č. j. 11 A 161/2018- 76

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Aleše Sabola ve věci žalobkyně: Horňácká farma s.r.o. sídlem Hrubá Vrbka 120, Hrubá Vrbka zastoupené advokátem Mgr. Jaroslavem Bártou, sídlem Kobližná 19, Brno proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 67/17, Praha 1 za účasti: M. K. místem podnikání Hrubá Vrbka 120, Hrubá Vrbka zastoupené advokátem Mgr. Lubošem Godinou, sídlem Hlavní třída 16A, Šumperk o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2018, č. j. 14242/2018-MZE-11155, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 23. 4. 2018, č. j. 14242/2018-MZE-11155, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20 000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, Mgr. Jaroslava Bárty, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 3g odst. 6 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o zemědělství“) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“) zamítl námitku žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Státního zemědělského a intervenčního fondu, Regionálního odboru Brno (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 29. 1. 2018, č. j. SZIF/2018/0100467, sp. zn. 17/550/EPU/1/0056406 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně žalobkyni oznámil neprovedení aktualizace evidence půdy ve vztahu k dílu půdního bloku nacházejícího se v katastrálním území Malá Vrbka, ve čtverci 540-1200, pozemku parc. č. X (dále jen „parcela“), protože jeho dosavadní uživatel, paní M. K. (dále jen „uživatelka“) prokázala zejména fakturami pachtovného (nájemného) za roky 2014, 2015 a 2016 vznik a trvání ústně uzavřeného nájemního vztahu se žalobkyní.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení se žalobkyní, shrnul závěry uvedené v prvostupňovém rozhodnutí a sumarizoval obsah žalobkyní vznesené námitky proti prvostupňovému rozhodnutí.

4. V námitce žalobkyně uvedla, že dohoda účastníků řízení sama o sobě nezakládala právní důvod užívání parcely uživatelkou, když příloha k faktuře č. 1660904, obsahující soupis dotčených pozemků, byla dodatečně vyrobená, což prokazovalo vyjádření žalobkyně ze dne 23. 1. 2018 s přílohami; uživatelka ani nepředložila fakturu za rok 2017 a výpověď ze dne 15. 9. 2017 byla žalobkyní uživatelce učiněna jen z opatrnosti, tudíž ani z ní nebylo možné dovozovat existenci jen domnělého užívacího vztahu uživatelky k parcele.

5. K této námitce žalobkyně posléze žalovaný konstatoval, že ze spisového materiálu vyplynulo, že uživatelka prokázala fakturami a doklady o jejich úhradě tak, že bylo lze je přiřadit k parcele, když její výměra odpovídala výměře uvedené na fakturách za užívání parcely vystavovaných žalobkyní a zároveň jim odpovídajícím peněžním úhradám přijímaných na jejich základě žalobkyní. Ve vztahu ke správnosti právního závěru o nezbytnosti existence průkazné přiřaditelnosti dokladů k doložení ústně uzavřeného právního vztahu žalovaný upozornil na str. 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 9 A 175/2013 - 34. Rovněž podaná výpověď žalobkyně uživatelce ze dne 15. 9. 2017, obsažená ve spisovém materiálu, vypovídala o tom, že si žalobkyně byla vědoma užívacího vztahu k parcele ze strany uživatelky a hodlala právě touto výpovědi užívací vztah ve výpovědní době ukončit, když parcela byla přímo výslovně uvedena ve výčtu pozemků, čili do uplynutí výpovědní doby nebylo lze na uživatelku hledět jinak nežli jako na oprávněnou k užívání parcely.

6. Zároveň žalovaný odmítl, že by bylo možno v řízení tvrdit, že dohoda účastníků řízení sama o sobě nezakládala právní důvod užívání parcely, když právě na podkladě této dohody vznikl nájemní vztah k parcele, který žalobkyně nejméně po dobu tří let respektovala, když uživatelce za užívání parcely účtovala nájemné. Námitkou žalobkyně napadaná pravost přílohy k faktuře žalobkyně č. 1660904 byla podle žalovaného svou podstatou jen výpisem konkrétních pozemků, které zcela odpovídaly dílům půdních bloků obsaženým v předložených výpisech z evidence půdy. Pravost předmětné přílohy nemohlo podle žalovaného zpochybnit jen tvrzení žalobkyně o tom, že šlo o dodatečně vyrobenou přílohu k faktuře, neboť se jednalo o vyjádření samotné žalobkyně, která ovšem evidentně účelově sledovala cíl, aby jejímu ohlášení bylo vyhověno.

7. Žalovaný se neztotožnil ani se závěrem žalobkyně o tom, že z její výpovědi uživatelce z nájmu ze dne 15. 9. 2017 nebylo možné dovodit existenci právního důvodu užívání parcely, když v ní samotná žalobkyně připouštěla svou vůli pro případ existence takového právního vztahu s uživatelkou takový pachtovní, podpachtovní, nájemní, nebo podnájemní vztah ukončit. Subjektivní úvahy a důvody na straně žalobkyně nemohly mít podle žalovaného žádný právní význam pro posouzení, zda šlo, či nešlo o platně učiněnou výpověď z nájmu.

8. Podle žalovaného bylo přitom pochopitelné, že žalobkyně již na rozdíl od předchozích třech let nevystavila v roce 2017 v závěru roku fakturu, když dne 8. 12. 2017 podala ohlášení změny a když tvrdila, že užívací vztah k parcele ve prospěch uživatelky neexistoval. Nevystavení faktury žalobkyní ovšem samo o sobě nemohlo znamenat, že by užívací vztah uživatelky k parcele již v roce 2017 neexistoval.

