č. j. 13 Az 13/2020- 21

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobkyně: M. L. (dříve B.), narozená dne x státní příslušností x bytem v ČR: x zastoupená JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou sídlem Karlovo náměstí 18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2020 č.j. OAM-967/ZA-ZA11-ZA21-2019 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobkyně v žalobě namítala, že napadeným rozhodnutím byla porušena následující ustanovení: § 2 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“), § 3 správního řádu, § 12 písm. b) zákona o azylu, § 14a zákona o azylu, § 50 odst. 2, 3 a 4 správního řádu, § 52 správního řádu a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Následně žalobkyně zrekapitulovala svůj azylový příběh a uvedla, že během řízení o udělení mezinárodní ochrany u ní došlo k situaci, kdy z důvodu její absolutní závislosti na příteli a vyvíjení tlaku z její strany na to, aby jí její situaci pomohl řešit, ji tento přítel několikrát nejen verbálně napadl. Následně uvedla, že se seznámila s občanem České republiky, do kterého se zamilovala a dne 11. 1. 2020 s ním uzavřela sňatek. Žalobkyně se domnívala, že jí uváděné skutkové okolnosti jsou způsobilé být posuzovány z pohledu ust. § 12 a násl. zákona o azylu. Měla vážné obavy, které nebyla schopna blíže specifikovat, z pronásledování ze strany státu v případě jejího návratu s přítelem do Ruské federace. Stejnou obavu pociťovala i v případě jejího vycestování a dalšího pobytu na Ukrajině z důvodu její státní příslušnosti. Subjektivně považovala uvedenou obavu z pronásledování z důvodu státní příslušnosti její a jejího přítele jako dostatečně reálnou a pociťovala ji aktuálně. Žalobkyně též považovala svoji situaci, za stav, na který lze pohlížet v celém kontextu, jako na důvody hodné zvláštního zřetele podle ust. § 14 zákona o azylu. Uvedla, že je osobou, která se do uvedené situace dostala z neznalosti zákonů České republiky, spolehla se na osobu, do které se zamilovala, ačkoliv nyní si již uvědomuje naivitu svého chování. Na svou obranu sdělila, že je osobou lehce ovlivnitelnou, která žila na území Ruské federace pod stálým dohledem své matky, která řídila její život. Také měla být nadále ovlivněna státním zřízením Ruské federace a hrozbami, které jí zde v případě střetu se státní mocí reálně hrozí. Svoje manželství a nynější vztah vnímala jako dar, který nepovažovala za prostředek k legalizaci pobytu. Naopak svou celkovou životní situaci považovala za způsobilou naplnit neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“. Žalobkyně se domnívala, že žalovaný nedostatečně posoudil její situaci. Na území svého domovského státu v současné době, po sporu s matkou, nemá žádné vazby, na které by v případě jejího trvalého návratu mohla navázat. Tvrdila, že v důsledku prožité stresové situace, je její psychický stav značně nestabilní. Z tohoto hlediska byla žalobkyně přesvědčena, že jejím nuceným vycestováním by došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Žalovaný popřel oprávněnost námitek uvedených žalobkyní a současně s nimi nesouhlasil, neboť dle jeho názoru neprokazují, že by porušil některé ustanovení správního řádu, zákona o azylu, zásady správního řízení či mezinárodní závazky České republiky. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpověď žalobkyně, informace o zemi původu a na žalobou napadené rozhodnutí. Dle názoru žalovaného, žalobkyně nebyla v průběhu správního řízení zkrácena na svých právech, v tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (ust. § 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

5. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož žalobkyně k výzvě soudu ve stanovené dvoutýdenní lhůtě nevyjádřila svůj nesouhlas s takovým projednáním věci a žalovaný výslovně souhlasil s projednáním věci bez jednání.

6. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně dne 2. 11. 2019 požádala o udělení mezinárodní ochrany. K této žádosti uvedla dne 6. 11. 2019 své osobní údaje. Je ruské národnosti, nemá náboženské přesvědčení a dorozumí se ruským jazykem. Nikdy se politicky neangažovala, ani není členkou žádné politické strany nebo skupiny. Posledním místem bydliště ve vlasti bylo město X, kde spolu s matkou vlastní byt. Z vlasti vycestovala v srpnu 2019 letecky, z Kazaně do Prahy. O udělení mezinárodní ochrany nežádala v České republice ani v jiných státech. Jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany uvedla, že žije s mužem, který je občanem Ukrajiny a ona je občankou Ruska a oni společně nemohou žít na území ani jednoho z těchto států.

7. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 11. 2019 uvedla, že o mezinárodní ochranu nepožádala dříve, protože žila s přítelem a nevěděli, co se bude dít. Přítel žalobkyně se s ní nemůže oženit, protože Ukrajinské zákony mu v současné době neumožňují se rozvést. Do České republiky přicestovala za přítelem, se kterým se seznámila přes internetovou seznamku, víza získala přes ukrajinskou agenturu. Poprvé přítele viděla v Praze, když přiletěla, a od té doby spolu bydleli. Uvedla, že ruské ženy mohou na Ukrajinu vstoupit, pouze pokud jsou rodinnými příslušnicemi ukrajinského občana. V návratu do vlasti jí brání skutečnost, že chce být se svým přítelem a chystají se uzavřít sňatek. Matka žalobkyně s jejím vztahem nesouhlasí a požádala o rozdělení jejich společného bytu. Svého přítele nemůže přivést do Ruska, neboť tento je na Ukrajině aktivistou a zúčastnil se tzv. „Majdanu“, žalobkyně neví, co to bylo za událost, ale ví, že proto její přítel nemůže do Ruska. Nevěděla také, jestli Rusko vpouští na své území občany Ukrajiny, ale dle jejího názoru existuje možnost, že by její přítel mohl být zatčen.

8. Ve správním spise se pro daný případ nalézají tyto podstatné dokumenty: žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 2. 11. 2019, protokol o pohovu k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 11. 2019 , informace OAMP – Ruská federace – Systém registrace k pobytu z e dne 12. 7. 2019, informace Freedom House Svoboda ve světě – Rusko ze dne 4. 2. 2019, informace Evropského azylového podpůrného úřadu - Ruská federace Státní aktéři ochrany ze dne 21. 8. 2017, informace Mezinárodní organizace pro migraci – Údaje o zemi Ruská federace ze dne 29. 3. 2019, informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 8. 2019, informace Human Rights Watch Rusko ze dne 17. 1. 2019, žalobou napadené rozhodnutí č.j. OAM-967/ZA-ZA11-ZA21-2019 ze dne 3. 2. 2020.

9. Soud posoudil předmětnou věc následovně:

10. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

11. Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

12. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

13. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

14. Soud úvodem připomíná, že pouhý výčet zákonných ustanovení, které měl žalovaný dle žalobkyně porušit, nelze považovat za žalobní body (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 6 Azs 88/2018-38, kde je s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 uvedeno, že výčet zákonných ustanovení, s nimiž má být napadené rozhodnutí dle názoru žalobkyně v rozporu, nelze považovat za žalobní body).

15. Žalovaný se na str. 3 až 4 napadeného rozhodnutí podrobně zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Vyjádřil se ke skutečnostem, které žalobkyně uvedla jako důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a uzavřel, že nebylo zjištěno, že by žalobkyně byla ve své vlasti pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Městský soud v Praze se s hodnocením žalovaného ztotožňuje a odkazuje na něj.

16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „ … výčet důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných v § 12 písm. b) zákona o azylu je taxativní, což znamená, že z jiných důvodů nelze azyl udělit. Správní orgán v této souvislosti zdůrazňuje, že mezinárodni ochrana ve smyslu zákona o azylu, je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoliv negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu. Mezinárodní ochranu ve formě azylu lze v souladu s příslušnými ustanoveními tohoto zákona udělit pouze osobě, která byla v zemi své státní příslušnosti pronásledována ze strany tamních státních orgánů nebo soukromých osob pro své politické aktivity, rasu, národnost, pohlaví, náboženství či příslušnost k určité sociální skupině, nebo se takového pronásledování obává v případě svého návratu do země státní příslušnosti. V případě žadatelky však správní orgán takovéto skutečnosti, které by byly důvodné pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, neshledal. (…) V průběhu správního řízení jmenovaná jako důvod své žádosti uvedla, že chce žít se svým druhem a uzavřít s ním sňatek. Problém je vtom, že tento ještě není rozvedený a zároveň ani jeden nemůže přicestovat do země původu toho druhého. Z výpovědi jmenované nevyplývá, že by nějakou formu pronásledování v případě návratu do vlasti očekávala, pouze se bojí možné reakce její matky, která je proti jejich vztahu. Žadatelkou výše uvedené skutečnosti nejsou s odkazem na výše popsané důvodem pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán k tomuto uvádí, že v případě, že by se dotyčná po svém návratu do vlasti setkala s jakýmkoliv protiprávním jednáním vůči její osobě, může využít právní prostředky, které jí dává její země. V tomto správní orgán odkazuje na Informaci Evropského azylového podpůrného úřadu (EASO) z března 2017, Ruská federace - Státní aktéři ochrany, která se v kapitole Ministerstvo vnitra a policie detailně zabývá činností těch policejních složek, na které se mohou ruští občané obrátit za účelem získání ochrany.“ Městský soud v Praze považuje hodnocení provedené žalovaným za dostatečné.

17. Žalobkyně neuvedla žádné azylově relevantní důvody, které by jí bránily v návratu do vlasti. V zemi původu jí nehrozilo žádné nebezpečí, ani dříve nečelila ve vlasti žádným problémům se státními orgány.

18. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepodala žádost o udělení mezinárodní ochrany bezprostředně po vstupu na území České republiky, tak podle zdejšího soudu z okolností případu plyne, že podala žádost o udělení mezinárodní ochrany účelově, vedena především snahou o legalizaci svého pobytu v České republice. Soud především upozorňuje na to, že žalobkyně pobývala na území České republiky od srpna 2019 a žádost o mezinárodní ochranu podala dne 2. 11. 2019, tedy jeden den před vypršením platnosti jejího víza. Dále v této souvislosti Městský soud v Praze odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 9 Azs 397/2017-66, ve kterém kasační soud uvedl: „Důvodem, pro který stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu, je jednoznačně snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. O mezinárodní ochranu totiž požádal, až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43, vyslovil, že „[i]nstitut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“ K obdobným závěrům dospěl také v rozhodnutích ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 – 48; ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 – 53; nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69.“ 19. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2018 č. j. 6 Azs 6/2018-33: „Podle § 14 zákona o azylu lze azyl z humanitárních důvodů udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud připomíná, že citované ustanovení v sobě kombinuje neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, jehož výklad ze strany žalovaného podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu, a správní uvážení žalovaného odrážející skutečnost, že ani v případě hodném zvláštního zřetele není žalovaný povinen humanitární azyl udělit, bude-li respektovat příslušné mantinely pro svou diskreci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 72, č. 375/2004 Sb. NSS). V případě stěžovatele přitom žalovaný vůbec neshledal důvod hodný zvláštního zřetele, bez něhož je jeho správní vyloučení ohledně udělení humanitárního azylu vyloučeno. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ 20. Žalovaný se na str. 5 napadeného rozhodnutí vypořádal též s tím, zda byly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu. Uvedl, že žalobkyně je dospělou, zdravou a plně právně způsobilou a práceschopnou osobou. Také se zabýval jejím zdravotním stavem, kdy ze sdělení žalobkyně, že má sice páteřní kýlu, ale nijak se s ní neléčí, ani nenavštěvuje lékaře, konstatoval, že nelze učinit závěr, že by se nacházela v přímém ohrožení života nebo že by její zdravotní stav vyžadoval specializovanou zdravotní péči, která by jí ve vlasti nemohla být poskytnuta. S ohledem na uvedené konstatoval, že v případě žalobkyně neshledal výjimečné okolnosti, kdy by bylo nehumánní jí azyl neudělit. Městský soud v Praze považuje učiněné hodnocení za dostatečné, má za to, že nebyl naplněn neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv.

21. Žalovaný se na str. 6 napadeného rozhodnutí zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Konstatoval, že v řízení nevyšlo najevo, že by mohla žalobkyni v případě návratu do Ruska hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Nebyl tak dán důvod k udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu.

22. Pokud jde o otázku, zda jsou v posuzované věci důvodné obavy, že by žalobkyni hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, či vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti v důsledku svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu [ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) a c) zákona o azylu], žalobkyně nedoložila v průběhu správního řízení jakékoliv problémy s ruskými státními orgány či bezpečnostními složkami, které by ve vlasti před svým odchodem měla, nebyla v zemi původu trestně stíhána, z Ruska vycestovala zcela legálně a bez problémů. Dle informací, které si obstaral žalovaný, nic nenasvědčuje ani tomu, že by žalobkyně byla v případě svého návratu do vlasti jakkoliv postižena za svoji azylovou žádost v zahraničí. Zabýval se i bezpečnostní situací v Rusku, k čemuž shromáždil dostatek podkladů a dospěl k názoru, že v zemi původu žalobkyně neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno ve vztahu k žalobkyni pokládat za vážnou újmu. S hodnocením žalovaného městský soud souhlasí, považuje ho za dostatečné a zcela přezkoumatelné. Ostatně žalobkyně v žalobě nenamítala, že by v jejím případě byly dány předpoklady pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany.

23. Městský soud v Praze dodává, že žalovaný se také dostatečně zabýval možností udělení mezinárodní nebo doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny, a to na str. 5 a 8 napadeného rozhodnutí. Soud se ztotožňuje s tvrzením žalovaného, že v případě žalobkyně nedošlo ke splnění důvodů, pro které by bylo možné jí udělit za účelem sloučení rodiny mezinárodní ochranu podle § 13 nebo doplňkovou ochranu podle § 14b zákona o azylu.

24. Městský soud v Praze také dospěl k názoru, že žalobou napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, kterou uvedla žalobkyně.

25. Soud dále nenalezl nedostatky v postupu žalovaného ani v žalobou napadeném rozhodnutí samotném, a to jak v odůvodnění, tak i výroku a poučení. Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, přičemž přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a uspokojivým způsobem své rozhodnutí odůvodnil, přijaté řešení také odpovídalo okolnostem daného případu. Postupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, opatřil si dostatečné podklady pro rozhodnutí, zjistil všechny důležité okolnosti, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a provedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci. Při zjišťování skutkového stavu vycházel žalovaný např. z informace OAMP – Ruská federace – Systém registrace k pobytu ze dne 12. 7. 2019, informace Freedom House Svoboda ve světě – Rusko ze dne 4. 2. 2019, informace Evropského azylového podpůrného úřadu - Ruská federace Státní aktéři ochrany ze dne 21. 8. 2017, informace Mezinárodní organizace pro migraci – Údaje o zemi Ruská federace ze dne 29. 3. 2019, informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 8. 2019, informace Human Rights Watch Rusko ze dne 17. 1. 2019. Tyto údaje pochází dle názoru soudu z nezávislých zdrojů a jsou dostatečně objektivní. Shromážděné podklady jsou přiléhavé na poměry žalobkyně. Všemi zjištěnými okolnostmi se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem objektivně zabýval a uspokojivě odůvodnil své rozhodnutí. Žalovaný tak neporušil ust. § 2 odst. 4, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ani jiná ustanovení správního řádu či jiných právních předpisů. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu.

26. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

27. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.