č. j. 15 A 98/2018-37

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: N. T. V., narozená „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, zastoupená Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2018, č. j. MV-28736-4/SO-2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2018, č. j. MV-28736-4/SO- 2017, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 1. 2018, č. j. OAM- 1652-16/ZR-2017, jímž jí bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena lhůta 30 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky podle § 77 odst. 3 téhož zákona. Žalobkyně se současně domáhala přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobkyně v podané žalobě předně namítla, že žalovaný zásadním způsobem porušil své povinnosti odvolacího orgánu, neboť jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), definujícím nároky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a současně je v rozporu i s požadavky na činnost odvolacího orgánu ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný dle žalobkyně též opomenul zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu. Správními orgány obou stupňů byla rovněž porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména tedy § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

3. Dále žalobkyně uvedla, že v rámci odvolacího řízení žalovaný náležitě nevypořádal všechny jí uplatněné odvolací námitky.

4. S odkazem na dikci § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců pak žalobkyně namítla, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. nerespektovaly existující důvody pro zachování povolení jejího pobytu. Žalobkyně ve věci předložila množství dokladů o tom, že byla vážně nemocná, přičemž musela být na území domovského státu dokonce i hospitalizována a dále léčena, kdy se jednalo o dlouhodobý a neměnný stav. Nepřítomnost žalobkyně na území České republiky tak byla způsobena zdravotními důvody, což odpovídá právě liberačnímu důvodu ve smyslu shora uvedeného ustanovená zákona o pobytu cizinců.

5. Žalobkyně též považuje za nepřezkoumatelné tvrzení žalovaného, že pobývala nepřetržitě mimo území České republiky od roku 2013 až do 11. 4. 2017, když pro tento závěr není žádný důkaz. K tomu žalobkyně doplnila, že jí původní pobytový štítek skončil dne 26. 4. 2016, přičemž nový pas jí byl vydán ve Vietnamu dne 7. 3. 2017 a zpět do České republiky prokazatelně přicestovala dne 11. 4. 2017. Z žalovaným odkazovaných lékařských zpráv tedy plyne toliko, že se žalobkyně v průběhu let 2013 až 2017 ve Vietnamu léčila, avšak to nevylučuje možnost, že by žalobkyně území Evropské unie a České republiky v tomto údobí navštívila (tj. před ukončením pobytového štítku do dne 26. 4. 2016). Důkazní břemeno přitom v daném ohledu leželo pouze na správních orgánech. Dle žalobkyně pak správní orgány ve svém rozhodnutí vyšly mj. z jejího čestného prohlášení, avšak takový postup nelze přijmout, neboť prohlášení učinila žalobkyně v češtině jako česky nehovořící cizinec.

6. Konečně dle názoru žalobkyně správní orgány nesprávně vyhodnotily otázku přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k jejímu soukromému životu, když smyslem § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je nepochybně odebrat pobytové oprávnění cizinci, který se zdržuje mimo území České republiky, avšak žalobkyně zde zjevně hodlá dále žít. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Současně vyslovil, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, přičemž odmítl námitky uvedené v žalobě a v podrobnostech odkázal právě na obsah dotčeného rozhodnutí, kde se jako odvolací správní orgán k předmětným námitkám již dostatečně podrobně vyjádřil. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný uvedl, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a žalobkyně nesdělila do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byla ve výzvě výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje.

9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během lhůty 30 dnů po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

10. Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Ze správního spisu postoupeného soudu žalovaným byly zjištěny tyto podstatné skutečnosti. Žalobkyni bylo uděleno povolení k trvalému pobytu na území dne 26. 4. 2006 a současně jí byl vydán pobytový štítek č. „X“ s platností do 26. 4. 2016. Dne 30. 5. 2017 se žalobkyně dostavila ke správnímu orgánu I. stupně, přičemž učinila čestné prohlášení (v českém jazyce), že ze zdravotních důvodů byla od roku 2013 do 11. 4. 2017 ve Vietnamu. Její zdravotní stav se však již zlepšil natolik, že se vrátila do České republiky a hodlá zde zůstat natrvalo. Dále žalobkyně doložila kopii zdravotní knihy Krajského zdravotnického úřadu Hai Duong, Poliklinika Binh Giang, včetně překladu do jazyka českého, ze které vyplývá, že žalobkyně byla léčena (pomocí léčiv - tablet) s chronickou polyartritidou, degenerativní páteří, neurastenii a bronchitidou, kde se konkrétně uvádí prohlídky lékaře ve dnech 7. 3. 2014, 17. 4. 2015, 6. 6. 2016 a 17. 3. 2017. Obsahem správního spisu je také kopie cestovního dokladu žalobkyně vydaného ve Vietnamu dne 7. 3. 2017, z něhož je zřejmý její odlet z Vietnamu dne 11. 4. 2017 a následný přílet do České republiky, když bylo žalobkyni vydáno v Hanoji vízum od 23. 3. 2017 do 18. 9. 2017. Žalobkyně současně učinila čestné prohlášení, že dřívější cestovní doklad odevzdala úřadům ve Vietnamu dne 7. 3. 2017 z důvodu jeho výměny kvůli poškození.

12. Dne 14. 6. 2017 pak bylo zahájeno s žalobkyní správní řízení z moci úřední ve věci zrušení platnosti jejího povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně poté správnímu orgánu I. stupně doložila kopii potvrzení Lidového výboru v obci Thai Hoa (konkrétně potvrzené jeho místopředsedou), včetně překladu do jazyka českého, že doba, kdy byla žalobkyně na léčení své nemoci doma i v okresní nemocnici Binh Giang, je skutečná a pravdivá. V předmětném potvrzení se přitom konstatuje samotnou žalobkyní, že do Vietnamu přicestovala dne 17. 4. 2014. Měla bolesti kloubů, degenerativní páteř a nervové poruchy, které jí překážely v chůzi, a proto nutně potřebovala pomoc od svých příbuzných. Zároveň žalobkyně předložila potvrzení Fakultní nemocnice Binh Giang ze dne 7. 3. 2017, včetně překladu do jazyka českého, z něhož je seznatelné, že zde žalobkyně absolvovala lékařská vyšetření ode dne 7. 3. 2014, a to s diagnózou polyartritida, revmatismus/degenerativní onemocnění bederní páteře a neurastenie. Doporučení ošetřujícího lékaře pak byly odpočívat, jíst, mít dostatek živin a vápníku, provádět spinální cviky dle nařízení lékaře a chodit na pravidelné kontroly. Uvedena je i žádost lékaře na vedení školy o vytvoření podmínek pro žalobkyni, aby si mohla odpočinout a zotavit se.

13. Z obsahu správního spisu je dále zřejmé, že správní orgán I. stupně opakovaně předvolával žalobkyni k výslechu, přičemž z protokolu o výslechu žalobkyně ze dne 11. 12. 2017 plyne, že se tato toliko odvolala na své právo nevypovídat v souladu s principem zákazu sebeobviňování. Žalobkyně byla následně vyzvána k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 28. 12. 2017 se žalobkyně vyjádřila k věci tak, že čestné prohlášení ze dne 30. 5. 2017 s ní bylo sepsáno u správního orgánu I. stupně bez přítomnosti tlumočníka, přičemž tato českému jazyku plně nerozumí. Stav věci dle jejího názoru za této situace bylo třeba postavit najisto ve smyslu § 3 správního řádu, přičemž byla též oprávněna odmítnout vypovídat.

14. Dne 11. 1. 2018 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. OAM-1652-16/ZR-2017, kterým zrušil platnost povolení k trvalému pobytu žalobkyně podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a podle § 77 odst. 3 téhož zákona tomuto stanovil lhůtu 30 dnů od právní moci daného rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 5. 2. 2018 odvolání, které dále doplnila dne 19. 2. 2018. O podaném odvolání následně rozhodl žalovaný dne 19. 4. 2018 napadeným rozhodnutím tak, že toto zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

15. Soud se v projednávaném případě nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, a to zejména v kontextu žalobkyní tvrzeného nedostatku důvodů rozhodnutí v části hodnocení jejího nepřetržitého pobytu mimo území České republiky, jakož i vzhledem k namítanému nevypořádání všech odvolacích námitek.

16. Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu platí, že v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

17. S odkazem na shora citované ustanovení správního řádu soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Správní rozhodnutí, které takovouto skutkovou a právní úvahu neobsahuje, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nemůže plnit svou základní funkci, tedy osvětlit účastníkům řízení, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v jeho výroku (srov. např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001-47, nebo ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002-25).

18. Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze-li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. V souvislosti s předmětnou námitkou soud rovněž poznamenává, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006-65). Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016-29).

19. Vycházeje ze shora uvedeného je pak ve věci třeba konstatovat, že z napadeného rozhodnutí je naprosto zřejmé, z jakých skutkových zjištění žalovaný ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se též seznatelným způsobem podává, proč žalovaný považuje veškeré žalobkyní uplatněné námitky za liché a mylné. K tomu je možno odkázat na str. 4 až 5 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný otázkou naplnění zákonných podmínek pro aplikaci § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nepochybně zabýval. Výslovně je tak zde hodnocena mj. otázka nepřetržitého pobytu žalobkyně mimo území EU a závažnost jejího onemocnění, resp. i způsob léčby v zemi původu. Žalovaný se tedy na základě ve věci učiněných zjištění danými skutečnostmi obsáhle zabýval, a to právě v kontextu odvolacích námitek žalobkyně, které se v zásadě shodují i s aktuálně uplatněnou žalobní argumentací. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmá úvaha žalovaného i v části týkající se přiměřenosti učiněného rozhodnutí.

20. Jinými slovy, v projednávaném případě lze z hlediska přezkoumatelnosti jednoznačně vysledovat úsudek žalovaného, který v napadeném rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, jakým způsobem, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních ustanovení zákona daný případ řešil. Stejně tak je možné hodnotit i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které nadepsaným judikaturním požadavkům stran přezkoumatelnosti správního rozhodnutí plně odpovídá. Ostatně žalobkyně spíše než s absencí úvah žalovaného ve smyslu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nesouhlasí právě s jeho vlastními závěry, resp. správního orgánu I. stupně, o důvodech, pro které bylo rozhodnuto o zrušení jejího povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně tedy polemizuje s konkrétními závěry správních orgánů ve věci, když namítá nesprávnost aplikace dotčeného ustanovení zákona o pobytu cizinců, což však samo o sobě svědčí o přezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správnost či nesprávnost právních názorů žalovaného však není otázkou samotné přezkoumatelnosti rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnosti. Předmětná námitka proto byla soudem shledána za nedůvodnou.

21. V daném kontextu pak soud k blíže nekonkretizované námitce žalobkyně, že v rámci odvolacího řízení žalovaný náležitě nevypořádal všechny jí uplatněné námitky, uvádí, že mu není vůbec jasné, která konkrétní odvolací námitka měla být v rámci předmětného řízení opomenuta, přičemž žádné takové pochybení v řešeném případě zdejší soud neshledal. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak dle hodnocení soudu plně reflektuje veškerá v odvolání uplatněná tvrzení žalobkyně, a to způsobem odpovídajícím zákonným požadavkům, jak už bylo ostatně výše konstatováno.

22. Dále je ve věci nutno konstatovat, že zcela obecná tvrzení žalobkyně o porušení jejích procesních práv ve smyslu § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, jakož i o neúplném opatření důkazů žalovaným, soud shledal za nepřezkoumatelná, resp. vyhodnotil, že se nejedná o řádně uplatněné žalobní body, neboť z nich není patrno, jakých konkrétních nezákonností se měl žalovaný dopustit. Jinak řečeno, kterých zjištění, podkladů či postupů správního orgánu v rozporu se zákonem se namítaný nedostatek správního řízení týká, žalobkyně vůbec neuvedla. Náležitostmi žalobních bodů se přitom zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, ve kterém uvedl, že „[ž]alobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. (…) Právě vyslovené závěry však neznamenají, že bezvadným žalobním bodem je pouze takové skutkové tvrzení, které žalobce přesně subsumuje pod určitá ustanovení zákona. (…) Žalobce tedy svá konkrétní a dostatečně individualizovaná skutková tvrzení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů, vždyť přece i nadále platí, že soud zná právo.“ V nyní projednávaném případě přitom zdejší soud neshledal jakéhokoliv důvodu se od výše citovaných závěrů odchylovat.

