č. j. 18 A 38/2020- 42

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců Mgr. Martina Lachmanna a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: D.I.C. MANUFACTURING SE, IČO:24232416 sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 zastoupeného Ing. Vilémem Daňkem, Ph.D., LL.M., patentovým zástupcem sídlem Vinohradská 17, Praha 2 proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví sídlem Antonína Čermáka 1057/2A, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 28. 5. 2020, čj. O-548030/D20028054/2019/ÚPV takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se žalobou podanou dne 29. 7. 2020 domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „předseda Úřadu“) ze dne 28. 5. 2020, čj. O- 548030/D20028054/2019/ÚPV (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým předseda Úřadu zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „Úřad“) ze dne 6. 2. 2020, čj. O-548030/D18049254/2018/ÚPV (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím Úřad podle § 22 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 441/2003 Sb.“), částečně zamítl přihlášku slovní ochranné známky zn. sp. O-548030 ve znění „DIAMOND CERTAINTY“ (dále jen „Přihlášená ochranná známka“ či „přihlašované označení“) z důvodu nedostatku rozlišovací způsobilosti ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb. ve vztahu ke zde specifikovaným výrobkům a službám zařazeným do tříd 14, 36 a 40 mezinárodního třídění výrobků a služeb.

3. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 2. 6. 2020.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

4. Předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí, shrnul obsah podaného rozkladu a reprodukoval relevantní právní úpravu. Připomněl, že přihlašované označení bylo přihlášeno s právem přednosti ode dne 18. 5. 2018 pro žalovaným specifikované výrobky a služby zařazené do tříd 14, 36 a 40 mezinárodního třídění výrobků a služeb.

5. V návaznosti na rekapitulaci průběhu správního řízení (včetně závěrů vyslovených ve zprávách Úřadu o výsledku věcného průzkumu a námitek, jimiž žalobce tyto závěry v průběhu řízení zpochybňoval) předseda Úřadu zdůraznil, že žalobce v rozkladu napadl závěry o nedostatku inherentní (vnitřní) rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení, jež se tak staly předmětem přezkumu v řízení o rozkladu. Neuvedl však žádné konkrétní výtky proti hodnocení dokladů, které předložil k prokázání rozlišovací způsobilosti získané užíváním ve smyslu § 5 zákona č. 441/2003 Sb., a nevymezil se ani proti vymezení relevantního spotřebitele jako široké veřejnosti, zejména té části, která se bude zajímat o šperky, jejich výrobu a zhodnocení jejich hodnoty. Tato prvoinstanční zjištění proto předseda Úřadu nepřezkoumával.

6. K sémantickému obsahu předmětného označení předseda Úřadu uvedl, že přihlašované označení „DIAMOND CERTAINTY“ sestává z výrazu „diamond“, které v překladu z angličtiny znamená podstatné jméno „diamant“ i přídavné jméno „diamantový“. Slovní prvek „certainty“ se překládá jako „jistota“ ve smyslu „nepochybnost“ i „nezpochybnitelnost“, ale i ve smyslu materiálním, jako jiné vyjádření pro peněžní či finanční jistinu, dále pak jako „určitost“. Rozvedl, že diamant je nejtvrdším minerálem a nejvzácnějším drahokamem nejobvykleji čiré barvy, po vybroušení vykazující vysoký lesk. Surový je investiční hodnotou, s níž se obchoduje na burze, opracovaný (vybroušený) se užívá jako šperk, obvykle zasazený do vzácných kovů (jejich slitin) samostatně nebo s jinými drahokamy či perlami; v průmyslu se pak pro svou tvrdost užívá jako hrot k řezání, zejména skla. Výraz „diamant“, „diamantový“ se podle předsedy Úřadu používá nejen ve vlastním slova smyslu, ale pro popsané vlastnosti velmi často také k vyjádření nejčistších úmyslů (průzračnosti), charakterové pevnosti (tvrdosti) či neústupnosti v zásadách. Z uvedené charakteristiky lze dle předsedy Úřadu vycházet i při určení významového obsahu celého slovního spojení, jež v přesném překladu znamená „diamantová jistota“, „diamantová určitost“, volněji jako „jistota (ukrytá v) diamantu“, „diamantově čistá jistota“ (jistota bez kazu), „diamantově průzračná jistota“, „nepochybná či nezpochybnitelná jistota nebo určitost“ apod.

7. Přeneseno do známkoprávní oblasti lze slovní spojení podle předsedy Úřadu vyhodnotit ve vztahu k některým výrobkům a službám jako zprávu spotřebitelům, že takto označené produkty mají vysokou hodnotu a kvalitu, jsou spolehlivé, čestné (férové), jejich představitel je spravedlivý a slušný apod. Vzhledem k takovým produktům je přihlašované označení podle předsedy Úřadu popisné a pochvalné (laudatorní), neboť vystihuje a chválí jejich kvalitu či vlastnosti, je tudíž nedistinktivní.

8. Předseda Úřadu uvedl, že Úřad původně namítal nedistinktivitu přihlašovaného označení vůči všem přihlašovaným výrobkům a službám. Na základě vyjádření žalobce k prvnímu výměru svůj závěr revidoval a na nedistinktivitě přihlašovaného označení trval pouze vzhledem ke všem výrobkům přihlašovaným ve třídě 14 a části služeb ve třídách 36 a 40.

9. K rozkladovým námitkám předseda Úřadu předeslal, že „za relevantní oponentní argumentaci…nelze považovat pouhou negaci tvrzení Úřadu ani konstatování, že nejsou ničím doložena. Pokud oponentura přihlašovatele není vedena jako konkrétní reakce na odůvodňovací argumenty Úřadu, nelze se s ní v rozkladovém řízení konkrétně vypořádat“. Předseda Úřadu popsal postavení přihlašovatele a Úřadu v tomto typu řízení s tím, že pokud Úřad požaduje důkazy o prokázání rozlišovací způsobilosti získané užíváním, činí tak na základě zákona, v průzkumovém řízení konkrétně na základě § 5 zákona č. 441/2003 Sb., nikoliv na základě své mocenské libovůle nebo v závislosti na postojích přihlašovatele. K řízení o průzkumu přihlášky ochranné známky předseda Úřadu dále uvedl, že Úřad při posuzování rozlišovací způsobilosti každého označení vychází z všeobecně známých skutečností a jevů a pracuje s předpokladem objektivní známosti či povědomosti o nich mezi běžnou populací, resp. mezi relevantními spotřebiteli. Takové skutečnosti a jevy není třeba zvlášť vysvětlovat ani dokládat, neboť jsou všeobecně srozumitelné a pochopitelné. Řadí se dle předsedy Úřadu do kategorie tzv. notoriet, které mohou být součástí odůvodnění [§ 50 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)], aniž by o nich bylo třeba přinášet důkazy nebo uvádět odkazy na zdroje. Zdůraznil, že při průzkumu přistupuje Úřad k cizojazyčným označením jako k jejich českým ekvivalentům. Znalost anglického jazyka v české populaci (aktivní či pasivní) nelze dle předsedy Úřadu zpochybnit a neučinil to ani žalobce.

10. Předseda Úřadu potvrdil závěr Úřadu, že anglické slovo „certainty“, česky „jistota“ (ve smyslu „nepochybnost“, „určitost“) patří k základním výrazům anglické slovní zásoby; dodal, že jeho významový ekvivalent je běžným slovem ve většině jazyků, nejen v anglickém a českém. Jako abstraktní pojem se užívá v obvyklé řeči v nejrůznějších souvislostech, hojně též v bankovnictví a finančnictví, kde se objevuje také v materializované podobě, jako zástupné slovo k výrazu finanční či peněžní „jistina“ (vklad). Uvedené skutečnosti považoval předseda Úřadu za notoricky známé, jež jako takové není třeba je zvláštním způsobem odůvodňovat nebo o nich přinášet důkazy. Z toho dle předsedy Úřadu nutně vyplývá, že část populace znalá angličtiny musí znát i překlad slova „certainty“, a tedy že jí bude srozumitelný i obsah přihlašovaného označení jako celku (diamantová jistota, jistota diamantu, nepochybná jistota, jistota /tvrdá či průzračná/ jako diamant, tedy neotřesitelná apod.). Pokud toto tvrzení žalobce činí sporným, musí dle žalovaného prokázat, že tomu tak není.

11. Za neopodstatněný pak předseda Úřadu označil žalobcův požadavek separátního hodnocení distinktivity pro každý výrobek a službu zvlášť, vyslovený s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 15. 2. 2007 ve věci C-239/05, BVBA Management, Training en Consultancy (dále též „BVBA Management“). Podle uvedeného rozsudku lze dle předsedy Úřadu v případě, kdy dotčené výrobky a služby lze zařadit do stejné, druhově ucelené kategorie, odůvodnit nedistinktivitu vůči této jednotné skupině produktů. Přesně tak podle předsedy Úřadu postupoval Úřad na str. 4 Prvostupňového rozhodnutí.

12. Námitka, že přihlašované označení nebylo posuzováno jako celek, ale že důraz byl kladen především na prvek „diamond“, přičemž nebylo zohledněno, že jeho připojením k prvku „certainty“ vzniká originální slovní spojení disponující dostatečnou rozlišovací způsobilostí, nemá dle předsedy Úřadu oporu v Prvostupňovém rozhodnutí ani ve skutkových okolnostech. Jak je dle předsedy Úřadu patrné ze str. 4 Prvostupňového rozhodnutí, Úřad posuzoval přihlašované označení právě jako celek. Dle předsedy Úřadu je nutno odmítnout tvrzení žalobce o fantazijnosti samotného výrazu „certainty“, jež je naopak absolutně nedistinktivní vzhledem k těm výrobkům anebo službám, k nimž může být pojímán jako laudatorní popis jejich kvality či vlastností, a doporučuje je tak ke koupi či k využití. Vůči takovým výrobkům a službám nevytváří jeho připojení k prvku „diamond“ podle předsedy Úřadu originální slovní spojení.

13. K námitce, že přihlašované označení vykazuje dostatek distinktivity ve vztahu k výrobkům rhodium, platina, zlato surové nebo tepané, perly, vzácné kovy a jejich slitiny, drahé kovy a jejich slitiny, kovy drahé jako polotovar; spinely (drahé kameny) (třída 14) nebo ke službám galvanické zlacení, leštění a broušení předmětů a nástrojů, pokovování předmětů, plátování, galvanizace, kalení kovů, cínování, čištění povrchů, pájení, pozlacování, gravírování, stříbření (třída 40), předseda Úřadu uvedl, že se žalobce nijak nevypořádal s argumentací Úřadu, jež nedistinktivitu výrobků třídy 14 obhajoval na str. 6 Prvostupňového rozhodnutí tvrzením, že představují šperky, vzácné kovy, hodinky, hodiny, poplátované předměty, pouzdra apod., které mohou všechny obsahovat diamanty či představují diamanty samotné. Spojení rozkladem dotčených služeb třídy 40 s diamanty pak podle Úřadu spočívá ve skutečnosti, že se jedná o služby, které se zpracováním šperků, drahých kovů, kamenů a diamantů bezprostředně souvisejí a jsou uplatňovány při jejich výrobě (str. 7 Prvostupňového rozhodnutí). Co se týče rozkladem napadených výrobků, ty sice jsou podle předsedy Úřadu materiálově odlišné, současně však také patří do skupiny výrobků se shodným a podobným určením a využitím. Všechny se dle předsedy Úřadu řadí mezi šperky a komponenty, z nichž jsou šperky zhotovovány, nebo mezi výrobky, které mohou být zdobeny samotnými diamanty. Rovněž všechny rozkladem dotčené služby souvisejí podle předsedy Úřadu se zhotovováním šperků, diamantů a ostatních výrobků této skupiny, nebo s procesy jejich úpravy. Předseda Úřadu doplnil, že rozklad nesměřoval proti závěrům Úřadu, že činnosti zařazené ve třídě 36 souvisejí s finančními službami, oceňováním, odhady a investicemi do diamantů, zlata a drahých kamenů, vč. burzovních služeb, přičemž předseda Úřadu i tento závěr aproboval.

14. Předseda Úřadu uzavřel, že závěr o nedostatku rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení pro rozkladem dotčené výrobky a služby byl správný a byl dostatečně odůvodněn. Skutečnost, že odůvodnění bylo projeveno obecnými tvrzeními, nemůže být dle předsedy Úřadu vadou rozhodnutí, pokud tato tvrzení jsou jasná a všeobecně srozumitelná a zřejmě vyplývají ze skutkových okolností. Taková tvrzení, jejichž podkladem jsou všeobecně známé (případně veřejně dohledatelné) skutečnosti, pak není třeba dle předsedy Úřadu dokládat. Všechny rozkladem dotčené výrobky a služby mají více či méně přímou souvislost s diamanty, což ve spojení se zněním přihlašovaného označení zakládá nedistinktivitu pro poukaz na oblast podnikání, tedy pro popisnost. Námitka žalobce, že dotčené produkty nemají s diamanty nic společného, přičemž výrobky jsou druhově odlišné, pouze neguje závěry Úřadu, nijak je však nevyvrací. Výrobky sice podle předsedy Úřadu vykazují druhovou odlišnost, zároveň však mají shodné určení a účel užití; služby pak jednoznačně mohou být používány i při procesu zpracování a úpravy dotčených diamantů a ostatních výrobků patřících do stejné skupiny. Význam přihlašovaného slovního spojení lze vzhledem k dotčeným produktům vykládat podle předsedy Úřadu rovněž ve smyslu „jistota tvrdá/pevná/ či čistá/jiskřivá jako diamant“, a podprahově je tak lze vnímat jako pochvalu jejich hodnoty či kvality a spolehlivosti, a tedy laudatorně popisné. Obě tyto charakteristiky (poukaz na oblast podnikání a laudatornost) představují podle předsedy Úřadu aspekty nedostatku rozlišovací způsobilosti předmětného označení a tvoří tak pro dotčené produkty překážku zápisné způsobilosti podle § 4 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb.

15. Předseda Úřadu dodal, že doklady předložené žalobcem jako důkaz o získání rozlišovací způsobilosti předmětného označení užíváním ve smyslu § 5 zákona č. 441/2003 Sb. vyhodnotil Úřad jako neprůkazné, přičemž žalobce se proti tomuto zjištění v rozkladu nevymezil.

16. K námitkám poukazujícím na odlišnou zápisnou praxi EUIPO předseda Úřadu s poukazem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu uvedl, že „aplikace judikátů je na místě, pokud jsou shodné či velmi podobné skutkové okolnosti. Právě ty však mohou být ve známkovém řízení značně variabilní, neboť každá ochranná známka je ze své podstaty jedinečným označením, které doprovázejí individuální podmínky (konkrétní seznam výrobků a služeb aj.), že je v podstatě možné dovolávat se jen dodržení obecných závěrů a postupů“. Upozornil přitom, že poukazované ochranné známky „mají prioritu z roku 2003, kdy stupeň harmonizace národního a unijního známkového práva byl na jiné úrovni než dnes. Od té doby se zápisná praxe vyvíjela“.

III. Žaloba

17. Žalobce v podané žalobě předeslal, že byl Napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech registrovat si přihlašované označení v celém jím požadovaném rozsahu výrobků a služeb.

18. Námitkami soustředěnými soudem pod prvním žalobním bodem žalobce zpochybnil žalovaným provedené vyhodnocení inherentní rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení několika dílčími argumenty.

19. Především nesouhlasil se závěrem žalovaného, že slova „DIAMOND“ a „CERTAINTY“ patří do základní slovní zásoby, a lze tak odhadnout, že jejich význam bude spotřebitelům znám. Upozornil, že již v rámci vyjádření k věcnému průzkumu žádal žalovaného o předložení důkazů, které by svědčily ve prospěch tvrzení, že je zejména slovo „CERTAINTY“ průměrnému českému spotřebiteli známo, namítal, že takové tvrzení žalovaného je pouhým nepodloženým subjektivním poznatkem průzkumového referenta, a žádal jej o předložení důkazu, například stanoviska Ústavu pro jazyk český či jiného relevantního dokladu, který by jasně prokazoval všeobecnou znalost anglického slova „CERTAINTY“ mezi průměrnými spotřebiteli přihlašovaných výrobků a služeb. Žalovaný se s námitkami žalobce vypořádal obecným tvrzením o slovech patřících do základní slovní zásoby, přičemž dodal, že lze odhadnout, že jejich význam bude spotřebitelům znám, což dle žalobce s předchozím tvrzením značně koliduje. Dle žalobce by nemělo být pochybností o důvodech pro zamítnutí přihlášky. Žalovaný by se měl otázkou nedostatku rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení zabývat důkladně, „nikoliv v rámci opakujících se argumentací, které jsou jednotně prezentovány v téměř každém zápisném řízení“. Na jiném místě v této souvislosti namítal, že tvrzení žalovaného nelze vyvrátit jinak než požadavkem na předložení dokladů podporujících tvrzení žalovaného, např. průzkum mezi průměrnými českými spotřebiteli, ze kterého by bylo seznatelné, zda přinejmenším podstatná část dotazovaných zná význam anglického slova „CERTAINTY“. V této části měl žalobce Napadené rozhodnutí za svévolné, s tím, že v důsledku uvedeného postupu dochází k absurdní situaci, kdy byla přihláška zamítnuta pro výrobky a služby, které ze sémantického hlediska nemají souvislost s přihlašovaným označením, a to již na první pohled, pokud jde například o finanční služby, a to analýzy, transakce, operace, finanční informace, poradenství a řízení, burzovní makléřství, kurzovní záznamy na burze aj.

20. Žalobce uvedl, že význam anglického slova „CERTAINTY“ je „jistota“. S poukazem na význam českého slova „jistota“ a rozhodovací praxi žalovaného a Nejvyššího správního soudu podotknul, že laudatorní označení jsou označení pochvalná, která poukazují na určitou vlastnost či stupeň kvality výrobků, popř. ve spojení s nimi jsou běžně užívány. Namítl, že smyslem slova „jistota“ není chvála ani poukaz na určitou vlastnost či stupeň kvality. Dle žalobce se v tomto smyslu nejedná o laudatorní označení, tím spíše jím pak není ve spojení „diamantová jistota“. Podle žalobce spojením slov „DIAMOND“ a „CERTAINTY“ vzniká originální běžně neužívané spojení, které naplňuje zásadu, že ochranná známka musí být pro spotřebitele indikátorem původu výrobků a služeb. Český ekvivalent přihlašovaného označení „diamantová jistota“ není podle žalobce běžně užívaným spojením ani spojením, které by bylo běžně užíváno v oblasti finančnictví. Naopak se dle žalobce jedná o spojení příznačné pro žalobce, což lze dle něho snadno doložit jednoduchým výpisem z vyhledavače Google, kdy po zadání spojení uvedeného spojení odkazují všechny výstupy na žalobce. Žalobce přitom rovněž poukazoval na závěry vyslovené v rozhodovací praxi SDEU k otázce popisného charakteru označení.

21. Žalobce dále v rámci této skupiny námitek nesouhlasil s tím, že přihlašované označení lze v přeneseném významu průměrným spotřebitelem (i obecně) chápat jako záruku nezpochybnitelné jistoty či určitosti, popř. jistoty (ukryté v) diamantu. Měl za to, že žalovaný překročil meze logického úsudku, když v nich tento sémantický význam spatřoval. Dle žalobce lze slovo „diamond“ („diamant“, „diamantový“) v přeneseném významu chápat toliko jako blyštivý nebo třpytivý, nikoli jako nezpochybnitelný.

22. Žalobce konečně v této souvislosti nesouhlasil se závěrem, že slovo „certainty“ je v angličtině užíváno v bankovnictví a finančnictví jako ekvivalent slova „jistina“ či „vklad“. Tato tvrzení žalovaného jsou dle žalobce založena na chybné úvaze, neboť anglický ekvivalent slova „jistina“ či „vklad“ není výraz „certainty“, tento výraz není ve spojení s bankovnictvím v této podobě na území České republiky užíván. Ekvivalentem slova jistina v anglickém jazyce je „security“, ekvivalentem významu „vklad“ jsou slova „deposit“, „entry“, „contribution“. Z výše uvedeného tak podle žalobce paradoxně vyplývá, že žalovaný, který tvrdí, že význam slova „certainty“ je znám široké veřejnosti, mu sám přikládá význam, který ve skutečnosti nemá. Žalovaný přitom nebyl podle žalobce oprávněn požadovat po něm ani prokázání toho, v jakém významu je slovo „diamond“ chápáno, ani rozsah znalosti slova „certainty“.

23. Pod druhým žalobním bodem žalobce poukazoval na konkrétní příklady z rozhodovací praxe EUIPO stran různých ochranných známek EU, jež obsahují slovo „certainty“, a namítal, že žalovaný postupuje přísněji, když považuje slovo „certainty“ za nedistinktivní. Konstatoval, že v rozkladu proti Prvostupňovému rozhodnutí upozorňoval na zapsané slovní ochranné známky obsahující slovní prvek „CERTAINT(Y)“ ve spojení s dalším nedistinktivním slovním prvkem, přičemž tyto slovní ochranné známky byly zapsány, aniž by bylo nutno prokazovat získání rozlišovací způsobilosti tak, jak to požadoval žalovaný po žalobci, přičemž se v této souvislosti odvolával na § 2 odst. 4 správního řádu. V reakci na k těmto námitkám vyslovené závěry předsedy Úřadu akcentující okolnost, že poukazované ochranné známky mají prioritu z roku 2003, poukázal žalobce na slovní ochrannou známku Evropské unie č. 13703228 ve znění „CERTAINTY“ s prioritou ke dni 3. 8. 2014 zapsanou mj. pro výrobky ve třídách 10, 18 a 24, s tím, že byla-li v rejstříku ochranných známek Evropské unie zapsána ochranná známka obsahující slovní prvek „CERTAINTY“ bez jakýchkoliv dalších rozlišujících prvků pro území Evropské unie, jejímž úředním jazykem je mj. anglický jazyk, nevidí žalobce důvod, proč by měl být žalovaný při hodnocení sémantického hlediska slovního prvku „CERTAINTY“ přísnější než EUIPO, pokud se jedná o národní ochrannou známku, která bude platná na území České republiky. K tomu žalobce poukázal na další zapsané ochranné známky Evropské unie s pozdější prioritou s tím, že mu není jasné, z jakého důvodu jedná žalovaný v rozporu s rozhodovací praxí EUIPO, jež je výrazně benevolentnější k posuzování nedostatku rozlišovací způsobilosti, pokud nebrání zápisu označení tvořeného slovním prvkem „CERTAINTY“ v kombinaci s jiným popisným slovním prvkem, jakým bylo např. označení ve znění „CERTAINTY SOFTWARE“ pro výrobky a služby softwaru na území Evropské unie, jejímž úředním jazykem je mj. anglický jazyk. S poukazem na jím uvedenou rozhodovací praxi EUIPO ve věcech ochranných známek „CERTAINTY“, „CERTAINTY SOFTWARE“ či „DIGITAL CERTAINTY“ zpochybňoval žalobce nutnost doložit získanou rozlišovací způsobilost označení „DIAMOND CERTAINTY“, přičemž měl za to, že rozdílný přístup žalovaného nepřispívá právní jistotě přihlašovatelů. Zdůraznil, že jím uvedené příklady zapsaných slovních ochranných známek, které jsou tvořeny stejným způsobem jako přihlašované označení „DIAMOND CERTAINTY“, tj. prvkem „CERTAINTY“ společně s jiným, nedistinktivním prvkem („DIAMOND“, „DIGITAL“, „SOFTWARE“, „GEOSPATIAL“ apod.), a nárokovány pro výrobky nebo služby, které přímo souvisejí s tímto nedistinktivním slovním prvkem, podle něho nepochybně naplňují „velmi podobné skutkové okolnosti“, kterých se žalobce v průběhu řízení dovolával.

24. Námitkami soustředěnými soudem pod třetí žalobní bod pak žalobce brojil proti tomu, že žalovaný nedostatečně odůvodnil rozlišovací způsobilost přihlášeného označení ve vztahu k jednotlivým zamítnutým výrobkům a službám. Poukazoval na to, že žalovaného žádal v souladu s rozsudkem SDEU ve věci BVBA Management o řádné zdůvodnění nedostatku rozlišovací způsobilosti ke každému přihlašovanému výrobku a službě samostatně, načež žalovaný v Napadeném rozhodnutí reagoval tím, že se to netýká případu, kdy dotčené výrobky a služby lze zařadit do stejné, druhově ucelené kategorie. Žalobce namítl, že dle rozhodovací praxe EUIPO, potažmo rozhodovací praxe žalovaného, není skutečnost, že jsou porovnávané výrobky a/nebo služby uvedeny v téže třídě Niceského třídění, sama o sobě známkou shodnosti ani podobnosti.

25. Žalobce poukazoval na to, že jednotlivé, Napadeným rozhodnutím dotčené výrobky ve třídě 14 mezinárodního třídění výrobků a služeb nenaplňují charakteristiku výrobků spadajících do stejné kategorie nebo skupiny. Jako příklad uvádí, že „prsteny, náhrdelníky, náramky, náušnice, řetízky, korále, amulety (šperky), hodinky“ jsou finálními produkty, kdežto například „diamanty, drahé kameny, rhodium, platina, zlato surové nebo tepané, perly, kovy drahé, vzácné kovy a jejich slitiny, drahokamy, drahé kovy a jejich slitiny“ jsou nezpracované suroviny, které nesdílejí stejný distribuční kanál. Dále pak poukazoval na to, že výrobky „umělecké předměty z vzácných a obecných kovů, postříbřené, pozlacené nebo platinované uměleckoprůmyslové a ozdobné předměty“ či „hodinářské výrobky a chronometrická zařízení“, spadají mimo kategorii šperky či nezpracované suroviny. Pro výrobky „zlato surové nebo tepané, perly, kovy drahé, vzácné kovy a jejich slitiny“ je pak dle žalobce přihlašované označení nepochybně fantazijní, neboť představují konkrétní druh suroviny odlišné od diamantu coby nerostu.

26. Podobně argumentoval žalobce u dotčených služeb ve třídě 36, kde tvrdil, že jednotlivé služby spadají do odlišných sektorů, jsou poptávány za odlišným účelem a poskytovány odlišnými distribučními kanály. Dále žalobce zpochybňuje shodný či podobný účel chronometrických zařízení či drahých kovů a šperků.

27. Žalobce namítl, že žalovaný na jeho žádost o zdůvodnění nedostatku rozlišovací způsobilosti k vyloučeným výrobkům a službám reagoval opět pouze obecným tvrzením bez ohledu na skutkový stav daného případu, čímž automaticky vztáhl shledanou výluku na skupiny výrobků a služeb, které spolu vzájemně nesouvisejí v tom smyslu, že by spadaly pod jednu kategorii. Je-li to v konkrétním případě třeba, je žalovaný podle žalobce povinen zdůvodnit své rozhodnutí i ve vztahu k jednotlivým položkám seznamu přihlašované ochranné známky, aby nedošlo k neodůvodněnému směšování různých kategorií či služeb, respektive aby do určité kategorie výrobků či služeb nebyly podřazovány výrobky či služby do nich nenáležející.

28. Žalobce proto nesouhlasil s tím, že by přihlašované označení mohlo být popisné na základě žalovaným uváděných důvodů např. pro jím na str. 8 – 9 žaloby specifikované výrobky a služby.

29. Žalobce rovněž nesouhlasil s argumenty uvedenými na str. 21 Napadeného rozhodnutí, když mu nebylo zřejmé, jak mohou drahé kovy, ingoty z drahých kovů, medaile z vzácných kovů, medaile z obecných kovů obsahovat nebo představovat diamanty. Obdobně nelze podle žalobce tvrdit, že hodinky a chronometrická zařízení obecně obsahují diamanty či že mají stejný účel, podstatu nebo stejný účel určení. Skutečnost, že v některých případech (spíše vzácných) mohou být součástí hodinek jako ozdoba i diamanty, podle žalobce neznamená, že by označení nebylo pro hodinky a chronometrická zařízení distinktivní. Žalobce také zpochybnil shodný či podobný účel chronometrických zařízení či drahých kovů a šperků, či souvislost finančních služeb se zhotovováním šperků nebo procesem jejich úpravy.

30. Námitkami soustředěnými soudem pod čtvrtým žalobním bodem konečně žalobce poukazoval na to, že se předseda Úřadu v Napadeném rozhodnutí nezabýval přezkumem Prvostupňového rozhodnutí v celém rozkladem napadeném rozsahu. K tomu odkázal na závěry vyslovené na str. 22 Napadeného rozhodnutí.

31. Žalobce shrnul a uzavřel, že žalovaný nesprávně posoudil rozlišovací způsobilost přihlášeného označení ve vztahu k přihlášeným výrokům a službám, svůj závěr rovněž řádně neodůvodnil a dostatečně nezohlednil všechny podstatné skutečnosti. Napadeným rozhodnutím se žalovaný v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu řádně nevypořádal s námitkami žalobce.

IV. Vyjádření žalovaného

32. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 10. 9. 2020 navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

33. K námitkám pod prvním žalobním bodem konstatoval, že slovo „certainty“ je výraz z anglického jazyka, podstatné jméno, které v překladu do češtiny znamená „jistota“, „nepochybnost“ nebo „určitost“. Rovněž se dá přeložit jako „nevyhnutelnost“. Vzhledem ke svému prvnímu sémantickému významu (jistota, nepochybnost, určitost) je nutné chápat slovo „certainty“ jako součást základní slovní zásoby, jelikož vyjádření jistoty a absence pochyb o něčem je předmětem běžných každodenních konverzací v jakémkoli jazyce. Průměrným spotřebitelem v dané oblasti je široká veřejnost, u které se dle žalovaného předpokládá průměrná znalost angličtiny, jelikož je anglickému jazyku ve zvyšující míře vystavena více či méně každý den. Za těchto okolností považoval žalovaný skutečnost, že slovo „certainty“ je součást základní slovní zásoby anglického jazyka, za notorietu. Žalovaný trval na tom, že slovo „certainty“ není pro průměrného spotřebitele ve vztahu k výrobkům a službám, pro které byla přihláška ochranné známky zamítnuta, fantazijní. Jedná se o pojem, který se významově váže k přihlášeným výrobkům a službám a zejména v kombinaci se slovem „diamond“ tvoří laudatorní popis výrobků a služeb, pro něž byla přihláška ochranné známky zamítnuta. Slovo „certainty“ („jistota“) je v tomto případě podle žalovaného nepochybně laudatorní, přičemž zejména ve spojení se slovem „diamond“ vyzdvihuje dotčené výrobky a služby, chválí jejich kvality, budí dojem jistého výdělku a zahání případné pochyby o koupi výrobků či využití služeb, pro něž byla přihláška ochranné známky zamítnuta. Označení jako celek budí dle žalovaného dojem, že investice do žalobcových výrobků či využití jeho služeb je „jistá věc“, ve smyslu spolehlivé investice.

34. K námitkám zpochybňujícím závěr o přeneseném významu v podobě „záruky nezpochybnitelné jistoty“ či „určitosti“, popř. „jistoty (ukryté v) diamantu“, žalovaný dodal, že žalobce předložil dokumenty, kterými se snažil prokázat, že označení získalo rozlišovací způsobilosti. Sám žalobce přitom podle žalovaného v těchto materiálech překládá označení „DIAMOND CERTAINTY“ jako „diamantová jistota“. Co se sémantického významu týče, žalovaný trval na tom, že označení spočívající ve slovním spojení „DIAMOND CERTAINTY“ („diamantová jistota“) je z důvodu své popisnosti označením nedistinktivním pro výrobky a služby, pro něž byla přihláška zamítnuta. Význam přihlašovaného slovního spojení lze, vzhledem k dotčeným produktům a službám, chápat ve smyslu „pevná“ či „nezpochybnitelná jistota“. K tvrzení žalobce, že diamant v češtině nemá v přeneseném smyslu význam „nezpochybnitelný“ (ani jiný obdobný význam), žalovaný poukázal na slovní spojení „diamantová svatba“, kde diamant symbolizuje právě trvalost, jistotu nebo nezpochybnitelnost velmi dlouhého manželského svazku.

35. Pokud jde o námitky brojící proti nesprávnému překladu slova „certainty“, žalovaný uvedl, že v Napadeném rozhodnutí netvrdil, že anglické slovo „certainty“ má význam jistoty či jistiny ve finančním slova smyslu, jakkoli se i dle něho může jevit jeho vyjádření na str. 19 Napadeného rozhodnutí hůře srozumitelné. Připustil, že slovo „jistota“ ve finančním kontextu lze do angličtiny přeložit jako „security“. Takový závěr však není podle něho s posouzením daného výrazu žalovaným v Napadeném rozhodnutí v rozporu. Žalovaný doplnil, že na str. 19 Napadeného rozhodnutí objasnil význam českého slova „jistota“, přičemž poukázal na vícero významů tohoto slova v českém jazyce, a to jednak na „běžný“ význam spočívající v absenci pochyb o nějaké skutečnosti a dále na to, že slovo „jistota“ je v češtině užíváno jako alternativa ke slovu „jistina“ či „vklad“. Žalovaný se tím snažil poukázat na rozšířenost slova „jistota“ v každodenní řeči, přičemž v návaznosti na to dospěl k závěru, že slovo „certainty“ bude průměrnému spotřebiteli známo, jelikož se jedná o slovo, jež je denně užíváno v angličtině, obdobně jako je slovo „jistota“ denně užíváno v češtině.

36. K námitkám pod druhým žalobním bodem žalovaný konstatoval, že režim ochranných známek Evropské unie je autonomní systém se svým vlastním souborem cílů a pravidel, jež jsou pro něj specifická. Z tohoto důvodu se nemůže řídit pravidly či rozhodnutími vydanými členskými státy, zda označení je či není způsobilé zápisu. Stejně tak žalovaný není z obdobných důvodů vázán praxí EUIPO, nýbrž národní právní úpravou, a rozhoduje v souladu se svou předchozí správní praxí a rovněž v souladu s rozhodnutími příslušných národních soudů, jakož i rozhodnutími SDEU a Tribunálu. Přestože předchozí rozhodnutí EUIPO jsou jedním z interpretačních vodítek, která mohou být při přezkumu přihlášek ochranných známek brána v potaz, taková rozhodnutí nejsou pro žalovaného podle jeho přesvědčení pro danou věc závazná a posuzování zápisné způsobilosti jednotlivých ochranných známek je individualizováno; ke každé věci musí být přistupováno odděleně s ohledem na její specifika a relevantní okolnosti.

37. Za nedůvodné označil žalovaný rovněž námitky soustředěné soudem pod třetím žalobním bodem. Ve vztahu k dotčeným výrobkům a službám (např. šperky, drahé kovy, předměty z drahých kovů, finanční služby a poradenství) nebude podle žalovaného průměrný spotřebitel nutně rozlišovat, zda se jedná o finální produkt či pouze o nezpracovanou surovinu. Nebude zkoumat objektivní podstatu daného výrobku, nýbrž bude ovlivněn hlavně svým subjektivním dojmem, přičemž slovo „diamond“ („diamant“, „diamantový“) v dojmu průměrného spotřebitele zastřeší všechny dotčené výrobky a služby. Žalovaný měl za to, že jednotlivé výrobky a služby tvoří pro účely odůvodnění kategorie ve smyslu rozhodnutí SDEU ve věci BVBA Management a stačí je tedy odůvodnit en bloc.

38. Výrobky ve třídě 14, pro které byla ochranná známka zamítnuta, představují dle žalovaného skupinu šperků a předmětů, které se s diamanty pojí. Rovněž u ostatních předmětných výrobků ve třídě 14 bude slovo diamant u spotřebitele evokovat výrobky ve třídě 14 vzhledem k jejich vzácnosti, lesku, tvrdosti a jiných pro diamanty typických vlastností. Jedná se totiž o šperky či komponenty, ze kterých jsou šperky zhotovovány, a rovněž o předměty, které jsou šperkům velmi podobné a často jsou za šperky považovány, resp. plní jejich účel (např. hodinky). Slovo „diamond“ („diamant“, „diamantový“), jenž je z hlediska průměrného spotřebitele nejznámějším a nejhodnotnějším drahokamem, bude z výše uvedených důvodů podle žalovaného v průměrném spotřebiteli vyvolávat spojení s výrobky třídy 14, pro které byla ochranná známka zamítnuta.

39. Rovněž, co se dotčených služeb ve třídě 36 týče, jde dle žalovaného o služby na poli investic, pro které je označení „DIAMOND CERTAINTY“ („diamantová jistota“) ve větší či menší míře popisné. Jedná se o služby spojené s investicemi buď přímo do diamantů, nebo o služby, u kterých bude označení „DIAMOND CERTAINTY“ („diamantová jistota“) evokovat spojitost s investicemi, finančními službami a ostatními službami třídy 36, pro které byla ochranná známka zamítnuta, jelikož právě diamanty jsou průměrným spotřebitelem chápány jako bezpečná investice či bezpečná úschova peněžních prostředků. Pro mnohé spotřebitele představují diamanty podle žalovaného investiční vrchol, jenž zastřešuje celé odvětví.

40. Služby ve třídě 40, pro které byla ochranná známka zamítnuta, mají podle žalovaného úzkou spojitost se zpracováním drahých kovů, šperků, drahokamů a tedy i diamantů.

41. Pokud jde o zpochybnění shodného či podobného účelu chronometrických zařízení či drahých kovů a šperků, žalovaný odkázal na svou argumentaci ohledně výrobků ve třídě 14, přičemž dodal, že chronometrická zařízení (hodinky) velmi často plní účel šperků. U drahého kovu nebude průměrný spotřebitel rozlišovat, zda se jedná o finální produkt (šperk) či pouze surovinu, jež může sloužit k jeho výrobě. Drahé kovy jsou podle žalovaného průměrným spotřebitelem vnímány velmi podobně jako šperky, vzhledem ke své vzácnosti a ceně.

42. Žalovaný uzavřel, že pro účely zdůvodnění částečného zamítnutí předmětné ochranné známky jsou pro průměrného spotřebitele dotčené výrobky ve třídě 14 a služby ve třídě 36 a 40 součástmi stejných kategorií (tak jak jsou vysvětleny výše a podrobně v napadených rozhodnutích). Souhrnné zdůvodnění zamítnutí ochranné známky pro dotčené výrobky a služby je tedy podle něho plně v souladu s rozsudkem SDEU ve věci BVBA Management, jelikož předmětné výrobky a služby spadají do kategorií výrobků a služeb, proti nimž je uplatňován stejný důvod zamítnutí, přičemž mají stejný či obdobný charakter a slouží stejnému či obdobnému účelu.

43. Za neopodstatněné pak žalovaný označil rovněž námitky pod čtvrtým žalobním bodem s tím, že v Napadeném rozhodnutí přezkoumal Prvostupňové rozhodnutí v rozsahu rozkladových námitek a dostatečně se s nimi vypořádal. Podrobněji se přitom zabýval posouzením rozlišovací způsobilosti přihlášeného označení ve vztahu k výrobkům a službám, které žalobce v rozkladu výslovně uvedl.

V. Replika žalobce

44. V replice ze dne 20. 10. 2020 žalobce setrval v reakci na podané vyjádření žalovaného na své žalobní argumentaci, jejíž klíčové části znovu reprodukoval.

VI. Jednání

45. Při ústním jednání konaném dne 24. 1. 2022 účastníci setrvali na své žalobní argumentaci. Žalobce poukázal na rozdílný přístup žalovaného k některým výrobkům a službám v rámci jednotlivých tříd mezinárodního třídění, a také namítal, že se v posuzovaném případě mohlo jednat spíše o ztrátu rozlišovací způsobilosti, kterou označení na počátku devadesátých let mohlo mít, a tedy o jiný zákonný důvod.

46. Soud provedl k důkazu žalobcem předložený výsledek vyhledávání založený na čl. 21 spisu a dále při jednání předloženou aktualizovanou tabulku zápisu ochranných známek obsahujících prvkem „certainty“. Provedení jiných důkazních prostředků žalobce nenavrhoval.

VII. Posouzení věci Městským soudem v Praze

47. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

48. V posuzované věci je předmětem sporu mezi účastníky posouzení otázky, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud částečně zamítl přihlášku přihlašovaného označení z důvodu nedostatku jeho rozlišovací způsobilosti ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 441/203 Sb. ve vztahu ke specifikovaným výrobkům a službám zařazeným do tříd 14, 36 a 40 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Právní a judikatorní východiska 49. Městský soud v Praze úvodem připomíná, že podle § 22 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. platí, že „není-li přihlašované označení způsobilé zápisu podle § 4, Úřad přihlášku zamítne. Není-li přihlašované označení způsobilé zápisu jen pro část výrobků či služeb, Úřad přihlášku zamítne v tomto rozsahu. Údaje o rozhodnutí o zamítnutí přihlášky Úřad zveřejní ve Věstníku“.

50. Z § 4 písm. b) téhož zákona se přitom podává, že „do rejstříku se nezapíše označení, které nemá rozlišovací způsobilost“.

51. Z § 5 téhož zákona se podává, že „označení uvedené v § 4 písm. b) až d) může být zapsáno do rejstříku, pokud přihlašovatel prokáže, že takové označení získalo před zápisem ochranné známky do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k výrobkům nebo službám přihlašovatele, pro které je požadován jeho zápis do rejstříku, rozlišovací způsobilost“.

52. Zbývá doplnit, že podle článku II. odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 286/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se pro řízení o přihlášce zahájené podle zákona č. 441/2003 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a do tohoto dne pravomocně neskončené, použijí ustanovení zákona č. 441/2003 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. odst. 9 přechodných ustanovení téhož zákona zůstávají účinky procesních úkonů učiněných ve všech řízeních, která nebyla skončena k 1. 1. 2019, zachovány a posoudí se přiměřeně podle zákona č. 441/2003 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2019.

53. Výše uvedená ustanovení představují transpozici úpravy obsažené v právu Evropské unie [původně směrnice č. 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, posléze směrnice č. 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, resp. aktuálně účinná směrnice č. 2015/2436/EU, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (dále též „Směrnice“)]. Současně nelze přehlédnout, že ochrana národních ochranných známek v členských státech Evropské unie existuje souběžně s ochranou známek EU na úrovni Evropské unie, jež je aktuálně upravena nařízením č. 2017/1001, o ochranné známce Evropské unie.

54. Správní soudy přitom ve své rozhodovací praxi přísně vycházejí z eurokonformního výkladu relevantních hmotněprávních pojmů známkového práva a reflektují účel vymezený v harmonizačních směrnicích, přičemž v nich stanovená pravidla vykládají v souladu s rozhodovací praxí SDEU. Výklad vnitrostátního známkového práva tak ovlivňují judikatorní závěry SDEU interpretující obsahově podobné či shodné instituty upravené v právních předpisech známkového práva EU. Nejinak je tomu i v otázkách souvisejících s posuzováním zápisné nezpůsobilosti spočívajícího v nedostatečné rozlišovací způsobilosti a tedy ve věci výkladu pojmů „(inherentní) rozlišovací způsobilost ochranné známky“ a „rozlišovací způsobilost ochranné známky získaná užíváním“, „relevantní veřejnost“ apod.

55. Je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury SDEU a českých správních soudů je třeba rozlišovací způsobilosti ochranné známky rozumět, že označení slouží k identifikaci výrobku nebo služeb, pro které je zápis požadován, jako pocházejícího z konkrétního podniku, a tím odlišit tento výrobek od výrobků jiných podniků (srov. rozsudky SDEU ze dne 29. 9. 1998 ve věci C-39/97, Canon, bod 28, ze dne 29. 4. 2004 ve věci C-468/01, Tabs (3D) bod 32, ze dne 21. 10. 2004 ve věci C-64/02, Das Prinzip der Bequemlichkeit, bod 42, ze dne 8. 5. 2008 ve věci C- 304/06, Eurohypo, bod 66; či ze dne 21. 1. 2010 ve věci C-398/08, Vorsprung durch Technik, bod 33; obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 As 56/2008 - 170).

56. Označení tedy plní především rozlišovací funkci, která slouží spotřebiteli k odlišení výrobků nebo služeb jedné osoby od výrobků nebo služeb jiných osob. Zjednodušeně řečeno, označení by svým obsahem a formou mělo být natolik originální, aby umožnilo spotřebiteli individualizovat produkt z určitého obchodního zdroje.

57. Podle ustálené judikatury může být taková rozlišovací způsobilost posuzována pouze ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které je zápis požadován, a to se zřetelem ke vnímání tohoto označení relevantní veřejností (např. rozsudek SDEU ze dne 12. 7. 2012 ve věci C-311 /11, Wir machen das Besondere einfach, bod 24 a tam odkazovaná rozhodovací praxe).

58. Platí, že slova a slovní spojení, které jsou v ochranné známce obsažena, nesmí označovat vlastnosti zboží nebo jejich funkce (srov. rozsudek Tribunálu ze dne 15. 1. 2013 ve věci T- 625/11, BSH Bosch und Siemens Hausgeräte GmbH proti OHIM – „ECODOOR“). Soudy v minulosti opakovaně zdůraznily, že slovní ochranná známka, která popisuje vlastnosti výrobků nebo služeb, nutně postrádá rozlišovací způsobilost, pokud jde o tyto výrobky nebo služby (srov. např. rozsudek Tribunálu ze dne 12. 6. 2007 ve věci T-190/05, Twist & Pour, bod 39).

59. I pokud výraz obsažený v označení není zjevně popisný ve vztahu k dotčeným výrobkům a službám, přesto může být nedostatečně inherentně distinktivní, bude-li spotřebitelskou veřejností vnímán pouze jako poskytující informace o povaze dotyčných výrobků nebo služeb, a nikoli jako označení jejich původu. Popisnými označeními nebo údaji jsou pak ty, které informují o druhu, jakosti, množství, účelu, hodnotě, zeměpisném původu, době výroby výrobku nebo poskytnutí služby a ty, jež označují jejich jiné vlastnosti. Přestože tyto okolnosti zakládají existenci absolutního důvodu zápisné nezpůsobilosti podle jiného ustanovení [§ 4 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb.], mají úzkou vazbu k výluce spočívající v nedostatku rozlišovací způsobilosti, neboť je-li určité označení popisné, postrádá také ve světle výše uvedeného distinktivní charakter. O takovou situaci se může jednat typicky v případech, kdy se označení skládá výlučně ze slova, které popisuje, co může být předmětem nebo obsahem dotyčných výrobků nebo služeb. V tomto ohledu tedy platí, že označení popisná jsou vyloučena ze zápisu a jsou pro všechny výrobce či poskytovatele služeb volná (rozsudky SDEU ze dne 4. 5. 1999 ve spojených věcech C-108/97 a C-109/97, Windsurfing Chiemsee Produktions, bod 25, ze dne 8. 4. 2003 ve spojených věcech C- 53/01 až C-55/01, Linde AG a další, bod 73 či ze dne 23. 10 2003 ve věci C-191/01, OHIM proti Wrigley jr. Company).

60. Soudy také opakovaně zdůraznily, že rozlišovací způsobilost postrádají výrazy, jež toliko označují konkrétní pozitivní vlastnosti, kvalitu nebo funkci zboží a služeb. Judikatura tak mezi výrazy popisné či druhové řadí i slova svým významem laudatorní – pochvalná, která poukazují na určitou vlastnost či stupeň kvality výrobků. Laudatorní výraz týkající se vlastností dotčených výrobků nebo služeb přitom vůči nim nemá vysokou inherentní rozlišovací způsobilost [srov. rozsudky ze dne 16. 1. 2008 ve věci T-112/06, Inter-Ikea v. OHIM – Waibel (idea), bod 51, či ze dne 13. 10. 2009 ve věci T-146/08, Deutsche Rockwool Mineralwoll v. OHIM – Redrock Construction (REDROCK), bod 56].

61. I označení spadající pod výluky dle § 4 písm. b) [případně dle písm. c) či d)] zákona č. 441/2003 Sb. nicméně může získat rozlišovací způsobilost užíváním, stát se příznačným pro určitého výrobce konkrétního výrobku či poskytovatele konkrétní služby, a tím splnit základní funkci ochranné známky a překonat tak zápisnou nezpůsobilost. Přestože tedy obecně nelze připustit zápis známky, která postrádá inherentní rozlišovací způsobilost, je za určitých okolností zápis známky, ve vztahu k níž by jinak byl bez dalšího dán tento důvod zápisné nezpůsobilosti, možný za podmínky, že přihlašovatel prokáže, že přihlašované označení získalo rozlišovací způsobilost užívání ve vztahu k nárokovaným výrobkům či službám v obchodním styku, a to před podáním přihlášky, případně dokonce po dni podání přihlášky ochranné známky, ale přede dnem jejího zápisu. I pokud tedy označení postrádá inherentní rozlišovací způsobilost od počátku, je umožněn jeho zápis do rejstříku ochranných známek za podmínky, že přinejmenším významná část relevantní veřejnosti si jej díky jeho používání na trhu všimla jako označení přihlašovaných výrobků a služeb pocházejících od konkrétního podniku. Označení se tak stalo způsobilým odlišit tyto výrobky a služby od služeb jiných podniků, protože jsou vnímány jako pocházející od konkrétního podniku a tím plnit základní funkci ochranné známky, kterou je zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu výrobku nebo služby označených uvedenou ochrannou známkou tím, že mu umožní tento výrobek nebo službu odlišit bez možnosti záměny od výrobku nebo služby, které mají jiný původ (srov. rozsudek ze dne 17. 10. 2019 ve věci C-514/18, Landeskammer für Land- und Forstwirtschaft in Steiermark v. Schmid, body 36 a 37, a tam citovaná judikatura). Označení, které tedy původně nebylo možné zaregistrovat, tak může v důsledku užívání získat nový význam a jeho konotace, která již není čistě popisná nebo nerozlišovací, mu umožňuje překonat tyto absolutní překážky zápisu ochranné známky. Posouzení žalobní argumentace 62. V návaznosti na naposledy uvedené je třeba předeslat, že žalobce nebrojil v rozkladu proti Prvostupňovému rozhodnutí ani v podané žalobě proti závěrům žalovaného, dle nichž ve správním řízení neprokázal získání rozlišovací způsobilosti podle § 5 zákona č. 441/2003 Sb. Žalobce tímto směrem svou žalobní argumentaci nestavěl, proto se soud s přihlédnutím k dispoziční zásadě přísně ovládající tento typ soudního řízení (srov. dále) nemohl těmito otázkami blíže zabývat.

63. Soud se tak zaměřil toliko na přezkoumání opodstatněnosti závěrů žalovaného ohledně nedostatečné inherentní rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení ve vztahu k výrobkům a službám, pro něž byla přihláška ochranné známky Prvostupňovým rozhodnutím v dané části zamítnuta.

64. Mohl tak přitom učinit toliko na půdorysu námitek, jež žalobce v podané žalobě vznesl. Soud v této souvislosti upozorňuje, že řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce jeho žalobní argumentaci dotvářel.

65. V logice uspořádání žalobních bodů přitom soud předně přistoupil k posouzení důvodnosti námitek, jimiž žalobce v obecné rovině poukazoval na nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí, když namítal, že předseda Úřadu svůj závěr rovněž řádně neodůvodnil a dostatečně nezohlednil všechny podstatné skutečnosti, přičemž se v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu řádně nevypořádal s námitkami žalobce.

66. Správní soudy v minulosti nesčetněkrát judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

67. Dle Městského soudu v Praze však žádná z těchto skutečností v posuzované věci nenastala.

68. Soud ověřil, že předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vyložil své závěry způsobem, který nebrání jejich věcnému posouzení ze strany soudu. Připojil přitom úvahy, jimiž byl ve svých skutkových a navazujících právních závěrech veden. Předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neopomněl reagovat na všechny klíčové námitky uplatněné v průběhu řízení o rozkladu. Každou z těchto námitek, které žalobce ve svém stručném rozkladu proti Prvostupňovému rozhodnutí vznesl, se žalovaný buď jednotlivě, nebo souhrnně při jejich společných znacích zabýval, vyslovil k nim své závěry, přičemž připojil úvahy, jimiž byl při vyslovení všech dílčích závěrů a při vypořádání jednotlivých s nimi souvisejících námitek veden.

69. Žalobce ostatně konkrétně nenamítal, že by se předseda Úřadu k některé jeho námitce v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vůbec nevyjádřil, resp. že by ji zcela opomenul, nebo že by své závěry k některým konkrétním posuzovaným otázkám vyložil takovým způsobem, že by z odůvodnění nebylo lze dovodit, k jakým závěrům a na základě jakých úvah k nim předseda Úřadu dospěl. Z obsahu jeho žalobní argumentace je zjevné, že nesouhlasí s právním závěrem žalovaného, že přihlašované označení postrádá ve vztahu ke specifikovanému rozsahu výrobků a služeb inherentní rozlišovací způsobilost. Kromě případů, kdy se žalobce omezuje na relativně obecné vyjádření nesouhlasu a reprodukci či rozšíření ve správním řízení vznesených námitek, přitom vznáší i konkrétnější námitky, jimiž proti závěrům vysloveným předsedou Úřadu k rozkladovým námitkám brojí a jimiž se proti předsedou Úřadu vyloženým důvodům, které tedy žalobce z odůvodnění Napadeného rozhodnutí zjevně byl schopen seznat, věcně ohrazuje.

70. Optikou shora uvedených východisek nemohl soud přisvědčit žalobci, že by bylo Napadené rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů v žalobcem specifikovaných, ani jakýchkoli dalších ohledech. Předseda Úřadu ve vztahu ke všem žalobcem specifikovaným aspektům uvedl své závěry způsobem, jenž nebrání jejich věcnému přezkumu soudem v tomto řízení. Předseda Úřadu v tomto ohledu veškerým relevantním zákonným a navazujícím judikatorním východiskům přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů dostál. Z odůvodnění rozhodnutí jsou podle přesvědčení soudu seznatelné důvody, pro které rozklad žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí zamítl a pro které považoval jeho námitky vznesené v řízení o rozkladu za nedůvodné. Vznášení námitek žalobcem je tak dle přesvědčení soudu spíše polemikou se závěry žalovaného o posouzení skutkových a především navazujících právních otázek týkajících se aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. Předseda Úřadu své závěry vyslovené v Napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, jeho právní názor je srozumitelně vyjádřen. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Konkrétním žalobcem vytýkaným nedostatkům se přitom soud věnuje níže v rámci vypořádání jednotlivých žalobních bodů.

71. Soud předně nemohl přisvědčit námitkám vzneseným žalobcem pod prvním žalobním bodem, jejichž prostřednictvím žalobce zpochybňoval závěry o nedostatečné míře inherentní rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení ve vztahu k výrobkům a službám, pro něž byla přihláška zamítnuta, včetně závěrů o jeho popisném a laudatorním charakteru.

72. Soud se předně ztotožňuje s žalovaným provedeným výkladem nedostatečné rozlišovací způsobilosti slovního prvku „DIAMOND“. Ani z pohledu soudu není sebemenších pochybností o tom, že průměrný spotřebitel porozumí tomuto slovnímu prvku jako prvku odkazujícímu na slovo „diamant“, popř. odvozené přídavné jméno „diamantový“ v tom smyslu, jak byl podrobně vyložen v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Průměrný spotřebitel nebude mít žádné obtíže s porozuměním předmětnému anglickému výrazu. I v případě spotřebitele nedisponujícího ani průměrnou znalostí anglického jazyka nelze ostatně i s ohledem na podobnost slova v českém a anglickém jazyce rozumně pochybovat o tom, že spotřebitel tuto část označení bezpečně spojí s jeho českým ekvivalentem (k souvisejícím procesním námitkám, jež žalobce na str. 3 žaloby nicméně výslovně propojil toliko s druhým slovním prvkem přihlašovaného označení, srov. dále).

73. Průměrný spotřebitel tedy především porozumí této části přihlašovaného označení jako odkazující na nejcennější drahý kámen, který je nejtvrdší známou látkou, vykazující po vybroušení velmi vysoký lesk. Jak správně uvedl předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, jde o látku, jež je v surové podobě investiční hodnotou, s níž se také obchoduje na burze, přičemž v opracované (vybroušené) podobě se užívá jako šperk, obvykle zasazený do vzácných kovů (jejich slitin), ať již samostatně nebo s jinými drahokamy, perlami či dalšími prvky; v průmyslu se pak pro svou tvrdost užívá jako hrot v řezacích či brusných sestavách.

74. Přestože vyloučit zcela nelze ani předsedou Úřadu připomenuté alternativní a významově posunuté vnímání předmětného slovního prvku ze strany průměrného spotřebitele (soud v tomto směru nesdílí přesvědčení žalobce, že je zcela vyloučeno, aby bylo označení zahrnující tento slovní prvek vnímáno rovněž ve významu „pevný“ či „nezpochybnitelný“ – dle přesvědčení soudu se nejedná v žádném případě o vybočení z mezí logického usuzování, jak se domnívá žalobce), klíčovým a z níže vyložených důvodů určujícím pro posouzení (nedostatku) inherentní rozlišovací způsobilosti ve vztahu k dotčeným výrobkům a službám se jeví právě výše popsaný význam odkazující na nejcennější drahokam. Žalobce ostatně v tomto směru ani jiné konkrétní námitky proti závěrům vysloveným žalovaným v souvislosti s tímto slovním prvkem nevznesl a vymezoval se spíše proti závěrům týkajícím se druhého slovnímu prvku přihlašovaného označení.

75. Soud v této souvislosti upozorňuje na to, že otázkami souvisejícími s vnímáním slovního prvku „DIAMOND“ se zabýval i Tribunál mj. ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2019 ve věci T-91/18, Equity Cheque Capital Corporation v EUIPO (DIAMOND CARD), v němž poukázal na další, i v kontextu nyní posuzované věci zásadní rovinu vnímání tohoto slovního prvku ze strany průměrného spotřebitele. Aproboval totiž postup EUIPO, jenž na podkladě shora vyloženého významu slova „DIAMOND“ dovodil, že relevantní spotřebitelská veřejnost bude chápat dotčený slovní prvek jako odkaz na luxus, bohatství, resp. vysokou hodnotu takto označeného výrobku či služby (srov. body 23, 30 a 38 odkazovaného rozsudku). Městský soud v Praze přitom tyto závěry Tribunálu plně sdílí, neshledává důvodu se od nich odchylovat a považuje je za přenositelné i na posuzovaný případ, v němž z takto dovozeného významu ve svých úvahách dále vychází a v daném směru závěry žalovaného doplňuje a rozvádí (srov. dále).

76. Pokud jde o slovní prvek „CERTAINTY“, ten bude průměrný spotřebitel reflektovat coby výraz z anglického jazyka znamenající podstatné jméno, jehož ekvivalentem v českém jazyce je podstatné jméno „jistota“, „nepochybnost“ nebo „určitost“, popř. „nevyhnutelnost“. Městský soud v Praze přitom přisvědčuje žalovanému, že i tomuto slovnímu prvku, jakkoli je vyveden v anglickém jazyce, průměrný spotřebitel porozumí, neboť slova „certain“/„certainly“ patří k základní slovní zásobě anglického jazyka, přičemž u průměrného spotřebitele lze také předpokládat rovněž základní gramatickou znalost – v tomto případě znalost přípony „ty“ coby jednoho ze způsobů tvoření podstatných jmen z příbuzných adjektiv.

77. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že nelze rozumně pochybovat o tom, že relevantní spotřebitelská veřejnost uvedený slovní prvek skutečně pochopí jako vyjádření jistoty či absence pochyb o něčem, neboť slovní vyjádření takového stavu či pocitu je skutečně v rámci vyjadřování a komunikace běžným a častým jevem, a u průměrného spotřebitele tak lze znalost tohoto obratu předpokládat (k související námitce „procesního“ charakteru srov. níže).

78. Ani uvedenou část přihlašovaného označení tedy nebude průměrný spotřebitel vnímat ve vztahu k výrobkům a službám, pro které byla přihláška ochranné známky zamítnuta, jako fantazijní, ale toliko jako nedistinktivní poukaz na povahu, charakter či vlastnost takto označeného výrobku či zboží, resp. přímo jako laudatorní popis vyzdvihující kvality dotčených výrobků a služeb, evokující dojem jistoty/nepochybnosti/bezpečnosti, ať již ve vztahu k obchodnímu rozhodnutí o pořízení takto označeného výrobku či služby, či přímo ve vztahu ke spolehlivosti investice nebo výdělku.

79. Soud v této souvislosti považuje za potřebné v reakci na žalobní námitky toliko dílčím způsobem korigovat závěry žalovaného, pokud jde o jím v Napadeném rozhodnutí naznačené vnímání slovního prvku „CERTAINTY“ ve významu „jistina“. Soud v tomto směru souhlasí s žalobcem, že tyto závěry žalovaného jsou založeny na chybné úvaze, neboť anglický ekvivalent slova „jistina“ či „vklad“ není výraz „certainty“, nýbrž „security“, případně „deposit“ apod. Žalovanému nelze přisvědčit, pokud své vyjádření na str. 19 Napadeného rozhodnutí v daném směru poněkud marginalizuje, posouvá a spojuje toliko s „objasněním významu českého slova jistota“, resp. s tím, že „se tím toliko snažil poukázat na rozšířenost slova „jistota“ v každodenní řeči“. Z Napadeného rozhodnutí je nicméně zjevné, že předseda Úřadu uvedl tento nesprávný, soudem korigovaný dílčí argument toliko jako doplňující element úvahy nad vnímáním předmětného slovního prvku, která jinak ve světle v tomto rozsudku vyslovených závěrů obstojí. Tato dílčí nesprávnost tak podle soudu nečiní nesprávnými závěry žalovaného jako takové a není sama o sobě v žádném případě způsobilá vyústit v závěr o nezákonnosti Napadeného rozhodnutí.

80. Se zřetelem ke shora uvedenému se pak soud dále zabýval tím, nakolik bude celé slovní spojení utvořené z uvedených slovních prvků ve vztahu k dotčeným výrobkům a službám dostatečně distinktivní.

81. Celé slovní spojení bude spotřebitel vnímat vzhledem ke shora popsanému významu jeho slovních prvků při striktnější percepci jako „diamantová jistota“, „diamantová určitost“, volněji jako „jistotu (ukrytou v) diamantu“, či „pevnou, nepochybnou či nezpochybnitelnou jistotu“. V daném směru nelze závěrům žalovaného dle stanoviska soudu ničeho vytknout.

82. Se zřetelem k výše uvedenému však nelze ve světle závěrů Tribunálu v žádném případě odhlížet ani od v jistém směru „posunutého“ vnímání přihlašovaného označení ve významu dovozovaném ze slovního prvku „DIAMOND“, tedy jako kombinaci slov znamenajících na jedné straně luxus, bohatství, resp. vysokou či relativně vyšší hodnotu takto označeného výrobku či služby a na straně druhé jistotu, nepochybnost, bezpečnost či spolehlivost. Předseda Úřadu ostatně v tomto směru na str. 22 Napadeného rozhodnutí sám akcentoval, že přihlašované slovní spojení lze „podprahově…vnímat jako pochvalu jejich hodnoty či kvality a spolehlivosti, a tedy laudatorně popisné“. Tyto úvahy přitom plně korespondují se soudem výše připomenutými závěry Tribunálu akcentujícími rovněž právě otázku hodnoty, kvality či obecně charakteru výrobků a služeb označovaných prvkem „DIAMOND“.

83. Jak bylo zdůrazněno výše, rozlišovací způsobilost je třeba přísně posuzovat pouze ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které je zápis požadován, a to se zřetelem ke vnímání tohoto označení relevantní veřejností. Soud přitom nemá pochybností o tom, že přihlašované označení není ve vztahu k (zamítnutím přihlášky) dotčeným výrobkům a službám způsobilé plnit hlavní funkci ochranné známky, není způsobilé odlišit takto označené výrobky a služby jako pocházející z určitého obchodního zdroje a bude ve vztahu k nim fakticky působit toliko jako svého druhu „reklamní sdělení“, jež není v daném kontextu způsobilé známkoprávní ochrany.

84. I Nejvyšší správní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval tím, nakolik je možno zapsat jako ochrannou známku běžně užívaná slova. V rozsudku ze dne 29. 7. 2015, čj. 9 As 23/2015 - 29, č. 3369/2016 Sb. NSS v tomto směru konstatoval, že „[b]ěžně používaná slova mohou mít rozlišovací způsobilost, pokud konkrétní běžně používané slovo nijak nesouvisí s výrobky nebo službami, pro něž je přihlašováno. Jako příklad takovéhoto označení lze uvést označení apple (anglicky jablko) pro počítače, nebo označení camel (anglicky velbloud) pro cigarety. V těchto případech si průměrný spotřebitel uvedená slova nijak nespojí s uvedenými výrobky, bude je tedy pro uvedené výrobky vnímat jako označení vymyšlená, nesouvisející. Takováto označení mohou pro nesouvisející výrobky/služby tvořit ochrannou známku.“ Podobně lze pro větší stručnost poukázat na závěry vyslovené v rozsudcích ze dne 23. 6. 2021, čj. 6 As 304/2020 - 42, ze dne 22. 7. 2011, čj. 7 As 35/2011 - 246, ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 As 56/2008 - 170 či ze dne 25. 8. 2016, čj. 4 As 19/2016 - 51. I kasační soud ve své praxi reflektuje, že smyslem ochranných známek je mimo jiné „[o]slovit relevantní okruh spotřebitelů tak, aby pomocí označení výrobek tzv. identifikovali s jeho původcem. Právě stanovením zákonných podmínek zápisné způsobilosti zákon omezil „lákání spotřebitelů“ pomocí označení požadavkem určité minimální míry rozlišovací způsobilosti, aby institut ochranných známek plnil svůj primární identifikační účel v rámci konkurenční soutěže podnikatelů na relevantním trhu“ (viz rozsudek čj. 7 As 35/2011 - 246).

85. Přihlašované označení sestává z prvků, na nichž ve vztahu k dotčeným výrobkům a službám, na které se vztahuje, není nic neobvyklého. V relaci k některým výrobkům půjde zjevně o označení popisné (diamanty či šperky, jež zpravidla diamanty obsahují či mohou obsahovat); stejně tak tomu může být ve vztahu k některým službám – typicky služby týkající se investic do diamantů. Jak již bylo uvedeno, výše připomenutá rozhodovací praxe soudů přitom jednoznačně stojí na závěru, že pokud slovní prvek slovní ochranné známky označuje vlastnosti výrobků nebo služeb, nutně postrádá rozlišovací způsobilost, pokud jde o tyto výrobky nebo služby, a to i v případě, pokud není zjevně popisný ve vztahu k dotčeným výrobkům a službám, avšak bude průměrným spotřebitelem vnímán pouze jako poskytující informace o povaze dotyčných výrobků nebo služeb, a nikoli jako označení jejich původu.

86. Ve vztahu k jiným výrobkům a službám pak sice stricto sensu nepůjde o popisný charakter, přesto se ani ve vztahu k nim přihlašované označení neskládá z pro dané výrobky či služby jakkoli neobvyklých elementů a naopak zprostředkovává toliko snadno a okamžitě srozumitelné pochvalné poselství, které není dostatečně originální, neobvyklé nebo rezonující. Ani kombinací obou slovních prvků nevzniká dle přesvědčení soudu v posuzovaném případě nic mimořádného; jde toliko o prostou kombinaci prvků, které oba postrádají ve vztahu k dotčeným dostatečnou rozlišovací způsobilost.

87. Jak bylo uvedeno výše, ve skutečnosti je přihlašované spojení fakticky spíše (byť kratším) propagačním sloganem. Samotný slogan přitom jako takový obvykle nemá inherentní vlastnost spočívající v odlišení zboží určitého podniku. V tomto směru soud znovu poukazuje na hlavní funkci ochranné známky, tedy umožnit identifikovat výrobek, pro který je zápis požadován, jako pocházející od určitého podniku, a tedy odlišit tento výrobek od výrobků jiných podniků (srov. rozsudky SDEU ze dne 29. 4. 2004 ve věcech C-473/01 P a C-474/01, Procter & Gamble v. OHIM, ze dne 4. 10. 2007 ve věci C-144/06, Henkel v. OHIM, či ze dne 8. 5. 2008 ve věci C- 304/06, Eurohypo v. OHIM), resp. označovat obchodní původ dotčeného výrobku nebo služby tak, aby spotřebitel, který získá výrobek nebo službu označené ochrannou známkou, mohl při dalším nabytí učinit stejnou volbu, pokud byla jeho zkušenost pozitivní, nebo jinou volbu, pokud byla tato zkušenost negativní (rozsudky Tribunálu ze dne 27. 2. 2002 ve věci T-34/00, Eurocool Logistik v. OHIM, a ze dne 15. 9. 2009 ve věci T-471/07, Wella v. OHIM).

88. Soudy nicméně nevylučují zápisnou způsobilost ochranné známky užívané jako reklamní slogany (viz rozsudky SDEU ze dne 4. 10. 2001 ve věci C-517/99, Merz & Krell či ze dne 21. 10. 2004 ve věci C-64/02, OHIM v. Erpo Möbelwerk) a zdůrazňují, že pokud jde o rozlišovací způsobilost takových ochranných známek, není namístě na ně uplatňovat striktnější kritéria, než jsou kritéria použitelná na jiná označení (výše uvedený rozsudek OHIM v. Erpo Möbelwerk).

89. I reklamní slogan tedy může mít rozlišovací způsobilost, a to tehdy, pokud může být vnímán přímo jako údaj o obchodním původu dotyčných výrobků nebo služeb, aby bylo relevantní veřejnosti umožněno odlišit bez možné záměny výrobky nebo služby majitele ochranné známky od výrobků nebo služeb jiného obchodního původu [rozsudky Tribunálu ze dne 3. 7. 2003 ve věci T-122/01, Best Buy Concepts v. OHIM, a ze dne 15. 9. 2009 ve věci T-471/07, Wella v. OHIM]. Je-li ochranná známka dotčenou veřejností vnímána současně jako propagační slogan a údaj o obchodním původu výrobků nebo služeb, pak podle SDEU v rozsahu, v němž tato veřejnost vnímá ochrannou známku jako údaj o tomto původu, skutečnost, že je současně, případně dokonce na prvním místě chápána jako propagační slogan, nemá vliv na její rozlišovací způsobilost (rozsudek SDEU ze dne 21. 1. 2010 ve věci C-398/08, Audi v. OHIM).

90. V daném směru přitom soud nesouhlasí s žalobcem a zdůrazňuje, že sama okolnost, že kombinace slovních prvků není běžně jako spojení užívána, ještě sama o sobě neznamená, že jde o kombinaci natolik originární, že takové prosté spojení dvou běžně užívaných slov vykazuje potřebnou míru inherentní rozlišovací způsobilosti. V tomto ohledu soud spatřuje významnou skutkovou odlišnost od žalobcem i soudem výše připomenutého rozsudku SDEU ve spojených věcech C-473/01 a C-474/01. V posuzované věci totiž zcela nic nenasvědčuje tomu, že by průměrný spotřebitel uvedené slovní spojení vnímal jako údaj o obchodním původu výrobků či služeb a spojoval by si označení s konkrétním subjektem. Jak bylo zdůrazněno výše, žalobce ostatně v rozkladu ani v podané žalobě nebrojí proti závěrům o tom, že ve správním řízení neprokázal získání rozlišovací způsobilosti užíváním ve smyslu § 5 zákona č. 441/2003 Sb.

91. V podané žalobě se žalobce v daném směru omezil toliko na paušální a blíže nerozvedené tvrzení, dle něhož „se jedná o spojení příznačné pro přihlašovatele, což lze snadno doložit jednoduchým výpisem z vyhledávače Google, kdy po zadání spojení „DIAMOND CERTAINTY“ odkazují všechny výstupy na žalobce“. Učinil tak přitom výhradně v rámci námitek zpochybňujících závěry o nedostatku inherentní rozlišovací způsobilosti a nadto, jak se z další věty v této části žaloby podává, s cílem vyvrátit „tvrzení žalovaného o zcela běžně užívaném spojení „diamantová jistota…“. Tato poznámka vznesená v této podobě a v tomto kontextu přitom nemohla být pojímána jako námitka brojící závěrům o neprokázání získané rozlišovací způsobilosti, a soud se jí tak věnoval toliko v rámci posouzení otázky inherentní distinktivity, ve vztahu k níž se žalobce vůči závěrům žalovaného vymezoval. Ani z (při ústním jednání) provedeného důkazního prostředku plynoucí poznatky přitom nijak nezpochybňují shora vyložené závěry, dle nichž je přihlašované označení tvořeno nijak neoriginální kombinaci prvků, které oba jednotlivě i ve své kombinaci postrádají ve vztahu k dotčeným dostatečnou rozlišovací způsobilost. I pokud by snad soud uvedenou poznámku žalobce považoval za námitku akcentující užíváním získanou rozlišovací způsobilost, platí, že se žalobce jednak vůbec nijak nevypořádal se závěry, které v tomto směru Úřad v Prvostupňovém rozhodnutí vyslovil a proti nimž žalobce ani v rozkladu žádným způsobem nebrojil, přičemž nad rámec uvedeného ani zjištění plynoucí z žalobcem předloženého důkazního prostředku neumožňují dospět ke skutkovému závěru o tom, že by žalobce řádně prokázal, že přinejmenším významná část relevantní veřejnosti si přihlašovaného označení díky jeho používání na trhu všimla jako označení přihlašovaných výrobků a služeb pocházejících konkrétně od žalobce samotného (žalobce v žalobě ostatně ani nedokládal, jaký dosah jím odkazované články měly ani jaká je průměrná návštěvnost uvedených webových stránek).

92. Soud tak znovu zdůrazňuje, že ani ve vztahu k těm výrobkům a službám, u nichž nebude hrát významnější roli popisný charakter označení, nelze uvažovat o dostatečné míře rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení, neboť ani ve vztahu k nim není přihlašované označení způsobilé plnit funkci ochranné známky. Soud v tomto směru považuje v souladu se shora uvedeným za klíčový právě ze slovního prvku „DIAMOND“ dovozovaný význam indikující luxus, bohatství, vysokou hodnotu takto označeného výrobku či služby, resp. jeho při relativním vnímání „vyšší hodnotu“ oproti jinak označenému výrobku či službě, jež pak v kombinaci s druhým prvkem označení (laudatorně popisným – co do charakteru „investice“, popř. laudatorním) vyvolává u spotřebitele dojem jistoty, spolehlivosti a absence pochybností.

93. Relevantní veřejnost tak bude chápat výraz „DIAMOND CERTAINTY“ jako odkaz na vysokou, resp. vyšší hodnotu/kvalitu, luxus a bohatství, která je jistá a spolehlivá. Tento výraz je zajisté způsobilý povzbudit veřejnost, aby takto označené výrobky či služby využívala; nemůže však ve vztahu k nim dosáhnout potřebné míry rozlišovací způsobilosti, a to ani ve vztahu k těm výrobkům či službám, u nichž případně nelze a priori uvažovat o tom, že by šlo v prvku „DIAMOND“ o poukaz na jejich materiální substrát (viz výše).

94. Přestože žalovaný uvedené závěry blíže nerozebral a podrobněji se nezabýval tím, nakolik mohou být v relaci k jednotlivým výrobkům a službám důvody dílem v naznačených směrech do jisté míry rozdílné, z pohledu soudu se jeví být zásadní, že předseda Úřadu v Napadeném rozhodnutí onen soudem aprobovaný a akcentovaný „posunutý“ význam zprostředkovaný prvkem „DIAMOND“ zcela nepominul, když ve výše připomenuté pasáží na str. 22 Napadeného rozhodnutí upozornil na podprahové vnímání uvedeného způsobu označení jako označení hodnoty, kvality a spolehlivosti. Na pochvalný charakter přitom žalovaný v různých směrech správně poukazoval i na jiných místech odůvodnění Napadeného rozhodnutí, a to i v souvislosti s „vysokou hodnotou“ či „vysokou kvalitou“ a „spolehlivostí“ takto označených produktů (srov. např. druhý odstavec na str. 15 Napadeného rozhodnutí). Soud přitom tyto závěry předsedy Úřadu i s poukazem na rozhodovací praxi Tribunálu doplnil a rozvedl a považuje je v jejím světle za zcela jistě udržitelné, jakkoli se žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí více soustředil na obhajobu akcentující souvislosti mezi jednotlivými výrobky a službami (shodné či podobné využití; množina šperků či jejich kompomentů, event. výrobků, jež mohou být zdobeny diamanty atp.; viz např. poslední odstavec na str. 21 Napadeného rozhodnutí), kterou posléze žalobce ve svých žalobních námitkách zpochybňoval.

95. Tento dle soudu klíčový aspekt se přitom ve světle výše odkazovaných závěrů Tribunálu uplatní ve vztahu k všem výrobkům a službám, pro něž byla přihláška žalobce zamítnuta, v důsledku čehož pak soud nemohl přisvědčit ani námitkám vzneseným žalobcem pod třetím žalobním bodem (srov. dále).

96. Soud konečně pro úplnost uvádí, že důvodnou neshledal ani argumentaci, kterou žalobce na více místech v podané žalobě poukazoval na tvrzené procesní pochybení záležející v tom, že žalovaný neprokázal či v řízení vůbec neprokazoval své závěry o tom, jaký význam bude slovním prvkům přihlašovaného označení, především však slovnímu prvku „CERTAINTY“ (srov. pátý odstavec na str. 3 žaloby), přikládat průměrný spotřebitel, popř. zpochybňoval závěr žalovaného o tom, že i znalost uvedeného slova lze u průměrného spotřebitele očekávat. Soud se přitom z výše vyložených důvodů zcela ztotožnil s žalovaným, že jde o slovo, kterému bude průměrný spotřebitel rozumět a jeho význam pochopí. Úzká jazyková spojitost mezi přihlašovaným označením a „diamantem“, resp. „jistotou“ je pak natolik zřejmá, že ohledně ní nebylo třeba provádět dokazování. Následné hodnocení toho, zda v tomto konkrétním případě došlo k naplnění neurčitého právního pojmu „rozlišovací způsobilost“, pak již nebylo otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní, neboť se jednalo o subsumpci konkrétního skutkového stavu pod příslušnou právní normu (srov. podobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2021, čj. 6 As 304/2020 - 42). Žalovaný v tomto směru nezatížil řízení žádnou vadou, pro kterou by snad nemělo jeho rozhodnutí obstát. Žalobci nelze v žádném ohledu přisvědčit, že by snad postup žalovaného vykazoval znaky svévole či se příčil jiným principům a zásadám, na jejichž dodržení byl žalovaný povinen ve správním řízení dbát. Lze tedy uzavřít, že žalovaný nepochybil, pokud ve správním řízení neprokazoval žalobcem značené otázky jím v žalobě požadovaným způsobem.

97. Pro úplnost pak soud podotýká, že nemohl přisvědčit žalobci ani v jeho námitce vznesené při ústním jednání stran aplikace nesprávného zákonného důvodu. Jednak se jednalo o námitku uplatněnou po lhůtě vyplývající z principu koncentrace žalobních bodů, jež neměla svůj předobraz v žádné z žalobních námitek. Současně pak jde o námitku nesmyslnou – v předmětném případě žalovaný i soud posuzovali naplnění požadavku inherentní rozlišovací způsobilosti k datu podání přihlášky; soud neměl ostatně pochybnosti ani o tom, že byl správně aplikován zákonný důvod (jakkoli znovu poukazuje na výše uvedené závěry připomínající blízkost některých zákonem předvídaných absolutních důvodů zápisné nezpůsobilosti).

98. Soud neshledal důvodnými ani námitky, jimiž žalobce pod druhým žalobním bodem s poukazem na konkrétní případy z rozhodovací praxe EUIPO dovozoval porušení zásady materiální pravdy a ochrany legitimního očekávání ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu.

99. Správní soudy k zásadě materiální rovnosti ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu a z ní plynoucímu požadavku ochrany legitimního očekávání v oblasti ochranných známek ustáleně akcentují potřebu individuálního posouzení s tím, že při rozhodování hraje roli řada konkrétních skutkových okolností daného případu, které musí být brány v úvahu, přičemž významnou roli mající vliv na výsledek řízení mohou hrát i drobné rozdíly.

100. Nejvyšší správní soud ve stranami připomínaném rozsudku ze dne 12. 3. 2015, čj. 10 As 100/2014 - 120, konstatoval, že „[p]osuzování podobnosti ochranných známek představuje odbornou činnost, jejíž výsledek je zpravidla odvislý jednak - a to především – od posouzení celkového vyznění zapisovaných označení, jednak také od posouzení jejich jednotlivých detailů. Městský soud (a ostatně i předseda žalovaného) v této souvislosti správně uvedl, že „každé (námitkové) řízení je individuální a při rozhodování v něm hraje roli řada konkrétních skutkových okolností daného případu, které musí být brány v úvahu, přičemž významnou roli mající vliv na výsledek řízení mohou hrát i drobné rozdíly.“ Tato skutečnost je přitom pro hodnocení „obdobnosti“ jednotlivých známkoprávních případů klíčová. Uvedené sice neznamená, že by zápisný úřad svou rozhodovací činností v řízení o ochranných známkách nemohl v jejích určitých aspektech vytvořit ustálenou správní praxi, tato se však z povahy věci (tj. skutkové odlišnosti jednotlivých případů) zpravidla nemůže dotýkat otázek posuzování konkrétních napadených ochranných známek (zde označení obsahujících slovní prvek „SKY“), nýbrž dopadá na ustálené postupy, jež k výslednému posouzení vedou. I za této situace však musí soud, je-li v soudním řízení porušení dosavadní správní praxe namítáno, vždy zkoumat to, zda případy, jež měly určitou správní praxi založit, jsou vůči posuzované věci z hlediska pravidla založeného správní praxí typově podobné. Pokud tomu tak není, je porušení uvedené zásady respektování správní praxe v obdobných případech vyjádřené v § 2 odst. 4 správního řádu v zásadě vyloučeno“ 101. Ve světle těchto závěrů vychází i zdejší soud ve své rozhodovací praxi z toho, že každé přihlašované označení je nutné posuzovat vždy přísně individuálně, a to právě s ohledem na jeho specifika ad zvláštnosti a další skutkové okolnosti případu. Významný vliv na výsledek řízení totiž mohou mít i drobné rozdíly. Zápis konkrétních označení do rejstříku ochranných známek zpravidla nezakládá legitimní očekávání, že bude zapsáno i jiné označení (i pokud by takovéto označení bylo vytvořeno obdobným způsobem jako zapsaná označení) nebo že takový zápis bude „navždy“ nezměnitelný a nezpochybnitelný – srov. § 30 a násl. zákona č. 441/2003 Sb. (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2016, čj. 4 As 19/2016 - 51).

102. Městský soud v Praze přisvědčuje žalobci potud, že jím odkazované případy jeví příbuzné znaky s nyní řešenou věcí, pokud jde o podobný způsob vytvoření označení. I při vědomí role EUIPO v oblasti ochrany práv duševního vlastnictví v rámci Evropské unie, kterou i tento senát zdejšího soudu ve své rozhodovací praxi reflektuje a vychází z toho, že ač je EUIPO orgánem s působností k rozhodování o zápisu o ochranných známkách Evropské unie, nikoli o ochranných známkách vnitrostátních, zákon č. 441/2003 Sb. je však v souladu s dříve uvedeným transpozicí unijní směrnice a musí tak být vykládán v souladu s jejím smyslem a účelem, přičemž z uvedeného důvodu není možné rozhodovací praxi EUIPO či jeho metodiky přehlížet a je nutno z nich v mnoha ohledech vycházet jako ze specifického pramene známkového práva (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2012, čj. 9 As 18/2012 - 31, či ze dne 31. 5. 2017, čj. 5 As 106/2016 - 84), je zdejší soud přesvědčen, že zápis žalobcem odkazovaných označení v rejstříku ochranných známek Evropské unie není způsobilý zvrátit shora podrobně vyložené závěry o nedostatečné míře rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení pro dotčené výrobky a služby, a všechny výše vyložené úvahy, na nichž zdejší soud tyto své závěry vystavěl.

103. Soud rovněž připomíná, že ochranu legitimního očekávání nelze podle ustálené rozhodovací praxe správních soudů poskytnout tam, kde se opírá o praxi rozpornou s právními předpisy. Soud v tomto směru připomíná, že správní praxí zakládající legitimní očekávání se dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS, rozumí „ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů“. Jak ovšem vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2010, čj. 6 Ads 88/2006 - 159, č. 2059/2010 Sb. NSS, správní praxe opírající se o nezákonný výklad nemůže zpravidla založit legitimní očekávání u adresátů správy, že tak bude setrvale postupováno i do budoucna. Správní soudy tedy ustáleně judikují, že legitimní očekávání na straně adresátů veřejné správy mohou zpravidla založit pouze jednání a postupy, které jsou v souladu se zákonem a v jeho mezích, tedy secundum et intra legem, nikoli contra legem, a s ohledem na princip enumerativnosti státních pretenzí, resp. legality výkonu veřejné moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, též § 2 odst. 1 správního řádu) ani praeter legem (viz např. citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v odstavci 73). Nezákonná správní praxe očekávání, natož legitimní, založit nemůže, neboť nezákonnou správní praxí, jednal-li (dosud) správní orgán mimo svou pravomoc a působnost (ultra vires), nemůže být správní orgán do budoucna vázán. Není přitom úkolem tohoto soudu, aby v tomto řízení podrobně zkoumal a posuzoval, zda EUIPO postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žalobcem odkazované ochranné známky v dané podobě zapsal. Soudu ostatně není známo ani to (a žalobce v daném směru ničeho netvrdil ani nedokazoval), zda ve vztahu k některému z žalobcem odkazovaných označení neprobíhá jiné řízení, v němž by mohly být vysloveny opačné závěry. Stejně tak žalobce nepoukazoval na to, že by bylo rozhodnutí žalovaného v rozporu s jinou rozhodovací praxí samotného žalovaného, kde by soud jistě musel nahlížet případné rozdíly v přístupu přísněji.

104. V neposlední řadě přitom soud poukazuje na nikoli nepodstatnou skutkovou odlišnost záležející v užití slovního prvku „DIAMOND“ a opakovaně akcentuje k němu se vážící shora vyložené úvahy a závěry vycházející z rozhodovací praxe Tribunálu, coby soudního orgánu dohlížejícího právě na zákonnost rozhodovací praxe samotného EUIPO.

105. Pokud jde o námitky soustředěné soudem pod třetím žalobním bodem, soud již výše naznačil, že je neshledal ve světle závěrů formulovaných k úvodní skupině žalobních námitek důvodnými.

106. Podle ustálené rozhodovací praxe SDEU skutečně platí, že přezkum absolutních důvodů zápisné nezpůsobilosti se musí týkat každého z výrobků nebo služeb, pro které je zápis ochranné známky požadován, a rozhodnutí, kterým příslušný orgán zamítá zápis ochranné známky, musí být v zásadě odůvodněno pro každý z uvedených výrobků nebo služeb (srov. stranami připomínaný rozsudek ve věci BVBA Management, bod 34, či rozhodnutí ze dne 18. 3. 2010 ve věci C-282/09, CFCMCEE v. OHIM, bod 37).

107. Pokud jde o posledně uvedený požadavek, SDEU však upřesnil, že se příslušný orgán může omezit na souhrnné odůvodnění pro všechny dotčené výrobky nebo služby, pokud je stejný důvod pro zamítnutí namítán vůči kategorii nebo skupině výrobků či služeb (rozsudek ve věci BVBA Management bod 37, či rozsudek ze dne 17. 10. 2013 ve věci C-597/12, Isdin v. Bial-Portela, bod 26). SDEU následně upřesnil, že se taková možnost vztahuje pouze na výrobky a služby, které mezi sebou mají dostatečně přímou a konkrétní spojitost tak, aby tvořily dostatečně stejnorodou kategorii nebo skupinu výrobků či služeb (viz bod 27 naposledy odkazovaného rozsudku ve věci Isdin v. Bial-Portela).

108. Všechny tyto závěry byly potvrzeny v navazující rozhodovací praxi SDEU (srov. např. rozsudek ze dne 17. 5. 2017 ve věci C-437/15, EUIPO v Deluxe Entertainment Services Group, body 29 – 31).

109. Soud přisvědčuje žalobci potud, že si žalovaný v tomto směru značně „usnadnil práci“ a namísto podání důvodů pro závěr o nedostatku rozlišovací způsobilosti k jednotlivým výrobkům a službám, či, přesněji řečeno, alespoň ve vztahu k určitým skupinám výrobkům a služeb, které lze v seznamu výrobků a služeb, pro které byla přihláška zamítnuta, bezpochyby vysledovat, se omezil na odůvodnění souhrnné. Přitom v souladu s dříve uvedeným platí, že ne ke všem výrobkům a službám se uplatní shodné důvody, popř. se jednotlivé důvody neuplatní ve stejné míře. Jak soud rozvedl výše, ve vztahu k některým výrobkům skutečně půjde zjevně o označení popisné (diamanty či šperky, jež zpravidla diamanty obsahují či mohou obsahovat; služby souvisejícími s investicemi do diamantů). Ve vztahu k jiným výrobkům a službám pak o popisný charakter nepůjde, přesto ani ve vztahu k nim nebude přihlašované označení z výše popsaných důvodů dostatečně distinktivní. Žalobce přitom správně poukazuje na to, že ve vztahu k některým výrobkům či jejich skupinám není závěr o jedné stejnorodé skupině výrobků či služeb bez výhrad udržitelný. Kupříkladu platí, že přestože hodinky jistě mohou být v některých případech vytvořeny za použití komponent z nejcennějšího drahokamu, resp. je lze přinejmenším v některých případech považovat za šperk sui generis, nepostačilo by zjevně pro závěr o nedostatku rozlišovací způsobilosti ve vztahu k této skupině výrobků odůvodnění pouhým poukazem na popisný charakter označení, resp. akcentaci okolností svědčících o podobnosti jednotlivých výrobků s ohledem na jejich možný materiální substrát, účel a způsob použití, zastupitelnost apod. Podobné pochybnosti by pak mohly být i u některých dalších výrobků (např. hodiny, hodinářské výrobky a chronometrická zařízení, medaile z obecných kovů) či služeb.

110. Klíčovým se však pro závěr o nedůvodnosti tohoto žalobního bodu jeví dle přesvědčení soudu být shora podaný výklad, jenž je společný všem výrobkům a službám, pro něž žalovaný přihlášku ochranné známky zamítl. Jak již soud upozornil, ani ve vztahu k těm výrobkům a službám, u nichž nebude hrát významnější roli popisný charakter označení, resp. ve vztahu k nimž si nelze vystačit s poukazy na okolnosti svědčící o podobnosti jednotlivých výrobků (viz výše), není dána nezbytná míra distinktivity přihlašovaného označení, neboť ani ve vztahu k nim toto neplní klíčovou funkci ochranné známky. Relevantní spotřebitelská veřejnost totiž bude ve shodě s dříve uvedeným chápat celý výraz i díky vnímání slovního prvku „DIAMOND“ jako označení odkazující na luxus, bohatství, vysokou hodnotu takto označeného výrobku či služby, resp. jeho relativně „vyšší hodnotu“ oproti jinak označenému výrobku či službě, a to (v kombinaci s druhým prvkem) nadto jako věc „jistou“, „bezpečnou“ či „spolehlivou“.

111. Soud přitom již v rámci vypořádání námitek pod prvním žalobním bodem upozornil, že předseda Úřadu v Napadeném rozhodnutí tento soudem aprobovaný a akcentovaný „posunutý“ význam zprostředkovaný prvkem „DIAMOND“ zcela nepominul, a naopak Napadené rozhodnutí (vedle pasáží akcentující fakticky důvody podobnosti jednotlivých skupin výrobků a služeb) výslovně postavil právě i na samotném podprahovém vnímání uvedeného označení jako označení hodnoty, kvality a spolehlivosti, přičemž tak v této části učinil zjevně v souvislosti se všemi dotčenými výrobky a službami.

112. Přestože si tedy lze i se zřetelem k obraně žalobce v průběhu správního řízení představit podrobnější odůvodnění rozdělené přinejmenším ve vztahu k některým identifikovatelným skupinám výrobků a služeb, stran nichž by mohl žalovaný přesvědčivěji popsat jednotlivé důvody nedostatku distinktivity a míru, v níž se tyto důvody u jednotlivých skupin uplatní, platí, že závěr předsedy Úřadu vyslovený mj. na str. 22 Napadeného rozhodnutí, jenž soud výše s poukazem na rozhodovací praxi Tribunálu aproboval a rozvedl, obstojí ve vztahu ke všem výrobkům a službám, pro něž byla přihláška žalobce zamítnuta. Za dané situace a na tomto skutkovém půdorysu proto soud nepovažoval potřebné vracet žalovanému věc k pečlivějšímu odůvodnění těchto otázek a preciznějšímu vypořádání se s důvody nedostatečné rozlišovací způsobilosti podle jednotlivých identifikovatelných skupin výrobků a služeb, neboť by jeho výsledkem nemohlo být ve světle výše uvedeného jiné meritorní rozhodnutí.

113. Pro úplnost pak soud podotýká, že se nemohl zabývat při jednání doplněnou námitkou poukazující na rozdílné zacházení s některými výrobky a služby z téže třídy mezinárodního třídění, neboť se jednalo o námitku uplatněnou po lhůtě vyplývající z principu koncentrace žalobních bodů, jež neměla svůj předobraz v žádné z žalobních námitek soustředěných pod třetím žalobním bodem.

114. Soud konečně nepřisvědčil ani námitkám, jimiž žalobce pod čtvrtým žalobním bodem poukazoval na to, že předseda Úřadu se v Napadeném rozhodnutí nezabýval přezkumem Prvostupňovém rozhodnutí v celém rozkladem napadeném rozsahu.

115. Žalobce uvedenou námitku spojoval toliko se závěry vyslovenými předsedou Úřadu na str. 22 Napadeného rozhodnutí, v nichž předseda Úřadu uvedl, že „[č]innosti zařazené ve třídě 36 pak podle orgánu prvého stupně souvisejí s finančními službami, oceňováním, odhady a investicemi do diamantů, zlata a drahých kamenů, vč. burzovních služeb. Proti nim rozklad nesměřoval, nicméně je nutno potvrdit, že se jedná o relevantní tvrzení“.

116. Soud ve vztahu k této dílčí námitce opětovně připomíná shora akcentovaný význam dispoziční zásady přísně ovládající řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., a zdůrazňuje, že není a nemůže být úkolem soudu, aby za žalobce jeho žalobní argumentaci dotvářel a jal se bez odpovídající žalobní argumentace hodnotit otázky, ve vztahu k nimž žalobce sám takový přezkum náležitě neinicioval. Takovým postupem by soud přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci advokáta žalobce (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78).

117. Žalobce svou žalobní námitku blíže nerozvedl; je však patrné, že ji spojoval s tím, že předseda Úřadu podle něho neprovedl v řízení o rozkladu přezkum Prvostupňového rozhodnutí v celém rozsahu, přičemž jedinou konkrétní indicií o tom, v čem měl předseda Úřadu postupovat nedostatečně, je poukaz na shora citované závěry vyslovené na str. 22 Napadeného rozhodnutí.

118. Takto obecné námitce soud nemůže přisvědčit a v odpovídající míře obecnosti dodává, že předseda Úřadu dostál povinnosti vyplývající z § 89 odst. 2 a § 68 odst. 3 správního řádu a zabýval se všemi námitkami, které žalobce ve svém stručném rozkladu proti Prvostupňovému rozhodnutí vznesl. Žalobce přitom v rozkladu žádné konkrétní námitky ve vztahu ke službám zařazeným ve třídě 36 mezinárodního třídění neuplatnil. Předseda Úřadu se přesto ve svých závěrech vyslovených v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neopomněl vedle závěrů formulovaných ve vztahu ke všem dotčeným výrobkům a službám ani k tomuto okruhu služeb vyjádřit, byť tak s ohledem na absenci konkrétních námitek učinil stručně. Jeho nosné závěry, jež soud z výše vyložených důvodů aproboval, přitom dopadají v souladu s dříve uvedeným i na část služeb zařazených v této třídě, pro něž byla přihláška zamítnuta.

119. Ani tato žalobní námitka tak nemohla být shledána důvodnou.

VIII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

120. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

121. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s; žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.

Poučení

I. Předmět řízení a vymezení sporu II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) III. Žaloba IV. Vyjádření žalovaného V. Replika žalobce VI. Jednání VII. Posouzení věci Městským soudem v Praze Posouzení žalobní argumentace VIII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení