č. j. 11 A 152/2019 – 99

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobců: a/ PharmDr. D. M., MBA, nar. X, bytem X, b/ R. P. A., nar. X, bytem X, c/ Ing. M. R. C., nar. X, bytem X, všech zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, sídlem Slavíkova 23, Praha 2 proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 za účasti osoby zúčastněné: Ing. P. H., nar. X, bytem X, zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.7.2019, č.j. MHMP 1439543/2019, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 7. 2019 č. j. MHMP 143/9543/2019, se zrušuje, věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 40 096,20 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta.

III. Osobě zúčastněné na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhají přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým částečně změnil prvostupňové rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru stavebního, č.j. P4/065822/17/OST/JARY, sp.zn. P4/131454/15/OST/JARY, ze dne 12.5.2017 tak, že do výrokové části doplnil podmínku č. 19: „ v 5. nadzemním podlaží v severní stěně navrhované stavby „Bytový dům X“ nebudou okna obytných místností.“ Ve zbytku rozhodnutí potvrdil.

2. Prvostupňovým rozhodnutím stavební úřad výrokem I. povolil výjimku z ustanovení čl. 8 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. Hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v Hl. m. Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále též OTPP), a výrokem II. rozhodl o změně rozhodnutí o umístění stavby ze dne 23.4.2012, č.j. P4/038118/12/OST/JARY, sp.zn. P4/135970/10/OST/JARY, vše ve věci stavebního záměru nazvaného „Bytový dům X“ na pozemcích parc.č. X, X, X, X, X a X, k.ú. X. Prvostupňovým rozhodnutím povolená výjimka byla povolena z odstupové vzdálenosti stávajícího bytového domu č.p. X na pozemku parc.č. X v k.ú. X tak, že odstup staveb bude činit min. 14,9 m namísto požadovaných min. 19 m.

3. Žalobci v prvé žalobní námitce namítají, že výjimka pro danou stavbu byla udělena v rozporu se zákonem. Odkázali přitom na ust. § 169 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., dále jen „stavebního řádu“, i na § 63 vyhlášky Hl. m. Prahy č. 26/1999 s tím, že výjimku lze udělit pouze tehdy, jsou-li splněny dvě podmínky, a to a/ musí se jednat o odůvodněný případ a b/ nesmí dojít k ohrožení bezpečnosti, ochrany zdraví a života osob a sousedních pozemků nebo staveb; řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Relevantní důvod ale v daném případě není vůbec dán. Jedná se o novostavbu, není tedy důvod, aby byla navržena tak, aby ustanovení předmětné vyhlášky neodpovídala. K udělení výjimky musí stavebník prokázat, v čem převažuje veřejný zájem na zvoleném řešení nad veřejným zájmem vyjádřeným ustanovením, z něhož je žádána výjimka, nebo prokázat, proč nelze ustanovení vyhlášky dodržet. To musí být řádně odůvodněno, což ale není. Důvodem nemůže být skutečnost, že stavebník hodlá realizovat stavbu tak, že neodpovídá požadavkům uvedené vyhlášky, jakož ani poměrům daného pozemku a stávající stavby. Žalobci pak odkázali na jiné rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy sp.zn. S-MHMP 295595/2012/OST/Čv/Pd ze dne 21.5.2012, ve kterém se uvádí, že povolení výjimky z OTPP je výjimečným právním nástrojem a má místo pouze tam, kde nelze právní předpis dodržet za podmínek stanovených zákonem. Institut výjimky byl zaveden pouze pro ty případy, kdy řešení v souladu s vyhláškou nebylo možné. Ke stejnému závěru pak dospěl žalovaný i v rozhodnutí ze dne 8.8.2012, č.j. S-MHMP 801899/2012/OST/Go/Cc. Žalobci tak na základě uvedeného napadenému prvostupňovému rozhodnutí zejména vytýkají, že zcela opomenulo, že pro udělení výjimky pro odstup daných staveb není v daném případě dán žádný relevantní důvod. Žalobci zdůrazňují, že žadatel v podané žádosti žádný relevantní důvod neuvedl, a ačkoli na to poukazovali žalobci v podaném odvolání, ani žalovaný se s touto námitkou nijak nevypořádal. Žalobci zdůrazňují, že existence objektu č.p. X nemůže odůvodnit návrh sousední novostavby tak, aby neodpovídala požadavkům vyhlášky. Dům č.p. X je totiž stávající objekt, který musí nová výstavba respektovat. Ani případná opatření k dosažení pohody bydlení v sousedním domě nejsou a nemohou být důvodem pro návrh stavby v rozporu s požadavkem vyhlášky. Žadatel neuvedl, jaká konkrétní skutečnost mu brání realizovat svoji stavbu v souladu s požadavky právních předpisů, tedy jaký konkrétní důvod jej nutí navrhnout stavbu tak, že neodpovídá požadavkům daného právního předpisu.

4. V druhé žalobní námitce pak žalobci vytýkají správním orgánům, že se řádně nezabývaly tím, že při povolení výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného vyhláškou. Účelem obecných požadavků na výstavbu je též zajištění kvality prostředí bydlení a hodnoty obytného území. K tomu odkázali na čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 13 odst. 1 vyhlášky Hl. m. Prahy č. 26/1999. Účelem ustanovení, z něhož je výjimka žádána, je dále zajištění, aby území nebylo přehuštěno, tj. aby vzdálenosti mezi stavbami byly dostatečně odpovídající požadavkům příkladmo uvedeným v čl. 8 odst. 1 dané vyhlášky. Nedodržením vzdáleností by došlo k narušení hodnoty území a kvality prostředí. Je nezbytné s ohledem na stávající stav území, aby novostavba v něm případně realizovaná respektovala stávající zástavbu včetně nezbytných odstupů obydlí, což však není dodrženo, neboť navrhovaná stavba je na dané místo objemným domem, nerespektujícím možnosti daného místa. Předmětná výjimka bude mít vliv i na možnost nerušeného užívání sousedních nemovitostí včetně nemovitostí žalobců i na cenu těchto nemovitostí. Ani naplněním účelu vyhlášky se stavební úřad a ani žalovaný nezabývali. Stavební úřad pouze obecně a nepřezkoumatelně uvedl, že „řešením podle požadované výjimky čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP bude nadále účelu sledovaného obecnými technickými požadavky na výstavbu v Hl. m. Praze, obsaženými v OTPP, v daném případě dosaženo“.

