č. j. 28 A 3/2020-40

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobkyně: Pharma Agency, s. r. o., IČ27197280 se sídlem Praha, Zelený pruh 1091/111 zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem AK Praha 8, Ledčická 649/15 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Hradec Králové, Pivovarské náměstí 1245 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2020, čj. KUKHK- 40706/DS/2019/DV-4, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Městského úřadu Trutnov (dále také jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 10. 2019, čj. MUTN 84676/2019, sp. zn. 2019/2740/SPR-SR VAL, a potvrdil je. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s § 10 odst. 3 téhož zákona a za to jí byla uložena pokuta 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení.

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a v jeho průběhu zjištěné skutečnosti a uvedl, že žalobkyně byla shledána vinnou ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu ve spojení s porušením ustanovení § 10 odst. 3 téhož zákona. Uvedeného přestupku se dopustila tím, že dne 13. 5. 2019, v 12:41 hodin, nezajistila, aby při užití jí provozovaného vozidla registrační značky 5AZ 1938, na pozemní komunikaci I/14, v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Svoboda nad Úpou, v místě křižovatky se silnicí III/01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Na podkladě záznamu ze silničního úsekového rychloměru bylo zjištěno, že řidič předmětného motorového vozidla jel ve výše popsané době a místě rychlostí 71 km/h po odečtení tolerance měřícího zařízení 3 km/h. Tímto jednáním tak porušil ustanovením § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

3. Žalovaný uzavřel, že správní orgán I. stupně postupoval v daném případě zcela v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Konstatoval, že správní orgán I. stupně po oznámení podezření z přestupku zaslal žalobkyni výzvu podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, včetně řádného poučení. Žalobkyně na výzvu nereagovala. Jelikož správní orgán I. stupně nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. k) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v znění pozdějších předpisů (dáe jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) věc předmětného přestupku odložil. V následném řízení o přestupku podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pak správní orgán I. stupně uznal žalobkyni vinnou ze spáchání tohoto přestupku.

II. Shrnutí žalobních bodů

4. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhla jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Proti napadenému rozhodnutí uplatnila žalobkyně následující námitky:

5. Žalobkyně namítla, že výrok rozhodnutí prvého stupně je v rozporu se skutečností, neboť v místě křižovatky nepochybně nebyla nejvyšší dovolená rychlost stanovena místní úpravou (tj. zákazovou dopravní značkou č. B 20a na 50 km/h, ale platila zde obecná úprava, tj. 90 km/h. Podle § 3 odst. 3 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 29/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, totiž platí: „Zákaz, omezení nebo příkaz je ukončen nejbližší křižovatkou nebo příslušnou dopravní značkou“ (tato vyhláška sice nebyla účinná v době spáchání údajného přestupku, ale dle názoru žalobkyně se zde uplatní z důvodu retroaktivity in mitius). Křižovatka je pak definována v § 2 písm. w) silničního zákona jako „místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují“. Její hranice pak jsou definovány v § 2 písm. x) téhož zákona jako „kolmice k ose vozovky v místě, kde pro křižovatku začíná zakřivení okraje vozovky“. Aby v místě křižovatky platil rychlostní limit 50 km/h stanovený dopravní značkou č. B 20a („50“), musela by tato dopravní značka být umístěna za hranicemi této křižovatky, neboť platnost jakékoli zákazové dopravní značky umístěné před hranicí křižovatky je touto hranicí ukončena. Žalobkyně dané místo ohledala, a zjistila, že žádná dopravní značka č. B 20a za hranicemi předmětné křižovatky umístěna není. Lze proto uzavřít, že v předmětné křižovatce neplatil rychlostní limit 50 km/h, ale 90 km/h. Výrok je tak v rozporu se skutečností, současně je jím žalobkyni kladeno za vinu jednání, které nebylo protiprávní. Žalobkyni je totiž kladeno za vinu, že nezjištěný řidič v místě křižovatky jel rychlosti 68 km/h. Jelikož ale v místě křižovatky byl rychlostní limit 90 km/h, takové jednání nezjištěného řidiče nevykazovalo znaky přestupku.

6. Žalobkyně dále namítla, že i kdyby v křižovatce platil rychlostní limit 50 km/h, výrok o vině by neměl podklad ve spisovém materiálu, ani v odůvodnění. Nezjištěný řidič totiž měl vozidlem žalobkyně dle výroku rozhodnutí prvého stupně překročit rychlost o 21 km/h v místě křižovatky. Z výstupu z rychloměru se sice podává, že vozidlu žalobkyně byla změřena 68 km/h. S ohledem na princip měření rychlosti použitým rychloměrem (úsekové měření rychlosti) však tento údaj představuje nikoli okamžitou rychlost měřeného vozidla v určitém místě, ale jeho průměrnou rychlost v celém měřeném úseku (dlouhém 117 m). Tuto skutečnost správní orgány nereflektovaly, a uzavřely, že bylo prokázáno, že nezjištěný řidič s vozidlem žalobkyně v místě křižovatky překročil rychlost o 18 km/h, ačkoli k tomu neměly způsobilý důkaz. Na základě výstupu z úsekového rychloměru totiž nelze dovozovat, jakou rychlostí jel nezjištěný řidič v části měřeného úseku. Nelze tak nad veškerou pochybnost vyloučit, že právě v místě křižovatky jel řidič rychlostí x </= 50 km/h, neboť z výstupu rychloměru se žádným způsobem nepodává okamžitá rychlost vozidla žalobkyně v místě křižovatky. I kdyby proto v místě křižovatky skutečně platil rychlostní limit 50 km/h (což žalobkyně rozporuje), neměl by výrok o vině zákonný podklad, neboť s ohledem na princip měření rychlosti použitým rychloměrem nelze nad veškerou pochybnost vyvrátit, že právě v místě křižovatky (která svou délkou tvoří zhruba pětinu měřeného úseku) jela žalobkyně předpisově, resp. rychlostí nižší, než je 68 km/h.

7. Správní orgány též neprovedly žádný důkaz o tom, že dopravní značka místní úpravy provozu na pozemní komunikaci, jejíž porušení je žalobkyni kladeno za vinu, byla vůbec na místě tvrzeném správním orgánem umístěna. S ohledem na absenci zmíněného důkazu a princip presumpce neviny je dle žalobkyně nutné předpokládat, že dopravní značka na tvrzeném místě umístěna nebyla a nemohlo tedy dojít k jednání, které by bylo jejím porušením. K této námitce žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 2 As 291/2019-43, v němž se uvedený soud zabýval totožnou námitkou vztahující se k témuž místu v situaci, kdy správní orgány vycházely ze shodné sady podkladů. Dovodil přitom, že ze shromážděných podkladů není zřejmé, že na daném místě byly umístěny právě ty dopravní značky, jejichž porušení bylo projednáváno. Žalobkyně je tedy toho názoru, že i v nyní projednávaném případě je namístě napadené rozhodnutí zrušit, jelikož je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

8. Žalobkyně též brojila proti postupu žalovaného spočívajícím v nesdělení oprávněné úřední osoby přes výslovnou žádost, která byla součástí podaného odvolání. Žalovaný tak postupoval v rozporu s § 15 odst. 4 správního řádu, když na žádost žalobkyně reagoval až po vydání napadeného rozhodnutí. Žalobkyně tak byla postupem žalovaného zkrácena na svém právu namítat podjatost oprávněné úřední osoby, a právě v takovém postupu spatřuje podjatost oprávněné úřední osoby. Procesní vadu, spočívající v porušení § 15 odst. 4 správního řádu, žalobkyně považuje za natolik závažnou, že způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, k tomu odkázala mimo jiné na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 As 205/2017-21.

9. Žalobkyně v závěru žaloby vyjádřila nesouhlas s tím, aby rozhodnutí v této věci bylo publikováno na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, který by zasahoval do práv na ochranu jejího soukromí i soukromí jejího obhájce. Požadovala, aby příslušný senát vyřídil tuto žádost vyjádřením, že věc patří do kompetence státní správy Nejvyššího správního soudu a že web NSS nespravuje.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

10. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zrekapituloval průběh řízení před orgánem I. stupně. K námitce týkající se platnosti dopravní značky č. B 20a, rychlosti v místě křižovatky a umístění dopravních značek B 20a žalovaný uvedl, že na listu č. 2 správního spisu je založena dopravní situace v místě měření. Na listu č. 8 správního spisu je založeno vyjádření Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor Trutnov, Dopravní inspektorát č. j. KRPH-42184/Čj-208-051006 ze dne 2. 5. 2018, kterým policie vydala vyjádření k návrhu úseku pozemní komunikace vhodného pro úsekové měření rychlosti pomocí automatizovaného měřícího zařízení na silnici I/14 v katastru obce Mladé Buky, v úsecích snížené maximální povolené rychlosti na 50 km/h, přilehlých ke křižovatce s místními komunikacemi u vlakové zastávky.

11. K námitce týkající se nepoučení o oprávněné úřední osobě žalovaný uvedl, že žádosti žalobkyně o sdělení jména oprávněné úřední osoby vyhověl dne 8. 1. 2020, kdy odeslal informace o této osobě do datové schránky zmocněnce žalobkyně. Tato zpráva byla doručena dne 13. 1. 2020, přičemž se zmocněnec mohl s touto informací seznámit ode dne 8. 1. 2020, kdy mu byla dodána do datové schránky.

12. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, odpovídající zjištěným skutečnostem jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. S ohledem na uvedené navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Posouzení věci krajským soudem

13. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek dle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., když žalobkyně s tímto postupem krajského soudu výslovně souhlasila a žalovaný na výzvu krajského soudu nevyjádřil nesouhlas s takovým postupem. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

14. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel oznámení o podezření ze spáchání přestupku vyhotovené dne 20. 5. 2019 a spisový materiál k přestupku včetně fotodokumentace přestupku a situace dopravního značení v místě přestupku, který mu postoupila Městská policie Trutnov. Dne 30. 5. 2019 vydal správní orgán I. stupně výzvu, kterou žalobkyni vyzval k zaplacení určené částky ve smyslu ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Na tuto výzvu žalobkyně nereagovala.

15. Dne 22. 7. 2017 vyhotovil správní orgán I. stupně usnesení o odložení věci - přestupku ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. k) zákona o odpovědnosti za přestupky a téhož dne vydal rozhodnutí o přestupku provozovatele vozidla v příkazním řízení, ve kterém rozhodl o tom, že se žalobkyně dopustila přestupku ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 ve spojení s § 10 zákona o silničním provozu. Proti uvedenému rozhodnutí byl správnímu orgánu I. stupně doručen odpor.

16. Po podání odporu proti příkazu správní orgán I. stupně vyrozuměl žalobkyni, resp. jejího zástupce, o pokračování řízení po podaném odporu a o nařízeném ústním jednání, které bylo nařízeno na den 17. 9. 2019. Uvedeného dne proběhlo jednání, ke kterému se žalobkyně ani její zástupce bez omluvy nedostavili. Při jednání provedl správní orgán I. stupně důkazy listinami.

17. Dne 14. 10. 2019 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí čj. MUTN84676/2019, sp. zn. 2019/2740/SPR-SR VAL, jímž žalobkyni uznal vinnou ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125f odst. 1 ve spojení s porušením ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, kterého se měla dopustit tím, že jako provozovatel vozidla registrační značky X nezajistila, aby byly při užití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, když dne 13. 5. 2019, v 12:41 hod. na pozemní komunikaci I/14, v katastru obce Mladé Buky, v místě křižovatky se silnicí III/01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, směr Svoboda nad Úpou, řidič tohoto vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou místní úpravou na 50 km/h, neboť jel rychlostí 71 km/h (po odečtení tolerance měřícího zařízení ± 3 km/h), čímž měl porušit ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, přičemž toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Za to byla žalobkyni uložena pokuta 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení.

18. Odvolání (blanketní) proti tomuto rozhodnutí, které nebylo ani na výzvu doplněno, žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil.

19. Součástí správního spisu je dále mimo jiné Ověřovací list č. 8012-OL-70311-18 ze dne 24. 7. 2018 o provedené kalibraci měřicího zařízení výrobní č. GEMVEL0012, který byl jako stanovené měřidlo ověřen a bylo jej proto možno používat k měření rychlosti silničních vozidel. Dále je ve správním spise založeno vyjádření ze dne 2. 5. 2018 k určení místa pro měření rychlosti stacionárním radarem (silnice I/14 v katastru obce Mladé Buky, v úsecích snížené maximální povolené rychlosti na 50 km/h) vypracované Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Královéhradeckého kraje, územním odborem Trutnov, dopravním inspektorátem.

20. Pokud jde o právní posouzení věci, předně považuje krajský soud vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou. Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobkyně odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite - vypořádá. Nelze proto bez dalšího činit závěr, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobkyně v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008-13, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Dále k jednotlivým žalobním bodům:

21. Žalobkyně namítala, že s hranicí křižovatky platnost dopravní značky B 20a skončila (její umístění tedy nezpochybňuje), v křižovatce tudíž nebyla rychlost omezena a platila obecná úprava, tj. 90 km/h, neboť místo se nacházelo mimo obec (což není sporné - poznámka soudu), a pokud měla nižší dovolená rychlost platit i v místě za křižovatkou, muselo být znovu osazeno stejnou značkou B 20a. Tato námitka však není relevantní. V daném případě je zcela nerozhodné vedení hranice křižovatky. Žalobkyně totiž opomíjí § 76 zákona o silničním provozu, který upravuje vztahy mezi jednotlivými úpravami provozu na pozemních komunikacích (jednotlivé druhy úprav jsou popsány v § 61 téhož zákona). Podle § 76 odst. 1 zákona o silničním provozu je místní úprava provozu na pozemních komunikacích nadřazena obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích. Přechodná úprava provozu na pozemních komunikacích je pak nadřazena místní i obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích. Byl-li tedy v místě (resp. úseku), kde bylo měření prováděno, provoz na pozemních komunikacích upraven místní úpravou (k tomu viz níže), tato místní úprava byla nadřazena obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích, jež plyne ze zákona o silničním provozu. S hranicí křižovatky tudíž platnost dopravní značky B 20a „50“ v daném případě neskončila a její platnost byla ukončena teprve umístěním dopravní značky B 20b „50“. Žalobkyni tak nelze dát v jejím názoru za pravdu.

22. K další námitce považuje krajský soud za vhodné upozornit na výstup z rychloměru, jenž je obsažen na straně 2 správního spisu. Na něm jsou zachyceny dvě fotografie téhož vozidla, a to na počátku a na konci měření. Z těchto fotografií a z údajů je doprovázejících je mimo jiné zřejmé, že úsek, v němž se měření provádělo, byl dlouhý 117,7 metrů, měřené vozidlo žalobkyně jej ujelo za 5,707 s, tudíž průměrná rychlost vozidla v tomto úseku činila oněch 71 km/h (po odečtení tolerance měřícího zařízení ± 3 km/h).

23. Konkrétním místem úsekového měření se správní orgán I. stupně podrobně zabýval na straně 4 svého rozhodnutí, přičemž detailně popsal, z čeho vycházel. Specifikace úseku vyplývá i z listin založených ve správním spisu. Konkrétně oznámení o přestupku (č. l. 1 správního spisu) uvádí, že překročení nejvyšší povolené rychlosti proběhlo „v katastru obce Mladé Buky, silnice I/14 směr Svoboda nad Úpou, v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413, okr. Trutnov“. Fotodokumentace (č. l. 2 správního spisu) zachycuje předmětné vozidlo a její popis uvádí „Mladé Buky, silnice I/14 směr Svoboda nad Úpou, vjezd, pruh č. 1“, na druhé straně tohoto listu je situační plán místa provádění úsekového měření včetně zakreslení dopravního značení. Ověřovací list rychloměru (č. l. 3 správního spisu) uvádí jako místo ověření „Mladé Buky, I/14, jeden jízdní pruh směr Svoboda nad Úpou a druhý směr Trutnov“. Jelikož se jedná o stacionární (nepřenosný) měřič rychlosti, je zřejmé, že místo ověření Českým metrologickým institutem je totožné s místem měřeného úseku. Veřejnoprávní smlouva (č. l. 12) uvádí v článku 1 „Měření rychlosti bude prováděno po dobu účinnosti smlouvy na místech schválených Policií ČR v obou směrech na silnici I/14 v městysu Mladé Buky.“ Vyjádření Policie České republiky (č. l. 8 správního spisu) se vztahovalo k návrhu místní úpravy provozu na silnici I/14 přímo navazujících za křižovatkou se silnicí III/01413 a místní komunikace v obci Mladé Buky. S těmito listinami se měla žalobkyně možnost seznámit a případně připomínkovat, avšak svého práva nevyužila. Je nepochybné, že výše uvedené listiny potvrzují místo úsekového měření tak, jak je popsáno ve výroku rozhodnutí správního orgánu. Na straně 5 rozhodnutí správního orgánu I. stupně je též uvedeno odůvodnění realizace omezení nejvyšší dovolené rychlosti v měřeném úseku a z rozhodnutí jasně vyplývá, že jde o úsek nacházející se mimo obec, ale rychlostní limit je zde místní úpravou, dopravními značkami, stanoven na 50 km/h.

24. Žalobkyní užité „slovíčkaření“ spočívající v tom, že podle ní se údajem uvedeným v popisu skutku slovy „v místě křižovatky“, rozumí úsek dlouhý 25 metrů, nemůže být krajským soudem vyslyšeno. Zmíněný údaj „v místě křižovatky“ je totiž dále specifikován v popisu skutku blíže označením konkrétních silnic, jež křižovatku tvoří, a skutečnost, že se jednalo o porušení pravidel silničního provozu v úseku, kde je také situována křižovatka, nezavdává pochyb o tom, na jakém místě k porušení pravidel silničního provozu došlo. Z popisu skutku je tak zřejmé, že oním „místem křižovatky“ není míněno doslovně místo, kde se kříží jednotlivé vozovky, ale že protiprávní jednání se uskutečnilo v úseku, který je situován v oblasti (jinými slovy je „v místě“), kde také dochází ke křížení dvou komunikací. Slovní popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ohledně místa protiprávního jednání je tak dostatečně individualizovaný, aniž by zde byly pochyby, co se skutečně „místem křižovatky“ rozumí.

25. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že není zřejmé, jak správní orgány zjišťovaly a jaké dokazování provedly, aby zjistily, zda byl úsek měření skutečně osazen dopravními značkami č. B 20a. K umístění porušených dopravních značek krajský soud připomíná stranu 5 prvoinstančního rozhodnutí, kde správní orgán I. stupně mimo jiného konstatoval souhlas s umístěním dopravního značení v souvislosti s místní úpravou provozu sp. zn. 4409- 3/DS/14/Po, vydaný Krajským úřadem Královéhradeckého kraje, a dále pak připomíná listiny, jež jsou popsány výše a jsou součástí správního spisu. Nákres místa měření na č. l. 2 správního spisu znázorňuje přesné umístění dopravních značek omezujících rychlost a není pochyb o tom, že se měřený úsek nacházel uvnitř takto označeného prostoru. Ve spise je založena také veřejnoprávní smlouva města Trutnov s městysem Mladé Buky, podle níž má Městská policie Trutnov měřit rychlost na místech schválených Policií České republiky v obou směrech na silnici I/14 v městysu Mladé Buky. S uvedenými podklady se žalobkyně mohla seznámit a zpochybnit je. Těchto možností však nijak nevyužila a žádný z podkladů nezpochybnila.

26. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí odkázal rovněž na veřejnou vyhlášku, jíž dal žalovaný souhlas k umístění měřicího zařízení a dopravního značení v souvislosti s místní úpravou provozu a k následnému umístění svislé dopravní značky upozorňující na měření rychlosti. O naplnění záměru omezení rychlosti (včetně umístění značek) svědčí také informace z místního tisku (správní orgán I. stupně odkázal na konkrétní článek), jakož i zásadní důvody pro samotné omezení rychlosti v daném místě, jež správní orgán v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí popsal takto: „Omezení nejvyšší dovolené rychlosti pro jízdu v uvedeném úseku mimo obec z 90 km/h na 50 km/h je v místě jednání realizováno z důvodu, že se zde pohybuje zvýšený počet chodců za účelem přechodu z obce Mladé Buky na železniční zastávku a sportovního hřiště. V místě se dále nacházejí autobusové zastávky.“ 27. Shora zmíněné listiny tak svědčí o tom, že skutečnosti, ze kterých správní orgány vycházely, tvoří logický a uzavřený řetězec nepřímých důkazů pro závěr, že k překročení maximálně dovolené rychlosti vozidlem provozovaným žalobkyní došlo v místě, kde byla maximálně dovolená rychlost 50 km/h, tedy v místě označeném dopravními značkami omezujícími rychlost.

28. Žalobkyně k umístění značek během celého správního řízení ničeho nenamítala a toto začala zpochybňovat až v podané žalobě. Bez uvedení konkrétních skutečností zpochybňujících umístění značek tvrdila, že kvůli neprovedenému dokazování ohledně umístění dopravních značek je nutno konstatovat, že se tyto značky na místě nenacházely. Podle krajského soudu však takové výhrady nezakládají rozumné důvody k pochybnostem o věrohodnosti a úplnosti výše popsaných skutkových zjištění. K tomu krajský soud připomíná i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71, podle nějž „[p]okud správní orgány opatří takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném zhodnocení lze učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, změna pasivního postoje obviněného ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu. Typicky tomu může být v situacích překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy, kdy bude závěr správního orgánu o naplnění skutkové podstaty přestupku podpořen navzájem nerozpornou a přesvědčivou sadou důkazů, přičemž teprve v žalobě přijde žalobce s obecnými a k věci se nijak blíže nevztahujícími důkazními návrhy ohledně možné chybovosti měřicího přístroje; (…).“ V tomtéž usnesení pak Nejvyšší správní soud konstatoval též, že „[s]právní orgán nedisponuje „nekonečnou fantazií“, není tedy povinen předvídat a ve svém rozhodnutí vypořádat každou myslitelnou budoucí námitku obviněného z přestupku. Zákon ovšem správnímu orgánu ukládá, aby i při pasivitě obviněného v řízení o přestupku opatřil dostatečné množství důkazů, které přestupek, jenž je obviněnému kladen za vinu, jasně a nepochybně prokazují.“ V průběhu správního řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu věci, nebylo proto povinností žalovaného ani správního orgánu prvního stupně (navzdory pasivitě žalobkyně) předvídat budoucí námitky žalobkyně a „preventivně“ se s nimi vypořádávat v rozhodnutí o přestupku či v napadeném rozhodnutí.

29. Dle krajského soudu opřely správní orgány svůj závěr o spáchání předmětného přestupku o takový soubor důkazů, na základě nichž jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností měly skutek za prokázaný. Námitku ohledně nedostatečného dokazování proto krajský soud posoudil jako tvrzení, které není samo o sobě způsobilé zpochybnit zjištěný skutkový stav věci.

30. Pokud jde o poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, čj. 2 As 291/2018-43, krajský soud naproti tomu odkazuje na rozsudek téhož soudu ze dne 7. 10. 2020, čj. 6 As 116/2020-42, v němž tento soud při posuzování totožné situace na totožném místě uvedl, že „[j]e třeba zdůraznit, že v každé individuální věci je třeba vycházet z podkladů obsažených ve spise vedeném v konkrétním řízení, jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud i v citovaném rozsudku, když naopak zdůvodňoval odchýlení se od odlišných závěrů obsažených v jiném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2018 č. j. 7 As 248/2018-39 (překročení rychlosti na témže měřeném úseku v týž den, jen v opačném směru). Jakkoli tedy Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 291/2018-43 uvedl, že z vyjádření Policie ČR (totožného s vyjádřením v této věci) nelze zjistit, zda byly dopravní značky B20a omezující rychlost na 50 km/h umístěny na silnici I/14 a kam, že umístění značek neprokazovala ani veřejnoprávní smlouva založená ve spise, v nyní posuzovaném případě, jak je uvedeno výše, bylo umístění dopravních značek v inkriminovaném úseku prokázáno dalšími nepřímými důkazy, jež tvoří ucelený a logicky provázaný řetězec a v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, přesvědčivost a věrohodnost důkazů ostatních. Proto nejsou závěry z rozsudku č. j. 2 As 291/2018-43 na nynější případ přenositelné.“ V nyní řešeném případě jde přitom o zcela stejnou situaci. Zpochybnění toho, zda v daném místě byla dopravní značka B 20a umístěna, je tak s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti žalobní námitkou nedůvodnou.

31. Již jen obiter dictum krajský soud poznamenává, že je mu i z jeho úřední činnosti (konkrétně z řízení vedeného sp. zn. 28 A 2/2018, v němž vystupoval stejný zástupce účastníka řízení) známa situace v místě spáchání projednávaného přestupku. V uvedeném řízení bylo při jednání soudu dne 2. 12. 2020 provedeno dokazování veřejnou vyhláškou - opatřením obecné povahy ze dne 16. 6. 2014 (které nabylo právní moci dne 2. 7. 2014) stanovující umístění dopravní značky B 20a na silnici I/14 v úseku přímo navazujících za křižovatkou se silnicí III/01413 a místní komunikace v obci Mladé Buky, a to včetně přílohy obsahující grafické znázornění; z vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR (provozního úseku) ze dne 18. 11. 2020 vyplynulo, že Ředitelství silnic a dálnic ČR se dne 24. 2. 2014 vyjadřovalo k úsekovému měření rychlosti v obci Mladé Buky, následně KÚ KHK vydal stanovení místní úpravy provozu, ihned poté byl instalován radar a rovněž instalovány předmětné dopravní značky omezující rychlost vozidel, přičemž od té doby nebyly svislé dopravní značení ani radar poškozeny (pozn. soudu - tzn. od roku 2014 do předmětného vyjádření ze dne 18. 11. 2020, tedy i v době nyní projednávaného přestupku).

32. Žalobkyně dále namítala absenci sdělení, které oprávněné úřední osoby se budou podílet na rozhodování o odvolání, byť takové sdělení požadovala v podaném odvolání.

33. Není pravdivé tvrzení žalobkyně, že na uvedenou žádost žalovaná reagovala až po vydání napadeného rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že o tom, kdo bude ve věci rozhodovat, byla žalobkyně, resp. její zástupce, informován písemností ze dne 8. 1. 2020, dodanou do jeho datové schránky téhož dne, přičemž k vydání napadeného rozhodnutí došlo až 9. 1. 2020. Striktně vzato tedy byla žalobkyně o jméně oprávněné úřední osoby informována před vydáním napadeného rozhodnutí, jelikož to bylo vypraveno až o den později než požadovaná informace o úředních osobách. Krajský soud však nemůže odhlédnout od skutečnosti, že informování žalobkyně o oprávněné úřední osobě pouhý jeden den před vydáním meritorního rozhodnutí žalobkyni výrazně snížilo možnost namítnout podjatost oprávněné úřední osoby dříve, než bylo napadené rozhodnutí žalovaného vydáno. Takový postup je nutno označit za vadu řízení, neboť žalobkyně byla o oprávněné úřední osobě vyrozuměna až ve chvíli, kdy prakticky námitku podjatosti vznést nemohla. Současně je však třeba zkoumat, zda taková vada měla či mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. V této souvislosti lze připomenout judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které takováto vada nemá sama o sobě vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí (viz např. rozsudek ze dne 22. 5. 2018 čj. 3 As 11/2017-42), nebo rozsudek ze dne 20. 10. 2020, čj. 6 As 169/2020-57, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „stěžovatel se jméno oprávněné úřední osoby dozvěděl v okamžiku, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného, a mohl tedy důvody, pro něž ji považuje za podjatou, uplatnit v žalobě, což ostatně učinil. Zrušení rozhodnutí žalovaného by bylo na místě pouze tehdy, pokud by tato námitka podjatosti oprávněné úřední osoby byla důvodná (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2017, č. j. 2 As 322/2016-39 a ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 9 As 121/2014-33).“ Stejně tak měla tuto možnost žalobkyně i v nyní projednávaném případě.

34. V žalobě žalobkyně uvedla pouze to, že jí oprávněná úřední osoba úmyslně nezaslala informaci o svém jméně a že postupovala tedy vědomě nezákonně s cílem ji poškodit. Žalobkyně však neuvedla jediný důvod, který by jmenovaná úřední osoba k takovému jednání měla, ani žádnou konkrétní skutečnost, která by byly způsobilá pochybnost o její nepodjatosti vyvolat. Uvedené obecné tvrzení žalobkyně proto žádné pochybnosti o nepodjatosti oprávněné úřední osoby v dané věci založit nemůže. Krajský soud proto ani tuto námitku neshledal důvodnou.

35. Závěrem žalobkyně vyjádřila nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně, resp. její zástupce, v závěru žaloby požadovali, aby rozhodnutí v této věci bylo na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu publikováno způsobem, který by nezasahoval do práv na ochranu soukromí žalobkyně i jejího obhájce.

36. K tomu krajský soud konstatuje, že nejde o výhradu či námitku, která by se týkala merita věci, resp. která by jakkoliv s věcným projednáním případu souvisela, proto nemůže být v tomto řízení jakkoli řešena či posuzována. Podotknout je nutno i to, že nesouhlas či výhrady k publikaci rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu nelze adresovat zdejšímu krajskému soudu, neboť ten rozhodnutí na těchto stránkách ani nezveřejňuje, ani předmětné stránky nespravuje.

V. Závěr a náklady řízení

37. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

38. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.