9. Žalovaný tedy uzavřel, že námitce žalobkyně nebylo lze přisvědčit, potažmo vyhovět, když o existenci ústně uzavřeného nájemního vztahu uživatelky k parcele svědčilo fakturování a přijímání částek nájemného ze strany žalobkyně ve spojení s výpovědí uživatelky z nájmu uzavřeného na dobu neurčitou, a to výslovně ve vztahu k parcele, učiněnou žalobkyní dne 15. 9. 2017. Tento nájemní vztah uživatelky k parcele však pro dosavadní neuplynutí dvanáctiměsíční výpovědní doby trval i v době rozhodování žalovaného v projednávané věci. Konečně v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný upozornil na to, že jeho posouzení v projednávané věci nemělo povahu autoritativního rozhodnutí ve sporu o právech a povinnostech žalobkyně a uživatelky, které náleželo do pravomoci nalézacího soudu v občanskoprávním řízení, nýbrž povahu úsudku o předběžné otázce. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 As 187/2014 – 37, jenž dospěl k závěru, že správní orgán neřešil otázku, komu svědčil právní titul užívání půdy proto, aby rozhodl o právech a povinnostech subjektů nájemního vztahu, ale proto, aby mohl provést případnou aktualizaci jím vedené evidence. K další aktualizaci evidence zemědělské půdy tak může případně dojít až v návaznosti na rozhodnutí civilního soudu, jehož rozsudkem by byl správní orgán prvního stupně vázán.

III. Obsah žaloby

10. Žalobkyně v podané žalobě nejprve stručně shrnula dosavadní průběh správního řízení, aby následně v obecné rovině konstatovala, že napadené rozhodnutí považovala za nesprávné a nezákonné a namítla rovněž jeho nepřezkoumatelnost.

11. Žalobkyně nejprve v žalobě předeslala, že v řízení řádně prokázala svůj vztah k parcele na základě „písemné pachtovní smlouvy uzavřené dne 1. 12. 2017“ mezi žalobkyní jako podpachtýřem a panem M. K. jako pachtýřem, jakož i hlavní pachtovní vztah k parcele mezi panem M. K. a vlastnicí parcely paní M. Š., založený pachtovní smlouvou ze dne 10. 12. 2014.

12. Následně žalobkyně odůvodnění napadeného rozhodnutí označila za „velmi kusé“, když v něm žalovaný opomněl, že uživatelka byla do 21. 6. 2017 jednatelkou žalobkyně a že objektivně ani nebylo možné, aby měla uživatelka „veškeré pozemky …navedeny do LPIS…“, jelikož značné množství z těchto pozemků nikdy v užívání žalobkyně neměla. Podle žalobkyně nemohly být výpisy z registru půdy LPIS řádným podkladem k fakturaci, když žalobkyně nemohla vystavovat faktury na základě toho, pro koho bylo co evidováno v registru půdy LPIS, nýbrž jen na základě svého vlastnictví nebo pachtu. Žalobkyně při této příležitosti rovněž zmínila, že se v námitkách proti prvostupňovému rozhodnutí široce vyjadřovala k tomu, že jediná doložená příloha k faktuře č. 1660904 byl dodatečně vytvořený dokument, který nebyl součástí této faktury, a nebyl ani vyhotoven žalobkyní, ale jinou osobou.

13. Žalovaný pak podle názoru žalobkyně v napadeném rozhodnutí zcela opomněl vyhodnotit, že vlastníkem parcely byla paní M. Š., a nikoliv tedy žalobkyně, protože bylo nezbytně nutné zkoumat nepřerušenou řadu přenechání parcely do užívání vždy od vlastníka. Tak zůstalo žalovaným zcela opomenuto posouzení, kdy a jak vznikl právní důvod užívání parcely pro žalobkyni, ze kterého měl být odvozen akcesorický uživatelský vztah uživatelky k parcele. Žalobkyně ovšem správnímu orgánu prvního stupně doložila, že ke dni 30. 11. 2017 došlo mezi žalobkyní a panem M. K. dohodou smluvní stran k ukončení pachtovní smlouvy č. KM-HF 6/2015 ze dne 1. 1. 2015 a pachtovní smlouvy č. HF-KM 5/2015 ze dne 1. 1. 2015 a uzavření nové pachtovní smlouvy ze dne 1. 12. 2017, na základě níž právní důvod užívání parcely žalobkyní zanikl. Podpacht uživatelky tak pro akcesoritu tohoto jejího právního vztahu k parcele po zrušení pachtu parcely nemohl proto podle žalobkyně nadále existovat. Tento vztah se nemohl po zániku hlavního závazku ani samovolně konstituovat, či jakkoliv obnovit, když akcesorický právní vztah zanikl spolu s hlavním závazkovým vztahem. K tomuto svému závěru žalobkyně odkázala na korespondující závěry komentářové literatury (KABELKOVÁ, E. – DEJLOVÁ, H.: Nájem a pacht v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2013, str. 475) a na závěry konstatní judikatury jako např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2003 ve věci sp. zn. 26 Cdo 877/2002. V projednávané věci tak spolu se zrušením užívacího práva uživatelky k parcele bylo lze podle žalobkyně v případě zákonných podmínek maximálně vyvozovat nárok účastnice k náhradě škody. Uživatelka tak měla podle názoru žalobkyně, ostatně obdobně jako žalobkyně, doložit a prokázat, že jí měla být parcela počínaje dne 1. 12. 2017 znovu dána do užívání. Neprokázala-li uživatelka právní titul svého užívání parcely, měl správní orgán prvního stupně provést změnu v evidenci půdy tak, jak mu ji ohlásila žalobkyně.

