č. j. 10 A 178/2019- 53

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: J. M., IČ X sídlem X zastoupená Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2019, č. j. X takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v rozhodném znění (dále jen „zákon o silniční dopravě“) tím, že - podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o silniční dopravě v rozporu s § 21 odst. 3 písm. c) bod 1 zákona o silniční dopravě nezajistil, aby při poskytování přepravy dne X od X do X, na trase X, vozidlo taxislužby tovární značky X, bylo viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně, - podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o silniční dopravě v rozporu s § 21 odst. 3 písm. c) bod 2 zákona o silniční dopravě nezajistil, aby při poskytování přepravy dne X od X do X, na trase X, vozidlo taxislužby tovární značky X, bylo viditelně a čitelně označeno jménem a příjmením dopravce umístěným na vozidle, - podle § 35 odst. 2 písm. n) zákona o silniční dopravě v rozporu s § 21 odst. 3 písm. d) bod 1 zákona o silniční dopravě nezajistil, aby při poskytování přepravy dne X od X do X, na trase X, vozidlo taxislužby tovární značky X, vybaveno měřicí sestavou taxametru, splňující požadavky zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, jejíž součástí je taxametr, měřicí převodník ujeté vzdálenosti, paměťová jednotka a tiskárna.

2. Žalobce se následně žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 3. 9. 2019, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k odvolání žalobce částečně změnil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17.7.2019, č.j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve výši pokuty (ze 150.000 Kč na 30.000 Kč) a ve zbytku jej potvrdil. Alternativně se žalobce domáhá snížení uložené pokuty.

II. Napadené rozhodnutí

3. V napadeném rozhodnutí žalovaný neshledal prvostupňové rozhodnutí nezákonným ani nepřezkoumatelným. Z prvostupňového rozhodnutí dle žalovaného jasně vyplývá, že předmětem sporu je to, zda došlo k uzavření předchozí písemné smlouvy dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, čímž by byly splněny podmínky pro využití možnosti výjimky z povinnosti označit vozidlo a vybavit jej taxametrem. Žalovaný dále pokračoval, že pokud dopravce při evidenci vozidla taxislužby ve smyslu 21a odst. 2 písm. b) zákona o silniční dopravě prohlásí, že bude poskytovat přepravy výhradně na základě předchozích písemných smluv, pak smí využívat zákonné výjimky z označení a vybavení vozidla taxametrem. Prohlášení dopravce ve smyslu § 21a odst. 2 písm. b) zákona o silniční dopravě je svou povahou čestné prohlášení, které nemůže samo o sobě nijak zaručit, jaký typ přepravních služeb bude nakonec dopravce poskytovat. Pokud dopravce následně bude poskytovat anonymní pohotovostní přepravní služby typické pro „klasickou“ taxislužbu, aniž by předchozí písemné smlouvy se stanovenými náležitostmi skutečně uzavíral, textace § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě mu neumožňuje tuto výjimku využít, bez ohledu na to, co o svém podnikání při evidenci vozidla prohlásil. Pokud je předchozí písemná smlouva uzavřena, dopravce může využívat výjimky z označení a vybavení vozidla stanovené v § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Pokud však tato smlouva uzavřena není, nesmí dopravce výjimky využít a má povinnost zajistit provedení přepravy formou „klasické“ taxislužby vozidlem řádně označeným a vybaveným podle § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě, bez ohledu na skutečnost, že má vozidlo evidované jako vozidlo bez taxametru. Pokud tedy správní orgán I. stupně shledal, že nebyla řádně uzavřena smlouva splňující požadavky § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, postupoval správně, když dopravce sankcionoval za neoznačení vozidla a jeho nevybavení taxametrem.

4. Žalovaný se dále zabýval rozborem konkrétních požadavků vyjádřených v § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, při jejichž splnění je možno provozovat taxislužbu i bez taxametru a označeného vozidla, východiskům správního orgánu I. stupně a vývojem právní úpravy, která právě režim uváděný v § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě umožnila. Žalovaný konstatoval, že předpokladem taxislužby na základě předchozí písemné smlouvy je to, že cestující je v pozici spotřebitele seznámen s tím, že se neuplatní některá zákonná ustanovení určená na jeho ochranu, neboť si pravidla přepravy dojednal právě v této písemné smlouvě. Jednou z podmínek, kterou zákonodárce stanovil, byl právě zákaz uzavření této smlouvy bezprostředně před přepravou. Pojem bezprostředně je pak dle žalovaného nutno vykládat v kontextu daného ustanovení. Pokud by byla bezprostřednost uzavření smlouvy před přepravou jediným nedostatkem procesu uzavření této smlouvy, je vysoce pravděpodobné, že by tento nedostatek sám o sobě nenaplnil materiální stránku deliktu a nebyl tedy protiprávním jednáním hodným potrestání. Odvolací orgán tedy dospěl k závěru, že pojem bezprostředně je určením času, který je však vždy nutné vykládat vzhledem ke smyslu celého § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. I pokud by v tomto případě bylo možné konstatovat, že smlouva byla uzavřena bezprostředně před přepravou, není tato bezprostřednost jediným nedostatkem této smlouvy.

5. Co se týče údaje o přepravovaných osobách, souhlasil žalovaný se žalobcem v tom, že zákon o silniční dopravě nikde nestanovuje, jakým způsobem mají být definováni cestující, avšak upozorňuje, že smyslem § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě je jedinečná identifikace poskytované přepravy. V obecné rovině tedy lze přisvědčit žalobci, že v předchozí písemné smlouvě nemusí být vždy uvedena jména cestujících, bude-li zřejmé provést jejich identifikaci na základě jiných ukazatelů a celkového kontextu. Avšak dle žalovaného již nelze přisvědčit žalobci v tom, že ke splnění podmínek je bez dalšího dostačující povšechně uvést maximální počet přepravovaných osob, tedy pravděpodobně kapacitu vozidla.

6. Žalovaný dále zdůraznil, že z dikce § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě vyplývá, že základním předpokladem předchozí písemné smlouvy je, aby před přepravou existoval strukturovaný dokument shrnující podmínky přepravy. Dle spisového materiálu však aplikace Uber generuje dokument nazvaný přepravní smlouva až po přepravě. Tato skutečnost vyplývá z toho, že v tomto dokumentu je uvedeno cílové místo přepravy odlišné od objednávky, pravděpodobně se jedná o skutečné místo ukončení přepravy. V dokumentu je také uveden čas přepravy „po 15:05“, což je čas ukončení přepravy, nikoli jejího zahájení. Skutečné cílové místo přepravy a čas jejího ukončení by nemohly být známy dopravci, pokud by tato smlouva opravdu vznikla již před přepravou. Pokud je zjevné, že dopravce neuzavřel předchozí písemnou smlouvu vyhovující požadavkům zákona o silniční dopravě, není možné takové jednání akceptovat a nevynucovat dodržování zákona.

7. Žalovaný se tedy se správním orgánem I. stupně ztotožnil v tom, že žalobce nesplnil podmínky § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě a naplnil tak skutkové podstaty deliktů, které jsou mu vytýkány v prvostupňovém rozhodnutí. Dále se pak žalovaný zabývá společenskou škodlivostí deliktů spáchaných žalobcem, přičemž zde se již od závěrů správního orgánu I. stupně odklání. Žalovaný reflektoval vývoj ukládání peněžitých sankcí v případě dopravců poskytujících své služby přes platformu Uber, kteří nesplňovali podmínky zákona o silniční dopravě, a bylo tedy na místě ukládat jim značně vysoké pokuty. Toto však dle žalovaného není případ žalobce. Žalobce je podnikající fyzickou osobou a je držitelem koncese na silniční motorovou dopravu – osobní provozovanou vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče. Taxislužbu provozoval vozidlem evidovaným jako vozidlo bez taxametru. Je dlouhodobým držitelem oprávnění řidiče taxislužby a rovněž osvědčení o složení zkoušky z pražského místopisu. Žalobce tedy dle žalovaného splnil všechny podmínky, aby mohl jako živnostník podnikat v taxislužbě, což žalovaný vyhodnotil jako významné polehčující okolnosti, které by měly být zohledněny v uložené pokutě. Žalovaný reflektoval také to, že mimo spáchání více přestupků, které však vyplývalo ze samotného nesplnění požadavku na uzavření písemné smlouvy, nebyly shledány žádné přitěžující okolnosti.

8. Dalším významným faktorem je posouzení splnění požadavků na „smluvní“ taxislužbu, přestože nebyla řádně uzavřena písemná smlouva ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Žalovaný hodnotí smysl předmětného zákonného ustanovení a skutečných podmínek, za nichž byla cestujícím poskytnuta přeprava, přičemž dospěl k úvaze, že ačkoliv aplikace Uber nesplnila požadavky § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, přesto cestujícím poskytla nadstandardní informace o jim poskytnuté přepravě a umožnila jim svobodně se rozhodnout, jestli chtějí takovou službu využít. Zároveň však žalovaný apeloval na důležitost dodržování podmínek formulovaných v § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, zmínil potřebu, aby tento způsob provozování taxislužby nebyl nadužíván, respektive neoprávněně využíván. Je na dopravci samotném, aby spolupracoval s takovými společnostmi, které mu zprostředkují taxislužbu zcela legálně, neboť i přes případnou spolupráci s aplikací zprostředkující přepravy, provádí podnikatelskou činnost svým jménem a na vlastní odpovědnost.

9. Žalovaný ve shodě se správním orgánem I. stupně shledal, že nejzávažnějším deliktem, kterého se dopravce dopustil, je skutečnost, že nezajistil, aby bylo jeho vozidlo vybaveno taxametrem. Žalovaný se však již neztotožnil s úvahami, které správní orgán I. stupně vedly ke stanovení pokuty ve výši 150 000 Kč. Tato výše sankce neodpovídá běžné rozhodovací praxi v situaci, kdy taxislužbu přes aplikaci Uber poskytuje řádný dopravce a řádný řidič. Konkrétní výše pokuty moderovaná žalovaným má zohledňovat jak zmiňované polehčující okolnosti, kterých je v případě žalobce řada, avšak také by měla stále být citelným zásahem do majetkové sféry žalobce, a to natolik, aby stanovená pokuta plnila jak individuálně tak generálně preventivní funkci.

III. Žaloba

10. V prvním žalobním bodu žalobce namítl, že kontrola byla zahájena a provedena nezákonně, kontrolní protokol není pak možné použít jako důkaz. Podle názoru žalobce může provést kontrolu v souladu se zákonem č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, v rozhodném znění (dále jen „kontrolní řád“) pouze kontrolní orgán a nikdo jiný. Samotnou kontrolu pak provádí pouze pověřená fyzická osoba a za zákonných podmínek může přizvat jinou fyzickou osobu k účasti na kontrole, avšak tato přizvaná osoba nemůže samostatně provádět kontrolní úkony či části kontrol, včetně zahájení. V řešeném případě však byla kontrola zahájena nástupem cestujících, tedy přizvanými osobami, které dále prováděly kontrolní úkony.

11. Jednalo se tedy o první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě /ve smyslu § 5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu/. Z podstaty věci a z výsledku činnosti přizvaných osob (popsané v Protokolu o kontrole) se v případě této části kontroly jednalo mj. o provádění kontrolního nákupu (tzv. utajený nákup) ve smyslu § 8 písm. b) kontrolního řádu. Přizvané osoby nejenže provedly kontrolní nákup (tedy zaplatily jízdné přes aplikaci v telefonu), ale také v průběhu kontrolního úkonu zjišťovaly, zda dochází k dodržování zákonných ustanovení.

12. K takovému postupu však nebyly oprávněny, neboť institut přizvaných osob míří zejména na odborníky či znalce, kteří mohou přispět k dosažení účelu kontroly. Nadto nebylo prokázáno, že byla účast přizvaných osob na kontrole potřebná, resp. účelná k dosažení účelu kontroly. Jestliže byla kontrola od počátku nezákonná, nelze na jejích závěrech postavit sankční rozhodnutí. Kontrolní protokol není nadán presumpcí správnosti či pravdivosti, pokud tedy nebyl i s ohledem na čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proveden výslech kontrolující osoby, resp. přizvaných osob, řízení bylo nezákonné.

13. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl, že protokol o kontrole není nadán presumpcí správnosti či pravdivosti, pokud tedy nebyl i s ohledem na čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proveden výslech kontrolující osoby, resp. přizvaných osob, řízení bylo nezákonné.

14. V třetím žalobním bodu žalobce namítl, že žalovaný (a správní orgán I. stupně) nesprávně právně posoudil jednání žalobce ve smyslu zákona o silniční dopravě. Na žalobce nahlíží nesprávně jako na výkon „klasické“ taxislužby, ačkoliv žalobce má vozidlo evidované dopravním úřadem jako vozidlo bez taxametru. Žalobce se nemohl dopustit vytýkaných skutkových podstat přestupků, neboť těchto by se mohl dopustit pouze tehdy, pokud by měl vozidlo evidováno dopravním úřadem jako vozidlo taxislužby s taxametrem. Žalobce nelze postihovat za skutečnost, že a) neměl viditelně a čitelně označeno vozidlo jménem a příjmením dopravce, b) neměl střešní svítilnu žluté barvy s nápisem TAXI a c) neměl vozidlo vybaveno měřící soustavou taxametru, jestliže měl vozidlo evidované dopravním úřadem jako vozidlo taxislužby bez taxametru, kdy pro takovouto podobu evidence platí zákonné výjimky ohledně vybavení vozidla.

15. Žalobce je názoru, že se nemohl dopustit porušení zákonných ustanovení upravujících „klasickou“ taxislužbu, protože vykonával pouze přepravu na základě předchozí smlouvy, a tedy nemůže mu být uložena sankce za porušení povinnosti, která se na jednání žalobce nevztahuje. Správní orgány nesprávně nahlíží na žalobce jako na „klasického“ taxikáře, ačkoliv je ze způsobu objednání přepravy a jejího poskytnutí zjevné, že se jednalo o přepravu na základě předchozí smlouvy, kdy dopravce lze postihovat pouze v rámci porušení zákonných omezení týkající se přepravy na základě předchozí smlouvy ve smyslu ustanovení § 21 odst. 4 zákona.

16. Podle žalobce je písemnost smlouvy o přepravě zachována v podobě údajů uložených v rámci samotné aplikace UBER, ve kterých jsou identifikovány veškeré podstatné náležitosti smlouvy ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, §§ 562, 1724, 1725, 1731, 1767 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

17. Žalobce je názoru, že byl zachycen obsah smlouvy ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Shrnul, že na počátku celého kontraktačního procesu stojí poptávka odběratele služby po zajištění odvozu z místa A do místa B. Na tuto poptávku je reagováno nabídkou odvozu s uvedením ceny a osoby, která smlouvu bude realizovat. Odběratel služby pak svým projevem vůle, odkliknutím příslušného políčka v aplikaci souhlasí s nabídkou, přičemž tímto dochází k uzavření smlouvy. Takováto smlouva je pak vždy uložena v elektronické podobě a k dispozici oběma stranám smlouvy, a obsahuje zákonné podmínky přepravy. Je nutno odmítnout názor žalovaného, že se smlouva generuje až po přepravě. Uvedení podpisu podle žalobce naplňuje také požadavky kladené shora uvedenými ustanoveními zákona k naplnění uzavření smlouvy. Žalobce uvedl, že projevit vůli k uzavření smlouvy lze i jinak než podpisem, tedy např. i samotným jednáním dle obsahu dané smlouvy popř. „odkliknutím“ příslušného políčka na monitoru počítače atd.

18. Žalobce dále uvádí, že v případě přepravních smluv uzavřených prostřednictvím mobilní aplikace Uber, byla v konkrétním případě také splněna podmínka, že tyto smlouvy nebyly uzavřeny „ve vozidle taxislužby nebo na jiném místě bezprostředně před zahájením přepravy“, jak vyžaduje § 21 odst. 4 zákon o silniční dopravě. Z tohoto ustanovení primárně plyne, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit, aby k uzavírání přepravních smluv docházelo „ve vozidle taxislužby“, spojka „nebo“ má souřadící význam. Tím zákonodárce vyjádřil úmysl, že ono odkazované „jiné místo“ by mělo být v zásadě ekvivalentní místu označeném jako „ve vozidle taxislužby“, přičemž zákonodárcem užitý výraz „bezprostředně“ podle žalobce nevyjadřuje časové určení, ale jedná se o přívlastek rozvijící vlastnost zákonodárcem odkazovaného „jiného místa“. Toto místo se tak podle žalobce nesmí nacházet v bezprostřední blízkosti vozidla taxislužby.

19. Podle žalobce se jedná o jednoznačný gramatický výklad citovaného ustanovení. I kdyby však byl přípustný výklad správních orgánů, jedná se o rovnocenný výklad, v pochybnostech by tak mělo být přikročeno k výkladu ve prospěch účastníka řízení.

20. Žalobce dále namítl, že přepravní smlouva dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě musí obsahovat pouze „údaje o přepravovaných osobách“. Na žádném místě není stanoveno, že se těmito údaji rozumí přesný počet nebo snad jméno a příjmení dotčených osob. Sám pojem „údaj“ je bez dalšího neurčitý a tento pojem naplňuje i to, když přepravní smlouva obsahuje jméno objednatele. Při používání mobilní aplikace Uber v souladu se smluvními podmínkami objednatel musí být vždy stranou smlouvy a ve většině případů bude rovněž i cestujícím. V případě objednání služby pro někoho jiného je pak objednatel v obdobném postavení jako např. organizátor svatební hostiny zajišťující svoz osob. Tedy přepravní smlouva je stále sice uzavřena s objednatelem, který odpovídá za její splnění dopravci, avšak zároveň má tento objednatel uzavřenou specifickou, zpravidla ústní dohodu s konkrétními cestujícími, na základě níž na ně převádí benefity z jím uzavřené přepravní smlouvy. Objednatel pak je i osobou, která zná údaje o přepravovaných cestujících. Právní úprava obsažená v § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě přitom nevylučuje, aby údaje o přepravovaných osobách byly zjistitelné odkazem na osobu, která dopravu zorganizovala (tj. objednatele).

21. Žalobce je názoru, že pokud by zákonodárce vyžadoval uvedení „přesného počtu osob“ nebo „jmen a příjmení cestujících“, výslovně by to uvedl v zákoně. Z toho, že zákonodárce záměrně použil výraz „údaje o přepravovaných osobách“ lze vyčíst, že mu postačuje tyto osoby určit alespoň povšechně, a to např. vymezením maximálního počtu přepravovaných osob.

22. Žalobce je rovněž názoru, že dopravce, který přepravu cestujícím poskytl prostřednictvím aplikace UBER, rovněž také zákazník měli písemnou platně uzavřenou smlouvu u sebe a to ve vozidle.

23. Jako čtvrtý žalobní bod žalobce namítl, že mu byla uložena nezákonná sankce i přesto, že mu byla snížena na výši 30.000 Kč.

24. Byla mu uložena nepřiměřená sankce bez srovnání se skutkově obdobnými případy. Žalovaný to sice sděluje v napadeném rozhodnutí, ale nikterak neuvádí příkladmo, o jaké skutkově shodné jiné případy se při jeho úvaze jednalo. Ve výsledku je tedy takové rozhodnutí a stanovení výše pokuty postaveno na libovůli správního orgánu a je nezdůvodněné a nepřezkoumatelné. Podle žalobce nelze vůbec seznat, co vedlo Žalovaného ke stanovení výše pokuty v částce 30.000 Kč i v kontextu správní činnosti Žalovaného ve věcech porušování ustanovení týkajících se taxislužby podle zákona o silniční dopravě. Z odůvodnění není možné ani seznat, zda žalovaný postupoval při úvaze o výši pokuty podle ustanovení § 41 odst. 1 nebo odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb.

25. Žalobce dále namítl, že žalovaný soustavně při stanovování výše pokut uvažuje o činnosti dopravců jako o organizované skupině, což sice v napadeném rozhodnutí nerozvíjí, žalobci je to ale známo z jiných rozhodnutí (např. rozhodnutí ze dne 21.5.2019, č.j. X nebo ze dne 13.6.2019, č.j. X nebo ze dne 27.6.2019, č.j. X nebo ze dne 11.7.2019, č.j. X nebo ze dne 12.8.2019, č.j. X). Již jen takové úvahy o organizované skupině bez důkazů zakládají podle žalobce bez dalšího nezákonnost napadeného rozhodnutí jako celku.

26. Dále žalobce namítl, že správní orgány ukládající sankce za správně-trestní jednání pachatelů musejí postupovat tak, aby byla respektována a chráněna osobní svoboda takových pachatelů s ohledem na celkovou délku řízení. Takto však Žalovaný nepostupoval a vůbec takové souvislosti neposoudil, i když tak měl učinit ex officio.

27. Žalobce uvedl, že měl spáchat přestupek dne 4. 12. 2018, začal být stíhán pro správní delikt dne 3. 6. 2019. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno dne 17. 7. 2019. Rozhodnutí orgánu odvolacího bylo vydáno dne 3. 9. 2019. Žalobce byl odsouzen po více než 8 měsících od jednání, i když jsou v zákoně stanoveny zákonné lhůty pro vydávání rozhodnutí. Z průběhu řízení podle žalobce vyplývá, že správní orgány svým rozhodováním zatížily řízení zjevně nepřiměřenou délkou řízení a tím porušily právo žalobce na spravedlivý proces v rámci práva na projednání správní věci v přiměřené době. Žalobce je názoru, že délka řízení měla být zohledněna ve formě mírnějšího trestu, jak naznačil Nejvyšší soud v rozsudku sp.zn. 30 Cdo 3300/2013 IV. Vyjádření žalovaného k žalobě 28. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který například v rozsudcích č. j. 8 As 35/2018 ze dne 22. 5. 2018, č. j. 2 As 128/2018 ze dne 21. 8. 2018 nebo č. j. 2 As 245/2018 – 36 ze dne 31. 10. 2018 shledal, že přizvané osoby mohou provádět samostatně úkony v rámci kontroly včetně zahájení kontroly kontrolním nákupem předcházejícím oznámení o zahájení kontroly.

29. Žalovaný dále připustil, že judikatura správních soudů už shledala, že protokol o kontrole veřejnou listinou nadanou presumpcí správnosti není (Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 3A 121/2015 – 61 ze dne 24. 2. 2017), oproti tomu Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 As 196/2018 – 30, uvedl, že ani dle obecných ustanovení správního řádu není možné vyloučit situaci, kdy je protokol o kontrole jediným důkazem o spáchání správního deliktu, byť je zpravidla žádoucí, aby správní orgán disponoval vícero podklady. Současně uvedl, že analogicky - s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7As 146/2016 – 29 - protokol o kontrole veřejnou listinou je a není-li prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm uvedeno.

30. Žalovaný zdůraznil, že žalobce proti kontrolním zjištěním žádné námitky nepodal, protokol nebyl jediným podkladem pro vydání rozhodnutí, kterým dopravní úřad disponoval. Ve spise jsou uvedeny další listinné podklady, které dopravní úřad při vydání rozhodnutí zohlednil, např. faktura na provedenou přepravu spolu se stvrzenkou Uber, výstupy z veřejných rejstříků týkající se osoby žalobce či fotodokumentace pořízená při kontrole. Tyto podklady byly zohledněny v rámci prováděného dokazování a dedukčním postupem nebyl prokázán opak skutečností uvedených v protokolu. Proto byl využit v rámci úvah o vydání rozhodnutí a výši uložené pokuty.

31. K námitce o rezignaci na výslech kontrolující osoby lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 25/2014-48 ze dne 29. 5. 2014, v němž soud vyslovil, že není povinností provést výslech, pokud správní orgán ze spisu zjistí veškeré podklady prokazující stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dopravní úřad v rámci správního řízení nashromáždil dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí, které jsou vyjmenované v prvoinstančním rozhodnutí, a žalovaný se s nimi ztotožnil. Jelikož žalobce v rámci správního řízení podklady pro doplnění správního řízení, včetně výslechu kontrolující osoby, nenavrhl, nemohly být jeho návrhy ve správním řízení zohledněny. Žalovaný má celkově za to, že skutkový stav věci byl řádně prokázán a nedostatečné dokazování v rámci správního řízení neshledal.

32. Dále žalovaný uvedl, že základní povinností dopravce je dle ustanovení § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě provozovat taxislužbu vozidlem taxislužby označeným a vybaveným taxametrem. Ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě umožňuje, aby některé povinnosti nebyly plněny, za předpokladu, že došlo k uzavření předchozí písemné smlouvy.

33. Nezávisle na této podmínce zákon o silniční dopravě v ustanovení § 21a odst. 2 písm. b) stanovuje, že dopravce při evidenci vozidla taxislužby může uvést, že vozidlo taxislužby nebude vybaveno taxametrem a tímto vozidlem bude poskytovat přepravu výhradně na základě předchozí písemné smlouvy podle § 21 odst.

4. V takovém případě však musí dopravce provozovat taxislužbu tímto vozidlem pouze na základě předchozí písemné smlouvy. S tím, že si dopravce zaeviduje vozidlo bez taxametru, se nepojí žádná výjimka z povinnosti plnit podmínky předepsané zákonem na vybavení a označení vozidla. Pokud dopravce nedostojí své povinnosti uzavřít předchozí písemnou smlouvu, nesplní podmínku k tomu, aby mohl danou přepravu poskytnout vozidlem nevybaveným taxametrem. Pokud nedojde k uzavření předchozí písemné smlouvy, má dopravce povinnost zajistit, aby vozidlo, kterým poskytne přepravu, bylo označeno a vybaveno taxametrem nebo jinými slovy, má povinnost zajistit, aby byla přeprava provedena vozidlem, které je řádně označené a vybavené taxametrem.

34. Žalobce podle žalovaného zcela pomíjí právní úpravu obsaženou v zákoně o silniční dopravě, který vyžaduje, aby existovala předchozí písemná smlouva, obsahující předepsané náležitosti a která navíc nesmí být uzavřena bezprostředně před přepravou. V rámci kontroly však byla doložena pouze smlouva mezi žalobcem a cestujícím, ze které vyplývá, že byla vygenerována až po přepravě. V tomto dokumentu chybí výchozí místo přepravy, je zde uvedeno cílové místo přepravy odlišné od objednávky, pravděpodobně se jedná o skutečné místo ukončení přepravy. V dokumentu je uveden čas přepravy „po 15:05“, což je čas ukončení přepravy, nikoliv čas zahájení přepravy. Žalovaný konstatoval, že skutečné cílové místo přepravy a čas jejího ukončení by nemohly být známy žalobci, pokud by tato smlouva opravdu vznikla již před přepravou. Dodal, že pokud je zjevné, že tato smlouva před přepravou neexistovala, ale byla vygenerována až po přepravě, není možné za předchozí písemnou smlouvu považovat to, že kdesi v systémech společnosti Uber údajně existovaly údaje, ze kterých se následně po přepravě tato smlouva vygenerovala. Údajná existence těchto údajů nenaplňuje definici předchozí písemné smlouvy, obzvláště, když tato smlouva ani neobsahuje povinné náležitosti předepsané ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě.

35. Žalobce neuzavřel při kontrolované přepravě předchozí písemnou smlouvu, v důsledku čehož měl povinnost vybavit vozidlo taxametrem. Z kontrolního protokolu vyplývá, že žalobce kontrolním pracovníkům ukázal v aplikaci Uber, že v den kontroly provedl deset přeprav. Smlouvy nebo kopie smluv z daného dne ovšem kontrolním pracovníkům nepředložil. Je tomu tak, že aplikace Uber neumožňuje zobrazit jinou smlouvu, než tu právě vygenerovanou z poslední přepravy, jak je žalovanému známo z jeho úřední činnosti. V případě, že jsou dopravci využívající aplikaci Uber žádáni, aby předložili smlouvy z aplikace Uber z daného dne, případně ty, které mají povinnost rok archivovat, nemohou tak učinit. Tato skutečnost je známá i právnímu zástupci žalobce, který tuto skutečnost potvrdil v jiných případech vedených s dopravci využívajícími aplikaci Uber, které rovněž zastupoval. Jedná se například o sdělení právního zástupce žalobce ze dne 20. 4. 2018 v případu vedeném dopravním úřadem pod sp. zn. X s jiným dopravcem. V tomto případě nedoložil kontrolovaný dopravce při kontrole předmětné smlouvy, dopravní úřad ho požádal o doložení následně v rámci kontroly. Dopravce k tomu prostřednictvím právního zástupce uvedl, že smlouvu o přepravě (tehdy v aplikaci nazývanou průvodka), která proběhla před dvěma týdny nemůže doložit, neboť to technické nastavení aplikace Uber neumožňuje. Žalovaný však nesouhlasil se společenskou nebezpečností jednání žalobce, jak ji vyhodnotil dopravní úřad. Z toho důvodu výrazně žalovaný snížil uloženou pokutu ze 150 000 Kč na 30 000 Kč.

36. Dále žalovaný uvedl, že ve svém rozhodnutí nic neuváděl o obdobných případech. Tento případ je prvním případem, ve kterém žalovaný rozhodoval o odvolání proti pokutě uložené dopravním úřadem za provozování taxislužby po významné změně fungování aplikace Uber, která nyní, ačkoliv nesplňuje zcela požadavky zákona o silniční dopravě, poskytuje cestujícím mnohem více informací a možností než dříve. Žalovaný uvedl, že žalobce splnil jinak všechny povinnost týkající se provozování taxislužby. Žalovaný sám posoudil společenskou nebezpečnost jednání dopravce a výrazně se odklonil od úvah dopravního úřadu, ostatně vyplývá ze samotného napadeného rozhodnutí. Žalovaný právě v tomto případě sám zhodnotil, jaká je závažnost protiprávního jednání žalobce, stanovil, jaká je dle jeho názoru odpovídající pokuta a založil tím rozhodovací praxi pro obdobné případy.

37. Žalovaný rovněž poukázal na to, že zástupce žalobce zastupuje prakticky všechny případy týkající se provozování dopravy prostřednictvím aplikace Uber, rozhodovací praxe mu je tak dokonale známá a potažmo tedy i žalobci samotnému.

38. Žalovaný pak shrnul, že do přijetí zákona č. 304/2017 Sb., se pokuty pohybovaly kolem 70 000 Kč až 100 000 Kč, následně došlo k jejich zvýšení, až na obvyklých 150 000 Kč za jeden zjištěný případ v případě neshledání žádných polehčujících okolností. V tomto případě žalovaný shledal, že závěry dopravního úřadu, které by odůvodňovaly uložení pokuty ve výši 150 000 Kč, nejsou správné, zohlednil polehčující okolnosti a uložil mnohem nižší pokutu, než bylo v dosavadní rozhodovací praxi obvyklé.

39. Podle žalovaného je obecně známé, že společnost Uber provozuje tuto aplikaci s velkou mediální podporou vůči cestujícím, i organizační podporou vůči dopravcům. Dopravci a řidiči využívající aplikaci Uber v případě kontroly kontaktují stejného právního zástupce, který v některých případech ještě během kontroly dorazí na místo a uhradí za dopravce kauci. Následně mají prakticky všichni dopravci téměř jednotné právní zastoupení se stejnou argumentací včetně chyb. V případě pravomocného uložení sankce jsou následně veškeré pokuty hrazeny z účtu právního zástupce, a to většinou okamžitě, maximálně následující den. Ačkoliv tedy žalovaný ve svém rozhodnutí nic o tom, že by žalobce byl členkou organizované skupiny neuváděl, tak z jednání žalobkyně naopak spíše vyplývá, že není pouhým jednotlivcem, který by si vyzkoušel aplikaci Uber bez vědomí toho, čeho se dopouští. Žalovaný má proto z těchto důvodů i vzhledem dostatečně medializované rozhodovací praxi i judikatuře za to, že žalobkyni v rámci spolupráce se společností Uber muselo být dobře známo, že svým jednáním získává neoprávněnou konkurenční výhodu, i když nesplňuje podmínky stanovené zákonem o silniční dopravě.

40. Co se týče tvrzení, že není možné z napadeného rozhodnutí seznat, co vedlo žalovaného k určení pokuty 30 000 Kč, a že není možné seznat, jestli byla při stanovení výše pokuty použita asperační zásada, uvádí žalovaný, že se vzhledem k přelomové povaze tohoto rozhodnutí důkladně zabývával společenskou nebezpečností jednání dopravce, která vyústila v uložení této pokuty. V detailech proto odkazuje na napadené rozhodnutí. K asperační zásadě žalovaný uvádí, že v rozhodnutí shrnoval, že za jednání spáchané žalobcem je možné uložit značnou sankci, následně však uvedl, že to v tomto případě není vzhledem k polehčujícím okolnostem důvodné. Vzhledem k nízké pokutě a tomu, že žalovaný o aplikaci asperační zásady nic neuváděl, je zcela zjevné, že asperační zásada využita nebyla.

41. Žalovaný neshledal rovněž důvody, proč by v tomto případě mělo dojít ke zvážení možnosti snížení pokuty z důvodu délky řízení. Zdůraznil, že lhůty podle zákona o přestupcích jsou stanoveny tak, že nehrozí, aby se určitých skutcích vedlo řízení desítky let, jak se děje například u trestních řízení, a tím nadměrně zatěžovalo účastníka řízení. K nabytí právní moci rozhodnutí dojde obvykle v jednotkách let od spáchání, což nemůže být považované za zjevně nepřiměřenou dobu řízení, vzhledem ke složitosti takového správního řízení a možnostem účastníků řízení takové jednání efektivně zdržovat. Nedodržení výše zmíněných pořádkových lhůt nezakládá žalobcem tvrzenou nepřiměřenou délku řízení a neporušuje právo žalobce na spravedlivý proces. Žalobce si je zjevně vědom, že obecné lhůty pro vedení správního řízení jsou 30 resp. 60 dní, neboť to uvádí ve své žalobě. Je sice pravdou, že žalobce byl pravomocně potrestán po osmi měsících od spáchání deliktů, avšak v průběhu správního řízení na obou stupních nedošlo k překročení žádné z lhůt stanovených právními předpisy. Správní řízení bylo zahájeno oznámením doručeným fikcí doručení dne 17. 6. 2019, rozhodnutí dopravního úřadu bylo vydáno dne 19. 7. 2019, tedy ve stanovené lhůtě 60 dní. Žalobce téhož dne podal blanketní odvolání, které dne 22. 7. 2019 doplnil. Dle správního řádu měl dopravní úřad 30 dní na to, aby odvolání spolu se spisem postoupil žalovanému, což učinil dne 29. 7. 2019. Dne 2. 8. 2019 bylo odvolání doručeno žalovanému, který o něm rozhodl 3. 9. 2019. Rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne. Žalovaný konstatoval, že překročení žádných lhůt nedošlo a námitka žalobce není důvodná.

42. Žalobce k vyjádření žalovaného již nepodal repliku.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

43. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „s. ř. s.“]), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

44. O věci městský soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce i žalovaný výslovně souhlasili s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. Městský soud taktéž neshledal důvod pro nařízení jednání z důvodu dokazování – veškeré podklady jsou totiž součástí správního spisu, z něhož žalovaný, jehož postup je předmětem soudního přezkumu, vycházel. Správním spisem se dokazování neprovádí (vizte rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Žalobcem navrhovaný důkaz „rozhodnutími žalovaného za obdobné skutky ve stejném období“ poté městský soud neprovedl pro nadbytečnost (k tomu níže).

45. Prvé dva žalobní body uplatněné žalobcem se oba týkají zákonnosti provedení kontroly a použitelnosti zjištění kontrolou získaných, respektive jejich nedostatečnosti jakožto jediného podkladu pro rozhodnutí, a opomenutí provedení výslechů osoby kontrolující, případně přizvaných osob. Vzhledem k tomu, že výstupy z takto provedené kontroly byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jakož i napadeného rozhodnutí, vypořádal se městský soud nejprve s těmito žalobními body, aby byla nejprve najisto postavena a zodpovězena otázka, zda rozhodnutí správních orgánů spočívají na zákonném podkladu. Týmiž žalobními námitkami ve skutkově obdobných věcech, v nichž žalobce zastupoval tentýž advokát, se přitom již opakovaně zabývaly jak krajské soudy, tak Nejvyšší správní soud.

46. Takto například v rozsudku ze dne 20. 6. 2019, č. j. 5 As 245/2018 – 30, Nejvyšší správní soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu konstatoval, že „…přizvaná osoba může vykonávat jednotlivé kontrolní úkony bez účasti kontrolujícího, je-li to potřebné k dosažení účelu kontroly (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2018, č. j. 8 As 35/2018 – 52, ze dne 18. 7. 2018, č. j. 10 As 162/2018 – 30, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 10 As 25/2018 – 50, ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 175/2018 – 25, ze dne 21. 8. 218, č. j. 2 As 128/2018 – 36, a ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 As 172/2018 – 29).“ Bylo také jednoznačně konstatováno, že „praxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení právních předpisů kladeno za vinu, je zcela v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Tímto postupem nemůže dojít k upírání práv kontrolované osoby, neboť tato může namítat obsah záznamu z kontrolní jízdy prakticky v totožném rozsahu, jako kdyby namítala obsah svědecké výpovědi v jakémkoli jiném řízení, kde by současně svědecká výpověď rovněž sloužila jako důkaz ke zjištění skutkového děje. Následně svá práva může stěžovatel účinně hájit jak podáním námitek, což stěžovatel učinil, tak následně v rámci odvolání a poté žaloby proti rozhodnutí o spáchaném přestupku. Zásadně je tak třeba odmítnout tvrzení stěžovatele o tom, že by snad pověřením fyzické osoby docházelo k atrakci pravomocí kontrolního orgánu. Účelem pověření přizvané osoby je toliko osvědčení faktického průběhu kontroly. Přizvané osoby přitom vyjma faktického provedení jízdy, tedy logicky i zahájením kontrolní jízdy, žádné další činnosti nevykonávají.“ 47. Výkon jednotlivých kontrolních úkonů přizvanou osobou je tedy možný za splnění podmínky, že je tento postup potřebný k dosažení účelu kontroly. V obecnosti lze říci, že účelem kontroly je objektivní zjišťování stavu na základě stanovených kritérií, tedy funkce inspekční, dále snaha působit preventivně na kontrolované subjekty, a v neposlední řadě funkce eliminační, tedy snaha o odstranění zjištěných nedostatků či odchylek na základě získaných výsledků. Primát však vždy představuje objektivní zjišťování stavu, které má za cíl zjistit a zachytit objekt kontroly v jeho autenticitě. Je tedy snaha zachytit objekt kontroly v přirozeném stavu a běhu věcí, zkrátka tak, jak běžně funguje. Je vcelku logické, že při vědomí probíhající kontroly by reálně u kontrolovaného objektu existovala snaha o dosažení co nejlepšího výsledku. Tím by často bylo dosažení výše nastíněného účelu kontroly bezpochyby ohroženo, ne-li přímo zmařeno. Proto v určitých případech existuje výrazný zájem na tom, aby objekt kontroly nevěděl, že je právě kontrolován.

48. V daném případě měly přizvané osoby, které provedením kontrolní přepravy kontrolu zahájily, zajistit, že prvotní úkony kontroly nebudou prozrazeny, a bude tak možné absolvovat autentickou přepravu prostřednictvím taxislužby provozované žalobcem. Vzhledem k výše uvedeným úvahám tedy lze na otázku, zda byla v daném případě činnost přizvaných osob potřebná k dosažení účelu kontroly, odpovědět kladně.

49. K obdobným závěrům ostatně dochází i Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 254/2016 - 39, kde se uvádí, že „skutečná kontrola má význam a smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly, to mimo jiné znamená, že řidič (případně dopravce v jedné osobě) by neměl vědět, že právě přepravuje kontrolní pracovníky a že právě probíhá kontrolní jízda.“ 50. K zahájení kontroly způsobem, který žalobce vytýkal správním orgánům, lze poté plně odkázat na rozsudek ze dne 26. 7. 2018, č. j. 10 As 25/2018 – 50, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „kontrola může být zahájena mj. bez předchozího oznámení přímo prvním kontrolním úkonem, který bezprostředně předchází pověření ke kontrole kontrolované osobě, je-li takový postup k výkonu kontroly potřeba [§ 5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu]. Zpravidla bude kontrola takto zahájena v případech, kdy je pro splnění účelu kontroly nezbytné, aby byl kontrolní úkon proveden bez vědomí kontrolované osoby o tom, že je kontrolována (srov. rozsudky NSS ze dne 8. 1. 2004, č. j. 6 A 99/2002 – 52, č. 335/2004 Sb. NSS, ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004 – 51, č. 719/2005 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2006, č. j. 2 As 71/2005 – 134, č. 1067/2007 Sb. NSS) (…….) Nástup cestujících (pověřených osob) do vozidla řízeného stěžovatelem a jimi provedený kontrolní nákup [§ 8 písm. b) kontrolního řádu] byl prvním z kontrolních úkonů ve smyslu § 5 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Z kontrolní jízdy přizvané osoby pořídily záznamy, ve kterých shodně uvedly čas a místo nástupu a výstupu, popsaly trasu, identifikovaly vozidlo a dále uvedly údaje o vybavení vozidla, placení jízdného a vydávání dokladu o zaplacení přepravy. Kontrolující osoba pokračovala v dalších úkonech kontroly bezprostředně po vystoupení přizvaných osob z vozidla.“ 51. Výše uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na skutkový stav v této věci. Přizvané osoby v rámci kontroly figurovaly pouze za účelem provedení kontrolní jízdy, a tedy i zahájení kontroly, avšak krom faktického provedení této jízdy a následného pořízení záznamu z ní již v rámci dané kontroly nepůsobily. Ve zmiňovaných záznamech z kontrolní jízdy uvedly přizvané osoby shodně datum uskutečnění jízdy, aplikaci, prostřednictvím které byla jízda objednána, místo a čas nástupu a výstupu, popis trasy, identifikaci vozidla, popis vybavení vozidla, výši a způsob úhrady jízdného a informace o dokladu o zaplacení. Nelze tak přisvědčit ani tvrzení žalobce, že přizvané osoby „v průběhu kontrolního úkonu zjišťovaly, zda dochází k dodržování zákonných ustanovení.“ Naopak toto posouzení zjevně provedli až členové a vedoucí kontrolní skupiny, tedy osoby z kontrolního řádu oprávněné toto hodnocení provádět, v protokolu o kontrole č. X ze dne 17. 12. 2018.

52. Městský soud tedy souhlasí se žalobcem natolik, že k provádění kontroly je oprávněn pouze kontrolní orgán. Tak tomu bylo i v daném případě. Sama skutečnost, že byly k prováděné kontrole přizvány osoby, které ji zahájily provedením kontrolní přepravy, a jejichž účast byla v rámci dané kontroly opodstatněná právě tím, že provádění kontrolní přepravy mělo být před kontrolovaným subjektem utajeno, neznamená nezákonný postup. Lze tedy konstatovat, že kontrola proběhla v souladu s § 5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu, který umožňuje, aby kontrola byla zahájena prvním kontrolním úkonem, jímž je první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo povinné osobě, jež je přítomna na místě kontroly, pokud je provedení takových kontrolních úkonů k výkonu kontroly třeba, jakož i v souladu s § 6 odst. 1 kontrolního řádu, který podmiňuje účast přizvané osoby na kontrole tím, že je účast takovéto osoby třeba v zájmu dosažení účelu kontroly.

53. Co se týče námitek žalobce směřovaných přímo k protokolu o kontrole a jeho použitelnosti v rámci řízení, podle § 12 kontrolního řádu je protokol o kontrole povinně pořizovaným výstupem z celé kontroly, který shrnuje skutečnosti k provedené kontrole se vztahující. Jeho jádrem je kontrolní zjištění, tedy zjištěný stav věci s uvedením nedostatků a označením právních předpisů, které byly porušeny, včetně uvedení podkladů, ze kterých tato kontrolní zjištění vycházejí. Výsledky kontroly zachycené v protokolu o kontrole včetně podkladů, ze kterých kontrolní zjištění vycházejí, bývají podkladem v navazujícím správním řízení.

54. Např. podle § 81 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) platí, že v řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku. Dále pak i § 51 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) výslovně počítá s tím, že v případech, kdy bude řízení navazovat na výkon kontroly, není třeba již daným kontrolním protokolem provádět dokazování. Z citovaných ustanovení vyplývá, že za situace, kdy jsou všechny rozhodné skutečnosti zjištěny tak, aby mohlo být rozhodnuto o vině i o uložení správního trestu, pouze na podkladě zjištění uvedených v kontrolním protokolu, není již třeba provádět další dokazování a tyto skutečnosti dále osvědčovat.

55. Záznamy z kontrolní jízdy, které následně posloužily jako podklad pro vyhotovení protokolu o kontrole, jakož i přepravní smlouva a faktura za uvedenou kontrolní přepravu jsou součástí správního spisu. Je z nich zřejmý průběh přepravy, vybavení vozidla, způsob úhrady konečné ceny za přepravu a další informace, které následně našly svůj odraz v kontrolním protokolu. Protokol o kontrole a jeho přílohy jsou tedy dle názoru soudu srozumitelné, jednoznačné a nevyvolávají žádné pochybnosti o průběhu kontrolní jízdy, a to včetně skutkových okolností rozhodných pro skutkové a navazující meritorní závěry. Za takovéto situace, kdy byly všechny podstatné okolnosti zjištěny již z protokolu o kontrole a jeho podkladů, tedy nelze dovozovat, že by se správní orgán dopustil pochybení, pokud dokazování již dále nedoplňoval (doplnění dokazování ostatně nenavrhl ani žalobce, ač měl možnost se s obsahem správního spisu seznámit již od doby doručení oznámení správního orgánu I. stupně o ukončení dokazování ze dne 25. 6. 2019, č. j. X (do schránky žalobce vloženo dne 9. 7. 2019).

56. Poté se soud zabýval podstatou sporu mezi žalobcem a žalovaným, tedy otázkou, zda bylo možné přepravu provedenou žalobcem považovat za smluvní přepravu ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Pokud by tomu tak bylo, nevztahovaly by se na žalobce povinnosti týkající se označení a vybavení vozidla taxislužby, za jejichž porušení byl sankcionován v napadeném rozhodnutí.

57. Předně je třeba poukázat na definici taxislužby, kterou se dle § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě rozumí osobní doprava pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou.

58. Dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě je dopravce „povinen zajistit, aby v den, kdy je vozidlem taxislužby poskytována přeprava na základě předchozí písemné smlouvy, bylo toto vozidlo vybaveno všemi smlouvami, na jejichž základě je přeprava v právě probíhajícím dni prováděna, nebo jejich kopiemi. Smlouva musí obsahovat údaje o přepravovaných osobách, datu a trase přepravy a ceně za přepravu nebo způsob jejího určení a nesmí být uzavřena ve vozidle taxislužby nebo na jiném místě bezprostředně před zahájením přepravy. Při poskytování přepravy vozidlem taxislužby na základě předchozí písemné smlouvy se nepoužije odstavec 3 písm. c) a f); pokud vozidlo taxislužby není v souladu s § 21a odst. 2 písm. b) vybaveno taxametrem, nepoužije se dále odstavec 3 písm. d), e) a g) až i).“ 59. Ustanovení § 21 odst. 4 bylo do zákona o silniční dopravě vloženo novelou č. 102/2013 Sb., přičemž dle důvodové zprávy dané ustanovení „zohledňuje určitá specifika dopravy vozidly do 9 osob včetně řidiče, u nichž se cena zpravidla neodvíjí od ujeté vzdálenosti a času, nejedná se o veřejnou dopravu a objednávky nejsou přijímány řidičem operativně na ulici nebo prostřednictvím dispečinku. V této dopravě jsou si strany smlouvy o přepravě známy a spotřebitel není u tohoto typu přepravy ohrožen na výši účtovaného jízdného, jako je tomu u „klasické“ taxislužby. (…) Tato varianta (…) nezavádí zbytečné povinnosti a náklady podnikatelům v taxislužbě, kteří se rozhodnou poskytovat pouze výše uvedenou příležitostnou dopravu (jedná se zejména o přepravu limuzínami a luxusními vozy na svatby, firemní akce, party apod. příležitosti). Na druhou stranu se jedná o určitou výjimku, které by mohlo být zneužito nepoctivými taxikáři, kteří by se začali vydávat za tuto „luxusní, příležitostnou“ taxislužbu, aby nemuseli používat taxametr. Tím by v případě realizace takové přepravy mohl být ohrožen zájem na ochraně spotřebitele. Proto je v rámci této varianty navržena přesná a přísná úprava této výjimky tak, aby naplnila svůj účel – výjimku umožnit pouze v důvodných případech, kdy se nejedná o „klasickou“ taxislužbu, tzn. kdy je sepsána písemná smlouva mezi smluvními stranami – dopravcem a objednatelem.“ 60. Vzhledem ke znění § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, jakož i vzhledem ke znění části důvodové zprávy citované výše, bude pro posouzení režimu přepravy stěžejní, zda mezi objednatelem a žalobcem došlo k uzavření předchozí písemné smlouvy, a to tak, aby takováto smlouva odpovídala požadavkům formulovaným v § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, jakož i obecným pravidlům pro uzavírání smluv vyplývajícím z občanského práva.

61. V souvislosti s posouzením, zda byla uzavřena písemná smlouva, žalobce poukazoval na související ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), upravující uzavírání smluv. Takto je dle § 562 odst. 1 občanského zákoníku písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle § 1724 odst. 1 občanského zákoníku smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Dle § 1725 občanského zákoníku je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Dle § 1731 občanského zákoníku z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí. Dle § 1740 odst. 1 občanského zákoníku osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. Dle § 1767 odst. 1 občanského zákoníku má-li podle smlouvy dlužník plnit třetí osobě, může věřitel požadovat, aby jí dlužník splnil.

62. Proces objednání přepravy je zřejmý z kontrolního protokolu o předmětné přepravě ze dne 4. 12. 2018 (graficky znázorněno ve výstupech z aplikace, jež jsou součástí správního spisu). Při objednávání kontrolní jízdy v rámci telefonní aplikace Uber byly zprvu vidět pouze údaje o výchozím a cílovém místě přepravy a orientačních cenách za tři možné druhy přepravy Uber Pop, Uber Select a Uber Black. V tento okamžik má objednatel možnost pouze rozhodnout se pro jeden ze tří nabízených druhů přepravy a tento si objednat, a to kliknutím na tlačítko „POTVRDIT UBER POP“. Jakmile objednatel potvrdí objednávku přepravy prostřednictvím kliknutí na zmiňované tlačítko, teprve poté se zobrazí údaje o dopravci, řidiči a vozidle, a to konkrétně jméno řidiče, jeho IČO, DIČ a SPZ vozidla. Okamžik kliknutí na toto tlačítko a potvrzení objednávky přepravy by tedy měl představovat okamžik uzavření smlouvy. To ostatně odpovídá také ustanovením občanského zákoníku, na která žalobce odkazoval.

63. Z výše uvedeného je však také zřejmé, že v okamžik uzavření smlouvy objednateli ještě vůbec není známa druhá smluvní strana. Obdobně před objednáním, tedy před samotným uzavřením smlouvy, není známa jiná než pouze orientační výše jízdného, na což aplikace Uber upozorňuje formulací „Výši jízdného se dozvíš při objednání (když se skutečná mýta a příplatky budou od našich odhadů lišit, jízdné ti upravíme).“ 64. V případě písemné smlouvy o poskytnutí přepravy, která by dopravce zbavovala povinností týkajících se výbavy vozidla a jeho označení, jsou její náležitosti definovány v § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Takto musí smlouva dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě obsahovat a) údaje o přepravovaných osobách, b) datum přepravy, c) údaje o trase přepravy, d) cenu přepravy, případně způsob jejího určení, e) nesmí být uzavřena ve vozidle taxislužby nebo na jiném místě bezprostředně před zahájením přepravy. Související podmínkou je, aby bylo vozidlo v den, kdy je poskytována přeprava na základě předchozí písemné smlouvy, vybaveno všemi smlouvami, na jejichž základě je přeprava v právě probíhajícím dni prováděna nebo jejich kopiemi.

65. Je třeba přisvědčit žalobci v tom ohledu, že zákon o silniční dopravě ani jiný předpis nijak dále nekonkretizuje, jaké údaje o přepravovaných osobách mají být ve smlouvě uvedeny, stejně tak lze se žalobcem souhlasit v tom, že není nutno, aby byla ve smlouvě vždy uvedena jména všech cestujících. Je však jisté to, že by se mělo jednat o údaje dostatečně identifikující prováděnou přepravu, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem. Nelze však akceptovat, aby byly údaje o přepravovaných osobách stanoveny tak vágně a nedostatečně, jako v posuzovaném případě. Z přepravní smlouvy není vůbec zřejmé, kolika či jakým osobám byla přeprava poskytnuta, stejně jako není zřejmé, zda objednatel přepravy byl zároveň cestujícím. Jediný údaj, který by měl v předmětné přepravní smlouvě vypovídat o přepravovaných osobách, je uveden v kolonce „cestující“, kde je vyplněno jméno „LF“. Vzhledem k tomu, že kontrolní přepravu absolvovaly osoby BM, HHE, NK a TM, lze se domnívat, že jménu „LF“ neodpovídá žádný ze skutečných cestujících. Vzhledem k tomu, že poskytovaná přeprava, respektive množina přepravovaných osob, nebyla definovaná ani účelem, za kterým byla přeprava poskytována nebo pevně stanovenou trasou, obdobně jako (v napadeném rozhodnutí) ve zvoleném příkladu s odvozem svatebních hostů z místa konání svatby na zajištěné místo ubytování na objednávku ženicha či nevěsty, lze konstatovat, že již v tomto bodě předmětná přepravní smlouva nedostála požadavkům uvedeným v § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Nelze akceptovat ani názor žalobce, že postačuje přepravované osoby určit pouze povšechně, a to např. vymezením maximálního počtu přepravovaných osob. Vymezení maximálního počtu přepravovaných osob je obecným údajem svědčícím o kapacitě přepravy a v podstatě technickým parametrem. Nevypovídá však nic o konkrétních přepravovaných osobách (tj. neposkytuje údaje o těchto osobách) a nemá tak potenciál odlišit jednu přepravu od jiné.

66. Požadavek na uvedení data přepravy smlouva splňovala (uveden datum 4. 12. 2018 po 15:05). To samé se však nedá říci o trase přepravy, neboť předmětná přepravní smlouva uvádí pouze cíl (Milevská 34, Praha), nikoli však počátek trasy, údaje o trase jsou tak nedostatečné. Ani v tomto ohledu tedy smlouvu nelze považovat za vyhovující zákonným požadavkům.

67. Co se týče ceny za přepravu, byla cestujícím před uzavřením smlouvy známa pouze cena orientační, avšak aplikace Uber je upozornila na to, že cena za přepravu bude finalizována v závislosti na případná mýta a příplatky, přičemž se zmiňuje i o skutečnostech, z nichž bude konečná výše jízdného vycházet v případě dalších změn. Lze tedy akceptovat, že v tomto ohledu smlouva dostála zákonným požadavkům, neboť způsob stanovení ceny byl uveden. Není beze zmínky ani to, že po ukončení přepravy cestující uhradili částku, která byla původně uvedena jako částka orientační, avšak skutečná konečná cena se od této částky nijak neodchýlila.

68. Problematickou se však jeví být podmínka, že smlouva nesmí být uzavřena ve vozidle taxislužby, nebo na jiném místě bezprostředně před zahájením přepravy. Žalobce je toho názoru, že výklad pojmu „bezprostředně“ je nutno provést ve vztahu k určení místa, nikoli ve vztahu k určení času, a dochází k závěru, že se toto místo „nesmí nacházet v bezprostřední blízkosti vozidla taxislužby“.

69. Při výkladu pojmu „bezprostředně“ pouze v místně určujícím slova smyslu by podle názoru soudu docházelo k nelogickému zúžení výkladu tohoto pojmu, dle nějž by zákon vylučoval uzavření smlouvy dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě pouze v bezprostřední blízkosti vozidla. Tam se však z podstaty věci také ani objednatel, resp. cestující v okamžiku objednání přepravy taxislužbou zpravidla nenachází (pokud se nejedná přímo o zastavení projíždějícího vozidla taxislužby na ulici). Jak by tedy v tomto ohledu mohlo být fakticky splněno jediné zásadní odlišující kritérium mezi sjednáním přepravy taxislužbou a dle smlouvy o přepravě dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě? V obou případech by zpravidla docházelo k objednání přepravy mimo místo vozidla. Jednalo by se tak o naprosto nelogické rozlišení a prakticky obtížně splnitelnou podmínku smlouvy dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě.

70. Naopak oproti tomu je obecně známé, že v případě přepravy taxislužbou jednotlivé události tvoří ucelený proces a plynule na sebe navazují v poměrně krátkých časových rozestupech. Takto v okamžiku objednávání přepravy taxislužbou se cestující, potažmo objednatel patrně vždy bude nacházet na různých místech, než vozidlo taxislužby. Například v hotelovém lobby, v letištní hale, v blízké kavárně apod. Následující průběh událostí je zpravidla takový, že po objednání je v řádu několika málo minut poté objednateli, resp. cestujícímu přistaveno vozidlo a je uskutečněna přeprava.

71. Výklad pojmu „bezprostředně“ v kontextu citovaného ustanovení má tak podle názoru městského soudu svůj (logický a účelový) význam pouze v tom smyslu, že smlouva dle § 21 odst. 4 zákona zkrátka nemá být sjednána v krátkém časovém odstupu před přepravou. Ke sjednání přepravy dle tohoto ustanovení tedy nemá docházet bezprostředně (ať už ve vozidle taxislužby nebo na jiném místě) před uskutečněním přepravy, tj. ve významu časovém, jinými slovy vyjádřeno „neprodleně před zahájením přepravy“.

72. Z podkladů ve správním spise poté vyplývá, že podstata objednání a uskutečnění přepravy „klasické“ taxislužby a přepravy přes mobilní aplikaci Uber, jak byl tento proces popsán výše, je prakticky totožná. V obou případech je přeprava uskutečněna především bezprostředně po jejím objednání. Právě z časového hlediska nelze mezi těmito způsoby přepravy (mezi taxislužbou a přes mobilní aplikaci Uber) činit zásadní rozdíly – v obou případech je přeprava objednána bezprostředně před přepravou.

73. Jelikož smlouva přes dotčenou aplikaci bezpochyby byla uzavřena bezprostředně před zahájením přepravy, nesplňovala náležitosti stanovené zákonem o silniční dopravě. V daném případě se tedy nemohlo jednat o smluvní přepravu ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Smlouvě navíc chyběly natolik podstatné náležitosti, jako jsou alespoň elementární údaje o přepravovaných osobách, které by umožnily konkretizovat údaje o přepravě jako takové, v následně vygenerované přepravní smlouvě se nenacházelo uvedení výchozího místa přepravy a v době uzavření smlouvy objednateli nebyla vůbec známa druhá smluvní strana. Městský soud je proto názoru, že smlouva v projednávané věci vůbec nesplňovala náležitosti § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě.

74. K argumentu žalobce, že písemná smlouva byla v elektronické podobě uložena v rámci aplikace Uber, a tedy byla po celou dobu přepravy ve vozidle ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, je nutno uvést, že k uzavření smlouvy sice došlo, jak bylo uvedeno výše, kliknutím na tlačítko „POTVRDIT UBER POP“, avšak nejednalo se o smlouvu, která by splňovala všechny zákonné požadavky, když přinejmenším v okamžiku objednání přepravy nebyla objednateli, resp. cestujícím vůbec známa druhá smluvní strana - veškeré podstatné údaje o této osobě byly pro objednatele, resp. cestující dostupné až po ukončení přepravy, neboť teprve po ukončení přepravy je možné si tuto smlouvu z aplikace stáhnout. Fakticky tedy po dobu přepravy smlouva dostupná není.

75. K poukazu žalobce na to, že měl vozidlo evidováno jako vozidlo bez taxametru, se soud plně ztotožňuje s argumentací žalovaného uvedenou v napadeném rozhodnutí na str.

3. Prohlášení dopravce ve smyslu § 21a odst. 2 písm. b) zákona o silniční dopravě má povahu čestného prohlášení, že bude vozidlem poskytována pouze přeprava na základě předchozí písemné smlouvy. Pokud tomu tak v budoucnu není a dopravce fakticky provozuje „klasickou“ taxislužbu, samo toto prohlášení jej nemůže zbavit povinností uvedených v § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě.

76. V posledku žalobce namítal, že mu byla uložena nezákonná sankce, bez srovnání se skutkově obdobnými případy. Žalobce v tomto spatřuje libovůli správního orgánu, která z napadeného rozhodnutí činí nepřezkoumatelné rozhodnutí.

77. Kritéria pro určení druhu a výměry správního trestu upravuje § 37 přestupkového zákona. Žalovaný reflektoval, že žalobce je podnikatelem, držitelem koncese na silniční motorovou dopravu – osobní provozovanou vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče, že taxislužba byla provozována evidovaným vozidlem, že je dlouholetým držitelem oprávnění řidiče taxislužby a rovněž držitelem osvědčení o složení zkoušky z pražského místopisu. Všechny tyto okolnosti vyhodnotil žalovaný jako významné polehčující. Žalovaný se zabýval také tím, jakou nejvyšší hranici možné pokuty uvádí zákon a dále tím, zda v daném případě aplikovat asperační zásadu, pro jejíž použití byly formálně splněny podmínky, neboť žalobce se dopustil více přestupků. V tomto ohledu však žalovaný správně vyhodnotil, že spáchání více přestupků přirozeně vyplynulo ze samotného nesplnění požadavku na uzavření předchozí písemné smlouvy odpovídající požadavkům § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, a od aplikace asperační zásady upustil. Přihlédl i k tomu, že ačkoliv zákonná kritéria smluvní přepravy nebyla žalobcem splněna, přesto byli cestující o poskytované přepravě stále relativně nadstandardně informováni, což jim poskytlo také dostatek prostoru k tomu, aby učinili svobodné informované rozhodnutí, zda tento způsob přepravy využijí či nikoliv, tudíž nebyl natolik zasažen zájem na ochraně cestujících jakožto spotřebitelů.

78. Z výše uvedeného je jasně patrno, že žalovaný se vypořádal s povahou a závažností přestupku, vyjádřil se k tomu, jaký zákonem chráněný zájem byl předmětným jednáním porušen, avšak vzal v potaz i další okolnosti definující jednání žalobce, které vyhodnotil tak, že naopak závažnost spáchaných přestupků snižují. Zabýval se také posouzením toho, že bylo spácháno více přestupků, avšak při použití logické úvahy dospěl k závěru, že spáchání více přestupků v daném případě vyplývalo z podstaty věci, tj. z neuzavření smlouvy ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Velmi podrobně byly zhodnoceny také přitěžující a polehčující okolnosti. Bylo také přihlédnuto k osobním poměrům žalobce, soud se zabýval hodnocením, zda výše ukládané pokuty by pro žalobce byla či nebyla likvidační, jakož i tím, aby přesto přestavovala nikoli pouze kosmetický zásah do poměrů žalobce, ale působila také výchovně. Vzhledem ke kritériím nastaveným v § 37 přestupkového zákona lze konstatovat, že se žalovaný zabýval všemi pro daný případ relevantními hledisky a výši sankce uložil po jejich pečlivém zvážení.

79. Z výše uvedené rekapitulace všech hledisek, kterými se žalovaný při ukládání sankce a stanovení její výše zabýval, je dle názoru městského soudu zřejmé, že rozhodnutí v tomto ohledu bylo vyčerpávajícím způsobem odůvodněno a obecně netrpí takovými vadami, které by měly za následek jeho nepřezkoumatelnost či nesrozumitelnost.

80. Co se týče žalobcem namítaného srovnání s ostatními skutkově obdobnými případy, vyslovil se žalovaný tak, že pokuta uložená původně správním orgánem I. stupně ve výši 150.000 Kč neodpovídá běžné rozhodovací praxi, kdy taxislužbu prostřednictvím aplikace Uber poskytuje řádný dopravce a řádný řidič. Žalovaný sice připustil, že je notorietou, že spolupráce společnosti Uber s dopravci a řidiči na území České republiky po dlouhou dobu ani vzdáleně nesplňovala podmínky stanovené zákonem o silniční dopravě, že ze strany dopravců a řidičů docházelo k závažnému porušování tohoto i dalších zákonů, a že bylo nutno zejména se zájmem na naplnění účelu generálně preventivního postihnout porušování těchto zákonných povinností značnými pokutami, ovšem hned jedním dechem dodává, že toto není případ žalobce.

81. Ke srovnání tedy žalovaný přistoupil a právě díky použitému srovnání a zohlednění individuálních okolností daného případu dospěl k závěru o tom, že původně uloženou pokutu je třeba výrazně snížit. Žalovaný konkrétně provedl dvojí srovnání s jinými případy – jednak s dřívějšími případy v době, kdy využívání aplikace Uber nesplňovalo podmínky zákona o silniční dopravě, tj. bylo na místě postihovat řidiče vyššími sankcemi. Dále uloženou pokutu srovnal s případy, kdy dopravu poskytuje řádný dopravce a řidič. Žalovaný tedy identifikoval ve své rozhodovací praxi různé výše sankcí dle závažnosti jednání, přičemž současná sankce (původně ve výši 150.000 Kč) odpovídala sankci za závažnější jednání, kterého se žalobce ovšem v projednávané věci nedopustil. Korekci výše pokuty srovnáním s těmito úrovněmi sankcí tedy žalovaný učinil v žalobcův prospěch, přičemž srovnáním dospěl pouze k rámcovému závěru, že je na místě sankci výrazně snížit, v žádném případě však neshledal, že je nutné uložit sankci v identické výši jako v jiných případech. Nebylo tedy nutné, aby žalovaný na tyto případy poukazoval. Konkrétní výši sankce poté zdůvodnil též individuálními poměry žalobce (strana 7 napadeného rozhodnutí). Z odůvodnění rozhodnutí tedy vyplývá, že žalovaný vycházel z toho, že pokuta řádného dopravce a řidiče zaslouží nižší sankci a individuální poměry žalobce odůvodňují uložení pokuty ve výši 30.000 Kč.

82. Žalovaný tedy sice obdobné případy v odůvodnění skutečně neoznačil a nelze tak přímo dovodit, zda výsledná pokuta ve výši 30.000 Kč odpovídá těmto případům, avšak přesto je z odůvodnění patrný rámec úvah žalovaného, za nichž ke snížení pokuty skutečně dospěl. Jelikož úvahy žalovaného o srovnání s obdobnými případy směřovaly právě toliko k rámci, v němž se měla výsledná sankce pohybovat, přičemž zjištění konkrétní výše sankce z obdobných případů nebylo pro výši ukládané sankce rozhodující (tu žalovaný odůvodnil individuálními okolnostmi a poměry žalobce, jak je uvedeno výše), městský soud shledal za nadbytečné, aby prováděl důkaz rozhodnutími žalovaného za obdobné skutky ve srovnatelném období. Ostatně ani sám žalobce nenamítl, že by ukládaná sankce byla i tak vybočující z praxe žalovaného. Městský soud proto neshledal, že by tato část rozhodnutí byla nepřezkoumatelná či by žalovaný postupoval libovolně při ukládání pokuty.

83. Poukaz žalobce na úvahu žalovaného, který má údajně o dopravcích uvažovat jako o organizované skupině, je dle názoru soudu naprosto irelevantní, neboť o takovéto úvaze v napadeném rozhodnutí nic nesvědčí a pro soud je tedy záhadou, z čeho tento svůj závěr žalobce dovozuje. Pokud žalobce uvádí, že je mu tento přístup žalovaného znám „z jiných rozhodnutí“, poukazuje soud na to, že je vázán podanou žalobou a napadeným rozhodnutím, které je předmětem přezkumu, a které tak vymezuje projednávanou věc. Závěry o případném přístupu žalovaného zmiňovaném žalobcem vyplývající z jiných rozhodnutí jsou pouhou hypotézou, která nemůže mít potenciál ovlivnit rozhodnutí v této věci, která je vymezena podanou žalobou a obsahem napadeného rozhodnutí.

84. K námitce nedodržení lhůt a zjevně nepřiměřené délce řízení uvádí soud, že lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené v § 71 odst. 3 správního řádu jsou pouze pořádkové, jejich nedodržením není dotčeno žádné hmotné právo účastníka řízení. Městský soud se nedomnívá, že by se v řešeném případě jednalo o natolik excesivní délku řízení, že by se tato okolnost měla odrazit ve výši sankce. Žalobkyně se projednávaného skutku dopustila dne 4. 12. 2018, řízení bylo zahájeno dne 3. 6. 2019, správní orgán I. stupně vydal prvostupňové rozhodnutí dne 17. 7. 2019 a řízení bylo pravomocně ukončeno dne 3. 9. 2019. I s ohledem na množství případů řešených žalovaným jako odvolacím správním orgánem není délka řízení (9 měsíců) excesivní. VI. . Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 85. Na základě všech shora uvedených skutečností se městský soud se žádnou žalobní námitkou neztotožnil, žalobu neshledal důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

86. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.