č. j. 10 A 21/2016 – 117

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X.X., narozen bytem zastoupen advokátem Mgr. Václavem Strouhalemse sídlem Přátelství 1960, Písekproti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje se sídlem Havlíčkovo náměstí 98/Io žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánutakto:

Výrok

I. Určuje se, že předvolání žalované ze dne 18. 12. 2015, č. j. KRPC–154261–45/TČ–2015–020310, ze dne 22. 1. 2016, č. j. KRPC–154261–61/TČ–2015–020310 a ze dne 3. 2. 2016, č. j. KRPC–154261–66/TČ–2015–020310, kterými byl žalobce předvoláván k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tj. ke snímání daktyloskopických otisků, zjišťování tělesných znaků, provádění měření těla, pořizování obrazových, zvukových a jiných záznamů a odebírání biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení, v souvislosti s trestním řízením vedeným u žalované pod sp. zn. KRPC–154261/TČ–2015–020310, byla nezákonným zásahem.

II. Návrh na určení, že získávání osobních údajů žalobce pro účely budoucí identifikace v souvislosti s trestním řízením vedeným u žalované pod sp. zn. KRPC–154261/TČ–2015–020310 je nezákonné, se zamítá.

III. Návrh, aby krajský soud žalované zakázal získávat osobní údaje žalobce pro účely budoucí identifikace v souvislosti s trestním řízením vedeným u žalované pod sp. zn. KRPC–154261/TČ–2015–020310, se zamítá.

IV. Návrh, aby krajský soud žalované přikázal obnovit stav před zásahem, se zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 785 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Strouhala.

Odůvodnění

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 9. 2. 2016 doručena žaloba na ochranu před nezákonným zásahem Policie ČR. Za nezákonný zásah bylo žalobcem označeno předvolání žalované, kterým byl žalobce vyzván k provedení identifikačních úkonů dle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“) v souvislosti s trestním řízením vedeným v té době proti žalobci ve věci sp. zn. KRPC–154261/TČ–2015–020310.

2. Dle žalobce bylo jednání žalované nezákonné, neboť ta předvolala žalobce k provedení úkonů podle § 65 zákona o policii, aniž by uvedla důvod předvolání, tedy neuvedla důvody nezbytnosti získání údajů o žalobci pro účely plnění jejich povinností. Nezbytnost získání údajů lze na základě judikatury mezinárodních soudů spatřovat pouze v případě závažné trestné činnosti, přičemž nelegální je zpracovávání osobních údajů osob v minulosti podezřelých, u nichž se vina nikdy neprokázala. Žalobce má za to, že v jeho případě nebylo získání osobních údajů nezbytné pro objasnění trestného činu, kterého se měl žalobce dopustit. V případě žalobce bylo usnesením okresní státní zástupkyně ze dne 28. 12. 2015, č. j. ZK 452/2015 – 12 podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání pro přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku postupem podle § 179g odst. 1 trestního řádu, neboť byly k tomuto postupu splněny zákonné požadavky. Nadto bylo trestní stíhání proti žalobci vedeno pro přečin, nikoliv pro zločin, ani se nejednalo o opakované trestní stíhání, stejně jako nebyl dán předpoklad pro budoucí opakování trestné činnosti. Jednání žalované bylo žalobcem označeno jako svévole zneužívající oprávnění dané zákonem.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Předvoláním žalobce žalovaná realizovala své oprávnění ve smyslu § 65 zákona o policii v souvislosti s trestním stíháním žalobce. K žalobním námitkám žalovaná uvedla, že provedení identifikačních úkonů se nevztahovalo pouze ke konkrétnímu trestnímu stíhání, nýbrž ke sběru vymezeného okruhu údajů, které měly umožnit identifikaci osoby do budoucna. Dle žalované tak ke sběru osobních údajů mělo dojít pro účely budoucí identifikace žalobce v případě, že by se dopustil jiné trestné činnosti. Jedná se o preventivní opatření, kterým žalovaná realizuje své oprávnění ke zpracování vymezených osobních údajů mimo jiné i u osob, kterým bylo sděleno podezření z úmyslné trestné činnosti. Sběr údajů pak slouží k odhalování a usvědčování pachatelů trestných činů zanechávajících po sobě stopy. Oprávnění žalované získat identifikačními úkony vymezené osobní údaje žalobce bylo vedeno za účelem splnění základních povinností žalované podle § 2 zákona o policii při předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání pachatelů, jakož i působení proti recidivě. Vůči žalobci se jednalo o ospravedlnitelný postup přiměřený svému cíli. Pro postup dle § 65 zákona o policii je určující subjektivní stránka trestného činu, která byla v případě žalobce naplněna, neboť šlo o úmyslný trestný čin.