23. K tomu soud také dodává, že není oprávněn namísto žalobkyně jakkoliv podřazovat pod obecná tvrzení obsažená v žalobě naprosto konkrétní skutečnosti plynoucí z obsahu soudního či správního spisu. Za této situace jsou tedy tvrzení žalobkyně v nadepsané části soudně nepřezkoumatelná pro neurčitost a nejedná se tak o řádně uplatněné žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Odkázat je přitom možno na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, z něhož se podává, že „[n]ení naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ 24. Co se pak týče samotného jádra sporu, žalobkyně nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že v jejím případě byly splněny podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Konkrétně namítla, že nebyla řádně doložena její nepřítomnost na území EU po dobu delší než 12 měsíců, přičemž však současně tvrdila, že správním orgánům doložila množství podkladů, které prokazují, že její nepřítomnost zde byla odůvodněna závažnými důvody – tj. dlouhodobým (neměnným) závažným onemocněním.

25. Podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí.

26. Z citovaného ustanovení tak jednoznačně plyne, že se platnost povolení k trvalému pobytu zruší, jestliže cizinec pobýval mimo území států EU po dobu více než 12 měsíců. Je ovšem pamatováno i na situace, kdy na straně cizince jsou objektivní závažné důvody, proč se nemohl vrátit zpět na území států Evropské unie, a v případě, že jsou tyto závažné důvody prokázány, správní orgán platnost povolení k trvalému pobytu nezruší. V § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je zároveň uveden demonstrativní výčet těchto závažných důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016-53).

27. Pokud se tedy jedná o námitku, že nebyla řádně doložena nepřítomnost žalobkyně na území EU po dobu delší než 12 měsíců, nutno předně konstatovat, že správní orgány v tomto ohledu vycházely z dokladů, které předložila sama žalobkyně. Jednalo se zejména o potvrzení Fakultní nemocnice Binh Giang ze dne 7. 3. 2017, včetně překladu do jazyka českého, z něhož je zřejmé, že zde žalobkyně absolvovala lékařská vyšetření ode dne 7. 3. 2014, přičemž jí bylo uloženo, aby se pravidelně dostavovala ke kontrolám. Závěrem této zprávy bylo též konstatováno, že ošetřující lékař žádá vedení školy o vytvoření podmínek pro žalobkyni, aby mohla odpočívat a zotavit se. V návaznosti na to lze poukázat na zdravotní knihu Krajského zdravotnického úřadu Hai Duong, Poliklinika Binh Giang, ze které vyplývají prohlídky žalobkyně u lékaře ve dnech 7. 3. 2014, 17. 4. 2015, 6. 6. 2016 a 17. 3. 2017. Upozornit je zároveň třeba na obsah potvrzení Lidového výboru v obci Thai Hoa, v němž se výslovně uvádí, že doba, kdy byla žalobkyně na léčení své nemoci doma i v okresní nemocnici Binh Giang, je skutečná a pravdivá, přičemž sama žalobkyně zde konstatovala, že do Vietnamu přicestovala dne 17. 4. 2014 a dále s ohledem na zdravotní stav nutně potřebovala pomoc od svých příbuzných. Z kopie cestovního dokladu žalobkyně vydaného ve Vietnamu dne 7. 3. 2017 je pak zřejmý její odlet z Vietnamu dne 11. 4. 2017 a následný přílet do České republiky. Dříve vydaný pas přitom žalobkyně dle svého tvrzení dne 7. 3. 2017 odevzdala vietnamským orgánům z důvodu jeho poškození. Žalobkyně pak ve věci odmítla vypovídat, a to s odkazem na princip zákazu sebeobviňování. Zmínit je v dané souvislosti pro úplnost možno i čestné prohlášení sepsané u správního orgánu I. stupně dne 30. 5. 2017 (ač si je soud vědom, že bylo sepsáno v nepřítomnosti tlumočníka a žalobkyně nedostatečně ovládá český jazyk), ve kterém nicméně žalobkyně obecně uvedla, že byla ve Vietnamu od 2013 do 11. 4. 2017, kdy se její zdravotní stav zlepšil a mohla se tak natrvalo vrátit do České republiky. Současně je možno uvést, že žalobkyni byl vydán v České republice pobytový štítek s platností do 26. 4. 2016. S ohledem na veškeré nadepsané skutečnosti tak má soud ve věci za prokázané, že žalobkyně pobývala mimo území EU po dobu delší než 12 měsíců. Pomine-li soud v tomto směru tvrzení samotné žalobkyně stran různých dat jejího příletu do Vietnamu (nejpozději dne 17. 4. 2014), kdy následně tato odmítla ve věci vypovídat, resp. i tuto situaci vyjasnit, nutno konstatovat, že v lékařských zprávách nemocnice Binh Giang se ošetřujícím lékařem konstantně uvádí datum prvního vyšetření žalobkyně a tedy zahájení léčby dne 7. 3. 2014. Datum příletu žalobkyně na území České republiky pak bylo jednoznačně stanoveno na den 11. 4. 2017. Z nadepsaných podkladů se současně podává stanovený klidový režim žalobkyně v rámci jí vykonávané léčby s pravidelnými kontrolami u lékaře, přičemž sama žalobkyně uvedla, že v tuto dobu nutně potřebovala v souvislosti s její vážnou nemocí pomoc svých příbuzných právě ve Vietnamu. Lidový výbor v obci Thai Hoa současně žádala o potvrzení, že doba, „kdy byla na léčení své nemoci doma i v okresní nemocnici Binh Giang, je skutečná a pravdivá.“ 28. Sama žalobkyně tak zjevně vyslovila (resp. doložila potvrzeními), že byla po celou dobu probíhající léčby (jí tvrzeného závažného onemocnění) doma se svou rodinou v rámci stanoveného klidového režimu, přičemž pouze docházela do jmenované nemocnice na pravidelné kontroly. Ve věci tak byl sestaven ucelený řetězec důkazů svědčících jednoznačně pro závěr, že absence žalobkyně na území EU byla prokazatelně delší než 12 měsíců (tj. zahájení léčby žalobkyně dne 7. 3. 2014 a přílet žalobkyně do České republiky dne 11. 4. 2017), a tudíž byl v tomto směru naplněn důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně přitom za daného stavu v rámci svých podání nikterak neuvedla, resp. ani nedoložila, že by od zahájení léčby ve Vietnamu svoji domovskou zemi opustila, popř. že by navštívila některou ze zemí EU. V tomto ohledu pak žalobkyně až v rámci podané žaloby zmínila toliko, že zjištění správních orgánů nevylučuje možnost, že žalobkyně v letech 2013 až 2017 (do doby skončení platnosti jejího pobytového štítku) EU navštívila. K této naprosto obecné úvaze žalobkyně je však třeba jednak znovu upozornit, že pro posuzovaný případ bylo v daném ohledu rozhodným právě údobí posledních 12 měsíců před návratem žalobkyně na území České republiky, a jednak odkázat na již výše učiněná komplexní hodnocení posuzovaného případu.

29. V nadepsaném kontextu je současně nutno odmítnout zavádějící námitku žalobkyně, že správní orgány ve svém posouzení věci vyšly z nepřípustného četného prohlášení žalobkyně ze dne 30. 5. 2017. K tomu zdejší soud předně odkazuje na dříve popsaný ucelený řetězec důkazů najisto svědčících o době, po kterou žalobkyně pobývala (nepřetržitě) mimo území států EU. Pro úplnost lze pak v této části citovat ze samotného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde se srozumitelným způsobem uvádí, že „[j]ak již správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí na straně 2 uvedl: „správní orgán si je plně vědom, že samotné čestné prohlášení psané bezchybně v českém jazyce nelze ohledem na skutečnost, že účastnice český jazyk neovládá, považovat za důkaz prokazující nepřetržitý mimo území EU po dobu více jak 12 měsíců“. Z tohoto je zřejmé, že správní orgán prvního stupně tento doklad jako důkaz nepoužil. Správní orgán prvního stupně vyšel z dokladů, které odvolatelka (tj. žalobkyně) sama předložila.“ 30. Naproti výše vypořádané námitce zároveň žalobkyně postavila značně nelogicky a ve své podstatě i rozporně, tvrzení, že správním orgánům doložila množství podkladů, které prokazují, že její nepřítomnost zde byla odůvodněna závažnými důvody – tj. jejím dlouhodobým (neměnným) závažným onemocněním. Za nadepsaného stavu tak žalobkyně fakticky namítla, že jí svědčí liberační důvod ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. V daném ohledu je možné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 306/2014-50, v němž bylo vysloveno, že „pojem závažné důvody v rozebíraném ustanovení zcela jistě musí mít souvztažnost k cizinci, o jehož povolení k trvalému pobytu jde. Tuto souvztažnost však Nejvyšší správní soud chápe tak, že zde existuje určitá skutečnost (závažný důvod), která cizinci buď objektivně brání opustit zahraničí (např. povodeň), nebo která pro něj představuje svou povahou velmi silnou vnitřní motivaci setrvat v zahraničí nepřetržitě i po dobu překračující 12 měsíců. Že jde ve druhém zmíněném případě o velmi silnou motivaci, musí být objektivně pochopitelné.“ Případným je pak zmínit též závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2019, č. j. 55 A 6/2018-53, že „v intencích právního názoru soudu nepovažovala žalovaná výčet závažných důvodů dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců za uzavřený, proto se zabývala otázkou, zda zdravotní problémy menší intenzity lze podřadit tomuto ustanovení (jako další, tam neuvedený důvod). Dospěla přitom k logicky správnému závěru, že tomu tak není. Soud se ztotožňuje s výkladem žalované, že uvedl-li zákonodárce výslovně v jedné z variant požadavek „závažného onemocnění“, nebylo jistě jeho úmyslem považovat za závažný důvod kterékoli onemocnění, byť menší závažnosti. Postavení lehkých zdravotních problémů žalobce na roveň závažnému onemocnění by bylo interpretační vadou, obcházením zákona nepřípustně extenzivním výkladem neurčitého právního pojmu. V zákoně neuvedené důvody by měly vždy být srovnatelné závažnosti jako důvody demonstrativně uvedené.“ Stejně tak lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2020, č. j. 16 A 39/2020-42, z něhož se podává, že „z předložených listin se k uvedenému období pobytu mimo území Evropské unie od 17. 12. 2013 do 22. 10. 2015 vztahuje pouze jediná, a to potvrzení ze dne 15. 12. 2015, podle kterého se žalobkyně v období od 15. 10. 2014 do 15. 10. 2015 léčila ve Vietnamu z nemoci označené jako „bolesti krční páteře a migréna“. Soud ve shodě se správními orgány konstatuje, že toto potvrzení nedokládá, že by se jednalo o závažné onemocnění, které by bránilo tomu, aby se žalobkyně vrátila do České republiky. Z předloženého potvrzení nevyplývá, že by žalobkyně cestu z Vietnamu zpět do České republiky z důvodu svého zdravotního stavu nezvládla, ani že by šlo o natolik specifické onemocnění, že by je nebylo možno odpovídajícím způsobem léčit v České republice.“ 31. Vycházeje ze shora citovaného je v nyní projednávané věci nutno konstatovat, že pokud jde o zdravotní stav žalobkyně v rozhodném období, ten je prokazován lékařskými potvrzeními nemocnice Binh Giang, z nichž je jasné, že žalobkyně trpěla polyartritidou, revmatismem/degenerativním onemocněním bederní páteře a neurastenií. Samotná léčba pak probíhala za pomoci medikamentů (tablet), přičemž žalobkyni bylo ošetřujícím lékařem stanoveno odpočívat, jíst, mít dostatek živin a vápníku, provádět spinální cviky a chodit na pravidelné kontroly. Uvedena byla i žádost lékaře o vytvoření podmínek pro žalobkyni, aby si mohla odpočinout a zotavit se. Konkrétně byly lékařské kontroly u žalobkyně provedeny ve dnech 7. 3. 2014, 17. 4. 2015, 6. 6. 2016 a 17. 3. 2017, tj. jedenkrát ročně. Hospitalizována žalobkyně dle lékařských zpráv nebyla. Z uvedené diagnózy a způsobu léčby je přitom seznatelné, že se jednalo o chronické obtíže, které sama žalobkyně popsala tak, že měla bolesti kloubů, degenerativní páteř a nervové poruchy, které jí překážely v chůzi. Ve věci tak bylo najisto postaveno, že se žalobkyně zcela o své vůli a zjevně s již po delší dobu existujícími zdravotními obtížemi, nikoliv tedy s komplikacemi akutního charakteru, rozhodla odcestovat do svého domovského státu, aby zde podstoupila proces léčby za podpory a péče své rodiny. Nepochybně se tak v daném případě svým charakterem nejednalo o onemocnění bezprostředně ohrožující její život či zdraví, nešlo ani o závažný úraz, který by žalobkyni z důvodu nařízené hospitalizace a následného stanoveného léčebného režimu nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců objektivně bránilo v návratu na území České republiky (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 16 A 39/2020-42), resp. zde možno říci ve vycestování z území České republiky a až poté v jejím návratu.

32. Soud proto dospěl k jednoznačnému závěru, že důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců byl v případě žalobkyně i v této části naplněn, neboť ta neprokázala, že by v jejím případě existoval závažný důvod odůvodňující překročení maximální zákonem připuštěné délky pobytu cizince mimo území států EU. Rozhodnutí správních orgánů v projednávané věci tudíž nevykazují znaky libovůle, ale jsou plně podepřeny obsahem správního spisu, jenž byl hodnocen způsobem odpovídajícím nadepsaným judikaturním požadavkům. Pro úplnost k tomu soud uvádí, že povinnost správních orgánů podle § 3 správního řádu neznamená, že by se měly pokusit vyvrátit zjištěné skutečnosti, o nichž v dané chvíli žádné pochybnosti neměly (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29, a ze dne 20. 7.2020, č. j. 4 Azs 145/2018-45). Nutno též podotknout, že v kontextu veškerých dříve konstatovaných skutečností je irelevantní, zda žalobkyně aktuálně hodlá na území České republiky nadále žít.

33. Soud poté ve věci přistoupil k vyhodnocení blíže nekonkretizované námitky vztahující se k otázce přiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého života žalobkyně. V této souvislosti soud nejprve připomíná, že k problematice zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince existuje konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, podle které „ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. To je nutno zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než § 174a zákona o pobytu cizinců …“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016-30). Nejvyšší správní soud tedy ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí se netýká všech rozhodnutí vydávaných podle zákona o pobytu cizinců, ale pouze některých.

34. Zdejší soud přitom zdůrazňuje, že v případě zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není výslovně stanovena povinnost správních orgánů zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Nejvyšší správní soud nicméně v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29, konstatoval, že „[s]kutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké, až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy.“ 35. Podmínky § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců jsou tudíž nastaveny tak, že ve většině případů lze předpokládat, že rozhodnutím o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, a tedy k porušení čl. 8 Úmluvy, takovou situaci však nelze a priori vyloučit. Z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá závěr, že pokud cizinec ve správním řízení výslovně namítal nepřiměřenost zásahu do svého soukromého a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy s ohledem na svou konkrétní rodinnou a osobní situaci, měl se správní orgán zabývat otázkou, zda mohlo napadené rozhodnutí představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, a to bez ohledu na to, že zákon o pobytu cizinců v daném řízení posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a předmětného zákona nevyžadoval. Zde je však třeba zdůraznit, že námitka nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života musí být dostatečně konkrétní ve vztahu ke specifické situaci cizince, aby byl správní orgán povinen se jí zabývat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016-53, nebo ze dne 13. 12. 2018, č. j. 7 Azs 360/2018-39).

36. V rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39, zároveň Nejvyšší správní soud vyslovil, že „…článek 8 Úmluvy je samozřejmě přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Avšak k jeho potenciální aktivaci musí cizinec v řízení, jako je to nynější, vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Teprve pak se správní orgán s touto námitkou musí vypořádat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019-31, bod 15). V tomto případě je navíc třeba konstatovat, že čl. 8 Úmluvy může být použit jen za předpokladu, že konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života cizince není na prvý pohled nemyslitelná, tzn., že cizincem tvrzená nepřiměřenost dopadů rozhodnutí není jen zdánlivá či zjevně nespadá pod ochranu čl. 8 Úmluvy. Proto správní orgány nemusejí nutně vypořádávat všechny výtky nepřiměřenosti, rozhodně ne ty, které ani při vší představivosti nemohou aktivovat ochranu dle čl. 8 Úmluvy.“ S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje, přičemž dodává, že v projednávané věci žalobkyně (resp. jí zmocněný zástupce) toliko až v doplnění odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně zcela univerzálně a pro věc naprosto nepřiléhavě (viz rekapitulace správního spisu) uvedla, že „je evidentní i z provedeného dokazování, že celá rodina účastníka řízení se v současné době nachází na území České republiky a tento by při ztrátě pobytového oprávnění byl nucen opustit celou svou rodinu, stejně jako zemi, kterou si zvolil za svůj domov“, aniž by svoji argumentaci jakkoliv blíže rozvedla nebo navázala na čl. 8 Úmluvy. Rodina žalobkyně je přitom dle jejích sdělení ve věci zjevně situována ve Vietnamu, přičemž ji zde zaopatřovala právě po dobu jejího pobytu v domovském státě za účelem léčby. Ostatně žalobkyně v podané žalobě - v dotčeném žalobním bodu - svoji rodinu ani jiné vazby na území České republiky nijak nezmínila, když k otázce přiměřenosti napadeného rozhodnutí pouze uvedla, že zde hodlá trvale žít. Žádná vazba žalobkyně na území České republiky tak v rámci daného řízení nevyplynula. Za této situace, které si správní orgány nepochybně byly s ohledem na obsah správního spisu vědomy, tak bylo třeba, aby žalobkyně případně označila a podrobně zdůvodnila zcela konkrétní okolnosti, z nichž dovozuje nepřiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí, což však neučinila. Podle hodnocení zdejšího soudu tedy žalobkyně neuplatnila dostatečně konkrétní argumentaci k tomu, aby založila povinnost žalovaného se otázkou možných dopadů napadeného rozhodnutí do jejího soukromého života podrobněji zabývat. Žalovaný tak svým postupem ani v tomto ohledu nekonal nezákonně. V této souvislosti je přiléhavým odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2020, č. j. 10 Azs 278/2018-39, ve kterém bylo vysloveno, že „[t]o pro správní orgán znamená, že pokud stěžovatel vznese konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života a porušení článku 8 Úmluvy, musí se s ní správní orgán vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje posouzení přiměřenosti podle § 174a (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019-31). Ze správního spisu ovšem vyplývá, že stěžovatel ve správním řízení nevznesl konkrétní námitky nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí na svůj soukromý nebo rodinný život. Proto správní orgány nebyly povinny zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí nad rámec stanovený zákonem o pobytu cizinců. Nepřiměřenost namítá stěžovatel až v žalobě, ovšem ani zde své námitky nekonkretizuje a uvádí pouze povšechné tvrzení, že má v České republice vybudovány rodinné a silné sociální vazby a že Českou republiku považuje za svůj domov, jehož ztráta by pro něj byla značnou osobní tragédií.“ 37. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti tak soud ve věci uzavírá, že neshledal důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud tudíž žalobu v mezích žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. rozsudku zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. rozsudku ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.