č. j. 15 A 181/2018-112

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: O. K., narozená „X“, státní příslušnost Ruská federace bytem „X“ zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2018, č. j. MV-69541-4/SO-2018, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 30. 7. 2018, č. j. MV-69541-4/SO-2018, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 30. 7. 2018, č. j. MV-69541-4/SO-2018, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 27. 4. 2018, č. j. OAM-13373-20/TP-2017, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 7. 2018 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to pro nesplnění podmínky uvedené v § 68 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala nezákonnost, kterou spatřovala v tom, že žalovaný porušil své povinnosti odvolacího orgánu, když aproboval rozhodnutí správního orgánu I. stupně, místo toho aby jej zrušil pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a porušení povinnosti vycházet vstříc dotčeným osobám podle § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle žalobkyně žalovaný rovněž porušil § 2 správního řádu a § 174a zákona o pobytu cizinců. Trvala na tom, že správní orgány chybně vyložily § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť trvaly na tom, aby splnění podmínky nepřetržitého pětiletého pobytu na území České republiky bezprostředně předcházelo dni podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Domnívala se, že absence slova bezprostředně v tomto ustanovení umožňuje splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území České republiky po dobu pěti let, která nemusí bezprostředně předcházet dni podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Doplnila, že Česká republika měla do svého právního řádu implementovat směrnici Rady 2003/109/ES (dále jen „směrnice“), a to nejpozději do 23. 1. 2006. Z rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 12. 1974, sp. zn. 41/74, ve věci Van Duyn žalobkyně dovodila, že směrnice se na ni nevztahuje, a z rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 26. 2. 1986, sp. zn. 152/84, ve věci Marshall dovodila, že stát se nemůže vůči jednotlivci dovolávat neprovedené směrnice.

3. Žalobkyně připomněla, že na území České republiky pobývá od roku 1995 a v roce 2006 byl její pobyt na území České republiky přerušen. Trvala na tom, že podmínku pěti let pobytu splnila již dávno před podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu. Skutečnost, že žalovaný trval na splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území České republiky po dobu pěti let, která musí bezprostředně předcházet dni podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, označila za přepjatě formalistický. Ostře se ohradila proti argumentaci žalovaného, že se jedná o aplikaci zákonné normy a nikoliv o přepjatý formalismus, neboť podle § 2 odst. 4 správního řádu je povinností správního orgánu dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

4. Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřovala ve skutečnosti, že se žalovaný nevypořádal s její odvolací námitkou týkající se přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně byla přesvědčena, že výklad žalovaného je v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Trvala na tom, že je-li zásah do soukromého a rodinného života v souladu se zákonem, neznamená to, že správní orgány nemají povinnost přiměřenost zásahu posuzovat. Doplnila, že na území České republiky pečuje o nemocnou matku, Okresním soudem v Teplicích byla stanovena její opatrovnicí a nedisponuje finančními prostředky v takové výši, aby mohla zajistit péči matce třetí osobou. Žalobkyně považuje za zcela nereálné, aby opustila území České republiky a zároveň řádně pečovala o svou matku, jak je její povinností jako opatrovnice. Doplnila, že s ohledem ke zdravotnímu stavu její matky je vyloučeno, aby se její matka vrátila zpět do Ruska, a rovněž uvedla, že se neočekává, že by zlepšení zdravotního stavu její matky natolik, aby byla schopná se o sebe postarat sama. Nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že ve správním řízení neprokázala špatný zdravotní stav matky, neboť tyto skutečnosti uváděla v rámci řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu vedeného pod č. j. OAM-74575/DP-2011. Dále uvedla, že s ohledem na řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu bylo předmětné správní řízení o povolení k trvalému pobytu správním orgánem I. stupně přerušeno, a tak měla za to, že správní orgán I. stupně, potažmo žalovaný, mají k dispozici veškeré podklady z řízení č. j. OAM-74575/DP-2011. Doplnila, že po dobu trvání předmětného správního řízení nebyla správním orgánem I. stupně, ani žalovaným, ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu vyzvána k doložení svých tvrzení. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016-33, podle kterého je nutné přiměřenost dopadů rozhodnutí zkoumat nejen ve vztahu k žadatelům, ale také k jejich rodinným příslušníkům. Správní orgány mají nejprve možné dopady rozhodnutí jasně vymezit a až následně je poměřit s veřejným zájmem či nezákonným chováním žadatelů. Žalobkyně se domnívala, že žalovaný postupoval v rozporu s těmito požadavky. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí. Žalovaný k namítané přímé aplikaci směrnice na případ žalobkyně uvedl, že z aktuálně platného znění zákona o pobytu cizinců a důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců vyplývá, že směrnice byla do českého právního řádu transponována zákonem č. 222/2017 Sb., ze dne 27. 6. 2017, s účinností dnem 15. 8. 2017. Žalobkyně podala předmětnou žádost dne 28. 8. 2017, tedy její žádost byla posuzována podle zákona o pobytu cizinců, do kterého již byla směrnice transponována. Trval na tom, že v důsledku transponování směrnice zákon o pobytu cizinců podmínku bezprostřednosti stanovuje.

