č. j. 15 A 202/2018-30

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: Z. J., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem, sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2018, č. j. 96/DS/2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, ze dne 17. 7. 2018, č. j. 96/DS/2016, a rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odbor správních činností a obecního živnostenského úřadu, ze dne 24. 8. 2015, č. j. MDC/74767/2015, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2018, č. j. 96/DS/2016, jímž byl částečně změněn výrok rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odbor správních činností a obecního živnostenského úřadu (dále jen „magistrát“), ze dne 24. 8. 2015, č. j. MDC/74767/2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2018 (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla podle § 125c odst. 3 zákona o silničním provozu uložena pokuta 1 500 Kč a zároveň mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Uvedeného správního deliktu se žalobce dopustil tím, že dne 20. 2. 2015 v 9:45 až 11:00 hodin v Děčíně na Masarykově náměstí jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Ford, registrační značky „X“, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byla dodržena povinnost řidiče řídit se dopravními značkami, když se řidič daného vozidla na označeném místě a v uvedeném čase neřídil dopravní značkou IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“, která označuje placené parkoviště, neboť za parkování neuhradil poplatek, čímž řidič porušil § 4 písm. c) ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.

3. Žalobce současně navrhl, aby soud zrušil prvostupňové rozhodnutí a žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žalovaný napadené rozhodnutí vydal poté, co zdejší soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, č. j. 15 A 45/2016-29 (dále jen „zrušující rozsudek“), zrušil předcházející rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2016, č. j. 96/DS2016 (dále jen „předcházející rozhodnutí“), pro vadu řízení. Žaloba 4. Žalobce v žalobě namítal, že byl zkrácen na svých právech, když mu bylo uloženo, aby pokutu a náklady řízení uhradil bankovním převodem či hotově na pokladně, čímž žalovaný nezákonně omezil další možnosti úhrady dle § 163 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

5. Dále žalobce uvedl, že výrok napadeného rozhodnutí je vadný, neboť byl žalobce uznán vinným z porušení neexistující povinnosti a z porušení ustanovení, které žádnou povinnost nestanoví. Pokračoval, že ve výroku bylo uvedeno, že řidič se neřídil dopravní značkou IP 13c, která označuje toliko placené parkoviště. Žalobce konstatoval, že řidič svým jednáním žádnou povinnost neporušil, neboť dopravní značka IP 13c nestanovuje povinnost zaplatit poplatek za parkování, nýbrž jen povinnost řídit se značkou či dodatkovou tabulkou, která v posuzované věci chyběla, a tudíž nezaplacením poplatku nemohlo dojít k porušení povinnosti stanovené dopravní značkou.

6. Žalobce sdělil, že žalovaný v návaznosti na zrušující rozsudek změnil výrok napadeného rozhodnutí nepřípustným způsobem. Žalovaný pochybil, když změnil jak skutkovou větu, tak právní kvalifikaci, aniž by žalobce s těmito změnami před vydáním napadeného rozhodnutí seznámil a dal mu možnost se k nim vyjádřit. Skutková věta a právní kvalifikace uvedená v napadeném rozhodnutí tudíž neodpovídala údajům uvedeným v oznámení o zahájení řízení, k čemuž žalobce poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46.

7. Dále žalobce uvedl, že se nejednalo o zpoplatněný úsek komunikace, neboť by takový zpoplatněný úsek komunikace musel být vymezen nařízením obce podle § 23 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dodal, že žádné takové nařízení vydáno nebylo, což je negativní skutečnost, kterou žalobce nemůže dokazovat.

8. Žalobce konstatoval, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť jím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle v té době již neúčinného § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Podotkl, že v době rozhodování žalobce bylo již účinné ustanovení o přestupku provozovatele vozidla, přičemž jednání žalobce bylo možné podřadit právě pod tento přestupek, jelikož je pro žalobce výhodnější s ohledem na promlčení, když uvedený přestupek se promlčí nejpozději za tři roky, kdežto správní delikt zaniká po čtyřech letech. Dále by měl v řízení o přestupku právo na konání ústního jednání na žádost, upuštění od sankce a mimořádné snížení sankce. Žalobce podotkl, že překvalifikování správního deliktu provozovatele vozidla na přestupek provozovatele vozidla je záležitostí žalovaného v navazujícím řízení, přičemž se nejedná o pouhé přejmenování, ale uvedené skutkové podstaty se liší ve znacích, následcích a sankcích, když u přestupku je uložení sankce fakultativní a u správního deliktu obligatorní.