14. Žalobkyně konečně v žalobě namítla, že správní orgán prvního stupně se k takto představené argumentaci žalobkyně vyjádřil pouze značně neurčitě tak, že považoval ukončení pachtovních smluv za její účelové chování, aniž by současně vysvětlil, jaké právní důsledky z toho dovozoval. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí shora uvedenou námitku žalobkyně nepochopitelně zcela ignoroval, byť ji žalobkyně uvedla ve svých námitkách proti prvostupňovému rozhodnutí, čímž napadené rozhodnutí fakticky zatížil vadou nepřezkoumatelnosti.

IV. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný své vyjádření k žalobě postavil na zevrubné argumentaci o sporu dvou rodin – P. a K. o užívání zemědělských pozemků. Žalovaný zmínil, že obě rodiny založily již v roce 2000 společnost AGRO SALIX, s.r.o., jejímiž společníky byla jednak společnost Živa, spol. s r.o. a jednak společnost AGROŽIVA, spol. s r.o. V těchto společnostech jako statutární orgány vystupovaly osoby paní Ing. A. P. a pana M. K.. V roce 2006 pak byla založena žalobkyně. Roli jednatelek oprávněných samostatně jednat za žalobkyni v ní plnila na jedné straně uživatelka, a to až do 21. 6. 2017, a dále paní Mgr. I. N. P.. V době, kdy uživatelka vykonávala v žalobkyni funkci jednatelky, poskytovala pozemky, na níž žalobkyně předtím hospodařila, do užívání sobě, případně i jiným osobám, mezi nimi i panu F. K. Jakmile však byla zbavena funkce jednatelky v žalobkyni, rozhořel se mezi rodinami spor, komu připadne užívání pozemků včetně parcely.

16. Podle názoru žalovaného z dokladů obsažených ve spise, zejména faktur za roky 2014 – 2016 vystavovaných žalobkyní včetně výpisů z evidence půdy vyplynulo, že paní M. K. v roli jednatelky žalobkyně dala v souladu s právem sama sobě do užívání parcelu, za kterou následně hradila pachtovné. Vyjádření žalobkyně, konkrétně její jednatelky paní Mgr. I. N. P., ze dne 23. 1. 2018 o tom, že přílohy k těmto fakturám žalobkyně byla falsa; ty ovšem žalobkyně vydala až v době, kdy paní M. K. již nebyla jednatelkou žalobkyně.

17. Následně žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2006, č. j. 7 As 26/2015 - 67, z něhož se ve věci sporu o to, kdo má být zapsán do evidence chmelnic, podávalo, že správní orgány byly oprávněny si o platnosti soukromoprávního úkonu, jakým byl i konkludentní nájemní vztah nebo právní úkon směřující k jeho ukončení, úsudek samy, a to v rámci řešení tzv. předběžné otázky. Jeho závěry aproboval v rozsudku ze dne 24. 10. 2017, č. j. 11 A 155/2015 - 58, také Městský soud v Praze. Stejným způsobem tedy správní orgány postupovaly v projednávané věci, když posoudily jako existující nájemní vztah k parcele mezi žalobkyní a uživatelkou při hodnocení výpovědi žalobkyně z tohoto právního vztahu ze dne 15. 9. 2017. K zapsání žalobkyně jako uživatelky parcely do evidence půdy nebylo tedy lze přistoupit. O tom by bylo lze uvažovat až po uplynutí příslušné výpovědní doby, tj. po dni 30. 9. 2018, pakliže by žalobkyně podala novou žádost o aktualizaci evidence půdy. Obdobné právní stanovisko přitom již žalovaný poskytl k žalobě společnosti AGRO SALIX s.r.o. vedené u Městského soudu v Praze pod spis. zn. 3 A 160/2018.

V. Replika žalobkyně a další podání účastníků řízení ve věci

18. Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala svou replikou ze dne 3. 1. 2019, v níž zhodnotila vyjádření žalovaného jako poskytnutí „irelevantních rozpisů vlastnické struktury různých subjektů“, a to mimoběžně se žalobkyní uvedených žalobních námitek, které žalovaný ani nijak nevyvracel. Žalobkyně zároveň podotkla, že v žalobě nijak nerozporovala skutečnost, že si žalovaný v projednávané věci byl povinen pro účely aktualizace evidence půdy učinit svůj vlastní úsudek o platnosti soukromoprávního úkonu, jakým byl i konkludentně uzavřený nájemní vztah k parcele a úkon směřující k jeho ukončení v rámci řešení tzv. předběžné otázky. Při takovém posouzení ovšem měly správní orgány v projednávané věci ctít zákaz libovůle při rozhodování a provázat skutková zjištění s následně vyvozovanými právními závěry. V dané věci však žalovaný nedosáhl žádného konkrétního posouzení předběžné otázky o existenci, či neexistenci právního důvodu užívání parcely, pročež žalobkyně konstatovala, že napadené rozhodnutí bylo pro tuto skutečnost nepřezkoumatelné. Případný podpacht uživatelky k parcele byl totiž právním důvodem odvozeným od žalobkyně, který v důsledku zániku hlavního závazku jako akcesorický právní vztah zanikl, neboť akcesorické závazky sledovaly osud závazku hlavního. Bez dalšího právního jednání tak tento závazek nemohl vzniknout. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí ani náznakem tuto námitku žalobkyně nepokusil vypořádat.

