č. j. 15 A 159/2017-37

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobce: Ústecké šrouby, z. s., IČO: 04316509, sídlem Velká Hradební 322/53, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupený advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2673/ZPZ/2017/ODV-496, JID 105835/2017/KUUK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2673/ZPZ/2017/ODV-496, JID 105835/2017/KUUK, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právní zástupkyně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2673/ZPZ/2017/ODV-496, JID 105835/2017/KUUK, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litvínov (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 19. 5. 2017, č. j. OŽP/3441/2017/PIK/231.2/HP+PP, kterým byl Povodí Ohře, státní podnik, za stanovených podmínek schválen havarijní plán pro stavbu „VD Janov – výstavba MVE“. Současně žalobce navrhl zrušení i uvedeného rozhodnutí vodoprávního úřadu. Žaloba 2. Žalobce uvedl, že v odvolání namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí vodoprávního úřadu, které vyjma rekapitulace obsahuje pouze toto odůvodnění: „Vodoprávní úřad v provedeném řízení přezkoumal předloženou žádost z hlediska zájmů sledovaných vodním zákonem, zvážil všechny skutečnosti a na základě doložených podkladů a stanoviska, rozhodl vodoprávní úřad tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí.“ Odůvodnění tohoto rozhodnutí zmiňuje přezkoumání žádosti dle blíže neupřesněných zájmů sledovaných vodním zákonem a zvážení všech skutečností. Není z něj podle žalobce zřejmé ani to, zda byl posuzován soulad havarijního plánu s vyhláškou č. 450/2005 Sb., o náležitostech nakládání se závadnými látkami a náležitostech havarijního plánu, způsobu a rozsahu hlášení havárií, jejich zneškodňování a odstraňování jejich škodlivých následků (dále jen „vyhláška“). Žalovaný v napadeném rozhodnutí označil jeho námitku za bezpředmětnou, neboť z rozhodnutí vodoprávního úřadu je zřejmé, že posuzoval soulad schvalovaného havarijního plánu s požadavky vyhlášky na jeho obsah a podrobně opisovat tento jeho úkon by nebylo účelné, protože požadavky vyhlášky na obsah havarijního plánu jsou jednoznačné a není potřeba je dále rozebírat. Žalobce s tímto názorem nesouhlasil, podle něj je třeba v rozhodnutí rozebrat například výčet a popis možných cest havarijního odtoku závadných látek a odtoku vod použitých k hašení a z toho vyplývajících ohrožených objektů, včetně horninového prostředí, podzemních zařízení a povrchových a podzemních vod jako pravděpodobných koncových recipientů uniklých závadných látek, když je správní orgán jediným, kdo může ověřit úplnost a věrohodnost těchto údajů, obzvláště co se kolektorů, technologických kanálů a kanalizací týče. Zvýšená pozornost by měla být věnována také zamýšlenému postupu po vzniku havárie. Rozhodnutí vodoprávního úřadu dle názoru žalobce žádné takové úvahy neobsahovalo.

3. Žalobce dále uvedl, že v rozhodnutí vodoprávního úřadu měla být místo nezdůvodněných a zmatečných podmínek stanovena doba, na kterou je havarijní plán schválen, neboť v čase se mění podmínky v lokalitě i standardy postupu při prevenci a řešení havárií. Další otázkou, dosud judikatorně neřešenou a přitom ve správní praxi úřad od úřad odlišnou, je podle něj to, zda měl být schvalovaný havarijní plán přílohou rozhodnutí. Žalobci bylo odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem sděleno, že se již několikrát vyjadřoval k jiné podobě dokumentu, než která byla nakonec předložena ke schválení. Žalobce se domnívá, že nepůjde o ojedinělý případ, a to i jinde. Přikládání schvalovaného textu k rozhodnutí je podle něj jediným způsobem, jak snížit pravděpodobnost takovéhoto postupu žadatelů.