9. Žalobce doplnil, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí úvaha, zda nebylo pro žalobce příznivějším uznat jej vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla, k čemuž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 11. 2017, č. j. 59 A 53/2017-35, a na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2018, č. j. 72 A 12/2017-31. Absence předmětné úvahy je porušením práva na spravedlivý proces, k čemuž žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 34/2013-29.

10. Žalobce namítl, že výrok napadeného rozhodnutí je nezákonný, neboť postrádá formu zavinění žalobce. S odkazem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 15 odst. 1 a § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), žalobce dovodil, že znakem předmětného správního deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 též zavinění. Dovodil, že ve světle zásady retroaktivity in mitius mělo být na případ žalobce aplikováno právě toto pro něj příznivější znění zákona. K tomuto poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46. Žalobce dovodil, že novela zákona č. 183/2017 Sb., kterou byl odstraněn požadavek na zavinění u předmětného správního deliktu provozovatele vozidla, byla vyhlášena dne 28. 6. 2017 a patnáctidenní legisvakanční lhůta pro nabytí účinnosti tak uplynula dne 13. 7. 2017. Současně podotkl, že v daném případě není možné přihlížet ke stanovení dřívější účinnosti zákona na den 1. 7. 2017 v přechodných ustanoveních, jelikož nebyla naplněna zákonná podmínka obecného naléhavého zájmu. Doplnil, že údajný správní delikt nezavinil, neboť učinil vše možné k tomu, aby porušení zákona o silničním provozu předešel – poučil řidiče o nutnosti dodržovat pravidla provozu a vyžádal si od něj slib, že je bude respektovat.

11. Žalobce sdělil, že žalovaný neodůvodnil, ani neprokázal zavinění nezjištěného řidiče, přičemž zavinění je jedním ze znaků přestupku a provozovatel vozidla odpovídá za přestupek, pokud porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku, tedy i zavinění řidiče. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2018, č. j. 28 A 15/2016-46.

12. Dále žalobce namítal, že ve výroku rozhodnutí nebylo dostatečně přesně vymezeno protiprávní jednání žalobce, tedy zda šlo z jeho strany o stání či zastavení, přičemž zpoplatnit pozemní komunikaci lze pouze ve vztahu ke stání vozidla.

13. Žalobce pokračoval, že žalovaný dostatečně nekonkretizoval místo spáchání přestupku, když toliko uvedl, že k protiprávnímu jednání došlo v Děčíně na Masarykově náměstí, přičemž na tomto náměstí jsou i zóny k neplacenému parkování, a tudíž mělo být místo ve výroku specifikováno tak, že vozidlo stálo tam, kde je to protiprávní. Na podporu své námitky žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015-42.

14. Žalobce konstatoval, že žalovaný rozhodoval v červenci 2018 o skutku z února 2015, přičemž šlo o nezaplacení parkovného v hodnotě 10 Kč. Za těchto okolností je více než tříletá doba rozhodování ve vztahu ke společenské nebezpečnosti skutku zcela neúměrná a žalovaný ji měl vzít v potaz a mimořádně snížit pokutu nebo upustit od správního trestu. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2011, č. j. 11 Kse 21/2009-84.

15. Závěrem žalobce nesouhlasil se zveřejněním rozhodnutí v jeho věci na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, aby v něm bylo uvedeno jeho jméno, příjmení nebo iniciály, rovněž tak jméno, příjmení, iniciály či sídlo právního zástupce žalobce, a to s odkazem na právo na ochranu soukromí a právo na informační sebeurčení. Vyjádření žalovaného k žalobě 16. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout pro její nedůvodnost a dále především uvedl, že výzva k uhrazení určené částky bankovním převodem nebo v hotovosti na pokladně je úkonem předcházejícím možnému sankčnímu řízení s provozovatelem vozidla. Dodal, že žalobce neuvedl konkrétní důvod, který by mu bránil v uhrazení určené částky, přičemž podotkl, že žalobce bydlí v Děčíně, a tudíž pro něj nemohl být problém určenou částku uhradit na pokladně děčínského magistrátu, pokud tak nemohl učinit bankovním převodem. Žalovaný odmítl námitku, že byl žalobce uznán vinným z porušení neexistující právní povinnosti, neboť byl uznán vinným z porušení ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, které bylo a je účinné. Žalovaný dále zdůraznil, že žalobci bylo vytýkáno, že nezajistil jako provozovatel vozidla, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byla dodržena povinnost řidiče řídit se dopravní značkou IP 13c – parkoviště s parkovacím automatem – které označuje placené parkoviště, neboť řidič za parkování na takto označeném místě neuhradil parkovací poplatek. Doplnil, že tvrzení žalobce, že na parkovacím automatu nebylo uvedeno nic o povinnosti platit poplatek, žalovaný označil za irelevantní, neboť v příloze č. 5 vyhlášky č. 294/2015 Sb. je význam značky IP 13c stanoven tak, že tato dopravní značka označuje placené parkoviště, čímž je řidiči dána informace, že za parkování musí zaplatit.

17. Žalovaný konstatoval, že v napadeném rozhodnutí byl toliko změněn popis skutku, aby odpovídal požadavkům zrušujícího rozsudku, ale ke změně právní kvalifikace nedošlo. Dodal, že žalovaný byl se závěry zrušujícího rozsudku obeznámen, a tudíž se věděl, k jakým změnám výroku má dojít a mohl se k nim vyjádřit. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že daný úsek komunikace nebyl vymezen jako zpoplatněný nařízením obce, neboť Masarykovo náměstí bylo vymezeno jako komunikace, kterou lze užít ke stání jen po zaplacení parkovného, a to nařízením Statutárního města Děčín č. 4/2009. Žalovaný dále deklaroval, že odpovědnost žalobce jako provozovatele vozidla byla objektivní. Doplnil, že v době vydání rozhodnutí magistrátem se na předmětný delikt nevztahoval zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), tudíž se na výrok rozhodnutí magistrátu nevztahoval požadavek jeho § 77, uvést ve výroku rozhodnutí o přestupku formu zavinění.

18. Námitku, že žalobce neměl být uznán vinným ze správního deliktu provozovatele vozidla, ale z přestupku provozovatele vozidla, když novelou zákona o silničním provozu přestal správní delikt provozovatele vozidla existovat, žalovaný odmítl, neboť ke změně daného deliktu na přestupek došlo dne 1. 7. 2017, přičemž rozhodnutí magistrátu, jímž byl žalobce uznán vinným z deliktu, bylo vydáno dne 25. 8. 2015, tedy v době, kdy jednání žalobce bylo správním deliktem provozovatele vozidla. Žalovaný dodal, že jako odvolací orgán nevydává rozhodnutí o předmětném deliktu, ale přezkoumává správnost a zákonnost odvoláním napadeného rozhodnutí magistrátu. Žalovaný zdůraznil, že odpovědnost provozovatele vozidla byla vždy objektivní a doplnil, že zákon č. 183/2017 Sb., který novelizoval zákon o silničním provozu a odstranil podmínku zavinění u předmětného přestupku, nabyl účinnosti již dne 1. 7. 2017, a nikoliv později, jak polemizoval žalobce. Žalovaný odmítl námitku, že místo protiprávního jednání nebylo vymezeno s dostatečnou přesností, neboť parkování na Masarykově náměstí v Děčíně je zpoplatněno na celé ploše dle nařízení Statutárního města Děčín č. 4/2009.

19. Žalovaný odmítl námitku, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť správní orgány nepostavily najisto, že by protiprávní jednání řidiče bylo zaviněné, k čemuž podotkl, že řízení o přestupku řidiče nebylo vedeno a jednání řidiče vykazovalo znaky přinejmenším nevědomé nedbalosti. Žalovaný konstatoval, že délka řízení byla zapříčiněna především procesním postupem žalobce, a proto k ní nebylo přihlédnuto při ukládání správního trestu. K mimořádnému snížení pokuty dle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky žalovaný nepřistoupil, neboť pokuta ve výši 1 500 Kč není nepřiměřeně vysoká k poměrům žalobce, jenž disponuje vozidlem a finančními prostředky na zastupování před správními orgány a soudem. Posouzení věci soudem 20. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

21. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s. ř. s.

