č. j. 13 A 16/2020- 29

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: R. S. státní příslušností Ukrajina trvale bytem U. zastoupený Mgr. Tomášem Císařem, advokátem sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2020 č. j. CPR-11526-31/ČJ-2017- 930310-V236 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 29. 3. 2017 č. j. KRPA-116338-17/ČJ-2017-000022-ZAM. Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 let.

2. Žalobce ve své žalobě namítal, že byl ve správním řízení zkrácen na svých právech. Nezákonnost celého procesu a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně spatřoval v tom, že nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci, a to bez důvodných pochybností, v souladu s ust. § 3 správního řádu. Poukázal na povinnost správního orgánu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení (ust. § 50 odst. 3 správního řádu). Byl toho názoru, že správní orgány důkladně zjistily skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, avšak opomněly zjišťovat i okolnosti hovořící v jeho prospěch. Dle něj došlo též k porušení ust. § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Měl za to, že se žalovaný nevypořádal řádně s odvolacími námitkami, zejména s těmi směřujícími proti nepřiměřenosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jehož nezákonnost se tak přenesla i do rozhodnutí žalovaného.

3. Napadené rozhodnutí označil za nepřiměřené, a to z hlediska jak formy uloženého opatření, tak vyměřené délky správního vyhoštění, a za odporující základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména zásadě proporcionality a právní jistoty, i aplikační praxi správního orgánu prvního stupně. Poukázal na to, že se správním orgánem spolupracoval, měl platné pobytové oprávnění. Dle jeho názoru měl žalovaný zvážit následky, které má správní vyhoštění pro život cizince a jeho možnost cestovat po území Evropské unie i do budoucna, a volit řešení, které těmto okolnostem odpovídá nejlépe a při co možná nejmenší míře zásahu do jeho práv. Zmínil, že žalovaný měl i jiné možnosti řešení a měl přistoupit k variantě, které by umožňovala smírné řešení celé záležitosti a umožnit mu dobrovolné opuštění území České republiky. Poznamenal, že není pravda, že nebylo možné postupovat podle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců. Podotkl, že na vyhoštěném cizinci ulpívá zásadní stigma, které mu způsobí problémy v budoucím životě.

4. Zdůraznil, že k jeho excesivnímu jednání došlo před 3 roky, přičemž tvrzený protiprávní stav netrval ani měsíc, považoval za neakceptovatelné, aby v relativně jednoduchém skutkovém stavu vydal správní orgán konečné rozhodnutí až po cca 3 letech. Podle něj tak měla být zkrácena doba správního vyhoštění, neboť jednání žalobce nebylo takové závažnosti, aby muselo být projednáváno tak dlouhou dobu. Samotná skutečnost vedení takového řízení má neblahé následky a je nepřiměřeným zásahem především do jeho soukromého života.

5. Namítal také, že správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Zamýšlel se nad tím, zda je přiměřené, aby po 3 letech od spáchání tvrzeného protiprávního jednání nižší intenzity bylo vydáno správní vyhoštění na dobu 2 let. K důkazu navrhl, aby soud vyzval žalovaného k doložení, po jak dlouhou dobu bylo rozhodnutí o správním vyhoštění považováno za vykonatelné a po jak dlouhou dobu byla tato skutečnost evidována v příslušné evidenci. Odkázal také na ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, hlediska v něm uvedená správní orgán prvního stupně pouze uvedl, avšak prakticky se nevypořádal s možnými důsledky rozhodnutí o správním vyhoštění pro budoucí život žalobce. Provedené hodnocení považoval za čistě formalistické. V jeho případě je prakticky nemyslitelný návrat do České republiky. Připomněl, že podle soudní praxe nelze přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění stavět na skutečnosti, že cizinec má ve své vlasti vybudováno zázemí a má kam se vrátit, resp. toto nemůže být jediným kritériem posouzení přiměřenosti. Dle něj správní orgány právě tento argument použily. Konstatoval, že veškerá argumentace žalovaného je vedena ve prospěch 3 roky starého rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, dost těžko se tak žalovaný mohl vypořádat s aktuálním rodinným a soukromým životem žalobce. Napadené rozhodnutí tak měl za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

6. Uvedl, že krátce po zahájení řízení o správním vyhoštění opustil území České republiky. Správní vyhoštění je nutné vnímat jako nadbytečné, jeho cíle bylo dosaženo a ochrana zájmů společnosti již nevyžaduje uložení takového opatření. Byl přesvědčen o tom, že délka správního řízení měla být zohledněna, v tomto případě je totiž zbytečné a nepřiměřené ukládat vyhoštění v původní délce. Doplnil, že pokud by bylo vydané rozhodnutí účelné, bylo třeba takový účel v rozhodnutí vyjádřit a odůvodnit, protože z něj sám o sobě nevyplývá, což je dalším důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

7. Správním orgánům vytýkal též to, že nikdy nebyla přezkoumatelně zdůvodněna délka správního vyhoštění. Zmínil, že se jednalo o krátký tvrzený protiprávní stav, přičemž je osobou trestněprávně zachovalou, bez jediného přestupku, vždy pobývající na základě řádného povolení. Bylo mu záhadou, co vedlo ke stanovení délky správního vyhoštění v délce 2 let. Shrnul, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného stavu věci, nedbaly základních zásad své činnosti a poškodily jeho zájmy, řízení vykazuje zásadní průtahy, což ve svém souhrnu zakládá nezákonnost a nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí.

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na správní spis. K délce správního řízení poznamenal, že sama o sobě nezpůsobuje nezákonnost vydaného rozhodnutí, a odkázal na možnost využít prostředků správního řádu v případě, že měl žalobce za to, že dochází k průtahům. Ve svém postupu neshledal pochybení a navrhl zamítnutí žaloby.

9. Na jednání konaném před zdejším soudem dne 23. 4. 2020 zástupce žalobce setrval na svých právních názorech a procesních stanoviscích, žalovaný omluvil svoji neúčast při jednání.

10. Správní spis pak obsahuje zejména následující pro danou věc podstatné dokumenty: úřední záznam správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 3. 2017 č. j. KRPA-116338-1/ČJ-2017- 000022-ZAM, oznámení o zahájení správního řízení ze dne 29. 3. 2017 č. j. KRPA-116338-11/ČJ- 2017-000022-ZAM, protokol o výslechu účastníka správního řízení ze dne 29. 3. 2017 č. j. KRPA- 116338-13/ČJ-20177-000022-ZAM, závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 29. 3. 2017 k možnosti vycestování cizince, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 3. 2017 č. j. KRPA-116338-17/ČJ-2017-000022-ZAM, odvolání žalobce ze dne 3. 4. 2017 a jeho doplnění ze dne 18. 4. 2017, rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2017 č. j. CPR-11526-3/ČJ-2017-930310-V236, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2017 č. j. 1 A 88/2017-23, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 5 Azs 299/2017-22, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019 č. j. 1 A 88/2017-55, závazné stanovisko ministra vnitra ze dne 16. 1. 2020 č. j. MV-145070-2/OAM-2019, informaci Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 25. 4. 2019 „Ukrajina – Situace v zemi: politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby“, žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2020 č. j. CPR-11526-31/ČJ-2017-930310-V236.

11. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

12. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 29. 3. 2017 byla na stavbě čističky odpadních vod v Praze 6, Císařský ostrov, provedena policejní akce zaměřená na kontrolu cizinců, kteří jsou na území hlavního města Prahy zaměstnáni bez oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání. Při výkonu práce železáře byl kontrolován žalobce, který předložil ukrajinský cestovní pas s vyznačeným polským vízem s platností od 4. 10. 2016 do 25. 9. 2017 s délkou pobytu na 180 dnů. Doklad opravňující ho k výkonu zaměstnání nepředložil, byl proto zajištěn podle ust. § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Oznámením ze dne 29. 3. 2017 č. j. KRPA-116338-11/ČJ-2017-000022-ZAM bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

13. Při výslechu dne 29. 3. 2017 žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval dne 27. 2. 2017 autobusem z Polska. Do schengenského prostoru vstoupil dne 10. 10. 2016, a to na území Polska, zde byl do svého odjezdu dne 24. 12. 2016, kdy se vrátil zpět na Ukrajinu. V Polsku pracoval na stavbě ve městě Volov, neměl sepsanou smlouvu. Za 2 měsíce práce dostal 5 000 zlotých. Dne 13. 1. 2017 se vrátil do Polska, přes známé si domluvil práci v nové firmě – v polské společnosti Venezia. Dostal pracovní smlouvu, kterou měl u sebe, dělal železáře na stavbě ve městě Wroclaw. Tam pracoval do 27. 2. 2017, za práci obdržel zálohu ve výši 800 zlotých. Zbytek měl dostat, až se bude vracet na Ukrajinu. Poté mu byla nabídnuta práce v Praze s tím, že to bude legální. Polské vízum si vyřídil za účelem práce v Polsku, měl pozvánku od firmy se sídlem ve městě Volov, její název si však nepamatoval, podruhé pracoval pro společnost Venezia. Do České republiky přijel za prací, protože mu bylo řečeno, že to bude legální a že dostane více peněz. V České republice pracoval pro společnost Armo Group, prý ho sem vyslala společnost Venezia, měl zde dělat po dobu 2 měsíců práci železáře. Bydlel na ubytovně v Podbabské ulici v Praze 6. Do České republiky přicestoval společně s dalšími dne 27. 2. 2017 autobusem na ÚAN Florenc, kde čekal muž jménem A., který jim řekl, že je z firmy Armo Group, že bude jejich vedoucí a že pro něj budou pracovat. Poté je odvezl na ubytovnu. Udělal si kopie jejich pasů a řekl jim, že doklady podá na úřad práce. Dne 2. 3. 2017 je další cizinci odvedli na stavbu čističky, zde se nahlásili muži jménem I., který je poslal na školení bezpečnosti práce a ukázal jim, co budou dělat. Žalobce poté začal pravidelně docházet na stavbu, přibližně po týdnu mu A. přivezl nějaké papíry a řekl, že je to legalizace a doložení toho, že platí daně. Za toto vyřízení mu mělo být z výplaty strženo 1 500 Kč. Za měsíc práce měl dostat 1 000 dolarů, peníze měl dostat až po návratu do Polska. Nevlastní české povolení k zaměstnání ani živnostenský list. Do práce přicházel v 7 hod. a končil přibližně v 17 hod., odpracoval přibližně 20 dnů. Každé ráno se hlásil I. Používal kleště a ochranné pomůcky, které dostal od I. z firmy Armo Group. Věděl, za jakých podmínek a jak dlouho může pobývat na území České republiky, řekli mu, že se smlouvou, co mu dají, zde může pracovat. Na Ukrajině má manželku, syna a rodiče. Bydlí tam v domě své ženy, kam by se mohl vrátit. Ve své vlasti pracoval jako železář. Nemá tam žádné problémy. V České republice ani v Evropské unii nikoho nemá. Na území České republiky nevlastní žádný majetek, nenachází se zde osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost nebo ji měl v péči. Nemá zde žádné vazby, závazky ani pohledávky, nezapojuje se tu do veřejného dění. Jeho zdravotní stav je dobrý. Uložení správního vyhoštění by pro něj nebyl problém, vycestoval by dobrovolně, prostředky na vycestování má.

14. Před vydáním rozhodnutí ve věci si správní orgán prvního stupně vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, k otázce možnosti žalobce vycestovat do země původu. To bylo vydáno dne 29. 3. 2017 s tím, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 3. 201 č. j. KRPA-116338- 17/ČJ-2017-000022-ZAM bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 let. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla žalobci podle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území České republiky do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce prohlásil, že se vzdává práva na odvolání.

15. Následně se však proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolal. V prvé řadě namítal, že prohlášení o vzdání se práva na odvolání nebylo učiněno platně. Odvolání bylo rozhodnutím ze dne 27. 7. 2017 č. j. CPR-11526-3/ČJ-2017-930310-V236 zamítnuto jako nepřípustné.

16. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2017 č. j. 1 A 88/2017-23 byla žaloba zamítnuta. O kasační stížnosti žalobce rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 5 Azs 299/2017-22 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2017 č. j. 1 A 88/2017-23 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že závěr o tom, že podání, které bylo žalovaným i Městským soudem v Praze posouzeno jako účinné vzdání se práva na odvolání, je při absenci řádného zjištění okolností, za nichž se žalobce vzdal svého práva na odvolání, přinejmenším předčasný. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019 č. j. 1 A 88/2017-55 bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2017 č. j. CPR-11526-3/ČJ-2017-930310-V236 zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení, při kterém bude žalovaný zjišťovat, zda bylo vzdání se práva na odvolání učiněno svobodně a informovaně, v případě přetrvávajících pochybností by měl žalovaný podrobit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně meritornímu přezkumu.

17. Vzhledem k tomu, že žalobce směřoval své odvolání i do obsahu závazného stanoviska vydaného v této věci, žalovaný požádal o jeho přezkoumání. Dne 16. 1. 2020 vydal ministr vnitra závazné stanovisko č. j. MV-145070-2/OAM-2019, kterým potvrdil závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 29. 3. 2017 a konstatoval, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. Ve správním spisu se nachází též informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 25. 4. 2019 „Ukrajina – Situace v zemi: politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby“, která byla podkladem pro vypracování závazného stanoviska. Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2020 č. j. CPR-11526-31/ČJ-2017-930310-V236 bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 3. 2017 č. j. KRPA- 116338-17/ČJ-2017-000022-ZAM potvrzeno.

18. Soud posoudil předmětnou věc následovně:

19. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců do 30. 7. 2019 policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu) anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

20. Podle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

21. Podle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění do 14. 8. 2017, při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

22. K námitce žalobce, že správní orgány náležitě nezjistily skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, Městský soud v Praze uvádí, že za účelem zjištění skutečného stavu věci správní orgány shromáždily potřebné podklady, zejména provedly výslech žalobce, vyžádaly si závazné stanovisko Ministerstva vnitra, resp. ministra vnitra, k otázce možnosti vycestování žalobce do země jeho původu. Žalobci bylo umožněno uvést všechny podstatné informace týkající se okolností jeho cesty do České republiky, jeho pobytu a zaměstnání na zdejším území, realizace jeho soukromého a rodinného života jak na území České republiky, tak na území Ukrajiny.

23. Ze správního spisu vyplývá, že dne 10. 10. 2016 přicestoval žalobce do Polska na polské vízum s platností od 4. 10. 2016 do 25. 9. 2017 na 180 dnů. Při výslechu dne 29. 3. 2017 uvedl, že v Polsku pracoval na stavbě. Dne 24. 12. 2016 se vrátil na Ukrajinu a dne 13. 1. 2017 opět přijel do Polska, kde začal pracovat pro polskou společnost Venezia. Následně mu byla nabídnuta práce v Praze, kam odjel dne 27. 2. 2017 s tím, že to bude legální. Po příjezdu o Prahy na něj čekal muž jménem A. ze společnosti Armo Group, který se mu představil jako jeho vedoucí. Ode dne 2. 3. 2017 pracoval žalobce na stavbě čističky v Praze 6 jako železář, tam vykonával pracovní činnost až do dne 29. 3. 2017, kdy byl kontrolován policejní hlídkou. Soud dále poukazuje na to, že ve správním spise se nachází dokument „Informace o nástupu zaměstnání – o vyslání k výkonu práce občana EU/EHP a Švýcarska nebo jeho rodinného příslušníka, nebo cizince, který nepotřebuje povolení k zaměstnání na území ČR (§ 87 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti)“ ze dne 20. 10. 2016, ze kterého vyplývá, že žalobce měl být na území České republiky vyslán ode dne 20. 10. 2016, přičemž zde měl pracovat pro Družstvo ARMO GROUP, IČO 27408388, zahraničním zaměstnavatelem byla společnost VENEZIA Sp. z. o. o. se sídlem ve městě Wroclaw. Správní spis obsahuje také smlouvu o provedení práce ze dne 11. 10. 2016 uzavřenou mezi žalobcem a společností VENEZIA Sp. z. o. o., podle které měl žalobce na území Polska vykonávat stavební práce od 11. 10. 2016 do 11. 10. 2018; a dodatek k dané smlouvě ze dne 12. 10. 2016, ve kterém se uvádí, že žalobce bude vykonávat práce v České republice pro společnost Družstvo ARMO GROUP. Správní orgán prvního stupně lustrací žalobce v dostupných policejních evidencích zjistil, že bylo nahlášeno jeho ubytování na území České republiky v ubytovacích zařízeních Top hostel, Praha 9 v období od 16. 11. 2016 do 21. 12. 2016 a od 14. 1. 2017 do 31. 1. 2017.

24. Zdejší soud shledal, že všechny uvedené skutečnosti vzaly správní orgány v potaz při posuzování nelegálnosti výkonu zaměstnání žalobce na území České republiky, zabývaly se tím, zda výkon zaměstnání žalobce na území České republiky nelze podřadit pod výjimku dle ust. § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, podle kterého povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie. Správní orgán prvního stupně na str. 4 až 6 svého rozhodnutí a žalovaný na str. 5 až 8 žalobou napadeného rozhodnutí dostatečně odůvodnily, že tuto výjimku v posuzovaném případě nelze aplikovat. S tímto závěrem správních orgánů se zdejší soud ztotožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 2 Azs 289/2017-31 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019 č. j. 7 Azs 549/2018-14).

25. Městský soud v Praze je přesvědčen o tom, že v průběhu správního řízení byly zjišťovány jak skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce (skutečnost, že ze strany žalobce šlo o první porušení zákona o pobytu cizinců), tak v jeho neprospěch (žalobce na území České republiky vykonával zaměstnání bez příslušného povolení od 2. 3. 2017 do 29. 3. 2017, na území České republiky vstoupil s úmyslem zde pracovat, ačkoli si musel být vědom, že nevlastní oprávnění, které by mu umožňovalo výkon zaměstnání na území České republiky). Z opatřených závazných stanovisek vyplývá, že nejsou dány žádné překážky, které by žalobci bránily v návratu na Ukrajinu. Dle názoru zdejšího soudu tak správní orgány postupovaly v souladu s ust. § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Námitku žalobce, že správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, považuje soud za nedůvodnou. Městský soud v Praze dodává, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce.

26. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti uloženého opatření, soud má za to, že ve správním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce v období od 2. 3. 2017 do 29. 3. 2017 vykonával na území České republiky pracovní činnost bez platného povolení k zaměstnání, ač k tomu nebyl oprávněn. Městský soud v Praze konstatuje, že správní orgány postupovaly správně, když žalobci uložily správní vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019 č. j. 8 Azs 262/2018-40, ve kterém se uvádí: „Další stížnostní námitka spočívá v tvrzení, že vydání rozhodnutí o správním vyhoštění není obligatorní, resp. nemusí být vydáno vždy a žalovaný měl přistoupit k řešení věci smírnou formou, která by umožnila stěžovateli dobrovolné opuštění republiky. Jak spolehlivě vyplývá ze správního spisu, jednání stěžovatele mělo znaky uvedené v § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců a správní orgány postupovaly správně, pokud podle citovaného ustanovení rozhodly o jeho správním vyhoštění. Při aplikaci tohoto ustanovení se nejedná o otázku správního uvážení. O správním vyhoštění správní orgán nerozhodne pouze tehdy, pokud to vyplývá z jiného ustanovení zákona o pobytu. Takovým „smírným řešením“, které by umožnilo stěžovateli dobrovolně opustit území ČR, by bylo rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců. Toto rozhodnutí však může být podle § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců vydáno pouze za situace, kdy by rozhodnutí o správním vyhoštění mělo nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života cizince. O takovou situaci se však ve stěžovatelově případě nejedná.“ 27. Z výše citovaného rozsudku plyne, že důvodem pro uložení povinnosti opustit území dle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců může být jen to, že by rozhodnutí o správním vyhoštění mělo nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života cizince. Městský soud v Praze však neshledal, že by se v daném případě jednalo o situaci, kdy by správní vyhoštění mělo nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života. Při svém výslechu dne 29. 3. 2017 žalobce sdělil, že v České republice nežijí žádní jeho příbuzní, není zde osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost nebo ji měl v péči, či osoba, která by jeho vyhoštění pociťovala jako zásah do svého soukromého života. Žalobce na území České republiky nevlastní žádný majetek, pobýval zde na ubytovně, nemá zde závazky ani pohledávky, na území České republiky nenavázal žádné ekonomické, společenské či kulturní vazby, nezapojoval se do veřejného dění. Naopak na Ukrajině žije jeho manželka, syn a rodiče. Jeho manželka žije ve vlastním domě, mohl by se k ní vrátit. Městský soud v Praze je ve shodě se správními orgány toho názoru, že správní vyhoštění žalobce nemá nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života, a dodává, že správní orgány se touto otázkou ve svých rozhodnutích dostatečně zabývaly, konkrétně na str. 7 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a na str. 9 napadeného rozhodnutí.

28. Co se týče otázky, zda správní orgány hodnotily kritéria pro posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění daná ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, Městský soud v Praze shledal, že tomuto požadavku správní orgány dostály a posouzení daných kritérií se věnovaly, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti. Zabývaly se konkrétními individualizovanými okolnostmi tohoto případu, posuzovaly druh a závažnost protiprávního jednání žalobce, délku jeho pobytu v České republice, jeho věk, zdravotní stav a jeho vazby jak k České republice, tak k jeho domovské zemi (str. 7 a 8 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, str. 9 rozhodnutí žalovaného). Městský soud v Praze zdůrazňuje, že žalobce v České republice pracoval bez povolení k zaměstnání po dobu cca 1 měsíce. Svého protiprávního jednání si měl a mohl být vědom. Žalobce nemá v České republice žádné rodinné, společenské, ekonomické či kulturní vazby, na Ukrajině žijí jeho rodiče, manželka a syn (přičemž žalobce nikdy netvrdil, že by tyto skutečnosti neodpovídaly reálnému stavu, resp. situaci v době vydání rozhodnutí žalovaného). Soud poznamenává, že z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že vytvořené zázemí žalobce v zemi původu nebylo jediným kritériem posouzení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění.

29. Městský soud v Praze považuje hodnocení provedené správními orgány za dostatečné a přezkoumatelné, jejich závěry vychází z řádně zjištěného skutkového stavu a dostatečně zohledňují individuální případ žalobce. Soud se s posouzením učiněným správními orgány ztotožňuje a dodává, že správní vyhoštění má vždy určitý dopad do života žalobce, to však neznamená, že by nebylo možné ho uložit. Jak již bylo konstatováno výše, v případě žalobce nemá uložené opatření nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života. Nepřiměřenost nelze shledat v nemožnosti cizince cestovat po určitou dobu po území Evropské unie či v případné obtížnosti získat v budoucnu pobytové oprávnění na území České republiky. V posuzovaném případě je zásah spočívající v uložení správního vyhoštění vzhledem ke zjištěným skutečnostem legitimní a přiměřený.

30. Zdejší soud doplňuje, že na institut správního vyhoštění nelze pohlížet jako na opatření sankční povahy, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 9 Azs 176/2017-26: „Správní vyhoštění je zákonem definováno jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, ale preventivním správním opatřením, který nesleduje represivní účel. Ke zcela shodným závěrům dospěl i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maaouia proti Francii (RoESLP 2000, 6; 267), kde výslovně uvedl, že rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců nedávají vzniknout sporu o občanská práva nebo závazky stěžovatele ani v nich nejde o oprávněnost trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že je přijato (pozn. případně i v rámci trestního řízení), nemůže změnit jeho preventivní podstatu. Samotné rozhodnutí policejního orgánu o správním vyhoštění nelze proto považovat za potrestání ve smyslu čl. 6, 7 Úmluvy a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože jde o pořádkové opatření, jehož účel je preventivní a nikoli represivní.“ 31. K námitkám týkajícím se vyměřené délky správního vyhoštění Městský soud v Praze v prvé řadě připomíná, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. 10 Azs 181/2016- 41: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003- 38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002-46).“ 32. Při stanovování doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, přihlédl správní orgán prvního stupně k charakteru a délce porušení právních předpisů [žalobce vykonával na území České republiky zaměstnání bez povolení (pracoval na stavbě jako železář) minimálně od 2. 3. 2017 do 29. 3. 2017; na území České republiky vstoupil s úmyslem pracovat zde, ačkoli si musel být vědom toho, že nevlastní povolení k zaměstnání či jiné oprávnění], k rozporům mezi výpovědí žalobce ze dne 29. 3. 2017 a skutečnostmi zjištěnými z lustrace žalobce v policejních evidencích a z dokumentů, které jsou součástí správního spisu (smlouva o provedení práce a její dodatek atd.); na druhé straně vzal v potaz, že se jednalo o první porušení zákona o pobytu cizinců z jeho strany (srov. str. 9 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). Žalovaný pak neshledal, že by při určování délky správního vyhoštění správní orgán prvního stupně pochybil (srov. str. 10 žalobou napadeného rozhodnutí). Správní orgány tak po posouzení konkrétních, individualizovaných okolností případu dospěly k závěru o uložení správního vyhoštění v délce 2 let. Tuto délku nepovažuje Městský soud v Praze za nepřiměřenou. Maximální doba, na kterou bylo ze zákona možno uložit správní vyhoštění, v daném případě byla podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 7. 2019 maximální doba, na kterou lze uložit správní vyhoštění, 5 let. Správními orgány vyměřená doba správního vyhoštění v délce 2 let tak není nikterak excesivní. Městský soud v Praze nepovažuje stanovenou délku správního vyhoštění za překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo jeho zneužití.

33. Zdejší soud dále uvádí, že v dané věci není relevantní délka řízení o správním vyhoštění. Délka správního řízení sama o sobě nezpůsobuje nezákonnost vydaného rozhodnutí. Zájem na tom, aby na území České republiky nevykonávali zaměstnání cizinci bez příslušného oprávnění, stále trvá a plynutím času nebyl oslaben. Správní řízení trvalo delší dobu, neboť žalobce se úspěšně bránil u správních soudů, uspěl s námitkou neúčinnosti prohlášení o vzdání se práva na odvolání. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. j. KRPA-116338-17/ČJ-2017-000022-ZAM bylo vydáno dne 29. 3. 2017, žalobce se proti němu odvolal dne 3. 4. 2017, blanketní odvolání doplnil dne 18. 4. 2017. Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 7. 2017 č. j. CPR-11526-3/ČJ-2017-930310- V236 odvolání zamítl jako nepřípustné. Následně žalobce podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 3. 10. 2017 č. j. 1 A 88/2017-23 zamítl. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 5 Azs 299/2017-22 zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a zdejší soud rozsudkem ze dne 1. 8. 2019 č. j. 1 A 88/2017-55 následně zrušil i rozhodnutí žalovaného. Žalovaný poté projednal odvolání žalobce meritorně, vyžádal si závazné stanovisko ministra vnitra (stanovisko ze dne 16. 1. 2020 č. j. MV-145070-2/OAM-2019). Žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim (vyrozumění ze dne 20. 1. 2020 č. j. CPR-11526-29/ČJ-2017-930310-V236), této možnosti nevyužil. Dne 13. 2. 2020 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. CPR-11526-31/ČJ-2017-930310-V236. Pokud měl žalobce za to, že v řízení dochází k průtahům, mohl využít možnosti ochrany proti nečinnosti správního orgánu dané ust. § 80 správního řádu. Zdejší soud uzavírá, že při určování doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území Evropské unie, není namístě přihlížet k délce správního řízení, zároveň ani případná nepřiměřená délka správního řízení není důvodem pro zrušení správního rozhodnutí pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2019 č. j. 1 Azs 338/2019-45 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 1 Azs 159/2014-42). Vzhledem k uvedenému Městský soud v Praze nevyhověl návrhu žalobce, aby soud od žalovaného vyžádal doložení, po jak dlouhou dobu bylo rozhodnutí o správním vyhoštění považováno za vykonatelné a po jak dlouhou dobu byla tato skutečnost evidována v příslušné evidenci, zjišťování daných skutečností považuje soud za nadbytečné.

34. Zdejší soud nepovažuje uložení správního vyhoštění s dobou, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 let za nepřiměřené. K námitce, že je žalobce trestně zachovalý, soud připomíná, že správní orgány ve prospěch žalobce hodnotily, že šlo o první porušení zákona o pobytu cizinců ze strany žalobce. Ani skutečnost, že žalobce měl platné pobytové oprávnění, neznamená nepřiměřenost uloženého opatření (k možnosti žalobce nadále pobývat na území Polska se žalovaný vyjádřil na str. 8 napadeného rozhodnutí). Námitce nepřiměřenosti délky uloženého správního vyhoštění proto Městský soud v Praze nemůže přisvědčit. Správní orgány dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území Evropské unie, odůvodnily dostatečně a přezkoumatelným způsobem.

35. Soud shrnuje, že správní orgány dostatečně zjistily skutečný stav věci v souladu s ust. § 3 a ust. § 50 odst. 3 správního řádu, svá rozhodnutí odůvodnily v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o pobytu cizinců.

36. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.