č. j. 17 A 7/2019- 43

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Aleše Sabola ve věci žalobce: S. S. T. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Ing. Duy Le Duc sídlem Petržílkova 2583/15, Praha 13 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2019, č. j. MV-133015-5/SO-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 16. 8. 2019, č. j. OAM-57871-20/DP-2012 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 44 odst. 7 ve spojení s § 35 odst. 3 v návaznosti na §37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, neboť byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

II. Průběh správního řízení a napadené rozhodnutí žalované

2. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ s platností od 16. 12. 2004 do 14. 12. 2005. Dne 14. 11. 2005 podal u někdejšího Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha, žádost o prodloužení doby platnosti výše zmíněného povolení k dlouhodobému pobytu. Řízení o žádosti žalobce bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu policie ze dne 23. 11. 2005 přerušeno do vyřešení předběžné otázky – pravomocného ukončení trestního řízení proti žalobci. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 5. 12. 2005. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, byl žalobce uznán vinným ze spáchání pomoci na trestném činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 trestního zákona a dále trestního činu účasti na zločineckém spolčení podle §163 odst. 1 trestního zákona a podmíněně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let, se zkušební dobou do 16. 3. 2023 a dále k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč, což vyplývá i z výpisu z Evidence rejstříku trestů žalobce ze dne 20. 3. 2019. Správní orgán I. stupně v návaznosti na odstranění překážky řízení vyrozuměl žalobce dne 2. 4. 2019 o pokračování v řízení.

3. Při rozhodování o žádosti správní orgán I. stupně konstatoval, že pobytové oprávnění nemůže být prodlouženo, neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin (resp. pomoc na trestném činu neoprávněného podnikání a dále trestný čin účasti na zločineckém spolčení) a toto odsouzení nebylo dosud zahlazeno. S ohledem na tyto skutečnosti správní orgán I. stupně žádost žalobce zamítl.

4. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí včasné odvolání. Žalovaná závěry správního orgánu I. stupně potvrdila. Konstatovala, že dosud nezahlazené trestní odsouzení žalobce jednoznačně naplňovalo předpoklady pro zamítnutí žádosti. Dle názoru žalované bylo prvostupňové rozhodnutí náležitě odůvodněno, bylo zřejmé, z jakých podkladů správní orgán I. stupně vycházel, a tudíž bylo v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a zákonem o pobytu cizinců.

5. K námitce neúměrné délky správního řízení (po dobu 14 let) žalovaná podotkla, že žalobce měl možnost se odvolat vůči rozhodnutí o přerušení řízení z důvodu předběžné otázky, což ovšem neučinil a byl tak srozuměn s tím, že řízení o jeho pobytovém oprávnění bude přerušeno až do doby pravomocného ukončení jeho trestního řízení.

6. Dále se žalovaná vyjádřila k otázce posouzení přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. V první řadě zdůraznila, že nebylo zákonnou povinností ani správního orgánu I. stupně ani jí samotné zabývat se dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jelikož přiměřenost rozhodnutí se typicky posoudí tam, kde to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. V druhé řadě se žalovaná vyjádřila k otázce přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a ke směrnici Rady č.2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny. Konstatovala, že o nepřiměřeném zásahu rozhodnutí je možné uvažovat jen v případě výjimečných okolností. Za takovou nepokládá rodinnou situaci žalobce, když i Úmluva o právech dítěte počítá s možností pobytu dítěte a rodiče ve dvou odlišných zemích. Navíc se žalovaná opřela o judikaturu Nejvyššího správního soudu a uvedla, že v případech, kdy se cizinec dopustí úmyslného trestného činu, má veřejný zájem spočívající v ochraně společnosti přednost před jeho soukromým a rodinným životem. S ohledem na to, že žalobce v této fázi neuváděl žádné další důvody, pro které by se nemohl vrátit do země původu, žalovaná konstatovala, že v kontextu posouzení všech okolností není zamítnutí jeho žádosti nepřiměřené.

III. Obsah žaloby

7. Žalobce v žalobě nejprve obecně konstatoval, že žalovaná porušila zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, její rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu a zároveň je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy § 89 odst. 2 správního řádu. Žalobce byl rovněž přesvědčen, že v tomto smyslu pak žalovaná rovněž opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu. Spisový materiál dle něj neposkytuje dostatečnou oporu pro výrokovou část prvostupňového rozhodnutí.

8. Dále žalobce namítal, že žalovaná opomněla zohlednit základní zásady správního řízení, zejména zásadu (věcné) správnosti, rychlosti a hospodárnosti, pokud přerušila řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce (spáchání trestného činu), které bylo následně také přerušeno do pravomocného skončení jiného trestního řízení. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti mu tak bylo doručeno až 14 let po zahájení řízení. V přerušení řízení žalobce shledává také účelový postup správního orgánu, který se rozhodl aplikovat „vyčkávací taktiku“ s cílem zrušit povolení k jeho pobytu. Žalobce dále konstatoval, že správní orgán I. stupně postupoval nesprávně, když nerozhodoval podle skutečností rozhodných pro vydání rozhodnutí, ale dle skutečností, které nastaly až v budoucnu (po 14 letech). Tedy když nevycházel z toho, že v době, kdy mohl o žádosti žalobce rozhodnout, tento neměl žádný záznam v rejstříku trestů.

9. Žalobce také shledal jako nezákonný postup správního orgánu I. stupně, který aplikoval § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, s cílem vyhnout se aplikaci § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, vyžadujícího posuzování přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce je toho názoru, že skutkovou podstatu zamítnutí žádosti z důvodu spáchání trestného činu lze aplikovat toliko na případy zrušení pobytového oprávnění, nikoliv na řízení o jejich prodloužení. V případě žalobce nebylo řízení o zrušení pobytového oprávnění vůbec zahájeno. Správní orgán I. stupně tedy postupoval nezákonně a zkrátil žalobce na jeho právech.

10. Pod dalším žalobním bodem pak žalobce napadl to, že správní orgán I. stupně a také žalovaná nedostatečně zkoumaly dopad rozhodnutí správního orgánu I. stupně do jeho soukromého a rodinného života, resp. přiměřenost rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Dle názoru žalobce správní orgán I. stupně postupoval nezákonně a zkrátil ho na jeho právech, pokud tuto otázku v podstatě přešel konstatováním situace bez dalšího porovnání se způsobeným pochybením, jeho významem a důsledky pro soukromý život žalobce. Žalobce tvrdil, že žalovaná se tímto faktorem zabývala ještě méně, když v podstatě pouze potvrdila závěry správního orgánu I. stupně a nijak blíže se možnou nepřiměřeností rozhodnutí nezabývala.

11. Společně s žalobou žalobce podal také návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, kterému zdejší soud usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. 17 A 9/2019 - 28, nevyhověl. V rámci argumentace k tomuto návrhu přitom žalobce v souvislosti s dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života poukázal na to, že má v České republice celou svou současnou rodinu, kterou tvoří jeho manželka a 3 děti, všichni mají povolení k trvalému pobytu. O děti se starají žalobce a jeho manželka, přičemž o děti pečuje převážně žalobce. Dále žalobce poukázal na fakt, že žije na území České republiky více než 20 let, již nemá prakticky žádné zázemí na území domovského státu, nemá zde zaměstnání, a tudíž ani žádný zdroj příjmů, z nichž by byl schopen hradit nemalé výdaje na cestu a pobyt ve Vietnamu.

12. Na závěr pak žalobce navrhl, aby soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalované

13. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě setrvala na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. V prvé řadě uvedla, že neshledala rozpor se základními zásadami správního řízení – předmětné rozhodnutí bylo vydáno v souladu se správním řádem i zákonem o pobytu cizinců.

14. Dále se žalovaná neztotožnila s námitkou účelového postupu správního orgánu I. stupně v případě přerušení řízení o předběžné otázce. Zde žalovaná rekapitulovala, že žalobce měl možnost odvolat se proti rozhodnutí o přerušení řízení, což tehdy neučinil, a byl tak srozuměn s tím, že řízení o jeho pobytovém oprávnění bude přerušeno až do doby pravomocného ukončení jeho trestního řízení. Žalovaná také poukázala na skutečnost, že předmětná žádost žalobce (pozn. z roku 2005) byla postoupena správnímu orgánu I. stupně (tj. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky) až v roce 2011.

15. V případě žalobní námitky týkající se nesprávné aplikace ustanovení zákona o pobytu cizinců se žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí, kde se již se stejnou námitkou vypořádala.

16. Závěrem se žalovaná vyjádřila k námitce nedostatečného zkoumání dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, resp. nepřiměřenosti rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Odkázala se na konstantní judikaturu správních soudů, jakož i na zákon o pobytu cizinců a uvedla, že povinnost posoudit dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve smyslu § 174a je dána jen tehdy, pokud to některé zákonné ustanovení správnímu orgánu I. stupně ukládá. Dále žalovaná nepokládá za povinnost správního orgánu zabývat se všemi kritérii uvedenými v citovaném ustanovení, jelikož se jedná jenom o demonstrativní výčet okolností. Uvedla, že otázkou výkladu § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a poměřování veřejného zájmu na tom, aby na území České republiky dlouhodobě nepobývali cizinci, kteří se dopustili úmyslné trestné činnosti, a základního práva cizince na rodinný život, se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud i nižší správní soudy. Odkázala přitom na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008 - 101, a ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, jakož i v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 29 A 138/2016 - 47. Měla za to, že ustanovení § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neposkytují správnímu orgánu možnost správního uvážení ve vztahu k závažnosti spáchaného trestného činu či uloženému trestu a stanoví správnímu orgánu povinnost rozhodnout určitým způsobem. Dále byla toho názoru, že zájem státu a společnosti na ochranu před cizincem, který spáchal trestný čin a představuje proto hrozbu, výrazně převáží nad individuálním právem tohoto cizince na ochranu jeho rodinného života.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (jejich souhlas byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován).

18. Soud se nejprve věnoval prvním třem žalobním námitkám, týkajícím se otázky přerušení řízení. Žalobce shledával problém v tom, že správní orgán I. stupně postupoval nesprávně, když řízení přerušil z důvodu probíhajícího trestního řízení. Žalobce je toho názoru, že trestní řízení není řízením o předběžné otázce, a tedy správní orgán I. stupně postupoval v rozporu se zásadou rozhodování dle stavu v době vydání rozhodnutí. V řadě druhé shledává žalobce pochybení správní orgán I. stupně, který aplikoval podmínku trestní zachovalosti, i když dle žalobce lze tuto podmínku aplikovat pouze v řízení o zrušení trvalého pobytu, nikoli v řízení o neprodloužení dlouhodobého pobytu. Za třetí je dle žalobce takové přerušení, bez ohledu na jeho legitimnost, proti zásadě rychlosti řízení. Soud těmto námitkám nemohl z dále vyložených důvodů přisvědčit 19. Jednou z podmínek pro prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je trestní zachovalost cizince. Podle § 44 odst. 7 zákona o pobytu cizinců se na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vztahují obdobně vybraná ustanovení tohoto zákona týkající se víza k pobytu nad 90 dnů. Dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud je shledán důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza podle § 37 zákona o pobytu cizinců (§ 35 odst. 3 téhož zákona). Jedním z důvodů pro zrušení platnosti víza nad 90 dnů je skutečnost, že cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu [§ 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců], nebo přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza [§ 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Zároveň podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo cizinci neudělí dlouhodobé vízum (s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu), jestliže cizinec nesplňuje podmínku trestní zachovalosti ve smyslu § 174 zákona o pobytu cizinců. Za trestně zachovalého se podle zmiňovaného ustanovení považuje cizinec, který nemá a) ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu, b) v dokladu cizího státu obdobném výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl odsouzen za jednání, které naplňuje znaky trestného činu.

20. Soud považuje za vhodné upozornit na to, že obdobnou otázku řešil již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Ans 8/2012 - 50, kde dospěl k závěru, že platnost povolení k dlouhodobému pobytu nelze prodloužit, pokud cizinec nesplňuje podmínku trestní zachovalosti ve smyslu § 174 zákona o pobytu cizinců. Otázka, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá, je přitom dle Nejvyššího správního soudu předběžnou otázkou, o které si správní orgán nemůže učinit úsudek sám [§ 57 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Uvedené závěry jsou přitom přenositelné i na ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, řešící rovněž spáchání trestného činu, konkrétně úmyslného trestného činu. Správní orgán I. stupně proto nepochybil, přerušil-li řízení o žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu probíhajícího trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ans 8/2012 - 50, body 24-26).

21. Opačný postup by ve svém důsledku byl i v rozporu se zásadou hospodárnosti, neboť správní orgán I. stupně by vedl řízení, v rámci nějž by povolení k dlouhodobému pobytu udělil, aby ho posléze v jiném řízení s nemalou pravděpodobností zrušil z důvodu nesplnění podmínky trestní zachovalosti. K otázce rychlosti řízení je důležité dodat, že není na zdejším soudě, aby v tomto řízení posuzoval délku řízení trestního, stejně jako otázku důvodnosti doby trvání přerušení či ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Jak správně poznamenala žalovaná ve svém vyjádření k žalobě, žalobce měl k dispozici prostředky ochrany – odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení nebo žalobu na ochranu proti nečinnosti. Vyslovení nezákonnosti rozhodnutí o přerušení řízení ani ochrany proti nečinnosti správného orgánu I. stupně se však žalobce nedomáhal a pro nynější soudní řízení je posouzení zákonnosti přerušení řízení bezpředmětné.

22. Pro úplnost lze dodat, že žalovaná, jakož i správní orgán I. stupně po odpadnutí překážky řízení rozhodovaly v rámci stanovených zákonných lhůt a v souladu se zásadou rychlosti správného řízení.

23. Dále žalobce namítal nezákonnost postupu správního orgánu I. stupně, který aplikoval ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce namítal, že tak správní orgán učinil s cílem vyhnout se aplikaci § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyžadující posuzování přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.

24. Ani tuto žalobní námitku neshledal zdejší soud jako důvodnou. Přiléhavým potud, pokud se jedná o aplikaci výše jmenovaného ustanovení, je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 - 47, kde kasační soud konstatoval: „Svůj argument, že orgány veřejné moci měly postupovat podle § 37 odst. 2 písm. b), a nikoli podle § 37 odst. 1 písm. a), staví stěžovatel na jedné jediné větě: „Důvod zamítnutí pro spáchání úmyslného trestného činu lze logickým výkladem subsumovat pouze pro zrušení pobytu účastníka řízení, nikoli jeho neprodloužení.“. Toto dále nezdůvodněné tvrzení však zjevně postrádá zákonnou oporu. Byl-li stěžovatel v době rozhodování o žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu (těsně před vypršením platnosti jeho dosavadního povolení) pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, což stěžovatel nezpochybňuje, zcela zjevně na danou situaci dopadá § 37 odst. 1 písm. a); povaha ani typová či konkrétní závažnost úmyslného trestného činu zde nehraje roli. V tomto smyslu jde o speciální ustanovení k § 37 odst. 2 písm. b), které umožňuje zrušit vízum (a tedy neprodloužit povolení k dlouhodobému pobytu) z řady jiných důvodů (obecně nesplnění kterékoli z podmínek pro udělení víza). To, že mezi těmito podmínkami je i trestní zachovalost ve smyslu § 174 ve spojení s § 56 odst. 2 písm. a), nevylučuje uplatnění speciální skutkové podstaty podle § 37 odst. 1 písm. a).“ 25. V projednávané věci žalobce, stejně jako stěžovatel ve výše citovaném rozsudku, dokonce použitím doslovně stejné formulace, argumentuje, že zamítnutí z důvodu spáchání úmyslného trestného činu lze logickým výkladem subsumovat pouze pro zrušení pobytu účastníka, nikoli jeho prodloužení. Na základě výše uvedeného nelze jinak než s žalobcem nesouhlasit. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je speciálním ustanovením, které bylo správním orgánem I. stupně správně aplikováno na případ žalobce.

26. Žalobce dále namítal, že se správní orgány nezabývaly zásahem napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, čímž dle něj porušily uvedené ustanovení i § 3 správního řádu. Dle žalobce není jeho trestná činnost tak závažná v porovnání s důsledky neprodloužení jeho pobytu, které pro něj budou fatální. Žalobce uvedl, že bude odloučen od své rodiny a bude muset opustit území České republiky. Soud dále nemohl odhlédnout též od argumentace žalobce k žádosti o přiznání odkladného účinku.

27. Zdejší soud v prvé řadě upozorňuje, že ustanovení § 174a bylo do zákona o pobytu cizinců přidáno až s účinností od 1. 1. 2011, a to zákonem č. 427/2010 Sb., přičemž správní orgán I. stupně postupoval v souladu s přechodnými ustanoveními dle znění zákona účinného do 26. 4. 2006. Nicméně v § 175, který byl uvedenou novelou zrušen, zákon o pobytu cizinců stanovil, že se zákon o pobytu cizinců nepoužije, pokud stanoví mezinárodní smlouva něco jiného než zákon (§ 174a pak vychází právě z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahujícího se k čl. 8 Úmluvy). S ohledem na uvedené, jakož i to, že dle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 24. 6. 2006 nestanovilo ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) povinnost posuzovat otázku přiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života (na rozdíl od § 37 odst. 2 stejného zákona), jsou níže uvedené závěry použitelné i na projednávaný případ.

28. Soud musí v prvé řadě připomenout, že obdobnou otázkou se již zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 11. 2020, č. j. 10 A 156/2019 - 37, ve kterém zevrubně shrnul zákonná i judikatorní východiska rozhodná i v nyní projednávané věci. Připomenul zde zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 5 Azs 214/2017 - 37, který detailně vysvětlil, že „otázkou výkladu § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a poměřování veřejného zájmu na ochraně před cizinci páchajícími úmyslnou trestnou činnost v České republice a základního práva cizince na rodinný život v České republice se zdejší soud zabýval v minulosti již několikrát. Nejvyšší správní soud tak např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008 - 101, konstatoval, že „[t]ento test provedl již zákonodárce při přijímání této zákonné úpravy a shledal, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potenciální hrozbu pro společnost, je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného života“. Uvedené závěry pak Nejvyšší správní soud potvrdil také v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 47. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále vyloučil použití § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, u nichž se přihlíží k dopadům do soukromého a rodinného života cizince, neboť § 37 odst. 1 písm. a) téhož zákona je ve vztahu k nim speciálním ustanovením a má přednost. Ustanovení § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců taktéž neposkytují správnímu orgánu možnost užít správní uvážení, tj. zvažovat různé aspekty spáchaného úmyslného trestného činu, jakými jsou jeho závažnost a povaha, či rozlišovat mezi úmyslnými trestnými činy, které jsou důvodem pro zrušení dlouhodobého pobytu (resp. pro zamítnutí žádosti o jeho prodloužení), a které nikoliv. Citované právní normy stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění podmínek uvedených v zákoně (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 As 34/2011 - 85, nebo ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013 - 51). Na uvedené závěry nemá vliv ani výslovná úprava § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, účinná od 1. 1. 2011. Povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, jak se nesprávně domnívá stěžovatel (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, a ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 27). Správní orgán má naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců předpokládá. Zákon o pobytu cizinců v § 174a odst. 1 obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců správním orgánům neukládá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016 – 47)“.

29. Zdejší soud se i v nyní projednávané věci s uvedenými závěry, které byly shodně vysloveny v celé řadě dalších rozhodnutí správních soudů, ztotožňuje (s dále uvedenou dílčí výhradou týkající se aplikace čl. 8 Úmluvy) a neshledává důvodu se od nich v posuzované věci jakkoli odchylovat. Namítal-li tedy žalobce, byť obecně, že správní orgány měly posoudit jím spáchanou trestnou činnost a na základě toho rozhodnout, zda je třeba upřednostnit právo na ochranu společnosti před právem na ochranu rodinného života, nemohl mu soud přisvědčit. Z výše uvedené judikatury správních soudů vyplývá, že znění § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je jednoznačné a nedává žalované žádný prostor pro uplatnění správního uvážení například v tom směru, že by měla posuzovat závažnost trestného činu, za jehož spáchání byl žalobce pravomocně odsouzen. Žalobce byl rozhodnutím trestního soudu pravomocně odsouzen za úmyslně spáchaný trestný čin a následek v podobě neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky byl proto nevyhnutelný.

30. Soud nemohl přisvědčit ani námitkám, jimiž žalobce brojil proti postupu správních orgánů, které se podle něj dostatečně nezabývaly tím, zdali neprodloužením doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nemohlo za dané skutkové situace dojít k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života z pohledu § 174a zákona o pobytu cizinců. Soud zde podotýká, že výše citované závěry správních soudů vycházejí mj. z toho, že zákon o pobytu cizinců v případě rozhodování podle § 37 odst. 1 písm. a) posouzení přiměřenosti výslovně nepožaduje, a proto jej není třeba provést. Žalovaná tak v napadeném rozhodnutí správně konstatovala, že nebylo zákonnou povinností správního orgánu I. stupně posuzovat přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života žalobce dle § 174a zákona o pobytu cizinců (nehledě na to, že toto konkrétní ustanovení rozhodná právní úprava ani neobsahovala – srov. výše).

31. Žalovaná se navíc a nad rámec tohoto konstatování zaměřila i na možné porušení čl. 8 Úmluvy, který zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. V této souvislosti zdejší soud předesílá, že kasační soud již v celé řadě svých rozhodnutí výslovně potvrdil, že správní orgány nejsou ani v případech, v nichž dochází k aplikaci § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, zbaveny povinnosti respektovat čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017 - 26, či ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 Azs 88/2018 - 32). Článek 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 - 29, bod 12).

32. K potenciální aktivaci čl. 8 Úmluvy ovšem nedochází automaticky a z úřední povinnosti, ale je na cizinci, aby v řízení vznesl konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Teprve pak se správní orgán s touto námitkou musí vypořádat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019 - 31, bod 15, či ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 - 39, bod 19). Je třeba navíc konstatovat, že čl. 8 Úmluvy může být použit jen za předpokladu výjimečných okolností, a pokud konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života cizince není nemyslitelná.

33. V posuzované věci žalobce před správním orgánem I. stupně neuváděl, že by pro něj neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu znamenalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. S ohledem na výše uvedená východiska tak nelze správnímu orgánu I. stupně vyčítat, že se soukromým a rodinným životem žalobce na území České republiky nezabýval. V podaném odvolání pak žalobce namítal, že správní orgán I. stupně neaplikoval § 174a zákona o pobytu cizinců. Následně, ale až ve vztahu k argumentaci týkající se doby trvání správního řízení, žalobce krátce a velmi obecně zmínil, že má manželku a tři malé děti, kteří díky nedokončenému pobytu u žalobce měli značné komplikace při vyřizování potřebných věcí na úřadě.

34. Žalovaná se přitom na základě těchto obecných a v zásadě nesouvisejících tvrzení v odůvodnění napadeného rozhodnutí zaměřila i na možné porušení čl. 8 Úmluvy. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 A 189/2017 - 42, uvedla, že je možné o nepřiměřeném zásahu uvažovat jen v případě výjimečných okolností. Dále konstatovala, že manželka žalobce a jeho děti nejsou vázáni na pobytové oprávnění žalobce a mají tak možnost nadále pobývat na území České republiky. Žalobce je přitom může navštěvovat a může tak i nadále realizovat svůj rodinný a osobní život. S ohledem na péči o děti žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018 - 49, dle nějž Úmluva o právech dítěte počítá s možností pobytu dítěte a rodiče ve dvou odlišných státech za současného požadavku umožnění pravidelného osobního kontaktu. Žalobce dále podle žalované neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které by se nemohl vrátit do země původu. Podle žalované tak převážil veřejný zájem státu na tom, aby na území České republiky pobývali cizinci, kteří dodržují právní předpisy České republiky.

35. S ohledem na skutečnost, že je to právě žalobce, kdo měl ve správním řízení o své žádosti aktivně tvrdit zásah do soukromého a rodinného života, shledal soud posouzení žalované za naprosto dostačující. Žalobce neuvedl žádné konkrétní důvody, proč by mu mělo být jeho pobytové oprávnění prodlouženo. V podaném odvolání pouze obecně zmínil, že má na území České republiky rodinu, netvrdil ani neprokazoval ale nic v tom ohledu, že jsou na něm jeho rodinní příslušníci finančně či jinak závislí, nebo že nebude schopen svou ženu a děti navštěvovat apod. Vzhledem k absenci konkrétních odvolacích námitek nelze žalované vytýkat ani to, že se v této souvislosti blíže nezabývala povahou trestné činnosti žalobce a její společenskou škodlivostí a nepoměřovala ji s možným zásahem do rodinného života žalobce, ke kterému rovněž nic nenamítal. Ani tuto žalobní námitku tedy soud neshledal důvodnou.

36. Již jen nad rámec posouzení žalobní námitky brojící proti nedostatečnému postupu správních orgánů, pak soud dodává, že ani v rámci své žaloby (a žádosti o odkladný účinek) žalobce svá tvrzení blíže nekonkretizoval a ani je nijak neprokázal. Žalobce pouze doložil rodné listy svých dětí, nepředložil ale žádné důkazy stran toho, že s dětmi žije ve společné domácnosti, jakým způsobem o děti pečuje, zda a jak svou rodinu finančně podporuje apod. Žalobce nezdůvodnil ani své tvrzení, že si nebude schopen nalézt v zemi původu zaměstnání. Jak přitom uvedla již žalovaná, žalobce může do doby, než získá jiné vhodné pobytové oprávnění na území České republiky, své děti a manželku navštěvovat na základě krátkodobého víza. Svou rodinu přitom může žalobce podporovat finančně i ze zahraničí. Soud k tomu musí dodat, že žalobce své rodinné vazby na území České republiky rozvíjel v době, kdy pozitivní výsledek řízení o jeho žádosti byl velmi nejistý s ohledem na vedení trestního řízení. Žalobce si tak mohl být vědom toho, že nastane situace, kdy mu nebude jeho povolení k pobytu prodlouženo.

37. Za takové situace a při absenci konkrétních tvrzení o dostatečně závažných okolnostech zásahu do soukromého a rodinného života žalobce nelze proto než uzavřít, že dotčení jeho rodinného a osobního života lze považovat za únosné a v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří se v minulosti nedopustili závažného protispolečenského jednání (úmyslné trestné činnosti), přiměřené. Pokud přitom žalobce svou trestnou činnost v podané žalobě bagatelizoval, soud zdůrazňuje, že žalobce byl odsouzen nejen za trestný čin neoprávněného podnikání (ve formě pomoci), ale též za účast na zločinném spolčení. Organizovaná kriminalita se přitom tradičně řadí mezi společensky nejzávažnější formy trestné činnosti. Pokud žalobce upozorňoval na to, že byl odsouzen jen k podmíněnému trestu odnětí svobody, nelze právě i organizovanou povahu trestné činnosti pomíjet, stejně jako nelze odhlížet ani od vysoké pokuty v hodnotě 500 000 Kč, která mu byla dle výpisu z rejstříku trestů rovněž uložena.

38. Městský soud v Praze připouští, že neprodloužení doby platnosti pobytového oprávnění může negativně zasáhnout do soukromého a rodinného života žalobce. Porovnáním zájmu žalobce na zachování rodinného života v současné podobě s kolidujícím veřejným zájmem však soud neshledal, že by bylo možné zájem žalobce upřednostnit pouze na základě jím obecně tvrzených a prima facie nikterak výjimečných okolností jeho rodinného života. Žalobce si ostatně měl a mohl být při páchání uvedené trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců. V rámci správního řízení a ve svém důsledku ani v podané žalobě přitom nepředložil dostatečně konkrétní důvody pro závěr o nepřiměřeném zásahu do jeho soukromého a rodinného života.

VI. Závěr a náklady řízení

39. Na základě všech shora uvedených skutečností soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalované pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.