č. j. 13 Az 23/2020- 29

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: K.N., narozený dne x. x. x státní příslušností x bytem v ČR: x proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne x. x. x č. j. x takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce ve své žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení. Podle jeho názoru bylo řízení jednostranné a neobjektivní, žalovaný porušil povinnost postupovat řádným procesním postupem v souladu s českým právním řádem, se zásadami a principy činnosti správních orgánů. Měl za to, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a že byl chybně vyložen zákon, čímž byl zkrácen na svých právech. Byl přesvědčen, že v jeho případě byly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Vyjádřil svou obavu z pronásledování ze strany státních orgánů Uzbekistánu, rozporoval způsob, jakým žalovaný zhodnotil relevantní skutečnosti a jaké závěry dovodil o bezpečnostní a politické situaci v Uzbekistánu. Nesouhlasil se závěrem žalovaného, že nebyl ve své vlasti za svou politickou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledován.

3. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat, vyjma obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3 s. ř. s.), žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést a návrh výroku rozsudku (§ 71 odst. 1 s. ř. s.). Dle žalovaného podaná žaloba postrádá uvedení konkrétních skutkových důvodů.

4. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [ust. § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

5. Na jednání konaném před zdejším soudem dne 19. 11. 2020 žalobce i žalovaný setrvali na svých právních názorech a procesních stanoviscích.

6. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 1. 12. 2019 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Ke své žádosti uvedl, že má státní příslušnost Uzbekistánu, dorozumí se tádžicky, uzbecky a rusky. Je muslimského vyznání (šíitský islám), nemá žádné politické přesvědčení. Je ženatý a má tři děti, všichni žijí v Uzbekistánu. Na území České republiky přicestoval autobusem v září 2017. Je zdravý a nemá žádné zvláštní potřeby. O mezinárodní ochranu dříve nežádal, jako důvod své žádosti uvedl, že se do Uzbekistánu nemůže vrátit z náboženských důvodů, protože se v zemi původu modlil.

7. Při pohovoru dne 4. 12. 2019 sdělil, že v Uzbekistánu je zakázáno se modlit a není možné nosit plnovous, osoby, které tak činí, jsou považovány za teroristy. K doplňujícímu dotazu správního orgánu uvedl, že většina obyvatelstva v Uzbekistánu věří v islám, ale modlení je povoleno pouze malým dětem, dospělí se modlit nesmí. Údajně jsou zakázány návštěvy mešit, doplnil, že podle koránu se musí modlit pětkrát denně, ale je jim nařizováno modlit se pouze dvakrát denně. Žalobce byl předvolán na prokuraturu v červenci roku 2017, ale zůstal pouze před budovou prokuratury, neboť ho kamarád pracující na prokuratuře varoval, aby se nemodlil, informaci o tom, že se žalobce modlil, prokuratuře zřejmě předal okrskový policista. Víru praktikoval pouze tak, že se modlil. Vyjma tohoto varování žalobce ve vlasti žádné problémy neměl. K vycestování se rozhodl, protože jeho kamarád byl zatčen a dostal podmíněný trest odnětí svobody. Ke své osobě dále uvedl, že žil ve městě Buchara, kde pracoval jako řidič taxislužby. Vylíčil, že pokud je v Uzbekistánu někdo hledanou osobou, tak ho hledá Interpol, proto nemohl vyřešit své problémy přestěhováním v rámci vlasti. Během vycestování neměl žádné problémy, a také po svém předvolání již neměl potíže se státními orgány, soudy ani policií. Do České republiky přicestoval, protože zde má přátele, kteří mu mohli poradit po jeho příjezdu. V Evropské unii nemá žádné příbuzné. O mezinárodní ochranu nepožádal dříve, protože o této možnosti dříve nevěděl. V České republice příležitostně pracoval. Se státními orgány zde žádné problémy neměl. Byl také dotazován na správní vyhoštění, které mu mělo být uloženo v roce 2018, k tomu uvedl, že o tom nic neví. Jiné možnosti, jak by mohl legalizovat svůj pobyt na území České republiky, si není vědom.

8. Pokud jde o věc samotnou, správní spis pak obsahuje pro danou věc tyto podstatné dokumenty: žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 1. 12. 2019, poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 4. 12. 2019, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 4. 12. 2019, informace MZV ČR ze dne 22. 11. 2017 – Uzbekistán-Výjezd ze země, pobyt v zahraničí a návrat státních občanů Uzbekistánu do vlasti, ze dne 11. 2. 2019 – Uzbekistán-Bezpečnostní a politická situace v zemi a ze dne 7. 3. 2019 – Uzbekistán-Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, žalobou napadené rozhodnutí ze dne 9. 3. 2020 č. j.: OAM-1080/ZA-ZA11-VL16-2019.

9. Soud posoudil předmětnou věc následovně:

10. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

11. Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

12. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

13. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

14. Žalovaný se na str. 3 až 6 napadeného rozhodnutí podrobně zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Vyjádřil se ke všem skutečnostem, které žalobce uvedl při svém pohovoru, k důvodům, pro které cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uzavřel, že nebylo zjištěno, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Městský soud v Praze se s hodnocením žalovaného ztotožňuje a plně na něj odkazuje. Dodává, že z informací obsažených ve správním spise nevyplývá, že praktikující šíitský muslim by měl být osobou, o kterou by měly mít zájem uzbecké orgány. Uzbekistán je zemí s převahou muslimského obyvatelstva, a je tedy nepravděpodobné, že by žalobce byl stíhán za dodržování muslimských tradic. Předvolání, které uvedl v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v žádném případě nedosahuje intenzity odpovídající závažnému porušení základních lidských práv žalobce. Přestože se žalobce k předvolání nedostavil, nebyl uzbeckými státními orgány dále nijak kontaktován, ani nebyl z ničeho obviněn. Zarážející je pak skutečnost, že přes veškeré obavy ponechal žalobce ve vlasti svou ženu a své děti. Ze země původu vycestoval legálně a na základě platných dokladů, aniž by mu v tom kdokoliv bránil. Uzbecké orgány tedy nejevily o žalobce natolik vážný zájem, aby ho mohly při návratu do vlasti ohrozit.

15. Zdejší soud je toho názoru, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil ke všem tvrzením žalobce učiněným v průběhu správního řízení. Žalobce jasně deklaroval, že si chtěl vydělat prostředky pro svou rodinu. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce opustil svou vlast také z ekonomických důvodů. Ekonomické potíže v zemi původu však nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Městský soud v Praze odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který např. v usnesení ze dne 27. 5. 2020 č. j. 2 Azs 8/2019-35 konstatoval: „Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany nemohou být ekonomické důvody. Institut azylu tedy nemůže být nástrojem k řešení nepříznivé ekonomické situace žadatele či jeho rodiny. (viz např. rozsudky ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003-43, či ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003–65).“ Soud podotýká, že špatná ekonomická situace v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu dopadá stejně na všechny občany a není důvodem pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany.

16. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2018 č. j. 6 Azs 6/2018-33: „Podle § 14 zákona o azylu lze azyl z humanitárních důvodů udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud připomíná, že citované ustanovení v sobě kombinuje neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, jehož výklad ze strany žalovaného podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu, a správní uvážení žalovaného odrážející skutečnost, že ani v případě hodném zvláštního zřetele není žalovaný povinen humanitární azyl udělit, bude-li respektovat příslušné mantinely pro svou diskreci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 72, č. 375/2004 Sb. NSS). V případě stěžovatele přitom žalovaný vůbec neshledal důvod hodný zvláštního zřetele, bez něhož je jeho správní vyloučení ohledně udělení humanitárního azylu vyloučeno. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ 17. Žalovaný se na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí vypořádal též s tím, zda byly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu. Uvedl, že žalobce je dospělou, plně právně způsobilou osobou, která byla a je schopna si zajistit prostředky na své životní potřeby prací. Žalobce je zdravý, v České republice nemá žádné vazby, naopak v Uzbekistánu žije jeho manželka s dětmi. S ohledem na uvedené žalovaný konstatoval, že neshledal, že by v případě žalobce byly dány skutečnosti, pro které by bylo namístě udělit humanitární azyl podle ust. § 14 zákona o azylu. Městský soud v Praze považuje učiněné hodnocení za dostatečné, ve shodě s žalovaným pak má za to, že nebyl naplněn neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv. Ostatně žalobce v žalobě nenamítal, že by v jeho případě byly dány předpoklady pro udělení této formy mezinárodní ochrany.

18. Žalovaný se na str. 7 až 10 napadeného rozhodnutí zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Pokud jde o důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu, z informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 11. 2. 2019 „Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ vyplývá, že uzbecký právní systém neumožňuje udělit trest smrti za žádný trestný čin.

19. Co se týče důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu, žalovaný poukázal na to, že žalobce dle svých sdělení neměl ve své vlasti problémy se státními orgány či bezpečnostními složkami v míře odpovídající mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání. Nebyl trestně stíhán, neuvedl ani žádné jiné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dospět k závěru, že by mu v případě návratu do Uzbekistánu reálně hrozilo nebezpečí vážné újmy. Žalovaný poznamenal, že žalobci nebylo bráněno v opuštění své vlasti, vycestoval s vlastním cestovním dokladem. K obavám žalobce z jednání prokuratury v Uzbekistánu soud dodává, že žalobce nebyl z ničeho obviněn, vyjma zmiňovaného předvolání neměl v zemi původu žádné potíže a ani během vycestování, nelze tedy předpokládat, že by po více jak dvou letech od vycestování žalobci hrozilo ze strany bezpečnostních složek zacházení v míře odpovídající mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání. Žalovaný dále dle informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 11. 2. 2019 „Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ obecně zhodnotil situaci v Uzbekistánu. Neshledal, že byly naplněny důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu.

20. K důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu žalovaný s odkazem na informaci Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 11. 2. 2019 „Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ konstatoval, že v zemi původu žalobce neprobíhá ozbrojený konflikt, který by mohl žalobce v případě jeho návratu do vlasti ohrozit na životě a lidské důstojnosti. Žalovaný dále uvedl, že nebylo zjištěno, že by neudělením mezinárodní ochrany a vycestováním žalobce do země původu došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky, ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu tak nebyly dány. Soud k tomu dodává, že dle protokolu o pohovoru ze dne 4. 12. 2019 žije rodina žalobce v Uzbekistánu, vycestováním žalobce by tak nemohlo dojít k nerespektování jeho práva na rodinný a soukromý život.

21. Městský soud v Praze považuje dané odůvodnění za dostatečné a přezkoumatelné, ztotožňuje se s ním a plně na něj odkazuje.

22. Pokud jde o námitku žalobce, že informace použité žalovaným nejsou aktuální a že měl být přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci, tuto Městský soud v Praze nepovažuje za důvodnou. Žalovaný zjistil skutkový stav věci dostatečně, žalobci umožnil uvést všechny podstatné skutečnosti, provedl s ním pohovor, shromáždil dostatek podkladů vztahujících se k aktuální situaci v Uzbekistánu. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 1. 12. 2019, žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 3. 2020. Ve správním spise se nachází aktuální zprávy o zemi původu žalobce, např. informace MZV ČR ze dne 22. 11. 2017 – Uzbekistán-Výjezd ze země, pobyt v zahraničí a návrat státních občanů Uzbekistánu do vlasti; ze dne 11. 2. 2019 – Uzbekistán-Bezpečnostní a politická situace v zemi; a ze dne 7. 3. 2019 – Uzbekistán-Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti. Shromážděné podklady tak pocházejí z doby blízké vydání napadeného rozhodnutí. Zdejší soud k tomu dále odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019 č. j. 6 Azs 82/2019-25, ve kterém se uvádí: „Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakované vyjádřil k povinnosti zajistit, aby při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu byly získávány přesné a aktuální informace z různých zdrojů, týkající se obecné situace v zemích původu žadatelů (viz rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Azs 310/2017 – 56, nebo ze dne 12. 7. 2018, č. j. 9 Azs 105/2018 – 42). Judikaturou tedy již byla řešena otázka aktuálnosti použitých informací o zemi původu. Konkrétní otázku, jak staré podklady (informace o zemi původu) lze považovat ještě za objektivní a aktuální, je třeba vždy posuzovat v závislosti na konkrétním případu, neboť jak správně konstatoval městský soud, zastaralost nelze posuzovat pouze na základě uplynutí času, ale je třeba ji posuzovat v závislosti na tom, zda nedošlo v mezidobí ke změně okolností.“ Ze správního řízení ani z řízení před soudem nevyplynulo, že by shromážděné podklady nevypovídaly o aktuální situaci v Uzbekistánu. Dané námitce tak soud nepřisvědčil.

23. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí je „nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení. Správní řízení je soubor pravidel, kterými se správní orgán při rozhodování musí řídit. Správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci. V rozporu s tímto celé řízení bylo jednostranné a neobjektivní. Žalovaný porušil svou povinnost postupovat řádným procesním postupem v souladu s právním řádem ČR, se zásadami a principy činnosti správních orgánů. Podle mého názoru Ministerstvo vnitra své rozhodnutí nedostatečně odůvodnilo a vyložilo zákon chybně.“ V této souvislosti Městský soud v Praze odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58, ve kterém kasační soud konstatoval: „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých "obvyklých" nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Tyto závěry jsou v judikatuře Nejvyššího správního soudu opakovaně zmiňovány, např. v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78, či v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018 č. j. 10 Azs 65/2017-72.

24. V rámci výše citovaných námitek tak žalobce nevylíčil, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž neozřejmil svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.

25. K těmto obecným námitkám Městský soud v Praze poznamenává, že ze správního spisu nevyplývá, že by napadené rozhodnutí či jemu předcházející správní řízení trpělo některým z žalobcem vytýkaných deficitů. Žalovaný řádně a úplně zjistil skutkový stav věci, přičemž z ničeho se nepodává, že by správní řízení bylo jednostranné či neobjektivní. Soud neshledal, že by žalovaný postupoval v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, popř. s jakýmikoliv jinými součástmi právního řádu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečné a neobsahuje dle závěru soudu žádný chybný výklad právních předpisů.

26. Zdejší soud uzavírá, že v případě žalobce neshledal naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zabýval skutečnostmi, jež v průběhu správního řízení vyšly najevo, jakož i tvrzeními žalobce. Při posouzení všech těchto skutečností došel soud k závěru, že správní orgán nikterak nepochybil ani během provádění správního řízení ani při vydání napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (ust. § 3 správního řádu. Žalovaný rovněž dostatečně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (ust. § 68 odst. 3 správního řádu). Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu.

27. Pokud jde o možné potíže žalobce v případě návratu do vlasti jako neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu, Městský soud v Praze odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020 č. j. 5 Azs 356/2019-26, ve kterém kasační soud konstatoval: „Problematika postupu veřejné moci vůči občanům Uzbekistánu navracejícím se ze zahraničí a politická situace v Uzbekistánu po nástupu nového prezidenta Šavkata Mirzijojeva byla judikaturou Nejvyššího správního soudu již několikráte řešena. V usnesení ze dne 3. 10. 2018, č. j. 6 Azs 291/2018 – 25, kasační soud na podkladě obdobného skutkového stavu jako v nyní projednávané věci shledal informace o aktuálních změnách politického režimu v zemi, aktuálními a dostatečnými; ve zmiňovaném usnesení se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem žalovaného, který uvedl, že ačkoli tamější vláda „[p]ohyb svých občanů poměrně bedlivě sleduje, ekonomičtí migranti ani neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu obvykle nečelí po návratu do Uzbekistánu problémům ze strany státních orgánů. V případě dlouhodobého pobytu občanů v zahraničí lze v praxi očekávat pouze potíže těchto osob při vydání nového výjezdního povolení v budoucnu.“ Obdobně lze odkázat rovněž na rozhodnutí NSS č. j. 3 Azs 81/2019 – 33, ze dne 13. 11. 2019; č. j. 10 Azs 319/2019 – 25, ze dne 24. 10. 2019, č. j. 4 Azs 378/2018 -32, ze dne 20. 2. 2019, č. j. 3 Azs 133/2018-50, ze dne 23. 8. 2019 nebo č. j. 5 Azs 392/2018-30, ze dne 5. 9. 2019.“ 28. Žalovaný dostatečně popsal situaci v zemi žalobcova původu na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí, na které soud odkazuje. Na str. 9 napadeného rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru: „Byť obecně Uzbekistán bezesporu nelze označit za zemi s vysokým stupněm demokracie, jmenovaný žádné potíže ve vztahu k zemi svého původu nedeklaroval, zemi opustil legálním způsobem na základě platných dokladů za účelem práce, nebyl ve vlasti trestně stíhán a neměl tam podle něj ani žádné jiné vážné problémy s tamními státními orgány. Na základě těchto skutečností a výše uvedeného tudíž nelze z pohledu správního orgánu předpokládat, že by jmenovaný byl po návratu do vlasti jakkoliv za svůj pobyt v zahraničí nebo za překročení platnosti uděleného víza postihován, či dokonce ohrožen nebezpečím vážné újmy ve smyslu zákona o azylu.“ Soud v této souvislosti poukazuje na to, že skutečnost, že Uzbekistán je zemí s nižší mírou demokracie, není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005 č. j. 3 Azs 303/2004-79).

29. Žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem zabýval i tím, zda jsou v případě žalobce dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu (srov. str. 11 až 14 napadeného rozhodnutí). Pokud jde o splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu, žalovaný konstatoval, že uzbecký právní systém neumožňuje udělit trest smrti za žádný trestný čin. Co se týče důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu, poznamenal, že žalobce neměl ve vlasti žádné problémy s uzbeckými státními orgány či bezpečnostními složkami v míře odpovídající mučení či nelidskému zacházení či trestání, neuvedl ani žádné jiné skutečnosti, dokazující, že konkrétně jemu v případě návratu do vlasti reálně hrozilo v současné době přímé a bezprostřední nebezpečí takového jednání ze strany státních orgánů země. Ze shromážděných zpráv o situaci v Uzbekistánu nelze předpokládat, že by byl žalobce po návratu do vlasti za svůj pobyt v zahraničí jakkoliv postihován či ohrožen nebezpečím vážné újmy. V Uzbekistánu neprobíhá ozbrojený konflikt, který by mohl žalobce ohrozit na životě či lidské důstojnosti, žalovaný tak neshledal důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný nedospěl k závěru, že by případné vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky [ust. § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu]. Zdejší soud se s tímto posouzením ztotožňuje a odkazuje na něj.

30. Vzhledem k tomu, že žalobce nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany bezprostředně po vstupu na území České republiky, tak podle zdejšího soudu z okolností případu plyne, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany účelově, veden především snahou o legalizaci svého pobytu v České republice. Soud především upozorňuje na to, že žalobce pobývá na území České republiky již od roku 2017, přesto tuto žádost podal, až v situaci, kdy si musel být vědom toho, že mu reálně hrozí vyhoštění z území republiky, toto mu bylo uloženo dne 9. 12. 2019 rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie č. j. CPR-44279-19/ČJ-2019-931200-SV. Dále v této souvislosti Městský soud v Praze odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 9 Azs 397/2017-66, ve kterém kasační soud uvedl: „Důvodem, pro který stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu, je jednoznačně snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. O mezinárodní ochranu totiž požádal, až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43, vyslovil, že „[i]nstitut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“ K obdobným závěrům dospěl také v rozhodnutích ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 – 48; ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 – 53; nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69.“ 31. Městský soud v Praze shledal, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za tímto účelem provedl s žalobcem pohovor, při kterém mu umožnil sdělit všechny podstatné skutečnosti týkající se zejména důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, opuštění vlasti a jeho života v Uzbekistánu. Žalovaný také shromáždil dostatek aktuálních a relevantních informací o zemi žalobcova původu. Zjišťovány byly jak skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, tak okolnosti hovořící v jeho neprospěch. Dále zdejší soud konstatuje, že v případě žalobce neshledal naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zabýval skutečnostmi, jež v průběhu správního řízení vyšly najevo, jakož i tvrzeními žalobce. Při posouzení všech těchto skutečností došel soud k závěru, že správní orgán nikterak nepochybil ani během provádění správního řízení, ani při vydání napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (ust. § 3 správního řádu). Žalovaný rovněž dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (ust. § 68 odst. 3 správního řádu). Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu.

32. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

33. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.