4. Vodoprávní úřad se podle žalobce dopustil „řady procesních pochybení“, z nichž nejzávažnějším bylo to, že žalobci nebyla vodoprávním úřadem dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním, což samo o sobě je důvodem pro zrušení rozhodnutí, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002-36. Doručena mu byla pouze informace o podané žádosti ze dne 24. 4. 2017, oznámení o zahájení řízení ze dne 26. 4. 2017 a poté rozhodnutí. Závěrem žalobce reagoval na rekapitulaci napadeného rozhodnutí, ve které je uvedeno, že se přihlásil za účastníka řízení, ačkoli řízení o schválení havarijního plánu se nijak nedotýká stavu životního prostředí. Podle žalobce jsou to právě mechanicky schvalované havarijní plány, které ovlivňují riziko vzniku havárie a jsou zodpovědné za rozsáhlé škody na životním prostředí v případě chybného postupu po vzniku havárie. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Podle žalovaného námitka žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vodoprávního úřadu vychází z neznalosti havarijního plánu, se kterým měl možnost se během řízení seznámit a své případné námitky uplatnit před vydáním rozhodnutí. Schvalovaný havarijní plán uvažuje pouze o možnosti úniku ropných látek do horninového prostředí a povrchových vod při havárii mechanismů pracujících na stavbě. Jiné závadné látky na stavbě používány nejsou. Plán se nezabývá vodami používanými k hašení ani možnými úniky do kanalizace, neboť se nepředpokládá zvýšené riziko požáru a kanalizace na stavbě není. Uvedl dále, že informaci o tom, že havarijní plán je v souladu s vyhláškou, žalobce obdržel už dne 24. 4. 2017, tedy ještě před zahájením řízení. Stručnost odůvodnění podle něj vycházela z toho, že do podání žádosti spolku o informování byl účastníkem těchto řízení pouze žadatel, tedy osoba s obsahem havarijního plánu obeznámená. I takovéto stručné odůvodnění však podle žalovaného splňuje požadavky § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce navíc byl v řízení neaktivní, takže odůvodnění odpovídá i bezrozpornému průběhu řízení.

6. Dle výroku I. rozhodnutí vodoprávního úřadu je doba platnosti havarijního plánu omezena okamžikem ukončení stavby. Aktuálnost havarijního plánu zaručuje i § 6 odst. 6 vyhlášky. Schvalovaný havarijní plán podle žalovaného nemá být přílohou rozhodnutí. Z § 6 odst. 5 vyhlášky vyplývá, že ke schválenému havarijnímu plánu se přiloží kopie rozhodnutí o jeho schválení. V odůvodnění rozhodnutí vodoprávního úřadu je navíc popsáno, jak je schválený havarijní plán po nabytí právní moci označen a uložen, což znemožňuje jakoukoli záměnu dokumentu. Námitce žalobce žalovaný neporozuměl, neboť to, že dokumenty předkládané k vyjádření a dokumenty předkládané ke schválení se liší, je ve vodoprávním řízení věc obvyklá. Konkrétně podotkl, že havarijní plán se před předložením ke schválení projednává pouze se správcem vodního toku, pokud se ho případná havárie může dotknout. Ten jej tedy obdrží od vodoprávního úřadu, a pokud k němu měl připomínky, zkontroluje následně jejich zapracování.

