě dohody sepsán exekutorský zápis, popisující určitý skutkový stav. Městský soud má za to, že exekutorský zápis nezákonným způsobem získán nebyl.

58. Další otázkou je použití takové listiny pro jiné potřeby, než pro kterou byla pořízena. Podle názoru městského soudu je exekutorský zápis listinou a lze ji použít jako důkazní prostředek i ve správním řízení, tj. i v řízení o přestupku. Podle § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) „K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.“. To znamená, že jako důkazní prostředek bylo možno v této věci exekutorský zápis použít, jednak proto, že výčet možných důkazních prostředků je demonstrativní, takže nelze vyloučit použití i jiných, výslovně nevyjmenovaných dokumentů a jednak proto, že jde zcela nepochybně o listinu.

59. Pro účely dokazování ve správním řízení pak ustanovení § 53 odst. 3 správního řádu stanoví, že „Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“ Z uvedeného ustanovení vyplývá, že i ve vztahu k listině, která má povahu veřejné listiny je možná procesní obrana v tom smyslu, pokud je prokázán opak obsahu této listiny.

60. Exekutorský zápis jako důkaz aproboval Městský soud v Praze již v řízení pod sp. zn. 10 A 121/2017 a sp. zn. 5 A 84/2017. Již tehdy byl toho názoru, že nemusí jít o absolutní a jediný možný důkaz ve správním řízení. V rozsudku ze dne 14. 11. 2019, č. j. 10 A 121/2017 – 39 aproboval jako stěžejní sice skutková zjištění dle tehdejšího exekutorského zápisu. Současně ale vycházel z toho, že tehdejší žalobkyně neprokázala „jinou verzi skutkového stavu, než byl prokázán exekutorským zápisem. Právě naopak, žalobkyně v průběhu řízení nepřišla kromě paušálního popření zákonnosti exekutorského zápisu se žádnou alternativní skutkovou verzí, kterou by věrohodně co do tvrzení i důkazů dokládala, že se skutkový děj úplatné přepravy odehrál jinak, nežli jak o tomto skutkovém ději vypověděl exekutorský zápis.“ V této věci navíc byl ve správním řízení proveden i výslech svědka. Správní orgány proto nevycházely jen a výlučně z exekutorského zápisu, jehož obsah navíc nebyl relevantně ze strany tehdejší žalobkyně ani zpochybněn.

61. O takovou situaci však v projednávané věci nejde. Městský soud poukazuje na to, že žalobce již ve vyjádření k zahájení řízení k důkazu a k popření exekutorského zápisu navrhl výslech řidiče, který měl poskytnout přepravu. Žalobce totiž učinil spornou otázku, zda jím byla přeprava exekutorské kandidátce vůbec poskytnuta. Jak vyplývá z exekutorského zápisu i z podkladů správního spisu, totožnost řidiče nebyla v průběhu správního řízení zjišťována. Exekutorský zápis obsahuje toliko označení, že přepravu provedl „Jozef“, přičemž u toho označení řidiče byla přiložena fotografie malých rozměrů. Z těchto údajů identita řidiče patrná není.

62. Dle názoru městského soudu bylo povinností správního orgánu, aby v zájmu dostatečně zjištěného skutkového stavu, který je nutno v dostatečné míře prokázat zejména v řízení o přestupku (srov. § 50 správního řádu), vyzval žalobce, aby svůj návrh konkretizoval a aby mu byl dán dostatečný prostor k procesní obraně.

63. Soud totiž žalobci přisvědčil v tom, že absence výslechu svědka – řidiče (přes opakovaný důkazní návrh žalobce) může mít v projednávané věci za následek neúplně či nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Spornou je totiž otázka, zda 20. 2. 2017 skutečně byla exekutorské kandidátce poskytnuta přeprava řidičem „X“ ve jménu fakturujícího dopravce (tj. žalobce).

64. O průběhu přepravy vypovídá ve správním spise totiž jen exekutorský zápis. V prvostupňovém rozhodnutí II. pak sám správní orgán I. stupně připouští, že i proti veřejné listině, jíž je exekutorský zápis, se připouští důkaz opaku. Současně však konstatoval, že ve správním řízení nebyl žádný takový důkaz předložen (str. 3 dole). Pominul však zcela, že žalobce výslech svědka – řidiče ve správním řízení navrhoval. S tímto důkazním návrhem (např. proč pro projednávanou věc nebyl tento výslech podstatný) se správní orgán I. stupně nijak nevypořádal a důkaz neprovedl (uvedl pouze tolik, že řidiče nebylo možno identifikovat z listinných podkladů). Žalovaný poté v napadeném rozhodnutí aproboval na straně 5 neprovedení tohoto svědeckého výslechu. To odůvodnil tím, že vzhledem k principu fungování služby UBER řidič a dopravce museli jednat ve shodě, přičemž o osobě dopravce (tj. žalobce) vzhledem k přílohám exekutorského zápisu není pochyb. Měl tedy za to, že bylo prokázáno, že přepravu žalobce jako dopravce poskytl a že tato skutečnost pro uznání viny je dostačující. Podle žalovaného není nezbytné znát identitu řidiče, který konkrétně přepravu poskytl, na okraj na jiném místě napadeného rozhodnutí (str. 10) pak konstatuje, že vzhledem ke srovnání uživatelských profilů aplikace UBER, který je součástí spisu v obou společně projednávaných případech, je pravděpodobné, že řidičem mohl být tatáž osoba (uvedl, že v případě přepravy ze dne 22. 5. 2017 byl jako řidič ztotožněn X).

65. Především - podle názoru městského soudu bylo v možnostech správního orgánu identifikovat osobu řidiče i v projednávané věci. Stěžejní je pak to, že žalobce již od správního řízení tvrdí a namítá, že fakticky přepravu neposkytl. Následkem postupu správních orgánů, které důkazní návrh – výslech řidiče – neakceptovaly, se pak nacházel v pozici, kdy mu bylo k tíži kladeno deliktní jednání, o němž byl exekutorskou kandidátkou sepsán exekutorský zápis, aniž mu bylo reálně umožněno se proti obsahu a průběhu skutkového děje účinně procesně bránit svým důkazním návrhem. Proto bylo na místě, aby žalovaný, pokud snad pochyboval o identitě řidiče, vyzval žalobce o přesnou specifikaci a konkretizaci řidiče, který by mohl být eventuálně vyslechnut jako svědek, aby tak v konfrontaci s exekutorským zápisem a jeho podklady vypovídal o průběhu přepravy dne 20. 2. 2017. Úvahy žalovaného o nepotřebnosti svědeckého výslechu řidiče, které stojí na tom, že žalovaný zná princip fungování aplikace UBER, se sice mohou jevit jako logické, nicméně nelze ani vyloučit variantu, že v rámci „konkurenčního boje“ by profil žalobce byl zneužit. Hodnocení svědecké výpovědi v konfrontaci s exekutorským zápisem a jeho přílohami by pak podle názoru městského soudu poskytlo ucelený přehled o tom, zda přeprava byla uskutečněna skutečně řidičem, který jednal ve jménu žalobce a tudíž zda je toto jednání přičitatelné žalobci.

66. Správní orgány takto nepostupovaly. Již jen pro tuto vadu správního řízení nezbylo městskému soudu, než napadené rozhodnutí zrušit bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

67. Z hlediska procesní ekonomie však městský soud považuje za nezbytné vyjádřit se i k námitkám proti výši výsledné sankce. Ta byla, jak je výše uvedeno, snížena z původní celkové výše 270.000 Kč (dle prvostupňového rozhodnutí I - 150.000 Kč a dle prvostupňového rozhodnutí II 120.000 Kč) na 130.000 Kč.