22. Soud předestírá, že po přezkoumání skutkového i právního stavu věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

23. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Magistrát obdržel dne 26. 2. 2015 od Městské policie Děčín výzvu pro řidiče – oznámení o přestupku, z něhož plyne, že řidič osobního motorového vozidla Ford Mondeo, registrační značky „X“, se dne 20. 2. 2015 v 9:45 hodin v Děčíně na Masarykově náměstí dopustil dopravního přestupku nezaplacením parkovného; uvedené vozidlo bylo na místě zajištěno technickým prostředkem, o jehož sejmutí požádal M. J., narozený „X“. K této výzvě byly přiloženy tři fotografie dokumentující spáchání přestupku. Magistrátem bylo zjištěno, že provozovatelem tohoto vozidla byl žalobce. Magistrát jej proto výzvou k úhradě ze dne 18. 3. 2015 vyzval ve lhůtě patnácti dnů k úhradě určené částky ve výši 300 Kč, kterou však žalobce neuhradil. Úředním záznamem o odložení přestupku magistrát dne 25. 5. 2015 přestupek odložil dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Ze správního spisu dále vyplývá, že magistrát vydal příkaz ze dne 25. 5. 2015, č. j. MDC/OSC/46102/2015/HaZ, jímž žalobci uložil pokutu za spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Proti tomuto příkazu podal žalobce prostřednictvím svého tehdejšího zmocněnce, společností FLEET Control, s. r. o., neodůvodněný odpor. Následně byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí. Žalobce prostřednictvím svého zmocněnce v podání sdělil, že jím provozované vozidlo měl v uvedené době svěřené J. F., narozený „X“. Ve sdělení ze dne 12. 8. 2015 magistrát sdělil zmocněnci žalobce, že navržená svědecká výpověď je bezpředmětná, a proto tomuto důkaznímu návrhu nevyhoví. Následně magistrát vydal dne 24. 8. 2015 prvostupňové rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce, prostřednictvím svého zmocněnce, dne 9. 9. 2015 neodůvodněné odvolání, které žalobce po výzvě magistrátu doplnil. Dne 13. 1. 2016 žalovaný vydal předcházející rozhodnutí, které žalobce napadl správní žalobou, které zdejší soud vyhověl a předcházející rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 5. 6. 2018. V návaznosti na to, žalovaný vydal dne 17. 7. 2018 žalobou napadené rozhodnutí.

24. Dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

25. Dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

26. Dle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

27. Dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

28. Soud nejprve předesílá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno již za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky, který představoval stěžejní právní předpis rozsáhlé rekodifikace správního trestání, přičemž jedním z důsledků této rekodifikace byla i přeměna dosavadních správních deliktů na přestupky (§ 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky). Tomuto sjednocujícímu procesu se nevyhnul ani správní delikt provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, který byl od 1. 7. 2017 transformován na přestupek provozovatele vozidla. Nutno dodat, že skutková podstata přestupku řidiče a jemu odpovídající zákonné rozmezí pokuty [nerespektování dopravního značení – § 125c odst. 1 písm. k) a g) a § 4 písm. c) zákona o silničním provozu] zůstala uvedenou rekodifikací nedotčena. Ačkoliv je tedy pravdou, že žalovaný pochybil, když v napadeném rozhodnutí na některých místech uváděl nadále termín správní delikt provozovatele vozidla, namísto přestupku provozovatele vozidla, tento formální nedostatek nedosahuje takové intenzity, aby měl za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť zákonná ustanovení tvořící žalobcem porušenou právní normu jsou ve výroku prvostupňového a napadeného rozhodnutí uvedena správně. Tedy není z formulace výroku pochyb o tom, jakou právní normu žalobce porušil.

29. Soud se nejprve zabýval otázkou prekluze přestupku provozovatele vozidla. K zániku odpovědnosti za přestupek z důvodu prekluze totiž musí správní soudy přihlédnout z úřední povinnosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004–39, publ. pod č. 845/2006 Sb. NSS, ze dne 4. 3. 2016, č. j. 2 As 257/2015–37, ze dne 22. 2. 2017, č. j. 9 As 226/2016–33, www.nssoud.cz, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07).

30. Dle § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, ve znění účinném do 25. 2. 2020, ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

31. Ústavní soud však nálezem ze dne 23. 6. 2020, Pl. ÚS 4/20, ustanovení § 112 odst. 2 věta druhá zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (publikovaný dne 22. 7. 2020 ve Sbírce zákonů pod č. 325/2020 Sb.). Ústavní soud v předmětném nálezu v odstavcích 23 a 24 konstatoval, že „v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v zákoně o odpovědnosti za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt by podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, tedy že správní delikt by tak za užití nové právní úpravy byl již promlčen. V uvedeném případě je tedy nová právní úprava upravená v zákoně o odpovědnosti za přestupky posuzovaná jako celek, nesporně pro žalobce příznivější než předchozí právní úprava upravená v zákoně o silničním provozu (srov. též sub 5 až 7). Přechodné ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však výslovně ukládá, aby byla aplikována pro pachatele méně příznivá právní úprava. Proto bude třeba vždy v každém konkrétním případě srovnat právní úpravu přestupkového práva účinnou do 30. 6. 2017, a to nejen podle § 29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky, nýbrž i úpravy speciálních promlčecích dob ve zvláštních zákonech (viz zejména tzv. změnový zákon č. 183/2017 Sb.) a podle obecných pravidel § 2 odst. 1 a § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky určit, která úprava je pro pachatele (nyní) přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.

32. Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru, podle kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí „trestnosti“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny (v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše uvedených pochyb o tom, že aplikace § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění uvedeného nálezu) může vést rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny dojde i tehdy, když by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové právní úpravy byl již promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno podotknout, že za této situace není v incidenčním případě (viz sub 3 až 7) možný ústavně konformní výklad § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou jeho § 2 odst. 1 a § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.“ 33. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46, platí „[r]ozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“.

34. Podle § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu platí, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Podle odstavce 5 téhož ustanovení na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.

35. Zákon o silničním provozu tedy úpravu prekluze správních deliktů právnických osob vymezuje v § 125e odst.

3. Jelikož se jedná o společné ustanovení ke správním deliktům, vztahuje se i na správní delikty provozovatele vozidla upravené v § 125f zákona o silničním provozu, a to rovněž tehdy, je-li pachatelem správního deliktu fyzická osoba (srov. § 125e odst. 5 téhož zákona). Zákonná norma přitom rozlišuje běh subjektivní a objektivní lhůty – subjektivní lhůta činí dva roky ode dne, kdy se správní orgán o spáchání správního deliktu dozvěděl, a objektivní lhůta činí čtyři roky ode dne, kdy k jeho spáchání došlo.

36. Dle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání; jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání.

37. Soud na základě shora uvedeného přisvědčil námitce žalobce týkající se příznivější právní úpravy podle zákona o odpovědnosti za přestupky vzhledem k zániku odpovědnosti za přestupek stran prekluze přestupku provozovatele vozidla. Při posuzování této námitky je třeba mít na zřeteli, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí dne 17. 7. 2018, tedy za účinnosti přechodného ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, než bylo toto ustanovení postupně zrušeno Ústavním soudem nálezem ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, s účinností ode dne 26. 2. 2020, a nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, s účinností ode dne 22. 7. 2020. Žalovaný tedy v souladu s tehdy účinným § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky uplatňoval na přestupek žalobce prekluzivní lhůty dle § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu, dle něhož nebyl přestupek žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí prekludován.

38. Nicméně zdejší soud je, jak výše uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, povinen přestupek žalobce posuzovat s ohledem na výše uvedené nálezy Ústavního soudu, které zrušily celé přechodné ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky s účinností od 22. 7. 2020. Z komparace obou právních úprav stran prekluze přestupku je zřejmé, že čtyřletá prekluzivní doba pro přestupek (dříve správní delikt) žalobce dle § 125e odst. 3 uplynula dne 20. 2. 2019. Zatímco dle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky je objektivní prekluzivní (v dikci zákona o odpovědnosti za přestupky promlčecí) doba tři roky od jeho spáchání, která v daném případě skončila dne 20. 2. 2018, a tedy před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že právní úprava zákona o odpovědnosti za přestupky je pro žalobce nejen příznivější, neboť obsahuje kratší prekluzivní dobu, ale zároveň tato vedla i k prekluzi odpovědnosti žalobce za přestupek. Žalovaný tak zatížil své rozhodnutí nezákonností, neboť uznal žalobce vinným, aniž by k tomu byly splněny hmotněprávní předpoklady.