5. Prvostupňové rozhodnutí bylo tedy vydáno v rozporu s § 169 odst. 2 stavebního zákona a § 63 vyhlášky Hl. m. Prahy č. 26/1999, jakož i v rozporu s § 50 odst. 3, 4 a § 68 odst. 3 správního řádu tím, že žalovaný tyto vady neodstranil, zatížil jimi i rozhodnutí své, přičemž jeho rozhodnutí je zároveň nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jakož i rozporné s § 3, § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3, jakož i s § 89 odst. 2 správního řádu, což je důvodem pro jeho zrušení a nové projednání věci.

6. Žalobci pak v další žalobní námitce namítají nesoulad stavby s územně plánovací dokumentací. Žalobci poukazují na to, že ačkoli došlo ke změně územně plánovací dokumentace – ke změně regulativu funkčního a prostorového uspořádání území provedené změnou územního plánu Hl. m. Prahy č. Z 2832/00 (účinná od 12.10.2018), žalovaný neprovedl přezkum souladu stavby s požadavky územně plánovací dokumentace. V daném případě se jedná o území stabilizované (neboť v něm není stanovena míra využití území), které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj. Dle přílohy č. 1 oddíl 7 odst. 3 je v tomto stabilizovaném území pouze možné zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé činnosti. Žalovaný se ale souladem s uvedeným regulativem územního plánu vůbec nezabýval, ačkoliv oproti původní stavbě je nyní navrhovaná stavba podstatně vyšší a o cca trojnásobně zastavěné ploše, která urbanistickou strukturu daného místa nedotváří. Rehabilitací urbanistické struktury stávající by bylo znovunavrácení či zkvalitnění funkcí stávajících objektů s možností jejich přiměřených změn, nikoli však navrhovaná novostavba objemného bytového domu. Jedná se proto o stavební činnost, která je zde dle výše uvedeného regulativu územního plánu nepřípustná.

7. Žalobci dále namítají, že stavba je v rozporu s územním plánem po jeho změně i ve vztahu ke stanovenému funkčnímu využití území. Stavba je situována do plochy SV – všeobecné smíšené, po změně určené pro umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby, při zachování polyfunkčnosti území. Přípustným využitím je umístění polyfunkční stavby pro bydlení (s převažující funkcí od 2. nadzemního podlaží výše), nikoli stavby monofunkční, jak je tomu v projednávané věci. Jelikož je v polyfunkční ploše umisťována čistě obytná stavba bez relevantního zastoupení jakýchkoliv ostatních funkcí, není splněn uvedený regulativ územního plánu. Žalobci namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i to, že stavbu nelze umístit, neboť je v rozporu s územně plánovací dokumentací a dle § 90 písm. a/ a b/ ji tedy umístit nelze.

8. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě k námitce týkající se nedostatečné odstupové vzdálenosti odkázal na s. 10, 11, 12, 13 a 14, na kterých se stavební úřad podrobně zabýval problematikou důvodnosti požadované výjimky, přičemž jako důvod pro výjimku je uvedeno, že stávající stavba bytového domu č.p. X svojí výškou nepříznivě ovlivňuje možnost výstavby na pozemcích záměru, odkaz na právní posouzení problematiky v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.2006, č.j. 2 As 44/2005, odkaz na úpravu odstupových vzdáleností stanovených pražskými stavebními předpisy i to, že vlastníci bytových jednotek domu č.p. X v k.ú. X byli v době, kdy tyto jednotky kupovali, informováni o tom, že na sousedním pozemku bude probíhat realizace stavebního záměru ve vzdálenosti 13,8 m, nyní na základě přehodnocení záměru ve vzdálenosti 14,9 m. Stavební úřad dospěl k závěru, že povolením výjimky bude dosaženo účelu sledovaného obecnými technickými požadavky, neboť budou splněny požadavky na světelně technické podmínky a bude zamezeno obtěžování pohledem, garantované stanovením podmínky č. 2 rozhodnutí o změně územního rozhodnutí (neprůhledná mléčná skla). Stavební úřad zohlednil i skutečnost, že západní stěna bytového domu č.p. X je od společné hranice pozemků stavebního záměru vzdálena 11,1 m, svou výškou tak znemožňuje umístit stavbu blíže než 7,9 m od této společné hranice, a že oproti původnímu, rozhodnutími měněnému územnímu rozhodnutí je nyní umisťovaná stavba bytového domu vzdálena o 1,1 m dále než původně umístěná administrativní budova. Žalovaný dále uvádí, že nesoulad záměru s územně plánovací dokumentací nebyl v odvoláních namítán, tedy nebylo důvodu se touto problematikou podrobně zabývat. Poukázal na to, že dne 6.9.2018 přijalo zastupitelstvo Hl. m. Prahy usnesením č. 39/85 změnu Z/2832/00, vydanou formou opatření obecné povahy č. 55/2018, účinnou od 12.10.2018. Dle územního plánu sídelního útvaru Hl. m. Prahy ve znění této změny se pozemky stavebního záměru nacházejí v ploše SV – všeobecně smíšené, navrhovaná stavba bytového domu podmínečně přípustnou, kdy pro podmínečnou přípustnost využití území platí, že nedojde ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků, což v daném případě nenastává, neboť záměrem v území je umístění bytového domu v sousedství stávajícího bytového domu. Navrhl proto žalobu zamítnout jako nedůvodnou.

9. Do řízení se jako osoba zúčastněná na řízení přihlásil Ing. P. H., který ve vyjádření k podané žalobě namítá účelovost jejího podání, neboť žalobci neuvádějí žádnou další argumentaci, než která byla uvedena již v odvolání a při předchozím správním řízení. Žalobci podanou žalobou způsobují zásah do základních práv zúčastněné osoby, když výrazně omezují výkon jejího vlastnického práva spočívajícího v pokračování realizace opakovaně umístěného záměru. Jednání žalobců považuje za šikanózní a za zneužití práva. Pokud jde o námitku absence odůvodnění udělení výjimky z technických požadavků, odkazuje osoba zúčastněná na řízení na předchozí rozhodnutí vydaná ve správním řízení, která obsahují dostatečné důvody pro udělení výjimky pro odchýlení se od obecných technických požadavků. Zúčastněná osoba na předchozí odůvodnění, zejména rozhodnutí stavebního úřadu v I. stupni, odkazuje. Připojuje se k vyjádření žalovaného k podané žalobě. Osoba zúčastněná zdůrazňuje, že v průběhu vleklých řízení došlo ke změně platných právních předpisů a za současné situace by pro záměr zúčastněné osoby již výjimka nebyla vůbec potřeba, k čemuž je podle ní potřeba přihlédnout a vyhnout se zbytečně formalistickému přístupu. Původně byla požadována výjimka z ustanovení obsaženém ve vyhlášce č. 26/1999 Sb. Hl. m. Prahy, která byla účinná v období od 1.1.2000 do 30.9.2014. V současné době je obsah této vyhlášky nahrazen nařízením Hl. m. Prahy č. 10/2016 Sb., ve znění účinném od 1.8.2016. Podle v současné době platných právních stavebních předpisů je výjimka z požadovaného odstupu od okolních budov uvedena přímo v samotném znění pražských stavebních předpisů, konkrétně v § 28 odst. 2, podle něhož se požadavek na odstup neuplatní, pokud by znemožnil splnění podmínek prostorové regulace stanovené územním nebo regulačním plánem. Zúčastněná osoba totiž umisťuje záměr do stabilizovaného území a výška stavebního záměru odpovídá okolní výstavbě, proto by se na záměr podle aktuálně účinného znění uplatnila výše uvedená výjimka z § 28 odst. 2 nového nařízení. Podle předchozí vyhlášky OTPP se v praxi muselo o výjimku z příslušného článku velice často žádat. V hustě zastavěných oblastech centra města nelze ani logicky problematiku odstupových vzdáleností řešit jiným způsobem, než realizovat stavby s nižšími odstupovými vzdálenostmi oproti nezastavěným územím určeným pro zcela novou výstavbu. Z tohoto důvodu musely stavební úřady žádostem o výjimku zpravidla vyhovět a jednalo se tak pouze o zbytečnou formalitu, která zatěžovala jak stavebníky, tak úřady, a celé stavební řízení zcela nesmyslně prodlužovala. Úvaha žalobců ohledně absence důvodů pro udělení výjimky z odstupových vzdáleností tak postrádá jakoukoli relevanci a i v kontextu legislativního vývoje je zcela nelogická, až nesmyslná.