4. Krajský soud o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 10 A 21/2016 – 78 tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší správní soudu však ke kasační stížnosti žalobce rozsudek krajského soudu zrušil rozhodnutím ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017 – 93 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť shledal, že se krajský soud nezabýval proporcionalitou zásahu do práva na informační sebeurčení žalobce a omezil se toliko na naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že žalovaná musí zvažovat přiměřenost provádění identifikačních úkonů s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Není možné ke shromažďování údajů přistupovat plošně u každého případu podezření z úmyslného trestného činu a alespoň na půdě soudu musí být důsledně proveden test proporcionality zásahu.

5. Usnesením krajského soudu ze dne 9. 4. 2018, č. j. 10 A 21/2016 – 111 bylo řízení před krajským soudem přerušeno, neboť byl k Ústavnímu soudu podán návrh na zrušení § 65 odst. 1 věta „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ a § 65 odst. 5 zákona o policii. Ústavní soud v této věci vydal dne 22. 3. 2022 nález Pl. ÚS 7/18, v němž výrokem I. zamítl návrh na zrušení § 65 odst. 1 věta „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ a výrokem II. návrh ve zbytku odmítl. Ústavní soud konstatoval, že jakkoliv je právo na informační sebeurčení a především pak právo na ochranu soukromí v jeho nejširším smyslu významným ústavním právem, zrušení pravomoci policie k odběru biologických vzorků by zřejmě vedlo k destrukci ústavní garance naplňování veřejného zájmu na předcházení, vyhledávání, odhalování a stíhání trestné činnosti a rovněž by znesnadňovalo plnění závazků plynoucích z mezinárodního a unijního práva v oblasti přeshraniční trestněprávní spolupráce. Ústavní soud dále konstatoval, že odebrání biologických vzorků, pakliže nevyžaduje aktivní jednání obviněného, ale toliko strpění, nedosahuje minimální hranice závažnosti nutné pro porušení čl. 3 Úmluvy a jedná se o postup nezbytný pro předcházení trestné činnosti. Ochrana společnosti před kriminalitou tudíž ospravedlňuje užití § 65 zákona o policii. Obiter dictum Ústavní soud připustil přílišnou obecnost právní úpravy a konstatoval, že dle judikatury ESLP musí zásah do práva na soukromí respektovat kritérium nezbytnosti s dostatečnými zárukami pro jednotlivce proti riziku zneužití a svévole.

6. Krajský soud se žalobou zabýval podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v účinném znění (dále též „s. ř. s.“). V kontextu odůvodnění Nálezu Ústavního soudu a vzhledem k tomu, že je soud vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017 – 93 krajský soud posoudil proporcionalitu požadavku žalované na provedení identifikačních úkonu ve smyslu § 65 zákona o policii a dospěl k závěru, že žaloba je v části důvodná.

7. Z průběhu řízení před orgány činnými v trestním řízení vyplývajícího ze žalobcem předložených příloh, jež jsou součástí žaloby a z písemností poskytnutých žalovanou, bylo zjištěno, že dne 18. 12. 2015 bylo žalobci sděleno podezření z přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením vydaným příslušnou státní zástupkyní dne 28. 12. 2015 pod č. j. ZK 452/2015 – 12, které nebylo právní moci dne 4. 1. 2016, bylo podání návrhu na potrestání žalobce ve vztahu k výše zmíněným trestným činům postupem podle § 179g odst. 1 trestního řádu odloženo, přičemž žalobci byla současně stanovena zkušební doba v délce osmnácti měsíců. Žalobce byl k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii předvolán jednak předvoláním ze dne 18. 12. 2015, č. j. KRPC–154261–45/TČ–2015–020310, dále předvoláním ze dne 22. 1. 2016, č. j. KRPC–154261–61/TČ–2015–020310 a konečně předvoláním ze dne 3. 2. 2016, č. j. KRPC–154261–66/TČ–2015–020310. Ve všech uvedených předvoláních byl žalobce předvolán k získání osobních údajů pro účely budoucí identifikace podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii, a to a) snímat daktyloskopické otisky, b) zjišťovat tělesné znaky, c) provádět měření těla, d) pořizovat obrazové, zvukové a jiné záznamy a e) odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.

8. Až v posledně uvedeném předvolání ze dne 3. 2. 2016, které bylo žalobci doručeno až po podání žaloby, byl žalobce vyrozuměn o účelu provedení identifikačních úkonů dle § 65 zákona o policii.

9. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 s. ř. s., z něhož vyplývá, že ten, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

10. V nyní projednávané věci byl žalobcem jako nezákonný označen zásah žalované spočívající v předvolání k dostavení se k provedení identifikačních úkonů, stejně jako samotné provedení takových identifikačních úkonů. Žalovanou nebyla dostatečným způsobem odůvodněna potřeba provedení vymezených identifikačních úkonů, stejně jako nezbytnost takových úkonů ve smyslu § 79 zákona o policii. Pojem „nezbytnost“ musí obstát jednak ve vztahu k dostatečné závažnosti trestného činu a jednak ve vztahu ke kritériu důvodnosti.

11. Při posuzování důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu lze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, které deklaruje, že ochrana „podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou–li – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka).“ Krajský soud má za nesporné, že uvedené podmínky byly naplněny ve vztahu k předvoláním žalované, kterými byl žalobce předvoláván k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii.

12. Dle § 65 odst. 1 zákona o policii, tato může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Nelze–li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde–li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity (odst. 2). Nelze–li úkon podle odstavce 1 provést na místě, je policista oprávněn osobu předvést k jeho provedení. Po provedení úkonu policista osobu propustí (odst. 3). O provedených úkonech sepíše policista úřední záznam (odst. 4). Policie osobní údaje získané podle odstavce 1 zlikviduje, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti (odst. 5).

13. Dle § 11 téhož zákona policista a zaměstnanec policie jsou povinni a) dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, b) dbát, aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma, c) postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.

14. Podle čl. 8 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (odst. 1). Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (odst. 2).

15. Předně je třeba předeslat, že postup podle § 65 odst. 1 zákona o policii směřuje do budoucna, aby bylo možné lépe odhalovat pachatele trestných činů páchaných v budoucnu. Nejedná se tedy o postup podle § 114 trestního řádu, který je součástí vyšetřování, a tedy ani policejní orgán v případě postupu dle § 65 zákona o policii nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení a neobstarává důkazy pro objasnění trestní věci, neboť identifikační úkony nevedou k naplnění účelu trestního řízení proti konkrétní podezřelé a předvolané osobě. Policejní orgán však musí zvažovat přiměřenost provádění identifikačních úkonů okolnostem konkrétního případu.

