č. j. 30 A 75/2021 - 239

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Karla Černína, Ph.D. ve věci žalobci: a) Ing. A. M. zastoupený advokátem JUDr. Jaroslavem Brožem sídlem Marie Steyskalové 62, Brno b) Statutární město Brno zastoupené starostkou Městské části města Brna, Brno-Žabovřesky sídlem Horova 28, Brno zastoupené advokátem JUDr. Steven Georgesem sídlem Lidická 5a, Brno proti žalovanému: Magistrát města Brna sídlem Malinovského náměstí 3, Brno za účasti:

1. F. D.

2. Ing. arch. S. A.

3. Ing. arch. P. H., Ph.D.

4. MUDr. I. M. o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2021, č. j. MMB/0224966/2021, sp. zn. OUSR/MMB/0398013/2020/29, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 14. 6. 2021, č. j. MMB/0224966/2021, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 20 456 Kč, k rukám jeho advokáta JUDr. Jaroslava Brože, sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení částku 19 456 Kč, k rukám jeho advokáta JUDr. Steva Georgese, sídlem Lidická 5a, 602 00 Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V projednávané věci jde o přezkum zákonnosti rozhodnutí o schválení stavebního záměru reknonstukce bytového domu T. 1, B., který sousedí s památkově chráněným objektem rodinného domu H.

2. Ten je kulturní památkou č. 31398/7-121 Ústředního seznamu kulturních památek ČR a byl rodinným domem B. F. („F. vila“). [obrázky anonymizovány]

2. Na základě žádosti F. D. („stavebník“) schválil Úřad městské části města Brna, Brno – Žabovřesky, ve společném územním a stavebním řízení stavební záměr s názvem „Rekonstrukce bytového domu T. 1, B.“, na pozemku p. č. XA v k. ú. X („stavba“). Předmětem stavby byla změna dokončené stavby pro bydlení spočívající v nástavbě a stavebních úpravách stávající stavby a v novostavbě zpevněných ploch pro parkování 4 osobních vozidel na pozemku p. č. XB v k. ú. X.

3. Proti společnému povolení podalo odvolání 5 účastníků řízení (mj. i oba žalobci). Žalovaný napadeným rozhodnutím podaná odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. II. Obsah žaloby Ing. A. M.

4. Žalobce a) v podané žalobě namítl, že je vlastníkem F. vily. Výkon jeho vlastnických práv nesleduje toliko individuální zájem, ale je v konformitě s veřejným zájmem na ochraně kulturních památek. Domy T. 1 a H. 2 představují jednotný architektonický výraz konceptu blokové stavby dvojdomu významného tvůrce funkcionalistické moderny B. F. Na závěru o vzájemné propojenosti domů nic nemění rozdílný vlastnický režim, ani jejich rozdílná právní ochrana z hlediska zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Rodinný dům F. (H. 2) tvoří zhruba 2/3 dvojdomu. Přístavba (T. 1) tvořící cca 1/3 dvojdomu byla navržena rovněž architektem F. pro E. W. a byla užívána jako kancelářské prostory. Oba domy tvoří jeden celek a jsou vzájemně komunikačně propojeny. Dům T. 1 se nachází v ochranném pásmu kulturní památky F. vila.

5. Zastřešením horní terasy dojde k poškození charakteru památky F. vily jako celku. Stávající terasa ve 4. NP byla vybudována bez stavebního povolení a začíná se stávat nebezpečnou, neboť její skla vlivem teplot praskají a padají na zem. Zamýšlená rekonstrukce nemůže navazovat na stávající rozšíření stavby. Vybudováním parkovacích míst na přilehlé zahradě má dojít k narušení celkového dojmu okolního prostředí památky. K typickému prvku stavby, jímž je schodišťový rizalit, předpokládá návrh přistavění balkonů a vytvoření nových otvorů oken. Tím dojde ke změně celkového vzhledu objektu a k dehonestaci sousední památkově chráněné F. vily.

6. Ani ze stavebně technického hlediska není respektován fakt, že rekonstruován není samostatně stojící dům, ale část dvojdomu. Navíc fakticky nejde o rekonstrukci, ale o přestavbu s dopadem na konstrukci nosného systému stavby a vnější vzhled. Vybouráním stávající střední nosné stěny a jejím nahrazením podpůrnými konstrukcemi může dojít k poškození sousední památky. Dokumentace se nevěnuje vazbě na sousední nemovitost, zejména propojení nově budovaných nosných konstrukcí se sousedním objektem. Bourací práce domu T. 1 zapříčiní poruchy sousedního objektu a poškodí památkově chráněnou stavbu.

7. Podle žalobce má stavba rovněž technické nedostatky. Rekonstrukcí má dojít k vybourání stropů pro zbudování nového schodiště oválného tvaru. Návrh neobsahuje nutnou mezipodestu a schodiště je příliš úzké. Podle dokumentace se nemá jednat o 4 byty, ale o ubytovnu dočasného bydlení pro mladé ve smyslu normy ČSN Obytné budovy. Z charakteru této stavby by pak plynuly zcela odlišné požadavky na parkování.

8. Rekonstrukcí dojde rovněž k zásahu do autorských práv B. F. Jeho architektonické a urbanistické dílo podléhá ochraně podle autorského zákona a musí být chráněno jako celek.

9. Co se týče procesních pochybení, napadené rozhodnutí je zatíženo extrémním formalismem při hodnocení důkazů. Skutkový stav v řízení nebyl zjištěn dostatečně. V důsledku toho došlo k popření materiálního pojetí práva a k popření ochrany kulturních památek. Stavební úřad nerespektoval individuální přístup a upřednostnil závazná stanoviska dotčených orgánů, z nichž vyplývá přípustnost záměru. Odhlédl však od důkazů navržených účastníky řízení, které prima facie zpochybňují věcnou správnost stanovisek dotčených orgánů. Přijaté řešení tak odporuje veřejnému zájmu a neodpovídá okolnostem případu. Námitky žalobce byly bagatelizovány s tím, že vyjadřují subjektivní architektonický vkus. Podle žalobce však předložené důkazy měly přimět stavební úřad k přezkoumání správnosti stanovisek dotčených orgánů památkové péče a územního plánování. Dotčené orgány se k nim měly vyjádřit. Ve světle předložených stanovisek měl být zpracován znalecký posudek, bez jehož realizace nelze hovořit o spravedlivém procesu.

10. Napadené rozhodnutí je rovněž nepřezkoumatelné. Za prvé, napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno. Námitku porušení práva žalobce na ochranu jeho kulturní památky nelze odbýt tvrzením, že veřejný zájem není porušen, neboť jde o subjektivní architektonický vkus. Za druhé, rozhodnutí se nevypořádává s předkládanými důkazy, včetně návrhu na provedení znaleckého posudku. Za třetí, stanoviska dotčených orgánů trpí nepřezkoumatelností, proto se s nimi správní orgány neměly spokojit.

11. Na podporu svých tvrzení žalobce připojil důkazy (dopis generální ředitelky Národního památkového ústavu z 2. 10. 2019, dopis doc. Ing. arch. P. V., Ph.D. z 23. 7. 2021 a dopis ministra kultury PhDr. L. Z. z 25. 6. 2020), které podporují názor žalobce o nutnosti řádného zohlednění vlivu rekonstrukce na sousední památku.

12. Možnost památkové ochrany objektu plyne z § 2 odst. 3 zákona o památkové péči. Stavební úřad na tuto ochranu rezignoval a připustil přestavbu a změnu části dvojdomu na bytový dům za cenu zrušení vřetenového schodiště ve vertikálním rizalitu a změnu vnitřního nosného konstrukčního systému stavby. Přestavbou přitom dojde k závažnému narušení charakteru zahradního města, který má vilová čtvrť pod Kraví horou. Neuznání památkové ochrany kompletního objektu dvojdomu představuje dehonestaci významné osobnosti architekta B. F.

13. Rekonstrukce stavby a změna na bytový dům je podle žalobce rovněž v rozporu s vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Ministerstvo pro místní rozvoj podle § 193 a § 194 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., zákona o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), stanoví v § 22 podmínky pro pozemky veřejných prostranství. Minimální šířka veřejného prostranství, jehož součástí je pozemní komunikace zpřístupňující pozemek bytového domu, je 12 m (při jednosměrném provozu ji lze snížit na 10,5 m). U rodinných domů je stanovena šířka 8 m, resp. 6,5 m v případě jednosměrného provozu. Na ulici T. je šířka veřejného prostoru mezi domy T. 1 a T. 6, 8, 10 pouze 7,70 m. Pokud by se rodinný dům T. 1 změnil na dům bytový, nesplnil by požadavek minimální šířky veřejného prostoru.

14. Upozornil rovněž na nedostatečnost, resp. nezákonnost závazných stanovisek. Ke stanovisku odboru dopravy popsal, že se nedostatečně vypořádalo s místní dopravní situací. Dotčený orgán neřešil dopravní obslužnost a propustnost území; soustředil se jen na nutné napojení stavby na místní komunikaci III. třídy. Nereagoval na nedostatečnou šířku veřejného prostranství, ani na změnu nároků bytového domu při napojení nedostatečně kapacitní komunikaci. Stanovisko odboru územního plánování a rozvoje nezohlednilo soulad záměru s politikou územního rozvoje, z jejíž kapitoly 2.2 odst. 14 plyne povinnost chránit a rozvíjet kulturní hodnoty území, včetně architektonického dědictví. Nebyla zohledněna specifika území a vazby záměru na okolí. Tím došlo k preferování privátního zájmu stavebníka na úkor veřejného zájmu.

