č. j. 14 A 174/2018-38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci žalobkyně: Mgr. M. A. zastoupena advokátem JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D. sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy sídlem Karmelitská 529/5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2018, č. j. MSMT-19598/2018-2, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 20. 6. 2018, č. j. MSMT- 19598/2018-2, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Mgr. Filipa Rigela, Ph.D., advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „žalovaný“) zamítlo její odvolání proti usnesení Univerzity Karlovy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 2. 2018, č. j. UKRUK-276/17/Ha, kterým správní orgán I. stupně zastavil řízení o žádosti žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace.

2. Ze správního spisu k dané věci vyplynulo, že žalobkyně požádala dne 25. 1. 2017 správní orgán I. stupně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace dle § 89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“), které získala na zahraniční vysoké škole s názvem „Karl – Marx – Universität Leipzig“, kde jí byl přiznán zahraniční akademický titul „Diplomgermanist“.

3. K žádosti přiložila nostrifikační doložku č. j. 7826/1983 vydanou správním orgánem I. stupně dne 27. 9. 1983, v níž jí byla nostrifikována platnost diplomu o získání vysokoškolského vzdělání v oboru „moderní filologie (německý jazyk – literatura)“. Žalobkyně uvedla, že byť jí byl diplom již v minulosti nostrifikován, na univerzitě v Lipsku studovala rovněž učitelství jazyka německého a anglického a v současné době by potřebovala mít tento obor uveden v nostrifikaci.

4. Správní orgán I. stupně vyhodnotil podání žalobkyně jako žádost o obnovu řízení a s ohledem na její opožděnost ji rozhodnutím ze dne 2. 2. 2017, č. j. UKRUK/1651/17/Ha, zamítl dle § 100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 5. 2018, MSMT-14828/2017-1, zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť dle jeho názoru žalobkyně podala samostatnou žádost o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace dle § 89 a § 90 zákona o vysokých školách, nikoliv žádost o obnovu řízení. Zároveň zavázal správní orgán I. stupně, aby důkladněji prošetřil skutkový stav, zejména zda žalobkyně studovala dva samostatné studijní programy „německá filologie“ a „učitelství jazyka německého a anglického“, či naopak jeden obor nebo dvouobor, jejichž výstupem by byl pouze jeden diplom. Pokud žalobkyně získala pouze jeden diplom, který jí již byl nostrifikován, bylo by na místě řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté.

5. V následujícím řízení správní orgán I. stupně dvakrát vyzval žalobkyni k doplnění žádosti, načež žalobkyně doložila diplom o absolvování Univerzity Karla Marxe v Lipsku, vysvědčení o ukončení studia, žádost o zahájení diplomového řízení, pedagogické hodnocení, závěrečné hodnocení včetně sdělení oprávněnosti výkonu učitelského povolání ze dne 22. 7. 1981 a potvrzení týkající se změny příjmení. Usnesením ze dne 26. 2. 2018 správní orgán I. stupně řízení zastavil dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu pro neodstranění podstatných vad žádosti. Žalobkyně proti usnesení brojila včas podaným odvoláním.

6. Žalovaný napadeným rozhodnutím usnesení správního orgánu I. stupně zrušil a řízení dle § 90 odst. 4 ve spojení s § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavil. Důvodem pro zastavení řízení byla existence překážky věci rozhodnuté, neboť žádosti žalobkyně bylo již v minulosti vyhověno a diplom jí byl nostrifikován.

II. Obsah žaloby

7. Žalobkyně v žalobě nejprve upozorňuje na formální vady napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný ve výrokové části odkazuje na „§ 87 odst. 1 písm. l) a § 90 odst. 4 správního řádu“, ovšem § 87 odst. 1 písm. l) se ve správním řádu nenachází. Poukaz na § 90 odst. 4 správního řádu rovněž není dostatečný, neboť se jedná o ustanovení odkazující povahy a je vždy třeba specifikovat konkrétní důvod zastavení řízení dle § 66 správního řádu. Tato skutečnost nadto neplyne ani z obsahu napadeného rozhodnutí, neboť není zřejmé, zda bylo řízení zastaveno dle § 66 odst. 1 písm. b) nebo e) správního řádu. Konečně pak žalovaný nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 71 správního řádu.

8. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zásadou dobré víry, legitimního očekávání a hospodárnosti, neboť v prvním rozhodnutí o odvolání žalovaný považoval za rozhodné posoudit, o uznání kterého oboru žalobkyně žádala, v napadeném rozhodnutí však bez dalšího prohlásil věc za právně nepřípustnou. V mezidobí však nedošlo k žádné skutkové změně, žalovaný proto mohl řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté již napoprvé.

9. Žalobkyně je přesvědčena, že v řešené věci nebyly splněny předpoklady pro zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté. Předmět řízení o žádosti vymezuje žadatel, žalobkyně žádala o uznání učitelství německého a anglického jazyka a tento předmět vyčerpán nebyl. Přitom ani negativní rozhodnutí nebrání správnímu orgánu vydat rozhodnutí nové, tím spíše tedy nezakládá překážku věci rozhodnuté, pokud se žalovaný žádostí nezabýval. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014-108, ovšem v dané věci se soud zabýval otázkou litispendence a výslovně uvedl, že překážku věci rozhodnuté zakládá až kladné rozhodnutí o žádosti.

10. Nad rámec předmětu žaloby žalobkyně uvádí, že její žádosti mělo být vyhověno a upozorňuje na závazky, které pro Českou republiku vyplývají z Lisabonské úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, publ. pod č. 60/2000 Sb. m. s. (dále jen „Lisabonská úmluva o uznávání kvalifikací“). Dle čl. VI.1 smluvní strana „uzná vysokoškolské kvalifikace přiznané v jiné Straně, ledaže by mohl být prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací“. V pochybnostech tedy má být rozhodnuto ve prospěch uznání a opačný postup může být odůvodněn pouze podstatným rozdílem srovnávaných kvalifikací. Žalobkyně upozorňuje, že k žádosti doložila mj. vysvědčení o ukončení vysokoškolského studia, dle něhož se jedna zkouška týkala metodiky-učitelství němčiny jako cizího jazyka, dále žádost o zahájení diplomního řízení, podle kterého se studium týkalo učitelství, a konečně závěrečné hodnocení, které obsahovalo dokumenty o tom, že studium zahrnovalo předměty a praxe zaměřené na pedagogiku. Z uvedeného vyplývá, že studium žalobkyně bylo zaměřeno na učitelství a dle doložených dokumentů je žalobkyně oprávněna učit.

11. Žalobkyně obdržela diplom v době, kdy titul „diplomgermanist“ dostávali všichni, ať již vystudovali učitelství, německou lingvistiku, tlumočnictví či překladatelství. Ani názvy oborů v tehdejší době nemusejí odpovídat dnešním názvům, proto je rozhodující zejména obsah daného oboru a jeho zaměření.

12. Žalobkyně žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že v dané věci byla dána překážka věci rozhodnuté, neboť žalobkyně již jednou o nostrifikaci diplomu žádala a bylo jí vyhověno. Předmět řízení je totožný, neboť při jeho vymezení nezáleží na vůli žalobkyně, jak vyplývá z § 89 odst. 3 a § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách. Dle těchto ustanovení je předmětem uznání zahraniční vysokoškolská kvalifikace, takže řízení zahájené žádostí ze dne 25. 1. 2017 se shoduje s předmětem řízení vedeným v roce 1983. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 153/2014-108 je případný, neboť z něj vyplývá, že zahraniční vzdělání lze uznat pouze jednou. Úvahy žalobkyně by nadto vedly k absurdním závěrům, neboť žadatel by mohl v průběhu života řetězit žádosti a žádat o uznání téhož vzdělání na další a další obory.

14. Tuto skutečnost žalovaný osvětlil již v prvním rozhodnutí o odvolání, kde rovněž uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno, zda žalobkyně již v roce 1983 požádala o uznání oboru učitelství. Pokud by tomu tak bylo a tato žádost by byla v tomto rozsahu zamítnuta, nejednalo by se o překážku věci rozhodnuté. V rámci dalšího řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně studovala i obor „učitelství jazyka německého a anglického“, tudíž žalovaný zastavil řízení správně v souladu s § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Ze stejných důvodů žalovaný neporušil zásadu předvídatelnosti a hospodárnosti, neboť správní orgán I. stupně byl povinen zjistit v navazujícím řízení dostatečně skutkový stav. Formální pochybení napadeného rozhodnutí nemohou způsobit jeho nezákonnost.