16. Při výkladu kolize práv garantovaných čl. 8 Úmluvy s vnitrostátní úpravou provádění identifikačních úkonů v žalobcem odkázaném rozhodnutí S. a Marper proti Spojenému království (stížnosti č. 30562/04 a 30566/04) Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) kritizoval právní úpravu v Anglii a Walesu jako neslučitelnou s čl. 8 Úmluvy pro pravomoc orgánů ke sběru a uchovávání identifikačních údajů bez rozlišení charakteru a závažnosti trestných činů, pro něž byla původně identifikovaná osoba podezřelá a bez přihlížení k věku takové osoby. Otisky prstů a vzorky DNA mohly být odebrány v případě podezření z jakéhokoliv do rejstříku zapisovaného trestného činu, což zahrnovalo i méně závažné trestné činy (z hlediska českého právního řádu mnohdy přestupky) a trestné činy nespojené s trestem odnětí svobody. ESLP přitom kritizoval především skutečnost, že odebraný materiál byl uchováván po neomezeně dlouhou dobu bez diferenciace podle povahy trestného činu a dále to, že osoby zproštěné viny, nebo jejichž trestní stíhání bylo zastaveno, měly jen omezené možnosti dosáhnout odstranění údajů z celostátní databáze a likvidace vzorků, protože neexistovala nezávislá kontrola existence důvodů pro jejich další uchovávání. Jak již bylo judikováno (rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 5. 11. 2015, čj. 48 A 57/2015 – 63), k takovým „parametrům má právní úprava v ČR daleko. Z ustanovení § 65 odst. 1 zákona o Policii ČR plyne, že se vztahuje (v relevantní části) pouze na osoby podezřelé ze spáchání úmyslných trestných činů, nikoliv na případy vyšetřování nedbalostních trestných činů či dokonce přestupků. Ustanovení § 79 až § 88 zákona o Policii ČR také obsahují podrobnou úpravu nakládání s osobními údaji, které jsou předmětem zpracování ze strany Policie ČR. Mj. ustanovení § 82 odst. 1 Policii ČR ukládá nejméně jednou za 3 roky prověřit, jsou–li osobní údaje zpracovávané pro účely podle § 85 (tj. za účelem předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti) nadále potřebné pro plnění jejích úkolů v této oblasti. Ustanovení § 83 odst. 2 pak dává žalobci možnost jednou za 6 měsíců požádat o likvidaci údajů o jeho osobě, přičemž likvidaci je nutné provést i v případě, kdy zanikla potřeba údaje zpracovávat pro účely podle § 85 (jak lze dovodit z judikatury k předchozí právní úpravě – srov. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2009, č. j. 7 As 60/2007–63, č. 1914/2009 Sb. NSS). Skutečnost, zda jsou údaje uchovávány oprávněně, navíc podléhá kognici správních soudů“. V daném rozsudku se tedy ESLP zabýval výlučně otázkou, zda je z hlediska čl. 8 odst. 2 Úmluvy ospravedlnitelné uchovávání otisků prstů a vzorků a profilů DNA v národní databázi v případě obviněných osob, které (v konečném důsledku) však nebyly odsouzeny, nikoliv tím, zda je přípustné obecně takové vzorky odebírat a uchovávat. Nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že v jeho případě se, stejně jako v řešené věci S. a Marper proti Spojenému království, vina žalobci nikdy neprokázala. V nyní posuzované věci došlo k odklonu ve formě podmíněného odložení podání návrhu na potrestání ve smyslu § 179g trestního řádu, neboť žalobce se k činu doznal a splnil i další podmínky vyžadované v předmětném ustanovení. Otázka viny nebyla řešena v řízení před soudem právě z důvodu odklonu, nelze však tvrdit, že šlo o totožnou situaci jako v případě S. a Marper proti Spojenému království.

17. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/18 neshledal důvodný návrh na zrušení § 65 odst. 1 zákona o policii ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“. Přesto však kriticky přiznal, že právní úprava získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace osob obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu není předvídatelná ani uspokojivá a chybí v ní bližší specifikace celého postupu i ohled na přiměřenost a vážení konkrétních okolností konkrétního případu. V obecné rovině směřuje oprávnění žalované k provedení identifikačních úkonů podle zákona o policii ke generální prevenci a rovněž k posílení schopnosti státu odhalovat a potírat trestnou činnost. „Policie je povinna při provádění identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dbát zásady přiměřenosti [§ 11 písm. c) téhož zákona] s přihlédnutím k typové a konkrétní závažnosti úmyslného trestného činu a k případné nezletilosti obviněné (podezřelé) osoby, přičemž nesmí oprávnění používat paušálně v každém případě.“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 48 A 57/2015–63). Ze shora citovaných ustanovení je zřejmé, že pojem trestný čin v § 65 zákona o policii zahrnuje jak zločiny a zvlášť závažné zločiny, tak i přečiny.

