č. j. 15 A 253/2017-36

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: Mgr. S. W., narozená „X“, bytem „X“, zastoupená advokátem JUDr. Janem Walterem, sídlem Volyňských Čechů 837, 438 01 Žatec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, sídlem Kloknerova 26, 148 01 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2017, č. j. MV-51368-21/PO-OVL- 2017, sp. zn. HSUL-5385/2017, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, ze dne 30. 10. 2017, č. j. MV-51368-21/PO-OVL-2017, sp. zn. HSUL- 5385/2017, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2017, č. j. MV-51368-21/PO- OVL-2017, sp. zn. HSUL-5385/2017, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje (dále jen „ředitel HZS“) ze dne 2. 10. 2017, č. j. HSUL-5385-6/KKŘ-2017, jehož 2. výrok zněl: „Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona se žádost žadatelky ve věci označení podkladů pro vydání stanoviska a jejich poskytnutí v kopii u těch podkladů, kterými HZS Ústeckého kraje nedisponuje, neboť tyto informace není fakticky možné poskytnout a jedná se tedy o informace neexistující, odmítá“, a jehož 3. výrok zněl: „Podle ustanovení § 15 zákona, ve spojení s ustanovením § 11 odst. 3 zákona, se žádost žadatele v rozsahu žádosti o poskytnutí kopie požárně bezpečnostního řešení ze dne 05. 12. 2016 jakožto podkladu pro vydání stanoviska odmítá.“ Žalobkyně se rovněž domáhala, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že dne 16. 8. 2017 požádala ředitele HZS o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), a to konkrétně o: 1. označení veškerých podkladů pro vydání závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 19. 7. 2017, č. j. HSUL-7417-4/CV-2016, a 2. poskytnutí těchto podkladů v kopiích. Následně žalobkyně podrobně zrekapitulovala průběh odvolacího řízení. Rozhodnutí ředitele HZS i napadenému rozhodnutí v žalobě vytýkala, že nejsou náležitě odůvodněna, čímž jsou podle žalobkyně nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Žalobkyně v odvolání namítala neurčitost 2. výroku rozhodnutí ředitele HZS, přičemž žalovaný v napadeném rozhodnutí neobjasnil, z jakého důvodu považuje odvolací námitku žalobkyně za lichou. V odvolání žalobkyně rovněž namítala, že v případě odepření informací pro jejich faktickou neexistenci se ředitel HZS musí zabývat tím, zda nemá povinnost předmětnými informacemi disponovat. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67, v němž byla tato povinnost Nejvyšším správním soudem dovozena. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že právní předpisy neukládají Hasičskému záchrannému sboru povinnost disponovat podklady pro vydání závazného stanoviska, čímž doplnil opomenutou úvahu ředitele HZS, avšak podle žalobkyně neúplně, neboť v žádosti o informace žalobkyně požadovala rovněž označení těchto podkladů. Domnívala se, že ředitel HZS by měl disponovat seznamem těchto podkladů, neboť seznam podkladů musí být uveden v závazném stanovisku.

3. Žalovaný se podle žalobkyně v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal s její odvolací námitkou, která se týkala odepření informací 3. výrokem rozhodnutí ředitele HZS. Žalobkyně se domnívala, že ředitel HZS musí odůvodnit, jak dospěl k závěru, že požárně bezpečnostní řešení bylo získáno při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti, aby došlo k naplnění § 11 odst. 3 InfZ. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však není patrno, při jaké činnosti ředitel HZS požárně bezpečnostní řešení získal (kontrola či dozor), a zda a proč touto činností plnil jím svěřené úkoly. Zároveň žalobkyně v odvolání namítala, že je-li odepření informací odůvodněno § 11 odst. 3 InfZ, pak musí ředitel HZS aplikovat § 12 téhož zákona. V napadeném rozhodnutí je k této odvolací námitce uvedeno, že neuvedení § 12 InfZ v rozhodnutí ředitele HZS neznamená, že se touto úvahou ředitel HZS opomenul zabývat. Žalobkyně trvala na tom, že správní orgány jsou povinny své úvahy popsat v odůvodnění svých rozhodnutí, v opačném případě je takové rozhodnutí považováno za nepřezkoumatelné.

