č. j. 13 A 82/2018- 42

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: T. Č., narozený dne x bytem x zastoupený JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem sídlem Křižíkova 226/16, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1 za účasti: H. S., narozená dne x bytem x o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2018 č. j. MHMP 1055665/2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo ve výroku 1). zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 5. 2018 č.j. R 201/2018 OKAT/Ziz a ve výroku 2). bylo toto rozhodnutí správního orgánu I. stupně k odvolání osoby zúčastněné na řízení zrušeno ve výrokové části o náhradě škody a věc byla v tomto rozsahu vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále též „zákon o některých přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 20. 1. 2018 v době okolo 16.30 hodin v Praze 4, v provozovně DBK na adrese Budějovická 64 napadl osobu zúčastněnou na řízení, zákaznici DM drogerie, tak, že za ní jako ostraha DM drogerie vyběhl z důvodu podezření na krádež, dohonil ji na eskalátorech vedoucích do vyššího patra, zde ji zezadu chytil za ruku a za bundu, čímž ji lehce přiškrtil, a dále na ni křičel, držel ji za bundu a odmítal ji pustit, tedy úmyslně narušil občanské soužití tím, že se dopustil jiného hrubého jednání. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Osobě zúčastněné na řízení nebyl přiznán nárok na náhradu škody, neboť výše škody nebyla spolehlivě zjištěna a zjišťování škody by vedlo ke značným průtahům v řízení; byla odkázána se svým nárokem k občanskoprávnímu řízení u příslušného soudu (tato část rozhodnutí byla k odvolání osoby zúčastněné na řízení zrušena a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání).

2. Žalobce v žalobě namítal, že správní orgán se s jeho důkazními návrhy vypořádal tak, že konstatoval neexistenci záznamu v době projednání přestupku z důvodu jeho vymazání. Nepokusil se ani ztotožnit zakročujícího policistu, o němž zjistil jeho služební číslo, jež uvedl. Žalobce namítal nesprávné vyhodnocení kamerového záznamu o jednání osoby zúčastněné na řízení v předmětné prodejně ze strany správních orgánů. Podle žalobce je i samotný průběh incidentu správními orgány popisován nesprávně, a to v rozporu se svědeckými výpověďmi. Přes žalobcovu žádost o včasné zajištění kamerového záznamu adresovanou správnímu orgánu I. stupně nedošlo k jeho zajištění, naopak byl smazán; mělo být postupováno dle § 138 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Bylo třeba zabývat se svědeckou výpovědí osob, které záznam zhlédly, i samotného žalobce. Žádné dvě výpovědi se vzájemně neshodují, správní orgán řádně nevyhodnotil rozpory v nich. Žalobce dle svého tvrzení postupoval v souladu s předpisy společnosti Eurosecur i v souladu s § 14 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Dané jednání nespáchal úmyslně, mohlo jít nanejvýš o nedbalost, a to i s ohledem na skutkový omyl. Podle děje zachyceného kamerou žalobce vyhodnotil, že žena mohla odcizit zboží v drogerii. Toto podezření bylo nezbytné ověřit, což žalobce učinil způsobem zadržení podezřelé osoby vyplývajícím z pokynu zaměstnavatele. Nevěděl a vědět nemohl, že podezřelá osoba zboží neodcizila, zvláště když uvedla, že účtenku nemá, a z místa se snažila za každou cenu odejít. Závěrem žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

3. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že správní orgán I. stupně vyhodnotil provedené důkazy pečlivě a na jejich základě konstatoval, že v řízení bylo především výpovědí žalobce a výslechem svědků K. T., A. M. R. a osoby zúčastněné na řízení jednoznačně prokázáno, že žalobce se úmyslným jiným hrubým jednáním dopustil přestupku proti občanskému soužití. Správní trest, uložený při dolní hranici sazby, je přiměřený všem okolnostem případu. Předmětná rozhodnutí byla řádně zdůvodněna, na všechny žalobcovy námitky bylo řádně reagováno. Žalovaný připustil, že protiprávní jednání žalobce započalo na eskalátorech vedoucích do vyššího patra a bylo dokonáno až po jejich vyjetí u infostánku. Tato nepřesnost ohledně místa spáchání skutku však nemůže mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy. Přestupku úmyslného hrubého jednání se žalobce dopustil tím, že osobu zúčastněnou na řízení chytil za ruku a za bundu (lehce ji přiškrtil), odmítal ji pustit a stále na ni křičel. Toto jednání jasně vyplývá z výpovědi samotného žalobce, který mimo jiné uvedl, že ženě bránil v odchodu svým postojem, poté jí zadržel batoh a následně ji chytil za rameno nebo za ruku, aby se zdržela na místě do příjezdu policie. Svědek T. potvrdil křičení, postrkávání, držení za bundu (žalobce držel osobu zúčastněnou na řízení za bundu a tímto ji přiškrcoval) a bránění v odchodu. Osoba zúčastněná na řízení dosvědčila chycení za ruku a držení za bundu druhou rukou, bránění v odchodu. Paní R. pak vypověděla, že žalobce mamce bránil v odchodu, postavil se před ni a roztahoval ruce, poté ji chytil za kapuci na bundě a tahal ji, čímž ji škrtil, druhou rukou ji držel za ruku. Žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a navrhl žalobu zamítnout.

4. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě nevyjádřila.

5. Při jednání před soudem konaném dne 26. 10. 2021 zástupce žalobce setrval na svých právních názorech a procesních stanoviscích, žalovaný svoji neúčast při jednání omluvil.

6. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)]. Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

7. Ze správního spisu se podává, že dne 20. 1. 2018 došlo ke shora popsanému (viz bod 1 tohoto rozsudku) incidentu mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení, který byl způsoben tím, že žalobce se mylně domníval, že osoba zúčastněná na řízení v drogerii (kde žalobce pracoval jako ostraha) odcizila zboží. Dne 1. 3. 2018 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení pro shora označený přestupek. Dne 10. 4. 2018 se konalo ústní jednání, při němž byli vyslechnuti žalobce, osoba zúčastněná na řízení, K. T., J. P., P. J., V. K. a A. M. ..

8. Žalobce při svém výslechu vypověděl, že kontroloval kamerový systém v DM drogerii – většinou má na pozorování 16 – 20 kamer, takže v jednom okamžiku nemůže současně vidět všechny kamery. Na jedné z kamer viděl ženu, jak si za zónou kas, tj. v prostorách obchodu, strká do batohu zboží a následně odchází. Pojal podezření, že se mohlo jednat o krádež, a vyšel za ženou. Došel ji na eskalátorech vedoucích do vyššího patra. Ženu pozdravil, prokázal se legitimací a slovně a požádal ji o předložení účtenky o nákupu. Žena sdělila, že žádnou účtenku nemá, že si žádnou nevzala a není to její povinnost. Požádal ji, aby ho následovala zpět do prodejny, kde to dotazem na pokladní ověří. Žena to odmítla, on ji požádal, aby vyčkala příjezdu policie, ona ji zavolala sama, a to dvakrát. Chvíli čekal na místě, žena chtěla odejít, on jí v tom chtěl zabránit postojem. Žena po chvíli chtěla utéci, začala do něj strkat a kopat. Po chvíli si přivolala na pomoc další dvě osoby, které s ní v drogerii byly, ty do něj také strkaly, kopaly a jedna z nich, žena, ho rukou uhodila do genitálu. Následně předmětná žena chtěla předat batoh s danou věcí další z osob a všechny osoby se společně snažily utéci. Mezitím přišli další dva členové ochranek z jiných obchodů, do nich všech tyto osoby strkaly a kopaly, nadávaly jim. Mezitím zadržel batoh, držel jej jako důkaz pro policii. Ženu, která ho stále napadala, poté, co byl sám napaden, chytil za rameno nebo za ruku, aby se zdržela na místě do příjezdu policie. Po příjezdu hlídky žena předložila doklady strážníkovi a všichni se odebrali do prostor DM. Mezitím dorazila hlídka policie, která provedla lustraci osob. Jednoho z policistů, jehož číslo je zapsáno ve služebních písemnostech, výslovně požádal o zajištění všech videozáznamů, jelikož doba archivace je krátká. Tento policista výslovně uvedl, že nic zajišťovat nebude, že si to mají zajistit ti, kteří budou věc dále šetřit.