6. Žalovaný trval na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, přičemž odmítl námitky týkající se formalistického přístupu k žádosti žalobkyně a rovněž námitky týkající se nevypořádání se zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně. V podrobnostech odkázal právě na obsah dotčeného rozhodnutí, kde se jako odvolací správní orgán k předmětným námitkám podle svého názoru dostatečně podrobně vyjádřil. Doplnil, že v předmětném případě nebyl povinen zkoumat přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně, neboť v zákoně o pobytu cizinců jsou taxativně vyjmenovány případy, kdy jsou správní orgány povinny se přiměřeností dopadů do soukromého a rodinného života žadatele zabývat, což nebyl případ žalobkyně. Trval na tom, že nebylo jeho povinností vyzývat žalobkyni k doložení jejích tvrzení, neboť podle § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Replika žalobkyně 7. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně znovu zopakovala, že pokud došlo k transponování směrnice do českého právního řádu, aniž by byla transponována i povinnost bezprostřednosti, pak nelze legálně bezprostřednost požadovat. Trvala na tom, že se správní orgány měly přiměřeností dopadů rozhodnutí zabývat a posoudit rodinné, sociální a kulturní vazby žalobkyně. Uvedla, že se aktivně podílí na vydávání novin Česko dnes, je předsedkyní Občanského sdružení pro Evropskou multikulturní společnost, která pravidelně pořádá koncerty dětských sborů české republiky a Ruské federace, a to pod záštitou prezidenta republiky Miloše Zemana. Na podporu svého tvrzení zaslala soudu kopii Listiny o jmenování opatrovníka (žalobkyně je opatrovníkem své matky N. K.), kopii záštity ze dne 19. 3. 2015 a kopii záštity ze dne 17. 4. 2018. Ústní jednání 8. Právní zástupce žalobkyně při jednání soudu dne 20. 10. 2021 přednesl žalobu shodně s písemným vyhotovením. Pověřená pracovnice žalovaného v plném rozsahu odkázala na vyjádření žalovaného k žalobě. Podle ustanovení § 52 odst. 1 s. ř. s. soud neprovedl dokazování Zprávou o šetření veřejného ochránce práv ze dne 11. 2. 2020, č. j. KVOP - 6499/2020, lékařskou zprávou MUDr. J. B. ze dne 29. 10. 2019, Listinou o jmenování opatrovníka ze dne 9. 10. 2018, č. j. 14 Nc 15/2016-81, Záštitami prezidenta Miloše Zemana ze dne 19. 3. 2015 a 17. 4. 2018, dopisem Občanského sdružení pro evropskou multikulturní společnost ze dne 7. 2. 2018 prezidentu České republiky, znaleckým posudkem z oboru psychiatrie o duševním stavu N. K. ze dne 6. 6. 2018, k č. j. 14 Nc 15/2016-39, lékařskou zprávou MUDr. J. J. ze dne 29. 3. 2018, protokolem o jednání před Okresním soudem v Teplicích ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 14 Nc 15/2016. Soud navržené dokazování neprovedl, neboť dle ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází při přezkumu rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Uvedené listiny žalobkyně předložila až v řízení před soudem a správní orgány je tedy nemohly hodnotit. Z tohoto důvodu k nim nemohl soud přihlédnout, a tedy dokazování v tomto směru by bylo nadbytečné. Posouzení věci soudem 9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty třiceti dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však nebyly v projednávané věci zjištěny.

10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

11. V projednávané věci žalobkyně namítala, že se žalovaný nezabýval přiměřeností dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života a v souvislosti s tím také rozporem napadeného rozhodnutí s mezinárodními dokumenty. Naproti tomu žalovaný zastával ve svém žalobou napadeném rozhodnutí názor, že vzhledem k tomu, že došlo k zamítnutí žádosti žalobkyně podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, který nestanovuje povinnost zabývat se dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života, neměli žalovaný ani správní orgán I. stupně povinnost se těmito dopady zabývat.

12. Dle § 174a odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců platí, že „[p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště“.

13. Dle čl. 8 Úmluvy, platí, že „[k]aždý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ 14. Na úvod soud k této námitce konstatuje, že judikatura ohledně otázky posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce procházela v minulosti určitým vývojem. V rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 230/2018-36 (dostupném na www.nssoud.cz), Nevyšší správní soud uvedl, že „zatímco u zrušení povolení k pobytu či u správního vyhoštění zákon výslovně ve většině případů požaduje, aby správní orgán zkoumal přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, u zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění zákon takový požadavek nestanoví, vyjma některých důvodů. […] Povinnost zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života nelze dovodit ani z § 174a zákona o pobytu cizinců, […] dané ustanovení pouze upřesňuje hlediska, jimiž se má správní orgán při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života zabývat, rozhodně z něj nevyplývá, že by se přiměřenost měla posuzovat u každého rozhodnutí vydaného podle zákona o pobytu cizinců. Článek 8 Úmluvy zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. […], [v] obecné rovině však rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení či o vyhoštění.“ 15. Výše uvedené závěry nicméně současně neznamenají, že by se správní orgány neměly otázkou dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince vůbec zabývat. A to zvláště za situace, kdy námitku v tomto smyslu uplatnila žalobkyně již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Jak ve skutkově obdobném případu popsaném v rozsudku ze dne 13. 9. 2018, č. j. 2 Azs 180/2018-51 (dostupném na www.nssoud.cz), uzavřel Nejvyšší správní soud, „jestliže [stěžovatelka] již v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu namítala nepřiměřený dopad do svého soukromého a rodinného života, přičemž na podporu tohoto tvrzení uváděla konkrétní argumenty, měla se žalovaná, a následně i krajský soud, tímto tvrzením zabývat a řádně jej vypořádat, a to přestože to výslovně nevyžaduje žádné ustanovení zákona o pobytu cizinců, neboť tato povinnost plyne z přímé aplikace čl. 8 Úmluvy. […] [J]e sice pravdou, že se na toto hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince v případě neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení či o vyhoštění, nelze však akceptovat přístup krajského soudu, který se zcela bez dalšího odmítl touto otázkou zabývat, a přiměřenost takového zásahu posoudit s odkazem na to, že ze zákona o pobytu cizinců taková povinnost neplyne.“ 16. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že i když zákon o pobytu cizinců výslovně posouzení přiměřenosti dopadů podle § 174a tohoto zákona nestanoví, je třeba se touto otázkou zabývat (ač ve většině případů k nepřiměřenému zásahu z povahy věci nedojde) a přímo aplikovat čl. 8 Úmluvy, který stanoví, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29, a ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016-53). Článek 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. S nepřiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života, za předpokladu, že žadatel tuto otázku vznese a nepřiměřenost v řízení namítá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39), se proto musejí správní orgány vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v dotčeném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, a nic na tom nemění ani § 174a odst. 3 téhož zákona, který byl do tohoto ustanovení nově doplněn s účinností od 15. 8. 2017 a který stanoví, že přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016-53).

17. Taktéž otázka charakteru pobytového oprávnění, tedy zda se jedná o pobyt přechodný nebo pobyt trvalý, nemá dle Nejvyššího správního soudu žádný vliv na přímou aplikovatelnost čl. 8 Úmluvy, resp. na povinnost zabývat se přiměřeností dopadů vydaných rozhodnutí (shodně srovnej odst. 31 a 32 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30, nebo odst. 31 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39). Současně je nutné připomenout, že čl. 8 Úmluvy negarantuje cizincům právo vstupovat a pobývat na území státu a nedává jim ani právo, aby získali konkrétní typ pobytového oprávnění. Představuje pouze určitou garanci a korektiv toho, že při rozhodování o pobytovém oprávnění či dokonce přímo vyhoštění cizince bude brán v kontextu všech posuzovaných zájmů také přiměřený zřetel na existující osobní a rodinné vazby cizince.

18. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu zdejší soud konstatuje, že posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o neudělení povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života žalobkyně v napadeném rozhodnutí absentuje, neboť napadené rozhodnutí obsahuje pouze odůvodnění týkající se toho, že správní orgány nejsou povinny v každém případě zkoumat přiměřenost rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně však v průběhu správního řízení i s odvoláním na čl. 8 Úmluvy uváděla konkrétní okolnosti jejího života na území České republiky, včetně nutnosti starat se o její nemocnou matku, z nichž vyvozovala nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Pokud se žalovaný ve svém rozhodnutí odmítl námitkou nepřiměřenosti dopadů zamítnutí žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu věcně zabývat, neboť k tomu není dle zákona o pobytu cizinců povinen, zatížil své rozhodnutí nezákonností, neboť zastává nesprávný právní názor, rozporný s recentní judikaturou.

19. Vzhledem k výše uvedenému proto soudu nezbylo než napadené rozhodnutí žalovaného výrokem I. rozsudku zrušit dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátit žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku, a bude tedy muset zejména řádně zdůvodnit a věcně se vypořádat s namítanými dopady jeho rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Jelikož je dané pochybení odstranitelné v řízení před odvolacím správním orgánem, nepřikročil soud dle § 78 odst. 3 s. ř. s. ke zrušení prvostupňového rozhodnutí.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud uložil procesně neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 15 342 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč, z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobkyně po 3 100 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a) AT; podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na jednání - § 11 odst. 1 písm. g)], z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 13 odst. 4 AT] a z částky 2 142 Kč představující 21% DPH, kterou je právní zástupce žalobkyně podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů.

21. Náhradu nákladů řízení spojených s podáním ze dne 19. 9. 2018 a ze dne 27. 11. 2018 soud naproti tomu žalobkyni nepřiznal, neboť tato nepřinesla žádnou novou pro věc relevantní argumentaci, a proto nepředstavovala důvodně vynaložené náklady řízení. Náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nepřiznal, neboť tento návrh nebyl úspěšný.