č. j. 22 Co 248/2019-182

Rubrum

Naléhavý právní zájem na určení, kdo byl vlastníkem věci ke dni jejího zániku, je dán pouze tehdy, když určovací žaloba je způsobilá vytvořit pevný právní základ pro sporné právní vztahy mezi účastníky řízení, týkající se této věci, např. nárok na pojistné plnění.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce: Ing. JN bytem xxx zastoupený advokátem JUDr. ML sídlem xxx proti žalovanému: MČ bytem xxx zastoupený advokátem JUDr. ZP sídlem xxx o určení vlastnického práva, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7.6.2019, č. j. 7 C 211/2018 -91, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že se určuje, že žalobce byl vlastníkem chaty č. e. 2 na pozemku p. č. xxx, to vše v k. ú. DB, obec K, ke dni jejího zániku. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem ve výši 38 714 Kč k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 16 532 Kč k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

1. Citovaným rozsudkem okresní soud určil, že vlastníkem stavby HB č. e. 2, která je součástí pozemku st. p. č. xxx zapsané na LV č. xx pro obec K k. ú. DB, vedené Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí, je žalobce (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 38 714 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Okresní soud takto shledal důvodnou žalobu na určení vlastnického práva žalobce k označené chatě č. e. 2 na pozemku st. p. č. xxx v k. ú. DB, obec K, neboť dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem označené chaty a má naléhavý právní zájem na žalovaném určení vzhledem k tomu, že jejím vlastníkem je na příslušném LV č. xx v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, který je vlastníkem pozemku i sousední chaty č. e.

1. Okresní soud uzavřel, že k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětné chatě č. e. 2 došlo neoprávněným a nepoctivým jednáním žalovaného v rozporu s dobrými mravy, když shledal, že žalobce nabyl vlastnické právo k této chatě jako oprávněný držitel vydržením. Okresní soud současně uzavřel, že předmětná chata č. e. 2 nezanikla ani požárem v červnu 2019, neboť nadále stojí, když stojí její obvodové zdi.

3. Okresní soud vzal na základě obsáhlého dokazování za prokázané, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné chaty č.e. 2 stojící na pozemku st. p. č. xxx v k. ú. DB na základě kupní smlouvy ze dne 10. 8. 2008, s právními účinky vkladu ke dni 30.10.2008. Z této kupní smlouvy okresní soud zjistil, že jejím předmětem byl převod pozemku p. č. 2088 o výměře 2 982 m2 a rekreační chaty na tomto pozemku o zastavěné ploše 47 m2 s tím, že žalovaný jako kupující prohlásil, že mu je stav převáděných nemovitostí znám. Žalovaný dne 30.10.2008 požádal o zavkladování svého vlastnického práva k pozemku p. č. 2088 a k rekreační chatě na něm o výměře 47 m2 a tento návrh následně podáním ze dne 18.12.2008 omezil pouze na pozemek, když uvedl, že budova na něm není nemovitostí, která by byla předmětem evidence v katastru a vlastnické právo k ní nevzniká vkladem. Vklad vlastnického práva žalovaného byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 8.1.2009. Okresní soud zjistil, že pozemek p.č. 2088 a na něm stojící celkem tři chaty byly původně (dle geometrického plánu ze dne 12.12.1966) označeny jako pozemek p.č. 695/2 v k.ú. DO, který vznikl rozdělením z původního pozemku p.č. 695/1, když následně (dle výpisu z evidence nemovitostí ze dne 8.5.1991) došlo ke změně katastrálních hranic tak, že se tyto nemovitosti nacházejí v k. ú. DB.

4. Okresní soud rovněž zjistil, že žalovaný dne 9.5.2016 požádal o ověření zjednodušené dokumentace, na jejímž základě Městský úřad K, odbor územního plánování a stavební úřad, dne 1.6.2016 vydal ověření zjednodušené dokumentace staveb s uvedením jejich popisu a označením žalovaného jako jejich vlastníka. Takto byla označena a popsána chata 1 na pozemku st. p. č. 321 se zastavěnou plochou 39 m2 a chata 2 na pozemku st. p. č. 322 se zastavěnou plochou 47m2 s tím, že se jedná o stavby dřevěné konstrukce osazené na betonových nebo zděných pilířích, která jsou se zemí pevně spojeny základy. Okresní soud zjistil, že žalovaný zároveň dne 9.5.2016 požádal také o ověření zjednodušené dokumentace těchto staveb, k nimž byl pro neexistenci projektové dokumentace vyhotoven pasport stavby. Dne 1.6.2016 žalovaný oznámil užívání stavby a stavební úřad dle ověřené zjednodušené dokumentace ověřil, že stavba je schopna užívání. Dne 22.6.2016 pak žalovaný příslušnému katastrálnímu úřadu ohlásil změny údajů o pozemku k zápisu do katastru, a to že součástí pozemků st. p. č. 321 a st. p. č. 322 v k. ú. DB se stala stavba, a zároveň ohlásil zpřesnění geometrického a polohového určení pozemku p. č. 2088 dle souhlasného prohlášení o shodě na průběhu hranic pozemků ze dne 13.5.2011 a geometrického plánu č. 223-86/2011 MP ze dne 13.6.2011, podle něhož došlo k rozdělení tohoto pozemku tak, že jeho nová výměra činí 2 836 m2 a oddělením z něho vznikly pozemky st. p. č. 321 o výměře 47 m2, st.p.č. 322 o výměře 39 m2 a st.p.č. 323 o výměře 10 m2, každý s uvedením způsobu využití „č.e., rod. rekr.“. Rozhodnutím Městského úřadu K ze dne 22.1.2018 bylo rekreační chatě na pozemku st. p. č. 321 přiděleno evidenční číslo 1 a rekreační chatě na pozemku st. p. č. 322 evidenční číslo 2.

5. Z písemné dohody o společném užívání vodního díla ze dne 20.8.2009 okresní soud zjistil, že žalobce a žalovaný svými podpisy stvrdili, že žalobce dal žalovanému souhlas se zavedením vodovodní přípojky s tím, že souhlasí s jejím zavedením ze své chaty, kterou zdědil, do chaty žalovaného. Bylo sjednáno, že přípojku provede žalovaný na své náklady, úpravy spojené s jejím budováním uvede do původního stavu a žalobci uhradí případně vzniklé škody.

6. Okresní soud vzal dále za prokázané, že žalobce předmětnou chatu č. e. 2 užíval nejprve ve svém dětství a mládí s rodiči, kteří jako manželé vystupovali jako vlastníci chaty, kterou následně darovací smlouvou ze dne 23.2.1979 převedli do vlastnictví žalobce s uvedením, že se jedná o dřevěnou rekreační stavbu - srub, vystavěný na pozemku č. k. 695/2 v katastrální obci DO, když pozemek p. č. 695/2 je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů K a A S. Okresní soud zjistil, že rodiče žalobce za vlastníky chaty označoval také p. S, který dle shodných tvrzení účastníků na předmětném pozemku někdy v první polovině 20. století chaty vystavěl, a to dle výpovědi žalobce a písemného prohlášení VM spolu s p. M, o němž žalobce uvedl, že byl vzdáleným příbuzným jeho matky, který na jeho rodiče počátkem 50. let minulého století vlastnictví chaty č. e. 2 převedl, což potvrdili také svědci manželé P. Okresní soud shledal, že tomuto odpovídá také obsah dopisu manželů S ze dne 20.12.1966, kteří požádali rodiče žalobce o úhradu části nákladů za vyhotovení geometrického plánu na pozemek, který byl nutný pro zachování možnosti užívat jeho část kolem chat, neboť manželé S pozemek, na kterém chaty stojí, odstoupili státu. Okresní soud měl za prokázané, že žalobce dar dle uzavřené darovací smlouvy přijal a začal předmětnou chatu považovat za vlastní, jako její vlastník chatu nerušeně užíval spolu s rodinou a přáteli, disponoval s ní a prováděl její opravy i stavební úpravy, sjednal ohledně chaty pojištění, platil z ní domovní daň, resp. daň z nemovitostí a bylo s tím také ze strany státu jednáno jako s poškozeným v rámci vedených trestních řízení při vykradení chaty. Takovéto vlastnické chování žalobce ve vztahu k předmětné chatě č. e. 2 nebylo dle závěru okresního soudu po celou dobu nikým sporováno, a to až do léta r. 2018. Okresní soud zjistil, že toto své vlastnické právo k chatě č. e. 2 žalobce výslovně deklaroval i vůči žalovanému, a to v souvislosti s budováním vodovodní přípojky v dohodě ze dne 20.8.2009. Proto dle okresního soudu se žalobce žalovaného nijak nedotazoval na souhlas, a to ani s poslední větší rekonstrukcí chaty v r. 2016, v níž žalovaný žalobci nijak nebránil. Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný poté, co nabyl vlastnictví dle kupní smlouvy ze dne 10. 8. 2008, nechal bez vědomí a souhlasu žalobce v r. 2011 a r. 2016 vyhotovit geometrické plány k pozemkům a pasporty ke všem třem chatám, v nichž byl označován jako vlastník všech těchto nemovitostí. Dle zjištění okresního soudu předtím nebyly stavby chat předmětem žádného řízení a jako nemovitosti nebyly nijak evidovány ani zapsány.

7. Okresní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že se nepodařilo zjistit, kým a kdy byla předmětná chata č. e. 2 postavena, když dle tvrzení žalobce tuto chatu v první polovině 20. století postavil pan M a dle žalovaného pan S, ale žádnému z účastníků nebyly přesně známy skutečnosti o původních nabývacích titulech. Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků však vzal okresní soud za prokázané, že na daném pozemku se nacházely celkem tři chaty, z nichž jednu - chatu č. e. 2 - užívali jako vlastní rodiče žalobce. Darovací smlouvou ze dne 23.2.1979 byla tato chata rodiči darována žalobci, když otec žalobce toto také dne 8.10.1979 ohlásil pro účely daně domovní příslušnému MNV. Pozemek p. č. 2088 v k. ú. DB, na němž se tato chata nachází, pak na základě kupní smlouvy ze dne 10.8.2008 nabyl do vlastnictví žalovaný, a to spolu se sousední chatou o výměře 47 m2, nyní označenou jako chata č. e. 1.

8. Okresní soud odmítl odlišná tvrzení a námitky obrany žalovaného, včetně jeho odlišné výpovědi. Zdůvodnil, že neuvěřil tvrzení žalovaného o tom, že v r. 2011 informoval žalobce o svém vlastnickém právu k předmětné chatě č. e. 2, ani o tom, že žalobce a jeho rodinu a přátele nechával chatu bezplatně užívat na základě svého slibu, který dal předchozí vlastnici paní Š s tím, že rekonstrukci chaty prováděnou žalobcem považoval za kompenzaci tohoto bezplatného užívání chaty. Okresní soud uvedl, že tato tvrzení a výpověď žalovaného zůstaly zcela osamoceny a bez jakýchkoliv důkazů a okresní soud je hodnotil jako nepravdivé, nevěrohodné i účelové s tím, že ostatními provedenými důkazy byly vyvrácené. Okresní soud při svých skutkových závěrech vycházel z listinných důkazů, účastnické výpovědi žalobce a svědeckých výpovědí manželů P a skutkovou verzi žalovaného označil v celém kontextu za nelogickou. K tomu zejména zdůraznil nelogičnost v časových odstupech mezi tím, kdy žalovaný v r. 2008 nabyl pozemek do svého vlastnictví oproti tomu, kdy v r. 2011 provedl nové geometrické zaměření a měl žalobci sdělit svůj názor na vlastnictví poté, přestože tak neučinil v r. 2009 v souvislosti s vodovodní přípojkou, kdy se žalobce sám v písemné dohodě se žalovaným výslovně označil za vlastníka chaty č. e. 2 a žalovaný toto svým podpisem bez výhrad potvrdil. Ohlášení změn katastru nemovitostí spolu s ověřením staveb stavebním úřadem pak žalovaný dle okresního soudu prováděl v r. 2016 bez vědomí a souhlasu žalobce. Toto jednání žalovaného proto okresní soud měl za nepoctivé, a to i na základě prokázaného obsahu kupní smlouvy uzavřené žalovaným dne 10.8.2008, podle níž byl jednoznačným předmětem převodu pozemek p. č. 2088 a jedna rekreační chata na něm se zastavěnou plochou 47 m2, která je nyní označena č. e.

1. Dle okresního soudu je tedy zjevné, že sporná chata č. e. 2 se zastavěnou plochou 39 m2 součástí převodu dle této kupní smlouvy nebyla. Okresní soud přitom vycházel z jednoznačného a určitého znění písemné kupní smlouvy, když dodal, že původní vlastnice - prodávající paní Š již zemřela a nemohla se tak k žalovaným namítanému skutečnému úmyslu stran vyjádřit. Okresní soud však měl za to, že kdyby prodávající byla přesvědčena o svém vlastnickém právu také k chatě č. e. 2 o výměře 39 m2, nic nebránilo rovněž tuto bezprostředně sousední chatu v listině zmínit a označit ji za předmět převodu. Současně okresní soud odkázal na průběh řízení o vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí v r. 2008 dle uvedené kupní smlouvy, v němž sám žalovaný jako předmět svého vlastnictví vedle pozemku označil pouze jednu chatu s výměrou 47 m2, nikoliv ještě další chatu s výměrou 39 m2. Okresní soud také zdůraznil, že dle obsahu kupní smlouvy se žalovaný seznámil se stavem převáděných nemovitostí, tedy nemohl přehlédnout, že přímo vedle převáděné chaty nyní č. e. 1 se nachází sousední sporná chata nyní č. e.

2. Okresní soud proto měl za vyvrácenou také obranu žalovaného o jeho dobré vůli k nabytí vlastnictví k chatě č. e. 2, když zdůvodnil nemožnost jejího vydržení ve prospěch žalovaného pro nedostatek držby, její oprávněnosti a dobré víry po zákonem stanovenou dobu. Okresní soud výslovně uvedl, že žalovaný od r. 2008 do r. 2018 nikterak nesporoval vlastnické právo žalobce, s nímž komunikoval a o němž věděl, že i se svou rodinou a přáteli chatu č. e. 2 užívá dle vlastního uvážení a s nímž uzavřel citovanou písemnou dohodu ze dne 20.8.2009 s jednoznačnou deklarací vlastnických práv žalobce k této chatě, a to včetně ujednání o jeho povinnosti k případné náhradě vzniklé škody. Dle okresního soudu tak v dalších 9 letech probíhalo užívání chaty žalobcem zcela nerušeně, a to i při žalobcem provedené nákladné rekonstrukci, na které se žalovaný nikterak nepodílel. Dle okresního soudu naopak žalovaný žalobce nepoctivě neinformoval o přidělení čísla evidenčního a krocích, které vůči orgánům veřejné moci žalovaný činil při namítané tzv. legalizaci chat. Dle okresního soudu žalovaný věděl, že není vlastníkem chaty č. e. 2, přesto očividně zneužil nové právní úpravy (účinné od 1.1.2014, § 3054 a § 3055 o.z.) a neznalosti, nevědomosti žalobce.

9. Okresní soud také zdůvodnil, že žalovaným namítané větrání chaty č. e. 2 nesvědčící o výkonu vlastnického práva žalovaného k chatě č. e. 2, když měl za to, že to naopak odpovídá prokázané praxi mezi účastníky, při níž žalovaný disponoval klíči od chaty č. e. 2, kterému právě pro takové účely žalobce předal, včetně toho, že takto žalobce žalovanému umožňoval užívání chaty č. e. 2 při konání větších společenských akcí žalovaného (např. pro ubytování hostů apod.). K tomu, že žalovaný prováděl terénní úpravy přilehlých pozemků, okresní soud uvedl, že tyto žalovaný prováděl na svých pozemcích a s vlastnictvím chaty nemají souvislost.

10. Při právním posouzení okresní soud vycházel z přechodných ustanovení § 3028 odst. 3, § 3036, § 3054 a § 3055 odst. 1 o.z. (zákona č. 89/2012 Sb.), dále § 498 odst. 1 o.z. a § 2 odst.3 zákona č. 183/2006 Sb. (stavebního zákona). Dále odkázal na právní úpravu vydržení dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.1991 (obč.zák.) dle § 135a odst. 1 a § 132a, a dále ve znění účinném od 1.1.1992 dle § 134 odst. 1 obč.zák., podle níž oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, když do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce a pro počátek a trvání doby se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby. Okresní soud rovněž vycházel z právní úpravy držby ve znění od 1.1.1992 dle § 129 a § 130 obč.zák., podle níž je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Oprávněným držitelem je ten, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, když v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

11. Okresní soud nejprve dospěl k závěru, že na žalovaném určení je dán naléhavý právní zájem dle § 80 o.s.ř., neboť žalobcem tvrzený stav vlastnického práva není v souladu se stavem jeho zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož je tato chata na základě jednání žalovaného od r. 2016 zapsána na LV č. 80 pro k. ú. DB jako vlastnictví žalovaného a postavení žalobce se tak stalo nejistým. Okresní soud k tomu dodal, že předmět řízení nezanikl, neboť i po požáru ze dne 2.6.2019 chata č. e. 2, její obvodové zdi, nadále stojí. Vycházel přitom ze stavebního zákona, podle něhož se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Uzavřel, že bylo prokázáno, že se jedná o chatu dřevěné konstrukce, která má betonové pilíře, resp. betonové základy, jimiž je pevně spojena a které požárem nebyly poškozeny.

12. Okresní soud shledal podanou žalobu důvodnou, neboť dospěl k závěru, že žalobce byl od 23.2.1979 oprávněným držitelem chaty č. e. 2, který své vlastnické právo odvozoval z darovací smlouvy uzavřené mezi ním a jeho rodiči, která ve vztahu k orgánům veřejné moci nebyla předmětem žádného řízení. Uzavřel, že žalobce s vědomím historických vazeb svých a svých rodičů k předmětné chatě na základě darovací smlouvy s chatou č. e. 2 nakládal od 23.2.1979 jako s vlastní a ujal se její držby v subjektivním přesvědčení, že je jejím vlastníkem, když toto jeho vlastnické právo nebylo po celou dobu až do léta 2018 nijak sporováno. Jednání žalovaného jako vlastníka pozemku, na němž se tato chata nachází, které vedlo k zápisu chaty č. e. 2 do katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaného, okresní soud zhodnotil jako neoprávněné a vědomě v rozporu s dobrými mravy, které jako zneužití práva nemůže požívat právní ochrany a žalovaný z něho nesmí těžit v souladu s § 6 a § 8 o.z., a to bez ohledu na to, zda žalovaný případně v r. 2011 plnil pokyny katastru nemovitostí ohledně nového zaměření hranic pozemku a obnovy aparátu.

13. Na základě těchto závěrů okresní soud shledal, že žalobce dle § 134 obč.zák. vydržel vlastnické právo k předmětné chatě č. e. 2 již ke dni 1.1.2002 s tím, že tato chata nebyla ke dni účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. 1.1. 2014) součástí pozemku p. č. 2088, neboť vlastnické právo k ní svědčilo ke dni 1.1.2014 žalobci.

14. Okresní soud se dále vyjádřil k obraně žalovaného, že žalobce nedostál zásadní povinnosti vlastníka, aby po nabytí nemovitosti učinil administrativní kroky k tomu, aby své vlastnické právo zanesl do evidence nemovitostí a registroval smlouvu státním notářstvím, při níž žalovaný odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména dle rozsudku sp. zn. 22 Cdo 490/2001 ze dne 10.10.2002. Žalovaný se takto dovolával závěrů, podle nichž právní omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. Z toho také vyplývá, že držitel nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, jejíž držby se chopil na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla v době, kdy to zákon vyžadoval, registrována státním notářstvím. Okresní soud v tomto směru žalovanému přisvědčil v tom, že neznalost zákona neomlouvá, ale zdůvodnil, že z citovaného judikátu nevyšel, neboť měl za to, že v dané věci se nejedná o skutkově obdobnou věc tím, že v tomto řízení je dána držba téměř 40 letá. Okresní soud měl také za to, že je třeba přihlédnout i k závěrům žalovaným poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2301/2004 ze dne 8.9.2005, v němž Nejvyšší soud shledal, že omyl držitele, že k převodu nemovitosti došlo na základě ústní kupní smlouvy, je omylem právním, který spočívá v neznalosti obecně závazného předpisu a z toho vyplývajících důsledků právních skutečností. Uzavřel, že i když stále platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá, mohou se výjimečně vyskytnout případy, že držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu spočívajícího v tom, že k převodu vlastnictví postačuje ústní forma převodní smlouvy. Na základě těchto právních závěrů okresní soud v dané věci uzavřel, že žalobce jako vlastník chaty č. e. 2 nevystupoval pouze před subjekty soukromého práva, ale i před subjekty práva veřejného práva, které ho svou nečinností i aktivitou de facto utvrzovaly v přesvědčení, že je skutečný a oprávněný vlastník chaty. Okresní soud v tomto směru zdůraznil zejména finanční úřad, který má na starosti výběr daně z nemovitostí a spolupracuje za tím účelem s úřady evidujícími nemovitosti, když uvedl, že tímto úřadem byl žalobce po mnoho let utvrzován v přesvědčení o vlastnictví předmětné chaty č. e. 2, včetně upozornění na daňový nedoplatek na dani z nemovitostí a zasílání složenek k zaplacení této daně. Okresní soud přitom zohlednil i určitou „právní negramotnost“ žalobce, kterou dovodil z toho, že žalobce v dohodě se žalovaným ze dne 20.8.2009 nerozlišil mezi nabytím vlastnictví darem a dědictvím.

15. Nad rámec uvedených závěrů měl okresní soud za to, že v dané věci nelze přehlédnout, že žalobce bez ohledu na předchozí držbu svých rodičů, kteří mu chatu darovali, měl tuto chatu v držbě před podáním žaloby nepřetržitě bezmála 40 let, kdy po celou dobu se o chatu staral a disponoval s ní jako vlastník. Okresní soud proto odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.4. 2019 (zřejmě správně r. 1919) sp. zn. Rv I 167/19, podle něhož k třiceti- (čtyřiceti)letému vydržení netřeba ani titulu, ani pravosti držby, stačí držba bezelstná. Okresní soud uvedl, že tomuto závěru odpovídá znění nyní účinného § 1095 o.z. ve spojení s § 3066 o.z. Okresní soud takto uzavřel, že vydržecí doba pro žalobce uplynula 1.1.2019 s tím, že k tomuto okamžiku nejpozději se žalobce stal vlastníkem předmětné chaty č. e. 2, neboť žalobce ještě na podzim r. 2018 zajistil zazimování chaty, v zimním období se na chatě nikdy nezdržoval a na jaře r. 2019 již na chatu nedojížděl, ale nadále měl v úmyslu ji držet jako vlastní, neboť na chatě vyměnil zámek, čímž tuto věc i hmotně ovládal. Okresní soud dodal, že lhůta ve smyslu § 1093 dosud neuplynula.

16. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle § 142a a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce byl ve věci plně úspěšný, a proto mu přiznal právo na náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a dále za právní zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to odměnu advokáta po 2 500 Kč za celkem sedm úkonů (převzetí věci, sepis žaloby, studium spisu, účast na jednání dne 19.3.2019, 14.5.2019 přesahující dvě hodiny a dne 7.6.2019), když odkázal na § 6, § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 a 3 citované vyhlášky. Zároveň okresní soud přiznal také paušální náhradu hotových výdajů za uvedené úkony po 300 Kč dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky a náhradu za promeškaný čas na cestě k uvedeným jednání soudu a studiu spisu z Prahy do Ústí nad Orlicí a zpět v rozsahu 24 hodin, a to dle § 14 odst. 1 a 3 citované vyhlášky v celkové výši 4 800 Kč. Přiznal také náklady cestovného za tyto cesty v celkové výši 9 314 Kč dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. se sazbou 5,82 Kč/km na celkem 1 600 km a náhradou za pohonné hmoty v ceně 33,10 Kč/l při průměrné spotřebě použitého vozidla dle jeho technického průkazu 5,2 l/100 km. Okresní soud takto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v částce 38 714 Kč, kterou žalovanému uložil zaplatit k rukám zástupce žalobce v zákonné lhůtě dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. Okresní soud dodal, že takto žalobci nebyla přiznána požadovaná náhrada za předložení důkazů soudu, neboť důkazní materiál mohl a měl být předložen již k žalobním tvrzením.

17. Proti citovanému rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který se ztotožnil se závěry okresního soudu o tom, že nabývací titul žalobce k předmětné chatě č. e. 2 je neplatný, a že tato chata je nemovitostí. Jako nesprávné však zcela odmítl závěry okresního soudu, že žalobce na základě své oprávněné držby a dobré víry po zákonem stanovenou dobu tuto chatu vydržel. Shodně jako v řízení před okresním soudem žalovaný namítl, že těmito závěry se okresní soud v rozporu s § 13 obč. zák. odchýlil od ustálené soudní judikatury dle konkrétně citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jeho závěry jsou v rozporu se zákonem, zejména se zásadou, že při převodu nemovitostí lze vlastnictví nabýt pouze registrací či vkladem. K tomu žalovaný zejména podrobně citoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 490/2001 a 22 Cdo 207/2019. Žalovaný uvedl, že v souladu s těmito závěry je v dané věci rozhodná právní úprava občanského zákoníku účinná do 1.1.1992, neboť žalobce měl vlastnictví nabýt vydržením v tomto období na základě darovací smlouvy ze dne 23. 2. 1979. Žalovaný proto nesouhlasil se závěry okresního soudu o možné aplikaci občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1.1.2014, zejména jeho § 1095 a § 3066. Žalovaný trval na tom, že žalobce se na základě uvedené darovací smlouvy nikdy nechopil držby v dobré víře, která ani nikdy nemohla nastat. Dle žalovaného na straně žalobce nelze dovodit omluvitelný omyl, neboť žalobce se dovolává darovací smlouvy, která však nebyla dle uvedené rozhodné právní úpravy notářsky registrovaná, když s touto obranou žalovaného se okresní soud nesprávně nijak nevypořádal. Okresní soud tak dle žalovaného nesprávně a v rozporu se závěry ustálené soudní judikatury založil své rozhodnutí jen na placení daní a pojistného a na tom, že žalobce se několikrát v roce přišel na chatu s přáteli pobavit a že za 40 let zde provedl několik nezbytných oprav. Žalovaný zejména zdůraznil, že žalobce potvrdil, že věděl, že předmětnou chatu jeho rodiče nestavěli a že jí stavěly osoby bez příbuzenského vztahu, také věděl, že chata stojí na cizím pozemku a že v darovací smlouvě není uveden žádný nabývací titul jeho rodičů, a musel také vědět, že chata není zapsána v katastru nemovitostí a není kolaudována. Proto dle žalovaného nelze dospěl k závěru, že ze strany žalobce byla zachována obvyklá míra opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, neboť žalobce si nijak neověřil nabytí chaty jeho rodiči a své vlastnické pozice, ani své vlastnictví nijak nelegalizoval. Proto dle žalovaného nelze na straně žalobce dovodit oprávněnou držbu a omluvitelný omyl, jemuž by se žalobce nemohl vyhnout při zachování normální - obvyklé opatrnosti posuzované z objektivního hlediska. Dle žalovaného byl přístup žalobce k vlastnictví nevídaně laxní a žalobce se jako každý vlastník nechoval. K tomu žalovaný zdůraznil, že žalobce má vysokoškolské vzdělání a muselo mu být známo, že smlouvu o převodu nemovitostí je třeba registrovat. Žalovaný dále namítl, že jemu naopak dobrá víra svědčí, neboť byl prodávající p. Š při jednání o prodeji chat a pozemku ubezpečen, že všechny chaty postavil p. S jako její právní předchůdce a jedná se tak o její vlastnictví. Dle žalovaného se obdobně ve svém přípise vyjádřila také svědkyně M. Chata pak nebyla zapsána v evidenci nemovitostí, a proto nebyl dán žádný důvod pochybovat o vlastnictví prodávající p. Š. Dle žalovaného byly v původní kupní smlouvy s p. Š obsaženy všechny chaty, avšak návrh na vklad se všemi chatami nebyl katastrálním úřadem akceptován, neboť chata jako nemovitost nebyla kolaudována, neměla evidenční čísla a nebyla v katastru zapsána. Proto musela být původní kupní smlouva i návrh na vklad o chatu omezeny, když žalovaný zdůraznil, že p. Š v původní kupní smlouvě dotčenou chatu prodávala, což svědčí o jejím hlubokém přesvědčení o vlastnictví chaty a o její vůli převést tuto chatu na žalovaného, když nikdy nezmiňovala, že by chata patřila někomu jinému. Žalovaný uvedl, že se jako každý jiný zodpovědný vlastník o chatu začal starat a legalizovat ji, včetně její kolaudace, když na žádných úřadech nebyla vznesena výhrada, že by vlastníkem chaty měl být žalobce, o čemž naopak nikdo nevěděl. Dle žalovaného z provedených důkazů nevyplynul nedostatek jeho dobré víry a nepoctivost jeho jednání, neboť neměl možnost zjistit, že by chata patřila žalobci. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl změnu napadeného rozsudku a úplné zamítnutí žaloby.

18. Žalobce odvolání žalovaného odmítl jako zcela nedůvodné a ztotožnil se závěry okresního soudu. V odvolacím řízení žalobce navrhl změnu žaloby, neboť uvedl, že po požáru předmětné chaty č. e. 2 ze dne 2.6.2019 a po vyhlášení napadeného rozsudku došlo dalším svévolným jednáním žalovaného bez souhlasu a vědomí žalobce ke stržení obvodového zdiva a odvozu suti, čímž chata zanikla. Žalobce podané odvolání označil za zcela nedůvodné a trval na tom, že má naléhavý právní zájem na žalovaném určení dle změny žaloby, neboť měl za to, že žalovaný nese odpovědnost za vznik požáru, a to i vzhledem ke své profesi kominíka, kdy minimálně porušil prevenční povinnost. Uvedl, že okolnosti vzniku požáru jsou nadále předmětem šetření České pojišťovny a.s., s níž žalobce uzavřel pojistnou smlouvu ohledně předmětné chaty č. e. 2, jejímž požárem mu vznikla materiální i imateriální škoda. Žalobce uvedl, že určení toho, že byl vlastníkem předmětné chaty ke dni jejího zániku, vyřeší jeho poměry ve vztahu k pojišťovně, která v jeho prospěch odmítá poskytnout pojistné plnění s tím, že není vlastníkem pojištěné stavby, ohledně níž má žalobce uzavřenu pojistnou smlouvu č. --- s počátkem pojištění 6.6.1991 o pojištění obytných budov a pojištění domácnosti a nahlásil z ní dne 2.7.2019 pojistnou událost se vznikem škody požárem stavby a movitých věcí.

19. K žalobcem navržené změně žaloby v odvolacím řízení žalovaný uvedl, že v souladu se závěry ustálené soudní judikatury nemá žalobce na určení svého vlastnictví k chatě ke dni jejího zániku naléhavý právní zájem, neboť na základě své platně uzavřené pojistné smlouvy ohledně této chaty a nastalé pojistné události se žalobce může domáhat proti příslušné pojišťovně poskytnutí pojistného plnění přímo žalobou na plnění, při níž bude vlastnictví chaty posuzováno jako předběžná otázka. Dle žalovaného měl žalobce případnou změnu žaloby uplatnit již před okresním soudem, kdy věděl, že stavba vyhořela a žalovaný uvedl, že z ní zbylo jen torzo.

20. Krajský soud k odvolání žalovaného přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně přecházejícího řízení. V souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. takto přihlížel i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

21. Krajský soud v odvolacím řízení usnesením ze dne 5. 2. 2020 dle § 211 a § 95 odst. 1 a 2 o.s.ř. připustil žalobcem navrženou změnu žaloby, kterou se žalobce proti žalovanému domáhal určení, že byl vlastníkem předmětné chaty č. e. 2 na pozemku p. č. 322, to vše v k. ú. DB, obec K, ke dni jejího zániku, když žalobce k této změně žaloby doplnil svá tvrzení a důkazní návrhy k existenci naléhavého právního zájmu.

22. Krajský soud v odvolacím řízení doplnil v souladu s § 205a a § 211a o.s.ř. dokazování a z vyjádření České pojišťovny a.s. k likvidaci pojistné události požáru předmětné chaty ze dne 2. 6. 2019 a dále ze sdělení České pojišťovny, s. p. ze dne 2. 3. 1992, pojistné smlouvy ze dne 5. 6. 1991 ve spojení s přípisem pojišťovny ze dne 27. 9. 1991 a 23. 4. 1992 a úpravy výše pojistného ze dne 5. 4. 2005 zjistil, že žalobce má s Českou pojišťovnou a.s. uzavřenu pojistnou smlouvou č. ---, kterou je předmětná chata č. e. 2 pojištěna v rámci produktu pojištění obytných budov a pojištění domácnosti s počátkem pojištění 6. 6. 1991. Na základě této pojistné smlouvy žalobce pojišťovně ohlásil dne 2. 7. 2019 pojistnou událost - škodu z příčiny požáru na stavbě a movitých věcech. Pojišťovna škodní událost eviduje a šetří, neboť bylo zjištěno, že škodu na stejném objektu uplatňuje také žalovaný na základě své pojistné smlouvy č. ---, kterou uzavřel s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a.s. Pojišťovna žalobce po nahlášení škodné události při prohlídce dotčené stavby dne 10. 7. 2019 zjistila, že stavba již na místě není, neboť byla rozebrána na jednotlivé komponenty (suť, dřevo, zdivu), a proto mohl být zaměřen pouze původní půdorys stavby. Zjistila, že tato stavba existovala ve stavu po požáru ke dni 13.6. 2019, kdy její prohlídku prováděli likvidátoři pojišťovny žalovaného. Krajský soud zjistil, že pojišťovna žalobce dosud šetření neukončila a pojistné plnění nevyplatila, neboť nemá jednoznačné informace o vlastnictví pojištěné stavby jako majetku pojištěného ke dni vzniku škody, ani jí nebyla předložena požadovaná zpráva Hasičského záchranného sboru.

23. Krajský soud vzal na základě takto doplněného dokazování za prokázané a mezi účastníky za nesporné, že předmětná chata č. e. 2 na pozemku st. p. č. 322 v k. ú. DB, obec K, jako věc zanikla a neexistuje, neboť žalovaný ji po požáru ze dne 2.6.2019 a po odborném vyjádření Hasičského záchranného sporu Pardubického kraje ze dne 25.6.2019 zcela odstranil. Žalovaný také potvrdil, že ohledně předmětné chaty č. e. 2 uzavřel uvedenou pojistnou smlouvu s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a.s., z níž po požáru chatu uplatnil nárok na pojistné plnění.

24. V ostatním rozsahu krajský soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl řádně provedeným dokazováním náležitě prokázán v řízení před okresním soudem. Krajský soud shledal, že okresní soud provedené důkazy náležitě, srozumitelně a logicky zhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a proto skutkové závěry okresního soudu plně obstojí. Krajský soud takto přisvědčil i závěrům okresního soudu, že v dané věci nelze vycházet z odlišných tvrzení a výpovědi žalovaného o tom, že předmětná chata č. e. 2 byla předmětem převodu dle písemné kupní smlouvy ze dne 10.8.2008 uzavřené mezi žalovaným a p. Š, ani o tom, že žalovaný žalobci umožňoval bezplatné užívání této chaty a že žalobcem prováděné opravy chaty byly kompenzací za toto bezplatné užívání, a dále ani o tom, že žalovaný žalobce po r. 2008, zejména v r. 2011, upozornil na své vlastnické právo k předmětné chatě č. e.

2. Krajský soud ve shodě s okresním soudem shledal, že tato tvrzení a výpověď žalovaného jsou zcela v rozporu s ostatními provedenými důkazy, jimiž byla vyvrácena, a to jak listinnými důkazy, včetně těch, jichž se dovolával žalovaný, tak výpovědí žalobce a svědků manželů P. Okresní soud takto zejména správně poukázal na jednoznačný, srozumitelný a určitý obsah uzavřené písemné kupní smlouvy ze dne 10.8.2008, z něhož je třeba uzavřít, že předmětem převodu byl (právě a jen) pozemek p. č. 2088 a chata na něm se zastavěnou plochou 47 m2, tj. chata, která je nyní označena č. e.

1. Obrana žalovaného o tom, že předmětem převodu měla být dle shodné vůle smluvních stran i sporná chata č. e. 2 nemůže obstát již proto, že takový projev vůle nelze v souladu se zákonem ani výkladem z obsahu uzavřené písemné kupní smlouvy dovodit (viz § 34 a 35 obč.zák. a závěry ustálené judikatury např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 33 Odo 1281/2005). Okresní soud k tomu také správně poukázal na to, že tato tvrzení žalovaného jsou v přímém rozporu s tím, že bylo prokázáno, že sám žalovaný ve shodě s obsahem kupní smlouvy žádal o vklad svého vlastnického práva právě a jen k předmětu převodu tak, jak byl v kupní smlouvě vymezen, tj. k uvedenému pozemku a jedné chaty nyní č.e.

1. Protože chata č.e. 1 tehdy nebyla předmětem zápisu v katastru nemovitostí, omezil žalovaný návrh na vklad svého vlastnického práva pouze na uvedený pozemek. Jako zcela přiléhavý krajský soud shledal také odkaz okresního soudu na obsah žalovaným podepsané písemné dohody se žalobcem ze dne 20.8.2009 ohledně provedení vodovodní přípojky, v níž se žalobce ve vztahu k žalovanému jednoznačně a výslovně označil za vlastníka chaty č. e. 2, proti čemuž žalovaný žádným způsobem nebrojil.

25. Krajský soud proto ve shodě s okresním soudem vzal za řádně prokázané, že žalobce s předmětnou chatou č. e. 2 nakládal jako s vlastní a jako vlastník ji držel, užíval a disponoval s ní, včetně jejího pojištění, placení daní a řešení škodních událostí, a to od 23.2.1979, kdy dle darovací smlouvy uzavřené mezi žalobcem a jeho rodiči mu byla chata darována. Krajský soud jako správný potvrdil také závěr okresního soudu, že žalobce takto jako vlastník ve vztahu k chatě č. e. 2 vystupoval zcela nerušeně, aniž by jeho vlastnictví kdokoliv, včetně žalovaného, zpochybňoval, a to až do léta r. 2018, kdy žalobce zjistil, že jako vlastník chaty je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, který na svém vlastnickém právu dle korespondence účastníků ze srpna r. 2018 trval.

26. Současně krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v dané věci bylo prokázáno, že předmětná chata č. e. 2 je stavbou, která je se zemí spojená pevnými základy, když takovýto její stav byl dán již minimálně v době, kdy mezi žalobcem a jeho rodiči byla uzavřena darovací smlouva. Ve smyslu právní úpravy se tak jednalo o věc nemovitou. V souladu s přechodným ustanovením § 3054 a § 3055 odst.1 o.z. je tak třeba uzavřít, že ke dni 1.1. 2014 se jednalo o stavbu, která podle dosavadních právních předpisů (účinných do 31.12. 2013) byla samostatnou nemovitou věcí a nebyla součástí pozemku (§ 119 odst. 2 a § 120 odst. 2 obč.zák.). Okresní soud pak vzal správně za prokázané, že tato nemovitá stavba nebyla až do r. 2016 jako nemovitost nijak evidována a nebyla tak ani zapsána v katastru nemovitostí, do něhož byla zapsána až na základě prokázaného jednání žalovaného v r. 2016, při němž k ní bylo také zapsáno vlastnické právo žalovaného a byla k ní doplněna původně neexistující stavební dokumentace.

27. Krajský soud se na základě uvedených skutkových závěrů nejprve v souladu s § 80 o.s.ř. zabýval tím, zda je dán naléhavý právní zájem žalobce na žalovaném určení dle připuštěné změny žaloby. Jak krajský soud již zdůvodnil, je naléhavý právní zájem v souladu se závěry ustálené soudní judikatury dán i tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, odstraní se nejistota v právním postavení žalobce, neboť rozhodnutí o žalobě na určení je objektivně způsobilé eliminovat nejisté postavení žalobce a předejít případným budoucím sporům. Účel určovací žaloby je naplněn také tehdy, nelze-li k odpovídající nápravě dospět jinak, zejména jestliže žaloba na plnění neřeší, resp. ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu či práva, který je lépe a účinněji vystihován určovací žalobou, u níž je tak naplněna její zákonem požadovaná preventivní funkce (viz např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.3. 2007 sp. zn. 26 Cdo 1255/2006 či nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1440/14 ze dne 11. 7. 2017).

28. Krajský soud v dané věci přisvědčil závěrům napadeného rozsudku, že žalobce měl naléhavý právní zájem na původně žalovaném určení, že je vlastníkem předmětné chaty č. e. 2, neboť tato chata byla nemovitostí, jejímž vlastníkem byl oproti tvrzení žalobce v katastru nemovitostí zapsán žalovaný. Krajský soud shledal, že poté, co chata po vyhlášení napadeného rozsudku dle prokázaného skutkového stavu zanikla a jako stavba již neexistuje, je na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobce byl jejím vlastníkem ke dni zániku. Krajský soud má za to, že tento naléhavý právní zájem je nadále odůvodněn tím, že se jednalo o věc nemovitou, jejímž vlastníkem byl dle zápisu v katastru nemovitostí žalovaný. Proto i po zániku chaty jako věci v právním smyslu je jedině určovací žaloba v dané konkrétní věci způsobilá vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a odstranit tím nejistotu v právním postavení žalobce, neboť žalované určení vlastnického práva žalobce ke dni zániku nemovité věci je objektivně způsobilé eliminovat a předejít případným budoucím sporům, a to i ve vztahu ke třetím osobám, zejména z titulu sjednaného pojištění této stavby jak ze strany žalobce, tak ze strany žalovaného, či z titulu náhrady vzniklé újmy po požáru a po odstranění stavby. Krajský soud také dospěl k závěru, že potřebné odpovídající nápravy nelze dosáhnout jinak, neboť žádná žaloba na plnění nemůže vyřešit celý obsah a dosah mezi účastníky sporného vlastnického práva k předmětné nemovité věci. Dle závěru krajského soudu je tak v dané věci plně odůvodněn naléhavý právní zájem na žalovaném určení dle připuštěné změny žaloby, včetně její zákonem požadované preventivní funkce. Krajský soud z uvedených důvodů nepřisvědčil námitkám žalovaného, že potřebného smyslu a účelu by žalobce mohl dosáhnout žalobou na plnění, podanou zejména proti pojišťovně z titulu vyplacení pojistného plnění po požáru chaty, neboť v takovém případě by posouzení vlastnictví chaty jen jako předběžné otázky nepostačovala k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce, neboť by bylo závazné pouze pro účastníky takového řízení, čímž by nebyl a nemohl být vyřešen celý potřebný obsah a dosah sporného vlastnického vztahu k dané chatě č. e. 2 jako nemovitosti, byť již zaniklé a neexistující.

29. Krajský soud se tedy dále zabýval důvodností určovací žaloby ve znění její připuštěné změny. Ve shodě s námitkami žalovaného krajský soud shledal, že darovací smlouva ze dne 23.2.1979 uzavřená mezi žalobcem a jeho rodiči, která nebyla registrována státním notářstvím, nesplňovala potřebné právní náležitosti dle tehdy účinné právní úpravy (občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1993), která k platnému převodu vlastnického práva k nemovité věci vyžadovala nejen uzavření platné písemné smlouvy, ale také její registraci státním notářstvím. Žalovanému je třeba přisvědčit také v tom, že dle jím namítané ustálené judikatury je třeba v dané věci vycházet ze zásady, že neznalost zákona neomlouvá, tedy mít za to, že držitel nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, jejíž držby se chopil na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla v době, kdy to zákon vyžadoval, registrována státním notářstvím. Současně je třeba uvést, že okresní soud správně a přiléhavě odkázal na citovanou právní úpravu vydržení a oprávněné držby v rozhodném znění do 31.12. 1991 dle § 135a a § 132a obč.zák. i na obsahově shodnou právní úpravu vydržení ve znění účinném od 1.1. 1992 (do 31.12. 2013) dle § 134 obč.zák. Na základě této právní úpravy ustálená judikatura uzavřela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2. 1999 sp. zn. 22 Cdo 568/96), že k nabytí vlastnického práva k nemovité věci vydržením je třeba její nepřetržité oprávněné držby po dobu deseti let s tím, že oprávněným držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní a je se zřetelem ke svém okolnostem v dobré víře, že mu věci patří. Dobrá víra držitele se pak musí vztahovat ke všem skutečnostem, které mají za následek nabytí věci, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu příslušné nemovitosti. Okresní soud rovněž správně poukázal na to, že i při omylu právním, tj. při neznalosti obecně závazného předpisu a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení důsledků právních skutečností, se mohou výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, např. byl-li jeho právní omyl vyvolán stáním orgánem za předpokladu, že o něm držitel nevěděl a vědět nemohl. Tedy i při omylu právním je třeba se zabývat jeho možnou omluvitelností, a to s přihlédnutím k běžné opatrnosti, kterou lze po každém požadovat (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2012 sp. zn. 22 Cdo 2926/2010 či ze dne 28.2.2007 sp. zn. 22 Cdo 428/2007). Stejné zásady ovšem platí i pro posuzování omylu skutkového, tedy omylu, který se týká rozhodných právních skutečností. I pro skutkový omyl platí, že je třeba v konkrétní věci posoudit, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, když nepostačuje jen jeho subjektivní přesvědčení, ale dobrá víra se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo vlastnické (či jiné věcné) právo vzniknout, tedy k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. Dobrá víra takto musí být objektivně podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že přesvědčení držitele je opodstatněné, že svědčí o poctivosti nabytí a že představuje tzv. titul uchopení držby, kterým je objektivně oprávněný důvod nabytí držby, typicky smlouva, která má za následek převod vlastnictví, ale která je v konkrétní věci pro určitou vadu neplatná. Držitel tak musí být objektivně v dobré víře, že takový titul má, byť pro jeho skutkový či právní omyl, žádný takový (řádný a platný) titul ve skutečnosti nemá. Oprávněná držba se tedy nemusí opírat o existující právní důvod, ale musí pro ni být dán právní důvod domnělý, na jehož základě je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2013 sp. zn. 22 Cdo 1767/2011).

30. Krajský soud veden shora uvedenými právními závěry v dané věci ve shodě s okresním soudem shledal, že žalobce byl ode dne uzavření darovací smlouvy ze dne 23.2.1979 oprávněným držitelem předmětné chaty č. e. 2, na jehož základě tuto chatu držel a disponoval s ní jako s vlastní a byl také v dobré víře, že mu tato chata jako vlastníkovi náleží, a to až do léta r. 2018. Krajský soud zároveň dospěl k závěru, že žalobce byl oprávněným držitelem a svědčila mu dobrá víra, a to se zřetelem ke všem prokázaným okolnostem této konkrétní věci, když tato dobrá víra žalobce zahrnovala veškeré skutečnosti potřebné k nabytí vlastnického práva. Krajský soud na základě konkrétně prokázaného skutkového stavu uzavřel, že žalobce s přihlédnutím k obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, byl po celé období své oprávněně držby v dobré víře, že jeho rodiče byli vlastníky předmětné chaty č. e. 2, a že jako vlastníci byli oprávněni tuto chatu převést a darovat mu ji. V řízení bylo prokázáno, že rodiče žalobce byli považováni za vlastníky předmětné chaty a jako takoví chatu dlouhodobě a nerušeně užívali, a to i ze strany manželů S, kteří dle námitek žalovaného měli být těmi, komu případně předmětná chata měla vlastnicky náležet na základě toho, že tuto chatu oni, resp. jejich předek, společně se sousedními dvěma chatami na svém pozemku vystavěli. K tomu lze poukázat také na to, že žalovaný ve shodě se žalobcem ve svém vyjádření k žalobě potvrdil, že před rodiči žalobce předmětnou chatu užívali manželé M, když p. M dle písemného vyjádření VM, na které žalovaný odkazoval, pomáhal chatu stavět, a dle tvrzení žalobce jako vzdálený příbuzný ze strany matky na jeho rodiče převedl vlastnictví předmětné chaty č. e.

2. Na základě takto konkrétně prokázaných a mezi účastníky nesporných skutečností je třeba dle závěru krajského soudu uzavřít, že žalobce byl objektivně v dobré víře, že darovací smlouva uzavřená s jeho rodiči je způsobilým právním titulem pro převod vlastnického práva k předmětné chatě.

31. Další rozhodnou a mezi účastníky spornou otázkou bylo, zda žalobci se zřetelem ke všem prokázaným konkrétním okolnostem svědčila dobrá víra, resp. omluvitelný omyl, pro který měl (nesprávně) za to, že sama uzavřená darovací smlouva postačuje k převodu vlastnického práva, tedy že není potřeba tuto smlouvu dle tehdy platné zákonné úpravy pro převod nemovitostí registrovat státním notářstvím, když právě až taková registrace měla za následek převod vlastnictví k nemovité věci. V dané věci bylo prokázáno, že darovací smlouva ze dne 23.2. 1979 nebyla k zákonem stanovené registraci státním notářstvím vůbec předložena, neboť žalobce a jeho rodiče zjevně vycházeli z toho, že k převodu vlastnictví postačuje její uzavření, tedy s předmětnou chatou nakládali a disponovali tak, jako by se jednalo o věcí movitou, nikoliv nemovitou. Omyl v tom, zda předmětem převodu dle uzavřené darovací smlouvy byla věc movitá či nemovitá je dle závěru krajského soudu omylem v rozhodné právní skutečnosti, tedy omylem skutkovým, nikoliv omylem právním spočívajícím v neznalosti jednoznačné zákonné úpravy o způsobu převodu vlastnictví věcem movitým a nemovitým, a proto se na danou věc přímo nevztahuje žalovaným namítaná ustálená judikatura k omylu právnímu.

32. Krajský soud v souladu s výše uvedenými právními závěry shledal, že v dané věci je rozhodné, zda lze na straně žalobce shledat dobrou víru a omluvitelnost omylu spočívajícího v tom, že předmětnou chatu č. e. 2 považoval po celou vydržecí dobu za věc movitou, nikoliv nemovitou. Krajský soud dospěl k závěru, že konkrétně prokázané skutkové okolnosti dané věci omluvitelnost tohoto skutkového omylu na straně žalobce odůvodňují a vedou k závěru o zachování jeho dobré víry ve vztahu k oprávněnosti držby předmětné chaty č. e. 2 v době od uzavření darovací smlouvy do léta r. 2018.

33. Krajský soud při tomto závěru vycházel z prokázaného stavebně-technického provedení stavby chaty č. e. 2 v uvedeném období, k níž bylo prokázáno, že se jednalo o dřevěnou stavbu - srub na zděných či betonových pilířích (pilotech), která byla vystavěna v blíže neurčené první polovině 20. století svépomocí, nebyla k ní dispozici žádná stavební dokumentace a rodiče žalobce, byť chatu nestavěli, byli za její vlastníky považováni bez toho, aby jim k jejímu nabytí do vlastnictví svědčil jakýkoliv formální právní titul, zejména doložitelná písemná smlouva o jejím převodu od původního vlastníka (bez ohledu na to, zda jím byl dle tvrzení žalobce p. M jako vzdálený příbuzný ze strany jeho matky, či dle tvrzení žalované p. S jako právní předchůdce původní vlastnice pozemku p. Š). Zároveň je třeba přihlédnout k tomu, že předmětná stavba chaty č. e. 2 nebyla nikdy (před r. 2016) evidována jako nemovitost, tj. nebyla předmětem ani evidence nemovitostí dle právní úpravy účinné do 31.12.1992, ani katastru nemovitostí dle právní úpravy účinné od 1.1.1993, když v souladu s prokázaným časem a způsobem jejího zřízení byla vždy užívána jen k rekreačním účelům jako dřevěný srub v přírodním prostředí. Vzhledem k těmto konkrétním okolnostem má krajský soud za to, že je omluvitelný omyl žalobce spočívající v tom, že takto provedenou a užívanou stavbu, která nebyla stavebně, ani jako nemovitost nijak evidována, a na jeho rodiče byla převedena neformálně, považoval (společně se svými rodiči) v okamžiku uzavření písemné darovací smlouvy ze dne 23.2.1979 a v době následující za věc movitou, u níž zákon pro převod vlastnictví nevyžadoval registraci státním notářstvím, resp. vklad do katastru nemovitostí. Krajský soud uzavřel, že na straně žalobce se jedná o omyl omluvitelný, jemuž se žalobce nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze objektivně - se zřetelem ke všem prokázaným konkrétním okolnostem věci - po každém požadovat. Tomuto závěru krajského soudu ostatně plně odpovídá to, že ani žalovaný se v minulosti takovému omylu ohledně movité či nemovité povahy předmětné, resp. zcela obdobné stavby nevyhnul, a to jednak přímo ve vztahu ke sporné chatě č. e. 2, a jednak ve vztahu k sousední chatě č. e. 1 ve svém vlastnictví, jejíž způsob, doba i účel zřízení, včetně jejího stavebně-technického provedení, byly zcela obdobné, resp. totožné. K tomu bylo prokázáno, že rovněž žalovaný nabyl vlastnické právo k chatě č.e. 1 pouze na základě písemné (kupní) smlouvy, aniž by mu byl znám konkrétní nabývací právní titul jeho předchůdkyně - prodávající p. Š, a dále aniž by na základě tohoto smluvního převodu došlo ke vkladu jeho vlastnického práva k chatě č. e. 1 do katastru nemovitostí, neboť ani tato chata nebyla jako stavba předmětem žádné evidence. Zároveň je třeba k tomu ve shodě s okresním soudem poukázat na změny v rozhodných tvrzeních žalovaného, z nichž je zřejmé, že ani žalovanému nebylo jednoznačně zřejmé, zda chata je věcí movitou či nemovitou, resp. ani to, zda se jedná o samostatnou věc. K tomu lze odkázat na to, že žalovaný při ústním jednání okresního soudu dne 19.3.2019 s odkazem na zprávu stavebního úřadu tvrdil, že předmětná chata č. e. 2 je stavbou, která stojí na pilotech a nemá pevný základ, a to oproti svému předcházejícímu vyjádření ze dne 5.12. 2018, v němž uváděl, že chata č. e. 2 byla od počátku zbudována jako nemovitost s pevným základem. V rozporu s tím však žalovaný předtím ve svém prvotním vyjádření k žalobě ze dne 28.11. 2018 odkázal na svůj přípis žalobci ze dne 28.8. 2018, v němž namítal, že chaty nebyly spojeny se zemí pevným základem, a proto nebyly pojaty výslovně do kupní smlouvy a byly součástí pozemku, který žalovaný nabyl do svého vlastnictví. Až dle svého vyjádření ze dne 13.5.2019 žalovaný v této věci setrval na tom, že od počátku se jednalo o nemovitost - stavbu spojenou se zemí pevným základem, která měla být kolaudována a zapsána do evidence nemovitostí.

34. Krajský soud přitom ve shodě se žalovaným namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 672/2019 vycházel z toho, že při hodnocení dobré víry je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrou víru pak je třeba hodnotit objektivně, tedy nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v potřebné dobré víře a druhá nikoliv. Krajský soud i s ohledem na tyto závěry a všechny v dané věci prokázané konkrétní okolnosti uzavřel, že žalobce byl v dobré víře o tom, že uzavřenou darovací smlouvou ze dne 23.2. 1979, přes nedostatek její zákonem přepokládané registrace státním notářstvím, nabyl od svých rodičů vlastnické právo k předmětné chatě č. e. 2, neboť při jejím uzavírání žalobce postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k prokázaným konkrétním okolnostem po každém v dané věci požadovat. Tato dobrá víra pak nebyla na straně žalobce žádným způsobem narušena a byla zachována po celou dobu, kterou rozhodná právní úprava vyžadovala k vydržení vlastnického práva k nemovitosti v délce 10 let a která uběhla jak v době, kdy byl občanský zákoník č. 40/1964 Sb. účinný ve znění do 31.12.1991, tak v době, kdy bylo účinné jeho znění od 1.1. 1992 (do 31.12. 2013).

35. Krajský soud na základě všech shora uvedených závěrů shledal jako věcně správný závěr okresního soudu, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětné chatě č. e. 2 vydržením, když zároveň shledal, že žalobce byl na základě toho vlastníkem této chaty také ke dni jejího zániku jako samostatné nemovité stavby po požáru ze dne 2. 6. 2019. Krajský soud proto dle § 221 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek okresního soudu změnil a vyhověl žalobě ve znění její pravomocně připuštěné změny. Pro úplnost krajský soud uvádí, že vzhledem k uvedeným závěrům již nejsou v dané věci relevantní další právními závěry okresního soudu činěné na základě právní úpravy účinné od 1.1. 2014, kterými se proto krajský soud již nezabýval. Krajský soud současně plně přisvědčil závěrům okresního soudu o tom, že v dané věci je vyloučeno vydržení vlastnického práva k předmětné chatě č. e. 2 ve prospěch žalovaného, neboť na straně žalovaného nebyla prokázána ani držba předmětné chaty č. e. 2 jako vlastní, ani oprávněnost držby a dobrá víra žalovaného se zřetelem ke všem okolnostem. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že předmětná stavba chaty č. e. 2 nebyla až do r. 2016 zapsána v katastru nemovitostí, není v dané použitelná ani žalovaným namítaná judikatura ohledně možného (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Obranu žalovaného a jeho odvolací námitky krajský soud ze všech shora uvedených důvodů shledal zcela nedůvodné.

36. Krajský soud v dané věci dále rozhodl o náhradě nákladů za řízení před okresním soudem, a to dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst.1 o.s.ř., když v dané věci byl plně úspěšný žalobce. Krajský soud proto žalobci proti žalovanému přiznal v plném rozsahu náhradu účelně vynaložených nákladů za řízení před okresním soudem, a to jak za zaplacený soudní poplatek za žalobu, tak za zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Protože krajský soud shledal, že výši této náhrady okresní soud v napadeném rozsudku zcela správně vyčíslil na základě vyúčtování žalobce a své závěry také srozumitelně a úplně zdůvodnil, krajský soud na ně pro stručnost odkazuje, když ve shodě s nimi žalobci přiznal náhradu nákladů za řízení před okresním soudem v celkové částce 38 714 Kč, jejíž zaplacení žalovanému uložil k rukám advokáta žalobce v zákonné lhůtě dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

37. Dále krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, v němž byl žalobce rovněž plně úspěšný, a proto mu i za toto řízení byla přiznána plná náhrada účelně vynaložených nákladů. Takto byla ve shodě s vyúčtováním žalobci přiznána v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. náhrada odměny advokáta za celkem čtyři úkony právní služby po 2 500 Kč (za vyjádření k odvolání, včetně změny žaloby, dvakrát účast na jednání odvolacího soudu dne 12.11.2019 a 7.5. 2020 a dále písemné vyjádření ve věci ze dne 13.12. 2019) a dále čtyřikrát paušální náhrada po 300 Kč. Zároveň byla žalobci přiznána také náhrada za ztrátu času na uvedených dvou cestách advokáta z místa jeho sídla k jednání odvolacího soudu a zpět, a to za celkem 24 započatých půlhodin po 100 Kč dle citované vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále také náhrada cestovních nákladů za tyto dvě cesty v jejich celkové délce 500 km stejným osobním vozidlem dle předloženého technického průkazu s průměrnou spotřebou 5,2l/100km benzinu, a to za cestu v r. 2019 dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. v ceně 33,10 Kč/l a základní náhradě 4,10 Kč/km a za cestu v r. 2020 dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. v ceně 32 Kč/l a základní náhradě 4,20 Kč/km, tj. celkem na náhrada nákladů cestovného částku 2 932 Kč. Takto krajský soud žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 16 532 Kč a žalovanému uložil povinnost k jejímu zaplacení rovněž k rukám advokáta žalobce v zákonné lhůtě dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Rubrum