č. j. 31 A 111/2020-88

Rubrum

Zahrnuje-li správa dědictví provozování obchodního závodu zůstavitele a správce dědictví plní své povinnosti osobně (§ 1401 odst. 1 věty první občanského zákoníku) a je pro tyto účely evidován jako podnikající fyzická osoba, jsou delikty spáchané v souvislosti s provozováním obchodního závodu přičitatelné správci dědictví jakožto podnikající fyzické osobě.

Výrok

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Václava Štencla, MA a JUDr. Martina Kopy, Ph.D. ve věci žalobkyně: D. S., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Liborem Špundou sídlem Masarykova třída 795/41, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2020, č. j. 13316/2020-NZE-18111, takto:

Odůvodnění

I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Poučení

I. Předmět řízení 1. Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (dále též „správní orgán prvého stupně“) rozhodnutím ze dne 11. 11. 2019, č. j. UKZUZ 205021/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobkyni vinnou z toho, že v postavení profesionálního uživatele, v rámci své podnikatelské činnosti, aplikovala na jí obhospodařovaných půdních blocích (konkretizovaných ve výroku prvostupňového rozhodnutí) v období od 10. 4. 2018 do 10. 5. 2018 přípravky na ochranu rostlin, přičemž jejich aplikaci realizovaly fyzické osoby, které v době aplikace přípravků nebyli držiteli osvědčení prvního stupně podle § 86 odst. 1 zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 14. 1. 2020 (dále jen „zákon o rostlinolékařské péči“). Uvedeným jednáním měla žalobkyně spáchat přestupek podle § 79g odst. 1 písm. p) zákona o rostlinolékařské péči, za což jí byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení v paušální částce 1 000 Kč. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 18. 3. 2020, č. j. 13316/2020-MZE-18111 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobkyně podané proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. II. Stanoviska účastníků řízení 2. Žalobkyně se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a nahrazení nákladů řízení. Namítá, že se správní orgány nesprávně vypořádaly s tím, zda je žalobkyně osobou, proti které lze zahájit a vést přestupkové řízení. Žalobkyně nebyla v rozhodné době samostatným zemědělským podnikatelem, nýbrž správkyní pozůstalosti po zesnulém manželovi. Důvodem registrace jako zemědělský podnikatel bylo využití nároku na zemědělské dotace. Neprovozovala závod Ing. S. jako vlastník. Závěry žalovaného jsou nesrozumitelné a nesprávné. Dne 2. 12. 2017 proběhlo školení Š. K. a N. H., které mělo účinky ve smyslu prodloužení platnosti odborné způsobilosti. Je je proto nutno považovat za držitele osvědčení prvního stupně. Při posuzování spáchání přestupku je nutno se zabývat otázkou odborné způsobilosti nejen formálně, ale i materiálně. Žalobkyni není známo, proč školitel nestihl před smrtí podepsat prezenční listinu a zaslat oznámení o školení. Správní orgán prvého stupně mohl doplnit dokazování (výslechem svědků) ke zjištění, že se školení skutečně konalo a co bylo jeho obsahem. Zcela nepřezkoumatelná je problematika výše uložené pokuty. Napadené rozhodnutí, je k této problematice rovněž nepřezkoumatelné. S konkrétními odvolacími argumenty se žalovaný nevypořádal.

3. V doplnění žaloby žalobkyně uvádí, že se správní orgány nezabývaly subjektivní stránkou přestupku. Z dokazování nevyplývá, že by žalobkyně věděla, že pracovníci nemají platné osvědčení prvního stupně. Žalobkyně zaštiťovala provoz závodu pro dědice, ale nejednalo se o její vlastní podnikání. Pro spáchání přestupku dle § 79g odst. 1 písm. p) zákona o rostlinolékařské péči je pojem „profesionální uživatel“ irelevantní. Je nutno rozlišovat pojmy „profesionální uživatel“ a „profesní činnost“. Prováděli-li aplikaci přípravků na ochranu rostlin Š. K. a N. H., nešlo o podnikatelskou činnost žalobkyně, ani o její postavení „profesionálního uživatele“, ani o její „profesní činnost“. Prvostupňové rozhodnutí je proto vnitřně rozporné a zmatečné. Přestupkové řízení mělo být vedeno proti jmenovaným pracovníkům nebo proti Ing. V., který měl jejich práci organizovat a řídit.

4. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Žalobkyně, byť v postavení správce pozůstalosti po zesnulém manželovi, realizovala činnost, již lze interpretovat jako podnikání. Výklad žalobkyně by zakládal situaci, že při správě pozůstalosti by nebylo možné postihovat konkrétní osoby za jimi spáchané protiprávní činy. Ustanovení § 34 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) na projednávanou věc přesně dopadá. Správce pozůstalosti má povinnost správu vykonávat osobně a musí řádně plnit své povinnosti. Pokud žalobkyně není schopna doložit stanoveným způsobem splnění kritérií pro existenci odborné způsobilosti dotčených fyzických osob, pak nelze mít za to, že by byly oprávněny v rozhodném období nakládat s pesticidy. Odůvodnění výše pokuty se žalovaný řádně zabýval.

5. Žalobkyně v replice namítá, že správní orgány považují její odpovědnost prakticky za absolutní, bez možnosti vyvinit se (obhájit se). Správní orgány považovaly Š. K. a N. H. za zaměstnance žalobkyně, ačkoliv žalobkyně doložila, že nebyli jejími zaměstnanci. Správní orgány směšují postavení žalobkyně a právní postavení závodu po zesnulém Ing. S. Žalobkyně nepřevzala závod a zemědělskou činnost po zůstaviteli, takže na ni nepřešlo postavení zaměstnavatele. Ani z občanského zákoníku nevyplývá, že správce pozůstalosti má automaticky postavení zemědělského podnikatele nebo profesionálního uživatele. Žalobkyně do žádné z kategorií pro profesionální uživatele nespadá. Žalovaný vyřešil otázku odborné kvalifikace pracovníků jednoduše a ryze po formální stránce. Správní orgán prvého stupně nezpochybnil oprávnění školitele provést školení, tuto problematiku žalobkyně považuje za tzv. materiální stránku. Tou se správní orgány nezabývaly. Nové znění zákona s účinností od 1. 12. 2017 umožňuje získat osvědčení prvního stupně kurzem organizovaným zaměstnavatelem. Případné nedodržení formy má za následek pouze formální nedostatek v podobě platnosti průkazu o konání kurzu, ale neznamená automaticky nedostatek odborné způsobilosti. S námitkami ohledně odůvodnění pokuty se žalovaný ani ve svém vyjádření nevypořádal.

6. Žalovaný v dalším vyjádření uvádí, že žalobkyně opomíjí institut objektivní odpovědnosti podnikající fyzické osoby. Žalobkyně v rozhodné době fakticky provozovala podnik po zesnulém manželovi. Materiální znaky svědčí závěru, že žalobkyně byla zemědělským podnikatelem a současně profesionálním uživatelem pesticidů v rámci svého podnikání.

7. V rámci ústního jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku a doplnila, že po spáchání přestupku učinila okamžitě nápravu, neboť dotčené osoby získaly nové osvědčení o odborné způsobilosti. III. Posouzení věci krajským soudem 8. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování soud vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. Soud neprováděl dokazování obsahem správního spisu (z něhož soud při rozhodování bez dalšího vychází), ani osvědčením o odborné způsobilosti, které získaly dotčené osoby po spáchání přestupku. Tato skutečnost nemohla nic změnit na tom, zda se žalobkyně dopustila přestupku v období od 10. 4. 2018 do 10. 5. 2018, a tvrzení, že by tato skutečnost měla být zohledněna při stanovení výše sankce, uplatnila žalobkyně až při jednání soudu, tedy opožděně (viz § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s.). III. a) Odpovědnost žalobkyně jakožto správkyně pozůstalosti 9. Žalobkyně předně namítá, že vůbec nemohla být postižena za vytýkané jednání, neboť nevystupovala v rámci své podnikatelské činnosti.

10. Podle § 79g odst. 1 písm. p) zákona o rostlinolékařské péči se právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že nezabezpečí výkon činnosti držitelem osvědčení o odborné způsobilosti pro nakládání s přípravky potřebného podle tohoto zákona.

11. V prvé řadě soud poznamenává, že z hlediska citovaného ustanovení je irelevantní, zda lze přestupce kvalifikovat také jako „profesionálního uživatele“, jak požadují některé jiné skutkové podstaty [např. § 79g odst. 1 písm. l) zákona o rostlinolékařské péči]. Konstatoval-li tedy správní orgán prvého stupně ve skutkové větě rozhodnutí o přestupku, že žalobkyně vystupovala „v postavení profesionálního uživatele“, bylo toto konstatování zcela nadbytečné, neboť se nijak nemohlo promítnout a nepromítlo do právní kvalifikace skutku. Pouhé zahrnutí irelevantního zjištění do skutkové věty rozhodnutí o přestupku však zároveň nemůže založit nezákonnost tohoto rozhodnutí. Stejně tak nemůže takový postup z této skutečnosti učinit skutečnost pro posouzení věci relevantní. Ze skutkové podstaty přestupku je zjevné, že „postačuje“, aby pachatel spáchal čin jako podnikající fyzická osoba, čehož si je zjevně i sama žalobkyně vědoma. Další kategorizace postavení pachatele a hledání možných rozdílů mezi jednotlivými pojmy, jako je „podnikatelská činnost“, „profesní postavení“ či „profesionální uživatel“ je proto v kontextu daného přestupku zcela nadbytečné. Polemika účastníků řízení na toto téma se nemůže nijak promítnout do výsledku správního řízení, a tudíž ani do závěrů zdejšího soudu. Podle názoru soudu uvedení této nadbytečné informace nečiní napadené rozhodnutí ani vnitřně rozporným či zmatečným, neboť je z něj zřejmé, čeho přesně se měla žalobkyně dopustit, pod jakou skutkovou podstatu takové jednání žalovaný zahrnul a z jakých důvodů. Toho, že znakem subjektu je toliko spáchání přestupku podnikající fyzickou osobou, si je přitom žalobkyně zjevně vědoma. Pouze na okraj soud poznamenává, že žalobkyni bylo možné považovat za profesionálního uživatele, neboť v souladu s § 2 odst. 2 písm. h) zákona o rostlinolékařské péči došlo k použití postřiku v období správy obchodního závodu z její strany. Šlo tedy o činnost v rámci správy dědictví, kterou žalobkyně prováděla mimo jiné na základě vlastní registrace jakožto zemědělského podnikatele (viz také dále).

12. Přestupku podle shora citovaného ustanovení se může dopustit pouze tzv. speciální subjekt, tj. buďto právnická osoba nebo fyzická osoba v postavení podnikatele. Pro to, aby bylo možné učinit závěr, že přestupek spáchala podnikající fyzická osoba, přitom nepostačuje pouhá skutečnost, že tato osoba mimo jiné vyvíjí podnikatelskou činnost. Zároveň však není nezbytně nutné, aby byl přestupek spáchán přímo při podnikání. Postačuje přímá souvislost mezi spáchaným přestupkem a podnikatelskou činností pachatele (viz § 22 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky či dřívější judikaturu správních soudů – např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008, č. j. 8 As 47/2006-93, nebo ze dne 21. 4. 2021, č. j. 1 As 22/2021-52, všechny zde citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz).

13. V posuzovaném případě není sporu o tom, že žalobkyně byla v době páchání přestupku registrována jako „zemědělský podnikatel“. Sporná je pouze souvislost spáchaného přestupku s podnikatelskou činností žalobkyně. Žalobkyně totiž tvrdí, že ve vztahu k zemědělskému podniku svého zesnulého manžela vystupovala jako správkyně pozůstalosti, nikoliv jako samostatný podnikatel.

14. Podle názoru soudu je mezi spáchaným jednáním a podnikatelskou činností žalobkyně dána dostatečně úzká a přímá souvislost. Sama žalobkyně uvádí, že se nechala zaregistrovat jako zemědělský podnikatel proto, aby pokračovala v provozování zemědělského podniku svého manžela až do rozhodnutí o pozůstalosti a aby mohla využívat nároky na zemědělské dotace. Nebyla-li by tedy žalobkyně zapsána jako podnikatel, nemohla by plnohodnotně spravovat obchodní závod svého zesnulého manžela. Neschopnost řádně vykonávat správu pozůstalosti by přitom byla důvodem odvolání správce pozůstalosti (viz § 1560 a § 1677 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „občanský zákoník“). Mezi samotnou správou pozůstalosti a podnikatelskou činností žalobkyně je již z tohoto důvodu dána velmi úzká vazba.

15. Soud přitom nevidí žádný ospravedlnitelný důvod pro to, aby byla žalobkyně považována za podnikající fyzickou osobou pro účely získání beneficia ze strany státu v podobě dotací, a aby zároveň nebyla považována za podnikající fyzickou osobou pro případ, že při činnosti, k níž se mimochodem tyto dotace vztahují, dojde k porušení zákona o rostlinolékařské péči. Platí-li podle § 1401 odst. 1 věty první občanského zákoníku, že správce plní své povinnosti osobně, musí správce nést také osobní odpovědnost za veřejnoprávní delikty, ke kterým při správě dojde. Zahrnuje-li tedy správa dědictví provozování obchodního závodu zůstavitele a správce dědictví je pro tyto účely evidován jako podnikající fyzická osoba, jsou delikty spáchané v souvislosti s provozováním obchodního závodu přičitatelné správci dědictví jakožto podnikající fyzické osobě.

16. Na podporu výše uvedených závěrů lze analogicky odkázat i na § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, z něhož plyne, že správa podnikatelské činnosti zůstavitele v rámci správy pozůstalosti se považuje za pokračování v provozování živnosti. Správce dědictví tedy i v režimu živnostenského zákona fakticky pokračuje v podnikatelské činnosti zůstavitele do doby rozhodnutí o pozůstalosti. S pokračováním v podnikatelské činnosti je pak spojena také deliktní odpovědnost za jednání související s touto podnikatelskou činností.

17. Co se týče odkazu žalovaného na § 34 zákona o odpovědnosti za přestupky, je zřejmé, že tento odkaz byl pouze podpůrným argumentem žalovaného. Ačkoliv žalovaný tento argument blíže nezdůvodnil, tento dílčí nedostatek týkající se jednoho z podpůrných argumentů (tedy nikoliv důvodů rozhodnutí, nýbrž toliko dílčí úvahy podporující důvod rozhodnutí) nemůže činit napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Závěr žalovaného o tom, že žalobkyně je oním speciálním subjektem dle § 79g odst. 1 písm. p) zákona o rostlinolékařské péči je dostatečně podepřen zbývajícími argumenty. III. b) Odpovědnost žalobkyně za jednání třetích osob 18. Žalobkyně dále namítá, že Š. K. a N. H. nebyli jejími zaměstnanci. K této námitce však soud musí poznamenat, že tato skutečnost není z hlediska shora citované skutkové podstaty přestupku rozhodná. Pro daný přestupek je rozhodné, zda žalobkyně zabezpečila či nezabezpečila provedení postřiku držitelem osvědčení o odborné způsobilosti pro nakládání s přípravky potřebného podle tohoto zákona. Není tedy podstatné, zda je daná osoba zaměstnancem sankcionované podnikající fyzické osoby, nýbrž pouze to, zda dané jednání spadá do rámce podnikatelské činnosti podnikající fyzické osoby. Ačkoliv se zde nejedná striktně vzato o otázku přičitatelnosti jednání podnikající fyzické osobě, neboť daný přestupek může spáchat pouze samotná podnikající fyzická osoba nezabezpečením výkonu činnosti držitelem osvědčení, analogicky lze na situaci nahlížet právě pohledem § 22 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že podnikající fyzická osoba sama odpovídá za jednání nejen svých zaměstnanců, ale také fyzických osob plnících její úkoly, jí používaných při její činnosti nebo jednajících za ní, jestliže ona sama výsledku takového jednání využila. Tím spíše pak musí odpovídat podnikající fyzická osoba za své vlastní jednání spočívající v nezabezpečení toho, aby takové osoby vykonávaly zákonem definovanou činnost pouze v případě, že jsou držiteli osvědčení.

19. Ke spáchání přestupku dle § 79g odst. 1 písm. p) zákona o rostlinolékařské péči tedy dochází také tehdy, pokud podnikající fyzická osoba nezabezpečí, aby osvědčením o odborné způsobilosti při výkonu zákonem stanovené činnosti disponovaly nejen její zaměstnanci, ale také osoby, které tuto činnost vykonávají při plněné úkolů podnikající fyzické osoby, které podnikající fyzická osoba používá při své činnosti nebo které za podnikající fyzickou osobu jednají, jestliže ta výsledku takového jednání využila. Jinými slovy není podstatná přesná právní kvalifikace vztahu mezi podnikající fyzickou osobou a osobou, která vykonávala zákonem definovanou činnost bez příslušného osvědčení. Š. K. a N. H. přitom zjevně aplikovali postřik pro žalobkyni a plnili její úkoly na účet jí spravovaného obchodního závodu. Byla to přitom žalobkyně, komu jakožto správci pozůstalosti svědčily povinnosti spojené s chodem obchodního závodu, včetně povinnosti zajistit, aby postřik aplikovali pouze držitelé příslušných osvědčení. Jestliže žalobkyně této povinnosti nedostála, byla plně v souladu se zákonem shledána vinnou ze spáchání přestupku dle § 79g odst. 1 písm. p) zákona o rostlinolékařské péči. III. c) Držení osvědčení o odborné způsobilosti 20. Žalobkyně vedle toho také brojí proti hodnocení otázky, zda Š. K. a N. H. byli držiteli osvědčení prvního stupně. Zde namítá jednak nedostatečné zjištění skutkového stavu, jednak jeho nesprávné právní hodnocení. Tvrdí totiž především, že uvedené osoby byly držiteli osvědčení prvního stupně proto, že je získaly s platností od 5. 2. 2013 do 5. 2. 2018, přičemž tato osvědčení byla prodloužena na základě školení ze dne 2. 12. 2017.

21. Skutečnost, že uvedené osoby disponovaly osvědčením prvního stupně od 5. 2. 2013 do 5. 2. 2018 je mezi účastníky nesporná. Jelikož měl být skutek spáchán v období od 10. 4. 2018 do 10. 5. 2018, je pro posuzovanou věc klíčová především otázka, zda žalobkyní tvrzené školení ze dne 2. 12. 2017 mělo účinky spočívající v prodloužení platnosti osvědčení prvního stupně.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona o rostlinolékařské péči fyzická osoba, která v rámci svých profesních činností nakládá s přípravky pod dohledem držitele osvědčení druhého stupně nebo třetího stupně, musí být držitelem osvědčení prvního stupně. Toto osvědčení fyzické osobě vydá po absolvování základního kurzu vzdělávací zařízení pověřené ministerstvem. Osvědčení se vydává s platností na dobu 3 let. Po uplynutí platnosti tohoto osvědčení vydá vzdělávací zařízení na základě absolvování doplňujícího školení nové osvědčení prvního stupně s platností na dobu 3 let. Za držitele osvědčení prvního stupně nebo druhého stupně se považuje též osoba v období 3 let po ukončení středního vzdělání s výučním listem a středního vzdělání s maturitní zkouškou nebo studia na vysoké škole, a to v oborech stanovených prováděcím právním předpisem. Dále se za držitele osvědčení prvního stupně považuje osoba, která absolvovala zaměstnavatelem organizovaný kurz, sloužící k doplnění znalostí pro aplikaci přípravků, a to pro výkon práce pro tohoto zaměstnavatele. Toto osvědčení platí do konce kalendářního roku, v němž proškolená osoba kurz absolvovala. Tento kurz je možné absolvovat nejdříve za 2 roky od absolvování předchozího kurzu. Zaměstnavatel je povinen písemně oznámit Ústavu místo a čas pořádání kurzu nejméně 5 dnů před konáním kurzu. Prováděcí právní předpis stanoví způsob prokázání absolvování tohoto kurzu.

23. Z žalobních tvrzení i listin předložených žalobkyní je patrné, že se dovolává právě účinků absolvování kurzu organizovaného zaměstnavatelem dle věty šesté citovaného ustanovení. K aplikaci daného pravidla však v projednávané věci není prostor už proto, že podle věty sedmé se po absolvování kurzu na absolventa hledí jako na držitele osvědčení prvního stupně pouze do konce kalendářního kroku. Jelikož měl kurz podle žalobkyně proběhnout dne 2. 12. 2017, měl by účinky pouze do konce roku 2017 a neměl by tak vliv na posuzovaný přestupek, k němuž došlo až v následujícím kalendářním roce.

24. Kromě toho soud souhlasí se žalovaným v tom, že pravidlo dle věty šesté citovaného ustanovení nemohlo být aplikováno také proto, že žalobkyně neprokázala, že by Š. K. a N. H. absolvovali kurz předvídaný tímto ustanovením. Ke stanovení způsobu prokázání totiž zákonodárce dle citovaného ustanovení in fine zmocnil Ministerstvo zemědělství, které tak učinilo v § 6a vyhlášky č. 206/2012 Sb. o odborné způsobilosti pro nakládání s přípravky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 206/2012 Sb.“). Podle něj pro účely prokázání absolvování kurzu organizovaného zaměstnavatelem při kontrole je zaměstnavatel po dobu 3 let ode dne konání kurzu organizovaného zaměstnavatelem povinen uchovávat seznam osob, které tento kurz absolvovaly. Tento seznam musí obsahovat jméno, datum a místo narození a místo trvalého pobytu všech osob, které kurz absolvovaly, jejich podpisy a podpis odborného školitele. Zároveň musí zaměstnavatel neprodleně po ukončení kurzu písemně oznámit správnímu orgánu prvého stupně počet osob, které kurz absolvovaly.

25. Z uvedeného je zřejmé, že absolvování kurzu nelze prokázat jakýmkoliv způsobem, nýbrž pouze způsobem stanoveným v § 6a vyhlášky č. 206/2012 Sb., tj. předložením seznamu osob, které kurz absolvovaly, přičemž tento seznam musí obsahovat stanovené náležitosti, jako jsou údaje o těchto osobách, jejich podpisy a podpis odborného školitele. Žalobkyně seznam s takovými náležitostmi nepředložila, neboť jí předložený seznam neobsahuje podpis odborného školitele. Kromě toho nebyl tento seznam nahlášen správnímu orgánu prvého stupně, jak citované ustanovení požaduje. Jakkoliv by se mohlo zdát, že se jedná toliko o formalitu, uvedené požadavky jsou stanoveny proto, aby měl správní orgán prvého stupně průběžný přehled o tom, kdo může vykonávat zákonem stanovené činnosti, aby bylo v každém okamžiku věrohodně prokazatelné, zda se ta která osoba považuje za držitele osvědčení prvního stupně, a aby tudíž mohl správní orgán výkon této činnosti efektivně průběžně kontrolovat. Nejde tedy o samoúčelné formální náležitosti. Tyto požadavky totiž jednak omezují možnost, že stanovenou činnost bude vykonávat osoba, o které to správní orgán netuší, a nemůže ji tudíž dostatečně kontrolovat, jednak eliminují případné dodatečné manipulace s doklady prokazujícími odbornou způsobilost. Žalobkyně nadto není postihována „formální“ nedostatky seznamu školených osob, jak se snaží v žalobě tvrdit, nýbrž za nezabezpečení výkonu stanovené činnosti držitelem osvědčení prvního stupně. Z její strany tedy nejde o porušení povinností spojených s daným školením, nýbrž o porušení povinností spojených s aplikací přípravků na ochranu rostlin, kdy si žalobkyně měla být vědoma toho, že Š. K. a N. H. objektivně nejsou držiteli osvědčení prvního stupně.

26. S ohledem na výše uvedené by ani dodatečné prokazování absolvování školení nemohlo mít účinky předvídané v § 86 odst. 1 větě šesté zákona o rostlinolékařské péči. V prvé řadě by totiž toto školení mělo účinky jen do konce roku 2017. V druhé řadě by nebyl podstatný pouze obsah školení, nýbrž také splnění požadavků stanovených v § 6a vyhlášky č. 206/2012 Sb. Správní orgány proto nepochybily, jestliže neprováděly další dokazování k průběhu a obsahu školení dne 2. 12. 2017.

27. Dovozuje-li žalobkyně z výše uvedeného také to, že o absenci osvědčení uvedených osob nevěděla, pak je nutno zdůraznit, že odpovědnost za daný přestupek je odpovědností objektivní. Zavinění pachatele (ať už ve formě úmyslu či nedbalosti) v takovém případě není znakem skutkové podstaty přestupku (viz rozdíl ve vymezení odpovědnosti podnikající fyzické osoby a fyzické o soby dle § 13 a § 22 zákona o odpovědnosti za přestupky). Případná nevědomost žalobkyně by proto nemohla mít za následek zproštění odpovědnosti. Navíc žalobkyně poukazuje na svou nevědomost ve vztahu k listinám prokazujícím školení ze dne 2. 12. 2017, nikoliv ke svému jednání od 10. 4. 2018 do 10. 5. 2018, kdy měla z pozice správce pozůstalosti zajistit, aby Š. K. a N. H. disponovali osvědčením prvního stupně. Svou žalobní argumentací se žalobkyně fakticky doznává k tomu, že v období od 10. 4. 2018 do 10. 5. 2018 neplnila svou povinnost zajistit provedení postřiku držiteli osvědčení prvního stupně, neboť ani neověřila, zda jsou u Š. K. a N. H. splněny všechny veřejnoprávní požadavky pro to, aby byli za držitele takového osvědčení považováni.

28. Proto je nutno odmítnout také argumentaci žalobkyně, že by při posuzování její odpovědnosti za přestupek mělo být hodnoceno pouze materiálně, zda uvedené osoby měly příslušnou odbornou způsobilost. Zákonem chráněný zájem na ochraně zdraví lidí, zvířat a životního prostředí je zpravidla ohrožen již tím, že nejsou dodržovány formální požadavky stanovené zákonodárcem pro účinnou ochranu těchto hodnot. Společenská škodlivost jednání žalobkyně (tj. materiální stránka přestupku) je proto dána už tím, že uvedené osoby nesplňovaly formální předpoklady pro provedení postřiku a žalobkyně jim v této činnosti nezabránila, ačkoliv k tomu byla ze své pozice povinna. Takové jednání zásadním způsobem ohrožuje zákonem chráněného zájmu. V daném případě se přitom jedná o delikt ohrožovací, jehož materiální stránka je naplněna právě již samotným ohrožením zákonem chráněného zájmu, nikoliv jeho narušením. Skutečnost, že nedošlo k poškození zdraví lidí, zvířat či životního prostředí, se proto může promítnout jen do úvah o výši sankce, nikoliv do úvah o odpovědnosti žalobkyně. III. d) Uložená sankce 29. Na závěr žalobkyně brojí proti uložené sankci. Namítá především nepřezkoumatelnost výše sankce. Ani této námitce soud nepřisvědčil.

30. V případě stanovení výše sankce musí správní soudy respektovat relativně širokou míru správního uvážení správního orgánu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, „ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. […] Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační [srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 36/32 SbNU 345; 299/2004 Sb.); oba dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce měla význam jedině tehdy, pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané nezákonnosti, v jejímž důsledku by výše uložené sankce neobstála, a byla by takříkajíc nepřiměřená okolnostem projednávaného případu.“ 31. Krajský soud přitom neshledal, že by správní orgán prvého stupně či žalovaný při stanovení výše sankce vybočili ze zákonných mantinelů, nebo že by nezohlednili nějaké zákonné kritérium. Ostatně takovou skutečnost žalobkyně ani netvrdí. Žalobkyně pouze namítá, že odůvodnění sankce je nepřezkoumatelné, s čímž zdejší soud nesouhlasí. Správní orgán prvého stupně jasně vymezil zákonné hranice pro stanovení výše pokuty a zdůvodnil, proč pokutu ve výši 25 000 Kč ukládá při samotné dolní hranici zákonné sazby (horní hranice totiž činí 4 000 000 Kč). Důvody pro takto nízkou pokutu bylo to, že se žalobkyně dopustila přestupku na tomto úseku poprvé a že nedošlo k narušení právem chráněného zájmu, toliko k jeho ohrožení. Zároveň je patrné, že se správní orgán snažil uložit pokutu alespoň v takové výši, aby reflektovala společenskou škodlivost a působila na žalobkyni do budoucna tak, aby při zemědělské činnosti postupovala více obezřetně. Takové odůvodnění považuje soud za zcela adekvátní. Zdůvodnění uložení pokuty při samotné spodní hranici zákonné sazby (v tomto případě činí méně než 1% horní hranice zákonné sazby) se logicky opírá primárně o polehčující okolnosti. Nelze po správním orgánu požadovat, aby uvedl další úvahy, z nichž by bylo patrné, proč například neuložil pokutu ve výši 10 000 Kč či 40 000 Kč. V případě dané zákonné sazby se správní orgán při rozlišování takových částek nutně pohybuje v rámci uvážení, které je u něj budováno zkušenostmi získanými ukládáním sankcí v obdobných a rozdílných případech. Jelikož je každý případ jedinečný, je pro soudní přezkum podstatné, že se správní orgán zabýval přestupkem komplexně a zohlednil všechna jeho specifika, což je nutno vnímat v kontextu celého správního rozhodnutí. V daném případě však soud neshledal, že by správní orgán prvého stupně či žalovaný opomenuli nějakou skutečnost zohlednit.

32. Soud nespatřuje žádné pochybení žalovaného v konstatování, že odůvodnění sankce správním orgánem prvého stupně bylo ve vztahu k majetkovým poměrům žalobkyně (nikoliv celkově, jak se snaží žalobkyně tuto úvahu žalovaného poněkud dezinterpretovat) sice velmi stručné, ale i tak dostatečné. Stručnost odůvodnění v žádném případě neznamená nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Naopak schopnost vyjádřit důvody rozhodnutí stručně, výstižně a srozumitelně je dovedností zvyšující přehlednost rozhodnutí a tím i jeho přezkoumatelnost. Přílišná stručnost by pochopitelně mohla vést k absenci podstatných úvah správního orgánu a v konečném důsledku i k jeho nepřezkoumatelnosti, nicméně žalobkyně nepoukazuje na žádnou takovou konkrétní chybějící úvahu, která by se například týkala skutečnosti či kritéria, které mělo být zohledněno a nebylo.

33. Žalovaný sice na odvolací námitky proti výši sankce reagoval primárně odkazem na konkrétní úvahy správního orgánu prvého stupně, nicméně s ohledem na to, že žalobkyně primárně namítala nepřezkoumatelnost odůvodnění výše sankce, je takový postup žalovaného akceptovatelný. Je-li totiž namítána nepřezkoumatelnost, je úkolem odvolacího orgánu primárně posoudit, zda je rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv, a ne nahrazovat odůvodnění rozhodnutí vlastními úvahami shodného obsahu. Z prvostupňového rozhodnutí lze přitom seznat, že podle správního orgánu se jednalo o pokračující přestupek z důvodu, že šlo o opakované nakládání s přípravky, jak vyplývalo ze žalobkyní předložených záznamů. Z prvostupňového rozhodnutí je také zcela zřejmé, že úvaha o tom, že pokuta nepřekračuje průměrnou českou mzdu, byla toliko doplňkovou úvahou ohledně možného likvidačního charakteru pokuty. Pokud by žalobkyně chtěla namítat takový likvidační charakter, musela by tuto skutečnost sama tvrdit a doložit ke svému tvrzení své celkové majetkové poměry. Správní orgán prvého stupně pochopitelně vycházel z obecnějších úvah o likvidačním charakteru sankce ve výši 25 000 Kč, neboť ze správního spisu ani vyjádření žalobkyně neplynuly indicie, že by žalobkyni její majetková situace v žádném případě nedovolovala takovou pokutu uhradit. Ostatně pokud by tomu tak bylo, jistě by to v odvolání tvrdila a nepoukazovala by na to, že není zřejmé, jakou průměrnou českou mzdu má správní orgán na mysli. Konkrétní výše průměrné mzdy je v tomto případě nerozhodná, neboť ze strany správního orgánu šlo toliko o rámcovou a doplňkovou úvahu nikoliv o důvod uložení pokuty právě ve výši 25 000 Kč. Ačkoliv tedy žalovaný výslovně nereagoval na některé dílčí argumenty žalobkyně, hlavní odvolací námitku nepřezkoumatelnosti odůvodnění sankce řádně vypořádal, přičemž na dílčí argumenty bylo možné nalézt odpověď již v prvostupňovém rozhodnutí. IV. Shrnutí a náklady řízení 34. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

35. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Rubrum

I. Předmět řízení II. Stanoviska účastníků řízení V., který měl jejich práci organizovat a řídit. III. Posouzení věci krajským soudem III. a) Odpovědnost žalobkyně jakožto správkyně pozůstalosti III. b) Odpovědnost žalobkyně za jednání třetích osob III. c) Držení osvědčení o odborné způsobilosti III. d) Uložená sankce IV. Shrnutí a náklady řízení