č. j. 30 A 77/2019-59

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně: VEBROVY BOUDY s. r. o., IČ: 255 123 31 se sídlem Křenová 186/60, 602 00 Brno zastoupena Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem se sídlem Brno, Jakubská 156/2 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 3. 2019, č. j. KUKHK- 7090/UP/2019/Gut, a ze dne 22. 3. 2019, č. j. KUKHK-9381/UP/2019/Gut, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím dne 22. 3. 2019, č.j. KUKHK-7090/UP/2019/Gut, zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Pec pod Sněžkou ze dne 1. 2. 2017, č.j. SO- 351/16-Po, jako odvolání nepřípustné. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla umístěna stavba lyžařského vleku Javořák, včetně sjezdové trati a technického zasněžování, na pozemcích parc. č. 589/1, 589/8, 569/1, 569/2, 569/3, 568/4, 568/1 a st. p. č. 279, vše v katastrálním území Velká Úpa 1 (dále též jen „územní rozhodnutí“).

2. Rozhodnutím ze dne 22. 3. 2019, č.j. KUKHK-9381/UP/2019/Gut, zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Pec pod Sněžkou (dále jen „stavební úřad“) ze dne 20. 6. 2017, č.j. SO-174/17-Po, jako odvolání nepřípustné. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla povolena dočasná stavba lyžařského vleku Javořák – Pec pod Sněžkou na pozemcích parc. č. 589/1, 589/51, 589/8, 569/1, 569/2, 569/3, 568/4, 568/1 a st. p. č. 279, vše v katastrálním území Velká Úpa 1 (dále též jen „stavební povolení“).

3. Proti oběma těmto rozhodnutím podala žalobkyně dne 24. 5. 2019 žalobu, kterou odůvodnila následujícím způsobem.

I. Obsah žaloby

4. Žalobkyně předně uvedla, že je mimo jiné vlastnicí st. parc. č. 161, st. parc. č. 248, par. č. 561/1, par. č. 561/2, par. č. 561/3, par. č. 561/4, par. č. 562/1, par. č. 562/3, par. č. 562/4 a par. č. 653, zapsaných v katastru nemovitostí na LV 352, v katastrálním území Velká Úpa I, které dohromady tvoří komplex tzv. Vébrovy boudy (dále i jen „Vébrovy boudy“ nebo také „sousední pozemek“). Na základě jejího dotazu jí bylo dne 6. 11. 2018 doručeno stavebním úřadem sdělení ze dne 5. 11. 2018, č.j. SO – 318/18 – Po, jímž jí bylo oznámeno, že stavební úřad vydal územní rozhodnutí a stavební povolení a kolaudační souhlas ze dne 18. 9. 2018 ke stavbě lyžařského vleku Javořák (dále jen „stavba vleku“).

5. Proti prvoinstančnímu územnímu rozhodnutí a proti stavebnímu povolení na stavbu vleku podala žalobkyně odvolání, žalovaný je však zamítl, přičemž žalovaná rozhodnutí postavil na tom, že žalobkyni nesvědčilo právo být účastnicí řízení a že i kdyby jí takové právo svědčilo, pak uplynula lhůta 1 roku pro podání odvolání, která se nevztahuje jen na hlavní účastníky řízení (viz § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění, dále jen „správní řád“). Žalobkyně je ale přesvědčena o tom, že je opomenutým hlavním účastníkem daných řízení a že se tedy na ni uvedená objektivní lhůta jednoho roku nevztahuje.

6. Žalobkyně má za to, že byla správními orgány opomenuta jakožto účastník vědomě, v důsledku čehož mělo být nezákonně zasaženo do jejích práv. Přitom coby „hlavní účastník“ požádala stavební úřad ještě před podáním žádostí o vydání územního a stavebního povolení o informování v tomto směru. Konkrétně žádostí ze dne 18. 3. 2016 informovala stavební úřad o tom, že „žádá být přibrána do případného stavebního řízení, jelikož stavba, pokud by byla uskutečněna, by jí fakticky znemožnila přístup na její pozemky. Zároveň úřad požádala o informaci, zda-li již byla podána žádost ve věci zmiňované stavby.“ Na žádost odpověděl stavební úřad sdělením ze dne 24. 3. 2016, přičemž žalobkyni oznámil pouze to, že informaci o žádném záměru ve věci uvedené stavby nemá.

7. Pro žalobkyni proto bylo překvapením, když byla sjezdovka s lyžařským vlekem zrealizována, aniž by o tom byla jakkoli vyrozuměna, natož aby byla řádně přibrána za účastníka řízení. Podala proto dne 20. 9. 2018 stavebnímu úřadu žádost o sdělení informace, zda „probíhá správní řízení o povolení lanových drah nebo vleků na území města Pec pod Sněžkou, příp. na základě jakých rozhodnutí byla povolena stavba lyžařského vleku Javořák. Stavební úřad svým sdělením ze dne 5. 11. 2018, č.j. SO – 318/18 – Po, žalobkyni oznámil, že uvedená stavba byla povolena“ na základě územního rozhodnutí, stavebního povolení a kolaudačního souhlasu. Přípisem ze dne 7. 11. 2018 proto požádala o zaslání těchto rozhodnutí. Žalovaná rozhodnutí jí byla doručena dne 25. 3. 2019.

8. Žalobkyně pokračovala tím, že následkem vydání územního rozhodnutí dne 1. 2. 2017 a stavebního povolení dne 20. 6. 2017 byla mimo jiné „při pohybu mnohatunových stavebních strojů zničena příjezdová kamenitá cesta nacházející se na pozemcích par. č. 561/3 a par. č. 559/5 v k.ú. Velká Úpa I. Tato cesta, kterou po 20 let udržovala žalobkyně ve sjízdném stavu, sloužila jako obslužná komunikace k údržbě chráněných luk na pozemku par. č. 561/1 zařazených do programu LIFE corcontica. Po stížnostech žalobkyně byla cesta částečně opravena, resp. došlo k odhrnutí zeminy. Bohužel tato oprava je zcela nedostatečná a žalobkyni je tak stále fakticky znepřístupněn příjezd na její pozemky.“ 9. Povolením stavby tak prý bylo významně zasaženo do vlastnických práv žalobkyně a jejího práva na podnikání. Žalobkyně je tak v danou chvíli fakticky nucena pro přístup ke svým nemovitostem a objektu podnikání, zejména pro správu pozemků ve vlastnictví žalobkyně, využívat objízdnou trasu. Objízdná trasa pro malotraktor pro sečení části lučních porostů na parcelách č. 561/3 a č. 561/1, než po zničené cestě na parcele č. 559/5, prakticky neexistuje. Cesta na parcele č. 559/5 je i neschůdná (zničená lesními stroji) a k horní části luk ani na cestu na parc. č. 561/3 ve vlastnictví žalobkyně, ani dále na cestu na parc. č. 589/1, se tak nelze skrz odvodňovací kanály ani jinak dostat. Tato dosavadní cesta je tak po realizaci stavby v zásadě ze dvou stran uzavřena a zaniklo tak od nepaměti existující a po desetiletí udržované a ve všech turistických mapách značené propojení mezi vrchní stanicí vleku Javor a Krkonošské magistrály. A žalobkyně pokračovala s tím, že: „Horní stanice vleku Javořák také přerušila cestu pro pěší a lyžaře, která se nachází na parcelách 589/1, 561/3 (vlastnictví žalobkyně) a 559/5 (celá slouží k přístupu lyžařů od vleků Javor I, II na Vébrovy boudy a Krkonošskou magistrálu), a to na nově vzniklé parcele 589/45. V zimním období se tato horní stanice nedá obejít, je-li vlek v provozu. Vlivem stavby vleku Javořák tedy žalobkyně nemůže chodit a jezdit po cestě na parcelách p.č. 589/1, 561/3, 559/1 a 589/45, kde byla cesta přerušena horní stanicí vleku Javořák. Je nepochopitelné, jak je možné, že mohla být realizována stavba vleku Javořák přes Vébrovy boudy a Slatinné stráně, které jsou územím s úplnou stavební uzávěrou, hnízdištěm zvlášť ohroženého druhu – tetřívka, a to ještě bez jakéhokoli vědomí dotčených vlastníků sousedních pozemků. Realizovanou stavbou sjezdovky a lyžařského vleku Javořák byla rovněž narušena část přístupové cesty z Pece pod Sněžkou do areálu Vébrovy boudy v lokalitě Javorské boudy, a to na pozemku par. č. 589/8 v k.ú. Velká Úpa I. V nastalé situaci není vůbec jasné, jak bude možné v uvedeném místě přejíždět v období, kdy nebude napadaný sníh, jelikož sjezdovka má umělé zasněžování. Nová sjezdovka totiž vede přes tuto přístupovou cestu, a pokud bude tato sjezdovka uměle zasněžena, tedy bude sníh na přístupové cestě pouze v místě sjezdovky, je tak fakticky znemožněn příjezd automobilů (ať už vozidel obsluhy, hostů či IZS) do areálu Vébrovy boudy. Tím je žalobkyně významně dotčena na svých vlastnických právech a právu na podnikání a je nepochybné, že je realizovanou stavbou přímo dotčena na těchto svých právech. Jakákoli jiná přístupová cesta k areálu Vébrovy boudy, než ona původní, nyní zničená, je naprosto nevhodná a žalobkyně tak reálně nemá jinou přístupovou cestu k nemovitostem ve svém vlastnictví a jejich řádné správě před realizovanou stavbou, který jakožto podnikatel provozuje. Realizací uvedené stavby rovněž došlo k několikanásobnému zvýšení frekvence průjezdu motorových vozidel ski areálu (stavebníka) kolem areálu Vébrovy boudy, tedy po cestě na pozemku žalobkyně, aniž by to s ní kdokoli kdykoli projednal. Zvýšený průjezd automobilů měl přímý negativní dopad na okolí Vébrovy boudy. Vzhledem k výše uvedeným zásahům má žalobkyně za to, že je osobou, jejíž právo na podnikání a vlastnické právo k sousedním pozemkům a stavbám na nich bylo územním rozhodnutím přímo dotčeno a měla být účastníkem řízení, jemuž jsou tímto přímým dotčením natolik změněna její výše uvedená práva, že musí být tzv. hlavním účastníkem předmětných řízení.“ 10. Žalobkyně zdůrazňovala, že se o přivoleních stavebního úřadu k uvedené stavbě vleku dozvěděla až na základě vlastní žádosti o informaci, ačkoliv ji měl stavební úřad vzhledem k její výše zmíněné žádosti informovat s předstihem, respektive měl s ní jednat jako s účastnicí řízení, jejímiž výstupy uvedená rozhodnutí byla. V této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2009, č.j. 5 As 24/2010 – 97, v němž je uvedeno, že: „Je povinností správních orgánů po celou dobu správního řízení (tzn. i povinností žalovaného v odvolacím řízení) ověřovat okruh účastníků řízení a jednat jako s účastníkem s tím, komu toto postavení svědčí.“ Na daný případ pak podle žalobkyně přímo dopadá i judikatorní závěr Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 13. 5. 2014, č.j. 6 As 57/2014-41 , podle něhož „V územním řízení může být vlastnické nebo jiné věcné právo určité osoby dotčeno i tehdy, jestliže umístěním záměru do území může dojít k zániku či významnému omezení jediného vhodného přístupu či příjezdu k sousednímu pozemku či stavbě ve vlastnictví takové osoby.“ 11. Z uvedeného žalobkyně dovozovala, že splňovala všechny předpoklady pro to, aby byla přibrána za účastníka řízení, když je vlastníkem sousedních pozemků parc. č. 561/3, 561/1, 561/4, 561/2, 562/1, 562/3 a 562/4, které přímo sousedí s pozemkem parc. č. 589/1 a „stavba na něm, při pohybu stavebních strojů, přímo způsobila zánik cesty, kterou sama žalobkyně udržovala, a ztížila jí tímto přístup na pozemek, potažmo brání dosavadnímu hladkému výkonu jejího vlastnického práva.“ 12. V další části žaloby žalobkyně uváděla, že jelikož v řízení již byla vydána rozhodnutí ve věci samé, nepřipadala v úvahu její žádost o vydání rozhodnutí ohledně jejího přibrání do řízení, ale jedinou procesní možností bylo podat proti vydaným rozhodnutím odvolání, jak vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, č.j. 9 As 222/2014-147.

13. Po kolaudaci stavby vleku byla část pozemku dotčená stavbou vleku (v kontextu výroku stavebního povolení) označena a zapsána jako pozemek par. č. 589/45. V době vedení územního a stavebního řízení však tato parcela neexistovala a stavba tak byla realizována mimo jiné na pozemku par. č. 589/1, který přímo sousedí s pozemky par. č. 561/1, par. č. 561/2, par. č. 561/ 3, par. č. 561/4, par. č. 562/1, par. č. 562/3 a par. č. 562/4, které jsou ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně tedy byla nade vší pochybnost v době vedení správních řízení vlastníkem pozemků sousedících s pozemky, na nichž měl být požadovaný záměr uskutečněn, resp. stavba provedena, a proto měla být přibrána za účastníka řízení.

14. Podle žalobkyně mělo být nahlíženo na její účastenství ve dvou rovinách, primárně jako na účastníka dle stavebního zákona a následně jako na účastníka dle správního řádu, jelikož existence primárního účastenství ve věci územního rozhodnutí a stavebního povolení zakládá její právo na odvolání, které vyplývá ze správního řádu. Z uvedeného pak dovozovala, že „Na žalobkyni mělo být ve věci odvolání dle § 27 odst. 3 správního řádu, nahlíženo jako na „hlavního účastníka“ dle odst. 1 § 27 správního řádu, když je splněna obligatorní podmínka odst. 3, tedy žalobkyně je účastníkem dle zvláštního zákona a zároveň výše uvedená rozhodnutí ruší její dosavadní pokojné právo vlastnické a s tím související právo na podnikání, tedy užívat a spravovat své pozemky k účelu, k jakému je žalobkyně užívala a zajišťovala jejich správu, tedy zejména jako cestu za účelem dopravy na své pozemky, a současně jí fakticky zakládají povinnost užívat pro přístup na své pozemky několikanásobně delší, nezpevněné a v zásadě nesjízdné cesty. Reálným důsledkem přímého zásahu do práv žalobkyně napadenými rozhodnutími je skutečnost, že žalobkyni byl zamezen jediný vhodný přístup k jejímu vlastnictví a objektu sloužící její podnikatelské činnosti.“ 15. Žalobkyně prý podala odvolání proti územnímu rozhodnutí a stavebnímu povolení ve lhůtě dle § 84 odst. 1 správního řádu, zároveň však poznamenala, že lhůty v něm stanovené se nevztahují na „hlavní účastníky“ dle § 27 odst. 1 správního řádu, mezi něž se žalobkyně řadila. Žalobkyně tak vyjádřila přesvědčení, že odvolání podala ve lhůtě a že byla podána k tomu oprávněným účastníkem.

16. Nad rámec uvedeného přímého zásahu do práv žalobkyně tato ještě zmínila, že při provádění stavby vleku došlo též k zásadnímu zásahu do přírodní vegetace a krajinného rázu, včetně poškození lesa, neboť nebyla splněna ze strany stavebníka ani podmínka územního rozhodnutí o přijetí takových lesnických opatření, která taková rizika minimalizují.

17. Žalobkyně namítala, že stavební úřad nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nedefinoval veřejný zájem na realizaci předmětné stavby a nedostatečně se vypořádal s námitkami účastníků řízení, resp. opomenul přibrat účastníky, kteří tak námitky ve věci nemohli vůbec uplatnit. Cesta, která byla stavebníkem zrušena, je v uvedených rozhodnutích opomenuta, přestože byla použita pro přístup strojů na stavbu. Jako přístupovou cestu označuje stavební povolení komunikaci II/296, která ovšem končí v Peci pod Sněžkou a není možné se z ní ke stavbě dostat.

18. V závěru žaloby žalobkyně poukázala ještě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008, č. j. 1 As 45/2007 - 48, v němž se k § 84 správního řádu uvádí: „Toto ustanovení je přitom nutno vztáhnout nejen na případy, kdy se účastník sice účastnil celého správního řízení, avšak konečné rozhodnutí mu nebylo doručeno, ale i na případy, kdy potenciální účastník o správním řízení vůbec nevěděl, neparticipoval na něm, a tudíž mu ani konečné rozhodnutí doručeno nebylo, jako v případě žalobkyně. … Pokud žalobkyně účastníkem řízení být měla, je tato skutečnost sama o sobě důvodem pro zrušení prvostupňového rozhodnutí.“ 19. Vzhledem k uvedenému žalobkyně navrhovala zrušit jak obě žalovaná rozhodnutí, tak i prvoinstanční správní rozhodnutí, jež jim předcházela, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň žádala o přednostní vyřízení věci s odkazem na § 56 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“).

II. Vyjádření žalovaného k žalobě

20. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 16. 7. 2019. Uvedl v něm, že se plně ztotožňuje se závěry stavebního úřadu, že žalobkyně nebyla účastnicí ani shora zmiňovaného územního řízení v kontextu § 85 stavebního zákona ani účastnicí stavebního řízení dle jeho § 109. Zdůraznil, že úprava okruhů účastníků řízení vedených podle stavebního zákona je úpravou speciální vůči obecné úpravě stanovené správním řádem. Obecná úprava dle správního řádu se uplatní pouze v rovině povinného rozlišení tzv. hlavních a vedlejších účastníků. Za hlavního účastníka, kterému přísluší ve smyslu správního řádu postavení podle § 27 odst. 1 správního řádu, je třeba považovat stavebníka dle § 109 písm. a) a ostatní osoby uvedené v § 109 písm. b) až d) stavebního zákona, což vyplývá ze znění § 112 odst. 1 stavebního zákona. Tzv. vedlejšími účastníky – tj. podle § 27 odst. 2 správního řádu, osobami, jejichž práva či oprávněné zájmy mohou být rozhodnutími přímo dotčeny – jsou ve smyslu stavebního zákona osoby uvedené pod § 109 písm. e) a f) stavebního zákona.

21. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že jí náleží postavení účastníka dle § 27 odst. 1 správního řádu. Má to za vyloučené s ohledem ke speciální úpravě v ustanovení § 109 písm. a) až d) stavebního zákona, neboť je vlastníkem sousedního pozemku a nikoliv pozemku, na kterém měla být stavba prováděna.

22. Žalobkyně nebyla ani „hlavním“ ani „vedlejším“ účastníkem, protože nedošlo k přímému (tj. dostatečně intenzivnímu) dotčení jejího vlastnického práva ani umístěním ani prováděním stavby. Žalobkyně ostatně během provádění stavby aktivně na takovéto přímé dotčení vlastnického práva stavební úřad neupozorňovala a své právo na ochranu vlastnického práva neuplatnila. „Odvolání“ proti rozhodnutí o umístění stavby bylo podáno až 5. 12. 2018. „Odvolání“ proti stavebnímu povolení podala žalobkyně rovněž dne 5 .12. 2018, tj. až po vydání kolaudačního souhlasu ze dne 18. 9. 2018, č.j.: SO – 123/18 – Ka, tedy v době, kdy již bylo provádění stavby (a související možné přímé dotčení jejího vlastnického práva) dávno ukončeno.

23. Z kolaudačního souhlasu ze dne 18. 9. 2018, č. j.: SO – 123/18 – Ka, rovněž vyplývá, že dne 11.12.2017 bylo pod č.j. SO – 337/17 – Kl vydáno rozhodnutí o povolení zkušebního provozu do 30. 6. 2018 a ani během tohoto zkušebního provozu žalobkyně nijak nereagovala na nastalou situaci. Těžko tedy dovozovat, jaké subjektivní důvody žalobkyni vedly k „odvolání“ do obou rozhodnutí, jež podala až dne 5. 12. 2018.

24. Závěrem vyjádřil žalovaný přesvědčení, že žalobkyně nemohla být dotčena na svých vlastnických právech k pozemkům a tím pádem ani není účastníkem shora uvedených řízení. V případě, kdy je okruh účastníků ze zákona (speciálního k ustanovení správního řádu) omezen a osoba, která není součástí tohoto okruhu, přesto podá „odvolání“, je dle žalovaného zcela nepochybné, že není naplněna dikce § 81 odst. 1 správního řádu, tj. že odvolání může podat pouze účastník. Takové podání není odvoláním, neboť podateli chybí aktivní legitimace k podání odvolání a je nutno jej v souladu § 92 odst. 1 věty první správního řádu jako nepřípustné zamítnout. Vzhledem k tomu žalovaný navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

III. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného k žalobě

25. Na vyjádření žalovaného k žalobě reagovala ještě žalobkyně replikou dne 12. 8. 2019, doloženou též mapkou s vyznačením příjezdové komunikace Vébrovy boudy – spodní stanice vleku Javor a mapkou s vyznačením lesní cesty Vébrovy boudy – horní stanice vleku Javor. Replika směřovala nejen k vyjádření žalovaného, ale zejména k rozhodnutí Městského úřadu Trutnov, odboru výstavby, ze dne 12.7.2019, č.j. MUTN 59561/2019, jež okomentovala následovně: „Shora uvedeným rozhodnutím Městského úřadu Trutnov, odboru výstavby, ze dne 12.7.2019, č.j. MUTN 59561/2019, bylo rozhodnuto, že asfaltová komunikace vedoucí od Vébrových bud k dolní stanici vleku Javor I je veřejně přístupnou komunikací. Druhým výrokem téhož rozhodnutí bylo konstatováno, že veřejně přístupnou komunikací je též lesní cesta vedoucí od Vébrových bud k horní stanici vleku Javor I. Předmětné rozhodnutí je deklaratorního charakteru a potvrzuje tak pouze stav, který je v daných místech od doby zbudování, zpevnění či počátku veřejného užívání těchto cest. ( - ) Vyznačení obou cest do mapových podkladů potom dokládá, že asfaltová komunikace vede mimo jiné přes pozemky p.č. 155/1, k.ú. Pec pod Sněžkou (dále pak též na pozemcích parc. č. 150/1, 155/8, 155/18, 155/32, 155/37, 326/3, 326/5 v katastrálním území Pec pod Sněžkou, pro přehlednost v mapce nejmenováno) a přes pozemky p.č. 589/1, 589/8, 589/44 v katastrálním území Velká Úpa I. Lesní cesta potom vede na pozemcích p.č. 589/1, 559/5, 561/3, 589/45, 589/46 v katastrálním území Velká Úpa I. Z předložených zákresů zmíněných cest je potom nepochybné, že žalobcem tvrzený zásah do jeho vlastnických práv stavbou „Lyžařský vlek Javořák“, který byl povolen žalobou napadenými rozhodnutími, je zcela zásadní, jedná se o přímý zásah do práv žalobkyně a odpovídá argumentaci žalobkyně obsažené v žalobě, zejm. v čl. IV. žaloby, o významném zásahu zmíněné stavby do jejích vlastnických práv a práva na podnikání. ( - ) Horní stanice vleku Javořák také přerušila cestu pro pěší a lyžaře, která se nachází na parcelách 589/1, 561/3 (vlastnictví žalobkyně) a 559/5 (celá slouží k přístupu lyžařů od vleků Javor I, II na Vébrovy boudy a Krkonošskou magistrálu), a to na nově vzniklé parcele 589/45. V zimním období se tato horní stanice nedá obejít, je-li vlek v provozu. Vlivem stavby vleku Javořák tedy žalobkyně nemůže chodit a jezdit po cestě na parcelách p.č. 589/1, 561/3, 559/1 a 589/45, kde byla cesta přerušena horní stanicí vleku Javořák. Je nepochopitelné, jak je možné, že mohla být realizována stavba vleku Javořák přes Vébrovy boudy a Slatinné stráně, které jsou územím s úplnou stavební uzávěrou, hnízdištěm zvlášť ohroženého druhu – tetřívka, a to ještě bez jakéhokoli vědomí dotčených vlastníků sousedních pozemků. Realizovanou stavbou sjezdovky a lyžařského vleku Javořák byla rovněž narušena část přístupové cesty z Pece pod Sněžkou do areálu Vébrovy boudy v lokalitě Javorské boudy, a to na pozemku par. č. 589/8 v k.ú. Velká Úpa I. V nastalé situaci není vůbec jasné, jak bude možné v uvedeném místě přejíždět v období, kdy nebude napadaný sníh, jelikož sjezdovka má umělé zasněžování. Nová sjezdovka totiž vede přes tuto přístupovou cestu, a pokud bude tato sjezdovka uměle zasněžena, tedy bude sníh na přístupové cestě pouze v místě sjezdovky, je tak fakticky znemožněn příjezd automobilů (ať už vozidel obsluhy, hostů či IZS) do areálu Vébrovy boudy. Tím je žalobkyně významně dotčena na svých vlastnických právech a právu na podnikání a je nepochybné, že je realizovanou stavbou přímo dotčena na těchto svých právech. Jakákoli jiná přístupová cesta k areálu Vébrovy boudy než ona původní, nyní zničená, je naprosto nevhodná a žalobkyně tak reálně nemá jinou přístupovou cestu k nemovitostem ve svém vlastnictví a jejich řádné správě před realizovanou stavbou, který jakožto podnikatel provozuje. Vzhledem k výše uvedeným zásahům má žalobkyně za to, že je osobou, jejíž právo na podnikání a vlastnické právo k sousedním pozemkům a stavbám na nich bylo územním rozhodnutím přímo dotčeno a měla být účastníkem řízení, jemuž jsou tímto přímým dotčením natolik změněna její výše uvedená práva, že musí být tzv. hlavním účastníkem předmětných řízení.“ 26. Rovněž v této replice žalobkyně žádala o přednostní vyřízení věci, přičemž setrvala na svém žalobním petitu.

IV. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu

27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního s.ř.s., a to bez nařízení jednání dle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., když k takovému postupu udělil žalovaný souhlas výslovně a žalobkyně postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s.ř.s. Krajský soud zároveň shledal důvody pro přednostní projednání a rozhodnutí věci podle § 56 odst. 1 s.ř.s. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. a) Skutková zjištění učiněná ze správního spisu 28. Dne 14. 12. 2016 obdržel stavební úřad od společnosti MEGA PLUS s.r.o. žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby vleku na pozemcích parc. č. . 589/1, 589/8, 569/1, 569/2, 569/3, 568/4, 568/1 a st. p. č. 279, vše v katastrálním území Velká Úpa I. Podle údajů katastru nemovitostí byla parcela č. 589/1 ve vlastnictví České republiky, právo hospodařit s tímto majetkem měla Správa Krkonošského národního parku, parcely č. 589/8, č. 569/1, 569/2 a 569/3 vlastnil ČMOS pracovníků školství při základní škole v Jičíně, Poděbradova 18, parcely č. 568/4 a č. 568/1 byly v podílovém spoluvlastnictví MUDr. O. B. a PhDr. M. R., Ph.D., a stavební parc. č. 279 byla ve vlastnictví České republiky, přičemž právo hospodařit s tímto majetkem měl Státní pozemkový úřad. Žádost byla podána na tiskopisu, žalobkyně na něm jako v úvahu přicházející účastnice územního řízení označena nebyla. Žádný z jejich pozemků také nebyl navržen k zastavění stavbou vleku.

29. Žádost o vydání územního rozhodnutí byla doložena řadou souhlasných stanovisek dotčených orgánů státní správy (Správy Krkonošského národního parku, souhrnným stanoviskem odboru životního prostředí Městského úřadu Trutnov, stanoviskem Ministerstva životního prostředí k záměru a jeho závazným stanoviskem, závazným stanoviskem Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje, Krajskou hygienickou stanicí Královéhradeckého kraje). Pokud jde o dopravní řešení, je řešeno v průvodní zprávě části B. 4 dokumentace k územnímu rozhodnutí. Uvádí se v ní, že „Stavba v době její výstavby bude zpřístupněna ze systému stávajících lesních cest (spodní část po lesní cesty od dolní stanice lyžařských vleků Javor, horní část po lesní cestě od horní stanice lyžařského vleku Smrk (Vysoký svah), včetně využití odlesněného průseku nově zrealizované sjezdové trati.“ Tomu odpovídají i Zásady organizace výstavby stanovené v části B. 8 průvodní zprávy dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, podle které je staveniště zpřístupněno ze systému stávajících lesních cest.

30. Dne 22. 12. 2016 oznámil stavební úřad zahájení územního řízení, které zaslal účastníkům řízení (nikoliv žalobkyni) a dotčeným orgánům státní správy k vyjádření.

31. Územní rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 2. 2017. Pokud jde o přístup ke stavbě, byl řešen v jeho podmínce č. 6, podle které „Doprava stavební techniky i dílů a komponentů do prostoru výstavby bude realizována výhradně po stávajících zpevněných cestách z Pece pod Sněžkou.“ A dále v podmínce č. 17, která stanovila, že: „Doprava dílů a komponent do prostoru výstavby patek stožárů a vlastní montáž stožárů vleků bude řešena po stávajících lesních cestách a koridoru pro vlek s využitím takové techniky, aby bylo minimalizováno poškození stavbou přímo dotčených pozemků i na stavbu navazujících lesních pozemků.“ V odůvodnění územního rozhodnutí shrnul stavební úřad podklady, z nichž vycházel a své úvahy o žádosti dle požadavků zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, dále jen „stavební zákon“. Mimo jiné též uvedl, že „stavba je napojena na stávající technickou infrastrukturu a bude řešena v souladu se stávajícím dopravním systémem.“ Neshledal důvody žádosti o vydání územního rozhodnutí nevyhovět.

32. Žádost o stavební povolení byla doručena stavebnímu úřadu dne 7. 6. 2017, žalobkyně v ní jako účastnice stavebního řízení označena nebyla. Dokumentace pro stavební povolení řeší napojení staveniště prostřednictvím stávající dopravní infrastruktury, a to tak, že stavba bude dopravně napojena na existující komunikace. Obdobně jako žádost o vydání územního rozhodnutí byla i žádost o vydání stavebního povolení doložena potřebnými stanovisky dotčených orgánů státní správy. Účastníkům řízení (nikoliv žalobkyni) a dotčeným orgánům státní správy bylo oznámeno zahájení stavebního řízení úkonem ze dne 7. 6. 2017.

33. Stavební povolení na stavbu vleku bylo vydáno stavebním úřadem dne 20. 6. 2017, a protože se jeho účastníci vzdali práva odvolání proti němu, nabylo právní moci již dne 21. 6. 2017. Pořádek na přístupových komunikacích ke staveništi měla zabezpečit jeho podmínka č. 22, v níž je stanoveno, že: „Pozemní komunikace nebudou stavební činností narušovány a poškozovány. Komunikace dotčené stavbou budou pravidelně čištěny. Na komunikaci v sousedství stavby nebude ukládán žádný materiál ani odstavována staveništní technika.“ 34. Dne 1. 11. 2017 požádala společnost MEGA PLUS s.r.o. (stavebník) o povolení zkušebního provozu stavby vleku, ten byl povolen rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 11. 12. 2017 a dne 18. 9. 2018 vydal stavební úřad na předmětnou stavbu i kolaudační souhlas.

35. Výše uvedené skutečnosti vyplývají ze správních spisů vztahujících se k územnímu, stavebnímu a kolaudačnímu řízení, jež byla vedena ohledně stavby vleku, v žádném z nich se však nenachází jediná listina, jež by jakkoliv avizovala nesouhlas žalobkyně s uvedenou stavbou. Brojit proti ní započala podle správního spisu až dne 5. 12. 2018, kdy podala u stavebního úřadu odvolání proti shora uvedenému územnímu rozhodnutí a stavebnímu povolení. A to poté, co jí bylo stavebním úřadem dne 6. 11. 2018 sděleno, že byla vydána.

36. V úvodu tohoto odvolání je mimo jiné uvedeno, že je žalobkyně vlastnicí parcely č. 561/4 a že již dne 18. 3. 2016 žádala stavební úřad, aby byla o zahájení případného stavebního řízení informována, neboť by jí stavba znemožnila přístup na její pozemky. Podáním ze dne 24. 3. 2016 jí však stavební úřad odpověděl, že žádnou informaci o uvedené stavbě nemá. K další žádosti o podání informace ze dne 20. 9. 2018 jí pak stavební úřad oznámil, jaká rozhodnutí ohledně dané stavby vydal. Podstatný obsah tohoto odvolání je pak z velké části obsahově totožný se žalobou. O tomto odvolání rozhodl žalovaný žalovanými rozhodnutími. b) Právní hodnocení věci 37. Žalovaný odůvodnil žalované rozhodnutí, jímž zamítl podle § 92 odst. 1 správního řádu odvolání žalobkyně proti územnímu rozhodnutí jako nepřípustné, následujícím způsobem. Po zjištění, že stavební úřad se žalobkyní jako s účastnicí řízení nejednal, zabýval se otázkou, zda se v jejím případě nejedná o tzv. opomenutého účastníka řízení. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz jeho rozsudky ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008-68, a ze dne 29. 9. 2010, č. j. 8 As 55/2009). Respektoval přitom zásadu, že účastníkem řízení je i osoba, se kterou správní orgán jako s účastníkem nejednal, avšak z materiálního hlediska splňuje podmínky účastenství v řízení.

38. Konstatoval, že okruh účastníků vymezoval § 85 odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona tak, že účastníkem územního řízení je žadatel a obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Další účastníky vymezil dále stavební zákon v § 85 odst. 2 tak, že jimi jsou podle jeho písm. a) vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě, podle písm. b) osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutí přímo dotčeno a podle písm. c) osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis.

39. Z uvedeného žalovaný dovozoval, že účastenství žalobkyně v daném územním řízení by s ohledem na její vlastnictví sousedních pozemků přicházelo v úvahu jen podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, to ovšem zároveň pouze za předpokladu, pokud by umístěním stavby mohla být přímo dotčena její vlastnická nebo jiná věcná práva k nim.

40. Žalovaný ověřil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 561/4 a dalších zapsaných na LV 352 pro kat. území Velká Úpa I, které sousedí s pozemkem parc. č. 589/1, na kterém byla umístěna předmětná stavba lyžařského vleku. Prvou z uvedených podmínek účastenství dle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona tak shledal žalovaný naplněnou. Otázku možného přímého dotčení vlastnických práv žalobkyně však nikoliv. Při jejím posouzení opět vycházel judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z jeho rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 54/2011- 91, v němž byl tento neurčitý právní pojem definován tak, že „přímým dotčením je nutno rozumět takovou možnou změnu poměrů v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných relevantních práv těmi, kdo tato práva mají. Úvaha o tom, že určitý pozemek, příp. určitá stavba, je již natolik vzdálen od pozemků, na kterých má být stavba umístěna, že jeho přímé dotčení nepřipadá v úvahu, pak musí být podložena skutkovými zjištěními vycházejícími z analýzy vzájemné vzdálenosti uvedených pozemků, povahy umísťované stavby, příp. pozemku či stavby potenciálně dotčených, a dalších relevantních okolností, na základě nichž lze usoudit, zda dotčení připadá v úvahu.“ 41. Poté žalovaný uvedl důvody, pro které žalobkyně shledávala přímé dotčení svých vlastnických práv (během stavební činnosti byla zničena příjezdová kamenitá cesta na pozemcích parc. č. 561/3 a parc. č. 559/5, kterou udržovala, cesta byla opravena nedostatečně, takže žalobkyni byl znemožněn příjezd na její pozemky, objízdná trasa je nehospodárná a zbytečně zatěžuje přírodní prostředí, realizovanou stavbou lyžařského vleku a sjezdovky byla narušena i část přístupové cesty z Pece pod Sněžkou do areálu Vebrovy boudy v lokalitě Javorské boudy, a to na pozemku parc. č. 589/8, žalobkyni není vůbec jasné, jak bude možné v uvedeném místě přejíždět v období, kdy nebude napadaný sníh, realizací stavby došlo rovněž k několikanásobnému zvýšení frekvence průjezdu motorových vozidel do a ze ski areálu kolem odvolatelovy boudy, tedy po cestě na jeho pozemku, aniž by to s ní kdokoli projednal, zvýšený průjezd automobilů má negativní dopad na okolí Vebrovy boudy), které následně přezkoumal.

42. Přímé dotčení vlastnických práv žalobkyně neshledal, neboť přístup na stavbu v průběhu realizačních prací byl navržen z existujícího systému lesních cest. Spodní část po lesní cestě od dolní stanice lyžařských vleků Javor, horní část po lesní cestě od horní stanice lyžařského vleku Smrk (Vysoký svah), včetně využití odlesněného průseku nově zrealizované sjezdové trati. Pozemky žalobkyně tedy nebyly určeny pro přístup na stavbu vleku. Pokud jde o žalobkyní namítané omezení příjezdu do areálu Vebrových Bud, žalovaný uvedl, že přístup je nadále možný bez omezení ještě z druhého směru, přičemž rozdíl v délce cesty činí pouze 300 m. K zániku či významnému omezení jediného vhodného přístupu či příjezdu k sousednímu pozemku či stavbě ve vlastnictví žalobkyně tak podle žalovaného nedošlo. A žalovaný pokračoval v úvahách o této otázce takto: „Ze spisového materiálu dále vyplývá, že napadeným územním rozhodnutím umístěný záměr – stavba LV Javořák se nachází za souvislým lesním porostem o šíři cca 400 m od hranice pozemku ve vlastnictví odvolatele parc. č. 561/4 v k. ú. Velká Úpa I – ačkoli vzdálenost předmětné stavby LV Javořák od nemovitostí odvolatele sama o sobě nemůže založit či vyvrátit splnění podmínky „možnosti přímého dotčení“ jeho vlastnického práva, lze v tomto konkrétním případě přisvědčit názoru stavebního úřadu, že k možnému dotčení pozemku odvolatele stavbou LV Javořák nedošlo. Rovněž případné dopady (imise) ze stavby na stávající poměry v lokalitě, které by případně mohly „přímé dotčení“ vlastnického práva odvolatele založit, nedosahují takové intenzity, aby k „přímému dotčení“ došlo. K tomuto odvolací orgán obecně uvádí, že každá stavba a stavební činnost s sebou reálně přináší i určité dopady projevující se v bližším i vzdálenějším „sousedství“ stavby. Je však nutno rozlišovat tyto běžné dopady stavební činnosti do území, které jsou vlastníci okolních nemovitostí povinni strpět a tzv. imise. Imisemi se přitom ve smyslu § 1013 občanského zákoníku rozumí takové dopady výkonu vlastnického práva (např. hluk, prach, pach, zápach, kouř, vibrace, světlo apod.), kterými se zasahuje do cizího vlastnického práva nad míru přiměřenou poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku či stavby. Jak bylo již výše uvedeno, podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.06.2011, č. j. 7 As 54/2011-91 obecně platí, že „přímým dotčením je nutno rozumět právě takovou možnou změnu poměrů v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných relevantních práv těmi, kdo tato práva mají.“ Předmětná stavba LV Javořák a její dopady nemění dle názoru odvolacího orgánu poměry v lokalitě v takové míře, která by se vymykala místním poměrům a mohla mít vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických práv odvolatele či mohla omezit obvyklé užívání shora uvedených sousedních nemovitostí v jeho vlastnictví. Tomuto názoru svědčí i obsah a závěry stanovisek a závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy obsažených ve správním spise, které rovněž posuzovaly z různých hledisek možné dopady předmětné stavby do území a vyslovily s předmětným záměrem svůj souhlas. Odvolací orgán se proto ztotožnil se závěrem stavebního úřadu, že odvolateli v předmětném řízení právo na účastenství nesvědčilo a nesvědčí.“ 43. Na základě toho žalovaný uzavřel, že žalobkyni nesvědčí postavení účastnice v dané územním řízení. Vzhledem k tomu kvalifikoval její odvolání jako odvolání nepřípustné a to postupem dle § 92 odst. 1 správního řádu jako nepřípustné zamítl.

44. Nad rámec uvedeného se žalovaný dále vyjádřil i k otázce včasnosti podaného odvolání pro případ, že by odvolání žalobkyně bylo odvoláním opomenutého účastníka řízení. K tomu ocitoval § 84 odst. 1 správního řádu, podle něhož „Osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené v § 27 odst. 1“ 45. Vzhledem k tomu se žalovaný zabýval i otázkou, zda by v takovém případě mohla být žalobkyně účastnící ve smyslu § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu, tedy jak sama uvádí, hlavní účastnicí. Dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla účastnicí územního řízení ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, neboť není osobou, o jejíž žádosti by se řízení vedlo, ani další osobou, na kterou by se pro společenství práv nebo povinností se žadatelkou o vydání územního rozhodnutí vztahovalo rozhodnutí stavebního úřadu. Proto i kdyby žalobkyně byla „opomenutým účastníkem“, posuzovalo by se její odvolání ze dne 5. 12. 2018 jako opožděné, jelikož uplynula i objektivní roční lhůta od oznámení rozhodnutí poslednímu z účastníků řízení. Územní rozhodnutí totiž bylo poslednímu z jeho účastníků oznámeno dne 2. 2. 2017, odvolání ale bylo podáno u stavebního úřadu až dne 5. 12. 2018, tedy jeden rok a deset měsíců poté.

46. Dále žalovaný zkoumal, zda nejsou dány předpoklady pro zahájení přezkumného řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového územního rozhodnutí. Žádné takové důvody však nezjistil.

47. Krajský soud se s uvedenými závěry žalovaného ztotožňuje, a proto na ně v dalším i plně odkazuje, neboť jinak by jen jinými slovy musel říkat totéž. Přesto k nim dodává ještě následující.

48. Jak žalobkyně v žalobě správně uvedla, napadená rozhodnutí jsou postavena na tom, že žalobkyni nesvědčilo právo být účastnicí shora uvedených řízení vedených stavebním úřadem ve věci povolení stavby vleku, a i kdyby jí takové právo svědčilo, tak že již uplynula lhůta 1 roku pro podání odvolání. S tím však žalobkyně nesouhlasí v přesvědčení, že jí náleželo postavení tzv. hlavního účastníka ve smyslu § 27 odst. 1 správního řádu, a tedy že se na ni uvedená 1 roční objektivní lhůta nevztahuje.

49. Krajský soud má za to, že žalovaný otázku tzv. hlavního účastníka dle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu srozumitelným a přesvědčivým způsobem objasnil. Protože jde ale o zásadní námitku, krajský soud k ní na vysvětlení dodává ještě následující.

50. Podle § 84 odst. 1 správního řádu: „Osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené v § 27 odst. 1 (správního řádu).“ 51. Jak již uvedeno vpředu, podstatou projednávané věci je spor mezi žalobkyní a žalovaným správním orgánem o to, zda měla být žalobkyně považována za tzv. hlavního účastníka řízení, které bylo vedeno k žádosti stavebníka MEGA PLUS s.r.o. o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby vleku, či nikoliv. Žalobkyně se ve svých úvahách mýlí, neboť takové postavení nepřichází v jejím případě vůbec v úvahu. Aby totiž bylo možné žalobkyni považovat za účastnici řízení podle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu, musely by být pro to splněny celkem dvě podmínky a obě zároveň dohromady. Jednak by musela být dotčenou osobou, tedy osobou, jíž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (viz § 2 odst. 3 správního řádu) a jednak by musela být se žadatelkou o vydání územního rozhodnutí ve společenství práv nebo povinností.

52. Žalovaný neshledal za naplněnou ani jednu z uvedených podmínek. Okruh účastníků územního řízení, tedy okruh osob, které jsou oprávněny v územním řízení uplatnit námitky, upravuje § 85 stavebního zákona. Z něho žalovaný vycházel a poměřoval postavení žalobkyně jako potencionální účastnice daného územního řízení, nicméně možnost přímého dotčení jejích vlastnických nebo jiných věcných práv k jejím sousedním pozemkům neshledal (důvody viz výše). Krajský soud má závěry žalovaného v tomto směru za plně přiléhavé, a nic na tom nemohou změnit ani žalobní námitky.

53. Pro uvedené závěry je totiž zcela bez významu, zda žalobkyně již cca 8 měsíců před zahájením územního řízení informovala stavební úřad o daném záměru s tím, že žádá být přibrána do případného řizení. O účastenství ve správním řízení totiž rozhoduje příslušný správní orgán, nikoliv přání té které osoby. Je přitom samozřejmé, že povinností správního orgánu je ověřovat okruh účastníků řízení po celou dobu řízení (viz žalobkyní zmiňovaný rozsudek nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 24/2010). Nic nesvědčí o tom, že by stavební úřad takto nepostupoval a nic také nebránilo žalobkyni v tom, aby, když zcela nepochybně měla výstavbu vleku „na očích“, aby se sama, alespoň ve stavebním řízení, domáhala přiznání účastenství v něm.

54. Pokud pak žalobkyně zmiňuje zničení příjezdových kamenitých cest na pozemcích parc. č. 561/3 a parc. č. 559/5 (podle aktuálního stavu KN je tato parcela ve vlastnictví České republiky, s právem hospodaření Správou KRNAP), tak oba tyto pozemky jsou vedeny, co se týče jejich druhu, jako trvalé travní porosty. Pozemek žalobkyně se nachází v prostoru Vebrových bud a je od stavby vleku Javořák vzdálen cca 450 metrů přes les, v územním rozhodnutí, ve stavebním povolení ani v dokumentaci stavby není tento pozemek zmíněn, takže ani nebyl předmětem žalovaných rozhodnutí. Pokud tedy došlo k poškození pozemku žalobkyně nějakou svévolnou činností při výstavbě, nelze ji spojovat se žalovanými rozhodnutími či dovozovat z této skutečnosti nárok na účastenství v uvedených řízeních. V takovém případě však měla žalobkyně využít jiných prostředků, především ochrany občanskoprávní, a ne čekat, až bude stavba hotova a zkolaudována a poté se domáhat ochrany správní žalobou. Spolu s replikou žalobkyně předložila krajskému soudu též 2 mapky s vyznačením příjezdových komunikací na spojnici Vebrovy boudy – horní stanice Javor a Vebrovy boudy – spodní stanice vleku Javor. Tyto příjezdové cesty nejsou ve vlastnictví žalobkyně, neboť jsou spolutvořeny dalšími pozemky ve vlastnictví jiných subjektů. Její pozemky jsou až v samém prostoru Vebrových bud. V replice žalobkyně zmínila též rozhodnutí Městského úřadu Trutnov ze dne 12. 7. 2019, jímž prý bylo rozhodnuto o tom, že asfaltová komunikace vedoucí od Vebrových bud k dolní stanici vleku Javor I je veřejně přístupnou komunikací a že veřejně přístupnou komunikací je též lesní cesta vedoucí od Vebrových bud k horní stanici vleku Javor I. I z tohoto rozhodnutí je tak zřejmé, že žalobkyně má přístup ke svým nemovitostem zajištěn. Pokud se žalobkyně pozastavuje nad tím, že veřejnost jezdí i po pozemku, který je v jejím vlastnictví, je tomu tak nepochybně proto, že je tento pozemek součástí veřejně přístupné účelové komunikace s právem jejího obecného užívání.

55. Žalobkyně vyjadřuje v žalobě překvapení nad tím, že byla sjezdovka s lyžařským vlekem zrealizována, aniž o tom byla jakkoli vyrozuměna. Dlužno ale poznamenat, že překvapující je spíše toto její tvrzení, neboť po celou dobu provádění stavby vleku na ni nikterak nereagovala, jinými slovy, dá se o takovém chování také říci, že jí nijak nevadila, když se až po její kolaudaci dožaduje svých domnělých práv dle stavebního zákona.

56. K tvrzenému narušení dosavadních komunikačních možností v prostoru Vebrovy boudy a stavby vleku, třeba uvést, že odpověď na tyto otázky je třeba hledat v platné územně plánovací dokumentaci. Ze správního spisu nevyplývá, že by stavba vleku byla povolena v rozporu s územním plánem, čemuž ostatně nasvědčují i souhlasná stanoviska dotčených orgánů státní správy s ní, zejména pak Správy Krkonošského národního parku. Pokud však měla žalobkyně jiné představy o komunikačním uspořádání daného území, bylo na ní, aby se je snažila vnést do územního plánu při jeho projednávání. Rozhodně jí však nepřísluší právo organizovat dopravu v místě.

57. Bez povšimnutí nezůstala ani ochrana přírody a krajiny, když rozhodnutím Městského úřadu Trutnov, odboru životního prostředí, ze dne 13. 2. 2017, bylo povoleno trvalé odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa a Správa Krkonošského národního parku vydala ke stavbě vleku dne 5. 6. 2017 souhlasné závazné stanovisko. Další vydaná rozhodnutí k ochraně životního prostředí jsou uvedena výše či v žalovaném rozhodnutí (viz žalobní námitky ohledně hnízdiště tetřívka).

58. Pokud jde o námitku ohledně dotčení na právu na podnikání, dlužno konstatovat, že tato námitka byla uplatněna pouze v obecné rovině, neboť nebyla doložena konkrétními fakty. Její oprávněnost však rozhodně nelze spojovat se zvýšenou frekvencí průjezdu motorových vozidel Ski areálu kolem areálu Vebrovy boudy.

59. Otázka statusu žalobkyně jako účastnice řízení ve smyslu § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu se prolíná žalobou až do jejího konce (účastnicí řízení podle § 27 odst. 1 písm. b/ správního řádu nemohla být, neboť jde o řízení zahajovaná na žádost a nikoliv z moci úřední). Žalobkyně v žalobě usilovně dovozovala, že s ní mělo být jednáno jako s účastníkem řízení podle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu. Již výše krajský rozvedl, proč se s tímto názorem neztotožňuje. Proto, a říká to opakovaně vzhledem k uvedeným námitkám, že podle citovaného ustanovení jsou účastníky v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností se žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu. V daném případě ale nebyla žalobkyně žadatelkou a žádné její společenství práv nebo povinností se žadatelkou o vydání územního rozhodnutí či stavebního povolení mezi nimi nevzniklo. Společenstvím práv nebo povinností se totiž rozumí toliko těsný svazek (v právním slova smyslu) mezi dotčenými subjekty. Typickým příkladem takovéhoto svazku může být podílové spoluvlastnictví určité věci, nebo vztahy mezi účastníky vzniklé na základě veřejnoprávní smlouvy ve smyslu § 161 správního řádu nebo sporného řízení ve smyslu § 141 správního řádu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2014, č. j. 6 As 133/2013-83). V důvodové zprávě ke správnímu řádu se pak lze dočíst, že pouze žadatel je v řízení zahajovaném na návrh pánem sporu, tj. dominus litis.

60. Žalobkyně by mohla být pouze účastnicí řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu, ovšem za podmínky, že by byla některým z napadených rozhodnutí přímo dotčena, resp. aby dotčení na jejích právech potenciálně hrozilo. Takové dotčení však zjištěno nebylo. V případě takových účastníků řízení je však lhůta k podání odvolání omezena podle § 84 odst. 1 správního řádu na rok ode dne, kdy bylo rozhodnutí skutečně oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil. V projednávané věci není sporu o tom, že odvolání žalobkyně proti územnímu rozhodnutí bylo podáno až po uplynutí této roční lhůty.

61. Pokud by se akceptoval výklad § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu, který předestřela žalobkyně, vedlo by to k popření rozdílu v různých právních režimech účastenství (podle § 27 odst. 1 a § 27 odst. 2 správního řádu), což by mělo zcela zásadní (a zákonodárcem nepochybně nezamýšlené) dopady na průběh celé řady správních řízení.

62. Bylo tak možno shrnout, že z výše uvedených důvodů žalobkyně nebyla účastnicí územního řízení, a proto bylo její odvolání zamítnuto jako odvolání nepřípustné zcela správně. I kdyby tomu tak však nebylo, což si krajský soud vůbec nepřipouští, tak ani v tom případě by nemohla být žalobkyně úspěšná, neboť pak by její odvolání muselo být pro opožděnost zamítnuto (viz § 84 odst. 1 a § 92 odst. 1 správního řádu).

63. Byť byla žalobou napadnuta dvě různá rozhodnutí (rozhodnutí o umístění stavby vleku a stavební povolení na tuto stavbu), podstata žalobních námitek proti nim je v podstatě totožná. Šlo a jde o to, zda žalobkyni svědčilo v územním a stavebním řízení postavení jejich účastnice či nikoliv. Ostatně ani žalobkyně neuváděla žalobní námitky zvlášť pro každé z napadnutých rozhodnutí. Je to ostatně zcela pochopitelné, neboť i předpoklady účastenství, ať již pro územní řízení (viz § 85 odst. 2 písm. b/ stavebního zákona) nebo stavební řízení (viz § 109 odst. 1 písm. e/ stavebního zákona) jsou totožné (vlastnictví sousedních nemovitostí a možnost přímého dotčení vlastnických nebo jiných věcných práv k nim).

64. Jinými slovy, co bylo řečeno ohledně účastenství žalobkyně v řízení o umístění stavby, totéž platí i pro její účastenství v následném stavebním řízení. S tou výjimkou, že stavební povolení nabylo právní moci dne 21. 6. 2017 (odvolání bylo podáno dne 5. 12. 2018). I tak by se ale ohledně něho uplatnilo ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu, tedy jednalo by se o odvolání opožděné.

65. Vzhledem k výše uvedenému dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. ve výroku I. tohoto rozsudku zamítl.

VI. Náklady řízení

66. Výrok o nákladech účastníků řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a krajský soud nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení vznikly, bylo ve výroku II. tohoto rozsudku stanoveno, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.