č. j. 10A 93/2018 - 107

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: J. M. zastoupen advokátkou Mgr. Martinou Křížkovou sídlem Salvátorská 931/8, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 za účasti: 1) K. M. 2) L. P. 3) T. S. 4) Městská část Praha 22 sídlem Nové náměstí 1250/10, 104 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MHMP 607526/2018 ze dne 18. 5. 2018 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 607526/2018 ze dne 18. 5. 2018 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně, advokátky Mgr. Martiny Křížkové.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení č. 1) až 4) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž byly k odvolání žalobcova procesního předchůdce, A. K., a osob zúčastněných na řízení č. 1) až 3) změněny podmínky č. 1 a 2 ve výroku A) a vypuštěny podmínky č. 7, 9 a 11 ve výroku B) a ve zbytku bylo potvrzeno rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 22 (dále jen „stavební úřad“) č. j. P22 8031/2017 OV 12 ze dne 18. 9. 2017, jehož předmětem je umístění stavby veřejných WC, včetně připojení na technickou infrastrukturu (voda, splašková a dešťová kanalizace, elektro NN), likvidace dešťových vod a včetně zpevněných ploch, vše na pozemcích parc. č. X, X, X, X, X v katastrálním území X, a stavební povolení na stavbu veřejných WC na pozemcích parc. č. X, X, k.ú. X.

II. Napadené rozhodnutí

2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul dosavadní průběh řízení, potvrdil, že žalobce v průběhu odvolacího řízení vstoupil do práv účastníka řízení po A. K., od nějž s právními účinky vkladu k 18. 9. 2017 nabyl vlastnické právo k nemovitosti – bytu č. X v bytovém domě č. p. X v k. ú. X, a dále se zabýval jednotlivými odvolacími námitkami.

3. Dvě odvolací námitky shledal žalovaný důvodnými, a proto prvostupňové rozhodnutí změnil shora nastíněným způsobem. Zbylých 13 odvolacích námitek označil za nedůvodné, případně irelevantní, a proto rozhodnutí stavebního úřadu ve zbytku potvrdil. Způsobem vypořádání těch odvolacích námitek, s nímž žalobce v žalobě nesouhlasí, se bude městský soud zabývat níže v rámci samotného právního hodnocení.

III. Žaloba

4. Žalobce namítl, že realizací záměru dojde k porušení jeho zájmů na rozvoji území a mimo jiné ke snížení kvality bydlení a hodnoty jeho nemovitosti v důsledku imisí hluku a zápachu, snížení pocitu bezpečí (kvůli zvýšení výskytu drogové závislých osob) a odstranění ploch zeleně. Nemovitosti v blízkosti kriminogenních zón mají nižší hodnotu z podstaty věci. Správní orgány se s touto námitkou řádně nevypořádaly a žalobce podle nich dokonce vůbec není oprávněn takovou námitku vznést z toho důvodu, že nemá oporu v zákoně, nařízení ani normách. V řízení nebylo zjišťováno, zda újmu na žalobcově soukromém právu vyváží veřejný zájem, ba ani to, zda takový zájem na provozu placených WC, jejichž vybudování bude stát 3 000 000 Kč, navíc přístupných pouze v sezóně, vůbec existuje, a zda na př. není kapacita veřejných WC v lokalitě Nového náměstí dostatečná. Žalobce upozornil na to, že taková WC se již nacházejí v budově Úřadu městské části Prahy 22 (50 m), knihovny (150 m), Lékařského domu (200 m) nebo na železniční stanici (800 m). Obdobně správní orgány nezohlednily, že daný záměr odporuje cílům a úkolům územního plánování, zejména požadavkům na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Napadené rozhodnutí tak je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