10. K námitce rozporu stavby s územním plánem uvedla zúčastněná osoba, že i tuto žalobní námitku považuje za nedůvodnou. Tato námitka nebyla v průběhu řízení uplatňována, navíc se správní orgány k tomu opakovaně vyjadřovaly. Svůj záměr považuje zúčastněná osoba za podřaditelný pod pojem „dotvoření stávající urbanistické struktury“, kdy dotvořením je nutné nepochybně rozumět i zastavění stavebního pozemku v souladu s jeho funkčním využitím (SV – všeobecně smíšené stavby). Záměr obsahuje jednotky sloužící k bydlení. Navrhovaná stavba je podmínečně přípustnou. Poukázal na koncept označovaný „kompaktní město“, tedy zabydlování stávající městské zástavby tak, aby již nedocházelo k další expanzi měst do krajiny. Umístění záměru je tak zcela v souladu s tímto konceptem. Závěrem pak navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

11. Žalobci využili svého práva a k vyjádření žalovaného zaslali soudu repliku, ve které poukázali na to, že sice věděli o původně navrhovaném záměru, avšak oproti tomuto původně navrhovanému záměru sice dochází k mírnému zvětšení odstupu, nicméně zároveň dochází k podstatnému zvýšení nově navrhované stavby – namísto původních tří nadzemních podlaží má mít nyní navrhovaná stavba pět nadzemních podlaží. Nemůže tedy obstát ani argument žalovaného, že žalobci věděli, že na sousedním pozemku bude probíhat realizace původně umístěného stavebního záměru, když tento záměr se zásadně od původně navrhovaného záměru liší. Pokud jde o žalobní bod namítající, že stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací, žalobci poukázali na to, že nesouhlas s aktuálně platnou územně plánovací dokumentací účinnou od 12.10.2018 nemohli v odvolání namítat, neboť tato změna v době podání odvolání v květnu 2017 ještě neplatila. Vzhledem k tomu, že ale rozhodnutí musí vycházet ze skutkového a právního stavu platného v době vydání, byl žalovaný povinen se zabývat přezkumem souladu stavby s aktuálně platnou územně plánovací dokumentací, a to i bez podnětu účastníků řízení. Tvrdí-li žalovaný, že stavba je v souladu s regulativem funkčního využití území, nevypovídá to nic o tom, zda je stavba v souladu i s ostatními regulativy územního plánu, což není, jak uvádí žalobci v podané žalobě (např. s regulativem upravujícím využití stabilizovaného území). V dalším pak odkázali na podanou žalobu.

12. Žalobci se také vyjádřili k vyjádření osoby zúčastněné na řízení a uvedli, že pouze hájí svá vlastnická práva, tedy žaloba v žádném případě nemůže být považována za šikanózní. Konstatovali, že bylo pouze na stavebníkovi, že se rozhodl podstoupit riziko návrhu stavby tak, že vyžaduje udělení výjimky, na což není právní nárok. Uvedli, že ani v tomto vyjádření není ani nadále uveden žádný relevantní důvod. Tím nemůže být skutečnost, že stávající stavba z hlediska své výšky ovlivňuje možnost zastavění sousedních pozemků, neboť je nutno dodržet odstupové vzdálenosti. Žalobci dále zdůraznili, že jejich dům je orientován okny a lodžiemi právě směrem k navrhované stavbě. Znovu zdůraznili, že důvodem pro udělení výjimky nemůže být ani aplikace rozsudku Nejvyššího správního soudu, změna právní úpravy, ale ani skutečnost, že žadatel chce na svém pozemku stavět blíže k sousední stavbě, než jak stanovuje vyhláška. Znovu poukázali na to, že účelem ustanovení, z něhož je výjimka žádána, je zajištění nepřehuštěného a nestísněného území. Dále pak setrvali na svých dosavadních námitkách.

13. U jednání soudu účastníci i zúčastněná osoba setrvali na svých dosavadních stanoviscích.

14. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil, že stavební úřad na základě žádosti Ing. P. H. vydal dne 23.4.2012 pod č.j. P4/038118/12/OST/JARY společné rozhodnutí, kterým pro potřebu stavebního záměru nazvaného „X“ výrokem I. povolil výjimku z čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP a současně rozhodl o umístění uvedeného stavebního záměru „X“.

15. Dne 5.10.2015 uplatnil Ing. P. H. u stavebního úřadu novou žádost, a to žádost o změnu uvedeného územního rozhodnutí ze dne 23.4.2012, s tím, že změna spočívala v umístění stavby bytového domu namísto umístěné stavby administrativní budovy. Následně byla u stavebního úřadu uplatněna žádost o povolení výjimky z ustanovení čl. 8 odst. 8 OTPP pro uvedený záměr bytového domu.

16. Stavební úřad vydal rozhodnutí dne 9.3.2016 pod č.j. P4/035650/16/OST/JARY, společné rozhodnutí, kterým pro účely stavby nazvané „Bytový dům X“ výroky I., II. a III. povolil výjimky z čl. 8 odst. 2, čl. 8 odst. 8 a čl. 56 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb. Hl. m. Prahy a výrokem IV. rozhodl podle § 94 stavebního zákona o změně územního rozhodnutí ze dne 23.4.2012, č.j. P4/038118/12/OST/JARY.

17. Na základě odvolání účastníků řízení bylo uvedené rozhodnutí stavebního úřadu přezkoumáno a rozhodnutím magistrátu ze dne 15.11.2016, č.j. MHMP 1965836/2016, sp.zn. S-MHMP 1039113/2016/STR, zrušeno a věc vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání.

18. V pokračujícím řízení stavební úřad nejprve usnesením ze dne 1.2.2017, č.j. P4/016374/17/OST/JARY, ze společného řízení vyloučil „řízení o povolení výjimky z čl. 8 odst. 8 vyhlášky OTPP“ a „řízení o povolení výjimky z čl. 56 odst. 1 vyhlášky OTPP“. Poté stavební úřad usnesením ze dne 8.2.2017, č.j. P4/020643/17/OST/JARY, řízení o povolení výjimky z čl. 56 odst. 1 vyhlášky OTPP i řízení ve věci žádosti o povolení výjimky z ustanovení čl. 8 odst. 8 OTPP zastavil podle § 66 odst. 1 písm. g/ správního řádu.

19. Opatřením ze dne 30.3.2017, č.j. P4/047147/17/OST/JARY, stavební úřad oznámil pokračování územního řízení a pokračování v řízení o povolení výjimky z čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP. Následně stavební úřad vydal dne 12.5.2017 rozhodnutí, kterým ve výroku I. potvrdil výjimku z čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP pro odstupovou vzdálenost navrhovaného bytového domu (14,9m místo min. 19m) od stávajícího bytového domu č.p. X v k.ú. X a ve výroku II. rozhodl o změně původního rozhodnutí o umístění stavby ze dne 23.4.2012. V tomto rozhodnutí bylo uvedeno, že je nově navrhováno umístění stavby bytového domu namísto původní administrativní budovy, umístění stavby bytového domu vyžaduje výjimku z čl. 8 odst. 2 pro odstupovou vzdálenost. Vlastní navrhovaná změna územního rozhodnutí se týká charakteru a objemu stavby, kdy administrativa se mění na bytový dům, jehož umístění se týká dalších pozemků, dochází ke změně tvaru stavby, a to zvýšením původně umístěné stavby o cca pět metrů a zvětšení zastavěné plochy cca trojnásobně. Změna se dále týká odstupových vzdáleností, nároků na energie a inženýrské sítě (změna podmínek č. 1, 2, 3, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 16 původního územního rozhodnutí se stanovením nové podmínky č. 18), dopravy v klidu, kdy navrhovanou změnou dochází k nárůstu počtu stání pro automobily.

20. Magistrát hl. m. Prahy rozhodl o odvolání rozhodnutím ze dne 13.3.2018, č.j. MHMP 416988/2018, sp.zn. S-MHMP 1241000/2017, kterým rozhodnutí stavebního úřadu opět zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

21. Zúčastněná osoba uplatnila u Ministerstva pro místní rozvoj podnět k provedení přezkumného řízení ve věci zmíněného rozhodnutí magistrátu ze dne 13.3.2018 ve znění doplnění ze dne 22.5.2018. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 27.9.2018, č.j. MMR-35785/2018-83/2282, v rámci zkráceného přezkumného řízení zrušilo napadeného rozhodnutí magistrátu a věc vrátilo magistrátu k novému projednání. Ministerstvo vytklo magistrátu, že nepřihlédl k tomu, že přezkoumávaným rozhodnutím byla měněna původní stavba administrativní budovy, která již byla na základě stavebního povolení zahájena, tedy územní rozhodnutí již nepozbývá platnosti, dále že se MHMP řádně nezabýval důvodností povolení výjimky z odstupových vzdáleností a nepřihlédl k úplnému zdůvodnění stavebního úřadu. Také magistrátu vytkl, že se věrohodně nezabýval problematikou tvrzeného snížení tržní hodnoty nemovitostí odvolatelů, přestože stavební úřad tuto problematiku dostatečně zdůvodnil. Pochybení spočívá také v tom, že magistrát zpochybnil zákonnost závazného stanoviska vodoprávního úřadu MČ Praha 4 a že se nepokusil tyto pochybnosti sám odstranit, dále že magistrát zpochybnil problematiku vykácení vzrostlých stromů na pozemku záměru, když se na pozemku záměru již žádné vzrostlé stromy nenacházejí.

22. V pokračujícím odvolacím řízení magistrát vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým změnil předchozí prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu tak, že doplnil jednu podmínku, tedy podmínku č. 19, že v 5. nadzemním podlaží v severní stěně navrhované stavby „Bytový dům X“ nebudou okna obytných místností. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil. V napadeném rozhodnutí se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami, mimo jiné i s námitkami, které jako žalobní námitky uplatnili žalobci v podané žalobě. Vyjádřil se i k pojmu pohody bydlení, odpovídajícímu zákonnému ekvivalentu „kvalitní bydlení“, obsaženému v ust. § 19 odst. 1 písm. i/ stavebního zákona. Konstatoval, že určité zhoršení komfortu vlastníků okolních nemovitostí nemůže samo o sobě vést k závěru o nepřípustnosti umisťovaného záměru, muselo by se jednat o zhoršení kvalifikované, které by muselo být odvolateli dostatečně konkrétním způsobem prokázáno. Magistrát odkázal na právní názor Ministerstva pro místní rozvoj, který konstatoval, že stavební úřad se problematikou pohody bydlení v souvislosti s povolením výjimky z čl. 8 odst. 2 OTPP zabýval dostatečně. Magistrát k tomu uvedl, že smyslem stanovení minimálních odstupových vzdáleností staveb je mimo jiné i ochrana soukromí ve stavbách pro bydlení, nevytváření stísněných podmínek apod. Stanovení minimálních odstupů staveb pro případ, že se v protilehlých stěnách nacházejí okna obytných místností, má bránit především obtěžování vlastníka sousední stavby pohledem nebo hlukem. Vzhledem k tomu, že lze připustit existenci imateriálních imisí, může být za určitých podmínek a okolností imisí i obtěžování pohledem. Musí jít ale o mimořádný případ soustavného a závažného narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Pro posouzení přípustnosti imise je nezbytné určit její míru, která by měla být přiměřená poměrům. Z technického hlediska se jedná o zjištění, zda v nejbližší okolní zástavbě je umožněn výhled – pohled na sousední nemovitosti (zahrady, terasy, balkóny) z balkónů, teras a lodžií umístěných nad terénem. Je nutné konstatovat, že stavebně technické řešení bytových domů v dané lokalitě běžně umožňuje „nahlížet“ na sousední terasy, balkóny a zahrady. Z terasy navrhované stavby bude vidět na terasu a pozemek odvolatelů, čímž se může pocitově částečně snížit standard jejich soukromí. Možnost pohledů z teras na sousední terasy a zahrady ale není v daném území neobvyklá. Sousední objekt, který je ve vlastnictví žalobců, má v nadzemních podlažích balkóny a terasy, ze kterých je možný výhled. V husté zástavbě Hl. m. Prahy je nutné se smířit s tím, že míra soukromí bude nižší, než je například na venkově, a že určitá „přelidněnost“ je metropoli vlastní. Dále pak konstatoval, že argumentace stavebního úřadu tím, že kdyby byl záměr posuzován podle pražských stavebních předpisů nařízení č. 10/2016 Sb. Hl. m. Prahy, nepotřeboval by výjimku z obecných technických požadavků, je ve vztahu k projednávané věci zcela irelevantní a nemá žádný přímý vliv na výsledné posouzení záměru s platnými právními předpisy. Žalovaný se také vyjádřil k otázce vlivu stavby na snížení hodnoty majetku vlastníků bytových jednotek v domě žalobců, zhoršení kvality bydlení nad míru přiměřenou průměru s tím, že by tím došlo ke snížení tržní hodnoty všech bytových jednotek v domě, když tyto námitky neshledal důvodnými.

