č. j. 3 A 109/2018- 51

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Aleše Sabola ve věci žalobce: N. T. D., naroz. [datum] st. příslušník [stát] bytem [adresa] zastoupen advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 834/8, Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem nábřeží Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 13. 4. 2018, č. j. 106807-3/2018- OPL, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje T. V..

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 13. 4. 2018, č. j. 106807-3/2018-OPL, (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „zastupitelský úřad“) ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3819/2017-HANOI-12 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně rozhodl o zamítnutí žádosti žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o trvalý pobyt a zastavení řízení o této žádosti podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Předmět sporu mezi účastníky řízení je pak dán tvrzením žalobce, že žalovaný byl povinen upustit od povinnosti osobního podání žádosti žalobce o trvalý pobyt (dále jen „žádost o pobyt“), když na straně správního orgánu prvního stupně existovala překážka v podobě kapacitně omezené možnosti registrace přes systém Visapoint, resp. kombinací telefonického objednávání a objednávání e-mailem. Žalovaný tomuto tvrzení žalobce oponoval konstatováním, že taková překážka na straně žalobce hodná zvláštního zřetele, která by žalobci znemožňovala přístup ke správnímu orgánu prvního stupně, nebyla v projednávané věci shledána, když za takovou nebylo možno považovat onu žalobcem tvrzenou dlouhodobou nemožnost registrovat se k osobnímu podání žádosti o pobyt.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

3. Žalovaný v Napadeném rozhodnutí nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a sumarizoval žalobcem vznesené rozkladové námitky (str. 2 – 4 napadeného rozhodnutí). Následně žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přistoupil k jejich vypořádání.

4. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve uvedl, že o funkčnosti objednávacího systému Visapoint, potažmo prostřednictvím kombinace telefonického objednávání s tzv. živou frontou, svědčila skutečnost, kterou tvrdil sám žalobce v námitkách, a sice že zatímco některý žadatel byl v systému úspěšný, žalobce nikoliv. Regulace vyřizování osobních podání žadatelů prostřednictvím těchto systémů tak podle žalovaného působila jako prvek reflektující omezené kapacity správního orgánu prvního stupně. Nezískal-li sám žalobce termín osobní schůzky touto standardní cestou, nebylo lze vyhovět jeho žádosti o pobyt cestou vyhovění žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání, která tento systém obcházela, protože se k osobnímu podání žádosti o pobyt namísto žalobce řádně zaregistroval jiný žadatel.

5. Jako zcela nepřípadnou žalovaný označil námitku žalobce opřenou o odkaz na článek 36 Listiny základních práv a svobod, neb pobytový titul představoval svou povahou povinnost žalobce pobývajícího na území České republiky, nikoliv jeho právo. Žalobce si tak nemohl vynucovat podání žádosti o pobyt mimo limity stanovené zákonem o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně tak při vyřizování žádosti o pobyt musel tento zákonný rámec respektovat, čímž se zároveň ovšem nemohl dopustit libovůle. V rukách správního orgánu prvního stupně byla ve smyslu § 169f ve spojení s § 169d zákona o pobytu cizinců rovněž organizace systému podávání žádostí o pobyt podle místních podmínek, neboť zákonodárce jí k tomu výslovně zmocnil. Při té příležitosti žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 10 Azs 153/2016 a 6 Azs 324/2017, v nichž Nejvyšší správní soud přiznal každému správnímu orgánu právo si svou činnost určitým způsobem zorganizovat. Odlišnosti v organizaci přijímání žádostí o pobyt mezi konzulárními úřady České republiky tak byly dány poptávaným počtem žádostí o pobyt, přístupem žadatelů, jazykovými znalostmi účastníků řízení, čili nemohly zavdávat porušení zásady rovnosti žalobcem tvrzenou diskriminací aplikací různých pravidel na jednotlivých zastupitelských úřadech.

6. K výzvě žalobce v rozkladu následně žalovaný poskytl žalobci vysvětlení k výrazně nižší přijímací kapacitě správního orgánu prvního stupně oproti letům 2007 a 2008. Zkonstatoval přitom, že od té doby došlo nejen ke změně legislativy, ale i struktury podaných žádostí o pobytové tituly, když žádosti o dlouhodobá víza do značné míry nahradily žádosti o dlouhodobé pobyty na území České republiky, které je třeba vyřizovat ve správním řízení. Kapacitním možnostem správního orgánu prvního stupně nenahrálo ani povinné odebírání otisků žadatelů o pobytová oprávnění stejně jako provádění vícera pohovorů a výslechů se žadateli.

7. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se posléze žalovaný zabýval důvody zvláštního zřetele hodnými pro vyhovění žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt, když za takové označil jen takové důvody, které žadateli objektivně bránily v dostavení se k osobnímu podání žádosti o pobyt, zejména pak povahy zdravotní, nikoliv však důvody tkvící v tom, že žadatel o pobytové oprávnění nebyl úspěšný v získání termínu prostřednictvím zavedeného registračního systému, který jen podle žalobcova subjektivního názoru neplnil svou funkci. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu pak za takové důvody platily jen ty, u nichž by vyžadování osobní účasti žadatele při podání žádosti o pobyt bylo spojeno s nepřiměřenou zátěží pro cizince. Zároveň žalovaný v návaznosti na takto citovanou judikaturu uzavřel, že posouzení odůvodněnosti případů upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobyt bylo zcela na úvaze zastupitelského úřadu v rámci prostoru otevřeného pro správní uvážení.

8. Konečně žalovaný nevyhověl ani rozkladové námitce žalobce, v níž tento brojil proti systému telefonickému objednávání termínů pro osobní podávání žádostí o pobyt v pondělí ve tři hodiny ráno středoevropského času, když předmětný čas byl důsledkem faktu, že na správní orgán prvního stupně v Hanoji podávali žádost občané Vietnamu s trvalým pobytem tamtéž. Žalovaný taktéž odmítl, že by po vyčerpání týdenních termínů pro osobní podávání žádostí o pobyt byla telefonní linka odpojena, jak tvrdil žalobce, nýbrž přepnuta na záznamník, který žadatelům sděloval, že již volná místa nebyla a telefonické objednávání bude znovu pokračovat následující pondělí v devět hodin ráno. Obdobnou informaci se mohl žalobce dočíst rovněž na webové stránce zastupitelského úřadu.

