č. j. 30 A 180/2018 - 85

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Karla Černína, Ph.D. ve věci žalobce: Vizovické vrchy, z. s. sídlem Lázeňská 1104, Vizovice zastoupený zmocněncem M. M. proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 za účasti:

1. Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu sídlem Cejl 866/50a, Brno 2. Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2018, č. j. MZP/2018/570/1221 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V projednávané věci jde o posouzení zákonnosti rozhodnutí o výjimce podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

2. Na základě žádosti Ředitelství silnic a dálnic ČR (osoby zúčastněné na řízení č. 2) vydal Krajský úřad Zlínského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, dne 13. 6. 2017 pod č. j. KUZL 1275/2017, sp. zn. KUSP 1275/2017 ŽPZE-HL, rozhodnutí o udělení výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů živočichů pro realizaci stavby „D49, stavba 4902.2 Fryšták – Lípa, 2. etapa“ a stanovil 18 podmínek. Předmětným rozhodnutím krajský úřad žadateli udělil: a. výjimku dle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazů uvedených v § 50 zákona, a to škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje, konkrétně rušit v přirozeném vývoji, poškozovat a ničit užívaná sídla zvláště chráněných druhů živočichů: střevlík Scheidlerův, svižník polní, zlatohlávek, čmeláci rodu Bombus, ropucha obecná, slepýš křehký, užovka obojková, veverka obecná; b. výjimku dle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazů uvedených v § 50 zákona, a to škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje, konkrétně ze zákazu chytat a přemisťovat vývojová stádia těchto zvláště chráněných druhů živočichů: čmeláci rodu Bombus, střevle potoční, ropucha obecná; c. v zájmu veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti a z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí obyvatel výjimku dle § 56 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu uvedeného v § 50 zákona, a to škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje, konkrétně rušit v přirozeném vývoji, poškozovat a ničit užívaná sídla těchto zvláště chráněných druhů živočichů, kteří jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství: ještěrka obecná, skokan štíhlý, křepelka polní, křeček polní; d. v zájmu veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti a z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí obyvatel výjimku dle § 56 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu uvedeného v § 50 zákona, a to chytat a přemisťovat vývojová stádia těchto zvláště chráněných druhů živočichů, kteří jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství: skokan štíhlý, křeček polní.

3. Odvolání žalobce žalovaný výrokem I. napadeného rozhodnutí zamítl (společně se zamítnutím odvolání osoby zúčastněné na řízení č. 1) a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně o udělení výjimky.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce v podané žalobě uvedl, že je spolkem, jehož hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny. Udělená výjimka umožňuje stavebníkovi mj. chytat a přemisťovat zvláště chráněné druhy živočichů a získat územní rozhodnutí a stavební povolení. Má za to, že řízení o výjimce je tzv. navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Svoji legitimaci žalobce dovozuje z § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů a z čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy a čl. 11 směrnice 2011/92/EU. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dodává, že spolkům je přiznána i ochrana hmotných práv.

5. První pochybení spatřuje žalobce v tom, že ve spise absentuje kompletní seznam stavebních objektů a jejich podrobnější zobrazení. Je-li výjimka udělována pro záměr v územním řízení, měla být podkladem pro rozhodnutí i dokumentace k umístění záměru, včetně vyznačení staveniště, skládky, úložiště a deponie. V žádosti o výjimku chybí podrobný komentář a prostorové vymezení stavebních objektů. Za daného skutkového stavu není zřejmé, kolik a jakých stavebních objektů záměr obsahuje. Nebylo přezkoumatelně vysvětleno, proč byla povolena výjimka na stavbu o neznámém množství stavebních objektů. Nelze ignorovat, že v územním řízení se již umísťuje stavba v rozsahu konkrétních stavebních objektů, které musí být definovány svými názvy a graficky vyznačeny v situaci. Rozsah dokumentace tak musí odpovídat rozsahu vyžadovanému pro územní rozhodnutí.

6. Upozornil rovněž na nekonkrétnost výrokové části výjimky, v níž není uvedena kilometráž stavby. To může v praxi vést k tomu, že výjimka bude interpretována v maximálním rozsahu, tedy v souladu se závazným stanoviskem EIA z 5. 9. 2017, v němž je kilometráž stavby uvedena v délce 19-32,1 km. Taková interpretace výjimky je pro stavebníka i úřady výhodnější a lze se obávat, že bude v budoucnu prosazována. Ani pozdější vyčlenění stavby 4902.3 na faktickém povolení výjimky nic nemění.

7. Podle žalobce nejsou v žádosti ani v pokladech řádně vymezeny hranice řešeného území. Popsaný nedostatek má za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu. Stavebník má přitom podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, povinnost vyznačit v dokumentaci pro územní řízení hranice dotčeného území. Podobně by i při povolování výjimky mělo být jasné, kde se nachází hranice dotčeného území, aby bylo zřejmé, jaké území bylo při povolování výjimky hodnoceno. Žalovaný si v napadeném rozhodnutí protiřečí, pokud na jednom místě uvádí, že řešené území je vymezeno v žádosti, a na jiném místě konstatuje, že plocha stavby a staveniště bude předmětem územního rozhodnutí.

8. Výjimka tak byla vydána k nekonkrétnímu záměru. V územním řízení, v němž se bude výjimka uplatňovat, jsou požadavky na určitost podstatně větší. Je pravděpodobné, že nekonkrétně vyznačené stavební objekty budou škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů, aniž by byly při povolování výjimky hodnoceny. Lze rovněž očekávat, že budou zasaženy i místa, která stavebník v žádosti nevyznačil. Orgán ochrany přírody měl zkoumat, zda je možné provedení činnosti i v menším rozsahu, případně v jakých etapách realizace je možné škodlivé následky minimalizovat. K tomu bylo nezbytné opatřit si podrobné informace o stavbě a jejím vlivu na předmět ochrany, tj. obstarat si dokumentaci pro územní rozhodnutí (DÚR). V době podání žádosti měl stavebník tuto dokumentaci již k dispozici (viz strana 29 žádosti), proto jej správní orgány měly vyzvat k jejímu předložení. Pokud tak neučinily, nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností.

9. Nedostatečné zjištění skutkového stavu má podle žalobce za následek, že nebylo prokázáno ve smyslu § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, že neexistuje jiné uspokojivé řešení.

10. Nepřezkoumatelná je podle žalobce podmínka č. 11 výjimky týkající se přírodně cenných ploch. V žádosti nejsou vyznačena území, k nimž se předmětná podmínka vztahuje. Tato neurčitost vede k nemožnosti kontrolovat plnění dané podmínky. Není zřejmé, které plochy jsou přírodně cenné, ani které plochy se nacházejí podél trasy. I tato skutečnost svědčí o nedostatečnosti zjištěného skutkového stavu.

11. Žalobce brojí rovněž proti způsobu vypořádání problematiky skrývek a rozprostírání ornice. Podle žalovaného předmětnou problematiku řeší podmínka č. 11 rozhodnutí o výjimce. S tím žalobce nesouhlasí, neboť tato podmínka se vztahuje k užití přírodně cenných ploch jako ploch stavenišť, skládek materiálu, mezideponií a odpadu. Rozprostírání skryté ornice nepředstavuje ani jeden z těchto případů. Ostatně i krajský úřad uvedl, že daná podmínka se na problematiku skrývky ornice nevztahuje. Předmětná námitka tak nebyla řádně vypořádána, proto nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci.

12. Neurčité jsou rovněž navržené úpravy vodních toků. Vzhledem k tomu, že předmětná výjimka se vztahuje i k zásahu do ochranných podmínek živočichů vázaných na vodní biotopy (střevle potoční, užovky obojkové, skokana štíhlého a ropuchy obecné), měly být nároky výše uvedených živočichů při povolování výjimky podrobně vyhodnoceny. Námitky žalobce nijak nevybočily z rámce, který se při udělování výjimek běžně řeší (viz např. rozhodnutí žalovaného z 28. 11. 2013, č. j. 57905/ENV/13, v němž byly stanoveny jasné podmínky vztahující se k úpravě vodních toků). Námitky žalobce v tomto směru byly relevantní a měly být řádně vypořádány. Pokud je krajský úřad paušálně odmítl, zatížil řízení vadou, která má za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu.

13. Dále žalobce upozornil na neurčitost a nepřezkoumatelnost podmínky č. 3 týkající se zásahů do vodních toků. Stavebník si podmínku může vyložit podle své momentální potřeby a stanovit si, jaký je minimální nutný rozsah úprav. Pro úpravy vodních toků tak neplatí žádná objektivní kritéria.

14. V napadeném rozhodnutí chybí rovněž informace o tom, jak se krajský úřad vypořádal s podmínkami stanoviska EIA. Stanovisko EIA i závazné stanovisko EIA obsahují podmínku č. 32, která ukládá zpracovat migrační studii. Tato podmínka nebyla v řízení splněna. Její pozdější vymáhání v jiném řízení by bylo nehospodárné, neboť daná podmínka se týká ochrany živočichů. I pokud by bylo pravdou, že stanovisko EIA není obligatorním podkladem v řízení o výjimce, podkladem řízení o výjimce jistě být může. Žalovaný tak pochybil, pokud neopatřil důkazy nezbytné pro ochranu veřejného zájmu, tj. nevyužil stanovisko EIA z 21. 11. 2011, č. j. 69327/ENV/11, a závazné stanovisko EIA ze dne 5. 9. 2017, č. j. MZP/2017/710/1097.

15. Žalobce vytýká žalovanému rovněž absenci biologického hodnocení. Povinnost tohoto podkladu vyplývá ze Zásad územního rozvoje Zlínského kraje (ZÚR). Záměr stavby dálnice podle dokumentace EIA zasahuje do biocenter ÚSES, proto mělo být zpracováno biologické hodnocení ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a § 18 vyhlášky č. 395/1992 Sb. Podkladem žádosti stavebníka byl posudek společnosti EKOLA group, spol. s r. o. nazvaný biologické hodnocení. Předmětné hodnocení však nesplňovalo požadavky vyhlášky. Pokud pro rozhodnutí o výjimce nebylo předloženo řádné biologické hodnocení, byl porušen § 36 odst. 5 stavebního zákona a nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností.

16. Žalobce závěrem upozornil, že výjimka byla povolena pouze pro realizaci stavby dálnice, nikoliv k jejímu provozu. Je přitom nepochybné, že i provoz dálnice bude zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů, minimálně znečišťováním vod, rozkolísáním průtoků v recipientech, hlukem, světelným znečištěním nebo kolizemi vozidel se zvěří. Ostatně žadatel svoji žádost formuloval i ve vztahu k provozu dálnice. O této části žádosti však správní orgány nerozhodly, ani tuto skutečnost neodůvodnily. Nebyly tak zjištěny všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejných zájmů. Rozhodnutí tak je nepřezkoumatelné.

17. Z popsaných důvodů žalobce navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

18. Žalovaný ve vyjádření k žalobě shrnul, že žalobce vychází z nedobře pochopeného smyslu řízení o povolení výjimek ze zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů. Jeho účelem je odstranění překážky zákonných zákazů s tím, že ostatní požadavky vyplývající ze zákonné úpravy týkající se ochrany přírody zůstávají zachovány. Každý subjekt je povinen předcházet znečišťování a poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky na životní prostředí. Na provádění stavebních prací se vztahuje § 5 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož je nutno postupovat tak, aby nedocházelo k nadměrnému úhynu rostlin a živočichů. Další požadavky vyplývají z ochrany významných krajinných prvků. Nebylo tedy nutné stanovovat podmínky realizace činností, které byly součástí záměru.

19. Výjimky nebrání žadateli v důsledku nových poznatků o území či nových závazných stanovisek volit jiná řešení, než jaká byla původně zamýšlena. Pokud nová řešení nebudou překračovat zákazy u zvláště chráněných druhů, není potřeba vydávat nové rozhodnutí o výjimce či měnit rozhodnutí stávající.

20. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl, že nelze souhlasit s požadavkem, aby dokumentace pro územní řízení byla podkladem pro řízení o výjimce. Jedná se o jiné řízení ve smyslu stavebního zákona. Byť rozhodnutí o výjimce často stanoví podmínky pro provedení činnosti či zmírňující opatření, jeho principem je odstranit zákonnou překážku pro provedení činnosti překračující v zákoně uvedené zákazy. K tomu není potřeba dokumentace pro územní řízení, ani kompletní seznam stavebních objektů. Výjimka se povoluje ke konkrétní žádosti. Navíc dokumentace pro územní řízení může být kdykoli měněna. Spekulace, že jde o záměnu části označené jako 4902.2, je podle žalovaného neopodstatněná.

21. Nesouhlasí rovněž s argumentací žalobce, že neexistuje jiné uspokojivé řešení. Skutečnosti rozhodné pro povolení výjimky byly podle žalovaného zjištěny dostatečně.

22. Co se týče podmínky č. 11, žalovaný setrval na své argumentaci uplatněné v napadeném rozhodnutí, že znění podmínky je srozumitelné. Napadené rozhodnutí počítá i s problematikou skrývek a rozprostírání ornice. Podmínka č. 11 negativně vymezuje, kde mezideponie a skládky nemají být. Pokud jde o vlastní rozprostírání ornice, to bude řešeno až v závazném stanovisku orgánu ochrany zemědělského půdního fondu zahrnutého do územního rozhodnutí. Budou-li v souvislosti s rozprostřením ornice porušeny zákazy u zvláště chráněných druhů, bude třeba výjimky.

23. Stejně tak podrobnosti řešení úprav vodních toků budou předmětem jiného řízení, v němž vodoprávní úřad zabezpečí požadavky na ochranu ostatní bioty v daných vodních tocích. Pokud byly v minulosti řešeny úpravy vodního toku ve výjimce, byl předjímán výsledek povolovacího procesu vodoprávního orgánu.

24. Podle žalovaného nelze souhlasit ani s tvrzením o neurčitosti podmínky č.

3. Přes nekonkrétnost první části poslední věty, je její další pokračování již dostatečně konkrétní. Nejedná se o povinnost primárně vyplývající z rozhodnutí o výjimce, ale spíše o opakování a aplikaci zákonných povinností. Ani určitá deklaratornost podmínky podle žalovaného není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

25. Argumentaci, že bylo povinností správních orgánů vypořádat se s podmínkami stanoviska EIA či závazného stanoviska EIA žalovaný nesdílí.

26. K tvrzené absenci biologického hodnocení dodal, že daná námitka nebyla řešena v odvolacím řízení. Zásady územního rozvoje se netýkají činnosti orgánů ochrany přírody, proto jim nemohou přikazovat, jaké procesní postupy mají být použity. Pokud o nezbytnosti biologického hodnocení nerozhodl orgán ochrany přírody podle § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, nedošlo k porušení zákona. Pro účely povolení výjimky bylo předložené biologické hodnocení dostatečné.

27. Žalovaný podotkl, že výjimky byly povoleny i s ohledem na provoz dálnice. To plyne zejména ze skutečnosti, že byla podmíněna některá opatření k eliminaci škodlivého vlivu nejen ve stádiu výstavby, ale i provozu. Případné znečišťování vod je záležitostí řízení podle vodního zákona. Zásah do významného krajinného prvku vodního toku měl být řešen vodoprávním úřadem. Usiluje-li žalobce o udělení výjimky i na provoz vozidel (pro střety se zvláště chráněnými druhy), žalovaný konstatuje, že takové výjimky se nevydávají. Navíc pokud by žalobce měl pravdu v tom, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu žádosti, jde o vadu, jíž by se mohl domáhat žadatel např. v rámci ochrany před nečinností. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí. Navíc nebyla ani vznesena v odvolacím řízení.

28. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Osoby zúčastněné na řízení

29. Dne 13. 12. 2018 se do řízení přihlásily jako osoba zúčastněná Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu. Přípisem ze dne 21. 12 2018 se k účasti v řízení přihlásil i žadatel o výjimku - Ředitelství silnic a dálnic. K věci samé se osoby zúčastněné nevyjádřily.

V. Posouzení věci soudem

30. Soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů. Ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného.

31. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“).

32. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

33. Soud nejprve shrnul skutkové okolnosti případu [bod V. A) rozsudku] a poté se zabýval jednotlivými žalobními námitkami. Nejprve se vyjádřil k aktivní legitimaci žalobce v řízení o podané žalobě [bod V. B) rozsudku], k povaze rozhodnutí o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny žalobě [bod V. C) rozsudku] a k námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalobě [bod V. D) rozsudku]. Poté se soud věnoval námitce nezjišťování existence jiného řešení [bod V. E) rozsudku], námitce nesrozumitelnosti podmínky č. 11 [bod V. F) rozsudku], námitce absence řešení problematiky skrývky a rozprostírání ornice [bod V. G) rozsudku] a námitce nesprávného vypořádání námitek o úpravách vodních toků [bod V. H) rozsudku]. Závěrem soud hodnotil námitky týkající se nerespektování závazného stanoviska EIA [bod V. CH) rozsudku], absence biologického hodnocení [bod V. I) rozsudku] a nezohlednění provozu dálnice [bod V. J) rozsudku].

V. A) Skutkové okolnosti případu

34. Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti.

35. Žadatel dne 5. 1. 2017 požádal Krajský úřad Zlínského kraje o udělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazů u některých druhů zvláště chráněných živočichů pro stavbu „D49, stavba 4902.2 Fryšták – Lípa, 2. etapa“. K žádosti přiložil biologické hodnocení zpracované společností EKOLA group, spol. s r. o. v únoru 2016 obsahující popis záměru, průzkum flóry a fauny, zhodnocení vlivu na flóru a faunu, závěr, seznam literatury a přílohy. V příloze žádosti o výjimku byl připojen přehled zvláště chráněných druhů živočichů zjištěných při zoologickém průzkumu, situace stavby, souhlasy vlastníků pozemků vytipovaných pro případný transfer zvláště chráněných živočichů a plná moc k zajištění inženýrské činnosti pro EKOLA group.

36. Oznámením ze dne 1. 2. 2017 bylo zahájeno řízení o žádosti o vydání výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, do něhož se přihlásil žalobce a osoba zúčastněná na řízení č. 1.

37. Rozhodnutím ze dne 13. 6. 2017 krajský úřad povolil výjimku ze zákazů u 12 zvláště chráněných druhů živočichů specifikovaných v bodě 2 rozsudku a stanovil 18 podmínek. Ztotožnil se s argumentací žadatele, že předmětnou stavbu lze považovat za stavbu, u níž veřejný zájem na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody ve vazbě na povolované zvláště chráněné druhy živočichů. Měl přitom za to, že navržená opatření k minimalizaci negativních vlivů záměru na zvláště chráněné druhy živočichů jsou dostatečná. Dále se krajský úřad v rozhodnutí zabýval vlivem stavby na jednotlivé zvláště chráněné druhy živočichů a následně vypořádal argumentaci ostatních účastníků řízení.

38. Proti rozhodnutí o výjimce podal odvolání žalobce i osoba zúčastněná na řízení č.

1. Žalovaný výrokem I. napadeného rozhodnutí obě tato odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí krajského úřadu o udělení výjimky.

V. B) K aktivní legitimaci žalobce

39. Nejprve soud k aktivní legitimaci žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14 (dostupný z http://nalus/usoud.cz) uvádí, že v souladu s požadavky Aarhuské úmluvy je nutné konstatovat, že pokud se fyzické osoby sdruží do občanského sdružení (spolku), jehož účelem podle stanov je ochrana přírody a krajiny, mohou své právo na příznivé životní prostředí zakotvené v čl. 35 Listiny realizovat i prostřednictvím tohoto spolku (srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015-295, nebo ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 As 62/2016-57, případně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120). Lze tak souhlasit se žalobcem, že spolky mohou namítat i dotčení na svých hmotných právech, což jim ostatně v předcházejícím správním řízení bylo umožněno.

V. C) K povaze rozhodnutí o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny

40. Se žalobcem však nelze souhlasit v tom, že by řízení o výjimce bylo navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů.

