č. j. 14 Ad 5/2019- 37

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného ve věci žalobce R M bytem … proti žalovanému Ministr vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2019, č. j. MV-134207-7/SO-2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Rekapitulace předchozího řízení a obsah správního spisu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. 10. 2018, č. j. MV-86109-6/SO-2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo v přezkumném řízení rozhodnuto o zrušení pravomocného rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje ve věcech služebního poměru ze dne 16. 12. 2014, č. j. HSHK-2429-20/2013 (dále jen „přezkoumávané rozhodnutí“), a navazujících rozhodnutí ředitele kanceláře krajského ředitele ve věcech služebního poměru ze dne 26. 1. 2015, č. j. HSHK-319-3/2015, ze dne 13. 4. 2016, č. j. HSHK-977-4/2016, ze dne 10. 3. 2017, č. j. HSHK- 461-5/2017, a ze dne 7. 3. 2018, č. j. HSHK-380-5/2018 (dále jen „navazující rozhodnutí“).

2. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti.

3. Žalobce byl příslušníkem Hasičského záchranného sboru. Při plnění služebních povinností dne 12. 6. 2003 utrpěl služební úraz. Přezkoumávaným rozhodnutím byla žalobci přiznána náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě ve výši 36 365 Kč. Za dosahovaný výdělek dle § 103 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) byl považován jeho příjem ze závislé činnosti ve výši 3 000 Kč, kterého žalobce dosahoval na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené se společností MAKKKS s.r.o. Žalobce pracoval jako pomocný dělník s délkou pracovní doby 2 hodiny denně.

4. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí bylo přezkoumávané rozhodnutí zrušeno, výrokem II. byla zrušena navazující rozhodnutí, a věc byla vrácena k novému rozhodnutí.

5. Důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí bylo stanovení výše náhrady v rozporu s § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru. Krajský ředitel v přezkoumávaném rozhodnutí vycházel ze skutečného příjmu žalobce ve výši 3 000 Kč měsíčně a náhradu stanovil ve výši rozdílu mezi průměrným služebním příjmem (39 365 Kč měsíčně) a skutečným příjmem, tj. ve výši 36 365 Kč měsíčně. Podle ministra však krajský ředitel měl za skutečný příjem žalobce považovat výši minimální mzdy (8 500 Kč). Výše náhrady tak měla být nižší. V důsledku nepřihlédnutí k aktuální minimální mzdě byla nezákonná též navazující rozhodnutí.

6. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí rozklad, v němž odkazoval na lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k práci ve společnosti MAKKKS s.r.o. vydaný dne 19. 11. 2013 MUDr. J. Z. (dále jen „lékařský posudek“). Podle něj je žalobce schopen pracovat na dané pozici pouze v rozsahu dvou hodin denně. Žalobce měl za to, že při stanovení náhrady za ztrátu na služebním příjmu měla být použita redukovaná minimální mzda ve výši odpovídající pracovnímu úvazku, tak jak to bylo provedeno v přezkoumávaném rozhodnutí.

7. Žalovaný vydal dne 25. 1. 2019 napadené rozhodnutí, ve kterém uvedl, že pro účely stanovení náhrady za ztrátu na služebním příjmu nelze vycházet z konkrétního pracovního zařazení žalobce, ale z jeho obecné pracovní schopnosti a možnosti uplatnění na trhu práce. Rozhodné okolnosti jsou předmětem posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Rychnov nad Kněžnou o invaliditě ze dne 14. 10. 2013, č. j. LPS/2013/2459-RK_CSSZ (dále jen „posudek OSSZ“), který stanovil, že invalidita žalobce zanikla, protože jeho pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pouze o 30 %, což neodpovídá žádnému stupni invalidity podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).

8. Žalovaný konstatoval, že pracovní schopnost žalobce dle posudku OSSZ poklesla pouze o 30 %, a proto nelze přihlížet ke konkrétním omezením stanoveným v lékařském posudku. Nepříznivou situaci týkající se určitého pracovního zařazení a s tím související výši mzdy u daného zaměstnavatele nelze považovat za škodu, jež by měla být dle § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru nahrazena.

9. Na tomto závěru dle žalovaného nic nemění ani stanovisko ekonomického odboru Ministerstva vnitra, protože je obecné a nezávazné. Žalovaný upozornil na to, že předmětem řízení není zpochybnění závěru lékařského posudku. Podstatné je pouze to, že lékařský posudek nelze pro výpočet náhrady použít.

10. Žalovaný konstatoval, že účinky prvostupňového rozhodnutí nastanou až jeho právní mocí, proto dosavadní nároky žalobce na náhradu za ztrátu na služebním příjmu zůstaly nedotčeny.

11. Z výše uvedených důvodů žalovaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Argumentace účastníků

12. Žalobce v žalobě vznesl celkem dva žalobní body: 1) Žalovaný nezjistil všechny pro věc rozhodné okolnosti dle § 3 správního řádu. Napadené rozhodnutí potvrdilo prvostupňové rozhodnutí, ačkoli nemá oporu ve správním spisu. 2) Žalovaný nevzal v potaz, že při stanovení náhrady za ztrátu na služebním příjmu mělo dojít k poměrnému snížení minimální mzdy s ohledem na žalobcův rozsah zachované pracovní způsobilosti po služebním úrazu. Z lékařské zprávy plyne, že žalobcova pracovní schopnost je omezena na 2 hodiny denně, proto musí být dle § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. minimální mzda poměrně snížena. Tento závěr je doložen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1647/2015 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018. Výklad žalovaného směřuje proti smyslu a účelu náhrady za ztrátu na služebním příjmu.

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že smyslem ustanovení § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru je poskytnout příslušníkovi bezpečnostního sboru náhradu ve výši, která dorovná příjmy příslušníka, o které přichází v důsledku utrpěného služebního úrazu. Náhrada je tak tvořena průměrným služebním příjmem před vznikem škody, sníženým o příjmy, jichž příslušník dosahuje po vzniku škody.

14. Žalovaný je názoru, že za dosahovaný výdělek se považuje výdělek alespoň ve výši minimální mzdy, což znamená, že není-li příslušník posudkovým lékařem shledán invalidním, předpokládá se, že jeho příjmy ze zaměstnání budou alespoň ve výši minimální mzdy.

15. Odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé, protože se týkají odlišné situace, tj. poškozených, kterým byl přiznán invalidní důchod, a kteří byli zároveň dlouhodobě nezaměstnaní. Žalobcova výdělečná činnost je založena dohodou o pracovní činnosti, proto se na ni nemůže vztahovat měsíční sazba minimální mzdy, ale pouze sazba hodinová, ani „jiná délka pracovní doby“ dle § 5 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. To znamená, že § 5 odst. 2 nařízení vlády se týká zaměstnanců v pracovním poměru.

16. Kdyby byl přijat názor žalobce, pak by dle žalovaného bylo nutné při určení výše náhrady vycházet z posudku OSSZ, podle kterého pracovní schopnost žalobce poklesla o 30 %. Pracovní schopnost žalobce by byla 70 %, a bylo by možné předpokládat, že na trhu práce dosáhne výdělku nejméně ve výši 70 % úrovně měsíční sazby minimální mzdy. Žalobce se nicméně mýlí, když tvrdí, že jeho schopnost zajistit si pracovní činností výdělek po služebním úrazu je dána jen tím, jak je schopen vykonávat pracovní činnost u jednoho konkrétního zaměstnavatele.

17. Žalovaný v závěru svého vyjádření dodal, že situaci žalobce spočívající ve schopnosti pracovat pouze 2 hodiny denně řeší předně předpisy důchodového zabezpečení (invalidní důchod). Žalobce se však svým postupem, kdy neusiluje o uznání invalidity a zároveň tvrdí, že není schopen téměř žádné pracovní činnosti, snaží snížení příjmů (v důsledku faktické invalidity způsobené služebním úrazem) dorovnat výhradně prostřednictvím náhrady poskytované skrze § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru.

18. Žalobce v replice uvedl, že rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou použitelné, protože škoda spočívající ve ztrátě výdělku je majetkovou újmou, která je stanovena ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu na straně druhé.

19. Výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu je podle žalobce výdělek, kterého zaměstnanec dosahuje vzhledem ke snížení jeho pracovní schopnosti následkem pracovního úrazu při výkonu méně placené práce. Tato konstrukce však funguje pouze, má-li zaměstnanec možnost vykonávat jinou vhodnou práci.

20. Ve zbytku žalobce připomněl své žalobní námitky a uzavřel, že lékařský posudek je na rozdíl od posudku OSSZ vypracován nejen s ohledem na míru zdravotního postižení, ale vychází z celkového zdravotního stavu žalobce a z jeho schopnosti pracovat. Jedná se tak o objektivní a komplexní posouzení poklesu pracovní schopnosti žalobce.

III. Posouzení žaloby

21. Městský soud v Praze rozhodl ve věci samé bez jednání, protože s tímto postupem oba účastníci řízení vyslovili souhlas (§ 51 odst. 1 soudního řádu správního).

22. Městský soud v Praze na základě žaloby v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 soudního řádu správního), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního).

23. Ad 1) Podle § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.

24. Podle § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru se náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě příslušníkovi poskytuje ve výši, která se spolu se služebním příjmem nebo jiným výdělkem po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě s invalidním důchodem poskytovaným z téhož důvodu nebo podporou v nezaměstnanosti anebo podporou při rekvalifikaci rovná průměrnému služebnímu příjmu před vznikem škody. Za dosahovaný výdělek se považuje výdělek alespoň ve výši minimální mzdy stanovené zvláštním právním předpisem.

25. Podle § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru služební funkcionář je povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí.

26. Podle § 76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.

27. Žalobce namítal, že žalovaný nezjistil všechny pro věc rozhodné okolnosti dle § 3 správního řádu. Napadené rozhodnutí potvrdilo prvostupňové rozhodnutí, ačkoli nemělo oporu ve správním spisu.

28. Žalobce tento žalobní bod vymezil obecně, neuvedl, které konkrétní okolnosti rozhodné pro věc žalovaný údajně nezjistil a jaké skutečnosti neměly mít oporu ve správním spisu. Městský soud připomíná, že soudní řízení správní je řízeno dispoziční zásadou vyjádřenou v § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního. Je to výhradně žalobce, kdo určuje rozsah a hloubku soudního přezkumu, správnímu soudu nepřísluší tuto úlohu nahrazovat. Městský soud proto žalobní námitku vypořádal obecně (shodně rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, bod 32).

29. Žalovaný v řízení o rozkladu zkoumal, zda v prvním stupni určil výši náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě v souladu s § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru. Žalovaný si proto opatřil lékařský posudek a posudek OSSZ. V napadeném rozhodnutí žalovaný vycházel z posudku OSSZ, což náležitě odůvodnil. Žalobce nerozporoval skutkové závěry jednotlivých posudků, pouze upozorňoval na to, že dle smyslu a účelu § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru měl žalovaný rozhodnout na základě lékařského posudku. Jednalo se tak o spor v otázce právní, nikoli skutkové. V takovém případě nelze žalovanému vytýkat porušení povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Oba posudky jsou navíc součástí správního spisu, námitka chybějící opory ve spisu dle § 76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního proto neobstojí.

30. Na základě této úvahy městský soud názoru žalobce nepřisvědčil.

31. Ad 2) Podle § 100 odst. 1 zákona o služebním poměru odpovídá bezpečnostní sbor příslušníkovi za škodu způsobenou služebním úrazem.

32. Podle § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě se příslušníkovi poskytuje ve výši, která se spolu se služebním příjmem nebo jiným výdělkem po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě s invalidním důchodem poskytovaným z téhož důvodu nebo podporou v nezaměstnanosti anebo podporou při rekvalifikaci rovná průměrnému služebnímu příjmu před vznikem škody. Za dosahovaný výdělek se považuje výdělek alespoň ve výši minimální mzdy stanovené zvláštním právním předpisem.

33. Podle § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. se zaměstnanci, který má sjednánu kratší pracovní dobu nebo který neodpracoval v kalendářním měsíci příslušnou pracovní dobu odpovídající stanovené týdenní pracovní době, měsíční sazby minimální mzdy a nejnižší úroveň zaručené mzdy snižují úměrně odpracované době.

34. Podle § 2 odst. 4 správního řádu dbá správní orgán, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

35. Podle § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se pracovní schopností rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

36. Podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně.

37. Žalobce tvrdil, že při stanovení náhrady za ztrátu na služebním příjmu mělo dojít k poměrnému snížení minimální mzdy s ohledem na žalobcův rozsah zachované pracovní způsobilosti po služebním úrazu. Z lékařské zprávy vyplynulo, že žalobcova pracovní schopnost byla omezena na 2 hodiny denně, proto měla být dle § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. minimální mzda poměrně snížena. Tento závěr je doložen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1647/2015 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018. Výklad žalovaného směřuje proti smyslu a účelu náhrady za ztrátu na služebním příjmu.

38. Mezi účastníky řízení nebyla sporná výše průměrného služebního příjmu žalobce před vznikem škody, nýbrž výše výdělku žalobce po služebním úrazu. Žalovaný měl za to, že příjem žalobce po služebním úrazu byl ve výši minimální mzdy dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., zatímco žalobce ve správním řízení nejprve tvrdil, že rozhodným příjmem je 3 000 Kč dle dohody o pracovní činnosti, a následně doplnil, že kdyby rozhodným příjmem byla skutečně minimální mzda, pak by musela být úměrně snížena vzhledem k jeho pracovní schopnosti.

39. Městský soud se proto zabýval výkladem sousloví „jiný výdělek po služebním úrazu“ dle § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru.

40. Institut náhrady za ztrátu na služebním příjmu dle § 103 zákona o služebním poměru je založen na zásadě, že škoda, kterou příslušník v důsledku služebního úrazu utrpěl, je tvořena rozdílem mezi příjmem, který by dosahoval, pokud by ke služebnímu úrazu nedošlo, a příjmem, který v důsledku této události skutečně dosahuje. Pouze tato škoda se příslušníkovi bezpečnostního sboru nahrazuje.

41. Dle § 100 odst. 1 zákona o služebním poměru je nezbytné, aby mezi škodou a služebním úrazem existovala příčinná souvislost. Služební úraz přitom nemusí být jedinou příčinou škody, musí však být příčinou podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 4 Ads 136/2011–109, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 1 As 346/2018-33, bod 32).

42. Žalobce dosahuje výdělku ve výši 3 000 Kč měsíčně na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené se společností MAKKKS s.r.o. Doba pracovní činnosti je na základě lékařského posudku, stanovena na 2 hodiny denně s tím, že žalobce nesmí zvedat těžká břemena. Z hlediska vzniku nároku dle § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru je podstatné, zda k dosahování příjmu 3 000 Kč došlo v příčinné souvislosti se služebním úrazem. To znamená, že bez snížení pracovní způsobilosti kvůli služebnímu úrazu by ke snížení příjmu právě v určité výši nedošlo, nebo sice došlo, ale odlišně než v případě služebního úrazu.

43. Městský soud upozorňuje, že při hodnocení příčinné souvislosti je zapotřebí vycházet ze snížení obecné pracovní způsobilosti. Institut náhrady necílí na poskytování kompenzace za rozhodnutí žalobce vykonávat konkrétní práci, k níž není způsobilý nad rámec omezení způsobených služebním úrazem.

44. Lékařský posudek obsahuje hodnocení způsobilosti žalobce ke konkrétní práci, netýká se obecné pracovní způsobilosti. To znamená, že výdělek 3 000 Kč měsíčně není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobce, ale s tím, že se žalobce rozhodl vykonávat práci, kterou je způsobilý vykonávat pouze 10 hodin týdně.

45. Žalobce neprokázal, že výdělku pouze ve výši 3 000 Kč dosahuje v příčinné souvislosti se služebním úrazem. V případě nejistého výdělku po služebním úrazu je nutné při výpočtu náhrady postupovat podle právní fikce minimální mzdy dle § 103 odst. 2 věty druhé zákona o služebním poměru. Zvláštním právním předpisem, který určuje výši minimální mzdy, je nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Žalovaný tedy dle městského soudu dospěl ke správnému závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je nezákonné. V tomto ohledu městský soud se žalovaným souhlasí a výrok o zrušení přezkoumávaného rozhodnutí považuje za správný. Proto nevyhověl ani tomuto žalobnímu bodu a žalobu jako celek zamítl.

46. Městský soud se nicméně zcela neztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že právní názor vyslovený v odůvodnění je pro správní orgán, který bude ve věci znovu rozhodovat, závazný (§ 97 odst. 3 správního řádu), považoval městský soud za nutné se k tomuto závaznému právnímu názoru níže vyjádřit.

47. Žalovaný rozhodl, že výši náhrady je nutné stanovit pomocí minimální mzdy ve výši podle § 2 nařízení č. 567/2006 Sb. Potud městský soud souhlasí. Žalovaný však opomenul zohlednit další důležité okolnosti případu.

48. Ustanovení § 2 tohoto nařízení obsahuje pevnou částku, tzv. základní sazba minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Zákon o služebním poměru v § 103 odst. 2 však neodkazuje přímo na tuto částku. Podle něj se za dosahovaný výdělek považuje výdělek alespoň ve výši minimální mzdy stanovené zvláštním právním předpisem. Tento zvláštní předpis, nařízení č. 567/2006 Sb., výši minimální mzdy dále modifikuje podle konkrétních okolností případu. Stanoví tak výši minimální mzdy nepaušálně. Ta může být vyšší nebo i nižší. Například podle § 5 odst. 2 nařízení č. 567/2006 Sb. měsíční sazba minimální mzdy se sníží úměrně odpracované době.

49. Podstatným podkladem v nyní posuzovaném případě je posudek OSSZ ohledně úrovně invalidity žalobce. Ten se dle § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění věnuje posouzení obecného poklesu schopnosti žalobce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Podle posudku došlo v důsledku služebního úrazu ke snížení pracovní schopnosti žalobce o 30 %.

50. Je-li obecná pracovní schopnost žalobce podle posudku OSSZ na úrovni 70 %, pak není možné na žalobce vztáhnout paušální částku minimální mzdy podle § 2 nařízení č. 567/2006 Sb., která je vázána na plnou pracovní dobu. Snížená pracovní schopnost žalobce může totiž znamenat, že není schopen vykonávat práci na plnou pracovní dobu. Dle městského soudu je tedy nutno v případě žalobce analogicky aplikovat § 5 odst. 2 nařízení č. 567/2006 Sb. a předpokládat, že žalobce na trhu práce dosáhne výdělku alespoň odpovídající 70 % měsíční sazby minimální mzdy za plnou pracovní dobu.

51. Městský soud uznává, že obecně i osoby zdravotně postižené mají nárok na nekrácenou výši minimální mzdy. Nicméně v nyní posuzovaném případě nejde o otázku stanovení minimální mzdy u konkrétního zaměstnavatele, ale o posuzování odpovídající náhrady újmy za pracovní úraz. Pokud v daném případě byla v důsledku pracovního úrazu snížena pracovní schopnost žalobce o 30 %, je nutno tuto skutečnost zohlednit při stanovování výše náhrady. Takový postup je více v souladu s institutem náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 103 zákona o služebním poměru. Jeho účelem je totiž nahradit (bývalému) příslušníkovi ztrátu příjmů, která je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Nelze proto obecné snížení pracovní schopnosti ignorovat a postupovat jakoby pracovní schopnost žalobce nebyla pracovním úrazem nijak snížena.

52. Názor městského soudu lze shrnout následovně. Žalobce nedosahuje sníženého výdělku 3 000 Kč v souvislosti se služebním úrazem, ale na základě svého rozhodnutí. V takovém případě je nutné postupovat podle právní fikce stanovené v § 103 odst. 2 věta druhá zákona o služebním poměru a vycházet při určení dosaženého výdělku z výše minimální mzdy. Přitom je podle analogie § 5 odst. 2 nařízení č. 567/2006 Sb. nutné zohlednit, že došlo ke snížení pracovní schopnosti žalobce o 30%, a proto lze předpokládat, že žalobce je způsobilý dosáhnout minimální mzdy ve výši 70 %. Žalovaný proto pochybil, když vycházel ze 100 % výše minimální mzdy a nezohlednil všeobecný pokles pracovní schopnosti žalobce. Toto pochybení se však týká pouze odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoliv jeho výroku.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

53. Městský soud tedy z výše uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl.

54. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud tedy ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 soudního řádu správního rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.