č. j. 15 A 280/2017-54

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: A. H., narozená „X“, bytem „X“, zastoupená Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2017, č. j. 4142/DS/2017, JID: 145676/KUUK/MŠ, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 19. 9. 2017, č. j. 4142/DS/2017, JID: 145676/KUUK/MŠ, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 19. 9. 2017, č. j. 4142/DS/2017, JID: 145676/KUUK/MŠ, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Chomutova, odboru dopravních a správních činností, (dále jen „magistrát“) ze dne 18. 1. 2017, č. j. MMCH/50576/SD/53/2016/ODaSČ/Cha. V tomto rozhodnutí magistrát rozhodl, že se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o silničním provozu“) tím, že dne 5. 3. 2016 v 16:00 v obci Chomutov v ulici Černovická - parkoviště před hypermarketem Globus jako provozovatelka vozidla Volkswagen Passat, reg. značky „X“, nezajistila, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Tím porušila § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a podle § 125f odst. 3 tohoto zákona jí byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud zrušil také uvedené rozhodnutí magistrátu a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí způsobenou tím, že správní orgán nijak neřešil ani neprokázal naplnění jednoho znaku skutkové podstaty, a to že správní delikt neměl za následek dopravní nehodu podle § 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu. Rovněž nebyla nijak zkoumána otázka, zda byla naplněna materiální stránka přestupku (správního deliktu), což namítala už v odvolacím řízení. Žalovaný k tomu uvedl, že materiální stránka přestupku byla naplněna, neboť byla naplněna skutková podstata. Podle žalobkyně však není přípustné, aby odvolací orgán zcela nahrazoval úvahy správního orgánu I. stupně ohledně jednoho ze základních znaku daného deliktu, protože takový postup krátí žalobkyni na možnosti se odvolat, neboť proti úvahám správního orgánu může brojit až po právní moci odsuzujícího rozhodnutí. Jeho úvahy navíc považuje za nesprávné a absurdní, neboť dovozují naplnění materiálního znaku z formálního naplnění znaků skutkové podstaty.

3. Správní orgán byl při úvahách o materiální stránce přestupku podle žalobkyně povinen se zabývat konkrétními okolnostmi případu (charakter místa, provoz, čas spáchání apod.), a v případě (údajného) porušení dopravní značky jistě i jejím účelem – a zda tento v daném místě a čase a za daných okolností byl nebo alespoň být mohl porušen. Správní orgán byl rovněž povinen konkretizovat konkrétní zájem společnosti, který měl být ohrožen nebo porušen. Těmto požadavkům však ani jedno z napadených rozhodnutí zjevně nevyhovělo, a proto jsou tato nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

4. Správní orgány rovněž nijak neodůvodnily závěr o tom, že vozidlo žalobkyně na daném místě stálo. Stání vozidla je přitom pojem definovaný zákonem o silničním provozu. Podle žalobkyně stání nebylo prokázáno, neboť k takovému závěru by musely správní orgány disponovat fotodokumentací pořízenou s odstupem 20 až 30 minut, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2017, č. j. 2 As 159/2016-36. S ohledem na to, že fotodokumentace byla pořízena v 16:11, neexistuje žádný důkaz o tom, že vozidlo žalobkyně na daném místě bylo v 16:

0. S ohledem na zásadu in dubio pro reo je nutné vycházet z toho, že se jednalo pouze o zastavení.

5. K tomu poukazuje na to, že podle výroku mělo k protiprávnímu jednání dojít v 16:00, neexistuje však důkaz o tom, že by na daném místě vozidlo v tuto dobu bylo. To vyplývalo z úředního záznamu apod., to však nebyly důkazy způsobilé prokázat jedinou rozhodnou skutečnost.

6. Dále žalobkyně namítá, že z napadených rozhodnutí nebylo zřejmé, podle jakého znění příslušných právních předpisů bylo rozhodováno, není tak zřejmé, že bylo užito jejich správné znění. Formulace „ve znění pozdějších předpisů“ užitá žalovaným může znamenat jakékoli znění vyjma toho zcela původního.

7. Správní orgány se vůbec nezabývaly otázkou, zda novější úprava, která nabyla účinnosti po spáchání údajného správního deliktu, pro ni není příznivější, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Minimálně zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) přitom pro ni byl příznivější, neboť zakotvuje zavinění jako znak daného přestupku, jakož i možnost uložit sankci pod spodní hranicí sankční sazby. Žalovaný měl zvážit, zda pro toto snížení nejsou splněny podmínky.

8. Žalobkyně v odvolacím řízení namítala, že při parkování došlo k dopravní nehodě, a to uražení zrcátka, což navrhovala prokázat svou účastnickou výpovědí. Žalovaný k tomu uvedl, že z fotodokumentace je patrné, že obě zrcátka byla v pořádku a její tvrzení je neprůkazné. Podle žalobkyně se žalovaný zcela opomenul vypořádat se zmíněným důkazním návrhem, jde o tzv. opomenutý důkaz. Podle žalobkyně k dopravní nehodě došlo samozřejmě až po pořízení dokumentace.

9. Žalobkyně v odvolacím řízení pochybovala o právní závaznosti dopravního značení, neboť nebylo prokázáno, že značka byla na dané místo stanovena příslušným silničním úřadem formou opatření obecné povahy, jak vyžaduje § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu. Žalobkyně v rámci odvolacího řízení vyslovila domněnku, že hypermarket Globus si značení na svém parkovišti „stanovil“ sám „na vlastní pěst“, jak je ostatně praxí u komerčních parkovišť, a k prokázání tohoto tvrzení navrhovala ohledání místa a doložení opatření obecné povahy. Žalovaný se touto námitkou odmítl věcně zabývat a provést jakékoli dokazování. Žalobkyně proto namítá nepřezkoumatelnost, resp. opomenuté důkazy. Není přitom podle ní nepravděpodobné, že si hypermarket Globus tyto značky na dané místo „stanovil“ sám. Je naopak nutné vážně pochybovat o tom, zda skutečně příslušný silniční úřad rozhodl o každé „čáře“ (rozuměj vodorovná dopravní značka), která je na každém parkovišti u každého hypermarketu v České republice.

10. Další žalobní námitkou byly vady výroku, když z něj není zřejmé, k jakému konkrétnímu jednání došlo. Až z odůvodnění se lze dozvědět, že projednávaný skutek měl spočívat v neoprávněném stání v úseku platnosti vodorovné dopravní značky č. V 12c, což však nemůže nijak napravit vadu výroku. Výrok rovněž neobsahuje konkrétní pravidlo provozu, které mělo být porušeno. Z výroku nelze dovodit, zda údajné porušení mělo, či nemělo za následek dopravní nehodu, ačkoli její absence je znakem dané skutkové podstaty dle § 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu. Rovněž výrok v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu neobsahuje všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, když zde chybí ustanovení § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu, které obsahuje zákonná kritéria pro výměru pokuty, stejně jako ustanovení obsahující sankční sazbu, podle které byla pokuta uložena. Dostatečně popsáno není ani místo skutku, neboť parkoviště před hypermarketem Globus je velmi rozlehlé a na drtivé většině plochy je možné bez omezení parkovat. Všechny tyto námitky byly uplatněny již v odvolacím řízení, žalovaný se však k nim vyjádřil pouze tvrzením, že výrok je v pořádku, nevysvětlil však, proč jednotlivé námitky považuje za nedůvodné. Žalobkyně v tom shledává nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

11. Žalobkyně rovněž namítala, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, je v rozporu s Ústavou České republiky, ústavními principy a základními právy. Akcentovala, že uvedené ustanovení zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem, a obsahuje tak pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není chopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. V souvislosti s touto námitkou pak žalobkyně navrhla, aby soud řízení přerušil, když Krajský soud v Ostravě podal návrh na zrušení patřičných ustanovení zákona o silničním provozu k Ústavnímu soudu. Žalovaný k této jeho námitce uvedl, že se k ní nebude vyjadřovat, v čemž žalobkyně opět shledává nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

12. Žalobkyně namítla také, že v České republice, tj. nepochybně i v Chomutově, je stíhání správních deliktů podle § 125f zákona o silničním provozu prováděno diskriminačně, neboť nejsou plošně a zcela vědomě ze strany správních orgánů stíháni zahraniční provozovatelé vozidel. Nelze připustit, aby byli za totožné jednání spáchané v téže době trestáni tuzemští provozovatelé, tedy ani žalobkyně, neboť takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti, resp. v rozporu se zákazem diskriminace. K prokázání tohoto tvrzení žalobkyně v žalobě navrhovala provést analýzu rozhodovací praxe správního orgánu, zda jsou stíháni též zahraniční provozovatelé vozidel. Lze přitom vycházet z toho, že i řidiči vozidel provozovaných v zahraničí se v České republice dopouští přestupků, a to nikoliv v míře nepatrné, ale naopak v míře zvýšené, neboť si jsou jistě vědomi toho, že jim ze strany českých úřadů nic nehrozí.

