č. j. 15 A 119/2019- 37

Rubrum

Mezeru v zákoně o pobytu cizinců, kterou lze spatřovat v tom, že zákon nestanoví, ve vztahu k jakému rodinnému příslušníkovi může cizinec žádat o dlouhodobé vízum za účelem sloučení rodiny, je nutno překlenout pomocí logického výkladu založeného na argumentu per analogiam legis spočívajícím v aplikaci § 42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.

Výrok

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce:

I. S. nar. XXX, státní příslušník Gruzie bytem XXX zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Čižinským se sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 7. 2019, č.j. MV-75280-6/SO-2019 takto:

Odůvodnění

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) vydaným ve věci žádosti žalobce o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů podané podle § 180e odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“) žalovaná rozhodla, že je dán důvod pro neudělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem sloučení rodiny podle § 56 odst. 1 písm. a) ZPC. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala, že žádost o udělení dlouhodobého víza byla žalobcem podána dne 24.1.2019 na Velvyslanectví České republiky v Tbilisi (dále jen „zastupitelský úřad“). Z obsahu žádosti a doložených náležitostí vyplynulo, že žádost byla podána za účelem sloučení rodiny, kdy nositelem oprávnění ke sloučení je manželka žalobce XXX, st. přísl. Ruská federace, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt s platností od 5.2.2008. Na základě realizovaného trvalého pobytu s platností od 17.5.2010 pobývá na území České republiky také nezl. syn žalobce XXX, nar. XXX, st. přísl. Ruská federace. Z tiskopisu žádosti vyplynulo, že žalobce žádá o dlouhodobé vízum s maximální dobou platnosti a dobou pobytu (tj. 12 měsíců). Ministerstvo vnitra zjistilo, že žalobce stále neuhradil pokutu ve výši 1 000 Kč, která mu byla uložena dne 3.7.2013 za přestupek dle § 156 odst. 1 písm. i) ZPC, jehož se v minulosti dopustil tím, že na území České republiky pobýval bez platného víza. Tato skutečnost zakládá důvod pro neudělení dlouhodobého víza ve smyslu § 56 odst. 1 písm. k) ZPC, a Ministerstvo vnitra proto dne 7.3.2019 rozhodlo o neudělení dlouhodobého víza žalobci.

2. V žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza žalobce uvedl, že o výše zmíněné pokutě nevěděl. Uhradil ji v plné výši dne 27.3.2019, což doložil účtenkou vystavenou Celní správou České republiky, a nyní tak již nic nebrání tomu, aby mu bylo požadované vízum uděleno.

3. Důvod pro neudělení dlouhodobého víza zjištěný Ministerstvem vnitra vzhledem k výše uvedenému sice odpadl, nicméně žalovaná shledala jiný důvod, který udělení dlouhodobého víza žalobci brání. Podle § 55 odst. 1 ZPC musí být matriční doklad, resp. doklad prokazující účel pobytu předložen v originále. Ze spisového materiálu je zjevné, že žádost byla žalobcem podána za účelem sloučení rodiny, přičemž nositelem oprávnění ke sloučení je manželka žalobce XXX. Žalobce jako doklad prokazující účel pobytu doložil úředně ověřený překlad oddacího listu ze dne 15.9.2010, který byl vystaven Velvyslanectvím Gruzie v České republice. Žalovaná v této souvislosti odkázala na § 12 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), podle něhož listina vydaná soudem, notářem nebo úřadem v cizině, která platí v místě, kde byla vydána, za listinu veřejnou nebo veřejná listina vydaná diplomatickým zástupcem nebo konzulárním úředníkem působícím v České republice, má důkazní moc veřejné listiny také v České republice, jestliže je opatřena předepsaným ověřením. Vzhledem k tomu, že Gruzie je smluvní stranou Haagské úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin, z níž vyplývá povinnost ověřit listiny ověřovací doložkou, tzv. apostilou, nelze akceptovat žalobcem doložený oddací list bez apostily, neboť bez apostily tento z hlediska českého práva není veřejnou listinou, a nelze jej tedy považovat za matriční doklad. S ohledem na uvedené zjištění dospěla žalovaná k závěru, že se ve smyslu § 56 odst. 1 písm. a) ZPC nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti o dlouhodobé vízum, konkrétně se nepodařilo ověřit uzavření žalobcova manželství, neboť tento údaj nebyl prokázán matričním dokladem.

4. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že osobami, na něž se slučoval, byly jak jeho syn XXX, tak i jeho manželka XXX. Pokud měl správní orgán pochybnosti o tom, na kterou osobu se žalobce slučuje, měl jej vyzvat k vyjasnění, což však neučinil. Dle názoru žalobce z ničeho nevyplývá, že by nemohl žádat o sloučení rodiny na dvě různé osoby, tedy v mém případě jak na manželku, tak na syna, kteří oba mají v České republice trvalý pobyt.

5. Pokud byl předložen požadovaný doklad (oddací list) pouze v jeho neapostilované verzi, měl být žalobce k doplnění apostilace vyzván. Skutečnost, že se tak nestalo, činí napadené rozhodnutí nezákonným. Žalobcova žádost o vízum navíc mohla být schválena pouze na základě předložení českého rodného listu žalobcova syna, avšak touto možností se správní orgán vůbec nezabýval. Žalobce na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 46 A 76/2016, z něhož vyplývá, že správní orgán má povinnost žadatele srozumitelně vyzvat k odstranění vad žádosti, pokud spatřuje doposud doložené doklady za nedostatečné, a to i přesto, že důkazní břemeno tíží žadatele. Obdobné závěry zaujal i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 22. 9. 2011, č.j. 6 Ca 319/2008-41, podle kterého ve výzvě musí být specifikováno, jaký konkrétní doklad je dostačující k prokázání požadovaných skutečností. Ze zmíněných soudních rozhodnutí žalobce dovozuje, že správní orgán nemůže žádost zamítnout z důvodu nepředložení dokladu, k jehož předložení nebyl žadatel nikdy vyzván.

6. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu odmítl, protože napadené rozhodnutí je ze soudního přezkumu vyloučeno. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že ve smyslu § 171 písm. a) ZPC jsou rozhodnutí o neudělení víza, a stejně tak i nová posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, z přezkoumání soudem vyloučena. Nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza nemá dle žalované formu rozhodnutí, nýbrž sdělení vydávaného podle části čtvrté správního řádu. K námitce žalobce, že osoby, na něž se slučoval, byly jak jeho syn, tak jeho manželka, žalovaná uvedla, že sám žalobce v tiskopisu žádosti o udělení dlouhodobého víza jako účel pobytu uvedl sloučení rodiny a jako zvoucí osobu označil svou manželku. Zákon o pobytu cizinců sice explicitně nestanovuje, kdo je považován za rodinného příslušníka v případě žádostí o dlouhodobé vízum, avšak v souladu s logikou zákona je třeba na tyto případy analogicky vztáhnout § 42a ZPC, který vychází ze Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (dále jen „Směrnice“). Uvedené ustanovení neumožňuje sloučení otce, tj. v daném případě žalobce, na jeho nezletilého syna. V případě žalobce by tak podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny na území dle § 42a ZPC nepřicházelo v úvahu, resp. této žádosti by nemohlo být vyhověno, neboť žalobce by zjevně nebyl rodinným příslušníkem, tak jak je chápán v § 42a ZPC. Žalovaná se proto neztotožňuje s tvrzením žalobce, že jeho žádost mohla být schválena toliko na základě předložení českého rodného listu jeho syna a s ohledem na výše uvedené má za to, že žalobce se hodlal sloučit na svou manželku.

7. K námitce, že žalobce měl být vyzván k doplnění apostilovaného oddacího listu, žalovaná poznamenala, že projednání žádosti o dlouhodobé vízum má charakter neformálního postupu podle části IV. správního řádu, a nejedná se tedy o formalizované správní řízení. Podle § 168 ZPC se na řízení o žádosti o udělení dlouhodobého víza podle § 30 nevztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu, tedy mj. ani povinnost vyzvat žadatele k odstranění vad žádosti podle § 45 odst. 2 správního řádu. V posuzovaném případě proto také nebylo Ministerstvem vnitra vydáno rozhodnutí ve smyslu § 67 a § 68 správního řádu, ale pouze sdělení v podobě informace o důvodech neudělení dlouhodobého víza. Žalovaná v této souvislosti dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 23/2011-88 ze dne 11. 11. 2011, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 1/2010-76 ze dne 14. 10. 2010 mimo jiné uvádí, že „do poučovací povinnosti však již nepatří návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku.“ Pokud tedy žalobce coby žadatel doložil zákonem stanovené náležitosti žádosti, nebyl důvod, aby jej správní orgán poučil o tom, zda jsou dostatečné pro vyhovění této žádosti či nikoliv. Žalovaná k tomu dodala, že zástupce žalobce dne 8.7.2019 si při nahlížení do spisu pořídil kopii kompletního spisového materiálu. Zástupce žalobce, jenž je advokátem vykonávajícím dlouhodobě agendu cizineckého práva, měl tak možnost ze spisového materiálu shledat, že doklad o účelu pobytu, tj. oddací list, byl doložen toliko bez apostily, a vzhledem k tomu, že z hlediska českého práva bez apostily není veřejnou listinou, nelze jej považovat za matriční doklad. S ohledem na výše uvedené nebylo v daném případě nezbytné poučit žalobce o nutnosti doložení dokladu o účelu pobytu v podobě oddacího listu s apostilou.

8. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán; vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

9. Podle § 30 odst. 1 ZPC (ve znění relevantním pro projednávanou věc) vízum k pobytu nad 90 dnů uděluje ministerstvo na žádost cizince, který hodlá pobývat na území za účelem vyžadujícím pobyt na území delší než 3 měsíce. Vízum k pobytu nad 90 dnů nelze udělit za účelem zaměstnání; to neplatí, jde-li o cizince, který žádá o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem sezónního zaměstnání.

10. Podle § 31 odst. 1 písm. b) ZPC k žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů je cizinec povinen předložit doklad potvrzující účel pobytu na území.

11. Podle § 56 odst. 1 písm. a) ZPC dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.

12. Podle § 55 odst. 1 ZPC náležitosti k žádosti o udělení dlouhodobého víza nesmí být starší 180 dnů, s výjimkou cestovního dokladu, matričních dokladů a fotografie cizince, pokud odpovídá jeho skutečné podobě. Cestovní doklad, matriční doklad a doklad prokazující účel pobytu je cizinec povinen předložit v originále.

13. Podle § 12 odst. 1 ZMPS listina vydaná soudem, notářem nebo úřadem v cizině, která platí v místě, kde byla vydána, za listinu veřejnou nebo veřejná listina vydaná diplomatickým zástupcem nebo konzulárním úředníkem působícím v České republice, má důkazní moc veřejné listiny také v České republice, jestliže je opatřena předepsaným ověřením.

14. Podle článku 2 Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin publikované pod č. 45/1999 Sb., každý smluvní stát osvobodí od legalizace listiny, pro které platí Úmluva a které mají být předloženy na jeho území. Pro účely této úmluvy se ověřováním rozumí pouze formální úkon, jímž diplomatičtí nebo konzulární zástupci země, ve které má být listina předložena, potvrzují pravost podpisu, oprávněnost osoby listinu podepsat, a jestliže je to třeba, pravost pečeti nebo razítka, jimiž je opatřena.

15. Podle článku 3 věty prvé Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin jediným formálním úkonem, který může být požadován za účelem potvrzení pravosti podpisu, oprávněnosti osoby listinu podepsat, a jestliže je to třeba, pravosti pečeti nebo razítka, jimiž je opatřena, je připojení doložky podle článku 4 Úmluvy, kterou vystaví příslušný úřad státu, v němž listina byla vydána.

16. Podle § 180e odst. 1 písm. b) ZPC cizinec je oprávněn požádat o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza.

17. Podle § 180e odst. 9 ZPC příslušný orgán písemně informuje cizince o výsledku nového posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza, prohlášení krátkodobého víza za neplatné anebo zrušení jeho platnosti nebo důvodů odepření vstupu na území ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení žádosti a o výsledku nového posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza ve lhůtě do 60 dnů ode dne doručení žádosti.

18. Podle § 42a odst. 1 ZPC žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území) (dále jen "společné soužití rodiny") je oprávněn podat cizinec, který je a) manželem cizince s povoleným pobytem na území, b) nezletilým nebo zletilým nezaopatřeným dítětem cizince s povoleným pobytem na území nebo takovým dítětem manžela cizince s povoleným pobytem na území, c) nezletilým cizincem, který byl cizinci s povoleným pobytem na území nebo jeho manželu rozhodnutím příslušného orgánu svěřen do náhradní rodinné péče nebo který byl cizincem s povoleným pobytem na území nebo jeho manželem osvojen anebo jehož poručníkem nebo manželem jehož poručníka je cizinec s povoleným pobytem na území, pokud se bude péče o nezletilého cizince vykonávat na území, d) osamělým cizincem starším 65 let nebo bez ohledu na věk cizincem, který se o sebe nedokáže ze zdravotních důvodů sám postarat, jde-li o sloučení rodiny s rodičem nebo dítětem s povoleným pobytem na území nebo jde-li o sloučení rodiny s rodičem nebo dítětem, které je azylantem, e) manželem azylanta, pokud manželství vzniklo před vstupem azylanta na území; podmínka doby vzniku manželství neplatí, jde-li o žádost podanou cizincem, který je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu a pobývá na území po dobu nejméně 2 let, f) nezletilým nebo zletilým nezaopatřeným dítětem azylanta nebo takovým dítětem manžela azylanta, g) nezletilým cizincem, který byl azylantovi nebo jeho manželu rozhodnutím příslušného orgánu svěřen do náhradní rodinné péče nebo který byl azylantem nebo jeho manželem osvojen anebo jehož poručníkem nebo manželem jehož poručníka je azylant, pokud se bude péče o nezletilého cizince vykonávat na území, nebo h) rodičem nezletilého azylanta; nemá-li tento nezletilý azylant rodiče, je oprávněn žádost podat jiný jeho přímý příbuzný ve vzestupné linii, a není-li takového příbuzného, je žádost oprávněn podat poručník nezletilého azylanta.

19. Podle § 168 ZPC ustanovení části druhé a třetí správního řádu se nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 10, § 19 odst. 1, § 20, 30, 33, 36, § 38 odst. 1, § 40, 41, 49, 50, 52, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 135 odst. 3, § 148, § 154 odst. 2, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h.

20. Soud nemohl přisvědčit argumentaci žalované, že napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu. Ve vztahu k této otázce soud pro stručnost odkazuje na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9.10.2019 č.j. 5 Azs 283/2018 – 28, z nichž vyplývá jednak to, že rozhodnutí správního orgánu o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza je rozhodnutím o veřejném subjektivním právu cizince, tj. rozhodnutím ve smyslu § 65 a násl. s.ř.s., jakož i to, že vyloučení soudního přezkumu takového rozhodnutí se neslučuje s čl. 32 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, vízového kodexu ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Soud proto žalobu neodmítl pro nepřípustnost, jak navrhovala žalovaná, a projednal ji věcně. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

21. Žalobcovo tvrzení, že o dlouhodobé vízum k pobytu za účelem sloučení rodiny žádal nejen ve vztahu ke své manželce, ale i ve vztahu ke svému nezletilému synovi, není způsobilé zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud má ve shodě s názorem žalované formulovaným ve vyjádření k žalobě za to, že mezeru v zákoně o pobytu cizinců, kterou lze spatřovat v tom, že tento zákon nestanoví, ve vztahu k jakému rodinnému příslušníkovi může cizinec žádat o dlouhodobé vízum za účelem sloučení rodiny, je nutno překlenout pomocí logického výkladu založeného na argumentu per analogiam legis spočívajícím v aplikaci ustanovení § 42a ZPC. Toto ustanovení, jež definuje osobní a rodinné vazby žadatele opravňující k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území České republiky, vychází ze Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny. Soud nespatřuje žádný rozumný důvod, proč by toto ustanovení nemělo být aplikováno též v případě žádostí o dlouhodobé vízum podaných za stejným účelem, tj. za účelem sloučení rodiny. Z ustanovení § 42a ZPC vyplývá, že o sloučení rodiny nemůže žalobce usilovat (a tedy ani žádost o dlouhodobé vízum podat) ve vztahu k nezletilému synovi, ale toliko ve vztahu ke své manželce s povoleným trvalým pobytem na území České republiky, k čemuž ho opravňuje § 42a odst. 1 písm. a) ZPC. Žalobcovo přesvědčení, že kromě manželky mohl žádat o vízum za účelem sloučení rodiny též ve vztahu k synovi, popř. i jen samostatně ve vztahu k němu, je tudíž mylné.

22. Správní orgány obou stupňů neměly v řízení o předmětné žádosti pochybnosti o tom, na kterou osobu se žalobce hodlá „slučovat“. Na základě shora popsaného závěru o nutnosti aplikace § 42a ZPC oprávněně vycházely z toho, že žádost o dlouhodobé vízum za účelem sloučení rodiny může žalobce účinně podat pouze ve vztahu ke své manželce, kterou také ve své žádosti (v položce 33) označil za zvoucí fyzickou osobu. Nebylo proto důvodu, aby žalobce vyzývaly k vyjasnění dané otázky, neboť v tomto směru jim žádné pochybnosti nevznikly.

23. Z výše uvedeného vyplývá také nedůvodnost žalobcovy námitky, že jeho žádost o vízum mohla být schválena pouze na základě předložení českého rodného listu žalobcova syna, a že správní orgán pochybil, pokud se touto možností vůbec nezabýval. Protože žalobce nebyl oprávněn podat žádost o dlouhodobé vízum za účelem sloučení rodiny ve vztahu ke svému nezletilému synovi, ale toliko ve vztahu ke své manželce, k vyhovění jeho žádosti v žádném případě nepostačovalo předložení českého rodného listu jeho syna. Žalobce byl podle § 31 odst. 1 písm. b) ZPC povinen žádost o udělení víza doložit dokladem potvrzujícím účel jím deklarovaného pobytu na území. Vzhledem k tomu, že tímto účelem podle zákona mohlo být pouze sloučení s jeho manželkou, bylo povinností žalobce předložit doklad o uzavření manželství, a to v zákonem požadované formě.

24. Žalovaná v napadeném rozhodnutí právem dovodila, že bylo na žalobci, aby k žádosti připojil oddací list opatřený doložkou (dále jen „apostila“) podle článku 4 Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin. Tento požadavek žalované, jenž má náležitou oporu v ustanovení § 55 odst. 1 ZPC a článku 3 větě prvé zmíněné Úmluvy, žalobce ostatně žádnou relevantní námitkou nezpochybnil. Jeho obrana je v žalobě založena výlučně na tvrzení, že pokud předložil oddací list, který nebyl opatřen apostilou, měl být správním orgánem vyzván k doplnění „apostilace“. Ani tato námitka však není opodstatněná.

25. Žalovaný v této souvislosti právem poukázal na to, že podle § 168 ZPC se na řízení o žádosti o udělení dlouhodobého víza (§ 30 a násl.) nevztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu, tedy mj. ani povinnost správního orgánu vyzvat žadatele k odstranění vad žádosti podle § 45 odst. 2 správního řádu. Žalobce si byl nepochybně vědom toho, jakou listinou má doložit existenci svého manželství s XXX, o čemž svědčí skutečnost, že k žádosti sám, bez jakékoliv výzvy ze strany správního orgánu, předložil oddací list. Vzhledem k tomu, že žalobce coby žadatel sám předložil zákonem stanovené náležitosti žádosti včetně oddacího listu, nebylo povinností správního orgánu, aby jej vyzýval k doplnění žádosti. Řečeno jinými slovy, žalobcova žádost nebyla stižena vadami spočívajícími v její nejasnosti, neurčitosti či neúplnosti, které by bylo zapotřebí odstranit. To, že žalobcem předložený oddací list postrádal potřebnou náležitost v podobě apostily, nebylo vadou žádosti bránící její projednatelnosti. Zjištění tohoto nedostatku, k němuž žalovaná dospěla po vyhodnocení žalobcem předloženého dokladu, bránilo ověření údaje o existenci manželství žalobce uvedeného v žádosti o udělení víza, což podle § 56 odst. 1 písm. a) ZPC bylo důvodem pro neudělení dlouhodobého víza.

26. To, že žalobce správnímu orgánu předložil oddací list, který nebyl opatřen apostilou, a proto jej nelze v České republice akceptovat jako veřejnou listinu s příslušnou důkazní silou, bylo pochybením, které jde výlučně k jeho tíži. Obsah spisového materiálu navíc svědčí o tom, že žalobce si uvědomoval důležitost a potřebnost apostily na zásadních listinách, jimiž dokládal účel pobytu na území. Apostilou byl totiž opatřen jeho rodný list, který k žádosti rovněž připojil. V neposlední řadě nelze pominout, že žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, který jej mohl a měl po seznámení s obsahem správního spisu na vadu spočívající v absenci apostily na oddacím listu upozornit.

27. Odkazy žalobce na rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 46 A 76/2016 a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2011, č.j. 6 Ca 319/2008-41 nejsou přiléhavé, neboť v nich není řešena stejná skutková situace. Jak již bylo soudem uvedeno shora, žalobcova žádost nebyla stižena vadami, které by bylo třeba odstraňovat prostřednictvím výzvy správního orgánu adresované žalobci. Žalobce dobře věděl, že má k předmětné žádosti připojit (mj.) oddací list, sám tak učinil, a správní orgán jej proto k tomu nemusel vyzývat. Dostatečnost jím předloženého dokladu (oddacího listu) k prokázání existence manželství je již otázkou jeho hodnocení ze strany správního orgánu. Příhodný v tomto směru je naopak odkaz žalované na závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 23/2011-88 ze dne 11.11.2011, podle něhož „do poučovací povinnosti však již nepatří návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku.“ Pokud tedy žalobce coby žadatel doložil zákonem stanovené náležitosti žádosti, nebyl důvod, aby jej správní orgán poučoval o tom, zda jsou dostatečné pro vyhovění žádosti či nikoliv.

28. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. tak učinil bez nařízení jednání.

29. Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalované žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.