č. j. 32 Az 12/2018-121

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobkyně: B. Z. zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., IČ: 45768676 sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2018, č. j. OAM-490/ZA-ZA11-P15- 2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2018, č. j. OAM-490/ZA-ZA11-P15-2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala u krajského soudu žalobu proti shora označenému rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně namítla, že žalovaný napadeným rozhodnutím porušil § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu nezbytném vzhledem k okolnostem případu, přičemž nedbal, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Dále namítla porušení § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, protože žalovaný údajně nezohlednil skutečnosti hovořící v její prospěch a nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, když své odůvodnění založil převážně na skutečnostech, které nemohou mít vliv na důvodnost jejích obav z pronásledování nebo reálnosti hrozící vážné újmy. Rovněž namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro absenci zákonem požadovaných náležitostí, čímž měl žalovaný porušit § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně tvrdila, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. a), písm. b) zákona o azylu, a že jí v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy, protože nelze spolehlivě vyloučit její postih za podání žádosti o mezinárodní ochranu v jiné zemi. Žalovaný podle ní proto porušil i § 14a zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 33 Ženevské úmluvy, neboť by jejím navrácením do země původu byla porušena zásada non-refoulement.

3. Žalobkyně konkrétně uvedla, že důvodem její žádosti o mezinárodní ochranu bylo pronásledování ze strany čínských státních orgánů pro praktikování náboženství. Od července roku 2008 byla členkou Církve Boha všemohoucího (Quannengshen), která je v Čínské lidové republice (dále též „Čína“) zakázána a označena za sektu. Otevřené členství v církvi vláda postihuje a perzekuce vyznavačů víry se postupně zostřovala. Mnohokrát musela měnit adresu, skrývat se, účastnit se náboženského shromáždění v noci či s rouškou. Čelila pronásledování ze strany státních orgánů i spoluobčanů, kteří ji sledovali a informovali o ní úřady, přišla kvůli víře o zaměstnání. Několik jejích blízkých, souvěrců, u kterých se skrývala, bylo zatčeno, mučeno a vězněno. Od více osob dostala informace, že ji v místě bydliště hledala policie. Během posledních let šířila v Číně víru a skrývala se. Jedním z posledních impulsů pro opuštění Číny byl incident, při němž neznámý muž v březnu roku 2016 vnikl na náboženské shromáždění, zbil ji, zavolal na ni policii a pokusil se ji neúspěšně zadržet. Během podrobných pohovorů žalovanému popsala svoje nesnáze, prokázala znalosti v oblasti zásad Církve Boha všemohoucího a doložila systematické potírání náboženské svobody čínskými státními orgány a pronásledování členů uvedené církve.

4. Konkrétní žalobní body rozdělila v návaznosti na napadené rozhodnutí do dvou argumentačních okruhů a vyjádřila se k níže uvedeným tématům.

5. V rámci prvního okruhu argumentů žalovaný dospěl k závěru, že nebyla v minulosti pronásledována. Z toho žalovaný dovodil absenci odůvodněné obavy z pronásledování i do budoucna a měl za to, že se jí nepodařila prokázat hrozba pronásledování nebo nebezpečí vážné újmy v případě návratu do vlasti. K rozložení důkazního břemene v řízení ve věci mezinárodní ochrany 6. Žalobkyně se domnívá, že poskytla žalovanému konzistentní a podrobnou výpověď zapadající do kontextu zpráv o zemi jejího původu. Poukázala na body 203 a 204 Příručky UNHCR, podle kterých není možné, aby uprchlík „dokázal“ každou část svého příběhu přesto, že vyvinul opravdové úsilí o opodstatnění svého příběhu, jakož i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž není povinností žadatele o azyl, aby prokazoval své pronásledování jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Žalovaný měl podle žalobkyně vycházet z její výpovědi, pokud nebyl schopen její tvrzení žádným konkrétním způsobem zpochybnit. S ohledem na důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti a zásadu „v pochybnostech ve prospěch“ měl v důkazní nouzi rovněž zohlednit skutečnosti v její prospěch. Žalobkyně zdůraznila, že není zřejmé, proč žalovaný považoval její výpověď za nedostatečně přesvědčivou, když její spoluvěrci, kterým byl azyl udělen, také nedisponovali žádným materiálním důkazem. K argumentu správního orgánu že žalobkyně nebyla pronásledována ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu 7. Žalobkyně namítla, že se žalovaný nezabýval možností udělit mezinárodní ochranu dle § 12 písm. a) zákona o azylu s tím, že se žalobkyně politicky neangažovala. Pojem „politická práva a svobody“ žalovaný vykládal v úzkém slova smyslu, v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (odkázala v tomto směru na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008-67) jako členství v určitém politickém seskupení nebo veřejné vystupování, nikoli ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), tj. včetně práva na svobodu projevu (čl. 17 Listiny) a práva sdružovacího (čl. 20 Listiny). Žalobkyně však zřetelně uvedla řadu příkladů, kdy v minulosti došlo ze strany státních orgánů k zásahu do shora uvedených práv. V důsledku zásahu do práva sdružovacího opakovaně měnila adresy a skrývala se, neboť sdružování se k modlitbám bylo přísně monitorováno čínskými státními orgány a jejich náboženské uskupení bylo označeno jako zakázaný kult. Poukázala rovněž na to, že její postih v důsledku uplatňování náboženské svobody má nepopíratelnou souvislost s politickým režimem v Číně. K naplnění jednotlivých podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu 8. Žalobkyně se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle citovaného ustanovení.

9. Ve vztahu k podmínce existence odůvodněného strachu zdůraznila, že pokud nebyl jedinec před svým odchodem ze země původu pronásledován ani přímo ohrožen pronásledováním, neznamená to samo o sobě, že nemůže uplatňovat v azylovém řízení odůvodněné obavy z pronásledování. Žalovaný podle žalobkyně opomněl požadavek prospektivního rozhodování, protože neexistenci odůvodněných obav z pronásledování žalobkyně dovodil primárně z toho, že nebyla v souvislosti se svou vírou v minulosti vystavena žádné negativní reakci čínských státních orgánů nebo bezpečnostních složek. Žalobkyně namítla, že má odůvodněný strach s ohledem na zkušenosti svých spoluvěrců a členů jiných zakázaných křesťanských církví, kteří čelili pronásledování, a poukázala na to, že žalovaný udělil osmi z nich azyl v komparaci se zcela totožným souborem zpráv o zemi původu. Rovněž brojila proti závěru, že se před odchodem z vlasti nestala terčem negativního zájmu státních orgánů. Poukázala na čl. 4 odst. 4 směrnice 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“) a na incidenty, které popsala žalovanému. Jednání, jemuž byla v minulosti vystavena, považuje za pronásledování, a pakliže by tomu tak nebylo, nemělo by se, v kontextu zpráv o Číně a její konzistentní výpovědi, jednat o jediné vodítko pro vyloučení odůvodněné obavy z pronásledování. Závěr žalovaného, že jí v případě návratu do Číny nehrozí pronásledování, podle žalobkyně nemá objektivní oporu v informacích obsažených ve správním spisu a jedná se spíše o domněnky a hodnotící soudy. Žalovaný nezohlednil stav dodržování lidských práv v zemi původu v její prospěch a nedostatek důkazů o existenci hrozícího pronásledování jí přikládá k tíži. Dostupné informace o zemi jejího původu přitom jednoznačně vypovídají o nerespektování náboženské svobody a systematickém pronásledování příslušníků protestantských církví, zejména Církve Boha všemohoucího. Žalovaný tudíž nesprávně vyhodnotil existenci odůvodněného strachu žalobkyně z pronásledování a porušil § 50 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, ve spojení s čl. 4 kvalifikační směrnice.

10. Ve vztahu k podmínce, podle níž hrozící újma dosahuje intenzity pronásledování, žalobkyně namítla, že před svým odchodem z vlasti byla vystavena ze strany státních orgánů jednání, které dosahovalo úrovně pronásledování ve smyslu zákona o azylu i kvalifikační směrnice. Zdůraznila, že čínský trestní zákon postihuje trestem odnětí svobody členství a aktivitu v zakázaných církvích. Uvedla, že žila v psychickém nátlaku, přičemž pronásledována státními orgány byla během několika let. Po zatčení spoluvěrců, opakovaných návštěvách jejího bytu a zpovídání členů její rodiny, vyhození ze zaměstnání a po incidentu, kdy málem došlo k jejímu zadržení, žila v konstantním strachu z policie a zatčení.

11. K podmínce selhání ochrany v zemi původu žalobkyně uvedla, že souvisí s problematikou možnosti využití vnitřního přesídlení. Z povahy věci by měl žalovaný zkoumat naplnění této podmínky pouze v situaci, kdy dospěje k závěru, že žadateli v zemi původu hrozí pronásledování, případně nebezpečí vzniku vážné újmy. Napadené rozhodnutí je proto v tomto ohledu podle žalobkyně nesrozumitelné a rozporuplné, neboť v něm žalovaný uvedl, že mohla své problémy vyřešit přestěhováním se do jiné části Číny, aniž by zároveň připustil, že by žalobkyně jakékoliv problémy vůbec měla. Závěr žalovaného o možnosti přesídlení žalobkyně do jiné oblasti Číny je podle ní nereálný, když k pronásledování příslušníků Církve Boha všemohoucího dochází na celém území Číny, a ani žalovaný nepodpořil své úvahy žádnými konkrétními informacemi o zemi původu, které by nasvědčovaly tomu, že by její přesun byl účinnou ochranou před pronásledováním či vážnou újmou. K tomu žalobkyně poukázala na to, že se před svým odchodem ze země již opakovaně stěhovala a skrývala. Závěry žalovaného o možnosti využití vnitřního přesídlení označila za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

12. K podmínce pronásledování z azylově relevantních důvodů zdůraznila, že žalovaný nezpochybnil její příslušnost k Církvi Boha všemohoucího. Namítla, že k jejímu pronásledování došlo právě z důvodu jejího náboženského vyznání, když z informací o zemi původu vyplynulo, že často dochází k pronásledování příslušníků této náboženské menšiny. Žalovanému dále vytkla rezignaci na komentování aplikace ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, jakož i vědomou ignoraci rozsudku australského Refugee Review Tribunal, na nějž upozornila v rámci svého vyjádření se k podkladům rozhodnutí, a který uznává pronásledování náboženských příslušníku v Číně jako postup, jímž si komunistický režim upevňuje moc a likviduje alternativní a opoziční ideologie. K naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany 13. Vedle přesvědčení, že jí měl být udělen azyl, se žalobkyně domnívá, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, neboť by jí v případě návratu do Číny mohlo hrozit nebezpečí vážné újmy v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo potrestání. Opačné závěry žalovaného podle ní postrádají dostatečnou oporu ve správním spisu. Kromě obavy související s náboženským přesvědčením se obává i postihu za podání žádosti o mezinárodní ochranu v jiné zemi, s ohledem na medializaci případu čínských žadatelů o azyl v České republice i v zahraničí, včetně země původu žalobkyně. Žalovaný pochybil, protože si neopatřil žádné informace ve vztahu k nebezpečí hrozby špatného zacházení či trestání v souvislosti s žádostí o azyl v jiné zemi, když ze zpráv o dodržování lidských práv v Číně vyplývá, že státní orgány postihují zvláště tvrdě křesťany, kteří se projeví veřejným způsobem. Případné vycestování žalobkyně by proto bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků).

14. V rámci druhého argumentačního okruhu žalovaný podle žalobkyně uvedl několik dílčích vzájemně souvisejících námitek týkajících se jejího vycestování z vlasti či jejích integračních snah v České republice. Z nich žalovaný souhrnně vyvodil, že byla při podání žádosti o mezinárodní ochranu vedena ekonomickým záměrem, místo deklarované obavy z náboženského pronásledování.

15. Žalobkyně vytkla žalovanému hodnocení skutečností, jež nejsou pro udělení mezinárodní ochrany podstatné, a to navíc nesprávným způsobem. Místo aby žalovaný řešil odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství, zabýval se spekulacemi o významu okamžitého opuštění pobytového střediska po uplynutí šesti měsíců, nalezením práce a snahou o postupnou integraci žalobkyně v české společnosti a v lokálních náboženských komunitách. Žalobkyně namítla jednak nepodloženost takových úvah, jednak to, že uvedené skutečnosti nelze klást žadateli o mezinárodní ochranu k tíži, když z hlediska udělení mezinárodní ochrany nejsou relevantní.

16. Rovněž skutečnost, že žalobkyně poskytla při vyřizování schengenského víza nepravdivé informace a doklady a neinformovala o tom správní orgán po příchodu do České republiky při první možné příležitosti, není z hlediska posouzení důvodů její žádosti o mezinárodní ochranu podstatné, a nemá to vliv ani na posouzení její věrohodnosti. Žalobkyně uvedla nepravdivé informace do žádosti o vízum s cílem zvýšit svou šanci na vycestování ze země a ve správním řízení sdělila, které informace a dokumenty byly poskytnuty nepravdivě. Současně podotkla, že nelze předpokládat, že osoba přicházející do cizí země, kde hledá ochranu před pronásledováním, bude ihned při podání žádosti společně s uvedením důvodů jejího podání informovat o tom, že při vyřizování žádosti o vízum uvedla některé informace nepravdivě.

17. K argumentu o organizovaném příjezdu žalobkyně namítla, že by v jejím případu vůbec nemělo hrát roli, zda společně s ní přicestovalo více osob či nikoli, a stejně tak ani datum přicestování. Fakt, že do České republiky v určitém období přicestovala početná skupina čínských žadatelů, nemá vliv na hodnocení žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobkyně před příchodem do České republiky neznala téměř nikoho z dané skupiny čínských křesťanů a důvodem její cesty právě v období roku 2015, bylo zostření pronásledování ze strany čínských státních orgánů vůči křesťanským uskupením v roce 2014, což vyplývá ze správního spisu.

18. K argumentu nepodání žádosti o mezinárodní ochranu ihned na letišti žalobkyně namítla, že postupovala v souladu se zákonem. Odkázala na znění § 3a zákona o azylu, které umožňuje podat žádost o mezinárodní ochranu na několika místech, dostaví-li se žadatel dobrovolně. Žalobkyně rovněž podotkla, že v praxi je přijímací středisko v prostorách letiště Václava Havla v Praze primárně určeno pro žadatele, kteří na území České republiky přicestují bez platného cestovního dokladu či pobytového oprávnění ke vstupu a pobytu na území. V případě žadatele s platným vízem a cestovním pasem je příslušným zařízením k přijetí žádosti Přijímací středisko v Zastávce u Brna. Argument o obtížnosti nalezení přijímacího střediska žalobkyně považuje za absurdní, navíc žalovanému vysvětlila, jak se na místo dostala.

19. Žalobkyně závěrem zdůraznila, že veškeré tyto námitky obsažené ve druhém argumentačním okruhu odůvodnění správního orgánu se vyskytují i ve všech rozhodnutích u těch žadatelů o mezinárodní ochranu, kterým žalovaný udělil mezinárodní ochranu formou azylu z důvodu odůvodněné obavy z pronásledování. Není proto jasné, na základě jaké metody žalovaný dospěl z týchž výtek a argumentů k opačnému závěru a jakou výpovědní hodnotu argumentům připisuje, když i u kladných rozhodnutí se vyskytují tytéž kritické pasáže odůvodnění, jako v případě neudělení mezinárodní ochrany. Proto navrhla za účelem dokazování vyžádat od žalovaného rozhodnutí č.j. OAM-205/ZA-ZA11-K07-2016 ze dne 1. 2. 2018 nebo rozhodnutí č.j. OAM-475/ZA-ZA11-VL13-2016 ze dne 7. 2. 2018.

20. Žalobkyně ze shora uvedených důvodů navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a rozhodl, že se žalobkyni uděluje mezinárodní ochrana, případně aby věc po zrušení napadeného rozhodnutí vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

21. Žalovaný odmítl důvodnost žalobních námitek a odkázal na obsah správního spisu a napadeného rozhodnutí, jež považuje za věcně správné, zákonné a přezkoumatelné. Zdůraznil nedůvodnost a účelovost žaloby, ve které podle něj žalobkyně pouze opakuje a shrnuje to, co již uváděla u pohovorů, případně svá tvrzení umocňuje ve snaze dodat jim azylového významu. Podotkl, že ačkoli žalobkyně namítla rozpor s právními předpisy, blíže jej v žalobě nekonkretizovala. Podle žalovaného tak dezinterpretovala obsah napadeného rozhodnutí a nectila pravidla výrokové logiky. Žalovaný se domnívá, že na základě sdělení žalobkyně nelze dospět k předpokladu, že by v případě návratu do Číny mohla být vystavena riziku pronásledování nebo skutečnému nebezpečí vážné újmy.

22. Žalovaný zdůraznil, že tvrzené potíže žalobkyně neshledal azylově relevantními především z hlediska nedostatku potřebné kvality i kvantity tvrzeného pronásledování. Dostatečně intenzivní hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy pak neshledal ani v případě doplňkové ochrany. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by případ žalobkyně neposoudil individuálně. Uvedl, že správnost své úvahy naopak umocnil pomocí komparace případu s členy organizované skupiny čínských turistů, u nichž nalezl stejný modus operandi.

23. Poukázal na to, že sama žalobkyně nebyla ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek nikdy kontaktována, zadržena natož opakovaně zadržována, ani se nikdy nestala terčem jakéhokoliv jednání, které popisovala u svých souvěrců. Tvrzení žalobkyně, že jediným důvodem, proč dosud nebyla zatčena, je dovedné unikání policistům, je podle žalovaného spekulací. Žalobkyně ve svém azylovém příběhu podle žalovaného jen využila znalostí o pronásledování příslušníků náboženských menšin v Číně, a to ve snaze vytvořit zdání o existenci obav z návratu do vlasti, ovšem sama nikdy ve vlasti ohrožena nebyla.

24. Co se týče věrohodnosti žalobkyně, setrval žalovaný na názoru, že se události nemohly odehrát způsobem popisovaným žalobkyní. V tomto ohledu poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku (stížnost č. 53110/16), kde bezproblémové obdržení cestovního pasu v listopadu 2014 stěžovatelkou, která byla čínské státní příslušnosti a hlásila se rovněž k Církvi všemohoucího boha, vyvolalo pochyby o její důvěryhodnosti, jelikož Čína potenciálně rizikovým osobám vycestovat ze země brání.

25. Žalovaný uvedl, že jestliže nepovažoval konkrétní potíže tvrzené žalobkyní za azylově relevantní, ačkoli nezpochybnil její příslušnost k církvi, neznamená to, že tím připustil, že byla žalobkyně pronásledována. Žalobní argumentaci, která podle něj setrvává na obecném tvrzení o existenci pronásledování náboženských příslušníků v Číně jako postupu, kterak si komunistický režim upevňuje moc a likviduje alternativní a opoziční ideologie, a to bez jakékoliv vazby na konkrétní azylový příběh, považuje za účelový výběr negativních informací, s cílem intenzivněji vyobrazit potíže žalobkyně.

26. Žalovaný dále podotkl, že analýza, zda v zemi původu existuje možnost efektivní vnitřní ochrany, např. formou vnitřního přesídlení, nebyla namístě, neboť na základě podrobných pohovorů se žalobkyní a zpráv o zemi původu dospěl k závěru, že žalobkyni nehrozí pronásledování ani vážná újma relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. Žalobní námitku ve vztahu k nutnosti hodnotit reálnost, přiměřenost, rozumnost, smysluplnost a další aspekty využití vnitřního přesídlení, považuje v daném případě za irelevantní.

27. Námitku týkající se nesprávného výkladu pojmu „politická práva a svobody“ žalovaný rovněž nepovažoval za důvodnou. Podle žalovaného sama žalobkyně tato práva ve vztahu k tvrzenému vyznávání víry v rámci „neveřejných domácích utajovaných církevních sezení o čtyřech osobách,“ značně přeceňuje, přičemž se vyjádřil v tom smyslu, že žalobkyni nikdy nebylo v požadované intenzitě bráněno ve výkonu práva na svobodu projevu nebo ve výkonu sdružovacího práva.

28. K otázce medializace příběhů žalovaný uvedl, že to je sama komunita čínských občanů, kdo azylový příběh aktivně medializuje, přičemž jednotliví věřící, kteří v České republice žádají o mezinárodní ochranu, dokonce dobrovolně vystoupili v nejrůznějších médiích, včetně internetové televize DVTV. Tvrzení, že zveřejnění byť jen obecné informace o jejich pobytu v České republice je ohrožuje, žalovaný za důvodné nepovažoval. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy že nelze ztotožnit žalobkyni mezi tisíci jinými čínskými turisty, a dodal, že nemá žádné důkazy o systematickém týrání, zadržování a špatném zacházení s neúspěšnými žadateli o azyl po jejich návratu do Číny. Prezentovaná obava žalobkyně se tak dle jeho názoru jeví spíše jako účelová.

29. K otázce rozložení důkazního břemene žalovaný odmítl tvrzení žalobkyně, že během správního řízení poskytla konzistentní a vnitřně bezrozpornou výpověď bez zásadnějších nesrovnalostí, jež by zapadala do kontextu informací o systematickém pronásledování příslušníků náboženských menšin v Číně. Výpověď žalobkyně označil naopak za vnitřně rozpornou a vesměs neurčitou s tím, že žalobkyně tzv. „mlžila“, uváděla minimum konkrétních údajů. Ke konkrétním rozporům ve výpovědi žalobkyně a k hodnocení její věrohodnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitku ohledně rozložení důkazního břemene žalovaný považuje za nadbytečnou, když věrohodnost žalobkyně hodnotil vzhledem k rozporům v její výpovědi, tj. problém nespočíval v nedostatku důkazních prostředků.

30. K žalobní námitce ohledně podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany žalovaný uvedl, že žalobní argumentace setrvává na líčení azylových příběhů jiných osob. Z námitky, že se nedostatečně věnoval hrozbě uložení nebo vykonání trestu smrti, když v napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že „žadatelka neuvedla a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadatelce hrozit v případě návrtu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti.“, není zřejmé, co má konkrétně nasvědčovat opačnému závěru.

31. K žalobním námitkám v rámci druhého argumentačního okruhu žalovaný uvedl, že úvahu o spíše ekonomických důvodech příjezdu žalobkyně do České republiky v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil. Nejednalo se o žádné „metaprávní“ úvahy či spekulace žalovaného, nýbrž o správní úvahu, když správní orgán dokreslil propojenost dané skupiny. Co se týče námitky, že žalobkyně byla oprávněna vybrat si místo podání své žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný namítl, že sice měla právo vybrat si, kde žádost podá, avšak již ne kdy. Zdůraznil, že žalobkyně svoji situaci mnoho dnů neřešila a volně se pohybovala po České republice v rámci turistického víza. Azylově relevantním způsobem ani nevysvětlila, proč nepožádala o mezinárodní ochranu bezprostředně poté, co k tomu měla příležitost (např. na letišti Václava Havla), když taková povinnost byla dovozena i judikaturou. Žalovaný rozporoval i žalobní argument, podle něhož žalobkyně postupovala při podání žádosti v přijímacím středisku zcela v souladu se zákonem, když doklady získala podvodem, a takto získané doklady nelze považovat za „postup zcela v souladu se zákonem.“ 32. Žalovaný považoval za irelevantní žalobkyní navržené důkazy, které odkazují na jiná řízení a rozhodnutí o žádostech o mezinárodní ochraně podaných jinými osobami. Uvedl, že každou žádost posuzuje striktně individuálně a skutečnost, že hledal stejné typové znaky i u jiných žádostí podaných „členy dobře organizované skupiny“ na tom nic nemění. Poukázal na nutnost respektovat povinnosti plynoucí z § 19 zákona o azylu. Popřel, že by jiným žadatelům se stejným příběhem byl azyl udělen a zdůraznil odlišnosti každého azylového příběhu a nutnost individuálního přístupu správního orgánu. Podle žalovaného je zapotřebí, aby žalobkyně, chce- li provést důkaz rozhodnutím jiné osoby, předložila takové rozhodnutí s písemným souhlasem opatřeným (nejspíše úředně ověřeným) podpisem dotčené osoby.

33. Žalovaný závěrem svého vyjádření zdůraznil, že azyl nelze zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, a navrhl, aby soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl.

IV. Replika žalobkyně

34. Žalobkyně v replice, doručené krajskému soudu dne 23. 8. 2018, setrvala na své žalobní argumentaci a vymezila se vůči vyjádření žalovaného, podle něhož nebyla pronásledována. Uvedla, že domněnky žalovaného jsou v tomto směru v jednoznačném rozporu s jejími výpověďmi i s obsahem správního spisu.

35. Zopakovala své výhrady ke způsobu, jakým žalovaný hodnotil její věrohodnost, a doplnila, že nepoukázal na žádné konkrétní rozpory v její výpovědi ani nespecifikoval, které z jejích odpovědí považoval za vyhýbavé, příliš obecné anebo vzájemně si protiřečící. Setrvala na názoru, že žalovaný hodnotil skutečnosti, které uváděla ve výpovědi, tendenčně v její neprospěch na základě vlastních domněnek a spekulací, nikoli na základě objektivně zjištěného skutkového stavu. Opětovně odkázala na aplikaci důkazního standardu „přiměřené pravděpodobnosti“ v řízení ve věcech mezinárodní ochrany.

36. Odkaz žalovaného na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Y. L. proti Švýcarsku považovala za zcela nepříhodný, jelikož v dané věci byla stěžovatelka shledána celkově nevěrohodnou, tzn. i ve vztahu k tvrzené příslušnosti k deklarované církvi. Závěry Evropského soudu pro lidská práva, jichž se žalovaný dovolával, nejsou použitelné na případ žalobkyně. Jednak sám žalovaný považoval výpověď žalobkyně ve vztahu k členství v církvi za věrohodnou, dále pak žalobkyně netvrdila, že by měla být v databázi hledaných osob a že by z toho důvodu mohla mít problémy s vycestováním, přičemž žalovaný se nezabýval ani tím, za jakých podmínek dochází k zařazování osob do této evidence. Žalobkyně poukázala na judikaturu, z níž vyplývá, že nelze bez dalšího tvrdit, že vydání cestovního dokladu orgánem k tomu příslušným automaticky vylučuje nebezpečí pronásledování ze strany státních orgánů.

37. Dále se vymezila vůči bagatelizaci chápání práva na svobodu projevu či sdružovacího práva ze strany žalovaného, jakož i vůči tvrzení, že jí nebylo bráněno ve výkonu uvedených práv, přičemž odkázala na svou výpověď, včetně popisovaného fyzického napadení policistou.

38. K údajnému prodlení s podáním žádosti o mezinárodní ochranu a judikatuře, na níž žalovaný odkázal ve svém vyjádření, zdůraznila zásadní odlišnosti obou případů, sestávající zejména ve výrazném časovém odstupu při podání žádosti o azyl po vstupu na území státu. Zatímco v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které citoval žalovaný (sp. zn. 2 Azs 423/2004), požádal cizinec o mezinárodní ochranu až po čtyřech letech pobytu na území České republiky ve snaze vyhnout se správnímu vyhoštění, žalobkyně podala žádost v řádu několik dní neprodleně poté, co získala potřebnou adresu zařízení.

39. Žalobkyně opětovně zdůraznila požadavek prospektivního rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany a uvedla, že trestní stíhání, kterému by mohla čelit v případě návratu do vlasti, je jednání, které lze v souladu s čl. 9 kvalifikační směrnice označit za pronásledování. Doplnila, že po žadateli o udělení mezinárodní ochrany nelze požadovat, aby předešel svému pronásledování v zemi původu tím, že se vzdá veřejných projevů své víry.

40. Zopakovala výtky co do nedostatečně individuálního posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu ze strany žalovaného. Ve vztahu k medializaci případů čínských křesťanů ze strany komunity samé se žalobkyně vymezila vůči tvrzení žalovaného s tím, že ona ani její zástupce případ nikdy nemedializovali a pokud tak učinili jiní žadatelé, nelze to klást žalobkyni k tíži. Zopakovala argumenty uvedené v žalobě a doplnila, že ze zprávy Amnesty International ze dne 7. 3. 2018, jakož i z vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 17. 6. 2015 vyplývá omezování práv neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po jejich návratu do Číny, když čínská vláda bere fakt, že lidé žádají v zahraničí o azyl, jako důvod k obvinění z trestného činu nebo pokusu o něj. Uvedené zprávy žalobkyně navrhla provést jako důkaz.

41. Opětovně se ohradila vůči údajným motivům, proč přicestovala do České republiky, přičemž zdůraznila faktickou délku řízení ve věcech mezinárodní ochrany a s tím související pochopitelné zapojení se do integračního a pracovního procesu v České republice.

42. K návrhu provést důkaz rozhodnutími o udělení azylu některým z čínských křesťanů, uvedla, že jednotlivá pozitivní i negativní rozhodnutí vychází z totožné argumentace a spekulací žalovaného o organizované skupině ekonomických migrantů z Číny. Ustanovení § 19 zákona o azylu nebrání žalovanému, aby poskytl soudu anonymizovaná rozhodnutí o udělení azylu čínským žadatelům, jelikož povinnost neposkytnout žádné informace týkající se žadatele o mezinárodní ochranu údajným původcům jeho pronásledování nebo vážné újmy, se nedotýká povinnosti spolupráce mezi orgány veřejné moci České republiky.

43. V závěru své repliky žalobkyně odůvodnila alternativní petit, k němuž přistoupila v žalobě, čl. 46 odst. 1, odst. 3 tzv. procedurální směrnice 2013/32/EU, který zaručuje žadateli o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, přičemž řízení o opravném prostředku u soudu prvního stupně musí obsahovat úplné a ex nunc posouzení skutkové i právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle kvalifikační směrnice. S ohledem na přímý účinek citovaného ustanovení by soud měl mít právo přímo udělit mezinárodní ochranu, neboť v okamžiku, kdy provádí úplné a ex nunc posouzení skutkové i právní stránky, doplňuje za tímto účelem dokazování a navíc i posuzuje potřebu mezinárodní ochrany.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

44. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek ve smyslu § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky stanovené v § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., jak bude osvětleno níže. Krajský soud přitom dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

45. Ze správního spisu lze konstatovat, že žalobkyně přicestovala do Prahy na Letiště Václava Havla dne 20. 5. 2016. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podala dne 26. 5. 2016 v přijímacím středisku Zastávka u Brna. Dne 31. 5. 2016 poskytla k žádosti prvotní informace. Uvedla, že vyznává protestanské křesťanství, je členkou Quannengshen, není politicky aktivní. Je svobodná, bezdětná, v Číně bydlela v provincii Guangxi, odkud cestovala do Pekingu a poté přímým letem do České republiky, kde požádala o mezinárodní ochranu – jde o její první žádost. Rozhodla se vycestovat do České republiky proto, že jí v Číně hrozí perzekuce kvůli náboženské víře, neboť je členkou státem nepovolené církve. V Praze na letišti byly nejprve dezorientované, poté potkaly nějakou Číňanku a dozvěděly se od ní o možnosti jet do Brna a požádat o azyl. Ke své víře uvedla, že v existenci Boha uvěřila roku 2008, ve víře nalezla smysl svého života. Hnutí se scházelo zhruba 2 – 3x týdně. Jelikož větší shromáždění jsou v Číně zakázaná, scházela se v malých skupinách po třech až čtyřech lidech, vyprávěla o svých zkušenostech s vírou ostatním lidem, hlásala evangelium ústně, případně pomocí letáků. Náboženství jí bylo ze začátku rozmlouváno s tím, že není pro Číňany, ale pro cizince. Pokud v Číně člověk trvá na své víře, je vystavován stále větším výhrůžkám i zatčení. Sama dosud neměla s policií problém ani nebyla zatčena, ale byla pod dohledem, protože se o ní vědělo, že je členkou církve. Dostala se do konfliktu s místními představiteli státních orgánů a kvůli své víře byla vystavena tlaku své rodiny i sousedů. Kdokoli z jejího okolí ji mohl udat.

