č. j. 15 Af 114/2017-42

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Město Roudnice nad Labem, IČO: 00264334, sídlem Karlovo náměstí 21, 413 01 Roudnice nad Labem, zastoupený Mgr. Robertem Jarošem, advokátem, sídlem Štěpánská 644/35, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2017, č. j. 35744/17/5000-10480-712342, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2017, č. j. 35744/17/5000-10480- 712342, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 1. 2017, č. j. 86290/17/2500-31471-507178, jímž byl žalobci dle § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), vyměřen odvod do státního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 622 976 Kč. Současně se žalobce domáhal přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobce úvodem podané žaloby shrnul dosavadní průběh správního řízení. Dále uvedl, že uzavřením smlouvy o dílo nemohlo dojít k porušení čl. 7 bodu 10 Smlouvy č. 220/2013 o poskytnutí finančních prostředků z rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury (dále jen „SFDI“) na rok 2013 a tudíž k porušení rozpočtové kázně. Žalobce totiž smlouvu o dílo uzavřel dne 6. 12. 2012 a Smlouvu č. 220/2013 uzavřel s poskytovatelem dotace až dne 9. 5. 2013. Žalobce se proto uzavřením smlouvy o dílo porušení Smlouvy č. 220/2013 nemohl dopustit, jelikož tato smlouva nebyla v době uzavření smlouvy o dílo účinná a pro žalobce závazná.

3. Dále žalobce namítl, že ačkoliv bylo ve výzvě k podání nabídek uvedeno, že je „doba plnění veřejné zakázky maximálně do 31. 12 2012“, nebylo možno tuto informaci vykládat tak, že by termín plnění byl stanoven jako pevný termín ukončení plnění veřejné zakázky. Termín zahájení i ukončení doby plnění byl totiž vymezen i v zadávací dokumentaci a v návrhu smlouvy, přičemž tyto dokumenty byly všem uchazečům poskytnuty společně s výzvou k podání nabídek. V zadávací dokumentaci bylo výslovně uvedeno v odstavci nadepsaném jako „Doba plnění veřejné zakázky“, že datum 31. 12. 2012 je pouze „předpokládané ukončení doby plnění“. Ve výzvě k podání nabídek přitom bylo uvedeno: „Pokud z jakýchkoliv důvodů dojde k nesouladu údajů obsažených ve výzvě zadávacího řízení a v zadávací dokumentaci, pak platí, že rozhodující a prioritní jsou vždy podmínky zveřejněné v Zadávací dokumentaci.” Rozhodující a závazná informace tak byla uvedena v zadávací dokumentaci, podle které byl termín zahájení i ukončení pouze předpokládaný. Závěr žalovaného tak dle žalobce není správný, pokud za termín dokončení považuje striktně datum 31. 12. 2012 a od tohoto data odvozuje i porušení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“).

4. Podle žalobce povinnost uzavřít smlouvu v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce zakotvená v § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách neznamená, že by v uzavřené smlouvě nemohly být provedeny žádné změny oproti návrhu smlouvy v nabídce. Změny termínu plnění přitom návrh smlouvy výslovně předvídal, a to v čl. 15 smlouvy. Žalobce pak využil přímo tohoto ustanovení a smlouvu o dílo uzavřel již s pozměněnými termíny. Takový postup tedy nemohl být v rozporu s § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. K termínu zahájení poté žalobce uvedl, že návrh smlouvy o dílo sice skutečně počítal s tím, že plnění bude zahájeno bezprostředně po podpisu smlouvy, nakonec však byl termín posunut o 4 dny od uzavření smlouvy, tedy na 10. 12. 2012. Důvodem, proč došlo k posunu termínu zahájení, byly objektivně nepředvídatelné klimatické podmínky, které bránily zahájení provádění zemních prací na staveništi. Změnou termínu plnění z „bezodkladně po podpisu smlouvy o dílo“ na 10. 12. 2012 tedy k uzavření smlouvy v rozporu s výzvou, zadávací dokumentací a nabídkou vítězného uchazeče dojít nemohlo. Co se týče prodloužení termínu plnění do 30. 9. 2013, zhotovitel reálně 10 měsíců na plnění, jak uvádí žalovaný, neměl. V důsledku nepříznivých klimatických podmínek došlo k odkladu zahájení prací na březen 2013 (dodatkem č. 1 ke smlouvě o dílo). K předání staveniště došlo až dne 28. 2. 2013. K dalšímu prodlení došlo v důsledku dojednávání změny povrchu s ČD – Telematika a. s. ČD – Telematika a. s. vyslovila souhlas se změnou povrchu až dne 15. 5. 2013. Práce proto byly zahájeny dne 23. 5. 2013. Provádění díla pak muselo být znovu přerušeno v červenci z důvodu povodní (v termínu 11. 7. – 24. 7. 2013). Poslední práce na stavbě byly provedeny dne 27. 9. 2013 a k předání díla došlo dne 30. 9. 2013.

5. Žalobce se tak porušení § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách ani porušení zásady transparentnosti či rovného zacházení dle § 6 téhož zákona nedopustil.

6. Posun termínu plnění učiněný dodatkem č. 1 smlouvy o dílo pak dle žalobce nemohl mít vliv na okruh potencionálních dodavatelů či na výši jejich nabídkových cen. Tímto dodatkem totiž došlo pouze k posunu termínu zahájení prací, nikoliv k posunu termínu dokončení prací. Vítěznému uchazeči se tak lhůta k plnění zkrátila, nikoliv prodloužila. Posun zahájení při fixním termínu by měl na cenu spíše opačný dopad, tedy její navýšení. Zkrácení termínu plnění není ani okolností, která by umožnila v původním zadávacím řízení účast jiných dodavatelů. Hodnotícím kritériem v předmětné veřejné zakázce byla pouze výše nabídkové ceny. S nedodržením sjednaného termínu zahájení a harmonogramu provádění prací nebyla ve smlouvě spojena ani žádná sankce, když sankcionován byl pouze konečný termín dokončení díla, který však dodatkem č. 1 smlouvy o dílo zůstal nezměněn.

7. Žalobce také odmítl tvrzení žalovaného, že by ode dne zahájení prací do podpisu dodatku č. 1 smlouvy o dílo nečinil v dané věci žádné kroky. Práce na předmětné stavbě byly v prosinci zastaveny z rozhodnutí technického dozoru investora, tedy osoby zastupující žalobce. Posun zahájení termínu plnění přitom byl vyvolán klimatickými podmínkami v zimním období a úpravu termínu v této souvislosti předvídala již samotná smlouva (čl. 15 smlouvy). Žalobce považuje za nesprávné i tvrzení žalovaného o tom, že v rámci přípravy zadávacích podmínek nebyly do časového plánu pro realizaci akce zohledněny podstatné skutečnosti, které lze v zimních měsících očekávat. Veřejná zakázka byla zadávána na konci roku 2012 z důvodu pravidel stanovených poskytovatelem dotace. Žalobce si byl naopak vědom toho, že by výstavba v zimním období mohla být ohrožena nepříznivými klimatickými podmínkami, a právě z tohoto důvodu byl do smlouvy o dílo zakotven čl. 15, který umožnoval posun termínu plnění. Žalovaný se pak s výše uvedenou argumentací v rozhodnutí o odvolání ani řádně nevypořádal.

8. Posun termínu plnění, ke kterému došlo dodatkem č. 1 smlouvy o dílo, tudíž nepředstavoval podstatnou změnu smlouvy dle § 82 odst. 7 písm. b) a c) zákona o veřejných zakázkách.

9. Ke změně povrchu cyklostezky a uzavření dodatku č. 2 smlouvy o dílo žalobce uvedl, že podstatná změna smlouvy dle § 82 odst. 7 písm. b) zákona o veřejných zakázkách je taková změna smlouvy, která by za použití v původním zadávacím řízení umožnila účast i jiných dodavatelů. Dodavatel z oboru stavebnictví, který je schopen provést pokládku asfaltobetonového krytu, je schopen položit i dlažbu. Naopak to však dle žalobce neplatí, neboť pokládka asfaltobetonového krytu cyklostezky je z technologického hlediska daleko složitější než pokládka betonové dlažby a vyžaduje speciální strojní zařízení. Změnou tak nebyla umožněna účast jiným dodavatelům, ale naopak by došlo k zúžení okruhu možných dodavatelů. Tento důvod podstatné změny smlouvy tak nebyl dle žalobce naplněn.

10. Podstatná změna smlouvy dle § 82 odst. 7 písm. c) zákona o veřejných zakázkách poté spočívá ve změně, která by za použití v původním zadávacím řízení mohla ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Hodnotícím kritériem v předmětné veřejné zakázce byla pouze výše nabídkové ceny. Z upraveného výkazu výměr, který je přílohou č. 1 dodatku č. 2 smlouvy o dílo, vyplývá, že z hlediska ceny jsou oba povrchy téměř srovnatelné. S ohledem na rozdíly nabídkových cen tak bylo možné dospět k závěru, že tato změna by neměla vliv na výsledek hodnocení nabídek. Daná změna tak nemohla ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Ani tento důvod podstatné změny smlouvy tak nebyl naplněn. K tomu žalobce upozornil na fakt, že záměna povrchu cyklostezky vyhovuje požadavkům § 222 odst. 7 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), přičemž dle tohoto zákona by se již o podstatnou změnu smlouvy vůbec nejednalo. Žalobce si je vědom toho, že v době uzavření dodatku č. 2 smlouvy o dílo nebyl nadepsaný zákon ještě účinný, nicméně má za to, že žalovaný měl k této skutečnosti přihlédnout a v rámci svého postupu aplikovat novou, pro žalobce příznivější, právní úpravu.

11. Dle názoru žalobce tak uzavřením dodatku č. 2 smlouvy o dílo nedošlo k podstatné změně smlouvy dle § 82 odst. 7 písm. b) nebo c) zákona o veřejných zakázkách, a žalobce proto nebyl povinen realizovat nové zadávací řízení.

12. Žalobce v této části pro úplnost zmínil, že změnu povrchu se pokoušel vyjednat s dotčeným správcem sítě (ČD – Telematika a. s.) na povrch asfaltový již před zahájením výběrového řízení, ale nadepsaný správce sítě mu tento povrch nepovolil. Žalobce proto byl nucen stanovit povrch cyklostezky na dlážděný a realizoval zadávací řízení s tímto povrchem. Budoucí změnu závazného stanoviska třetí osoby tak žalobce nemohl s ohledem na předchozí neúspěšná jednání žádným způsobem předvídat. Záměna povrchu byla navíc výslovně odsouhlasena poskytovatelem dotace, a to dne 3. 7. 2013. Dle žalobce je tudíž v rozporu s principy dobré správy, aby bylo jako porušení smlouvy a porušení rozpočtové kázně postihováno jednání, které bylo činěno s vědomím a souhlasem poskytovatele dotace.

13. Žalobci bylo dále vytknuto, že neuveřejnil celé znění smlouvy o dílo včetně všech dodatků ve lhůtě do 15 dnů ode dne jejího uzavření a postupoval tak v rozporu s § 147a odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, neuveřejnil písemnou zprávu zadavatele ve lhůtě do 15 dnů od ukončení zadávacího řízení a nepostupoval tak v souladu s § 85 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách a neuveřejnil výši skutečně uhrazené ceny za plnění veřejné zakázky ve lhůtě do 90 dnů od splnění smlouvy a nepostupoval tak v souladu s ustanovením § 147a odst. 3 zákona o veřejných zakázkách. Žalobce nicméně tato porušení považuje pouze za administrativní pochybení, která neměla vliv na průběh zadávacího řízení a výběr nejvhodnějšího dodavatele. Pochybení pak neměla ani žádný vliv na dodržení účelu dotace či na hospodárnost jejího využití. Co se pak týče neuveřejnění skutečně uhrazené ceny, dle zákona o zadávání veřejných zakázek by již nebylo nutné v případě této veřejné zakázky skutečně uhrazenou cenu uveřejňovat na profilu zadavatele a pozdní uveřejnění skutečně uhrazené ceny již není dle tohoto zákona považováno ani za přestupek při uveřejňování. Žalovaný tak měl i v tomto případě přihlédnout k příznivější právní úpravě.

14. Závěrem žalobce namítl, že výše odvodu za porušení rozpočtové kázně neodpovídá zásadě proporcionality, protože je zcela nepřiměřená případně zjištěným porušením zákona o veřejných zakázkách. Žalobci byl uložen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 30 % z částky dotace použité na financování předmětné veřejné zakázky. Tento odvod je však dle žalobce zcela nepřiměřený, když žádné ze zjištěných pochybení nemělo přímý vliv na výsledek zadávacího řízení. Tvrzená pochybení pak neměla žádný vliv na účel vynaložení dotace, který byl zachován, a na hospodárnost využití dotace. Žalobce dle zákona o veřejných zakázkách zároveň postupovat vůbec nemusel a žádného porušení tohoto zákona by se tak nedopustil, neboť žádná z nabídkových cen nepřekročila limit pro veřejnou zakázku malého rozsahu. Vyjádření žalovaného 15. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K tomu zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci, jakož i žalobní argumentaci. Následně žalovaný stran vylíčení skutkového a právního stavu v plném rozsahu odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a spisový materiál.

16. Žalovaný dále uvedl, že žalobce uzavřel se zhotovitelem smlouvu o dílo, jejíž ustanovení o době plnění byly v rozporu s výzvou, zadávací dokumentací a návrhem smlouvy. Z výzvy k podání nabídky vyplývá doba plnění zakázky maximálně do 31. 12. 2012. V zadávací dokumentaci bylo uvedeno předpokládané zahájení doby plnění bezodkladně po podpisu smlouvy o dílo a předpokládané ukončení doby plnění do 31. 12. 2012. V uzavřené smlouvě o dílo však byla stanovena lhůta plnění až od 10. 12. 2012 do 30. 9. 2013. Ode dne uzavření smlouvy o dílo, až do dne uzavření dodatku č. 1 k této smlouvě přitom nebylo plnění zahájeno a žalobce neučinil žádné kroky k nápravě tohoto stavu. Změnou smluvních podmínek posunutím termínu zahájení stavebních prací tak byla umožněna podstatná změna práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, kterou žalobce uzavřel s vybraným uchazečem, a která by za použití v původním zadávacím řízení umožnila účast jiných dodavatelů, přičemž mohla ovlivnit i výběr nejvhodnější nabídky, čímž žalobce porušil § 82 odst. 7 písm. b) a c) zákona o veřejných zakázkách. Dodatkem č. 2 smlouvy o dílo byl poté změněn předmět plnění z betonové dlažby na asfaltobetonový kryt. Byly odečteny náklady na betonovou dlažbu a její pokládku, včetně poloviny požadovaných chodníkových obrubníku a položky přesun hmot pro pozemní komunikace s dlážděným krytem a přičteny náklady na pokládku asfaltobetonu. Nové položky rozpočtu by dle žalovaného měly vliv na výši celkových nabídkových cen a podstatná změna smlouvy tedy mohla mít vliv na výběr nejvhodnější nabídky. Dodatek č. 2 smlouvy o dílo byl přitom uzavřen až v průběhu plnění veřejné zakázky a nikoliv před zahájením jejího plnění. Tím, že byla dodatkem č. 2 smlouvy o dílo upravena smlouva o dílo s dodavatelem vybraným na základě původně stanovených požadavků, tak dle žalovaného nebylo možné vyloučit, že by v případě vyhlášení nového zadávacího řízení s přesnými požadavky (i s ohledem na dobu plnění) mohla být podána výhodnější nabídka za nižší cenu. V daném případě proto snížení celkové ceny za dílo nemohlo mít vliv na porušení ustanovení zákona o veřejných zakázkách a v případě, že by podmínky zadávacího řízení byly řádně stanoveny, nabídkové ceny jednotlivých uchazečů mohly ovlivnit konečný výsledek zadávacího řízení.

17. Z připojené dokumentace dle žalovaného též vyplývá, že doba plnění veřejné zakázky stanovená dnem 31. 12. 2012 je shodná jak ve výzvě k podání nabídek, tak v zadávací dokumentaci i návrhu smlouvy. Tato doba plnění veřejné zakázky je stanovena maximálně do 31. 12. 2012, tj. byla stanovena doba nejzazšího termínu plnění. Tato doba mohla být i kratší, nikoliv však delší. Smlouva o dílo pak byla uzavřena dne 6. 12. 2012 s termínem plnění od 10. 12. 2012 do 30. 9. 2013. Termín zahájení byl následně dodatkem ke smlouvě o dílo změněn až na březen 2013. V dané věci se tedy jednalo o termíny zcela odlišné od termínu uvedeného v zadávací dokumentaci, návrhu smlouvy o dílo a předmětné výzvě. Žalobce tak v zadávací dokumentaci a předmětné výzvě uvedl termíny, které už od počátku nebyly reálné a již ve fázi přípravy a plánování veřejné zakázky stanovil nereálný počátek a konec termínu plnění, což následně upravil až v uzavřené smlouvě o dílo a příslušných dodatcích. V zadávací dokumentaci bylo uvedeno, že termín zahájení a ukončení doby plnění může být posunut, avšak doba plnění zůstane nezměněna. Takto byl citován i článek v uzavřené smlouvě o dílo s vítězným uchazečem. Celková doba plnění předmětu veřejné zakázky tak měla být 3 měsíce. Ve skutečnosti byla smlouva o dílo uzavřena s termínem plnění od 10. 12. 2012 do 30. 9. 2013, tzn., že doba plnění činila téměř 10 měsíců. V rozporu se zadávací dokumentací tedy došlo nejen k posunu zahájení termínu plnění, ale i k významnému prodloužení doby plnění o 7 měsíců.

18. K žalobcem uváděnému § 222 odst. 7 zákona o zadávání veřejných zakázek pak žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se k dané námitce vyjádřil, z jakého důvodu nemohl ke změně závazku ze smlouvy přihlížet s odkazem na § 273 téhož zákona.

19. V daném případě se správce daně při stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně dle § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech zabýval závažností konkrétních porušení smlouvy, zohlednil závažnost jednotlivých pochybení žalobce ve vztahu k čerpané částce poskytnutých peněžních prostředků, vymezil, jaká část prostředku byla čerpána bezchybně, a tuto bezchybnou část zhodnotil v rámci proporcionality. Taktéž zohlednil kromě vícenásobného porušení zákona o veřejných zakázkách i případy, které měly či neměly vliv na výběr nejvhodnější nabídky a výsledek zadávacího řízení. Stanovenou výši odvodu odpovídající 30 % částky použité na financování předmětné veřejné zakázky pak žalovaný shledal za přiměřenou a odpovídající rozsahu, povaze a závažnosti porušení rozpočtové kázně. Replika žalobce 20. V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na své žalobní argumentaci, resp. tuto v návaznosti na tvrzení žalovaného zopakoval. Posouzení věci soudem 21. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť účastníci řízení s takovýmto projednáním udělili souhlas.

22. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady přitom vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

23. Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

24. Podle § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech se pro účely tohoto zákona rozumí neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu, jiných peněžních prostředků státu, prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státních finančních aktiv, státního fondu nebo Národního fondu, jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty, porušení účelu nebo podmínek, za kterých byly prostředky zařazeny do státního rozpočtu nebo přesunuty rozpočtovým opatřením a v rozporu se stanoveným účelem nebo podmínkami vydány; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity.

25. Podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech je porušením rozpočtové kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem.

26. Dle § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech odvod za porušení rozpočtové kázně činí v ostatních případech částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň.

27. Podle § 82 odst. 2 věta druhá zákona o veřejných zakázkách smlouvu uzavře zadavatel v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, popřípadě upraveným podle § 32.

28. Dle § 82 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách zadavatel nesmí umožnit podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, kterou uzavřel s vybraným uchazečem. Za podstatnou se považuje taková změna, která by b) za použití v původním zadávacím řízení umožnila účast jiných dodavatelů, c) za použití v původním zadávacím řízení mohla ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.

29. Dle § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách je zadavatel povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.

30. Podle bodu 4 písm. f) Pravidel pro poskytování příspěvků na výstavbu a údržbu cyklistických stezek (dále též „Pravidla“) příjemce příspěvku musí při čerpání příspěvku postupovat v souladu s příslušnými zákony a obecně závaznými předpisy. Výběr zhotovitele musí být proveden v souladu se zákonem c. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění.

31. Dle čl. 7 písm. A bodu 10 smlouvy č. 220/2013 o poskytnutí finančních prostředků z rozpočtu SFDI se příjemce se zavazuje postupovat při přípravě a realizaci financování akce podle platných „Pravidel“ vydaných poskytovatelem a zveřejněných na www.sfdi.cz. Obdobně bylo stanoveno též v čl. 7 písm. A bodu 8 dřívější smlouvy č. 220/2012 o poskytnutí finančních prostředků z rozpočtu SFDI.

32. Soud se na základě shora uvedeného předně zabýval komplexem námitek žalobce, že se porušení § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách ani porušení zásady transparentnosti či rovného zacházení dle § 6 téhož zákona nedopustil. Posun termínu plnění, ke kterému došlo dodatkem č. 1 smlouvy o dílo, pak dle žalobce nepředstavoval podstatnou změnu smlouvy dle § 82 odst. 7 písm. b) a c) zákona o veřejných zakázkách a uzavřením dodatku č. 2 smlouvy o dílo nedošlo k podstatné změně smlouvy dle § 82 odst. 7 písm. b) nebo c) zákona o veřejných zakázkách, a žalobce proto nebyl povinen realizovat nové zadávací řízení.

33. V kontextu dotčeného § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách soud úvodem konstatuje, že zadavatel je povinen uzavřít smlouvu s vybraným uchazečem zcela v souladu návrhem smlouvy vybraného uchazeče. Tímto tedy zákon o veřejných zakázkách eliminuje možnost jednání o změně návrhu smlouvy uvedené v nabídce. Smluvní strany (tj. zadavatel a vybraný uchazeč) jsou daným návrhem smlouvy vázány a přípustné jsou pouze změny výhradně formálního a okrajového charakteru, jako např. doplnění kontraktních údajů, kontaktní osoby, opravy zjevných chyb a přepisů atd. (srov. Podešva, V., Olík M., Janoušek M., Stránský J., aj.: Zákon o veřejných zakázkách: Komentář, Wolters Kluwer, Praha: 2006, právní stav v ASPI k roku 2012). Odkázat je současně třeba na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 9 As 252/2016-38, ve kterém bylo vysloveno, že „[p]rávní úprava (pozn. soudu - § 82 odst. 2 věta druhá zákona o veřejných zakázkách) stranám nedává žádnou volnost, jelikož výslovně vyžaduje, aby smlouva byla uzavřena v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce daného uchazeče. K tomu srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 137/2006 Sb., která uvádí: „[I] když je návrh smlouvy nedílnou součástí nabídky uchazeče, směřuje ustanovení o uzavření smlouvy k tomu, aby byl fyzicky podepsán (a to případně i elektronickými prostředky) jiný, obsahově však vždy shodný (s výjimkou jednacího řízení s uveřejněním), dokument než ten, který uchazeč předložil v nabídce (lze připustit jen změny týkající se některých „formálních“ záležitostí, které nemají dopad na práva a povinnosti stran smlouvy – neomezují je či nerozšiřují a které se netýkající hodnotících kritérií; může se jednat např. o upravené kontaktní údaje či podobné drobné úpravy).“ Zadavatel a vybraný uchazeč se po doručení oznámení o výběru nejvhodnější nabídky nachází v situaci, ve které jsou jednoznačně určeny budoucí smluvní strany (pokud nenastane situace, která zadavateli umožní uzavřít smlouvu s uchazečem druhým či třetím v pořadí). Rovněž obsah budoucího smluvního závazku je dán, jelikož § 82 odst. 2, věta druhá, zákona o veřejných zakázkách stanoví, že smlouva bude uzavřena v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce daného uchazeče. Uvedené ustanovení zákona o veřejných zakázkách podtrhuje význam a účel úpravy zákona o veřejných zakázkách, jehož smyslem jistě není, aby bylo umožněno obcházet zadanou veřejnou zakázku tím, že by bylo možné uzavřít jakoukoliv smlouvu bez ohledu na podmínky veřejné zakázky včetně konkrétní nabídky na uzavření smlouvy. Z dikce § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách výslovně plyne, že se jedná o povinnost zadavatele uzavřít smlouvu v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče….“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 Afs 441/2018-52, dále vyplývá, že „[o]bsah smlouvy na veřejnou zakázku nelze z povahy věci libovolně měnit. Pokud by s vítězným uchazečem byla uzavřena smlouva přesně v takovém znění, v jakém byla předložena v zadávacím řízení, avšak vzápětí by byla podstatně změněna, vedení zadávacího řízení by se stalo pouhou formalitou a jeho účel by byl zmařen. Vyvstane-li v průběhu plnění závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku potřeba podstatné změny, pak se věcně jedná o zakázku novou a k přijetí takové změny nejsou zadavatel s vítězným uchazečem oprávněni; takový postup by byl v rozporu se zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, zakotvenými v § 6 zákona o veřejných zakázkách a pro nynější věc též v citovaných ustanoveních rozhodnutí o poskytnutí dotace a smlouvy o poskytnutí podpory.“ Zmínit je možno i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 As 39/2018-37, v němž bylo konstatováno, že „[j]azykovým výkladem lze z § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách vyvodit závěr, že takovou změnu zpravidla není možné provést, protože smlouva by se měla shodovat s návrhem smlouvy tak, aby mezi nimi panoval soulad. Bylo by však příliš přísné vykládat text zákona tak, že jakákoliv změna nutně vytváří nesoulad mezi návrhem smlouvy a smlouvou samotnou (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011, č. j. 62 Af 50/2010-104). Určujícím kritériem pro možnost změny je to, zda tato změna nemá vliv na výběr nejvhodnější nabídky, resp. zda nepůsobí diskriminačně vůči jiným (i potenciálním) uchazečům o veřejnou zakázku. Jinými slovy, zda by jiní uchazeči o veřejnou zakázku v případě, že by věděli o možnosti změnit text smlouvy oproti původnímu návrhu smlouvy v zadávací dokumentaci, této skutečnosti nepřizpůsobili své nabídky, či zda by nezvážili svou účast v zadávacím řízení.“ 34. Podpůrně lze na posouzení možnosti změny uzavírané smlouvy ve smyslu § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách použít též úvahy plynoucí z rozsudku Evropského soudního dvoru ze dne 19. 6. 2008, C-454/06, ve věci pressetext Nachrichtenagentur GmbH v. Republik Österreich a další, o podstatných změnách smlouvy. Jestliže totiž může změna ovlivnit něco tak zásadního, jako je okruh uchazečů nebo podoba nejvhodnější nabídky, je z povahy věci tato změna podstatná. Evropský soudní dvůr pak v nadepsané věci pressetext uvedl k podstatným změnám smlouvy, že „[z]měnu veřejné zakázky během doby trvání lze považovat za podstatnou, pokud by zavedla podmínky, které by umožnily připuštění jiných uchazečů než těch, kteří byli původně připuštěni, nebo by umožnily přijmout jinou nabídku než tu, která byla původně přijata.“ Poukázat je možné i na rozsudek Krajského osudu v Brně ze dne 6. 10. 2011, č. j. 62 Af 50/2010-104, kde se uvádí, že „[p]odle § 82 odst. 2 věty druhé zákona č. 137/2006 Sb. uzavře zadavatel smlouvu v souladu s návrhem smlouvy obsažené v nabídce vybraného uchazeče. I kdyby se zdejší soud přiklonil k výkladu, že dílčí změny ve smlouvě oproti jejímu návrhu obsaženému v nabídce připustit lze, jistě by takové změny nebylo možné připustit pro případ podmínek, které by fakticky nerespektovaly výsledek zadávacího řízení, neboť by zasahovaly do pravidel, za nichž se nabídka uchazeče, s nímž je smlouva uzavírána, stala vítěznou. Již s ohledem na smysl zadávacích podmínek stanovených zadavatelem, smysl stanovení hodnotících kritérií a smysl hodnocení nabídek je třeba za nepřípustnou, a tedy odporující § 82 odst. 2 větě druhé citovaného zákona, považovat jakoukoli změnu ujednání, jež byla zadavatelem vymíněna v zadávacích podmínkách (a byla tak součástí pravidel, za nichž podávali jednotliví uchazeči své nabídky) nebo jež byla předmětem hodnocení (a byla tak součástí pravidel nabídnutých vybraným uchazečem při respektování pravidel stanovených zadavatelem v zadávacích podmínkách).“ 35. Nutno též upozornit, že nelze zcela oddělovat odstavce 2 a 7 § 82 zákona o veřejných zakázkách. Postrádalo by totiž smyslu umožnit pouze formální (takříkajíc drobné) změny smlouvy, když je smlouva uzavírána podle § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, pokud by tato smlouva mohla být následně (prakticky okamžitě) dodatkem změněna za podmínek § 82 odst. 7 téhož zákona (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2018, č. j. 30 Af 102/2016-99).

36. Vycházeje ze shora uvedeného je pak ve věci třeba konstatovat, že žalobce jako zadavatel uzavřel se zhotovitelem dne 6. 12. 2012 smlouvu o dílo, jejíž ustanovení o době plnění (tj. zahájení dne 10. 12. 2012 a dokončení 30. 9. 2013) bylo ve zjevném rozporu s výzvou ze dne 2. 10. 2012, kde byla „doba plnění veřejné zakázky maximálně do 31. 12. 2012“, se zadávací dokumentací, ve které bylo „předpokládané zahájení doby plnění: bezodkladně po podpisu smlouvy o dílo předpoklad 10/12“ a „předpokládané ukončení doby plnění: 31. 12. 2012“ a zejména se samotným návrhem smlouvy o dílo, v němž se uvádí „zahájení: bezodkladně po podpisu smlouvy o dílo předpoklad 10/12“ a „dokončení: 31. 12. 2012“, čímž byl tedy porušen § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, jakož i současně zásada transparentnosti a rovného zacházení dle § 6 odst. 1 téhož zákona. Pokud totiž ve smlouvě mezi žalobcem jako zadavatelem a vybraným zájemcem došlo ke změně termínu plnění zakázky způsobem výše rekapitulovaným, pak ve smyslu odkazovaných judikaturních závěrů byly zásadně změněny podmínky zakázky, za kterých o ní uvažovali a podávali nabídky jiní uchazeči.

37. Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 8. 2019, č. j. 9 As 153/2019- 73: „Výchozím předpokladem je, že termín dodání (…) představuje jeden ze zásadních parametrů veřejné zakázky, na základě něhož dodavatelé zvažují svou účast v zadávacím řízení a podobu svých nabídek. Jakákoliv významnější změna těchto parametrů veřejné zakázky by měla být s ohledem na smysl a účel ustanovení § 82 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách v zásadě vyloučena. Jak přiléhavě konstatoval krajský soud, je taktéž zásadně nepřípustné do uzavřené smlouvy zasahovat změnami komplexního charakteru v různých smluvních otázkách, neboť tyto změny by mohly vést k širokým a často zpochybnitelným disputacím o tom, nakolik se jednotlivé změny ve smlouvě vzájemně „vykrývají“. Takto změněná smlouva se poté ještě více odlišuje od smlouvy, která byla v souladu se zadávacími podmínkami s vybraným uchazečem uzavřena. (…) Ostatní dodavatelé, kteří mohli zvažovat svou účast v zadávacím řízení, přitom tuto okolnost nemohli v době podávání nabídek předpokládat. Skutečnost, že stěžovatelka za úpravu termínu dodání a vzdání se sankce za jeho nedodržení získala určitou protihodnotu, tedy pro posouzení věci nemá zásadní význam.“ Dle hodnocení soudu je tak nepochybné, že právě termín pro dokončení realizace plnění je pro zájemce o veřejnou zakázku podstatnou informací, podle které např. zvažují, zda mají v daném termínu (údobí) k dispozici dostatek prostředků, kapacit, pracovníků, zda nemají kolidující zakázky apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 As 39/2018-37, nebo Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 14 A 67/2017-31). V této části tak najisto došlo k podstatné změně smlouvy, která mohla umožnit účast jiných dodavatelů, pokud by zadávací podmínky původního zadávacího řízení odpovídaly této faktické změně, nebo pokud by zadavatel již v zadávacích podmínkách jasně deklaroval, že může dojít k takto zásadnímu posunu termínu pro dokončení plnění. Lze proto souhlasit se závěrem žalovaného, že pokud by předmětná změna byla obsažena již v původním zadávacím řízení, umožnila by účast jiných dodavatelů, popř. přijetí jiné nabídky než té, která byla původně přijata. Veškeré shora citované judikáty přitom seznatelně usilují o naplnění totožného účelu, kterým je (zjednodušeně řečeno) zabránit takovým změnám závazku mezi zadavatelem a vybraným uchazečem, jimiž by bylo relativizováno proběhlé zadávací řízení, neboť za těchto změněných podmínek by mohlo dopadnout zcela jinak. Nutno zároveň připomenout, že změny podle odstavce 2 a 7 § 82 zákona o veřejných zakázkách mají společná východiska.

38. Pokud v této souvislosti žalobce namítl, že rozhodující byla ve věci informace uvedená v zadávací dokumentaci, podle které byl termín zahájení i ukončení plnění pouze předpokládaný, nelze s tímto názorem souhlasit. Předně je třeba s odkazem na dikci § 82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách zmínit, že termín „zahájení: bezodkladně po podpisu smlouvy o dílo předpoklad 10/12“ a „dokončení: 31. 12. 2012“ byl v návrhu smlouvy o dílo v rámci předmětné veřejné zakázky výslovně a jasně stanoven (mezi žalobcem jako zadavatelem a pozdějším zhotovitelem). Ani v žalobcem odkazované zadávací dokumentaci přitom nebyl daný termín plnění ponechán zcela k úpravě uchazečům v jejich nabídkách, když se zde uvádělo, že „předpokládané zahájení doby plnění: bezodkladně po podpisu smlouvy o dílo předpoklad 10/12“ a „předpokládané ukončení doby plnění: 31. 12. 2012“, nadto ve výzvě k podání nabídky ze dne 2. 10. 2012 bylo stanoveno, že „doba plnění veřejné zakázky maximálně do 31. 12. 2012. Opakované uvedení tohoto termínu (konkrétního data) tedy žalobce zvolil i přesto, že zahájení a dokončení plnění mohl časově navázat i na jinou právní skutečnost. Jestliže ovšem tento termín plnění nadepsaným způsobem stanovil (vymínil si jej), stal se poté závazným i pro něj, resp. patřil mezi závazná pravidla zadávacího řízení, za nichž se nabídka uchazeče, s nímž je smlouva uzavírána, stala vítěznou, a jeho změna byla proto v duchu shora uvedeného omezena.

39. Skutečnost, že byl předmětný termín toliko v zadávací dokumentaci uveden jako předpokládaný, pak na vysloveném závěru nic nemění, protože v době podávání nabídek museli dodavatelé logicky počítat právě s tímto termínem zahájení a dokončení plnění předmětu zakázky a nikoliv s případným datem (zásadně) pozdějším. Pouze takový postup dodavatele lze totiž považovat za zodpovědný a svědomitý. Pro podnikatele jednajícího s péčí řádného hospodáře je jistě problematické již dopředu počítat s možným posunutím termínu (k němuž také vůbec dojít nemusí) a přihlásit se do zadávacího řízení, přestože dříve nebo později nemá volné kapacity a není tak schopen zakázku vůbec realizovat. Přestože tak byl výše popsaný termín (údobí) „zamýšlen“ jako předpokládaný, uchazeči fakticky nemohli do nabídky uvést jiný termín a nemohli také s jiným termínem zahájení a dokončení plnění ani počítat. V takovém případě by navíc uvedení jakéhokoliv konkrétního data ztrácelo smysl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 As 39/2018-37). Soud tedy v tomto směru uzavírá, že kdyby (i potenciální) uchazeči věděli, že by mohli započít s plněním zakázky později a tuto i později dokončit, nelze vyloučit, že by se okruh uchazečů rozšířil o ty, kteří např. v zimním období neměli vhodné podmínky pro plnění zakázky. Rovněž je možné, že by přihlášení uchazeči využili pozdější datum zahájení a skončení plnění zakázky k úpravě různých parametrů ve svých nabídkách. Není poté vyloučeno, že by se svými upravenými nabídkami měli větší šanci uspět.

40. Žalobce k tomu dále namítl, že zadávací dokumentace („V případě, že z jakýchkoliv důvodů na straně zadavatele nebude možné dodržet termín zahájení doby plnění, je zadavatel oprávněn zahájení doby plnění posunout na pozdější dobu, posouvá se tak i termín ukončení doby plnění, požadovaná doba plnění zůstává nezměněna“) a vzor návrhu smlouvy - konkrétně čl. 15 („Objednatel je povinen přistoupit na přiměřené prodloužení lhůty plnění v těchto případech: nepříznivých klimatických podmínek“) předpovídal možnost posunutí termínu zahájení a dokončení plnění. V kontextu shora uvedených judikaturních závěrů však ani tato skutečnost neopravňovala žalobce k dotčené úpravě návrhu smlouvy a posunutí termínu plnění. K tomu je nutno odkázat na přiléhavý názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 As 39/2018-37, v němž bylo konstatováno, že „[n]e každému ustanovení smlouvy je možné přisuzovat platnost a schopnost vyvolávat právní účinky jen proto, že bylo formálně zahrnuto do textu smlouvy. Jestliže taková ustanovení, resp. jeho účinky, porušují zákonem chráněné zájmy, nelze je považovat za platná. Smluvní ujednání mezi stěžovatelem a vybraným uchazečem, které stěžovateli umožňovalo změnit datum zahájení (pozn. soudu – zde navíc i ukončení) plnění zakázky, se kvůli riziku ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky a okruhu uchazečů příčí zákazu diskriminace. Takové smluvní ujednání se tak dostává do rozporu se zákonnými ustanoveními, která chrání zájem na nediskriminování uchazečů o veřejnou zakázku (např. právě již citovaný § 82 odst. 2 a 7 zákona o veřejných zakázkách). Z výše uvedeného také vyplývá, že změna zahájení plnění zakázky je změnou podstatnou. Podstatná změna pak nemůže být kvůli svým dopadům přípustná ani tehdy, byla-li ve smlouvě předvídána (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2015, č. j. 30 Af 78/2013-148, č. 3390/2016 Sb. NSS).

41. Přestože lze z praktického hlediska postupu žalobce do jisté míry rozumět, tuto situaci si zapříčinil zcela sám nastavením značně nerealistických časových termínů (tj. lhůta plnění - říjen až prosinec 2012). Samozřejmě, že je věcí zadavatele, jaké termíny plnění si předem na začátku zadávacího řízení nastaví, měl by si ovšem počínat tak, aby i v případě různých zdržení a komplikací byl stále schopen dostát požadavkům zákona o veřejných zakázkách. V opačném případě totiž musí nést určité následky, včetně správně-právní odpovědnosti. Žalobce jako zadavatel tak měl ve svém vlastním zájmu především (komplexně) zvážit veškeré okolnosti dané věci, a to již před zahájením zadávacího řízení – tj. ve fázi příprav a plánování veřejné zakázky. V řešeném případě je pak naprosto zjevné, že pokud bylo zadávací řízení zahájeno v říjnu 2012, samotné plnění předmětné veřejné zakázky mohlo být jen stěží zahájeno ve stejném měsíci, a to s ohledem na délku trvání zadávacího řízení, kdy měly být současně důsledně uváženy i klimatické podmínky v měsících říjen až prosinec.

42. Potřeba změny termínu plnění v daném případě zjevně nebyla vyvolána okolnostmi, které by nemohl žalobce předvídat. Pojem nepředvídané okolnosti se přitom týká okolností, jež nemohl zadavatel předpokládat ani přes přiměřeně pečlivou přípravu zadávacího řízení na původní veřejnou zakázku při zohlednění jemu dostupných prostředků, povahy a vlastností konkrétního projektu. Ve věci je tedy seznatelné, že žalobce jako zadavatel v zadávací dokumentaci a výzvě uvedl termíny, které už od počátku nebyly v zásadě splnitelné. Žalobce tak již ve fázi přípravy a plánování veřejné zakázky stanovil nereálný počátek a konec termínu plnění veřejné zakázky, což následně upravil až v uzavřené smlouvě o dílo a později i v jejích dodatcích. Celková doba plnění předmětu veřejné zakázky přitom měla být 3 měsíce (tj. říjen 2012 až 31. 12. 2012), přičemž však smlouva o dílo s vítězným uchazečem byla uzavřena s termínem plnění od 10. 12. 2012 do 30. 9. 2013. Výsledná doba plnění tedy dle uzavřené smlouvy činila téměř 10 měsíců. V posuzovaném případě tak zjevně došlo nejenom k posunu zahájení termínu plnění, ale i k významnému prodloužení samotné doby plnění, což bylo najisto v rozporu se zadávací dokumentací a návrhem smlouvy, jak byly již dříve popsány.

43. V daném kontextu je pak zcela nepřípadným tvrzení žalobce, týkající se prodloužení termínu plnění až do dne 30. 9. 2013 ve smlouvě o dílo uzavřené dne 6. 12. 2012, resp. odůvodnění toho, že zhotovitel fakticky 10 měsíců na plnění neměl, a to z důvodu nepříznivých klimatických podmínek, povodně a dojednávání změny povrchu díla s ČD - Telematika a. s. Ve světle již dříve konstatovaného se totiž jedná o skutečnosti pro danou otázku irelevantní, nadto by zhoršené klimatické podmínky a povodeň (po značné údobí roku), jako důvody pro prodloužení termínu plnění, v momentu uzavírání předmětné smlouvy žalobce musel toliko předpokládat či fabulovat. Nadepsané prodloužení předmětného termínu z důvodu jednání o změně povrhu díla by pak ze strany žalobce představovalo ve vztahu k zadání veřejné zakázky postup již naprosto účelový.

44. Nutno upozornit, že zadávací řízení je vysoce formalizovaný proces, a žalobce tudíž byl z pozice zadavatele v procesu uzavírání soukromoprávní smlouvy na plnění, jež bylo předmětem veřejné zakázky, výrazně limitován zákazy a omezeními, které z jednotlivých ustanovení zákona o veřejných zakázkách vyplývají. Žalobce proto musel ke stanovení zadávacích podmínek přistupovat s vědomím, že jakákoliv jejich další úprava nebude vůbec samozřejmá. Zdejší soud ve světle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu již vyložil, proč považoval změnu termínu plnění za podstatnou, když se jednalo o dosti zásadní údaj pro celou realizaci veřejné zakázky, který jednotlivý uchazeči zcela jistě museli mít v patrnosti. Změna tohoto údaje (navíc v řádu měsíců) tak zcela logicky mohla, pokud by byla uvedena už v původní zadávací dokumentaci ovlivnit okruh uchazečů, a tudíž i výběr nejvýhodnější nabídky.

45. K tvrzení žalobce, že k ovlivnění okruhu dodavatelů dojít nemohlo, protože všichni dodavatelé měli stejné informace, soud odkazuje na již shora vyslovené závěry, kde zdůvodnil, že v případě, kdy žalobce stanovil termín plnění (byť současně jako předpokládaný), dodavatelé nemohli primárně počítat s jinými daty, aniž by nereflektovali požadavek zadavatele, resp. či předmětný termín určit v nabídce zcela svévolně. Ve svých nabídkách (rozhodnutích), zda se o veřejnou zakázku ucházet tak zákonitě vycházeli z takto stanoveného termínu.

46. V návaznosti na dříve konstatované je třeba hodnotit i námitku žalobce stran posunu termínu plnění učiněného dodatkem č. 1 smlouvy o dílo ze dne 15. 2. 2013, kterým bylo nově stanoveno zahájení plnění na „březen 2013“. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře jednoznačně konstatoval, že pro zájemce je datum zahájení prací důležitou informací, podle které např. zvažují, zda mají v daném termínu k dispozici dostatek prostředků, kapacit, pracovníků, zda nemají kolidující zakázky apod. Pokud tedy ve smlouvě mezi zadavatelem a vybraným zájemcem došlo ke změně data zahájení plnění zakázky, zásadně se tím podle Nejvyššího správního soudu změnily podmínky zakázky, za kterých o ní uvažovali a podávali nabídky jiní uchazeči. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 As 39/2018-37, zdůraznil, že „[k]dyby (i potenciální) uchazeči věděli, že by mohli započít s plněním zakázky dokonce o dva měsíce později, nelze vyloučit, že by se okruh uchazečů rozšířil o ty, kteří např. v letních měsících neměli vhodné podmínky pro plnění zakázky. Rovněž je možné, že by přihlášení uchazeči využili pozdější datum zahájení plnění zakázky k úpravě různých parametrů ve svých nabídkách. Není vyloučeno, že by se svými upravenými nabídkami měli větší šanci uspět.“ Z uvedeného je tedy nepochybné, že změna termínu prací, a to ať již jejich zahájení či už dříve řešené ukončení, může působit nepřípustnou změnu smlouvy v rozporu s § 82 odst. 7 písm. b) a c) zákona o veřejných zakázkách.

47. O to více je tomu za situace, kdy ve výše odkazované věci dospěl Nejvyšší správní soud k předmětnému závěru i přesto, že datum zahájení díla bylo tehdejším zadavatelem vůči výchozímu stavu v zadávací dokumentaci a návrhu smlouvy posunuto o „pouhé“ dva měsíce (konkrétně z 1. 7. 2014 na 1. 9. 2014). Oproti tomu se termín dokončení stavebních prací v případě žalobce změnil uzavřením dodatku č. 1 smlouvy o dílo z původního data 10. 12. 2012 (dle uzavřené smlouvy) až na březen 2013, tedy o dobu najisto delší, nadto ze zimních měsíců do období jaro/léto, což nepochybně ovlivnilo též stavebnětechnické parametry díla. Při porovnání se závěry učiněnými Nejvyšším správním soudem lze tedy bez pochyb konstatovat, že se jednalo o podstatnou změnu smlouvy, jež by byla při jejím použití v původním zadávacím řízení schopna umožnit účast i jiných dodavatelů a mohla ovlivnit i výběr nejvhodnější nabídky (ceny realizace). Nepřípadným je zároveň tvrzení žalobce, že se předmětným posunem termínu zahájení lhůta plnění vítěznému uchazeči zkrátila, a to jednak s ohledem na již dříve uvedené hodnocení týkající se rozporu mezi termínem plnění v návrhu smlouvy a smlouvě posléze uzavřené, a jednak z důvodu, že lhůta k plnění i tak činila cca 7 měsíců v měsících jaro/léto 2013, naproti v zadávací dokumentaci uváděnému období. Je pak pouhým dohadem žalobce, že by tato skutečnost měla na cenu vítězného uchazeče toliko opačný efekt - tj. navýšení ceny, která byla právě rozhodným kritériem, neboť by jednotliví uchazeči nepochybně mohli měnit různé parametry svých nabídek, jak už bylo dříve vyloženo a tedy i učinit nabídku výhodnější.

48. V části tvrzení žalobce o nutném posunu prací z důvodu nepříznivých klimatických podmínek a odkazu na čl. 15 uzavřené smlouvy pak soud předně odkazuje na již provedené vyhodnocení této otázky, opírající se o judikaturní závěry Nejvyššího správního soudu (tj. zejména odst. 39 až 42). Žalobce se i přes upozornění na možnost změny termínů v čl. 15 smlouvy o dílo („z důvodu nepříznivých klimatických podmínek“) nijak nezprostil své povinnosti postupovat v souladu se zákazem diskriminace a ustanoveními zákona o veřejných zakázkách, které naopak uzavřením dodatku č. 1 smlouvy o dílo s vybraným dodavatelem, jímž došlo k posunu termínu zahájení díla, porušil. Nemůže být totiž pochyb o tom, že tato úprava zásadním způsobem změnila výchozí podmínky požadavku plnění. Právě krátký termín pro realizaci prací v období podzim/zima přitom mohl mnoho potenciálních uchazečů od účasti ve veřejné zakázce odradit, přičemž se nepochybně promítl i v samotné nabídkové ceně. Pokud by však bylo všem (potenciálním) uchazečům předem známo, že termín dokončení díla bude následně prodloužen toliko s tvrzením o nepříznivých klimatických podmínkách, které jsou v zimních měsících jaksi z povahy věci ve vztahu provádění stavby očekávatelné (pozn. soudu - žalobce ani k výjimečnosti klimatických podmínek v zimním období roku 2012, za nichž mělo být plnění ze stavebnětechnického hlediska zcela vyloučeno, nic relevantního nedoložil), je možné, že by se okruh zájemců zvětšil a stejně tak i stávající mohli nabídnout jinou – nižší – cenu zhotovení zakázky.

49. V této části pak nelze přisvědčit žalobci ani v tom, že by se žalovaný ve své argumentaci touto otázkou nezabýval. Z napadeného rozhodnutí je totiž naprosto zřejmé, z jakých skutkových zjištění žalovaný ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se seznatelným způsobem podává, proč žalovaný považuje veškeré žalobcem uplatněné námitky za liché a mylné. K tomu je možno odkázat zejména na str. 8 až 10 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný právě posunem termínu plnění komplexně zabýval. Výslovně je tak zde hodnocena mj. otázka změny termínu zahájení prací dodatkem č. 1 smlouvy o dílo v kontextu plánované výstavby v zimním období, jakož je i reagováno na žalobcem odkazovaný čl. 15 smlouvy o dílo. Žalovaný se tedy předmětnými skutečnostmi zabýval, a to právě v kontextu odvolacích námitek žalobce, které se v zásadě shodují i s aktuálně uplatněnou žalobní argumentací. Jinými slovy, v projednávaném případě lze z hlediska přezkoumatelnosti jednoznačně vysledovat úsudek žalovaného o této otázce, který v napadeném rozhodnutí zcela srozumitelným způsobem zdůvodnil, jakým způsobem, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních ustanovení zákona daný případ řešil. Stejně tak je možné hodnotit i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ostatně žalobce spíše než s absencí úvah žalovaného ve smyslu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nesouhlasí právě s jeho vlastními závěry, resp. správního orgánu I. stupně, o důvodech, pro které bylo ve věci rozhodnuto o odvodu do státního fondu za porušení rozpočtové kázně. Soud pak za popsané situace zdůrazňuje závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, že „[n]ení nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí.“ 50. Optikou dříve uvedených závěrů je poté třeba nahlížet i na dodatek č. 2 smlouvy o dílo, kterým byla snížena cena předmětného díla o 19 803 Kč v návaznosti na změnu jeho povrchu z betonové dlažby na asfaltobetonový kryt. Nutno současně zrekapitulovat, že sám žalobce uvedl, a toto tvrzení je podloženo i obsahem správního spisu, že se pokoušel vyjednat změnu povrchu s dotčeným správcem sítě (tj. ČD – Telematika a. s.) na povrch asfaltový již před zahájením samotného výběrového řízení (resp. zadáním veřejné zakázky), avšak jmenovaný správce sítě mu tento povrch nepovolil. Žalobce proto byl nucen povrch cyklostezky stanovit jako dlážděný a realizoval zadávací řízení s tímto povrchem. Soud pak dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že výše popsanou změnu smlouvy je třeba považovat za podstatnou, neboť touto byly změněny podmínky stanovené ve smlouvě takovým způsobem, že by to umožnilo účast dalších uchazečů a vznesení jiných nabídek (§ 82 odst. 7 písm. b) a c) zákona o veřejných zakázkách). V tomto ohledu je možné zmínit přiléhavé tvrzení žalovaného, že z hlediska stavebnětechnického dodavatel, který byl vybrán na základě původně požadovaných kritérií, tj. na dlážděný betonový povrch, ani nemusel technologiemi pro zhotovení asfaltobetonového krytu disponovat a zadávací řízení by na základě dané skutečnosti muselo být zrušeno (pozn. soudu - žalovaný o této změně vyjednával s dotčenou třetí osobou ČD – Telematika a. s. již od roku 2012, přičemž souhlasné stanovisko obdržel až dne 15. 5. 2013). V daném případě je sice zřejmé, že byl vybrán dodavatel, který těmito technologiemi disponoval, avšak daná skutečnost nemohla být za vyvstalé situace důvodem pro nerealizování nového výběrového řízení. Tím, že byla dodatkem č. 2 upravena smlouva o dílo s dodavatelem vybraným na základě původně stanovených požadavků, totiž nelze vyloučit, že by v případě vyhlášení nového zadávacího řízení s přesnými požadavky, a to i vzhledem k nově stanovenému termínu plnění, jak už bylo výše popsáno, mohla být podána výhodnější nabídka. Žalobce jako zadavatel tedy za daného stavu nemohl vědět, že cena stanovená dodavatelem vybraným na základě původně stanovených podmínek je stále nejvýhodnější a jiný dodavatel by nebyl schopen danou akci realizovat za cenu nižší. Z předložených podkladů obsažených ve správním spisu současně skutečně vyplývá snížení celkové ceny za dílo, avšak daná okolnost nemůže mít vliv na porušení příslušných ustanovení zákona o veřejných zakázkách. Pokud by podmínky zadávacího řízení byly ve smyslu dříve odkazovaných judikaturních závěrů řádně stanoveny, nabídkové ceny jednotlivých uchazečů mohly ovlivnit konečný výsledek zadávacího řízení. Jinak řečeno povrch cyklostezky měl být jednoznačně vyřešen již ve fázi plánování a přípravy veřejné zakázky, neboť již před vyhlášením veřejné zakázky musí být zřejmé, jaké plnění bude požadováno a za jakých podmínek bude veřejná zakázka realizována.

51. Za tohoto stavu tudíž ani nešlo brát zřetel na rozdíly v cenách původně předložených nabídek jednotlivých uchazečů, a to s ohledem na skutečnost, že tyto byly zpracovány pro zásadně jiné podmínky plnění. Odkázat je k tomu možno i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 Afs 441/2018-52, v němž bylo i pro nyní posuzovaný případ přiléhavě vysloveno, že „[p]okud by tímto způsobem byly podmínky nastaveny již v zadávací dokumentaci, mohlo se přihlásit více uchazečů a stávající či noví uchazeči mohli přijít s vhodnějšími nabídkami. Jak již výstižně vysvětlil krajský soud, každý z potenciálních uchazečů si musel ujasnit, zda disponuje dostatečným počtem osob na povinně obsazované pozice v týmu správce stavby a také zda je ochoten akceptovat, že některé pozice bude obsazovat stěžovatel. Tyto úvahy, včetně ocenění práce na jednotlivých pozicích, pak byly podstatné pro rozhodnutí, zda nabídku přihlásit a s jakou cenou. Došlo-li následně ke změně uvedených podmínek, všem potenciálním uchazečům (kromě vítězného) byla upřena možnost na tuto změnu reagovat a přijít s vhodnější nabídkou než ostatní. Změna smlouvy tedy byla jednoznačně podstatná. Argumentace, kterou se stěžovatel snaží uvedené závěry zpochybnit, nezohledňuje, že charakter změny smlouvy je pro účely nynější věci třeba hodnotit optikou potenciálního vlivu na výsledek zadávacího řízení. Nestačí, že nedošlo ke změně ceny zakázky, případně že cena i po odečtení sporných položek je nižší než u ostatních podaných nabídek. Pokud by zadávací podmínky byly od začátku nastaveny způsobem přijatým v dodatku, stávající uchazeči by mohli nabídnout ceny jiné, možná by se přihlásili i uchazeči jiní. Není rozhodující, že nedošlo ke změně rozsahu poskytovaných služeb, jelikož jednou z podmínek bylo také to, aby tyto služby poskytoval tým osob s konkrétní strukturou, a potenciální uchazeč, který takovýmto týmem nedisponoval, nemohl splnit podmínky zadávací dokumentace. Stěžovatel se nyní nemůže tvářit, že konkrétní struktura týmu správce stavby je v podstatě lhostejná, když její dodržení v zadávacím řízení vymezil jako nezbytnou podmínku a stanovil, že v návaznosti na ni musí uchazeči stanovit výši nabídkové ceny. Způsob, jakým nyní hodnotí význam této podmínky, neodpovídá významu připisovanému v zadávací dokumentaci, který byl rozhodující pro případné uchazeče o zakázku a který je tím pádem stěžejní pro posouzení významu změny smlouvy.“ 52. Pokud jde o tvrzení žalobce, že předmětné jednání (tj. změna povrchu díla) bylo činěno se souhlasem poskytovatele dotace, zdejší soud k tomu dodává, že orgány rozhodující o odvodu za porušení rozpočtové kázně jsou zcela nezávislé na výsledcích postupů či kontrol jiných subjektů a jsou samy oprávněny posoudit si otázku dodržování povinností podle zákona o veřejných zakázkách (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. 6 Afs 281/2016-86). Správní orgány přitom opřely svá rozhodnutí o vlastní skutková zjištění a vlastní právní kvalifikaci, a proto případné odlišné posouzení některých otázek samotným poskytovatelem dotace nemohlo mít na zákonnost jejich rozhodnutí vliv. Žalovaný ostatně jasně konstatoval, že poskytovatel dotace v dotčeném souhlasu toliko zmínil, že předmětnou změnou nedošlo ke změně účelu, kterým byla výstavba cyklostezky, a tudíž byla změna povrchu povolena. Z toho však nijak nevyplývá, že by poskytovatel dotace před odsouhlasením změny povrchu díla provedl kontrolu zadávacího řízení, tato změna tedy byla provedena bez ověření dodržení ustanovení zákona o veřejných zakázkách. Z judikatury Nejvyššího správního soudu současně plyne, že za dodržení všech podmínek dotace jsou odpovědni výlučně příjemci podpor. Skutečnost, že poskytovatel finančních prostředků opomněl upozornit na nesrovnalosti při provádění dané akce, tedy nevylučuje ani neomezuje odpovědnost příjemce dotace. Opačný výklad by vedl ke stavu, kdy by byl příjemce dotace zbaven veškeré odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly oznámeny poskytovatelem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 Afs 441/2018-52). Zásady legitimního očekávání, popř. i dobré správy, se tak nemůže dovolávat příjemce dotace, který se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012-38). K tomu je vhodné upozornit též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2020, č. j. 5 Afs 111/2019-42, ze kterého plyne, že „[j]edině správce daně a žalovaný jsou těmi orgány státní správy, které jsou oprávněné bez ohledu na výsledky kontrol jiných orgánů či posouzení jiných subjektů rozhodnutím konstatovat porušení rozpočtové kázně a stanovit odvod za toto porušení. Současně je to jen a pouze stěžovatel, kdo odpovídá za porušení rozpočtové kázně ze své strany. (…) Namítá-li stěžovatel, že účel dotace byl splněn, není tato skutečnost pro posouzení otázky porušení rozpočtové kázně rozhodná. Jinými slovy, i v případě, že je dotace použita k zamýšlenému účelu, to samo o sobě nepostačuje. Jak již předeslal Nejvyšší správní soud v bodě 26, tohoto účelu musí být současně dosaženo také způsobem (cestou), který je souladný nejen se zákonem, ale především také s podmínkami, za nichž byla dotace poskytnuta. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 113/2007 - 63, uvedl: „Skutečnost, že žalobce nepoužil finanční prostředky v rozporu s jejich účelovým určením, byla dle devátého senátu nesporná, to však nic nezměnilo na posouzení celé věci jako porušení rozpočtové kázně.“ 53. Jedná-li se dále o žalobcem odkazovaný § 222 odst. 7 zákona o zadávání veřejných zakázek, k tomu soud nejprve odkazuje na § 273 odst. 6 téhož zákona, který mj. stanovuje, že změny závazků ze smluv na veřejné zakázky uzavřených podle zákona o veřejných zakázkách, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzují podle tohoto zákona. Pokud tedy zadavatel uzavřel smlouvu na plnění veřejné zakázky zadávané podle zákona o veřejných zakázkách, následně nabyl účinnosti zákon o zadávání veřejných zakázek, použije zadavatel v případě změn závazků ze smluv takto uzavřených pravidla upravená v zákoně o zadávání veřejných zakázek (viz Podešva, V., Sommer L., Votrubec J., Flaškár M., Harnach J., Měkota J. a Janoušek M.: Zákon o zadávání veřejných zakázek: Komentář, Wolters Kluwer, Praha: 2016, právní stav v ASPI k 1. 1. 2021). V nyní řešeném případě však došlo k dotčené změně závazku ze smlouvy dlouho (cca 3 roky) před účinností zákona o zadávání veřejných zakázek (tj. dne 1. 10. 2016), a proto k této změně právní úpravy nemohlo být přihlédnuto. Pokud se žalobce dovolával aplikace příznivější právní úpravy, pak je nutno zmínit, že takovýto postup by byl v daném ohledu – v rámci posouzení změny povrchu díla - nepřípadným, neboť dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, kdy lze odkázat např. na rozsudek ze dne 31. 3. 2015, č. j. 5 As 95/2014-46: „Porušení rozpočtové kázně však správním deliktem není a stejně tak uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně není trestní sankcí. Byť se v souvislosti s odvodem za porušení rozpočtové kázně běžně hovoří o jeho sankčním charakteru, neznamená tento přívlastek bez dalšího, že jde o sankci trestní povahy, na kterou by bylo možné aplikovat zákonné instituty určené pro oblast správního trestání (zde konkrétně institut soudní moderace trestu) či snad jiné zásady (pozn. soudu – zde aplikace příznivější právní úpravy), které pro oblast správních deliktů dovodily správní soudy a Ústavní soud především analogií z oblasti trestního práva. Upozornit je pak možno i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2020, č. j. 7 Afs 34/2019-41, dle kterého „[s] ohledem na to, že odvod za porušení rozpočtové kázně nemá sankční charakter, není dán předpoklad aplikace pozdější právní úpravy, o níž se stěžovatel domnívá, že je pro něj příznivější, neboť stanoví vyšší limity rozsahu víceprací v poměru k veřejné zakázce.“ Pro úplnost pak soud pouze v obecné rovině zmiňuje fakt, že § 222 odst. 7 zákona o zadávání veřejných zakázek obsahuje úpravu, která stanoví podmínky, za nichž se nepovažuje za podstatnou změnu záměna v rámci položek soupisu stavebních prací. Za situace, kdy by mělo dojít k záměně některé významné položky – tj. k záměně určité technologické části plnění představující podstatnou část plnění veřejné zakázky (zde zcela odlišná technologie povrchu díla), pak by využití i tohoto postupu překračovalo rámec nepodstatné změny (srov. Dvořák, D., Machurek, T., Novotný P., Šebesta, M. a kolektiv: Zákon o zadávání veřejných zakázek: Komentář, Nakladatelství C. H. Beck, Praha: 2017).

54. Soud se následně zabýval i komplexem námitek žalobce stran porušení týkajících se neuveřejnění dokumentů na profilu zadavatele. Úvodem je v tomto směru třeba konstatovat, že termíny pro uveřejňování dokumentů na profilu zadavatele vyplývají přímo ze zákona o veřejných zakázkách a jejich nedodržení je tedy logicky porušením tohoto zákona. Správcem daně přitom bylo ve věci prokazatelně zjištěno (ostatně ani sám žalobce tyto skutečnosti nijak nerozporoval), že žalobce jako zadavatel neuveřejnil na svém profilu ve stanovené lhůtě celé znění smlouvy o dílo, včetně příslušných dodatků (§ 147a odst. 2 zákona o veřejných zakázkách), rovněž ve stanovené lhůtě neuveřejnil písemnou zprávu zadavatele (§ 85 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách) a nakonec ve stanovené lhůtě neuveřejnil ani výši skutečně uhrazené ceny za plnění veřejné zakázky (§ 147a odst. 3 zákona o veřejných zakázkách). Soud pak v této části přisvědčil hodnocení žalovaného, že ač se jednalo o „marginální pochybení“ formálního charakteru, nelze tato zcela pominout, resp. nezohlednit v rámci stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně. V tomto smyslu je případným odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 6 As 126/2014-44, v němž bylo vysloveno, že „Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že na dotaci není právní nárok a její poskytnutí ze státního rozpočtu je de facto dobrou vůlí státu, která musí být na druhé straně vyvážena přísnými podmínkami, jež zavazují jejího příjemce. Příjemce dotace je povinen při nakládání s rozpočtovými prostředky dostát nejen zákonným podmínkám, ale též těm, které stanoví rozhodnutí o poskytnutí dotace. Dodržení jednotlivých podmínek předepsaných rozhodnutím je nezbytné k tomu, aby bylo dosaženo účelu, na který byly veřejné prostředky poskytnuty. Účel nelze chápat v zúženém pojetí v tom duchu, že se jedná ryze o samotné provedení dotačního projektu, ale je nutné pod tento pojem podřadit i široké spektrum navazujících podmínek uvedených v rozhodnutí o poskytnutí dotace, které musí být splněny, aby bylo dosaženo účelu dotace. Poskytnuté prostředky tak lze čerpat oprávněně pouze tehdy, pokud bude příjemce dotace postupovat i v intencích podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace.“ Uvést je možno i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2020, č. j. 7 Afs 34/2019-41, kde se zmiňuje, že „[a]ni následná rozhodovací praxe (…) neustávala na tom, že v případě zjištění, že poskytnuté finanční prostředky byly vynaloženy na předpokládaný účel, je třeba rezignovat na posouzení ostatních podmínek stanovených rozhodnutím či smlouvou o poskytnutí dotace a jejich použití je třeba považovat bez dalšího za oprávněné (resp. nikoli neoprávněné). Např. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006, č. j. 1 Afs 92/2005-98, ústí v právní názor, podle kterého musí „příjemce dotace při nakládání s rozpočtovými prostředky (zde: dotace určená k částečnému financování investiční akce) dodržovat nejen zákonné pravidlo časové a účelové vázanosti prostředků státního rozpočtu, ale též všechny podmínky stanovené v rozhodnutí o poskytnutí dotace. Přestože žalobce po určité době nadepsaná pochybení napravil a předmětné dokumenty uveřejnil, nelze tímto vyvrátit skutečnost, že se porušení zákona o veřejných zakázkách dopustil, přičemž na dané nezákonnosti tak muselo být postupem správních orgánů reagováno (resp. tato musela být v jejich rozhodnutích reflektována).

55. Ke značně obecně uplatněné námitce žalobce stran užití pozdějšího - příznivějšího - zákona i v této části, soud ve stručnosti odkazuje na již shora konstatované závěry a východiska (odst. 53). Podle § 275 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek přitom platí, že uveřejnění údajů a informací o veřejných zakázkách podle § 146 až 147a zákona o veřejných zakázkách, které se týkají zadávacího řízení zahájeného podle zákona o veřejných zakázkách, se provede podle tohoto zákona. V posuzovaném případě však mělo dojít k řádnému uveřejnění dokumentů již v průběhu roku 2013, jak konkrétně popsaly správní orgány ve svých rozhodnutích, tedy dlouho (cca 3 roky) před účinností zákona o zadávání veřejných zakázek (tj. dne 1. 10. 2016), a proto k této změně právní úpravy nemohlo být ani v daném ohledu přihlédnuto. Možno též doplnit, že i (nový) zákon o zadávání veřejných zakázek obsahuje všechny výše uvedené povinnosti uveřejnění (§ 219 odst. 1, odst. 3 a § 217 odst. 5) a soudu tak není zcela zřejmé, z čeho žalobce dovozuje blíže nekonkretizovaný závěr, že by dle nové právní úpravy již nemusel v případě dané veřejné zakázky skutečně uhrazenou cenu na profilu zadavatele uveřejňovat.

56. Výše uvedeným jednáním se tak žalobce dopustil neoprávněného použití peněžních prostředků poskytnutých ze státního fondu ve smyslu § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech a tedy porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. K uvedenému soud konstatuje, že ačkoliv § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech hovoří o „neoprávněném použití peněžních prostředků“, není možné tento pojem vykládat úzce pouze ve smyslu užití dotace v rozporu s účelem, k němuž byla poskytnuta. Ostatně žalobce sám správně poukazoval na to, že k naplnění účelu dotačního programu v jeho případě došlo, což nijak nerozporovaly ani správní orgány. Podle názoru soudu je však za neoprávněné použití prostředků nutné považovat i situaci, při níž jsou porušeny samotné podmínky poskytnutí finančních prostředků (resp. povinnosti stanovené zákonem), neboť tak stanoví shora uvedená definice § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. Obdobný názor přitom zastává i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 113/2007-63, uvedl, že neoprávněným použitím je třeba „rozumět vynaložení peněžních prostředků, které je v rozporu nejen s podmínkami vztahujícími se přímo k deklarovanému a schválenému účelu, jak tvrdí stěžovatel, ale také takové vynaložení peněžních prostředků, které je v rozporu s dalšími podmínkami stanovenými právním předpisem, smlouvou, případně rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci, na základě kterých byla dotace příjemci poskytnuta.“ Ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017-33, lze navíc i dovodit, že „[k]aždé porušení dotačních podmínek, které nejsou v rozhodnutí o poskytnutí dotace vymezeny jako méně závažné, zakládá porušení rozpočtové kázně [§ 3 písm. e) ve spojení s § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel]. (…) Zákon v § 44 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 písm. e) rozpočtových pravidel definuje neoprávněné použití peněžních prostředků zcela jasně. Porušení povinnosti totiž váže nejen na porušení povinnosti stanovené právním předpisem nebo rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, ale též na porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty.“ 57. K argumentaci žalobce, že se uzavřením smlouvy o dílo porušení Smlouvy č. 220/2013 nemohl dopustit, jelikož tato smlouva nebyla v době uzavření smlouvy o dílo účinná a pro žalobce závazná, pak soud odkazuje na srozumitelný závěr správních orgánů ve věci, s nímž se ztotožňuje, a to že „z učiněných zjištění bylo zřejmé, že žalobce nepostupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách a zároveň s Pravidly (pozn. soudu - stanovenými již dne 8. 11. 2011), kde bylo v bodu 4 písm. f) příjemci příspěvku mimo jiné stanoveno, že výběr zhotovitele musí být proveden v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Popsaným jednáním pak došlo k porušení čl. 7 bodu 10 Smlouvy č. 220/2013 o poskytnutí finančních prostředků z rozpočtu SFDI, kterou se příjemce příspěvku zavázal postupovat při přípravě a realizaci financování akce podle Pravidel (pozn. soudu – ač takto s ohledem na dříve popsané skutečnosti zjevně nepostupoval, nepochybně si vědom již výše odkazovaných Pravidel pro poskytování příspěvků na výstavbu a údržbu cyklistických stezek). Výdej peněžních prostředků, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků byl poté ve smyslu § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech neoprávněným použitím peněžních prostředků a dle § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona porušením rozpočtové kázně.“ K tomu je třeba upozornit na fakt, že žalobce akceptací podmínek smlouvy o poskytnutí finančních prostředků z rozpočtu SFDI dobrovolně zvolil, že se o tyto bude i za daných okolností, kterých si musel být vědom, nadále ucházet. Jestliže tak učinil, mohl rovněž počítat i s možnými negativními důsledky pro svou osobu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 Afs 58/2005: „Zatímco v občanskoprávních vztazích jsou jejich účastníci v zásadně rovném postavení, při poskytování dotací ze státního rozpočtu je zachováno vrchnostenské postavení poskytovatele dotace. Z tohoto jeho postavení (na rozdíl od postavení účastníka občanskoprávních vztahů) plyne, že může autoritativně rozhodovat o podmínkách poskytnutí dotace, které jsou předmětem jednání mezi ním a příjemcem dotace pouze v té míře, jak stanoví zákon, či – v těchto zákonných limitech – jak stanoví sám poskytovatel dotace. Záleží pak na příjemci dotace, zda tyto podmínky akceptuje. Samotným smyslem aktu přijetí dotace totiž je, že příjemce přijímá určité dobrodiní ze strany státu a jakousi protivahou tohoto dobrodiní není – jako je tomu ve vztazích občanskoprávních, či obecněji soukromoprávních – jeho protiplnění ve prospěch poskytovatele dotace, ale právě akceptace podmínek, za nichž je dotace přijímána. (…) Je tedy naprosto nevčasné a pozdní, pokud stěžovatel proti podmínkám poskytnutí dotace protestoval až ve fázi, kdy mu měla být odňata a kdy tak nakonec i bylo učiněno. Pokud by totiž byl s podmínkami jejího poskytnutí nespokojen, či pokud by již v okamžiku poskytnutí věděl, jak nyní namítá, že nemůže těmto podmínkám dostát, měl na výběr mezi odmítnutím dotace a snahou vyjednat již ve fázi poskytování s poskytovatelem dotace jiné podmínky, (…). Pokud tak včas neučinil, šly veškeré následky toho, že dotaci přijal, byť věděl, že její podmínky (…) není schopen dodržet, již plným právem k jeho tíži.“ 58. Možno poté upozornit i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 3 Afs 92/2018-32, v němž bylo uvedeno, že „[h]lavním cílem odvodu za porušení rozpočtové kázně je navrátit zpět do státního rozpočtu prostředky, které nebyly využity k určenému účelu a v souladu s podmínkami, které stát (či Evropská unie) pro čerpání těchto prostředků stanovily.“ Podle § 3 písm. e) rozpočtových pravidel přitom neoprávněné použití finančních prostředků nastane až okamžikem vydání peněžních prostředků ve spojení s porušením příslušné povinnosti nebo s porušením příslušného účelu či podmínek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017-33). Jestliže tedy finanční prostředky za dané situace byly žalobcem vydány, pak byly použity neoprávněně, na což musely správní orgány ve věci reagovat jako na porušení Smlouvy č. 220/2013 o poskytnutí finančních prostředků z rozpočtu SFDI.

59. Vzhledem k tomu, že žalobce shora popsaným jednáním porušil rozpočtovou kázeň, byl povinen provést odvod do státního rozpočtu. Znění § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech sice v tomto smyslu pouze obecně stanoví, že odvod v takovém případě činí částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň, k výkladu tohoto ustanovení nicméně již existuje četná judikatura Nejvyššího správního soudu. Ten zejména v usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017-33, konstatoval, že „[p]ři stanovení výše odvodu je třeba zvažovat všechny podstatné okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z principu přiměřenosti, tedy rozumného poměru mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Pokud tedy okolnosti konkrétního případu vyvolávají otázku ohledně závažnosti porušení dané povinnosti, musí správce daně zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti. V každém případě však půjde o porušení rozpočtové kázně.“ 60. Z citovaného je zřejmé, že správní orgány byly povinny při stanovení výše odvodu posoudit konkrétní okolnosti případu, odvod stanovit v souladu s principem proporcionality a jeho výši též řádně zdůvodnit. Jak přitom v nyní projednávané věci vyplývá z odůvodnění dotčeného platebního výměru, jakož i z napadeného rozhodnutí, výše odvodu byla žalobci vyměřena ve výši 30 % z poskytnutého finančního příspěvku. Užití daného procentního vymezení správce daně zdůvodnil s poukazem na Pokyn Generálního finančního ředitelství č. GŘF-D-27 (dále jen „pokyn“), kdy v souladu s ním hodnotil závažnost jednotlivých pochybení, která mohla ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, resp. i výsledek zadávacího řízení (tj. že žalobce jako zadavatel uzavřel s dodavatelem smlouvu o dílo, jejíž ustanovení o době plnění bylo v rozporu s výzvou, zadávací dokumentací a návrhem smlouvy, že došlo ke změně smluvních podmínek posunutím termínu zahájení stavebních prací, čímž byla umožněna podstatná změna práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o dílo, kterou zadavatel uzavřel s dodavatelem, a která by za použití v původním zadávacím řízení mohla umožnit účast jiných potenciálních dodavatelů a mohla též ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a že změnou předmětu plnění z betonové dlažby na asfaltobetonový kryt umožnil podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o dílo, kterou uzavřel s vybraným dodavatelem, daná skutečnost přitom mohla mít vliv na výši celkových nabídkových cen, jakož i účast jiných potenciálních dodavatelů). Dále byla konstatována pochybení, která naproti tomu vliv na výsledek zadávacího řízení dle hodnocení správce daně neměla (tj. neuveřejnění celého znění smlouvy včetně dodatku ve lhůtě do 15 dnů ode dne jejího uzavření, neuveřejnění písemné zprávy zadavatele ve lhůtě do 15 dnů od ukončení zadávacího řízení, a neuveřejnění výše skutečně uhrazené ceny za plnění veřejné zakázky ve lhůtě nejpozději do 90 dnů od splnění smlouvy). Správce daně poté sice poukázal (vyjma nadepsaného vícenásobného porušení zákona o veřejných zakázkách) i na skutečnosti, které byly zjištěny Ministerstvem financí v rámci provedené kontroly (tj. neposouzení mimořádně nízké nabídkové ceny a neprokázání doručení rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky), avšak takto učinil toliko pro doplnění kontextu zjištěných porušení, přičemž se toto nepromítlo do stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně, jak je zřejmé z výčtu zohledněných a hodnocených pochybění v rámci výpočtu odvodu na str. 11 rozhodnutí správce daně.

61. V tomto kontextu je pak dále přiléhavým odkázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 Af 94/2017-184, z něhož plyne, že „[k]e zmiňovanému pokynu soud konstatuje, že byl ze strany orgánů finanční správy přijat právě pod vlivem konstantní soudní judikatury dovozující povinnost stanovení přiměřené výše odvodů za porušení rozpočtové kázně. Pokyn sám daňovým orgánům určoval, že při stanovení odvodu ve výši porušení rozpočtové kázně je třeba vždy zvažovat okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z principu proporcionality mezi závažností tohoto porušení a výši za ně předepsaného odvodu (čl. I odst. 2), kdy je nutné v každém konkrétním případě zvážit, zda je dán důvod k odvodu za porušení rozpočtové kázně v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků, či k odvodu nižšímu, odpovídajícímu pouze konkrétnímu dílčímu pochybení (čl. III. odst. 1). Současně pak pokyn deklaroval, že při stanovení výše odvodu je správce daně zejména posoudit rozsah porušení rozpočtové kázně, jeho povahu, závažnost a dopad na naplnění účelu, zohlednit (ve prospěch či v neprospěch) všechny zjištěné okolnosti týkající se zjištěného porušení, a to např. transparentnost čerpání či použití prostředků, délku trvání protiprávního stavu, nápravu či snahu o nápravu protiprávního stavu či poskytnutí či neposkytnutí součinnosti ze strany poskytovatele (čl. III odst. 2). Pokyn dále správce daně upozorňoval na to, že způsob stanovení výše odvodu uvedený v příloze je závazný, přičemž k jeho určení v částce vyšší či nižší, než která vyplývá z přílohy, lze přistoupit jen ve výjimečných a zvlášť odůvodněných případech (čl. III. odst. 4). Výši odvodu je vždy nutné řádně odůvodnit ve zprávě o kontrole nebo v odůvodnění platebního výměru a z odůvodnění musí být zřejmá správní úvaha, tj. posouzení rozsahu porušení rozpočtové kázně, jeho povahy a závažnosti, jakož i dalších skutečností, na základě kterých byla výše odvodu stanovena (čl. III. odst. 5). Konečně ve vztahu k právě projednávanému případu pokyn v čl. I odst. 6 Přílohy 1 konkrétně vymezoval, že při neoprávněné podstatné změně smlouvy po jejím uzavření se stanoví odvod v rozmezí 25 % až 50 % z částky použité na financování předmětné veřejné zakázky.“ 62. Ačkoliv je třeba konstatovat, že shora uvedený pokyn není obecně závazným předpisem, a částka stanovená na jeho základě tedy podléhá soudnímu přezkumu, je zřejmé, že správce daně (resp. i žalovaný) se tímto interním normativním aktem při úvaze o výši odvodu za porušení rozpočtové kázně řídit musel. A přestože mu (shora citovaný) čl. I odst. 6 pokynu stanovil pro daný případ (tj. za neoprávněné podstatné změny smlouvy po jejím uzavření a hrubé porušení povinnosti zadat zakázku v souladu se zadávacími podmínkami či nabídkou vítězného uchazeče) procentní rozmezí od 25 % do 50 % z částky poskytnuté na financování veřejné zakázky (a dále dle odst. 4 procentní rozmezí od 1 % do 5% za pochybení, která nemohla mít vliv na samotný výsledek výběrového řízení), určil správce daně žalobci v projednávané věci odvod při samé dolní hranici rozsahu, který bylo na předmětnou věc přiléhavé aplikovat, a to právě vzhledem k rozsahu porušení rozpočtové kázně, jeho povaze, závažnosti a při zohlednění všech relevantních okolnosti týkajících se řešeného případu.

63. V tomto ohledu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 Afs 441/2018-52, ve kterém bylo v návaznosti na užití nadepsaného pokynu konstatováno, že „[k]onkrétní výši odvodu 50 % (horní hranice stanoveného rozmezí) finanční orgány odůvodnily závažností zjištěného pochybení. V souvislosti s tím znovu uvedly podstatné rysy změny smlouvy, a to právě proto, aby demonstrovaly jejich závažnost. Zejména lze zopakovat, že dodatkem byla podstatně změněna struktura týmu správce stavby a došlo ke změně způsobu výpočtu nabídkové ceny, která přitom byla jediným hodnotícím kritériem; uvedené skutečnosti měly vliv na výběr nejvhodnější nabídky a výsledek zadávacího řízení. Konkrétní výše odvodu byla odůvodněna a stanovena v souladu s § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech, citovaným pokynem GFŘ i judikaturou Nejvyššího správního soudu….“ Uvést je možno i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 Afs 246/2018-32, z něhož plyne, že správce daně „aby dostál požadavku proporcionality uloženého odvodu, zohlednil zejména to, že žalobkyně použila dotaci ke stanovenému účelu a předložila poskytovateli včas všechny požadované doklady. Proto určil odvody pouze ve výši 25 % z částek použitých na financování předmětných zakázek. (…) Byť se jedná o odůvodnění stručné, považuje jej Nejvyšší správní soud za dostatečné a přezkoumatelné, neboť je zřejmé, že správní orgány zvažovaly okolnosti daného případu a určily částku odvodu dle svého uvážení proporcionálně závažnosti shledaného pochybení. Stejně tak je zřejmé, jaké skutečnosti považovaly za podstatné při určení výše odvodu. Dostály tak požadavkům na určení výše odvodu vyplývajícím.“ 64. Soud tak v souvislosti s nadepsanou žalobní námitkou vyhodnotil, že i přes stručné odůvodnění výše odvodu byly veškeré podstatné okolnosti ze strany správních orgánů popsány a zohledněny řádným způsobem. Pokud se týče samotné částky odvodu, znovu je zde nutné připomenout vícenásobné porušení zákona o veřejných zakázkách, jak ostatně bylo už shora obsáhle rekapitulováno, což mohlo vést k diskriminaci dalších potenciálních uchazečů a ve svém důsledku i ke zcela odlišným výsledkům výběrového řízení, včetně možné nižší nabídkové ceně díla. Z tohoto důvodu se tak určení výše odvodu v částce 30 % z poskytnutého finančního příspěvku jeví jako zcela přiměřené vůči pochybení žalobce. Odvod za porušení rozpočtové kázně je zároveň třeba považovat za toliko vrácení prostředků do státního rozpočtu, které byly vynaloženy v rozporu se zákonem, a jeho účel je proto kompenzační, nikoliv sankční.

65. K blíže nekonkretizovanému tvrzení žalobce, že ač byla daná veřejná zakázka zadávána jako podlimitní veřejná zakázka na stavební práce, nemusel dle zákona o veřejných zakázkách postupovat, přičemž by tak nedošlo ani k porušení uvedeného zákona, neboť žádná z nabídkových cen nepřekročila limit pro veřejnou zakázku malého rozsahu, soud v odpovídající rovině obecnosti odkazuje toliko na § 26 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách, dle něhož zahájí- li veřejný zadavatel zadávání veřejné zakázky malého rozsahu (§ 12 odst. 3 téhož zákona) postupem platným pro zadávání podlimitní veřejné zakázky, postupuje podle ustanovení platných pro zadávání podlimitní veřejné zakázky. Jinými slovy, zahájí-li veřejný zadavatel zadávání veřejné zakázky ve striktnějším režimu zákona, je povinen až do ukončení zadávacího řízení postupovat v takto zvoleném zadávacím řízení a plnit všechny zákonné povinnosti kladené na tento přísnější zákonný režim. V průběhu zahájeného otevřeného zadávacího řízení tak již zadavatel není oprávněn jakkoliv měnit zvolený postup. Příjemce peněžních prostředků je pak i při nakládání s rozpočtovými prostředky povinen dodržovat nejen zákonné podmínky, ale též podmínky stanovené ve smlouvě či rozhodnutí o poskytnutí finančních prostředků. Předmětná poznámka žalobce tak byla shledána nedůvodnou.

66. Soud poté v nyní projednávaném případě dokazování neprováděl, ač byl v žalobě, vyjma dokumentů obsažených v samotném správním spisu, navržen též důkaz stavebním deníkem, zápisem o předání a převzetí prací ze dne 30. 9. 2013, protokolem o předání a převzetí prací ze dne 28. 2. 2013 a měsíčními statistikami teplot ze serveru in-počasí.cz – prosinec 2012 a leden až březen 2013. Skutkový stav věci zjištěný správními orgány ve vztahu k rozhodným skutečnostem během řízení byl totiž natolik dostatečný, že by žalobcem navrhované dokazování vztahující se toliko k provádění díla bylo zjevně nadbytečné, a to vzhledem k již doloženým a prokázaným okolnostem, o kterých navíc nebylo mezi stranami sporu, neboť na podklady pro rozhodnutí plynoucí ze spisové dokumentace odkazoval i sám žalobce. Jádrem předmětného sporu přitom bylo nesprávné právní posouzení věci, resp. hodnocení jednotlivých faktů ze strany správních orgánů, nikoliv nedostatečná skutková zjištění. Z tohoto důvodu tedy soud neprovedl navrhované důkazy nad rámec obsahu správního spisu, neboť okolnosti týkající se samotné realizace (zhotovování) stavebního díla nejen, že nebyly nikterak sporovány, ale zejména ani nebyly v kontextu řešených právních otázek (tj. s ohledem na dotčená ustanovení zákona o veřejných zakázkách, potažmo zákona o rozpočtových pravidlech) pro věc rozhodné. K navrženému důkazu správním spisem, resp. listinami, které jsou jeho obsahem, je dále nutno upozornit, že vychází-li soud ve správním soudnictví z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná se o dokazování ve smyslu § 52 s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56, ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, nebo ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011-75). Obsah správního spisu (tj. všechny jeho součásti) tudíž nelze považovat bez dalšího za důkaz. Vyplývá to ze samotné podstaty řízení ve správním soudnictví, které je přezkumným řízením řízení správního, přičemž správní spis je obrazem a výsledkem správního řízení, dokládající skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 3 Afs 194/2017-25).

67. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak soud uzavírá, že žádné z řádně uplatněných žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. rozsudku zamítl.

68. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. výrokem II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, přičemž tento ani jejich náhradu nepožadoval.