č. j. 30 A 13/2018 - 63

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudkyň Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobkyně: nezletilá N. H. T. státní příslušnost VNM zastoupena advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 8, Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 9. 1. 2018, č. j. 124411/2017- OPL takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministra zahraničních věcí ze dne 9. 1 2018, č. j. 124411/2017-OPL a rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoi ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3513/2017- HANOI-IIa se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného byl zamítnut rozklad žalobce podaný proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoi ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3513/2017-HONOI-IIa, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o opuštění od osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu a zastaveno řízení o této žádosti postupem podle ust. § 169d) odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákona, ve znění pozdějších předpisů („zákon o pobytu cizinců“).

I. Obsah žaloby

2. Žalobkyně uvedla, že se dne 24. 10. 2017 osobně prostřednictvím zákonného zástupce (matky) dostavil za účelem osobního podání jeho žádosti o trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny na Velvyslanectví České republiky v Hanoi a zákonný zástupce byl na základě sjednaného termínu v tzv. systému Visapoint pro podání žádosti o krátkodobé schengenské vízum vpuštěn v úředních hodinách do vnitřních prostor velvyslanectví. Registraci k podání krátkodobého schengenského víza zákonný zástupce využil k zajištění vstupu, protože registrace k podání žádosti o trvalý pobytu mu tzv. systém Visapoint neumožnil. Při kontrole registrace zákonného zástupce v seznamu objednaných žadatelů před jeho vpuštěním do prostor velvyslanectví byla zkontrolována podle cestovního dokladu jeho totožnost. Následně byl zákonný zástupce vyzván ke vstupu do podací místnosti, kde osobně na úředním formuláři s příslušnými náležitostmi podal žádost žalobkyně o trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny. Po podání žádosti byla i s náležitostmi vrácena zpět zákonnému zástupci spolu se stejnopisem usnesení velvyslanectví o nepřijatelnosti této žádosti, které bylo zaznamenáno do spisu podle § 169h odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. Jedná se o usnesení ze dne 24. 10. 2017, č. j. 3513/2017-HONOI-IIa.

3. Vzhledem k uvedenému postupu velvyslanectví zákonný zástupce obratem osobně podal žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o trvalý pobyt ze účelem společného soužití rodiny, kterou odůvodnil nemožností registrace v tzv. systému Visapoint, což doložil několika doklady o neúspěšných pokusech o registraci v tomto systému k podání žádosti o trvalý pobyt. Současně s tím opět podal žádost o trvalý pobyt za účelem společného soužití rodiny. Tím využil nové právní úpravy zákonného pobytu cizinců stanovené v § 169d odst. 3, účinné od 15. 8. 2017, jenž žadatelům zaručuje zahájení řízení i v případech, kdy svoji žádost nepodají osobně. Následným rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3513/2017-HANOI-IIa bylo rozhodnuto, že žádost o upuštění od osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt se zamítá a řízení o žádosti žadatele se podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastavuje. Rozklad žalobkyně podaný proti tomuto usnesení byl zamítnut shora označeným rozhodnutím žalovaného.

4. Žalobkyně poukázala na novou právní úpravu obsaženou v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, jenž má zaručovat cizincům majícím jakýkoliv důvod, pro nějž nemohou podat žádost osobně, podat tuto jiným způsobem s tím, že takto je řízení zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Tak postupovala i žalobkyně, resp. její zástupce, jenž současně doložil objektivní důvody, pro něž nemohla být žádost o trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny podána na Velvyslanectví České republiky v Hanoi osobně. Žalobkyně poukazovala dále na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52 a č. j. 7 Azs 227/2016 – 36. Žalobkyně využila jediný možný zákonný postup, jak dosáhnout zahájení řízení v případě, že ji objektivně doložitelné důvody zabránily podat žádost osobně. Žalobkyně dále poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 53/2015 ze dne 21. 12. 2016 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 10 Azs 97/2017. Žalobkyně dále popsala stávající fungování systému Visapoint, jenž je rozporné s názory Nejvyššího správního soudu vyjádřenými v jeho rozsudcích ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52 a č. j. 7 Azs 227/2016 – 36. Nejvyšší správní soud vyslovil, že do té doby, než se na zastupitelském úřadu v Hanoi změní podmínky při podávání žádosti, je třeba považovat za řádně podané dokonce i žádosti, které nebyly podány osobně. Důvod prominutí povinnosti osobního podání žádosti není zákonem omezen pouze na důvody, které žadateli znemožňují se osobně dostavit, neboť důvodem může být cokoliv, co mu brání v osobním podání žádosti.

5. Velvyslanectví nebylo oprávněno stanovit k povinnosti jednání termínu pro podání žádosti jím zvoleným způsobem, a to zvlášť za situace, kdy už od počátku června 2017 byly vady fungování systému Visapoint ve zveřejněných rozsudcích Nejvyššího správního soudu dostatečně označeny. Na žalobkyni byla fakticky vynucována registrace v systému, jenž připouštěla neúspěšnost registrace. Systém registrace byl protiústavní z důvodu, které jsou popsány v rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Velvyslanectví bylo z jeho úřední činnosti známo, že stejným způsobem jako žalobkyně podávají žádosti i další klienti jejího právního zástupce, kdy každý z nich dokládá jiné bezúspěšné pokusy o registraci, které ve svém souhrnu pokrývají další časové období a jsou jich desítky. Provádět uvedeným způsobem „filtraci zájemců“ o pobyt v České republice odporuje zákonu. Žalobkyně žádá o trvalý pobyt za účelem společného soužití rodiny, přičemž postup velvyslanectví i žalovaného je v rozporu se směrnicí o právu na sloučení rodiny č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003.

II. Vyjádření žalovaného k žalobě

6. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odmítl jako nedůvodné veškeré žalobní námitky. Uvedl, že fyzickou přítomnost zákonné zástupkyně žalobkyně na zastupitelském úřadu nelze považovat za splnění podmínky osobní přítomnosti ve smyslu ust. § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zastupitelský úřad proto zcela správně podanou žádost o trvalý pobyt nepřijal a řízení o ní nezahájil. Žalobkyně tvrzené důvody pro opuštění od povinnosti osobního podání spočívající v několika neúspěšných pokusech získat registraci v systému Visapoint nebyly natolik závažné a výjimečné, že by upuštění od osobního podání odůvodňovaly. Nelze nějak dovodit, že by ministerstvo zahraničních věcí jakkoliv podporovalo nezákonný projekt; žádná nezákonnost ve vztahu k systému Visapoint nebyla prokázána. Registrace přes systém Visapoint měla v době podání žádosti oporu v zákoně. Způsob registrace prostřednictvím systému Visapoint byl pro žalobkyni závazný a pokud jej nerespektovala, dal zákon zastupitelskému úřadu možnost žádost vyhodnotit jako nepřijatelnou. Způsob organizace podávání žádosti o pobytová oprávnění stanovený zákonem o pobytu cizinců není svévolný, sleduje legitimní cíl a volí k jeho dosažení přiměřené prostředky. Skutečnost, že žadatel nemohl získat přes systém Visapoint termín podání žádosti, zatímco jiný žadatel ano, svědčí tomu, že systém Visapoint byl funkční. Žalovaný odmítl námitky směřující k netransparentnosti fungování systému Visapoint. Uvedený systém ani neodporuje směrnici č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003. Žalovaný dále odmítl aplikovatelnost žalobkyní poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z důvodu odlišné právní a skutkové situace v nyní projednávané věci a závěrem navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

III. Posouzení věci krajským soudem

7. Žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalovaný ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy nevyjádřil nesouhlas s takovým projednáním věci, ačkoli byl poučen o tom, že nevyjádří-li svůj nesouhlas, bude se mít za to, že souhlas je udělen, a žalobkyně s takovým postupem výslovně souhlasila, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

8. Při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí krajský soud vycházel dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí ministra zahraničních věcí v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

9. Z předloženého správního spisu vyplynuly pro věc následující podstatné skutečnosti. Dle žádosti, datované ke dni 20. 10. 2017, měla žalobkyně v úmyslu požádat zastupitelský úřad o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny na území České republiky. Dne 24. 10. 2017 se zástupkyně žalobkyně osobně dostavila na zastupitelský úřad, do jehož prostor byla vpuštěna na základě sjednaného termínu přes systém Visapoint, a to za účelem podání žádosti o vízum. Zástupkyně však podala žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Ta jí byla vrácena zpět na základě usnesení zastupitelského úřadu ze dne 24. 10. 2017, č. j. 3513/2017- HANOI-II, kterým bylo rozhodnuto o nepřijatelnosti žádosti dle § 169h odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně vzápětí podala žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, kterou odůvodnila nemožností registrace v systému Visapoint. Byť se o registraci v systému Visapoint pokoušela, nebyla jí umožněna, neboť žádné termíny nebyly volné.

10. Usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3513/2017-HANOI-IIa, byla žádost žalobkyně o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti zamítnuta a řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na základě § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastaveno. Zastupitelský úřad shledal, že z žádosti žalobkyně o upuštění od osobního podání nevyplývá dostatečný důvod pro její vyhovění. Skutečnost, že se žalobkyně ve dnech 6. - 23. 10. 2017 celkem desetkrát pokusila o registraci v systému, která se jí ani v jednom případě nepodařila provést, neznamená, že se jí to v budoucnu nepodaří. Neúspěšné pokusy o registraci v systému Visapoint samy o sobě nemohou být důvodem pro vyhovění žádosti o upuštění od osobního podání žádosti.

11. Ministr zahraničních věcí v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že neúspěšné pokusy o registraci nepředstavují důvody hodné zvláštního zřetele (zejména zdravotní), pro které by žalobkyně nebyla schopna se na zastupitelský úřad dostavit. Postup žalobkyně, spočívající ve sjednání termínu pro podání žádosti o jiný pobytový titul, ministr označil za zjevné zneužití práva. Podmínka osobního podání žádosti se váže pouze k té žádosti, k jejímuž podání si žalobkyně sjednala termín, nikoliv k jiné žádosti. Žalobkyní uvedenou osobní přítomnost její zástupkyně v budově zastupitelského úřadu nelze považovat za splněnou podmínku osobní přítomnosti její zástupkyně ve smyslu § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K fungování systému Visapoint a dosavadní judikatuře ministr odkázal na změnu právní úpravy, účinnou od 15. 8. 2017. Na základě § 169d odst. 2, § 169f a § 169h zákona o pobytu cizinců jsou zastupitelské úřady zmocněny regulovat podávání žádostí. Ke dni 1. 11. 2017 navíc došlo ke zrušení systému Visapoint. V době podání žádosti byl systém Visapoint funkční a žalobkyně obcházela účel regulace migrace. Pravomoc zastupitelských úřadů zastavit řízení o žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je dána ze zákona. Zástupkyně žalobkyně navíc tím, že v okamžiku předání své žádosti byla fyzicky přítomna, prokázala, že objektivně je schopna se k osobnímu podání žádosti dostavit. Ministr nepokládal vydané usnesení ze dne 2. 10. 2017, č. j. 3513/2017-HANOI-Ia, ani za nicotné.

12. Krajský soud na tomto místě zároveň předesílá, že s účinností ode dne 15. 8. 2017 byl novelizován zákon o pobytu cizinců, a to zákonem č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Touto novelou došlo mimo jiné ke změně právní úpravy tak, že podání žádosti o pobytové oprávnění lze podmínit předchozím sjednáním termínu pro osobní podání žádosti. Dále v textu uvedená právní úprava je tak citována právě ve znění účinném od 15. 8. 2017, neboť k podání žádosti mělo ze strany žalobkyně dojít dne 24. 10. 2017.

13. Dle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o vydání povolení k dlouhodobému je cizinec povinen podat osobně.

14. Osobním podáním žádosti se podle § 169d odst. 2, věty prvé, zákona o pobytu cizinců rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon.

15. Dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců může zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

16. Žadatel je povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce (§ 169f zákona o pobytu cizinců).

17. Mezi účastníky není sporu o tom, že si zástupkyně žalobkyně prostřednictvím systému Visapoint zarezervovala u zastupitelského úřadu termín k osobnímu podání „žádosti o udělení víza“. Zástupkyni proto bylo na základě rezervace umožněno dne 24. 10. 2017 vstoupit do prostor zastupitelského úřadu, kde však podala žádost nikoli o udělení víza, k jejímuž podání měla rezervován termín, nýbrž „žádost o vydání povolení k trvalému pobytu“. Zástupkyně tak učinila záměrně, neboť rezervovat si termín přes Visapoint pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt se jí nepodařilo, ačkoli se o to opakovaně (celkem desetkrát) ve dnech 6. - 23. 10. 2017 pokusila. Zastupitelský úřad v reakci na postup žalobkyně nejprve vydal dne 24. 10. 2017 usnesení o nepřijatelnosti žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Po vrácení žádosti žalobkyně z důvodu nemožnosti si rezervovat termín přes systém Visapoint tato ihned podala žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

18. Předmětem přezkumu ze strany krajského soudu v nynější věci je tak zamítnutí žádosti žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu a zastavení řízení o žádosti. Lze doplnit, že zákonnost postupu zastupitelského úřadu při posouzení podané žádosti o trvalému pobyt jako nepřijatelné byla předmětem řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 283/2017. Podáním ze dne 5. 11. 2019 vzala žalobkyně žalobu proti tomuto usnesení zpět, soud proto usnesením ze dne 30. 11. 2019, č. j. 30 A 282/2017 - 75, toto řízení zastavil. Rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 soud zrušil usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoi, jímž bylo rozhodnuto o nepřijatelnosti žádosti žalobkyně.

19. Krajský soud předně uvádí, že nepovažuje vydaná rozhodnutí za nicotná pro absenci kompetence zastupitelského úřadu (k nicotnosti rozhodnutí a jednotlivým důvodům srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96). Správní orgány byly v případě žalobkyně oprávněny rozhodnout, a to na základě § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, za předpokladu, že byly pro aplikaci tohoto ustanovení splněny zákonné podmínky. Skutečnost, že pro aplikaci tohoto ustanovení podmínky splněny nebyly, je důvodem pro vyslovení nezákonnosti rozhodnutí, nikoli ovšem vadou natolik zásadní, pro kterou by nebylo vůbec možné hovořit o rozhodnutí jako takovém (srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2019, č. j. 57 A 30/2018 - 95, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 1 Azs 195/2018 - 48).

20. Dále krajský soud konstatuje, že judikatura správních soudů dovodila, že zastupitelské úřady jsou oprávněny organizovat si úřední činnost prostřednictvím stanovení úředních hodin pro jednotlivé agendy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 324/2017 - 32), přičemž tento požadavek prakticky vyplývá ze samotné organizace práce zastupitelského úřadu stanoveného rozdělením úředních hodin, a jedná se o legitimní důvod pro nepřijetí žádosti v jiný čas než určený pro podávání daného typu žádosti (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 7 Azs 75/2018 - 22). Opačný přístup by totiž vedl k nedůvodnému omezení cílové skupiny, pro kterou jsou konkrétní úřední hodiny určeny.

21. S účinností od 15. 8. 2017 bylo do zákona o pobytu cizinců včleněno ustanovení § 169f, čímž bylo dle Nejvyššího správního soudu zákonem zastupitelským úřadům umožněno, aby předchozím sjednáním termínu podmínily podání žádosti o jakékoli pobytové oprávnění, tj. také podání žádosti o dlouhodobý pobyt. Zákonodárce přitom ponechal na konkrétním zastupitelském úřadu, aby určil způsob, kterým je cizinec povinen si termín osobního podání žádosti předem sjednat, a aby tento způsob zveřejnil na své úřední desce (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018 - 35, a ze dne 25. 10. 2018, č. j. 4 Azs 249/2018 - 50). V případě žalobkyně se jednalo o sjednání prostřednictvím elektronického objednacího systému Visapoint, což zastupitelský úřad uveřejnil na úřední desce a webových stránkách.

22. Pro posouzení dané věci je dle krajského soudu podstatný žalobkyní uvedený důvod podání žádosti o upuštění od osobního podání, spočívající ve faktické nemožnosti sjednání termínu v systému Visapoint pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt, jehož optikou je nutno na postup žalobkyně nahlížet. Ta záměrně zvolila rezervaci termínu pro jiný druh pobytového oprávnění, aby se mohla dostavit k zastupitelskému úřadu a zde podat zamýšlenou žádost. Žalobkyně se přitom měla opakovaně ve dnech 6. - 23. 10. 2017 marně pokoušet o rezervaci termínu k podání žádosti o dlouhodobý pobyt prostřednictvím systému Visapoint. To správní orgány nijak nezpochybnily, naopak z této skutečnosti ve svých rozhodnutích vycházejí. Faktickou nemožnost rezervace termínu ve Visapointu k podání žádosti o dlouhodobý pobyt však nepovažují za odůvodněný případ pro upuštění od povinnosti dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. S tím se ovšem krajský soud neztotožňuje.

23. Nejvyšší správní soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích obsáhle vypořádal s problematikou fungování systému Visapoint, s povinností cizinců objednat se v tomto systému a s žádostmi neregistrovanými v tomto systému. Mimo jiné Nejvyšší správní soud řešil i účinky žádostí podaných tzv. „nouzovým způsobem“. Takové žádosti přitom výslovně považuje za účinně podané, neboť jsou jediným účinným nástrojem k ochraně práv žadatelů. Konkrétně Nejvyšší správní soud uvedl, že účinky žádosti „nouzově“ podané jsou způsobem, který je sice obecně vzato nežádoucí, avšak jedinou účinnou obranou žadatele před nezákonným jednáním veřejné správy spočívajícím v tom, že mu neposkytne v přiměřené lhůtě možnost podání žádosti postupem zákonem standardně předpokládaným. Závěry judikatury o tom, že žádost je za takovýchto podmínek podána účinně, jsou v podmínkách dosavadního jednání veřejné správy zcela správné a jsou jediným alespoň v určité míře účinným nástrojem k ochraně práv žadatelů na to, domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dokud veřejná správa svůj přístup zásadně nezmění, není důvodu na nich cokoli měnit (srovnej především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 56, a rozsudek ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36).

24. Přestože uvedená rozhodnutí byla vydána před účinností výše citované novely zákona o pobytu cizinců, neznamená to, že by z jejich závěrů nebylo možné vycházet i v případě žádostí podaných u zastupitelských úřadů po dni 15. 8. 2017 (shodně srovnej závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudcích ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 341/2018 - 35, ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 66/2018 - 45, či ze dne 5. 12. 2018, č. j. 1 Azs 195/2018 - 48). Není totiž možné pustit ze zřetele, že systém Visapoint uvolňoval termíny pro registraci žádosti nahodile, což v kombinaci s naprosto nedostačujícím počtem uvolňovaných termínů vyústilo v praktickou nemožnost žádost v tomto systému v přiměřené lhůtě registrovat. S ohledem na tento aspekt systému Visapoint nebylo možné zaručit, že žadatel získá termín pro registraci žádosti, a mohlo proto snadno dojít k tomu, že by se nepodařilo v tomto systému získat termín k podání žádosti několik měsíců, let, či dokonce nikdy. Systém Visapoint tedy reguloval počet podávaných žádostí, činil tak ovšem nepřípustným způsobem, znemožňujícím podat osobně žádost o pobytový titul lidsky důstojným způsobem a v přiměřené době, a je proto v judikatuře správních soudů opakovaně a dlouhodobě označován jako neodpovídající požadavkům zákona (srovnej rozsudky ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018 - 35, ze dne 25. 10. 2018, č. j. 4 Azs 249/2018 - 49).

25. Lze proto uzavřít, že výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu ve vztahu ke způsobu podání žádostí o pobytová oprávnění jsou obecně platné a je k nim třeba přihlížet při interpretaci relevantní právní úpravy v zákoně o pobytu cizinců, přičemž se týkají konkrétně fungování systému Visapoint, ve kterém se měla i žalobkyně v nyní posuzované věci registrovat pro podání své žádosti o dlouhodobý pobyt, nicméně tak fakticky nemohla učinit pro nedostatek volných termínů.

26. Na základě výše uvedeného tak krajský soud konstatuje, že žalobkyně využila k podání žádosti o dlouhodobý pobyt „nouzový“ způsob, když žádost o dlouhodobý pobyt spojila s žádostí o upuštění od osobního podání této žádosti, přestože si v systému Visapoint původně sjednala termín k podání žádosti o udělení víza. Novela zákona o pobytu cizinců na samotném fungování systému Visapoint od 15. 8. 2017 nezměnila nic, tj. v době podání žádosti žalobkyně (konkrétně dne 24. 10. 2017) systém nebyl schopen zajistit, že žádost bude možné podat u zastupitelského úřadu v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem, což nelze klást k tíži žalobkyně.

27. Tyto závěry nevyvrací ani argumentace žalovaného, že systém Visapoint měl oporu v § 169f zákona o pobytu cizinců, případně, že jiným žadatelům se podařilo v systému Visapoint sjednat termín. Ani rozsudky, na které žalovaný odkazoval, nevyvracejí správnost výše uvedených závěrů o osobním podávání žádostí v souvislosti se systémem Visapoint. V rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 9 Aps 6/2010 Nejvyšší správní soud zmínil, že regulace a kontrola imigrace musí být prováděna na základě jasně stanovených postupů a pravidel. To je přitom i v souladu se závěry učiněnými ve shora uvedeném rozsudku téhož soudu č. j. 10 Azs 153/2016 - 56.

28. Ukončení systému Visapoint k 31. 10. 2017 je pro posuzovanou věc irelevantní a žalovaným navržený článek publikovaný v týdeníku Respekt ze dne 3. 11. 2017, obsahující rozhovor s náměstkem žalovaného k fungování Visapointu, soud vyhodnotil jako důkaz nadbytečný s ohledem na závěry výše citované judikatury.

29. K samotnému důvodu pro podání žádosti o upuštění od osobního podání uváděnému žalobkyní je dle krajského soudu třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 66/2018 - 45, v němž potvrdil závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (srovnej rozsudek ze dne 16. 7. 2018, č. j. 59 A 122/2017 - 66), že „cizincem doložená nemožnost získat registraci k termínu v systému Visapoint je odůvodněným případem ve smyslu § 169d odst. 3, věty prvé, zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, kdy není třeba trvat na osobním podání žádosti po předchozím sjednání termínu k podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 1 a 2, ve spojení s § 169f tohoto zákona. Opačný postup představuje libovůli zastupitelského úřadu při aplikaci správního uvážení, neboť tímto způsobem znemožní cizinci podat některou z žádostí uvedených v § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V takovém případě není možné zastavit řízení ve smyslu § 169d odst. 3, věty třetí, zákona o pobytu cizinců“.

30. Krajský soud proto shledal, že nemožnost sjednat si termín k podání konkrétní žádosti o dlouhodobý pobyt v systému Visapoint v dané věci představovala odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3, věty prvé, zákona o pobytu cizinců, kdy ze strany správních orgánů nebylo na místě trvat na požadavku osobního podání žádosti po předchozím sjednání termínu k podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 1 a 2, ve spojení s § 169f, zákona o pobytu cizinců (totožně srovnej Nejvyšší správní soud v rozsudcích č. j. 7 Azs 341/2018 - 35, č. j. 3 Azs 66/2018 - 45, nebo č. j. 1 Azs 195/2018 - 48).

31. Pro úplnost krajský soud doplňuje, že argumentaci žalobkyně dovolávající se čl. 8 směrnice č. 2003/86/ES, nepovažuje ve shodě s žalovaným za příhodnou. Uvedený článek směrnice skutečně primárně řeší možnost členských států vyžadovat určitou dobu legálního pobytu rodinného příslušníka na území, avšak nelze z něj dovodit zákaz zavádění kvót či filtraci počtu podaných žádostí a vydaných povolení, jak to činila žalobkyně v závěru žaloby.

IV. Závěr a náklady řízení

32. Krajský soud tak na základě výše uvedených skutečností a úvah shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí ministra zahraničních věcí dle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil.

33. Zároveň, s ohledem na skutečnost, že se důvod nezákonnosti vztahuje také na prvostupňové rozhodnutí zastupitelského úřadu, které žalobou napadenému rozhodnutí předcházelo, krajský soud v souladu s ustanovením § 78 odst. 3 s. ř. s. přistoupil též ke zrušení rozhodnutí zastupitelského úřadu.

34. Ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s. krajský soud dále vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným krajským soudem ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení budou tedy správní orgány postupovat podle závazného právního názoru vysloveného výše v tomto rozsudku.

35. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále v nákladech právního zastoupení v celkové výši 12 342 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V daném případě se jedná o odměnu advokáta Mgr. Marka Sedláka za zastupování v řízení před krajským soudem, a to za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a dvě písemná podání soudu ve věci samé – podání žaloby a repliky) dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 9 300 Kč (3 x 3 100 Kč); a dále o náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů o částku 2 142 Kč odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty. Celkem se tedy jedná o částku ve výši 15 342 Kč. Ke splnění uvedené povinnosti byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.