46. Při pohovoru k žádosti dne 11. 8. 2016 žalobkyně uvedla, že důvodem, proč utekla z Číny, byl útlak od Komunistické strany Číny, který pocítila v březnu 2016. V České republice neměla žádné známé ani příbuzné, ale věděla, že tu je náboženská svoboda. Po příletu do Čech netušila, že lze požádat o mezinárodní ochranu ihned na letišti, potřebovaly utéct z Číny a o výběru země neuvažovaly. Na útěku nebyla sama, cestovala se svojí souvěrkyní, která byla rovněž utiskována a s níž se znala od roku 2012, a české vízum si zařídila v belgickém vízovém centru v Číně, které navštívily spolu. O vízum do zahraničí žádala poprvé a s jeho vyplňováním jim pomáhal prostředník, který do něj uvedl nepravdivou adresu o jejím bydlišti a turistiku jako důvod víza, ačkoli jejím skutečným cílem bylo utéct. Prostředník jí vysvětlil, že je nutné do víza uvést nepravdivé informace, jinak že nebude moci odjet, protože prostý lid jako ona nemá možnost z Číny vycestovat. Jejím cílem nebylo někoho obelhat. Nejprve s uvedením nepravdivých informací nesouhlasila, jenže neměla jinou možnost. Prostředník vyplnil do víza i nepravdivé informace o tom, že je vdaná, údaje o jejím zaměstnání a zaměstnavateli, dobu pobytu v zahraničí a hotel, kde bude v Čechách ubytována. Letenky jí zařizoval též prostředník. Žalobkyně popsala vycestování z Číny, včetně obavy z uvěznění na letišti v Pekingu. Hladký průběh vycestování z Číny si vysvětluje tím, že policisté v Pekingu zřejmě nevěděli, že je členkou církve, nemohl na ni být ani vydaný zatykač, protože by jinak nevycestovala. Po příletu na letišti oslovily jednu Číňanku, která se vracela zpět do Číny a uměla česky. Když jim řekla, že její dcera má v Čechách restauraci, zeptaly se jí na práci s tím, že se ptají pro svého známého. Když se žena ptala na délku víza, dozvěděly se, že tu lze pracovat až po šesti měsících. Později se na práci vyptávaly i lidí na ulici a v oné čínské restauraci, kterou vlastnila dcera té Číňanky z letiště, kde se opět dozvěděly o podmínce práce až po šesti měsících a o přijímacím středisku. Na ulici jim neznámý člověk pomocí překladače v mobilu ukázal, že přijímací středisko je v Zastávce a řekl jim, že se tam jede přes Brno. Žalobkyně se dále vyjadřovala ke svému životu v Číně s tím, že pracovala ve výrobně oděvů a brašnářství i jako číšnice. Vydělávala v průměru 3000 juanů měsíčně a od konce roku 2009 byla nezaměstnaná. Uvedla, že nemohla dále pracovat kvůli útisku Komunistické strany, avšak během období, kdy pracovala, tj. v letech 2000 až 2009, si vytvořila úspory, z nichž žila skromně v letech 2009 až 2016 a zaplatila si i letenku do Čech za 40 000 juanů.

47. Další pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu byl s žalobkyní veden dne 11. 10. 2016. V jeho průběhu byla dotazována zejména na své náboženské aktivity. Uvedla, že se hlásí k Církvi Boha všemocného, neboli „Quannengshen“ a členkou církve je od roku 2008. Církev je rozšířena kromě Číny i v Jižní Koreji. Žalobkyně popsala specifika církve a její nosné myšlenky, uvedla pro církev významné knihy a studijní materiály, srozumitelně se vyjádřila k motivům, které jí přivedly k víře. Víru vyznávala čtením božího slova, modlitbami a shromážděními, scházela se s několika bratry a sestrami (souvěrci) doma a v bytech ostatních členů církve, časově podle toho, jak měla pracovní směnu. Sice nebyla zaměstnaná, ale živila se doma ručními pracemi. Popsala své zapojení se do církve, kdy zpočátku přijímala slovo Boží, poté se stala tzv. dělníkem a začala pro církev pracovat, tj. věnovala se nově příchozím, ještě později byla tzv. průvodcem církve, tj. pomáhala překonávat ostatním životní těžkosti, včetně například vyhledání bezpečného bytu. Takto byla zodpovědná za zhruba 50 lidí. Ve městě, kde žila, šířila mezi své známé víru, nabízela lidem informace o víře, poskytovala knihy. Uvedla, že s ohledem na útisk čínskou vládou se členové církve nemohou veřejně scházet v kostelích, nejsou pro to v Číně podmínky. Při vstupu do církve dostala nové jméno, což je důležité v zájmu utajení, s ohledem na útisk věřících čínskou vládou. Stát vyzýval lidi, aby ohlašovali věřící a jejich shromáždění. Popsala způsob utajených setkávání, na kterých se scházelo celkem tři až pět souvěrců (str. 9 a 14 - 15 protokolu). Její bratři a sestry ve víře věděli, že je věřící, avšak zda to věděli i jiní lidé, nevěděla. Popsala, jak ji v březnu roku 2016 napadl neznámý muž, který vtrhl na náboženské setkání s dvěma lidmi, na kterém šířila víru – uvedla, že ji muž kopal a fackoval, a zavolal na ni policii. S pomocí dvou souvěrců se jí podařilo utéci, a jelikož slyšela policii, schovávala se do noci v okolí místa, kde proběhlo náboženské setkání. Když se vrátila, dozvěděla se, že ji v místě hledala policie, která měla i její fotografii.

48. Dále vypověděla, že byla utiskována i před zmíněným incidentem, který se odehrál v březnu roku 2016. Nebyla sice zadržena policií, ale zaměstnavatel ji vyhodil z práce, protože čínský ústřední výbor vydal zákaz věřit v Boha a zaměstnavatel zjistil, že je věřící. Po vyhazovu se jí kvůli víře nepodařilo sehnat práci ani jinde v okrese, ačkoli o tom, že je věřící, věděli jen lidé v její rodné vesnici, kde šířila evangelium. Tam ji lidé, včetně její matky, s ohledem na příkaz ústředního výboru přesvědčovali, aby přestala věřit. Musela proto z rodné vesnice utéct, starosta ji totiž udal policii. Následně se schovávala v různých domácnostech souvěrců. Roku 2012 jednu sestru, u níž se schovávala, uvěznili, mučili pouty, kopali do ní a odsoudili ji k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Situace věřících se zhoršila v roce 2014, kdy došlo k vraždě a informace šířené veřejným prostorem jejich církev poškozovaly. Schovávala se tehdy jednu dobu i ve sklepě. Do rodné vesnice se vrátila jen na jediný večer roku 2014 - rodiče jí řekli, že zůstat nemůže, neboť po nich policie chce, aby ji nahlásili. I ve městě, kde bydlela před svým odletem z Číny, nemohli volně konat shromáždění, protože tam vláda pověřila sousedy, aby sledovali ostatní, a i tam namontovali kamery. O útěku z Číny přemýšlela už od roku 2014, ale bála se, protože byla sama a neuměla jazyk. Ve městě, kde bydlela před odchodem ze země, se rozhodla utéct se souvěrkyní, se kterou bydlela.

49. Žalobkyně uvedla, že se bojí návratu do vlasti, protože po dobu svého pobytu v azylovém zařízení se v médiích objevily zprávy, že v České republice jsou čínští křesťané a čínská vláda podle pasů ví, kdo a v jakém období kam odjel, tzn., že čínská vláda musí vědět, že odjela. Vyjádřila obavu, že přiletěla-li by do Číny, hned by jí zatkli. Strach má i s ohledem na to, že byla v Číně utiskována i v minulosti, protože nemohla kontaktovat svou rodinu, nemohla pracovat, neměla domov, nemohla se bezpečně účastnit náboženských shromáždění. Z protokolu je zřejmé, že se během výpovědi několikrát rozplakala.

50. Jelikož celá výpověď žalobkyně představuje několik stran protokolu, krajský soud nepovažuje za nutné opisovat ji v úplnosti a do detailu. V podrobnostech proto odkazuje na obsah protokolů, které jsou oběma stranám řízení dobře známy.

51. Žalovaný při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházel z materiálů, které založil do správního spisu, a sice ze zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie z března 2016, Čína: Křesťané; zprávy Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech a demokracii za rok 2015 ze dne 21. 4. 2016; z výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o svobodě vyznání v Číně za rok 2015 ze dne 10. 8. 2016; z výroční zprávy China Aid Association 2015: Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou z března 2016; z výroční zprávy Amnesty International 2015/2016 – Čína ze dne 24. 2. 2016; ze zprávy Freedom House, Svoboda ve světě 2016 – Čína ze dne 27. 1. 2016; z výroční zprávy Human Rights Watch 2017 – Čína ze dne 12. 1. 2017 a z informací OAMP – Církev Boha všemohoucího. Historie, struktura a věrouka, ze dne 23. 6. 2016. Všechny uvedené materiály byly přeloženy do čínštiny a žalobkyni bylo umožněno se s nimi seznámit.

52. Mezi podklady pro vydání rozhodnutí, s nimiž se žalobkyně seznámila (str. 137 správního spisu), rovněž žalovaný uvedl žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 8. 4. 2016. Taková žádost se však ve správním spisu nenachází, navíc z předávacího protokolu cizince sepsaného v Zastávce dne 26. 5. 2016 vyplývá, že žalobkyně přicestovala do Prahy - Ruzyně až dne 20. 5. 2016, a dále poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 13. 4. 2016, ačkoli žalobkyně poskytla údaje k žádosti až dne 31. 5. 2016. Dále žalovaný údajně vycházel z protokolů o doplňujícím pohovoru ze dne 13. 4. 2016, 25. 7. 2016 a 10. 10. 2016, ačkoli pohovory se uskutečnily s žalobkyní v jiných dnech, a to 11. 8. 2016 a 11. 10. 2016.

53. Ve svém vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí žalobkyně zrekapitulovala prostřednictvím zástupce svá tvrzení a poukázala na shora citované podkladové materiály, které podle ní potvrdily postih menších křesťanských církví a uskupení ze strany čínské vlády, jež je označuje za zakázané sekty či kulty. Žalobkyně zdůraznila, že dle shromážděných zpravodajských pramenů Freedom House a USA – State Department jsou v Číně některé náboženské skupiny zákonem zakázány a jejich členové pronásledováni, vystaveni mučení, šikaně a zatýkání. Dále vytkla žalovanému, že nevycházel z aktuálnější výroční zprávy neziskové organizace China Aid Association, která byla vydána v lednu 2017 a popisuje přísný monitoring církví ze strany státních orgánů, konkrétně všech kostelů i domácích skupinek, ve městech i na vesnicích, s tím, že počet pronásledovaných křesťanů v roce 2016 vzrostl oproti roku 2015. Za neaktuální žalobkyně považovala také zprávu Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech a demokracii za rok 2015 (ze dne 21. 4. 2016), která podle ní obsahuje ve vztahu k náboženské svobodě pouze obecné informace. Pouze jeden materiál uváděl podle žalobkyně nízké riziko pronásledování křesťanů (zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie), ten však současně pracoval s výkladem již překonaného rozhodnutí, a proto požádala žalovaného o doplnění dalších materiálů pro vydání rozhodnutí. Konkrétně se jednalo o rozsudek Upper Tribunal ve Velké Británii, č. AA/05877/2014, vyhlášený dne 8. 12. 2015, analýzu organizace Freedom House: Battle for China´s spirit z února 2017, a rozsudek Refugee Review Tribunal v Austrálii, RRT Case No. 1306011 (2014) RRTA 522, z 11. 6. 2014 (součást správního spisu na str. 138-257). Dále žalobkyně doložila do správního spisu osobní vyjádření k podkladům pro rozhodnutí v čínském jazyce, jehož překlad správní orgán opatřil. Zde se žalobkyně vyjádřila zejména k podstatě a nauce Církve Boha všemohoucího s tím, že některé nesprávnosti v podkladových materiálech opravila.

54. Detailní obsah vyjádření žalobkyně k podkladům pro rozhodnutí, jakož i reakce žalovaného (zejména důvody, pro které nepřeložil do českého jazyka podklady zaslané mu žalobkyní) jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména str. 24) a krajský soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.

55. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci poté dospěl krajský soud k následujícím právním závěrům.

56. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

57. Podle § 12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

58. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se „pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí „státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…)nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ Podle ustanovení § 2 odst. 7 stejného zákona „pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má (…) a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 59. Pojem „pronásledování“ je třeba vykládat v souladu s čl. 9 kvalifikační směrnice, podle něhož musí být „a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).“ Za pronásledování přitom mohou být v souladu s odst. 2 písm. b) citovaného článku považována „právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem.“ 60. Z obsahu správního spisu, z jednotlivých podání předkládaných žalovanému v průběhu správního řízení žalobkyní, jakož i z podané žaloby, je patrné, že klíčovým motivem, proč žalobkyně požádala v České republice o udělení mezinárodní ochrany, byla její obava z pronásledování z důvodu náboženství. Žalobkyně je členkou Církve Boha všemohoucího, jež je v zemi jejího původu zakázána a členové nepovolených náboženských společenství, církví a kultů zde mohou být pronásledováni.

61. Žalobkyně v prvé řadě namítla, že před odchodem ze své vlasti uplatňovala politická práva a byla za to pronásledována, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č.j. 2 Azs 45/2008-67, s tím, že žalovaný nepřípustně vyložil pojem politických práv v úzkém slova smyslu. Podle žalobkyně musí být za politická práva a svobody pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny, včetně práva na svobodu projevu (čl. 17 Listiny) a práva sdružovacího (čl. 20 Listiny), přičemž tvrdila, že čínské státní orgány ji zasáhly právě v uvedených právech. Současně se dovolávala širokého výkladu čl. 43 Listiny, neboť namítla, že při uplatňování nároku na azyl obecně nesmí být vyloučena práva přirozená, zakotvená v prvém oddílu Listiny. Podle žalobkyně tedy čl. 43 Listiny pamatuje na pronásledování za uplatňování nejen politických práv uvedených v čl. 17 až 23 Listiny, nýbrž i práv přirozených zaručených v čl. 5 až 16 Listiny. Svoboda náboženského vyznání a právo na nerušený výkon vnějších projevů náboženství nebo víry jsou přitom zakotveny právě v čl. 15 a 16 Listiny.

62. Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku č. j. 2 Azs 45/2008-67, kterého se žalobkyně dovolává, vůli respektovat při výkladu ustanovení § 12 písm. a) vnitřní systematiku Listiny a pokládat za „politická práva“ přinejmenším všechna politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny (srov. WAGNEROVÁ Eliška, ŠIMÍČEK Vojtěch, LANGÁŠEK Tomáš, POSPÍŠIL Ivo, MOLEK Pavel aj. Listina základních práv a svobod: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2020-1-27]. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.). Pavel Molek v citovaném komentáři uvádí, že „[p]roti rozšiřujícímu výkladu lze navíc namítnout, že směšuje pronásledování „za“ uplatnění politických práv formou dotčení základních práv (což byla i situace v rozsudku 2 Azs 45/2008, kde byl stěžovatel kvůli svému uplatnění politického práva dotčen na právu na osobní svobodu a právu nebýt podroben ponižujícímu zacházení nebo trestu) s pronásledováním „za“ uplatnění základních práv, tedy za uplatnění práva na život, za uplatnění práva nebýt mučen a podobně (což si lze představit těžko), jinak řečeno zaměňuje prvek „závažné újmy“ za prvek „důvodů pronásledování“.“ Krajský soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje. V rámci výkladu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, jenž ukládá udělit azyl cizinci pronásledovanému za uplatňování politických práv a svobod, nelze zaměňovat pojem „uplatňování politických práv a svobod“ za zásahy do základních práv a svobod podle hlavy druhé oddílu prvého Listiny, neboť by šlo o směšování důvodu, proč bylo do základních práv a svobod nepřípustně zasaženo (protože cizinec uplatňoval politická práva a svobody) a následku takového zásahu v podobě závažné újmy.

63. Z obsahu správního spisu, zejména z podrobných pohovorů, které byly vedeny s žalobkyní v průběhu správního řízení, je patrné, že žalobkyně popisovala v rámci svého azylového příběhu pronásledování pro uplatňování svobody náboženského vyznání a práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru společně s jinými, tj. za uplatňování základních lidských práv a svobod zakotvených v oddíle prvém hlavy druhé Listiny (čl. 15 a čl. 16 Listiny). Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by byla žalobkyně pronásledována za uplatňování politických práv a svobod. Ani sama žalobkyně neuvedla konkrétně, jaká politická práva a svobody měla uplatňovat. V žalobě sice namítla, že byla pronásledována za uplatňování svobody projevu a za uplatňování práva svobodně se sdružovat za účelem praktikování své víry, krajský soud však zdůrazňuje, že setkávání několika osob v soukromí za účelem praktikování víry nelze samo o sobě považovat za projev politických práv zakotvených v druhém oddílu hlavy druhé Listiny. Žalobkyně naopak ve svých výpovědích popsala typický projev svobody náboženského vyznání ve smyslu čl. 15 Listiny, a právo na nerušený výkon vnějších projevů náboženství ve smyslu čl. 16 Listiny. Tato práva nespadají v systematice Listiny mezi tzv. politická práva. Ačkoli v některých případech se může politická aktivita s praktikováním víry prolínat, a za určitých okolností může dokonce i samo praktikování víry představovat nepřímý projev odporu vůči vládnoucímu režimu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 – 98), z obsahu správního spisu je zřejmé, že takto tomu v případě žalobkyně nebylo. Jejím cílem nebylo brojit proti vládnoucímu režimu praktikováním víry, usilovala o svobodu náboženského vyznání. Jelikož žalobkyně nemohla být ve své vlasti pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, nemá nárok na udělení azylu na základě § 12 písm. a) zákona o azylu. Námitka je proto nedůvodná.

64. Ve vztahu k ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, krajský soud zdůrazňuje, že zásadní námitkou žalobkyně bylo tvrzení, že naplnila veškeré podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle citovaného ustanovení. Žalobkyně měla za to, že je u ní dán odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství, a že se žalovaný nevypořádal přezkoumatelným způsobem s otázkou existence odůvodněného strachu z pronásledování v zemi původu, a to v souvislosti s jejím náboženským přesvědčením. Krajský soud shledal uvedenou žalobní námitku důvodnou.

65. Vnitřní struktuře podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu se věnoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 – 119, přičemž žadatel o azyl musí podle § 12 písm. b) zákona o azylu splnit kumulativně následující podmínky: (1) musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach (…); (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování (…); (4) ochrana v zemi původu selhala (…); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů (…); a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz § 15 zákona o azylu).

66. O splnění první podmínky nebylo mezi účastníky řízení sporu, na rozdíl od dalších podmínek, zejména podmínky druhé a třetí.

67. Posuzování odůvodněnosti strachu z pronásledování je úzce spjato s dalšími kritérii, což je logické, neboť přezkum udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu je postaven na potencialitě pronásledování v budoucnu po případném návratu žadatele do země původu. Kromě posuzování otázky pronásledování žalobkyně z retrospektivní povahy, neboli před příjezdem do České republiky, totiž musí správní orgán posoudit hrozbu pronásledování i oprávněnost obav žalobkyně z pronásledování po jejím návratu do vlasti. Obdobně jako u posuzování skutečného nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany se jedná o prospektivní rozhodování (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007 - 60, či ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83). Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že při posouzení odůvodněných obav z pronásledování je zapotřebí klást důraz na pravděpodobný budoucí vývoj situace konkrétního žadatele. Jelikož má být posouzení odůvodněnosti strachu z pronásledování prospektivní, není zcela nezbytné, aby žadatel o mezinárodní ochranu již v minulosti utrpěl konkrétní akt pronásledování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019-77).

68. Ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu nestanoví jako podmínku pro udělení azylu skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu byl již v minulosti fakticky pronásledován. Udělení azylu však podmiňuje odůvodněností strachu z pronásledování. Správní orgán musí proto zkoumat, nakolik reálná je v případě konkrétního žadatele možnost, že bude v budoucnu v zemi původu pronásledován, přičemž ke zkoumání musí přistupovat optikou přiměřené pravděpodobnosti, tj. posoudit, zda je možnost pronásledování reálná, a nikoli jen hypotetická (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, a ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010 - 112). Uvedený standard přiměřené pravděpodobnosti vymezil Nejvyšší správní soud především v rozsudku č. j. 2 Azs 71/2006 – 82 ze dne 26. 3. 2008, podle něhož „[p]řiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn., že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté (tzn., že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard „nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ 69. Žalovaný se zabýval tvrzenými obavami žalobkyně z náboženské perzekuce z důvodu, že je příslušnicí náboženské menšiny, konkrétně Církve Boha všemohoucího (str. 14 a násl. napadeného rozhodnutí). Vycházel přímo z jejích výpovědí a z materiálů, které žalobkyně doložila v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, které porovnal s materiály, jež si sám opatřil. Krajský soud nad rámec žalobních námitek podotýká, že z protokolu o seznámení se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 12. 4. 2017 (str. 137 správního spisu) vyplývá, že žalovaný omylem předložil žalobkyni jako podklady pro rozhodnutí ve věci samé místo protokolů o pohovoru s žalobkyní a dalších listin týkajících se žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, materiály, které se týkaly jiné žadatelky. To je patrné jednak z odlišné datace uvedených dokumentů, jednak z jiného jména pod podpisem žalobkyně. Odkaz na provedené pohovory s žalobkyní zcela chybí. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z obsahu samotného správního spisu však vyplývá, že žalovaný při rozhodnutí ve věci samé vycházel z listin týkajících se žalobkyně, a že žalobkyně měla možnost se k obsahu správního spisu vyjádřit a doplnit jej, což také učinila.

70. Krajský soud konstatuje, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval tím, nakolik je možnost pronásledování neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu z důvodu náboženství po jejich návratu do Číny ojedinělá, respektive zda dochází k jejich pronásledování toliko výjimečně, anebo zda s takovou možností musí neúspěšní žadatelé počítat jako s vcelku běžným jevem. Žalovaný sice na straně 14 napadeného rozhodnutí konstatuje, že nedospěl k závěru, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozilo pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tuto svoji úvahu však dále nezdůvodnil ani neopřel o žádná objektivní zjištění, co do pravděpodobnosti pronásledování neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po jejich návratu do Číny. Nezabýval se ani pravděpodobností pronásledování navrátivších se žadatelů, kteří se v cizině neúspěšně domáhali mezinárodní ochrany vzhledem k tvrzenému pronásledování z důvodu své příslušnosti k Církvi Boha všemohoucího.

71. Krajský soud podotýká, že žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 17) konstatuje, že „[p]o porovnání informací sdělených žadatelkou, respektive ji zastupující OPU, správní orgán dospěl následně k závěru, že nelze zcela vyloučit, že výše jmenovaná je příslušnicí Církve Boha všemohoucího, neboť její výpovědi stran uvedené církve alespoň v základních obrysech odpovídají informacím, které by řadový příslušník církve i s ohledem na jeho vzdělání, věk a sociální původ mohl mít.“ Na základě závěru, že žalobkyně je příslušnicí náboženské menšiny Církve Boha všemohoucího, žalovaný přistoupil k seznámení se se situací dodržování svobody vyznání v Číně. Vyšel ze zjištění, že čínská vláda klasifikuje mnoho náboženských skupin, které nejsou pod její kontrolou, jako „kulty zla“ s tím, že některé skupiny, včetně křesťanských sekt, jsou zakázány a jejich členové pronásledování, vězněni a mučeni. Dále uvedl, že všechna vládní ministerstva zesílila v roce 2015 potlačování takzvaných „kultů“ a domácích církví, přičemž nejostřejší z těchto akcí byly zásahy proti křesťanství v provincii Če-ťiang, že čínské státní orgány fyzicky týraly, zadržovaly, zatýkaly, mučily, odsuzovaly k trestům odnětí svobody nebo šikanovaly stoupence zaregistrovaných i nezaregistrovaných náboženských skupin za aktivity související s jejich náboženskou vírou a provozováním jejich náboženských praktik. Dále žalovaný konstatoval, že omezování náboženských svobod je sice rozsáhlé, že však existují značné rozdíly v přísnosti omezení v jednotlivých regionech, aniž by tyto rozdíly charakterizoval v návaznosti na zásadní Církev Boha všemohoucího (viz strany 17 a 18 napadeného rozhodnutí).