5. Dále žalobce namítl, že dotčené pozemky jsou pro umístění dané stavby kvůli blízkosti obytné zástavby zcela nevhodné, přičemž vhodnost pozemku pro daný záměr je jedním z hledisek, jež musí stavební úřad zvážit v rámci podmínky podle § 90 písm. b) stavebního zákona. Vedle souladu s územním plánem podle písm. a) téhož ustanovení tak musí být zjištěno, zda stavebníkův záměr není v rozporu s veřejným zájmem pro své dopady na veřejné zdraví, životní prostředí, geologickou stavbu území, vliv na veřejnou infrastrukturu a na její hospodárné využívání (bude třeba vybudovat vodovodní potrubí a vedení elektrických rozvodů v násobně větším rozsahu, než kdyby v blízkosti nebyla obytná zástavba), zda záměr sleduje obecný zájem na rozvoji sídelní struktury, kvality bydlení a cestovního ruchu (naopak dojde ke snížení kvality bydlení a odstranění plochy zeleně), zda budou prostředky z veřejných rozpočtů vynaloženy hospodárně a zda je v souladu s poznatky oborů architektury, urbanismu, územního plánování a ekologie a památkové péče (záměr je podle žalobce nadbytečný, předimenzovaný a nehospodárný). Správní orgány se však těmito hledisky v rozporu se zákonem nezabývaly.

6. Žalovaný se dále odmítl zabývat námitkou systémové podjatosti stavebního úřadu, a to pro její údajnou opožděnost, to však odporuje názoru vyslovenému rozšířeným senátem ve věci sp. zn. 1 As 89/2010, podle nějž není třeba o opožděné námitce rozhodovat samostatně, ale správní orgán se s ní musí vypořádat v konečném rozhodnutí. Žalovaný ostatně ani neuvedl, z čeho údajnou opožděnost dovozuje. Podjatost stavebního úřadu vyplývá z toho, že veškeří jeho úředníci jsou zaměstnanci Městské části Prahy 22, jež má na realizaci záměru zájem, jak dokládá zápis ze 14. mimořádného zasedání RMČ dne 18. 7. 2017, na němž byl starosta pověřen k uzavření smlouvy s dodavatelem stavby dva měsíce před vydáním prvostupňového rozhodnutí, a z toho, že smlouva o dílo byla uzavřena šest měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí. Na podporu tohoto názoru odkázal žalobce kromě naposled uvedeného tak na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 57/2015 a 5 As 96/2014. Dle ustálené judikatury správních soudů přitom k založení podjatosti postačí i poměrně nízká míra podezření.

7. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil podmínka č. 2 prvostupňového rozhodnutí, kterou cituje, avšak která se v prvostupňovém rozhodnutí vůbec nenachází, což činí napadené rozhodnutí zmatečné a nepřezkoumatelné. Výrok o vypištění podmínek č. 9 a 11 pak není vůbec odůvodněn. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na právním názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí a k jednotlivým žalobním bodům odkázal na příslušné pasáže svého rozhodnutí. Nad rámec toho podotkl, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu není třeba soulad stavebního záměru s cíli a úkoly územního plánování specificky odůvodňovat, pokud byla vydána územně plánovací dokumentace (na př. územní plán), k čemuž v posuzované věci došlo, přičemž stavba je s územním plánem zcela v souladu. K potřebnosti stavby uvedl, že má sloužit návštěvníkům sousedního revitalizovaného parku přiléhajícímu k Cukrovarskému rybníku. Umístění veřejných WC v blízkosti vstupu do parku a lesa pro návštěvníky této plochy je nutno považovat za přínosné. Sociální zařízení v sousedních veřejně přístupných budovách má primárně sloužit návštěvníkům a uživatelům těchto budov, přičemž po jejich vlastnících a provozovatelích nelze spravedlivě požadovat, aby umožnili jejich užívání návštěvníkům veřejného parku. K námitce podjatosti uplatněné v odvolání žalovaný odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 89/2010 - 119 a rozsudek téhož soudu č. j. 4 As 219/2016 - 37, jež se zabývaly systémovou podjatostí úředníků územních samosprávných celků a při jejichž aplikaci na posuzovanou věc je podle žalovaného zřejmé, že podmínky pro založení podjatosti splněny nebyly, neboť předmětný záměr nepředstavuje významné dotčení zájmu obce, a důvodem pro vyloučení úředních osob nezakládá ani kladné vyjádření představitelů městské části nebo uzavření smlouvy o dílo na realizaci stavby, k němuž došlo až po vydání prvostupňového rozhodnutí.