13. Žalobkyně uvedla, že v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 platila úprava, která omezila odpovědnost nepodnikající fyzické osoby z objektivní na subjektivní. S odkazem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky z toho vyvodila, že tuto právní úpravu bylo třeba aplikovat i na její případ. Vysvětluje totiž, že k odstranění zavinění ze skutkové podstaty daného přestupku došlo zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, které nabylo platnosti dne 28. 6. 2017. V čl. CCLVII tohoto zákona je uvedeno: „Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 2017.“ Takové určení účinnosti právního předpisu je však podle žalobkyně v rozporu s § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv: „Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.“ Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že pokud je vydán zákon s účinností stanovenou v rozporu s předepsanými pravidly, nabude zákon účinnosti podle obecné úpravy, a tedy 15. dnem od vyhlášení zákona, tedy v tomto případě 13. 7. 2017, nikoli k 1. 7. 2017. Výjimku ze zákonné 15denní legisvakanční lhůty nelze aplikovat, neboť naléhavý obecný zájem nebyl zákonodárcem tvrzen nebo snad prokazován.

14. Žalobkyně proto požaduje, aby napadená rozhodnutí byla zrušena a její odpovědnost v rámci nového správního řízení posuzována s ohledem na to, že znakem skutkové podstaty je též zavinění. Současně odmítá, že by údajný správní delikt zavinila. Forma zavinění navíc absentuje i ve výroku a správní orgán se touto otázkou nijak nezabýval.

15. Závěrem žalobkyně uvedla, že nesouhlasí se zveřejněním rozhodnutí v její věci na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, aby v něm bylo uvedeno její jméno, příjmení nebo iniciály, rovněž tak jméno, příjmení, iniciály či sídlo zástupce žalobkyně, a to s odkazem na právo na ochranu soukromí a právo na informační sebeurčení. Rovněž uvedla, že § 39 odst. 3 písm. d) a e) Směrnice č. 9/2011, Kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu, nemá oporu v zákonech, a v případě, že si to právní zástupci a advokáti nepřejí, neměla by být jejich jména, příjmení a sídla na webu Nejvyššího správního soudu zveřejňována v souvislosti s konkrétními kauzami. Vyjádření žalovaného k žalobě 16. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl, aby soud žalobu zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.

17. Ohledně žalobních námitek žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že spáchání přestupku bylo dostatečně prokázáno zejména fotodokumentací pořízenou Policií ČR. Z rozhodnutí vyplývá, že oba správní orgány shledaly, že porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu. Ohrožení společensky chráněného zájmu je dáno místem spáchání přestupku, kdy v daném úseku bylo potřeba ve veřejném zájmu vydat opatření obecné povahy a umístit zde dopravní značky. Vodorovné dopravní značení č. V 12c „Zákaz zastavení“ zakazuje i pouhé zastavení vozidla v její působnosti. Definice zastavení vozidla je uvedena v § 2 písm. o) zákona o silničním provozu. Jakákoli polemika o době zastavení je irelevantní, navíc ve vozidle se nenacházel řidič a na místě se neobjevil ani v časovém období min. 11 minut, kdy byla na místě přítomna hlídka Policie ČR. K otázce použité právní úpravy konstatoval, že dospěl k závěru, že rozhodnutí magistrátu bylo v souladu s právními předpisy ke dni vydání napadeného rozhodnutí.

18. K údajné nehodě žalobkyně nepředestřela žádnou věrohodnou skutkovou verzi reality, která by se mohla stát předmětem dokazování či učinění nezbytných kroků ke zjištění skutkových okolností případu, magistrát žádnými indiciemi o dopravní nehodě nedisponoval.

19. Na předmětnou zákazovou značku je nutno pohlížet jako na zákonnou a právně závaznou, což podle žalovaného podporují názory Nejvyššího správního soudu dle rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009-83, a zdejšího soudu dle rozsudku ze dne 29. 2. 2016, č. j. 78 A 20/2015-26. Správní orgán ani soud v řízení o přestupku či správním deliktu nemůže přezkoumávat zákonnost této zákazové dopravní značky.

20. Podle žalovaného je ve výroku rozhodnutí magistrátu dostatečně specifikováno, v čem konkrétně spočívalo protiprávní jednání žalobkyně, tj. jaké dodržení povinnosti řidiče tohoto vozidla ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila. Jelikož jde o rozhodnutí o správním deliktu, nikoli o přestupku, výrok byl koncipován směrem k naplnění podmínek objektivní povinnosti provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu. S ohledem na § 125f odst. 1 ve spojení s jeho odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu musí být v rozhodnutí dostatečným způsobem popsáno i to, k jakému porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích, jež vykazuje znaky přestupku, došlo. Žalovaný těmto požadavkům zákona vyhověl v odůvodnění. Pokud rozhodnutí magistrátu neobsahuje popis konkrétní dopravní značky upravující zákaz parkování, nejde o vadu rozhodnutí způsobující jeho nezákonnost, neboť porušení vykazující znaky přestupku je dostatečně popsáno uvedením místa, času a způsobu spáchání. Výrok pak obsahuje informaci o tom, kde vozidlo stálo.

21. Otázkou ústavnosti skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla se zaobíral Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 6 As 73/2016-40, na které žalovaný odkázal.

22. Námitka diskriminace je zcela obecného charakteru; není v ní uvedeno, v čem má spočívat a jak konkrétně měla být správním orgánem prováděna. Žalovaný zcela obecně usuzoval, že v pozadí dané námitky má být to, že úkony učiněné magistrátem ne zcela naplňovaly zákonný požadavek nezbytných úkonů dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. K tomu uvedla, že žalobkyně jako provozovatelka vozidla k výzvě soudu označila za řidiče osobu, kterou nešlo dohledat, nepodařilo se jí doručit a podle sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, šlo o non subjekt. Učiněné kroky tak zcela naplňovaly požadavek zmíněného ustanovení zákona. Z podkladů ve spise nevyplývala věrohodná indicie o tom, že cizinec skutečně zmíněné vozidlo v době spáchání přestupku řídil. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného 23. Žalobkyně v replice zopakovala některé své námitky uvedené v žalobě. K námitce týkající se zákonnosti umístění dopravního značení doplnila odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 31 A 72/2017. V řízení dosud nebylo nepochybně prokázáno, že k dopravní značce č. V 12c bylo vydáno opatření obecné povahy, jak vyžaduje § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu. Presumpci správnosti jistě nelze přikládat fyzické dopravní značce, která není ničím jiným než předmětem ze slitiny kovu a sama o sobě žádné právní účinky nemá. Zopakovala, že už ve správním řízení poukazovala na to, že tuto značku si tam nejspíše umístil supermarket Globus svévolně a že žalovaný dosud nebyl schopen opatření obecné povahy doložit.

24. K tvrzeným vadám výroku doplnila, že by z něj mělo být podle obsahu spisu mj. zřejmé, že řidič žalobcova vozidla zastavil (nebo stál) v úseku platnosti dopravní značky č. V 12c, čímž porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, což vykazuje znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) tohoto zákona. Jelikož tyto informace ve výroku nejsou uvedeny, výrok neobsahuje dostatečnou skutkovou kvalifikaci, ale ostatně ani kvalifikaci právní. Skutek tedy měl být ve výroku specifikován podrobněji, aby již na základě informací v něm uvedených bylo možné ověřit, zda skutečně došlo k porušení pravidel silničního provozu. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 241/2015-41, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46, s tím, že nedostatky popisu skutku ve výroku nelze napravit v odůvodnění.

25. Dále žalobkyně a její zástupce rozvedli a aktualizovali již vznesený nesouhlas s vyvěšením jejich osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu. Ústní jednání soudu 26. Právní zástupce žalobkyně se z jednání soudu konaného dne 28. 4. 2021 omluvil a souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti.

27. Pověřená pracovnice žalovaného při tomto jednání odkázala na písemné vyjádření k žalobě s tím, že nadále navrhovala zamítnutí žaloby. Posouzení věci soudem 28. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

29. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující rozhodné skutečnosti. Magistrátu byla Policií České republiky, obvodním oddělením Chomutov – Černovická, odevzdána věc – podezření ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla tovární značky Volkswagen Passat 3C, reg. značky „X“, podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. V podání je uvedeno, že dne 5. 3. 2016 v 16:00 v obci Chomutov, Černovická 5430, bylo zjištěno porušení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu neznámým řidičem, které spočívalo v porušení povinnosti vyplývající z vodorovného dopravního znační V12c „Zákaz zastavení“ tím, že na takto označeném místě zaparkoval výše označené vozidlo, čímž porušil § 4c zákona o silničním provozu, kdy na tomto místě vozidlo stálo min. mezi od 16:00 do 16:11 hod. dne 5. 3. 2016. K podání byly přiloženy dvě fotografie dokumentující spáchání deliktu pořízené v 16:11 hod. Magistrátem bylo zjištěno, že provozovatelem předmětného vozidla byla žalobkyně. Magistrát usnesením ze dne 5. 5. 2015, č. j. MMCH/25036/454/2016/ODaSČ/Bar, přestupek odložil dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „přestupkový zákon“). Dne 18. 1. 2017 vydal magistrát rozhodnutí č. j. MMCH/50576/SD/53/2016/ODaSČ/Cha. Ve výroku tohoto rozhodnutí magistrát uvedl, že se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že dne 5. 3. 2016 v 16:00 v obci Chomutov v ulici Černovická – parkoviště před hypermarketem Globus jako provozovatelka vozidla Volkswagen Passat, reg. značky „X“, nezajistila, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Tím porušila § 10 odst. 3 zákona silničním provozu a podle § 125f odst. 3 tohoto zákona jí byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí magistrát uvedl, že z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že „dne 5.3.2016 v 16:00 hodin v obci Chomutov v ulici Černovická - parkoviště před hypermarketem Globus – bylo ponecháno na pozemní komunikaci vedle parkoviště, motorové vozidlo tovární značky Volkswagen Passat, registrační značky „X“ na místě označeném vodorovným dopravním značením „Zákaz zastavení“ (č. V 12c). Tím došlo ze strany blíže neustanoveného řidiče k porušení ust. § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů a ke spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.“ Dále se magistrát vyjádřil v tom smyslu, že o spáchání tohoto správního deliktu žalobkyní nemá pochyb. Toto rozhodnutí magistrátu žalobkyně napadla včasným blanketním odvoláním, které následně doplnila. Žalovaný dne 19. 9. 2017 vydal napadené rozhodnutí, kterým rozhodnutí magistrátu potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl.

30. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového i právního stavu a proběhlém jednání soudu věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, nikoli však ze všech žalobkyní namítaných důvodů.

31. Úvodem soud považuje za potřebné předestřít základní zásady soudního přezkumu správních rozhodnutí, kterých se žalobkyně ve svých námitkách dotkla. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek, a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Zásada dvojinstančnosti zaručuje, že vždy, proběhne-li řízení před správním orgánem prvního stupně, je možné, aby meritorní rozhodnutí, jež správní orgán prvního stupně vydal, přezkoumal orgán odvolací. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se tak lze odvolat, tj. podat řádný opravný prostředek (nestanoví-li zákon jinak). Tato zásada tudíž nezakotvuje, že žalovaný nemůže „zhojit“ vady prvostupňového rozhodnutí ve svém rozhodnutí. Zásada dvojinstančnosti tedy znamená, že „řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), že tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm“ (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, odst. 51.).

32. Dále soud považuje za vhodné zmínit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43).

33. Soud proto neshledává nic vadného na tom, že se měl materiální stránkou přestupku, resp. deliktu zabývat pouze žalovaný, a to až na základě odvolací námitky. Zároveň nedostatkem prvostupňového rozhodnutí podle soudu nebylo ani to, že se materiální stránkou přestupku, resp. deliktu sám od sebe nezabýval. Názor prezentovaný žalovaným navíc soud považuje za správný, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008- 45, podle kterého „jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti“. Nejvyšší správní soud dále dovodil např. v rozsudku ze dne 12. 2. 2015, č. j. 3 As 92/2014-32, že „formální znaky přestupkového jednání jsou koncipovány tak, aby naplňovaly v běžných případech i znaky materiální. Pouze v případě, kdy existují významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“. Žádné významné okolnosti, které by vyloučily, aby byl předmětným jednáním porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, přitom správní orgány neshledaly. Z vydaných rozhodnutí zároveň jednoznačně vyplývá, že shledaným porušením vodorovného dopravního značení č. V 12c „Zákaz zastavení“ došlo podle správních orgánů k ohrožení silničního provozu.

34. K námitce žalobkyně, podle které právní orgány rovněž nijak neodůvodnily závěr o tom, že vozidlo žalobkyně na daném místě stálo, soud poukazuje na to, že v dané věci nešlo o přestupek spočívající v porušení zákazu stání, nýbrž šlo o porušení zákazu zastavení. Lze tedy přisvědčit tvrzení žalobkyně, že se v projednávaném případě mohlo jednat „pouze o zastavení“. Právě jím došlo k porušení dopravního značení, tedy porušení povinností řidiče a pravidel provozu stanovených zákonem a přičitatelných žalobkyni jakožto provozovatelce motorového vozidla.

35. Vzhledem k tomu, že ustanovení právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno, byla v obou rozhodnutích citována či parafrázována, nepovažuje soud za důvodnou ani námitku, podle které z napadených rozhodnutí nebylo zřejmé, podle jakého znění příslušných právních předpisů bylo rozhodováno.

36. Žalobkyně rovněž namítala, že se správní orgány nezabývaly tím, zda novější úprava, která nabyla účinnosti po spáchání údajného přestupku, pro ni nebyla výhodnější. K tomu třeba upozornit, že rozhodnutí magistrátu bylo vydáno dne 18. 1. 2017, avšak zákon o odpovědnosti za přestupky nabyl účinnosti až dne 1. 7. 2017. Magistrát proto nemohl aplikovat úpravu zákona o odpovědnosti za přestupky, který v době jeho rozhodování nebyl účinný. Žalovaný pak mohl v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu takovéto posouzení učinit implicitně, jak se zjevně stalo v tomto případě (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 As 347/2017-32, ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018-49, nebo ze dne 22. 8. 2019, č. j. 9 As 69/2018-58). To platí tím spíše s ohledem na skutečnost, že žalobkyně ve svém odvolání na rozdíl od žaloby (kdy ani v ní neuvedla konkrétní skutečnosti na své straně, které by bylo možné podle novější úpravy posoudit v její prospěch) nepoukazovala na výhodnost novější právní úpravy, tj. zákona o odpovědnosti za přestupky.

37. Zavinění bylo jedním ze znaků skutkové podstaty přestupku za účinnosti přestupkového zákona, stejně jako jím je za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky. Vzhledem k tomu, že žalobkyni bylo kladeno za vinu spáchání správního deliktu, soud této námitce žalobkyně příliš neporozuměl. Pokud jí snad žalobkyně chtěla tvrdit, že počínaje nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky lze jednání, které jí bylo kladeno za vinu, spáchat pouze zaviněně, mýlí se. Podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu ve zněním účinném od 1. 7. 2017 se totiž k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek (do té doby správní delikt) podle odstavce 1 nevyžaduje zavinění. Žalovaný tedy nebyl povinen zkoumat zavinění žalobkyně, neboť zavinění jako znak správního deliktu (po nabytí účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky přestupku) provozovatele vozidla není obsaženo ani v použitém znění právní úpravy, ani v zákoně o odpovědnosti za přestupky (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2020, č. j. 4 As 74/2018-38).

38. Jde-li o možnost uložit sankci pod dolní hranicí sazby pokuty, žalobkyně v řízení neuváděla a ani nyní neuvádí jakékoli skutkové okolnosti, které by užití svou povahou výjimečného institutu mimořádného snížení výměry pokuty odůvodňovaly, a podle názoru soudu ani žádné takové okolnosti nevyplynuly z řízení.

39. Námitka, podle které se správní orgány v řízení nezabývaly tím, že správní delikt neměl za následek dopravní nehodu, není v souladu s odůvodněním napadeného rozhodnutí, kde je výslovně uvedeno, že předmětný skutek neměl za následek dopravní nehodu. Žalovaný se s tvrzením žalobkyně ohledně utržení zrcátka a navrženým důkazem, kterým tuto skutečnost chtěla prokázat, a sice účastnickou výpovědí, vypořádal poukazem na fotodokumentaci založenou ve spise. Z ní je zřejmé, že předmětné vozidlo stálo na parkovišti v přiměřeném odstupu od ostatních vozidel a nejevilo žádné známky poškození, a to ani zrcátek. Tvrzení žalobkyně proto žalovaný označil za neprokazatelné. Takovéto vypořádání s navrženým důkazem soud považuje za dostačující. Ztotožňuje se i s názorem žalovaného, podle něhož je z fotodokumentace založené ve spisu zřejmé, že předmětné vozidlo stálo na parkovišti v přiměřeném odstupu od ostatních vozidel a nejevilo žádné známky poškození. Nebylo proto povinností magistrátu se v odůvodnění svého rozhodnutí tímto zabývat a toto prověřovat. Žalobkyně k údajné nehodě v žalobě dodala, že k ní samozřejmě došlo až po pořízení dokumentace. K tomu soud uvádí, že takováto případná skutečnost by byla z hlediska odpovědnosti žalobkyně bez významu, neboť by k ní zjevně došlo až po porušení příkazu vyplývajícího z dopravního značení, které z fotodokumentace vyplývá.

40. Důvodná není ani námitka zpochybňující právní závaznost dopravního značení. K tomu žalobkyně v žalobě vyslovila domněnku, že hypermarket Globus si značení na svém parkovišti „stanovil“ sám „na vlastní pěst“, jak je podle ní u komerčních parkovišť běžné. Totéž tvrdila i v odvolání, kdy prokázání svého tvrzení navrhovala ohledání místa a doložení opatření obecné povahy. Žalovaný se s její námitkou vypořádal tak, že „ke spekulacím, že dopravní značení si ‚Globus‘ udělal sám se odvolací orgán odmítá vyjadřovat, a pokud paní Hinzová na svém názoru trvá, nechť prokáže pravdivost svého tvrzení“. Soud konstatuje, že z fotodokumentace založené ve spisu je patrné, že vozidlo, jehož provozovatelkou byla v rozhodné době žalobkyně, bylo zaparkováno podél jasně viditelné souvislé žluté čáry, a to po celé délce vozidla. Účastník silničního provozu si nemůže sám činit soudy o zákonnosti dopravních značek a na základě svého úsudku se rozhodovat, zda se jimi bude řídit – k obdobnému závěru ostatně dospěla i judikatura Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009-83, ve kterém tento soud dále konstatoval, že „otázka existence rozhodnutí o umístění dopravní značky není pro posouzení viny a trestu za spáchání dopravního přestupku podstatná“. Jakkoli tedy byla reakce žalovaného na vznesenou odvolací námitku a navržené důkazy strohá, svým obsahem byla dostatečná a zcela odpovídala uvedené judikatuře.

41. K námitce protiústavnosti skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla a povinnosti upravené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu soud konstatuje, že Ústavní soud České republiky se návrhem na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 125f odst. 1 téhož zákona zabýval v nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (dostupném na nalus.usoud.cz), přičemž neshledal nesoulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem. Ani tato námitka žalobkyně není důvodná.

42. Námitku týkající se údajné diskriminace žalobkyně a porušení zásady rovnosti oproti zahraničním provozovatelům vozidel soud považuje za spekulativní a nepodloženou. V souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. proto soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu v podobě „analýzy rozhodovací praxe správního orgánu“ navrhnuté za účelem zjištění, zda jsou stíháni též zahraniční provozovatelé vozidel.

43. S argumentací týkající se dne nabytí účinnosti zákona č. 183/2017 Sb. a existence zákonného požadavku zavinění ve skutkové podstatě přestupku provozovatele vozidla se již vypořádal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 As 201/2017-39. Z tohoto rozhodnutí se podává, že s názorem, podle něhož citovaný zákon dne 1. 7. 2017 účinnosti nenabyl, souhlasit nelze. Avšak ani kdyby jej „Nejvyšší správní soud sdílel, nemohl by jen z toho vyvodit, že může čl. CCLVII zákona č. 183/2017 Sb. nerespektovat a v rozporu s ním sám považovat tento zákon za účinný až dnem 13. 7. 2017. Také temporální ustanovení jsou součástí zákona a i jimi je soud dle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán; teprve měl-li by je za rozporná s ústavním pořádkem (což není tento případ) mohl by (a musel) věc předložit dle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu, neboť jen ten by stěžovatelem sporované zákonné ustanovení mohl zrušit. […] Nově přijatá právní úprava kontinuálně navázala na předcházející právní úpravu a žádný prostor pro příznivější právní úpravu, kterou by mohl soud ve prospěch stěžovatele uplatnit, tudíž nevznikl.“ 44. Soud je však s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nucen přisvědčit námitce žalobkyně ohledně nedostatečného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí magistrátu, přičemž žalovaný tento výrok nedoplnil a tento nedostatek neodstranil, čímž napadené rozhodnutí zatížil nezákonností, pro kterou je soud musí zrušit. Vzhledem k tomu, že obdobnou otázkou se v nedávné době zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, č. j. 1 As 105/2020-36, soud v následujícím odůvodnění svého závěru vycházel ze zde předestřených úvah a závěrů.

45. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku (správního deliktu), je, aby jeho jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním a aby byly řádně vymezeny rozhodné okolnosti z hlediska posouzení překážky litispendence, dodržení zásady ne bis in idem, překážky věci rozhodnuté, z hlediska vymezení okruhu dokazování a pro zajištění práva na obhajobu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014-48, či ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014-53).

46. Otázkou vymezení skutku, jakož i obsahovými náležitostmi výrokové části správního rozhodnutí se zabýval rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, jakož i v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS. Z citované judikatury přitom vyplývá, že identifikace skutku slouží především k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Řádně formulovaný výrok – v něm na prvním místě konkrétní popis skutku – je nezastupitelnou částí rozhodnutí. Přitom pouze z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká opatření či sankce byly uloženy. Pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.

47. V posledně uvedeném rozhodnutí se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval otázkou přesnosti a podrobnosti právní kvalifikace skutku. Uvedl, že správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu.

