č. j. 11 A 198/2019- 45

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Ing. I. K., nar. X IČ X místo podnikání X, v řízení zastoupeného Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. 162/2019-190-TAXI/3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravních agend ze dne 5. 11. 2018, č. j. MHMP 1783822/2018, jímž byl žalobce uznán vinným ze zde uvedených přestupků, za což mu byla uložena pokuta ve výši 200 000 Kč. Výrokem I. žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že uvedl „ve výroku B rozhodnutí se slova „ukládá správní trest pokuty ve výši 200 000 Kč, slovy dvě stě tisíc korun českých“ nahrazují slovy „ukládá správní trest pokuty ve výši 150 000 Kč, slovy jedno sto padesát tisíc korun českých“. Ve zbytku pak prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta za přestupky podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. w) a § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě.

II. Žalobní body

2. Žalobce namítá nezákonně provedený důkaz kontrolním protokolem. Provedenou kontrolou dle žalobce byl porušen zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), který dává pravomoc k provádění kontrol pouze kontrolním orgánům a nikomu jinému. V ustanovení § 5 kontrolní řád uvádí, kdo zahajuje kontrolu a kdy je kontrola zahajována. Až po zahájení kontroly se tedy mohou přizvané osoby účastnit na kontrole. Vychází při tom z § 6 odst. 1 kontrolního řádu, podle kterého může kontrolní orgán k účasti na kontrole v zájmu dosažení jejího účelu přizvat fyzickou osobu. Z podstaty věci se bude jednat o takové fyzické osoby, které svými odbornými znalostmi či zkušenostmi mohou přispět k dosažení kontrolního účelu. Dle žalobce se jedná o např. o znalce, tlumočníky aj. odborníky tam, kde kontrolní orgán takové odborné znalosti a zkušenosti nemá. Není možno tedy s podstaty institutu přizvané osoby tuto využívat k samostatnému provádění kontrolních úkonů nebo částí kontrol (zahájení kontroly), zvláště ne tam, kde je kontrolní orgán k provádění takových kontrolních úkonů nadán. V rozporu s tímto se z protokolu o kontrole podává, že kontrola žalobce byla zahájena nástupem tzv. „cestujících“, tj. přizvaných osob. Jednalo se tedy o první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě. Přizvané osoby nejenže provedly kontrolní nákup, ale také v průběhu kontrolního úkonu zjišťovaly, zda dochází k dodržování zákonných ustanovení. To však přizvané osoby provádět nemohly, neb nejsou nadány zákonným zmocněním, ani takové činnosti nejsou účelem institutu přizvané osoby. Dále namítá, že správní orgán neprokázal, zda byla účast přizvaných osob na konkrétní kontrole žalobce potřebná (účelná) k dosažení účelu kontroly, jak normuje § 6 odst. 1 kontrolního řádu. Kontrolu tedy považuje za nezákonně provedenou od prvopočátku, a proto nelze na takových závěrech postavit správní rozhodnutí o prokázání viny a stanovit trestní sankci. Nesouhlasí se závěrem správních orgánů, které vychází z předpokladu, že protokol o kontrole je nadán pravdivostí a správností. Správní orán nemůže považovat a priory protokoly o kontrole za pravdivé bez toho, aby provedl ve správním řízení řádné dokazování a jestliže tedy prvostupňový správní orgán rezignoval na výslech kontrolující osoby, pak zatížil takové řízení nezákonností.

3. Žalobce dále namítá vady výroku rozhodnutí, když podle něj z rozhodnutí magistrátu není zřejmé, jakého porušení povinnosti se měl žalobce dopustit, když předmětné ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě hovoří v jednotlivých bodech o více různých dokladech, které mají být dle konkrétní situace a zejména typu přepravy ve vozidle. Právní kvalifikace skutku podle něj tedy byla nedostatečná a v rozporu s ustanovením § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. Tuto vadu nepovažuje za formální chybu, neboť v důsledku této vady se rozhodnutí magistrátu stalo nesrozumitelným a je to důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Navíc v rozhodnutí magistrátu chybí v části o uložení pokuty odkaz na ustanovení § 41 zákona č. 250/2016 a není tak zřejmé, podle kterého ustanovení správní orgán pokutu ukládal. Tuto vadu nenapravil ani žalovaný napadeným rozhodnutím. Žalobce souhlasí s názorem žalovaného, že se dle § 41 zákona o přestupcích při ukládání sankce za více přestupků uloží sankce za ten nejpřísněji trestný a dále se přihlédne k asperační zásadě, ke které se dle žalobce nepřihlíží automaticky. Podle něj je třeba odlišit mezi předmětnými odstavci tohoto ustanovení, kdy odst. 2 je ustanovením fakultativním k odstavci 1, a jsou ustanoveními autonomními. Zvýšení horní hranice pokuty postupem podle odst. 2 tohoto ustanovení je možný, ale zároveň je nutno považovat od správního orgánu pečlivé zdůvodnění takového zvýšení, neboť je zde uvedeno, že „správní orgán může uložit pokutu ve výši sazby“.

4. Žalobce dále namítá nezákonnost uložené sankce s tím, že pokud má být sankce spravedlivá, musí naplňovat principy legality, legitimity a proporcionality/přiměřenosti. Také je nutné, aby výše sankcí odpovídala skutkově shodným případům. Žalovaný však neuvádí, zda poměřoval případ žalobce se skutkově shodnými případy. Rozhodnutí je tak postaveno na libovůli správního orgánu, je nezdůvodněné a nepřezkoumatelné. Rozhodování ve věcech týkajících se poskytnutých přeprav skrze aplikaci Uber je dle žalobce rozkolísané a bylo by možné dovodit, že správní orgány nerozhodují o žalobci, ale s ohledem na politické zadání ve věci používání aplikace Uber.

5. Žalobce připustil, že v době uskutečněné přepravy bylo známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016, ale podle žalobce z toho nelze vyvodit závěry, které učinil žalovaný. Zdůraznil, že v době vytýkaného jednání byla judikaturní praxe nestálá a není možno dovozovat, že právní subjekty měly být již najisto seznámeny s tím, že případné přepravy prováděné skrze aplikaci Uber, jsou v rozporu se zákonem o silniční dopravě. Odkázal při tom i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017 č. j. 7 Cmo 185/2017-507, ze kterého vyplývá, že přeprava skrze aplikaci Uber, není „klasickou“ taxislužbou, ale jedná se dle soudu o jinou smluvní službu v oblasti dopravy. Ke stejnému závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci i v usnesení ze dne 24. 10. 2017 č. j. 7 Cmo 180/2017-168. Tato rozhodnutí byla korigována až v listopadu 2018. K tomu žalovaný ale nepřihlížel, ačkoli přihlížet měl, zejména při posuzování společenské nebezpečnosti vytýkaného přestupkového jednání, což se musí promítnout i v případě do výše sankce. Žalobce dále namítá k úvahám žalovaného, který při stanovování výše pokut vycházel z toho, že o skupině dopravců poskytujících přepravy přes aplikaci Uber lze hovořit jako organizované skupině, což zvyšuje výslednou pokutu.

6. Nesouhlasí ani s tím, že jako přitěžující okolnost bylo hodnoceno nesplnění povinností, které jsou postižitelné pouze u provozování taxislužby evidovaným vozidlem. Správní orgány tak překračují meze zákonného trestání přestupkových jednání, přičemž tato jednání jsou podřaditelná pod trestní sankcionování ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Žalobce dále namítá, že rozhodnutí magistrátu je vnitřně rozporné, zmatečné a nepřezkoumatelné, když na jednu stranu uvádí, že ve správním řízení trestním je sankcionován žalobce pouze za to, že jeho vozidlo nebylo řádně vedeno v evidenci vozidel taxi služby a že nebyl ve vozidle doklad k oprávnění k podnikání. Ve skutečnosti postihuje žalobce za jiné jednání, jehož prokazováním se v přestupkovém řízení nezabýval, neboť nebylo předmětem přestupkového řízení, tedy za to, že vozidlo nebylo řádně označeno (nápisem taxi a jménem a příjmením dopravce) a vybaveno taxametrem. Žalobce tedy nesouhlasí s tím, že mu byly přičítány k tíži i jiné typy jednání, pro něž vedení správního řízení bylo předem vyloučeno. Za nezákonnou považuje i úvahu na ohrožení řádného vedení účetnictví, neboť zájem na vedení řádného účetnictví není vytýkaným jednáním. Navíc z vytýkaných skutkových podstat přestupků zjevně ani nevyplývá, že by tyto vytýkané přestupky mířily na ochranu spotřebitelů a je tedy nutno odmítnout závěr žalovaného, že dochází k poškozování cestujících/spotřebitelů. Opět je ve výsledku žalobce postihován za skutek zcela jiný, který vylučuje stíhání za skutek, který je pojmově v takovém případě vyloučen. Žalobce v jednání správních orgánů spatřuje i porušení práva žalobce na spravedlivý proces, neboť správní řízení je pouze formálně zahájeno pro určité omezené jednání, avšak ve skutečnosti je materiálně vedeno pro zcela jiné jednání a za takové jednání je zastřeně žalobce odsouzen. Žalobce dále namítá, že se žalovaný nevypořádal s námitkami žalobce uvedenými v odvolání ohledně přitěžujících okolností a spatřuje v tom nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že správné posouzení polehčujících a přitěžujících okolností přitom má vliv na výši uložené sankce a tím i na zákonnost rozhodnutí správních orgánů.

7. Žalobce pak za nepřiléhavé považuje některé odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu při odůvodnění výše uložené pokuty, neboť správní orgán musí přestupkové jednání posuzovat individuálně a musí při tom respektovat zásady ukládání trestů u skutkově obdobných případů. Žalovaným uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se vůbec netýkala skutku žalobci vytýkanému a nelze tedy paušalizovat úvahy o výši pokut jen z toho, že se jedná případně o přestupky v oblasti taxislužby a tudíž by měly mít takové závěry v jiných odlišných kauzách aplikační význam pro řízení ve věci žalobce. Žalobci tak byla uložena nepředvídatelná, nepřiměřená i likvidační sankce.

8. Dle žalobce nebyla dodržena kritéria pro uložení pokuty stanovená v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 188/2012-25, ani kritéria uvedená v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, 1 As 9/2008-133. V obou rozhodnutích dle žalobce chybí řádné úvahy ohledně stanovení majetkových poměrů žalobce odhadem. Nesouhlasí také s názorem žalovaného, že při vyměření trestu u fyzické osoby podnikající se nepřihlíží obecně k majetkovým poměrům, ani k osobním poměrům s odkazem na § 37 zákona č. 250/2016, kde není taková premise uvedená a že tedy žalovaný má výši pokuty poměřovat jen a pouze korektivem tzv. likvidační pokuty. Žalobce zdůrazňuje, že výčet uvedený v ustanovení § 37 je pouze demonstrativní a je nutno dovodit, že u fyzické osoby podnikající je nutno k osobním i majetkovým poměrům přihlédnout., a to i mimo korektiv likvidační pokuty. Dle žalobce stále platí závěry o nutnosti stanovení majetkových poměrů obviněného odhadem v případě, kdy obviněný nedoloží své majetkové poměry. Žalovanému tedy vytýká, že měl provést minimálně přezkoumatelný odhad osobních i majetkových poměrů žalobce, pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Pokud správní orgány uvedly, že v úvahu o odhadu majetkových poměrů provedly, považuje tyto úvahy za nedostačující. Proto kvalifikovaný odhad majetkových poměrů žalobce a rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné. Poukázal na to, že pro rok 2017 je dle sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí průměrný hrubý měsíční výdělek v uvedeném segmentu 22 040 Kč. Proto i i tyto souvislosti měl žalovaný ve svých úvahách o výši sankce a majetkových poměrech zkoumat, avšak nezkoumal.

9. Za nepřípadné žalobce považuje také úvahy o možnosti rozložení pokuty do splátek dle ustanovení § 156 odst. 1 daňového řádu, neboť taková možnost je fakultativní a je závislá zcela na rozhodnutí správce daně. Pokud měl žalovaný dojem, že uložení pokuty ve splátkách je v dané věci případné pro zmírnění dopadu na poměry žalobce, měl tak učinit v rámci své rozhodovací pravomoci a stanovit splátky pokuty v napadeném rozhodnutí, přičemž by vzal v úvahu možnosti řádného splácení v kontextu osobních a majetkových poměrů pachatele. Pokud tak neučinil, zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

10. Žalobce dále namítá, že vzhledem k tomu, že jednání žalobce přičítané mu správními orgány je podřaditelné pod trestní sankcionování ve smyslu čl. 6 Úmluvy, je třeba, aby správní orgány projednávající správní delikty přistupovaly k posuzování výše trestu souladně se zásadou jednotnosti právního řádu. Přičemž vytýká žalovanému, že rozhodnutí neobsahuje úvahy tří rovin: 1) Rovina úvah opírajících se o přestupkové předpisy; 2) Test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a 3) Promítnutí nepřiměřené délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina mezinárodně právní odpovědnosti). K tomu zdůraznil, že v případě vydaného rozhodnutí nebyly dodrženy zákonem stanovené lhůty, které jsou obecně 30 dnů, resp. 60 dnů.

11. Žalobce měl spáchat přestupek dne 13. 6. 2018. Začal být stíhán pro správní delikt dne 1. 10. 2018. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno 5. 11. 2018. Rozhodnutí odvolacího orgánu bylo vydáno dne 8. 11. 2019 a žalobce tak byl souzen až po více než 16ti měsících od přičitatelného jednání. Správní orgány tak svým rozhodováním zatížily řízení zjevně nepřiměřenou délkou řízení a tím porušily právo žalobce na spravedlivý proces. Správní orgány tedy měly aplikovat zásady pro ukládání trestu s ohledem na délku trestního řízení, avšak žalovaný takto neuvažoval a zcela uvedenou rovinu opominul.

12. Žalobce závěrem navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně změnil výši ukládané sankce.

III. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vyjádřil se k jednotlivým žalobním námitkám a zdůraznil, pokud jde přizvané osoby, že protokol nebyl jediným podkladem pro vydání rozhodnutí. Součástí správního spisu je např. i faktura na provedenou přepravu spolu se stvrzenkou Uber, výstupy z veřejných rejstříků týkajících se osoby žalobce či fotodokumentace pořízená při kontrole. K námitce o rezignaci na výslech kontrolující osoby odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 25/2014-48 ze dne 29. 5. 2014. Zdůraznil také, že žalobce v rámci správního řízení výslech kontrolující osoby nenavrhl.

14. K tvrzené vadě výroku rozhodnutí uvedl, že v § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě se v bodě I. i II. hovoří o povinnosti mít v každém vozidle používaném k podnikání doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopii, případně další doklady vztahující se k provozování jiného tipu dopravy (např. mezinárodní zvláštní linkové dopravy). Předmětná část výroku A rozhodnutí obsahuje nejen odkaz na zákonná ustavení, ale také slovní popis spáchaných skutků, z něhož jasně vyplývá, že žalobce byl uznán vinným z přestupku provozování taxislužby vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby a přestupku nezajištění, aby byl pro poskytování taxislužby ve vozidle doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie. Žalovaný sice souhlasí se žalobcem, že ve výroku rozhodnutí magistrátu není uvedený konkrétní bod § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě, ale je toho názoru, že došlo k dostatečné právní kvalifikaci skutku tak, jak ji požaduje § 93 odst. 1 zákona o přestupcích a námitku považuje za účelovou.

15. Zdůraznil, že využil při ukládání pokuty absorpční zásady, nikoli asperační, o které hovoří žalobce. Pokud jde o neuvedení odkazu na ustanovení § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky, uvedl, že z rozhodnutí je patrné, že při stanovování výše pokuty vycházel dopravní úřad z částky 350 000, tedy částky, kterou je možno uložit za nejzávažnější delikt. Ani ze zákona není nutné uvádět veškerá zákonná ustanovení, dle kterých správní orgán postupuje, ani všechny zásady, které se uplatňují v rámci řízení.

16. K další námitce uvedl, že žádný právní předpis nestanovuje, aby byla v rozhodnutích uváděna jiná konkrétní rozhodnutí, se kterým je daný případ poměřován. Jako přitěžující okolnost shledal zejména to, že žalobce podnikal neevidovaným vozidlem měsíc a půl po podepsání memoranda mezi Českou republikou a společností Uber, ze kterého bylo zcela zjevné, i společnost Uber uznává, že zprostředkované přepravy jsou taxislužbou, tedy musí podmínky pro taxislužbu každý provozovatel plnit. Žalovaný zdůraznil, že žalobce při kontrole předložil svůj mobilní telefon, ze kterého bylo zjevné, že ho aplikace Uber vyzývala, aby do systému nahrál výpis z evidence vozidel taxislužby. Žalobci tedy muselo být zjevně známo, že závažným způsobem porušuje právní předpisy. I to je důvodem, proč nemůže obstát tvrzení o nestálé judikaturní praxi, kterou měl dle žalobce žalovaný zohlednit ve prospěch žalobce. V době provedení přepravy byl již znám rozsudek, Nejvyššího správního soudu 9 As 291/2016. Navíc argumentace rozsudky Vrchního soudu je zcela nepatřičná, neboť zde uvedené úvahy následně popřel Ústavní soud svým nálezem III. ÚS 4072/17 ze dne 5. 11. 2018. Žalovaný pak také zdůraznil, že žalobci je prostřednictvím jeho právního zástupce známa rozhodovací praxe žalovaného. K tomu uvedl několik případů.

17. K námitkám týkajícím se přitěžujících a polehčujících okolností žalovaný zdůraznil, že z konstrukce zákona o silniční dopravě vyplývá, že evidence vozidla taxislužby je základní povinností každého dopravce v taxislužbě. Na evidenci vozidla se pak váží další povinnosti, např. zajistit, aby vozidlo bylo řádně vybaveno taxametrem a označeno, resp. aby u smluvní taxislužby bylo řádně vybaveno smlouvami o přepravě a aby řidičem vozidla byl držitel oprávnění řidiče taxislužby. Provozování taxislužby neevidovaným vozidlem patří do druhé skupiny vymezených přestupků, kde je stanovena vyšší sazba až do 350 000 Kč. Jedná se o závažnější přestupky. Žalovaný zdůraznil, že skutečnost že žalobce byl držitelem oprávnění řidiče taxislužby, byla posouzena jako polehčující okolnost, která vedla k tomu, že žalobci byla uložena nižší pokuta, než jaká by mu byla uložena, pokud by držitelem oprávnění řidiče taxislužby nebyl. Žalovaný se pak vyjádřil i k námitkám ohledně likvidačního dopadu pokuty, přičemž nesouhlasil s výkladem ustanovení § 37, tak jak jej provedl žalobce. Zákonodárce pouze u jediného bodu, kterým je písm. f) tohoto ustanovení výslovně uvedl, že u fyzické osoby se přihlédne k jejím osobním poměrům. Zákonodárce tím chtěl zdůraznit, že u fyzických nepodnikajících osob se má důsledně zkoumat dopad pokuty do osobních poměrů, neboť pokuty pro fyzickou osobu za nepodnikatelský delikt nikdy nesmí být likvidační. Vzhledem k tomu, že výčet posuzovaných okolností je demonstrativní, nelze samozřejmě vyloučit ani posouzení dopadu pokuty do majetkových poměrů fyzické osoby podnikající. Zákonodárce však tuto okolnost neuvedl do demonstrativního výčtu v zákoně o přestupcích. Majetkové poměry fyzické osoby podnikající by měly být posuzovány pouze ve výjimečných případech, jako je např. uplatnění zákazu likvidační pokuty. Žalovaný ale neshledal, že by pokuta pro žalobce likvidační byla a žalobce v průběhu správního řízení ani k podané žalobě neuvádí žádné skutečnosti, proč by měly být v jeho případě majetkové poměry zohledněny. Žalobce navíc žádné údaje o svých majetkových poměrech nedoložil. K odkazu žalobce na zákon o trestní odpovědnosti a trestní zákoník, uvedl žalovaný, že podstatné je, že v zákoně o přestupcích se zákonodárce nepřiklonil k tomu, že by se mělo obligatorně přihlížet k majetkovým poměrům právnické osoby. V rámci správního trestání jsou totiž ukládány obvykle sankce výrazně nižší než v trestním řízení, u kterých málokdy předpokládat, že by mohly mít likvidační dopad na účast řízení. Možnosti správních orgánů zjistit majetkové poměry účastníka jsou navíc proti soudům značně omezené a proto je na žalobci, aby dokázal likvidační dopad pokuty, nebo jiné důvody, pro které by mělo být přihlédnuto k jeho majetkovým poměrům. Pokud jde o žalobcem tvrzené rozložení splátek, uvedl žalovaný, že odkaz žalobce na ustanovení § 101 písm. c) správního řádu je zcela nepřiléhavý, neboť ustanovení se týká obnovy řízení a stanovuje, že z vážných důvodů může správní organ dodatečně povolit plnění ve splátkách. Žalovaný pak neshledal důvody, pro které by mělo dojít ke zvážení možnosti snížení pokuty z důvodu délky řízení. Správní řád stanovuje pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí, které mají význam zejména v řízení o žádosti, kde je žádoucí, aby bylo rozhodnuto rychle. Zdůraznil, že zákon o přestupcích stanovil jednotná pravidla běhu promlčecích lhůt, po jejichž uplynutí odpovědnost za přestupek zaniká. Tím je zabráněno vést řízení nadměrně dlouho.

18. Závěrem pak žalovaný k jednotlivým deliktům, ke kterým se žalobce v podstatě nevyjádřil, uvedl, že žalobce nesplnil základní povinnost každého dopravce, a to mít ve voze doklad o oprávnění k podnikání, a především se dopustil provozování taxislužby neevidovaným vozidlem měsíc a půl po uzavření memoranda, ze kterého mu muselo být zcela jasné, že se dopouští závažného protiprávního jednání. Jedná se o jeden nejzávažnějších deliktů v taxislužbě, neboť jde o porušení základní povinnosti, na kterou se váží další povinnosti dopravců. Provozování taxislužby neevidovaným vozidlem s neplněním dalších povinností získává žalobce neoprávněnou soutěžní výhodu a narušuje neoprávněně podnikatelské prostředí. S ohledem na výše uvedené vyjádřil přesvědčení o přiměřenosti uložené sankce.

IV. Jednání

19. Zástupce žalobce dva dny před jednáním zaslal soudu doplnění žaloby a současně sdělil, že souhlasí s projednáním bez nařízení jednání. K nařízenému jednání se on ani žalobce nedostavili, ačkoli měli řádně doručeno, a proto soud jednal v nepřítomnosti žalobce. Žalovaný u jednání soudu setrval na svých dosavadních stanoviscích a navrhl žalobu zamítnout.

V. Obsah správního spisu

20. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil, že dne 13. 6. 2018 byla vykonána kontrola vozidla tovární značky Škoda Octavia, které provozoval a řídil žalobce osobně. Kontrola se skládala z kontrolní přepravy čtyř zaměstnanců hlavního města Prahy v pozici přizvaných osob prostřednictvím služby UBER POP, objednané přes aplikaci Uber a následné kontroly dodržování povinností předepsaných zákonem o silniční dopravě provedené kontrolním pracovníkem dopravního úřadu. Ve spise se nacházejí pověření pro jednotlivé přizvané osoby vydaná Magistrátem hl. m. Prahy, odborem dopravních agend. Každá z těchto osob vyplnila záznam z kontrolní jízdy. O výsledcích kontroly byl téhož dne sepsán kontrolní protokol, který byl dne 25. 8. 2018 zaslán dopravci. Z protokolu vyplývá, že kontrola byla zahájena prvním z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejícím předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo povinné osobě § 5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu. Z kontrolního protokolu vyplývá, že žalobce jako dopravce nezajistil, aby přeprava z ulice Národní 39 na Praze 1 do ulice Kongresové 1 na Praze 4 byla poskytnuta vozidlem zapsaným do evidence vozidel taxislužby, a aby ve vozidle byl doklad o oprávnění k podnikání.

21. Proti kontrolním zjištěním podal žalobce dne 26. 6. 2018 námitky, dopravní úřad rozhodl o předání námitek k vyřízení do navazujícího správního řízení, které zahájil dne 1. 10. 2018 ve věci uložení úhrnné pokuty za spáchání dvou přestupků, podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. w) a ustanovení § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě, který se měl dopravce dopustit tím, že v rozporu s ustanovením § 21 odst. 1 písm. a) tohoto zákona nezajistil, aby poskytnutá přeprava byla provedena vozidlem zapsaným v evidenci vozidel taxislužby, a tím, že v rozporu s ustanovením § 9 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nezajistil, aby ve vozidle, kterým byla poskytnuta přeprava byl doklad o oprávnění k podnikání.

22. Dne 22. 10. 2018 oznámil dopravní úřad dopravci ukončení dokazování a 22. 10. 2018 zaslal žalobce dopravnímu úřadu vyjádření, ve kterém uvedl, že se nemohl dopustit porušení zákonných ustanovení upravujících „klasickou“ taxislužbu, protože vykonával pouze přepravu na základě předchozí smlouvy, a tedy nemůže mu být uložena sankce za porušení povinnosti, která se na jednání dopravce nevztahuje. Navrhl, aby správní orgán řízení zastavil. Dopravní úřad dne 5. 11. 2018 vydal rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 200 000 za vymezené přestupky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, které ještě téhož doplnil.

23. O podaném odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, kterým prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že snížil výši pokuty na částku 150 000 Kč, ve zbytku pak rozhodnutí potvrdil. Nejprve uvedl, že neshledal nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí a zdůraznil, že pro odpovědnost za spáchání předmětných deliktů je naprosto irelevantní, zda došlo k uzavření předchozí písemné smlouvy dle ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě a tím i možnosti využití výjimky z povinnosti označit vozidlo a vybavit ho taxametrem. Zdůraznil, že dopravce je trestán za to, že provozoval taxislužbu neevidovaným vozidlem, které nebylo vybaveno dokladem o oprávnění k podnikání, což jsou dvě základní povinnosti, které musí splnit každý dopravce v taxislužbě, nezávisle na tom, jestli hodlá provozovat taxislužbu klasickou nebo na základě předchozí písemné smlouvy dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Je zcela nesporné, že byla provedena zpoplatněná přeprava neevidovaným vozidlem, přičemž žalobce nepředložil ani doklad o oprávnění k podnikání. Žalovaný tedy nemá pochybnosti o tom, že se dopravce dopustil předmětných deliktů. Pokud nedojde k uzavření předchozí písemné smlouvy splňující požadavky ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, neuplatní se výjimka z nevybavení vozidla taxametrem. I když je tato povinnost vázána na evidenci vozidla taxislužby, je nutné při posuzování přitěžujících a polehčujících okolností tuto i další skutečnosti posoudit. Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by možné diferencovat sankce za tento delikt. Dále se ztotožnil se závěry dopravního úřadu a neshledal, že by smlouva naplnila podmínky ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Zdůraznil, že po předchozích jednáních se společností Uber je podstatné, že z dikce ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě a výkladového stanoviska vyplývá, že základním předpokladem předchozí písemné smlouvy je, aby před přepravou existoval strukturovaný archivovatelný podepsaný dokument shrnující podmínky přepravy. Dle spisového materiálu, ale aplikace Uber generuje dokument nazvaný Přepravní smlouva až po přepravě. Jestliže nebyla uzavřena předchozí písemná smlouva vyhovující ustanovením § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, dopravní úřad tedy zcela správně posoudil nesplnění pravidel pro klasickou taxislužbu jako přitěžující okolnost.

24. Přesto shledal žalovaný důvody pro snížení pokuty. Zdůraznil, že na základě memoranda i společnost Uber, uznala, že na přepravy přes aplikaci UBER, dopadá zákon o silniční dopravě a zavázala se upravit svou aplikaci a zprostředkovat přepravy pouze držitelům příslušné koncese, evidovanými vozidly, řízenými drželi oprávnění řidiče taxislužby. Po 30. 4. 2018, kdy bylo toto memorandum uzavřeno, již nikdo nemohl být na pochybách, že provozováním taxislužby neevidovaným vozidlem neporušuje zákon. Žalobce však přesto taxislužbu neevidovaným vozidlem provozoval. Aplikace Uber, ho dle fotografie obrazovky mobilního telefonu předloženého žalobcem při kontrole vyzývala, aby nahrál do aplikace výpis z evidence vozidel taxislužby. Dopravci, který si zařídil oprávnění řidiče taxislužby, muselo být naprosto zjevně jasné, že zákon o silniční dopravě porušuje. Za značnou přitěžující okolnost, která měla vliv na výši uložené pokuty považoval i to, že společnost Uber vyzývala dopravce, aby podnikali legálně, avšak dopravce tak vědomě nečinil.

25. Dopravní úřad ale neposoudil přitěžující a polehčující okolnosti správně. Správné bylo posouzení nevybavení vozidla taxametrem jako přitěžující okolnosti. Dopravní úřad ale vůbec ve prospěch dopravce nezohlednil skutečnost, že dopravce byl v okamžiku přepravy držitelem oprávnění řidiče taxislužby. Dopravce si dne 6. 8. 2018, tedy necelé dva měsíce po kontrole zaevidoval vozidlo taxislužby, avšak jiné, než kterým provedl přepravu. Pokud někdo provozuje taxislužbu neevidovaným vozidlem, může efektivně bránit zjištění toho, kdo je za danou přepravu odpovědný.

26. Odvolací správní orgán se pak vyjádřil k námitce žalobce, že uložením pokuty dopravní úřad porušil právo dopravce na spravedlivý proces, neboť de facto trestá společnost Uber. Žalovaný konstatoval, že z dlouhodobého projednávání deliktu dopravců využívajících aplikaci Uber a z prezentace stejnojmenné společnosti vyplývá, že tato společnost opravdu poskytuje dopravcům značnou podporu právní, marketingové i provozní oblasti, lze tedy konstatovat, že o činnosti dopravců poskytujících přepravy přes aplikaci Uber lze hovořit jako o organizované skupině, nikoli jako o samostatných dopravcích, kteří porušují zákony a tím získávají neoprávněnou konkurenční výhodu na trhu. Pokud tedy dopravci jednají vědomě ve shodě protiprávně, je důvodně očekávatelné, že se v případě závažného porušení zákona o silniční dopravě, jako je např. provozování taxislužby neevidovaným vozidlem, budou sankce zvyšovat, i kdyby u daného dopravce bylo porušení zákona zjištěno poprvé. Žalovaný se však neztotožnil se závěrem dopravního úřadu, že by bylo možné dovodit, že pokuty platí za dopravce společnost Uber, a proto není případná pokuta pro dopravce likvidační. Zdůraznil, že pokuta musí vyjadřovat společenskou škodlivost konkrétního jednání a úvahy o tom, kdo pokutu hradí, zde nemají žádné místo.

27. Následně se pak vyjádřil i k likvidačnímu charakteru pokuty a zdůraznil, že dopravce nijak nedoložil své majetkové poměry, ty dopravní úřad stanovil odhadem a následně zdůraznil, že mu není jasné jakékoliv propojení osoby dopravce a společností Uber tak, aby mohla újmu dopravce tato společnost brát jako újmu sobě vlastní. Následně pak uvedl, že při přezkoumání prvostupňového rozhodnutí dospěl k závěru, že dopravní úřad ve svých úvahách pominul určité polehčující okolnosti a proto přistoupil k moderaci uložené pokuty. Použil přitom absorpční zásadu s tím, že nejpřísněji trestním přestupkem je přestupek dle ustanovení § 35 odst. 2 písm. w), za který lze uložit sankce do výše 350 000 Kč. Polehčující okolnost, která nebyla hodnocena dopravním úřadem, je skutečnost, že jakožto řidič žalobce splnil povinnost mít oprávnění řidiče taxislužby, avšak z odvolání dopravce vyplývá, že nesložil zkoušku z místopisu, což mu ukládala obecně závazná vyhláška hl. m. Prahy. Pokutu ve výši 150 000 Kč tak považuje za odpovídající společenské nebezpečnosti jednání dopravce, která bude plnit dostatečně generální preventivní funkci, kterou by nemohla splnit pokuta nižší, neboť je nutné zdůraznit, že pravidla stanovená pro taxislužbu se musí dodržovat a není přípustné, aby někdo plnil své povinnosti pouze částečně a odkazoval se na to, že plnil to, k čemu se zavázala společnost Uber v memorandu. K majetkovým poměrům, které správní orgány musely posoudit odhadem, uvedl žalovaný, že dopravce je fyzickou podnikající osobou podnikající v taxislužbě od roku 2016 a v jiných oblastech od roku 1994, která netvrdí a nedokládá, že by se její majetkové poměry lišily od ostatních dopravců v pražské taxislužbě, kterým jsou obdobné pokuty rovněž ukládány. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu. Za podstatnou skutečnost považoval žalovaný to, že dopravce nedoložil žádné skutečnosti ke svým majetkovým poměrům a proto lze konstatovat, že nemá za to, že by pro dopravce byla jím uložená pokuta bez dalšího likvidační. Navíc ještě poukázal na to, že pokud by i přes to pro dopravce bylo uhrazení pokuty najednou příliš zatěžující, může požádat o rozložení pokuty do splátek. Závěrem pak žalovaný uvedl, že není pochyb o tom, že používání jakékoliv aplikace na zprostředkování kontaktu mezi zákazníkem a řidičem, potažmo dopravcem, je legální, avšak v žádném případě není možné provozovat taxislužbu neevidovaným vozidlem.

VI. Posouzení věci soudem

28. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních návrhů, kterými je vázán (viz ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

29. V projednávané věci žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného, kterým k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravních agend ze dne 5. 11. 2018, č. j. MHMP 1783822/2018 tak, že rozhodl o snížení pokuty na částku 150 000 Kč a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 200 000 Kč za přestupky podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. w) a § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě, a to jednak za to, že žalobce provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby a jednak za to, že nezajistil, aby ve vozidle, kterým byla poskytnuta přeprava, byl doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie.

30. Soud považuje za nutné zdůraznit, že žalobce v průběhu správního řízení ani v nyní podané žalobě vlastní kontrolní zjištění nezpochybnil, když netvrdil, že vozidlo bylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, ani že bylo vybaveno dokladem o oprávnění k podnikání nebo jeho kopií.

31. Vzhledem k tomu, že žalobce na několika místech žaloby namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, zabýval se soud nejprve touto námitkou. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) by totiž byla vadou natolik závažnou, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a pro kterou by muselo být rozhodnutí žalované dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35).

32. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívá dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84). Za nesrozumitelnost rozhodnutí soudy považují například případy, kdy odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002-24); pro rozpor výroku s odůvodněním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003-78, č. 523/2005 Sb. NSS) či pro výrok, který nemá oporu v zákoně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 7 A 181/2000-29, č. 11/2003 Sb. NSS), nebo není-li rozhodnutí rozčleněno na výrok a odůvodnění, pročež není zřejmé, zda správní orgán rozhodl o všech návrzích účastníka řízení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, č. j. 6A 63/93-22).

33. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z jeho odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat 34. Soud dodává, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení je nutné rozhodnutí I. stupně i rozhodnutí žalovaného posuzovat jako celek; případné vady odůvodnění rozhodnutí I. stupně tak mohl zhojit žalovaný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47). Soud rovněž uvádí, že zrušení správního rozhodnutí výlučně pro nepřezkoumatelnost vylučuje možnost věcného posouzení žalobních bodů, a tím pádem se prodlužuje celková délka sporu, což neprospívá ani účastníkům řízení, ani správním orgánům. Námitku nepřezkoumatelnosti je tedy nutné hodnotit i ve vztahu k hospodárné a k racionální aplikaci práva.

35. Napadená rozhodnutí posoudil soud optikou výše uvedené judikatury a dospěl k závěru, že rozhodnutí nepřezkoumatelná nejsou. Z jejich odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu správní orgány vyšly, jak vyhodnotily pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudily. Obě napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a jsou plně srozumitelná. Námitku nepřezkoumatelnosti proto důvodnou neshledal a přistoupil k vypořádání jednotlivých žalobních bodů.

36. Žalobce nejprve namítl nezákonnost provedené kontroly, když správní orgány pochybily, jestliže k samotnému provádění kontrolních úkonů nebo částí kontrol (zahájení kontroly) využily přizvané osoby a vyšly v předmětném řízení z obsahu protokolu o kontrole, aniž by přitom provedly výslech kontrolující osoby.

37. Pokud žalobce vytýká správním orgánům, že zcela nesprávně protokol o kontrole považovaly za pravdivý, bez toho aby provedly výslech kontrolující osoby, uvádí soud, že nijak nezpochybňuje, že při zjišťování skutkového stavu věci musí správní orgány postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 3 správního řádu tak, „aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Tím spíše to platí v řízení o přestupku, v němž je to vždy správní orgán, kdo je povinen prokázat vinu obviněného mimo rozumnou pochybnost, veden přitom mj. v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu zásadou vyšetřovací charakteristickou pro řízení zahajovaná z moci úřední; to jinými slovy také znamená, že je-li skutkový stav nejasný, musí se správní orgán postarat o odstranění těchto nejasností dokazováním.

38. Uvedené nepochybně platí i v případě sankčních řízení, kterým předcházela veřejnoprávní kontrola; v těchto případech bude ovšem základní a stěžejní důkaz představovat právě především kontrolní protokol zachycující průběh kontroly a učiněná kontrolní zjištění, aniž by bylo potřeba takto zjištěný skutkový stav, pokud o něm nepanují rozumné pochybnosti, ověřovat vždy ještě dalšími důkazními prostředky. Ustanovení § 81 zákona o odpovědnosti za přestupky ostatně výslovně předvídá, že v řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku.

39. Rovněž z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky ze dne 30. 5. 2008, čj. 4 As 21/2007 - 80, ze dne 13. 2. 2014, čj. 6 Ads 46/2013 - 35, ze dne 30. 10. 2015, čj. 5 Ads 92/2015 - 24, nebo ze dne 31. 7. 2019, čj. 6 As 29/2019 - 32) vyplývá, že protokol o kontrole je možno pokládat za jeden z klíčových důkazních prostředků, byť to současně neznamená, že by nemohl být následně v řízení provedenými nebo účastníkem navrženými důkazy vůbec zpochybněn.

40. Soud však ze správního spisu nezjistil, že by žalobce v průběhu správního řízení skutečnosti zaznamenané v protokolu o kontrole zpochybnil. Správnímu orgánu prvního stupně proto nic nebránilo, aby z obsahu protokolu v rámci posuzování rozhodných skutkových otázek vyšel i v navazujícím správním řízení.

41. Soud považuje za zásadní, že protokol o kontrole a jeho přílohy jsou co do popisu skutkových okolností zcela srozumitelné, jednoznačné a nevyvolávají žádné pochybnosti o skutečném průběhu kontrolní jízdy, včetně skutkových okolností rozhodných pro skutkové a navazující meritorní závěry. Je třeba zdůraznit, že žalobce tyto závěry nijak konkrétně nezpochybnil v tom směru, že by z podkladů plynoucí skutkové poznatky neodpovídaly skutečnosti. Žalobce totiž svou procesní obranu směřoval toliko do roviny právní, nikoli skutkové.

42. Za tohoto stavu věci správní orgán prvního stupně nepochybil, pokud dokazování dále nedoplňoval a nepřistoupil k výslechu kontrolující osoby, který žalobce navíc poprvé zmínil až v podané žalobě. Správnímu orgánu prvního stupně ani žalovanému proto nelze v žádném ohledu vytýkat, že se s navrženým výslechem kontrolující osoby nijak nevypořádaly, když žalobce takový procesní požadavek v průběhu správního řízení sám vůbec nevznesl.

43. Nezákonnost provedené kontroly žalobce spatřuje také v tom, že kontrola byla vykonávána přizvanými osobami, které vykonávaly úkony, které mohou vykonávat pouze kontrolující osoby, resp. kontrolní orgán.

44. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3As 32/2004 – 53, jsou dopravní úřady při výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě vykonávaného nad dopravci podle § 34 zákona o silniční dopravě, povinny postupovat mimo jiné také podle obecných právních předpisů o státní kontrole. Tato povinnost, ač se o ní zákon o silniční dopravě sám nezmiňuje, vyplývá z ustanovení § 1 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu. Podle tohoto ustanovení tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů a právnických nebo fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen „kontrolní orgán“), při kontrole činnosti orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů, právnických a fyzických osob (dále jen „kontrolovaná osoba“). Kontrolní orgány postupují podle tohoto zákona rovněž při kontrole výkonu státní správy a dále při kontrole činnosti právnických osob založených nebo zřízených státem nebo územním samosprávným celkem vykonávané ze strany zakladatele nebo zřizovatele, nejde-li o kontrolu činnosti těchto právnických osob upravenou předpisy soukromého práva.

45. Podle § 2 kontrolního řádu kontrolní orgán při kontrole zjišťuje, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají z jiných právních předpisů nebo které jí byly uloženy na základě těchto předpisů.

46. Podle § 4 kontrolního řádu kontrolu vykonává fyzická osoba, kterou kontrolní orgán k tomu pověřil (dále jen „kontrolující“). Pověření ke kontrole vydává vedoucí kontrolního orgánu, anebo osoba k tomu pověřená vedoucím kontrolního orgánu (dále jen „nadřízená osoba kontrolujícího“). Je-li při jednotlivé kontrole kontrolujících více, určí nadřízená osoba kontrolujícího jednoho z nich vedoucím kontrolní skupiny. Pověření ke kontrole má formu a) písemného pověření k jednotlivé kontrole, nebo b) průkazu, stanoví-li tak jiný právní předpis.

47. Podle § 5 odst. 1 kontrolního řádu kontrolní orgán zahajuje kontrolu z moci úřední. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení kontrola je zahájena prvním kontrolním úkonem, jímž je a) předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo jiné osobě, která kontrolované osobě dodává nebo dodala zboží nebo ho od ní odebrala či odebírá, koná nebo konala pro ni práce, anebo jí poskytuje nebo poskytovala služby nebo její služby využívala či využívá, případně se na této činnosti podílí nebo podílela (dále jen „povinná osoba“), jež je přítomna na místě kontroly, b) doručení oznámení o zahájení kontroly kontrolované osobě; součástí oznámení musí být pověření ke kontrole, anebo seznam kontrolujících, nebo c) první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo povinné osobě, jež je přítomna na místě kontroly, pokud je provedení takových kontrolních úkonů k výkonu kontroly třeba. Podle odstavce 3 je-li kontrola zahájena podle odstavce 2 písm. a) nebo c) bez přítomnosti kontrolované osoby, informuje kontrolující kontrolovanou osobu o zahájení kontroly dodatečně.

48. Podle § 6 kontrolního řádu může kontrolní orgán k účasti na kontrole v zájmu dosažení jejího účelu přizvat fyzickou osobu (dále jen „přizvaná osoba“). Kontrolní orgán vystaví přizvané osobě pověření a poučí přizvanou osobu o jejích právech a povinnostech při účasti na kontrole. Práva a povinnosti kontrolované osoby a povinné osoby vůči přizvané osobě se řídí přiměřeně ustanoveními tohoto zákona o právech a povinnostech kontrolované osoby a povinné osoby vůči kontrolujícímu.

49. Z těchto ustanovení nelze v žádném případě dovodit, že by v případě porušení povinností v silniční dopravě musely kontrolní jízdu provést přímo osoby oprávněné ke kontrole a že se nelze spokojit s jiným dostatečně spolehlivým zjištěním skutkového stavu. Praxe, kdy kontrolní jízdu s osobou, jíž je porušení právních předpisů kladeno za vinu, provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení, je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení správního řádu) v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto cestou zásadně mohou být dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona a obecně vzato je postup jejich získávání v souladu se základními principy správního řízení (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, čj. 2Afs 104/2005 - 81).

50. V souzené věci nemá Městský soud v Praze nejmenších pochyb o tom, že se dne 13. 6. 2018 uskutečnila předmětná kontrolní jízda, při které kontrolní orgán zahájil kontrolu. Samotný výkon kontroly provedl kontrolní pracovník Mgr. D. R. Kontrolní jízdu vykonaly přizvané osoby M. M., J. D., K. N. a M. B. Tato skutečnost je dle soudu jednoznačně prokazována Záznamy z kontrolní jízdy, sepsanými externími pracovníky MHMP, kteří tuto jízdu absolvovali, jakož i protokolem o kontrole č. T/20180613//1/Ry ze dne 25. 6. 2018, který skutečnosti zachycené v Zápisech z kontrolních jízd převzal. Všechny tyto listiny, které lze v souladu s ustanovením § 53 správního řádu použít jako důkaz, spolehlivě vypovídají o skutečném průběhu prováděné kontroly. Důkazní sílu protokolu o kontrole skutečnost, že při jeho sepisu kontrolující využil jako podklad Záznamy pořízené osobami pracovníků MHMP, kteří jízdu absolvovali, nijak nesnižuje. V průběhu řízení před správními orgány obou stupňů i před správním soudem nebylo zpochybněno, že osoby, které zápis pořídily, byly v den kontrolní jízdy skutečně spolupracovníky MHMP. Skutková zjištění pracovníků MHMP učiněná při kontrolní jízdě jsou dostatečně popsána právě v jimi vyhotoveném záznamu.

51. Městský soud v Praze na základě výše uvedeného neshledal důvodným žalobní tvrzení žalobce o tom, že by kontrola byla nezákonná z důvodu, že kontrolu neprováděl v celém rozsahu jen kontrolní pracovník. Právě za účelem provedení kontrolní jízdy byly přizvané osoby v souladu s kontrolním řádem přizvány. Kontrolní řád ani jiný právní předpis výslovně nestanoví povinnost, aby kontrolní jízdu vykonal vždy jen kontrolní pracovník. Rovněž není nutné, aby přizvané osoby musely disponovat konkrétním pověřením ke konkrétní kontrole žalobce.

52. Kontrolní řád v § 5 předjímá různé způsoby jednání s kontrolovanou či povinnou osobou tak, aby takové jednání nemohlo být následně zpochybněno, čímž se snaží posílit postavení kontrolujících u - určitým způsobem - problémových kontrol, a předejít tak případným obstrukcím ze strany kontrolované osoby. Na druhou stranu ale současně dává kontrolovaným osobám jistotu, že kontrolující má právo příslušné úkony provádět a tyto úkony jsou v rámci kontroly relevantní, i když k jejich provedení došlo před předložením pověření ke kontrole. Proto kontrolní řád upravuje i kontroly, ke splnění jejichž účelu je třeba nejprve tzv. "inkognito" provést určitý úkon a teprve poté kontrolované či povinné osobě oznámit, že jde o výkon kontroly, a předložit pověření ke kontrole. Typickým příkladem takových kontrol může být kontrola hostinských zařízení, zda skutečná míra či váha poskytovaného občerstvení odpovídá míře či váze deklarované zákazníkům, ale např. i kontrola zaměřená na prodej nelegálního zboží. Nejčastějšími kontrolními úkony, kterými je taková kontrola zahájena, tedy budou zpravidla tzv. kontrolní nákupy, popř. odběry vzorků anebo provedení měření. Je přitom zcela evidentní, že pokud by kontrolující oznámil kontrolované osobě kontrolu předem anebo ji zahájil předložením pověření ke kontrole, mohl by zjištěný stav věci zcela vyhovovat požadavkům právních předpisů, zatímco v případě kontroly provedené tzv „inkognito“ tomu tak být nemusí.

53. Pokud by však kontrola v takových případech byla zahájena až předložením pověření ke kontrole, mohla by kontrolovaná osoba následně namítat, že příslušný kontrolní úkon, na němž jsou postavena příslušná kontrolní zjištění, není součástí kontroly, a proto jej nelze v rámci kontroly využít. Z tohoto důvodu je tedy kontrolním řádem takový úkon považován již za první kontrolní úkon, avšak pouze v případě, že po něm bezprostředně následuje předložení pověření ke kontrole tak, jako tomu byl v projednávané věci.

54. Kontrolní řád obsahuje obecné pravidlo, že práva a povinnosti kontrolované osoby a povinné osoby vůči přizvané osobě se řídí přiměřeně ustanoveními tohoto zákona o právech a povinnostech kontrolované osoby a povinné osoby vůči kontrolujícímu. Prakticky jde především o právu vstupu „na místo kontroly“ a právo seznamovat se s podklady vztahujícími se k předmětu kontroly v rozsahu potřebném ke splnění účelu přizvání, dále např. právo odebírat vzorky, provádět potřebná měření, sledování, prohlídky a zkoušky apod. Účast přizvaných osob v nyní posuzované věci považuje městský soud za zcela v souladu s vymezenými pravidly. Zároveň soud zdůrazňuje, že kontrolní řád nestanoví, že by přizvaná osoba mohla vykonávat svá práva vůči kontrolované osobě nebo povinné osobě jen spolu s kontrolujícím (např. vstup a vjezd do zařízení kontrolované osoby, odběr vzorků či provádění měření v tomto zařízení), jakkoli to v praxi bude obvyklé. Není proto důvodná námitka žalobce, že přizvané osoby se mohou účastnit kontrolního úkonu pouze za účasti kontrolující osoby, neboť takový závěr z právních předpisů nevyplývá.

55. Kontrolní řád nevyžaduje, aby přizvaná osoba podepsala protokol o kontrole (§ 12) či podala nějaké samostatné písemné vyjádření apod., ani to však nevylučuje. Důvodová zpráva ke kontrolnímu řádu uvádí, že v řadě případů bude vhodné, aby protokol o kontrole obsahoval podpis přizvané osoby, a to ve vztahu k jejímu vlastnímu vyjádření do protokolu, resp. k části, na jejímž zpracování se přizvaná osoba podílela (např. ve vztahu k hodnocení zjištěných skutečností, které vyžadovalo zvláštní odborné znalosti přizvané osoby). Pokud však úkony předcházející zahájení kontroly činí přizvané osoby samostatně bez přítomnosti kontrolujícího orgánu (za splnění dalších zákonem stanovených podmínek), o těchto úkonech vyhotoví záznam, který pak kontrolující učiní součástí či přílohou záznamu o kontrole, nejedná se o porušení principů výkonu státní správy v oblasti kontroly.

56. Je tedy zřejmé, že kontrola může být zahájena mj. bez předchozího oznámení přímo prvním kontrolním úkonem, který bezprostředně předchází předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě, je-li takový postup k výkonu kontroly třeba [§ 5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu]. Zpravidla bude kontrola takto zahájena v případech, kdy je pro splnění účelu kontroly nezbytné, aby byl kontrolní úkon proveden bez vědomí kontrolované osoby o tom, že je kontrolována (srov. rozsudky NSS ze dne 8. 1. 2004, čj. 6A 99/2002 - 52, publikovaný pod č. 335/2004 Sb. NSS, ze dne 4. 8. 2005, čj. 2As 43/2004 - 51, publikovaný pod č. 719/2005, a ze dne 18. 10. 2006, čj. 2As 71/2005 - 134, publikovaný pod č. 1067/2007 Sb. NSS). Takovým případem je i kontrola dodržování zákona o silniční dopravě a vyhlášky provedená žalovaným u žalobce, neboť účel kontroly by mohl být zmařen v případě, že by řidič dopředu věděl, že prováděná jízda je jízdou kontrolní (rozsudek NSS ze dne 2. 11. 2005, čj. 2Afs 104/2005 - 81, publikovaném pod č. 1083/2007 Sb. NSS).

57. Kontrolní orgány samozřejmě nemohou k různým kontrolám přibírat osoby zcela libovolně. Takové jednání by naráželo na zásadu, dle níž správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena (§ 2 odst. 2 správního řádu). Rozhodnutí, zda a jaké osoby, k jakým úkonům v rámci kontrolní činnosti, budou ke kontrole přizvány, závisí na správním uvážení kontrolního orgánu. Nepominutelným požadavkem tedy je, aby účast přizvané osoby byla potřebná k dosažení účelu kontroly. V posuzované kauze šlo hlavně o to, aby prvotní úkony kontroly nebyly prozrazeny [viz např. Jemelka, L. - Vetešník, P. - Libosvár, O.: Zákon o kontrole Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 6 a k § 8 písm. b)], jinak by kontrola postrádala smysl (bylo by ohroženo zjištění skutečného stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu). Přepravce by neměl vědět, že probíhá kontrolní jízda. Proto zde byla legitimní potřeba, aby tyto úkony prováděly osoby, které kontrolovaný nemohl znát z vlastní činnosti, tzn. přizvané osoby (§ 6 kontrolního řádu), nikoliv jemu potenciálně známé osoby kontrolující (§ 4 kontrolního řádu).

58. Stejný závěr vyplývá z ustálené judikatury, která činnost přizvaných osob, jež prováděly kontrolní jízdy, bez výhrady akceptovala (srov. např. rozsudky NSS ze dne 2. 11. 2005, čj 2Afs 104/2005 - 81, publikován pod č. 1083/2007 Sb. NSS, ze dne 28. 2. 2008, čj. 9As 31/2007 – 87, ze dne 13. 9. 2016, čj. 6As 159/2016 - 40, ze dne 26. 10. 2016, čj. 1As 254/2016 - 39, a ze dne 14. 6. 2017, čj. 5As 305/2016 - 22). Použitelnost těchto názorů zůstává zachována i v nynější situaci, kdy se na činnost veřejné zprávy vztahuje kontrolní řád z roku 2012.

59. Ze spisu vyplývá, že kontrolu činnosti žalobce (poskytované přepravní služby) provedl Magistrát hlavního města Prahy jakožto správní orgán. Žalobce v žalobě tento správní orgán rovněž označil za žalovaného a nenamítal, že by za kontrolu byla odpovědná jiná osoba. Byť žalobce svou žalobní argumentaci opřel o názor, že kontrolu provedly fyzické osoby (přizvané osoby) s nedostatkem oprávnění ke kontrole, je nepochybné, že tyto fyzické osoby jednaly za žalovaného a k tomuto jednání byly žalovaným formálně pověřeny. Je tak zřejmé, že provedená kontrola je přičitatelná žalovanému.

60. Městský soud v Praze proto dospěl k závěru, že ze skutečnosti, že lze „přiměřeně“ použít kontrolní řád i na použití tzv. přizvaných osob, je možno dovodit, že přizvané osoby mohou „zahájit“ kontrolu při výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě v tom smyslu, že mohou provádět první kontrolní úkony v podobě kontrolní jízdy. V opačném případě, tedy pokud by soud přisvědčil argumentaci žalobce, byl by zmařen smysl a cíl prováděných kontrol, poněvadž pokud by musel kontrolní pracovník žalovaného nejprve oznámit provozovateli silniční dopravy zahájení kontroly a teprve po té by posadil do kontrolovaného vozidla tzv. přizvané osoby, byl by smysl a cíl kontroly zmařen a použití institutu přizvané osoby by zcela ztratilo na významu. V určitých specifických případech je ve veřejném zájmu, aby prvotní úkony kontroly byly provedeny anonymně, a to právě proto, aby byly cíle kontrolní činnosti veřejné správy zachovány. Soud z výše popsané právní úpravy dovozuje, že osoby přizvané se mohou přiměřeně chovat jako kontrolní pracovníci, což ostatně konstatuje nejen shodný komentář odborné literatury, jaký v žalobě a replice cituje žalobce, ale i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 10As 25/2018.

61. Městský soud pro úplnost uvádí, že i Nejvyšší správní soud se již k zákonnosti kontroly prováděné za pomoci přizvaných osob vyjadřoval, a to např. v rozsudcích ze dne 22. 5. 2018, čj. 8 As 35/2018 – 52 a ze dne 18. 7. 2018, čj. 10 As 162/2018 – 29. V obou rozsudcích NSS potvrdil závěry městského soudu ohledně možnosti přizvané osoby provádět kontrolní jízdu bez účasti kontrolujícího. Ačkoli byly tyto rozsudky vydány v řízení na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, neshledal městský soud žádné důvody, pro které by se měl od těchto závěrů v nyní projednávaném případě odchýlit. Městský považuje za nutné zdůraznit, že ústavní stížnost proti v pořadí druhému uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud usnesením ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 515/19 odmítl, když se plně ztotožnil se závěrem Nejvyššího správního soudu, a tedy i městského soudu, o tom, že přizvané osoby mohou kontrolní jízdou zahájit kontrolu dle kontrolního řádu.

62. Ze všech výše uvedených důvodu proto soud námitku nezákonnosti provedené kontroly neshledal důvodnou.

63. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítá vady výroku rozhodnutí, které spatřuje v tom, že z rozhodnutí magistrátu není zřejmé, jakého porušení povinnosti se měl žalobce dopustit, když předmětné ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě hovoří v jednotlivých bodech o více různých dokladech, které mají být dle konkrétní situace a zejména typu přepravy ve vozidle.

64. Podle § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen „zákon o přestupcích“) ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se kromě náležitostí podle správního řádu uvede a) popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání, b) právní kvalifikace skutku, c) vyslovení viny, d) forma zavinění u obviněného, který je fyzickou osobou, e) druh a výměra správního trestu, popřípadě výrok o podmíněném upuštění od uložení správního trestu, o upuštění od uložení správního trestu nebo o mimořádném snížení výměry pokuty, f) výrok o započtení doby, po kterou obviněný na základě úředního opatření učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem již nesměl činnost vykonávat, do doby zákazu činnosti, g) výrok o uložení ochranného opatření, h) výrok o nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení a i) výrok o náhradě nákladů řízení.

65. Specifikace skutku a jeho právní kvalifikace je podstatná s ohledem na uplatňování zásady ne bis in idem, tedy aby určitá osoba nebyla za stejné jednání trestána opakovaně. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014-53, v souvislosti se specifikací skutku uvedl, že „[j]e nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006- 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, srovnej také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012-43, nebo ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014-39.“ 66. V daném případě byl žalobce rozhodnutím magistrátu uznán vinným ze dvou přestupků, přičemž námitky žalobce o nesrozumitelnosti výroku směřují pouze proti specifikaci přestupku spáchaného podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě porušením povinnosti podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) tohoto zákona. V popisu tohoto skutku je uvedeno, že „dne 13. června 2013 od 10:13 do 10:36 hodin na trase z ulice Národní 39 na Praze 1 do ulice Kongresová na Praze 4 žalobce, v rozporu s ustanovením § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě nezajistil, aby ve vozidle, kterým byla poskytnuta přeprava, byl doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie.

67. Soud takto uvedený popis skutku považuje za dostatečně určitý, neboť je z něj jednoznačně patrné, jakým jednáním se žalobce dopustil protiprávního jednání, tedy jakou povinnost danou zákonem porušil. Žalobce neurčitost a nesrozumitelnost spatřuje v tom, že ve výroku rozhodnutí magistrátu není uvedený konkrétní bod § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě. To však dle soudu nemůže způsobit nesrozumitelnost výroku, jestliže správní orgán připojil slovní popis spáchaného skutku, ve kterém výslovně uvedl, že žalobce nepředložil doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie. Vzhledem k tomu, že správní orgán kromě konkretizace dokladu, který nebyl předložen, uvedl i čas a místo spáchání včetně označením vozidla, dospěl soud k závěru, že tím je skutek vymezen zcela jednoznačně tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem a aby bylo vyloučeno, že by žalobce mohl být za tentýž skutek trestán opakovaně. Námitku nedostatečné kvalifikace skutku proto soud důvodnou neshledal.

68. Žalobce dále namítá, že v rozhodnutí magistrátu chybí v části o uložení pokuty odkaz na ustanovení § 41 zákona č. 250/2016 a není tak zřejmé, podle kterého ustanovení správní orgán pokutu ukládal.

69. Tuto námitku soud také neshledal důvodnou, neboť z obecných ustanovení správního řádu ani z ustanovení § 93 odst. 1, které konkrétně stanovuje náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku, nevyplývá, že by součástí výroku rozhodnutí musel být výslovný odkaz na ustanovení § 41 zákona o přestupcích. Pokud je tedy při stanovení výše trestu toto ustanovení správním orgánem aplikováno, postačí, pokud správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvede, z jakého důvodu bylo toto ustanovení použito a jak jej správní orgán aplikoval při stanovení výše pokuty v dané konkrétní věci. Magistrát tomuto požadavku dostál, pokud na straně 11 napadeného rozhodnutí uvedl, že využil absorpční zásadu a zdůraznil, že pro rozhodování o výši ukládané sankce byla zásadní ta skutečnost, že přestupek spočívající v provozování taxislužby vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, je podle § 35 odst. 6 písm. b) zákona silniční dopravě sankcionovatelný až do výše 350 000 Kč a tudíž je s ohledem na absorpční zásadu pro rozhodování o výši ukládané sankce závažnější a v daném ohledu primární. V této souvislosti pak také zdůvodnil, proč považuje druhý vytýkaný přestupek za méně závažný. Takto uvedené úvahy dle soudu žalobci poskytly dostatečné vysvětlení toho, jak správní orgán při stanovení výše pokuty uvažoval, jakými zásadami se řídil, i že byla použita absorpční zásada dle § 41 odst. 1 zákona o přestupcích a nikoli zásada asperační podle odst. 2 tohoto ustanovení.

70. Soud pro úplnost uvádí, že si je vědom toho, že žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 9 uvedl, že se podle § 41 zákona o přestupcích při ukládání sankce za více přestupků uloží sankce za nejpřísněji trestný a dále se přihlédne k asperační zásadě. Z další části odůvodnění je ale patrné, že žalovaný pouze uvedl, „že by při použití asperační zásady možné uložit maximálně sankci do do výše 420 000 Kč“ avšak další úvahy směřoval ke zjištění nejpřísněji trestného přestupku. Jedná se spíše o srovnání procentuální výše skutečně uložené pokuty s nejvyšší možnou sazbou pokuty v případě využití asperační zásady. Žalovaný k tomuto srovnání přistoupil patrně proto, aby ilustroval, že podle jeho mínění nebyla uložená pokuta nepřiměřeně vysoká a mohla dosáhnout mnohem vyšších částek. Výše pokuty se navíc pohybovala v mezích nezvýšené sazby, takže je patrné, že k využití asperační zásady správní orgány reálně nepřistoupily.

71. V dalších žalobních námitkách žalobce namítá nezákonnost uložené sankce, přičemž nejprve zdůraznil, že je nutné, aby výše sankcí odpovídaly skutkově shodným případům a vytkl žalovanému, že neuvedl, zda případ žalobce se skutkově shodnými jinými případy poměřoval.

72. Městský soud považuje za vhodné poukázat na to, že se vlivem posouzení obdobných případů na stanovení výše pokuty již zabýval Nejvyšší správní soud při řešení shodné problematiky k námitkám shodného právního zástupce a tyto námitky neshledal důvodnými. Například v rozsudku ze dne 20.5.2021, č.j. 1 As 373/2020 – 40 (dostupný na www.nssoud.cz ) zdůraznil, že zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, nestanoví správním orgánům povinnost v odůvodnění konkrétně identifikovat podobná rozhodnutí, z nichž při rozhodování vychází. Skutkově či právně obdobné případy mohou správní orgány pro posílení přesvědčivosti v odůvodnění specifikovat, pokud tak však neučiní, nemá to vliv na zákonnost nebo přezkoumatelnost rozhodnutí. Požadavek na rovný přístup k jednotlivým případům a ochranu legitimního očekávání mohou správní orgány naplnit, aniž by odkazovaly na svá konkrétní dřívější rozhodnutí. Ochranu legitimního očekávání však nelze ztotožňovat s požadavkem na neměnnost rozhodovací praxe.“ 73. Žalovaný tedy nebyl povinen údaje o skutkově shodných rozhodnutích v napadeném rozhodnutí vůbec uvádět. Soud navíc poukazuje na to, že žalobce své tvrzení o rozkolísaném rozhodování správních orgánů nedokládá žádným konkrétním případem, v němž by byla za totožné jednání spáchané v obdobné době uložena pokuta významně nižší než v projednávané věci. Nejvyšší správní soud k této části námitky v citovaném rozhodnutí uvedl, že „

16. Účastníka řízení (včetně řízení o přestupku) sice netíží břemeno důkazní, navrhuje-li však provedení důkazu rozhodnutími žalovaného, je povinen konkrétní rozhodnutí označit či jinak dostatečně přesně specifikovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011-66, nebo ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 As 127/2018-99). Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s městským soudem v tom, že stěžovatel nepředestřel tvrzení o konkrétních rozhodnutích, která by vybočovala z rozhodovací praxe. Z obsahu správního spisu i dalších rozsudků městského soudu ve skutkově podobných případech přestupců – dopravců realizujících přepravu pomocí aplikace Uber – je navíc patrné, že zástupce stěžovatele má přehled o rozhodovací praxi magistrátu i žalovaného. Nehledě na to však platí, že absence odkazů na konkrétní rozhodnutí nečiní rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným.“ 74. Soud proto při jednání nevyhověl návrhu žalobce, který požadoval provedení důkazu „rozhodnutí[mi] žalovaného za obdobné skutky ve stejném období“, resp. „rozhodnutí[mi] Žalovaného za obdobné skutky v průběhu let 2017–2018“, s tím, že tato rozhodnutí má předložit žalovaný. Bylo totiž na žalobci, aby svou námitku konkretizoval a případně precizněji označil své důkazní návrhy ke svým žalobním tvrzením. Shodně se žalovaným se i soud domnívá, že zástupci žalobce, který dlouhodobě a opakovaně vystupuje, jako zástupce dopravců poskytujících služby prostřednictvím aplikace UBER, jsou jiné případy, v nichž správní orgány posuzovaly shodné či obdobné skutkové okolnosti, nepochybně známy.

75. V této souvislosti městský soud uvádí, že se nezabýval námitkou, že výše pokuty odráží údajné „politické zadání“ a „ obecné nálady taxikářské lobby“, neboť se jedná o ničím nepodložená a naprosto obecná tvrzení. To byl ostatně další důvod, proč soud nepřistoupil k provedení důkazu obdobnými rozhodnutími ze stejného období a z let 2017- 2018, neboť to zjevně nejsou důkazy způsobilé k prokázání toho, že správní orgány v posuzované věci postupovaly dle údajného „politického zadání“ či „obecných nálad taxikářské lobby“.

76. Namítá-li žalobce nestálost judikatorní praxe, považuje soud za nutné opakovaně zdůraznit, že žalobce se přestupku dopustil v červnu 2018, tedy více než půl roku po vydání rozsudku, který lze považovat za zásadní pro posouzení trestnosti jednání (rozsudek ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016-136, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval právní povahou uskutečňování přepravy prostřednictvím aplikace Uber). Tento rozsudek byl totiž svým obsahem relevantní pro všechny subjekty a orgány řešící právní režim přepravy osob s pomocí uvedené aplikace, a bylo pouze na žalobci, aby se jako profesionál poskytující služby v tomto oboru s takto zásadními, již jednoznačnými judikatorními závěry seznámil. V době spáchání přestupku tedy již judikatorní praxe nestálá nebyla a soud proto neshledává závadnost v postupu správního orgánu, jestliže protiprávní jednání spáchané až v době po vydání uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu začal správní orgán prvního stupně, resp. žalovaný, postihovat již přísněji.

77. Pokud žalobce poukázal na to, že zejména správní orgán prvního stupně několikanásobně zvyšuje výši pokut, které však ukládá za stále totožné přestupky a není schopen rozdílné výše pokut v jednotlivých případech odůvodnit, je nutné i při vypořádání této námitky zdůraznit, že je zcela legitimní a věcně odůvodněné, pokud v rámci zákonodárcem svěřeného správního uvážení dozorový orgán nejprve postihuje určitý nový typ porušení zákona mírnějšími sankcemi, zvláště v situacích, kdy není ještě ustáleno právní posouzení vytýkaného jednání. Jestliže však určitý fenomén nabírá na četnosti, a to přes již udělené sankce a uveřejněné právní závěry o jeho protiprávnosti, je zcela na místě, pokud dozorový orgán přistoupí k jeho přísnějšímu postihu. Tyto podmínky byly beze zbytku splněny i v případě žalobce. Žalovaný se s uvedenými otázkami v odůvodnění Napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vypořádal. Soud se s těmito závěry se zřetelem k právě uvedenému ztotožnil. Ke shodnému závěru dospěl zdejší soud např. v rozsudku ze dne 5.10.2020, č.j. 10 As 187/2019 – 51. Městský soud z výše uvedených důvodů považuje tuto námitku za nedůvodnou a účelovou.

78. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že žalovaný označil bez příslušného dokazování žalobce za součást organizované skupiny dopravců, kteří poskytují přepravy přes aplikaci Uber. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by tato skutečnost měla vliv na výši uložené pokuty a tedy vliv na zákonnost či přiměřenost nyní uložené sankce. Správní orgány zde poukázaly na opakovaný a v zásadě shodný způsob porušování zákona o silniční dopravě ze strany těchto dopravců, kteří na svoji obranu užívají obdobných argumentů. Správní orgány tak jen připustily, že případné další takové protiprávní jednání, může být do budoucna následkem své opakovanosti stíháno přísnějšími sankcemi, i pokud by u daného dopravce bylo porušení zákona zjištěno poprvé. V nyní projednávané věci však tato praxe uplatněna nebyla.

79. Soud dále přistoupil k posouzení důvodnosti žalobních námitek, ve kterých žalobce vytýká žalovanému, že jako přitěžující okolnost bral v úvahu skutečnosti, které případně samy o sobě zakládají skutkovou podstatu samostatného přestupku, konkrétně, že vozidlo nebylo předepsaným způsobem označeno a nebylo vybaveno taxametrem.

80. K tomu soud uvádí, že výčet přitěžujících okolností podle § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky je pouze demonstrativní. Správní orgán proto v odůvodněných případech přihlédne i k okolnostem jiným, mají-li vliv na posouzení celkové závažnosti přestupku. Zohlednění daných skutečností by bylo z pohledu zásady zákazu dvojího přičítání nepřípustné jen tehdy, pokud by tyto okolnosti byly zohledněny jak z pohledu viny, tak z pohledu trestu. K ničemu takovému však v nyní posuzované věci nedošlo.

81. Magistrát výslovně na straně 10 uvedl, že neoznačení vozidla a jeho nevybavení taxametrem lze samostatně sankcionovat pouze při provozování taxislužby evidovaným vozidlem. Toto jednání proto vyhodnotil jako přitěžující okolnost při posuzování přestupku provozování taxislužby neevidovaným vozidlem, s nímž jsou úzce provázány další (navazující) povinnosti dopravce spojené s označením vozidla či jeho vybavením taxametrem. Tato zjištění nebyla samostatným předmětem řízení a nebyla žalobci přičítána při posuzování viny i trestu zároveň. Zohledněním těchto skutečností jako přitěžujících okolností správní orgány zamýšlely odlišit situaci, kdy dopravce nezařadí vozidlo do evidence vozidel taxislužby, ale jinak toto vozidlo splňuje veškeré požadavky na vozidla taxislužby, od situace, kdy dopravce vozidlo nezaeviduje a zároveň nesplňuje ani další zákonné požadavky. Tímto postupem tedy správní orgány odlišily závažnější a společensky škodlivější protiprávní jednání od administrativního deliktu, který by mohl spočívat v provozování řádně vybaveného vozidla, které dopravce pouze opomněl nahlásit do příslušné evidence, nebo bylo z evidence vyřazeno. Takto zohledněné závažnější jednání žalobce v sobě zahrnuje také ohrožení zájmů na ochraně spotřebitele a řádném vedení účetnictví, a to v souvislosti s absencí taxametru ve vozidle. Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28.5.2021, č.j. 2 As 257/2020 – 37 nebo v rozsudku ze dne 20.5.2021, č.j. 1 As 373/2020 – 40.

82. Z uvedeného je patrné, že další zjištěná porušení zákona o silniční dopravě správní orgány nekladly žalobci k tíži z pohledu viny, ale zohlednily je jen v rámci stanovení výše pokuty. Soud proto ani tuto námitku žalobce týkající se nesprávného posouzení přitěžujících okolností důvodnou neshledal.

83. Žalobce dále namítal, že odkazy správních orgánů na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu při odůvodňování výše pokuty jsou nepřiléhavé. Uvedl, že „nelze paušalizovat a uvádět, že v nějaké kauze Nejvyšší správní soud dovodil, že výše sankce 50.000 Kč by nemohla ovlivnit osobní či majetkové poměry dopravce v taxislužbě, či při odkazu na jiný rozsudek či rozsudky Nejvyššího správního soudu, kdy Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokuta ve výši 70.000 Kč, resp. 100.000 Kč nemůže mít likvidační povahu“. Podle žalobce se správním orgánem uváděná rozhodnutí vůbec netýkala skutku žalobci vytýkaného, a není tak možné paušalizovat úvahy o výši pokut jen z toho, že se jedná případně o přestupky v oblasti taxislužby.

84. Ani v tomto případě se soud se žalobcem neztotožnil. Správní orgány žalobcem zpochybňovaným způsobem argumentačně podpořily své závěry týkající se úvahy nad případným likvidačním charakterem pokuty ukládané žalobci. Uvedená rozhodnutí správních soudů se přitom týkala skutků, které byly spáchány při provozování taxislužby, tedy v rámci skutkově podobného jednání. Z ničeho ale nevyplývá, že by správní orgány ve svých úvahách stran likvidačního charakteru výše pokuty nepřípustně paušalizovaly a na posuzované okolnosti žalobce nemístně aplikovaly závěry, které na ně prima facie nedopadají.

85. Soud v této souvislosti přistoupil přímo k posouzení námitek, jimiž žalobce poukazoval na to, že mu byla uložena nepřiměřená a likvidační sankce.

86. V tomto směru soud připomíná, že správní orgán ukládající pokutu za přestupek je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Při zjišťování osobních a majetkových poměrů má správní orgán vycházet z informací, které vyplynuly v průběhu řízení, či které byly poskytnuty samotným účastníkem řízení. Pokud se správnímu orgánu takových podkladů nedostává, výši pokuty stanoví úvahou.

87. Nejvyšší správní soud v žalobcem připomínaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 9/2008 - 133, zdůraznil, že odmítne-li účastník řízení doložit nebo nedoloží-li své majetkové poměry, je správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení. Nevede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán učinit základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení i na základě odhadu (tzn. do určité míry obdobně jako trestní soud při posouzení majetkových poměrů pachatele odhadem při určování výměry peněžitého trestu; obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 2 As 425/2017 - 33, ze dne 17. 10. 2018, č. j. 6 As 311/2017 – 41 nebo již výše citované rozsudky 2 As 257/2020 – 40 a 1 As 373/2020 - 42).

88. Z obsahu správního spisu i z napadeného rozhodnutí plyne, že žalobce k prokázání svých osobních a majetkových poměrů neposkytl potřebnou součinnost, o kterou jej magistrát požádal již v Oznámení o zahájení řízení, ve kterém jej současně poučil o případné nutnosti stanovení majetkových poměrů odhadem, nebude-li žalobce v tomto směru se správním orgánem spolupracovat, což se také stalo. Magistrát proto v rozhodnutí pouze obecně uvedl, z jakého důvodu nepovažuje výši uložené pokuty za likvidační. Žalovaný při hodnocení možné likvidační intenzity výše pokuty provedl odhad, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce je podnikající fyzickou osobou podnikající v taxislužbě od roku 2016 a v jiných oblastech od roku 1994, která netvrdí ani nedokládá, že by se její poměry lišily od ostatních dopravců v pražské taxislužbě, kterým jsou obdobné pokuty taktéž ukládány. Pokud žalovaný v případě pasivity žalobce využil pro stanovení výše sankce svého odhadu, který v rozhodnutí přezkoumatelným způsobem popsal, nelze tomuto postupu nic vytknout. Namítá-li žalobce, že správní orgány neprovedly odhad dostatečně, nelze na jeho argumentaci přistoupit, neboť je pouze na žalobci, zda v průběhu správního řízení poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a také je věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost (usnesení č. j. 1 As 9/2008-133, bod 38). Úroveň součinnosti účastníka řízení tak do značné míry ovlivňuje výslednou preciznost posouzení možné likvidační povahy pokuty ve vztahu k jeho poměrům.

89. Městský soud proto dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by uložená pokuta byla nepřiměřená či likvidační, naopak dle soudu předmětná výše pokuty sledovala naplnění jejího sankčního i preventivního účelu. Indikátorem likvidačního charakteru přitom v tomto směru nemůže být ani žalobcem tvrzená výše průměrného výdělku v relevantním odvětví, neboť ta sama o sobě o majetkových poměrech žalobce ničeho relevantního nevypovídá. Úhrada pokuty žalobce jistě zasáhla, to však souvisí se samotnou podstatou trestu. Je totiž nutné brát v úvahu to, že správní sankce musí plnit nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, což znamená, že uloženou sankci musí pachatel správního deliktu pociťovat jako nezanedbatelnou újmu – v tomto případě jako negativní zásah do své majetkové sféry. Soud pro úplnost podotýká, že dokonce ani případná nízká ziskovost či přímo ztrátovost žalobce (kterou však žalobce v nyní posuzované věci ani relevantně netvrdil, natož aby ji jakkoli dokazoval) by přitom bez dalšího neopravňovala správní orgán k neuložení pokuty či uložení pokuty v minimální výši, neboť tím by došlo k úplnému popření smyslu správního trestání (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, čj. 5 As 47/2019 - 36). Jak také uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 Ads 140/2014 - 58: „(v) případě ukládání sankce a posuzování jejího likvidačního charakteru na obchodní společnost (zde podnikající fyzickou osobu) nelze vycházet pouze a jen ze samotného zisku, nýbrž též z dalších skutečností, jako je např. obrat společnosti a její obchodní aktivita, které pomáhají vytvořit si bližší představu o ekonomické síle subjektu“ (obdobně srov. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 6. 2015, čj. 4 As 53/2015 - 26).

90. Nadto žalovaný správně upozornil v Napadeném rozhodnutí žalobce, že může požádat – za předpokladu řádného odůvodnění a doložení důvodů – příslušný orgán o rozložení splatnosti pokuty do splátek.

91. Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, kterou žalobce brojil proti tomu, že správní orgány nezohlednily při stanovení výše sankce nepřiměřenou délku řízení. Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích již několikrát potvrdil, že ani nepřiměřená délka řízení sama o sobě nezakládá povinnost správního orgánu zmírnit z tohoto důvodu ukládanou sankci. Zdejší soud poukazuje např. na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, čj. 9 As 56/2019 - 28, dle nichž „Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu ztotožňuje a dále doplňuje, že přestupkové řízení je skutečně z pohledu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) řízením o trestním obvinění, nicméně z judikatury ESLP neplyne výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních řízeních „kompenzovaly“ nepřiměřenou délku řízení zmírněním trestu nebo dokonce zastavením řízení. „Ačkoliv tato možnost v některých státech existuje (Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Německo nebo Norsko), Soud z článku 6 Úmluvy nikdy nevyvodil právo jednotlivce na zmírnění trestu nebo zastavení řízení. Z judikatury ESLP, ani jeho předchůdce Komise, tudíž pro státy nikterak nevyplývá povinnost tuto alternativu zvolit. Stát může zvolit tento způsob kompenzace dobrovolně, zásadně se tím však nezbaví případné odpovědnosti za porušení článku 6 Úmluvy.“ (srov. Pospíšil, I., Popovičová, L. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fikce a soudní realita. Státní zastupitelství, roč. 2013, č. 2, str. 10 – 17, a tam citovanou judikaturu). S ohledem na to, že tato forma „kompenzace“ neplyne přímo z práva na přiměřenou délku řízení, Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že tato forma „kompenzace“ porušení práva na přiměřenou délku řízení by musela být založena přímo na rozhodnutí zákonodárce, což učinil výslovně toliko pro ukládání trestů v trestním řízení“. Na závěry uvedené v tomto rozsudku odkázal Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku 1 As 373/2020 - 40 a shodné závěry uvedl i v rozsudku 2 As 257/2020 – 37.

92. Městský soud se s těmito závěry plně ztotožňuje, když neshledal žádný důvod, pro který by se měl od zde uvedených závěrů odchýlit. Jak uvedl i Nejvyšší správní soud, žalobci lze přisvědčit v tom, že přestupkové řízení je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ovšem neplyne výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních řízeních „kompenzovaly“ nepřiměřenou délku řízení zmírněním trestu. Tato forma „kompenzace“ tedy neplyne přímo z práva na přiměřenou délku řízení. Správní orgány proto mohou při posuzování druhu a výše sankce vzít délku trvání správního řízení v potaz, avšak nemusí se jí nutně zabývat, neshledají-li ji pro individualizaci trestu relevantní a přestupce se vůči překračování lhůt nebrání k tomu určenými prostředky. Rozhodnou-li se však délku správního řízení zohlednit, musí své úvahy zřetelně promítnout do odůvodnění rozhodnutí.

93. Žalobce spáchal přestupek dne 13. 6. 2018, řízení před magistrátem bylo zahájeno dne 1. 10. 2018, kdy bylo žalobci prostřednictvím zástupce doručeno oznámení o zahájení řízení, a ukončeno vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 5. 11. 2018. Správní řízení v prvním stupni tedy proběhlo v mezích zákonné lhůty. Odvolání žalobce předložil magistrát žalovanému dne 20.11 2018. Žalovaný vydal napadené rozhodnutí téměř s ročním odstupem dne 8. 11. 2019. Žalobce tak byl souzen až po více než 14ti měsících od přičitatelného jednání.

94. Překročení pořádkových lhůt pro vydání rozhodnutí podle správního řádu představuje vadu správního řízení. To, že správní orgán nevydá rozhodnutí ve lhůtě předvídané § 71 odst. 3 správního řádu, sice nelze označit za správný postup, bez dalšího však nepůsobí nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, a nemusí být ani automaticky zohledněno při stanovení výše pokuty. Žalobce navíc zákonnými prostředky podle správního řádu, resp. soudního řádu správního, proti nečinnosti žalovaného nebrojil. Žalovaný nepovažoval několikaměsíční průtahy za relevantní okolnost pro určení výše trestu. Podle městského soudu se nejednalo o průtahy takové intenzity či rozsahu, které mohly či měly v přestupkovém řízení ovlivnit výši sankce. Proto ani tuto žalobní námitku neshledal důvodnou.

95. Městský soud v Praze na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

96. Nelze přehlédnout, že žalobce v podané žalobě navrhl, aby soud, pokud se neztotožní s argumentací žalobce ohledně základu věci, změnil výši ukládané sankce.

97. Podle § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl- li takový postup žalobce v žalobě.

98. V daném případě byla žalobci uložena pokuta ve výši 150.000 Kč, přičemž za uvedené porušení povinnosti mohla být uložena až pokuta ve výši 350 000 Kč. Jak soud již výše uvedl, pokutu uloženou ve výši 150 000 Kč nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Navíc žalobce svůj návrh na moderaci nijak neodůvodnil, a nelze proto dovodit splnění zákonných podmínek pro moderaci uložené pokuty, neboť nelze dovodit případnou nepřiměřenost uložené pokuty, když ani soudu nejsou známy majetkové poměry žalobce. Proto soud podanému návrhu na uplatnění moderačního práva nevyhověl.

VII. Náklady řízení

99. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.