č. j. 25Af 5/2018 - 97

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. ve věci žalobce: Ing. J. P. zastoupen advokátem Mgr. Romanem Moussawi sídlem Pařížská 11, 110 00 Praha 1 – Josefov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. 51663/17/5200-10422-711621 ze dne 4. 12. 2017, ve věci daně z příjmů fyzických osob takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 5. 2. 2018 domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2017, č. j. 51663/17/5200-10422-711621, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 10. 6. 2016 č. j. 2253514/16/3216-50523-809746, kterým byla žalobci na základě zjištění učiněných během daňové kontroly vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 1 110 460 Kč.

2. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, jelikož finanční orgány obou stupňů považují částku 7 473 495 Kč za příjem žalobce, ačkoli byla určena jinému subjektu. V rámci daňové kontroly bylo jednoznačně zjištěno, že předmětné finanční prostředky zaslané na účet žalovaného, nebyly určeny jemu, ale jednalo se o finanční prostředky, které odesilatelé hradili na základě faktur vystavených společností AVANTI spol. s r. o. (dále jen „AVANTI“), kdy bylo zjištěno, že hrazeno bylo z důvodu řádného dodání požadovaných služeb. Odesilatelé úhrady provedli s tím, že se jedná o úhradu společnosti AVANTI, a tak také o úhradách účtovaly. Skutkovými zjištěními z řízení je tak jednoznačně vyvrácen závěr finančních orgánů, že předmětná částka představuje „ostatní příjem“ dle § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Účelem a výsledkem všech úhrad bylo zvýšení majetku jiného daňového subjektu, než je žalobce. Je nelogické, aby byly úhrady pro společnost AVANTI považovány za příjem žalobce, protože by to znamenalo, že odesilatelé finančních prostředků stále této společnosti fakturované částky dluží. Otázka, zda a jak byly vypořádány vztahy mezi žalobcem a společností Avanti, není relevantní; i kdyby nějaká část skutečně vypořádána nebyla (což se nestalo), jednalo by se na straně žalobce o bezdůvodné obohacení, nikoli o jeho příjem.

3. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 6. 4. 2018 poukázal na rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a uvedl, že žalobce byl v řízení povinen prokázat, že předmětné finanční prostředky, které obdržel ve druhé polovině roku 2013 na soukromý bankovní účet, nejsou předmětem daně z příjmů dle § 3 odst. 4 ZDP, nebo že tyto příjmy jsou dle § 4 ZDP od daně osvobozeny, popř. že se jedná o příjmy již zdaněné. Žalobce však řádně neprokázal zúčtování uvedených prostředků se společností Avanti, jedině tak by dle žalovaného prokázal, že s těmito finančními prostředky „reálně“ nedisponoval. Závěrem svého vyjádření žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

4. Krajský soud rozsudkem č. j. 25 Af 5/2018 - 40 ze dne 5. 12. 2018 odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

5. V odůvodnění tohoto zrušujícího rozsudku krajský soud uvedl, že mezi stranami není sporu o tom, že předmětná částka 7 473 495 Kč sestává z plateb, jimiž třetí osoby plnily své závazky vůči společnosti AVANTI na základě mandátní smlouvy uzavřené mezi tímto subjektem a žalobcem. Finanční prostředky, které byly připsány na účet žalobce, tak náležely jiné osobě. Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2008, č. j. 8 Afs 69/2007 - 66, dle nějž pokud žalobce prokáže, že prostředky ve sféře jeho dispozice náležejí třetí osobě, jedná se o pozitivní skutečnost komplementární k negativní skutečnosti, kterou je třeba prokázat, a sice že zjištěné prostředky nejsou zdanitelným příjmem. V dané věci žalobce unesl své důkazní břemeno, neboť rozptýlil pochybnosti správce daně spočívající v pouhém zjištění o připsání peněžních částek na jeho soukromý účet. Pokud následně finanční orgány nutily žalobce doložit, jakým způsobem došlo k vypořádání jeho závazků se společností AVANTI, činily tak bez opory v zákoně, neboť tato skutečnost nemá vztah ke zjištění, které založilo původní pochybnost správce daně. Bylo naopak na správci daně, aby prokázal, že došlo k nějaké nové skutečnosti, na základě níž se finanční prostředky, které prokazatelně patřily třetí osobě, a to společnosti AVANTI, staly reálnou součástí majetku žalobce. S ohledem na tyto skutečnosti krajský soud shledal žalobu důvodnou, napadané rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení za užití ustanovení § 78 odst. 1 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

6. Proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalovaný dne 16. 1. 2019 kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž rozsudkem č. j. 4 Afs 16/2019-32 ze dne 20. 9. 2019 rozhodl o kasační stížnosti tak, že uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku uvedl, že žalobce teprve až v odvolacím řízení poukázal na mandátní smlouvu, na jejímž základě byl podle závěru stěžovatele oprávněn přijímat finanční prostředky společnosti AVANTI na svůj osobní účet. Po opatření této mandátní smlouvy však stěžovatel přistoupil k jejímu prověření, což bylo plně v souladu s důkazní povinností správce daně prokazovat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost a průkaznost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, která je stanovena v ustanovení § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Tento postup stěžovatele odpovídal i konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž důkazní povinnost žalobce nemůže být naplněna pouhým předložením formálně správného daňového dokladu či uzavřené smlouvy, neboť tyto dokumenty nejsou dostatečnými podklady pro prokázání realizace příslušného zdanitelného plnění či jiných skutečností uvedených v daňovém tvrzení. Všechny tyto rozhodné skutečnosti proto musí žalobce prokázat tak, aby o souladu mezi faktickým stavem a stavem formálně právním nezůstaly žádné rozumné pochybnosti (srov. kupř. rozsudky ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006-107, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 9 Afs 204/2007-72, či ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013-79).

8. Dle Nejvyššího správního soudu nejistota o souladu mezi skutečností a daňovými tvrzeními přitom v dané věci vyplývala z reálné možnosti, že žalobce peněžní částky připsané na jeho účet na základě mandátní smlouvy nepoužil k úhradě závazků společnosti AVANTI, nýbrž že zůstaly v jeho dispoziční sféře a představovaly tak reálný a zdanitelný příjem žalobce. Tato obava z nesouladu mezi stavem faktickým a formálně právním byla umocněna tím, že se žalobce o existenci mandátní smlouvy v průběhu daňové kontroly nikterak nezmínil. Za této situace odvolací finanční orgán nepochybil, když se nespokojil se zjištěním o připsání finančních prostředků na soukromý účet žalobce z titulu nově tvrzené mandátní smlouvy a na daňovém subjektu požadoval prokázání předání, vypořádání a zúčtování těchto peněžních částek ve prospěch společnosti AVANTI. Bez doložení těchto skutečností totiž nemohly být odstraněny důvodné pochybnosti stěžovatele o tvrzení žalobce ve vztahu k finančním prostředkům obdržených na jeho osobní účet.

9. Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil se závěrem napadeného rozsudku o nezákonnosti postupu, jímž stěžovatel požadoval po žalobci prokázání vypořádání jeho závazků se společností AVANTI. Finanční orgány plní svoji důkazní povinnost ohledně všech pochybností o tvrzeních žalobce, a nikoliv jen těch, které pojaly na počátku daňového řízení. Proto nelze stěžovateli vytýkat, že se zabýval otázkou předávání a zúčtování peněžních částek připsaných na osobní účet stěžovatele z titulu mandátní smlouvy. Jí navíc žalobce argumentoval až v řízení o odvolání, takže tato skutečnost logicky nemohla mít žádný vztah ke zjištěním, které založily původní pochybnost správce daně.

10. Odkaz krajského soudu na rozsudek ze dne 25. 7. 2008, č. j. 8 Afs 69/2007-66, není dle Nejvyššího správního soudu přiléhavý. V tomto judikátu totiž Nejvyšší správní soud nevyslovil závěr, podle něhož žalobce unese důkazní břemeno jen tvrzením doloženým příslušnou smlouvou, že peněžní částky připsané na jeho soukromý účet náležejí třetí osobě. Ostatně takový názor by byl nerozumný a snadno zneužitelný, neboť na jeho základě by se žalobce mohl vyhnout zdanění finančních prostředků připsaných na jeho soukromý účet pouhým odkazem na listinné důkazní prostředky s tím, že se jedná o aktiva třetí osoby, a správce daně by již dále nemohl zjišťovat, zda ve skutečnosti nebyly určeny a použity pro vlastní potřebu žalobce. Proto je nutné trvat na tom, že posouzení způsobu nakládání s předmětnými peněžními částkami po jejich obdržení na soukromý účet žalobce představovalo klíčovou otázku pro posouzení, zda se jednalo o reálné příjmy žalobce, či nikoliv.

11. Krajský soud proto dle Nejvyššího správního soudu pochybil, když dospěl k závěru o unesení důkazního břemena žalobcem na základě pouhého zjištění, že finanční prostředky připsané na jeho osobní účet představovaly platby, jimiž třetí osoby plnily své závazky vůči společnosti AVANTI na základě mandátní smlouvy uzavřené mezi ní a žalobcem. Uvedenou právní otázku krajský soud posoudil v předchozím řízení nesprávně, v důsledku čehož byl naplněn důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V dalším řízení bude krajský soud vycházet z toho, že předání, vypořádání a zúčtování předmětných finančních prostředků ve prospěch společnosti AVANTI představuje klíčovou skutečnost, bez níž nemohl žalobce prokázat, že peněžní částky připsané na jeho osobní účet nepředstavovaly jeho zdanitelný příjem dle § 10 daňového zákona.

12. Krajský soud nařídil jednání na den 13. 1. 2020, k němuž se dostavil žalobce i žalovaný. Žalobce u jednání uvedl, že „navrhuje vyhovět žalobě. Má za to, že v řízení bylo prokázáno, že plnění nebylo určeno pro žalobce, ale pro společnost AVANTI. Tak bylo i toto plnění použito. Žalobce v řízení již doložil, co doložit mohl. Názor NSS pokládá žalobce za nesprávný, když i kdyby se mu nezdařilo prokázat předání peněž spol. AVANTI, byl by tu jeho existentní závazek vůči této společnosti, což by z pohledu daňového práva vedlo ke stejnému závěru.“ Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v řízení bylo prokázáno, že si žalobce předmětné prostředky ponechal.

13. Krajský soud následně – vázán shora uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu – žalobu rozsudkem č. j. 25 Af 5/2018-62 ze dne 13. 1. 2020 zamítl. Krajský soud uzavřel, že „žalobce v řízení prokázal obdržení předmětných finančních prostředků na základě mandátní smlouvy. Na základě doplněného dokazování provedeného v odvolacím řízení žalovaným však již nelze mít za to, že by žalobce prokázal předání, vypořádání a zúčtování předmětných peněžních prostředků ve prospěch společnosti AVANTI, a jak vyplývá v tvrzení žalobce na jednání konaném dne 13. 1. 2020, že »již doložil, co doložit mohl«, žalobce ani již nebyl schopen žádné další relevantní důkazy k těmto skutečnostem předložit. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda se jednalo o reálné příjmy žalobce, či nikoliv, a proto nelze žalobě vyhovět.“ 14. Ke kasační stížnosti žabce Nejvyšší správní soud svým rozsudkem č. j. 4 Afs 61/2020-37 ze dne 24. 9. 2020 i druhý rozsudek krajského soudu zrušil. Vytkl krajskému soudu, že se nezabýval žalobcovým tvrzením, že v daňovém řízení bylo jednoznačně prokázáno, že prostředky byly použity ve prospěch společnosti AVANTI, přičemž on sám s nimi nikdy nenakládal jako s vlastními. Dle Nejvyššího správního soudu projednávané věci je přitom zřejmé, že krajský soud se argumentací stěžovatele věcně vůbec nezabýval, nýbrž pouze převzal závěr žalovaného o neunesení důkazního břemene, aniž by jej podrobil jakémukoliv kritickému zkoumání. Krajský soud bez jakéhokoliv posouzení přijal argumentaci žalovaného.

15. Krajský soud následně v souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel dle § 75 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Krajský soud nejprve vyzval žalobce a žalovaného ke sdělení, zda souhlasí v souladu s § 51 s. ř. s. s rozhodnutím o věci samé bez jednání. Na základě této výzvy žalobce podáním doručeným krajskému soudu dne 30. 10. 2020 sdělil, že nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání, a že žádá o jeho nařízení.

17. Z jednání se žalobce následně omluvil a souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti. V podání z 12. 1. 2021 se obsáhle vyjádřil k otázce, zda žalobce prokázal předání, vypořádání a zúčtování posuzovaných peněžních prostředků ve prospěch svého mandanta – společnosti AVANTI.

18. Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil následující. Správce daně v rámci vyhledávací činnosti zjistil, že v roce 2013 byly ve prospěch soukromého bankovního účtu žalobce připsány finanční prostředky v celkové výši 8 527 494,58 Kč, přičemž žalobce přiznání k dani z příjmů za předmětné zdaňovací období nepodal. Správce daně proto žalobce výzvou ze dne 23. 10. 2014 vyzval k podání přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Žalobce výzvě nevyhověl a sdělil správci daně, že se nejedná o jeho příjmy, nýbrž o příjmy společnosti Avanti. Správce daně následně u žalobce zahájil za předmětné zdaňovací období dne 27. 1. 2015 daňovou kontrolu. Správce daně dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že částka 7 473 495 Kč není předmětem daně z příjmů nebo že tyto příjmy jsou od daně osvobozeny, popř. že se jedná o příjmy již zdaněné. Platebním výměrem ze dne 10. 6. 2016 č. j. 2253514/16/3216-50523-809746 byla žalobci vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 1 110 460 Kč. Proti tomuto výměru se žalobce odvolal. Žalovaný po doplněném dokazování prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl (odst. 67): „meritem posuzované věci bylo, zda daňový subjekt obdržel finanční prostředky na základě mandátní smlouvy. Odvolací orgán konstatuje, že předloženými důkazními prostředky bylo prokázáno, že ano, ale jelikož daňový subjekt neprokázal, jak s nimi naložil, případně, že tak učinil jménem mandanta (společnosti AVANTI) a disponoval s nimi, považuje odvolací orgán předmětné finanční prostředky za »reálný« příjem daňového subjektu.“ 19. Krajský soud nejprve k problematice unesení důkazní břemena v daňovém řízení uvádí, že důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto ustanovení má tedy také povinnost prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, přičemž pokud zjistí některou okolnost zpochybňující v nich uvedené údaje, přechází důkazní břemeno podle § 92 odst. 3 daňového řádu na žalobce. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. V takovém případě musí žalobce prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit či navrhnout relevantní důkazní prostředky. Pokud jsou takové důkazy spolehlivě prokazující jeho tvrzení provedeny, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně. V opačném případě platí, že žalobce důkazní břemeno neunesl, a správce daně tak může rozhodnout v jeho neprospěch. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně je přitom ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo ji tvrdí. Na rozdíl od jiných druhů řízení sice není věcí svobodné vůle žalobce, zda určité skutečnosti v daňovém řízení uvede či nikoliv, neboť ho v něm stíhá povinnost tvrzení v podobě podání daňového přiznání, nicméně uvedená zásada je v modifikované podobě zachována i v daňovém řízení, jelikož také v něm se důkazní břemeno vztahuje jen k prokázání skutečností vážících se k daňovému subjektu, který je uvedl v daňovém tvrzení nebo je byl v něm povinen uvést. Jen žalobce má totiž podrobné poznatky o veškeré své činnosti, příjmech a výdajích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 29/05, svazek 37, nález 113 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, C. H. BECK, Praha 2006, str. 463 a násl.). Prokázání, že sporné finanční prostředky patří třetí osobě 20. Žalobce v řízení prokázal, že předmětné obdržené finanční prostředky náležely na základě mandátní smlouvy společnosti AVANTI. O tom nebylo mezi stranami sporu, jak ostatně plyne z odst. 67 napadeného rozhodnutí. Jak dále plyne z rozsudků Nejvyššího správního soudu v této věci, tato skutečnost sama o sobě nepostačí k unesení důkazního břemene žalobcem v projednávané věci, nýbrž klíčovou skutečnost, bez níž nemohl žalobce prokázat, že peněžité částky připsané na jeho účet nepředstavovaly jeho zdanitelný příjem, je předání, vypořádání a zúčtování předmětných finančních prostředků ve prospěch společnosti AVANTI (§ 31 rozsudku č. j. 4 Afs 16/2019-32 ze dne 20. 9. 2020). Prokázání předání, vypořádání a zúčtování sporných finančních prostředků ve prospěch třetí osoby 21. Žalobce byl v daňovém řízení povinen řádně prokázat, že peněžní prostředky připsané na jeho osobní účet nepředstavovaly jeho zdanitelný příjem dle § 10 ZDP. Vzhledem k tomu, že na základě daňových tvrzení žalobce vznikly pochybnosti na straně žalovaného ve vztahu ke skutečnosti, zda žalobce peněžní prostředky připsané na jeho účet na základě mandátní smlouvy použil k úhradě závazků společnosti AVANTI, nebo zda zůstaly v jeho dispoziční sféře a představovaly tak reálný a zdanitelný příjem žalobce, žalovaný postupoval správně, když po žalobci požadoval prokázání předání, vypořádání a zúčtování těchto peněžních částek ve prospěch společnosti AVANTI. Prokázání uvedených skutečností bylo zásadní pro odstranění uvedených pochybností žalovaného. Tento postup navíc podpořila i skutečnost, že mandátní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností AVANTI byla žalobcem předložena až v rámci odvolacího řízení. Nelze proto souhlasit s žalobcem, že otázka, zda a jak byly vypořádány vztahy mezi žalobcem a společností AVANTI, není relevantní.

22. Než krajský soud přistoupí ke zhodnocení prokázání předání, vypořádání a zúčtování sporných finančních prostředků žalobcem ve prospěch společnosti AVANTI, považuje za nutné připomenout, že podle § 75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů a podle § 71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Obě ustanovení zakotvují zásadu dispoziční ve spojení se zásadou koncentrační, na nichž spočívá koncepce správního soudnictví od svého vzniku. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. r. NSS, zdůraznil, že „správní soudnictví stojí na zásadě dispoziční, pokud z ní zákon výslovně nestanoví výjimky“. V usnesení ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018-110, publ. pod č. 4007/2020 Sb. r. NSS, pak rozšířený senát dodal, že bezdůvodné prolamování této dispoziční zásady „znamená nevyhnutelně zmatení, rozostření a zpochybnění okruhu otázek, k nimž se účastníci mají vyjadřovat a kterými se soud má zabývat, a tím také znejistění výsledku řízení“. Jsou to právě žalobní body, jimiž žalobce nastavuje „referenční rámec soudního přezkumu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011-78, publ. pod č. 2510/2012 Sb. r. NSS). Žalobce „musí ustavit rozsah přezkumu ve lhůtě k tomu zákonem stanovené (…), přičemž i případné rozšíření žalobních důvodů po podání žaloby se musí stát v této lhůtě“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, č. j. 6 A 66/99-55, publ. pod č. SJS 1065/2002; obdobně nález správního soudního dvora ve Vídni ze dne 16. 1. 1877, č. 79, publ. pod č. Budw. 23, či nález téhož soudního dvora z 23. 12. 1884, č. 2698, publ. pod č. Budw. 2341).

23. V projednávané věci žalobce včas namítal toliko, že žalovaný pochybil, jestliže nevyloučil ze zdanitelných příjmů žalobce částky, o nichž bylo prokázáno, že byly hrazeny na účet žalobce ve prospěch jiného daňového subjektu. Správnost závěru žalovaného o neprokázání předání, vypořádání a zúčtování sporných finančních prostředků ve prospěch společnosti AVANTI žalobce nenapadl – v tomto směru nejenže žaloba neobsahuje ani náznak, zárodek či předobraz žalobního bodu, nýbrž dokonce žalobce sám tuto otázku výslovně označuje za irelevantní (bod IV. odst. 3 žaloby). Vyjadřuje-li se žalobce k dané problematice v podání z 12. 1. 2021, pojednává o věcech, které nemají absolutně žádný přeobraz ve včasné žalobě, a soud k nim proto při přezkumu napadeného rozhodnutí nemůže, ba ani nesmí přihlížet.

24. Při absenci jakéhokoliv referenčního rámce pro zhodnocení závěru žalovaného, že žalobce neprokázal předání, vypořádání a zúčtování finančních prostředků ve prospěch společnosti AVANTI, a současně při existujícím pokynu Nejvyššího správního soudu, aby krajský soud tyto věci zhodnotil, učinil krajský soud to, že zjištění a závěry o důvodných pochybnostech žalovaného přezkoumal v tom směru, zda samy o sobě tvoří ucelený, bezrozporný a logický celek.

25. Žalobce v řízení tvrdil, že finanční prostředky společnosti AVANTI, které byly poukázány na jeho účet, zčásti vynaložil (jak hotovostně, tak bezhotovostně) na úhradu závazků společnosti AVANTI vůči společnosti Masečín a zčásti předal v hotovosti zaměstnanci společnosti AVANTI I.B. na výplatu odměn pracovníků společnosti AVANTI. Za účelem ověření předložených faktur vystavených společností Masečín se správce daně pokusil provést místní šetření u tohoto subjektu, které se však neuskutečnilo, neboť na adrese sídla společnosti se nenacházel zvonek či poštovní schránka s jejím názvem a jednatel pan P. B. nespolupracoval a požadované doklady nepředložil. V průběhu daňové kontroly provedl správce daně výslechy jednatelů společnosti Masečín pana P. B. a pana J. B., avšak tyto svědecké výpovědi neosvědčily tvrzení žalobce ohledně spolupráce mezi společnostmi Masečín a AVANTI. Rozpory totiž spočívaly v tom, kdo vlastně za společnost Masečín uzavřel a podepsal předmětnou mandátní smlouvu se společností AVANTI; svědek B. vůbec popřel, že by žalobce znal. Dále svědci neznali odběratele, pro které společnost Masečín služby na základě mandátní smlouvy zajišťovala. Svědek B. jako jediný jednatel společnosti Masečín tedy nepotvrdil jakékoli převzetí peněz od žalobce a svědek B. potvrdil za společnost Masečín spolupráci pouze se společností JP Work, nikoli se žalobcem. Opětovný výslech svědka B. nemohl být podle žalovaného proveden, neboť se k němu svědek nedostavil a následně se ho nepodařilo předvést policejním orgánem. S ohledem na tuto situaci byla využita jeho předchozí svědecká výpověď z 24. 1. 2017, z níž vyplývá, že spolupracoval se žalobcem až v rámci nástupnické společnosti JP Work. Tímto výslechem tak nebyla prokázána spolupráce mezi společnostmi Masečín a AVANTI. Provedení místního šetření u společnosti Masečín je nadbytečné, neboť pánové B. a B., kteří byly oprávněni za tento subjekt jednat, již byli vyslechnuti, druhý z nich opakovaně. Svědek I. B. sice uvedl, že obdržel peníze na výplaty zaměstnanců společnosti AVANTI, avšak nepotvrdil, kdy a jakým způsobem se tak stalo. Doklady o předání peněz zaměstnancům ani o jejich převzetí od žalobce nemá ani si nepamatuje, o jakou výši se jednalo. Svědek nepotvrdil ani nevyvrátil, že by peníze přijaté ve výši uvedené v jeho dříve sepsaném čestném prohlášení od žalobce obdržel. Toto čestné prohlášení navíc znevěrohodnil, když uvedl, že ho nikdy nepodepsal a vidí ho poprvé. Ani z nového čestného prohlášení, které pan B. sepsal po provedení uvedeného svědeckého výslechu, nevyplývá konkrétní částka, která měla být daňovým subjektem použita k výplatě mezd zaměstnanců společnosti AVANTI. Rovněž tímto důkazním prostředkem nebylo prokázáno vyúčtování finančních prostředků se společností AVANTI, které žalobce obdržel na svůj soukromý účet. Místní šetření u společnosti AVANTI za účelem zjištění, kolik mzdových prostředků bylo jejím zaměstnancům vyplaceno I. B. z peněz převzatých od žalobce, nemohlo být uskutečněno. Jediného jednatele společnosti AVANTI P. D. totiž nebylo možné předvolat ani předvést, neboť se na adrese trvalého bydliště nezdržoval. Dále ve stejný den, kdy se stal jednatelem společnosti AVANTI, převedl veškeré své pravomoci vůči třetím osobám plnou mocí na žalobce. Navíc společnost AVANTI již byla vymazána z obchodního rejstříku. Z bankovního účtu žalobce nevyplývá, že by z něho odcházely platby na sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance společnosti AVANTI. Proto dotazy na příslušné správě sociálního zabezpečení a zdravotních pojišťovnách nemohlo být zjištěno, kdo tyto platby platil a z jakého titulu. Z výpisů z osobního účtu, na který žalobce obdržel předmětné finanční prostředky, bylo zjištěno, že z něho následně vybíral peníze v různých částkách. Z předložených důkazních prostředků však nevyplývá, že by z takto vybraných finančních prostředků byly dále hrazeny výdaje související s činností společnosti AVANTI a využity na účel tvrzený žalobcem. Z výpisu z osobního účtu žalobce ani z výpisu z běžného účtu společnosti AVANTI nebylo potvrzeno ani provedení vypořádání a zúčtování předmětných finančních prostředků.

26. Z uvedeného přehledu zjištění a hodnocení věci žalovaným je patrné, že skutková zjištění jsou ve vztahu k tvrzením žalobce zčásti torzovitá, zčásti těmto tvrzením neodpovídají. Plyne z nich bezrozporně a jednoznačně, že žalobce neprokázal kdy, komu, v jaké výši a z jakého důvodu částky, které na základě mandátní smlouvy se společností AVANTI přijal, poukázal, a že ve svém souhrnu dosáhly tyto vydané částky výše částek přijatých.

27. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro posouzení, zda se jednalo o reálné příjmy žalobce, či nikoliv, a proto nelze žalobě vyhovět.

28. Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšnému žalovanému nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti žádné nevznikly.