č. j. 32 A 6/2018-131

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: P. K. zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. června 2018, č. j. KUKHK- 8582/DS/2018/DV-6, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne ze dne 4. ledna 2018, č. j. MMHK/009499/2018 (dále také jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl úmyslně dopustit tím, že dne 14. 10. 2017 ve 14:47 hod řídil na silnici č. I/37, u OD Hornbach ve směru jízdy na Hradec Králové osobní motorové vozidlo značky Ford Galaxy, registrační značky, kdy překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec, stanovenou na 90 km/hod. Měřícím zařízením LTI 20/20 TruCAM, výr. č. TC003659, umístěným na vjezdu na polní cestu ze silnice č. I/37 k slepému rameni Labe (GPS souřadnice: GPS délka 15°48'16.74" E GPS šířka 50°10'56.53" N), byla uvedenému vozidlu na vzdálenost 100,8 m naměřena hlídkou Policie ČR, Dopravního inspektorátu Hradec Králové rychlost 146 km/hod. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši +/- 3 % byla vozidlu, jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 141 km/h. Žalobce tak překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 51 km/h. Tím porušil ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání byl žalobci uložen podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu, správní trest pokuty ve výši 7 000 Kč, a dle § 125c odst. 6 písm. b) stejného zákona správní trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Obsah žaloby

2. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobní námitky soustředil do jedenácti žalobních bodů, nazvaných: nevypořádání některých odvolacích námitek; námitka podjatosti; sankce; zavinění; skryté měření rychlosti a účel měření rychlosti; rychlostní limit, nepřezkoumatelnost; rychlostní limit 90 km/h je neadekvátní; zákaz řízení motorových vozidel; požadavek přezkoušení rychloměru; slip effect, a nesouhlas žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním jejich osobních údajů. V podrobnostech se krajský soud vrátí k jednotlivým žalobním bodům v další části tohoto rozsudku v souvislosti s jejich posouzením.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

3. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zrekapituloval obsah správního spisu se závěrem, že zjištěné skutečnosti týkající se předmětného přestupku ze dne 14. 10. 2017 považuje za prokázané, neboť překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy mimo obec o 51 km/h žalobcem bylo řádně zadokumentováno.

4. K námitce týkající se nezákonnosti měření rychlosti žalovaný odkázal na obsah správního spisu, zejména na oznámení o přestupku, úřední záznam, záznam o přestupku včetně fotodokumentace, ověřovací list daného měřidla, osvědčení o proškolení policisty, který měření prováděl, videozáznam prokazující ustanovení řidiče, plánek místa, z něhož je zřejmé, kde bylo vozidlo žalobce změřeno. Žalobce jako řidič vozidla byl policejní hlídkou zastaven a ztotožněn.

5. K námitce skrytého měření žalovaný uvedl, že postup policistů při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu je upraven závazným pokynem policejního prezidenta č. 85/2006, v němž je mimo jiné popsán i způsob provádění kontrol formou skrytého dohledu, při kterých se využívá služební vozidlo v civilním provedení. Takové služební vozidlo pak není třeba označovat ve smyslu § 12 vyhlášky č. 122/2015 Sb., o způsobu vnějšího označení, služebních stejnokrojích a zvláštním barevném provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel Policie České republiky a o prokazování příslušnosti k Policii České republiky (o policejním označení), neboť by jeho viditelným označením mohl být zmařen účel kontroly.

6. K námitce uloženého trestu zákazu činnosti žalovaný uvedl, že žalobce spáchal přestupek při řízení motorového vozidla skupiny B na pozemní komunikaci, tedy při výkonu činnosti, k níž je třeba mít zvláštní povolení státního orgánu - řidičský průkaz. Z evidenční karty řidiče je pak zřejmé, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění pouze pro skupiny AM, A1, A2, B1, B. Uložením zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, bylo žalobci zakázáno řídit na pozemních komunikacích všechna motorová vozidla, na která má řidičské oprávnění zapsané ve svém řidičském průkazu.

7. K námitce tzv. slip effectu a důkaznímu návrhu vyšetřovacím pokusem s měřícím zařízením žalovaný uvedl, že z fotodokumentace je patrné, že záměrný kříž měřícího zařízení byl správně při měření rychlosti umístěn na přijíždějící vozidlo, přístroj jeho rychlost zaznamenal, údaje z měřícího zařízení na fotodokumentaci jsou čitelné a svědčí o tom, že v uvedenou dobu bylo měřeno vozidlo registrační značky x, v jehož řidiči byl následně ztotožněn žalobce, proto nebylo důvodu provést vyšetřovací pokus.

8. K odpovědnosti za přestupek žalovaný poukázal na skutečnost, že postačuje zavinění ve formě nedbalosti. Ve správním řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že žalobce příslušné ustanovení zákona o silničním provozu porušil úmyslně, přičemž se jednalo o úmysl nepřímý. Úmyslné zavinění žalobce je pak podrobně popsáno v rozhodnutí správního orgánu I. stupně na straně 7. Dle žalovaného se správní orgán I. stupně formou zavinění zabýval dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Je nepochybné, že žalobce jako držitel řidičského oprávnění musí být v každém okamžiku plně odborně způsobilý k řízení předmětného motorového vozidla, a pokud projíždí určitým úsekem, v tomto případě mimo obec, a nezaznamenal žádnou místní úpravu provozu na pozemních komunikacích, bylo jeho povinností řídit se obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu a tomu i přizpůsobit rychlost své jízdy.

9. Závěrem žalovaný uvedl, že má za to, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a odpovídající zjištěným skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Jednání soudu

10. K jednání soudu konanému dne 21. 5. 2020 se dostavil pouze zástupce žalobce, žalovaný se z jednání omluvil a souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti.

11. Zástupce žalobce v celém rozsahu odkázal na podanou žalobu a zdůraznil, že za stěžejní považuje žalobní námitky týkající se nevypořádání některých odvolacích námitek a námitky týkající se uložené sankce. Krajský soud konstatoval obsah předloženého správního spisu správního orgánu I. stupně a správního spisu žalovaného. Návrh na provedení důkazů, a to znaleckým posudkem (bod 98 žaloby) k vyvrácení pochybností o vzniku tzv. slip effectu, krajský soud zamítl (§ 52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, dále jen „s. ř. s.“). Zástupce žalobce v závěrečném návrhu odkázal na žalobní petit.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního s. ř. s. Při přezkumném řízení vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal. A. Skutkový stav věci 13. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně na základě oznámení přestupku ze dne 30. 10. 2017, č.j. KRPH-94194-6/PŘ-2017-050206 a spisového materiálu o přestupku ze dne 14. 10. 2017, který mu postoupila Policie ČR, Krajské ředitelství Královéhradeckého kraje, územní odbor Hradec Králové, dopravní inspektorát, vyhotovil dne 28. 11. 2017 oznámení o zahájení správního řízení se žalobcem ve věci předmětného přestupku, který je popsán v bodě I. tohoto rozsudku a předvolal jej k ústnímu jednání na den 18. 12. 2017. Předvolání bylo žalobci doručeno fikcí. K ústnímu jednání se dostavil zmocněnec žalobce na základě plné moci Ing. M. J. Z jednání byl pořízen protokol (č.l. 18-19 správního spisu), správní orgán provedl důkazy listinami, na nichž je přestupek zdokladován, tj. oznámením o přestupku ze dne 14. 10. 2017 na místě zasahujícím strážníkem policie, který není podezřelým z přestupku – žalobcem podepsán, tento nepodal ani žádné vyjádření; úředním záznamem ze dne 30. 10. 2017 s popisem předmětného přestupku zasahujícího strážníka; fotokopiemi listin a fotodokumentací, na níž je zaznamenána naměřená rychlost předmětného vozidla 146 km/h (po odečtení tolerance měřícího zařízení +/- 3 % činila rychlost vozidla 141 km/h); datum a čas: 14. 10. 2017 v 14:47 hod; zachyceno je vozidlo, kterým byl přestupek spáchán (Ford Galaxy, registrační značky x), dále je zaznamenán maximální limit místa měření rychlosti 90 km/h (tj. silnice č. I/37, u obchodního domu Hornbach ve směru jízdy na Hradec Králové). Mezi listinami založenými ve spise jsou dále: Ověřovací list č. 8012-OL-70052-17 pro silniční laserový rychloměr LTI 20/20 TruCAM, výrobní číslo TC003659 s platností ověření do 20. 2. 2018; osvědčení o proškolení policisty, který prováděl měření; snímek letecké mapy pořízený ze serveru Mapy.cz – plánek místa měření a místa spáchání přestupku. Zmocněnci žalobce byly k jeho žádosti poskytnuty kopie výše popsaných listinných důkazů. Zmocněnec žalobce navrhl předvolat k svědecké výpovědi zakročující policisty.

14. Vzhledem k uvedenému důkaznímu návrhu správní orgán I. stupně předvolal zmocněnce žalobce k dalšímu ústnímu jednání na den 4. 1. 2018, k němuž předvolal strážníky Policie ČR jako svědky. Zmocněnec žalobce se k ústnímu jednání osobně dostavil.

15. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 4. 1. 2018 (č.l. 29-31 správního spisu) správní orgán v rámci dokazování opětovně četl obsah spisového materiálu (viz výše) a dále přehrál dva videozáznamy pořízené přední palubní kamerou služebního vozidla policie ČR dne 14. 10. 2017, kde je zaznamenán průjezd výše uvedeného vozidla žalobce Ford Galaxy a jízda služebního vozidla Policie ČR za tímto vozidlem. Dále byl čten výpis z evidenční karty řidiče, uzavřený ke dni 30. 11. 2017, z něhož vyplývá, že žalobce má za poslední 3 roky celkem dva záznamy o přestupku, dalších deset přestupků je staršího data (déle jak tři roky nazpět), aktuální stav bodového hodnocení je 5 bodů, a dále, že žalobce je držitelem oprávnění pro skupinu vozidel AM, A1, A2a A od roku 2009; B1 a B od roku 2002. Při jednání proběhl výslech svědka - zasahujícího strážníka pprap. J. S., který popsal kdy, kde a jak došlo ke změření vozidla žalobce (viz popis na straně 3 a 4 prvoinstančního rozhodnutí). Zmocněnec žalobce neměl žádné otázky na svědka. Druhý svědek (strážník policie) se z důvodu čerpání řádné dovolené omluvil. Zmocněnec žalobce na jeho výslechu netrval, nežádal ani provedení jiných důkazů, požádal o pořízení kopie svědecké výpovědi a obou videozáznamů (byly mu předány).

16. Rozhodnutím ze dne 4. 1. 2018, č. j. MMHK/009499/2018, správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku specifikovaného v bodě I. tohoto rozsudku a uložil mu správní trest - pokutu ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč (skutkový stav věci je podrobně popsán na straně 2 - 4 tohoto rozhodnutí).

17. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. B. Právní závěry 18. Krajský soud konstatuje, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19; všechny zde citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz). Smyslem soudního přezkumu není stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012 – 47).

19. Krajský soud uvádí, že žalobce v souvislosti s většinou žalobních námitek namítl i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, proto se krajský soud v prvé řadě zabýval touto námitkou. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné takové rozhodnutí, v němž absentují úvahy správního orgánu, na základě kterých správní orgán dospěl k závěru, který je v rozhodnutí vysloven. Pod nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů se podřazuje nedostatek důvodů skutkových. Jedná se zpravidla o případy, kdy je rozhodnutí opřeno o důvody a skutečnosti v řízení nezjištěné nebo nedostatečně zjištěné nebo zjištěné v rozporu se zákonem. Lze rovněž konstatovat, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze vůbec rozhodnutí meritorně přezkoumat. Správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43).

20. Krajský soud v daném případě neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo takovými vadami, které by zakládaly jeho nepřezkoumatelnost. Žalovaný s odkazem na obsah správního spisu vylíčil konkrétní skutkové okolnosti dané věci, uvedl úvahy, kterými se řídil při posouzení důvodnosti odvolacích námitek a vyslovil závěry, ke kterým na základě svých úvah dospěl. Napadené rozhodnutí je dle názoru krajského soudu přezkoumatelné, o čemž také svědčí skutečnost, že s jeho závěry žalobce ve své žalobě obsáhle polemizuje a v podstatě opakuje většinu námitek, které uplatil již v odvolání a s jejichž posouzením žalovaným v napadeném rozhodnutí nesouhlasí.

21. K jednotlivým žalobním bodům uvádí krajský soud následující: Nevypořádání některých odvolacích námitek 22. V tomto žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný se nijak nevypořádal s některými jeho odvolacími námitkami a důkazními návrhy. Konkrétně s tvrzením žalobce, že tento vozidlo v okamžiku změření neřídil, ale ležel na zadních sedačkách a poté se na místě řidiče vyměnil se skutečným řidičem na jeho žádost s tím, že k výměně řidičů byl dostatek času na čerpací stanici, vozidlo se policistům ztratilo na značnou dobu z dohledu, což vyplývá i z videozáznamu. Dále namítal, že nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že použitý rychloměr nemůže provést nesprávné měření; že záměrný kříž není zcela na vozidle, což dle žalobce značí neplatnost měření. K důkazu navrhl vyžádat vyjádření českého metrologického institutu („ČMI“). Dále žalobce uvedl, že ověření a certifikace rychloměru probíhá za laboratorních podmínek pod úhlem měření 0°, nelze tedy vycházet z toho, že za reálných podmínek nemůže dojít k nepřesnému měření. Správní orgán se nezabýval ani tím, zda není na místě mimořádné snížení pokuty dle § 44 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Další odvolací námitka se týkala tvrzení žalobce, že na snímku z měření není čitelná registrační značka vozidla, nachází se tam další vozidlo, a není tak zřejmé, které vozidlo bylo změřeno. Rovněž namítal, že měření rychlosti bylo v rozporu s návodem k obsluze provedeno v zatáčce. K důkazu navrhoval zjistit zakřivení úseku, provést porovnání s návodem k obsluze a vyslechnout policisty k tomu, jak při měření rychlosti postupovali.

23. Uvedená námitka není důvodná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se k některým odvolacím námitkám vyjádřil jednotlivě, jeho reakci na další námitky však lze zjistit i z celého kontextu poměrně obsáhlého rozhodnutí (17 stran). Žalobce totiž některé odvolací (stejně jako žalobní námitky) rozmělňuje do více odvolacích bodů – viz např. námitka týkající se měření, která je obsažena v dalších námitkách (slip effect, záměrný kříž, měření v rozporu s návodem k obsluze, skryté měření). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze mít za prokázané, že vozidlo v okamžiku spáchání přestupku řídil žalobce, který byl hlídkou policie ztotožněn. V daném okamžiku žalobce ani netvrdil, že by uvedené vozidlo neřídil. Rovněž zmocněnec žalobce ani v jednom ze dvou ústních jednání, která ve věci daného přestupku proběhla, nesdělil, že by žalobce nebyl řidičem předmětného vozidla. Z úředního záznamu i výpovědi strážníka policie je zřejmé, že žalobce byl v době kontroly vozidla na benzinové stanici ve vozidle sám. Pozdější tvrzení žalobce o výměně řidičů považuje soud za ryze spekulativní. Jedná se o obstrukční a účelovou námitku. Ostatně správní orgán I. stupně se na straně 5 a 6 rozhodnutí úvahou o případné výměně řidičů během jízdy vozidla žalobce k benzinové stanici, či jejich výměně na benzinové stanici, kde bylo vozidlo žalobce zastaveno hlídkou policie, zabýval a na základě shromážděných důkazů uvedené vyloučil. S uvedeným posouzením se soud (i po shlédnutí obou videozáznamů) ztotožňuje. Krajský soud k tvrzení žalobce o výměně řidičů až v odvolání, poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který upozornil na to, že obrana podaná v přestupkových věcech teprve ex post sice není vyloučená, ale může se jevit dle kontextu věci i jako účelová (viz rozsudky ze dne 23. 4. 2015, čj. 2 As 215/2014-43; ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013-60; anebo ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115). K dalším otázkám se soud vyjádří v rámci posouzení následujících žalobních námitek. Námitka podjatosti 24. Žalobce namítl porušení § 14 správního řádu ze strany žalovaného, neboť dosud nebyla vypořádána jím vnesená námitka podjatosti všech zaměstnanců žalovaného i hejtmana kraje z důvodu finančního zainteresování úředníků. O uvedené námitce mělo rozhodovat Ministerstvo dopravy, nikoliv žalovaný.

25. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce uplatnil námitku podjatosti odvolacího správního orgánu, všech jeho zaměstnanců i hejtmana kraje v rámci doplnění odvolání, přičemž tuto námitku po výzvě žalovaného dále odůvodnil pouze obecným konstatováním, že „dnešního dne se od svého zmocněnce dozvěděl“, že úředníci rozhodující o odvoláních mají být údajně finančně motivováni k tomu, aby odvolání zamítali. Dále uvedl, že neví, jak to u žalovaného „chodí a kdo je kdo“, neví, kdo se bezprostředně podílí na pravomoci správního orgánu při rozhodování v předmětném řízení, že na přípravě rozhodnutí se obvykle různou mírou podílejí i odlišné osoby, že hierarchie se může úřad od úřadu lišit atd. K důkazu navrhl provést analýzu platů a rozhodovací praxe oprávněných úředních osob, které rozhodují o odvolání, ohledně zjištění poměru zamítavých a vyhovujících odvolání v souvislosti s jejich odměňováním.

26. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se odvolací námitkou podjatosti zabýval na straně 8 a 9 tohoto rozhodnutí. Po rekapitulaci obsahu vznesené námitky a dalšího procesního postupu žalovaného (zaslání výzvy žalobci ke konkretizaci, kterých zaměstnanců žalovaného se námitka podjatosti týká a jak konkrétně jsou tito zaměstnanci přímo zainteresováni na projednání přestupku žalobce) žalovaný odůvodnil, že s námitkou podjatosti naložil jako s neformálním podnětem (o takovém následku byl žalobce ve výzvě poučen), neboť žalobce námitku podjatosti nijak nekonkretizoval, a proto ji nebylo možné věcně přezkoumat.

27. Krajský soud posoudil námitku podjatosti tak, jak byla žalobcem uplatněna, jako ničím nepodložené spekulativní a vágní tvrzení. Jedná se o zjevně nedůvodnou námitku podjatosti všech úředních osob zařazených do struktury odvolacího správního orgánu. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2019, č. j. 9 As 70/2019-34, vyplývá, že žalovaný správní orgán není povinen reagovat na vágně formulovanou námitku, která není námitkou systémové podjatosti a jedná se na první pohled o nedůvodnou námitku podjatosti všech úředních osob zařazených do struktury stěžovatele, předáním námitky nadřízenému orgánu k rozhodnutí. Krajský soud se s uvedeným názorem ztotožňuje, neboť opačný postup by byl v rozporu se zásadou ekonomie řízení. Každá námitka podjatosti není bez dalšího způsobilá zpochybnit nepodjatost rozhodujících úředních osob. Správní orgán nebyl povinen vágní a nedůvodnou námitku podjatosti předložit k rozhodnutí svému nadřízenému orgánu, ponese však riziko, bude-li námitka podjatosti shledána později důvodnou.

28. Soud je oprávněn při přezkumu správního rozhodnutí ve věci samé zcela autonomně posoudit soulad rozhodování o námitce podjatosti s procesními předpisy, a pokud by shledal jejich podstatné porušení, které mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, napadené rozhodnutí zrušit podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Správní soud je totiž při přezkumu rozhodnutí povinen zkoumat uplatněnou žalobní námitku podjatosti samostatně a materiálně bez ohledu na to, jak bylo s námitkou naloženo ve správním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 121/2014 – 33). Z žalobcem velmi vágně formulované námitky podjatosti je zcela zjevné, že jejím obsahem není systémové riziko podjatosti. Z obsahu správního spisu ani z žalobních tvrzení není zřejmé, že by zaměstnanci Krajského úřadu Královéhradeckého kraje byli jakkoli zainteresováni na tom, aby bylo vydáno co nejvíce zamítavých rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o vině za přestupky spáchané dle zákona o silničním provozu. Pouhé vágní a ničím nepodložené tvrzení žalobce, že jejich odměňování je závislé na množství zamítnutých odvolání, krajský soud vyhodnotil jako účelovou a obstrukční snahu obhajoby, když nic nenasvědčuje důvodnosti takto vznesené námitky podjatosti.

29. Za dané situace žalovaný sice mohl vyrozumět žalobce např. sdělením o tom, že se k námitce podjatosti vůči všem zaměstnancům žalovaného nepřihlíží, avšak pokud tak neučinil, a krajský soud vyhodnotil námitku podjatosti jako nedůvodnou a účelovou, přičemž neshledal podstatné porušení procesních předpisů, které by mohlo vést k nezákonnému rozhodnutí, bylo by přespříliš formalistické a v rozporu s principem procesní ekonomie, aby krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného jenom proto, aby bylo o námitce podjatosti formálně rozhodnuto, načež by bylo vydáno nové rozhodnutí s nepochybně týmž obsahem. Sankce a zákaz řízení motorových vozidel (námitka III a VIII)

30. Žalobce namítal, že se žalovaný řádně nezabýval všemi zákonnými kritérii pro výměru sankce, neuvedl, zda se jedná o přitěžující nebo polehčující okolnost, a jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši pokuty. Dále uvedl, že správní orgán přehlédl několik polehčujících okolností, na které žalobce výslovně poukázal, nezohlednil ani svou rozhodovací praxi a délku řízení, stejně jako skutečnost, že žalobci jsou ukládány též body a náklady řízení. Žalovaný dle žalobce porušil zákaz dvojího přičítání, neboť kladl žalobci k tíži závažnost přestupku, kterou dovozoval z významu zájmu chráněného zákonem (tj. bezpečnost provozu), který však byl již zákonodárcem zohledněn při stanovení sankcí za naplnění dané skutkové podstaty. Rovněž nelze dle žalobce jako přitěžující okolnost hodnotit obligatorní znak přestupku (následek). Správní orgán nerespektoval ani institut zahlazení odsouzení, neboť přihlížel i k přestupkům, které žalobce spáchal více jak před třemi roky. Rovněž úvahy správních orgánů o tom, že uložený zákaz řízení není likvidační, jsou dle žalobce nepřiléhavé, neboť jim musí být zřejmé, že žalobce je taxikář, a uložením zákazu řízení motorových vozidel nemůže vykonávat výdělečnou činnost. Žalovaný dle názoru žalobce zmatečně vypořádal i jeho námitku, že při výměře sankce nebylo zohledněno bodové hodnocení, odkazem na rozsudek NSS sp. zn. 6 As 163/2016, ze kterého vyplývá, že bodové hodnocení nemusí být ve výroku, což ale nijak s námitkou žalobce nesouvisí. Podle žalobce je sankce nezákonná i proto, že při její výměře byla zohledněna neprokázaná a neodůvodněná forma zavinění (úmysl nepřímý), jakož i údajně vysoká hustota provozu, která rovněž nebyla nijak odůvodněna ani prokázána. Konečně správní orgán překročil i svou pravomoc, když žalobci výrokem závazně určil, jak má uhradit pokutu a náklady řízení.

31. Ani této námitce nemohl krajský soud přisvědčit. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí (strana 9) výslovně uvedl polehčující okolnosti (věk žalobce – 33 let, řidičské zkušenosti – řidičské oprávnění pro skupinu B má již 15 let) i přitěžující okolnosti (2 záznamy v evidenční kartě řidiče za poslední tři roky – překročení nejvyšší dovolené rychlosti), k nimž přihlížel. Odůvodnil, že oba správní tresty, tj. pokuta ve výši 7 000 Kč i zákaz činnosti řízení motorových vozidel v délce 8 měsíců byly uloženy v dolní polovině rozmezí daného zákonem o silničním provozu jako odpovídající povaze a závažnosti daného přestupku (odůvodnění sankce je podrobně uvedeno na stranách 8 – 10 prvoinstančního rozhodnutí). Žalovaný jako odvolací správní orgán se kritérii vyměření sankce rovněž zabýval, přičemž v jejich aplikaci správním orgánem prvního stupně neshledal nedostatky a plně se s nimi ztotožnil (srov. str. 15 až 17 napadeného rozhodnutí). Se žalobcem nelze souhlasit v tom, že správní orgán I. stupně přihlížel i k přestupkům, které žalobce spáchal více jak před třemi roky. Správní orgán I. stupně sice zmínil, že evidenční karta řidiče obsahuje dalších 10 přestupků staršího data spáchání (déle jak tři roky zpět), výslovně však uvedl, že při určení výše správního trestu k nim již nepřihlížel. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán přestupky starší tří let pouze zmínil jako „obrázek o řidiči“, ale do své úvahy o výši trestu je nezahrnul. V opačném případě bylo lze předpokládat, že uložení správního trestu mohlo být i přísnější.

32. Krajský soud rovněž nesdílí názor žalobce, který považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože se žalovaný údajně nevypořádal přezkoumatelným způsobem s námitkou týkající se uloženého správního trestu, a sice s neoprávněně uloženým zákazem řízení všech motorových vozidel. Krajský soud podotýká, že žalovaný zdůraznil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobce spáchal přestupek při řízení motorového vozidla skupiny B na pozemní komunikaci, tj. při výkonu činnosti, k níž je třeba mít zvláštní povolení státního orgánu – řidičský průkaz. Napadené rozhodnutí odkazuje též na výpis z evidenční karty řidiče, který dokládá, pro které skupiny motorových vozidel má žalobce řidičské oprávnění. Závěr, podle něhož byl žalobci uložen zákaz řídit na pozemních komunikacích všechna motorová vozidla, na která získal řidičská oprávnění zapsaná ve svém řidičském průkazu, je zřejmý a zcela logický a rovněž obvyklý vzhledem k tomu, že zákon o silničním provozu určuje práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích. Z výroku napadeného rozhodnutí, resp. prvoinstančního rozhodnutí nelze dovodit to, co učinil žalobce, a sice že mu byl uložen zákaz řízení i takových motorových vozidel, k jejichž řízení není třeba mít řidičské oprávnění (např. sekačky). Taková námitka je nedůvodná. Orgán veřejné moci nemůže zakázat činnost, k níž není třeba žádného zvláštního povolení, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah veřejné moci do osobních práv osoby bez jakékoli opory v zákoně (to se také nestalo). Uvedený požadavek vyplývá jak z článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky, tak i z ustanovení § 47 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, který výslovně stanoví, že zakázat lze toliko činnost, ke které je třeba veřejnoprávního oprávnění nebo kterou pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru, došlo-li k přestupku při výkonu této činnosti nebo v přímé souvislosti s ní. Dle krajského soudu žalovaný při uložení sankce dostatečně hodnotil okolnosti případu, žalobce ani neupřesnil, které zákonné kritérium nebylo zohledněno.

33. Ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu zakládá přestupek při překročení rychlosti mimo obec o 50 km/h a více. Je zcela zřejmé, že závažnější je přestupek spočívající v překročení rychlosti o 51 km, jak je tomu v projednávaném případě, než o např. 1 km. Žalovaný k uložené sankci poukázal na skutečnost, že správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu ve výši 7 000 Kč v dolní polovině zákonné sazby 5 000 Kč až 10 000 Kč (srov. § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu). Zákaz činnosti na dobu 8 měsíců byl žalobci uložen v souladu s § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu rovněž v dolní polovině zákonné sazby v rozpětí šesti měsíců až jednoho roku. Krajský soud zdůrazňuje, že dle § 125c odst. 9 citovaného zákona nelze od uložení sankce podle odstavců 5 až 8, s výjimkou odstavce 7 písm. a), v rozhodnutí o přestupku upustit.

34. Podle § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky lze pokutu uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.

35. Žalobce v odvolání ani v žalobě nekonkretizoval ani nedoložil žádné skutečnosti, které by správní orgán měl podle citovaného ustanovení zohlednit a rovněž neuvedl, které písmeno tohoto ustanovení by v jeho případě mělo být aplikováno. Uvedenou námitku vznesl pouze v obecné rovině. V obdobné míře obecnosti lze proto konstatovat, že v případě ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvodnost pro aplikaci tohoto institutu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 – 45). Soud dospěl k závěru, že překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 51 km/h nelze považovat za bagatelní a v případě žalobce se jednalo o opakované porušení stejné povinnosti řidiče za poslední tři roky. Správní orgány zjistily některé polehčující i přitěžující okolnosti a tyto spolu s přihlédnutím k povaze a závažnosti přestupku zohlednily uložením pokuty při dolní hranici zákonné sazby, což také řádně odůvodnily. Jestliže bylo s ohledem na okolnosti případu považováno uložení pokuty v dolní polovině zákonné sazby za přiměřené, nemusely správní orgány podrobně zdůvodňovat, proč nebyly splněny podmínky k jejímu mimořádnému snížení podle § 44 citovaného zákona.

36. Soud nepřisvědčil ani námitce, že by správní orgán I. stupně musel popisovat svoji rozhodovací praxi v jiných případech, které jsou skutkově odlišné a s nyní projednávanou věcí nesouvisí. Ostatně žalobce neoznačil žádné konkrétní řízení, ve kterém by bylo v obdobné věci rozhodnuto odlišně, tedy v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva a legitimního očekávání.

37. K námitce žalobce, že při výměře sankce nebylo zohledněno bodové hodnocení, krajský soud odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014-55, v němž je uvedeno, že záznam bodů je automatickým následkem rozhodnutí o spáchání přestupku či trestného činu, který nastává přímo ze zákona, jakkoliv se jedná o následek s povahou „trestní sankce“, jedná se o sankci sui generis. Zaujal rovněž názor, že v takovém případě nedochází ani k porušení zásady non bis in idem, neboť záznam bodů je natolik spjat se samotným řízením o přestupku, že nelze hovořit o druhém trestu uloženém v jiném řízení. Lze rovněž dodat, že bodový systém se reálně dotýká práv a povinností řidičů pouze v zákonem předpokládaných situacích, zejména pokud řidič dosáhne celkového počtu 12 bodů. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Postup správních orgánů soud shledal v souladu se zákonem.

38. Dále krajský soud uvádí, že není porušením zásady dvojího přičítání téže skutečnosti, pokud správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí zohlednil při stanovení sankce závažnost konkrétního přestupku. K této otázce Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 238/2017-54, uvedl, že se nejedná o dvojí přičítání, pokud správní orgán vzal v úvahu při stanovení výše pokuty, jak výrazně byla překročena dovolená rychlost. Přestupek byl v dané věci hodnocen jako hrubé porušení nejvyšší dovolené rychlosti, neboť při každé vyšší rychlosti, než která je zákonem dovolena, je zvýšena možnost ohrožení bezpečnosti silničního provozu a jejich účastníků. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je pak zřejmé, že správní orgán přihlédl k závažnosti přestupku a okolnostem, za nichž byl spáchán, které spatřoval v tom, že se jednalo o velmi frekventovanou silnici I. třídy č. 37 vedoucí mezi obcemi Hradec Králové – Pardubice, na kterou se navíc u obce Opatovice nad Labem napojuje příjezd od dálnice D11 vedoucí do Prahy, s čímž je spojen i zvýšený provoz právě na silnici č. I/37. Nedošlo tedy k porušení zákazu dvojího přičítání.

39. Krajský soud má rovněž za to, že správní orgány se přezkoumatelně zabývaly i otázkou závažnosti zásahu uloženého zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců a pokuty ve výši 7 000 Kč do práv žalobce, když řádně odůvodnily, že uvedené sankce nelze považovat za likvidační. V případě zákazu činnosti správní orgán I. stupně odkázal na možnost upuštění od výkonu zákazu činnosti po uplynutí jeho poloviny podle § 47 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky, v případě pokuty odůvodnil, že negativní dopad na příjmy žalobce není natolik závažný, aby převážil veřejný zájem na bezpečnosti silničního provozu, který chrání lidský život a zdraví, které nepochybně stojí v hierarchii hodnot výše než právo podnikat či vykovávat povolání nebo právo řídit osobní vozidlo. S uvedeným posouzením se krajský soud zcela ztotožňuje. K argumentu žalobce, že správním orgánům musí být zřejmé, že žalobce je taxikář a uložením zákazu řízení motorových vozidel nemůže vykonávat výdělečnou činnost, lze jen doplnit, že právě pro uvedenou skutečnost by žalobce na prvním místě měl dbát dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a nikoli je opakovaně porušovat.

40. Za důvodnou soud neshledal ani námitku ohledně závazného určení způsobu úhrady pokuty a nákladů řízení. Krajský soud uvádí, že vymezení způsobu uhrazení pokuty a nákladů řízení ve výroku prvoinstančního rozhodnutí není dáno striktně, v daném případě je dáno dokonce alternativně. Správní orgán uvedl s možností výběru nejběžnější a pro žalobce nejdostupnější formy úhrady (složenkou nebo bezhotovostním převodem nebo v hotovosti na pokladně správního orgánu I. stupně v úředních hodinách). Rozhodně tím není vyloučen i jiný způsob úhrady, např. úhrada ve splátkách, pokud by o to žalobce požádal. Zavinění (námitka IV)

41. Žalobce namítl, že správní orgán neprokázal a řádně neodůvodnil, že žalobce jednal v úmyslu nepřímém. Poukázal na to, že „správní orgán uvedl, že žalobce musel vědět o páchání přestupku, protože jel rychlostí 51 km/h. K tomu ale žalobce namítá, že správní orgán by musel prokázat, že žalobce věděl, že překračuje rychlost o více jak 50 km/h, což však prokázáno nebylo, neboť pokud žalobce jel rychlostí 51 km/h, překračoval spodní hranici skutkové podstaty toliko o 1 km/h, a žalobce tedy pochopitelně vědět nemusel, že naplňuje danou skutkovou podstatu“.

42. K této části námitky krajský soud uvádí, že žalobce zcela dezinterpretuje text rozhodnutí, uvedené tvrzení nemá oporu ani v napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V žádném z nich se neuvádí, že žalobce jel rychlostí 51 km/h, nýbrž to, že v daném místě překročil nejvyšší dovolenou rychlost (90 km/h) o 51 km/h. Této skutečnosti pak odpovídá hodnocení provedené správními orgány a uložený druh a výše správního trestu.

43. Dle žalobce je uložená pokuta nezákonná, protože byla vyměřena s ohledem na neprokázanou a neodůvodněnou formu zavinění. Zatímco správní orgán I. stupně konstatoval úmysl nepřímý, úvahy žalovaného směřují k jiné, méně závažné formě zavinění, a to nedbalosti vědomé. Z uvedeného žalobce dovozuje, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost.

44. Správní orgán I. stupně popsal formu zavinění žalobce jako nepřímý úmysl [§ 15 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky], když žalobce věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn. Uvedl, že žalobce překročil výrazným způsobem nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec (o 51 km/h), tedy o páchání přestupku musel vědět a musel také vědět, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem (bezpečnost silničního provozu), ten také porušil a byl s tím jako dlouholetý držitel řidičského oprávnění srozuměn. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí jako správné a zákonné potvrdil a ztotožnil se s jeho závěry, tedy i se závěry v otázce zavinění ve formě nepřímého úmyslu, což zdůraznil i ve vyjádření k žalobě. Žalobci však lze dát za pravdu v tom, že na str. 11 rozhodnutí, kde se žalovaný zabývá otázkou zavinění, po citaci ustanovení § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, popisuje otázku vědomé nedbalosti.

45. Krajský soud má za to, že pro posouzení této žalobní námitky je podstatné, že k odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění (§ 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky). Skutková podstata vyjádřená v § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu u překročení rychlosti požadavek úmyslu nestanovuje: „[f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/h a více nebo mimo obec o 50 km/h a více.“ Pachatelem přestupku je dle zákona již ten, kdo rychlost „překročí“, nikoliv „úmyslně překročí“. Správní orgán I. stupně uvedl ve výroku svého rozhodnutí úmyslnou formu zavinění, svůj závěr náležitě odůvodnil (viz strana 9 rozhodnutí). Žalovaný neměl žádné pochybnosti o tom, že se skutek stal tak, jak byl posouzen správním orgánem I. stupně, jeho posouzení v otázce zavinění i uložení správní sankce jako správné potvrdil, přičemž zdůraznil, že pro odpovědnost žalobce za uvedený přestupek postačovalo již zavinění z nedbalosti.

46. Zákon o silničním provozu tedy stanoví maximální povolenou rychlost v obci, mimo obec, na silnici pro motorová vozidla a na dálnici, čímž chrání bezpečnost a zdraví účastníků provozu na pozemních komunikacích pohybujících se po pozemních komunikacích. Překročením zákonem dovolených rychlostí je porušen chráněný zájem, neboť při překročení dovolené rychlosti, řidič nemůže ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předvídané i nepředvídané, které mohou v provozu nastat, a svým jednáním tak chránit život, zdraví nebo majetek jak jiných osob, tak i svůj vlastní, a to minimálně z toho důvodu, že délka brzdné dráhy vozidla se s rychlostí zvětšuje.

47. Krajský soud se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, který posoudil zavinění žalobce ve formě úmyslu nepřímého. Žalobce byl v době řízení motorového vozidla držitelem platného řidičského oprávnění pro 6 skupin vozidel (řidičské oprávnění pro skupinu B má od roku 2002). Byl tedy bezesporu osobou zcela odborně způsobilou, znalou dopravních předpisů (živil se jako taxikář). Vzhledem k místu spáchání přestupku (viz odůvodnění níže), musel vědět, že svou jízdou o rychlosti vyšší než 90 km/h porušuje zájem společnosti na ochraně bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a páchá dopravní přestupek. Za stejný přestupek byl za poslední tři roky již dvakrát potrestán. Silničním laserovým rychloměrem byla vozidlu, které řídil, naměřena rychlost 146 km/h, po odečtu tolerance odchylky v měření silničního měřidla +/- 3 % činila rychlost vozidla 141 km/h. Nejednalo se tedy o zanedbatelné překročení nejvyšší dovolené rychlosti, kterého si řidič vozidla nemusel při běžném provozu na komunikaci ani všimnout, nýbrž o překročení výrazné, více jak o polovinu maximální dovolené rychlosti. Skryté měření rychlosti, účel měření rychlosti (námitka V)

48. Žalobce namítl, že policisté nejsou ze zákona oprávněni provádět tzv. skryté měření, tedy bez vědomí řidiče vozidla, jehož jednání je rychloměrem zaznamenáno. Jedná se o překročení zákonem svěřené pravomoci, a proto nemůže být výstup z měření způsobilým důkazem. Takovým postupem nadto není naplněn účel měření rychlosti ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu, tedy zvyšování bezpečnosti provozu. Uvedl, že zákonodárce v § 79a citovaného zákona stanovil, že účelem měření rychlosti má být prevence a nikoli represe (tj. potrestat co nejvíce řidičů). Protože se správní orgány nezabývaly účelem měření rychlosti, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

49. K pokynu policejního prezidenta č. 85/2006 namítl, že se jedná o interní akt, který nemůže Policii ČR stanovit pravomoc, která jí nevyplývá ze zákona (měřit rychlost skrytým způsobem). Žalobce úvahu žalovaného, že není nutné označovat vozidla Policie ČR (ve smyslu § 12 vyhlášky č. 122/2015), označil za absurdní, neboť nemůže být na libovůli Policie ČR, zda toto označení bude používat nebo nikoli.

50. Podle § 79a zákona o silničním provozu platí, že „za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.“ 51. Z citovaného ustanovení vyplývá, že zákon nestanovuje způsob, jakým má být měření rychlosti provedeno, ani povinnost, aby policejní orgány o tomto postupu dopředu informovaly řidiče, vůči kterým svoji pravomoc uplatňují. Je tedy na jejich uvážení, jakou metodu či způsob měření rychlosti zvolí, jestliže povede ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu a bude splňovat další podmínky stanovené zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010-75, nebo ze dne 15. 11. 2017, č. j. 2 As 191/2017-56).

52. Krajský soud nepovažoval za důvodnou ani námitku, že skrytým měřením dojde jen k minimálnímu naplnění účelu zákona, neboť nepůsobí preventivním způsobem. Podle názoru krajského soudu je ve vztahu k posouzení zákonnosti měření rychlosti a naplnění preventivního účinku podstatné to, že jeho provedením v daném místě dochází ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu, než kdyby byl měřený úsek dopravním značením či jinak vyznačen (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2018, č. j. 18 A 36/2017-31). Je pak zcela v kompetenci Policie ČR, kde bude na základě znalostí místních podmínek provádět měření rychlosti.

53. V čl. 20 pokynu policejního prezidenta č. 85/2006 (veřejně dostupném na internetu) je uvedeno: „Speciální kontrola dodržování ustanovení pravidel silničního provozu formou skrytého dohledu na silniční provoz (Speciální kontrola "c"). (1) Pro tuto speciální kontrolu hlídka využívá služební vozidlo v civilním provedení. Osádku služebního vozidla tvoří nejméně dvoučlenná hlídka ve služebním stejnokroji. (2) Tuto speciální kontrolu je možné kombinovat i s ostatními speciálními kontrolami. Lze při ní využívat skrytých hlídek na pevných stanovištích a stanovišť, na kterých budou vyřizovány zjištěné dopravní přestupky. Policisté ve skrytých hlídkách, kteří nejsou určeni k projednávání dopravních přestupků na místě, mohou být v civilním oblečení. (3) Pro tuto speciální kontrolu využívá hlídka potřebné dokumentační prostředky, zejména kamery s příslušným záznamovým zařízením.“ Vzhledem k tomu, že způsob měření ze zákona nevyplývá (viz výše), může být prováděn i formou skrytého dohledu. Uvedený pokyn toliko stanoví realizaci takového dohledu. Rychlostní limit nebyl prokázán, rychlostní limit 90 km/h je neadekvátní (námitka VI a VII)

54. Žalobce uvedl, že v odvolání rovněž namítal, že správní orgán bez jediného důkazu dospěl k závěru, že v místě změření platil rychlostní limit 90 km/h. Namítl, že daným úsekem několikrát projížděl, a nikdy značku IZ 2b („Konec silnice pro motorová vozidla“), o níž žalovaný tvrdí, že byla umístěna zhruba 1 km před místem změření, neviděl. Ani na videozáznamu není předmětná značka zachycena. Závěr správních orgánů, že v úseku měření platil rychlostní limit 90 km/h, nemá dle žalobce v dokazování oporu, a je nepřezkoumatelný. Žalobce v odvolacím řízení rovněž namítal, že v místě změření se fakticky jedná o dálnici a není žádný legitimní důvod, proč by v tomto úseku měl platit rychlostní limit 90 km/h, a nikoliv 110 km/h nebo 130 km/h. Žalovaný se nijak nevypořádal s jeho důkazními návrhy na ohledání místa a znalecký posudek či odborné vyjádření k adekvátnosti rychlostního limitu, ani k návrhu důkazu vyjádřením ČMI.

55. Krajský soud uvádí, že žalobce své tvrzení o tom, že v měřeném úseku nebyla nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h, ale 110 km/h (silnice pro motorová vozidla) či snad 130 km/h (dálnice) nijak neprokázal. V dané věci byly v přestupkovém řízení obstarány podklady dostačující pro závěr, že rychlost vozidla žalobce byla změřena v místě s nejvyšší dovolenou rychlostí 90 km/h. To vyplývá jak z oznámení o přestupku sepsaném na místě při silniční kontrole dne 14. 10. 2017, záznamu o přestupku, úředního záznamu ze dne 30. 10. 2017, svědecké výpovědi strážníka policie. Pozice měřícího vozidla v okamžiku měření je zachycena pomocí souřadnic GPS a místo měření je popsáno v úředním záznamu hlídky policie a výpovědi svědka – strážníka policie. Součástí spisu je i letecká mapka, z níž lze zjistit místo měření a místo spáchání přestupku. Těmito důkazy bylo prokázáno, že měření proběhlo v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h. Všechny tyto údaje navzájem korespondují a nejsou v rozporu a je zřejmé, že vozidlo žalobce bylo změřeno mimo obec (a mimo silnici pro motorová vozidla), kde zákon stanoví maximální rychlost 90 km/h (§ 18 odst. 3 zákona o provozu na silničních komunikacích). Nelze proto přisvědčit námitce žalobce, že důkazy z nichž správní orgán vycházel, nejsou způsobilé objasnit otázku nejvyšší dovolené rychlosti. Žalobce popírá vědomost o tom, že by opustil silnici pro motorová vozidla a v místě měření již jel v rychlostním limitu 90 km/h s odůvodněním, že daným úsekem několikrát projížděl a nikdy značku IZ 2b neviděl. Takové zdůvodnění provedené žalobcem není dle názoru soudu přesvědčivým důkazem o tom, že tam uvedená značka není. Za ryze spekulativní soud považuje úvahu žalobce, že vzhledem k šířce silnice v daném úseku se dokonce mohlo jednat i o dálnici. V dané věci byly v přestupkovém řízení obstarány podklady dostačující pro závěr, že rychlost vozidla žalobce byla změřena v místě s nejvyšší dovolenou rychlostí 90 km/h. Žalobce byl povinen řídit se rychlostními limity. Správní orgány ani soud nejsou povolány k tomu, aby posuzovaly, zda je rychlostní limit 90 km/h v daném místě adekvátní či nikoliv. Další dokazování v tomto směru považuje soud za nadbytečné.

56. Krajský soud uzavírá, že o spáchání přestupku překročením nejvyšší dovolené rychlosti v nyní projednávané věci svědčí celý komplex důkazů. Soud zdůrazňuje, že pro prokázání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti je zpravidla dostatečné vycházet z oznámení o přestupku, záznamu o přestupku obsahujícího fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovacího listu silničního radarového rychloměru (viz např. rozsudky ze dne 14. 5. 2015, čj. 7 As 83/2015-56, či ze dne 19. 8. 2016, čj. 6 As 144/2016-36). Ačkoliv vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, uvedená kombinace podkladů v zásadě poskytne dostatečné množství informací pro to, aby správní orgán dostál požadavkům § 3 správního řádu, tedy aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

57. Za důvodnou soud neshledal ani námitku žalobce, že bylo měřeno v zatáčce. Ze záznamu o přestupku ani jiného podkladu taková skutečnost nevyplývá. Naopak z letecké mapy je zcela zřejmé, že se jedná o rovný úsek silnice. Podle názoru krajského soudu podklady ve spisu představují dostatečnou oporu pro závěr, že žalobce jako řidič měřeného vozidla spáchal uvedený přestupek v místě, kde platil rychlostní limit 90 km/h. Správní spis tak netrpí nedostatky, které by bylo nutné odstranit doplněním dokazování. Požadavek přezkoušení rychloměru (námitka IX)

58. Žalobce uvedl, že v odvolání také požadoval přezkoušení rychloměru podle § 11a zákona o metrologii a o přerušení řízení do vyřízení této žádosti. K této žádosti se však žalovaný nijak nevyjádřil a žádost o přerušení řízení také nijak nevypořádal. Z uvedeného důvodu namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

59. K uvedenému požadavku krajský soud uvádí, že žalobce ve svém odvolání neuvedl důvod přezkoušení rychloměru. Ze správního spisu nevyplývá, že by vyvstala potřeba přezkoušení rychloměru, např. z důvodu jeho poškození. Za takové situace žalovaný nebyl povinen obstarat přezkoušení dotčeného rychloměru. Krajský soud s odkazem na výše uvedené považuje provedené měření za bezvadné, neboť vozidlo je na snímku zachyceno ve správné pozici, jeho kvalita je dostačující. Z ověřovacího listu je zřejmé, že rychloměr měl v době spáchání přestupku žalobcem platné ověření. Přestože se tedy žalovaný výslovně nezabýval ani souvisejícím návrhem žalobce na přerušení řízení, nemá tento postup žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

60. Lze konstatovat, že podle § 11a zákona o metrologii je uživatel stanoveného měřidla povinen na žádost osoby, která může být dotčena jeho nesprávným měřením, požádat o přezkoušení stanoveného měřidla. Z provedeného dokazování v nyní projednávané věci však žádné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly, k měření byl použit přístroj kalibrovaný (k měření použitý ve lhůtě stanovené k platnosti provedeného ověření), který byl (jak již bylo opakovaně uvedeno výše) obsluhován řádně proškoleným policistou. Krajský soud dále uvádí, že z povahy věci musí být taková námitka uplatněna při samotném měření, neboť pouze tehdy je reálně možné ověřit, zda stanovené měřidlo splňuje příslušné parametry či nikoli. Žalobce žádnou takovou námitku nevznesl, k samotnému přestupku se v době jeho spáchání nevyjádřil. Uplatnění takového požadavku za 10 měsíců od provedení vlastního měření je nepochybně poznamenáno tím, že s ohledem na uplynutí značné doby již nebylo a není možné prověřit, zda stanovené měřidlo v době předmětného měření splňovalo příslušné parametry či nikoli. Dle ověřovacího listu byl předmětný rychloměr ověřen s platností do 20. 2. 2018, záznam o přestupku byl přitom učiněn dne 14. 10. 2017 (tedy za platnosti ověření). Krajský soud uzavírá, že žalovaný nebyl povinen obstarat přezkoušení dotčeného rychloměru, absence explicitního vyjádření k návrhu žalobce na přerušení řízení neměla na zákonnost napadeného rozhodnutí žádný vliv. Slip effect (námitka X)

61. Žalobce v odvolání namítal, že při měření rychlosti s nejvyšší pravděpodobností došlo k tzv. slip effectu, protože měřící paprsek se v průběhu měření odrážel od jiných míst na vozidle, což mělo za následek naměření vyšší než skutečné rychlosti. K jeho prokázání navrhoval provést několik důkazů, konkrétně návod k obsluze, vyšetřovací pokus, případně znalecký posudek, jejichž předmětem by bylo provedení testů s použitým rychloměrem, které byly provedeny v dokumentu BBC dostupném na internetových stránkách youtube.com. Dále namítl, že odečtená odchylka 3 % nemůže odstranit nepřesnost měření vyvolanou slip effectem, neboť má korigovat pouze provozní podmínky (teplota a vlhkost vzduchu).

62. Krajský soud uvádí, že správní orgány vycházely kromě oznámení přestupku zejména z výstupní fotodokumentace, která byla pořízena rychloměrem, který byl podle ověřovacího listu v rozhodnou dobu řádně ověřen. Takový postup nelze v souladu s ustálenou judikaturou považovat za nedostatečný (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011, a ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35). Krajský soud nezpochybňuje, že mohou nastat případy, kdy jsou ohledně správnosti výsledků měření dány důvodné pochybnosti přesto, že byl rychloměr řádně ověřen. Například, když se mezi rychloměrem a vozidlem nachází nějaká překážka, záměrný kříž není na vozidle vůbec umístěn nebo nejsou dodrženy jiné postupy stanovené výrobcem měřícího zařízení. Zásadně jsou však policií používané rychloměry vybaveny systémem chybových hlášení, zabraňujících tomu, aby byly výsledky chybných měření generovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 – 45). V nyní projednávané věci je vozidlo žalobce v okamžiku měření zachyceno na středu fotografie, záměrný kříž je umístěn v místě registrační značky vozidla, která je „vytažena“ v detailu pod fotografií se záměrným křížem. Že bylo změřeno právě vozidlo žalobce a nikoli druhé vozidlo, které se nachází na fotografii z měření (uvedené žalobce rovněž namítal), je prokázáno i tím, že vozidlo žalobce (na němž je umístěn záměrný kříž) je v jeho horní části masky označeno připevněnou cedulkou s nápisem TAXI, což je z fotografie zřejmé.

63. K namítanému slip effectu krajský soud poznamenává, že je mu z úřední činnosti známo, že laserové rychloměry ve verzích pro Českou republiku obsahují ve svém firmware algoritmus, který slip effect potlačuje. Ten je přitom popisován tak, že vzniká řízeným pohybem laseru proti nebo po směru pohybu vozidla. Aby se projevil, muselo by být vozidlo měřeno z boku. Z praxe vyplývá, že pokud se při měření samotném laserový měřič pohybuje, objevuje se chyba a pokud se taková chyba vyskytne, měření je přerušeno a výsledky se neukládají. To přitom dokumentuje i ve správním spise odvolacího orgánu založený manuál k použitému rychloměru TruCAM (v části týkající se chybových kódů a specifikace měřiče), z něhož vyplývá, že vyhodnotí-li kontrolní mechanismus, že měření nemuselo být správné (např. nenadálá překážka v trase paprsku, pohnutí ruky s měřičem, posunutí měřícího bodu, atd.), objeví se chybové hlášení a rychlost není změřena. To se v projednávaném případě nestalo. Dle názoru krajského soudu výše uvedené podklady nevyvolávají žádné pochybnosti ve vztahu k přesnosti naměřených hodnot, a to navíc za předpokladu, kdy se nejednalo o nepatrné překročení nejvyšší dovolené rychlosti a správními orgány byla ve prospěch žalobce zohledněna odchylka měření 3 %. Jedná se o zcela běžný postup reflektující právě možné nepřesnosti měření. Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí o přestupku považoval za rozhodnou nejnižší skutečnou rychlost vozidla, která byla zohledněním výše uvedené odchylky správně vypočtena. Krajský soud tak nemá žádné pochybnosti o výsledku měření, námitky ohledně vzniku slip effectu soud považuje za spekulativní a účelové a bylo by proto nadbytečné za tím účelem provádět důkaz znaleckým posudkem či vyšetřovacím pokusem, jak žalobce navrhoval. Nesouhlas žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci (námitka XI)

64. Zástupce žalobce odůvodnil uvedený požadavek především tím, že z veřejně dostupné evidence lze zjistit časový harmonogram a jeho pracovní program v daném roce, což je soukromý údaj, který by podle něj neměl být zveřejněn.

65. K uvedenému krajský soud toliko stručně konstatuje, že nejde o výhradu či námitku, která by se týkala merita věci, resp. která by jakkoliv s věcným projednáním případu souvisela, proto nemůže být v tomto řízení jakkoli řešena či posuzována. Dále lze uvést, že nesouhlas či výhrady k publikaci rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu nelze adresovat zdejšímu krajskému soudu, neboť ten rozhodnutí na těchto stránkách ani nezveřejňuje, ani předmětné stránky nespravuje.

66. S ohledem ke shora uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

VI. Náklady řízení

67. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a ze spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.