23. Městský soud v Praze proto přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

24. V prvé žalobní námitce žalobci namítají, že výjimka pro danou stavbu byla udělena v rozporu se zákonem, když pro její udělení nebyl v projednávané věci dán vůbec žádný relevantní důvod. Vzhledem k tomu, že jedná se o novostavbu, není důvod, aby byla navržena tak, aby ustanovením předmětné vyhlášky neodpovídala. K udělení výjimky musí stavebník prokázat, v čem převažuje veřejný zájem na zvoleném řešení nad veřejným zájmem vyjádřeným ustanovením, z něhož je žádána výjimka, nebo prokázat, proč nelze ustanovení vyhlášky dodržet. Žádost musí být řádně odůvodněna, což ale není. Důvodem pro udělení výjimky nemůže být dle žalobců skutečnost, že stavebník hodlá realizovat stavbu tak, že neodpovídá požadavkům uvedené vyhlášky, jakož ani poměrům daného pozemku a stávající stavby.

25. Podle čl. 8 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb., hl.m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (OTPP), musí vzájemné odstupy staveb splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, ochrany památek, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování pohody bydlení. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, které souvisejí s funkčním využitím území (například sítě technického vybavení, dětská hřiště). Podle čl. 8 odst. 2 jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 3 až 6. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umísťované v prolukách.

26. Podle § 169 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., dále jen „stavebního zákona“, výjimku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich, lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

27. Z obsahu správního spisu je patrné, že v projednávané věci žadatel Ing. P. H. nejprve žádal o povolení ke stavebnímu záměru „X“ a že o podané žádosti rozhodl stavební úřad dne 23.4.2012 tak, že výrokem I. povolil výjimku z čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP a současně rozhodl o umístění uvedeného stavebního záměru. Následně ale žadatel požádal dne 23.4.2012 o změnu uvedeného územního rozhodnutí, s tím, že změna bude spočívat v umístění stavby bytového domu namísto umístěné stavby administrativní budovy s v souvislosti s touto změnou uplatnil žádost o povolení výjimky z ustanovení čl. 8 odst. 8 OTPP pro uvedený záměr bytového domu. Vlastní navrhovaná změna územního rozhodnutí se týká charakteru a objemu stavby, kdy administrativní budova se mění na bytový dům, jehož umístění se týká dalších pozemků, dochází ke změně tvaru stavby, a to zvýšením původně umístěné stavby o cca pět metrů a zvětšením zastavěné plochy cca trojnásobně. Změna se dále týká odstupových vzdáleností, nároků na energie a inženýrské sítě (změna podmínek č. 1, 2, 3, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 16 původního územního rozhodnutí se stanovením nové podmínky č. 18), dopravy v klidu, kdy navrhovanou změnou dochází k nárůstu počtu stání pro automobily.

28. V průběhu správního řízení bylo rozhodnutí stavebního úřadu o povolení výjimky a rozhodnutí o změně původního rozhodnutí o umístění stavby bytového domu dvakrát Magistrátem hl. města Prahy zrušeno. Až na základě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj vydaného v rámci zkráceného přezkumného řízení, vydal magistrát žalobou napadené rozhodnutí, kterým nově podané žádosti žadatele v podstatě vyhověl, když původní rozhodnutí stavebního úřadu změnil tak, že doplnil jednu podmínku, tedy podmínku č. 19, že v 5. nadzemním podlaží v severní stěně navrhované stavby „Bytový dům X“ nebudou okna obytných místností, a podané odvolání žalobců zamítl. Napadeným rozhodnutím tak došlo k potvrzení výjimky z čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP pro odstupovou vzdálenost navrhovaného bytového domu (14,9m místo min. 19m) od stávajícího bytového domu č.p. X v k.ú. X a ke změně původního rozhodnutí o umístění stavby ze dne 23.4.2012.

29. Žadatel v žádosti o změnu územního rozhodnutí ze dne 20.1.2017 uvedl, že žádost o změnu vydaného a platného územního rozhodnutí na administrativní budovu podal z důvodů podmínek v území, objektivních i subjektivních. Od doby získání stavebního povolení na administrativní budovu byl v mezičase na sousedním pozemku v ulici X vybudován bytový dům čp. X a následně se začalo s výstavbou bytového domu na druhé straně X, naproti X, v ulici X. Obě tyto ulice jsou klidné boční ulice, kde převažuje funkce bydlení a naopak funkce obchodní, administrativní apod. jsou soustředěny na dvě hlavní ulice v území – X a X. Navíc v době, kdy byla navržena administrativní budova X, vlastnil investor pozemek č. parc. X a teprve následně koupil také parc. č. X, X a X, vše. v k.ú. X. Investor se rozhodl využít všechny své pozemky a rozhodl se přizpůsobit svůj stavební záměr změnám podmínek v okolí a též změnit funkci stavby, která tak bude lépe korespondovat s okolní zástavbou a z hlediska následného užívání bude klidnější a tím blízkému okolí příznivější. K výjimce z odstupových vzdáleností uvedl, že výjimka z odstupových vzdáleností ovlivňuje pouze 5 z celkových 34 bytů sousedního objektu, navrženým bytovým objektem „X“ jsou ovlivněny pouze vždy 2 ze tří ložnic, které jsou orientovány směrem k tomuto navrženému objektu. Třetí ložnice má okna orientována z větší části na jih. Celková plocha dotčených bytů je 90,8 m, z toho tyto dvě ložnice o celkové výměře 24,8 m tvoří pouze 27% celkové obytné plochy bytu. Studie osvětlení a oslunění jednoznačně prokázala, že k žádnému výraznému ovlivnění užívání místností v objektu č. X nedojde. Na objekt administrativní budovy byla vydávána výjimka z odstupových vzdáleností z celkových 19 m na 13,8 m. U objektu bytového domu se jedná o 14,9 m. Rozdíl je tedy pouze 1,1 m. Vzhledem k zachování pohody bydlení budou okna směrem k bytovému domu X provedena z mléčných skel, čímž se zamezí přímému pohledu do ložnic sousedního objektu. Žadatel následně podanou žádost doplnil, avšak jak z podané žádosti, tak i z těchto doplnění je patrné, že žadatel uvádí pouze důvody, pro které je přesvědčen, že povolená výjimka nebude „vadit“, avšak není z nich patrný jediný konkrétní důvod, proč žadatel nemůže stavební předpisy dodržet.

30. Z citovaného ustanovení § 169 odst. 2 stavebního zákona vyplývá, že výjimku z obecných požadavků na výstavbu lze v jednotlivých odůvodněných případech udělit při splnění následujících podmínek: 1) předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, 2) neohrozí se tím bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby a 3) bude dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

31. Z dikce ustanovení § 169 odst. 2 stavebního zákona je tedy zřejmé, že na udělení výjimky stavebním úřadem nemá žadatel právní nárok. Výjimku je proto zapotřebí chápat jako výjimečné řešení v situaci, kdy není ze závažných objektivních důvodů možné obecným požadavkům na výstavbu zcela vyhovět. Jedním z hlavních kritérií pro udělení výjimky je tedy také existence závažných důvodů pro její udělení, a je proto nezbytné, aby byl dán také konkrétní objektivní a závažný důvod, který stavebníkovi neumožnil předmětnou stavbu postavit v souladu s obecnými technickými požadavky na výstavbu, a současně aby tento důvod stavebník ve své žádosti specifikoval. I ve vztahu k existenci závažných důvodů pro udělení výjimky má žadatel povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem však žalobce nedostál.

32. Z rekapitulace obsahu žadatelem podané žádosti je patrné, že žadatel neuvádí žádné relevantní důvody, pro které by nemohla být stavba realizována za dodržení podmínek, které jsou stanoveny zákonem, tedy při respektování a dodržení zákonem dané odstupové vzdálenosti. Z žádosti pouze vyplývá, že žadatel chce změnit původní stavební záměr, přičemž uvádí argumenty, proč bylo nutné přistoupit ke změně již vydaného územního rozhodnutí a nikoli žádat o nové územní rozhodnutí. K problematice výjimky z odstupových vzdálenosti v podstatě uvádí argumenty, proč nebude povolená výjimka vedlejší objekt ovlivňovat a v podstatě vychází z toho, že když u předchozího stavebního záměru byla výjimka povolena, nic nebrání jejímu povolení i při změně umísťovaného objektu. Z podané žádosti lze tak vyčíst jako jediný důvod pro povolení výjimky skutečnost, že žadatel koupil další pozemky, a proto realizuje stavbu vyšší a větší. Ani to ale neodůvodňuje, proč žadatel nemůže stavbu bytového domu realizovat za splnění zákonem daných odstupových vzdáleností.

33. Soud považuje za nutné také zdůraznit, že žalobci již v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 12.5.2017 zpochybňovali výrok o povolení výjimky z odstupových vzdáleností, když zde také m.j. s odkazem na ustanovení § 169 odst. 2 stavebního zákona namítali, že v rozhodnutí stavebního úřadu není zdůvodněno, jak bude řešením povolené výjimky dosaženo účelu sledovaného OTPP, kterým jsou v tomto případě dostatečné odstupové vzdálenosti mezi stavbami pro bydlení, že možnost pro povolení výjimky není neomezená a že parametry stavby je nutno přizpůsobit velikosti pozemku v souladu s ust. čl. 7, odst. 1 OTPP.

34. Z napadeného rozhodnutí je ale patrné, že se žalovaný vůbec nezabýval otázkou, proč byla povolena výjimka z odstupové vzdálenosti, tedy z jakého konkrétního důvodu nebylo možné respektovat a dodržet odstupovou vzdálenost 19m z hlediska stavebního zákona. Žalovaný v napadeném rozhodnutí řeší až dopady povolené výjimky, tedy otázku zachování pohody bydlení, hustotu zástavby, omezení vlastnického práva i otázku městského charakteru daného území, avšak existencí a hodnocením důvodů pro povolení výjimky z odstupových vzdáleností z hlediska stavebně technické se nezabývá vůbec.

35. Z napadeného rozhodnutí tedy soud zjistil, že žalovaný vůbec neřešil to, že žadatel během celého správního řízení nespecifikoval relevantní důvody, proč je výjimky z odstupové vzdálenosti třeba, jaký účel sledovaného obecnými požadavky na výstavbu má být povolením výjimky splněn. Žalovaný tak zcela pominul, že rozhodující pro umístění stavby jsou reálné poměry na konkrétním pozemku, tj. v daném případě jeho velikost, nikoliv vlastní záměr stavebníka realizovaný bez zohlednění těchto poměrů. Tvrzení žadatele, že se rozhodl pro stavbu využít všechny pozemky ve svém vlastnictví, tedy i nově nabyté, se týká výhradně zájmů žalobce uplatňovaných na úkor sousední nemovitosti, avšak se zájmy chráněnými stavebními předpisy nemá vůbec nic společného. Důvodem pro udělení výjimky nemůže být v žádném případě existence objektu č.p. X, na který odkazuje žadatel v podané žádosti, neboť tato stavba je stávajícím objektem, jehož existenci je nutné respektovat. Ani sám žadatel neuvádí, proč právě ve vztahu k tomuto objektu, ve kterém se nachází byty žalobců, není možné dodržet odstupovou vzdálenost dle OTPP.

36. Na dokreslení situace vzniklé v souvislosti s výstavbou v ulici X považuje soud za vhodné poukázat i na to, že územní rozhodnutí o umístění stavby bytového domu č.p. X, ve kterém se nachází byty žalobců, bylo vydáno již dne 22.4.2009, a to také na základě žádosti Ing. P. H., který je rovněž žadatelem o povolení předmětné výjimky z odstupové vzdálenosti a o změnu územního rozhodnutí o umístění stavby bytového domu X. Žadatelem argumentované nevhodné umístění stávající stavby bytového domu č.p. X proto soud považuje za překvapivé a irelevantní, neboť to byl právě žadatel, kdo takové umístění navrhl.

37. Jak je uvedeno výše, na udělení výjimky z obecných technických požadavků nemá žadatel právní nárok. Při rozhodování o povolení výjimky je prostor pro správní uvážení správního orgánu, avšak možnost pro udělení výjimky není neomezená. Výjimka povolená stavebním úřadem nesmí popřít samotnou podstatu a smysl ustanovení, z něhož byla udělena (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.1.2011, č.j. 1 As 96/2010-141). V daném případě však soudu nezbývá než konstatovat, že žadatel neuvedl žádné konkrétní důvody pro udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu, a z napadených rozhodnutí tak nejsou důvody pro udělení výjimky vůbec patrné. Z tohoto důvodu soud shledal úvahu týkající se důvodů pro povolení výjimky za zcela nedostatečnou, a námitku žalobců proto shledal důvodnou.

38. S obsahem první žalobní námitky souvisí i další námitka žalobců, ve které vytýkají správním orgánům, že se řádně nezabývaly tím, že při povolení výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného vyhláškou a že nedodržením vzdáleností by došlo k narušení hodnoty území a kvality prostředí. Soud se ztotožňuje s názorem žalobců, že je nezbytné, aby realizovaná novostavba respektovala stávající zástavbu včetně nezbytných odstupů obydlí. Za situace, kdy soud ale dospěl k závěru, že není splněna základní podmínka pro udělení výjimky z odstupových vzdáleností, neboť žadatel neuvedl žádný relevantní důvod pro její udělení, považuje soud otázku posouzení následků udělené výjimky na hodnotu území, kvalitu prostředí, na možnost nerušeného užívání sousedních nemovitostí i na cenu těchto nemovitostí, za předčasnou.

39. Pro úplnost soud uvádí, že žalovaný např. při vypořádání dopadů povolené výjimky z čl. 8 odst. 2 OTPP na pohodu bydlení, pouze s odkazem na závazný názor ministerstva pro místní rozvoj uvedl, že se stavební úřad touto problematikou v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zabýval dostatečně. Z tohoto rozhodnutí je ale patrné, že ani stavební úřad se ale nezabýval tím, zda je dán zcela jasný, dostatečně konkrétní důvod pro to, aby mohla být výjimka povolena, když je patrné, že v souvislosti s udělením této výjimky zkoumal pouze to, zda snížením požadované odstupové vzdálenosti bude dosaženo účelu sledovaného vyhláškou OTPP, tzn., zda jsou zajištěny světelně technické podmínky a je zamezeno obtěžování pohledem. Po té, co konstatoval poměry v území, pak závěrem konstatoval, že řešením podle požadované výjimky z čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP bude nadále účelu sledovaného obecnými technickými požadavky na výstavbu v Hl. m. Praze, obsaženými v OTPP, v daném případě dosaženo. Tento závěr soud považuje za nedostatečný, i když ministerstvo pro místní rozvoj dospělo k jinému závěru. Dle soudu se s odvolací námitkou žalobců ohledně neuvedení důvodů pro výjimku z odstupových vzdáleností řádně vypořádal žalovaný v rozhodnutí ze dne 13.3.2018, ve kterém k hodnocení provedeného stavebním úřadem uvedl, že stavební úřad relevantně neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že nedojde ke zhoršení podmínek pro bydlení v dotčených obytných místnostech sousední stavby bytového domu, a že kvalita bydlení zde zůstane zachována. Soud považuje znovu za nutné zdůraznit, že aby bylo možné hodnotit dopady povolené výjimky, muselo by tomu předcházet posouzení, zda jsou dány relevantní důvody pro její povolení, což ale žádný z rozhodujících správních orgánů na žádném stupni řízení v rozporu s ustanovením § 169 odst. 2 stavebního zákona nezjišťoval.

40. Žalobci pak v další žalobní námitce namítají nesoulad stavby s územně plánovací dokumentací. Žalobci poukazují na to, že ačkoli došlo ke změně územně plánovací dokumentace – ke změně regulativu funkčního a prostorového uspořádání území provedené změnou územního plánu Hl. m. Prahy č. Z 2832/00, jež nabyla účinnosti od 12.10.2018, žalovaný neprovedl přezkum souladu stavby s požadavky územně plánovací dokumentace. V daném případě se jedná o území stabilizované (neboť v něm není stanovena míra využití území), které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj. V tomto stabilizovaném území je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé činnosti.

41. Z ustanovení § 90 písm. a) stavebního zákona vyplývá povinnost stavebního úřadu v územním řízení posoudit, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Pro rozhodnutí o návrhu na umístění stavby je rozhodný právní a skutkový stav v době vydání tohoto rozhodnutí. Proto pokud došlo po podání žádosti o změnu územního rozhodnutí dne 20.1.2017 ke změně územně plánovací dokumentace, je podkladem pro vydání územního rozhodnutí již tato změněná územně plánovací dokumentace a nikoli ta, která platila v době podání žádosti.

42. Podle oddílu 16 odst. 38 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 32/1999 Sb. hl. města Prahy, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, je stabilizované území zastavitelné území, které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj. Podle oddílu 8 odst. 3 přílohy č. 1 téže vyhlášky, není ve stabilizovaném území stanovena míra využití území; z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné hlavní využití těchto ploch je umístění polyfunkčních staveb nebo kombinace monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby, při zachování polyfunkčnosti území. Přípustné využití je: Polyfunkční stavby pro bydlení a občanské vybavení v souladu s hlavním využitím, s převažující funkcí od 2. nadzemního podlaží výše (např. bydlení či administrativa v případě vertikálního funkčního členění s obchodním parterem), obchodní zařízení s celkovou hrubou podlažní plochou nepřevyšující 8 000 m2, stavby pro administrativu, kulturní a zábavní zařízení, školy, školská a ostatní vzdělávací a vysokoškolská zařízení, mimoškolní zařízení pro děti a mládež, zdravotnická zařízení, zařízení sociálních služeb, zařízení veřejného stravování, ubytovací zařízení, církevní zařízení, stavby pro veřejnou správu, sportovní zařízení, drobná nerušící výroba a služby, hygienické stanice, veterinární zařízení v rámci polyfunkčních staveb a staveb pro bydlení, čerpací stanice pohonných hmot bez servisů a opraven jako nedílná část garáží a polyfunkčních objektů, stavby, zařízení a plochy pro provoz PID, malé sběrné dvory. Drobné vodní plochy, zeleň, cyklistické stezky, pěší komunikace a prostory, komunikace vozidlové, plošná zařízení technické infrastruktury v nezbytně nutném rozsahu a liniová vedení technické infrastruktury. Parkovací a odstavné plochy, garáže. Podmíněně přípustné využití: Monofunkční stavby pro bydlení nebo občanské vybavení v souladu s hlavním využitím v odůvodněných případech, s přihlédnutím k charakteru veřejného prostranství a území definovanému v ÚAP. Víceúčelová zařízení pro kulturu, zábavu a sport, obchodní zařízení s celkovou hrubou podlažní plochou nepřevyšující 20 000 m2, zařízení záchranného bezpečnostního systému, veterinární zařízení, parkoviště P+R, čerpací stanice pohonných hmot, dvory pro údržbu pozemních komunikací, sběrné dvory, sběrny surovin, zahradnictví, stavby pro drobnou pěstitelskou činnost a chovatelství. Pro podmíněně přípustné využití platí, že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků. Nepřípustné využití: Nepřípustné je využití neslučitelné s hlavním a přípustným využitím, které je v rozporu s charakterem lokality a podmínkami a limity v ní stanovenými nebo je jiným způsobem v rozporu s cíli a úkoly územního plánování.

43. Jestliže tedy v době vydání napadeného rozhodnutí již byla, a to déle než půl roku, účinná změna územního plánu, dle které je uvedená plocha určená jako SV – všeobecně smíšená, bylo nutné, aby v rozhodnutí o umístění stavby bylo řádně odůvodněno, proč zamýšlená stavba svým charakterem a rozměry nevybočuje z limitů daných územním plánem. Pokud územní plán umožňuje umístit stavbu pouze za splnění určitých podmínek, pak jejich splněním se musí správní orgán důkladně zabývat. V daném případě bylo povinností žalovaného zejména posoudit, zda umístění stavby splňuje požadavek, že se jedná o stabilizované území, které připouští toliko zachování, dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Pouze takové rozhodnutí, ve kterém správní orgán řádně vyloží, na základě jakých skutečností dospěl k přesvědčení, že jsou splněny limity územního plánu, může v rámci soudního přezkumu obstát.

44. Z napadeného rozhodnutí je ale patrné, že žalovaný se otázkou souladu navrhované stavby s územně plánovací dokumentací vůbec nezabýval. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že žalovaný pochybil, pokud zcela pominul, že v průběhu řízení o umístění stavby došlo s účinností od 12.10.2018 ke změně územně plánovací dokumentace, konkrétně ke změně regulativu funkčního a prostorového uspořádání území provedené změnou územního plánu Hl. m. Prahy č. Z 2832/00, a neprovedl přezkum souladu stavby s požadavky aktuální územně plánovací dokumentace. I tuto námitku žalobců proto soud shledal důvodnou.

45. Na tomto závěru soudu nemůže nic změnit ani argument žalovaného, že nebylo důvodu se touto problematikou podrobně zabývat, neboť nesoulad záměru s územně plánovací dokumentací nebyl v odvoláních namítán. Soud považuje za nutné zdůraznit, že žalobci nemohli v odvolání tuto námitku vznést, neboť změna Z 2832/00 v době podání odvolání ještě neplatila. Uvedená obrana žalovaného neobstojí zejména proto, že jak soud již výše uvedl, žalovaný byl povinen soulad záměru žadatele s územně plánovací dokumentací platnou ke dni vydání rozhodnutí posoudit z úřední povinnosti, což neučinil.

46. Pro úplnost soud uvádí, že nepostačuje, pokud žalovaný teprve v podaném vyjádření uvedl některé argumenty ohledně souladu záměru žadatele s územně plánovací dokumentací. Vyjádření žalovaného totiž není součástí napadeného rozhodnutí a soud, který přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, nemůže k argumentům nově uvedeným ve vyjádření při přezkoumání tohoto rozhodnutí přihlížet.

47. Soud považuje za nutné vypořádat i tvrzení osoby zúčastněné na řízení, která vyjádřila přesvědčení o tom, že podle nových přepisů - nařízení hl. m. Prahy č. 10/2016 Sb., ve znění účinném od 1.8.2016 - by pro záměr zúčastněné osoby již výjimka nebyla vůbec potřeba, k čemuž je podle ní potřeba přihlédnout a vyhnout se zbytečně formalistickému přístupu.

48. Soud si je vědom toho, že se stavební úřad sice s tímto názorem osoby zúčastněné ztotožnil, avšak jak správně uvedl žalovaný na straně 9 napadeného rozhodnutí, posouzení záměru podléhá právnímu režimu vyhlášky OTPP a nové pražské stavební předpisy jsou pro posouzení tohoto záměru zcela irelevantní. To ostatně vyplývá i z přechodných ustanovení uvedených v § 85 nařízení hl. m. Prahy č. 10/2016 Sb.. Pokud tedy žalovaný postupoval při posouzení výjimky z odstupových vzdáleností dle platné vyhlášky OTPP, byl jeho postup zcela zákonný a nelze jej nazvat formalistickým.

49. Městský soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto podle § 78 odst. 1 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

50. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. Žalobci měli ve věci úspěch, a žalovaný je tak povinen zaplatit jim náklady řízení, které sestávají ze zaplacených soudních poplatků za žalobu 3 x 3 000 Kč a soudní poplatek za podaný návrh na přiznání odkladného účinku žalobě 1 x 1 000 Kč, když soud jejich návrhu vyhověl. Dále se přiznané náklady skládají z odměny advokáta podle § 6, § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu za poskytnuté úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (tj. převzetí a příprava zastoupení, žaloba, a účast u jednání soudu dne 11.2.2020) za zastoupení 3 osob, která se snižuje o 20 % ve smyslu § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a činí 7 440 Kč za 1 úkon právní služby, tedy celkem 22 220 Kč (3 úkony x 7 440 Kč), dále náhrady hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, tedy celkem 900 Kč (3 úkony x 300 Kč), celkem tedy soud na nákladech řízení žalobcům přiznal 23 220 Kč. Zástupce žalobců osvědčil, že je plátcem DPH, a proto je součástí nákladů i náhrada 21 % daně z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad hotových výdajů v celkové výši 4 876,20 Kč. Žalobcům tedy náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 40 096,20 Kč.

51. Zástupce žalobce požadoval náhradu nákladů řízení i za jím vyhotovená písemná vyjádření. Soud neshledal tyto náklady jako účelné, neboť v uvedených vyjádřeních neuvedli žalobci žádné nové zásadní argumenty, které by nebyly uvedeny v podané žalobě. Proto soud žalobcům náhradu těchto nákladů nepřiznal.

52. Pokud jde o náklady řízení osoby zúčastněné na řízení, soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro rozhodnutí soudu o jejich náhradě. Podle ustanovení § 60 odst. 5 s.ř.s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinností, kterou jí soud uložil. V posuzované věci soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost v řízení nestanovil, pouze jim dal možnost uplatnit v probíhajícím řízení jejich práva.