9. Osoba zúčastněná na řízení při svém výslechu uvedla, že ten den šla s dcerou a synem na nákup do DM drogerie, vzala si účtenku a následně odešla. Šla směrem k Bille a po eskalátorech nahoru. Na schodech ji oslovil muž, prokázal se průkazem a chtěl vidět účtenku z drogerie. Řekla mu, že účtenku nemá, dojeli na konec schodů, muž vstoupil mezi ni a syna a chytil ji za ruku. Syn dostal záchvat, proto se snažila uvolnit a dostat se k němu. Žalobce ji stále držel za ruku, druhou rukou ji držel za bundu a dcera se jí pokusila nějak zastat. Žalobce do ní začal kopat, stále ji držel a nechtěl pustit. Opakovala, že syn je postižený a potřebuje pomoc, žalobce ale zavolal další lidi z ochranky a ti po chvilce přišli. Jednalo se o naprosto zbytečný incident, žalobce ji měl nejprve jen slovně oslovit, ne jí okamžitě bránit v pohybu a držet ji. Navíc mu sama navrhla, aby se do drogerie vrátil, a prodavačka mu potvrdí, že nákup uhradila. Na to žalobce nereagoval a dále ji držel a bránil jí v přístupu k synovi.

10. Svědek K. T. při svém výslechu sdělil, že ten den byl s dcerou na procházce a v inkriminovanou dobu byl u eskalátorů v DBK. Viděl osobu zúčastněnou na řízení, jak šla se dvěma dětmi, vyjela nahoru po schodech, za ní šel žalobce. Ten křičel na ženu, neví přesně, co, ale pochopil, že měla něco ukrást a on požadoval otevření tašky. Žalobce po ženě „šel“, držel ji za bundu, možná za ruku, a nechtěl ji pustit. Žena křičela, že nemusí nic ukazovat, bránila se, svědkovi přišlo, že žalobce byl velmi agresivní, a to fyzicky. Osobu zúčastněnou na řízení stále držel, poté přiběhli další dva kolegové, žalobce jim ukázal asi nějakou vizitku. Ti dva členové ženu obestoupili, drželi ji za ruce, přetáhli jí kapuci přes hlavu, přišlo mu to brutální, neadekvátní. Syn osoby zúčastněné na řízení brečel, možná měl záchvat, dcera bratra uklidňovala, poté křičela, aby maminku pustili. Svědek rovněž na ochranku křičel, aby toho nechali, a jeden přišel, podíval se na něj a něco vyhrožujícího mu řekl. Potom to nějak pokračovalo, asi všichni odešli. Neviděl, že by žena předávala batoh jiné osobě. Jednání osoby zúčastněné na řízení a jejích dětí považuje za obranu, přišlo mu, že se pouze bránily útokům ze strany ochranky. Přišlo mu, že zákrok byl přehnaný. Měl pocit, že osoba zúčastněná na řízení byla napadána ze strany žalobce, bylo tam i nějaké postrkávání, škrcení bundou (žalobce ji držel za bundu a tímto ji přiškrcoval).

11. Svědek J. P. vypověděl, že ten den na místě nebyl, druhý den zhlédl záznam z kamery. Viděl, že osoba zúčastněná na řízení vyjela nahoru spolu s dětmi a šla k infostánku, kam za ní přišel žalobce. Probíhal nějaký rozhovor, následně bylo vidět, že ženě se to nelíbí, rozhazovala rukama, asi se hádali. Žalobce roztahoval ruce, patrně aby ženě zabránil v odchodu. Nevybavuje si, že by ji v tu chvíli držel, a následně viděl, jak dcera osoby zúčastněné na řízení udeřila žalobce do ramene, kdy její ruku zachytil, chytil ji v podpaží, následně se do toho vložila osoba zúčastněná na řízení – jak, to neví, to neviděl. Pak viděl, že ji žalobce přitlačil na infostánek, a asi v tu chvíli tam přišli další členové ochranky. Ti dva ženu stále drželi, podle něj hruběji. Následně všichni odešli. Má pocit, že žalobce ji držel za ruku v okamžiku, kdy ji namáčknul na infostánek. Nevybavuje si, že by ji držel za bundu. Má za to, že prvotní napadení vzniklo ze strany dcery, žalobce se asi dále bránil v napadání své osoby ze strany osoby zúčastněné na řízení. Proto natlačení na infostánek mu přišlo adekvátní situaci. Na dotaz, proč se osobě zúčastněné na řízení následující den za DM drogerii omluvil, uvedl, že omluva byla za to, že k žádné krádeži nedošlo. Žalobce byl postaven mimo službu, protože měl zákaz vstupu do drogerie ze strany vedoucí. Záznam není kvalitní a není k dispozici.

12. Svědek P. J. uvedl, že pracuje jako provozní manažer u firmy Eurosecur. Pan P. ho asi druhý den informoval o incidentu, ke kterému mělo dojít v DBK. Následně svědek J. jel do DBK, zhlédl záznam z DM drogerie, a poté se s žalobcem sešel a věc s ním probral. Na otázku, zda viděl i záznam z prostor z eskalátorů, uvedl, že ano, pouze jednou, neměl možnost jej podrobněji prostudovat, moc se neorientoval, kam míří kamery, soustředil se na žalobce. Pamatuje si, že se žalobce hádal s osobou zúčastněnou na řízení, první fyzický kontakt viděl od ní. Co přesně, neví, myslí, že to byl úder mezi nohy. Více si nevybavuje. Děti na místě viděl, nevěnoval jim pozornost. Na dotaz, zda držení batohu zezadu je, či není fyzickým kontaktem, odpověděl, že žádného držení si nevšiml. Neví, proč byl žalobce postaven mimo službu. Nevybavuje si, že by žalobce napadla dcera osoby zúčastněné na řízení. Neví, proč jejímu synovi byla zavolána rychlá záchranná služba.

13. Svědek V. K. sdělil, že pracuje jako strážník městské policie a v rámci pravidelné obchůzky procházel chodbou DBK. V blízkosti informačního pultu byl shluk hádajících se lidí. Začal zjišťovat, co se děje, a zjistil konflikt mezi pracovníkem ochranky a ženou, která údajně nakupovala v drogerii. Na místě byli syn a dcera té ženy. Žena tvrdila, že v drogerii řádně zaplatila, naopak ostraha tvrdila, že šampon byl odcizen, že je vše na záznamu. Žena tvrdila, že žalobce s ní měl cloumat, žalobce uvedl, že žena zboží ukradla, on se ji snažil zastavit a následně na něj plivla. Následně všechny uklidnil a šli se podívat na záznamy z drogerie. K potyčce se nemůže vyjadřovat, na místo přišel později, fyzický kontakt nezaznamenal. Syn té paní byl evidentně silně rozrušen, dcera méně.

14. Svědkyně A. M. R., dcera osoby zúčastněné na řízení, vypověděla, že byli s matkou a bratrem nakupovat v DM drogerii, po zaplacení odešli a šli na eskalátory. Jeli po schodech a asi v půlce matku oslovil nějaký muž, nepředstavil se a bez dalšího chtěl vidět účtenku za nákup. Matka řekla, že účtenku nemá, vyjeli nahoru, tam muž matku předešel a bránil jí v odchodu tak, že se před ni postavil a roztahoval ruce. Matka chtěla, aby ji nechal odejít, ale on jí stále bránil, stál před ní. Matka chtěla okolo něj projít, muž na ni začal sahat, aby jí v odchodu zabránil, a matka chtěla, aby ji pustil, že má právo odejít. On řekl, že ji nepustí, a ať vyčká na místě. Matka řekla, že půjdou zpět do DM, ale on už nechtěl a požadoval, aby zůstali na místě a přesunuli se k informacím. Tam na ni žalobce začal „útočit“, chtěl jí vzít batoh, chytil ji za kapuci na bundě a tahal, čímž ji škrtil, druhou rukou ji držel za ruku. Matka se začala bránit, chtěla, aby ji pustil. Mezitím bratr začal vyšilovat, co se děje. Matka chtěla, aby poodstoupili, aby to bratr svědkyně neviděl. Bratr brečel, svědkyně tomu muži říkala, aby matku pustil, potom šla k bratrovi a na místo přišli další dva muži z ochranky. Ti byli slovně agresivní, svědkyně také začala plakat, cca po deseti minutách na místo přišel strážník městské policie, snažil se situaci uklidnit a potom šli zpět do DM a přijela hlídka policie. Bratra následně odvezla sanitka na ošetření do nemocnice, byl rozrušený, hodně brečel. Z incidentu má svědkyně špatný pocit, matce bylo ublíženo, svědkyně na to pořád myslela, kvůli tomu se zhoršila ve škole, přestoupila na jinou kvůli šikaně. V nové škole je již vše v pořádku. Na dotaz, zda je pravda, že matka na místě máchala rukama, svědkyně odvětila, že podle ní nešlo o máchání rukama, ale o znakování jejímu bratrovi, matka chtěla, aby bratr odešel a nedíval se.

15. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 2. 5. 2018 č.j. R 201/2018 OKAT/Ziz byl žalobce uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4. zákona o některých přestupcích, a to pro shora uvedené jednání (viz bod 1 tohoto rozsudku). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Osobě zúčastněné na řízení nebyl přiznán nárok na náhradu škody, neboť výše škody nebyla spolehlivě zjištěna a zjišťování škody by vedlo ke značným průtahům v řízení; byla odkázána se svým nárokem k občanskoprávnímu řízení u příslušného soudu. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo ve výroku 1). zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ve výroku 2). žalobou napadeného rozhodnutí bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve výrokové části o náhradě škody k odvolání osoby zúčastněné na řízení zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání.

16. Podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4. zákona o některých přestupcích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání.

17. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010 č.j. 2 As 84/2009-64 lze za hrubé jednání považovat takové jednání, které narušuje občanské soužití takovou měrou, že podle obecného názoru a přesvědčení překračuje rámec pouhé nevhodnosti (nesprávnosti). Je proto třeba důsledně odlišit jednání hrubé a jednání jinak nevhodné (např. porušení pravidel slušnosti, zdvořilosti). Za hrubé jednání se podle judikatury Nejvyššího správního soudu považuje mimo jiné i uchopení druhé osoby oběma rukama za klopy bundy v oblasti krku ve snaze si ji přitáhnout k sobě (rozsudek ze dne 20. 7. 2017 č.j. 2 As 29/2017-28, srov. též rozsudek ze dne 24. 6. 2020 č.j. 6 As 68/2020-24).

18. Jestliže žalobce spáchal jemu vytýkané jednání, je nepochybné, že naplnil přestupek dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4. zákona o některých přestupcích ve světle shora odkazované judikatury. Proto se soud zabýval zejména žalobcovými námitkami zpochybňujícími skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů učiněná správními orgány.

19. Podle závěru soudu byl stav věci zjištěn bez důvodných pochybností.

20. Lze přisvědčit správnímu orgánu I. stupně (viz zejména str. 4-5 jeho rozhodnutí), který výstižně konstatoval, že iniciátorem konfliktu byl právě žalobce, který v okamžiku, kdy osoba zúčastněná na řízení nepředložila účtenku o nákupu, jí zastoupil cestu, nejprve bez fyzického kontaktu, následně ji chytil za ruku, za bundu, kterou jí držel a odmítal ji pustit. Uvedené jednání je prokázané jak výpovědí osoby zúčastněné na řízení, tak i její dcery a svědka T., který byl přítomen celému incidentu. Všechny tři tyto osoby uvedly, že žalobce se choval hrubě, bránil osobě zúčastněné na řízení v odchodu, a to za použití fyzického násilí (držel ji za ruku, za bundu apod.). Žádný další očitý svědek nebyl zjištěn, když i pracovníci společnosti Eurosecur incident viděli pouze ze záznamu s uvedením, že záznam nebyl příliš kvalitní. I oni pak uvedli, že došlo k fyzickému kontaktu mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení. Pan P. navíc vypověděl, že žalobce ji přitlačil na infostánek. Oba pracovníci se navíc rozcházeli v otázce, od koho přišel první fyzický kontakt. Jeden tvrdil, že první fyzický kontakt byl ze strany osoby zúčastněné na řízení, pan P. však uvedl, že prvním fyzickým kontaktem měl být „útok“ ze strany její dcery, která měla žalobce udeřit do ramene – sám žalobce pak uvedl, že měl být dcerou osoby zúčastněné na řízení udeřen do genitálií. Pracovníci Eurosecuru tak záznam zjevně viděli ve špatné kvalitě a průběh si již navíc přesně nevybavili. Osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že v okamžiku, kdy jí bylo bráněno v odchodu nejprve postojem a následně chycením za ruku a za bundu ze strany žalobce, se sama snažila ze sevření vymanit, a to také z důvodu, že její nezletilý syn dostal v důsledku vyhrocení situace záchvat, brečel a bylo třeba ho uklidnit. To jí nebylo umožněno, když žalobce jí stále bránil v pohybu a potřeby dětí v tu chvílí zjevně nevnímal. O uvedeném svědčí i skutečnost, že vypověděl, že i obě na místě přítomné děti ho napadaly kopy a údery, což ovšem bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi. Situace se na místě vyhrotila, když syn osoby zúčastněné na řízení, který trpí neurovývojovou poruchou, dostal patrně ze stresu záchvat a bylo třeba jej zklidnit – žalobce si zjevně celou situaci v danou chvíli špatně vyhodnotil. Osoba zúčastněná na řízení patrně nechtěla z místa odejít, pouze se snažila dostat k synovi a pomoci mu, což si žalobce neuvědomil a nadále jí bránil v pohybu.

21. Jednání žalobce bylo dostatečně prokázáno svědeckými výpověďmi osoby zúčastněné na řízení, A. M. R. i K. T. – všichni tito svědci byli osobně přítomni celému skutkovému ději, přičemž svědek T. v dané věci není angažován a není v žádném vztahu ani k osobě zúčastněné na řízení, ani k žalobci, příp. ke společnostem Eurosecur či DBK. Tyto svědecké výpovědi shodně potvrdily, že žalobce držel osobu zúčastněnou na řízení za bundu a nechtěl ji pustit. Svědci T. a R. pak shodně potvrdili, že žalobce osobu zúčastněnou na řízení přiškrcoval bundou. V těchto svědeckých výpovědích soud neshledal žádné zásadní rozpory. Otázka, zda další členové ochranek (jiných objektů) přišli, přiběhli nebo byli přivoláni žalobcem, je pro posouzení věci nerozhodná. Výslech těchto osob soud považuje za nadbytečný, neboť již ze shora odkazovaných tří svědeckých výpovědí je zřejmé, že stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností. Správní orgány proto nepochybily, jestliže k výslechu těchto osob nepřistoupily. Otázka, zda tyto osoby přetáhly osobě zúčastněné na řízení přes hlavu kapuci, pak rovněž není podstatná. Je totiž zřejmé, že ke škrcení osoby zúčastněné na řízení (bundou) ze strany žalobce skutečně došlo. Jestliže žalobce namítá, že se správní orgány nepokusily objasnit pasáž svědecké výpovědi osoby zúčastněné na řízení, že dcera se jí nějak pokoušela zastat, soud konstatuje, že žalobci bylo umožněno klást této svědkyni při výslechu otázky. Svého práva využil v případě některých jiných svědků, osobě zúčastněné na řízení však takovou (ani jinou) otázku nepoložil. Podle závěru soudu není pochybením, jestliže správní orgány nepoložily osobě zúčastněné na řízení další otázky v návaznosti na tuto pasáž její výpovědi – pro závěr o spáchání žalobci vytýkaného jednání nebylo položení takových otázek nezbytné. Stejně tak je pro posouzení věci nerozhodná žalobcem nastolená otázka, co se stalo s účtenkou po nákupu osoby zúčastněné na řízení, zda byla vyhozena, či uschována (případně kam).

22. Soud souhlasí s hodnocením správního orgánu I. stupně (str. 5 jeho rozhodnutí) aprobovaným žalovaným, že fyzický kontakt spočívající v chycení za ruku, za bundu, přiškrcení (a nadto přitlačení na infostánek) byl nad rámec oprávnění člena bezpečnostní agentury a nad rámec jakékoliv případné nutné obrany. V tomto konkrétním případě byla podezřelou osoba ženského pohlaví doprovázená dvěma nezletilými dětmi, jež v okamžiku, kdy ji žalobce chytil za ruku a odmítal ji pustit, byly vystaveny stresové situaci, která propukla v pláč a záchvat (zdravotně handicapovaného) chlapce. V takovém případě zjevně nehrozil aktivní útěk (útok) ze strany osoby zúčastněné na řízení. O přiměřenou nutnou obranu (případně krajní nouzi) ze strany žalobce se tedy pochopitelně nemohlo jednat.

23. Soud se závěry správních orgánů souhlasí a dodává, že celý incident vznikl v důsledku chybného postupu žalobce, který nesprávně vyhodnotil počínání osoby zúčastněné na řízení v drogerii. Poté, co tato osoba vložila zboží do svého batohu, měl za to, že se jednalo o krádež. Místo toho, aby se žalobce při odchodu z prodejny dotázal prodavačky, zda zboží bylo zaplaceno (takový dotaz a odpověď na něj přitom mohly zabrat jen několik málo sekund), mířil za osobou zúčastněnou na řízení, která prodejnu opouštěla zcela klidnou chůzí (viz úřední záznam Policie ČR ze dne 20. 1. 2018 č.j. KRPA-28422-1/PŘ-2018-000065-11, kde prodavačka sdělila, že si u ní osoba zúčastněná na řízení „zakoupila nějaké piliny a šampon a poté odešla klidně z prodejny. Za chvilinku kolem ní proběhla ostraha prodejny a vyběhla po schodech...“). Již s ohledem na skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení se žádné krádeže nedopustila, což bylo objektivně možné na místě během krátkého okamžiku rychlým dotazem ověřit, nemůže obstát ani argumentace žalobce o svépomoci ve smyslu § 14 o. z. (žádné právo žalobce, resp. DM Drogerie nebylo „ohroženo“ ve smyslu tohoto ustanovení, žalobce pak při vynaložení nikterak značného úsilí mohl zjistit, že k jemu předpokládané krádeži nedošlo), o interních předpisech agentury Eurosecur (osoba zúčastněná na řízení dle závěru soudu nebyla osobou podezřelou – šlo o nesprávný úsudek ze strany žalobce; nadto tento žalobcem citovaný interní předpis předpokládá podezření „hraničící s jistotou“, což v daném případě zjevně nemohlo být naplněno), jakož ani o přípustném riziku ve smyslu § 27 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Zde se nadto nejednalo o společensky prospěšnou činnost předpokládanou tímto ustanovením – tou se rozumí taková činnost, která směřuje k ochraně či dosažení veřejného zájmu, nikoliv jen osobního či skupinového zájmu, srov. odbornou publikaci Bohadlo, David, Brož, Jan, Kadečka, Stanislav, Průcha, Petr, Rigel, Filip, Šťastný, Vít. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, § 27, cit. dle ASPI. Ochrana vlastnického práva DM Drogerie tak nepochybně není společensky prospěšnou činností. Dále lze přiměřeně odkázat též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 č.j. 5 Tdo 1166/2012-40, podle něhož obvyklé podnikatelské riziko, kterému je vystaven každý podnikatel, nelze zaměňovat s přípustným rizikem.

24. Přitakat nelze ani žalobcovým námitkám o absenci úmyslného jednání. Žalobce přinejmenším věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší, s tím byl srozuměn [šlo tedy přinejmenším o úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 2 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb.]. Z logiky věci si s ohledem na intenzitu žalobcova jednání nelze představit, že nechtěl ohrozit zájem chráněný zákonem (zde zájem na ochraně občanského soužití, resp. slušnosti) a spoléhal, že takový zájem neohrozí, příp. že dokonce nevěděl, že svým jednáním může takový zájem ohrozit. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se žalobce domníval, že osoba zúčastněná na řízení odcizila z drogerie zboží. I kdyby tomu tak skutečně teoreticky bylo, nic to nemění na závěru o tom, že žalobce se daného jednání dopustil úmyslně a že jeho jednání bylo nepřiměřené situaci (zejména s ohledem na škrcení osoby zúčastněné na řízení bundou), tudíž protiprávní. Z těchto důvodů (jednání žalobce by nebylo souladné s právem, i kdyby se osoba zúčastněná na řízení hypoteticky dopustila krádeže) jsou bezpředmětné námitky žalobce o existenci skutkového omylu ve smyslu § 16 zákona o odpovědnosti za přestupky. Není zde totiž dána žádná (ani mylně předpokládaná) skutková okolnost vylučující protiprávnost žalobcova činu.

25. Argumentace žalobce o neexistenci (smazání) kamerového záznamu předmětného incidentu je pro danou věc bezpředmětná. Společnost DBK a.s. na žádost správního orgánu I. stupně o zaslání kamerového záznamu nereagovala, jednání žalobce však bylo dostatečně prokázáno svědeckými výpověďmi osoby zúčastněné na řízení, A. M. R. a K. T.. Proto je pro danou věc bez významu, zda žalobce neúspěšně žádal zasahujícího policistu (jehož číslo uvedl) o zajištění kamerového záznamu, jakož i skutečnost, že žalobce přípisem doručeným správnímu orgánu I. stupně dvacátý den po incidentu požádal správní orgán o zajištění tohoto záznamu. Nad rámec shora uvedeného soud podotýká, že žalobce ani netvrdil, že by se pokusil oslovit společnost DBK a.s. s žádostí o zachování tohoto záznamu za účelem jeho předání policii či správnímu orgánu; není pak zřejmé, proč tak tato společnost neučinila, když o existenci záznamu, který měli možnost zhlédnout dva svědci (žalobcovi kolegové), musela vědět.

26. Namítal-li žalobce, že vymezení skutku v rozhodnutích správních orgánů je rozporné s výpovědí samotné osoby zúčastněné na řízení, soud konstatuje, že smyslem požadavku na dostatečnou specifikaci deliktu ve výroku rozhodnutí je, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným a aby bylo najisto postaveno, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008 č. j. 2 As 34/2006-73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2021 č.j. 9 As 60/2021-34). Výrok prvostupňového rozhodnutí tomuto požadavku dostál, jelikož je z něj zřejmé, jaký přestupek byl popsaným jednáním spáchán. Přestupek je přesně vymezen jak místem, tak časem spáchání. V rozhodnutích správních orgánů je uvedeno, že žalobce se protiprávního jednání dopustil na eskalátorech vedoucích do vyššího patra. Ze správního spisu je však zřejmé, že protiprávní jednání žalobce započalo na eskalátorech vedoucích do vyššího patra a bylo dokonáno až po jejich vyjetí u infostánku. Tato drobná nepřesnost však nemá vliv na zaměnitelnost vymezeného jednání s jednáním jiným, a tedy ani na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně je postaveno najisto, za jaké konkrétní jednání je žalobce postižen.

27. Správní orgány v dostatečném rozsahu zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (proto soud neprováděl žalobcem navržené dokazování v řízení před soudem), a na jeho základě přijaly adekvátní právní závěry, jež řádně odůvodnily.

28. Vzhledem ke shora uvedenému neshledal soud žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovaný sice byl ve věci úspěšný, žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec nákladů vynaložených z běžné úřední činnosti mu však nevznikly.

30. Osobě zúčastněné na řízení soud žádnou povinnost neuložil. Současně neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů řízení. Proto v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. rozhodl, že tato osoba nemá právo na náhradu nákladů řízení.