48. Rozšířený senát v bodě 26 toho usnesení vyložil, že „pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Samozřejmě pokud by správní orgán blíže necitoval další ustanovení zakládající (plnohodnotnou) normu ani v odůvodnění, bude to zpravidla důvod pro zrušení správního rozhodnutí.“ 49. Nejvyšší správní soud rovněž vymezil, že obdobnou logiku stran jednoznačnosti a přesnosti je třeba vztáhnout též na požadavek na popis samotného skutku. Pachatel deliktu musí především vědět nejen to, jak jeho jednání správní orgán právně kvalifikuje, ale též to, za jaké jednání (ve smyslu popisu relevantního skutku) je trestán (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2020, č. j. 5 As 9/2019-41). Výrok je klíčovou částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky.

50. Z výroku rozhodnutí magistrátu je patrné, kdy (5. 3. 2016 v 16:00) a kde (v obci Chomutov v ulici Černovická na parkovišti před hypermarketem Globus) došlo ke spáchání přestupku nezjištěným řidičem vozidla, jehož je žalobkyně provozovatelkou. Výrok však již nijak nespecifikuje, jakým jednáním a porušením které povinnosti uložené zákonem došlo ke spáchání přestupku řidičem vozidla (a to ani popisem skutkových okolností, ani odkazem na ustanovení zákona o silničním provozu). Žalovaný toto pochybení magistrátu nijak nenapravil.

51. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě shledání viny za spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla musí výrok rozhodnutí, kterým je provozovatel shledán vinným, obsahovat specifikaci toho, porušením které povinnosti uložené zákonem došlo ke spáchání přestupku řidičem vozidla, a to skutkovým popisem a s ním korespondujícím odkazem na ustanovení zákona o silničním provozu. Nepostačí, pokud jsou tyto skutečnosti obsaženy až v odůvodnění.

52. Toto pochybení a nezákonnost rozhodnutí magistrátu může napravit odvolací orgán, pokud výrok rozhodnutí změní tak, že doplní příslušná zákonná ustanovení, tedy doplní vedle skutkového popisu jednání provozovatelky vozidla a nezjištěného řidiče, jaká konkrétní ustanovení právních předpisů tímto jednáním byla porušena. Celou aplikovanou právní normu, již žalobkyně jako provozovatelka vozidla porušila, tvoří § 10 odst. 3 a § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu (jež uvedl ve skutkové větě svého rozhodnutí již magistrát) a dále též § 4 písm. c) a § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí magistrátu.

53. Absence výslovného odkazu na § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu ve výroku je vadou rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť právě dle tohoto ustanovení byla ukládána sankce (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS). Soud však konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí je zcela zjevné, že správními orgány byla správně aplikována právě tato norma. Současně soud dodává, že je třeba se soustředit také na přesné vymezení místo spáchání skutku, kdy zatímco ve výroku rozhodnutí magistrátu je uvedeno místo parkoviště, v popisu skutku v odůvodnění je uvedeno „vedle parkoviště“. Rovněž soud považuje za vhodnější při vymezení času spáchání skutku vycházet z údaje na fotodokumentaci, když porušení právních předpisů v tento čas je nepochybně prokázáno.

54. Nezbytné naopak není (či spíše by bylo nadbytečné) do výroku rozhodnutí uvádět, že jednání nemělo za následek dopravní nehodu nebo že byly splněny další podmínky § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu, formu zavinění, kterou byl skutek spáchán, nebo odkaz na § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu. Podle ustálené judikatury (kterou reflektuje např. aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 9 As 413/2018-43) totiž platí, že úvahu ve smyslu § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu je nutno provést v odůvodnění rozhodnutí, výslovné uvedení tohoto ustanovení však povinnou náležitostí výroku rozhodnutí rozhodně není.

55. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s., tak je nedostatečné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí magistrátu, které žalovaný v napadeném rozhodnutí nenapravil.

56. Z tohoto důvodu soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení dle § 78 odst. 4 s. ř. s. Důvody pro zrušení i rozhodnutí magistrátu podle § 78 odst. 3 s. ř. s. soud neshledal, neboť zjištěná nezákonnost je odstranitelná na úrovni odvolacího orgánu. V dalším řízení bude pak žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku.

57. Žalobkyně měla v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému povinnost zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 13 200 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3 000 Kč, z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobkyně po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a); podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d); podání repliky – § 11 odst. 1 písm. d)] a z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu].

58. K nesouhlasu ohledně zveřejňování a anonymizace osobních údajů žalobkyně a jejího zástupce soud konstatuje, že tento není v nyní projednávané věci relevantní a soud se jím nikterak nezabýval, avšak k této problematice již existuje judikatura, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018-35, usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017- 161, či rozsudek ze dne 23. 10. 2019, č. j. 6 As 106/2019-33, a v něm uváděná judikatura.