4. Vedle toho žalobkyně namítala neurčitost výroku 2. rozhodnutí ředitele HZS. Výrok správního rozhodnutí musí být vymezen tak, aby nebyl zaměněn s jiným předmětem. V případě odmítnutí žádosti z důvodu nedisponování požadované informace musí ředitel HZS ve výroku jmenovitě uvést, které podklady k dispozici nemá. V napadeném rozhodnutí žalovaný vysvětluje, že ředitel HZS nemohl vyjmenovat všechny podklady, neboť podklady si neponechává, ani nevytváří záznam z místního šetření. Podle žalobkyně není žalovanému zřejmý požadavek určitosti správního rozhodnutí.

5. Žalobkyně trvala na tom, že byla zkrácena na svém právu na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to nezákonným rozhodnutím žalovaného, který nedostál své povinnosti a neochránil žalobkyni před vadným rozhodnutím ředitele HZS, a připomněla, že podle § 14 odst. 5 písm. d) InfZ musí být o žádosti o informace rozhodnuto ve lhůtě 15 dnů od jejího doručení. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný k výzvě soudu spolu se spisovým materiálem předložil písemné vyjádření k žalobě. V něm uvedl, že rozhodnutí ředitele HZS považuje za souladné se zákonem i řádně odůvodněné, trval na tom, že v napadeném rozhodnutí se vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně. K namítané neurčitosti uvedl, že žalobkyně blíže tuto námitku nekonkretizovala, a proto se námitkou nemohl detailněji zabývat. Trval na tom, že ředitel HZS se ve svém rozhodnutí zabýval možnou povinností informacemi disponovat, přičemž žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentaci ředitele HZS dále rozšířil. Ohradil se proti tvrzení žalobkyně, že závazné stanovisko musí obsahovat seznam kontrolovaných podkladů při místním šetření, neboť náležitosti závazného stanoviska nelze dovozovat dle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle § 149 odst. 1 správního řádu závazné stanovisko není samostatným rozhodnutím. Závazné stanovisko musí být řádně odůvodněno, což podle žalovaného neznamená, že v závazném stanovisku musí být uveden seznam kontrolovaných podkladů při místním šetření. Ustanovení § 11 odst. 3 InfZ podle žalovaného jednoznačně stanovuje, že se jedná o informace získané od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti, námitku žalobkyně týkající se § 11 InfZ považoval za účelovou, neboť požárně bezpečnostní řešení je vyhotoveno třetí osobou a na této skutečnosti nemůže žalovaný nic změnit. Žalovaný zopakoval, že formální absence § 12 InfZ nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí jako celku. Trval na tom, že 2. výrok rozhodnutí ředitele HZS je určitý, neboť z výroku vyplývá, že ředitel HZS nedisponuje seznamem kontrolovaných podkladů ani podklady samotnými. Logicky tak nemohl uvést konkrétní podklady, u kterých odmítl informace poskytnout. Zopakoval, že rozhodnutí ředitele HZS považuje za zcela určité a vydané v souladu se zákonem. K závěrečné námitce porušení subjektivních práv žalobkyně žalovaný uvedl, že nerozporuje žalobkyní zmiňovaná ustanovení InfZ. Replika žalobkyně 7. Žalobkyně nad rámec argumentace uvedené v žalobě k vyjádření žalovaného uvedla, že odvolací námitka neurčitosti 2. výroku rozhodnutí ředitele HZS byla zcela konkrétní, neboť fakticky namítala, že ředitel HZS odmítá žádost co do podkladů, kterými nedisponuje, ale že přitom neuvádí, které podklady to jsou. Trvala na tom, že k odvolací námitce neurčitosti výroku se mohl detailněji vyjádřit. Domnívala se, že je povinností ředitele HZS disponovat označením podkladů závazného stanoviska, kterou dovodila z § 154 ve spojení s § 68 odst. 3 správního řádu. Uvedla, že rozhodnutí správního orgánu nesmí dávat jeho adresátům na výběr možnosti, jak správní orgán dospěl ke svým závěrům, a proto je podle žalobkyně rozhodné, zda v tomto případě šlo o kontrolu či dozor. Pokud se žalovaný domnívá, že případná aplikace § 12 InfZ by neměla vliv na výrok rozhodnutí, pak měl uvést, z jakého důvodu dospěl k tomuto závěru. Požadavek na určitost výroku správního rozhodnutí se uplatní bezvýjimečně. Zdůraznila, že ředitel HZS měl povinnost disponovat označením podkladů, a pokud by tuto povinnost řádně splnil, neměl by posléze potíže s formulováním výroku o odepření podkladů, které nemá k dispozici. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný soudu do dvou týdnů od doručení výzvy nesdělil svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost.

10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

11. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 16. 8. 2017 podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žádost o poskytnutí informace. Konkrétně žalobkyně požadovala označení veškerých podkladů pro vydání stanoviska Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 19. 7. 2017, č. j. HSUL-7417-4/CV-2016, a dále žádala o poskytnutí těchto podkladů v kopiích. Součástí správního spisu je stížnost ze dne 1. 9. 2017 na postup Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje při vyřizování žádosti o informace, o které rozhodlo Ministerstvo vnitra, Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, dne 21. 9. 2017, č. j. MV-51368-19/PO-OVL-2017, tak, že přikázalo ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí žádost o informace ze dne 16. 8. 2017 vyřídit. Předmětnou žádost ředitel HZS vyřídil rozhodnutím ze dne 2. 10. 2017, č. j. HSUL-5385- 6/KKŘ-2017, jehož výrokem 1. poskytl informace tím, že uvedl, že stanovisko bylo vydáno na písemnou žádost stavebníka ze dne 3. 7. 2017, bylo provedeno místní šetření, popsal, jakým způsobem bylo prováděno, a dále uvedl, že porovnával tzv. dokladovou část se skutečným stavem realizace stavby. Dále konstatoval, že dokladovou částí se rozumí zejména projektová dokumentace a požárně bezpečnostní řešení, nicméně může to být prakticky cokoliv, co doloží splnění podmínek uložených ve stavebním řízení; kompletní dokladová část se nachází u stavebníka a je též součástí spisu stavebního úřadu. Závěrem sdělil, že podkladem pro vydání stanoviska byla písemná žádost stavebníka ze dne 3. 7. 2017 a požárně bezpečnostního řešení stavby ze dne 5. 12. 2016, poukázal i na to, že písemná žádost stavebníka již byla žalobkyni poskytnuta. Výrokem 2. uvedeného rozhodnutí ze dne 2. 10. 2017 ředitel HZS odmítl poskytnutí informací, a to v rozsahu podkladů a poskytnutí jejich kopií, kterými nedisponuje, a 3. výrokem téhož rozhodnutí odmítl poskytnutí informací v rozsahu žádosti o poskytnutí kopie požárně bezpečnostního řešení ze dne 19. 7. 2017 (pozn. soudu - ředitelem HZS uvedeno dne 5. 12. 2016), jakožto podkladu pro vydání závazného stanoviska. Proti 2. a 3. výroku rozhodnutí ředitele HZS žalobkyně podala odvolání, o kterém žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím.

12. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně, podle které je rozhodnutí ředitele HZS neurčité. Konkrétně žalobkyně namítala, že ve výroku 2. rozhodnutí ředitele HZS není uvedeno, kterými podklady HZS Ústeckého kraje nedisponuje, přičemž žalovaný v napadeném rozhodnutí neobjasnil, z jakého důvodu považuje shodnou odvolací námitku žalobkyně za lichou.

13. Při posouzení námitky neurčitosti 2. výroku rozhodnutí ředitele HZS soud vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012-57) a § 68 odst. 2 správního řádu, neboť InfZ přesně nevymezuje náležitosti výroku rozhodnutí v řízení o žádosti o informace.

14. Podle § 68 odst. 2 věty první správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu. Výrok rozhodnutí je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí správního rozhodnutí, neboť v něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Ve vztahu k InfZ je výrok rozhodnutí o odmítnutí žádosti podle § 15 odst. 1 uvedeného zákona dostatečně určitý, jestliže jsou z něj přesně identifikovatelné informace, u nichž dochází k jejich znepřístupnění. Informace, které žadatel požaduje po správním orgánu (řediteli HZS), totiž tvoří předmět daného řízení. Výrok rozhodnutí ředitele HZS o částečném odmítnutí žádosti pak musí odpovídat tomu, jak žalobkyně formulovala svou žádost o poskytnutí informací, a musí z něj být seznatelné, jaká konkrétní požadovaná informace se žadateli znepřístupnila.

15. V projednávané věci žalobkyně svou žádostí požádala „o označení veškerých podkladů pro vydání stanoviska Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 19. 7. 2017, č. j. HSUL-7417-4/CV- 2016, a o poskytnutí podkladů v kopiích“.

16. Zatímco ředitel HZS výrokem 1. svého rozhodnutí žalobkyni informace částečně poskytl, ve výroku 2. svého rozhodnutí zopakoval znění žádosti žalobkyně o poskytnutí informací a jejich kopií avšak s tím, že v rozsahu informací, kterými nedisponuje, odmítá jejich poskytnutí. Z výroku ředitele HZS nelze seznat, v jakém rozsahu byla žádost žalobkyně o informace ze dne 16. 8. 2017 částečně odmítnuta a kterými informacemi nedisponuje. V odůvodnění rozhodnutí ředitele HZS je pouze uvedeno, že: „[i]nformace, kterými HZS Ústeckého kraje nedisponuje, nelze vydat. Jelikož existuje faktická překážka v poskytnutí informací, které žadatelka požaduje, HZS Ústeckého kraje tak byl nucen odmítnout žádost o poskytnutí požadovaných informací v rozsahu označení podkladů pro vydání stanoviska a jejich poskytnutí v kopii, a to specificky u těch podkladů, kterými HZS Ústeckého kraje nedisponuje, zejména se jedná o projektovou dokumentaci stavby.“ 17. Ředitel HZS pochybil, když ve výroku 2. svého rozhodnutí en bloc odmítl poskytnutí informací, kterými nedisponuje. Tento výrok by byl správný pouze v tom případě, že by nebylo možno žalobkyni z důvodu neexistence informací vůbec vyhovět. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť ředitel HZS věděl, alespoň částečně, z jakých podkladů bylo vycházeno a jeden z nich i poskytl. Výrokem 1. tak byly informace částečně poskytnuty, výrokem 2. bylo odmítnuto jejich poskytnutí a zvláště bylo výrokem 3. navíc odmítnuto poskytnutí kopie požárně bezpečnostního řešení. Tyto výroky jsou ve vzájemném rozporu a neumožňují žalobkyni bez pochybností poznat povahu informací, jejichž poskytnutí bylo odmítnuto.

18. Popsané pochybení ředitele HZS mohl napravit v rámci odvolacího řízení žalovaný, neboť řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (zásada jednotnosti). Žalovaný však svým rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. Žalovaný tedy nepřistoupil k tomu, aby ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu rozhodnutí ředitele HZS změnil, ačkoliv tak učinit mohl. Soud tedy v této části uzavírá, že výroky 2. a 3. rozhodnutí ředitele HZS o odmítnutí žádosti žalobkyně jsou nesrozumitelné podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud tedy shledal námitku žalobkyně důvodnou.

19. Soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že v případě odepření informací pro faktickou neexistenci informace se musí správní orgán rovněž zabývat tím, zda nemá povinnost předmětnými informacemi disponovat.

20. K této námitce soud konstatuje, že důvody pro odmítnutí informace jsou jak zákonné, tak faktické (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-43), přičemž jedním z důvodů pro faktické odmítnutí žádosti o informace je neexistence požadované informace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 2 As 71/2007-56). Než však může správní orgán odmítnout žádost o informace s ohledem na neexistenci požadovaných informací, musí vyvinout jistou míru úsilí, aby požadované informace nalezl. Správní orgán tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje. Pokud zjistí, že požadované informace má, je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o některou z výluk dle § 7 až § 11 InfZ. Uvedené platí i v případě, že správní orgán disponuje informací, kterou ze zákona shromažďovat nemusí. Skutečnost, zda měl správní orgán zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat, či nikoliv, je relevantní až v okamžiku, kdy správní orgán po šetření zjistí, že požadované informace skutečně nemá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 359/2018-30, www.nssoud.cz). V tomto okamžiku je však správní orgán povinen zkoumat, zda má požadovanými informacemi dle zákona disponovat. Pokud požadovanými informacemi má povinnost disponovat a tyto informace fakticky nemá, musí je opět vytvořit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67).

21. Z odůvodnění rozhodnutí ředitele HZS sice nevyplývá, že se tím, zda měl či neměl povinnost disponovat s požadovanými informacemi, zabýval, nicméně tuto vadu zhojil žalovaný, když ve svém žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že právní předpisy neukládají povinnost disponovat podklady pro vydání stanoviska. Tento závěr je přezkoumatelný a je možné jeho meritorní posouzení.

22. Soud se dále zabýval tím, zda je povinností ředitele HZS disponovat seznamem podkladů, na jejichž základě bylo vydáno závazné stanovisko.

23. Ustanovení § 149 správního řádu upravuje rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem. Do účinnosti novely č. 403/2020 Sb., který měnila i ustanovení § 149 odst. 2 správního řádu, však nebylo povinností správního orgánu uvádět v odůvodnění závazného stanoviska podklady, z nichž správní orgán vycházel.

24. Žalobkyně trvala na tom, že ředitel HZS disponoval alespoň označením podkladů pro vydání stanoviska Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje, neboť seznam podkladů musí být uveden přímo v závazném stanovisku. V době podání žádosti o informace (16. 8. 2017) však správní orgány při vydávání závazného stanoviska tuto povinnost uloženou zákonem neměly (viz § 149 správního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017). Z uvedených důvodů soud vyhodnotil tuto námitku žalobkyně jako nedůvodnou.

25. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně týkající se důvodu, pro který ředitel HZS odmítl poskytnout kopie požárně bezpečnostních řešení.

26. Podle § 11 odst. 3 InfZ informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím, se neposkytují. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností.

27. Soud dále konstatuje, že státní požární dozor se podle § 31 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně orgánem státního požárního dozoru, ve znění pozdějších předpisů, vykonává mj. posuzováním projektové dokumentace stavby. Posuzování se provádí v rozsahu požárně bezpečnostního řešení podle zvláštního právního předpisu nebo v rozsahu obdobného dokumentu, který je dostatečný pro posouzení požární bezpečnosti stavby, a to pouze u staveb a zařízení, u kterých je vykonáván státní požární dozor. Podle odst. 3 tohoto ustanovení je výsledkem posuzování podkladů, dokumentace a ověřování splnění stanovených požadavků podle odstavce 1 písm. b) a c) závazné stanovisko podle stavebního zákona.

28. Soud konstatuje, že pro naplnění podmínek § 11 odst. 3 InfZ je podstatné při jaké činnosti povinný informace získal. Ředitel HZS ve svém rozhodnutí uvedl, že požárně bezpečnostní řešení získal od třetí osoby v rámci dozorové činnosti prováděné podle zákona č. 133/1985 Sb. a vztahuje se na něj proto povinnost mlčenlivosti. Soud konstatuje, že vzhledem k okolnostem případu popsaným, jak v rozhodnutí ředitele HZS, tak v rozhodnutí žalovaného, považuje toto zdůvodnění za dostatečné, neboť je zřejmé, že informace nebyly získány následně na základě kontroly, ale při dozoru.

29. K aplikaci § 12 InfZ v daném případě soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 As 59/2014-41, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[u]stanovení § 12 informačního zákona stanoví, že všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá. Citované pravidlo tak umožňuje alespoň poskytnutí té části informace, která není z poskytování dle informačního zákona vyloučena (typicky v zájmu ochrany utajovaných informací či obchodního tajemství; § 7 a 9 informačního zákona).“ Vzhledem k tomu, že se žalovaný tím, zda důvody neposkytnutí informací dále trvají, nezabýval, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaný je tedy povinen se v novém rozhodnutí zabývat i otázkou, zda trvají důvody pro neposkytnutí informace podle § 12 InfZ a uvést, zda zde jsou nebo nejsou důvody pro ověření, zda výluka z informační povinnosti trvá.

30. Podle § 16 odst. 5 InfZ soud při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

31. Podle tohoto ustanovení tedy platí, že pokud nejsou dány žádné důvody pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, měl by soud povinnému subjektu nařídit, aby požadované informace poskytl. V projednávané věci však za stávajícího stavu nelze uzavřít, že zde neexistují další zákonné důvody pro odmítnutí poskytnutí informace. Soud proto nemohl nařídit poskytnutí informace dle § 16 odst. 5 věty druhé InfZ.

32. Vzhledem k výše uvedenému soudu nezbylo než napadené rozhodnutí žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající jak v nesrozumitelnosti, tak v nedostatku důvodů rozhodnutí. Současně soud věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku.

33. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 13 200 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3 000 Kč, z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobce po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů [převzetí a příprava zastoupení – písm. a); podání žaloby a podání repliky – písm. d)], a z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu].