č. j. 15 A 113/2019-53

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: T. L. T. N., narozena „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, zastoupena Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem Stanislava Kostky Neumanna 2052, 407 47 Varnsdorf, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2019, č. j. MV-54448-4/SO-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 14. 5. 2019, č. j. MV-54448-4/SO-2019, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 2. 2019, č. j. OAM-1445-23/ZR-2015. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušil žalobkyni povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 téhož zákona jí stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky v délce třiceti dnů od právní moci rozhodnutí.

2. Soud podotýká, že oba správní orgány rozhodovaly ve věci již podruhé, přičemž rozhodly shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích, která byla zrušena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 15 A 25/2016-48, kdy věc byla tehdy zdejším soudem zrušena a vrácena žalovanému k dalšímu řízení z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť tehdy nebylo prokázáno, zda žalobkyně pobývala mimo území České republiky nepřetržitě déle než 6 let, a zda tedy byl naplněn důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žaloba 3. V žalobě žalobkyně namítala, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Dle názoru žalobkyně bez ohledu na odpověď na otázku, zda v minulosti pobývala mimo území České republiky déle než 6 let, či nikoli, je v současnosti zřejmé, že žalobkyně zcela nepochybně od jara 2015 již 4 roky nepřetržitě pobývá na území České republiky, tudíž pokračuje její integrační proces na území České republiky. Za této situace už zrušení povolení k trvalému pobytu dle názoru žalobkyně není v souladu s veřejným zájmem a neodpovídá důležité okolnosti několikaletého pobytu v ČR, který trvá až do současnosti. Správní orgány se při vydávání rozhodnutí, kterým odnímají právo, musí dle názoru žalobkyně zabývat nikoli pouze tím, zda je takové rozhodnutí podle zákona možné, ale i tím, zda je vzhledem ke všem okolnostem i nezbytné. Žalobkyně upozornila, že prakticky totožnou námitku vznesla již v rámci svého odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, přičemž tuto námitku žalovaný žádným způsobem nevypořádal, neboť napadené rozhodnutí se této námitce věnuje jen zdánlivě. Dle žalobkyně se žalovaný věnoval otázce přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života a otázce souladu rozhodnutí s článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak těmito předpisy žalobkyně neargumentovala a zejména obsahově namítala jiné skutečnosti. Proto žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

4. Žalobkyně namítala, že sdělení Imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky ze dne 19. 11. 2018, o které správní orgány opíraly svá rozhodnutí, nelze použít jako důkaz, protože bylo získáno v rozporu se zákonem. Jedná se o listinu, která byla získána od zahraničního orgánu veřejné moci. Ve spise však není založeno dožádání na zajištění této listiny podle § 13 správního řádu. Ze správního spisu dle žalobkyně není zřejmé, podle jaké právní úpravy vlastně správní orgán prvního stupně postupoval při získání listiny od orgánů Vietnamské socialistické republiky. Prostřednictvím zastupitelského úřadu je správní orgán podle čl. 56 vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 98/1984 Sb., o Smlouvě mezi ČSSR a VSR o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, oprávněn získat výpisy z matrik. V případě údajů o cestovních dokladech se však o výpis z matriky nejedná. Ze spisu ani z napadeného rozhodnutí dle žalobkyně rovněž není zřejmé, zda Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky je vůbec orgánem příslušným takové sdělení vydat a zda je sdělení vůbec možno považovat za veřejnou listinu. Dle názoru žalobkyně podle § 51 odst. 1 správního řádu k provedení důkazu lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. V případě sdělení získaných od orgánů cizího státu musejí správní orgány dodržovat zákonný postup při jejich získávání, jinak je nelze použít jako důkaz. Tento postup jejich získání dle žalobkyně zároveň musí být popsán v rozhodnutí, které se o takové sdělení opírá, aby bylo přezkoumatelné, zda bylo postupováno v souladu se zákonem. V tomto případě tak správní orgán nepostupoval. K argumentaci žalovaného, že nemůže posuzovat postup Ministerstva zahraničních věcí, resp. zastupitelského úřadu, namítla žalobkyně, že žalovaný je povinen posuzovat zákonnost opatření důkazů, které jsou podkladem rozhodnutí, proto jeho úvaha nemůže obstát.

5. Žalobkyně dále namítala, že ve výroku II. uložil správní orgán prvního stupně žalobkyni povinnost k opuštění území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. V rámci mezinárodního práva je pojem vyhoštění vykládán jako jednání suverénního státu, jehož důsledkem je nucený odchod jedince z území dotčeného státu, a tedy ukončení práva cizince na vstup a pobyt na území. Napadeným rozhodnutím bylo zrušeno povolení žalobkyně k trvalému pobytu a byla jí uložena povinnost k opuštění území. Žalobkyně tak pozbyla právo na vstup a pobyt na území a současně je vyžadován její odchod z území ČR. Veškeré znaky vyhoštění, jak je chápe mezinárodní právo, tak byly dle názoru žalobkyně beze zbytku naplněny. Rozhodnutí správního orgánu je dle žalobkyně materiálně rozhodnutím o vyhoštění. Rozhodnutí však nesplňuje požadavky, které na rozhodnutí o vyhoštění klade jednak zákon o pobytu cizinců, ale zejména směrnice Rady 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice Rady 2003/109/ES“), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Posledně jmenovaný předpis stanoví možnost vyhoštění pouze v případě, kdy se k takovému rozhodnutí dospěje v souladu se zákonem. Správní orgán v daném případě rozhodoval dle výroku napadeného rozhodnutí dle § 77 zákona o pobytu cizinců. Třetí odstavec § 77 zákona o pobytu cizinců dle názoru žalobkyně odpovídá vyhoštění dle mezinárodního práva, avšak § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nesplňuje podmínky kladené na řízení o správním vyhoštění, a je tedy v rozporu s mezinárodními předpisy. Žalobkyně konkrétně upozornila na článek 12 směrnice Rady 2003/109/ES, který stanoví podmínky pro vyhoštění dlouhodobě pobývajících rezidentů a kritéria, ke kterým je třeba před rozhodnutím o vyhoštění přihlížet, přičemž posouzení těchto skutečností ani zákon v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nevyžaduje. Tím se však zákon o pobytu cizinců dostává do rozporu s výše uvedenými mezinárodními předpisy.

6. Dle názoru žalobkyně v případě, že by se nejednalo o vyhoštění, pak by nemohla být žalobkyni ukládána povinnost opustit území, ale naopak dle článku 9 odst. 7 směrnice Rady 2003/109/ES by jí muselo být umožněno setrvat na území na základě jiného pobytového oprávnění v rámci přechodného pobytu, neboť žalobkyně splňuje podmínky jiných typů pobytu a současně nepředstavuje ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Za současného právního stavu však žalobkyně nemůže podat žádost o jiný typ povolení k pobytu na území, a tedy pouze z důvodu nutnosti osobní přítomnosti při podání žádosti by byla nucena vycestovat z České republiky do země původu, ačkoli směrnice Rady 2003/109/ES stanoví, že musí být cizinci umožněno setrvat na území. Ani tuto námitku žalovaný dle žalobkyně nevypořádal, když pouze uvedl, že nedošlo k uložení správního vyhoštění, ale ke zrušení platnosti jejího povolení k trvalému pobytu. Právě skutečnost, že jde pouze o jiné označení vyhoštění, přičemž však důsledky jsou stejné, byla podstatou této námitky. Pouhé nevyslovení zákazu pobytu je dle názoru žalobkyně nedostatečným rozdílem, přes který jsou stále naplněny podmínky vyhoštění dle mezinárodního práva, jak žalobkyně uváděla ve svém odvolání. K argumentaci žalovaného navíc žalobkyně dodala, že s ohledem na obtížnost podání žádosti o jiný pobytový titul u zastupitelského úřadu ČR v Hanoji, v souvislosti s dlouhými lhůtami pro vyřízení žádosti a s velmi častým překračováním těchto lhůt Ministerstvem vnitra je zjevné, že v případě vycestování nebude moci žalobkyně vstoupit na území po značně dlouhou dobu, a to v řádu několika měsíců až let. Zákaz pobytu v napadeném rozhodnutí sice vysloven nebyl, nicméně tento je rovněž důsledkem zrušení povolení k pobytu, který nastává „automaticky“, tj. bez nutnosti jeho vyslovení. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve svém písemném vyjádření uvedl, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl naplněn důvod pro zrušení povolení žalobkyně k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a tento závěr je v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost napadeného rozhodnutí zpochybňovala. Správnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přezkoumal žalovaný jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

9. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaný nevypořádal její odvolací námitku, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není v souladu s veřejným zájmem a přijaté řešení neodpovídá okolnostem případu ve smyslu § 2 správního řádu. Soud uvádí, že žalovaný se vyjádřil k uvedené odvolací námitce na straně 4 napadeného rozhodnutí, když konstatoval, že uvedenou odvolací námitku nepovažuje za důvodnou a že správní orgán prvního stupně postupoval zcela v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu. Dále žalovaný ve shodě se správním orgánem prvního stupně uvedl v napadeném rozhodnutí ke zmíněné námitce, že § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nestanoví povinnost zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně a ani soulad tohoto rozhodnutí s článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud konstatuje, že žalovaný tak plně aproboval posouzení správního orgánu prvního stupně týkající se souladu jeho rozhodnutí s veřejným zájmem a okolnostmi případu, přičemž soud konstatuje, že správní řízení prvostupňové a odvolací tvoří jeden celek. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně na straně 3 se uvádí, že „správní orgán byl při svém rozhodování veden důležitým ustanovením § 2 správního řádu, dle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Ve veřejném zájmu nebo respektive veřejným zájmem je soulad způsobu chování osob a pobývání na území ČR v souladu se zákonnými normami ČR, jakožto naplňovat zpětnou vazbu kontaktu se správními orgány a mít snahu napravovat vzniklé konfliktní situace, neuvádět nepravdivé údaje či přivádět správní orgány v omyl. Za veřejný zájem je v tomto případě možné dále označit pobývání cizinců na území ČR za jasně definovaných pravidel“. Dle názoru soudu správní orgány ve svých rozhodnutích dostatečně vysvětlily svůj náhled na soulad rozhodnutí s veřejným zájmem a okolnostmi případu ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu, a rozhodnutí žalovaného proto soud nepovažuje za nepřezkoumatelné. Žalobkyni soud přisvědčuje, že vypořádání předmětné odvolací námitky nebylo ze strany žalovaného zcela přiléhavé, nicméně žalovaný se předmětnou odvolací námitkou zabýval, přičemž dle názoru soudu jistá nepřiléhavost jeho argumentace k uvedené odvolací námitce nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Co se týče věcné správnosti rozhodnutí žalovaného stran posouzení souladu rozhodnutí s § 2 správního řádu, k čemuž rovněž směřovala žalobní námitka, bude se soud touto námitkou zabývat v další části tohoto rozsudku.

12. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřovala dále žalobkyně v tom, že v napadeném rozhodnutí není popsán způsob získání klíčového důkazu – sdělení Imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky, o které správní orgány opíraly svá rozhodnutí. Ve správním spise dle žalobkyně není založeno dožádání, žalobkyně má pochybnosti, zda Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky je vůbec orgánem příslušným vydat předmětné sdělení o cestovních dokladech žalobkyně. Žalobkyně zároveň upozornila, že stejnou námitku uplatnila již v odvolacím řízení. Žalovaný tuto konkrétní námitku v napadeném rozhodnutí dle názoru žalobkyně vůbec nevypořádal. Dle žalobkyně tak nelze přezkoumat, zda předmětný důkaz byl obstarán zákonným způsobem a je použitelný ve správním řízení. K uvedené námitce soud uvádí, že žalovaný se předmětnou námitkou zabýval v napadeném rozhodnutí na stranách 5 a 6, když mimo jiné uvedl, že „ministerstvo vnitra postupovalo dle § 3 a § 50 odst. 1 a 2 správního řádu, když požádalo Vízový odbor ministerstva zahraničních věcí České republiky o poskytnutí informací týkajících se cestovních dokladů odvolatelky a následně učinilo sdělení Imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky získaného prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Hanoji, podkladem svého rozhodnutí. Výše uvedené sdělení je ze své povahy důkazem listinou ve smyslu § 53 správního řádu. (…) K námitce, že ve spise není založeno dožádání na zajištění této listiny podle § 13 správního řádu, Komise uvádí, že tato je nedůvodná, neboť důkaz byl proveden ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu, nikoliv dle ustanovení § 13 téhož zákona. Ministerstvo vnitra nežádalo o provedení úkonu, který by samo mohlo provést jen s obtížemi nebo s neúčelnými náklady anebo který by nemohlo provést vůbec, ale o informace ke zjištění skutkového stavu věci. K námitce, že ze spisu ani z napadeného rozhodnutí rovněž není zřejmé, zda Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky je vůbec orgánem příslušným takové sdělení vydat, Komise uvádí následující. Velvyslanectví České republiky v Hanoji postupovalo v souladu s vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí ze dne 5. 12. 1980, č. 15/1981 Sb., o Konzulární úmluvě mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou, když se obrátilo na příslušný orgán přijímacího státu, tj. Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky, s žádostí o poskytnutí informací. Komise není oprávněná posuzovat postup zastupitelského úřadu při výkonu jeho funkcí, neboť se jedná o vnitřní záležitost mezi výše uvedenými orgány“. Dle názoru soudu se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s předmětnou odvolací námitkou, když obsáhle a srozumitelně popsal způsob získání důkazu – sdělení Imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky, přičemž své vysvětlení žalovaný doplnil i odkazy na ta ustanovení právních předpisů, podle kterých bylo postupováno ve správním řízení při obstarání předmětného důkazu. Dle názoru soudu není povinností správních orgánů, aby podrobně ve svých rozhodnutích popisovaly, jakým způsobem byl ten který důkaz obstarán, neboť takový požadavek nemá oporu v platné právní úpravě (§ 68, § 89 a násl. správního řádu). Žalovaný se řádně a v dostatečném rozsahu vypořádal s předmětnou odvolací námitkou a odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze v tomto směru považovat za nepřezkoumatelné. Co se týče zákonnosti důkazu – sdělení Imigračního odboru Ministerstva vnitra Vietnamské socialistické republiky a jeho použitelnosti jako listinného důkazu, tím se bude soud zabývat v další části tohoto rozsudku.

13. Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného poukazuje soud dále na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu však zároveň po odvolacím orgánu nelze požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100). Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval jednotlivé odvolací námitky. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost rozhodnutí skutečně nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012- 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64); taková situace však v projednávané věci nenastala. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí, vyhovuje požadavkům § 68 odst. 3 správního řádu, a příslušné žalobní námitky tudíž nejsou důvodné.

14. K žalobní námitce týkající se nezákonnosti důkazu – sdělení Imigračního odboru Ministerstva vnitra Vietnamské socialistické republiky a jeho použitelnosti jako listinného důkazu soud uvádí, že se ztotožňuje s posouzením žalovaného v napadeném rozhodnutí na stranách 5 a 6 tak, jak bylo citováno výše. Nad rámec citované argumentace žalovaného soud doplňuje následující skutečnosti. Žalobkyně namítala, že prostřednictvím zastupitelského úřadu je správní orgán podle čl. 56 vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 98/1984 Sb., o Smlouvě mezi ČSSR a VSR o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, oprávněn získat výpisy z matrik a že v případě údajů o cestovních dokladech se o výpis z matriky nejedná. K uvedené žalobní námitce soud uvádí, že zmíněná smlouva o právní pomoci se týká spolupráce justičních orgánů, nikoli správních orgánů, přičemž dále je ve smlouvě zakotvena možnost pro občany jedné smluvní strany obracet se na orgány druhé smluvní strany. Uvedená smlouva o právní pomoci však neupravuje spolupráci mezi správními orgány, a proto dle uvedené smlouvy nebylo možné postupovat. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 27. 11. 2020, č. j. 3 Azs 74/2019-38 konstatoval, že „dvoustranná smlouva o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, uzavřená mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou, na posuzovaný případ nedopadá, neboť se netýká problematiky migrace a neupravuje proces získávání povolení k pobytu pro příslušníky smluvních stran“. Byť Nejvyšší správní soud posuzoval odlišný případ, jeho právní názor je aplikovatelný i v této věci.

15. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že při obstarání předmětného důkazu postupoval správní orgán prvního stupně následujícím způsobem. Ve správním spise je založeno podání ze dne 4. 9. 2018, č. j. MV-101971-1/OAM-2018, kterým se správní orgán prvního stupně obrátil na Vízový odbor Ministerstva zahraničních věcí ČR se žádostí o prověření, zda byl ve Vietnamské socialistické republice vydán žalobkyni další cestovní doklad než cestovní pas č. X platný do 22. 11. 2004 a cestovní pas č. X vydaný dne 5. 3. 2015 s platností do 5. 3. 2025 s tím, že v období od 22. 11. 2004 do 5. 3. 2015 nemá správní orgán prvního stupně evidován žádný cestovní doklad žalobkyně. Dále je ve správním spise založeno sdělení Imigračního odboru Ministerstva vnitra Vietnamské socialistické republiky v jazyce vietnamském a anglickém (s překladem do češtiny) ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 4615/XNC, ve kterém je obsažena informace, že kromě dvou cestovních pasů zmiňovaných výše byl žalobkyni vydán ještě cestovní pas č. X, přičemž pas byl vydán dne 27. 3. 2003 a jeho platnost skončila dne 27. 3. 2008. V předmětném sdělení se zároveň uvádí, že se jedná o odpověď na nótu Velvyslanectví České republiky č. 3748/2018 ze dne 24. 10. 2018. Na předmětném sdělení je dále datumové razítko „20. 11. 2018“, pod kterým je razítko „ZÚ ČR Hanoj“ a uvedeno „č. j. 3871/2018 HANOKO“.

16. Dle názoru soudu, který již byl uveden výše, v právních předpisech není zakotvena povinnost správních orgánů popisovat v rozhodnutí způsob obstarání důkazu. Obsah správního spisu, popsaný v předchozím bodě odůvodnění tohoto rozsudku, nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakým způsobem bylo v řízení postupováno při získání předmětného důkazu. Je zřejmé, že správní orgán prvního stupně se obrátil na Ministerstvo zahraničních věcí ČR pod samostatnou spisovou značkou se žádostí o prověření cestovních dokladů žalobkyně. Ze správního spisu nelze zjistit, jakým způsobem kontaktovalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR v této záležitosti Velvyslanectví České republiky v Hanoji a ve správním spise není založena ani zmiňovaná nóta, kterou se Velvyslanectví České republiky v Hanoji obrátilo na Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky. Z obsahu jednotlivých podání je však zřejmé, že Velvyslanectví České republiky v Hanoji vyřizovalo tuto záležitost pod svou spisovou značkou, zaslalo zmiňovanou nótu Imigračnímu odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky, který na nótu reagoval a poskytl požadované informace. Soud souhlasí s postupem správního orgánu prvního stupně dle Konzulární úmluvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou (vyhláška č. 15/1981 Sb.). Z uvedené konzulární úmluvy plyne, že konzulární úředníci jsou oprávněni chránit práva a zájmy vysílajícího státu a mohou se při výkonu svých funkcí obracet na příslušné místní orgány svého konzulárního obvodu a příslušné ústřední orgány přijímajícího státu (článek 32 a 33 uvedené konzulární úmluvy). Dle názoru soudu tedy bylo v kompetenci Velvyslanectví České republiky v Hanoji obrátit se s žádostí o poskytnutí informací na Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky.

17. K žalobní námitce zpochybňující oprávnění Imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky k poskytnutí sdělení soud uvádí, že předmětná námitka je nekonkrétní, když žalobkyně pouze vyslovuje pochybnosti, aniž by zároveň uvedla jiný orgán, který je dle jejího názoru příslušný k poskytnutí požadovaných informací ohledně cestovních dokladů žalobkyně. Sama žalobkyně v průběhu řízení navrhovala jako důkaz, že měla další cestovní pas, vyžádat zprávu od Zastupitelského úřadu Vietnamské socialistické republiky v Praze. Místo toho se správní orgán prvního stupně obrátil prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR a Velvyslanectví České republiky v Hanoji na správní orgán ve Vietnamu – Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky. Soudu je známo z úřední činnosti, že právě Ministerstvo veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky je orgánem, se kterým je z české strany komunikováno ohledně cizinců, kteří mají vietnamské občanství, například při ověřování totožnosti cizince. Soud rovněž poukazuje na sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 26/2008 Sb. m. s., o Dohodě mezi vládou České republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírání občanů obou států, přičemž dle sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 27/2008 Sb. m. s. byl k provedení zmíněné dohody přijat protokol, podle kterého je Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky příslušným orgánem k provádění zmíněné dohody. Dle názoru soudu může ve Vietnamské socialistické republice teoreticky existovat více správních orgánů, které mají k dispozici informace o cestovních dokladech žalobkyně. Velvyslanectví České republiky v Hanoji se obrátilo v souladu s výše zmíněnou konzulární úmluvou právě na Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky, který rovněž soud považuje za příslušný orgán. Z platné právní úpravy nelze dovodit, že by příslušným orgánem na vietnamské straně musel být jiný správní orgán, ostatně žalobkyně v tomto směru nic konkrétního netvrdila.

18. Co se týče žalobní námitky, kdy žalobkyně opět obecně vyslovovala pochybnosti, zda lze předmětný důkaz – sdělení Imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky – považovat za veřejnou listinu, soud uvádí, že dle Smlouvy mezi ČSSR a VSR o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, zmiňované výše, listiny vydané nebo ověřené příslušnými orgány ve stanovené formě na území jedné smluvní strany mohou být použity bez dalšího ověření na území druhé smluvní strany. Listiny, které jsou na území jedné smluvní strany považovány za veřejné, mají povahu veřejných listin i na území druhé smluvní strany (článek 13 zmiňované smlouvy). Soud si je vědom výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2020, č. j. 3 Azs 74/2019-38, ve kterém byla konstatováno, že Smlouva mezi ČSSR a VSR o právní pomoci ve věcech občanských a trestních se netýká problematiky migrace, ovšem soud podotýká, že Nejvyšší správní soud řešil situaci, kdy cizinec se dožadoval aplikace uvedené smlouvy na imigrační řízení. Předmětná smlouva se sice nevztahuje na imigrační řízení, což však dle názoru soudu nebrání využití některých obecných ustanovení smlouvy občany smluvních stran či správními orgány, jako právě využití úpravy veřejných listin, která má za cíl zjednodušit občanům smluvních stran formality ohledně ověření listin vydaných orgány smluvních stran. Sdělení Imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky je opatřeno datem, podpisem a razítkem. S ohledem na výše zmíněný článek 13 Smlouvy mezi ČSSR a VSR o právní pomoci ve věcech občanských a trestních a s přihlédnutím k úpravě veřejné listiny v § 53 odst. 3 správního řádu má soud za to, že se v tomto případě jedná o veřejnou listinu, přičemž sama žalobkyně ve své žalobě ani nezpochybnila pravost uvedené listiny či pravdivost údajů v ní uvedených. Ostatně kdyby soud přistupoval ke zmíněnému důkazu jako k soukromé listině, tak by rovněž taková soukromá listina mohla být zákonným důkazem, který prokazuje existenci cestovních dokladů žalobkyně v daném období. Za situace, kdy žalobkyně ani nepopírala pravdivost údajů obsažených ve sdělení Imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky, pak rozdíl mezi posuzováním předmětného důkazu jako veřejné či soukromé listiny, není prakticky žádný.

19. K žalobní námitce, že ve správním spise není založeno dožádání na zajištění listiny – sdělení Imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky, lze ze strany soudu uvést, že ve správním spise je založeno podání, kterým se správní orgán prvního stupně obrátil na Ministerstvo zahraničních věcí ČR se žádostí o zjištění informací o cestovních dokladech žalobkyně. Soud souhlasí s názorem žalovaného vysloveným v napadeném rozhodnutí, že v uvedeném případě není třeba postupovat formou dožádání a vydávat usnesení dle § 13 odst. 1 správního řádu, když standardně v takových případech správní orgány postupují dle § 50 správního řádu formou běžné žádosti, jako se tomu stalo i v tomto případě. Samotná okolnost, že součástí správního spisu není žádost Ministerstva zahraničních věcí ČR adresovaná Velvyslanectví ČR v Hanoji, ani nóta, kterou se velvyslanectví obrátilo na Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky, nezpůsobuje dle názoru soudu nezákonnost opatřeného důkazu, když ze správního spisu je patrné, že postup získání předmětného důkazu byl standardní a transparentní, kdy navíc ani žalobkyně pravdivost údajů uvedených v předmětném důkazu nezpochybnila. Soud proto uzavírá, že správní orgány byly oprávněny při zjišťování skutkového stavu vycházet z předmětného důkazu jakožto zákonného důkazu, který má charakter veřejné listiny. Uvedená žalobní námitka proto není důvodná.

1. Další žalobní námitkou bylo zpochybnění věcné správnosti rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně stran posouzení souladu rozhodnutí s § 2 správního řádu, co se týče souladu rozhodnutí s veřejným zájmem a okolnostmi případu. Soud v předchozí části tohoto rozsudku zčásti reprodukoval a zčásti citoval odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů ohledně posouzení souladu rozhodnutí s veřejným zájmem a okolnostmi případu. Žalobkyni lze ze strany soudu přisvědčit, že odůvodnění žalovaného není příliš přiléhavé, když žalovaný se zabýval spíše otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, přičemž dospěl k závěru, že ze zákona o pobytu cizinců ani z mezinárodních předpisů nelze dovodit povinnost správního orgánu zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí. Tento právní názor žalovaného nezpochybnila žalobkyně ani v rámci podaného odvolání, ani v rámci žaloby.

2. Z toho důvodu soud nad rámec soudního přezkumu pouze pro přesnost uvádí, že s uvedeným názorem žalovaného nelze souhlasit, neboť z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu plyne povinnost správního orgánu za určitých okolností se zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39).

3. Žalobkyně poukazovala na § 2 odst. 4 správního řádu, dle kterého správní orgány musí dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Žalobkyně zdůraznila, že správní orgány se musí při vydávání rozhodnutí, kterým odnímají právo, zabývat nejen tím, zda určité rozhodnutí (řešení) je dle zákona možné, nýbrž i tím, zda takové řešení je vzhledem ke všem okolnostem i nezbytné, což však dle žalobkyně nebylo správními orgány splněno. Konkrétně žalobkyně poukazovala na skutečnost, že správní orgány nevzaly v úvahu tu skutečnost, že od roku 2015 pobývala žalobkyně nepřetržitě na území České republiky, čímž pokračoval její integrační proces. K takto postavené žalobní námitce soud uvádí, že v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobkyně uvedla pouze obecně, že nebylo správními orgány zohledněno pokračování integračního procesu žalobkyně v České republice od roku 2015, avšak neuvedla žádné konkrétní okolnosti, pro které by rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mělo být rozporné s veřejným zájmem a neodpovídající okolnostem jejího případu. V podaném odvolání se žalobkyně vůbec nezmiňuje o svém manželovi, se kterým údajně sdílí společnou domácnost, o dceři žijící v Polsku a o očekávaném narození vnoučete, přičemž tyto skutečnosti nejsou obsaženy ani v žalobě v rámci jednotlivých žalobních bodů, nýbrž jsou uvedeny pouze v návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě, který byl obsažen ve stejném podání jako žaloba. V návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě upozorňuje žalobkyně soud na povinnost soudu při rozhodování o přiznání odkladného účinku žalobě posuzovat možné dopady rozhodnutí do práva jednotlivce na soukromý a rodinný život, jestliže tento tvrdí, že existují důvody se domnívat, že toto právo bude porušeno ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V podaném odvolání ani v žalobě však žalobkyně nenamítala, že by nebyla řádně posouzena přiměřenost dopadů rozhodnutí ve smyslu zákona o pobytu cizinců, nýbrž pouze obecně poukazovala na rozpor rozhodnutí s veřejným zájmem a nezohlednění všech okolností případu, aniž by tyto okolnosti specifikovala. Dle názoru soudu za popsané situace nebylo povinností žalovaného zabývat se podrobněji uvedenou odvolací námitkou, než jak to žalovaný učinil v napadeném rozhodnutí, kdy aproboval odůvodnění správního orgánu prvního stupně, jelikož dle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává napadené rozhodnutí jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem, přičemž dle názoru soudu žalovaný takto postupoval. Uvedenému postupu žalovaného tedy nemůže soud nic vytknout, přičemž lze dodat, že soud není další instancí, u které by žalobkyně mohla uplatnit nová tvrzení a důkazy, ačkoli tato tvrzení a důkazy mohla a měla uplatnit v řízení před správními orgány, což žalobkyně neučinila. Soud v tomto řízení posuzuje správnost postupu správních orgánů a zákonnost jejich rozhodnutí., přičemž soud je povinen dle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

4. Správní orgán prvního stupně se zabýval souladem rozhodnutí s veřejným zájmem, jak bylo citováno výše. Pro informaci soud připomíná, že správní orgán prvního stupně konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, že „veřejným zájmem je soulad způsobu chování osob a pobývání na území ČR v souladu se zákonnými normami ČR, jakožto naplňovat zpětnou vazbu kontaktu se správními orgány a mít snahu napravovat vzniklé konfliktní situace, neuvádět nepravdivé údaje či přivádět správní orgány v omyl. Za veřejný zájem je v tomto případě možné dále označit pobývání cizinců na území ČR za jasně definovaných pravidel“. Takové posouzení veřejného zájmu považuje soud za adekvátní a správné. Soud souhlasí, že veřejným zájmem je regulace migrace platnou právní úpravou, přičemž žalobkyně naplnila důvod pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podle kterého Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území České republiky nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Soud nesouhlasí s názorem žalobkyně prezentovaném v žalobě, že by ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu bylo možné přistoupit pouze tehdy, pokud by to bylo nezbytné vzhledem ke všem okolnostem. Takový výklad dle názoru soudu neodpovídá platné právní úpravě. Správní orgán prvního stupně při posuzování veřejného zájmu zjevně zohlednil i chování žalobkyně v průběhu správního řízení, když ze správního spisu plyne, že žalobkyně se dostavila na Velvyslanectví ČR v Hanoji dne 13. 4. 2015, kdy požádala o přenesení povolení k trvalému pobytu do nového cestovního pasu, přičemž však při pohovoru nebyla schopna uvést skutečnosti týkající se jejího povolení k trvalému pobytu v České republice a následně odmítla vypovídat a odkázala na svého právního zástupce. Dále se žalobkyně dostavila na předvolání k výslechu před správní orgán prvního stupně dne 13. 7. 2015, avšak po poučení uvedla, že odmítá vypovídat, protože se jedná o řízení z moci úřední a dále již nic nechtěla uvádět. Předmětnému výslechu byl přítomen tehdejší právní zástupce žalobkyně Mgr. Marek Sedlák, advokát. Následně ve svém písemném vyjádření ze dne 24. 11. 2015 adresovaném správnímu orgánu prvního stupně žalobkyně uvedla, že skutečně déle než 6 let pobývala mimo území České republiky, a to převážně v Polsku a několik měsíců ve Vietnamu, přičemž však žalobkyně uvedla, že se nejednalo o nepřetržitý pobyt mimo území, neboť několikrát ročně jezdila do České republiky. Soud shledal, že žalobkyní uvedené údaje se v dalším průběhu správního řízení po doplnění dokazování ukázaly jako nepravdivé, nicméně výše popsaný přístup žalobkyně vedl k nedostatkům při zjišťování skutkového stavu, což bylo důvodem zrušení předchozích rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně rozsudkem zdejšího soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 15 A 25/2016-48. Oba správní orgány chování žalobkyně ve správním řízení zohlednily při posuzování souladu rozhodnutí s veřejným zájmem, přičemž soud uvedené posouzení považuje za správné. Jak již bylo uvedeno výše, žalobkyně neuvedla žádné konkrétní okolnosti, které by měl žalovaný jakožto odvolací orgán zvažovat z hlediska souladu rozhodnutí s § 2 správního řádu s výjimkou té skutečnosti, že žalobkyně od roku 2015 žije v České republice a pokračuje tak její integrační proces, aniž by však žalobkyně tento integrační proces jakkoli blíže popsala. Skutečnost, že od roku 2015 žalobkyně opět žije v České republice, však nepovažuje soud ve shodě s žalovaným za důvod k tomu, aby žalobkyni nebyla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu, když je navíc zřejmé, že kdyby žalobkyně uvedla ve správním řízení pravdivé informace, trvalo by správní řízení podstatně kratší dobu. Soud proto vyhodnotil předmětnou žalobní námitku jako nedůvodnou.

5. Další žalobní námitkou bylo tvrzení žalobkyně, že výjezdní příkaz dle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který byl součástí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, představuje materiálně správní vyhoštění, přičemž však napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky týkající se správního vyhoštění stanovené v článku 12 směrnice Rady 2003/109/ES, přičemž úprava § 77 zákona o pobytu cizinců je rozporná se zmiňovanou směrnicí, jelikož nestanoví takové požadavky na rozhodnutí, jako zmiňovaná směrnice. V podrobnostech je námitka rozvedena v předchozí části tohoto rozsudku v kapitole Žaloba. Soud zjistil, že obsahově shodnou námitku uplatnila žalobkyně již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Soud nemůže přisvědčit žalobkyni, že by tuto námitku žalovaný nevypořádal, neboť žalovaný se zabýval předmětnou námitkou na straně 6 napadeného rozhodnutí, když mimo jiné uvedl, že „komise v této souvislosti uvádí, že mezi rozhodnutím o správním vyhoštění a rozhodnutím o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu je značný rozdíl. Rozhodnutí o správním vyhoštění je zdaleka nejrestriktivnější ukončení pobytu cizince na území a krom povinnosti cizince vycestovat z území je toto spojeno se zákazem pobytu a s nemožností v době tohoto správního vyhoštění získat oprávnění k pobytu. Naproti tomu rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu znamená sice ztrátu daného pobytového titulu, ale cizinci, v daném případě odvolatelce, není vysloven zákaz pobytu. Odvolatelka tak může i po zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žádat o udělení jiného pobytového oprávnění. Odkaz zmocněného zástupce na směrnici 109/2003/ES, Evropskou úmluvu o lidských právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech je v daném případě irelevantní, neboť napadeným rozhodnutím nebylo odvolatelce uloženo správní vyhoštění, ale došlo ke zrušení platnosti jejího povolení k trvalému pobytu“.

6. V předchozím bodě citovaný názor žalovaného považovala žalobkyně za nesprávný, avšak dle názoru soudu žalovaný dostatečně vysvětlil rozdíl mezi správním vyhoštěním a rozhodnutím o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu a nepoužitelnost směrnice Rady 109/2003/ES v dané věci, přičemž s tímto názorem žalovaného se soud ztotožňuje. Soud pouze doplňuje k argumentaci žalovaného, že další rozdíly mezi zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu spojeným s výjezdním příkazem a vyhoštěním shledala rovněž judikatura Nejvyššího správního soudu, kdy lze poukázat například na usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-32, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že „na rozdíl od situace, kdy dojde k vyhoštění, se cizinec po zrušení povolení k trvalému pobytu jednak nepovažuje za nežádoucí osobu (srov. § 154 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), a jednak nemá povinnost opustit území Evropské unie, nýbrž jen území České republiky (srov. § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 1 odst. 1 tohoto zákona). Zdůraznit je také třeba to, že ačkoli byl stěžovateli udělen výjezdní příkaz podle § 50 zákona o pobytu cizinců, má možnost požádat o udělení krátkodobého víza podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex) - viz § 50 odst. 3 část věty za středníkem zákona o pobytu cizinců, který takovou možnost nevylučuje, ve spojení s § 20 odst. 1 tohoto zákona“. S názorem Nejvyššího správního soudu se zdejší soud ztotožňuje. Soud dále uvádí, že výjezdní příkaz není vynutitelný, neboť k bezprostřednímu opuštění území ČR by mohla být žalobkyně donucena až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, což představuje další rozdíl mezi vyhoštěním a rozhodnutím o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Soud dále uvádí, že při správním vyhoštění by bylo postupováno dle § 120 zákona o pobytu cizinců, přičemž k vyhoštění cizince lze přistoupit, pouze pokud by vyhoštěním nedošlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně namítala i rozpor napadeného rozhodnutí s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, aniž by však uvedla, v čem konkrétně rozpor spatřuje. Je však zřejmé, že údajný rozpor rozhodnutí žalovaného se zmiňovanými mezinárodními předpisy vycházel z nesprávného názoru žalobkyně, že rozhodnutí správních orgánů je v materiálním smyslu rozhodnutím o vyhoštění. Soud však již výše vysvětlil nesprávnost uvedeného názoru žalobkyně, a proto nelze považovat uvedenou námitku za důvodnou.

7. K žalobní námitce ohledně rozporu právní úpravy zákona o pobytu cizinců s článkem 9 odst. 7 směrnice Rady 2003/109/ES, jelikož žalobkyně je nucena vycestovat z území České republiky, ačkoli dle zmiňovaného ustanovení směrnice by žalobkyni dle jejího názoru mělo být umožněno získání jiného typu pobytového oprávnění, aniž by musela vycestovat z území, lze ze strany soudu uvést, že soud neshledává žalobkyní namítaný rozpor uvedených předpisů.

8. Podle článku 9 odst. 7 směrnice Rady 2003/109/ES, nevede-li odnětí nebo ztráta právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta k navrácení, povolí členský stát dotyčné osobě další setrvání na svém území za předpokladu, že splňuje podmínky stanovené vnitrostátními právními předpisy a nepředstavuje ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti.

9. Dle názoru soudu citované ustanovení nevylučuje, aby se zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu byl zároveň vydán výjezdní příkaz. Žalobkyně má možnost ucházet se o jiný typ pobytového oprávnění v souladu s právní úpravou zákona o pobytu cizinců. Ve výše citovaném usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-32, byla například uvedena možnost ucházet se o krátkodobé vízum, aniž by žalobkyně musela opustit území České republiky. Uvedenou žalobní námitku proto soud nepovažuje za důvodnou.

10. Dále uplatnila žalobkyně námitku, že nemá možnost požádat o jiný typ pobytového oprávnění bez toho, aby musela vycestovat do Vietnamu, přičemž upozornila na obtížnost podání žádosti o jiný pobytový titul na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji (v podrobnostech je námitka rozvedena v předchozí části tohoto rozsudku v kapitole Žaloba). K uvedené námitce soud uvádí, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu bylo důsledkem chování žalobkyně, která déle než 6 let pobývala mimo území České republiky, přičemž si žalobkyně mohla a měla být vědoma toho, že dle platné právní úpravy může dojít ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Ostatně z chování žalobkyně již před zahájením správního řízení při pohovoru na Velvyslanectví České republiky v Hanoji plyne, že si byla vědoma platné právní úpravy a hrozícího rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Za této situace se nemůže žalobkyně dovolávat komplikací spojených s cestou do Vietnamu a problémů při podání žádosti na Velvyslanectví ČR v Hanoji. Ostatně určitou možnost získání pobytového oprávnění v podobě krátkodobého víza uvedl Nejvyšší správní soud ve výše citovaném usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015- 32. Kromě toho žalobkyně v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě uvedla, že její dcera se svým druhem žijí trvale v Polsku a očekávají narození dítěte. Dle názoru soudu se tak žalobkyni rýsuje i možnost ucházet se o pobytové oprávnění právě v Polsku. Pro úplnost soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která konstantně nepovažuje za relevantní žalobní námitku tvrzené problémy s vyřizováním žádosti o pobytové oprávnění na Velvyslanectví České republiky v Hanoji. Například v rozsudku ze dne 5. 8. 2020, č. j. 4 Azs 134/2020-53, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „samotné tvrzení, že podání žádosti o pobytové oprávnění ve Vietnamu bude možná komplikovanější než v jiných zemích, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozsudku ani rozhodnutí správních orgánů. Již v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 - 35, NSS konstatoval, že došlo k částečné konsolidaci situace na zastupitelském úřadě v Hanoji, což následně zopakoval i v jiných rozsudcích (např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2020, č. j. 9 Azs 54/2020 - 32). S ohledem na toto stanovisko nepovažuje NSS námitky týkající se možných komplikací při vyřizování legalizace pobytu na českém velvyslanectví ve Vietnamu za důvodné“. Zdejší soud souhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, přičemž s přihlédnutím ke skutečnostem popsaným v tomto bodě odůvodnění neshledává předmětnou žalobní námitku důvodnou.

11. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.