III. Obsah žaloby

9. Žalobce proti napadenému rozhodnutí podal žalobu, v níž zprvu shrnul dosavadní průběh řízení a následně namítl, že povinností správního orgánu prvního stupně bylo jeho žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt vyhovět, k čemuž snesl návazné žalobní argumenty, které strukturoval do jednotlivých žalobních námitek.

10. Žalobce nejprve v projednávané věci uvedl, že řádně a v souladu s požadavky § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců doložil důvody pro upuštění od osobního podání své žádosti o pobyt, které byly „dostatečně závažné a objektivní“. Žalobce tak svou žádostí o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt využil zákonem danou alternativní cestu, která mu zajišťovala zahájení předmětného řízení. Jestliže tedy žalobce prokázal objektivní důvody, správní orgán prvního stupně musel, a nikoliv jen mohl, v relaci na článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy v důsledku působení žalobcova práva na spravedlivý proces, žádosti žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt vyhovět, jak tomuto závěru přisvědčil Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 21. 12. 2016, č. j. 57 A 53/2015 - 96, v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 10 Azs 97/2017 - 42, resp. rozsudky jeho rozšířeného senátu ve věcech týkajících se registračního systému Visapoint a správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52 a ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36. Žalobce tak disponoval právem na přístup ke správnímu orgánu a na předvídatelné a běžným žadatelem splnitelné procedurální podmínky podání a vyřízení své žádosti, k nimž bylo třeba počítat i možnost podat žádost o pobyt v reálném čase, důstojným způsobem a bez nutnosti obracet se na neoficiální zprostředkovatele. Žalobce v té souvislosti dále dospěl k závěru, že pokud zákon o pobytu cizinců stanovil povinnost pro žadatele osobně podat žádost o pobyt, zároveň z této povinnosti s ohledem na článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývala povinnost zastupitelských úřadů zorganizovat svoji činnost tak, aby žadatelé měli možnost svoje žádosti podat v přiměřeném čase a lidsky důstojným způsobem.

11. V další žalobní námitce se žalobce vyslovil proti napadenému rozhodnutí v tom směru, že jím uváděný důvod spočívající v nedostatečné kapacitě a „úmyslném regulování počtu podaných žádostí“ nebyl § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyloučen, když takovým důvodem mohlo být „cokoliv, co žadateli v osobním podání žádosti o konkrétní pobytové oprávnění brání“. Na podporu tohoto svého závěru žalobce zmínil citovanou pasáž rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, čili že zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje, o jaké typové případy překážek v praxi jde, zdali o případy překážek osobní účasti na straně cizince, nebo též překážky na straně zastupitelského úřadu.

12. Žalobce poté žalovanému vytkl, že v napadeném rozhodnutí přehlédl vazbu mezi § 169f a § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, z nichž plynulo, že nepřijatelnost osobního podání žádosti o pobyt byla spojena toliko s podmínkou sjednání termínu takového osobního podání způsobem stanoveným zákonem o pobytu cizinců. Protože však takový způsob zákon o pobytu cizinců sám nestanovil, dospěl žalobce k závěru, že § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců byl v projednávané věci obsolentní. Podle argumentace žalobce sice právě z § 169f zákona o pobytu cizinců plynulo, že žadatel o povolení k dlouhodobému pobytu byl povinen si předem sjednat termín osobního podání takové žádosti způsobem, který zastupitelský úřad zveřejnil na své úřední desce. Takovým způsobem však nemohl být jakýkoliv způsob sjednání termínu podle vlastního uvážení úřadu, nýbrž jen takový způsob, jenž by byl výslovně upraven zákonem o pobytu cizinců.

13. Žalobce dále brojil proti závěru žalovaného, že objednávací systém plnil regulační funkci, která se co do svých podmínek odlišně uplatňovala s ohledem k existujícím podstatným okolnostem v dané zemi. Tento závěr podle žalobce odporoval zákonu o pobytu cizinců, protože takový regulační systém nebyl transparentní, nebylo u něj ani zřejmé, jakým způsobem a kdo nastavoval počet žadatelů, kterým bylo v Hanoji umožněno osobní podání žádosti o pobyt. V důsledku této regulace osobního podávání žádostí o pobyt ze strany vietnamských žadatelů byla podle žalobce nastolena diskriminace těchto cizinců před jinými cizinci, kteří spadali pod jiné zastupitelské úřady, protože u nich mohl být způsob objednávání osobního podání žádostí o pobyt nastaven jiným způsobem. Žalobce tak dosud nemá možnost podat žádost o pobyt „normálním způsobem“, když systém Visapoint nahradila opět neprůhledná kombinace telefonického objednávání a objednávání e- mailem. Žalobce v žalobě dále konstatoval, že se jeho právní zástupce snažil bezúspěšně na tuto telefonickou linku žalobce objednat, když tato linka byla v pondělí ve tři hodiny ráno vždy obsazená a zhruba po jedné hodině žalobce informovala, že volné termíny již byly vyčerpány. Prostřednictvím e-mailového objednávání pak právní zástupce žalobce deklaroval, že již uspěl v případě dvou svých klientů. Konečně žalobce s využitím citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, namítl, že z webových stránek správního orgánu prvního stupně nebylo seznatelné, kým, kdy a na základě jakých hledisek byl stanoven současný objednávací systém, zejména na základě čeho byla stanovena kapacita počtu žádostí, které je tento správní orgán týdně přijmout.

14. Svou poslední žalobní námitkou žalobce brojil proti postupu zastupitelského úřadu i v tom směru, že tento byl v rozporu se článkem 8 směrnice č. 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „směrnice o sloučení rodiny“), když tato nepřipouštěla, aby členský stát reguloval počet podaných žádostí o pobyt za účelem sloučení rodiny. Žalobcem citovaný článek uvedené směrnice totiž zakazoval členským státům brát v úvahu při slučování rodin přijímací kapacitu, čili zavádět kvóty či regulaci počtu podaných žádostí o pobyt za účelem sloučení rodiny. S takovými kvótami podle závěru žalobce pracoval i správní orgán prvního stupně, když předem nastavil počet žadatelů, kterým umožnil osobně podat žádost. Rovněž v odstavci 13 preambule směrnice o sloučení rodiny bylo podle žalobce předpokládáno, že pravidla (postupy) posuzování žádosti o pobyt členů rodiny by měla být účinná, snadno zvládnutelná, průhledná a spravedlivá, aby dotyčným osobám nabízela odpovídající právní jistotu. Požadavek osobního podávání žádosti s předchozím sjednáním termínu takového osobního podání žádosti o pobyt podle žalobce nebylo lze dovodit ani ze článku 5 směrnice o sloučení rodiny, když členské státy byly na základě něho oprávněny toliko k vedení pohovorů. Když by takové oprávnění směrnice o sloučení rodina měla v úmyslu členskému státu poskytnout, jistě by tak podle žalobce učinila výslovně, jako tak učinilo nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech, v žalobcem citovaném ustanovení článku 9 odst. 2, podle něhož žadatel mohl být požádán, aby si k podání žádosti sjednal schůzku. Tuto svou argumentaci žalobce dále podpořil citací bodu II. 2.2 Zelené knihy o právu na sloučení rodiny KOM/2011/0735, v níž byla předpokládána tříletá čekací doba od podání žádosti, čili že nejpozději do tří let od podání žádosti musí být žadateli vydáno povolení k pobytu. Přijímací kapacita přitom nemohla být podle téže citace vykládána jako opravňující k jakémukoliv systému kvót. Česká právní úprava tak podle žalobce porušovala směrnici o sloučení rodiny, protože správní orgán prvního stupně podle jejího znění byl povinen upustit od povinnosti osobního podání žádosti o pobyt.

IV. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení, jakož i zevrubné sumarizaci žalobních námitek uplatněných žalobcem v žalobě, konstatoval, že má za to, že napadené rozhodnutí nevybočovalo ze zákonných mezí a bylo vydáno v souladu s právem v řádně vedeném řízení.

16. Nejprve žalovaný v obecně rovině předeslal, že základní účel zákona o pobytu cizinců představuje veřejný zájem na kontrolované migraci, nikoliv ochrana subjektivních práv jednotlivců – občanů cizích států. Podstatou pobytového oprávnění cizince tak byla regulace vstupu na území státu pobytu, která se vždy aplikovala selektivně, nikoliv plošně, s ohledem na vlastní zájmy přijímacího státu a v daném čase a v dané zemi existující podstatné okolnosti, např. stupeň migračních rizik. Role zastupitelských úřadů v rámci přímého kontaktu s vízovým žadatelem byla navíc nezastupitelná, a zákon o pobytu cizinců ji zejména novelou zákonem č. 222/2017 Sb. posílil svými ustanoveními § 169d a § 169f včetně institutu osobního podávání žádosti o pobyt. Řízení o povolení pobytu podle žalovaného navíc vykazovala určitá specifika, když zastupitelské úřady operovaly v podmínkách přijímajícího státu, jehož právní řád musely podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích respektovat. Rozdílnost podmínek v jednotlivých přijímajících státech také odůvodňovala rozdílnost v přístupu k žadatelům o pobyt v těchto přijímajících státech, a to i s ohledem na rozdílnou míru podvodů a nekalých praktik žadatelů o pobyt a souvisejících rozdílných potřeb prověřování vízových žadatelů z cílem naplnění účelu zákona o pobytu cizinců.

17. V dalším vyjádření se žalovaný omezil na žalobcem uplatněné námitkové okruhy. Žalobce především tím, že se nezaregistroval k osobnímu podání žádosti o pobyt, nesplnil podmínku zákona o pobytu cizinců. Namísto toho „alternativně“ požádal o upuštění od této povinnosti pro údajnou nemožnost se jakkoliv zaregistrovat. Takový postup žalobce byl však vyhrazen jen subsidiárně pro výjimečné případy a zákonem preferovanou variantou i nadále zůstávalo osobní podání žádosti o pobyt. Správní orgán prvního stupně takovým žádostem o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt mohl vyhovět na základě svého správního uvážení, tedy jestliže shledal daný případ jako odůvodněný, čili nesoucí pro žadatele nepřiměřenou zátěž, jak to požadoval ve svých závěrech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 - 67. Posouzení překážek na straně žalobce jako žadatele o povolení k pobytu bylo tedy zcela na úvaze zastupitelského úřadu. Žalobce místo toho podáním předmětné žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt nerespektoval v souvislosti s přechodem na nový objednávací systém ani technická opatření správního orgánu prvního stupně, který oznámil včas, konkrétně dne 24. 11. 2017, na svých webových stránkách zprovoznění nového systému objednávání od prosince 2017, jakož ani skutečnost, že správní orgán prvního stupně neměl stejné technické a personální možnosti jako správní úřady na území České republiky. Žalobcem pociťovaná nedostatečnost volných míst v registračním systému neznamenala s přihlédnutím ke zvláštní povaze výkonu státní správy v zahraničí jeho nezákonnost.

18. Ohledně důvodů, které žalobce vedly k podání žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt, žalovaný označil žalobcův výklad za nesprávný. Nebylo pravdou, že takovými důvody mohlo být cokoliv, co žalobci bránilo v osobním podání, ale pouze takové důvody, které zastupitelský úřad na základě svého správního uvážení jakou takové posoudil, přičemž se muselo jednat o důvody, jež žalobci jako žadateli o povolení k pobytu bránily v osobním dostavení se k podání žádosti, čili především důvody zdravotní nebo sociální. Za takový důvod tudíž nemohl správní orgán prvního stupně uznat neúspěšnost žalobce v získání termínu v rámci registračního systému, který podle jeho subjektivního názoru neplnil svoji funkci nebo nebyl krátkodobě dostupný. Ohledně tohoto závěru se žalovaný zároveň odkázal na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 219/2015 - 67 a rozsudky správních soudů, z nichž podle názoru žalovaného plynulo, že upouštěním od povinnosti žadatelů ohledně osobního podání žádosti o pobyt by se znemožňovalo reálně uplatnit ustanovení § 169 d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, byť se může znění tohoto ustanovení jevit jako nepřiměřeně přísné a náročné, když posouzení důvodů znemožňujících osobní podání žádosti o pobyt zůstává výlučně v dispozici zastupitelského úřadu, nikoliv tedy na subjektivním hodnocení žalobce.

19. Žalobce se podle žalovaného mýlil i v použitém žalobním argumentu, že zákon o pobytu cizinců nestanovil konkrétní způsob sjednání termínu pro osobní podání žádosti o pobyt. Ustanovení § 169f spolu s § 169d tohoto zákona totiž představovalo zákonné zmocnění pro zastupitelský úřad pro určení způsobu sjednání termínu takového osobního podání žádosti o pobyt. Správní orgán prvního stupně pak v projednávané věci stanovil do 31. 10. 2017 registraci prostřednictvím systému Visapoint, od 27. 11. 2017 prostřednictvím telefonického objednávání a od 5. 12. 2017 pak rovněž prostřednictvím tzv. živé fronty. Tento svůj závěr následně žalovaný opřel o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 5 A 187/2017 – 37, v němž tento soud vyjádřil názor, že vybraný systém pro sjednávání termínů osobního podání žádosti o pobyt záležel toliko na úvaze zastupitelského úřadu, nesměl však být diskriminační, čili nesměl znevýhodňovat určité žadatele oproti žadatelům jiným.

20. Žalovaný nesouhlasil ani se žalobním tvrzením žalobce, že zákon o pobytu cizinců neumožňoval regulaci počtu žadatelů o pobyt v České republice a že tak byla nastolena diskriminace na základě státní příslušnosti oproti praxi na jiných zastupitelských úřadech. Sám zákonodárce totiž formulací § 169d odst. 2 ve spojení s § 169f zákona o pobytu cizinců zcela záměrně předpokládal místní rozdíly mezi zeměmi, v nichž jednotlivé zastupitelské úřady působily, a proto na ně delegoval volbu způsobu sjednávání osobního podávání žádostí o pobyt. Jestliže se tak na rozdílné situace uplatňovala rozdílná pravidla (systém Visapoint byl používán toliko u 37 ze 116 zastupitelských úřadů na celém světě), nemohlo se ani v projednávané věci v důsledku jeho použití jednat o diskriminaci žalobce. Zvolený způsob organizace sjednávání termínů osobního podávání žádostí o pobyt nemohl být podle žalovaného ani v rozporu s článkem 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, protože požadavky těchto ustanovení byly řádně provedeny § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců tím, že tento zákon žadatelům ukládal, aby se k podání žádosti dostavili osobně, aby žádost podali osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu a aby se dostavili v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění. Ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, tedy bylo na veřejné správě, jakým způsobem si technicky uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění. Žalovaný na zvoleném systému termínové registrace zastupitelského úřadu neshledal ani žalobcem tvrzenou netransparentnost, když bylo zjevné, že zastupitelský úřad disponoval jen určitými personálními kapacitami pro zpracování žádostí o pobytové tituly tak, jak je předjímala systemizace služebních a pracovních míst schvalovaná každoročně vládou. Kapacitu však podle žalovaného ovlivňovaly i další faktory jako míra připravenosti žadatelů na osobní podání žádosti, úplnost podávaných žádostí o jednotlivé druhy pobytů a náročnost jejich zpracování. Zastupitelský úřad však také časově a kapacitně zatěžovaly ony alternativní žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt, jakou v projednávané věci podal i žalobce. Žalovaný dále dodal, že systém sjednávání termínů osobního podání nebyl jakkoliv diskriminační, když jej nemohl nikdo zvnějšku, ani zevnitř zastupitelského úřadu ovlivnit, a že zákon o pobytu cizinců zastupitelskému úřadu ukládal pouze určení způsobu podání žádostí o pobyt, a nikoliv žadatele do nejmenších detailů informovat, na základě čeho, kdo a kdy objednávací systém stanovil.

21. Žalovaný taktéž ve svém vyjádření kontroval žalobci, že si právo na podání žádosti nebylo lze vynucovat mimo limity, které stanovil zákon o pobytu cizinců.

22. Konečně žalovaný relativizoval žalobní argumentaci žalobce v rozsahu žalobních námitek navázaných na směrnici o sloučení rodiny. Především uvedl, že právo na povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny nebylo právem absolutním, neboť článek 3 odst. 1 směrnice o sloučení rodiny omezil její aplikovatelnost jen na ty případy, kdy už byla osoba usilující o sloučení rodiny držitelem povolení k pobytu vydaného členským státem s dobou platnosti alespoň jednoho roku. Právo na povolení k pobytu zároveň podle žalovaného nevylučovalo oprávnění státu stanovit a aplikovat pravidla organizace přijímání a zpracovávání žádostí o taková povolení k pobytu. Žalovaný dále odmítl žalobcův argument, že by se na projednávanou věc vztahoval článek 8 směrnice o sloučení rodiny, protože ten se vůbec nezabýval problematikou podávání žádostí o pobyt, čili problematikou, která představuje jádro sporu mezi účastníky řízení, nýbrž jen upravil maximální dobu pobytu osoby usilující o sloučení rodiny, resp. pro případ existence kvót maximální lhůtu od podání žádosti o pobyt do vydání povolení k pobytu. Objednací systémy navíc podle žalovaného představovaly pouze organizační opatření, a nikoliv kvóty ve smyslu článku 8 směrnice o sloučení rodiny.

23. Za absurdní žalovaný označil také žalobcův výklad údajných procesních omezení stanovených v článcích 3 odst. 5 a 5 směrnice o sloučení rodiny v tom směru, že měly vytvářet překážku pro vnitrostátní úpravu přípustnosti sjednávání termínů pro osobní podávání žádostí o pobyt. Směrnice o sloučení rodiny nepředstavovala totiž plnou harmonizaci procesních a organizačních postupů při podávání žádostí o dlouhodobé pobyty za účelem sloučení rodiny, což vyplývalo již i ze zvolené formy směrnice pro předmětnou právní úpravu. Procesní režim u směrnic na úrovni členských států byl navíc ovládán zásadou procesní autonomie, což negovalo žalobcovu argumentaci úpravou nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech, která je tak zcela nepřípadná. Ke článku 5 směrnice o sloučení rodiny žalovaný rozporoval žalobní tvrzení žalobce tím, že toto ustanovení neupravovalo konkrétní náležitosti podávání žádostí o pobyt, tudíž nebránilo členskému státu v konkurenční úpravě vnitrostátního práva. Tento výklad žalovaného měl zároveň oporu v žalobcem citovaném dokumentu Evropské komise KOM/2011/0735, ze kterého vyplývalo, že členské státy mohly zavést dodatečné podmínky podávání žádostí o pobyt např. formou stanovení poplatků za podání žádosti o povolení k pobytu, o nichž článek 5 směrnice o sloučení rodiny vůbec nehovořil.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

24. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

25. Vzhledem k tomu, že žalobce (výslovně) i žalovaný (konkludentně) vyjádřili svůj souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání a vzhledem k tomu, že soud neshledal potřebu provádět dokazování, rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

26. Podstatou projednávané věci je zásadně posouzení, zdali skutkové okolnosti na straně žalobce představovaly důvod pro vyhovění jeho žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání jeho žádosti o pobyt, učiněné prostřednictvím jeho právního zástupce.

27. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, „(ž)ádost o udělení dlouhodobého víza s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.“ 28. Ustanovení § 169d odst. 2 téhož zákona vymezuje, že osobním podáním se rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví zákon o pobytu cizinců. Podle odstavce 3 věty první a druhé téhož ustanovení, „(z)astupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví“.

29. Z ustanovení § 169f zákona o pobytu cizinců se podává, že „(ž)adatel je povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce.“ 30. V nyní souzené věci soud vyšel z následujících judikatorních východisek.

31. Nejvyšší správní soud již dříve vyložil (srov. zejména rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, a v návaznosti na něj rovněž recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 217/2019 - 32), že zakotvení povinnosti osobního podání žádosti o povolení k taxativně vymezeným pobytům není nesouladné s ústavně zaručeným právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u správních orgánů (čl. 36 odst. 1 Listiny). Zejména pokud správní orgány adekvátně využívají ustanovení o možnosti upustit od osobního podání žádosti, není důvodu o ústavní konformitě povinnosti osobního podání žádostí o některá povolení k pobytům či o některá víza jakkoli pochybovat. Pokud však stát stanovil povinnost osobního podání žádosti, je po něm současně nutno požadovat, aby pro žadatele o pobyty či víza vytvořil adekvátní podmínky, za kterých mohou takto stanovenou povinnost splnit. Uvedenou povinnost totiž stát nesmí zneužívat k jiným účelům, než kvůli nimž byla do zákonné úpravy vtělena, zejména ji nesmí zneužívat ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet se o pobytová oprávnění v České republice. Ve výše označeném rozsudku zároveň rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že „[j]e na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně.“ 32. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 - 62, č. 2756/2013 Sb. NSS, „žadatel o vízum, jakkoli nemá právní nárok na vstup do České republiky, má právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) při vyřizování žádosti o takový vstup. Toto právo v sobě zahrnuje především předvídatelné a běžným žadatelem obvykle splnitelné procedurální podmínky podání a vyřízení žádosti, k nimž je nutno počítat i možnost podat žádost v reálném čase a lidsky důstojným způsobem, například bez nutnosti obracet se na neoficiální zprostředkovatele.“ Cizinci tudíž mají právo podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu. Toto právo však může být, jak Nejvyšší správní soud uvedl v citovaném rozsudku, podmíněno předchozím splněním procedurálních podmínek, mezi něž patří také povinnost sjednat si termín osobního podání žádosti. Sjednávání termínů musí nutně odrážet a zohledňovat na straně jedné organizační, technické a personální možnosti daného zastupitelského úřadu a na straně druhé výši poptávky po těchto termínech (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 - 33).

33. Podat žádost o taxativně zákonem vymezené pobyty jinou formou než osobním podáním je podle konstantních závěrů Nejvyššího správního soudu výjimečná možnost a bude se jednat především o případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (srov. rozsudky ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 - 36, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 - 67, či ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016 - 37). Žadatel musí rovněž uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (rozsudek ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 - 67). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „[p]rostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“ 34. V rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 – 22, Nejvyšší správní soud upřesnil, že „odůvodněný případ“ není redukován pouze na existenci omezení způsobených zdravotním stavem, ale může jít rovněž o situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena; lze uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit. V každém případě je ovšem třeba individuálně a zejména poctivě zvážit celkovou dobu, po kterou cizinec neúspěšně usiloval o sjednání termínu osobního podání žádosti, jakož i jiné důležité faktory (typ žádaného pobytového titulu, osoba žadatele, věk, zdravotní stav, rodinné pouto v ČR a mnoho jiných).

35. Soud dále vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 - 36. V daném případě se jednalo o situaci, do značné míry (co do relace k využití objednávacího systému Visapoint) obdobnou jako v nyní posuzovaném případě, kdy žadatelka podala na zastupitelském úřadu žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt, kterou odůvodnila tím, že se opakovaně pokoušela registrovat k osobnímu podání prostřednictvím systému Visapoint, avšak neúspěšně, neboť systém vždy zobrazil zprávu o obsazenosti termínů. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je nezbytné mít na paměti, co je předmětem posuzovaného řízení. Je tak sice pravda, že jsou známy případy problematického fungování systému Visapoint, nicméně soudy ve správním soudnictví, na podkladě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, nejsou povolány posuzovat obecně situaci řady žadatelů na příslušném zastupitelském úřadě, ani fungování systému Visapoint jako celku. Jsou povolány k ochraně práv konkrétního účastníka řízení v konkrétní věci. To znamená, že se zabývají otázkou, zda správní orgány nezákonným způsobem nezasáhly do práv žalobce a zda byly dány důvody ke zrušení správních rozhodnutí, které se týkají žalobce. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že je povinností toho, kdo o prominutí povinnosti osobního podání žádá, aby doložil, že jeho případ je „odůvodněným případem“, v němž má zastupitelský úřad od povinnosti osobního podání upustit. Žadatel je tak povinen svá tvrzení o důvodech pro upuštění od osobního podání specifikovat a doložit.

36. Předně tak soud žalobci vytýká, že svoji žalobu koncipoval právě judikaturou nepřípustným způsobem, založeným na zásadně paušálním a nijak nedoloženém tvrzení žalobce, že objednávací systém pro osobní podávání žádostí o pobyt, ať již v podobě systému Visapoint, tak později v podobě kombinace telefonického a e-mailového objednávání, trpěl nedostatky nezákonnosti správní úvahy žalovaného, byl netransparentní a diskriminační. K těmto svým tvrzením však žalobce nepředložil žádné konkrétní argumenty, které by svědčily o nefunkčnosti takto jím popisovaného systému, resp. které by jakkoliv prokazovaly, že v konkrétním případě žalobce vůbec došlo k opakovanému neúspěšnému přihlášení v určitém časovém rozpětí, které by mohlo být považováno za nepřiměřené. V tomto směru lze odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 - 36, a ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018 - 50, v nichž Nejvyšší správní soud opakovaně uváděl, že: „[ž]aloba proti rozhodnutí správního orgánu (…) představuje nástroj k ochraně subjektivních práv žalobkyně, naopak není koncipována jako actio popularis.“ S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 12/2013-30, tentýž soud vyložil, že: „[ž]alobce, resp. stěžovatel je oprávněn se dovolávat pouze nezákonnosti, která nastala v jeho právní sféře. Není oprávněn osobovat si námitky vyplývající z práv třetích osob.“ 37. Přesně tento okamžik ovšem zdejší soud v žalobě žalobce postrádal, když žalobce v předmětné věci přistoupil k hájení své procesní pozice pouze šablonovitými sděleními o tom, že objednávací systém, ať v té, či oné podobě představené zastupitelským úřadem, údajně trpěl nejrůznějšími nedostatky. Žalobce k tomu však nijak nedoložil, jak se tyto systémové nedostatky konkrétně projevily v osobní sféře veřejných subjektivních práv žalobce samotného, jak do těchto práv za konkrétních okolností negativně svými rozhodnutími správní orgány zasáhly. Toto žalobcovo opomenutí představuje podle zdejšího soudu naprosto zásadní moment, neboť ve smyslu § 2 s. ř. s. je ve správním soudnictví poskytována soudy ochrana jen veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob v mezích tímto zákonem stanovených, čili těm veřejným právům, která jsou se žalobcem jako jejich nositelem bytostně, neoddělitelně a nepřenosně spjata (k tomu srov. též závěry právní doktríny in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 9. vydání, Praha: C. H. Beck, 2016, str. 58 an.). V případě žalobce tak zdejší soud s ohledem na jeho abstraktní přístup k žalobní argumentaci musel takovou procesní pozici odmítnout jako zcela nedůvodnou, když žalobce napadené rozhodnutí napadal s užitím externího, nesubjektivizovaného pohledu na projednávanou věc.

38. K tomu pro projednávanou věc relevantně soud dodává, jak ověřil ze spisového materiálu, že žalobce podal svou žádost o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt vskutku pouze na základě jednostranného konstatování, že nefunkčnost systému Visapoint byla dlouhodobá, což byla údajně skutečnost zastupitelskému úřadu známá z úřední činnosti, když jiní klienti právního zástupce žalobce podali žádosti o pobyt se žádostmi o upuštění od osobního podání žádosti, přičemž prokázali výtisky z internetové stránky www.visapoint.eu nemožnost registrace jejich žádosti o pobyt. Těmito výtisky z internetové stránky již přitom byla podle žalobce dostatečně prokázána dlouhodobá nefunkčnost objednávacího systému Visapoint, a proto je odmítl k této žádosti znovu přikládat. Za takových okolností je soudu zjevné, že sám žalobce již zvolenou kompozicí žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobyt selhal nejen ve své procesní povinnosti tvrdit konkrétní okolnosti svého případu ve vztahu k nemožnosti se do tohoto systému přihlásit a získat osobní termín schůzky na zastupitelském úřadu, nýbrž i v návazné povinnosti svá tvrzení náležitě a ve vztahu ke své osobě prokázat. Místo toho se uchýlil k takovým tvrzením, která opíral o zasažená veřejná subjektivní práva jiných žadatelů téhož právního zástupce, jímž žalobce disponuje v projednávané věci.

39. Optikou tohoto zásadního nedostatku argumentace žalobce následně musel soud přihlédnout i ke všem žalobcem uplatněným žalobním námitkám, jimiž se obracel proti nefunkčnosti postupně zaváděných objednávacích systémů aplikovaných zastupitelským úřadem jako takových, resp. rozporoval zákonnost napadeného rozhodnutí z důvodů údajně nesprávné interpretace zákona o pobytu cizinců ze strany správních orgánů. V tomto směru tedy zdejší soud konstatuje, že v podstatě všechny žalobní námitky žalobce níže vypořádal jen v rovině žalobcem navozené v žalobě, čili de facto bez konkrétní vazby na žalobcem zcela opomenuté konkrétní okolnosti zásahu právě do jeho veřejných subjektivních práv.

40. Soud v souvislosti se žalobcem tvrzenou dlouhodobou nefunkčností objednacích systémů nadto odkazuje také na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2019, č. j. 9 Azs 440/2018 – 44, který se zabýval zásahovou žalobou proti zastupitelskému úřadu a vyjadřoval se mj. i k povaze systému sjednávání schůzek pomocí e-mailů s alfanumerickým kódem. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[z]e zjištěného skutkového stavu nevyplynulo, že by tento systém fungoval svévolně, neprůhledně, diskriminačně, neracionálně či neférově. V případě stěžovatelů ani nelze hovořit o tom, že by jim tento systém dlouhodobě znemožňoval podat žádost o udělení povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu, neboť zásahovou žalobu podali již po dvou neúspěšných pokusech o sjednání termínu, které učinili v jeden den…“. V projednávané věci přitom sám žalobce žádný konkrétní neúspěšný pokus vlastní registrace do, byť i jen některého z postupně zaváděných, systémů objednávání termínů osobních schůzek ani netvrdil, ani neprokázal.

41. Zdejší soud se dále ani neztotožnil s tvrzením žalobce, že povinností správního orgánu prvního stupně bylo jeho žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt vyhovět tak, jak to podle jeho názoru vyplývalo ze znění § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, když žalobce doložil důvody pro upuštění od osobního podání své žádosti o pobyt, které byly „dostatečně závažné a objektivní“. S tímto závěrem žalobce se zdejší soud nemohl identifikovat, protože, jak již uvedl výše, sám žalobce žádné konkrétní důvody vztažitelné právě a jen k žalobci ve své žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobyt vlastně nedoložil. Soud ověřil, že žalobcem deklarovanou nefunkčnost systému žalobce vyvozoval jen z tvrzených zkušeností třetích osob, zastupovaných týmž advokátem, nikoliv však doložením jeho samotné snahy se do objednávacího systému neúspěšně registrovat. Soud přitom nijak nerozporuje, že rovněž žalobce disponoval právem na přístup ke správnímu orgánu (při náležitém zohlednění práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. Listiny základních práv a svobod) a na předvídatelné a běžným žadatelem splnitelné procedurální podmínky podání a vyřízení své žádosti, k nimž bylo třeba počítat i možnost podat žádost o pobyt v reálném čase, důstojným způsobem a bez nutnosti obracet se na neoficiální zprostředkovatele, jak tyto závěry vyplynuly z jím citované judikatury Nejvyššího správního soudu. Nicméně nedostatek takto žalobcem použité rozhodovací praxe správních soudů podle přesvědčení soudu představoval právě prvek absentujících konkrétních tvrzení žalobce, z nichž by bylo možné vyvozovat, že rovněž v případě žalobce nebylo možno žádost o pobyt podat v reálném čase a důstojným způsobem. Ostatně sám žalobce v žalobě použitelnost judikatorních závěrů podmiňoval skutečností, že žalobce prokázal objektivní důvody svědčící pro upuštění od povinnosti osobně podat žádost o pobyt. Ani v tyto námitky tedy nemohl logicky zdejší soud bez dalšího spekulativního domýšlení argumentů vejít, když uvedené závěry nebyly z tohoto důvodu na projednávanou věc pochopitelně přenositelné.

42. Má-li se soud vypořádat s další žalobní námitkou, jíž žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí v tom směru, že žalobcem uváděný provozní důvod spočívající v nedostatečné kapacitě a „úmyslném regulování počtu podaných žádostí“ ze strany zastupitelského úřadu nebyl ustanovením § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyloučen, když takovým důvodem mohlo být „cokoliv, co žadateli v osobním podání žádosti o konkrétní pobytové oprávnění brání“, opět pouze v teoretické rovině uvádí, že vskutku takový provozní důvod evokující existenci svévole na straně zastupitelského úřadu mohl představovat relevantní překážku, která mohla vést při použití správního uvážení správní orgán prvního stupně k vyhovění žalobcovy žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobyt. Soud však jedním dechem zdůrazňuje, že žalobce v předešlém správním řízení takovou relevantní překážku na straně zastupitelského úřadu in concreto neprokázal.

43. Nicméně soud na tomto místě současně upřesňuje závěry žalovaného obsažené v jeho vyjádření k žalobě, že se vždy muselo jednat o důvody, jež žalobci jako žadateli o povolení k pobytu bránily v osobním dostavení se k podání žádosti, zejména o důvody zdravotní nebo sociální na straně samotného žalobce. Za takové důvody je totiž možné považovat též důvody spočívající na straně zastupitelského úřadu, které by nelegitimně bránily osobnímu podání žádosti o pobyt žadatelem (viz výše citovaná judikatura). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k naposledy uvedené kategorii možných důvodů bránících osobnímu podání žádosti ovšem v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007, zpřesnil, že „(p)řechodná neexistence či nefunkčnost objednávacího systému zpravidla sama o sobě nezakládá odůvodněný případ, v němž je nutno umožnit žadateli nouzové podání žádosti o pobytový titul. V každém případě je ovšem třeba individuálně a zejména poctivě zvážit celkovou dobu, po kterou cizinec neúspěšně usiloval o sjednání termínu osobního podání žádosti, jakož i jiné důležité faktory (typ žádaného pobytového titulu, osoba žadatele, věk, zdravotní stav, rodinné pouto v ČR a mnoho jiných).“ (k tomu srov. též recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 1 Azs 216/2019 – 46) Městský soud v Praze tak uzavírá, že takových relevantních překážek existujících na straně zastupitelského úřadu se však v projednávané věci žalobce účinně nedovolal, když svou žalobní argumentaci nastavil právě jen jako zobecňující a na vlastních zkušenostech nezaloženou kritiku postupně zaváděných objednávacích systémů pro osobní podávání žádostí o pobyt.

44. Za důvod pro upuštění od povinnosti od osobního podání soud v posuzované věci nepovažoval ani skutečnost, že po určité období nebyl žadatelům na zastupitelském úřadě k dispozici žádný způsob k objednání termínu k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění. V již výše soudem citovaném rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9Azs 213/2018 - 22, Nejvyšší správní soud připustil, že za „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je třeba považovat nejen situace, kdy se cizinec objektivně nemůže dostavit k zastupitelskému úřadu, ale také situace, kdy je objektivně velmi ztížena dostupnost zastupitelského úřadu. Lze tak uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad má např. natolik závažné provozní problémy, že není možné osobně navštívit. O takovou situaci se nicméně v posuzované věci nejednalo. Na zastupitelském úřadu nastalo od 1. 11. 2017 do 27. 11. 2017 období, kdy se žadatelé žádným způsobem nemohli objednat termín osobního podání žádosti. Jednalo se nicméně o období krátké a přechodné, které bylo odůvodněno přechodem na nový objednávací systém. Nadto případní žadatelé byli o tomto přechodu na nový objednávací systém a o dočasné nemožnosti objednávaní termínů předem včas informováni na webových stránkách zastupitelského úřadu, kde byli rovněž obeznámeni s datem, odkdy bude možné se registrovat novým způsobem. Žalobce však v projednávané věci ještě těsně před zavedením nového objednávacího systému využil „alternativní“ cesty, když namísto registrace do nového objednacího systému podal žádost o upuštění od povinnosti osobně podat žádost o pobyt. Za takových okolností tedy soud neshledal, že by správní orgány v projednávané věci pochybily, jestliže v předložených žalobcových důvodech takový „odůvodněný případ“ k vyhovění této jeho žádosti neshledaly.

45. Jestliže žalobce v žalobě tvrdil, že nepřípustná byla v podstatě jakákoliv regulatorně působící opatření při objednávání k osobnímu podání žádosti o pobyt, soud se s takovým závěrem žalobce nemohl ztotožnit. Již ze své samotné povahy je totiž třeba jakýkoliv objednávací systém k osobnímu podávání žádostí o pobyt ze strany žadatelů vnímat jako přirozeně regulující podávané žádosti o pobyt, neboť jakýkoliv systém v sobě implikuje omezení dané příslušným časovým rozmezím v kombinaci s konečným personálním obsazením zastupitelského úřadu. Ad absurdum dovedeno, pokud by nebyla žádná časová omezení, čili zastupitelský úřad by objednával žadatele o pobyt na předem neurčenou dobu, resp. by zastupitelský úřad měl k dispozici nekonečné množství personálu, jistě by nebylo třeba ani žádného systému, neboť každý žadatel by buď vždy dostal termín, byť třeba značně vzdálený, anebo by si, ovšem při nezměrných nákladech na provozní pracovní sílu, takový termín mohli žadatelé sami volit.

46. Následující žalobní námitkou žalobce konstruoval závěr, že v důsledku vazby mezi § 169f a § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců byl žadatel o povolení k dlouhodobému pobytu povinen si předem sjednat termín osobního podání takové žádosti způsobem, který zastupitelský úřad zveřejnil na své úřední desce, jenž byl ovšem současně výslovně upraven zákonem o pobytu cizinců. Takový způsob však podle žalobce zákon o pobytu cizinců nestanovil. Zdejší soud ovšem žalobcův výklad dotčených ustanovení zákona o pobytu cizinců nesdílí, když z § 169f [(a potažmo § 169 h odst. 1 písm. a)] zákona o pobytu cizinců naprosto jednoznačně, a to přednostním použitím gramaticko – sémantické výkladové metody, vyplývalo, že žadatel byl povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejnil na své úřední desce. Z téhož důvodu, tj. pro zákonné vymezení způsobu sjednávání termínu osobního podávání žádostí o pobyt na konkrétním zastupitelském úřadu, bylo podle přesvědčení soudu zároveň naprosto pochopitelné, že zákon o pobytu cizinců sám konkrétní způsob sjednávání termínů osobního podání žádostí o pobyt nestanovil, když jej z důvodu zohlednění místních i provozních podmínek zcela ponechal na zhodnocení a následné volbě provedené příslušným zastupitelským úřadem. Proto soud považuje takto prezentovaný žalobcův závěr o obsolentnosti patrně nejen návazného ustanovení § 169h odst. 1 písm. a), ale zároveň i samotného ustanovení § 169f zákona o pobytu cizinců, za navýsost neopodstatněný a primárně neodpovídající samotnému textu předmětných ustanovení zákona o pobytu cizinců. Takový výklad podle závěrů soudu ovšem neobstojí ani při výkladu teleologickém, čili založeném na smyslu a účelu institutu sjednávání termínů pro účely osobních podání žádostí o pobyt, v jehož jádru spočíval právě veřejný zájem na kontrole imigrace na území České republiky. Zákon o pobytu cizinců tak, i se zřetelem na shora soudem citovaná judikatorní východiska, jednoznačně preferoval osobní podání žádosti přímo na zastupitelském úřadu v přijímající zemi, nikoliv pak pravidelné upouštění od takových osobních podání žádostí o pobytová oprávnění, která musela být vždy oproti prioritní alternativě osobního podání žádosti o pobyt podmíněna dostatečně závažnými konkrétními důvody, bránícími efektivnímu kontaktu mezi žadatelem o dlouhodobé pobytové oprávnění a zastupitelským úřadem, ať byly na kterékoliv straně účastnící se takového osobního podání žádosti o pobyt.

47. K souboru žalobních námitek, jímž žalobce zhodnotil objednávací systémy fungující na zastupitelském úřadu jako nefunkční, netransparentní a diskriminační, soud především podotýká, že tento námitkový okruh trpěl relativní nekonkrétností ve vztahu k projednávané věci, jak již soud výše žalobci vytkl. Je tak nabíledni tyto žalobní námitky zásadně polemické povahy odmítnout konstatací, že v projednávané věci se soud s ohledem na abstraktní kompozici žalobních tvrzení nedobral závěru, že by žalobce byl diskriminován, či že by objednávací systémy jako takové trpěly neprůhledností, rovněž v relaci k žalobci jako žadateli o pobytová oprávnění na území České republiky, když tento dokonce ani nepředestřel žádné skutečnosti, z nichž by plynulo, že by požíval rozdílného postavení než jiný žadatel o předmětné pobytové oprávnění před týmž zastupitelským úřadem. Podstatu principu rovného zacházení (tj. nediskriminace) je možno - jednoduše řečeno - vyjádřit slovy „ve shodných případech shodně, v rozdílných případech rozdílně.“ Vzhledem k tomu, že v různých státech panoval různý zájem o pobytová oprávnění v České republice, bylo zcela logické, že se v jednotlivých státech konkrétní (technické) aspekty fungování zastupitelských úřadů, typicky pokud jde o objednávací systémy k podávání jednotlivých žádostí, lišily. Soud zároveň ani nepřehlédl vnitřní rozpor v žalobcově argumentaci, když sám žalobce svou zvolenou procesní obhajobou výslovně připustil funkčnost objednávacího systému prostřednictvím e-mailů. Žalobce totiž prostřednictvím svého právního zástupce opět s ohledem na veřejná subjektivní práva třetích osob uvedl, že jeho dva další klienti byli v objednávání termínů úspěšní.

48. Soudu není zřejmá ani důvodnost námitky obecné netransparentnosti objednávacích systémů, kterou žalobce opřel o pouhou skutečnost, že zastupitelský úřad zároveň se způsobem sjednávání termínů schůzek pro osobní podávání žádostí o pobyt nezveřejnil informace, „kým, kdy a na základě jakých hledisek“ byl objednávací systém stanoven, a na základě čeho byla stanovena týdenní kapacita počtu žádostí o pobyt. Soud kromě polemického a (ve vztahu k projednávané věci) obecného charakteru takto nastolené námitky uvádí, že žalobce zároveň neosvětlil, proč by za daných okolností měly být žadatelům k dispozici například informace o autorovi systému nebo o datu jeho zpracování, pro žadatele o pobytová oprávnění zcela irelevantní, když pro funkčnost objednávacího systému podle přesvědčení soudu nebyly vůbec podstatné.

49. Konečně k poslednímu námitkovému okruhu, jenž se týkal žalobcem tvrzené neslučitelnosti právní úpravy zákona o pobytu cizinců s vybranými ustanoveními směrnice o sloučení rodiny, soud konstatuje, že ani těmto námitkám nepřisvědčil, když se ztotožnil s vyjádřením žalovaného k žalobě, že směrnice o sloučení rodiny nepředstavovala komplexní úpravu veškerých procesních otázek při podávání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny. Řada procesních aspektů při podávání těchto žádostí tak směrnicí o sloučení rodiny vůbec nebyla upravena a zůstalo tedy zcela na členských státech, aby, při respektování smyslu a účelu směrnice o sloučení rodiny, tyto upravily ve své vnitrostátní úpravě, tedy prostřednictvím zákona o pobytu cizinců. Uvedené platí právě i pro otázku formy podání žádosti o dlouhodobý pobyt a pro postup před podáním samotné žádosti, kteréžto aspekty směrnice o sloučení rodiny v rozporu s názorem žalobce neupravovala, a to ani v podobě žalobcem tvrzených údajných kvót, pod kterými bez dalšího nesprávně rozuměla (číselně nijak nevyjádřená a patrně i početně dynamicky variabilní) organizační opatření zastupitelského úřadu ke sjednávání termínů pro účely osobních podání žádostí o pobyt. Případné přitom není podle závěrů zdejšího soudu ani žalobcem prováděné srovnání s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech, jelikož toto nařízení je právním předpisem upravujícím společnou (jednotnou) vízovou politiku Evropské unie a jako takové obsahovalo, na rozdíl od směrnice o sloučení rodiny, podrobnou úpravu, pokud jde o postup a podmínky udělování víz členskými státy, tedy zcela odlišné problematiky od nyní projednávané věci.

VI. Závěr a náklady řízení

50. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Městský soud v Praze uzavírá, že žalobu neshledal důvodnou, a proto ji v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěšný nebyl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nad rámec jeho běžné administrativní agendy žádné náklady nevznikly.