39. Ačkoliv by se soud za standardních okolností již dalšími žalobními námitkami nezabýval, za účelem rozhodnutí o nákladech řízení je soud přesto posoudil.

40. Žalobce tedy dále namítal, že ve výroku napadeného rozhodnutí chybí forma zavinění, přičemž dovozoval, že forma zavinění byla vyžadována právní úpravou účinnou v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017, jelikož novela zákona o silničním provozu č. 183/2017 Sb., kterou byla opětovně uzákoněna objektivní odpovědnost za daný přestupek (dříve správní delikt) provozovatele vozidla, stanovovala explicitně svoji účinnost na den 1. 7. 2017, což však odporovalo zákonné patnáctidenní legisvakanční lhůtě, a novela zákona o silničním provozu měla tudíž vstoupit v účinnost až dne 13. 7. 2017. Dle žalobce měla být na jeho věc aplikována právě výše zmíněná úprava subjektivního pojetí přestupku, jelikož byla pro něj příznivější.

41. Soud k této námitce uvádí, že účinností novely zákona o silničním provozu č. 183/2017 Sb. se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 220/2018-70, kde v odstavcích 48 až 52 došel k závěru, že zákonodárce uvedl v důvodové zprávě dostatečné důvody ke zkrácení obecné patnáctidenní legisvakanční lhůty s ohledem na naléhavý veřejný zájem spojený s rekodifikací správního trestání tak, aby rekodifikace probíhala plynule. Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že jak původní právní úprava zákona o silničním provozu účinná do 30. 6. 2017, tak i právní úprava novelizovaná, účinná od 1. 7. 2017, obsahují ustanovení o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla a nic nenasvědčuje tomu, že záměrem zákonodárce, byť i jen dočasně, bylo toto pravidlo změnit a prokazovat zavinění. Soud uzavírá, že odpovědnost provozovatele vozidla je konstruována výhradně jako odpovědnost objektivní, a požadavek na formu zavinění ve výroku napadeného rozhodnutí je tudíž neopodstatněný.

42. Dle § 2 písm. n) zákona o silničním provozu stát znamená uvést vozidlo do klidu nad dobu dovolenou pro zastavení.

43. Dle § 2 písm. o) zákona o silničním provozu zastavit znamená uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu.

44. K dalšímu souboru žalobních námitek soud uvádí, že součástí správního spisu je i nařízení Statutárního města Děčín č. 4/2009, které vymezovalo určená místa placeného stání. Takovým místem bylo dle přílohy nařízení i celé Masarykovo náměstí v Děčíně, tudíž specifikace jednání nezjištěného řidiče ve výroku slovy „v 9:45 až 11:00 hodin v Děčíně na Masarykově náměstí“ je zcela dostačující, neboť není pochyb, že vozidlo žalobce jako provozovatele stálo na placeném místě v působnosti dopravní značky IP 13c. Tato skutečnost vyplývá, ale především z toho, že z fotografie obsažené ve správním spise je zřejmé, že vozidlo stojí přímo před dopravní značkou IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“, přičemž dopravní značky jsou svou povahou opatřeními obecné povahy, jímž jakožto správním aktům svědčí presumpce správnosti a nezjištěný řidič se jí měl řídit a uhradit parkovné v parkovacím automatu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009-83). Z časového vymezení ve výroku rovněž vyplývá, že není pochyb o tom, že šlo v případě nezjištěného řidiče o stání, a nikoliv o zastavení, které je časově ohraničeno nezbytnou dobou k nastoupení či vystoupení osob, či naložení nebo složení nákladu. Časový rozsah uvedený ve výroku činil 75 minut, z čehož je patrné, že se jednalo o stání, aniž by to bylo ve výroku explicitně uvedeno. Soud tedy nepřisvědčil žádné z výše uvedených námitek.