41. Jak Nejvyšší správní soud konstantně judikuje (např. rozsudky ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 As 299/2018-69, nebo ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 292/2018-95), pojem navazující řízení byl do zákona o posuzování vlivů zaveden novelou č. 39/2015 Sb., přičemž do té doby bylo navazující řízení vykládáno pouze postupně se vyvíjející judikaturou Nejvyššího správního soudu. Uvedenou novelizací bylo s účinností od 1. 4. 2015 do § 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí vloženo písm. g), kterým byl vymezen pojem navazující řízení jako takové řízení, ve kterém se vydává rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, které povoluje umístění nebo provedení záměru posuzovaného podle tohoto zákona. Podle důvodové zprávy se za navazující řízení považovala ta řízení, u nichž bylo pro vydání rozhodnutí nezbytným podkladem závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Ve vztahu k řízení o výjimkách podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny důvodová zpráva uváděla: „Recentní soudní judikatura má (měla) tendenci považovat za řízení, která musí být založená na stanovisku EIA, i některá další řízení, která se alespoň parciálním způsobem s předmětem procesu EIA překrývají (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 47/2012 - 38 ohledně povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny). Ze zákona (však) nově explicitně vyplývá, že řízení, ve kterých se vydávají tzv. podkladová rozhodnutí (např. povolení ke kácení či výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny), která sama o sobě nepředstavují povolení umístění nebo provedení záměru, do rozsahu definice navazující řízení nespadají.” Následnou novelizací zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (zákon č. 326/2017 Sb., účinný od 1. 11. 2017) bylo do § 3 písm. g) včleněno taxativní vymezení řízení, která jsou považována za navazující. Řízení o výjimce mezi nimi uvedeno není.

42. Řízení o vydání výjimky v posuzované věci bylo zahájeno dne 5. 1. 2017, tedy v době po nabytí účinnosti zákona č. 39/2015 Sb., kdy ani judikatura (např. výše citovaný rozsudek č. j. 7 As 292/2018-95) ani doktrinální výklad obecněji znějícího normativního textu řízení o výjimce za navazující řízení nepovažoval (srov. Bahýľová, L., Kocourek, T., Vomáčka, V. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 10 - 21). Správnost takové interpretace následně potvrdila i novelizace zákona o posuzování vlivů na životní prostředí provedená zákonem č. 326/2017 Sb.

43. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že řízení o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů. Argumentace žalobce v tomto směru je proto mylná.

V. D) Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu

44. Žalobce v prvé řadě upozorňoval na nedostatečnost podkladů předložených k žádosti o výjimku, konkrétně na nedostatečné vymezení stavebních objektů a hranic dotčeného území.

45. Správní orgány při vydání výjimky vycházely z žádosti o výjimku a jejích příloh (viz bod 35 výše). V žádosti o výjimku jsou pod bodem 4. uvedeny základní údaje o záměru. Kromě názvu a charakteru záměru je zde specifikováno jeho umístění a jsou zde popsány hlavní stavební objekty (včetně objektů pozemních komunikací, mostních objektů, vodohospodářských objektů a úprav a oplocení). Jako příloha č. 1 žádosti bylo doloženo biologické hodnocení, jehož příloha 1 obsahuje situaci stavby doplněnou o lokality botanického průzkumu a místa zemních pastí. Další přílohy biologického hodnocení tvoří podélný řez řešeným úsekem silnice a podélné profily vybraných mostních objektů. Příloha č. 3 žádosti pak obsahuje celkovou situaci stavby a následně 4 dílčí situace v km 19 – 21,5, km 21,5 – 24,5, km 24,5 – 27,2, a km 27,2 – 28,31).

46. Správní orgán I. stupně považoval shromážděné podklady pro rozhodnutí za dostatečné a vydal rozhodnutí o výjimce. Žalovaný k dané námitce konstatoval, že pro posouzení podmínek pro povolení výjimky byla předložená dokumentace postačující (viz strana 11 napadeného rozhodnutí). Na straně 12 napadeného rozhodnutí pak potvrdil postup krajského úřadu a uzavřel, že „vzhledem k tomu, že nejde v tomto řízení o povolení stavby, krajský úřad necítil potřebu takové podklady vyžadovat (…).“ 47. Soud souhlasí se žalovaným, že žadatelem předložená žádost o udělení výjimky a její přílohy (např. celková situace stavby s v měřítku 1:10 000 nebo popis stavebních objektů obsažený v žádosti o výjimku) byly dostačujícími podklady pro rozhodnutí o výjimce. Na jejich základě mohlo být spolehlivě určeno prostorové vymezení výjimkou dotčeného území. Předložené podklady vytyčují hranice dotčeného území a popisují plánované stavební objekty. Soud je proto přesvědčen, že správní orgány na podkladě žadatelem předložených informací mohly odpovědně posoudit, jakým způsobem se plánovaná stavební činnost negativně promítne do prostředí chráněných živočišných druhů a zda jsou žadatelem navrhovaná opatření pro minimalizaci zásahů dostatečná.

48. Pro potřeby řízení o výjimce nebylo nutné předkládat podklady v podrobnosti vyžadované pro územní řízení, nehledě na skutečnost, zda takové podklady již měl žadatel v době podání žádosti o výjimku k dispozici či nikoliv. Jak bylo popsáno výše, řízení o výjimce není navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů. Jeho předmětem je odstranit zákonné zákazy u zvláště chráněných druhů živočichů, aby mohly být následně žadateli povoleny činnosti spojené s umístěním a realizací záměru podle stavebního zákona. S ohledem na odlišnost předmětu řízení o výjimce a řízení územního není nutné v řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny trvat na předložení kompletní dokumentace vyžadované pro územní řízení (včetně seznamu stavebních objektů, který tato dokumentace obsahuje); tyto podklady jsou povinně vyžadovány až v územním řízení podle stavebního zákona. V řízení o povolení výjimky postačuje předložit podklady, na jejichž základě bude orgán ochrany přírody způsobilý posoudit naplnění podmínek pro udělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. To bylo v daném případě splněno.

49. Odmítnout je nutné rovněž polemiku žalobce s konkrétností výrokové části rozhodnutí o výjimce, z níž má podle žalobce plynout i kilometráž stavby. Soud odkazuje na obsah žádosti a k ní přiložené podklady, z nichž zřetelně vyplývá, že se výjimka vztahuje pouze ke stavbě 4902.2, nikoliv i ke stavbě 4902.3 (viz zejména strana 4 žádosti, nebo situace stavby a zde vymezené dílčí situace vč. kilometráže, jež svědčí o ukončení stavby v km 28,31). Totéž plyne rovněž z napadeného rozhodnutí žalovaného (viz str. 21).

50. Námitka tedy není důvodná.

V. E) Námitka nezjišťování existence jiného řešení

51. Dále žalobce obecně namítal nesprávné posouzení existence převažujícího veřejného zájmu.

52. V daném případě byla výjimka udělena u některých živočišných druhů podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, u zvláště chráněných druhů živočichů, kteří jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, podle § 56 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny.

53. Podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 46 odst. 2, § 49 a 50 v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, povoluje na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah, orgán ochrany přírody. U zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, lze výjimku podle věty první povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 2, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany. V pochybnostech o škodlivosti zamýšleného zásahu lze požádat o poskytnutí předběžné informace podle správního řádu. Z odst. 2 písm. c) předmětného ustanovení pak dále plyne, že výjimku ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů lze povolit v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru a důvodů s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí.

54. Krajský úřad v rozhodnutí o výjimce konstatoval, že stavbu D49, D4902.2 Fryšták – Lípa, 2. etapa, považuje za stavbu, u které jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody a krajiny, ve shodě s důvody, které popsal žadatel ve své žádosti (koridor D49 vymezen již v ZÚR Zlínského kraje, přičemž trasa byla z hlediska životního prostředí akceptována). K významu předmětné stavby na straně 5 rozhodnutí o výjimce shrnul, že jiný veřejný zájem spočívá v odstranění stávajících dopravních zátěží na komunikacích v regionu. V zájmu celého regionu je propojit významná centra kapacitní komunikací, což přispěje jednak ke zvýšení rychlosti a bezpečnosti silniční dopravy, jednak ke zklidnění dopravy v zasažených obcích a tím i ke snížení hluku a exhalací. Navíc je předmětný úsek dálnice součástí tahu D49 na Slovensko, kde má navazovat na R6; má tedy význam mezinárodní.

55. Žalovaný na straně 7 rozhodnutí k totožné námitce osoby zúčastněné na řízení č. 1 shrnul, že odůvodnění krajského úřadu v tomto směru považuje za dostatečné. Bylo zohledněno, kterých zvláště chráněných druhů se výjimka týká, došlo ke kvantifikaci škodlivého dopadu na ně, bylo zváženo rozšíření daných druhů v rámci České republiky. Přijatá opatření k minimalizaci škodlivých zásahů proto považoval za dostatečná.

56. Nutností náležitého odůvodnění převažujícího veřejného zájmu v rozhodnutí o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012-161. Vysvětlil, že úkolem správních orgánů je v jednotlivých případech konkretizovat obecně formulované veřejné zájmy, které jsou v kolizi, a následně posoudit, zda jiný veřejný zájem převáží nad zájmem na ochranu přírody. Obdobně Ústavní soud k otázce definování veřejného zájmu ve správním řízení uvedl, že „veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování (…)“ (nález ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04). Přestože veřejný zájem nelze zaměňovat za zájem soukromý, zároveň se uznává, že „veřejné zájmy jsou v řadě případů jen více či méně společnými soukromými zájmy jednotlivců a jejich skupin“ (Vedral, J., Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 100).

57. V posuzovaném případě je ve střetu veřejný zájem na ochraně přírody (ochrana zvláště chráněných druhů živočichů), a veřejný zájem na výstavbě dálnice D49. Ta má ulevit stávající dopravní zátěži v zasažených obcích ve Zlínském kraji (je zde tedy zájem na ochraně zdraví obyvatel nacházejících se v těchto obcích), a má rovněž přispět k výstavbě mezinárodního dopravního koridoru propojujícího východní Moravu se Slovenskem. Nehledě na skutečnost, že předmětem výjimky je pouze devítikilometrový úsek D49, při zkoumání převažujícího veřejného zájmu ve smyslu § 56 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je nutno na stavbu nahlížet v kontextu celé trasy D49, nikoliv posuzovat izolovaně pouze řešený úsek. Ačkoliv začlenění koridoru D49 do ZÚR Zlínského kraje samo o sobě neznamená, že dálnice bude skutečně realizována v plánovaném rozsahu, svědčí tato skutečnost o vysoké míře veřejného zájmu na výstavbě daného dopravního koridoru (blíže viz strany 7 až 9 napadeného rozhodnutí).

58. S ohledem na výše uvedené je soud přesvědčen, že správní orgány převažující veřejný zájem v daném případě dostatečně odůvodnily. Vysvětlily, jaké veřejné zájmy jsou v daném případě ve střetu, a zdůraznily, že navrhovaná trasa dálnice byla v ZÚR Zlínského kraje schválena jako vyhovující z hlediska životního prostředí. Bylo rovněž zohledněno, jakých zvláště chráněných druhů se výjimka týká, míra jejich výskytu v ČR i přijatá kompenzační opatření. Na základě těchto skutečností orgán ochrany přírody shledal, že důvody pro udělení výjimky jsou naplněny. Konstatoval proto, že zájem na ochraně zvláště chráněných živočišných druhů v daném případě může ustoupit zájmu na vytvoření důležité stavby dopravní infrastruktury. Jelikož žalobce žádné konkrétní námitky vůči tomuto hodnocení správních orgánů nevznesl (ostatně nečinil tak ani ve správním řízení), soud v obecné rovině uzavírá, že důvody správních orgánů o převažujícím veřejném zájmu obstojí.

59. Předmětná námitka navíc byla formulována spíše jako součást námitky o nedostatečně shromážděných podkladech pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soud této argumentaci žalobce nepřisvědčil (viz část V. D rozsudku), neobstojí ani tato žalobní námitka o nesplnění podmínek pro udělení výjimky dle § 56 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny.

60. Ani tato námitka tak není důvodná. V. F) Nesrozumitelnost podmínky č. 11 61. V další žalobní námitce upozorňoval žalobce na neurčitost podmínky č. 11 napadeného rozhodnutí. Podle ní „[p]řírodě cenné plochy s výskytem předmětných zvláště chráněných druhů živočichů podél vodních toků, zatravněných pozemků mezí a remízů podél trasy nebudou používány jako plochy zařízení stavenišť, skládky materiálu, mezideponií ani odpadu.“ 62. Žalovaný k podmínce č. 11 na straně 13 napadeného rozhodnutí konstatoval, že ze žádosti o výjimku je zřejmé, na kterých plochách dochází k největším střetům se zvláště chráněnými druhy. Předmětnou podmínku tedy považoval za srozumitelnou.

63. Soud k tomu uvádí, že informace o staveništi obsahuje stavební dokumentace pro vydání územního rozhodnutí. Rozsah a obsah stavební dokumentace vyplývá z vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb (viz příloha č. 1 vyhlášky). Dokumentace musí mimo jiné obsahovat i souhrnnou technickou zprávu, v jejímž rámci budou předloženy tzv. zásady organizace výstavby. Jejich nedílnou součástí jsou i informace o požadavcích na deponie zemin. Mezi další informace o staveništi patří příjezdy a přístupy na staveniště nebo informace o uspořádání staveniště z hlediska ochrany veřejných zájmů (za tyto lze považovat i ochranu zvláště chráněných druhů živočichů). Vymezení ploch zařízení stavenišť, skládek materiálu, mezideponií a odpadu (a jejich soulad s jinými zákonnými podmínkami) je posuzováno v řízení o umístění stavby, nikoliv v řízení o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Případný negativní vliv těchto zařízení by proto mohl být soudem přezkoumán pouze v souvislosti s přezkumem zákonnosti územního rozhodnutí (obdobně viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, č. j. 31 A 59/2017-367).

64. Soud souhlasí se žalovaným, že ze žádosti o výjimku je zřejmé, kde se nachází plochy s výskytem zvláště chráněných druhů živočichů (viz strana 24 – 38 žádosti o výjimku a její přílohy). Účelem rozhodnutí o výjimce není přesně vymezit, kde se mohou či spíše nemohou nacházet zařízení stavenišť, skládek materiálu, mezideponií či odpadu. Tyto otázky jsou posuzovány a řešeny v rámci řízení o umístění stavby, nikoliv v rámci řízení o výjimce ze zvláště chráněných druhů živočichů (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 292/2018-95). Pro potřeby řízení o výjimce tak postačí obecněji formulovaná podmínka, která ve spojení s obsahem žádosti o výjimku, dostatečně konkrétně vymezuje, na kterých místech nelze zmíněné objekty umístit. V podrobnostech budou tyto otázky závazně řešeny v rozhodnutí o umístění stavby. Na základě výše uvedeného má soud za to, že podmínka č. 11 rozhodnutí o výjimce z hlediska určitosti a přezkoumatelnosti obstojí.

65. Námitka tedy není důvodná.

V. G) Námitka absence řešení problematiky skrývky a rozprostírání ornice

66. Podle žalobce z rozhodnutí o výjimce není jasné, kde a za jakých okolností se bude ornice skrývat, přepravovat a rozprostírat.

67. Žalovaný se obdobně formulovanou odvolací námitkou zabýval na stranách 13 až 14 rozhodnutí. Uvedl, že „výjimka byla vydána pro realizaci stavby, tedy i manipulaci s ornicí.“ Není podle něj nutné specifikovat zvláštní podrobnosti pro jednotlivé činnosti, neboť plocha stavby a staveniště bude předmětem územního rozhodnutí. Podle žalovaného je ochrana životního prostředí řešena tak, že žadatelé jsou obecně povinni předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí (§ 17 až § 19 zákona o životním prostředí). Na veškeré činnosti se vztahuje rovněž § 5 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. V napadeném rozhodnutí proto uzavřel: „Není tedy třeba jmenovitě určovat, kde se bude manipulovat se zeminou v rámci staveniště, jež bude určeno územním rozhodnutím.“ 68. Z § 5 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny plyne, že fyzické a právnické osoby jsou povinny při provádění zemědělských, lesnických a stavebních prací, při vodohospodářských úpravách, v dopravě a energetice postupovat tak, aby nedocházelo k nadměrnému úhynu rostlin a zraňování nebo úhynu živočichů nebo ničení jejich biotopů, kterému lze zabránit technicky i ekonomicky dostupnými prostředky. Orgán ochrany přírody uloží zajištění či použití takovýchto prostředků, neučiní-li tak povinná osoba sama.

69. Soud souhlasí se žalovaným, že řízení o povolení výjimky ze zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů nepředstavuje „vše zastřešující řízení“. Jedná se pouze o jedno z řetězících se samostatných řízení, které stavebník musí úspěšně absolvovat, aby mohl realizovat jím vytčený záměr (stavbu úseku D49). Každé z těchto řízení má svůj samostatný předmět. Způsob nakládání s ornicí pro daný záměr bude řešen orgánem ochrany zemědělského půdního fondu podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, v rámci závazného stanoviska vyžádaného pro účely územního řízení. V něm budou závazně určena místa k rozvozu a rozprostření ornice, resp. stanoveny podmínky nakládání s ornicí. V případě, že by došlo k ukládání a rozprostírání ornice na území řešeném rozhodnutím o výjimce, lze podmínky stanovené v rozhodnutí o výjimce (zejm. podmínky č. 1 a 11) považovat za dostatečné (obdobně i bod 30 rozsudku č. j. 7 As 292/2018-95).

70. Uvádí-li žalobce, že podmínku č. 11 nelze na problematiku rozprostírání ornice vztáhnout, soud s ním nesouhlasí. Platí, že při stavební činnosti je nutno vycházet z obecného principu prevence při provádění prací zachyceného v § 5 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Kromě této obecné povinnosti lze na skrývání i rozprostírání ornice vztáhnout i podmínku č. 11 rozhodnutí o výjimce. Z dikce a smyslu dané podmínky je zřejmé, že přírodně cenné plochy nemají být využívány ani pro skrývky či rozprostírání ornice, přestože to v textu dané podmínky není výslovně zmíněno.

71. Námitka tak není důvodná.

V. H) Nesprávné vypořádání námitek o úpravách vodních toků

72. Žalobce upozorňoval rovněž na nesprávné vypořádání námitek souvisejících s úpravami vodních toků.

73. Krajský úřad shledal v rozhodnutí o výjimce obdobné námitky nerelevantní a odkázal na podmínku č. 3 rozhodnutí, která se zabývá prováděním úprav přeložek, vodotečí a přemostění toků. V ní stanovil: „V místech křížení silnice s drobnými vodotečemi či v místech, kde dochází k přirozenému hromadění vody navrhnout propustky rámové s nezpevněným dnem, nikoliv trubní. Vyústění propustků řešit tak, aby byli živočichové do propustku naváděni. Propustky musí být bezbariérové, překážky na dnu nesmějí být vyšší než 10 cm. Vždy musí být zachovány dostatečně široké suché břehy s maximálním omezením technického opevnění. Při přemostění vodních toků ponechat alespoň na jednom břehu suchou cestu při normálním průtoku v šíři minimálně 0,5 m. Při úpravách přeložek, vodotečí a přemostění toků provádět úpravy v minimálně nutném rozsahu a přírodě blízkým způsobem (přírodě blízký tvar, konstrukce koryt a břehů atd.).“ Případné ovlivnění poměrů ve vodních tocích by podle krajského úřadu bylo záležitostí ochrany významných krajinných prvků.

74. Žalovaný v napadeném rozhodnutí obecně poznamenal, že z žádosti nelze dovodit, že by bylo žádáno o výjimku z důvodu znečištění vodních toků či půdy. Otázka ochrany obecně či zvláště chráněných částí přírody je svěřena jiným orgánům ochrany přírody a jiným postupům (viz strana 12 rozhodnutí). Ve vztahu k zásahům do vodních toků se ztotožnil se závěry krajského úřadu (viz strany 14 – 16).

75. Podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou významné krajinné prvky chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů. Podrobnosti ochrany významných krajinných prvků stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

76. Z citovaného ustanovení plyne, že pro úpravy vodních toků je nutné opatřit si závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. To nemůže být nahrazeno rozhodnutím o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Rozhodování podle § 4 odst. 2 a podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou vedena ve dvou samostatných správních řízeních (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2004, č. j. 5 A 125/2001-44). Obě tato řízení „mají odlišný předmět a okruh zkoumání: v řízení o vydání závazného stanoviska dle § 4 odst. 2 je zkoumána přípustnost navrhovaného využití lokality významného krajinného prvku s ohledem na možné poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, v řízení o vydání výjimky dle § 56 je zkoumáno, zda pro přivolení k porušení zákazů stanovených zákonem o ochraně přírody a krajiny u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů výrazně převažuje jiný veřejný zájem nad zájmem ochrany přírody” (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 6 As 43/2008-472).