7. Tvrzení žalobce, podle kterého jsou havarijní plány schvalovány mechanicky, žalovaný odmítl s tím, že v tomto řízení vodoprávní úřad žadatele vyzval k doplnění, neboť havarijní plán nesplňoval všechny požadavky vyhlášky. Žalovaný ve věci neshledal žádné procesní pochybení. Jde-li o žalobcem tvrzenou nezákonnost rozhodnutí vzniklou v důsledku toho, že mu nebyla dána možnost se vyjádřit k podkladům před vydáním rozhodnutí, odkazované rozhodnutí Nejvyššího správní soudu se týkalo odlišné situace, kdy ve správním řízení bylo prováděno dokazování, avšak účastníkovi nebyla dána možnost se seznámit s jeho výsledky. V tomto řízení vodoprávní úřad dokazování neprováděl a všechny podklady měl k dispozici již v době oznámení o zahájení řízení a účastníkům dal možnost se s nimi seznámit, což jim sdělil v oznámení o zahájení řízení ze dne 26. 4. 2017. Závěrem žalovaný podotkl, že podle § 2 písm. c) bodu 3. vyhlášky se v případě stavby MVE – Janov nejedná o zacházení se závadnými látkami, které je spojeno se zvýšeným nebezpečím pro povrchové nebo podzemní vody. Havarijní plán na provádění této stavby tak nemusel být vůbec zpracován. Replika žalobce 8. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které uvedl, že míra rizika požáru není pro povinnost zabývat se odtokem závadných látek a odtokem vod použitých k hašení relevantní. Havarijní plán by nemusel popis obsahovat pouze v případě, že by byl požár zcela vyloučen, i tak by ale musel být v souladu s vyhláškou (výčet a popis možných cest havarijního odtoku závadných látek a odtoku vod použitých k hašení by byl omezen na konstatování, že únik látek i použití vod k hašení je vyloučeno). Možnost požáru stavební techniky podle žalobce vyplývá i z událostí letošního roku, přičemž ke zprávám o nich uvádí odkaz na internetové stránky. Dále žalobce trval na tom, že z odůvodnění rozhodnutí vodoprávního úřadu není ani zřejmé, zda se zabýval souladem havarijního plánu s vyhláškou: když totiž v rekapitulační části odůvodnění uvedl, že „plán je zpracován dle vyhlášky“, jde podle žalobce spíše o převzetí faktu ze žádosti než o výsledek správní úvahy, o čemž svědčí výraz „dle“ namísto „v souladu“. K otázce časového omezení platnosti havarijního plánu konstatoval, že stavebník v rozporu s názorem žalovaného nemá povinnost havarijní plán aktualizovat ani v případě, že se stavbou začne po mnoha letech, ačkoliv by to bylo žádoucí. K polemice ohledně toho, zda to, že schvalované dokumenty budou přílohou rozhodnutí, zamezí tomu, že dokumenty předkládané k vyjádření budou jiné, než ty přeložené ke schválení, žalobce uvedl, že postup popsaný žalovaným je aplikovatelný jen v případě, kdy vyjádření dotčeného orgánu není závazným stanoviskem podle § 149 správního řádu. Současný stav vede k tomu, že dotčený orgán o změně podkladů vůbec nedozví. Žalobce rozvedl, že mechanické schvalování nespočívá ve schvalování obratem, ale v tom, že zákonné požadavky jsou kontrolovány pouze formálně. Materiálním přezkoumáním předkládaného havarijního plánu lze leckdy zjistit, že žadatel podceňuje bezpečnostní rizika. Neschválení takového plánu jej bude motivovat k učinění preventivních opatření. Výjimka podle § 2 písm. c) bodu 3. vyhlášky se podle žalobce týká dopravních prostředků silniční, drážní, vodní a letecké dopravy a mobilních mechanizačních prostředků včetně provozu vojenské techniky a materiálu, mezi které nespadají stavební stroje.

9. Žalobce nadále trval na tom, že mu v rozporu se zákonem nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním. Výklad žalovaného by vedl k tomu, že by účastníci byli nuceni pravidelně nahlížet do spisu a zasílat svá vyjádření pro případ, že by se správní orgán rozhodl další podklady již neopatřovat, dokazování ukončit a vydat ve věci rozhodnutí. Je přitom nutno odlišovat lhůtu „do kdy mohou dotčené orgány uplatnit závazná stanoviska a účastníci řízení své námitky, popřípadě důkazy“ od lhůty pro vyjádření k podkladům rozhodnutí. V tomto případě je podle žalobce zřejmé, že účastníci řízení se nemohli k podkladům rozhodnutí vyjádřit ani v případě, že by o to aktivně usilovali. Lhůta pro zasílání závazných stanovisek končila 17. 5. 2017, racionální by tak bylo pokusit se nahlédnout do spisu nejdříve 19. 5. 2017, kdy by již měly být správnímu orgánu doručeny písemnosti odeslané poštou v poslední den lhůty. To už však spis obsahoval rozhodnutí ve věci. Na podporu svého názoru žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 Azs 33/2009-95, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 59 A 87/2010, a odborné literatury.

10. K replice žalobce přiložil rozhodnutí Městského úřadu Litoměřice a Městského úřadu Lovosice, kterými byly schváleny jiné havarijní plány (pozn. soudu – a to aniž by uvedl, která jeho tvrzení mají prokazovat, přičemž to nevyplývá ani z kontextu repliky, kde tyto důkazy jsou navržen v části, ve které žalobce osvětluje nutnost materiálního přezkumu havarijního plánu). Vyjádření žalovaného k replice 11. Žalovaný uvedl, že vyjadřoval-li se k připomínkám dotčených orgánů k dokumentům před zahájením řízení, tedy před jejich předložením správnímu orgánu, který povede řízení, nezmiňoval se o závazných stanoviscích. Žalobcem citovanou judikaturu nepovažuje za přiléhavou v projednávané věci. Běžnou praxí vodoprávních úřadů je, že zahájení řízení oznamují teprve tehdy, když mají shromážděny všechny povinné podklady žádosti. I z oznámení o zahájení řízení v této věci je zřejmé, jaké podklady vodoprávní úřad shromáždil a že další již z vlastní iniciativy opatřovat nehodlá. Pokud už žádný podklad do spisu nepřidá, neoznamuje ukončení shromažďování podkladů, což je v souladu s § 115 odst. 8 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“) i rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009-243. Z účelu, smyslu a výkladu § 2 písm. c) bodu 3. vyhlášky v souvislosti s § 2 vyhlášky podle žalovaného vyplývá, že stavební stroje – bez ohledu na přesnou definici mobilního mechanizačního prostředku – do výjimky spadají. Posouzení věci soudem 12. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

13. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

14. Primárně se soud zabýval otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v tom, že z odůvodnění rozhodnutí vodoprávního úřadu není zřejmé ani to, zda byl posuzován soulad havarijního plánu právě s vyhláškou. Odůvodnění rozhodnutí vodoprávního úřadu obsahuje větu, že „havarijní plán je zpracován dle vyhlášky č. 450/2005 Sb. […]“. Je třeba konstatovat, že žalobce tuto námitku nevznesl v odvolacím řízení a uvedl ji až v řízení před soudem, kde poukázal na údajnou nevhodnost použití výrazu „dle“ [vyhlášky] místo podle něj vhodnějšího „v souladu“ [s vyhláškou]. Soud konstatuje, že z formulace užité v rozhodnutí vodoprávního úřadu stejně jako například z oznámení o zahájení řízení doručeném žalobci před vydáním tohoto rozhodnutí nevznikla pochybnost o tom, že vodoprávní úřad v řízení posuzoval soulad havarijního plánu právě s uvedenou vyhláškou. Pokud snad měl žalobce skutečně pochybnosti v tomto směru, jistě by je vyjádřil již v podaném odvolání. Je také třeba připomenout, že řízení před správními orgány I. a II. stupně tvoří jeden celek. S ohledem na znění odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém žalovaný několikrát uvedl, že vodoprávní úřad posuzoval soulad havarijního pláni s požadavky vyhlášky, již žalobce nemohl mít v tomto směru žádných pochyb.

15. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí vodoprávního úřadu žalobce spatřoval také v tom, že jeho odůvodnění vyjma rekapitulace obsahuje pouze toto odůvodnění: „Vodoprávní úřad v provedeném řízení přezkoumal předloženou žádost z hlediska zájmů sledovaných vodním zákonem, zvážil všechny skutečnosti a na základě doložených podkladů a stanoviska, rozhodl vodoprávní úřad tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí.“ Podobně formulovanou námitku žalobce vznesl též v odvolacím řízení, kde namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí vodoprávního úřadu „pro nedostatek důvodů, neboť odůvodnění obsahuje pouze obecné formulace o tom, že správní orgán přezkoumal předloženou žádost ze zákonných hledisek“. Z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí žalobce v odvolání (vyjma níže řešené otázky havarijního plánu jakožto povinné přílohy rozhodnutí) ničeho nenamítal. S takto obecně formulovanou námitkou se žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal tím, že podrobně opisovat úkon posouzení schvalovaného havarijního plánu s požadavky vyhlášky by nebylo účelné, protože požadavky vyhlášky na obsah havarijního plánu jsou jednoznačné a není potřeba je dále rozebírat. S tím žalobce nesouhlasí a v žalobě rozhodnutí vodoprávního úřadu vytýká absenci úvah, ve kterých by rozebral například výčet a popis možných cest havarijního odtoku závadných látek a odtoku vod použitých k hašení a z toho vyplývajících ohrožených objektů, včetně horninového prostředí, podzemních zařízení a povrchových a podzemních vod jako pravděpodobných koncových recipientů uniklých závadných látek. Zvýšená pozornost podle něj měla být věnována také zamýšlenému postupu po vzniku havárie. Správní orgán je podle žalobce jediným, kdo může ověřit úplnost a věrohodnost těchto údajů, obzvláště co se kolektorů, technologických kanálů a kanalizací týče. K tomu soud podotýká, že uvedené výčty a popisy patří mezi náležitosti havarijního plánu stanovené zejm. v § 5 písm. d) a g) vyhlášky a jako takové je není třeba do rozhodnutí, kterým je havarijní plán schvalován, přebírat. V rozhodnutí je havarijní plán identifikován dostatečně tak, aby nemohl být zaměněn s jiným havarijním plánem. Námitka žalobce je tak dle soudu neopodstatněná. Stejně tak nelze za situace, kdy v řízení nebyly účastníky vzneseny žádné námitky stran náležitostí havarijního plánu shledat nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tom, že správní orgán každou z těchto náležitostí v odůvodnění schvalujícího rozhodnutí podrobně nerozebral z vlastní iniciativy, tj. bez námitek účastníků řízení.

16. Žalobce žalovanému dále – i když spíše mimochodem a nijak konkrétně – vytýkal stanovení nezdůvodněných a zmatečných podmínek. Stejnou námitku žalobce uplatnil i v odvolacím řízení. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal tím, že uvedené podmínky jsou nadbytečné, neboť pouze upozorňují na povinnosti, které uživateli plynou z vyhlášky. V tomto ohledu soud napadené rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelné. V daném případě jde o povinnosti zčásti skutečně převzaté z vyhlášky (uložení havarijního plánu tak, aby byl v případě havárie dostupný) či podmínky povinnosti uložené vyhláškou konkretizující (v ostatních případech). Uvedení povinností vyplývajících z právního předpisu do vedlejších ustanovení výroku správního rozhodnutí soud nepovažuje ani za nepřezkoumatelné, ani za nezákonné.

17. Soud proto nepřisvědčil námitkám žalobce týkajícím se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a za nepřezkoumatelné nepovažuje ani rozhodnutí vodoprávního úřadu. Ze správního spisu i obou rozhodnutí vyplynulo, že vodoprávní úřad havarijní plán posuzoval a uzavřel, že obsahuje náležitosti podle § 5 vyhlášky. Tento názor vodoprávního úřadu byl účastníkům znám již před vydáním rozhodnutí, zároveň jim byla dána možnost se s havarijním plánem seznámit a vyjádřit se k němu. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí přiměřeně k jejich nekonkrétnosti vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce.

18. Nezákonnost rozhodnutí vodoprávního úřadu, kterou neodstranil v napadeném rozhodnutí ani žalovaný, žalobce spatřoval rovněž v tom, že v něm nebyla stanovena doba, na kterou je havarijní plán schválen, a to, že schvalovaný havarijní plán nebyl přílohou rozhodnutí. Podle výroku rozhodnutí vodoprávního úřadu je doba platnosti havarijního plánu stanovena do okamžiku ukončení stavby, což soud považuje za zcela určitě vyjádření. Jde-li o námitku, podle které měl být schvalovaný havarijní plán přílohou rozhodnutí vodoprávního úřadu, soud konstatuje, že ačkoli by takovýto postup jistě nebyl v rozporu se zákonem, z právních předpisů vodoprávnímu úřadu takováto povinnost nevyplývá. V rozhodnutí vodoprávního úřadu je schvalovaný havarijní plán dostatečně identifikován jeho zpracovateli a měsícem zpracování. Totožně označený dokument je založen i ve správním spise. K argumentaci žalobce, který poukazoval na to, že mu „bylo odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem sděleno, že se několikrát vyjadřoval k jiné podobě dokumentu, než která byla nakonec předložena ke schválení“, soud konstatuje, že v této věci se magistrát k žádnému dokumentu nevyjadřoval a že ani případné připojení schvalovaného havarijního plánu by popisované situace nebylo s to zabránit. Obsah spisu ani jakékoli skutečnosti tvrzené žalobcem nenasvědčují tomu, že by byl schválen jiný než žadatelem v řízení předložený havarijní plán. Tato námitka tak není z hlediska tohoto řízení relevantní.

19. Z procesních pochybení správních orgánů žalobce konkrétně namítal pouze to, že nebyl řádně v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu seznámen s podklady rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci samé. V § 36 odst. 3 správního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2017 bylo uvedeno, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce nebyl žadatelem, proto mu nemohlo být plně vyhověno, a ani se nevzdal práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Ze spisové dokumentace soud zjistil, že žalobci bylo dne 27. 4. 2017 doručeno oznámení vodoprávního úřadu o zahájení vodoprávního řízení ze dne 26. 4. 2017. V něm bylo žalobci sděleno, že vodoprávní úřad upouští od ústního jednání a určuje lhůtu, do kdy mohou dotčené orgány uplatnit závazná stanoviska a účastníci řízení své námitky, popřípadě důkazy, a to do 17. 5. 2017. K později uplatněným závazným stanoviskům, námitkám, popř. důkazům nebude přihlédnuto. Předpokládaný termín vydání rozhodnutí je po 17. 5. 2017. Vodoprávní úřad v oznámení též popsal, že předložený havarijní plán původně nebyl schválen správcem povodí a obsahoval nedostatky, což bylo na požádání vodoprávního úřadu doplněno. Žádost byla doložena podklady, kterými byly havarijní plán, vyjádření Povodí Ohře, státní podnik, plná moc a kopie katastrální mapy. Žalobce, který byl vedle žadatele jediným účastníkem řízení, před vydáním rozhodnutí vodoprávního úřadu dne 19. 5. 2017 do spisu nenahlédl. Do spisu nebyly před vydáním tohoto rozhodnutí ani napadeného rozhodnutí založeny žádné další podklady a vodoprávní úřad podle odůvodnění svého rozhodnutí z jiných než v oznámení uvedených podkladů nevycházel.

20. Žalovaný ve svém vyjádření k replice žalobce poukazoval na to, že jeho postup byl v souladu s § 115 odst. 8 vodního zákona i rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009-243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz. Podle tohoto rozsudku „není samo o sobě porušením § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004, pokud správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit“. Podle § 115 odst. 8 vodního zákona platí, že vodoprávní úřad v písemnosti, kterou nařizuje termín a předmět ústního jednání, upozorní účastníky řízení a dotčené orgány nejméně 10 dnů před ústním jednáním, že závazná stanoviska a námitky, popřípadě důkazy, mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Upustí-li vodoprávní úřad od ústního jednání, určí lhůtu, která nesmí být kratší než 10 dnů, do kdy mohou dotčené orgány uplatnit závazná stanoviska a účastníci řízení své námitky, popřípadě důkazy. O určení lhůty se nevydává usnesení. Jde-li o rozhodování týkající se vodních děl, postupuje se podle stavebního zákona. Ustanovení vodního zákona úpravu obdobnou § 36 odst. 3 správního řádu neobsahuje, v důsledku aplikace správního řádu i na řízení před vodoprávním úřadem se však tato úprava použije i v něm.

21. Po vyhodnocení oznámení vodoprávního úřadu o zahájení vodoprávního řízení ze dne 26. 4. 2017 soud došel k závěru, že nešlo o úkon, kterým by vodoprávní úřad účastníky – kromě toho, že je poučil o tom, že mohou ve stanovené lhůtě vznášet své námitky a navrhovat důkazy – v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu poučil o tom, že se v následně stanovené lhůtě před vydáním rozhodnutí mohou seznámit se shromážděnými podklady a vyjádřit se k nim. Tím se tato věc odlišuje od citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť v oznámení z 26. 4. 2017 vodoprávní úřad účastníkům žádnou následnou lhůtu, ve které se mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí, nestanovil. Soud nepřehlíží, že se vodoprávní úřad ve svém oznámení i informaci o podané žádosti ze dne 24. 4. 2017 adresovaným žalobci vyjádřil v tom smyslu, že havarijní plán již neobsahuje nedostatky a má všechny náležitosti dle vyhlášky. Stejně tak si je vědom toho, že poté, co účastníci obdrželi oznámení z 26. 4. 2017, již do spisu jiné podklady nepřibyly. Nemůže však odhlédnout od toho, že v oznámení vodoprávní úřad určil lhůtu, do kdy mohou dotčené orgány uplatnit závazná stanoviska a účastníci své námitky, popř. důkazy, a to do 17. 5. 2017, a již 19. 5. 2017 vydal své rozhodnutí. Ačkoli vodoprávní úřad považoval v oznámení uvedené podklady za dostatečné, mohl se žalobce na základě znění oznámení oprávněně domnívat, že do spisu mohou být založena zejména závazná stanoviska některého z dotčených orgánů. V souladu se zněním zákona (zmíněným § 36 odst. 3 správního řádu) bylo pak legitimní i jeho očekávání, že mu po 17. 5. 2017 a zároveň před vydáním rozhodnutí bude dána možnost se vyjádřit k pokladům rozhodnutí, přičemž bylo možné očekávat zvýšení jejich počtu oproti stavu dle oznámení. Jelikož mu tato možnost dána nebyla, byl žalobce na svých procesních právech v důsledku tohoto pochybení vodoprávního úřadu zkrácen způsobem, který mohl mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Žalovaný v odvolacím řízení toto pochybení nenapravil. Soud proto tuto námitku žalobce považuje za důvodnou s tím, že z uvedeného důvodu je třeba napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

22. Pro úplnost soud uvádí, že pro účely soudního přezkumu napadeného rozhodnutí a za situace, kdy byl havarijní plán na provádění stavby „VD Janov – výstavba MVE“ předložen a správními orgány schválen, považoval za bezvýznamné tvrzení žalovaného, že podle příslušného ustanovení právního předpisu vůbec nemusel být zpracován. Jde-li o žalobcem citovanou část odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého se „žalobce přihlásil za účastníka řízení, ačkoli se řízení o schválení HP nijak nedotýká stavu životního prostředí“, soud konstatuje, že žalovaný z tohoto nedovodil žádný závěr ve vztahu k otázce účastenství žalobce jakožto občanského sdružení, jehož cílem je podle jeho stanov ochrana životního prostředí podle § 115 odst. 7 vodního zákona, jako s účastníkem s ním jednal a jeho námitky meritorně projednal v napadeném rozhodnutí. Toto tvrzení je tudíž pro posouzení věci bezpředmětné.

23. Z výše uvedeného důvodu soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení dle § 78 odst. 4 s. ř. s. Důvody pro zrušení i rozhodnutí vodoprávního úřadu soud neshledal, když vada řízení je odstranitelná na úrovni odvolacího orgánu. V dalším řízení bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku.

24. Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 13 200 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3 000 Kč, z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právní zástupkyně žalobce po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a); podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d); podání repliky - § 11 odst. 1 písm. d)] a z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu].