č. j. 15 Af 70/2018-56

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobce: M. P., narozen „X“, bytem „X“, zastoupen JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, sídlem Závodní 391/96C, 360 06 Karlovy Vary, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2018, č. j. 42085/18/5300-21443-701328, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 9. 2018, č. j. 42085/18/5300-21443-701328, kterým byla zamítnuta jeho odvolání a potvrzeny následující tři dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 8. 8. 2017. Těmito dodatečnými platebními výměry správce daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) a podle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobci daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu mu sdělil výši penále, a to dodatečným platebním výměrem č. j. 1910004/17/2508-50523-501392 DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2012 ve výši 86 758 Kč a penále ve výši 17 351 Kč, dodatečným platebním výměrem č. j. 1910028/17/2508-50523-501392 DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2012 ve výši 176 613 Kč a penále ve výši 35 322 Kč a dodatečným platebním výměrem č. j. 1910054/17/2508-50523-501392 DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2013 ve výši 1 527 233 Kč a penále ve výši 305 446 Kč. Žalobce se současně v žalobě domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí i dodatečné platební výměry jsou nezákonné pro rozpor s daňovým řádem a zákonem o DPH. Konstatoval, že daňové orgány neúplně zjistily skutkový stav, nesprávně vyhodnotily provedené důkazní prostředky, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a rozhodnutí žalovaného spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce byl přesvědčen o tom, že prokázal svá tvrzení týkající se výdajů za přijaté služby od společnosti Staracer s. r. o. (dále jen „Staracer“) a plateb přijatých na svůj bankovní účet. Podle žalobce z jednotlivých důkazů (zejména listin) provedených v daňovém řízení vyplynulo, že společnost Staracer poskytla žalobci plnění, za které žalobce zaplatil 9 230 374 Kč. Žalobce podotkl, že spolupráci s touto společností doložil smlouvou o dílo ze dne 9. 1. 2012, dodatkem č. 1 ke smlouvě o dílo ze dne 31. 3. 2012, rámcovou smlouvou o dílo ze dne 25. 1. 2012, rámcovou smlouvou o dílo ze dne 12. 11. 2012, fakturami za přijaté služby (včetně objednávek, předávacích protokolů, zjišťovacích protokolů o provedených pracích a dodávkách) a pokladními doklady. Zmíněné faktury včetně objednávek, předávacích protokolů, zjišťovacích protokolů o provedených pracích a dodávkách podle žalobce prokazují, že jako subdodavatel poskytoval služby a plnění společnostem BIS Czech s. r. o., ORGREZ, a. s., (dále jen „ORGREZ“) a TRANS-REGION-STAV s. r. o. s tím, že toto plnění pro žalobce zajišťoval jeho subdodavatel – společnost Staracer. Spolupráce s touto společností byla podle žalobce potvrzena i výpovědí jejího jednatele P. E., který potvrdil rovněž přijetí jednotlivých plateb a provádění prací prostřednictvím zaměstnanců slovenské společnosti. Výpověď tohoto svědka označil žalobce za věrohodnou a dodal, že svědek si toliko nemohl vzpomenout na název slovenské společnosti, neodmítl jej však sdělit. Žalobce konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení zjistil od P. E., že se jednalo o společnost PCs Group, s. r. o., (dále jen „PCs“) sídlící v Košicích, a žalovaný se poté bezvýsledně snažil vyslechnout jejího jednatele I. Š.

3. Podle žalobce měl žalovaný či správce daně opětovně vyslechnout svědka P. E. a ověřit si u něj, že společnost Staracer spolupracovala se společností PCs, a vyzvat společnost Staracer, aby doložila listiny tuto spolupráci dokazující. Žalobce zdůraznil, že mu nemůže jít k tíži, že některé navržené důkazní prostředky bez jeho zavinění nemohly být provedeny, že uvedené dvě společnosti jsou nekontaktní a že neposkytly správci daně potřebnou součinnost, a nemůže být odpovědný za konání či nekonání jiného daňového subjektu, za který není oprávněn jednat, zastupovat jej. K platbám přijatým na svůj účet žalobce uvedl, že svědkyně A. P. v odvolacím řízení vypověděla, že platby ve výši 18 000 Kč ze dne 22. 10. 2013 a ve výši 2 000 Kč ze dne 9. 10. 2013 jsou její. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, který výpověď této svědkyně považoval za nekonkrétní (pouze v rovině domněnek) a neosvědčil ji jako důkaz. Podle žalobce měl žalovaný tuto svědeckou výpověď zohlednit a odečíst částku 20 000 Kč od jeho příjmů, neboť bylo prokázáno, že se jednalo o příjem svědkyně A. P. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný ve svém vyjádření předeslal, že žalobní námitky jsou ve většině totožné s námitkami odvolacími, a proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Připomněl průběh daňového řízení a konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že zdanitelná plnění přijatá od společnosti Staracer byla touto společností uskutečněna. Žalovaný upozornil na skutečnost, že tato společnost ani společnost PCs neměly povolen vstup do objektů uvedených na jednotlivých daňových dokladech, a proto nemohly práce fakticky provádět. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 54/2004, 9 Afs 7/2010 a 8 Afs 14/2012 žalovaný popsal rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení a trval na tom, že došlo k jeho přenesení na žalobce. Žalovaný zdůraznil, že nárok na odpočet DPH má základ ve faktické existenci zdanitelných plnění, nikoli ve formálně deklarovaném stavu, a proto bylo na žalobci, aby prokázal, že deklarovaná zdanitelná plnění skutečně přijal. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 63/2009.

5. Podle žalovaného nebyla nekontaktnost společnosti Staracer kladena žalobci k tíži, pouze byla v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 24/2009 užita ke zpochybnění daňového dokladu. Žalovaný poznamenal, že z výpovědi svědka P. E. vyplynulo, že společnost Staracer předmětné služby neprováděla, smlouvy a další listiny byly podepsány v restauraci bez prověření fakturovaných skutečností, a proto nejsou průkazným důkazním prostředkem o faktickém uskutečnění zdanitelných plnění deklarovaným dodavatelem. To podle žalovaného podporuje závěr o nesplnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH. Žalovaný trval na tom, že správce daně nepřekročil judikaturou vymezené hranice stran skutečností, jejichž prokázání může po daňových subjektech vyžadovat. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 15/2011 žalovaný podotkl, že svědkyně P. je žalobcovou manželkou, což musel správce daně vzít v úvahu při hodnocení její výpovědi co do celkové přesvědčivosti a důkazní hodnoty. Podle žalovaného byla věrohodnost této výpovědi nižší než v případě nezaujaté osoby, navíc byla plná domněnek a nikoli dost konkrétní, aby dostatečně specifikovala přijaté platby na žalobcově účtu a potvrdila tím jeho tvrzení. Žalovaný proto uzavřel, že ani tímto dokazováním nebylo prokázáno žalobcovo tvrzení o oprávněnosti nepřiznání daně z přijatých finančních prostředků na jeho bankovním účtu. Dodal, že žalobce byl se zhodnocením důkazních prostředků seznámen dne 9. 8. 2018, nicméně nereagoval a na obhájení svého nároku na odpočet DPH de facto rezignoval. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Ústní jednání soudu 6. Při jednání soudu konaném dne 23. 11. 2021 právní zástupce žalobce uvedl, že žalobce v daňovém řízení řádně splnil své povinnosti a unesl důkazní břemeno, a to především listinami, které v průběhu řízení předložil. Bylo tedy prokázáno, že spolupracoval se společností Staracer, která mu poskytla plnění, tato plnění vyfakturovala a žalobce na jejich základě uplatnil nárok na odpočet DPH. Podle právního zástupce žalobce byly splněny zákonné předpoklady pro odpočet DPH. Konstatoval, že daňové orgány pochybily v tom, že nevyslechly jednatele společnosti PCs a nezopakovaly výslech jednatele společnosti Staracer. Podotkl, že výpovědí svědkyně A. P. bylo prokázáno, že částka 20 000 Kč nebyla příjmem žalobce, nýbrž právě této svědkyně.

7. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání zdůraznil, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a žalobu označil za nedůvodnou. Posouzení věci soudem 8. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

9. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po uskutečněném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou však žalobce nijak blíže nespecifikoval. Soud v této souvislosti poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu však zároveň po odvolacím orgánu nelze požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100). Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval jednotlivé odvolací námitky. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost rozhodnutí skutečně nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012- 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64); taková situace však v projednávané věci nenastala. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí.

11. Žalobce dále v žalobě uplatnil řadu obecných námitek, když bez jakéhokoli upřesnění a bez vylíčení konkrétních skutkových souvislostí s jeho případem tvrdil, že napadené rozhodnutí i dodatečné platební výměry jsou nezákonné pro blíže nespecifikovaný rozpor s daňovým řádem a zákonem o DPH, že daňové orgány neúplně zjistily skutkový stav, nesprávně vyhodnotily provedené důkazní prostředky a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Takovéto obecné námitky nemají kvalitu žalobních bodů, neboť každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS). Obdobně např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 134/2005-44, Nejvyšší správní soud konstatoval, že za žalobní body nelze považovat ani prostý výčet paragrafů správního řádu, které údajně žalovaný porušil, ani jejich parafrázi bez jakékoli speci kace.

12. Předmětné obecné námitky žalobce tudíž nelze vypořádat jinak než obecným způsobem. Soud proto konstatuje, že po prostudování napadeného rozhodnutí i dodatečných platebních výměrů dospěl k závěru, že tato rozhodnutí nejsou v rozporu s daňovým řádem ani se zákonem o DPH, daňové orgány zjistily skutkový stav dostatečně, provedené důkazní prostředky vyhodnotily správně a věc po právní stránce správně posoudily.

13. Ve vztahu k dalším žalobním námitkám považuje soud za nezbytné připomenout základní principy dokazování v daňovém řízení. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně. Při správě daní se neuplatňuje zásada vyhledávací tak jako zejména v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem daně musí své břemeno unést. Správce daně je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto ustanovení má správce daně povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, přičemž pokud správce daně zjistí některou okolnost zpochybňující údaje uvedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (srov. § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu), resp. v průběhu daňové kontroly předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení [srov. § 86 odst. 3 písm. c) daňového řádu]. Daňový subjekt tedy musí prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl, a správce daně tak může rozhodnout v jeho neprospěch.

14. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby je jeho hospodaření průkazné, nebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení náležitě prokázal. Důkazní prostředky zde budou spíše pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví. Z hlediska unesení důkazního břemene je tak nerozhodné, jaký počet či jaký druh účetních a jiných dokladů či evidencí byl předložen, neboť určujícím je pouze jejich obsah. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 8 Afs 62/2013-37, v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Afs 12/2003-277, publ. pod č. 666/2005 Sb. NSS. Povinností ani cílem správce daně tedy rozhodně není vyhledávat za daňový subjekt všechny možnosti, jimiž by tomuto subjektu daňovou povinnost snížil.

15. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při zachování jejich práv a právem chráněných zájmů. Nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene je přitom ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo ji tvrdí. Na rozdíl od jiných druhů řízení sice není věcí svobodné vůle daňového subjektu, zda určité skutečnosti ve vyměřovacím řízení uvede, či nikoli, neboť ho v něm stíhá povinnost tvrzení v podobě podání daňového přiznání, nicméně uvedená zásada je v modifikované podobě zachována i ve vyměřovacím řízení, jelikož také v něm se důkazní břemeno vztahuje pouze k prokázání skutečností vážících se k daňovému subjektu, který je uvedl v daňovém přiznání nebo je byl v něm povinen uvést. Jen daňový subjekt má totiž podrobné poznatky o veškeré své činnosti, příjmech a výdajích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, publ. pod č. 113/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

16. Soud dále připomíná, že daňové řízení je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004-125). Prokazování nároku na odpočet daně je primárně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro stanovení DPH či uznání nároku na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006-107, ve kterém uvedl: „Prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění.“ 17. Daň či nárok na odpočet DPH totiž nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění jakožto předmětu daně (srov. § 2 zákona o DPH). Zákonný nárok na daň či její odpočet je podmíněn formálním vykázáním zdanitelného plnění se všemi náležitostmi, ale nikdy nemůže být přiznán v případě nevyvrácení pochybností o faktickém uskutečnění plnění. Zákon tedy nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Jiný závěr by popíral smysl a účel zákona. Shodný názor vyslovil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 9 Afs 204/2007-72.

18. Výše uvedené závěry mají svůj odraz rovněž v judikatuře Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, vyslovil, že „… důkaz daňovým dokladem … je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotně právního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění.“ Proto nemůže být jen samotné doložení po formální stránce bezvadného daňového dokladu dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, vždy musí být v prvé řadě fakticky podložen existujícím zdanitelným plněním.

19. V projednávané věci měl správce daně pochybnosti mimo jiné o tom, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro vznik nároku žalobce na odpočet DPH, a to v souvislosti se zdanitelnými plněními od deklarovaného dodavatele Staracer, a dále pochybnosti o tom, zda žalobce v daňovém přiznání k DPH uvedl uskutečněná zdanitelná plnění ve správné výši. K ostatním pochybnostem správce daně neuplatnil žalobce v žalobě žádné námitky, proto se jimi soud blíže nezabýval. V návaznosti na předmětné pochybnosti vydal správce daně výzvu k prokázání skutečností ze dne 5. 2. 2016, č. j. 249799/16/2508-60563-507336, kterou žalobce vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy mimo jiné prokázal a věrohodnými důkazními prostředky doložil, že přijatá zdanitelná plnění deklarovaná na daňových dokladech konkrétně označených ve výzvě a vystavených dodavatelem Staracer žalobce fakticky přijal, a to od zmíněného dodavatele, a že je použil výhradně v rámci svých ekonomických činností v souladu s § 72 odst. 1 zákona o DPH, tj. že oprávněně uplatnil nárok na odpočet daně za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2012 a 4. čtvrtletí 2013. Správce daně současně žalobce vyzval, aby doložil a věrohodnými důkazními prostředky prokázal, že u plateb konkrétně označených ve výzvě a přijatých na jeho bankovní účet č. 1860295173/0800 ve 4. čtvrtletí 2013 byla splněna povinnost přiznat daň, případně že tyto přijaté platby nejsou předmětem daně podle § 2 zákona o DPH nebo jsou od této daně osvobozeny podle § 51 až § 71 zákona o DPH.

20. Již ve zmíněné výzvě správce daně naznačil, že žalobce nepředložil dostatek podkladů k prokázání toho, že fakticky přijal zdanitelná plnění od dodavatele Staracer uvedená na daňových dokladech vystavených tímto dodavatelem, neboť ke zdanitelným plněním přijatým od deklarovaného dodavatele Staracer ve 3. a 4. čtvrtletí 2012 předložil pouze daňové doklady, smlouvu o dílo mezi objednavatelem žalobcem a zhotovitelem Staracer (na provádění servisu analyzační techniky a měření emisí, T700 UNIPETROL RPA) a dodatek č. 1 smlouvy o dílo mezi zhotovitelem žalobcem a objednavatelem ORGREZ (na údržbu analyzační techniky). Správce daně dále podotkl, že ke zdanitelným plněním přijatým od deklarovaného dodavatele Staracer ve 4. čtvrtletí 2013 žalobce předložil toliko příslušné daňové doklady (devět dokladů, avšak jen ke třem z nich přiložil zjišťovací protokoly o provedených pracích a dodávkách a předávací protokoly) a dvě obsahově totožné smlouvy o dílo (mezi objednavatelem žalobcem a zhotovitelem Staracer a mezi objednavatelem ORGREZ a zhotovitelem žalobcem). Pochybnosti týkající se plateb přijatých na žalobcův bankovní účet č. 1860295173/0800 ve 4. čtvrtletí 2013 dovodil správce daně z porovnání výpisu z předmětného účtu a předložené evidence pro účely DPH.

21. Provedené dokazování pak pochybnosti správce daně potvrdilo, resp. přidalo další, jak správce daně uvedl v seznámení s výsledkem kontrolního zjištění ze dne 16. 6. 2017 a následně ve zprávě o daňové kontrole ze dne 7. 8. 2017. Správce daně především upozornil na obecnost předložených smluv a předmětů plnění uvedených v jednotlivých daňových dokladech (nekonkrétní popis činnosti a chybějící odkaz na smlouvu, žádanku nebo předávací či zjišťovací protokol znemožňují posoudit, zda práce uvedené v těchto protokolech jsou totožné s těmi, které dodavatel žalobci fakturoval) a na svědeckou výpověď jednatele dodavatele Staracer P. E., podle kterého dodavatel práce toliko zprostředkoval, sám je neprováděl, fyzicky nepředával, pouze vystavil předávací a zjišťovací protokoly, neboť žalobci a třetí osobě, která práce prováděla, věřil. Správce daně zdůraznil, že ačkoli bylo podle předložených rámcových smluv č. SM/2012/0013 a č. SM/2012/1112, uzavřených mezi žalobcem a dodavatelem Staracer, povinností dodavatele předem písemně upozornit žalobce na skutečnost, že určité práce bude provádět třetí osoba a tuto osobu označit, správce daně se o tom, že práce skutečně prováděla jiná osoba, dozvěděl až v rámci svědecké výpovědi, aniž se však dozvěděl, o jakou osobu šlo; písemné prohlášení dodavatele předloženo nebylo. Pochybnosti dále vyplynuly z toho, že veškeré platby byly prováděny v hotovosti, přičemž žalobce téměř ve všech případech neměl na pokladně potřebnou hotovost, resp. evidoval pokladnu v záporné hodnotě. Správce daně dodal, že ani z předloženého montážního deníku zaznamenávajícího prováděné práce v areálu CHEMPARK Záluží na uhelné teplárně T-700 nelze identifikovat osoby, které uváděné práce prováděly, a zda se tedy jednalo o zaměstnance či subdodavatele společnosti Staracer. Ze sdělení společnosti UNIPETROL RPA, s. r. o., a ČEZ, a. s., pak vyplynulo, že do areálů CHEMPARK Záluží a Česká rafinérská v Kralupech nad Vltavou a do elektráren Ledvice, Počerady, Prunéřov 1 a 2, Tisová a Tušimice nikdy nebyl umožněn vstup (nebyly vydány vstupní karty) zaměstnancům či subdodavatelům společnosti Staracer, ačkoli se zdanitelná plnění poskytnutá žalobci měla uskutečňovat právě tam.

22. Podle správce daně nebylo prokázáno ani použití přijatých zdanitelných plnění k ekonomické činnosti žalobce, neboť údaje o předmětu plnění na daňových dokladech vystavených žalobcem neodpovídaly údajům o předmětu plnění uvedeným deklarovaným dodavatelem Staracer na předávacích a zjišťovacích protokolech, plnění nebyla zcela shodná, resp. některá byla zcela jiná, a neodpovídalo ani datum uskutečnění zdanitelných plnění (v některých případech datum uskutečnění zdanitelného plnění poskytnutého žalobcem jeho odběrateli předcházelo datu uskutečnění zdanitelného plnění přijatého žalobcem od dodavatele Staracer, tedy žalobce poskytl plnění svému odběrateli dříve, než je přijal od svého dodavatele). Správce daně upozornil také na skutečnost, že v některých případech existoval i rozpor v cenách plnění, kdy žalobce v daňových dokladech vystavených svému odběrateli uváděl podstatně nižší cenu plnění, než byla cena, kterou mu za dané plnění fakturoval jeho dodavatel Staracer; v některých případech byla uváděna cena totožná. Správce daně rovněž nepřehlédl, že společnost Staracer je nekontaktní a neplní své daňové povinnosti.

23. Pochybnosti vztahující se k platbám přijatým na žalobcův bankovní účet za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2013 správce daně v seznámení s výsledkem kontrolního zjištění ze dne 16. 6. 2017 a následně ve zprávě o daňové kontrole ze dne 7. 8. 2017 odůvodnil rozdílem mezi položkami uvedenými ve výpisu z účtu a v předložené evidenci pro účely DPH. Doplnil, že žalobce bez jakéhokoli důkazu tvrdil, že částky 2 000 Kč a 18 000 Kč představují příjmy jeho manželky.

24. I po provedeném dokazování v daňovém řízení tak přetrvaly pochybnosti o tom, zda žalobce skutečně v souvislosti s přijatými zdanitelnými plněními od deklarovaného dodavatele Staracer splnil zákonné předpoklady pro vznik nároku na odpočet DPH za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2012 a 4. čtvrtletí 2013, tj. že zdanitelná plnění deklarovaná na daňových dokladech vystavených dodavatelem Staracer fakticky přijal od zmíněného dodavatele a že je použil výhradně v rámci svých ekonomických činností v souladu s § 72 odst. 1 zákona o DPH, a zda v daňovém přiznání k DPH uvedl uskutečněná zdanitelná plnění ve správné výši.

25. Výše popsané pochybnosti správce daně tedy soud shledal důvodnými, jednoznačně a srozumitelně formulovanými, logickými a rovněž řádně prokázanými. Správce daně tak unesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, když prokázal existenci důvodných pochybností o správnosti, věrohodnosti a průkaznosti evidence vedené žalobcem. Prokázáním těchto pochybností přešlo důkazní břemeno na žalobce, který tak byl povinen prokázat svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání, resp. v dalších podáních, tj. že byly splněny podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH ve smyslu § 72 a § 73 zákona o DPH. To znamená, že bylo povinností žalobce prokázat, že skutečně přijal zdanitelná plnění od společnosti Staracer tak, jak je uvedeno na příslušných daňových dokladech, a že tato plnění použil v rámci svých ekonomických činností, resp. že v souvislosti s konkrétními platbami připsanými na svůj bankovní účet neměl povinnost přiznat a zaplatit daň. To ovšem žalobce neprokázal, tedy své důkazní břemeno neunesl, a správce daně byl proto oprávněn rozhodnout v jeho neprospěch.

26. S ohledem na jednoznačně formulované pochybnosti správce daně soud nepřisvědčil žalobcovu tvrzení, že z jednotlivých důkazů (zejména listin) provedených v daňovém řízení vyplynulo, že společnost Staracer poskytla žalobci plnění deklarovaná na daňových dokladech, které vystavila. V tomto směru soud plně odkazuje na výše citované pochybnosti správce daně týkající se jednotlivých listin předložených žalobcem a výpovědi svědka P. E.. Soud dále považuje za klíčové především zjištění správce daně, že zaměstnancům ani subdodavatelům společnosti Staracer nebyly vydány vstupní karty umožňující vstup do areálů CHEMPARK Záluží a Česká rafinérská v Kralupech nad Vltavou a do elektráren Ledvice, Počerady, Prunéřov 1 a 2, Tisová a Tušimice, kde měla být realizována zdanitelná plnění, na která vystavila společnost Staracer příslušné daňové doklady. Soud zdůrazňuje, že jednotlivé činnosti realizované na uvedených místech mohly vykonat toliko fyzické osoby disponující příslušnými vstupními kartami, což logicky vylučuje, že by je vykonal tvrzený slovenský subdodavatel společnosti Staracer.

27. Chtěl-li žalobce, který později doplnil své tvrzení v tom smyslu, že práce vykonávali zaměstnanci společnosti PCs, za dané situace unést své důkazní břemeno, měl primárně prokázat, že některý ze zaměstnanců společnosti PCs disponoval zmíněnou vstupní kartou, případně že některá z osob disponujících vstupní kartou byla zaměstnancem společnosti PCs. Nic takového ovšem žalobce neprokázal, tudíž lze nadále vycházet z toho, že žalobce nemohl přijmout předmětná zdanitelná plnění od společnosti Staracer, neboť zaměstnanci ani subdodavatelé této společnosti neměli oprávnění ke vstupu do míst, kde měla být tato zdanitelná plnění uskutečněna. Na tomto závěru nemohou podle názoru soudu nic změnit ani žalobcem akcentované smlouvy, faktury, pokladní doklady, objednávky, předávací a zjišťovací protokoly, jejichž obsah ostatně správce daně rovněž řádně zpochybnil.

28. Soud nepřehlédl, že ani svědek P. E. nedokázal jakkoli blíže specifikovat plnění poskytnutá žalobci dodavatelem Staracer, jehož byl jednatelem, nikdy nebyl v místech, kde se měly práce uskutečňovat, při výslechu neuměl identifikovat firmu z Košic, která měla práce provádět, ani nevěděl, zda tato firma měla potřebné odborné zkoušky, a navíc se v rámci svého výslechu šepotem domlouval se žalobcem, což zpochybňuje jeho objektivitu, resp. věrohodnost. Žalobci lze přisvědčit v tom, že zmíněný svědek neodmítl sdělit název slovenské společnosti, která měla práce provádět, nicméně daňové orgány zcela správně vycházely z toho, že svědek tuto společnost neuměl identifikovat. K žalobcovu požadavku na opakovaný výslech svědka P. E. soud poznamenává, že s ohledem na zjištění týkající se neexistence vstupních karet pro subdodavatele společnosti Staracer by ani případné potvrzení ze strany svědka, že společnost Staracer spolupracovala se společností PCs, nepostačovalo k prokázání toho, že žalobce skutečně přijal předmětná zdanitelná plnění od deklarovaného dodavatele Staracer tak, jak bylo uvedeno na předložených daňových dokladech. Soud dodává, že žalobce měl možnost klást zmíněnému svědkovi otázky již při jeho prvním výslechu, tohoto práva však nevyužil, přestože z odpovědí svědka vyplynuly nejasnosti o průběhu celého obchodního vztahu a rozdíly oproti tomu, co sám žalobce doložil listinnými důkazy. Soud proto shledal, že daňové orgány nepochybily, pokud svědka P. E. podruhé nevyslechly.

29. Totéž podle názoru soudu platí i pro žalobcův požadavek, aby daňové orgány vyzvaly společnost Staracer k doložení listin prokazujících spolupráci se společností PCs. Navíc ani případné prokázání spolupráce mezi těmito společnostmi ještě neznamená, že žalobce jednotlivá zdanitelná plnění deklarovaná na daňových dokladech vystavených dodavatelem Staracer fakticky přijal od zmíněného dodavatele, a zejména pak rozhodně neprokazuje, že žalobce tato zdanitelná plnění použil výhradně v rámci svých ekonomických činností v souladu s § 72 odst. 1 zákona o DPH.

30. K žalobcovu tvrzení, že mu nemůže jít k tíži, že některé navržené důkazní prostředky bez jeho zavinění nemohly být provedeny, že společnosti Staracer a PCs jsou nekontaktní a neposkytly správci daně potřebnou součinnost, a nemůže být odpovědný za konání či nekonání jiného daňového subjektu, za který není oprávněn jednat, soud zdůrazňuje, že žalobce by měl mít na paměti, že jej v daňovém řízení tíží důkazní břemeno ve vztahu k jeho daňovým tvrzením, tudíž by již při realizaci jakýchkoli obchodních transakcí měl brát v potaz skutečnost, že později může vyvstat potřeba jejich uskutečnění doložit. Bylo tedy ve vlastním zájmu žalobce, aby si – byť mu to žádný právní předpis výslovně neukládá a nemusí to být ani obvyklá praxe – průběžně shromažďoval podklady, které mu umožní prokázat oprávněnost nároku na odpočet DPH, resp. splnění podmínek stanovených v § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona o DPH. Neprokázání těchto skutečností pak jde výhradně k tíži žalobce. Soud dodává, že daňové orgány vyvinuly maximální úsilí k tomu, aby vyslechly jednatele společnosti PCs I. Š. (opakované předvolání, ověření místa trvalého bydliště, žádost o předvedení Policií České republiky a ověření, že dotyčný není ve výkonu vazby, trestu či zabezpečovací detence), a neuskutečnění tohoto výslechu tak nemůže být vnímáno jako pochybení daňových orgánů. Daňové orgány rovněž řádně vyzvaly společnosti Staracer i PCs k poskytnutí součinnosti, avšak bez odezvy. Ani v tomto nespatřuje soud žádné pochybení na straně daňových orgánů. Jak již soud uvedl, bylo výhradně na žalobci, aby prokázal svá tvrzení, a mohl k tomu využít jakýchkoli důkazních prostředků.

31. Pokud jde o platby přijaté na žalobcův bankovní účet, soud připomíná, že žalobce až v odvolacím řízení navrhl důkaz výslechem své manželky A. P. Tento výslech správce daně provedl, nicméně svědkyně se vyjádřila pouze ke dvěma platbám (18 000 Kč ze dne 22. 10. 2013 a 2 000 Kč ze dne 9. 10. 2013), když uvedla, že si myslí, že tyto platby jsou jejím příjmem a že šlo o kupní cenu za psa. Soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že se jedná o pouhou domněnku, která navíc nebyla podložena žádným dalším důkazem (např. kupní smlouvou či daňovým dokladem potvrzujícími potenciální prodej psa). Soud nepřehlédl, že výslechu této svědkyně se účastnil žalobce i jeho právní zástupce, a ani jeden z nich nevyužil možnosti klást svědkyni otázky, na základě kterých mohla svá tvrzení upřesnit. Svědecká výpověď podle názoru soudu nebyla dostatečně konkrétní a jednoznačná k tomu, aby prokázala, že některé platby přijaté na žalobcův bankovní účet byly příjmem svědkyně, jejíž věrohodnost nadto snižuje fakt, že se jedná o žalobcovu manželku mající přirozený zájem vypovídat ve prospěch žalobce. Soud proto shledal, že na základě předmětné svědecké výpovědi nebylo postaveno najisto, že platby 18 000 Kč ze dne 22. 10. 2013 a 2 000 Kč ze dne 9. 10. 2013 byly příjmem žalobcovy manželky. I v tomto případě tížilo důkazní břemeno žalobce, který tak měl povinnost navrhnout či předložit jiné důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení, což ovšem neučinil.

32. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že žalobce neprokázal svá tvrzení týkající se přijatých zdanitelných plnění od deklarovaného dodavatele Staracer a plateb přijatých na svůj bankovní účet.

33. Soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.