č. j. 14 A 197/2018 – 80

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla ve věci žalobkyně: Střední odborná škola sociální, o. p. s., IČ: 26190508 sídlem Glowackého 549/7, Praha 8 zastoupena advokátkou Zuzanou Candigliota sídlem Burešova 615/6, Brno proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 31. 7. 2018, č. j. MSMT-20792/2018, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 31. 7. 2018, č. j. MSMT-20792/2018, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 519,60 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Zuzany Candiglioty, zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým byl zčásti změněn a jinak zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 14. 5. 2018, č. j. MSMT-21203/2017-15, kterým bylo rozhodnuto o výmazu střední školy, jejíž činnost vykonává žalobkyně, z rejstříku škol a školských zařízení. Rozhodnutím ministra byla pouze změněna účinnost rozhodnutí z původního „s účinností od 1. 7. 2018“ na „s účinností od 30. 9. 2018“.

2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti.

3. Žalobkyně vykonávala činnost střední školy v souladu se zápisem do rejstříku škol a školských zařízení. Škola poskytovala vzdělávání od 1. 9. 1996, nejvyšší povolený počet žáků zapsaný v rejstříku škol a školských zařízení je 90 žáků.

4. V termínu 4. 4. 2017 - 7. 4. 2017 Česká školní inspekce (dále též „Inspekce“) vykonala u žalobkyně inspekční činnost, při níž byly zjištěny závažné nedostatky.

5. Dle protokolu o kontrole ze dne 16. 5. 2017, č. j. ČŠIA-978/17-A (dále jen „kontrolní protokol“), bylo zjištěno porušení § 81 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), neboť ve školním roce 2015/2016 ředitelka školy žákům nestanovila termín pro přípravu na konání maturitní zkoušky v délce pěti vyučovacích dnů. Dále bylo zjištěno porušení § 16 odst. 2 písm. g) školského zákona, protože i přesto, že blíže specifikované žákyni bylo doporučeno vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu za podpory asistenta pedagoga, tak škola ve výuce podporu asistenta pedagoga nezajistila.

6. Inspekční zpráva ze dne 16. 5. 2017, č. j. ČŠIA-977/17-A (dále jen „inspekční zpráva“), k hodnocení vývoje mj. konstatovala, že počet žáků denní formy vzdělávání oboru Sociální činnost je dlouhodobě nízký, že denní forma nástavbového studia oboru Zdravotnický asistent nebyla realizována a že od roku 2013 se snižuje úspěšnost žáků ve společné části maturitní zkoušky. Mezi slabé stránky školy zařadila: nízký počet žáků školy v denní formě vzdělávání, nejsou vytvořeny koncepční cíle školy týkající se zlepšení výsledků vzdělávání, nedostatečná efektivita kontrolní a hospitační činnosti, nejsou analyzovány příčiny neúspěšnosti žáků u maturitní zkoušky, hrubá neúspěšnost žáků ve společné části maturitní zkoušky je vysoká, nízký podíl odborně kvalifikovaných pedagogů především ve výuce předmětů společné části maturitní zkoušky, nerealizované další vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti forem a metod výuky, materiálně-technické vybavení školy nevytváří vhodné podmínky pro realizaci školních vzdělávacích programů, nevhodná organizace vzdělávání v dvouhodinových blocích nevytváří vhodné podmínky pro efektivní vzdělávací proces, není využita diferenciace a individualizace výuky, formy a metody výuky jsou málo efektivní, neúčinné poradenské služby školy, nejsou nastavena účinná opatření pro snížení absence a rizika školní neúspěšnosti, málo účinný systém přijímání uchazečů ke vzdělávání, jsou přijímáni všichni uchazeči bez ohledu na míru studijních předpokladů, vysoký počet neklasifikovaných žáků. Na základě těchto závěrů Inspekce vyřkla doporučení pro zlepšení činnosti školy, mj. na základě komplexní analýzy stanovit reálné postupy pro zlepšení výsledků ve společné části maturitní zkoušky, posílit další vzdělávání pedagogických pracovníků v metodicko-didaktické oblasti výuky, efektivně hodnotit kvalitu vzdělávání zejména v předmětech společné části maturitní zkoušky se zaměřením na účinnost používaných výukových metod a forem vzdělávání a naplňování školního vzdělávacího programu, důsledně zohledňovat studijní předpoklady žáků při rozhodování o přijetí ke vzdělávání (nejen při prvním kole přijímacího řízení), zlepšit materiálně-technické vybavení školy, zajistit vhodné pomůcky, vybavit učebny didaktickou technikou, zvýšit diferenciaci učiva vzhledem k rozdílné úrovni znalostí a dovedností žáků především ve výuce cizích jazyků a matematice, zefektivnit činnost v oblasti prevence sociálně patologických jevů, eliminovat projevy záškoláctví, přijmout účinná motivační opatření ke snížení absence žáků ve výuce, zvýšit požadavky na žáky v průběhu vzdělávání a nároky na jejich klasifikaci, aby objektivně odrážela dosaženou úroveň požadovaných znalostí a dovedností žáků, či nepřijímat uchazeče do denní formy oboru vzdělání Sociální činnost vzhledem k dlouhodobě nízké efektivitě poskytovaného vzdělávání a podprůměrným výsledkům vzdělávání, zvážit podání návrhu na výmaz tohoto oboru.

7. Na tuto inspekční zprávu žalobkyně reagovala přípisem Inspekci ze dne 19. 6. 2017, v němž uvedla, že ve své další činnosti se bude škola dle možností snažit zajistit doporučení z inspekční zprávy pro zlepšení činnosti školy. Škola také zváží zařazení a žádost o zápis jiného studijního oboru, o který by byl ze strany žáků denního studia větší zájem, čímž by se změnil poměr mezi stavem žáků denního a dálkového studia a zlepšila finanční situace školy, která by umožnila zlepšit materiálně-technické vybavení školy. Pro školní rok 2017/2018 budou také realizovány změny v pedagogickém sboru s cílem zvýšit podíl odborně kvalifikovaných pedagogů, kteří budou zvyšovat účinnost zvolených forem a metod výuky zejména využitím aktivizačních metod. Pravidelně se pak bude vyhodnocovat plnění doporučení pro zlepšení činnosti školy z uvedené inspekční zprávy.

8. Dne 31. 7. 2017 podal ústřední školní inspektor dle § 175 odst. 2 školského zákona návrh na výmaz předmětné školy z rejstříku škol a školských zařízení. V odůvodnění tohoto návrhu byly zopakovány nedostatky zjištěné v rámci inspekčního šetření, které byly následně zaznamenány v kontrolním protokolu a inspekční zprávě, přičemž tyto závažné nedostatky byly zjištěny již při předchozí inspekční činnosti (viz inspekční zpráva ze dne 16. 12. 2014, č. j. ČŠIA- 2058/14-A).

9. Dne 1. 8. 2017 bylo zahájeno řízení o výmazu školy z rejstříku škol a školských zařízení.

10. V průběhu řízení si správní orgán I. stupně obstaral od Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání data o úspěšnosti žáků předmětné školy u maturitní zkoušky. Z těchto dat vyplynulo, že hrubá neúspěšnost (tedy poměr mezi žáky přihlášenými k maturitní zkoušce a těmi, kteří maturitní zkoušku nekonali nebo u ní neuspěli) u prvomaturantů činila v roce 2013 57,1 % (ze 14 přihlášených žáků u společné části maturitní zkoušky uspělo 6 žáků), v roce 2014 činila hrubá neúspěšnost 58,8 % (ze 34 přihlášených žáků u společné části maturitní zkoušky uspělo 14 žáků), v roce 2015 činila hrubá neúspěšnost 75 % (z 16 přihlášených žáků u společné části maturitní zkoušky uspěli 4 žáci), v roce 2016 činila hrubá neúspěšnost 91,7 % (z 24 přihlášených žáků u společné části maturitní zkoušky uspěli 2 žáci) a v roce 2017 činila hrubá neúspěšnost 76 % (z 25 přihlášených žáků u společné části maturitní zkoušky uspělo 6 žáků).

11. Shora označeným rozhodnutím ministerstvo rozhodlo o výmazu školy z rejstříku škol.

12. V odůvodnění nejprve uvedlo, že porušení § 81 odst. 7 a § 16 odst. 2 písm. g) školského zákona představuje nedostatečný důvod pro výmaz předmětné školy z rejstříku škol a školských zařízení, neboť se nejedná o závažné či opakované porušení právních předpisů souvisejících s poskytováním vzdělávání a školských služeb dle § 150 odst. 1 písm. d) školského zákona. Dále se tedy ministerstvo soustředilo na shromáždění dostatečných podkladů pro posouzení možné aplikace § 150 odst. 1 písm. c) školského zákona. K tomu ministerstvo uvedlo, že Inspekce nezjistila, že by střední škola poskytovala vzdělávání v rozporu se vzdělávacími programy uvedenými v § 3 školského zákona, takže bylo rozhodné objasnit, zda střední škola poskytuje vzdělávání v souladu se zásadami a cíli uvedenými v § 2 školského zákona. Do úvahy přitom připadalo porušení § 2 odst. 1 písm. g) a § 2 odst. 2 písm. b) školského zákona.

13. K § 2 odst. 2 písm. b) školského zákona ministerstvo s přihlédnutím k cílům středoškolského vzdělávání a podstatě maturitní zkoušky konstatovalo, že způsobem ukončení vzdělávání ve vzdělávacích programech v oborech vzdělání, které střední škola nabízí, je složení maturitní zkoušky, přičemž pokud žák nesloží maturitní zkoušku, nebyl u tohoto žáka naplněn obecný cíl vzdělávání uvedený v § 2 odst. 2 písm. b) školského zákona. Při posuzování, zda v konkrétním případě dochází k nenaplňování cílů vzdělávání danou školou, je tedy potřeba zohlednit rozsah neúspěšnosti žáků školy a její dlouhodobý vývoj, protože tato objektivní kritéria vypovídají o systémovém selhání školy. Závažným nedostatkem v činnosti školy bude extrémní míra neúspěšnosti žáků školy u maturitní zkoušky. Pro potřeby správního řízení o výmazu školy je přitom dostatečné prokázání extrémní míry neúspěšnosti žáků dané střední školy u maturitní zkoušky a prokázání dlouhodobého trendu této neúspěšnosti, protože právě naplnění těchto kritérií představuje naplnění § 150 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 2 odst. 2 písm. b) školského zákona, kdy zjišťování příčin neúspěšnosti v rámci správního řízení o výmazu nejenže postrádá smysl (takové odůvodnění by nemohlo být zpětnou vazbou pro danou školu, která by byla vymazána), ale jednalo by se i o porušení zásady procesní ekonomie. Konkrétní příčiny selhání školy jsou předmětem inspekční činnosti Inspekce. Ministerstvo dále konstatovalo, že Inspekce sama nedisponuje účinným nástrojem k řešení zjištěných závažných nedostatků v činnosti soukromých škol a školských zařízení. Jediným prostředkem, kterým Inspekce disponuje, je možnost ústředního školního inspektora v případě zjištění nečinnosti školy nebo školského zařízení nebo zjištění závažných nedostatků v činnosti školy nebo školského zařízení podat návrh na výmaz školy, školského zařízení nebo oboru vzdělání ze školského rejstříku.

14. Ministerstvo na základě výše uvedeného vyšlo z tvrzení Inspekce a dat poskytnutých Centrem pro zjišťování výsledků vzdělávání (viz výše) a shledalo, že neúspěšnost žáků školy je extrémní, když za celou dobu konání společné části maturitní zkoušky vždy přesáhla 50 %. Na základě toho konstatovalo, že na škole nedochází k naplňování obecných cílů vzdělávání, zejména pak cíle upraveného v § 2 odst. 2 písm. b) školského zákona. K otázce dlouhodobosti rozporu činnosti školy s obecnými cíli vzdělávání ministerstvo uvedlo, že neúspěšnost žáků do roku 2016 rostla až na 92 % a v posledním evidovaném roce konání maturitních zkoušek přetrvávala velmi vysoká hrubá neúspěšnost ve výši 76 %. Nadto škola byla prokazatelně upozorněna na fakt, že neplní cíle vzdělávání spočívajícího v získání vzdělání, již v rámci inspekční zprávy z roku 2014. Ministerstvo dodalo, že úspěšnost žáků dané školy je plně v kompetenci ředitele této školy (například již při výběru uchazečů ke vzdělávání), což střední školy odlišuje například od škol základních.

15. K argumentům žalobkyně ministerstvo uvedlo, že důvodem rozhodnutí o výmazu školy není nadbytečnost absolventů, ale fakt, že předmětná škola téměř žádné absolventy negeneruje. Stejně tak skutečnost, že se na dané škole vzdělávají žáci s různými zdravotními, sociálními a studijními problémy, není relevantní (podpora žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je zajišťována podpůrnými opatřeními). Předmětem zkoumání ministerstva nebyla vzdělávací nabídka obdobných oborů vzdělání jiných škol, protože tato skutečnost nemá vztah k důvodům, pro které ministerstvo rozhodlo o výmazu školy, a ze stejného důvodu se ministerstvo nezabývalo ani výší dotace poskytované škole. Plán školy požádat v budoucnu o zápis učebního oboru kategorie E, který bude korespondovat s cíli a vizí školy, pak nemůže mít dopad na posuzování stávající situace, kdy má škola zapsané pouze maturitní obory. Konečně dle ministerstva výmazem školy nemůže být zasaženo do ústavních a lidských práv stávajících žáků školy, protože školský zákon stanoví povinnost právnické osobě, která vykonává činnost škol, popřípadě jejímu zřizovateli, dojde-li k výmazu školy, zajistit žákům školy možnost pokračovat ve vzdělávání ve stejném nebo obdobném oboru vzdělání.

16. K rozkladu žalobkyně ministr rozhodnutí ministerstva ve věci samé potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ministerstvo se danou věcí řádně zabývalo a své úvahy náležitě rozvedlo v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž toto posouzení je srozumitelné a na zjištěný skutkový stav přiléhavé, neboť i dle ministra škola dlouhodobě neposkytovala vzdělávání v souladu se zásadami a cíli uvedenými v § 2 školského zákona. Ministr rovněž neshledal žádné vady při vedení tohoto řízení, zejména byla zachována všechna procesní práva účastníka řízení.

17. K rozkladovým námitkám ministr uvedl, že námitka podjatosti není ničím podložena a není odůvodněna. Dále konstatoval, že osobní názor žalobkyně na vhodnost stávajícího modelu maturitní zkoušky není relevantní pro skutečnost, že u žáků dané střední školy byla dlouhodobě vysoká míra neúspěšnosti u společné části maturitní zkoušky. Skutečnost, že se Inspekce při své činnosti zaměřila pouze na určitou oblast, pak není podstatná; důležité jsou zejména výsledky takto zaměřené činnosti. K námitce, že žalobkyně nebyla Inspekcí ani v jednom z dokumentů upozorněna, že by mohl být podán návrh na výmaz celé střední školy, ministr uvedl, že Inspekce upozorňovala žalobkyni na pochybení opakovaně (nejméně od roku 2014), takže si mohla být vědoma hrozby, že by ústřední školní inspektor mohl podat návrh na výmaz střední školy. Nadto samotné podání návrhu nutně neznamená, že k výmazu skutečně dojde, protože o tom rozhoduje až ministerstvo. Ministr závěrem odmítl, že by se jednalo o nespravedlivé správní řízení s tím, že žádosti žalobkyně „o prominutí tvrdosti zákona“ nelze vyhovět, protože odstranění tvrdosti zákona musí být právním předpisem výslovně umožněno; školský zákon však tento institut v daném případě nezná.

II. Obsah žaloby

18. Žalobkyně namítá, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručená práva, konkrétně právo zřizovat jiné než státní školy a vyučovat na nich za zákonem stanovených podmínek dle čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina) a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost za zákonem stanovených podmínek dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí také zasahují do práva žáků školy na vzdělání dle čl. 33 odst. 1 Listiny a dle čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobkyně je dále přesvědčena o tom, že rozhodnutí o výmazu jsou založena na politicky a ideologicky motivovaném „boji“ proti soukromým školám, že důvody pro výmaz jsou ve skutečnosti jen záminky a že rozhodnutí jsou nezákonná a nepřiměřená z hlediska ústavně zaručených práv školy i žáků.

19. Žalobkyně namítá, že v projednávané věci nebyl naplněn požadavek na předvídatelnost zákona, neboť škola nemohla předvídat a už vůbec ne s dostatečnou přesností, za jakých okolností naplní zákonné podmínky pro výmaz, v tomto případě podmínku, že „neposkytuje vzdělávání v souladu se zásadami a cíli uvedenými v § 2“. Je totiž nemožné s dostatečnou přesností předvídat, za jakých okolností škola poruší: 1) zásadu hodnocení výsledků vzdělávání vzhledem k dosahování cílů vzdělávání stanovených zákonem a vzdělávacími programy a 2) zásadu získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání. Právní úprava by byla předvídatelná, pokud by bylo zákonem například stanoveno, že v případě hrubé neúspěšnosti žáků u společné maturitní zkoušky přesahující 70 % po tři po sobě jdoucí roky je naplněn zákonný důvod pro výmaz školy z rejstříku. Současná právní úprava ale takovou kvalitu zákona nenaplňuje a výmaz školy na základě zcela obecného ustanovení o zásadách je v tomto případě rozporný s principem materiálního právního státu. Vzniká otázka, na základě čeho správní orgány vyhodnotily, jaká je přijatelná a jaká už je nepřijatelná neúspěšnost žáků. Žalobkyně tedy zpochybňuje jak kvalitu zákona, tak jeho výklad a aplikaci v daném případě.

20. Žalobkyně se dále dovolává (s odkazem na porušení shora uvedených práv) testu proporcionality. První bod testu proporcionality – vhodnost – je dle žalobkyně naplněn, neboť výmaz školy, která není dle názoru ministerstva nebo jeho inspekčních orgánů kvalitní, je způsobilý dosáhnout určitého účelu (cíle). Přesto upozorňuje, že výmazem školy dojde k tomu, že někteří žáci, kteří měli možnost se vzdělávat na této škole, se nebudou vzdělávat vůbec, ať už více či méně kvalitně. Kritérium potřebnosti není dle žalobkyně splněno, neboť mírnějším prostředkem k zajištění kvality vzdělávání či efektivního vynakládání veřejných prostředků do školství je před výmazem, a tím před úplnou likvidací školy, financování školství a vyplácení dotací, kdy stát může nastavit tento systém tak, aby se vyplácení dotací odvíjelo alespoň částečně od úspěšnosti žáků školy. Dalším mírnějším prostředkem by rovněž bylo jasné a předvídatelné stanovení nedostatků a požadavek na jejich konkrétní nápravu v určité lhůtě a v případě nesplnění by teprve mohl následovat výmaz, což však v daném případě nenastalo. I v případě použití testu racionality namísto testu proporcionality je pak žalobkyně přesvědčena, že zásah do práv neobstojí, neboť jde o svévolné omezení základního práva, které sleduje případný legitimní cíl nerozumnými prostředky.

21. Žalobkyně dále rozporuje tvrzení, že výmazem školy nemůže být zasaženo do ústavních nebo lidských práv stávajících žáků školy, protože i kdyby žák změnil školu, tak vynucenou změnou nepochybně jeho práva zasažena jsou. Podle žalobkyně je nepřiměřeným a protiprávním postupem státu, pokud dojde k výmazu školy bez zjištění názoru žáků a rodičů, byť jejich názor nemůže být v řízení zcela závazný.

22. Dle žalobkyně je chybou hodnotit úroveň vzdělání pouze z hlediska úspěšnosti žáků u maturitní zkoušky, nýbrž je potřeba hodnotit také výsledky žáků z odborných předmětů, spokojenost žáků a rodičů se školou a jejím individuálním přístupem (malé skupiny žáků, lepší kontakt s rodiči atd.), či to, že do této školy směřují především žáci s různými zdravotními, sociálními a studijními problémy, kteří ve veřejném školství kvůli absenci individuálního přístupu, velkému počtu žáků apod. neuspějí, ale na této škole mají aspoň nějakou šanci uspět a získat středoškolské vzdělání s maturitou. Navíc i u žáků, kterým se nepodaří maturitní zkoušku složit, nelze hovořit o tom, že vzdělávání pro ně nemělo žádný smysl, protože i bez zkoušky nabyli určité znalosti a vědomosti. Žalobkyně též namítá, že statistika použitá ministerstvem vykazuje pouze žáky, kteří složí všechny dílčí zkoušky v prvním termínu po absolvování studia, nezohledňuje však to, že část žáků uspěje na další pokus, že někteří žáci nezvládnou celou zkoušku najednou ze zdravotních důvodů či z důvodu různých poruch učení apod. Správní orgány se tedy pečlivě nevypořádaly se skutečnými výsledky žáků školy u společné části maturitní zkoušky, ale také přesvědčivě neodůvodnily, jaká míra neúspěšnosti je již porušením zásad vzdělávání a jaká míra je ještě přípustná.

23. Žalobkyně rovněž poukazuje na preferenci státního školství, kterou považuje až za „ideologickou“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny, kdy celá řada veřejných škol, která nemá lepší úspěšnost žáků nebo kvalitu vzdělání, hrozbě výmazu nečelí. I zde žalobkyně poukazuje na překvapivý a nestandardní postup ministerstva. Dle žalobkyně tak byl zákon zneužit ke zcela jiným účelům, politicko-ideologickým, nebo došlo ke svévolnému a šikanóznímu postupu.

24. Závěrem žalobkyně dává podnět k podání návrhu Ústavnímu soudu ke zrušení § 150 odst. 1 písm. c) školského zákona, neboť ho považuje za rozporný s čl. 4 Listiny i s ústavně zaručeným právem školy na podnikání a na zřizování jiných než státních škol. Nadto se jedná o velmi obecné a nepředvídatelné ustanovení umožňující výmaz školy z rejstříku.

25. Žalobkyně žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

26. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že z čl. 33 odst. 3 Listiny mimo jiné vyplývá, že vyučovat na školách jiných než státních lze jen za podmínek stanovených zákonem, tj. školským zákonem. V případě, že škola postupuje v rozporu se základními zásadami a cíli vzdělávání stanovenými v § 2 školského zákona, zakládá tímto zákonný důvod podle § 150 odst. 1 písm. c) školského zákona pro výmaz školy z rejstříku škol a školských zařízení. Výmaz školy z tohoto důvodu je tudíž zcela legitimní, v souladu s právními předpisy, tedy i Listinou a Úmluvou. Výmaz ze školského rejstříku z důvodu vyplývajícího z úpravy školského zákona nezasahuje ani do práva na vzdělání konkrétních osob garantovaného Listinou, neboť § 150 odst. 3 školského zákona na tuto situaci pamatuje. Navíc z Listiny a ani z jiného právního předpisu nevyplývá právo jednotlivce vzdělávat se na konkrétně určené škole.

27. Žalovaný se ohrazuje proti žalobním tvrzením, že rozhodnutí o výmazu školy, jejíž činnost vykonává žalobkyně, z rejstříku škol a školských zařízení, je založeno na politicky a ideologicky motivovaném „boji“ proti soukromým školám. Žalovaný jakožto správní orgán může činit pouze to, co mu zákon ukládá, přičemž dle školského zákona musí každá škola mimo jiné poskytovat vzdělávání v souladu se zásadami a cíli uvedenými v § 2 citovaného zákona; pokud postupuje v rozporu s tímto ustanovení, zakládá důvod pro její výmaz z rejstříku škol a školských zařízení dle § 150 odst. 1 písm. c) školského zákona.

28. Dle žalovaného pak nejsou dány důvody pro zahájení řízení před Ústavním soudem.

29. Žalovaný žádá, aby soud žalobu zamítl.

IV. Argumentace při jednání

30. Při jednání žalobkyně setrvala na své předchozí argumentaci. Zdůraznila, že žáci žalobkyně mají specifické vzdělávací potřeby, které žalovaný ve svém rozhodování nikterak nezohlednil, naopak svým rozhodnutím jim odebral alespoň určitou šanci na úspěšné složení maturitní zkoušky. V této souvislosti poukázala také na individuální přístup k žákům. Podotkla, že jí nemůže být přičtena k tíži neúspěšnost žáků u maturitní zkoušky. Zopakovala též, že zásah do práv žalobkyně nebyl přiměřený, kdy nebyla vzata v potaz též možnost změny financování. Žalobkyně navrhla napadené rozhodnutí zrušit.

31. Žalovaný při jednání zdůraznil, že statistika úspěšnosti žáků žalobkyně u maturitní zkoušky vypovídá o dlouhodobém trendu v úrovni poskytovaného vzdělání. Připomněl, že v případě žalobkyně jde o středoškolský obor s maturitou, a proto je statistika úspěšnosti u maturitní zkoušky relevantní. K údajným specifickým vzdělávacím potřebám žáků podotkl, že ty mohou využívat různá podpůrná opatření, pokud však nejsou schopni složit maturitní zkoušku, může to být přičteno k tíži žalobkyně. Zopakoval, že žalobkyně mohla úroveň žáků zohlednit již v rámci přijímacího řízení. Připomněl, že vzdělání je veřejnou službou, čemuž musí též odpovídat kvalita poskytované výuky, přičemž v daném případě statistiky dokládají, že výuka na škole žalobkyně je neefektivní. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

32. Při jednání soud provedl dokazování statistikou hrubé a čisté neúspěšnosti maturantů žalobkyně pro jednotlivé termíny maturitní zkoušky v jednotlivých letech, které si vyžádal od žalovaného (data zahrnují společnou a profilovou část maturitní zkoušky). Žalobkyně k předložené statistice podotkla, že v posledních termínech maturitní zkoušky lze vysledovat zřetelný nárůst úspěšnosti; naopak neúspěšnost v letech 2016 a 2017 pokládá za pouhý výkyv. XXXXXX Čistá Podzimní neúspěšnost neúspěšnost zkušební období Přihlášeni Konali Neuspěli Uspěli Nekonali (%) (%) Vysvětlivky: hrubá neúspěšnost označuje „podíl žáků, kteří neuspěli nebo nekonali zkoušku ku počtu všech přihlášených“; čistá neúspěšnost označuje „podíl žáků, kteří neuspěli ku počtu všech, kteří zkoušku konali“; kategorii „nekonali“ tvoří žáci, kteří „nekonali alespoň jednu povinnou zkoušku a byli z ní řádně omluveni; v drtivé většině případů se jedná o žáky, kteří neuzavřeli poslední ročník SŠ a nebyli k MZ vůbec připuštěni.“ V. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 33. Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

34. Podle § 150 odst. 1 písm. c) školského zákona orgán, který vede rejstřík škol a školských zařízení, provede výmaz školy nebo školského zařízení z rejstříku škol a školských zařízení, jestliže škola nebo školské zařízení neposkytuje vzdělávání v souladu se zásadami a cíli uvedenými v § 2 nebo vzdělávacími programy uvedenými v § 3.

35. Podle § 2 odst. 1 písm. g) školského zákona vzdělávání je založeno na zásadách hodnocení výsledků vzdělávání vzhledem k dosahování cílů vzdělávání stanovených tímto zákonem a vzdělávacími programy.

36. Podle § 2 odst. 2 písm. b) školského zákona obecnými cíli vzdělávání jsou zejména získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání.

37. Podle § 175 odst. 2 školského zákona v případě zjištění nečinnosti školy nebo školského zařízení nebo zjištění závažných nedostatků v činnosti školy nebo školského zařízení může ústřední školní inspektor předložit orgánu, který vede školský rejstřík, návrh na výmaz školy, školského zařízení nebo oboru vzdělání ze školského rejstříku.

I. Pozice nestátních škol – právo soukromých škol poskytovat vzdělání

38. Soud předně zdůrazňuje důležitost práva na vzdělání zakotveného v čl. 33 odst. 1 Listiny, neboť moderní společnosti jsou založeny na náležitém vzdělání jejich členů a vzdělání je zároveň základní hodnotou každého jedince.

39. Součástí práva na vzdělání je též právo vzdělávat, které je v čl. 33 odst. 3 výslovně vztaženo rovněž k nestátním školám: „Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.“ Právo zřizovat a provozovat soukromé školy vyplývá rovněž z ústavně zaručeného práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny (provozování soukromé školy může být pojímáno jako podnikatelská činnost). Právo zřizovat a provozovat nestátní školy a na druhé straně povinnost státu strpět fungování těchto škol je nezbytným důsledkem otevřeného charakteru vzdělávání v demokratické pluralitní společnosti ve smyslu „práva na alternativu“, tedy možnosti rodičů dětí (či studentů samotných) zvolit si takový vzdělávací ústav, který bude nejvíce odpovídat jejich představám. Proto z čl. 33 odst. 3 Listiny lze dovodit též právo být vzděláván na nestátní škole.

40. Oprávnění provozovat nestátní školy, tedy jakési „prosté právo provozu“, lze přitom považovat za bezpodmínečné a přímo aplikovatelné jádro třetího odstavce čl. 33 Listiny. Proto by porušení podstaty práva na zřizování nestátních škol představovaly kupříkladu situace, kdy by stát buď zřizování nestátních škol vůbec na daném stupni školní soustavy neumožňoval, anebo formálně umožňoval, v realitě však znemožňoval jakékoliv nestátní škole rozumně fungovat třeba až naprosto svévolným akreditačním řízením nebo následným šikanózním dozorem, tedy jakousi správní praxí negující samotný obsah práva (viz též Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 684 – 685).

41. Uvedené však neznamená, že by stát neměl jakoukoli možnost ingerovat do činnosti nestátní školy. Jak vyplývá ze samotného znění citovaného čl. 33 odst. 3 Listiny, realizace práva zřizovat a provozovat nestátní školy je, stejně jako celý čl. 33 Listiny, omezena mezemi zákonů, které toto ustanovení provádí (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1508/09). Proto je vhodné hovořit spíše o právu na vzdělání za podmínek stanovených zákonem. Jakkoliv lze tedy právo na vzdělání vnímat relativně široce, domáhat se jej lze pouze v mezích zákonů, které jej provádějí, což se vztahuje též k právu vzdělávat, respektive právu nestátních škol na poskytování vzdělávání.

42. Zároveň platí, že postavení soukromé a veřejné školy je obdobné, což představuje jeden z důsledků citovaného čl. 33 odst. 3 Listiny. Toto postavení je však nezbytné vztáhnout též k povinnostem, které na školy a jejich fungování či způsob vzdělávání kladou právní předpisy. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2011, čj. 1 As 53/2011-109, publ. pod č. 2437/2011 Sb. NSS, „školský zákon je postaven na jednotné úpravě poskytování vzdělávání v zásadě bez ohledu na zřizovatele školy či školského zařízení. Školský zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by školy či školská zařízení zřízená některými typy zřizovatelů vyjímalo z působnosti části či celého školského zákona, nebo které by těmto subjektům umožňovalo přijmout odchylnou úpravu. Pouze v případech, kdy je nezbytné jednotlivé typy zřizovatelů od sebe odlišit, činí tak školský zákon výslovně (srov. např. § 15 odst. 1, 2, § 47 odst. 1, § 113a odst. 2, § 113c odst. 2, § 123 § 130, § 160 – § 163 apod.). S přihlédnutím k tomu, že normy práva veřejného, mezi něž úprava školského zákona patří, jsou kogentními normami, je třeba učinit závěr, že jiné školy než státní musí tyto normy respektovat a nemohou se od nich smluvně odchýlit, neumožňuje-li školský zákon výslovně jiný postup.“ 43. Dále soud opakuje, že zákonná úprava (jakož i její aplikace na konkrétní případ) nemůže být svévolná a ničím neomezená. Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 1/08 (body 103 až 105) stanovil, že při ústavní kontrole zákonné úpravy práv vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny (mezi něž patří též právo dle čl. 33 Listiny) je podstatné, zda se jedná o zásah do minimálního standardu (esenciálního obsahu) takového práva. Pokud „zákon svým obsahem zasahuje do samotného esenciálního obsahu základního práva, měl by přijít na řadu test proporcionality, který by mimo jiné zhodnotil, zda zásah do esenciálního obsahu práva je odůvodněn naprostou výjimečností aktuální situace, která by takový zásah ospravedlňovala“. Pokud se zákon esenciálního obsahu základního práva nedotýká, následuje „posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl; tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv, a konečně zvážení otázky, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší.“ 44. Z judikatury Ústavního soudu lze však také dovodit, že u práva dle čl. 26 odst. 1 Listiny Ústavní soud častěji aplikuje test proporcionality a nikoliv zdrženlivý přístup jako u jiných hospodářských a sociálních práv skrze právě zmíněný test racionality. Ústavní soud test proporcionality aplikuje v případech, kdy subjektům práva je zcela znemožněno podnikání v dané oblasti či přístup k danému zaměstnání. Takto Ústavní soud postupoval nejen při abstraktní kontrole norem (viz např. Pl. ÚS 38/04, Pl. ÚS 35/08), ale i při přezkumu individuálních ústavních stížností (viz např. III.ÚS 253/04, II. ÚS 348/04, II. ÚS 377/04, IV. ÚS 2427/12). V nálezu II. ÚS 443/16 v kontextu práva na svobodný přístup k povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny pro tento postup Ústavní soud uvedl tři argumenty. Za prvé, toto právo chápe spíše než sociální právo jako jednu z tzv. liberálních svobod; za druhé se jedná o negativní závazek; a za třetí je toto právo chráněno také evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

45. Z uvedeného vyplývá, že při zásahu do práv nestátní školy zakotvených čl. 33 odst. 3 Listiny a čl. 26 odst. 1 Listiny je povinností státních orgánů přihlížet ke skutečnosti, že fungování těchto škol vychází z ústavněprávního základu, přičemž nesmí postupovat bez zřetele k podstatě uvedených práv, tedy práva nestátní školy poskytovat vzdělání a podnikat. Uvedené platí obzvláště za situace, kdy ministerstvo přistupuje k výmazu školy z rejstříku škol a školských zařízení, tedy de facto k jejímu zrušení, neboť si lze těžko představit závažnější zásah do uvedeného práva. Razantnosti uvedeného zásahu si byl ostatně vědom i zákonodárce, který upravil specifický postup tohoto správního řízení: závažnost zjištěných pochybností nejprve musí zhodnotit ústřední školní inspektor při posouzení důvodnosti podání návrhu na výmaz školy z rejstříku a následně též ministerstvo (případně ministr) při konečném rozhodnutí o výmazu, přičemž tato hodnocení jsou na sobě nezávislá.

II. Povinnost školy poskytovat kvalitní vzdělání, právo na studium určité kvality

46. Jak již bylo řečeno, rovněž nestátní školy musí respektovat povinnosti, jež jsou na ně kladeny právními předpisy, především pak školským zákonem. V tomto ohledu soukromé školy vystupují v duálním postavení, kdy na jedné straně vystupují jako osoby soukromého práva, kterým svědčí právo činit vše, co není zákonem zakázáno, a nebýt nucen činit nic, co zákon neukládá, ale také jako vykonavatelé (nositelé) veřejné moci, pro něž platí, že ji mohou uplatňovat jen v případech a způsoby, který stanoví zákon.

47. Zároveň platí, že poskytování vzdělání je veřejnou službou (viz § 2 odst. 3 školského zákona), jejímž odrazem je vymezení zákonných povinností zřizovatele v oblasti zajišťování vzdělávání a školských služeb, přičemž stát musí mít zájem na veřejnoprávní regulaci poskytování tohoto veřejného statku. Tato skutečnost svědčí o zvláštním charakteru činnosti škol a školských zařízení a vyplývá z vnímání vzdělání jako jednoho z veřejných statků garantovaných Listinou základních práv a svobod (viz čl. 33 odst. 1 Listiny, dle něhož má každý právo na vzdělání). V případě středních škol tyto vystupují jako státem autorizované privilegované subjekty, které poskytují vzdělání a rozvíjejí vědomosti, dovednosti, schopnosti, postoje a hodnoty získané v základním vzdělávání důležité pro osobní rozvoj jedince a vytvářejí předpoklady pro plnoprávný osobní a občanský život, samostatné získávání informací a celoživotní učení, pokračování v navazujícím vzdělávání a přípravu pro výkon povolání nebo pracovní činnosti (viz § 57 odst. 1 školského zákona). Jestliže tedy chce určitý subjekt (soukromý i veřejnoprávní) střední vzdělávání jako veřejnou službu poskytovat, musí tak činit v souladu s tímto cílem a potažmo se školským zákonem.

48. Mezi základní zákonné povinnosti přitom dle soudu jednoznačně náleží také poskytování vzdělání v náležité kvalitě. Nelze totiž nikterak rozporovat, že pouze poskytování kvalitního vzdělání může vést k naplnění úhelného kamene této veřejné služby. Vzdělávání nemůže být cílem samo o sobě, nýbrž musí vést ke zvyšování vzdělanostní úrovně jednotlivých členů společnosti. Pouze tak bude naplněn předpoklad, že vzdělávání obohacuje nejenom vzdělávaného jednice, ale také společnost jako celek.

49. Uvedenému odpovídá také normativní ustanovení § 2 odst. 2 školského zákona, dle něhož jsou obecnými cíli vzdělávání zejména rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života (písm. a) a získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání (písm. b). Uvedené dle soudu platí ve zvýšené míře v případě poskytování středoškolského vzdělání, neboť v rámci něj studenti významně pokračují ve svém osobním rozvoji a připravují se na svůj další profesní život. Za účelem naplnění těchto cílů vzdělávání § 1 odst. 1 písm. g) školského zákona stanoví, že vzdělávání je založeno na zásadě hodnocení výsledků vzdělávání vzhledem k dosahování cílů vzdělávání stanovených tímto zákonem a vzdělávacími programy. Z uvedené zásady vyplývá též legální požadavek na to, aby právnická osoba vykonávající činnost školy zajistila, že účastníci vzdělávání budou vzděláváni za účelem naplnění cílů vzdělávání daných rámcovým vzdělávacím programem, kterému současně musejí odpovídat i obsah a požadavky kladené na ně při závěrečné zkoušce (viz Rigel, F. a kol.: Školský zákon. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 27).

50. Stát pak dle školského zákona vystupuje jako garant úrovně vzdělání, a to bez ohledu na typ zřizovatele, kdy školský zákon dává státním orgánům (především Inspekci a ministerstvu) spektrum možností při kontrole úrovně vzdělávání. Takto podle § 174 odst. 2 školského zákona Inspekce ve školách a školských zařízeních v rámci inspekční činnosti mj. zjišťuje a hodnotí podmínky, průběh a výsledky vzdělávání, a to podle příslušných školních vzdělávacích programů a akreditovaných vzdělávacích programů a dále podmínky a průběh poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Navázání kontroly škol na úroveň poskytovaného vzdělání pak jednoznačně vyplývá též z § 174 odst. 8 školského zákona, podle něhož při hodnocení podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání a školských služeb vychází Inspekce ze zásad a cílů vzdělávání stanovených tímto zákonem, přičemž základním kritériem hodnocení je zejména účinnost podpory rozvoje osobnosti dítěte, žáka a studenta a dosahování cílů vzdělávání ze strany škol a školských zařízení.

III. Restrikce škol poskytujících nekvalitní vzdělání

51. Povinností Inspekce vyplývající ze shora citovaných ustanovení školského zákona zároveň je, aby v případě zjištění zásadních nedostatků na tyto nedostatky upozornila. Výstupem inspekční činnosti pro jednotlivé školy je dle § 174 odst. 9 školského zákona inspekční zpráva, jejíž náležitosti stanoví § 174 odst. 10 školského zákona, nebo protokol o kontrole, jehož náležitosti rozvádí § 12 kontrolního řádu. V těchto dokumentech Inspekce hodnotí činnost předmětné školy (včetně úrovně poskytovaného vzdělávání) a upozorňuje na zjištěné nedostatky.

52. Zároveň je nutno poznamenat, že Inspekce má omezené možnosti pro nápravu zjištěných nedostatků, neboť tato náprava je svěřena především školám samotným, resp. jejich zřizovatelům. Takto má dle § 175 odst. 1 věta první školského zákona osoba, u níž byla provedena inspekční činnost, povinnost přijmout opatření k odstranění zjištěných nedostatků bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě stanovené Inspekcí. V souladu s § 164 odst. 1 písm. d) školského zákona přijímá opatření na základě inspekční činnosti ředitel školy nebo školského zařízení. Podobně pak také zřizovatel na základě výsledků inspekční činnosti přijímá bez zbytečného odkladu opatření ve školách a školských zařízeních, které zřizuje (viz § 175 odst. 1 věta druhá školského zákona).

53. Restriktivní oprávnění Inspekce lze nalézt pouze v § 175 odst. 2 školského zákona a § 182a odst. 1 písm. c) školského zákona. Dle druhého citovaného ustanovení se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jako osoba odpovědná za přijetí nebo splnění opatření k odstranění nedostatků zjištěných při inspekční činnosti podle § 174 odst. 2 písm. b), c) a d) ve lhůtě stanovené Českou školní inspekcí tato opatření nepřijme nebo je nesplní, přičemž dle § 182a odst. 4 tento přestupek projednává a pokutu za něj vybírá a vymáhá Inspekce. Tímto přestupkem však může být postižena pouze konkrétní fyzická osoba, která nesplnila opatření nápravě, byť za to byla zodpovědná, a proto je faktický odpad na působení školy, u níž byly zjištěny závažné nedostatky, velmi omezený (zároveň pro úplnost soud dodává, že i s ohledem na odlišný „subjekt“, jež je postihován, uložení pokuty nebrání postupu podle § 175 odst. 2; shodně viz Rigel, F. Školský zákon: komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 786).

54. V případě zjištění nečinnosti školy nebo školského zařízení nebo zjištění závažných nedostatků v činnosti školy nebo školského zařízení pak může ústřední školní inspektor předložit orgánu, který vede školský rejstřík, návrh na výmaz školy, školského zařízení nebo oboru vzdělání z e školského rejstříku (§ 175 odst. 2 školského zákona). Podání tohoto návrhu příslušnému orgánu však automaticky neznamená, že k tomuto výmazu následně skutečně dojde. V rámci správního řízení je povinností orgánu, který vede rejstřík škol a školských zařízení, zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz § 3 správního řádu), a v rámci správního uvážení rozhodnout, zda je podle jeho názoru dán některý z důvodů pro výmaz školy, školského zařízení nebo jednotlivého oboru vzdělání z rejstříku škol a školských zařízení ve smyslu § 150 odst. 1 školského zákona.

55. Tímto závažným nedostatkem může být dle soudu, jak vyplývá ze shora řečeného, také neposkytování řádné úrovně vzdělávání. A v případě střední školy poskytující střední vzdělání s maturitní zkouškou může být indikativním ukazatelem neposkytování řádného vzdělávání též flagrantní neúspěšnost žáků při absolvování maturitní zkoušky. Účelem maturitní zkoušky dle § 73 školského zákona je ověřit, jak žáci dosáhli cílů vzdělávání stanovených rámcovým a školním vzdělávacím programem v příslušném oboru vzdělání, zejména ověřit úroveň klíčových vědomostí a dovedností žáka, které jsou důležité pro jeho další vzdělávání nebo výkon povolání nebo odborných činností. Pokud žáci určité střední školy zjevně nejsou schopni tento účel maturitní zkoušky (resp. celého předchozího středního vzdělání) naplnit, je přirozenou otázkou, zda daná škola poskytuje alespoň minimální úroveň vzdělání, která je po střední škole poskytující střední vzdělání s maturitní zkouškou vyžadována. Takováto škola totiž musí být schopna své studenty alespoň v základní míře připravit k maturitní zkoušce tak, aby ji byli schopni absolvovat, a pokud se tomu tak neděje, selhává ve svém hlavním účelu, tj. poskytnutí středního vzdělání s maturitní zkouškou. A za této situace nemůže být ani na straně státu, který je garantem poskytované úrovně vzdělání, zájem na tom, aby dotčená škola mohla nadále vzdělání poskytovat. Zde ostatně nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že i v případě soukromých škol stát na jejich činnost finančně přispívá v souladu se zákonem č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poskytování dotací soukromým školám“). Proto by ve své podstatě dotování školy, která zjevně není schopna dostát svému účelu, představovalo nehospodárné nakládání s finančními prostředky, což také nemůže být v zájmu státu (viz také dále).

56. Zároveň však soud podotýká, že byť neúspěšnost žáků určité střední školy u maturitní zkoušky představuje jakýsi lakmusový papírek poskytované úrovně vzdělání, mělo by ministerstvo při rozhodování o výmazu školy z rejstříku škol přihlédnout též k dalším okolnostem poskytovaného vzdělávání. Jakkoli totiž výsledná čísla o neúspěšnosti žáků dané školy u maturitní zkoušky mohou svědčit o nenaplňování základního cíle vzdělávání, tak poskytovaná úroveň vzdělání by měla být hodnocena v širších souvislostech. Takto by ministerstvo mělo především přihlédnout k hodnocení výuky a vzdělávacích programů, které zpracovává Inspekce v rámci jí vedených šetření, jakož i k opatřením, které škola přijala za účelem napravení vytýkaných pochybení a k jejich účinnosti. Dle soudu se totiž podává, že o neadekvátní úrovni vzdělávání může mnohdy více vypovídat průběh a okolnosti poskytovaného vzdělání (včetně jeho materiálního či personálního zabezpečení) než izolované hodnocení matematických statistik úspěchů žáků u maturitní zkoušky. Až na základě zhodnocení všech těchto skutečností a v jejich vzájemných souvislostech by se mohlo předejít případnému zkreslení, které mohou „tvrdá data“ o úspěšnosti u maturitní zkoušky způsobit.

57. Soud proto v této části uzavírá, že pokud stát působí jako garant úrovně poskytovaného vzdělávání, musí disponovat účinnými prostředky, kterými adekvátní úroveň vzdělávání zajistí. A tímto prostředkem (byť krajním) může být také možnost provést výmaz školy z rejstříku škol a školských zařízení, tedy její faktickou likvidaci, přičemž v případě střední školy poskytující střední vzdělání s maturitou může být hodnoceným měřítkem rovněž úspěšnost žáků dané školy u maturitní zkoušky, byť by neměla být měřítkem jediným. A tyto parametry mohou být aplikovány též vůči nestátní škole, neboť uvedený zákonný zásah může být účelným a přiměřeným krokem k zajištění náležitě úrovně středního vzdělávání. Posouzení této adekvátnosti a přiměřenosti však musí být vztaženo (a výslovně zhodnoceno) ke každému jednotlivému případu a nelze obecně stanovit hranice, na základě nichž by bylo možno dospět k nezbytnosti výmazu školy z rejstříku. V tomto ohledu soud nesouhlasí se žalobkyní, že by bylo vhodné zákonem pevně stanovit kritéria neúspěšnosti žáků školy u maturitní zkoušky, která by mohla vést k výmazu dané školy z rejstříku, neboť je nezbytné ponechat rozhodujícím orgánům správní uvážení tak, aby mohly zohlednit veškeré okolnosti daného případu.

IV. Posouzení zásahu v řešené věci

58. Jestliže soud vyšel ze shora uvedeného a posoudil výmaz školy, jejíž činnost vykonávala žalobkyně, z rejstříku škol a školských zařízení, dospěl k následujícím závěrům.

59. Soud předně považuje za vhodné poukázat na skutečnost, že úroveň vzdělávání na předmětné škole nedosahovala potřebné úrovně, na což upozorňovaly inspekční zprávy z roku 2014 i 2017. Důsledkem této skutečnosti pak nejspíše byla nízká úspěšnost žáků dané školy u společné části maturitní zkoušky, neboť lze tvrdit, že na daném typu školy by výuka měla směřovat právě k tomu, aby žáci u maturitní zkoušky uspěli. Tyto skutečnosti by v souhrnu svědčily o nenaplňování základního účelu vzdělávání poskytovaného danou školou, a potvrzovaly by tedy adekvátnost postupu žalovaného, tj. výmazu školy z rejstříku škol a školských zařízení. Navíc citovaná opakovaná upozornění na nedostatky ve vzdělávání vylučují důvodnost námitky žalobkyně, že napadená rozhodnutí pro ni byla nepředvídatelná. Jestliže škola byla opakovaně upozorňována na nízkou úroveň poskytovaného vzdělávání, což se projevovalo též nízkou úspěšností studentů u maturitní zkoušky, musela být žalobkyně srozuměna s tím, že z důvodu neplnění účelu poskytovaného vzdělávání by mohlo být přistoupeno k jejímu výmazu z rejstříku škol. Na uvedeném nic nemůže změnit ani skutečnost, že při poslední inspekční kontrole nebyla na možnost tohoto postupu jakkoli upozorněna, neboť se podává, že jako provozovatel školy musela být seznámena s restriktivními možnosti předvídanými školským zákonem pro případ, kdy škola nenaplňuje hlavní účel deklarovaného vzdělávání. Navíc ze zákona nelze nikterak dovodit, že by škola musela být již ve zprávě z inspekčního šetření upozorněna na možnost podání návrhu na její výmaz z rejstříku škol. Zde se projevuje, že se jedná o řízení sui generis, v jehož průběhu jsou náležitě zajištěna práva dotčené školy a právě až v průběhu tohoto řízení může přednášet konkrétní argumenty na svoji obhajobu (či případně i v průběhu řízení přijímat opatření k nápravě, neboť správní orgány rozhodují na základě skutkového stavu věci ke dni vydání rozhodnutí).

60. I přes naposledy uvedené však soud shledal, že s ohledem na závažnost předmětného zásahu do fungování dané školy a jejích práv napadená rozhodnutí neobstojí.

61. Soud především poukazuje na skutečnost, že ministerstvo ani ministr ve svých rozhodnutích nehodnotili přiměřenost nastalého zásahu do práv žalobkyně, přestože minimálně v rozkladu se žalobkyně poukazem na tvrdost zákona přiměřenosti daného zásahu dovolávala. Dle soudu neobstojí tvrzení ministra obsažené v napadeném rozhodnutí, že nemohl jakkoli zohlednit tvrdost zákona, protože tvrdost zákona mohl (a měl) zohlednit právě při hodnocení, zdali je daný zásah přiměřený, resp. odpovídá limitům omezování základních práv stanovených v čl. 4 odst. 4 Listiny, resp. obecným východiskům práva zaručeného čl. 33 odst. 3 Listiny.

62. Jak vyplývá ze shora řečeného, s ohledem na závažnost daného zásahu do práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva zaručeného čl. 33 odst. 3 Listiny, měly správní orgány pečlivě vážit nejenom splnění zákonných podmínek pro výmaz školy, ale také zohlednit soulad svých rozhodnutí s těmito základními právy. Důsledkem napadeného rozhodnutí bylo úplné zamezení žalobkyni v této oblasti podnikat, takže v dané věci nejde pouze o otázku regulace podmínek podnikání, ale přímo zabránění podnikání; jde o namítané porušení negativního závazku státu do tohoto práva nezasahovat. Proto bylo třeba soulad s uvedenými základními právy v daném případě posoudit testem proporcionality, jehož součástí je posuzování účelnosti a přiměřenosti tohoto postupu, a to právě se zřetelem k základním právům zaručeným Listinou. Jak vyplývá též ze zásady proporcionality vyjádřené v § 2 odst. 3 správního řádu: správní orgán může zasahovat do práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Neboli jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/2001 (USn, sv. 24, n. č. 149; 410/2001 Sb.), „zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli.“ Nejvyšší správní soud pak k problematice proporcionality uvedl (viz rozsudek ze dne 8. 8. 2007, č. j. 4 As 71/2006-83), že se „plně ztotožňuje se standardním výkladem proporcionality, který – pojímán v širším smyslu jako obecný zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod – v sobě obsahuje tři dílčí principy: způsobilost a vhodnost (Geeignetheit) dosažení zamýšleného cíle, kterým je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku; princip potřebnosti (Erforderlichkeit), podle něhož je povoleno použití toliko nejšetrnějšího z více možných prostředků, a princip přiměřenosti (Angemessenheit) v užším smyslu, což znamená, že újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli“ (srov. rozsudek ze dne 8. 8. 2007, č. j. 4 As 71/2006-83). Všem těmto parametrům se rozhodující orgány měly (i s ohledem na masivnost zásahu do práva žalobkyně) podrobněji zabývat a podrobněji odůvodnit jejich naplnění v daném případě. Pokud tak žalovaný ani v jednom z rozhodnutí neučinil, jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná.

63. Soud dále pokládá za problematické, že správní orgány vztáhly důvody svého rozhodnutí výhradně k neúspěšnosti žáků u společné části maturitní zkoušky a nezohlednily celkové údaje o úrovni poskytovaného vzdělávání. Jak soud již uvedl, neúspěšnost žáků u maturitní zkoušky může být indikátorem, že kvalita vzdělávání není na dané škola není dostatečná, není však toho důkazem. Až při posouzení a uvedení konkrétních nedostatků poskytovaného vzdělávání (včetně přihlédnutí k tomu, zda tato pochybení jsou napravována) by správní orgány mohly dospět k jednoznačnému závěru, zdali je dán důvod k výmazu školy z rejstříku škol a školských zařízení. Soud na jedné straně musí přisvědčit ministerstvu, že extrémní míra neúspěšnosti žáků dané střední školy u maturitní zkoušky a prokázání dlouhodobého trendu této neúspěšnosti vypovídají o systémovém selhání dané školy, zároveň však musí odmítnout, že by ministerstvo při výmazu školy mělo a priori odhlédnout od zjišťování příčin této neúspěšnosti. Je sice pravdou, že takovéto odůvodnění by nemohlo být zpětnou vazbou pro danou školu, která by byla vymazána, pro dané rozhodnutí by však takovéto odůvodnění bylo stěžejní, protože by obsahovalo jednoznačné důvody pro výmaz či by z něj bylo možno dovodit, proč poskytované vzdělání nedosahuje požadované úrovně. Respektive dosahuje natolik nízké úrovně, že je nezbytné přikročit k nejrazantnějšímu možnému kroku, tj. výmazu školy z rejstříku škol; zde soud opět poukazuje na skutečnost, že správní orgány si musí být vědomy krajnosti uvedeného opatření, čemuž musí odpovídat také preciznost odůvodnění vydaného rozhodnutí. Ostatně v tomto ohledu si ministerstvo v napadeném rozhodnutí i částečně protiřečí, kdy na jednu stranu uvádí, že konkrétní příčiny selhání školy jsou předmětem inspekční činnosti Inspekce, avšak zároveň správně konstatuje, že Inspekce žádnými zásadními oprávněními (na rozdíl od ministerstva) ve vztahu k nápravě zjištěných pochybností nedisponuje. Za této situace tedy ministerstvo musí při aplikaci restriktivních opatření přihlédnout i ke konkrétním příčinám problematické úrovně vzdělávání a na jejich základě posoudit důvodnost návrhu ústředního školního inspektora.

64. Pro úplnost soud uvádí, že jestliže teprve až ve vyjádření ze dne 24. 1. 2019 (resp. 1. 3. 2019) žalovaný konstatoval, že neúspěšnost žáků žalobkyně ve společné části maturitní zkoušky nebyla jediným důvodem vedoucím k rozhodnutí o výmazu střední školy z rejstříku škol a školských zařízení, nýbrž že žalobkyně rovněž neměla jasně formulovanou strategii rozvoje ani koncepční cíle a její personální podmínky byly dlouhodobě nepříznivé a ve výuce poskytované žalobkyní potom nebyly uplatňovány efektivní formy a metody, které by vedly k získání znalostí a dovedností ověřovaných maturitní zkouškou, tak toto následné vyjádření v řízení před soudem nemůže nic změnit na nepřezkoumatelnosti (nezákonnosti) dříve vydaného a žalobou napadeného rozhodnutí. Předmětem přezkumu ve správním soudnictví je totiž v souladu s § 75 s. ř. s. napadené rozhodnutí správního orgánu, přičemž podle odstavce 1 citovaného ustanovení „při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu“. Soudu tedy nepřísluší vzít při přezkumu napadeného rozhodnutí v potaz důvody, které žalovaný uvedl až v řízení před soudem, tedy po podání žaloby, protože žalovaný nemůže svá pochybení „dohnat“ až ve vyjádření k žalobě.

65. Za zásadní pochybení soud považuje rovněž způsob, jakým ministerstvo i ministr pracovali s údaji o neúspěšnosti žáků dané školy u maturitní zkoušky. Za situace, kdy ministerstvo i ministr de facto pouze na základě této statistiky přistoupili k výmazu školy z rejstříku, bylo nezbytné, aby řádně posoudili „význam“ jednotlivých statistických údajů, resp. maximálně přesně stanovili míru neúspěšnosti žáků u společné části maturitní zkoušky. V tomto ohledu je diskutabilní, že ministerstvo pro své závěry vyšlo z hrubé a nikoli čisté neúspěšnosti žáků, přičemž důvod tohoto postupu ani blíže neosvětlilo.

66. Soud k tomu uvádí, že ze statistických údajů zaslaných žalovaným, kterými bylo provedeno dokazování při ústním jednání, vyplývá, že hrubá neúspěšnost označuje „podíl žáků, kteří neuspěli nebo nekonali zkoušku ku počtu všech přihlášených“, zatímco čistá neúspěšnost značí „podíl žáků, kteří neuspěli ku počtu všech, kteří zkoušku konali“. Z těchto statistických údajů zároveň vyplývá, že kategorii „nekonali“ tvoří žáci, kteří „nekonali alespoň jednu povinnou zkoušku a byli z ní řádně omluveni; v drtivé většině případů se jedná o žáky, kteří neuzavřeli poslední ročník SŠ a nebyli k MZ vůbec připuštěni.“ Z uvedené formulace vyplývá, že čistá neúspěšnost vyjadřuje (ne)úspěšnost žáků, kteří danou zkoušku neúspěšně fakticky konali, bez zohlednění těch žáků, kteří vůbec nebyli k maturitní zkoušce připuštěni či se z ní řádně omluvili. Dle soudu přitom prvá okolnost je v nyní posuzované věci zásadní, protože nepřipuštění studenta k maturitní zkoušce může svědčit o schopnosti školy rozlišit nízkou úroveň vzdělání některých žáků. Jakkoli se přitom nejedná o „pozitivní vizitku“ dané školy, pokud ministerstvo přistoupilo k výmazu školy z rejstříku škol a školských zařízení s poukazem na neúspěšnost žáků u maturitní zkoušky, jevilo by se jako vhodnější, pokud by vycházelo pouze z údajů o neúspěšných žácích, kteří zkoušku skutečně konali. Nepřistoupení žáků ke konání maturitní zkoušky, kteří jsou zohledněny v rámci statistiky hrubé neúspěšnosti žáků, může rovněž svědčit o nikoli dobré úrovni poskytovaného vzdělání, jako taková by však mohla být využita při hodnocení kvality poskytovaného vzdělání, nikoli při striktním hodnocení kvality školy dle úspěšnosti žáků u společné části maturitní zkoušky. Navíc se podává, že neúčast přihlášeného žáka u maturitní zkoušky může mít i jiné než studijní důvody (např. nemoc), takže i proto bylo vhodnější z této statistiky nevycházet, případně žalovaný měl pregnantně odůvodnit, proč právě tuto statistiku pokládá za nejvíce přiléhavou.

67. Stejně tak lze dle soudu žalovanému vytknout, že pokud ve svém rozhodování vyšel pouze z úspěšnosti žáků žalobkyně u maturitní zkoušky, tak nikterak nezohlednil (a ani se jí nezabýval, respektive ze správního spisu ani z odůvodnění napadených rozhodnutí toto není patrné) úspěšností těchto žáků u opravných termínů, respektive nesledoval, kolik žáků skutečně maturitní zkoušku na žádný z pokusů nesložilo. Jakkoli úspěšnost u prvomaturantů opět může sama o sobě vypovídat o kvalitě poskytovaného vzdělávání, tak při závěrech učiněných žalovaným by bylo vhodnější (a více odpovídalo razantnosti zásahu), pokud by byla zohledněna neúspěšnost žáků žalobkyně z hlediska celkové jejich neschopnosti uspět u maturitní zkoušky, tedy též v opravných termínech.

68. Na druhou stranu však soud musí odmítnout argumentaci žalobkyně, že jí nemůže být přičítána k tíži neúspěšnost žáků u maturitní zkoušky. Jak již bylo naznačeno, úkolem žalobkyně je náležitě připravit žáky na úspěšné složení maturitní zkoušky, přičemž pokud v tomto svém úkolu zásadně selhává, můžou být vůči ní uplatněna restriktivní opatření dle školského zákona.

69. Soud pak musí odmítnout argumenty žalobkyně, že ministerstvo mohlo přijmout mírnější opatření, které by odrážely nízkou úroveň poskytovaného vzdělávání, ale zároveň by nebyly natolik razantními, jako výmaz školy z rejstříku škol a školských zařízení. V tomto ohledu žalobkyně poukázala především na možnost omezení jejího financování z veřejných prostředků.

70. Podle § 162 odst. 3 školského zákona Ministerstvo poskytuje krajským úřadům formou dotace na zvláštní účet kraje finanční prostředky na činnost škol a školských zařízení, které nezřizuje kraj, stát, obec, svazek obcí nebo registrovaná církev nebo náboženská společnost, které bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy. Podle § 162 odst. 4 školského zákona krajský úřad poskytuje právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení, které nejsou zřizovány státem, krajem, obcí, svazkem obcí nebo registrovanou církví nebo náboženskou společností, které bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, dotaci v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem a v souladu se zásadami stanovenými ministerstvem podle § 170 písm. b), a kontroluje její využití.

71. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon o poskytování dotací soukromým školám. Soud přitom musí dát za pravdu žalobkyni, že tento zákon částečně pamatuje na situaci, kdy poskytované finanční prostředky se neodráží v úrovni poskytovaného vzdělávání, neboť § 6 odst. 4 citovaného zákona stanoví, že pokud v průběhu školního roku zjistí Česká školní inspekce nebo jiný kontrolní orgán závažné nedostatky v činnosti právnické osoby, může krajský úřad podle charakteru nedostatků odstoupit od smlouvy o poskytnutí zvýšení dotace, popřípadě také od smlouvy podle § 3, nedojde-li k jiné dohodě (pro úplnost soud uvádí, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 Afs 245/2016-43, jsou dotace soukromým školám poskytovány na základě veřejnoprávní smlouvy a obranu proti neuzavření smlouvy o poskytnutí (zvýšení) dotace představuje žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením dle § 82 a násl. s. ř. s.). Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že Inspekce (a případně též ministerstvo) může dát podnět poskytovateli dotací (tj. krajskému úřadu) k posouzení, zda by nemělo být odstoupeno od smlouvy o poskytnutí dotace. V tomto ohledu lze konstatovat, že správní orgány tedy do určité míry disponují dalšími mírnějšími prostředky, kterými mohou reagovat na problematickou úroveň vzdělávání poskytované nestátní školou.

72. Zároveň ale soud zdůrazňuje, že Inspekce ani ministerstvo o omezení výše dotace nerozhodují, přičemž i krajský úřad může pouze omezeně při uzavírání smlouvy o poskytnutí dotace (či při odstoupení od ní) zohlednit úroveň poskytovaného vzdělávání, neboť § 4 odst. 1 a odst. 5 zákona o poskytování dotací soukromým školám stanoví jednoznačná pravidla pro určení výše přidělované dotace (úroveň vzdělání je jako kritérium zohledněno pouze při zvýšení dotace, a to dle § 5 odst. 3 písm. b) citovaného zákona, kdy jednou z podmínek je skutečnost, že „poslední výsledky hodnocení České školní inspekce jsou alespoň průměrné a v posledním protokolu o kontrole nebylo zjištěno závažné porušení platných právních předpisů“). Proto dle soudu nelze podnět považovat za účinný prostředek ochrany proti poskytování nekvalitního vzdělání, a proto nelze po ministerstvu požadovat, aby jej před výmazem školy z rejstříku škol, pokud jsou pro tento postup splněny zákonné podmínky, využilo jako jedno z mírnějších restriktivních opatření. Navíc uplatnění daného podnětu ze strany Inspekce nevylučuje, aby ústřední školní inspektor v případě, kdy zhodnotí zjištěné nedostatky jako velmi závažné, podal návrh na výmaz školy z rejstříku škol a ministerstvo o tomto výmazu rozhodlo.

73. Pro úplnost pak soud opakuje, že za toto mírnější opatření nelze považovat ani řízení o přestupku dle § 182a odst. 1 písm. c) školského zákona (viz výše).

74. Soud dále musí odmítnout tvrzení žalobkyně o údajně politicko-ideologickém pozadí napadeného rozhodnutí, jímž má být míněna snaha orgánů veřejné správy o zamezení vzdělávání na nestátních školách. Soud v tomto ohledu především znovu odkazuje na výše uvedené a připomíná, že postavení nestátních škol je chráněno čl. 33 odst. 3 Listiny, pročež by nebylo přípustné, aby stát vůči nim postupoval restriktivně pouze na základě jejich statusu, tzn. na základě skutečnosti, že jejich zřizovatelem není stát. Rozhodnutí o výmazu školy z rejstříku škol a školských zařízení tudíž musí být založeno čistě na zákonných důvodech a nikoli vycházet z politického přesvědčení aktérů školské politiky či rozhodujících osob.

75. Z napadených rozhodnutí se však dle soudu nepodává, že by za výmazem školy z rejstříku škol a školských zařízení byly politicko-ideologické důvody. Naopak z obsahu obou rozhodnutí vyplývá, že správní orgány rozhodovaly čistě na základě právní úpravy obsažené ve školském zákoně a v tomto smyslu se napadená rozhodnutí opírají o zákonné důvody obsažené v citovaném právním předpise. Správní orgány posuzovaly činnost žalobkyně s ohledem na splnění povinností plynoucích ze školského zákona, včetně zásad, na nichž tento zákon stojí, a na základě zjištěných skutečností shledaly důvod pro aplikaci § 150 odst. 1 písm. c) školského zákona. V tomto ohledu tedy jejich rozhodnutí stojí čistě na zákonných důvodech. A ani z jejich odůvodnění nelze dle soudu dovodit, že by předmětná rozhodnutí byla založena na politických či ideologických důvodech, neboť správní orgány v nich argumentují čistě právně, aniž by rozporovaly zřizování a činnost nestátních škol. Nesouhlas žalobkyně s vyřčenými právními závěry a s interpretací příslušných ustanovení školského zákona tedy nelze zaměňovat za ideologické či politické rozhodování.

76. Skutečnost, že jiné školy, včetně těch, jejichž zřizovatelem je stát, dosahují podobných studijních výsledků, pak není pro rozhodování v této věci relevantní, neboť žalovaný posuzoval čistě činnost školy zřizované žalobkyní, aniž by hodnotil působení dalších škol. Pro posouzení této námitky pak je klíčové, že soud neshledal v postupu žalovaného jakoukoli diskriminaci směřující vůči žalované, neboť, jak již bylo řečeno, napadená rozhodnutí jsou založena čistě na skutečnostech vztahujících se k výsledkům studia na škole žalobkyně a v tomto směru rozhodnutí vychází z právních úvah, které nenesou znaky svévole. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že vůči nestátním školám mají orgány veřejné správy omezené možnosti působení oproti veřejným školám (zde například v případě zjištěných nedostatků mohou přistoupit k odvolání ředitele školy dle § 166 odst. 5 školského zákona). Proto nelze tvrdit, že by pouze s ohledem na žalobkyní předestřenou statistiku neúspěšnosti u maturitní zkoušky měly správní orgány zvažovat výmaz především veřejných škol. Zde se projevuje specifické postavení nestátních škol, které jsou do určité míry více nezávislé na orgánech veřejné moci, což však nic nemění na skutečnosti, že v případě naplnění zákonných kritérií mohou být vůči nim aplikována restriktivní opatření dle školského zákona. Jestliže tedy Inspekce nemůže vůči nestátním školám využít například možnost podat návrh na odvolání ředitele školy, což by mohlo vést k nápravě zjištěných pochybení, musí být nestátní školy srozuměny s tím, že pokud nepřijmou opatření k nápravě tak, jak je vyžadováno v inspekční zprávě, může to mít za následek při splnění zákonem stanovených podmínek i výmaz školy z rejstříku škol. VI. Soulad § 150 odst. 1 písm. c) školského zákona s ústavním pořádek 77. Základní podmínkou pro předložení věci Ústavnímu soudu je závěr soudu rozhodujícího ve správním soudnictví, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Soudy však musí vyvinout kreativní úsilí k nalezení rozumného a spravedlivého řešení pomocí ústavně konformního výkladu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12). V nálezu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 33/10, publ. pod č. 154/2013 Sb., Ústavní soud vyslovil, že „v řízení o kontrole norem postupuje dle principu priority ústavně konformní interpretace před derogací, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Tato metoda vychází z principu dělby moci a s ní spojeného principu zdrženlivosti, tj. z principu, dle něhož, lze-li zajištění ústavnosti dosáhnout alternativními prostředky, Ústavní soud volí ten, jenž moc zákonodárnou omezuje v míře nejmenší [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.)], přičemž ústavně konformnímu výkladu může svědčit i výklad extenzivní [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 609/04 ze dne 7. 4. 2005 (N 79/37 SbNU 97), nález sp. zn. Pl. ÚS 13/05 ze dne 22. 6. 2005 (N 127/37 SbNU 593; 283/2005 Sb.)].“ 78. S ohledem na výše uvedené soud posoudil žalobkyní rozporovaný § 150 odst. 1 písm. c) školského zákona a neshledal, že by bylo nezbytné podat návrh k Ústavnímu soudu na jeho zrušení. Soud především vyzdvihuje, že citované ustanovení není v přímém rozporu se zaručeným právem na vzdělání ani právem zřizovat nestátní školy dle čl. 33 Listiny. Případnému zásahu do těchto práv při jeho aplikaci lze předejít jeho ústavně konformním výkladem, který bude ctít podstatu uvedených práv, jakož i dalších ústavních hodnot. Jestliže tedy má ústavně konformní výklad přednost před zrušením rozporovaného ustanovení a soud shledal, že ústavně konformní výklad je možný, nepostupoval soud dle § 48 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního a věc nepředložil Ústavnímu soudu. A na tomto závěru nic nemění ani žalobkyní poukazovaná obecnost a nepředvídatelnost daného ustanovení. Zde soud poukazuje na skutečnost, že neurčité právní pojmy jsou v oboru správního práva běžně využívány, což nikterak nevede k neústavnosti předmětných právních předpisů, avšak na druhé straně ani nezbavuje povinnosti správní orgány, aby při interpretaci a aplikaci těchto pojmů postupovaly ústavně konformním způsobem. Obecnost daného ustanovení tedy nemůže zavdávat jeho neústavnost ani jeho nepředvídatelnost.

79. Zdejší soud tedy vycházel v nyní projednávané věci z principu priority ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů před jejich derogací a ve shodě s ním vyložil § 150 odst. 1 písm. c) školského zákona tak, jak je výše uvedeno, přičemž tímto výklad bude též žalovaný v dalším řízení vázán.

VI. Závěr

80. Žalobkyně se svými námitkami tedy uspěla; městský soud proto zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V novém řízení bude žalovaný především povinen zhodnotit přiměřenost uvedeného zásahu do práv žalobkyně (proto soud přiměřenost daného zásahu z hlediska konkrétních okolností blíže nehodnotil), resp. zohlednit ve svých úvahách také další, výše uvedené závěry týkající se možnosti výmazu školy z rejstříku škol na základě neúspěšnosti jejích žáků u maturitní zkoušky.

81. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení. Její náklady řízení tvoří soudní poplatek z podané žaloby ve výši 3 000 Kč a soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku, kterému bylo vyhověno. Dále náklady tvoří odměna zástupkyně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, účast při jednání) po 3100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů (3 x 300 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále právní zástupkyni náleží náhrada za cestovní výdaje k ústnímu jednání na cestu mezi obcemi Brno (Burešova 615/6) – Praha (Slezská 2000/9) a zpět - celkem 414 km. Podle doloženého technického průkazu má vozidlo advokátky spotřebu 6.0 l/100km. Cena benzínu podle § 4 vyhlášky č. 333/2018 Sb. činí 33,10 Kč. Za cestovné tedy advokátce náleží náhrada ve výši 822,20 Kč za pohonné hmoty a 1697,4 Kč jako náhrada za kilometry jízdy (414*4,10 – viz § 1 písm. b) vyhlášky č. 333/2018 Sb.); celkem tedy 2 519,60 Kč. Soud také přiznal náhradu za promeškaný čas za cestu k jednání k soudu a zpět v trvání 8 půlhodin po 100 Kč, celkem 800 Kč (§ 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celková výše přiznaných nákladů řízení tak činí (4 000 + 9 300 + 900 + 2 519,60 + 800=) 17 519,6 Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám právní zástupkyně žalobkyně ve třicetidenní lhůtě k plnění.