č. j. 16 A 22/2019-74

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: S+S Pro s.r.o., IČO: 07491727, sídlem Počeplice 19, 411 08 Štětí, zastoupená opatrovníkem Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, 411 08 Štětí, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, územní pracoviště v Litoměřicích, sídlem Masarykova 200/17, 412 01 Litoměřice, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve znění její změny ze dne 4. 12. 2020, podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobkyně domáhala toho, aby soud určil, že doručování písemností žalovaným do datové schránky žalobkyně v období od 20. 2. 2019 do 6. 9. 2020 a postup žalovaného v daňovém řízení spočívající v tom, že ignoroval podání žalobkyně a jí předložené důkazy, týkající se argumentace žalobkyně ohledně uplatněného osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí, které uplatnila v daňovém přiznání ze dne 31. 1. 2019 a že stále bezvýhradně trval na svém právním názoru, byly nezákonným zásahem správního orgánu. Žalobkyně se dále domáhala toho, aby soud uložil žalovanému zaplatit jí náhradu nákladů soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že nezákonný zásah spatřuje v tom, že žalovaný, ačkoliv mu tato skutečnost přinejmenším po část daňového řízení byla známa, doručoval veškeré písemnosti žalobkyni do datové schránky, která však byla pro žalobkyni nepřístupná, jelikož žalobkyně aktuálně nemá jednatele. Konstatovala, že podle § 8 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), platí, že k přístupu do datové schránky právnické osoby je oprávněn statutární orgán právnické osoby, člen statutárního orgánu právnické osoby nebo vedoucí organizační složky podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, pro něž byla datová schránka zřízena. Tím žalovaný žalobkyni znemožnil reálně se s obsahem doručovaných písemností seznámit a řádně v daňovém řízení uplatnit svá práva a hájit své zájmy. Tento nedostatek na straně žalovaného byl odstraněn až rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2020, č. j. X, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se žalobkyni ustanovuje jako zástupce pro daňové řízení Z. S.

3. Nezákonný zásah spatřovala žalobkyně dále v tom, že žalovaný ignoroval její podání a jí předložené důkazy (zejména prohlášení o existenci nájmu manželů Smutných k bytové jednotce v domě č. p. „X“ v „X“), týkající se její argumentace ohledně uplatněného osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí, které uplatnila v daňovém přiznání ze dne 31. 1. 2019, a stále bezvýhradně trval na svém právním názoru. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný nejprve podrobně zrekapituloval průběh daňového řízení, přičemž především poukázal na to, že žalobkyně dne 26. 9. 2018 uzavřela kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem, a to pozemkům st. p. „X“, jehož součástí je stavba č. p. „X“ (rodinný dům), p. č. „X“, „X“, „X“, „X“, „X“ a „X“ v k. ú. „X“; účinky vkladu vlastnického práva nastaly dne 4. 10. 2018. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně dne 31. 1. 2019 podala přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí, ve kterém uplatnila osvobození od daně dle § 8 odst. 2 písm. a) zákonného opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonné opatření“). Jako důvod osvobození žalobkyně uvedla: „Pořízený majetek rodinného domu s pozemky v majetku právnické osoby S+S Pro s.r.o. s nájemcem (bod a. § 8 odst. 2) rodinného domu fyzickou osobou V. S., která je zároveň statutárním zástupce právnické osoby (jednatelem, bod b) § 8 odst. 2), zároveň se podílela s manželem a společníkem Z. S. na peněžním plnění na pořízení bytové jednotky s pozemky (bod c) § 8 odst. 2).“ Žalovaný dále zdůraznil, že žalobkyně v rámci postupu k odstranění pochybností neprokázala zákonný důvod k osvobození dle § 8 zákonného opatření, jelikož nebyla splněna základní podmínka daného ustanovení, a to nabytí vlastnického práva k jednotce fyzickou osobou, a dle šetření žalovaného nelze přiznat ani osvobození dle § 7 zákonného opatření, vyzval žalovaný žalobkyni výzvou ze dne 1. 7. 2019 k předložení znaleckého posudku. Poznamenal, že žalobkyně znalecký posudek nepředložila, a proto žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 8. 2019 ustanovil znalce Ing. J. L., který byl pověřen vypracováním znaleckého posudku k určení hodnoty výše uvedených nemovitých věcí. Znalec se dostavil na místo dne 11. 9. 2020, přičemž panem S. mu nebyla umožněna prohlídka nemovitých věcí, a v současné době proto vyhotovuje znalecký posudek i bez součinnosti žalobkyně. Konstatoval, že postupoval v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), pokud ustanovil znalce pro určení ceny nemovitých věcí tak, aby mohl daň z nabytí nemovitých věcí stanovit ve správné výši za situace, kdy žalobkyně odmítá se žalovaným spolupracovat.

