č. j. 195 A 1/2021-51

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců JUDr. Radima Pastrňáka, Ph.D. a Mgr. Gabriely Vršanské věci žalobce: N. X. T., narozený dne „X“ bytem „X“ zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 01 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, 118 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2021, č. j. 106491-3/2021-OPL takto:

Výrok

I. Žaloba ze dne 27. 5. 2021, jíž se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2021, č. j. 106491-3/2021- OPL, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2021, č. j. 106491-3/2021- OPL, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 31. 12. 2020, č. j. 2825-2/2020- HANOKO, jímž byla zamítnuta jeho žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a zastaveno řízení o jeho žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a současně bylo potvrzeno napadené usnesení. Žalobce se dále v žalobě domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení.

2. Žalobce v obsáhle podané žalobě především namítá nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí. Odkazuje přitom opětovně na tři, podle něho, zcela identické případy z rozhodovací praxe zastupitelských úřadu, kdy s touto jeho námitkou se správní úřady vypořádaly jen v obecné rovině. Přitom případ ze zastupitelského úřadu v Ulánbátaru a jeho případ jsou skutkově více než obdobné. Vycestování žalobce do země původu by vedlo k vážnému zásahu do jeho práva na rodinný život, když by se jednalo o odloučení na dlouhou dobu s ohledem na fungování ZÚ a MV odboru azylové a migrační politiky, on v zemi původu nemá již žádné vazby, není, kdo by se zde o něho postaral. Namítá, že správní orgány chybně interpretovaly a aplikovaly neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“ pro možnost upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobytové oprávnění, když bez řádného a přezkoumatelného odůvodnění a v rozporu s dikcí zákona o pobytu cizinců a rozhodovací praxí zastupitelských úřadů jeho žádosti nevyhověly. Rozhodnutí postavily na domněnkách, obecných závěrech a ignorování skutkových okolností. Znovu zdůrazňuje, že ekonomicky jeho rodinu zajišťuje manželka, přičemž on se fakticky stará o dvě jejich nezletilé děti, kdy mladší z nich je odkázána vzhledem k věku na nepřetržitou péči. Manželka i děti mají povolení k trvalému pobytu. Děti jsou na něho silně citově vázány a jeho nepřítomnost by vedla k zásahu do jejich psychiky. Původně bylo proti němu vedeno správním orgánem řízení o správním vyhoštění, toto ale správní orgán překvalifikoval na řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců, neboť správní orgán dospěl k závěru, že případným vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění by došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného a soukromého života. Poukazuje na to, že zastupitelský úřad má navíc pouze funkci administrativní, když samotné rozhodnutí o žádosti o pobytové oprávnění vydává až Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky. Není tak zřejmé, v čem správní orgán shledává převažující zájem na osobním podání žádosti, tedy proč je natolik tento zájem zásadní a důležitý, že ospravedlní jeho odloučení od rodiny na předem neurčitou, tj. několikaměsíční dobu.

3. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je seznatelné, proč žalovaný považuje odvolací námitky žalobce za liché či vyvrácené a jaké úvahy ho vedly k závěru, že situace žalobce nezakládá důvod pro upuštění od osobního podání žádosti. K námitce nepřezkoumatelnosti z důvodu, že se nevypořádal rozhodovací praxí jednotlivých velvyslanectví v případech, na které žalobce odkazoval, uvedl, a to s odkazem na ustálenou judikaturu, že správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou další námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Navíc v napadeném rozhodnutí i v usnesení Zastupitelského úřadu v Hanoji, jež mu předcházelo, je jasně, srozumitelně a dostatečně vyjádřen názor, že zdánlivá podobnost situace žalobce a jím uváděných případů vyhovění žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti nemůže znamenat, že žádosti žalobce by mělo být vyhověno. Každá žádost je posuzována individuálně a vzhledem k tomu, že zastupitelské úřady dosud vyhověly těmto žádostem v jednotkách případů, které jsou navíc výrazně odlišné, nelze poukazovat na zásadu legitimního očekávání a ustálenou správní praxi ve věcech žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Naopak je zřejmé, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou NSS. Skutkové okolnosti případu žalobce se zcela odlišují od okolností, ve kterých bylo upuštěno od osobního podání žádosti. Jejich výjimečnost zakládající důvod pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti nespočívala v tom, že se jednalo rovněž o žadatele bez oprávnění k pobytu, pobývajícího na území ČR se svým manželem či manželkou a nezletilými dětmi. V případech upuštění na ZÚ Hanoj, které žalobce uvádí v odvolání, se jednalo o nezletilé žadatele, kteří by museli cestovat na zastupitelský úřad k podání žádosti o pobytové oprávnění, a v případě další žádosti, které bylo vyhověno pod č. j. 1465-2/2019-HANOKO, se jednalo o žadatelku, která se potýkala s doloženými zdravotními problémy po porodu a rovněž zdravotními problémy své jednoroční dcery. ZÚ v Ulánbátaru vyhověl žádosti o upuštění od uvedené povinnosti rovněž z doložených zdravotních problémů na straně žadatelky. Rozhodnutí Generálního konzulátu v Šangdhaji, č. j. 733/2014-SHANG III bylo vydáno bez bližšího odůvodnění, navíc se jednalo o rozhodnutí v autoremeduře. Pokud jde o námitku, že vycestování bude znamenat odloučení od rodiny, zde žalovaný odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018. Povinnost žalobce vycestovat do země původu není nuceným vycestováním, ale pouze splněním zákonem stanoveného způsobu podání žádosti o vydání pobytového opatření. Zamítnutí žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, a zastavení řízení o žádosti o pobytové oprávnění, je procesním rozhodnutím, které nijak nezasahuje do práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Žalobce se do současné situace dostal vlastním zaviněným jednáním a musí respektovat podmínky pro získání pobytového oprávnění. Námitka nedodržení lhůt ze strany ZÚ Hanoj a Ministerstva vnitra je nepodložená a zcela mimo řízení o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti u ZÚ, neboť se týká jiného správního orgánu. V daném případě je relevantní pouze situace na straně zastupitelského úřadu, pokud jeho dostupnost je objektivně velmi ztížena. ZÚ Hanoj dlouhodobě přijímá žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, jedná-li se o manžele a nezletilé děti, kapacity nebývají naplněny a všem zájemcům jsou přidělovány termíny. V současné době vietnamští občané mohou využívat pro návrat do vlasti repatriační lety a dopady povinné karantény lze zmírnit dokončeným očkováním. Rozhodnutími NSS a Evropského soudu pro lidská práva stavícími do popředí nejlepší zájem nezletilého dítěte se žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval a konstatoval, že nelze srovnávat vycestování na přechodnou dobu k osobnímu podání žádosti o pobytové opatření s povinností opustit území v důsledku zamítnutí oprávnění k pobytu či zrušení povolení k pobytu. Děti žalobce jsou přitom ve věku, kdy mohou po přechodnou dobu setrvat s matkou na území ČR bez svého otce, který odcestoval za účelem uspořádání si svých pobytových poměrů. Tvrzení žalobce o tom, že řízení o správním vyhoštění bylo překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území je zcela irelevantní k předmětu tohoto řízení. Pokud žalobce rozporuje smysluplnost osobního podání žádosti, tak NSS v rozsudku ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018-53 uvedl, že osobní forma je stanovena zákonem, zastupitelský úřad se tedy při posuzování žádosti nezabývá tím, zda je osobní podání v konkrétním případě rozumné či nezbytné, zabývá se výlučně tím, zda zde existují důvody, pro které není třeba na osobním podání trvat. Skutečnost, že žadatel se nachází na území ČR, není sama o sobě důvodem pro upuštění od uvedené povinnosti.