19. Žalovaný v reakci na repliku žalobkyně doručil k podpoře své procesní pozice přípisem ze dne 26. 5. 2020 kopii nepravomocného rozsudku ze dne 4. 2. 2020, č. j. 4 C 47/2017 - 332, v němž byl přesně popsán právní vztah, který existoval mezi jednotlivými stranami sporu v období let 2014 – 2018. K tomu žalovaný uvedl, že vztahy mezi osobami zainteresovanými v projednávané věci vyhodnotil ve svém vyjádření k žalobě stejně jako Okresní soud v Hodoníně. Výpověď z užívacího vztahu k parcele byla žalobkyní uživatelce dána až dne 15. 9. 2017, čili v době, kdy již paní M. K. nebyla jednatelkou žalobkyně. Po uplynutí jednoroční výpovědní lhůty skončilo dnem 30. 9. 2018 užívání „předmětných pozemků“ manžely K. a žalobkyně je poskytla do užívání společnosti AGRO SALIX s.r.o. Existence právního důvodu užívání parcely ze strany uživatelky byla tedy takto doloženým nepravomocným rozsudkem civilního soudu nepřímo potvrzena.

20. V návaznosti na tento přípis žalovaného žalobkyně obeslala konečně zdejší soud svým vyjádřením, v němž zopakovala, že žalovaný setrval ve zcela právně irelevantní pozici pokusu o hodnocení „jakýchsi vzájemných vztahů a osobních vazeb“, tudíž i nadále rezignoval na uvedení konkrétních důvodů, z nichž vyvodil existenci smluvního vztahu mezi žalobkyní a uživatelkou, pročež napadené rozhodnutí postihl vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. V napadeném rozhodnutí se tak žalovaný nevěnoval právní podstatě projednávané věci, čímž porušil zákaz libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení ve smyslu článku 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobkyně žalovaný nereagoval na poukaz žalobkyně na aktuální rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020, č. j. 14 A 159/2018 - 42, v němž tento soud rozhodoval meritorně obdobnou věc jako v nyní posuzované věci. Žalovaný místo toho obeslal soud jen nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 4. 2020, sp. zn. 4 C 47/2017, proti němuž žalobkyně podala obsáhlé odvolání, a tak jsou jakékoliv závěry tohoto rozsudku pro posuzovanou věc zcela irelevantní. Žalobkyně následně přistoupila k rozsáhlému komentování vady nepřezkoumatelnosti rozhodnutí s četnými odkazy na konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu s tím, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí vyvěrala také ze skutečnosti, že se nevypořádalo se vznesenými námitkami žalobkyně vůči prvostupňovému rozhodnutí.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

21. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal bez nařízení jednání v souladu se zněním § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), když souhlas účastníků řízení s rozhodnutím soudu bez jednání byl presumován v důsledku jimi nevyužité zákonné lhůty, a to na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

22. Jádrem sporu mezi účastníky řízení v předmětné věci je především otázka přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí co do vypořádání námitek žalobkyně ve vztahu k posouzení, zdali se žalovaný řádně zabýval existencí užívacího práva uživatelky k parcele za předpokladu, že podle tvrzení žalobkyně právní vztah podpachtu uživatelky k parcele nemohl jako akcesorický závazek existovat, když k 30. 11. 2017 zanikl pro projednávanou věc určující (pod)pachtovní vztah mezi žalobkyní a panem M. K.

23. Před tímto posouzením se ovšem soud musel zabývat krokem předchozím, tj. námitkami zpochybňujícími vůbec původní vznik nájemního (užívacího) vztahu mezi žalobkyní a uživatelkou, které žalobkyně rozvinula zejména ve své replice, neboť v takovém případě by posuzování kroku následujícího postrádalo smyslu.

24. Zdejší soud ještě před vlastním meritorním posouzením věci konstatuje, že dospěl k závěru, že za situace, kdy evidence zemědělské půdy slouží pro účely poskytování dotací, vede odepření zaevidování parcely k tomu, že žadateli následně nebude dotace poskytnuta. Nelze proto tvrdit, že rozhodnutí o aktualizaci evidence půdy mělo pouze evidenční charakter. Městský soud v Praze tak uzavírá, že napadeným rozhodnutím bylo zasahováno do veřejných subjektivních práv žalobkyně, neboť jím byl de facto zásadně předurčen výsledek případného následného rozhodování o poskytnutí dotace. Proto lze podle zdejšího soudu takové rozhodnutí napadnout správní žalobou dle § 65 a násl. s. ř. s. (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 As 187/2014 - 37, ze dne 22. 3. 2016, č. j. 2 As 20/2016 - 29 nebo ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 401/2017 - 25).

25. Ve smyslu § 3a odst. 1 zákona o zemědělství platí, že evidence využití půdy slouží k ověřování správnosti údajů uvedených v žádosti, jejichž předmětem je dotace podle § 3 odst. 5 písm. a) zákona o zemědělství, ke kontrolám plnění podmínek poskytnutí dotace, pro evidenci ekologického zemědělství, pro evidenci ovocných sadů, pro evidenci pěstování geneticky modifikované odrůdy (§ 2i), pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně, pro evidenci pěstování máku setého a konopí, jakož i pro evidenci území určeného k řízeným rozlivům povodní.

26. Z § 3g odst. 1 písm. b) zákona o zemědělství plyne, že uživatel je povinen správnímu orgánu prvního stupně na jím vydaném formuláři ohlásit skutečnost, že došlo ke změně uživatele dílu půdního bloku.

27. Podle § 3g odst. 2 zákona o zemědělství „(z)jistí-li Fond, že ohlášení změny podle odstavce 1 je v rozporu s údaji vedenými v evidenci půdy nebo jiným ohlášením změny, vyzve uživatele, který učinil ohlášení změny, popřípadě uživatele dotčeného tímto ohlášením k předložení písemné dohody odstraňující vzájemný rozpor nebo k předložení dokladu prokazujícího právní důvod užívání zemědělské půdy, která se stala předmětem rozporu, a to ve lhůtě stanovené Fondem, která nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy. Zjistí-li Fond, že ohlášení změny je nepravdivé nebo neúplné, vyzve uživatele k odstranění vad ohlášení změny, a to ve lhůtě stanovené Fondem, která nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy. Při postupu podle tohoto odstavce se použije ustanovení § 141 odst. 4 správního řádu.“ 28. Podle § 3g odstavce 4 zákona o zemědělství platí, že správní orgán prvního stupně „aktualizaci evidence půdy podle ohlášení změny podle odstavce 1 neprovede a tuto skutečnost s uvedením důvodu oznámí písemně uživateli, který učinil ohlášení změny podle odstavce 1, popřípadě osobě, které se aktualizace evidence půdy týká, jestliže a) i po předložení dokladu podle odstavce 2 shledá údaje v ohlášení změny nepravdivými, nebo b) uživatel, který učinil ohlášení změny, nedoložil písemnou dohodu podle odstavce 2 nebo doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy, která se stala předmětem rozporu podle odstavce 2.“ 29. Z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, příkladmo z recentního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 8 As 261/2018 - 58, plyne, že Nejvyšší správní soud setrvale zdůrazňuje, že smyslem rozhodnutí správních orgánů není jakkoliv nahrazovat činnost civilních soudů, jimž primárně přísluší určování toho, zda určité právo je či není. Správní orgán tedy hledá v případě sporu odpověď na otázku, která je podstatná pro aktualizaci evidence půdy. Posuzuje proto, zda osobě, jež činí ohlášení změn, svědčí právní titul k užívání zemědělské půdy. Činí tak však pouze pro ten účel, aby na základě dosud zjištěných skutečností mohl učinit závěr, zda tato tvrzení jsou pravdivá či nikoliv a zda je či není možné evidenci aktualizovat tak, jak požadoval ten, kdo změny ohlašoval. Rozhodnutí případných sporů o trvání či platnosti nájemních vztahů přísluší nalézacímu soudu v občanskoprávním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 110/2017 - 33, ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 401/2017 - 25, či ze dne 26. 6. 2019, č. j. 2 As 186/2018 - 35). Jak Nejvyšší správní soud také ve své rozhodovací činnosti naznačil, žalovaný správní orgán je sice povinen si v řízení o aktualizaci evidence půdy učinit úsudek o předběžné otázce, zda ohlašovateli v souladu s požadovanou změnou svědčí právní titul užívání půdy, nicméně v případě problematické situace nepředstavuje posouzení žalovaného, zda nájemci svědčí právní titul pro užívání půdy, autoritativní rozhodnutí o soukromoprávních vztazích mezi vlastníkem a nájemcem zemědělské půdy. Závazné řešení této otázky totiž náleží výhradně do pravomoci nalézacího soudu v občanskoprávním řízení. Jinými slovy, závěr žalovaného o (ne)provedení aktualizace nepředstavuje vyústění sporu mezi účastníky řízení. Správní orgány pouze v projednávaném případě rozhodují na základě dosud zjištěných skutečností, zda je, či není možné evidenci aktualizovat tak, jak je požadováno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 401/2017 - 25).

30. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 As 187/2014 - 37, „…správní orgán tedy v řízení pouze zkoumá, zda podnikatel půdu užívá a z jakého právního důvodu. Podle těchto zjištění případně provede změnu v evidenci půdy, neměl-li důvod pochybovat o platnosti právního důvodu užívání ani o osobě uživatele. Žalovaný byl tak v řízení o aktualizaci evidence půdy povinen samostatně posoudit, zda stěžovateli svědčí právní titul užívání půdy. Tuto otázku však neřešil proto, aby autoritativně rozhodl o právech a povinnostech subjektů nájemního vztahu, ale právě proto, aby mohl v rámci své kompetence provést případnou aktualizaci evidence. Jeho úvahu o trvání nájemního vztahu byl následně povinen přezkoumat i správní soud při přezkumu správního rozhodnutí. Konečné rozhodnutí uvedeného soukromoprávního sporu pak náleží do pravomoci civilního soudu, jehož rozsudkem by byl správní orgán analogicky dle § 57 odst. 3 správního řádu vázán. Rozhodnutí civilního soudu tedy může případně vést k další aktualizaci evidence zemědělské půdy.“ 31. Přenese-li soud popsaná východiska na skutkové okolnosti projednávané věci, pak musí konstatovat, že správní orgány nepochybily, pokud vycházely z toho, že užívací právo k předmětnému pozemku v předcházejícím období náleželo uživatelce. Podle ověření obsahu správního spisu ze strany zdejšího soudu totiž správní orgány mohly vycházet z existence užívacích práv uživatelky k parcele, když z informativních výpisů z evidence půdy dle uživatelských vztahů (LPIS) vyplývalo, že právě uživatelka měla v tomto systému evidence půdy parcelu nepřetržitě vedenu na své jméno nepochybně již ode dne 11. 12. 2014, aniž by tento zápis byl kýmkoliv, zejména pak žalobkyní, průběžně zpochybňován. Ke zpochybnění užívacího vztahu uživatelky k parcele ze strany žalobkyně došlo teprve na sklonku roku 2017 poté, co žalobkyně nejprve uživatelku obeslala výpovědí z nájmu parcely a po následném zrušení podpachtovní smlouvy, kterou mj. ohledně předmětné parcely žalobkyně uzavřela s panem M. K., ovšem se současným uzavřením nové podpachtovní smlouvy s touž osobou pachtýře. Právě o skutečnost zániku nájmu parcely v neprospěch uživatelky v důsledku akcesority tohoto právního vztahu ve vazbě na smluvními stranami zrušenou podpachtovní smlouvu následně žalobkyně opřela svou argumentaci v řízení před správními orgány, jakož i v žalobě.

32. Fakticky tříleté existenci zápisu práva uživatelky v LPIS ostatně odpovídaly i další podklady obsažené ve správním spisu, na základě kterých správní orgány v nyní souzené věci rozhodovaly. Vedle toho, že oprávněná uživatelka měla parcelu v systému LPIS vedenu od roku 2014, totiž dle ověření soudu ze správního spisu rovněž vyplývalo, že žalobkyně uživatelce za užívání půdy vystavila v letech 2014 (faktura č. 146275 ze dne 16. 12. 2014), 2015 (faktura č. 156934 ze dne 7. 12. 2015) a 2016 (faktura č. 1660904 ze dne 30. 11. 2016) faktury, které uživatelka žalobkyni prokazatelně, na základě jí předložených výpisů z účtů, zaplatila. Existenci právního vztahu mezi žalobkyní a uživatelkou pak nasvědčuje rovněž skutečnost, že žalobkyně smluvní vztah s uživatelkou ohledně předmětné parcely vypověděla svou výpovědí ze dne 15. 9. 2017.

33. Soud samozřejmě nepřehlédl, že sama žalobkyně se v rámci své procesní obrany hájila tím, že výpověď uživatelce z nájmu parcely ze dne 15. 9. 2017 podala z opatrnosti, jak je také v obsahu výpovědi přímo uvedeno. Již z tohoto právního jednání žalobkyně je ovšem patrné, že ani ona sama neměla jistotu ohledně (ne)existence nájemního vztahu uživatelky k jednotlivým (nebo i ke všem) dříve jí pronajatým pozemkům, tudíž si ani nebyla jistá neexistencí právního titulu uživatelky k parcele, potažmo smluvního omezení svého vlastního podpachtovního vztahu. Za situace, kdy i žalobkyně svým jednáním de facto připouští, že užívací vztah mezi ní a uživatelkou existoval (existovat mohl), a kdy nijak nezpochybňuje, že uživatelka parcelu fakticky užívala (hospodařila na ní), nelze s ohledem na shora vytčené judikatorní mantinely správním orgánům vytýkat, že v nyní souzené věci zaujaly restriktivní postoj v relaci samotného hledání a nalézání řešení v první řadě civilního sporu o to, zdali mezi žalobkyní a uživatelkou historicky existoval užívací vztah k parcele, či nikoliv. Správní orgány v projednávané věci neměly pravomoc rozhodovat o meritu sporu mezi účastníky řízení ohledně existence, či neexistence nájemního právního vztahu mezi žalobkyní a uživatelkou nad rámec nezbytného posouzení nesporné existence užívacího práva žalobkyně k parcele, a to jen a pouze pro účely případného provedení aktualizace evidence půdy v žalobkyní ohlašovaném rozsahu. Pokud dospěly k závěru, že zde z důvodu předpokládaného ústně uzavřeného nájemního (užívacího) vztahu mezi žalobkyní a uživatelkou, který měl v době jejich rozhodování ještě (do konce výpovědní doby) trvat, existují o právním titulu žalobkyně pochybnosti, zcela správně změnu evidence neprovedly, aniž by v projednávané věci musely věnovat přespříliš pozornosti soukromoprávnímu rozměru celé problematiky smluvních vztahů k parcele.

34. Jestliže se přitom žalobkyně ve své replice k vyjádření žalovaného, resp. znovu v jejím doplnění, odvolávala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020, č. j. 14 A 159/2018 - 42, zdejší soud nejprve uvádí, že na rozdíl od žalobkyně nedospěl k názoru, že by v projednávané věci byla dána tolik potřebná skutková podobnost. V žalobkyní odkazovaném rozsudku Městského soudu v Praze se totiž jednalo o případ, jehož skutkové okolnosti byly odlišné od nyní souzeného případu, především proto, že za stěžejní argument pro důvodnost žaloby byla v odkazovaném rozsudku označena argumentace vznesená žalující osobou (odlišnou od nynější žalobkyně), v níž tato úspěšně rozporovala neprokázání užívacího vztahu uživatelky k tam řešeným pozemkům z důvodu, že osobě, která jí měla pozemky k užívání přenechat (žalobkyně v současně projednávané věci), nesvědčilo žádné (např. podpachtovní) oprávnění. Tak tomu ovšem v nyní projednávané věci nebylo, neboť sama žalobkyně své užívací oprávnění k parcele řádně prokázala předložením návazné pachtovní i podpachtovní smlouvy. Jinými slovy, v nyní projednávané věci nebyl zpochybněn právní titul žalobkyně k parcele, a tedy její oprávnění tyto pozemky případně přenechat k užívání uživatelce.

35. Rozporovala-li tedy žalobkyně v obecné rovině, že „…žalobce nemůže vystavovat faktury na základě toho, pro koho je co evidováno v LPIS, ale pouze na základě svého vlastnictví nebo pachtu…“, pak soud konstatuje, že právě tak (na rozdíl od odkazované věci rozhodované čtrnáctým senátem zdejšího soudu) žalobkyně činila, protože k parcele jí svědčilo právo podpachtu, čili důvodem fakturace žalobkyně za nájem parcely nutně nebyla jen evidence v systému LPIS, nýbrž především skutečnost existujícího podpachtovního právního vztahu založeného podpachtovní smlouvou mezi žalobkyní a M. K. – jestliže přitom žalobkyně ve správním řízení zpochybňovala (viz „namátkové prověření“ faktury č. 1660904 obsažené ve správním spise), že by uživatelka mohla řádně získat užívací právo ke všem evidovaným pozemkům (např. proto, že někteří vlastníci pozemků již dávno zemřeli apod.), tyto pochybnosti nutně nedopadají na předmětnou parcelu, k níž měla právní titul přímo žalobkyně.