5. Žalovaný dále v podání ze dne 6. 4. 2021 doplnil své vyjádření, v němž uvedl, že doručoval na základě uplatněné generální plné moci, ve které jediná jednatelka žalobkyně V. S. zmocnila společníka žalobkyně Z. S. k zastupování žalobkyně ve všech záležitostech a jednáních. Vzhledem k tomu, že plná moc byla podepsána jedinou jednatelkou žalobkyně paní S. před jejím výmazem z veřejného rejstříku, jednal a doručoval žalovaný pouze zplnomocněnému zástupci. V důsledku vypovězení plné moci zástupcem byl žalovaný povinen doručovat dle § 42 daňového řádu do datové schránky. Dle § 42 daňového řádu se osobě, která má zpřístupněnu datovou schránku, doručuje elektronicky podle jiného právního předpisu. Podmínkou pro možnost využít doručování prostřednictvím datové schránky tedy je, že adresát má datovou schránku zpřístupněnu. V daném případně přitom žalobkyně zpřístupněnou datovou schránku měla. Následně bylo žalobkyni doručováno nejen do její datové schránky, ale i oběma společníkům. Zdůraznil, že jednal v dobré víře v zápis ve veřejném rejstříku, že paní S. byla v okamžiku udělení plné moci jednatelkou. Tato okolnost byla vyvrácena usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem. Na základě zjištění této skutečnosti přistoupil žalovaný dne 7. 9. 2020 k vydání rozhodnutí o ustanovení zástupce. Posouzení věci soudem 6. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s bez jednání, neboť účastníci řízení s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasili.

7. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem soud posoudil podle části třetí hlavy druhé třetího dílu s. ř. s. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu se podle § 82 odst. 1 s. ř. s. může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, domáhat ochrany proti takovému zásahu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle § 87 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud o této žalobě rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; pokud soud rozhoduje pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem. Žalovaným je pak podle § 83 s. ř. s. správní orgán, který podle žalobního tvrzení zásah provedl.

8. Před samotným projednáním jednotlivých žalobních bodů soud podotýká, že o žalobě rozhodoval dle jejího upraveného znění ze dne 4. 12. 2019 tak, jak ji formuloval žalobkyni ustanovený opatrovník. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2015, č. j. 6 As 255/2014-42, publ. pod č. 3240/2015 Sb. NSS, konstatoval, že „náležitostmi žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 84 odst. 3 s. ř. s. jsou však pouze: označení zásahu, proti němuž se žalobce ochrany domáhá, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a návrh výroku rozsudku. Na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (srov. § 71 odst. 1 s. ř. s.) tak mezi náležitosti zásahové žaloby nepatří „žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné‘. Právní posouzení zákonnosti zásahu leží tak plně na bedrech soudu (uplatní se zde zásada iura novit curia).“ Tento závěr je rovněž v souladu se závěry rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 Aps 3/2006-69, publ. pod č. 1590/2008 Sb. NSS, podle něhož „změna skutkového stavu, která může nastat v průběhu soudního řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.), musí umožňovat žalobci, aby v průběhu řízení mohl v závislosti na ní změnit žalobní petit a způsob požadované soudní ochrany přizpůsobit konkrétnímu skutkovému stavu.“ 9. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, který tu byl v době tvrzeného zásahu (neboť jde o žalobu deklaratorní), dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. Nejprve se soud zabýval námitkou týkající se toho, že žalovaný, ačkoliv mu tato skutečnost přinejmenším po část daňového řízení byla známa, doručoval veškeré písemnosti žalobkyni do datové schránky, která však byla pro žalobkyni nepřístupná.

11. Podle § 39 odst. 1 daňového řádu doručuje správce daně písemnost při ústním jednání nebo při jiném úkonu, nebo elektronicky.

12. Podle § 39 odst. 2 daňového řádu, není-li možné doručit písemnost podle odstavce 1, doručí ji správce daně prostřednictvím zásilky doručované provozovatelem poštovních služeb, úřední osobou pověřenou doručováním, nebo jiným orgánem, o němž to stanoví zákon.

13. Podle § 42 téhož zákona se osobě, která má zpřístupněnu datovou schránku, doručuje elektronicky podle jiného právního předpisu, kterým je zákon o elektronických úkonech.

14. Podle § 17 odst. 1 zákona o elektronických úkonech, umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí.

15. Podle § 17 odst. 2 zákona o elektronických úkonech, připouštějí-li jiné právní předpisy doručování prostřednictvím datových schránek, pořadí způsobů doručování stanovené těmito právními předpisy zůstává ustanovením odstavce 1 nedotčeno.

16. Podle § 198 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), v případě smrti jednatele, odstoupení nebo odvolání z funkce anebo jiného ukončení jeho funkce, zvolí valná hromada do 1 měsíce nového jednatele.

17. Podle § 198 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, nebude-li jednatel zvolen podle odstavce 1, jmenuje jednatele soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a to na dobu, než bude řádně zvolen nový jednatel, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci.

18. Podle zvláštní části důvodové zprávy k § 42 daňového řádu: „Doručování prostřednictvím datové schránky; Správa daní přebírá elektronickou formu komunikace ve smyslu obecného zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a to včetně identifikace daňového subjektu a prokázání doručení pro tento způsob komunikace. Tento postup se bude vztahovat pouze na osoby, které mají podle tohoto zákona zřízenu tzv. datovou schránku. I při využití tohoto zvláštního zákona se uplatní obecná ustanovení daňového řádu, jako např. pravidlo o přednostním doručování zástupci (§ 41) či ustanovení o neúčinnosti doručení (§ 48), jehož využití citovaný zákon předjímá.“ 19. Soud podotýká, že výkladem podmínek pro doručování jiným způsobem než datovou schránkou v případě, kdy adresát má datovou schránku zřízenu, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, č. j. 4 As 6/2013–28, v němž dospěl k právnímu závěru, že pokud správní orgán účastníku řízení, který měl zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku podle § 3 a § 10 zákona o elektronických úkonech, nesprávně doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nemůže nastat fikce doručení. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 Afs 138/2018-48, tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na řízení podle daňového řádu, neboť oba tyto procesní předpisy vycházejí z toho, že při doručování písemnosti (vyjma doručení při ústním jednání nebo při jiném úkonu) je nutné nejprve písemnost doručovat elektronicky, a to zejména do datové schránky adresáta, teprve pokud to není možné, je namístě doručovat jiným způsobem. Ke stejnému závěru ohledně postupu při doručování ostatně dospívá i odborná literatura (srov. komentář k ustanovení § 39 daňového řádu in Baxa J. a kol.: Daňový řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2011).

20. Soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry konstatuje, že pokud žalobkyně měla přístupnou datovou schránku, byl žalovaný povinen jí doručovat písemnosti do datové schránky. V tomto ohledu tudíž žalovaný postupoval zcela v souladu s § 42 daňového řádu. Lze též poukázat na to, že žalovaný poté, co mu bylo společníky žalobkyně e-mailem ze dne 11. 8. 2020 oznámeno, že není oprávněná osoba, která má přístup do datové schránky žalobkyně (elektronické podání ze dne 11. 8. 2020 nazvané „Námitka neúčinnosti doručení č. j. X. Požadavek na odškodnění za nesprávný úřední postup.“), ustanovil rozhodnutím o ustanovení zástupce ze dne 7. 9. 2020 žalobkyni zástupce pana S., který se svým ustanovením souhlasil (srov. úřední záznam ze dne 3. 9. 2020, podle něhož Z. S. se svým ustanovením telefonicky souhlasil). Nelze proto v dané věci ani uvažovat o tom, že by žalovaný porušil zásadu spolupráce dle § 6 odst. 3 daňového řádu. Námitky žalobkyně, že jí žalovaný nezákonně doručoval písemnosti do její datové schránky, a že jí tak znemožnil uplatnit její práva a hájit její zájmy, není důvodná.

21. Ve vztahu k obecně formulované námitce žalobkyně, že žalovaný ignoroval její podání a jí předložené důkazy a že stále bezvýhradně trval na svém právním názoru, soud připomíná, že obecně platí pravidlo, podle nějž by přezkum zákonnosti vedení správního řízení prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem byl přezkumem předčasným, odporujícím systematice soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud přesto v minulosti připustil, že zásahem výjimečně může být, v závislosti na okolnostech konkrétního případu, i čistě procesní úkon správního orgánu. Může se jednat např. o nesprávný postup při doručování, pokud pro příjemce písemnosti představuje nadměrnou administrativní zátěž spojenou se vznikem materiální újmy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018, č. j. 2 As 93/2016- 138, bod 23); neumožnění nahlédnout do spisu, pokud by dosáhlo takové intenzity, že by znamenalo zásah do práva na spravedlivý proces (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2018, č. j. 9 Afs 85/2016-51, bod 29); nebo znepřístupnění určitých dokumentů v daňovém řízení, brání-li tento postup správního orgánu daňovému subjektu v dosažení účinné ochrany v řízení o žalobě proti rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2018, č. j. 1 Afs 99/2018-42, body 15 až 17).

22. S výše popsaným přístupem se ztotožnil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2383/19, mj. uvedl, že „z předpisů ústavního pořádku nelze dovodit právo na to bránit se před soudem samostatně proti takovým procesním úkonům správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání správního rozhodnutí a které se mohou relevantně dotknout účastníka řízení až v souvislosti s vydaným rozhodnutím, nikoli samy o sobě.“ Je proto vždy třeba zkoumat, jak případné porušení procesních předpisů zkrátilo účastníka řízení v tom, aby pro sebe přivodil příznivější rozhodnutí ve věci. V případě procesních úkonů, „jejichž účinek se může (mimo samotný průběh řízení) ve sféře účastníka projevit jen v souvislosti s výsledným rozhodnutím, není porušením žádných základních práv či svobod, přezkoumá-li správní soud zákonnost těchto procesních úkonů až při případném soudním přezkumu výsledného správního rozhodnutí.“ Ústavní soud konstatoval, že procesní postup, který stěžovatelka v tam řešeném případě označila za nezákonný zásah (postup žalovaného správního orgánu, který ji před projednáním zprávy o daňové kontrole odmítl seznámit s vypořádáním jejího vyjádření ke kontrolnímu zjištění), se stěžovatelky nemohl relevantně dotknout jinak než prostřednictvím výsledného správního rozhodnutí; jinak ji relevantním způsobem nelimitoval.

23. Nelze opomíjet ani úmysl zákonodárce, který prostřednictvím výluk ze soudního přezkumu (včetně rozhodnutí, kterými se upravuje vedení řízení) vyjadřuje záměr nerozmělňovat soudní ochranu a umožnit efektivní průběh správního řízení bez dílčích soudních sporů. Soudní ochranu proto zásadně koncentruje až do finálního výstupu, kterým je typicky rozhodnutí o věci samé. Tento přístup je projevem dělby moci a potřebné zdrženlivosti soudních orgánů vůči moci výkonné. Dokud orgán moci výkonné vede řízení, jehož prostřednictvím uskutečňuje svou pravomoc a působnost autoritativně a závazně rozhodnout o právech a povinnostech účastníka řízení, není úkolem soudu do správního řízení – až na určité výjimky – zasahovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 1 Afs 458/2018-42). Zásahová žaloba je subsidiárním nástrojem ochrany, který své uplatnění nachází ve zpravidla excesivních situacích, v nichž by použití žaloby proti rozhodnutí nebylo možné či dostatečně efektivní.

24. Účel soudní ochrany v řízení o zásahové žaloby nelze spatřovat v poskytování preventivní ochrany již v průběhu správního řízení, která zabrání hypotetické újmě plynoucí z údajného ignorování jejich podání a důkazů. Soud není v řízení o žalobě oprávněn přezkoumávat názor správních orgánů na to, zda má, či nemá být žalobkyni vyměřena daň z nabytí nemovitých věcí. Žalobkyní požadovaný postup by naopak popíral smysl a funkci zásahové žaloby, která není „univerzálním prostředkem ochrany proti jakémukoliv úkonu správního orgánu, který se žalobci nelíbí“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, čj. 10 Afs 304/2019-39, publ. pod č. 3974/2020 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že její účel je zcela opačný – plní roli „pomocného prostředku ochrany a doplňku tam, kam ochrana podle § 65 a násl. s. ř. s. nedosáhne“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, publ. pod č. 2206/2011 Sb. NSS, bod 18).

25. Úloha správního soudu spočívá v přezkumu zákonnosti žalobou napadeného úkonu správního orgánu, případně též řízení, které mu předcházelo. Úkolem správního soudu však v žádném případě není a nemůže být nahrazování rozhodování správního orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. 3 As 13/2007-75, publ. pod č. 2202/2011 Sb. NSS). Pokud by byl soudní přezkum dílčích procesních úkonů obecně připuštěn, správní soudy by svými rozhodnutími zasahovaly do správního řízení před jeho ukončením, a nepřípustně by tak ovlivňovaly rozhodovací činnost správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 7 Aps 2/2013-35).

26. Zásada subsidiarity a posteriority soudního přezkumu společně s principem dělby moci brání tomu, aby „moc soudní v podobě správních soudů nahrazovala činnost orgánů moci výkonné a přivlastňovala si jejich pravomoc. Správní soudy tak mohou být v rámci ochrany práv aktivovány tehdy, pokud jednotlivec vyčerpal dostupné možnosti ochrany svých práv v rámci veřejné správy a jejich úloha spočívá především v kontrole zákonnosti jednání správních orgánů“. Tyto systémové zásady správního soudnictví přitom nejlépe reflektuje žaloba proti rozhodnutí správního orgánu; proto je třeba „právní předpisy zásadně vykládat tak, aby správní orgány byly povinny své úkony, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, činit v podobě individuálního aktu (ať již vydávaného v režimu správního řádu nebo jiného právního předpisu upravujícího postup správního orgánu) adresovaného jednotlivci, jehož práv se týká a opatřeného odůvodněním vysvětlujícím skutkové a právní důvody tohoto úkonu“, který může být předmětem soudního přezkumu v řízení o žalobě podle § 65 s. ř. s., v němž soud po stránce procesní i hmotněprávní posoudí zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu. Naopak, „rozšiřování možností uplatnění žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu i na případy, kdy má být uplatněna žaloba proti rozhodnutí, by mohlo vést k nedůvodnému narušení těchto základních zásad správního soudnictví, neboť správní soud by sám měl nalézat důvody ospravedlňující naříkaný úkon správního orgánu, včetně ochrany veřejného zájmu, a provádět potřebné zjišťování skutkového stavu. Správní orgány by mohly být v pokušení nerespektovat práva jednotlivců dotčených na svých právech, včetně práva na právní slyšení a povinnosti dostatečně odůvodnit svá rozhodnutí, a ponechat na soudu, aby věc řádně projednal a rozhodl“ (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015-48, publ. pod č. 3579/2017 Sb. NSS).

27. Ve světle všech výše uvedených východisek je podle názoru zdejšího soudu zjevné, že skutečnosti, že žalovaný měl ignorovat podání žalobkyně a jí předložené důkazy a že stále trval na svém právním názoru, nemají samy o sobě tak zásadní dopad do právní sféry žalobkyně a nebyly natolik masivními, invazivními ani excesivními, aby mohly naplnit kritéria nezákonného zásahu. Obsahem žaloby je totiž zjevný nesouhlas žalobkyně se závěry žalovaného, podle nichž byla žalobkyně povinna platit daň z nabytí nemovitých věcí. Postup žalovaného v průběhu řízení o odstranění pochybností, hodnocení skutkového stavu a vypořádání se s důkazními návrhy a tvrzeními žalobkyně představuje ve smyslu citované judikatury toliko procesní postup žalovaného, který není způsobilý zasáhnout žalobkyni samostatně, ale až v návaznosti na výsledné rozhodnutí o stanovení daně.

28. Všechny shora uvedené skutečnosti, které žalobkyně vznáší v žalobě, může žalobkyně v případě vyměření daně namítat v rámci odvolání. Nevyhoví-li jí odvolací orgán, může se proti procesním pochybením daňových orgánů následně bránit žalobou proti rozhodnutí. Podle názoru soudu proto není namístě poskytovat žalobkyni soudní ochranu samostatně prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, nýbrž až následně prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.).

29. Soud k návrhu žalobkyně v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. pro nadbytečnost neprovedl dokazování rozhodnutím žalovaného o ustanovení zástupce ze dne 7. 9. 2020, č. j. X, neboť toto rozhodnutí je součástí správního spisu, jímž se dokazování v soudním řízení správním neprovádí.

30. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že se žalovaný nedopustil tvrzeného nezákonného zásahu. Soud tedy vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.