4. Při jednání soudu konaném dne 13. 12. 2021 zástupce žalobce shrnul žalobní tvrzení a doplnil je tak, že správní orgány měly při rozhodování o žádosti žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o trvalý pobyt přihlédnout k obecně známé pandemické situaci, která žalobci bránila ve vycestování do Vietnamu a odkázal v tomto směru na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2021, č. j. 57 A 3/2021-51, rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 24. 11. 2021, rozhodnutí Zastupitelského úřadu ve Vietnamské socialistické republice ze dne 7. 12. 2021 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2021, č. j. 1 Azs 4/2021-28 a navrhl, aby žalobě bylo vyhověno.

5. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání navrhla zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Uvedla, že v systému správního soudnictví se musí vycházet ze skutkových tvrzení a zjištění učiněných před správním orgánem, přičemž žalobce v žádosti zaslané Zastupitelskému úřadu v Hanoji, jakož i v následně podaném odvolání proti rozhodnutí tohoto úřadu netvrdil nic ohledně toho, že nemůže vycestovat do Vietnamu z důvodu pandemických opatření.

6. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty třiceti dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví § 172 odst. 1 věty první zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Povinností žalobce proto bylo tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však nebyly v projednávané věci zjištěny.

7. Podle § 169d odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů v planém znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.

8. Podle § 169d odst. 2 věty prví zákona o pobytu cizinců osobním podáním žádosti se rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon.

9. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

10. Legitimitu zákonného zakotvení shora uvedené povinnosti potvrdil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, publ. pod č. 3601/2017 Sb. NSS, kde uvedl, že: „Se žalobkyní nicméně nelze souhlasit, považuje-li samotné zákonné zakotvení povinnosti osobního podání žádostí o povolení k taxativně vymezeným pobytům, stejně jako žádostí o taxativně vymezená víza (§ 169 odst. 14 věta první, § 170 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců), za nesouladné s ústavně zaručeným právem na to, domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1, 2. alt. Listiny základních práv a svobod). Požadavek osobního kontaktu žadatele s odpovědnými úředníky České republiky je pro takovéto účely zcela logický a slouží k tomu, aby si Česká republika mohla právě takto ověřit zejména totožnost, motivaci, osobní a další poměry žadatele a na základě toho zvážit bezpečnostní rizika a jiné aspekty související s následným uvážením, zda žadateli má, anebo nemá být vyhověno. Zejména pokud správní orgány adekvátně využívají ustanovení o možnosti upustit od osobního podání žádosti (§ 169 odst. 14 věta druhá, § 170 odst. 1 věta druhá), není důvodu o ústavní konformitě povinnosti osobního podání žádostí o některá povolení k pobytům či o některá víza jakkoli pochybovat.“.

11. Krajský soud po přezkoumání skutkového a právního závěru správního orgánu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí, tuto krajský soud důvodnou neshledal. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, z jakých skutkových zjištění žalovaný vycházel, jaká ustanovení právních předpisů na zjištěný skutkový stav aplikoval a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Žalovaný se v dostatečném rozsahu vyjádřil ke všem hlavním námitkám žalobce, a stejně tak bylo náležitě odůvodněno i rozhodnutí Velvyslanectví ČR v Hanoji (také „ZÚ v Hanoji“). Tato rozhodnutí splňují náležitosti vyžadované § 68 odst. 3 správního řádu. Krajský soud jen připomíná, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13). V namítaném rozhodnutí žalovaný zcela dostatečným způsobem vyložil, co znamená pojem „odůvodněný případ“ a jak jej v této posuzované věci aplikoval na důvody uváděné žalobcem, s nimiž žalobce spojoval svou žádost o upuštění od osobního podání žádosti. Uvedl, že žalovaný nedoložil svá tvrzení o zásahu do psychiky nezletilých dětí, zejména nezletilé dcery, nepředložil ani důkaz o svém neúspěšném pokusu o registraci k osobnímu podání žádosti. V současné době je s žalobcem vedeno řízení o vyhoštění a jeho žádost o upuštění od povinnosti osobního podání se jeví z tohoto pohledu jako účelová. Upuštění od osobního podání žádosti nemůže být nástrojem pro legalizaci jeho pobytu na území ČR. Co se týče zájmů nezletilých dětí žalobce zde žalovaný odkázal na rozhodnutí v obdobné věci, a to rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 15 A 110/2018-74 a rozhodnutí NSS ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018-50. O ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1276/20 a ústavní stížnost zamítl. Žalovaný zdůraznil, že synovi žalobce bude v krátké době 18 roků a nezletilá dcera navštěvuje 1. třídu základní školy. Již z tohoto důvodu žalovaný neshledal nutnost bezprostřední a nepřetržité péče žalobce o své děti. Žalovaný se v bodě „zadruhé“ rozhodnutí vyjádřil i k judikatuře žalobcem v podaném odvolání citované a zkonstatoval, že tato judikatura dopadá na případy, kdy byla zamítnuta žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, o zrušení povolení k trvalému pobytu, tyto případy tedy žalovaný nepovažoval za srovnatelné s případem v této věci. Pokud žalobce poukazoval na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňující zásadní význam zájmu dítěte, pak žalovaný upozornil na to, že i podle ESPL se nejedná o absolutní převahu tohoto zájmu nad zájmem konkurujícím. Posoudil i použitelnost rozsudku ESPL ve věci č. 12738/10, na který žalobce v odvolání odkazoval. Žalovaný se tedy dostatečně vypořádal i s námitkou legitimního očekávání žalobce. Zdůraznil, že každý zastupitelský úřad posuzuje žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti individuálně a s ohledem na místní podmínky. Legitimní očekávání nemůže tak vzniknout na základě jednoho rozhodnutí jiného zastupitelského úřadu, ale pouze na základě dlouhodobé praxe dotčeného zastupitelského úřadu.

13. V daném případě přitom žalobce netvrdí, natož prokazuje, že o žádosti jiného žadatele o upuštění od osobního podání žádosti o vydání pobytového opatření, podané za srovnatelných poměrů tohoto žadatele jaké má on sám, bylo ZÚ v Hanoji rozhodnuto na rozdíl od jeho žádosti kladně. Tedy existenci jiné ustálené praxe uvedeného ZÚ a na to navazující praxe žalovaného nijak netvrdil, tudíž ani neprokázal. Za tohoto stavu lze tak praxi ZÚ, jakož i žalovaného při rozhodování o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti považovat za konzistentní. Z obsahu podané žaloby, jakož i přednesu u soudu plyne, že žalobce spíše než s absencí úvah obsažených v odůvodnění rozhodnutí žalovaného nesouhlasí se závěry žalovaného, k nimž žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí dospěl.

14. Nejvyšší správní soud se možností podat žádost o povolení k taxativně vymezeným pobytům jinou než osobní formou již zabýval. Dle judikatury se jedná o možnost výjimečnou. Půjde o případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (srov. rozsudky ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015-36, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015-67, či ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016-37). Co se týče podmínek pro upuštění od osobní účasti zákonného zástupce při podání žádosti o pobytové oprávnění, je dle citované judikatury nezbytné, aby žadatel současně se žádostí o pobytové oprávnění podal žádost o upuštění od osobní formy podání (rozsudek č. j. 10 Azs 163/2016-37), což platí tím spíše, pokud žádost o upuštění od osobní formy podání podává žadatel sám. Žadatel dále musí uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (rozsudek č. j. 10 Azs 219/2015-67). Povinností žadatele je rovněž jím tvrzené údaje doložit (rozsudek č. j. 6 Azs 77/2015-36). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010-106, Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „Prostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“. V textu zákona nejsou, jak uvedeno výše, specifikovány žádné případy či situace, na základě kterých by bylo možné dovozovat, co konkrétně měl zákonodárce na mysli. Zákonodárce tak vytvořil prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu, či nikoli, a na základě této úvahy učinila rozhodnutí.

15. Odůvodněné případy je třeba vymezit tak, že se zpravidla jedná o důvody hodné zvláštního zřetele, jakými jsou zejména důvody zdravotní, pro které žadatel momentálně skutečně není schopen se na zastupitelský úřad dostavit, což však nevylučuje ani zohlednění jiných relevantních důvodů, které však musí tvrdit a doložit žadatel spolu s žádostí a musí se jednat o důvody skutečně mimořádné, nikoliv běžné. Správní orgány v projednávané věci dostatečně vymezily neurčitý právní pojem odůvodněné případy, a z tohoto vymezení pak vycházely při zkoumání jednotlivých důvodů předestřených žalobcem.

16. Žalobce v projednávané věci svou žádost o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu odůvodnil tím, že má na území České republiky manželku, která ekonomicky zajišťuje rodinu, a dvě nezletilé děti, o které se z pracovních důvodů své manželky musí fakticky celodenně starat sám, to vše s tím, že vycestování žalobce do Vietnamu jen za účelem podání žádosti a vyčkání na její vyřízení by pro něho, a zvláště členy jeho rodiny, bylo krajně nepřiměřené a psychicky složité. Dále uvedl, že osobní podání této žádosti na zastupitelském úřadě je navíc zcela neúčelné s ohledem na to, že ZÚ má jen funkci administrativní, a v případě vycestování Ministerstvo vnitra není zpravidla schopno dodržet lhůty pro vyřízení žádosti o udělení víza, jeho pobyt ve Vietnamu by byl tedy dlouhodobý, přičemž zde již nemá nikoho, kdo by se o něho postaral.

17. Jak bylo opakovaně judikováno, podmínka osobního podání žádosti je stanovena přímo v zákoně a upustit od ní je možné jen v odůvodněných případech. Takové případy tedy nemohou být běžné, neboť pokud by tomu tak bylo, pak zákonné zakotvení takové podmínky postrádalo jakýkoliv smysl. Podle soudu za běžné, nikoliv důvodné lze považovat krom jiných to, že žadatel/ žadatelka se nachází na území ČR, je ženatý/vdaná, má nezletilé děti. Žalobcem uváděné důvody tedy nelze v žádném případě podřadit pod odůvodněné případy, při jejichž splnění by mělo být od osobní účasti při podání žádosti upuštěno. Tím, že žalobce vycestuje na dobu určitou za účelem následné legalizace svého pobytu na území ČR, byť na dobu delší, nemůže být nikterak ohrožena výchova jeho plnoletého syna a ani sedmileté dcery, kteří zůstanou na území České republiky v péči své, byť pracující, matky. Pokud žalobce poukazuje na určité průtahy jak ZÚ tak MV při jejich úkonech, tak on sám v řízení ani v podané žalobě vůbec netvrdil, že se o sjednání termínu pro dostavení se na zastupitelský úřad pokusil, natož aby takové pokusy doložil. Žalobce se přitom mohl pokusit o registraci termínu telefonicky, a to i z území České republiky. Stejně tak o konkrétních překážkách možnosti vycestování (finančních či jiných) nic netvrdil, natož prokazoval. Skutečnost, že žalobce vůbec ve správním řízení netvrdil a tudíž ani neprokázal, že by se on sám snažil si sjednat termín osobního podání žádosti u zastupitelského úřadu, jak předvídá zákon o pobytu cizinců, považuje soud za klíčovou. V případě žalobce tedy nelze uzavřít, že by existovala překážka na straně zastupitelského úřadu, která by žalobci bránila osobně podat žádost o pobyt na zastupitelském úřadu.

18. Nerozhodná je i argumentace žalobce, aniž by ji žalobce ovšem jakkoli dokládal, že při projednávání žádosti o pobyt Ministerstvo vnitra zpravidla nedodržuje lhůty pro vydání rozhodnutí. Tato skutečnost se totiž netýká úřední činnosti zastupitelského úřadu při podávání žádostí o pobyt, ale jiného orgánu, na jehož postup v konkrétních řízeních nemá zastupitelský úřad vliv.

19. Ve vztahu k zásahu do rodinného a soukromého života žalobce a jeho rodiny lze sice dospět k závěru, že vycestování žalobce za účelem podání žádosti představuje potenciální zásah do rodinného a soukromého života, ale tento zásah sám o sobě nemůže s ohledem na širší okolnosti posuzovaného případu odůvodnit upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Nelze přehlédnout, že žalobce pobývá na území České republiky bez pobytového oprávnění a že upuštění od osobního podání žádosti by znamenalo, že by žalobce požíval značné výhody oproti ostatním zájemcům o pobytová oprávnění. K případným ekonomickým dopadům vycestování žalobce třeba uvést, že žalobce nijak správním orgánům netvrdil ani nedoložil ekonomickou situaci své rodiny. Správní orgány tudíž stejně jako soud nemohly posoudit, jak by vynaložení nákladů na případnou péči o nezletilé děti a na vycestování žalobce do země původu mohlo ohrozit ekonomické zajištění rodiny žalobce, tj. jak by tyto okolnosti mohly mít zásadní dopad na existenční zajištění jeho rodiny, přičemž povinnost tvrzení i důkazní v tomto směru tížila jen a pouze žalobce. Správní orgány dospěly též k závěru, že trvání na podmínce osobního podání žádosti není v tomto případě ve vztahu k oddělení dětí od žalobce nepřiměřené, neboť přechodné odloučení otce od rodiny by nemělo mít devastující účinky na rodinu. Těmto závěrům správních orgánů nemá soud co vytknout, neboť se zabývaly konkrétními okolnosti případu žalobce a shledaly, že tyto důvody nelze podřadit pod neurčitý právní pojem odůvodněný případ, které by odůvodňovaly upuštění od zákonné podmínky osobního podání žádosti, jenž je zcela výjimečnou možností.

20. Soud k tomu doplňuje, že v případě vycestování žalobce pochopitelně dojde po omezenou dobu k jistému zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, půjde však z hlediska legalizace jeho pobytu o nezbytný a naprosto minimální důsledek jeho protiprávního setrvávání na území České republiky, kdy nerozvážně spoléhal na svou nevyhostitelnost v důsledku své rodiny a deklarované potřeby péče o ni. I z judikatury Nejvyššího správního soudu, včetně žalobcem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-31, publ. pod č. 106/2013 Sb. NSS, konstantně plyne, že v případech, kdy cizinec svůj rodinný život v České republice založí s vědomím svého nelegálního pobytu na území České republiky, rozhodnutí o jeho případném správním vyhoštění bude představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života jen výjimečně. O to více pak daný závěr platí v případě vycestování z území České republiky za účelem osobního podání žádosti.

21. S ohledem na výše uvedené krajský soud stejně jako žalovaný neshledal rozhodnutí správních orgánů jako rozporné s čl. 32 Listiny základní práv a svobod, čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte či čl. 5 odst. 5 směrnice Rady č. 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, tedy vydané v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Námitky žalobce stran nesprávnosti a nedostatečnosti vyhodnocení dopadů do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodiny jsou nedůvodné.

22. Zákon o pobytu cizinců jako s pravidlem počítá s osobním podáním žádosti u příslušného zastupitelského úřadu, prominutí (slovy zákona „upuštění“) této povinnosti zákonodárce pojal jako výjimečný institut, na který nemá cizinec právní nárok. Žalobce tedy měl již v minulosti počítat s tím, že jeho zákonnou povinností je osobně podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na zastupitelském úřadu a že s touto povinností, která má sloužit k získání pobytového oprávnění, budou spojeny finanční náklady související s vycestováním z České republiky do Vietnamu a i s tím spojené časově omezené odloučení od jeho rodiny. Důvody pro upuštění od osobního podání žádosti o pobyt, jak je pojímá žalobce, by ve svém důsledku znamenaly, že by u každého cizince, který nemá přiznaný žádný pobytový status opravňující jej k pobytu na území České republiky, mělo být upuštěno od osobního podání žádosti o pobyt, neboť trvání na osobním podání žádosti by zapříčinilo zásah do jeho soukromého či rodinného života, resp. by to pro něj značilo nepříznivé ekonomické důsledky. To však jistě není smyslem a legitimním cílem výjimky upravené v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

23. Za nepřípadné považuje soud srovnání důsledků správního vyhoštění, resp. povinnosti opustit území České republiky se zákonem stanovenou povinností osobního podání žádosti o pobyt na příslušném zastupitelském úřadě. Na rozdíl od toho vycestování cizince do země původu za účelem osobního podání žádosti o pobyt je zákonnou podmínkou pro zahájení řízení o udělení pobytu, a nejde tedy o nucené vycestování cizince z území České republiky, s nímž by byl spojen zákaz vstupu na území České republiky. Podle názoru soudu proto nejde srovnávat důsledky správního vyhoštění a zákonem stanovené povinnosti osobního podání žádosti na příslušném zastupitelském úřadě. Námitky žalobce v tomto směru jsou proto nedůvodné.

24. Namítal-li žalobce, že k jeho výslechu stejně tak mohlo dojít na území České republiky, soud uvádí, že to nic nemění na tom, že jedině místně příslušné zastupitelské úřady, znalé místních poměrů a podmínek, jsou schopny relevantně vyhodnotit důvody uváděné v žádostech žadatelů a že žadatelé jsou povinni se osobně dostavit k zastupitelskému úřadu za účelem podání svých žádostí. Možnost osobní výslechu na území České republiky nastává až v případě, že je od této povinnosti u konkrétního žadatele upuštěno, což se však v daném případě nestalo. Tato námitka tedy nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů, neboť skutečnost, že výslech žalobce by mohli provést pracovníci Ministerstva vnitra, v žádném případě nelze hodnotit jako odůvodněný případ dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

25. Nedůvodná je rovněž námitka týkající se porušení zásady legitimního očekávání spočívající v tom, že Zastupitelský úřad v Šanghaji a Ulánbátaru měly v jedné právně a skutkově obdobné věci rozhodnout o upuštění od osobního podání žádosti. K tomu je třeba uvést, že tvrzené důvody pro upuštění od osobního podání žádosti (a tedy i skutková situace) žalobce jsou zcela odlišné od okolností, pro které bylo upuštěno od osobního podání žádosti žadatelky o pobyt Velvyslanectvím České republiky v Ulánbátaru (rizikové těhotenství, které ji znemožňovalo leteckou přepravu). Co se týče rozhodnutí ZÚ V Šanghaji, jedná se o rozhodnutí bez bližšího odůvodnění, ze kterého tak nelze činit obecné závěry. Nelze tedy shledat, že by se jednalo o skutkově shodné či obdobné případy. Lze souhlasit se žalovaným v tom, že z případů, na které žalobce odkazuje, nelze dovozovat zavedenou a ustálenou správní praxi zastupitelských úřadů. Navíc nelze srovnávat rozhodnutí různých zastupiteských úřadů, kdy každý z nich musí ve svém rozhodování zohledňovat jiné, v daném čase a v dané zemi, existující rozhodné okolnosti. Za podstatnou ve vztahu k této námitce považuje soud skutečnost, že žalobce netvrdil a ani nedokládal, že by daný zastupitelský úřad (tedy Velvyslanectví České republiky v Hanoji), který v dané věci o žádosti žalobce o upuštění od osobního podání žádosti rozhodoval, ve skutkově podobných případech pravidelně upouštěl od povinnosti osobního podání žádosti.

26. K námitce žalobce, že v současné době není reálné se do Vietnamu vůbec dostat, a to z důvodů existence opatření v souvislosti s onemocněním COVID-19, k čemuž, podle něho, měly správní orgány přihlížet z úřední povinnosti, třeba uvést následující.

27. Tento důvod pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti žalobce uplatnil až v řízení před soudem, nikoliv v žádosti zaslané Zastupitelskému úřadu v Hanoji, a ani v odvolání podaném proti rozhodnutí uvedeného zastupitelského úřadu. Vzhledem k tomu, že žalobce v jím podané žádosti netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo seznatelné, co mu objektivně brání v cestě do Vietnamu, s nimiž by se tak správní úřady musely vypořádat, nelze k tomuto důvody v tomto řízení již přihlížet. Poukazuje-li na pandemickou situaci, tak obecný odkaz je navíc zcela nedostačujícím pro závěr, že se nemohl osobně dostavit k podání předmětné žádosti na ZÚ v době rozhodné, tj. v době rozhodování správních orgánů. Správní orgány sice mají při svém rozhodování vzít v úvahu obecně známé skutečnosti jako je např. i pandemická situace, ale bylo na žalobci, aby konkrétně tvrdil a prokázal například, že jsou zrušeny veškeré přímé lety do Vietnamu, a že neexistuje vůbec žádná jiná reálná možnost se do této země dostat (např. z Číny vlakem, z Laosu či z Kambodži autobusem apod.). Žalobce nic z toho v řízení před správními orgány netvrdil ani neprokazoval. Obecně z existence pandemické situace přitom nelze učinit závěr o absolutní nemožnosti cestování do jiných zemí, když na druhou stranu je obecně známo, že lidé i v době této pandemické situace po celém světě, tu s menším, větším či vůbec žádným omezením cestují. Pokud by správní orgány musely z úřední povinnosti k této mimořádné pandemické situaci přihlížet, jakožto k důvodu pro aplikaci § 169d odst. 3 věta první zákona o pobytu cizinců, pak by to znamenalo, že prakticky od počátku roku 2020 by musely bez dalšího samy upouštět od povinnosti osobního podání žádosti o trvalý pobyt, což se ale nedělo.

28. Žalobcem odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2021, č. j. 57 A 3/2021-51, řešil případ, ve kterém žalobce uvedl a doložil kromě důvodů, jež uvádí žalobce v této věci, i důvody další, a to zejména nepříznivý zdravotní stav a obavu z nelidského zacházení v zemi jeho původu. I v tomto rozhodnutí navíc krajský soud krom jiného uvádí, že zásadní omezení v mezinárodní dopravě způsobené pandemií COVID-19, samo o sobě by nemuselo být dostačující pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

29. Pokud jde o žalobcem předložené rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 24. 11. 2021, č. j. 128492-2/2021-OPL, tak v tomto rozhodnutí žalovaný přihlédl k žadatelem v žádosti uplatněnému důvodu, a to důvodu vážného ztížení dopravy do Vietnamu, kterýmžto důvodem se již předtím zabýval zastupitelský úřad, jenž jej dle názoru odvolacího orgánu nevyhodnotil správně. Tedy v této věci správní orgány posuzovaly, zda tento žadatelem uplatněný důvod naplňuje znaky odůvodněného případu. V krajským soudem projednávané věci se správní orgány tímto důvodem nezabývaly, neboť nebyl žalobcem u nich vůbec uplatněn.

30. Dále v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2021, č. j. 1 Azs 4/2021-28 byl řešen případ zcela skutkově odlišný od daného případu, kdy žadatel, kterému bylo pravomocně zrušeno povolení k trvalému pobytu dne 12. 6. 2018, mohl požádat o vydání nového povolení k trvalému pobytu ve lhůtě 3 let od právní moci zrušení předchozího trvalého pobytu. Z důvodu platnosti ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví bylo ale nařízeno počínaje dnem 18. 5. 2020 zastavení přijímání žádostí o trvalé pobyty, proto zastupitelský úřad dospěl k závěru, že není oprávněn přijmout žádost o trvalý pobyt na základě § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a to ani na základě upuštění od povinnosti osobního podání. Zde jádrem sporu bylo to, zda nemožnost zaregistrovat se k osobnímu podání žádosti (jelikož to neumožňovalo ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví), spolu s tříletou (plynoucí) dobou uvedenou v § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců činí takový odůvodněný případ, pro který měl správní orgán prvního stupně vyhovět žádosti žadatele o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. NSS dospěl k závěru, že ochrana osob před riziky spojenými s onemocněním COVID-19 a s tím související opatření jsou nepochybně situací, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena, na což žadatel ve své žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti poukazoval.

31. V daném případě o konkrétním opatření, které by znemožňovalo cestování do Vietnamu, nebylo žalobcem vůbec hovořeno.

32. Z vyložených důvodů proto krajský soud vyhodnotil žalobu podanou žalobcem jako nedůvodnou, a podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.