36. Ve svém důsledku se tak pro potřeby projednávané věci tato žalobní námitka míjela svým účinkem, když de facto potvrzovala, a nikoliv rozporovala, závěry napadeného rozhodnutí. Takto žalobkyní vystavěná konstrukce žalobní argumentace proto nemohla obstát, protože žalobkyně na rozdíl od jí odkazovaného rozsudku Městského soudu v Praze nečinila sporným, že k užívání parcely měla sama právní titul. Existoval-li tedy k parcele primární užívací titul žalobkyně, nemohlo být a priori vyloučeno, že by tento titul byl následně, v důsledku ústního právního jednání smluvně přenesen na uživatelku, která se právě pro jeho existenci nechala vzápětí zapsat do systému evidence půdy LPIS.

37. Pokud přitom žalobkyně v replice zpochybňovala i vlastní průkaznost výše předestřených faktur za pronájem půdy, pak soud souhlasí se žalobkyní potud, že z těchto faktur samotných skutečně nevyplývá, za jaké konkrétní pozemky byly platby účtovány. K témuž názoru (ohledně týchž faktur) již ostatně dospěl též čtrnáctý senát zdejšího soudu v opakovaně odkazovaném rozsudku č. j. 14 A 159/2018 - 42, podle něhož tak nebylo možné výpisy z LPIS k fakturám vztahovat (fakturováno mohlo být i za užívání pozemků, jež nemusely být v LPIS evidovány). Dále pak soud poukázal na nesoulad mezi množstvím (rozlohou) pozemků uvedených na fakturách a ve výpisu z LPIS v letech 2014 a 2016. V tomto ohledu ovšem soud uvádí, že v nyní projednávané věci uživatelka předložila také přílohu faktury č. 1660904 ze dne 30. 11. 2016, která obsahovala výpis jednotlivých pronajatých pozemků, vč. předmětné parcely; stejně tak v průběhu řízení vysvětlovala rozpor mezi rozlohou pozemků uváděnou na fakturách a ve výpisu z LPIS v letech 2014 a 2016, a to mimořádnou aktualizací půdních bloků prováděnou správním orgánem prvního stupně – viz její podání ze dne 18. 1. 2018.

38. Podle soudu pak právě příloha faktury č. 1660904 danou fakturu spojuje s konkrétními pronajatými pozemky, vč. předmětné parcely, přičemž žalobkyni se tuto skutečnost nepodařilo relevantně zpochybnit. Žalovaný v této souvislosti poukázal zejména na soulad dané přílohy s výpisy z LPIS a skutečnost, že námitka, podle níž byla tato příloha vytvořena až dodatečně, je pouhým tvrzením žalobkyně; s tímto vypořádáním se zdejší soud ztotožňuje, když žalobkyně v tomto směru ani v žalobě nepředložila žádné konkrétní argumenty. Jinak pak zůstala žalobkyně ve správním řízení v zásadě pasivní, když ani nezpochybnila (resp. neprokázala zpochybnění) platbu uživatelky za půdu jako takovou, tudíž že by nebyly žalobkyní pronajaty uživatelce žádné pozemky, ani nedoložila případné dobropisné vrácení takto uživatelkou proplácených faktur pro to, že by např. tvrdila, že uživatelkou uhrazené platby za půdu jí byly tři roky po sobě propláceny neoprávněně, ani jinak nevysvětlila platby jí hrazené.

39. Soud přitom zdůrazňuje, že faktury vystavené žalobkyní a platby uživatelky za nájemné nestojí v projednávané věci samostatně, ale zapadají do rámce celého případu, vycházejícího ze zápisu uživatelky v evidenci LPIS po dobu tří let, jakož i výpovědi nájemního vztahu ze strany žalobkyně. Za tohoto stavu věci má soud za to, že předmětné faktury (vč. uvedené přílohy) a jim odpovídající platby na účet žalobkyně jsou ve spojení s dalšími okolnostmi případu způsobilé založit pochybnosti o právním titulu žalobkyně k užívání pozemků, jenž by měl být podkladem pro změnu zápisu v evidenci LPIS. Nahlíží-li tedy soud na danou problematiku jen optikou dřívější existence nájemního vtahu mezi žalobkyní a uživatelkou, pak správní orgány správně akcentovaly dosavadní stav evidence LPIS a v případě takto naznačených pochybností zápis neprovedly.

40. Pokud však soud přistoupil k dalšímu – žalobkyní akcentovanému – žalobnímu bodu, který opírala o tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí na základě skutečnosti, že žalovaný nevypořádal námitku žalobkyně ohledně zániku nájemního vztahu k parcele na straně uživatelky v důsledku zániku podpachtovního právního vztahu mezi žalobkyní a panem M. K. ke dni 30. 11. 2017 a vzniku nového podpachtovního vztahu mezi týmiž smluvními stranami s účinností ode dne 1. 12. 2017, musel dát v této dílčí části žalobkyni za pravdu v tom směru, že žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto žalobcovu námitku nijak nevypořádal, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

41. Zdejší soud v souvislosti s vypořádáním této zásadní žalobní námitky žalobkyně nejprve přistoupil ke stručnému shrnutí závěrů vyplývajících z ustálené judikatury k problematice nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

42. Ve vztahu k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně judikoval, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí se všemi žalobcem uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, či ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004 - 74).

43. Ze shora uvedeného judikatorního rámce tedy jednoznačně vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je tomu tak právě proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán vyšel a jak o něm uvážil. Současně musí být z odůvodnění rozhodnutí patrné, jak se správní orgán vypořádal se vznesenými námitkami a k nim se vztahující zásadní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud tedy rozhodnutí vůbec neobsahuje odůvodnění vypořádání některé z námitek nebo nereflektuje na námitky uplatněné účastníkem řízení a zásadní argumentaci, o kterou se opírají, musí mít nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 As 55/2015 - 29).

44. Soud ověřil, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 4) sice v návaznosti na závěry, k nimž dospěl správní orgán prvního stupně, žalobkyni upozornil na omezený rozsah autoritativního rozhodování správních orgánů ve věci řešení sporu mezi žalobkyní a uživatelkou o jejich právech a povinnostech pro účely aktualizace evidence půdy, přičemž toto upozornění velmi vhodně doplnil odkazy na ve věci přiléhavé konkrétní rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2006, č. j. 7 As 26/2005 - 67, a ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 As 187/2014 - 37, nicméně k samotné námitce žalobkyně, týkající se hodnocení vlivu uzavření nové podpachtovní smlouvy mezi žalobkyní a panem M. K. ke dni 30. 11. 2017 a vzniku nového podpachtovního vztahu mezi týmiž smluvními stranami s účinností ode dne 1. 12. 2017 na trvání užívacího práva uživatelky k parcele, se nijak nevyjádřil.

45. Z toho soud usoudil, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí touto námitkou zcela opomněl zabývat, když na ni v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nereagoval. Z napadeného rozhodnutí totiž není vůbec zřejmé, zda žalovaný existenci této námitky jakkoli reflektoval a při svém rozhodování zohlednil, natožpak aby z něj byly seznatelné důvody, pro které případně s touto námitkou nesouhlasí a považuje ji za lichou, vyvrácenou či nepodloženou. Problematičnost tohoto opomenutí žalovaného je zřejmá tím spíše proto, že správní orgán prvního stupně se v prvostupňovém rozhodnutí k takto žalobkyní zmiňované argumentaci vyjádřil pouze velmi stručně tak, že ukončení „pachtovních“ smluv a současné uzavření nové podpachtovní smlouvy mezi týmiž smluvními stranami považoval za „zcela účelové chování“ žalobkyně. Pakliže tedy žalobkyně vznesla své námitky proti takto lakonickému vypořádání správního orgánu prvního stupně, z něhož nebylo možné extrahovat jeho ucelený závěr ohledně hodnocení žalobkyní předložených argumentů, měl žalovaný i vzhledem k rozsahu korespondující námitky žalobkyně tento nedostatek na straně správního orgánu prvního stupně zhojit jejím plnohodnotným vypořádáním v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to včetně uvedení svých úvah o tom, proč bylo třeba takové právní jednání zúčastněných smluvních stran považovat za účelové, resp. proč se za daných okolností žalovaný neztotožnil s právním názorem žalobkyně, že právní vztah užívání parcely ze strany uživatelky zanikl v důsledku akcesority k zaniklému závazku z podpachtovní smlouvy ukončené mezi žalobkyní a panem M. K. na základě jejich dohody ze dne 30. 11. 2017 a uzavřením nové, navazující podpachtovní smlouvy.

46. Podle soudu se tedy jedná o pochybení významné pro přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, potažmo jím potvrzeného prvostupňového rozhodnutí, jež brání dalšímu věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Aniž by přitom soud předjímal konkrétní věcné vypořádání této námitky, které mu za této procesní situace nepřísluší, je nucen konstatovat, že předmětnou námitku, jež fakticky tvořila jádro argumentace žalobkyně obecně jistě nelze považovat za a priori nevýznamnou, zjevně irelevantní či evidentně mimoběžnou, aby od ní bylo možné zcela abstrahovat.

47. V tomto směru je proto napadené rozhodnutí částečně nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrná jasná a přezkoumatelná úvaha (názor) žalovaného na dopady uzavření nové podpachtovní smlouvy mezi žalobkyní a panem M. K. ke dni 30. 11. 2017 na trvání užívacího práva uživatelky k parcele. Proto soud uzavřel, že žalovaný v napadeném rozhodnutí právě s ohledem na nevypořádání předmětné námitky žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí řádně neodůvodnil svůj výrok, a napadené rozhodnutí tak zatížil vadou nepřezkoumatelnosti.

VII. Závěr a náklady řízení

48. Na základě všech shora uvedených skutečností soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení žalovaný zohlední závěry vyslovené výše v bodech 29 - 47 tohoto rozsudku a vypořádá se způsobem odpovídajícím shora rekapitulovaným judikatorním standardům s dosud neuchopenou námitkovou argumentací žalobkyně vůči prvostupňovému rozhodnutí tak, že se jí bude důsledně zabývat v odůvodnění svého nového rozhodnutí v projednávané věci. Při téže příležitosti bude žalovaný rovněž akcentovat shora soudem představenou judikaturu, podle níž platí, že rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu neslouží k nahrazení rozhodnutí civilního soudu ve sporu mezi účastníky řízení, čili v novém rozhodnutí stručně, ale přezkoumatelně uvede, proč a případně v jakém rozsahu mu vznikly, či nevznikly, důvodné pochybnosti v důsledku namítaného akcesoricky podmíněného zániku užívacího práva uživatelky k parcele, a jak se výsledek tohoto posouzení žalovaného případně promítl do výroku jeho nového rozhodnutí v nyní souzené věci.

49. Právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

50. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, náklady za zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, sepis žaloby, sepis repliky ze dne 3. 1. 2019, jejího doplnění ze dne 21. 4. 2020 a ze dne 15. 6. 2020) a 5 režijních paušálů po 300 Kč, celkem tedy 17 000 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce celkem 20 000 Kč.

51. O náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. tak, že jí ji nepřiznal, když jí v tomto řízení ani neuložil žádnou povinnost, s jejímž plněním by jí náklady případně vznikly.