15. Žalovaný žádá, aby soud žalobu zamítl.

16. V replice ze dne 28. 11. 2018 žalobkyně dodává, že předmět řízení není definován ex lege, ale v souladu s dispoziční zásadou ho vymezuje žadatel. Žalobkyně předmět vytyčila jednoznačně, přičemž o uznání oboru učitelství nikdy nebylo meritorně rozhodnuto. Ustanovení § 89 odst. 3 zákona o vysokých školách určuje pouze optiku přezkumu ze strany správního orgánu. Žádost byla nadto podána v režimu zákona o vysokých školách a dřívější nostrifikace probíhala podle dřívějšího zákona č. 39/1980 Sb., který umožňoval uznat pouze diplom, nikoliv vzdělání. Žalobkyně souhlasí, že vzdělání lze uznat pouze jednou, ovšem to se v jejím případě nikdy nestalo. Rovněž jí není zřejmé, na základě čeho dospěl žalovaný k závěru, že nebylo prokázáno, že žalobkyně studovala obor učitelství. Tato skutečnost nebyla v řízení nikdy zkoumána, neboť řízení bylo zastaveno z procesních důvodů.

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

17. Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání postupem podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť účastníci takový postup soudu akceptovali.

18. Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

19. Dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu „řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná“.

20. Dle § 48 odst. 2 správního řádu „přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou“.

21. Dle § 89 odst. 3 zákona o vysokých školách „veřejná vysoká škola vydá osvědčení na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací“.

22. Dle § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách „podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. V případě potřeby se připojí úředně ověřený překlad těchto dokladů“.

23. Jádrem sporu v posuzované věci je otázka, zda byla dána překážka věci rozhodnuté v řízení o žádosti, kterou žalobkyně požadovala uznat své vysokoškolské vzdělání v oboru učitelství jazyka německého a anglického.

24. Soud nejprve připomíná, že překážka věci rozhodnuté brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednána znovu. Ve správním řízení je toto obecné pravidlo konkrétně vyjádřeno v § 48 odst. 2 správního řádu, který umožňuje přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. V řešené věci je nepochybné, že byla zachována totožnost osoby – žalobkyně, sporná je však otázka, zda žalobkyně žádala o přiznání téhož práva z téhož důvodu, tedy zda se jednalo o totožný předmět řízení.

25. Řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace dle § 89 a násl. zákona o vysokých školách je řízením striktně návrhovým, je ho tedy možno zahájit výhradně na žádost. Dle § 45 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 správního řádu je žadatel povinen specifikovat, co žádá a čeho se domáhá; uvedené povinnosti však zároveň odpovídá právo žadatele vymezit předmět řízení, který může v souladu s dispoziční zásadou zúžit, případně za stanovených podmínek i rozšířit. Správní orgán je povinen takto definovaný předmět řízení respektovat a plně o něm rozhodnout (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 6 Ads 13/2013-66).

26. V řešeném případě žalobkyně v žádosti ze dne 25. 1. 2017 výslovně uvedla, že byť jí byl získaný diplom již nostrifikován, „potřebuje mít v nostrifikační doložce uvedeno i učitelství jazyka německého a anglického“. Z žádosti tedy jednoznačně plyne, že žalobkyně žádala o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace ve vztahu k oboru „učitelství anglického a německého jazyka“, které získala svým studiem na univerzitě v Lipsku. Žalobkyně tedy definovala předmět řízení tak, že žádala o přiznání práva mít uznán i obor učitelství anglického a německého jazyka, přičemž toto právo jí v minulosti přiznáno nebylo (žalobkyni byl uznán pouze obor moderní filologie). Za důvod pro přiznání tohoto práva pak žalobkyně označila skutečnost, že na univerzitě v Lipsku studovala i předměty, kterými získala příslušné pedagogické vzdělání, což vyplývá ze získaného diplomu a dalších přiložených dokladů. Dle soudu je tedy nesporné, že o takto vymezené žádosti správní orgán I. stupně v minulosti nerozhodl.

27. Dále je třeba zdůraznit, že pro posouzení existence překážky věci pravomocně rozhodnuté není určující, že žalobkyně formálně žádala o uznání téhož diplomu. Žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí uvedl, že nyní vedené řízení je shodné s řízením vedeným v roce 1983 co do svého předmětu, kterým je diplom – zahraniční vysokoškolská kvalifikace. Ve stejném smyslu se na str. 3 rozhodnutí o prvním odvolání podává, že pro posouzení překážky věci rozhodnuté je určující, zda žalobkyně studovala dva samostatné obory, jejichž výsledkem by byly dva diplomy či naopak jeden obor završený vydáním jednoho diplomu. Lze tedy shrnout, že žalovaný za kritérium totožnosti předmětu řízení považuje to, zda je žadateli uznáván totožný diplom. S tímto názorem však nelze souhlasit.

28. Ze znění § 89 odst. 3 zákona o vysokých školách mj. vyplývá, že veřejná vysoká škola vydává osvědčení na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací. Úroveň znalostí se přitom podle § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách posuzuje podle diplomu či vysvědčení vydaného zahraniční vysokou školou, dále podle dodatku k diplomu a doplňujících informací o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. S ohledem na citovaná ustanovení je nepochybné, že diplom jakožto potvrzení o dosažení zahraniční kvalifikace je pouze podkladem pro posouzení žádosti, zatímco jejím předmětem je uznání dosaženého vzdělání. Zahraniční vysokoškolské vzdělání je tedy třeba posuzovat podle svého obsahu (náplně) tak, aby byl žadateli v České republice uznán ekvivalentní obor (případně obory), který nejvíce odpovídá rozsahu znalostí a dovedností osvědčených zahraniční vysokoškolskou kvalifikací. Přitom je nepodstatné, zda jsou obory v zahraničí a v České republice koncipovány odlišně, takže se jejich náplň zcela nepřekrývá. Je totiž jistě myslitelné, aby bylo totéž vzdělání v České republice dosaženo v rámci jednoho oboru a v zahraničí v rámci více oborů a naopak. Na základě jednoho zahraničního diplomu tedy může být žadateli uznáno vzdělání studované na českých vysokých školách v rámci dvouoboru či více oborů.

29. Tomu odpovídá i smysl právní úpravy § 89 a násl. zákona o vysokých školách, která svým obsahem navazuje na Lisabonskou úmluvu o uznávání kvalifikací, neboť jak z uvedené mezinárodní úmluvy, tak z předmětné vnitrostátní úpravy je zřejmé, že jejich účelem je umožnit absolventu zahraniční vysoké školy uznání jeho vzdělání a kvalifikace v České republice tak, aby mu toto zahraniční vzdělání umožnilo stejný přístup k zaměstnání jako tomu, kdo obdobné vzdělání získal v České republice.

30. V řešeném případě byla žalobkyni nostrifikační doložkou č. j. 7826/1983 uznána platnost diplomu o získání vysokoškolského vzdělání v oboru „moderní filologie (německý jazyk – literatura)“. Žádostí ze dne 25. 1. 2017 žalobkyně požádala o uznání svého vzdělání jako obor „učitelství jazyka německého a anglického“. Žalobkyně tedy v souladu se svým dispozičním oprávněním vymezila předmět řízení, o tomto předmětu v minulosti dosud nebylo rozhodnuto, a proto nebylo na místě řízení zastavit pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.

31. Pro úplnost soud dodává, že nikterak nezpochybňuje závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014-108, dle nichž vzdělání lze uznat pouze jednou a pozitivní rozhodnutí o žádosti zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. V projednávané věci však vzdělání v oboru učitelství jazyka německého a anglického žalobkyni nikdy nebylo uznáno a předmět řízení tedy nebyl vyčerpán. Za nepřípadný je rovněž třeba označit argument žalovaného, dle něhož by v tomto smyslu bylo možné v průběhu mnoha let řetězit žádosti o uznání téhož vzdělání, a to s ohledem na ekonomické či jiné zájmy žadatele. Předně soud podotýká, že s ohledem na účel vzájemného uznávání zahraničních vzdělání, kterým je mj. zajištění rovného přístupu k zaměstnání, lze považovat uvedený motiv žádosti za zcela legitimní. Především však platí, že zahraniční vzdělání není možné uznávat za jakýkoliv obor, ale pouze za ten obor či obory, které podle svého obsahu odpovídají dosaženému vzdělání. Pokud žadatel příslušné vzdělání nezíská, nemá ani právo na jeho uznání a jeho žádost je na místě zamítnout.

32. Vzhledem k tomu, že v řešené věci byly shledány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, soud se již nezabýval vytýkanými formálními nedostatky tohoto rozhodnutí (nepřesnou citací právních ustanovení ve výroku), neboť by byl takový přezkum nadbytečný. Ohledně porušení zásady hospodárnosti a legitimního očekávání soud uvádí následující. Žalobkyně cituje ve svých podáních větu ze strany 3 prvního rozhodnutí o odvolání, dle níž by rozhodnutí o oboru moderní filologie nepředstavovalo překážku věci pravomocně rozhodnuté pro obor učitelství jazyka německého a anglického a tato žádost by mohla být věcně přezkoumána. Soud však v této části dává zapravdu žalovanému, že uvedená věta je částečně vytržena ze svého kontextu, neboť z rozhodnutí se jasně podává, že překážka věci rozhodnuté by nebyla dána pouze tehdy, pokud by žalobkyně studovala dva obory zakončené vydáním dvou diplomů. Z toho důvodu žalovaný zavázal správní orgán I. stupně, aby podrobněji zjistil skutkový stav ohledně studia žalobkyně.

33. Dle soudu je tedy do určité míry pochopitelné, z jakého důvodu žalovaný řízení o žádosti nezastavil již při posuzování prvního odvolání, přesto však považuje za nutné uvést, že žalobkyně svou vůli dosáhnout uznání svého pedagogického vzdělání na základě téhož diplomu dostatečně srozumitelně projevila již v žádosti ze dne 25. 1. 2017 a následně v odvolání ze dne 28. 2. 2017. Zejména uvedla, že jí v roce 1983 již byla vystavena nostrifikační doložka k diplomu získanému studiem v Lipsku, a to pro obor na filozofické fakultě (německá filologie), ovšem v současné době by potřebovala mít své vzdělání uznáno taktéž jako pedagogický obor. Přitom odkázala na svůj diplom a další podklady, dle nichž při studiu absolvovala rovněž pedagogické předměty. S ohledem na právě řečené by bylo dle soudu jistě hospodárnější, pokud by žalovaný překážku věci rozhodnuté posoudil již při svém prvním rozhodování, případně si vyžádal dodatečné vyjádření žalobkyně. Tato vada by ale sama o sobě nevedla ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť v jejím důsledku nebylo zasaženo do veřejných subjektivních práv žalobkyně (srov. § 2 a § 65 s. ř. s.). Je ovšem nepochybné, že daný postup přispěl k průtahům v řízení a podstatnému oddálení výsledku řízení.

34. K návrhu žalobkyně, aby soud obiter dictum přezkoumal žádost z věcného hlediska, soud nejprve obecně uvádí, že s ohledem na zásadu subsidiarity soudního přezkumu není oprávněn nahrazovat prostředky ochrany subjektivních práv, které se nacházejí uvnitř veřejné správy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004-65). Je tedy nejprve na správních orgánech, aby posoudily žádost žalobkyně, a soud je v souladu se svou zákonem vymezenou kompetencí oprávněn toliko přezkoumat zákonnost jejich postupu. Soud ostatně ani nedisponuje potřebnými podklady pro řádné posouzení žádosti, neboť nemá informace o obsahu oborů vyučovaných na českých vysokých školách. Proto pouze v obecné rovině připomíná, že při posuzování uznání vzdělání je třeba přihlížet primárně k obsahu daného oboru a jeho zaměření a respektovat rovněž základní zásady týkající se hodnocení kvalifikací ve smyslu části III a VI Lisabonské úmluvy o uznávání kvalifikací.

V. Závěr

35. Žalobkyně se svými námitkami tedy uspěla; městský soud proto zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s. a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika) po 3100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a), d), § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů (3 x 300 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 2 142 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy žalobci náleží (3 000 + 9 300 + 900 + 2 142 =) 15 342 Kč.