9. Na základě uvedeného žalovaný navrhl, aby městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Vyjádření osob zúčastněných na řízení a žalobcova replika

10. Osoby zúčastněné na řízení č. 1 až 3) se plně ztotožnily s podanou žalobou, na kterou také v podrobnostech odkázaly.

11. Osoba zúčastněná na řízení č. 4) sdělila svůj postoj k žalobě v rámci vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku, z nějž vyplynulo, že nepovažuje žalobu za důvodnou.

12. Žalobce v replice v plném rozsahu setrval na podané žalobě.

VI. Posouzení věci městským soudem

13. Městský soud nejprve zjistil, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, neboť žalobce se v průběhu odvolacího řízení stal účastníkem řízení na základě nabytí nemovitosti od předchozího účastníka řízení, A. K., což žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil. Následně městský soud vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

14. Městský soud shledal žalobu důvodnou, a jelikož zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., rozhodl bez nařízení jednání.

15. Z logiky žalobních bodů se městský soud nejprve zabýval námitkou nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. K tomu předně připomíná ustálenou judikaturu správních soudů, podle níž zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, u nichž pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 37/2006 - 63 ze dne 21. 12. 2006), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek téhož soudu č. j. 8 Afs 66/2008 - 71 ze dne 19. 12. 2008), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (rozsudek téhož soudu č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 ze dne 14. 7. 2005). Nepřezkoumatelné pro nedostatek skutkových důvodů pak může být rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované nebo zjištěné v rozporu se zákonem, případně není-li zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.

16. Stěžejní žalobní námitka spočívá v tom, že stavební úřad podle žalobcova názoru vůbec nezohlednil cíle a úkoly územního plánování, když smísil hlediska uvedená v § 90 písm. a) a b) stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2017. Podle tohoto ustanovení „[v] územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území […].“ 17. Nejvyšší správní soud k výkladu těchto ustanovení v rozsudku č. j. 2As 21/2016 - 83 ze dne 26. 7. 2016 konstatoval: „Stavební úřad má povinnost při posuzování žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby zkoumat soulad záměru z mnoha hledisek. Záměr musí být především v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, jak předpokládá § 90 odst. a) stavebního zákona. Doktrína je zajedno v názoru, že stavební úřad musí vyhodnotit záměr z hlediska souladu s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, jak předpokládá § 90 odst. b) stavebního zákona, tehdy, pokud nebyla územně plánovací dokumentace vydána, resp. alespoň schválena (srov. např. HEGENBART, M. a kol. Stavební zákon. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 228, nebo MACHÁČKOVÁ, L. a kol. Stavební zákon. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 375). Rovněž Nejvyšší správní soud zastává názor, že pokud byla vydána územně plánovací dokumentace, musí stavební úřad vycházet primárně z ní, a nemusí již specificky odůvodňovat souladnost záměru s cíli a úkoly územního plánování, neboť ty plynou přímo z územně plánovací dokumentace. Při vydávání územního plánu jakožto druhu územně plánovací dokumentace jsou již také zohledňovány požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území i charakter území (srov. zejména § 18 odst. 4 stavebního zákona). Proto lze vyjít z toho, že je-li záměr v souladu s vydaným územním plánem, je taktéž souladný s cíli a úkoly územního plánování. V takovém případě je tudíž nadbytečné (nicméně nikoliv na závadu), aby stavební úřad hodnotil specificky soulad záměru podle § 90 písm. b) stavebního zákona.“ 18. Vytýká-li tedy žalobce správním orgánům, že neprovedly přezkum záměru podle § 90 písm. b) stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2017, je k tomu třeba poznamenat, že postačující bylo zhodnocení souladu záměru s vydanou územně plánovací dokumentací (konkrétně s územním plánem) podle § 90 odst. a) tohoto zákona, který v sobě již pojímá písm. b). Náležitost tohoto zhodnocení přitom nezpochybňuje ani žalobce.

19. Související žalobní bod představuje tvrzení, že realizací záměru dojde k zásahu do žalobcova vlastnického práva, zejména ke snížení ceny jeho nemovitosti a kvality bydlení v důsledku imisí hluku a zápachu. Stavební úřad k obsahově shodné námitce sice uvedl, že je pro stavební řízení irrelevantní a nemá oporu v právních předpisech, s čímž městský soud z níže uvedených důvodů nesouhlasí, přesto se stavební úřad s řadou obav vznesených žalobcovým právním předchůdcem i dalšími účastníky řízení vypořádal. Mimo jiné tak vysvětlil, proč zápach z veřejných WC nebude obtěžovat obyvatele domu, v němž se nachází žalobcův byt (vzdálenost přisávání kanalizace od nejbližších objektů), popsal opatření proti užívání WC uživateli drog (osvětlení interiéru speciálním filtrovaným modrým světlem, dohled Policie ČR, jejíž služebna se nachází nedaleko, a kamerovým systémem MČ Praha 22, instalace mincovního automatického zámku vstupních dveří) a popsal způsob ochrany vzrostlé zeleně. Žalobce tyto věcné argumenty v žalobě nijak nezpochybnil, setrvav na svém názoru, že stavební úřad se odmítl námitkou zabývat.

20. Jistou nedostatečnost shora shrnutého odůvodnění a nesprávnost závěru stavebního úřadu ohledně přípustnosti námitky účastníka řízení však žalovaný v odvolacím řízení napravil. Na str. 21 napadeného rozhodnutí nejprve citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 56/2011 - 133 ze dne 14. 7. 2011, podle nějž „[v] rámci územního řízení – a stejně tak i v rámci stavebního řízení či řízení o dodatečném povolení stavby – je sice stavební úřad oprávněn a povinen posoudit námitku snížení tržní ceny sousedních nemovitostí, avšak činí tak jen z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy.“ Následně žalovaný poukázal na to, že vlastník nemovitosti v místě možné zástavby, jež by mohla způsobit snížení hodnoty jeho nemovitosti, musí svá práva střežit včas, a již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace se zasadit o takovou formu zástavby, již považuje pro sebe za přijatelnou. Žalovaný připomněl, že odvolatelé setrvali na dogmatickém názoru o snížení ceny svých nemovitostí, aniž tuto újmu jakkoli blíže specifikovali, zdůvodnili a doložili. Nakonec se žalovaný odvolal na právní názor vyslovený v naposled citovaného rozsudku, podle nějž „má-li žalobce snížení ceny jeho nemovitosti za jednoznačné (‚zřejmé každému odborníkovi na první pohled‘), může se domáhat náhrady mimo rámec územního plánování a řízení o dodatečném povolení stavby na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, včetně ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně v občanském soudním řízení (viz citované unesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009 - 120, publikované pod č. 1910/2009 Sb. NSS).“ 21. Právě uvedený právní názor má oporu v ustálené judikatuře správních soudů, kromě již citovaného rozsudku lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 172/2017 - 29 ze dne 31. 5. 2018. Správní orgány posoudily námitku snížení tržní ceny sousedních nemovitostí z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy, a vyjádřily se také k obavám žalobcova právního předchůdce ohledně možných negativních vlivů záměru na tržní cenu nemovitosti. Byl-li účastník řízení přesvědčen o svém tvrzení, měl tuto újmu blíže specifikovat, zdůvodnit a doložit. To však v průběhu správního řízení, ale ani později v řízení před soudem neučinil, a jeho názor je tak toliko spekulativní a ničím nepodložený. Obdobně se žalovaný na str. 19 a 20 svého rozhodnutí vypořádal s námitkou ohledně snížení kvality žalobcova bydlení imisemi hluku a zápachu. Žalobce se závěry žalovaného v žalobě nepolemizuje ani netvrdí, že by v důsledku realizace záměru došlo k překročení jakýchkoli imisních limitů. Vzhledem k tomu považuje městský soud vypořádání těchto námitek v napadeném rozhodnutí za dostatečné.

22. Žalovaný se vyjádřil také k veřejnému zájmu na realizaci záměru, k jeho potřebnosti a vhodnosti daných pozemků pro povolovanou stavbu. Na str. 21 napadeného rozhodnutí uvedl, že v roce 2018 má být v blízkosti místa realizace záměru otevřen revitalizovaný park, a umístění veřejných WC v blízkosti vstupu do sousedního parku a lesa pro návštěvníky lze považovat za přínosné. K plánované sezónnosti provozu WC žalovaný na str. 22 podotkl, že žalobci jako občané městské části mohou v případě zájmu samozřejmě vznést požadavek na širší provoz. Ohledně vhodnosti umístění žalovaný doplnil, že jeho povinností je kontrola plnění hmotněprávních podmínek, a jestliže územní plán umožňuje pro konkrétní funkční plochu umístění stavby veřejného WC, stavební úřad nemá prostor pro zamítnutí záměru. Ani žalobní námitka opomenutí těchto hledisek tudíž není důvodná. K žalobcovu tvrzení ohledně nepřiměřenosti vynaložení 3 000 000 Kč na daný projekt městský soud podotýká, že hospodárnost záměru z hlediska veřejných rozpočtů není relevantním kritériem pro přezkum napadeného rozhodnutí, neboť se přímo nedotýká žalobcovy právní sféry.

23. Nepřezkoumatelnost nebo dokonce nesrozumitelnost nezpůsobuje ani žalovaným provedená změna podmínky č. 2 ve výroku A) a údajná absence důvodů pro vypuštění podmínek č. 9 a 11 ve výroku B) prvostupňového rozhodnutí. Žalobce namítl, že změněná podmínka se v rozhodnutí stavebního úřadu vůbec nenachází, městský soud však tuto výhradu nepovažuje za důvodnou. Žalovaný původní znění podmínky cituje na str. 2 svého rozhodnutí, a to přesně tak, jak je uvedena na str. 1 dole a na str. 2 nahoře prvostupňového rozhodnutí. Následně žalovaný uvedl úplné nové znění této podmínky. V tomto postupu městský soud neshledává žádnou závadu. Vypuštění podmínek č. 9 a 11 ve výroku B) odůvodnil žalovaný na str. 13 až 15 svého rozhodnutí, kde vysvětlil, že vyjádření Pražských vodovodů a kanalizací, a.s., a stanovisko Pražské vodohospodářské společnosti, a.s., jejichž dodržením stavební úřad podmínil umístění stavby, nelze považovat za závazné stanovisko dotčených orgánů, a proto nebylo třeba tyto podmínky převzít do podmínek pro umístění stavby. S tímto právním názorem žalobce v žalobě nepolemizoval. Ani tento žalobní bod proto není důvodný.

24. Naproti tomu městský soud shledal důvodný žalobní bod týkající se nevypořádání námitky systémové podjatosti všech úředníků stavebního úřadu, kterou žalobcův procesní předchůdce vznesl v odvolání. Podle § 14 odst. 1 stavebního zákona ve znění do 31. 10. 2018 „[k]aždá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen ‚úřední osoba‘), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.“ Podle odst. 2 věty téhož ustanovení „[ú]častník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen ‚představený‘).“ 25. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 1 As 89/2010 - 119 ze dne 20. 11. 2012 konstatoval, že „v případech, kdy rozhoduje úředník územního samosprávného celku ve věci, která se přímo nebo nepřímo týká tohoto celku, není a priori vyloučen z rozhodování pro svoji ‚systémovou podjatost’, avšak je u něho dáno ‚systémové riziko podjatosti’, kvůli němuž je třeba otázku jeho případné podjatosti posuzovat se zvýšenou opatrností oproti věcem, které se zájmů územního samosprávného celku nijak nedotýkají. […] [D]ůvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby je její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku v případě, že se rozhoduje ve věci týkající se přímo nebo nepřímo tohoto územního samosprávného celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky.“ Rozšířený senát dále konkretizoval, že důvody k takovému podezření „mohou být například jevy v politické či mediální sféře, jež předcházejí příslušnému správnímu řízení nebo je doprovázejí a naznačují zvýšený zájem o výsledek řízení ze strany osob schopných ovlivnit jednání územního samosprávného celku jako zaměstnavatele úřední osoby.“ V každé rozhodované věci je třeba zohlednit všechny relevantní okolnosti, včetně její podstaty a povahy, kontroverznosti či politickému významu. Na druhé straně však podle rozšířeného senátu zpravidla nebude signálem nadkritické míry systémového rizika podjatosti samotný fakt, že „rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku bude mít dopad na tento celek. Proto např. nebude zpravidla důvodem k pochybám o nepodjatosti úředníka územního samosprávného celku samotná skutečnost, že jím vydané stavební povolení se dotkne majetkových či jiných zájmů obce, v níž bude stavba uskutečněna (typicky tím, že stavba bude zbudována na pozemku obce či na pozemku s obecními pozemky sousedícím), půjde-li o běžné, obecně vzato nekontroverzní a v měřítkách daného územního celku ve své podstatě nevýznamné dotčení.“ Rozšířený senát nicméně podotkl, že „k pochybám o nepodjatosti postačí i poměrně nízká míra podezření, neboť – jak výše vyložil – existence ‚systémového rizika podjatosti‘ je sama o sobě signálem ke zvýšené opatrnosti a ‚podezřívavosti‘ při posuzování důvodů pro vyloučení úřední osoby z úkonů v řízení.“ 26. Žalovaný na str. 22 a 23 svého rozhodnutí vyložil, že o námitce podjatosti uplatněné v odvolání není třeba vydávat samostatné rozhodnutí, a městský soud se s ním ztotožňuje v tom, že námitka zjevně nebyla uplatněna bez zbytečného odkladu, jelikož o tvrzené apriorní podjatosti všech pracovníků stavebního úřadu účastníci řízení museli vědět od samého počátku řízení, avšak námitku podjatosti uplatnili až v odvolání. Žalovaný však pochybil, když se námitkou podjatosti po věcné stránce vůbec nezabýval. Žalobce v tomto ohledu případně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 89/2010 - 152 ze dne 30. 1. 2013, podle nějž „[f]ormulaci ‚k námitce se nepřihlédne‘ je […] nutno vykládat ve spojitosti s dalšími ustanoveními správního řádu, a to tak, že se v případě, kdy není námitka podána bez zbytečného odkladu, o takové námitce nerozhoduje samostatným usnesením. Účastník, který námitku podjatosti podá ‚opožděně‘, pouze ztrácí procesní ‚privilegium‘ kvalifikovaného rozhodnutí o takové námitce, ale to neznamená, že by se skutečnostmi, které v ní uvede, neměl příslušný správní orgán vůbec zabývat. Je tomu tak proto, že podjatost nastává přímo ze zákona při splnění podmínek stanovených v § 14 odst. 1 správního řádu z roku 2004 (rozhodnutí o podjatosti určité úřední osoby má pouze deklaratorní charakter). Dojde-li tedy správní orgán k závěru, že účastník řízení neuplatnil námitku podjatosti ‚bez zbytečného odkladu‘, sdělí mu, že nebude o jeho námitce rozhodovat usnesením, ale bude s ní nakládat jako s neformálním podnětem, na jehož základě tvrzenou podjatost úřední osoby z moci úřední prověří. Pokud na základě takového prověřování tvrzené podjatosti dospěje správní orgán k závěru, že je skutečně dána podjatost některé z úředních osob, bude na místě postupovat podle § 14 odst. 4 uvedeného zákona (tzn. určit jinou úřední osobu). Pokud je taková ‚opožděná‘ námitka vznesena až v odvolání a odvolací správní orgán dospěje k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno podjatou úřední osobou, pak je nutno na takové vydání rozhodnutí nahlížet jako na vadu řízení, která podle § 89 odst. 2 zpravidla bude důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí (obdobně viz také Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2012, II. vydání, str. 183- 184).“ 27. Městský soud naznal, že toto pochybení žalovaného je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Je tomu tak zejména proto, že žalobcův procesní předchůdce se v námitce podjatosti neomezil na obecné tvrzení o zaměstnaneckém vztahu úředníků stavebního úřadu k územnímu samosprávnému celku (městské části), jenž sám o sobě nezakládá systémovou podjatost, nýbrž uvedl i konkrétní okolnosti, pro které byli všichni úředníci stavebního úřadu podle jeho názoru z projednání věci vyloučeni. Těmi jsou jednak skutečnost, že městská část figuruje v daném řízení přímo jako stavebník, a lze hypoteticky uvažovat o vyšším stupni dotčení jejích zájmu na realizaci záměru než v případě, že by se záměr pouze nacházel na jejím území, jednak z okolností přijetí a projednávání záměru. Žalobcův právní předchůdce na str. 11 až 13 odvolání popsal, že zvýšený zájem městské části na výsledku řízení dokládá Zápis ze 14. mimořádného zasedání RMČ ze dne 18. 7. 2017, na němž byl vybrán nejvhodnější dodavatel stavby, společnost WIZYR s.r.o., IČO: 018 60 795, a zároveň byl pověřen starosta k uzavření smlouvy s vybraným dodavatelem, a to již dva měsíce před vydáním rozhodnutí. Vrcholní představitelé městské části přitom nepochybně jsou schopni působit na příslušné úřední osoby. Žalovaný dále upozornil na zcela nestandardní přístup stavebního úřadu, jenž vydal rozhodnutí pouhých 53 dnů od podání žádosti, a popsal – ze svého pohledu – kontroverznost předmětného záměru.

28. Aniž by městský soud tato tvrzení jakkoli hodnotil, je zřejmé, že námitka podjatosti byla založena na konkrétních okolnostech věci, z nichž účastník řízení dovozoval podjatost všech úředníků stavebního úřadu. Žalovaný se touto námitkou věcně vůbec nezabýval, odvolávaje se na mylný právní názor, že tak vzhledem k její opožděnosti činit nemusí, a městský soud proto v tuto chvíli nemůže předvídat, jakým způsobem ji žalovaný v dalším průběhu řízení posoudí. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tento závěr má oporu na př. v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 148/2014 – 36 ze dne 11. 3. 2015, v němž se jmenovaný soud „neztotožnil ani s námitkou stěžovatele [správního orgánu], že nebylo nutné napadené rozhodnutí rušit, neboť po odstranění procesních pochybení by správní orgán I. stupně vydal naprosto shodné rozhodnutí. […] Ani u ostatních zrušovacích důvodů nelze s tímto názorem stěžovatele souhlasit. Nelze totiž předvídat, […] jaké závěry učiní stěžovatel ohledně námitky podjatosti vznesené žalobcem v odvolání.“ 29. Žalovaný se k obsahu námitky podjatosti vyjádřil poprvé až v soudním řízení, jeho argumentaci však nemůže městský soud jakkoli hodnotit, neboť nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení nelze dodatečně zhojit v řízení před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 152/2011 - 62 ze dne 19. 4. 2012).

VII. Závěr a náklady řízení

30. Městský soud shledal napadené rozhodnutí částečně nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, jelikož žalovaný neposoudil po věcné stránce námitku podjatosti úředníků stavebního úřadu vznesenou v odvolání, ačkoli tak byl povinen učinit. Zbylé žalobní body nejsou důvodné. Městský soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl městský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem. Jejich výši městský soud určil v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni provedení jednotlivých úkonů, tak, že jsou tvořeny odměnou za dva úkony právní služby po 3 100 Kč – převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d)], paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč za každý z těchto úkonů (§ 13 odst. 3) a částkou 2 142 Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 21 %, k jejímuž placení je žalobcova zástupkyně registrována (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Městský soud nepřiznal žalobci odměnu za návrh na přiznání odkladného účinku ani náhradu soudního poplatku za tento návrh, neboť tyto náklady nepovažuje vzhledem k neúspěšnosti návrhu za důvodně vynaložené, ani za repliku z 3. 9. 2018, neboť v ní žalobce pouze jednou větou setrval na podané žalobě. Žalobkyniny náklady zastoupení advokátem tak činí 8 228 Kč a náklady řízení celkem 11 228 Kč.

32. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů, neboť jim soud neuložil splnění žádné povinnosti a neshledal ani existenci žádných důvodů zvláštního zřetele hodných, jež by ospravedlnily jiný postup (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).