18. Ačkoliv byla zmíněná zákonná podmínka (subjektivní stránka) ve smyslu § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii v nyní řešené věci naplněna, je třeba rovněž zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do práva na informační sebeurčení osoby, u níž byly identifikační úkony nařízeny či provedeny. Ostatně i gramatickým a systematickým výkladem ustanovení § 65 odst. 1 zákona o policii (především má soud na mysli obsaženo slovo „může“) je zjevné, že policejní orgán je před samotným provedením identifikačních úkonů povinen provést správní úvahu ohledně nutnosti a důvodnosti takového úkonu právě s ohledem na proporcionalitu daného úkonu. Následně smí identifikační úkony provést jen v případech, v nichž je takové počínání odůvodněno cílem a smyslem aplikované právní úpravy. Samotný test proporcionality spočívá v posouzení, zda odběr biologických vzorků provedený neinvazivní formou a další neinvazivní identifikační úkony v konkrétním případě nepřiměřeně nezasahují do tělesné integrity a neohrožují zdraví a důstojnost osoby, která se má identifikačním úkonům podrobit, oproti odůvodněnému zájmu na ochraně společnosti před pácháním trestné činnosti, myšleno opět ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, který byl osobou vyzvanou k podrobení se identifikačním úkonům spáchán. Ostatně jak konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2022, č. j. 9 As 124/2018 – 46 „[p]řiměřeností provedení identifikačních úkonů jsou policejní orgány povinny se zabývat v každém jednotlivém případě a za tímto účelem jsou povinny provést test proporcionality a vážit všechny relevantní okolnosti, zejména pak povahu trestného činu a osobu obviněného, resp. podezřelého.“ 19. Ze spisového materiálu se podává, jaký trestný čin žalobce spáchal. Žalobci bylo sděleno podezření z přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se dopustil tím, že dne 31. 10. 2015 v době od 5:57 do 6:03 poškodil odstavené služební vozidlo Policie ČR Škoda Octavia, RZ 2C8 0653 na parkovišti na Havlíčkově náměstí v Dačicích. Žalobce měl kopy nohou rozbít po celé šíři čelní sklo s vnitřním zpětným zrcátkem, měl poškodit přední kapotu, ulomit pravé zpětné zrcátko u dveří spolujezdce a rozbít sklo okna dveří spolujezdce. Svým jednáním měl žalobce způsobit škodu ve výši 30 380 Kč. K činu se žalobce doznal a splnil i veškeré další podmínky stanovené pro postup podle § 179g odst. 1 trestního řádu. Příslušnou okresní státní zástupkyní byl tudíž návrh na potrestání podmíněně odložen. Krajský soud nezpochybňuje názor, že oprávnění získat od žalobce identifikační údaje ve smyslu § 65 zákona o policii svědčilo policii po celou dobu zkušební lhůty podmíněného odložení návrhu na potrestání, neboť žalobce se nadále vyskytoval v režimu osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. Naproti tomu však „[ž]alovaná jako správní orgán postupující podle ustanovení části čtvrté správního řádu musí zvažovat přiměřenost provádění identifikačních úkonů okolnostem konkrétního případu a rozhodně k nim nemá přistoupit u každého případu podezření z úmyslného trestného činu, neboť nelze obecně připustit postup správních orgánů směřující k plošnému shromažďování těchto údajů“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, čj. 1 As 13/2017 – 93). Takový postup však žalovaná v tomto konkrétním případě nedodržela.

20. V nyní projednávané věci vyplývá, že se žalovaná omezila toliko na naplnění subjektivní stránky, vedena patrně přesvědčením, že právě subjektivní stránka představuje jediný předpoklad zákonnosti zásahu. Ve vyjádření k žalobě žalovaná obsáhle, ovšem v zásadě velmi obecně a bez návaznosti na konkrétní okolnosti projednávané věci, obhajuje svůj postoj založený v podstatě na tom, že provedení identifikačních úkonů je zcela legitimní již při prostém naplnění podmínek stanovených ustanovením § 65 odst. 1 zákona o policii. Tento postoj tak, jak jej prezentovala žalovaná, je neudržitelný, a to i přes respekt k cílům, jako je ochrana bezpečnosti a zajištění veřejného pořádku. Ani tak významnými úkoly, jako je povinnost chránit bezpečnost osob, majetku a veřejný pořádek, resp. předcházet trestné činnosti, nelze obhájit postup žalované založený na zřejmém přesvědčení, že naplnění subjektivní stránky zaručuje legitimnost zvoleného postupu, resp. vylučuje možnost zkrácení práv žalobce nezákonným zásahem žalované. V tomto ohledu není případná ani argumentace žalované ve vztahu k narůstajícím případům trestných činů páchaným recidivisty, neboť ze soudem nashromážděných informací je zřejmé, že se jednalo o první trestněprávní postih žalobce. Nelze tudíž přistoupit na plošné shromažďování identifikačních údajů bez dalšího u všech osob obviněných z úmyslného trestného činu bez hodnocení konkrétních okolností případu (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 5. 2022, č. j. 9 As 124/2018 – 46).