15. Žalobce dále upozornil na nesprávný procesní postup Odboru stavebního a Odboru veřejných služeb Úřadu městské části Brno-Žabovřesky, který dne 17. 2. 2020 vydal rozhodnutí, jímž povolil nový nájezd na neexistující parkovací plochu. V dubnu 2020 začala realizace, aniž by se obyvatelé sousedních domů o vydání rozhodnutí jakkoli dozvěděli. Rozhodnutí bylo vydáno přesto, že zodpovědná osoba musela vědět, že nájezd z veřejné komunikace na pozemek vlastníků rodinného domu T. 1 povede k opěrné zdi s drátěným oplocením. Tímto rozhodnutím bylo jasně předznamenáno, že stavební úřad povolí plánovanou rekonstrukci. Stavební úřad ani odbor dopravy navíc dostatečně nezhodnotili stav dopravní obslužnosti a průjezdnosti lokality.

16. Nezákonné je podle žalobce rovněž stanovisko odboru památkové péče. Pracovníci oddělení památkové činnosti nesplnili svoji povinnost zabezpečovat předpoklady pro komplexní péči o nemovitosti, které nejsou kulturními památkami, ale nacházejí se v ochranném pásmu. Odbor památkové péče musel vědět o přípisu z 12. 8. 2018, kterým Národní památkový ústav podal Ministerstvu kultury podnět na prohlášení rodinného domu T. 1 za kulturní památku; přesto tuto skutečnost nezahrnul do svých úvah. Z titulu úzkého a bezprostředního vztahu významné osobnosti k předmětnému dvojdomu měl být celý objekt evidován jako kulturní památka. Blízkost stavby, resp. její propojenost s kulturní památkou, není v závazném stanovisku nijak zmíněna. Žalobce tak má důvodně za to, že se odbor památkové péče nedostatečně seznámil s projektovou dokumentací. Výkresy vůbec neznázorňují pohled z jižní a severní strany s vazbou na evidovanou kulturní památku prokazující kontext s okolím. Závazné stanovisko tak lze označit za „škodlivé“ vůči kulturnímu obrazu města Brna, v hrubém rozporu s posláním státní památkové péče a veřejným zájmem na uchování kulturního dědictví.

17. Ztotožnil se s obsahem odvolání MUDr. M. a požádal, aby bylo součástí jeho žalobní argumentace. Zejména námitka zásadního pochybení při vymezení parkovacích míst, které vzhledem ke změně charakteru nemovitosti odporuje zákonu, a námitka negativního zásahu do charakteru zahradního města.

18. Vzhledem k tomu, že závazná stanoviska nelze napadnout samostatně, brojí proti nim žalobce v rámci nynějšího rozhodnutí. Stavební úřad nebyl oprávněn pojímat závaznost stanovisek absolutně, aniž by přihlédl k názorům odborné veřejnosti, které v samých základech otřásají a zpochybňují jejich relevanci. V daném případě tak bylo nezbytné ustanovit znalce či znalecký ústav k posouzení dopadů záměru stavby na památkovou ochranu lokality. Pokud tak stavební úřad neučinil, porušil zásadu zákonnosti a nezjistil skutkový stav dostatečně.

19. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žaloba Statutárního města Brna

20. Žalobce b) v žalobě zdůraznil, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávných závěrů ohledně stavebního záměru. To mělo za následek chybné posouzení jak ze strany stavebního úřadu, tak ze strany žalovaného.

21. Stavební úřad chybně vycházel z předpokladu, že stavba je v současnosti bytovým domem. To dovodil z informací od stavebníka a ze zjištění na místě stavby (viz např. strany 15, 25, 29 nebo 34 prvostupňového rozhodnutí). Zcela však pominul § 126 stavebního zákona, podle něhož je stavbu nutno užívat k účelu, k němuž byla postavena a vybavena. Závěr stavebního úřadu o tom, že účelem stavby je bytový dům, odporuje vydanému stavebnímu povolení a kolaudačnímu rozhodnutí. Nelze akceptovat závěr, že pokud vlastník stavby v době podání žádosti o změnu stavby tuto stavbu užívá v rozporu s jejím účelem, vychází se z účelu, pro který je stavba aktuálně využívána. Dům zapsaný v katastru nemovitostí jako rodinný dům byl chybně posuzován jako dům bytový. V důsledku tohoto nesprávného posouzení dospěl stavební úřad k chybnému závěru o souladu navrhované stavby s § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Konstatoval totiž, že vzhledem k tomu, že stavba není rodinným domem, není zpevněná plocha umístěna na pozemku se stavbou rodinného domu a odstupy dle odst. 2 a 5 se na ni nevztahují. Pokud by stavební úřad správně konstatoval, že jde o změnu účelu užívání stavby z rodinného domu na bytový dům, nevyhovoval by projekt požadavkům na parkování dle vyhlášky č. 501/2006 Sb. a č. 268/2009 Sb. Stavba disponuje pouze dvěma plnohodnotnými parkovacími stáními. Další dvě stání jsou samostatně nevyužitelná, neboť neumožňují vjezd a odjezd vozidel bez interakce s parkujícími automobily.

22. Obdobně pochybil i žalovaný, pokud uzavřel, že je nutné vycházet ze stavebního záměru a že je pro věc irelevantní, zda se jedná o rodinný nebo bytový dům. Tato otázka je naopak stěžejní, neboť posouzení druhu domu má význam pro posouzení otázky vzájemných odstupů stavby od okolní zástavby a otázky dispozice a využitelnosti parkovacích míst.

23. Podle žalobce došlo rovněž k porušení vyhlášky č. 398/2009 Sb. o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Podle § 2 odst. 1 předmětné vyhlášky se podle dané vyhlášky postupuje při zpracování dokumentace pro územní rozhodnutí či povolení stavby v případě bytového domu obsahujícího více než 3 byty. Ačkoliv po změně projektové dokumentace byla jedna bytová jednotka přejmenována na ateliér, je z její dispozice i vybavení patrné, že má být využívána k bydlení. Podle § 2236 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je rozhodné jak určení daného prostoru, tak účel jeho užívání. Stavební úřad v dané věci přistoupil na zcela formální změnu názvu ze strany stavebníka pouze za účelem, aby se stavebník vyhnul povinnosti splnit požadavky vyhlášky č. 398/2009 Sb. Tento chybný postup stavebního úřadu potvrdil i žalovaný, který v napadeném rozhodnutí odmítl jako spekulativní argumenty o skutečném užívání ateliéru.

24. Pokud správní orgány přistoupily na změnu prostoru určeného k bydlení na prostor nebytový (ateliér), měli tento prostor hodnotit jako plochu, která není určena k bydlení dle podmínek pro využití území daných územním plánem města Brna. Dle stavebního úřadu jsou pozemky p. č. XA a XB součástí plochy stavební, stabilizované funkční plochy čistého bydlení (BC). Podíl hrubé podlažní plochy bydlení má být větší než 80 %. Po zohlednění, že ateliér není určen k bydlení, plocha bydlení tohoto poměru po zamýšlené změně nedosahuje. Žalovaný tuto skutečnost pominul a vycházel ze závazného stanoviska potvrzeného v odvolacím řízení. Obě stanoviska však do plochy čistého bydlení chybně započítávají i podlažní plochu ateliéru, což odporuje územnímu plánu. Nesprávný je podle žalobce rovněž závěr, že záměr nevyžaduje výpočet indexu podlažní plochy („IPP“), neboť navrhované změny na něj nemají významný vliv. Podle žalobce hodnota IPP stavby výrazně překračuje nejen stanovenou hodnotu IPP dle územního plánu, ale i hodnotu IPP stávající zástavby. Ani v tomto ohledu tak rozhodnutí žalovaného nerespektuje územní plán.

25. Dále upozornil na rozpor navrhované stavby s obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Brna č. 2/2004, o závazných částech Územního plánu města Brna („vyhláška č. 2/2004“). Z ní plyne, že při povolování nástaveb a přístaveb nesmí stavba narušit charakter okolní zástavby a zhoršit podmínky pro využívání sousedních nemovitostí. Žalovaný i stavební úřad vycházeli ze závazného stanoviska odboru územního plánování a považovaly podmínky za splněné. Nevypořádali se však dostatečně s žalobcovými námitkami ohledně narušení charakteru okolní zástavby či zhoršení podmínek pro využívání sousedních nemovitostí. Ze závazného stanoviska vyplývá pouze to, že navržené úpravy nemohou charakter okolní zástavby narušit a že respektují historickou zástavbu v okolí. Podle žalobce však stavební záměr způsobem zastřešení narušuje charakter okolní zástavby daný charakterem rodinných domů. Dojde ke zvětšení objemu obestavěného prostoru a k přistavení balkonů a změně okenních otvorů. Výsledná podoba domu bude v rozporu s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby. Přistavěné podlaží naruší vzhled a napojení na památkově chráněnou část dvojdomu – F. vilu. Tím dojde ke znehodnocení kulturní památky. Nová okna a balkony povedou ke ztrátě soukromí obyvatel sousední nemovitosti. Vybudováním parkovacích stání na dosavadní zahradě dojde k obtěžování sousedů hlukem a výfukovými plyny a ke ztrátě odpočinkového charakteru pozemku. Okolní stavby jsou rodinnými domy, proto dům bytový naruší charakter lokality.

26. Domnívá se, že došlo rovněž k nedostatečnému statickému posouzení stavby a jejího provádění. Z technické zprávy předložené stavebníkem plyne, že autorizovaný inženýr neprovedl řádný průzkum nemovitosti a jejího podloží a vycházel pouze ze zkušeností s okolními stavbami. Není jasné, na jaký konkrétní geologický průzkum se zpracovatel odvolává. To by mělo vyplývat i z rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný sice uvádí, že průzkum plyne z geovědních map, ani on však neuvádí, z kterých konkrétních geologických průzkumů projektová dokumentace vychází. V daném případě je zásadní, že posuzovaná stavba bezprostředně souvisí se sousední památkově chráněnou stavbou. Statické zajištění bezpečnosti stavby by tak mělo být posuzováno dostatečně pečlivě, a to na základě geologického průzkumu podloží přímo pod dotčenou nemovitostí. Pouhý odkaz na dřívější geologické průzkumy je nedostatečný. Technická zpráva tak nesplňuje požadavky vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, a č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb.

27. Jako nedostatečné považuje závazné stanovisko orgánu státní památkové péče. Ten navrženou změnu stavby posoudil jako přípustnou, nicméně nedostatečně zhodnotil vliv na sousední kulturní památku. Nejedná se o pouhou rekonstrukci, při níž by byl zachován původní vzhled, ale o provedení konstrukčních i vzhledových změn nemovitosti. Ve stanovisku nebylo zmíněno, že v této menší části domu dožil architekt F. od roku 1958 do své smrti. Obě části dvojdomu tvoří jediný architektonický a urbanistický celek, který je ukázkou funkcionalismu. Z plánovaných změn nemovitosti vyplývá jednak změna charakteru této stavby, ale i stavby sousední. Ze závazného stanoviska není zřejmé, zda bylo provedeno místní šetření a zda bylo zohledněno podání návrhu na prohlášení vily E. W. za kulturní památku. Sdělení Národního památkového ústavu o aktuálním stavu ochrany objektu je zaměňováno za stanovisko k navrhovaným stavebním úpravám. Stanovisko posuzující navrhované úpravy z hlediska zájmů památkové ochrany nebylo vyžádáno a Národní památkový ústav žádné takové hodnocení neprovedl. Ve sdělení ze 4. 1. 2019 Národní památkový ústav konstatoval, že okolní prostředí kulturní památky je hodno ochrany podle § 11 odst. 2 zákona o památkové péči. Závazné stanovisko orgánu památkové péče tomuto požadavku odporuje a nezohledňuje fakt, že byl podán návrh na Ministerstvo kultury na prohlášení vily za kulturní památku. Plánovaná rekonstrukce je navíc v rozporu s ochranou autorského a architektonického díla. Necitlivá změna nemovitosti z rodinného domu na dům bytový by byla zásahem do architektonického díla i do uměleckého odkazu B. F.

28. Navrhl proto, aby soud rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

29. Žalovaný ve vyjádření k žalobě žalobce a) uvedl, že správní orgány v průběhu řízení neshledaly žádný důvod pro zamítnutí žádosti v důsledku narušení veřejného zájmu. Stavebník splnil podmínky stavebního zákona i předpisů na úseku ochrany kulturního dědictví. V napadeném rozhodnutí bylo žalobci vysvětleno, že správní orgány nejsou oprávněny hodnotit stavbu mimo právní rámec daný § 94o stavebního zákona. Ochrana kulturního dědictví spadá do působnosti orgánů státní památkové péče, které s navrženou stavbou vyslovily souhlas v závazném stanovisku. Stavební úřad není oprávněn tento odborný názor přehodnocovat. Ani zpracování znaleckého posudku by obsah závazných stanovisek nemohlo zvrátit. Stavební úřad posuzoval změnu dokončené stavby, která již delší dobu existuje v zastavěném území ulice T. Z projektové dokumentace a přiložených fotomap je zřejmé, že požadavek § 22 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. není možné ze závažných územně technických důvodů naplnit s ohledem na charakter zástavby. Na tuto situaci vyhláška pamatuje a umožňuje stavebníkovi úlevu v § 1 odst.

2. Ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se obdobnými námitkami zabýval.

30. K žalobě žalobce b) podotkl, že žalobce zde vystupoval z pozice účastníka dle § 94k písm. b) stavebního zákona. Nesouhlasil s namítaným porušením § 126 stavebního zákona, resp. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Ustanovení o změně účelu užívání stavby nejsou ve společném řízení vůbec aplikována. Tato námitka navíc nebyla předmětem podaného odvolání, proto nemohla být v rozhodnutí vypořádána. Správní orgány nemají povědomí o tom, že by byl dům užíván v rozporu s veřejnoprávním aktem, jak tvrdí žalobce b). Z hlediska posouzení typu stavby není relevantní, jak je stavba zapsána ve veřejném seznamu; zásadní je stavebně technický stav. Již v současnosti má dům 4 nadzemní podlaží, proto jde o dům bytový. Z tohoto pohledu byl posuzován soulad stavby s § 25 vyhlášky. Navíc ochrana sousedských práv, k nimž tato úprava směřuje, obci nepřísluší. Co se týče posouzení ateliéru, žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rozhodující je způsob užívání, jaký navrhl vlastník stavby. Ohledně namítaného rozporu stavby s územním plánem žalovaný odkázal na závazné stanovisko potvrzené nadřízeným správním orgánem. Stavba byla vyhodnocena jako přípustná z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací; tento postup byl v závazných stanoviscích náležitě vysvětlen. Námitka nedostatečného posouzení statiky rovněž nijak nezasahuje práva žalobce b). Co se týče památkové ochrany, žalovaný odkázal na závazná stanoviska orgánů ochrany památkové péče.

31. Navrhl, aby soud žaloby zamítl. V. Vyjádření vlastníků domu T. 1 32. Vlastníci rodinného domu T. 1, osoby zúčastněné na řízení č. 1 a 2, ve vyjádření k žalobě žalobce a) uvedli, že žalobce není k podání návrhu aktivně legitimován, neboť se svým podáním domáhá ochrany práv veřejných, nikoliv práv soukromých. Co se týče stavebně technických aspektů stavebního záměru, ty byly řešeny v průběhu stavebního řízení. Opakováním těchto námitek v soudním řízení se žalobce a) snaží vzbudit dojem aktivně legitimovaného účastníka, aby mohl znovu namítat skutečnosti, které mu nepřísluší (zejm. architektonický a historický charakter původní stavby).

33. Pokud by soud posuzoval žalobní námitky věcně, vlastníci upozornili na neutěšený technický stav domu T.

1. Pokud by se žalobce a) seznámil s vyjádřením předchozích vlastníků z 21. 1. 2019, byl by si vědom toho, že posuzovaná část dvojdomu nemá podobu, jakou mu B. F. vtělil. Původně šlo o čtyřpodlažní dům, jehož 1. NP bylo technického charakteru a další podlaží obsahovala technické nebo pobytové místnosti bez ambice o vilovou povahu stavby. Dům mohl sloužit maximálně bytovému bydlení, pro které však neměl dostatečné podlahové plochy. Stavební záměr zachovává vnější linie stavby a funkcionalistický vzhled. Nelze pominout, že ve druhé polovině 20. století došlo k četným zásahům do charakteristických prvků stavby, s nimiž současný záměr nemá nic společného. Cílem vlastníků je ucelit vzhled domu a napravit současný stav.

34. Žalobní argumentace v podstatě brojí proti rozdělení stavby na bytové jednotky, spíše než proti zásahům do vnějšího pláště budovy. Je však nutné zohlednit, že dům již bytovému bydlení sloužil a nyní pouze čeká na rekonstrukci. Vnitřní uspořádání domu není pro architektonický charakter stavby určující, nebyla-li stavba prohlášena za kulturní památku. Je nutné poměřovat veřejný zájem na zachování funkcionalistického vzhledu z vnějšího pohledu k vlastnickému právu osob zúčastněných. Ty jistě mohou zvolit vnitřní využití stavby jako bytového domu, neboť dnešní společnost tíhne k důrazu na soukromí a oddělování jednotlivých generací. Otázkou zásahů do konstrukčních prvků domu se zabývala projektová dokumentace a správní orgány ve svých rozhodnutích. Navíc ani žalobce a) nedodržuje funkcionalistický charakter své části vily, což dokládá elektricky ovládaná brána pro vstup, nová parkovací stání, barva fasády, výměna oken za eurookna apod.

35. Ve vyjádření ze dne 9. 8. 2021 zopakovali, že dům T. 1 nebyl prohlášen za kulturní památku. Odbor památkové péče Magistrátu města Brna ani Krajský úřad Jihomoravského kraje prohlášení objektu za kulturní památku nedoporučili. Navrhli, aby soud vyžádal od Ministerstva kultury sdělení, kolikrát, v jakých řízeních a s jakým výsledkem bylo řešeno prohlášení předmětné nemovitosti za kulturní památku. Upozornili, že dům není funkčně ani stavebně technicky propojen s F. vilou. Propojení bylo dočasně vytvořeno v době, kdy si B. F. vytvářel v domě T. 1 ateliér; poté bylo propojení ukončeno. Vlastníci popírají, že by rekonstrukce byla necitlivá. Před koupí domu navštívili orgány památkové péče a informovali se o možnosti úprav domu. Rekonstrukci povolily dotčené orgány. Z obrazové dokumentace (zejm. z vizualizace) je zřejmé, že rekonstrukce kopíruje původní stavbu hmotově i rozsahem. Žalobci a další osoby zúčastněné se fakticky domáhají navrácení nemovitosti do původního stavu; ten však již nelze zjistit. Vlastníci předložili fotografie dokumentující aktuální stav objektu. Z historických podkladů vyplývá, že dům byl vždy bytovým domem. Přestože jej původně měla zakoupit E. W., v průběhu výstavby zjistila, že dům vzhledem k malým prostorům (max. 50 m2 na patře po odečtení plochy zdí a schodiště) jako vila sloužit nemůže. Tento závěr potvrzuje rovněž památková inspekce Ministerstva kultury. Také orgán památkové péče počítal s nemovitostí H. 2 a T. 1 jako se dvěma samostatnými objekty (viz stanovisko z 22. 10. 2007, č. j. MMB/0072363/2008).

36. Nesouhlasí se závěrem, že by navrhovaná rekonstrukce narušovala prostředí kulturní památky či stavební aspekty sousedního domu H.

2. Pojem prostředí kulturní památky je neurčitý. Je na místě tam, kde je kulturní památka úzce spjata se svým okolím a kde je takové okolí natolik významné, že by bez něj byla hodnota kulturní památky umenšena. Prostředím kulturní památky tak může být jen takové prostředí, bez něhož by o kulturní památce v pravém slova smyslu nešlo hovořit. F. vila je umístěna v oblasti, která je kombinací původních funkcionalistických staveb netvořících kulturní památky a jejich zdařilých i méně zdařilých rekonstrukcí. Prostředí, ve kterém se nachází, není pro vilu samotnou nijak významné. Ani pohledově není vila úzce spojena s vedlejším domem. Totéž vyplývá z dopisu Památkové inspekce Ministerstva kultury z 29. 11. 2019. Navrhli rovněž provedení šetření na místě samém.

37. V podání z 3. 11. 2021 požádali o přezkoumání podmínek přiznaného odkladného účinku. Upozornili na růst cen stavebního materiálu i prací. K námitce nesprávného posouzení domu uvedli, že dům byl posouzen jako bytový s ohledem na existenci čtyř nadzemních podlaží. Dle § 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. může mít rodinný dům nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví. Totéž vyplývá i z normy ČSN 73 401. Návrh nepočítal s navýšením počtu jednotek v domě (v současné době jsou v domě 3 bytové jednoty), ale jeho cílem bylo zlepšení uživatelského standardu bytů a technických a tepelně izolačních parametrů domu. Současná šířka schodišťového ramene nesplňuje normativ pro rodinný ani bytový dům a je nepřípustná z hlediska požární bezpečnosti. Došlo proto k přesunu schodiště v rámci stávajícího půdorysu, neboť jiné varianty se ukázaly jako méně vhodné a více narušující prostředí sousední památky. Výjimku ohledně ponechání původního schodiště se nepodařilo vyjednat.

38. K žalobě žalobce b) se vlastníci vyjádřili 15. 11. 2021. Uvedli, že žalobce nespecifikoval, jaké jeho veřejné právo je napadeným rozhodnutím dotčeno. Ze žaloby neplyne, že za statutární město v daném případě jedná jeho městská část; pouze v takovém případě by byla naplněna podmínka aktivní legitimace. Pochybnosti o možnosti zastupování města plynou podle vlastníků rovněž z předložené plné moci, která byla udělena pro stavební řízení před dvěma lety a neopravňuje k zastupování před správními soudy. Žalobce b) v žalobě odkázal na § 85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a čl. 49 Statutu města Brna. Z toho lze dovodit, že svoji aktivní legitimaci odvozuje z kompetencí na úseku ochrany kulturních památek. V žalobě však uplatnil širší okruh námitek, což mu nepřísluší. Těmito otázkami se detailně zabývala závazná stanoviska dotčených orgánů. Vlastníci zpochybnili, že by mělo být zohledněno stanovisko Národního památkového ústavu ze 4. 1. 2019. To bylo vyžádáno A. M. a bylo vydáno mimo rámec stavebního řízení. Navrhovaná rekonstrukce prostředí kulturní památky nepoškodí. Je nutno zohlednit i jiné priority města než památkovou ochranu, např. snahu vlastníků opravit bytový fond. Žádostí o informaci se vlastníci dotázali městské části Brno-Žabovřesky, zda byl stavební záměr v kolektivních orgánech městské části projednáván. Ze získaných informací nevyplývá, že by byl stavební záměr, podání námitek či odvolání kdy v kolektivních orgánech městské části projednáván. Není tak zřejmé, na základě jakého zájmu obce požaduje žalobce b) soudní přezkum napadeného rozhodnutí.

39. Navrhli proto, aby soud zamítl žalobu žalobce a) a zvážil aktivní legitimaci žalobce b).

VI. Vyjádření dalších osob zúčastněných na řízení

40. Dne 21. 7. 2021 uplatnil práva osoby zúčastněné na řízení Ing. arch. P. H., Ph.D. (osoba zúčastněná č. 3). Uvedl, že podporuje práva žalobce a), neboť nesouhlasí s laxním a nezodpovědným přístupem orgánů státní správy ke kulturnímu dědictví města Brna. Povolením rekonstrukce dojde k narušení integrity autorského díla B. F. Vztah architekta k vile na adrese T. 1 je nepochybný. Ministerstvo kultury řízení o prohlášení této vily za kulturní památku nezahájilo, přestože byly podmínky § 2 odst. 1 písm. b) zákona o památkové péči naplněny. Správní orgány veřejný zájem nechránily, čímž podpořily privátní developerský záměr zneužívající dobrou adresu a jméno významného architekta. Ve vyjádření z 5. 12. 2021 doplnil, že žalobce b) svojí žalobou chrání veřejný zájem na nevratném narušení integrity F. vily. Město si váží chráněné kulturní památky, proto usiluje o zachování celého autorského dvojdomu. Není důvod, proč by privátní byznys měl mít větší váhu než veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví. Rodinný dům určený k rekonstrukci má bezprostřední vztah k významné osobnosti kulturního života, měl by proto být památkově chráněn dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o památkové péči. Pro památkovou ochranu není rozhodující, zda dům je v dobrém či špatném stavu, nebo kdo je jeho vlastníkem. Národní památkový ústav vydal dne 12. 9. 2018 vyjádření, podle něhož bude mít navrhovaná rekonstrukce podstatný vliv na hodnoty sousedního domu, s nímž tvoří hmotový a kulturně historický celek. Orgán ochrany památkové péče však tuto skutečnost ve svém závazném stanovisku nerespektoval. Ministerstvo kultury mělo na základě legálního a fundovaného návrhu zahájit řízení o památkové ochraně domu T.

1. Pokud tak neučinilo, je v nečinnosti.

41. Do řízení se dne 23. 7. 2021 přihlásil jako osoba zúčastněná na řízení č. 4 MUDr. I. M., bytem T. 3, B. Podpořil žalobní argumentaci žalobce a) a zopakoval, že plánovaná rekonstrukce nenávratně zničí historickou a uměleckou autenticitu F. vily. Dokladem o tom, že objekt dvojdomu byl navržen jako jeden celek, je propojení objektů dvěma průchody (nyní zaslepenými) a původní navržení zahrady bez rozdělujícího plotu. Závazné stanovisko odboru památkové péče nemá odborný základ a bylo vydáno na základě formálního vyjádření Ing. arch. P. W. ke stavu ochrany objektu k danému datu. Vyjádření pana W. však trpí vadou podjatosti, neboť daný architekt byl v inkriminované době v úzkém pracovním kontaktu s majitelkou objektu Ing. arch. S. A., která byla tou dobou zaměstnankyní Magistrátu města Brna. Není nevýznamné, že v době zpracování stanoviska Národního památkového ústavu, ten samý úřad reprezentovaný Mgr. A. H. podal na Ministerstvo kultury žádost o zpamátnění objektu. Odbor památkové péče rozhodl pouze na základě stanoviska Národního památkového ústavu bez provedení šetření na místě a bez přihlédnutí k dokumentaci z Ministerstva kultury. Navrhuje proto učinit odborné posouzení nezpochybnitelné autority z oboru uměleckohistorického, případně zrušení závazného stanoviska orgánu památkové péče a obnovení procesu zpamátnění objektu. Dále zopakoval námitku nedostatku nově vytvořených parkovacích míst (2 místa jsou v důsledku stavby zrušena a vytvořena jsou pouze 2 nová parkovací místa). Záměr odporuje rovněž požadavku na méně než 20 % podnikatelských ploch podlahové plochy. V nynějším případě tvoří poměr 25 % v důsledku vybudování horního bytu v podobě ateliéru. Do tohoto výpočtu nelze zahrnout sklep a sklad, neboť ty nebyly zkolaudovány. Navíc vyhláška výslovně vymezuje započitatelné plochy pouze jako nadzemní. Výpočty přitom vychází z čísel tvrzených stavebníkem, aniž by byly ověřeny prohlídkou na místě (např. sklep nemá 20 m2, ale pouze 3 m2). Není respektován ani koeficient zastavěnosti, který u neřadového rodinného domu činí max. 0,3. To je plně vyčerpáno plochou domu, skladu a dvou sklepů. Stavební úřad přesto povolil vybudování parkovací plochy namísto zahrady a objekt překvalifikoval na bytový dům v rozporu se stavební dokumentací, charakterem schodiště atd. Smyslem projektu je úplná přestavba domu spočívající ve změně užívání. Závěrem upozornil na aroganci stavebního úřadu, který nereagoval na písemnou žádost žalobce z 9. 6. 2018 o doručování informací o eventuálním stavebním řízení na adrese T. 1 na jeho adresu. Do stavebního řízení bylo zařazeno 31 účastníků ze širšího okolí, aby mohlo dojít k doručování informací o řízení přes úřední desku.

VII. Ústní jednání

42. Při ústním jednání dne 9. 12. 2021 účastníci i osoby zúčastněné setrvali na svých stanoviscích obsažených v předchozích písemných podáních.

43. Zástupce žalobce a) zdůraznil, že se jedná o jednotný architektonický celek bez ohledu na rozdílný vlastnický a památkový režim obou domů. Stanovisko orgánu ochrany památkové péče je nedostatečné, nezohledňuje souvislost domu T. 1 s památkově chráněným objektem. K určení významnosti architektonických hodnot by měl být vyžádán znalecký posudek. Při vydání stanoviska na úseku památkové péče nelze vycházet ze statického pohledu zaujatého dotčenými orgány. Mělo být zohledněno, kdo dům projektoval a žil v něm.

44. Zástupce žalobce b) zmínil, že napadené rozhodnutí nezachovává architektonickou hodnotu dvojdomu. Nesouhlasí rovněž s výkladem stavebního úřadu, že již v době podání žádosti byla stavba bytovým domem. Plánovaný ateliér představuje nebytovou jednotku. Při výpočtu indexu podlažní plochy však bylo vycházeno z toho, že jde o byt. Nesouhlasí ani se změnou zahrady na parkovací stání, ani s posouzením vlivu záměru na dopravní situaci v lokalitě a pohodu bydlení. Co se týče statiky, odkaz na předchozí geologické průzkumy považuje za nedostatečný. Poukázal rovněž na vyjádření Národního památkového ústavu k památkové ochraně objektu.

45. Zástupce žalovaného odkázal na napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě.

46. Osoba zúčastněná na řízení č. 2 uvedla, že před koupí domu prověřili možnost realizace rekonstrukce u dotčených orgánů i Národního památkového ústavu. Bylo jim sděleno, že dům není památkově chráněn a je nutno splnit jen obecné požadavky na rekonstrukci domu v památkové rezervaci. Přestože byl dům zřejmě kolaudován jako rodinný, schodiště nevyhovuje normě ani současným požadavkům na bydlení. Záměr citlivě přizpůsobili stávajícím podmínkám, přičemž vycházeli z toho, že ani při opravě fasády F. vily před 10 lety se o památkové ochraně sousedního domu neuvažovalo.

47. Osoba zúčastněná na řízení č. 4 podotkla, že v roce 2019 byl iniciován podnět na zpamátnění objektu. S tím město nesouhlasilo a vydalo negativní stanovisko bez šetření na místě. Dané stanovisko bylo vydáno ve stejný čas jako posudek povolující přestavbu. Z hlediska ochrany památkové péče selhalo město Brno, krajský úřad i Ministerstvo kultury. Rekonstrukce ničí architektonické dílo. Záměr navíc vychází od počátku z nesprávné ideje, že jde o dům bytový. Historicky šlo o rodinný dům se dvěma obytnými podlažími. Suterén ani podstřeší nejsou obytnými patry. Napadené rozhodnutí nerespektuje územním plánem stanovený index podlažní plochy, hrubou podlažní plochu ani požadavek na nová parkovací místa.

48. Soud konstatoval obsah soudního a správního spisu a krátkou cestou předal účastníkům a osobám zúčastněným vyjádření osoby zúčastněné č. 3 z 5. 12. 2021. Informoval rovněž účastníky i osoby zúčastněné, že s ohledem na čl. 13 odst. 10 Statutu města Brna je městská část oprávněna zastupovat město Brno v územních řízeních na území dané městské části, tj. je oprávněna jednat za město i v nynějším řízení před správními soudy. Plnou moc udělenou advokátovi dne 21. 8. 2019 soud považuje za dostatečnou, neboť opravňuje zástupce k zastupování žalobce b) ve všech právních věcech, tj. i v rámci soudního řízení správního. Co se týče aktivní věcné legitimace žalobce a), soud odkazuje na své závěry vyslovené v bodě 15 rozhodnutí o přiznání odkladného účinku č. j. 30 A 75/2021-96, že u námitek týkajících se ochrany kulturních památek byl možný zásah do práv žalobce prokázán, neboť žalobce a) je vlastníkem sousední kulturní památky. Ochrana jeho vlastnictví tak je nerozlučně spjata i s veřejným zájmem na ochraně kulturních památek. Obdobně má soud za prokázanou i aktivní věcnou legitimaci žalobce b), neboť nepochybně i město je oprávněno chránit veřejný zájem na ochraně kulturních památek nacházejících se na jeho území.

49. Soud provedl dokazování listinami předloženými účastníky, konkrétně odbornými články Brno i nadále ztrácí architektonicky hodnotné stavby (č. l. 83 spisu), Aktéři ochrany památek – příklad současné praxe (č. l. 84 – 86), fotodokumentací stavu domu T. 1 k 3. 8. 2021 (č. l. 119 – 121), historickým exkurzem k předmětnému domu (č. l. 122), projektovou dokumentací Vila architekta B. F. zpracovanou v srpnu 2008 (č. l. 169 – 171), závazným stanoviskem Magistrátu města Brna, odboru památkové péče z 22. 10. 2007, č. j. MMB/0072363/2008, k opravě fasádního pláště F. vily (č. l. 172-174), vyjádřením Národního památkového ústavu z 12. 9. 2018, č. j. NPU- 371/67340/2018, vydanému podle § 14 odst. 6 zákona o státní památkové péči (č. l. 205). Dokazování listinami obsaženými ve správním spise prováděno nebylo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117). Stejně tak soud neprováděl dokazování výpisem z katastru nemovitostí prokazujícím vlastnické právo žalobce a) k F. vile, ani výpisem prokazující vlastnictví osob zúčastněných na řízení č. 1 a 2 k domu T. 1, neboť tyto skutečnosti byly mezi účastníky nesporné (§ 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu), navíc jsou patrné i ze správního spisu. Další důkazní návrhy soud zamítl jako nadbytečné (fotodokumentace na č. l. 128 – 131, jež má svědčit o provádění stavebních prací, soupis stavebních prací, dodávek a služeb pro rekonstrukci domu T. 1 na č. l. 176-179, návrh na vyžádání dokumentace od Ministerstva kultury, návrh na zpracování znaleckého posudku, návrh na provedení místního šetření atd.). Soud měl za to, že další navrhované důkazy nejsou pro posouzení věci potřebné, neboť žalobní námitky lze posoudit na základě dosud provedených důkazů a listin obsažených ve správním spise.

VIII. Posouzení věci soudem

50. Soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů. Ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného.

51. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

52. Soud se nejprve zabýval námitkou nezákonnosti stanoviska orgánu ochrany památkové péče [bod VIII. A)], poté hodnotil námitku nesprávného posouzení stávajícího charakteru stavby [bod VIII. B)]. Poté se vyjádřil k dalším žalobním námitkám [bod VIII. C)].

VIII. A) Námitka nezákonnosti stanoviska orgánu ochrany památkové péče

53. Stěžejní námitkou obou podaných žalob byla námitka nezákonnosti závazného stanoviska orgánu ochrany památkové péče. Pokud by stanovisko bylo nezákonné, byl by soud povinen zrušit s odkazem na § 75 odst. 2 s. ř. s. napadené rozhodnutí, které z předmětného závazného stanoviska vycházelo, neboť samostatný přezkum závazného stanoviska soudní řád správní neumožňuje.

54. Ze správního spisu vyplývá, že pro záměr bylo vyžádáno závazné stanovisko, které dne 26. 9. 2018 pod č. j. MMB/0340183/2018/SZ/zs vydal Magistrát města Brna, odbor památkové péče. V něm shledal stavebně dispoziční úpravy objektu T. 1 související s celkovou rekonstrukcí objektu pro bydlení přípustné. V odůvodnění dotčený orgán uvedl, že objekt T. 1 není evidován v seznamu kulturních památek, nicméně že Národní památkový ústav podal dne 21. 8. 2018 podnět na Ministerstvo kultury k prohlášení domu za kulturní památku, přičemž k 24. 9. 2018 neobdrželi vlastníci žádný doklad o zahájení správního řízení. Dotčený orgán tak konstatoval, že „s přihlédnutím k současnému právnímu stavu je rekonstrukce domu T. 1 podle předložené dokumentace možná.“ Dále poznamenal, že stavební úpravy jsou v souladu s podmínkami ochranného pásma městské památkové rezervace. Přípustnost stavebního záměru potvrdil i Odbor územního plánování a rozvoje Magistrátu města Brna v závazném stanovisku z 5. 9. 2018, č. j. MMB/0136665/2018/Tem.

55. Předmětné závazné stanovisko orgánu státní památkové péče nijak nezohledňuje, že dům bezprostředně sousedí s kulturní památkou. To však plyne z vyjádření Národního památkového ústavu zpracovaného dne § 14 odst. 6 zákona o památkové péči z 12. 9. 2018, č. j. NPU- 371/67340/2018, které bylo podkladem pro vydání závazného stanoviska. Jím byl proveden důkaz při jednání. Národní památkový ústav ve vyjádření uvedl, že dne 21. 8. 2018 podal návrh na prohlášení domu za kulturní památku mj. pro jeho bezprostřední sousedství s chráněnou F. vilou. Z vyjádření plyne, že návrh rekonstrukce „výrazným způsobem mění dispozice a vzhled domu,“ ovšem s přihlédnutím k aktuálnímu právnímu stavu je navrhovaná rekonstrukce možná. V odůvodnění Národní památkový ústav uvádí: „Rekonstrukce nebude mít vliv na hodnoty, pro které bylo zřízeno ochranné pásmu MPR. Bude však mít, bohužel, zásadní vliv na památkové hodnoty, pro které byl zpracován návrh na zařazení domu mezi kulturní památky a také bude mít podstatný vliv na hodnoty sousedního domu, se kterým tvoří hmotový, ale také kulturně-historický celek.“ 56. Stavební úřad na straně 34 prvostupňového rozhodnutí shrnul, že dotčené orgány na úseku ochrany kulturních památek a úseku územního plánování potvrdily přípustnost záměru, přičemž jejich vyjádření představují objektivní posouzení, z něhož je stavební úřad povinen vycházet. Námitku poškození charakteru a vzhledu sousední památky shledal nedůvodnou s odkazem na souhlasná závazná stanoviska k záměru. Na straně 35 stavební úřad doplnil, že vyžádal od dotčeného orgánu stanovisko k námitkám z 16. 9. 2019, č. j. MMB/0388011/2019/H/s, v němž odbor památkové péče odkázal na obsah svého závazného stanoviska a dodal, že předmětný dům se nenachází v ochranném pásmu národní kulturní památky, neboť F. vila je prostou kulturní památkou. Sousední dům podle stávající praxe nemůže tvořit ani prostředí kulturní památky. Tuto argumentaci převzal stavební úřad v napadeném rozhodnutí.

57. Proti uvedeným závěrům stavebního úřadu a proti obsahu závazného stanoviska odboru ochrany památkové péče směřovaly i odvolací námitky. Žalovaný proto požádal nadřízený orgán o přezkum závazného stanoviska.

58. Závazné stanovisko orgánu státní památkové péče bylo v odvolacím řízení potvrzeno stanoviskem Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru kultury a památkové péče, ze dne 13. 11. 2020, č. j. JMK 157571/2020. Nadřízený orgán zopakoval, že řešený dům nepožívá památkové ochrany. K námitce nezohlednění napojení domu na památkově chráněnou F. vilu, uvedl, že předmětný objekt není prostředím kulturní památky minimálně z důvodu odlišnosti vlastníků obou nemovitostí. Potvrdil, že námitky jsou z hlediska zájmů státní památkové péče irelevantní a že rekonstrukcí nedojde k ohrožení městské památkové rezervace. Na základě vyjádření účastníků k tomuto stanovisku vydal krajský úřad dne 10. 3. 2021 pod č. j. JMK 48237/2021 sdělení, v němž odkázal na potvrzující stanovisko z 13. 11. 2020.

59. Žalovaný v napadené rozhodnutí obecně uvedl, že vyžádal potvrzení závazných stanovisek v odvolacím řízení, přičemž tato stanoviska byla krajským úřadem potvrzena. Žalovaný tak na straně 8 odkázal na potvrzující stanovisko orgánu státní památkové péče a neshledal námitky narušení charakteru sousední kulturní památky důvodné.

60. Námitku procesních pochybení stavebního úřadu, resp. žalovaného při přezkumu závazného stanoviska orgánu státní památkové péče neshledal soud důvodnou. Jak stavební úřad, tak žalovaný dali dotčeným orgánům prostor k vyjádření k námitkám účastníků směřujícím proti obsahu závazného stanoviska. Dotčeným orgánům byly známy i podklady předkládané účastníky na podporu svých tvrzení. V tomto ohledu tedy stavební úřad nijak nepochybil; postup žalovaného odpovídal § 149 odst. 7 správního řádu. Nebyl rovněž oprávněn závěry dotčených orgánů přehodnocovat, neboť při posuzování zájmů chráněných dotčenými orgány vychází stavební úřad podle § 149 odst. 1 správního řádu z jejich závazných stanovisek a nepřísluší mu je přehodnocovat.

61. K samotné zákonnosti závazného stanoviska odboru památkové péče soud předně uvádí, že nelze akceptovat argumentaci žalobce a) v tom smyslu, že přestože nebyl dům T. 1 prohlášen za kulturní památku, je nutno mu ochranu tohoto typu poskytnout s ohledem na historické souvislosti jeho vzniku a osobu jeho architekta. Dotčené orgány v dané věci správně konstatovaly, že pokud není daný dům památkově chráněn, ani nebylo zahájeno řízení o prohlášení nemovitosti za kulturní památku, nelze památkovou ochranu předmětného domu dovodit toliko ze skutečnosti, že dům byl navržen a po určitou dobu obýván architektem B. F. V tomto směru tak orgány státní památkové péče nepochybily.

62. Pochybení však soud shledal v tom, že orgány státní památkové péče ve svých stanoviscích buďto vůbec, nebo nesprávně zhodnotily bezprostřední souvislost domu s chráněnou kulturní památkou.

63. Z ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, vyplývá, že pokud fyzická nebo právnická osoba svou činností působí nebo by mohli způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky nebo jejího prostředí anebo ohrožují zachování nebo společenské uplatnění kulturní památky, určí obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, podmínky pro další výkon takové činnosti nebo výkon činnosti zakáže.

64. Citované ustanovení umožňuje reagovat na situaci, kdy fyzická či právnická osoba svou činností porušuje povinnost vlastníka pečovat o zachování a udržení kulturní památky vymezenou v § 9 odst. 1 zákona. Může se jednat o jakoukoli činnost, která způsobuje nebo i jen může způsobit uvedený následek, tedy například ohrozit zachování kulturní památky. „Prostředí kulturní památky“ podle § 11 odst. 2 je neurčitý právní pojem, který zákon o státní památkové péči nedefinuje. Jeho výklad je ponechán na aplikační praxi. Je přímo svázaný s kulturní památkou a uplatní se v případech, kdy je určitá kulturní památka (movitá či nemovitá) úzce spjata se svým okolím. Pokud by bylo toto okolí narušeno, umenšily by se i hodnoty kulturní památky a její uplatnění v kontextu, v němž je začleněna. V takovém případě je předmětem ochrany nejen kulturní památka jako taková, ale i toto její okolí, v němž je začleněna. V každém jednotlivém případě je nutno posoudit, zda okolí kulturní památky je pro její uplatnění natolik významné, že má být chráněno jako „prostředí kulturní památky“ ve smyslu zákona o státní památkové péči. Takto chráněné prostředí kulturní památky odpovídá i čl. 7 Mezinárodní charty o konzervaci a restaurování památek a sídel (Benátky, 1964), podle něhož je památka neoddělitelná od historie, jíž je svědkem, a od prostředí, v němž je umístěna (viz Zídek, M. a kol. Zákon o státní památkové péči. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019).

65. Orgány státní památkové péče podle soudu ve svých závazných stanoviscích vydaných podle § 14 odst. 6 zákona o státní památkové péči chybně vyhodnotily, že dům T. 1 netvoří prostředí památkově chráněné F. vily. Přestože účastníci správního řízení upozorňovali na vzájemnou souvislost obou domů, orgán státní památkové péče tuto argumentaci odmítl s nepřípadným odůvodněním, že obě budovy mají odlišný vlastnický režim. Tato skutečnost však neznamená, že by dům T. 1 nemohl být chráněn jako prostředí kulturní památky. I ze znění § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči plyne, že ochrana prostředí kulturní památky není podmíněna totožným vlastnickým režimem. Vzhledem k tomu, že domy T.a 1 a H. 2 jsou součástí téhož dvojdomu, je úzká souvislost domu T. 1 s chráněnou kulturní památkou naprosto zřejmá. Bez ohledu na odlišný vlastnický režim obou objektů tak dům T. 1 musí být chápán jako prostředí kulturní památky, neboť necitlivé zásahy do tohoto rodinného domu mohou poškodit kulturně historické hodnoty památkově chráněné F. vily. Této skutečnosti si přitom dotčené orgány musely být vědomy, neboť Národní památkový ústav ve vyjádření pro dotčený orgán z 12. 9. 2018, č. j. NPU-371/67340/2018, výslovně uváděl, že rekonstrukce „bude mít podstatný vliv na hodnoty sousedního domu, se kterým tvoří hmotový, ale také kulturně-historický celek“. Dotčené orgány státní památkové péče tak pochybily, pokud uzavřely, že dům T. 1 netvoří prostředí F. vily, proto jej není třeba nijak památkově chránit (vyjma podmínek stanovených pro městskou památkovou rezervaci).

66. V dalším řízení tak bude na dotčených orgánech chránících zájmy státní památkové péče, aby zvážily, jakou míru ochrany v rámci zajištění veřejného zájmu na ochraně kulturních památek bude nutno domu T. 1 z pozice bezprostředního sousedství s F. vilou přiznat. Je zřejmé, že ochrana prostředí kulturní památky nemůže být srovnatelná se ochranou poskytovanou samotným kulturním památkám. Soudu nepřísluší konkrétní podmínky ochrany v tomto rozsudku předjímat, to bude úkolem dotčených orgánů v dalším řízení. Lze však poukázat např. na dosavadní stanoviska Národního památkového ústavu, nebo na odpověď Ministerstva kultury z 5. 3. 2019, zn. MK 20035/2019 OPP. V citovaném přípisu Ministerstvo kultury uvádí, že samotná skutečnost, že nedošlo k zahájení řízení o prohlášení nemovitosti T. 1 za kulturní památku, neznamená, že by dotčený objekt nedisponoval žádnou hodnotou. Podle ministerstva by bylo vhodné, aby „budoucí stavební úpravy domu probíhaly (…) s respektem k původní hmotě objektu, jeho historickým konstrukcím a některým zbývajícím detailům.“ 67. Námitku nezákonnosti závazného stanoviska orgánu státní památkové péče (i stanoviska nadřízeného orgánu dané stanovisko potvrzující) tak soud shledal důvodnou. Nezákonnost tohoto stanoviska, jež je soud oprávněn přezkoumat podle § 75 odst. 2 s. ř. s., způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 As 37/2005-83).

VIII. B) Námitka nesprávného posouzení stávajícího charakteru stavby

68. Žalobce b) dále namítal, že stavební úřad chybně vycházel z předpokladu, že dům T. 1 je bytovým domem, což vedlo k nesprávnému posouzení otázek s tím souvisejících (zejm. odstupových vzdáleností a počtu parkovacích míst).

69. Ze správního spisu vyplývá, že podle výpisu z katastru nemovitostí je dům T. 1 rodinným domem. Stavební úřad nicméně v prvostupňovém rozhodnutí vycházel z předpokladu, že se jedná o stavbu bytového domu (viz str. 15, 25, 29 nebo 34 společného povolení). Odkázal přitom na projektovou dokumentaci a na § 2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. Vzhledem k tomu, že stavba obsahuje jedno podzemní a čtyři nadzemní podlaží, nemohlo se podle stavebního úřadu jednat o rodinný dům, neboť ten může mít pouze jedno podzemní a 2 nadzemní podlaží a podkroví.

70. Žalovaný k tomu na stranách 9 až 10 napadeného rozhodnutí doplnil, že podle záměru jde o změnu dokončené stavby pro bydlení dle § 2 odst. 5 stavebního zákona. Jak rodinný dům, tak dům bytový slouží bydlení, proto nelze hovořit o změně užívání stavby. Z projektové dokumentace bylo ověřeno, že s ohledem na počet nadzemních podlaží nemůže jít o dům rodinný, přestože tak byl předmětný dům zapsán do katastru nemovitostí v souladu s tehdejší legislativou.

71. Podle § 126 odst. 1 stavebního zákona lze stavbu užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu. Nevyžaduje-li stavba kolaudaci podle § 119 odst. 1, lze ji užívat jen k účelu vymezenému v povolení stavby. Odstavec 2 uvádí, že změna v účelu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu výroby nebo v jejím podstatném rozšíření a změna v činnosti, jejíž účinky by mohly ohrozit život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí, nebo změna doby trvání dočasné stavby nebo změna dočasné stavby na stavbu trvalou, je přípustná jen na základě souhlasu nebo povolení stavebního úřadu. Ustanovení § 81 není dotčeno.

72. Stavební úřad i žalovaný ve svých rozhodnutích odmítli aplikaci § 126 stavebního zákona v daném případě s odůvodněním, že jak rodinný dům, tak dům bytový mají stejný účel užívání – bydlení lidí. Na stavbu nahlíželi podle aktuálně platných předpisů a vycházeli z toho, že podle § 2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. se pro účely této vyhlášky rozumí stavbou pro bydlení 1. bytový dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena, 2. rodinný dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení a je k tomuto účelu určena; rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty, nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví. S ohledem na počet nadzemních podlaží konstatovali, že stavba nemůže být rodinným domem, tudíž na ni nahlíželi jako na dům bytový.

73. S tímto hodnocením se soud neztotožnil. Přestože lze souhlasit se správními orgány, že jak bytový, tak rodinný dům jsou stavbami pro bydlení, označení domu jako rodinného nebo bytového může mít význam při posuzování např. souladu záměru s územně plánovací dokumentací (která pro určitou lokalitu může vycházet např. jen z nutnosti zástavby rodinnými domy), při aplikaci odstupových vzdáleností dle § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. apod. Argumentaci žalovaného, že § 126 stavebního zákona nelze ve společném řízení aplikovat, soud nepřisvědčil. Úkolem správních orgánů bylo přezkoumat žádost stavebníka při zohlednění dosavadního charakteru stavby. Pokud žádost počítala s rekonstrukcí bytového domu, ovšem stávající stavba měla charakter domu rodinného, bylo nezbytné před samotným projednáním žádosti rozhodnout o změně stavby na dům bytový. To splněno nebylo.

74. Nelze akceptovat argumentaci žalovaného, že v souladu s předmětem podané žádosti bylo nutné na stavbu nahlížet jako na bytový dům. Stavební úřad sice je vázán podanou žádostí, je však povinen ověřit, zda záměr rekonstrukce vychází z dosavadního účelu užívání stavby. Tomuto požadavku stavební úřad v daném případě nedostál. Překvalifikoval stávající rodinný dům na stavbu bytového domu pouze s odkazem na definici rodinného domu ve vyhlášce č. 501/2006 Sb. bez projednání změny užívání. Navíc definice obsažená v § 2 písm. a) bod 2 vyhlášky výslovně uvádí, že definici rodinného domu zakotvuje pro potřebu dané vyhlášky. Byla-li stavba původně určena k rodinnému bydlení, nelze její charakter změnit bez projednání změny užívání dle § 126 stavebního zákona jen v důsledku skutečnosti, že podle aktuálně platných předpisů stavba s ohledem na počet nadzemních podlaží nesplňuje definici rodinného domu podle § 2 písm. a) bod 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Tato úprava je aplikovatelná na nové stavby, ovšem nemůže sama o sobě změnit charakter staveb stávajících, které byly v minulosti postaveny jako dům rodinný. Tímto nesprávným překvalifikováním stavby rodinného domu na dům bytový se stavební úřad dopustil nesprávného právního posouzení, které způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.

75. Námitka nesprávného posouzení charakteru stavby stavebním úřadem tak je důvodná.

VIII. C) K ostatním žalobním námitkám

76. Přestože výše uvedené důvody samy o sobě způsobují nezákonnost napadeného rozhodnutí, zabýval se soud ostatními žalobními námitkami v rozsahu, v jakém mu předchozí chybné posouzení stavebního úřadu, resp. nezákonnost závazného stanoviska orgánu státní památkové péče umožňovala jejich vypořádání.

77. Soud souhlasí se závěrem stavebního úřadu (viz str. 19 společného povolení), že nebylo nutné posuzovat soulad předložené projektové dokumentace s ustanoveními vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Z § 2 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky plyne, že se podle ní postupuje při zpracování dokumentace staveb společných prostor a domovního vybavení bytového domu obsahujícího více než 3 byty a jeden nebytový prostor. Spekulace, že ateliér bude v budoucnu užíván jako bytový prostor, nemohou tento závěr zvrátit. Stavební úřad tak správně uzavřel, že nebylo nutné postupovat podle vyhlášky č. 398/2009 Sb., jelikož záměr počítal pouze se 3 byty.

78. Co se týče odstupových vzdáleností, stavební úřad zkoumal požadavky na vzájemné odstupy staveb pouze podle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Měl za to, že odstavec 2 a 5 citovaného ustanovení se neuplatní, neboť ty se vztahují jen na odstupy mezi stavbami rodinných domů. Na ploše určené k parkování se nachází zídka, která je umístěna blíže než 2 m od hranice pozemku. Vzhledem k tomu, že stavba byla posouzena jako dům bytový, neaplikoval stavební úřad § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle něhož vzdálenost stavby garáže a dalších staveb souvisejících a podmiňujících bydlení umístěných na pozemku rodinného domu nesmí být od společných hranic pozemků menší než 2 m. Žalovaný tento postup na straně 13 napadeného rozhodnutí potvrdil. Pokud by však na stavbu bylo nahlíženo jako na rodinný dům, tj. tak jak byla původně povolena, musely by být požadavky § 25 odst. 5 vyhlášky zohledněny. Nesprávné posouzení stavby jako bytového domu tak mělo za následek nesprávnou aplikaci § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb.

79. Žalobci namítali dále nezákonnost závazného stanoviska odboru dopravy. K záměru bylo doloženo souhlasné stanovisko Odboru dopravy Magistrátu města Brna, které bylo v odvolacím řízení potvrzeno stanoviskem Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odborem dopravy. V něm se hovoří o tom, že dochází k odlišné právní kvalifikaci z rodinného na bytový dům, nicméně fakticky se předmětný dům až na galerie ve 4. NP nerozšíří. Uzavírá tak, že nedojde k navýšení nároků na dopravní infrastrukturu. Upozornil rovněž, že se nejedná o novostavbu, ale o změnu dokončené stavby. Z výše uvedeného je zřejmé, že i pro odbor dopravy byl zásadní charakter stavby. Vzhledem k tomu, že stavební úřad pochybil, pokud na stávající stavbu nahlížel jako na bytový dům, neobstojí ani závazné stanovisko odboru dopravy, které z tohoto chybného předpokladu vychází.

80. Žalobce b) upozorňoval na nezákonnost závazného stanoviska orgánu územního plánování, zejména brojil proti výpočtu hrubé podlažní plochy („HPP“) a namítal překročení indexu podlažní plochy. Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, přezkoumal v odvolacím řízení závazné stanovisko Magistrátu města Brna, odboru územního plánování a rozvoje, z 8. 4. 2019 a ztotožnil se s jeho závěry, že záměr vyhovuje požadavku na podíl bydlení min. 80 % dle vyhlášky č. 2/2004 (z celkové HPP 396 m2 činí výměra bydlení 317 m2, což představuje 80%) a že nevyžaduje výpočet IPP a jeho porovnání se skutečným IPP plochy, neboť navržené změny nemají významný vliv na stávající HPP objektu. Změna stavby totiž nepřekračuje 50 % původního objemu stavby.

81. Žalobce b) nesouhlasil se způsobem výpočtu HPP provedeného dotčeným orgánem. Upozornil na definici HPP obsaženou v příloze 1 vyhlášky města Brna č. 2/2004 o závazných částech územního plánu a dodal, že sklepy a sklad nemohou být započítávány do HPP.

82. Příloha 1 vyhlášky č. 2/2004 o závazných částech územního plánu obsahuje výklad pojmů. V rámci definice IPP je obsažen i výklad pojmu HPP. Podle vyhlášky IPP „vyjadřuje intenzitu využití území (např. z hlediska utváření charakteru území, možného zatížení technické infrastruktury apod.), tj. počet m2 hrubé podlažní plochy na m2 základní plochy. Za hrubou podlažní plochu se přitom považuje půdorysná plocha všech plných nadzemních podlaží staveb včetně konstrukcí a za plné nadzemní podlaží pak každé podlaží vyjma podkroví a podzemních podlaží. Za podkroví se přitom považuje takové podlaží, které má pouze střešní nebo vikýřová okna (kromě schodišťových, přípustných i v obvodové stěně), které má nad minimálně 33 % podlažní plochy šikmý strop a jehož svislé stěny navazující na šikmý strop jsou max. 1,3 m vysoké. Podkroví se mezi plná podlaží započítává pouze v případě, když se jeho využitelná plocha (tj. ta, nad níž je světlá výška místnosti větší než 1,3 m) rovná minimálně 2/3 plochy pod ním ležícího podlaží. Za podzemní se přitom považuje takové podlaží, které má úroveň podlahy níže než 0,8 m pod nejvyšším bodem přilehlého území v pásmu širokém 5,0 m po obvodu objektu“ (zvýraznění doplněno soudem).

83. Podle žalobce by do HPP neměla být započtena plocha sklepů a skladů obsažených na pozemku p. č. XB sousedícího se stavbou. Dotčené orgány však tuto plochu do výpočtu HPP zahrnuly s tím, že i sklepy a skladovací prostory mohou sloužit k bydlení. Soud souhlasí se žalobcem b), že definice hrubé podlažní plochy obsažená v příloze 1 vyhlášky č. 2/2004 je použitelná i pro výpočet poměru plochy bydlení k HPP pro účely posouzení souladu záměru s územním plánem. Z této definice jasně vyplývá, že se do výpočtu HPP zahrnují pouze půdorysné plochy nadzemních podlaží, nikoliv plochy sklepa a skladu, které se nacházejí v podzemí, navíc na jiném pozemku než samotná stavba. Pokud by do plochy HPP byly započteny jen půdorysné plochy nadzemních podlaží, tvořil by podíl bydlení pouze 75% HPP (půdorysné plochy všech 4 nadzemních podlaží jsou shodné, přičemž jen tři z nich slouží k bydlení). Žalobce b) tak správně uváděl, že záměr nevyhovuje požadavku územního plánu pro plochu BC (plochy čistého bydlení), aby podíl HPP sloužící k bydlení tvořil alespoň 80 %. Stanovisko odboru územního plánování je proto nezákonné.

84. Žalobci tvrdili, že prostor označený jako ateliér ve skutečnosti bude využíván k bydlení, nikoliv jako nebytový. Žalovaný však jejich pochybnosti na straně 10 napadeného rozhodnutí odmítl. Uvedl, že projektová dokumentace počítá s tím, že ve 4. NP bude umístěn ateliér. Spekulace žalobců, že ve skutečnosti bude prostor využit k bydlení, jsou v době schvalování záměru předčasné. Z předmětu podané žádosti i z projektové dokumentace je zřejmé, že prostor ve 4. NP má sloužit jako ateliér. Předmětné námitky by mohly být relevantní až poté, co by stavba byla zkolaudována, a došlo by k využívání prostoru k jinému účelu, než pro který byla povolena. Námitky žalobců v tomto směru tak je nutno odmítnout jako spekulativní.

85. Žalobce b) upozorňoval, že výstavbou balkonů dojde k půdorysnému rozšíření stavby, proto nemůže jít o stavební úpravu dle § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, jak tvrdí stavební úřad. Žalovaný k tomu na straně 14 napadeného rozhodnutí konstatoval, že ze závazných stanovisek dotčených orgánů je zřejmé, že orgány územního plánování přístavbou balkonů ve svých stanoviscích zabývaly a vyjádřily se k ní. Není proto určující, zda název stavby neobsahoval označení přístavba, pokud věcně byla projektová dokumentace i z tohoto pohledu ve stavebním řízení fakticky hodnocena. S tímto posouzením se soud ztotožňuje, ostatně ani žalobce dotčení svých práv v tomto směru nijak nekonkretizoval.

86. Ohledně námitek nedostatečného posouzení statiky soud odkazuje na závěry žalovaného obsažené na stranách 11 – 12 napadeného rozhodnutí. Stavebník k projektové dokumentaci předložil technickou zprávu statika odkazující na geologický průzkum, jehož závěry odpovídají geovědním mapám ohledně geologického složení podloží v místě stavebního záměru. Vychází ze správného závěru, že dům stojí na skalnatém podloží. Žalobci nepředložili žádné odborné posudky ani jiné důkazy, které by daný závěr zpochybnily. Souhlasit lze rovněž se závěrem žalovaného, že prováděcí projektovou dokumentaci nebylo nutné dokládat v řízení o společném povolení. Pro toto řízení bylo dostačující zakotvení podmínky nutnosti zpracovat projektovou dokumentaci pro projednávání stavby jako podmínky č. 33 na straně 8 společného povolení. Námitka tak není důvodná.

87. Namítá-li žalobce b), že parametry schodiště nevyhovují normám ČSN, soud k dané námitce uvádí, že není zřejmé, jak by daná otázka mohla zasahovat do práv, které je oprávněn chránit žalobce. Žalovaný k tomu na straně 18 uvedl, že minimální průchodná šířka schodiště i podesty byla dodržena a že obstojí i hodnocení stavebního úřadu ohledně souladu s vyhláškou č. 268/2009 Sb. Stavebník navíc doložil vyhovující posudek požárně bezpečnostního řešení. Námitka nevhodného řešení schodiště tak je nedůvodná.

88. Pokud žalobci upozorňují na nepřípustnost nástavby s odkazem na § 23 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a z něj vyplývající zákaz narušení architektonických hodnot stávající zástavby, soud v prvé řadě uvádí, že úkolem stavebního úřadu primárně bylo ověřit, zda navrhovaná rekonstrukce navazuje na stavbu řádně povolenou. Pokud by tomu tak nebylo, bylo na místě nejprve vyřešit v rámci řízení o odstranění, resp. dodatečném povolení možnost dodatečného povolení těchto nepovolených stavebních úprav. Povolení nástavby navazující na dosavadní prosklenou terasu, o níž všichni účastníci (i vlastníci stavby) shodně tvrdili, že byla postavena bez stavebního povolení, vzbuzuje pochybnosti, zda rekonstrukce navazovala na řádně povolenou stavbu. Významné jsou v tomto ohledu rovněž závěry soudu ohledně nezákonnosti závazného stanoviska orgánu státní památkové péče vzhledem k nezohlednění sousedství stavby s památkově chráněnou F. vilou.

89. Lze tak pouze doplnit, že obecné požadavky na umisťování staveb obsažené v § 23 vyhlášky č. 501/2006 Sb. se do jisté míry uplatní i pro nástavby a změny staveb. Z § 23 odst. 3 předmětné vyhlášky plyne, že nástavba staveb [§ 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona] je nepřípustná tam, kde by mohlo navrhovanými úpravami dojít k narušení dochovaných historických, urbanistických a architektonických hodnot daného místa nebo k narušení architektonické jednoty celku, například souvislé zástavby v ulici. Z odstavce 4 daného ustanovení pak dále plyne, že změnou stavby [§ 2 odst. 5 stavebního zákona] nesmí být narušeny urbanistické a architektonické hodnoty stávající zástavby. Bude tedy na stavebním úřadu, aby přípustnost nástavby hodnotil od řádně povolené stavby a aby orgán státní památkové péče ve svém závazném stanovisku zohlednil, že dům T. 1 pro svoji bezprostřední souvislost tvoří prostředí památkově chráněné F. vily. Je tak důvodná argumentace žalobců, že požadavky § 23 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nebyly v daném případě dostatečně zohledněny. V tomto směru je nutno posoudit i ostatní námitky žalobců upozorňující na obecná ustanovení stavebního zákona o nutnosti zkoumání souladu záměru s architektonickými hodnotami. To bylo nepochybně úkolem dotčeného orgánu státní památkové péče, jehož stanovisko shledal soud nezákonným.

90. Závěrem soud odmítá námitky o narušení autorskoprávní ochrany k autorskému dílu. Porušení autorských práv lze namítat v řízení před soudy v občanském soudním řízení. Z hlediska veřejnoprávního však ani případné porušení autorských práv není relevantní, vyhovuje-li záměr požadavkům zákona a prováděcím předpisům. To však v nynější věci splněno nebylo. Nepřípadné jsou rovněž námitky zpochybňující zákonnost rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Žabovřesky, o povolení nájezdu na parkovací plochu. Předmětné rozhodnutí není předmětem přezkumu v nyní projednávané věci.

IX. Závěr a náklady řízení

91. Soud tak uzavírá, že se správní orgány dopustily nezákonnosti, pokud vycházely z nezákonného závazného stanoviska orgánů státní památkové péče a orgánu územního plánování (viz rozsudek č. j. 4 As 37/2005-83) a pokud nahlížely na stavby jako na dům bytový v rozporu s účelem, pro který byla povolena. Soud proto z těchto důvodů napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude správní orgán vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Bude na žalovaném, aby při posouzení stavby vycházel z účelu, k němuž byla stavba povolena (rodinný dům), a v souladu s ním posoudil navrhovaný záměr. Pro něj bude nutné vyžádat nová závazná stanoviska, zejména stanovisko orgánu státní památkové péče, které zohlední přípustnost záměru v intencích předpokladu, že dům T. 1 tvoří prostředí kulturní památky F. vily.

92. Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci dosáhli v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto mají právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna jejich advokátů a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

93. V případě žalobce a) se jednalo o čtyři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, zastoupení při jednání přesahujícího 2 hodiny (tj. 2 úkony)] ve výši 4 × 3 100 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g)] a čtyři režijní paušály s těmito úkony spojenými dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 4 × 300 Kč; celkem tedy 13 600 Kč. Protože advokát žalobce a) je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 2 856 Kč odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč (3 000 Kč za podanou žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku). Celkem tedy byla žalobci a) vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 20 456 Kč.

94. Rovněž v případě žalobce b) se jednalo o čtyři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, zastoupení při jednání přesahujícího 2 hodiny (tj. 2 úkony)] ve výši 4 × 3 100 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g)] a čtyři režijní paušály s těmito úkony spojenými dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 4 × 300 Kč; celkem tedy 13 600 Kč. Protože advokát žalobce b) je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 2 856 Kč odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu. Celkem tedy byla žalobci b) vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 19 456 Kč.

95. Výrok IV. o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s. V dané věci soud osobám zúčastněným na řízení neuložil žádnou povinnost. Neshledal rovněž důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání práva na náhradu jejích dalších nákladů řízení.