68. Žalobce nejprve namítl nesprávné posouzení přitěžujících a polehčujících okolností (k tíži přičtené i jednání, které může být spácháno jen vozidlem evidovaným k provozování taxislužby - přičtení absence střešní svítilny s nápisem TAXI, nevybavení taxametrem), nesouhlasí s názorem, že uváděné skutkové podstaty jsou stanoveny i na ochranu spotřebitelů a je ohroženo vedení řádného účetnictví.

69. K těmto námitkám se v typově obdobných věcech vyjádřil v poměrně nedávné době již i Nejvyšší správní soud. Ten se v rozsudku ze dne 28. 5. 2021, č. j. 1 As 286/2020 – 38, plně ztotožnil se závěry městského soudu. Uvedl, že „výčet v § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky je toliko demonstrativní. Správní orgán proto v odůvodněných případech přihlédne i k jiným okolnostem, pokud mohou ovlivnit posouzení celkové závažnosti přestupku. Konkrétně Nejvyšší správní soud uvedl, že neoznačení vozidla a jeho nevybavení taxametrem lze samostatně sankcionovat pouze při provozování taxislužby evidovaným vozidlem. Tato zjištění nebyla samostatným předmětem řízení a nebyla stěžovateli přičítána při posuzování viny i trestu zároveň. Zohledněním těchto skutečností jako přitěžujících okolností správní orgány zamýšlely odlišit situaci, kdy dopravce nezařadí vozidlo do evidence vozidel taxislužby, ale jinak toto vozidlo splňuje veškeré požadavky na vozidla taxislužby, od situace, kdy dopravce vozidlo nezaeviduje a zároveň nesplňuje ani další zákonné požadavky. Tímto postupem tedy správní orgány odlišily závažnější a společensky škodlivější protiprávní jednání od administrativního deliktu, který by mohl spočívat v provozování řádně vybaveného vozidla, které dopravce pouze opomněl nahlásit do příslušné evidence, nebo bylo z evidence vyřazeno. Takto zohledněné závažnější jednání stěžovatele v sobě zahrnuje také ohrožení zájmů na ochraně spotřebitele a řádném vedení účetnictví, a to v souvislosti s absencí taxametru ve vozidle.“ 70. Žalobce v žalobě poukázal na to, že přestupky měl spáchat ve dnech 20. 2. 2017 a 22. 5. 2017. V prvním případě (jednání 20. 2. 2017) bylo řízení zahájeno 5. 1. 2018, prvostupňové rozhodnutí I bylo vydáno 15. 2. 2018, odvolání a jeho doplnění žalobce podal ve dnech 15. 2. 2018, 19. 2. 2018 a 23. 10. 2020. Ve druhém případě (jednání 22. 5. 2017) žalobce nejprve dne 2. 6. 2017 podal námitky do kontrolního protokolu ze dne 1. 6. 2017 (vyřízeny byly 19. 6. 2017), řízení bylo zahájeno dne 28. 8. 2017, bylo provedeno ústní jednání dne 4. 10. 2017, dne 9. 10. 2017 se k věci žalobce vyjádřil, prvostupňové rozhodnutí II. bylo vydáno 26. 10. 2017. Odvolání a jeho doplnění bylo podáno ve dnech 30. 10. a 2. 11. 2017. Napadené rozhodnutí bylo vydáno 27. 10. 2020. Celková doba, která uplynula od přestupkového jednání, přesáhla v obou případech 3 roky /což ostatně mělo u jednoho z původně trestaných přestupků prvostupňovým rozhodnutím II. dle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě za následek prekluzi, ve zbytku však nikoliv, pozn. městského soudu/.

71. Stěžejní prodleva v projednávané věci byla způsobena délkou odvolacího řízení, což mohlo být, jak naznačuje závěr odůvodnění napadeného rozhodnutí, způsobenou i pandemickou situací, v důsledku s tím souvisejícího krizového stavu na území České republiky a omezených činností správních orgánů.

72. V rozsudku ze dne 28. 5. 2021, č. j. 1 As 286/2020 – 38 Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od jiného rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019-28, podle nějž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva neplyne výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních (a tedy i v přestupkových) řízeních „kompenzovaly“ nepřiměřenou délku řízení zmírněním trestu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že zákonodárce se výslovně rozhodl pro tuto formu „kompenzace“ pouze v případě ukládání trestů v trestním řízení. Rovněž Ústavní soud požadavek snížení trestu jako formy kompenzace nepřiměřené délky řízení neformuloval jako obecné pravidlo. Jedná se o prostředek, který lze užít po posouzení všech individuálních okolností a řady kritérií. Délka správního řízení tak může být správním orgánem zohledněna, nejde však o úvahu, která by byla povinná, pokud správní orgán neshledá délku řízení významnou z hlediska individualizace trestu. Navíc, jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudcích v obdobných věcech ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019-28, ze dne 28. 5. 2021, č. j. 1 As 286/2020 – 38 aj. že nedodržení pořádkových lhůt pro vydání rozhodnutí podle správního řádu je vadou správního řízení, avšak tato vada nemůže bez dalšího založit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Žalobce navíc zákonnými prostředky podle správního řádu, resp. soudního řádu správního, proti nečinnosti žalovaného nebrojil.

73. Rovněž Nejvyšší správní soud v jiném rozsudku ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 As 374/2020 – 35 připustil, že označení dopravců poskytujících přepravu přes aplikaci Uber jako organizované skupiny není v kontextu zavedeného vnímání organizované (zločinecké) skupiny podle trestněprávní legální definice zcela příhodné. Na druhou stranu Nejvyšší správní soud konstatoval ve shodě s městským soudem, že tito dopravci mají totožné široké právní zázemí a zastoupení, a nelze tak hovořit o činnosti nijak nepropojených samostatných dopravců. Nejvyšší správní soud k tomu připomíná rozsudek SDEU ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. C-434/15, „Uber Spain“, ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že role aplikace Uber není omezena na pouhé zprostředkování služeb mezi řidičem a cestujícím. Soudní dvůr přitom zvážil s ohledem na stanovisko generálního advokáta, že Uber má rozhodující vliv na podmínky, za kterých řidiči poskytují své služby: stanovuje maximální cenu jízdy a danou částku vybírá předtím, než část z této sumy vyplatí řidiči, vykonává určitou kontrolu kvality vozidel a chování řidičů. Právě tuto organizovanost dopravců ve svých rozhodnutích správní orgány zdůrazňovaly a jejich formulace nečiní jejich rozhodnutí nezákonná.

74. Ve všech těchto námitkách, jimiž žalobce brojil proti nepřiměřenosti sankce se tedy městský soud, vycházeje z judikatury Nejvyššího správního soudu, se žalobcem neztotožnil.

75. Žalobce konečně namítl nedostatečné posouzení osobních a majetkových poměrů.

76. K stěžejním principům, na nichž žalobce staví tuto námitku, se již vyjádřila judikatura Nejvyššího správního soudu. V rozsudcích ze dne 27. 5. 2021, č. j. 1 As 374/2020 – 42 a ze dne 20. května 2021, č. j. 1 As 373/2020 – 40, Nejvyšší správní soud setrval na tom, že podle usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 9/2008-133 platí, že odmítne-li účastník řízení doložit nebo nedoloží-li své majetkové poměry, je správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení. Nevede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán učinit základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení i na základě odhadu (tzn. do určité míry obdobně jako trestní soud při posouzení majetkových poměrů pachatele odhadem při určování výměry peněžitého trestu; obdobně též rozsudky ze dne 26. 7. 2018, č. j. 2 As 425/2017-33, nebo ze dne 17. 10. 2018, č. j. 6 As 311/2017-41).

77. Nejvyšší správní soud dospěl v usnesení č. j. 1 As 9/2008-133 k závěru o nutnosti užití korektivu zákazu likvidační pokuty. Dřívější právní úprava odpovědnosti za přestupky totiž neřadila osobní a majetkové poměry pachatele mezi taxativně určená kritéria pro výměru pokuty. S ohledem na taxativní povahu výčtu se proto Nejvyšší správní soud rozhodl pro užití korektivu v situacích, kdy pachateli přestupku hrozí natolik vysoká pokuta, že by mohla mít z ústavního hlediska nepřípustnou likvidační povahu.

78. Obecně však platí, že výčet okolností, k nimž správní orgán při určování druhu a výměry správního trestu přihlíží, je demonstrativní. Správní orgán musí zhodnotit všechny relevantní okolnosti posuzovaného skutku, avšak není povinen se vyjadřovat ke všem okolnostem uvedeným v zákoně, nejsou-li v konkrétním případě dány (Brož, J. In: Bohadlo, D. a kol. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, komentář k § 37). Není proto třeba, aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem zkoumaly naplnění každého z nich (nebo jakéhokoliv myslitelného kritéria nad rámec výslovného demonstrativního výčtu). Účelem daného ustanovení je poskytnout správním orgánům kritéria k potřebné individualizaci ukládané sankce tak, aby nebyla arbitrární a pouze obecně odůvodněná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1 As 80/2020-36).

79. Majetkové poměry stěžovatele jsou jednou z okolností významných pro určení individuální výše sankce, včetně požadavku na její nelikvidační výši. Samotné majetkové poměry pachatele bez dalšího automaticky nevedou k uložení nižšího trestu, vedou však k individualizaci uloženého trestu tak, aby uložený trest splnil své funkce (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2021, č. j. 1 As 498/2020-29). K majetkovým poměrům přestupce tedy správní orgán přihlédne jako k jedné z okolností při určování druhu a výměry správního trestu, je-li to pro uložení zamýšlené sankce relevantní.

80. Správní orgány nejsou podle názoru Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 27. 5. 2021, č. j. 1 As 374/2020 – 42 a ze dne 20. května 2021, č. j. 1 As 373/2020 – 40) povinny hodnotit majetkové (a osobní) poměry pachatele vždy, přestože obecně hodnoceny být mohou a mají, je-li to důvodné. Je-li ukládaná pokuta tak nízká, že z podstaty věci nemůže mít likvidační charakter (typicky v řádech stovek korun), nejsou správní orgány povinny majetkové poměry přestupce hodnotit. Pokuty ve výši, která likvidační charakter zásadně nepůsobí, ale v konkrétním případě jej mít mohou (v řádech desítek tisíc korun), vyžadují, aby se správní orgán majetkovými poměry pachatele zabýval, tím spíše, poukazuje-li na likvidační charakter pokuty sám pachatel. V případech pokut v řádech vyšších statisíců až milionů korun pak je potřeba, aby správní orgány vždy, tj. i bez námitky pachatele, zkoumaly jeho osobní a majetkové poměry. Hranice mezi jednotlivými kategoriemi se navíc proměňují v čase a také s ohledem na osobní poměry nebo povahu činnosti přestupce (Grygar, T. Specifika řízení o přestupku právnické osoby. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 99-100).

81. Skutečnosti svědčící o hrozbě existenčního ohrožení stěžovatele nebo jeho podnikatelské činnosti v důsledku výše pokuty však v nyní posuzované věci nevyšly najevo. Z napadeného rozhodnutí totiž plyne, že stěžovatel k prokázání svých osobních a majetkových poměrů neposkytl potřebnou součinnost, o kterou jej magistrát požádal již v oznámení o zahájení řízení ze dne 5. 1. 2018 resp. ze dne 28. 8. 2017. V oznámení jej současně poučil o případné nutnosti stanovení majetkových poměrů odhadem, nebude-li žalobcem v tomto směru se správním orgánem spolupracovat, což se také stalo.

82. Prvostupňové rozhodnutí I. přihlédlo k rozsudku Nejvyššího správního soudu týkajícího se obdobných skutkových okolností ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 266/2014 – 41. Nejvyšší správní soud v něm aproboval jako nelikvidační pokutu ve výši 100 000 Kč. Taktéž prvostupňové rozhodnutí II. přihlédlo k rozsudkům Nejvyššího správního soudu týkajícího se obdobných skutkových okolností ze dne 29. 2. 2012, 3 As 25/2011 – 68 a ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 266/2014 – 41. Nejvyšší správní soud v nich aproboval jako nelikvidační pokuty ve výši 50.000 Kč a 100 000 Kč. Všechny tyto výše jistě nemohly být určující pro ukládání pokuty žalobci, avšak mohly být dostatečným vodítkem alespoň pro „obraznou“ představu odhadu o nelikvidační výši pokuty.

83. Žalovaný při hodnocení možné likvidační intenzity výše pokuty pro žalobce rovněž provedl odhad. Vycházel z aprobované „nelikvidační výše pokuty“ dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 266/2014 – 41. K tomu zohlednil, že žalobce je právnickou osobu, že podniká ve větším rozsahu, že porušení zákona bylo zjištěno ve dvou případech v krátké době a vycházel i z informací v obchodním rejstříku. V důsledku pandemické situace poté prodloužil lhůtu k úhradě pokuty na 7 měsíců.

84. Je zjevné, že správní orgány kvůli pasivitě žalobce při odhadu vycházely pouze ze znalostí obdobných případů, v nichž byly akceptovány pokuty v určité výši. Skutečnosti o hospodaření žalobce, které by jinak vyplývaly z obchodního rejstříku, nebylo možno ověřit, neboť, jak ověřil i městský soud, žádné takové dokumenty ve Sbírce listin u žalobce založeny nejsou. Namítá-li proto žalobce, že správní orgány neprovedly odhad dostatečně a co dalšího dle jeho názoru měly správní orgány zohlednit (účinky, důsledky trestu, počet zaměstnanců žalobce), měl v průběhu správního řízení poskytnout základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a také je věrohodným způsobem doložit či umožnit správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost (usnesení č. j. 1 As 9/2008-133, bod 38). Úroveň součinnosti účastníka řízení tak do značné míry ovlivňuje výslednou preciznost posouzení možné likvidační povahy pokuty ve vztahu k jeho poměrům (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021, č. j. 1 As 374/2020 – 42 a ze dne 20. května 2021, č. j. 1 As 373/2020 – 40).

85. Městský soud nepřisvědčil žádné z výše uvedených námitek poukazujících na nepřiměřenost výsledné pokuty 130.000 Kč. Ve výsledku se také neztotožnil se žalobní námitkou, že by žalovaný (resp. magistrát) nedostál požadavkům na individualizaci trestu.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

86. Městský soud k námitce žalobce shledal, že žalovaný a správní orgán I. stupně neúplně zjistili skutkový stav ohledně přepravy, jejíž průběh zachycuje zápis exekutorské kandidátky 091 EZ 19/17 ze dne 20. 2. 2017. Pro neprovedený výslech řidiče, který konkrétně měl dle zápisu provést přepravu, zůstalo totiž sporné, jaké byly okolnosti prováděné přepravy. Městský soud proto zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

87. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán. V dalším řízení tedy bude na žalovaném, aby zjistil totožnost řidiče, provedl jeho svědecký výslech a zjištěné skutečnosti konfrontoval s exekutorským zápisem.

88. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobce měl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů v řízení přísluší. Náklady řízení představují jednak částku 3.000 Kč za soudní poplatek zaplacený z podané žaloby a odměnu za zastoupení advokátem. Soud přiznal žalobci odměnu za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí, podání žaloby - § 7, 9, 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění pozdějších předpisů) po 3.100 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč. K této částce pak byla připočtena daň přidané hodnoty (1.428 Kč), kdy zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně. Celkem odměna za zastoupení představuje částku 11.228 Kč. K náhradě nákladů stanovil žalovanému přiměřenou lhůtu.