45. K námitce, že žalovaný při ukládání pokuty nezohlednil délku řízení, soud konstatuje, že uložená pokuta byla uložena při samé spodní hranici zákonné sazby (§ 125f odst. 4, § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 9. 2018; při rozhodování magistrátu § 125f odst. 3 a § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 12. 2015, zákonná sazba zůstala nezměněna), a tudíž chybějící explicitní odůvodnění výše uložené pokuty s ohledem na délku řízení není u takto rutinních a bagatelních přestupků takovou vadou rozhodnutí, která by měla za následek jeho nezákonnost.

46. Žalobce namítal, že žalovaný pochybil, když v návaznosti na zrušující rozsudek změnil jak skutkovou větu, tak právní kvalifikaci, aniž by žalobce s těmito změnami před vydáním napadeného rozhodnutí seznámil a dal mu možnost se k nim vyjádřit. Skutková věta a právní kvalifikace uvedená v napadeném rozhodnutí tudíž neodpovídala údajům uvedeným v oznámení o zahájení řízení. K této námitce soud konstatuje, že v návaznosti na zrušující rozsudek právní kvalifikace přestupku provozovatele vozidla změněna nebyla a byl toliko konkretizován popis skutku ve výroku o čas, místo a způsob spáchání přestupku (jednání nezjištěného řidiče). Tedy nedošlo k žádným změnám ve skutkových zjištěních, nýbrž toliko ke konkrétnějšímu popisu skutku ve výroku rozhodnutí. Navíc o těchto skutečnostech musel mít žalobce povědomost, neboť uvedené změny byly učiněny v návaznosti na zrušující rozsudek, který byl doručen i zástupci žalobce. Soud tedy nepřisvědčil ani této žalobní námitce.

47. Ani fakt, že magistrát ve výroku stanovil, že pokutu a náklady řízení je možné uhradit na účet správního orgánu bankovním převodem nebo v hotovosti na pokladně, přičemž nezmínil další možnosti úhrady, nevyvolává nutnost zrušení napadeného rozhodnutí. Uvedená část výroku je pouze informativní. Výrok dle § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a § 93 zákona o odpovědnosti za přestupky tuto informaci o způsobu platby pokuty a nákladů řízení obsahovat nemusí, přičemž je na účastníkovi, jakým způsobem pokutu a náklady řízení zaplatí. Ostatně žalobce ani netvrdil, že by správní orgán odmítl přijmout jeho platbu provedenou jiným než výše uvedeným způsobem. Netvrdil-li žalobce, že platbu provedl jiným způsobem a správní orgán ji odmítl převzít, nelze přisvědčit tomu, že ho magistrát či žalovaný omezil na jeho právech. Právní jistotu pak nemůže narušovat čistě hypotetická otázka, zda by správní orgán platbu provedenou jiným způsobem vůbec akceptoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 87/2018-34.)

48. K závěrečnému nesouhlasu ohledně zveřejňování a anonymizace osobních údajů žalobce a jeho zástupce soud konstatuje, že tento není v nyní projednávané věci relevantní a soud se jím nikterak nezabýval, avšak k této problematice již existuje judikatura srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018-35.

49. Důvodnou námitku tedy soud shledal toliko v nezákonnosti napadeného rozhodnutí stran prekluze přestupku, a proto napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro jeho nezákonnost zrušil. Vzhledem k tomu, že zjištěnou nezákonností je z povahy prekluze přestupku zatíženo i prvostupňové rozhodnutí magistrátu, soud v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil také toto rozhodnutí. Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku.

50. O náhradě nákladů řízení by soud standardně rozhodl v souladu se zásadou celkového úspěchu ve věci dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Nicméně v nyní posuzované věci soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné dle § 60 odst. 7 s. ř. s., aby žalobci, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť nezákonnost napadeného rozhodnutí nastala až po právní moci napadeného rozhodnutí. Žalovaný tedy při svém rozhodování postupoval v souladu s tehdy účinnými zákony a následná nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku nálezů Ústavního soudu tak nemůže jít k jeho tíži (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020, č. j. 8 As 196/2018-47).