77. Podle žalobce je poslední věta této podmínky neurčitá a stavebník si ji může vyložit podle svého volného uvážení. Soud obavy žalobce o neurčitosti či nepřezkoumatelnosti podmínky č. 3 (resp. její poslední věty) nesdílí. Přestože je požadavek na formu provádění úprav přeložek, vodotečí a přemostění toků formulován obecně („v minimálně nutném rozsahu“ či „přírodě blízkým způsobem“), jeho smysl je zřejmý. Ukládá žadateli povinnost provádět úpravy vodních toků jen v nejnutnějších případech a způsobem šetrným k přírodě. Ostatně ne vždy je účelné podmínky rozhodnutí o výjimce detailně konkretizovat, navíc je-li zřejmé, že pokud bude žadatel pro záměr stavby nucen přistoupit k úpravám vodních toků, bude povinen opatřit si závazné stanovisko podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. V něm mohou být konkrétnější požadavky na úpravy vodních toků blíže specifikovány např. vymezením časového úseku, kdy lze k zákazu přistoupit, včleněním povinnosti uvést území do původního stavu apod. Podmínka č. 3 rozhodnutí o výjimce sice míří na živočichy, kteří jsou vázáni na vodní biotopy (střevle potoční, užovka obojková, skokan štíhlý, ropucha obecná), nicméně její poslední větu lze v podstatě chápat spíše jako upozornění na podmínky ochrany životního prostředí vyplývající z § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny (přiměřeně srov. Vomáčka, V. a kol. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 41.). Naplnění podmínek jednotlivých podkladových aktů či řetězících se rozhodnutí nepochybně bude předmětem hodnocení v územním řízení, v němž stavební úřad bude rozhodovat o umístění záměru. Soud proto uzavírá, že poslední větu podmínky č. 3 rozhodnutí o výjimce považuje pro účely řízení o výjimce za přezkoumatelnou.

78. Odkazy žalobce na jiná rozhodnutí žalovaného, v nichž byly úpravy vodních toků v rozhodnutí o výjimce konkrétněji řešeny, soud nepovažuje s ohledem na výše uvedené za relevantní. Za prvé je nutno zopakovat, že řešení těchto otázek spadá do řízení o vydání závazného stanoviska podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, nikoliv do řízení o výjimce podle § 56 zákona. Za druhé, nutnost včlenění takové podmínky mohla být odůvodněna i specifickými skutkovými okolnostmi žalobcem zmiňované věci. V nynějším případě však skutkové okolnosti případu nebránily vydání obecnější podmínky č. 3, jak bylo vyloženo výše.

79. Námitka tak není důvodná.

V. CH) K námitkám ohledně nevypořádání stanoviska EIA

80. Žalobce dále v obecné rovině tvrdil, že v žádosti o výjimku chybí informace, jak se žadatel vypořádal s podmínkami stanoviska EIA.

81. Krajský úřad tyto námitky zamítl s vysvětlením, že řízení o výjimce není navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů. Obdobně žalovaný na straně 16 napadeného rozhodnutí zdůraznil, že předmětné řízení není navazujícím řízením, proto stanovisko EIA ani závazné stanovisko EIA nebylo obligatorním podkladem pro dané řízení.

82. K tomu soud nejprve odkazuje na body 41 až 43 rozsudku (část V. C), v nichž bylo vyloženo, z jakých důvodů není řízení o výjimce navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů. Závazné stanovisko EIA proto není ve vztahu k řízení o výjimce v pozici závazného stanoviska. Podle odborné literatury však takový závěr bez dalšího neznamená, že by od závazného stanoviska EIA bylo možné v řízení o výjimce zcela odhlížet. Uplatní se jako podklad pro rozhodnutí v rozsahu, ve kterém řeší předmět požadované výjimky (viz Vomáčka, V. a kol. opus cit. výše, s. 426).

83. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „stanovisko EIA je v rozsahu podmínek týkajících se ochrany zvláště chráněných druhů živočichů podkladem pro rozhodnutí o povolení výjimky podle § 56” (viz rozsudek ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 59/2013-57). Současně platí, že je-li zřejmé, že stanovisko EIA tvořilo podklad pro rozhodnutí, nelze s úspěchem namítat, že jeho podmínky nebyly do rozhodnutí o výjimce převzaty. Aby mohla být argumentace o nezohlednění stanoviska EIA v řízení o výjimce úspěšná, musel by žalobce přesně specifikovat, které konkrétní podmínky stanoviska EIA nebyly do rozhodnutí o výjimce převzaty (viz přiměřeně rozsudek ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 180/2015-51).

84. Přestože v daném případě stanovisko EIA není součástí předloženého spisového materiálu, je zřejmé, že z něj správní orgány ve svém rozhodnutí vycházely. Krajský úřad zmiňuje proces EIA, resp. souhlasné stanovisko z 21. 11. 2011 např. na straně 17 rozhodnutí a uvádí, že zvolená „zelená varianta“ je předmětem nyní vedeného řízení. Obdobně žalovaný na straně 16 napadeného rozhodnutí výslovně konstatuje, že dané otázky byly váženy v procesu EIA s tím, že obsah procesu EIA (vč. závazného stanoviska EIA z r. 2017) je žalovanému znám z úřední činnosti. Předmětná stanoviska jsou navíc podle § 16 zákona o posuzování vlivů zveřejněna prostřednictvím Informačního systému EIA, který provozuje Česká informační agentura životního prostředí (CENIA). Účastníkům řízení jsou předmětná stanoviska nepochybně dobře známa. Pokud ve správním řízení nebyly vzneseny žádné konkrétní námitky ohledně nerespektování některých podmínek závazného stanoviska EIA, správní orgány nebyly povinny založit stanoviska EIA do správního spisu, navíc v situaci, kdy byl jejich obsah nesporný, obecně známý a dostupný z http://portal.cenia.cz). Z obdobných důvodů ani soud neshledal potřebu provádět jimi dokazování v řízení soudním (viz § 64 s. ř. s. ve spojení s § 120 odst. 3 a § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu), neboť sám žalobce ze svého pohledu spornou podmínku závazného stanoviska EIA v žalobě ocitoval; o jejím obsahu tedy nebylo mezi účastníky sporu.

85. Námitky žalobce o nezohlednění podmínek stanoviska EIA zůstaly vesměs v obecné rovině (s výjimkou požadavku na zpracování migrační studie – viz bod 86 níže). V předcházejícím správním řízení ani v řízení před soudem zdůrazněno, jaká podmínka závazného stanoviska EIA nebyla v rozhodnutí o výjimce zohledněna. Uplatněná žalobní argumentace tak nemůže být úspěšná, neboť přestože povinností správních orgánů bylo vycházet z daného stanoviska i v řízení o povolení výjimky v tom směru, v jakém se stanovisko věnovalo zvláště chráněným druhům živočichů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012-38), nebylo jejich povinností výslovně v rozhodnutí o výjimce konstatovat, které podmínky stanoviska byly do rozhodnutí zapracovány a které nikoli.

86. Jedinou konkrétní výtkou ve vztahu k podmínkám závazného stanoviska EIA obsaženou v žalobě je odkaz žalobce na podmínku č. 32, která ukládá povinnost zpracovat detailní migrační studii vycházející z podrobného zmapování území, která upřesní významnost koridorů pro pohyb zvěře a navrhne konkrétní ochranná opatření včetně oplocení komunikace. Jak žalobce cituje v žalobě, podmínka č. 32 závazného stanoviska EIA vydaného Ministerstvem životního prostředí dne 5. 9. 2017 pod č. j. MZP/2017/710/1097 ukládá „zpracovat detailní migrační studii, která bude vycházet z podrobného zmapování území a bude upřesněna významnost koridorů pro pohyb zvěře, navrhnout konkrétní ochranná opatření včetně oplocení komunikace“.

87. Z dikce předmětné podmínky je podle soudu zřejmé, že v obecné rovině ukládá žadateli zpracovat migrační studii pohybu zvěře před realizováním výstavby. Nijak z ní nevyplývá, že by se vztahovala speciálně ke zvláště chráněným druhům živočichů, pro něž byla výjimka žádána. Navíc biologické hodnocení předložené k žádosti o výjimku vychází z celoročního botanického a zoologického průzkumu řešeného úseku. Migrační studie zvěře tedy před podáním žádosti o výjimku byla zpracována (viz strany 53 až 55 biologického hodnocení). Tomu odpovídají i žadatelem navrhovaná zmírňující opatření (např. navrhnout po obou stranách komunikace oplocení proti vnikání velkých savců na vozovku, umístit u silnice protihlukové stěny dostatečně viditelné pro ptáky nebo plastové zábrany proti vnikání obojživelníků a plazů, vybudovat oplocení podél komunikace k minimalizaci rizika spojeného s pronikáním křečka polního na silnici apod.), jakož i některé podmínky rozhodnutí o výjimce (např. podmínka č. 2 týkající se vybudování protihlukové stěny viditelné pro ptáky, podmínka č. 5 ukládající provést oplocení kolem silnice z důvodu minimalizace vlivu záměru na křečka polního, podmínka č. 6 řešící výstavbu plastových zábran pro obojživelníky, atd.). Napadené rozhodnutí tedy respektuje žalobcem zmiňovanou podmínkou č. 32 závazného stanoviska EIA.

88. Odkazy žalobce na nesplnění dané podmínky závazného stanoviska EIA tak nejsou oprávněné. Ostatní výtky ohledně nerespektování závazného stanoviska EIA zůstaly pouze v obecné rovině, navíc nebyly uplatněny ani ve správním řízení. Soud jim proto nepřisvědčil.

89. Námitka tak není důvodná.

V. I) Námitka absence biologického hodnocení

90. Žalobce v žalobě upozorňoval na skutečnost, že podkladem žádosti stavebníka mělo být biologické hodnocení vyžadované ZÚR Zlínského kraje. Biologické hodnocení, které bylo k žádosti přiloženo, podle něj nesplňuje náležitosti vyhlášky č. 395/1992 Sb., neboť v něm chybí zpracování některých kapitol vyžadovaných v § 18 vyhlášky.

91. Uvedenou námitku žalobce ve správním řízení neuplatnil. Žalovaný na ni proto v napadeném rozhodnutí nemohl reagovat.

92. Lze nicméně konstatovat, že zásady územního rozvoje obecně nemohou ukládat orgánům ochrany přírody, jaké procesní postupy či podklady mají pro řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny obstarat. Povinnost zpracovat biologické hodnocení vyplývající ze ZÚR Zlínského kraje se tak primárně vztahuje k územnímu řízení.

93. Povinnost zpracovat biologické hodnocení v řízení o výjimce by mohl žalobci uložit orgán ochrany přírody v souladu s § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle předmětného ustanovení ten, kdo v rámci výstavby nebo jiného užívání krajiny zamýšlí uskutečnit závažné zásahy, které by se mohly dotknout zájmů chráněných podle části druhé, třetí a páté tohoto zákona (dále jen "investor"), je povinen předem zajistit na svůj náklad provedení přírodovědného průzkumu dotčených pozemků a písemné hodnocení vlivu zamýšleného zásahu na rostliny a živočichy (dále jen "biologické hodnocení"), pokud o jeho nezbytnosti rozhodne orgán ochrany přírody příslušný k povolení zamýšleného zásahu. Podrobnosti biologického hodnocení upraví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

94. Ze správního spisu ovšem nevyplývá, že by orgán ochrany přírody uložil žalobci povinnost zpracovat biologické hodnocení ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Pokud bylo i přesto jako podklad žádosti o výjimku předloženo žadatelem určité „biologické hodnocení“, které se zabývalo vlivem záměru na biotopy zvláště chráněných druhů živočichů, nebylo nutné, aby splňovalo náležitosti vyhlášky č. 395/1992 Sb. Splnění povinnosti zpracovat biologické hodnocení vyhovující § 18 vyhlášky č. 395/1992 Sb. vyplývající žadateli ze ZÚR Zlínského kraje bude předmětem posuzování až v územním řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2015, č. j. 10 As 14/2015-59).

95. Námitka tak není důvodná.

V. J) Námitka nezohlednění provozu dálnice

96. Závěrem žalobce namítal, že výjimka byla povolena pouze k výstavbě, ovšem nikoliv k provozu dálnice.

97. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že rozhodnutí o výjimce ve výrokové části stanoví, že žadateli se povolují níže specifikované výjimky „pro realizaci“ stavby příslušného úseku D49. Přestože ve výroku rozhodnutí o výjimce není výslovně zmíněno, že výjimka byla vydána ke stavbě i k provozu předmětného úseku D49, je soud přesvědčen, že z kontextu rozhodnutí o výjimce i z napadeného rozhodnutí takový závěr učinit lze. Určující je jednak na smysl vydaného rozhodnutí o výjimce, jímž je docílit odstranění zákonných zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů pro realizaci i následný provoz předmětného úseku dálnice, jednak obsah podmínek rozhodnutí o výjimce (zejm. podmínky č. 2, 5, 6 nebo 8). Z nich je zřejmé, že krajský úřad v rozhodnutí počítal i s následným provozem dálnice. Jak ostatně vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016-46, „potřeba vydání výjimky ve smyslu § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, resp. podání žádosti o tuto výjimku, již v prvotních fázích realizace záměru, kdy se posuzuje dopad záměru (zde stavby a provozu větrné elektrárny) na okolí a zvažuje se dopad na zasaženou plochu či kolize se zájmy na ochraně přírody a krajiny.“ Záměr stavby byl v rozhodnutí o výjimce posuzován jako celek, tj. jako výstavba i následný provoz předmětného úseku D49. Ostatně postrádalo by jakýkoliv význam posuzovat v řízení o výjimce zvlášť fázi výstavby a provozu. Mohlo by se totiž stát, že by v každém z dílčích řízení dospěl orgán ochrany přírody k jinému výsledku (např. by povolil výjimku pro stavbu dálnice, ovšem nikoliv pro její provoz). Takový výsledek by pro žadatele byl absurdní, neboť smyslem žádosti je získat výjimku ze zákonných zákazů uvedených v základních podmínkách ochrany zvláště chráněných druhů živočichů pro realizaci stavby jako celku, tj. jak z hlediska její výstavby, tak i z hlediska následného provozu.

98. Námitka tak není důvodná.

VI. Závěr a náklady řízení

99. Soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

100. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

101. Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s. V dané věci soud osobám zúčastněným na řízení neuložil žádnou povinnost. Neshledal rovněž důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání práva na náhradu jejich dalších nákladů řízení.