21. Krajský soud považuje za vhodné poukázat na pojem „právo na informační sebeurčení“. Obsahem tohoto pojmu se zabýval Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, v němž vymezil toto právo jako součást práva na soukromí, dle kterého „právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodovat podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, výslovně garantovaný čl. 10 odst. 3 Listiny.“ Čl. 10 odst. 3 Listiny výslovně upravuje ochranu práva na informační sebeurčení tak, že „každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Aby bylo zachováno právo žalobce, resp. každé osoby předvolávané k provedení identifikačních úkonů, na informační sebeurčení, je povinností žalované v předvolání konkrétně specifikovat cíl a účel provedení identifikačních úkonů. Jinými slovy, policie je povinna v předvolání k provedení identifikačních úkonů konkrétně specifikovat důvody, které ji vedou k postupu podle § 65 zákona o policii. V nyní řešené věci této povinnosti žalovaná nedostála, předvolání adresovaná žalobci neobsahovala odůvodnění potřeby provedení identifikačních úkonů z hlediska přiměřenosti potenciálního zásahu, a proto byla její předvolání k provedení identifikačních úkonů na žalobci nezákonná. Jediná výzva, která odůvodnění provedení identifikačních úkonů již alespoň v hrubých obrysech obsahovala, byla výzva ze dne 3. 2. 2016, žalobci doručována až dne 24. 2. 2016, tedy poté, kdy nabylo právní moci podmíněné odložení podání návrhu na potrestání a navíc až po podání správní žaloby na postup žalované ke krajskému soudu.

22. Právo na informační sebeurčení znamená právo každé osoby rozhodnout se, které údaje poskytne jiným subjektům. Samozřejmě toto právo nevylučuje preventivní opatření ze strany orgánů veřejné moci, pokud ale jsou taková opatření podrobena testu proporcionality a jsou s ním v souladu. Žalovaná se však nezabývala zmíněnou proporcionalitou zásahu s ohledem na konkrétní okolnosti případu a v předvoláních neodůvodnila potřebnost provedení identifikačních úkonů. Nezohlednila dosavadní trestnou činnost žalobce, resp. skutečnost, že žalobce nikdy nebyl trestán, ani závažnost trestné činnosti, na základě které bylo na žalobci požadováno provedení identifikačních úkonů. K provedení identifikačního úkonu může být přistoupeno jen tehdy, pokud jím lze dosáhnout jeho účelu. V daném případě však pro absenci jakéhokoliv odůvodnění v předvolání k provedení identifikačních úkonů vůbec nebylo jasné, jaký účel měl být provedením identifikačních úkonů v případě žalobce dosažen, ani jeho nezbytnost, zvláště pak pokud se jedná o odběr biologického materiálu. Žalovaná byla povinna žalobce o účelu a nezbytnosti provedení identifikačních úkonů obeznámit v odůvodnění předvolání, což neučinila. Soudu nepřísluší účel předvolání dovozovat. Dle soudu, navzdory nezbytnosti předcházení a odhalování trestné činnosti, předvolání k provedení identifikačních úkonů musí být řádně odůvodněno a musí z něj být zřejmá potřeba provedení identifikačních úkonů.

23. Připomíná se, že žalovaná v tomto případě nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení, nejedná se o postup podle § 114 trestního řádu, který je součástí vyšetřování konkrétního trestného činu. Naopak postup podle § 65 odst. 1 zákona o policii směřuje do budoucna, aby bylo možno účinněji odhalovat pachatele v budoucnu spáchaných trestných činů, popř. aby bylo možno potenciálně nalézt shodu s případnými stopami z míst trestných činů, které jsou nevyřešeny. Žalovaná jako správní orgán postupující podle ustanovení části čtvrté správního řádu tedy musí zvažovat přiměřenost provádění identifikačních úkonů okolnostem konkrétního případu a rozhodně nemá povinnost k nim přistoupit u každého obviněného z úmyslného trestného činu. Gramatickým (slovo „může“ v § 65 zákona o policii) i systematickým výkladem (§ 11 písm. c) zákona o policii) a s přihlédnutím k ústavně garantovaným právům člověka je policejní orgán jako každý jiný správní orgán povinen před provedením identifikačních úkonů provést správní uvážení a identifikační úkony učinit pouze v případech, kdy je to odůvodněné cílem a smyslem aplikované právní úpravy. „Ve věci sice není prováděno správní řízení a vydáváno správní rozhodnutí, v jehož odůvodnění by bylo třeba úvahu žalovaného jakožto správního orgánu vysvětlit, nicméně i při provádění faktických úkonů je třeba dbát zásady přiměřenosti a neprovádět identifikační úkony bezhlavě v každém případě podezření z úmyslného trestného činu“ (rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, čj. 48A 57/2015–63).

24. Na základě uvedeného má tudíž krajský soud za to, že všechna předvolání, jimiž byl žalobce předvoláván k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, byla nezákonným zásahem, a proto soud deklaroval nezákonnost těchto úkonů tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

25. V případě následujících tří návrhů se jedná o zásahové petity zápůrčí neboli zdržovací. Ty jsou aplikovatelné v situaci, kdy hrozí opakování v minulosti ukončeného zásahu, nebo kdy hrozí pokračování zásahu, nebo domáhá–li se žalobce obnovení stavu před zásahem. Žalobce v podané žalobě využil pro své návrhy tyto uvedené možnosti, které však soud neshledal důvodnými.

26. U druhého návrhu žalobce, a to určení, že získávání osobních údajů žalobce pro účely budoucí identifikace v souvislosti s trestním řízením vedeným u žalované pod sp. zn. KRPC–154261/TČ–2015–020310, u třetího návrhu, kterým se žalobce na soudu dožaduje zakázat žalované získávat osobní údaje žalobce pro účely budoucí identifikace v souvislosti s trestním řízením, a u čtvrtého návrhu, kterým se žalobce dožaduje přikázání žalované obnovit stav před zásahem, krajský soud neshledal splnění podmínek nezákonného zásahu, jak byly vymezeny výše v tomto rozsudku ve smyslu algoritmu ochrany před nezákonným zásahem podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65. Konkrétně krajský soud nepovažuje za splněnou již první podmínku spočívající v existenci přímého zkrácení práv žalobce.

27. Krajský soud má za to, že v případě uvedených zápůrčích žalobních návrhů neexistuje samotný zásah, neboť nedošlo k přímému zkrácení žalobcových práv. K faktickému získání osobních údajů žalobce nedošlo, neboť žalobce napadl žalobou již předvolání k provedení identifikačních úkonů a požadavky v nich uvedené nebyly vykonány. Krajský soud výše uvedl, že i samotné předvolání k provedení identifikačních úkonů může představovat zásah do právní sféry žalobce, pokud takové předvolání nebylo dostatečně odůvodněno a nebyla v něm specifikována potřebnost takového úkonu, a žalobce přitom v žalobě konkrétní způsob přímého zkrácení na právech vymezil (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, č. j. 22 A 48/2019 – 40, jímž Krajský soud v Ostravě zásahovou žalobu odmítl, neboť v samotném předvolání k provedení identifikačních úkonů neshledal zásah do právní sféry žalobce.).

28. Je třeba připomenout, že se samotným podezřením ze spáchání trestného činu mohou být spjaty zásahy do práv podezřelé osoby. Tyto zásahy však musí být podrobeny testu proporcionality a pro důvodnost žaloby pak soud musí prokázat, že žalovaná, resp. policie postupovala v konkrétním případě nezákonně a její jednání mohlo představovat zásah do práv podezřelého. Získání, uchování a zpracování identifikačních údajů představuje zásah do osobnostních práv. Pokud je však úkon proveden po podrobení testu proporcionality a je ospravedlněn předcházejícím protiprávním jednáním dané osoby s vědomím, že proti ní může být zahájeno trestní stíhání a uložen trest, musí tato osoba nést veškeré negativní následky spojené s trestnou činností, tedy i podrobení se provedení identifikačních úkonů. V nyní řešené věci se žalobce k provedení identifikačních úkonů nedostavil, nikdy tudíž k jejich provedení nedošlo. V případě zápůrčích žalobních petitů, jimiž se žalobce dožaduje zákazu jednání, ke kterému však ze strany žalované nikdy nedošlo, neshledává krajský soud naplnění podmínek pro poskytnutí ochrany dle § 82 a násl. s. ř. s.

29. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který v řízení úspěch neměl. Měl–li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. V daném případě byl žalobce částečně úspěšný (uspěl toliko v deklaratorním nároku, zápůrčí nároky soud neshledal důvodnými), a proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení v poměrné části jedné poloviny z částky ve výši 33 570 Kč, představující vynaložený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za podanou žalobu, 1 000 Kč za návrh na vydání předběžného opatření, 2 x 5 000 Kč za podané kasační stížnosti, dále náklady právního zastoupení advokátem za celkem pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne 14. 12. 2016 a dvě kasační stížnosti) po 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], 5 x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a 21 % DPH ve výši 3 570 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem DPH. Celkem tedy žalobci přiznané náklady řízení představují částku 16 785 Kč, což odpovídá jedné polovině z celkové výše nákladů řízení.

30. Žaloba byla projednána postupem odpovídajícím § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

takto: