č. j. 13 Az 53/2018- 115

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: M. T. státní příslušností Republika Kazachstán bytem v ČR: P. zastoupený Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem sídlem Baranova 1026/33, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2018 č. j. OAM-201/ZA-ZA11-P10-2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce ve své žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení. Poukázal na to, že správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak žalovaný postupoval jednostranně, neobjektivně, v rozporu s právním řádem České republiky, se zásadami a principy činnosti správních orgánů, své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a zákon vyložil chybně. Měl za to, že byl zkrácen na svých právech. Byl toho názoru, že použité informace o zemi jeho původu nejsou aktuální, skutečný stav věci měl být zjištěn přesně a úplně. Dodal, že se nemůže vrátit do Kazachstánu, bojí se toho.

3. V doplnění žaloby žalobce uvedl, že žalovaný při hodnocení skutkového stavu pochybil, neboť některé předložené důkazy nezohlednil a z jiných učinil nesprávné právní závěry. Nesouhlasil s tím, že by z Kazachstánu odjížděl ve chvíli, kdy u něj a jeho rodiny neexistovaly důvody pro udělení azylu v České republice. Podotkl, že při odjezdu z vlasti bylo využito pozvání na svatbu jeho neteře, což bylo vhodné i pro snazší získání víza do České republiky. Pokud by v té době nevycestoval, hrozilo by, že z důvodu zahájení trestního řízení proti jeho osobě by dostal zákaz opuštění Kazachstánu. Za nepravdivé označil i tvrzení žalovaného, že by se svými souvěrci z baptistické církve nebyl v České republice v kontaktu, k čemuž doložil vyjádření sboru baptistické církve v Kladně. Ke garancím vyplývajícím z kazašského právního systému uvedl, že tyto garance jsou z podstatné části závislé na libovůli vládnoucího režimu, řada z nich je neslučitelná s autokratickým způsobem vládnutí v zemi, která ve všech hodnoceních kvality demokracie vychází velmi nízko. Poznamenal, že žalovaný sice vzal zprávy o situaci v zemi jeho původu v potaz, ale neuvedl, ze kterých pasáží a informací dovozuje svá tvrzení o situaci v Kazachstánu.

4. Dále zdůraznil, že je nejen členem baptistické církve, ale je i jejím pastorem. V Kazachstánu jsou křesťané perzekvování, i v napadeném rozhodnutí jsou zmíněny soudní řízení s adventisty sedmého dne, svědky Jehovovými, avšak tyto perzekuce byly dle žalobce nesprávně vyhodnoceny jako nerelevantní ve vztahu k němu. Měl za to, že i z nich je třeba vyvozovat přímé ohrožení pro jeho osobu. Již samotný zákaz baptistické církve v Kazachstánu, která legálně působí v České republice, podle jeho názoru ukazuje na skutečnost, že křesťané, zejména baptisté, jsou v Kazachstánu perzekvováni. Zákaz totiž znamená zákaz vyznávání vlastní víry společnými modlitbami a obřady. Za takové vyznávání mohou být věřící kriminalizováni, čímž je zasahováno do jejich mezinárodně zaručených i formálně kazašským právem garantovaných práv. Odkázal na řadu zdrojů, které potvrzují perzekuci křesťanů a jejich kriminalizaci.

5. Žalobce byl toho názoru, že žalovaný přehlíží, že se nejednalo o jednorázové fyzické napadení, ale byl stejným mužem napaden dvakrát, a to dne 30. 8. 2016 a 20. 10. 2016. Z okolností je přitom podle něj zřejmé, že celá akce byla plánovanou provokací ze strany státních orgánů a jednalo se o zprostředkovaný útok na baptistickou církev v Kazachstánu, což potvrzují i tresty udělené jiným křesťanským představitelům, a to za uměle vyvolané či zcela smyšlené důvody. Ačkoli byl pachatel útoku na žalobce znám, nebyl potrestán a vyšetřování se stočilo proti němu, začalo se vyšetřovat, zda neporušil zákon tím, že manželka pachatele přestoupila na křesťanskou víru, tedy zda se nedopustil zákonem zakázané násilné konverze. Bylo mu vyhrožováno závažnými následky. Tímto podle něj došlo k legalizaci počínání pachatele. Kvůli svému působení jako pastora nepovolené církve byl předvolán na tajnou policii, má strach, že by byl nucen i násilím informovat státní orgány o činnosti ostatních pastorů, kteří se vzhledem k odejmutí registrace nacházejí ve velmi zranitelném postavení, jakákoli jejich církevní aktivita je považována za nelegální. V Kazachstánu byl také hledanou osobou. Rizikem pro něj je, že kazašské státní orgány vědí o tom, že žalobce podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany.

6. Žalobce uzavřel, že je zřejmé, že jeho odjezd z vlasti byl motivován tlakem, který se projevoval vůči jeho osobě i vůči představitelům jeho církve. Z doložených zpráv plyne, že tlak vůči křesťanským církvím a zvláště církvi baptistické se dokonce stupňuje. Oprávněnost důvodů žádosti o azyl se tak potvrzuje. Zprávy také dokládají cílený postup státních orgánů vůči představitelům křesťanských církví, který se projevuje jednak přehlížením násilí, které je pácháno soukromými osobami, jednak kriminalizací činnosti představitelů církve.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem. Odkázal na obsah správního spisu a měl za to, že postupoval v souladu se zákonem o azylu a zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Trval na správnosti vydaného rozhodnutí, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní informace. Žalobcem sdělené skutečnosti nepovažoval za azylově relevantní důvody, k čemuž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 24. 2. 2005 č. j. 7 Azs 187/2004. Poukázal na to, že žalobci umožnil uvést důvody, pro které žádal o udělení mezinárodní ochrany, umožnil mu doložit doklady, které by jeho tvrzení podpořily. Byl proto přesvědčen, že dostatečně zjistil skutkový stav věci. Na str. 5 napadeného rozhodnutí se vyjádřil k údajnému nebezpečí, které žalobci hrozí z důvodu vyznávání křesťanského náboženství. Zdůraznil, že žalobce vyznává křesťanskou víru již od roku 1997 i přes skutečnost, že se setkal s ústrky či projevu nesouhlasu druhých osob. Připomněl, že ve správním řízení nebylo zjištěno žádné závažné jednání vůči žalobci ze strany státních orgánů, žalobce vystudoval duchovní seminář, cestoval do zahraničí, pracoval, podnikal. V průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by žalobce a jeho rodina nemohli svobodně vyznávat křesťanskou víru, nadto žalobce při pohovoru sdělil, že církev do roku 2015 realizovala mnoho dobročinných akcí, spolupracovala s obvodním policistou při zjišťování adres problémových rodin. Žalovaný uzavřel, že se nedomnívá, že by pochybil, dostatečně se vypořádal s tvrzeními žalobce, svůj závěr podrobně odůvodnil, případ hodnotil individuálně. Navrhl, aby soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl.

8. V replice ze dne 14. 1. 2019 žalobce zopakoval, že doložil zprávy o všeobecné perzekuci skupiny, které je představitelem, tyto však nebyly správním orgánem vzaty v potaz. Poukázal na další články, ze kterých vyplývá perzekuce baptistů v Kazachstánu. Dále doložil rozhodnutí prokuratury v Usť-Kamenogorsku o vyhlášení pátrání po žalobci ze dne 3. 9. 2018. Předmětem obvinění je výhradně náboženská činnost žalobce, konkrétně to, že měl za pomoci nátlaku a vydírání obrátit na jiné vyznání v zatykači jmenovanou ženu a následně napadnout jejího manžela. V řízení o mezinárodní ochraně bylo prokázáno, že napaden byl žalobce. Zatykač se tak jeví jako účelový a zaměřený obecně na potírání baptistické církve. Dále je viněn z toho, že měl i přes zákaz nadále aktivně působit v baptistické církvi a věnovat se evangelizaci obyvatel. Dodal, že v současnosti působí v rámci baptistické církve v České republice, ve své vlasti by své náboženské přesvědčení praktikovat nemohl, jelikož je církev zakázaná. Podstatná část skutkové podstaty popsané v čl. 174 kazašského trestního zákoníku, z jehož porušení je žalobce viněn, by nebyla dle českého práva trestná. Poukázal na to, že ze zatykače je zjevné, že svou domovskou zemi opustil na poslední chvíli, pokud by tak neučinil, byl by odsouzen k nepodmíněnému trestu, který by si odpykával v nehumánních podmínkách kazašského vězení. V zatykači je zmíněno, že byl hledán v návaznosti na rozhodnutí ze dne 21. 2. 2017, kterým byla vyslovena jeho vina. O azyl požádal dne 10. 3. 2017. Zatykač získal žalobce prostřednictvím svých kontaktů v Kazachstánu až nyní, dříve jej soudu předložit nemohl. Dle jeho informací mu byl obstaven i majetek, neměl by se s rodinou ani kam vrátit.

9. Žalovaný na repliku žalobce reagoval vyjádřením ze dne 13. 2. 2019, ve kterém uvedl, že i nadále setrvává na svém vyjádření k žalobě ze dne 12. 12. 2018. K žalobcem doloženému článku poznamenal, že je neaktuální (je datovaný rokem 2012), nemá žádnou souvislost s případem, žalobci nic nebránilo předložit ho již v průběhu správního řízení, nepochází z ověřitelného a nezávislého zdroje. K zatykači konstatoval, že neprokazuje, že by byl žalobce pronásledován z azylově relevantních důvodů. Podle jeho názoru z něj pouze plyne, že je po osobě žalobce vyhlášeno pátrání z důvodů trestněprávních. Trestněprávní skutečnosti nejsou předmětem řízení o mezinárodní ochraně, žalovaný se k nim tedy nebude blíže vyjadřovat a hodnotit je. Měl za to, že žalobce pouze domýšlí krajní scénáře v případě jeho návratu do země původu a snaží se žalovanému i soudu podsunout své domněnky jako skutečnost, aniž by měly jakoukoli reálnou spojitost s jeho azylovým příběhem. Námitky tak shledal irelevantními a účelovými.

10. V podání ze dne 15. 2. 2019 předložil žalobce dokumenty z konce roku 2018, o jejichž existenci byl zpraven svými blízkými žijícími v Kazachstánu a které potvrzují jeho další perzekuci v Kazachstánu. Vyplývá z nich, že je proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin podnícení sociálního, národního, kmenového, rasového, třídního nebo náboženského nesouladu podle čl. 174 trestního zákoníku Republiky Kazachstán. Byl postižen i jeho majetek, se kterým mu byla zakázána veškerá dispozice po dobu trvání přípravného řízení. Podle něj je zřejmé, že je sankcionován pro svou náboženskou činnost, a to již v přípravném řízení. Vyslovil, že pokud je již nyní takto citelně postihován, lze očekávat, že samotné rozhodnutí ve věci samé může být velmi přísné, může mu být uložen trest v délce trvání až 20 let. Měl za to, že bylo prokázáno, že obavy z pronásledování byly důvodné a opuštění země bylo motivováno azylovými důvody. Návrat by byl o to těžší, že žalobci není jasné, zda by měl kde bydlet a zda by mohl použít svůj majetek pro zajištění bydlení své rodiny. Základní překážkou návratu však zůstává hrozba svévolného uložení velmi tvrdého trestu v rámci kampaně vedené proti baptistické církvi v Kazachstánu za jednání, kterého se nedopustil. Na základě vydaného zatykače by byl nejspíš ihned zatčen a zbaven svobody. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008 č. j. 5 Azs 66/2008-70, ve kterém se řešila otázka náboženského pronásledování v Kazachstánu jako azylově relevantního důvodu. Poukázal také na to, že podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu je strach z pronásledování z důvodu náboženství jedním z důvodů pro udělení azylu, vzhledem k doloženým dokumentům je použití daného ustanovení namístě, v jeho případě se jedná o naprostou jistotu pronásledování z důvodu náboženství. Připomněl také zásadu, že v případě pochybností se v azylovém řízení postupuje ve prospěch žadatele, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004 č. j. 6 Azs 50/2003-89. K vyjádření žalovaného ze dne 13. 2. 2019 poznamenal, že jde o cynické zhodnocení situace rezignující na základní povinnosti správního orgánu, zejména v oblasti hodnocení důkazů. Trestněprávní skutečnosti jsou totiž jasným potvrzením jeho obav.

11. Podáním ze dne 15. 3. 2019 žalobce doplnil ještě rozhodnutí soudu ze dne 14. 2. 2019, kterým bylo vyhověno žádosti o provedení domovní prohlídky mimo jiné s tím, že v místě bydliště žalobce mohou být uloženy extrémistické materiály zakázané na území Kazachstánu, a protokol z provedené domovní prohlídky ze dne 21. 2. 2019, při které došlo k zabavení náboženské literatury, mimo jiné několika kusů bible v kazašském a tatarském jazyce. Žalobce z toho dovozoval, že i překlad bible do národního jazyka Republiky Kazachstán je považován za extrémistický materiál zakázaný na území Kazachstánu. Dodal, že samotné snahy o evangelizaci národa tradičně považovaného za národ muslimský jsou kriminalizovány a svoboda náboženství není státem zajištěna. V doplnění žaloby ze dne 22. 2. 2020 žalobce poukázal na poslední vydanou výroční zprávu Komise USA pro náboženskou svobodu ze dne 24. 4. 2019.

12. Na jednání konaném před zdejším soudem dne 27. 2. 2020 účastníci setrvali na svých právních názorech a procesních stanoviscích.

13. Správní spis pak obsahuje zejména následující pro danou věc podstatné dokumenty: předávací protokol Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímacího střediska cizinců Zastávka ze dne 10. 3. 2017 č. j. CPR-7688/ČJ-2017-931200-AZ, dokument „Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu“ ze dne 15. 3. 2017, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 15. 3. 2017, dokumenty předložené žalobcem za účelem prokázání jeho tvrzení a jejich překlad do českého jazyka (např. diplom z duchovního semináře, certifikát o jmenování duchovním, potvrzení o zavření církve v roce 2013, dva doklady o ošetření z nemocnice), výroční zprávu Amnesty International ze dne 22. 2. 2017 o Kazachstánu, zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 13. 4. 2016 o dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 2015, informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 7. 2017 č. j. 107319/2017-LPTP „Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí“, výroční zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 15. 8. 2017 o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2016, výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2018 o Kazachstánu, informaci Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 8. 2017 „Kazachstán – Bezpečnostní a politická situace v zemi“, rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2018 č. j. OAM-201/ZA-ZA11-P10-2017.

14. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (ust. § 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

15. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 10. 3. 2017 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. K této žádosti uvedl, že je kazašské národnosti, je schopen se dorozumět rusky a kazašsky, je evangelický křesťan (baptistická církev), politicky není činný. Je ženatý, z prvního manželství má tři děti, jeho žena má dítě z předchozího vztahu a společně mají dvě děti, které s nimi vycestovaly do Evropy. Se svou rodinou žil naposledy v Usť-Kamenogorsku. Vyřídili si česká víza a z Almaty přiletěli do Prahy. Týden se zdržovali u jeho sestry, která žije v Kladně. Další jeho sestra žije v Rakousku, ta je pozvala, aby za ní přijeli. Jeli se také podívat na svatbu jeho neteře do Německa, která proběhla dne 26. 11. 2016. Pak odjeli zpátky do České republiky, zde byli dva dny a jeli znovu do Rakouska, na hranici se nahlásili jako žadatelé o mezinárodní ochranu. Díky práci jezdil žalobce do Mongolska, Číny, Ruska, byl také v Uzbekistánu a v Kyrgyzstánu. Je zdráv. O mezinárodní ochranu požádal, neboť v roce 2001 zaregistroval svou náboženskou organizaci v Usť-Kamenogosrku, do roku 2012 se legálně scházeli, měli i vlastní budovu, modlitby byly legální a v kazašském jazyce. Studoval duchovní seminář v Almaty, na víru přestoupil v roce 1996. V roce 1997 začali na jeho církev vyvíjet nátlak, pronásledovali je. Jih Kazachstánu je totiž silně muslimský. Sestry odjely do Evropy, žalobce se přestěhoval na východ, neboť v Usť- Kamenogorsku žilo v té době dost Rusů. S manželkou začali pořádat bohoslužby. Dne 11. 10. 2011 byl přijat nový zákon o náboženství, který vyžadoval pro registraci církve nejméně 50 věřících, zakazovala se jakákoli náboženská činnost na veřejných místech. Tradiční církve byly zaujaté proti nim, žalobce byl jako pastor vždy diskriminován, urážen na úřadech, byl vystaven výsměchu. Nový zákon přikazoval, aby se znovu zaregistrovali podle nových podmínek, k registraci nedošlo. V roce 2013 je na základě soudního rozhodnutí uzavřeli, museli se proto začít scházet nelegálně po domech. V létě 2016 za nimi přišla jedna paní, která začala docházet na shromáždění, pak chtěla přijmout křest, po pokřtění však přestala chodit. Když se pak objevila, řekla, že má velký problém v rodině, že ji muž zbil a zakázal jí za nimi chodit. I žalobce byl zbit, když přistoupil na víru. Na konci srpna 2016 k němu domů přijel manžel té ženy se svým kamarádem, žalobce se s ním chtěl promluvit, on mu řekl, ať nastoupí do auta, odjeli do slepé uličky, kde byl žalobce slovně napaden a následně zbit. Jeho manželka trvala na tom, ať jde do nemocnice a na policii. Týden na to si ho policie zavolala k výslechu, v té chvíli mu bylo jasné, že jsou naladěni proti němu. Zajímala je jeho náboženská činnost, tlačili na něj. Když ho předvolali podruhé, znovu se vyptávali na jeho činnost, potřetí byl obviněn z podněcování náboženského konfliktu. Jednou mu volala pokřtěná žena a prosila o odpuštění, řekla mu, že byla donucena podat na něj oznámení. Mluvil o tom s dalšími pastory a bylo mu řečeno, že je to časté, pastoři jsou poháněni k soudu a vězněni. Poradili mu, ať odjede z vlasti. Spojil se proto se svými sestrami, z nichž jedna žije v České republice a druhá v Rakousku, kvůli svatbě neteře se rozhodl, že pojede do České republiky. Dne 17. 10. 2016 podal se svou rodinou v Almaty žádost o vízum. Dne 19. 10. 2016 byl v práci a přišel za ním manžel té ženy, došlo k nepříjemnému rozhovoru, znovu byl zbit, bylo mu vyhrožováno, že pokud nebude souhlasit s oznámením, něco se stane jemu i jeho rodině. Tehdy se pevně rozhodli, že Kazachstán opustí. Poté měl ještě jeden výslech na policii, řekli mu, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení a že nemá opouštět město. Byl obviňován, že vystupuje proti islámu, bylo mu sděleno, že prý násilím donutil tu ženu přistoupit na křesťanství. Měl strach o rodinu, o všechny, nechtěl s policií o náboženství mluvit. Nebojí se o sebe, ale o svou rodinu, jeho syn zažíval ústrky od spolužáků, byl ponižován.

16. Při pohovoru dne 15. 3. 2017 dále uvedl, že se ženil v roce 1996, společnou domácnost sdílel s manželkou, dětmi a rodiči manželky. Má středoškolské vzdělání a dále studoval v duchovním semináři, je pastorem. Seminář probíhal po dobu 9 měsíců v letech 1997 a 1998, šlo o denní studium, na to navazovalo dálkové proškolování, čtyřikrát v roce musel přijet do Almaty, a to po dobu 3 let. Jeho rodiče byli muslimové, ke křesťanství konvertoval v roce 1996 společně se svou manželkou. Nejdříve ke křesťanství přešly jeho sestry, které žijí v Evropě. Své vyznání v roce 2015 praktikoval tak, že se scházeli po domech, on jako pastor si vždy připravil kázání, které pak četl. Po roce 2011, kdy vyšel nový zákon o křesťanství, museli činnost omezit a být opatrní. Do roku 2012 byla jeho církev registrovaná, dostával peníze od církve, poté začali s manželkou podnikat, vyráběli okna, dveře, nábytek. Chvíli dělal taxikáře, v posledním roce si pronajímal prostory, obchod, kde prodával nářadí. V podnikání se jim dařilo, ale pak se to zhoršilo, tak s tím skončili. Pak měli obchod, železářství, tam se jim vůbec nedařilo, tak dělal taxikáře, ten poslední obchod s elektronickým nářadím byl velmi dobrý. Obchod je tam stále, má ho na starosti jeho syn, ale nedaří se mu, není moc zkušený a zákazníci na něj nejsou zvyklí. K ženě, která na něj podala oznámení, sdělil, že ji přivedla její známá začátkem června 2016, na konci července 2016 ji pokřtil. Policie mu o oznámení řekla v říjnu 2016, neví, co přesně v tom oznámení bylo, policie mu ho neukázala. Řekli mu, že mluví špatně o islámu a že násilím a zastrašováním nutí lidi přijmout křesťanství. Na policii byl předvolán celkem čtyřikrát, poprvé v září, chtěli po něm, aby podal oznámení o zbití. Podruhé byl na policii asi po 5-6 dnech od toho, co tam byl poprvé. Potřetí tam byl v říjnu 2016, počtvrté na konci října 2016. Poprvé s ním mluvili normálně, podruhé tam byl jiný člověk, ten už se zajímal o něj, o to, co dělá, a o církev. K prvnímu napadení došlo na konci srpna 2016, podruhé byl zbit 20. 10. 2016. Na policejní stanici strávil asi kolem 40 minut. Když s ním mluvili podruhé, bylo to zlé, chovali se k němu, jako by něco provedl. To, že byl zbit, je nezajímalo, zdůrazňovali jen jeho činnost v církvi. Když byl zbit podruhé, podal druhé oznámení, mluvil o tom, že ho zbil ten samý člověk, policii to nezajímalo. Cítil z nich pohrdání, byl na to zvyklí, často se s ním takto jedná, dávali mu otázky, které s věcí nesouvisely, ptali se ho, proč se přidal ke křesťanství. Při druhém výslechu se vyšetřovatelé střídali, chovali se arogantně. Již věděli, že je křesťan, vyptávali se ho, kde bydlí, co dělá a pak rovnou řekli, že je pastor. S policií již měl kontakt v roce 2010, také byl předvolán na policii v souvislosti s návštěvou konference pastorů v Číně v roce 2009. Dále byl předvolán v roce 2012 poté, co církev nezískala registraci. Nedokázali sehnat 50 lidí, které požadoval nový zákon, hodně věřících zastrašovali, proto lidé nechtěli poskytnout své osobní údaje, aby mohla být církev zaregistrovaná. Do roku 2010 byla mise v Almaty, tam měli dobré kontakty, měla by mít nějaké zástupce i v České republice. Mise v Almaty se nyní jmenuje „Kampus Kursejd“, uzavřená nebyla, měla by tam působit dosud. Ve vlasti byl na mnoha předvoláních, ale netýkalo se to přímo jeho, např. si sousedé stěžovali na církev, jednou jim vykradli církevní dům, církev spolupracovala s obvodním policistou, zjišťovali adresy problémových rodin a mluvili s nimi, každý rok organizovali různé akce pro děti atd. To vše v době, kdy byla církev zaregistrovaná. Do roku 2015 byli jen u příprav dárků na Vánoce a Velikonoce, to už ale bylo nezákonné. V roce 2015 se scházeli po domech, on se především zabýval svým podnikáním. Dalším problémem bylo, když někomu umíral příbuzný, při pohřbech byli velké potíže, střety lidí islámského a křesťanského vyznání. Nechtěli dovolit pohřeb do země. Jednou byli zbiti, představený islámu volal, ať je zakopou do země. Bál se, že je tam zabijí. Když mu zemřel otec a bratranec, žalobce byl zostuzen kvůli své víře, řekli mu, ať se zřekne víry, aby se mohl pohřbu zúčastnit, byla proti němu celá vesnice. Nemohl tam být. Ke svému obvinění vypověděl, že mu bylo řečeno pouze, že jde o čl. 174 trestního zákoníku, podněcování náboženského konfliktu, ještě něco ohledně konvertování, nepamatuje si to přesně. Byl také obviněn, že jde proti islámu. V České republice ani v Evropské unii žádné další rodinné příslušníky nemá. V případě návratu do vlasti se obává, že bude uvězněn, vyšetřování už začalo a probíhá. Také se bojí tamních lidí, kdyby nezačalo trestní řízení, odjeli by jen do jiné části Kazachstánu, takhle museli vycestovat úplně. K tomu, že nepožádal o mezinárodní ochranu hned po příletu do České republiky, uvedl, že vůbec nevěděl, že existuje něco jako dublinský systém, jel do Rakouska za sestrou. V Německu o mezinárodní ochranu žádat nechtěl, chtěl do Rakouska, tam je církev velmi silná, sestra prý má i svého právníka, který jim pomůže. V Rakousku o mezinárodní ochranu požádal dne 1. 12. 2016, sestra, která žije v České republice, ho varovala, že se zde azyl moc neuděluje. Do Rakouska poprvé přicestoval dne 30. 11. 2016. V Rakousku s ním v rámci azylového řízení mluvili, ale jeho problémy je nezajímali. Ke křesťanství konvertoval, neboť je přesvědčen, že bible je pravá kniha, jediná cesta ke spasení vede přes Ježíše Krista, váží si ale všech náboženství. Předložil diplom z duchovního semináře, certifikát o jmenování duchovním, potvrzení o zavření církve v roce 2013, kopie registrace církve, její stanovy, protokol o jeho volbě pastorem, článek o pronásledování pastorů v Kazachstánu, dva doklady o ošetření z nemocnice.

17. Žalovaný následně shromáždil podklady týkající se situace v Kazachstánu a umožnil žalobci seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2018 č. j. OAM-201/ZA-ZA11-P10-2017 žalovaný rozhodl, že se žalobci mezinárodní ochrana podle ust. §§ 12 – 14b zákona o azylu neuděluje.

18. Soud posoudil předmětnou věc následovně:

19. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

20. Podle ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

21. Městský soud v Praze úvodem shrnuje, že žalobce byl pastorem náboženského sdružení Církev evangelických křesťanů baptistů „Iman Žoly“. Toto sdružení bylo dle osvědčení Ministerstva spravedlnosti Republiky Kazachstán, Justiční správy Východokazašské oblasti ze dne 19. 4. 2001 registrováno, čímž bylo oprávněno k provozování činnosti v souladu se zakládacími dokumenty v rámci kazašské legislativy. Nařízením Ministerstva spravedlnosti Republiky Kazachstán, Justičního odboru Východokazašské oblasti ze dne 3. 7. 2013 č. 400r pozbyla osvědčení o registraci daného náboženského sdružení platnosti a byla provedena jeho likvidace. Církev evangelických křesťanů baptistů „Iman Žoly“ je tedy neregistrovaným náboženským sdružením.

22. Zdejší soud k tomu konstatuje, že v Kazachstánu je sice zaručena svoboda vyznání, avšak kazašská právní úprava stanovuje určitá pravidla pro vykonávání náboženské činnosti. Z výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 15. 8. 2017 o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2016 vyplývá: „V souladu s ústavou má každý právo vyznávat svou víru či přesvědčení, účastnit se náboženských činností a šířit svou víru, tato práva jsou ovšem omezována na „tradiční“ či zaregistrované náboženské skupiny a další zákony se týkají praktikování náboženství. (…) Zákon zakazuje nucenou konverzi osob k jakémukoliv vyznání, nucenou účast na činnostech náboženské skupiny nebo vynucenou účast na náboženských rituálech. Trestní zákoník a správní zákoník obsahují další tresty za nedovolenou náboženskou činnost, např. zařizování a účast na činnostech neregistrovaných náboženských skupin, účast na náboženských činnostech mimo dovolená místa, šíření náboženských materiálů či školení duchovních bez povolení, prodej náboženské literatury bez schválení vlády či na místech neschválených vládou a diskutování o náboženství za účelem konvertování bez požadované misionářské registrace.“ V souvislosti s povinností registrace náboženských skupin danou kazašskou právní úpravou odkazuje Městský soud v Praze na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008 č. j. 7 Azs 12/2008-98, ve kterém se uvádí: „Podle názoru Nejvyššího správního soudu požadavek na registraci náboženských skupin, upravený příslušnými zákony, není do té míry diskriminační, aby ho bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Jak je již výše uvedeno, stát má možnost svobodu projevovat náboženské vyznání omezit, jsou-li taková omezení předepsaná zákonem a jsou-li nutná k udržení veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví, morálky nebo ochraně základních práv a svobod jiných osob. Takovým omezením může být i povinná registrace náboženských skupin. Kazašská republika, která je zemí s mnoha náboženstvími, přijala příslušné zákony s cílem zajistit rovnováhu mezi nimi a také vzhledem k výskytu extremistických skupin. Takové důvody jsou jistě legitimní. Jejich cílem tedy nebyla diskriminace.“ Samotný požadavek na registraci náboženské skupiny tedy není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, nejedná se o pronásledování ve smyslu ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu. Kasační soud se k této problematice vyjádřil také ve svém rozsudku ze dne 22. 5. 2009 č. j. 5 Azs 7/2009-98, kde konstatoval: „Od samotného zákonného požadavku registrace náboženské skupiny a jejího vynucování zákonem dovolenými a zároveň přiměřenými prostředky, je však třeba zřetelně odlišovat taková případná represivní jednání bezpečnostních složek či jiných kazašských státních orgánů, která jsou zcela zjevným excesem ze sféry zákonem dovolených opatření a která zároveň mohou buďto samostatně nebo ve vzájemné kumulaci s ostatními opatřeními namířenými vůči konkrétní osobě dosáhnout intenzity pronásledování.“ V daném případě tak bylo třeba zabývat se tím, zda jednání kazašských státních orgánů vůči žalobci dosáhlo takové intenzity, kterou by bylo možné považovat za pronásledování ve smyslu ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu.

23. Žalovaný k otázce pronásledování žalobce z náboženských důvodů na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí uvedl: „V řízení bylo objasněno, že jmenovaný vycestoval ze země původu plánovaně, v řízení nebylo zjištěno, že žadatel prchal ze země původu pod tlakem tíživých okolností či stupňujícího se tlaku, který by na jmenovaného byl záměrně a cíleně vyvíjen z azylově relevantních důvodů, či že by takové jednání ze strany jakýchkoli subjektů reálně hrozilo či bylo cíleně trpěno či záměrně tolerováno ze strany státních orgánů země. Pokud jde o vyšetřování okolností kolem podaného oznámení na osobu žadatele konvertitkou, správní orgán nenalezl v postupu žádné závažné či cílené protiprávní jednání zaměřené vůči osobě žadatele z náboženských motivů, byť se jednalo o věc, která se náboženské otázky týkala. Nebylo zjištěno, že by policie ignorovala fyzické napadení žadatele manželem dotčené ženy na základě nahlášení skutečnosti nemocnicí, naopak jmenovaný byl aktivně policií vyzván, aby se k věci vyjádřil a uvedl k činu informace. V tomto směru jmenovaný v řízení doložil správnímu orgánu dvě potvrzení o ošetření na traumatologii, které vzal správní orgán v úvahu jako doložení pravdivosti tvrzení žadatele o jeho fyzickém napadení nespokojeným manželem ženy, které jmenovaný umožnil přijmout křesťanskou víru a změnit své dosavadní náboženství. Pokud stěžovatelka v oznámení na policii uvedla byť údajně lživou informaci o nucené konverzi, policie takové oznámení je povinna šetřit, přičemž vyjma chování některých policistů, které žadatel v řízení označil jako arogantní nebo urážlivé, přičemž tuto skutečnost jistě nelze vyloučit, nebylo v řízení zjištěno žádné závažné cílené jednání vůči osobě žadatele z azylově relevantních důvodů, včetně důvodů náboženských, které jmenovaný deklaruje, a které by ve své podstatě bylo možno za závažné porušení lidských práv a pronásledování ve smyslu zákona o azylu vyhodnotit. (…) V této souvislosti je nutno konstatovat, že z výpovědí žadatele, který přijal křesťanství již téměř před dvaceti lety k jeho dosavadnímu životu nelze dle správního orgánu bez dalšího dovodit skutečnost, že vůči žadateli, bylo ze strany státních orgánů země jeho původu v minulosti postupováno cíleně tvrdě, protiprávně či jakkoli diskriminačně či nepřiměřeně tvrdě, či že by takové jednání vůči osobě žadatele bylo státními orgány tolerováno či přehlíženo na základě jejího náboženského vyznání, popř. že by mu reálně takové jednání mělo v případě návratu do země hrozit, a to právě z azylově relevantních důvodů, konkrétně, že by se tak mělo v majoritně muslimské společnosti stát z důvodu jeho křesťanského náboženského vyznání. (…) V řízení nebylo ani výpovědí žadatele zjištěno, že by jmenovaný a jeho rodinní příslušníci nemohli svobodně vyznávat křesťanskou víru, během pohovoru navíc uvedl, že církev dělala do roku 2015 mnoho dobročinných akcí, spolupracovala také s obvodním policistou stran zjišťování adres problémových rodin, organizovala akce pro děti. Ani z takového sdělení nevyplývá žádné dlouhodobé cílené jednání vůči členům církve státními orgány, ani skutečnost, že by reálně věřící víru nemohli praktikovat. (…) V tomto ohledu je nutno pro úplnost dodat, že potíže žadatele spočívaly v opakovaném předvolání na policii v souvislosti s podáním vysvětlení na základě podání ženy ohledně údajného nátlaku přijmout křesťanskou víru, přičemž tato skutečnost neměla žádný reálný dopad do života žadatele a jeho rodiny, které by bylo možno jako pronásledování z azylově relevantních důvodů případně vyhodnotit. Vzhledem k faktu, že zákon v Kazachstánu zakazuje nucenou konverzi k náboženství, je podání vysvětlení žadatele na policii v souvislosti s podaným oznámením konvertitky (byť si mohla obsah své stížnosti údajně vymyslet pod tlakem manžela odlišného náboženského vyznání), zcela obvyklou praxí s ohledem na činnost policie, stejně tak jako podání vysvětlení pastora v souvislosti s činností některých osob týkajících se činnosti a praktik církve, popř. s vykradením církevního domu. (…) V řízení nebylo zjištěno žádné systematické, cílené, intenzivní a opakující se jednání, které by ve své povaze bylo možno vyhodnotit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.“ 24. Městský soud v Praze má tedy za to, že se žalovaný naplněním důvodů pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, konkrétně otázkou pronásledování z náboženských důvodů, dostatečně zabýval a své závěry řádně odůvodnil.

25. Jak plyne z tvrzení žalobce, po zrušení registrace jeho náboženské skupiny se začali s ostatními věřícími scházet nelegálně po různých domech. Dokud byla jeho církev registrovaná, účastnila se mnoha dobročinných akcí, spolupracovala s obvodním policistou při zjišťování adres problémových rodin, se kterými pak její zástupci hovořili, organizovala též akce pro děti. Po zrušení registrace se církev účastnila jen přípravy dárků na Vánoce a Velikonoce. S policií měl žalobce kontakty již v té době, předvolán byl několikrát, ptali se ho na činnost církve apod. Předvolání se však netýkala přímo jeho, podával vysvětlení, např. při stížnostech na jeho církev, po vykradení církevního domu. Nikdy však nebyl zadržen či trestně stíhán, se státními orgány neměl problémy.

26. Městský soud v Praze dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008 č. j. 5 Azs 66/2008-70 „Lze tedy shrnout, že státní orgány Kazachstánu jsou oprávněny zákonným způsobem vynucovat dodržování zákona o povinné registraci náboženských organizací (mj. domovními prohlídkami a výslechy) a trestat v souladu se zákonem jeho porušení (pokutami, příp. jinými zákonnými tresty). Přitom ne každé jednání kazašských státních orgánů při vynucování tohoto zákona, jež by bylo v evropském právním prostoru nepřípustné, dosahuje intenzity pronásledování či vážné újmy.“ Z citované judikatury tedy plyne, že státy mají možnost omezit svobodu projevů náboženství na svém území a mohou v souladu se zákonem vynucovat dodržování stanovených povinností a jejich porušení mohou trestat. Za důvod pro udělení mezinárodní ochrany by toto trestání mohlo být považováno až za situace, kdy by dosahovalo určité intenzity. Do popisovaného incidentu v roce 2016 nebyl žalobce trestně stíhán, na policii byl sice předvoláván, avšak nikoli pro své jednání. Jako pastor podával vysvětlení v případech týkajících se jeho církve, nikdy nebyl z ničeho obviněn. Z uvedeného tak dle názoru zdejšího soudu plyne, že žalobce nebyl v té době pro své náboženské vyznání vystaven takovému zájmu státních orgánů, které by bylo excesivní, nepřiměřené, nedosahovalo tak intenzity pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Městský soud v Praze dodává, že ze zpráv o zemi původu žalobce plyne, že představitelé neregistrovaných církví jsou pro porušování zákona trestáni, členové baptistických církví zpravidla peněžitými sankcemi či vězením v řádu několika dnů, např. z výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 15. 8. 2017 o svobodě vyznání za rok 2016 je zřejmé, že členové Rady baptistických církví dostali pokuty pro odmítání se zaregistrovat v souladu se zákonem a následně byli dva či tři dny vězněni za to, že pokuty neuhradili; podle nevládní organizace Forum 18 byli dne 17. 4. 2016 pokutováni tři členové Rady kongregací baptistických církví z důvodu vedení, účasti v neregistrované, pozastavené nebo zakázané náboženské skupině, dne 14. 10. 2016 byly pokutovány tři členky Evangelické baptistické církve Rodnik pro porušení pravidel o konání náboženských obřadů a setkání. Ani vzhledem k těmto informacím nelze mít za to, že by jednání kazašských státních orgánů při vynucování právních předpisů dosahovalo intenzity pronásledování či vážné újmy.

27. K předvoláním na policii, která by se týkala přímo žalobce, došlo až v roce 2016. Jeho potíže, kvůli kterým se nakonec rozhodl opustit svou vlast, začaly v létě 2016. V té době začala na shromáždění docházet jedna paní, která byla asi po dvou měsících pokřtěna. Poté náhle přestala setkání navštěvovat, objevila se až po nějakém čase a sdělila, že má velké problémy v rodině, že ji manžel zbil a zakázal jí k nim chodit. Na konci srpna 2016 byl žalobce napaden jejím manželem, šel do nemocnice a incident oznámil na policii. Žalobce upozornil na to, že při druhém výslechu byli policisté naladěni proti němu, zajímali se o jeho náboženskou skupinu a její činnost. Při třetím výslechu již byl žalobce obviněn z podněcování náboženského konfliktu. Následně se dozvěděl, že na něj ta žena, která byla pokřtěna, podala oznámení. V průběhu soudního řízení pak žalobce předložil rozhodnutí prokuratury ve městě Usť-Kamenogorsk ze dne 3. 9. 2018 o vyhlášení pátrání po podezřelém (obžalovaném). Z českého překladu tohoto rozhodnutí plyne, že v rámci trestního řízení č. 115-024-02 bylo zjištěno, že žalobce „se cestou nátlaku a vydírání občanky K. A. R. opakovaně pokusil obrátit ji k vyznávání jiného náboženství a učinit z ní člena církve RO CECHB „Iman Žoly“ (…) Z důvodu nezákonného vniknutí do cizí rodiny způsobil duševní a morální škodu, a také využil fyzické síly proti jejímu zákonnému manželovi K. S. M., který se pokoušel bránit jim v jejich schůzkách, při nichž byl její manžel nucen působit v sebeobraně. (…) …v období od roku 2013 do roku 2016, kdy obžalovaný pokračoval ve své činnosti o vtažení občanů cestou podvodu a vydírání do komunity RO CECHB „Iman Žoly“, jejíž působení v té době již bylo v rozporu se zákonem v souladu s rozhodnutím soudu SMES pro VKO, a cestou lži obracení je do jiného náboženství proti vůli samotných poškozených a jejich příbuzných, čímž porušil článek 174 TZ RK „Podnícení sociálního, národního, rodového, rasového, stavovského nebo náboženského sporu“. Dne 17. února 2017 bylo vydáno rozhodnutí o uznání T. M. A. vinným v tomto řízení.“ Dále žalobce doložil usnesení Městského soudu Usť-Kamenogorsk ze dne 19. listopadu 2018, kterým byla nařízena exekuce majetku v jeho vlastnictví v podobě nakládání s majetkem a užívání po dobu předběžného šetření, tedy do dne 22. 12. 2019. Také bylo soudu předloženo usnesení soudního vykonavatele o exekuci majetku ze dne 7. 12. 2018. Žalobce doplnil důkazy též o rozhodnutí Okresního soudu v Usť- Kamenogorsku ze dne 14. 2. 2019, kterým bylo vyhověno žádosti o výkon domovní prohlídky v místě bydliště žalobce, a protokol o domovní prohlídce ze dne 21. 2. 2019. Soud tedy nezpochybňuje, že je žalobce v Kazachstánu trestně stíhán a připomíná, že o svém obvinění z porušení čl. 174 kazašského trestního zákoníku hovořil žalobce již při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a při pohovoru, přičemž žalovaný se k vyšetřování trestního oznámení podaného na žalobce v napadeném rozhodnutí vyjádřil.

28. V případě žalobce však nebylo prokázáno, že by jednání státních orgánů vůči němu nabylo takové intenzity, že by se jednalo o pronásledování či vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Je třeba zdůraznit, že církev žalobce byla zlikvidována již v roce 2013, přesto mohl žalobce svou víru praktikovat až do roku 2016, aniž by byl on osobně předmětem zájmu policie či jiných státních orgánů. Dokonce se jeho církev až do roku 2015 účastnila přípravy dárků na Vánoce a Velikonoce. Před daným incidentem nebyl z ničeho obviňován, nebylo proti němu vedeno trestní stíhání, mohl pracovat, podnikat, mohl též cestovat. Vyšetřován byl až v souvislosti se ženou, která přijala jeho víru a byla pokřtěna, a následným konfliktem s jejím mužem a trestním oznámením, které podala na policii. Jak správně podotkl žalovaný, takovým oznámením se policie musela zabývat a za pronásledování ve smyslu zákona o azylu není možné považovat samotnou skutečnost, že žalobce byl několikrát předvolán na policii a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Městský soud v Praze v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 7 Azs 13/2013-47, ve kterém se uvádí: „Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem ministerstva, že hrozbu pronásledování nevytváří zahájení trestního stíhání v prostředí nedosahujícím běžné úrovně západních právních států. V rozsudku ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46, www.nssoud.cz, k tomu v souvislosti se situací na Ukrajině uvedl, že „(t)akový komfort v poskytování azylové ochrany je totiž nemyslitelný, neboť by v podstatě znamenal, že každému trestně stíhanému v zemích, kde úroveň ochrany lidských práv nedosahuje západních standardů, má být poskytnut azyl. Azyl je však, jak již opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud, institutem výjimečným, majícím chránit před pouze závažným porušováním lidských práv ze zákonem stanovených důvodů (k minimální intenzitě útrap, jež mohou být azylově relevantní, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, č. 1066/2007 Sb. NSS).“ A dále že „(h)rozba trestního stíhání či již zahájené stíhání tak může být sama o sobě azylově relevantní jen v omezeném okruhu případů, a to tehdy, když osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné. Dále tomu může být v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým standardům země původu. Např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto, aby zastrašilo, umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu nejsou k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy při vyšetřování, a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe orgánů trestní spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů.“ Žádné skutečnosti, které by vedly k označení trestního stíhání jako azylově relevantního, nebyly v daném případě zjištěny. Je třeba dodat, že poprvé byl žalobce na policii předvolán za účelem podání vysvětlení v případu jeho napadení manželem ženy, která na něj podala oznámení. Až následně byl předvoláván v souvislosti s daným trestním oznámením. Žalobce si nestěžoval, že by proti němu při výsleších bylo použito fyzické násilí, že by byl zadržován po delší dobu apod. Pouze konstatoval, že jednání policistů bylo arogantní, pohrdavé a ponižující, to však nemůže být považováno za jednání naplňující intenzitu pronásledování dle ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu. Zdejší soud tak má vzhledem k výše uvedenému za to, že zahájené trestní stíhání vůči žalobci není v daném případě důvodem pro udělení azylu dle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu.

29. Nebyly dány ani důvody pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu. Touto otázkou se žalovaný dostatečně zabýval na str. 4 napadeného rozhodnutí, nebylo zjištěno, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Městský soud v Praze se s hodnocením žalovaného ztotožňuje a plně na něj odkazuje.

30. Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

31. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2018 č. j. 6 Azs 6/2018-33: „Podle § 14 zákona o azylu lze azyl z humanitárních důvodů udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud připomíná, že citované ustanovení v sobě kombinuje neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, jehož výklad ze strany žalovaného podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu, a správní uvážení žalovaného odrážející skutečnost, že ani v případě hodném zvláštního zřetele není žalovaný povinen humanitární azyl udělit, bude-li respektovat příslušné mantinely pro svou diskreci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 72, č. 375/2004 Sb. NSS). V případě stěžovatele přitom žalovaný vůbec neshledal důvod hodný zvláštního zřetele, bez něhož je jeho správní vyloučení ohledně udělení humanitárního azylu vyloučeno. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ 32. Žalovaný se na str. 8 napadeného rozhodnutí vypořádal též s tím, zda byly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu. Uvedl, že žalobce je dospělou a ve svém rozhodování nezávislou osobou bez zdravotních či jiných závažných potíží, je práceschopný, schopný cestovat a kontaktovat úřady, měl a má možnost si v případě zájmu při splnění podmínek upravit svoje pobytové oprávnění. S ohledem na uvedené konstatoval, že nenalezl zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu. Městský soud v Praze považuje učiněné hodnocení za dostatečné, ve shodě s žalovaným pak má za to, že nebyl naplněn neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv.

33. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

34. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

35. Žalovaný se na str. 9-11 napadeného rozhodnutí zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Pokud jde o důvod pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu, dle informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 8. 2017 „Kazachstán – bezpečnostní a politická situace v zemi“ dodržoval Kazachstán od července roku 2003 moratorium na výkon trestu smrti. Podle kazašské ústavy je možné trest smrti udělit pouze za spáchání teroristického činu s oběťmi a za činy spáchané v době války.

36. Co se týče důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu, žalovaný se zabýval i touto otázkou. Uvedl, že žalobce nikdy neměl v zemi původu problémy se státními orgány, ze země odešel plánovaně a legální cestou. Neměl za to, že by žalobci hrozila vážná újma v souvislosti s podáním vysvětlení k napadení jeho osoby, s následným trestním oznámením ze strany ženy, která přijala jeho víru a byla jím pokřtěna, a vyšetřováním věci, příp. vedením soudního řízení. Neshledal, že by jednání policistů vůči žalobci bylo protiprávní a závažné, a to ať už v minulosti vzhledem k jeho postavení pastora, kdy byl předvoláván v souvislosti s činností jiných členů církve a stížnostmi některých občanů, či při postupu, pokud jde o fyzické napadení žalobce manželem ženy, která na něj podala trestní oznámení. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce byl aktivně policisty vyzván na základě údajů z nemocnice, kde byl ošetřen, k vyšetření záležitosti. Následně byl opakovaně předvolán v návaznosti na trestní oznámení, které proti němu podala žena, která konvertovala. Žalobcem vnímané potíže však podle názoru žalovaného neměly žádný reálný vážný dopad do života žalobce a jeho rodiny. Uzavřel, že probíhalo standardní vyšetřování na základě učiněného oznámení. Měl za to, že policie byla povinna takové oznámení prověřit. V řízení nebylo zjištěno žádné jednání, ze kterého by plynulo nebezpečí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Dále se vyjádřil k žalobcem předloženým dokladům a ke shromážděným informacím o Kazachstánu. Dodal, že případné slovní ústrky či excesy některých osob nelze považovat za reálně hrozící vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Vyjádřil se také k tomu, zda žalobci hrozí nebezpečí v souvislosti s tím, že v České republice podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 7. 2017 č. j. 107319/2017-LPTP „Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí“ neplyne, že by v této souvislosti mohl mít po návratu do vlasti potíže. Městský soud v Praze se s tímto hodnocením ztotožňuje, v řízení nebylo prokázáno, že by státní orgány či bezpečnostní složky postupovaly vůči žalobci excesivně. Žalobce osobně se stal předmětem zájmu policie až poté, co na něj bylo podáno trestní oznámení, které i podle názoru soudu bylo nutné prověřit. Při výsleších nebylo proti žalobci použito fyzického násilí, nebyl zadržován delší dobu, pouze subjektivně vnímal chování policistů jako arogantní, ponižující. Postup policistů při prověřování trestního oznámení podaného na žalobce podle názoru zdejšího soudu nedosáhl takové intenzity, aby bylo možné konstatovat, že by byly dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu.

37. K důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu žalovaný konstatoval, že v zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo v daném případě možné považovat za vážnou újmu. Žalovaný dále uvedl, že nebylo zjištěno, že by neudělením mezinárodní ochrany a vycestováním žalobce do země původu došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky, včetně respektování práva na soukromý a rodinný život (skutečnost, že na území České republiky pobývá sestra žalobce, nepovažoval za relevantní). Ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu tak nebyly dány. Městský soud v Praze považuje dané odůvodnění za dostatečné a přezkoumatelné, ztotožňuje se s ním a plně na něj odkazuje.

38. K námitkám žalobce uplatněným v žalobě ze dne 10. 9. 2018 („Napadené rozhodnutí je „nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení. Správní řízení je soubor pravidel, kterými se správní orgán při rozhodování musí řídit. Správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci. V rozporu s tímto celé řízení bylo jednostranné a neobjektivní. Žalovaný porušil svou povinnost postupovat řádným procesním postupem v souladu s právním řádem ČR, se zásadami a principy činnosti správních orgánů. Podle mého názoru Ministerstvo vnitra své rozhodnutí nedostatečně odůvodnilo a vyložilo zákon chybně.“) zdejší soud uvádí, že jsou příliš obecné, žalobce až v dalších svých podáních vylíčil, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a ozřejmil svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.

39. Pokud jde o námitku, že informace použité žalovaným nejsou aktuální a že měl být přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci, Městský soud v Praze uvádí, že žalovaný zjistil skutkový stav věci dostatečně, žalobci umožnil uvést a doložit všechny podstatné skutečnosti, provedl s ním pohovor, shromáždil dostatek podkladů vztahujících se k aktuální situaci v Kazachstánu. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 10. 3. 2017, žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 7. 2018. Ve správním spise se nachází aktuální zprávy o zemi původu žalobce, např. informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 7. 2017 č. j. 107319/2017-LPTP „Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí“ (tedy z doby cca 1 rok před vydáním napadeného rozhodnutí), výroční zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 15. 8. 2017 o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2016 (tedy z doby cca 11 měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí), výroční zpráva Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2018 o Kazachstánu (tedy z doby cca 6 měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí), informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 8. 2017 „Kazachstán – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ (tedy z doby cca 11 měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí). Shromážděné podklady tak pocházejí z doby blízké vydání napadeného rozhodnutí. Zdejší soud k tomu dále odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019 č. j. 6 Azs 82/2019-25, ve kterém se uvádí: „Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakované vyjádřil k povinnosti zajistit, aby při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu byly získávány přesné a aktuální informace z různých zdrojů, týkající se obecné situace v zemích původu žadatelů (viz rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Azs 310/2017 – 56, nebo ze dne 12. 7. 2018, č. j. 9 Azs 105/2018 – 42). Judikaturou tedy již byla řešena otázka aktuálnosti použitých informací o zemi původu. Konkrétní otázku, jak staré podklady (informace o zemi původu) lze považovat ještě za objektivní a aktuální, je třeba vždy posuzovat v závislosti na konkrétním případu, neboť jak správně konstatoval městský soud, zastaralost nelze posuzovat pouze na základě uplynutí času, ale je třeba ji posuzovat v závislosti na tom, zda nedošlo v mezidobí ke změně okolností.“ Žalobce namítal také to, že žalovaný o shromážděných podkladech hovoří pouze v obecné rovině, neuvádí, ze kterých pasáží a informací dovozuje svá tvrzení o situaci v Kazachstánu. K tomu soud poznamenává, že na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí žalovaný vyjmenoval, z jakých podkladů při svém rozhodování vycházel (na str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí pak tento výčet zopakoval), na str. 6 a 9-11 napadeného rozhodnutí pak konkrétněji uvedl, jaké závěry ze zpráv o situaci v Kazachstánu podle něj vyplývají. Daným námitkám žalobce tak zdejší soud nepřisvědčil.

40. Co se týče argumentace žalobce ohledně kvality demokracie v Kazachstánu, Městský soud v Praze zdůrazňuje, že nižší úroveň demokracie sama o sobě není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005 č. j. 3 Azs 303/2004-79).

41. Městský soud v Praze k námitce žalobce, že žalovaný nesprávně vyhodnotil, že žalobce ze své vlasti odjel plánovaně a že neprchal pod tlakem tíživých okolností, uvádí, že důvodem, proč se žalobce s rodinou rozhodli odcestovat z Kazachstánu, bylo obvinění žalobce z trestného činu poté, co na něj podala trestní oznámení žena, která navštěvovala jím pořádaná náboženská shromáždění a následně přijala křest. Při pohovoru dne 15. 3. 2017 k dotazu, čeho se konkrétně obává při návratu do vlasti, žalobce sdělil: „Zavřeli by mě tam. To vyšetřování už začalo a probíhá to. Bojím se, že by mě zavřeli do vězení podle toho nějakého zákona. Také se bojím tamních lidí, kdyby proti mně policie nezačala to řízení, odjeli bychom jen do jiné části Kazachstánu, takhle jsme ale museli vycestovat úplně.“ Zdejší soud tak souhlasí s žalobcem, že z okolností, za kterých žalobce se svou rodinou opustili svou vlast, nelze dovozovat, že by podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany byla účelová. Žalobce totiž opustil svou domovskou zemi v době, kdy probíhalo policejní vyšetřování jeho činnosti, resp. konfliktu mezi ním a manželem ženy, která se účastnila náboženských shromáždění konaných u něj doma a byla pokřtěna a následně podala na žalobce trestní oznámení. Skutečnost, že k opuštění země využil pozvání na svatbu své neteře, která se odehrála v Německu, neznamená, že by svým odchodem nereagoval na aktuální situaci popsanou výše. Toto dílčí nesprávné hodnocení učiněné žalovaným však Městský soud v Praze neshledal jako důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, na celkové vyhodnocení případu neměl tento nedostatek podstatný vliv.

42. K námitce, že žalovaný nesprávně uvedl, že žalobce není se svými souvěrci z baptistické církve v České republice v kontaktu, Městský soud v Praze podotýká, že takovou informaci v na str. 2 napadeného rozhodnutí nenalezl, naopak na str. 3 napadeného rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že obdržel písemné podání označené jako doporučení Sboru Bratské jednoty baptistů v Kladně, které vzal na vědomí jako snahu žalobce doložit své náboženské vyznání a aktivity na území České republiky.

43. Již výše se Městský soud v Praze dostatečně vyjádřil k příslušnosti žalobce ke křesťanské církvi, vypořádal se s kazašskou právní úpravou stanovující povinnost registrace církví a omezení vyplývající z nesplnění této povinnosti i s tresty hrozícími v souvislosti s činností v rámci neregistrované církve, k čemuž odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Dané skutečnosti podle názoru zdejšího soudu nejsou v posuzovaném případě azylově relevantním důvodem. Zvýšené nebezpečí pronásledování či zvýšená hrozba vážné újmy nevyplynula ani z postavení žalobce jako pastora. Soud opakuje, že až do incidentu v roce 2016 nebyl žalobce osobně předmětem zájmu státních orgánů, předvoláván byl v souvislosti se stížnostmi třetích osob na činnost církve, v souvislosti s vykradením církevního domu, nikdy v minulosti nebyl zadržen ani trestně stíhán. Mohl pracovat, podnikat, cestovat. Do roku 2015 se jeho církev dokonce účastnila příprav dárků na Velikonoce a na Vánoce. Nelze tedy shledat, že by došlo k naplnění důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany.

44. Pokud jde o námitku žalobce, že se nejednalo o jednorázové napadení, ale že byl stejným mužem napaden dvakrát, zdejší soud poznamenává, že násilí ze strany soukromých osob nepředstavuje pronásledování ve smyslu zákona o azylu. K tomu Městský soud v Praze odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016 č. j. 4 Azs 142/2016-41: „Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu u soukromých osob jako původců pronásledování však musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování, aby mohlo být takové pronásledování ze strany soukromých osob přičitatelné státu a tím azylově relevantní. V souvislosti s prvním napadením žalobce v srpnu 2016 byl žalobce předvolán na policii za účelem prověření tohoto napadení. Patrně po podání trestního oznámení na žalobce ženou, jejíž manžel žalobce napadl a která přijala jeho víru a křest, se však policisté zaměřili na prověřování tohoto oznámení. Soud nemá z obsahu správního ani soudního spisu (zejména vzhledem k tomu, že žalobce před daným incidentem neměl se státními orgány žádné potíže) za to, že by v daném případě mohlo být konstatováno, že šlo o plánovanou provokaci ze strany státních orgánů. Je toho názoru, že podaným trestním oznámením byla policie povinna se zabývat a prověřit ho. V souvislosti s trestním stíháním žalobce a doloženými dokumenty, které o něm svědčí, zdejší soud dále odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014 č. j. 9 Azs 117/2014-93, ze kterého vyplývá: „Žalovaný nemá pravomoc posoudit účelovost trestního stíhání, protože k tomu jsou kompetentní orgány činné v trestním řízení v zemi původu.“ 45. Zdejší soud uzavírá, že v případě žalobce neshledal naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zabýval skutečnostmi, jež v průběhu správního řízení vyšly najevo, jakož i tvrzeními žalobce. Při posouzení všech těchto skutečností došel soud k závěru, že správní orgán nikterak nepochybil ani během provádění správního řízení ani při vydání napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (ust. § 3 správního řádu. Žalovaný rovněž dostatečně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (ust. § 68 odst. 3 správního řádu). Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu.

46. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

47. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.