72. Žalovaný tedy vyšel z toho, že žalobkyně je příslušnicí náboženské menšiny, protože je členkou Církve Boha všemohoucího. Dále měl za to, že tato církev je čínskou vládou označována za sektu, a vycházel z předpokladu, že čínské státní orgány fyzicky týrají, zadržují, zatýkají, mučí, odsuzují k trestům odnětí svobody či jinak šikanují stoupence zaregistrovaných i nezaregistrovaných náboženských skupin za aktivity související s jejich náboženskou vírou a jejich provozováním jejich náboženských praktik. Na základě uvedených zjištění žalovaný uzavřel, že žalobkyni nehrozí v případě návratu do vlasti pronásledování z důvodu náboženství. Rozhodnutí žalovaného je tudíž jednoznačně rozporuplné.

73. Žalovaný se vyjádřil v tom smyslu, že sama žalobkyně nebyla ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek nikdy kontaktována ani zadržena, a ani se nikdy nestala terčem jednání, které popisovala u svých souvěrců. Tvrzení žalobkyně, že jediným důvodem, proč dosud nebyla zatčena, je dovedné unikání policistům, je podle žalovaného spekulací. Žalobkyně podle něj jen využila znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními následně vygradovala svůj azylový příběh a vytvořila údajné obavy z návratu do vlasti, přestože ona sama ve skutečnosti ve své vlasti zadržena nikdy nebyla. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že „[ž]adatelce objektivně nikdo nebránil v její víře, respektive jejím vyznávání, nedošlo u ní k žádnému ohrožení či porušení svobody jejího vyznání, ale ani k ohrožení jejího zdraví, života, osobní svobody či jiných jejích základních lidských práv. Nebyla tedy v zemi své státní příslušnosti pronásledována ve smyslu zákona o azylu a dle správního orgánu neuvedla ani žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se tak stane v případě jejího návratu do vlasti.“ Tento závěr žalovaného je ovšem jeho pouhou domněnkou či hypotézou, která není podložena žádnými konkrétními důkazy a je v příkrém rozporu s jeho předchozími závěry, kdy uznal, že žalobkyně je členem Církve Boha všemohoucího. Tato církev, jak plyne z podkladů opatřených žalovaným, není v Číně registrovanou církví. Stoupenci nezaregistrovaných náboženských skupin přitom mohou být v Číně ze strany čínských státních orgánů fyzicky týráni, zadržováni, zatýkáni, mučeni a odsuzováni k trestům odnětí svobody.

74. Podle krajského soudu se žalobkyně v rámci svého azylového příběhu srozumitelně vyjádřila k motivům, které jí přivedly k víře a popsala své působení v Církvi Boha všemohoucího. V rámci církve nebyla řadovou členkou, ale tzv. průvodcem církve a byla zodpovědná v jeden čas až za zhruba 50 lidí. Ve městě, kde žila, šířila mezi své známé víru, nabízela lidem informace o víře, poskytovala knihy. Popsala způsob utajených náboženských setkání, jakož i své skrývání a stěhování se z místa na místo, odloučení od rodiny v rodné vesnici, napadení neznámým mužem na náboženském setkání v březnu roku 2016, i své prvotní myšlenky na útěk ze země v roce 2014. Poukázala na fakt, že příslušníci Církve Boha všemohoucího byli nahlašováni policejním orgánům, zatýkáni a vězněni.

75. Ačkoli žalobkyně popsala útěk z rodné vesnice, kam se nemohla vrátit vzhledem k tomu, že se na ni v místě vyptávala policie, ačkoli se opakovaně stěhovala a skrývala, a po zhoršení situace příslušníků dané církve roku 2014 pobývala jeden čas i ve sklepě, ačkoli popsala zkušenosti souvěrců s uvězněním, dospěl žalovaný k závěru, že žalobkyně nebyla ze strany čínských státních orgánů pronásledována ve smyslu zákona o azylu. Daný závěr odůvodnil toliko tvrzením, že žalobkyně sama nebyla nikdy zadržena, trestně stíhána či vězněna, nedošlo k ohrožení jejího zdraví, života, osobní svobody či jiných základních lidských práv, a nic nenasvědčuje ani tomu, že by se tak mohlo stát v případě návratu žalobkyně do vlasti. Závěry žalovaného nejenže nerespektují povinnost prospektivního posouzení, nýbrž jsou i vzájemně rozporuplné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

76. Žalovaný totiž vycházel z výpovědi žalobkyně, současně však uvedl, že žalobkyně svůj azylový příběh úmyslně vygradovala, ovšem již nevymezil, jakým tvrzením žalobkyně neuvěřil a jakou část azylového příběhu považoval za pravdivou, a na základě čeho takto usuzoval. Závěry žalovaného jsou vzájemně rozporuplné, jelikož nezpochybnil konkrétní incidenty, které žalobkyně popisovala během pohovorů, jako např. fyzické napadení neznámým mužem v březnu roku 2016 z důvodu, že byla přistižena s náboženskou literaturou v ruce na náboženském setkání, s tím související přivolání policie a skrývání se žalobkyně, útěk z rodné vesnice z důvodu, že starosta obce ji měl udat policii, či mučení a uvěznění souvěrkyně, u níž se skrývala. Z vyjádření žalovaného k podané žalobě je patrné, že z popsaných incidentů vycházel jako z pravdivých, avšak tvrzené potíže žalobkyně neshledal azylově relevantními „z hlediska nedostatku potřebné kvality i kvantity tvrzeného pronásledování.“ 77. Krajský soud je přitom toho názoru, že žalobkyně uvedla v průběhu řízení před správním orgánem (žalovaným) některé skutečnosti, které při srovnání s informacemi o zemi původu nesporně naznačují, že její obavy z možného pronásledování by mohly být důvodné.

78. Incidenty popsané žalobkyní, jež proběhly v minulosti a jejichž věrohodnost žalovaný v napadeném rozhodnutí nezpochybnil, je dále nutné zkoumat s ohledem na to, zda do budoucna indikují přiměřenou pravděpodobnost pronásledování žalobkyně z azylově relevantních důvodů. Z čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice totiž vyplývá, že „[s]kutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat.“ Žalovaný se jednotlivým incidentům nevěnoval ani neobjasnil, proč je nepovažuje za relevantní z hlediska reálné možnosti jejího pronásledování z náboženských důvodů, vrátí-li se žalobkyně zpět do Číny. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že se žalobkyní popisované incidenty nestaly, měl ta tvrzení, která byla podle něj sporná, podrobit testu přiměřené pravděpodobnosti, který lze považovat za důkazní standard pro zkoumání odůvodněného strachu z pronásledování žadatele. V řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi. Za takové situace je nutné zohlednit i charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu, přičemž tyto skutečnosti musí správní orgán zohlednit za situace důkazní nouze ve prospěch žadatele o azyl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57).

79. Žalovaný byl rovněž povinen nevěrohodná tvrzení jasně a zřetelně vymezit a závěr o jejich nevěrohodnosti pečlivě odůvodnit. Lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, podle něhož „žalovaný nemůže ze svého posuzování vyloučit tvrzené skutečnosti např. pouze proto, že nelze vyloučit jiný průběh událostí než ten předestřený žadatelem či že existuje alternativní vysvětlení pro určité skutečnosti, které je stejně pravděpodobné.“ Žalovaný se konkrétně vyjádřil pouze k tvrzení žalobkyně, že jí byl vydán cestovní pas jen proto, že se o její víře vědělo v její rodné vesnici a nebyl na ni vydán celostátní zatykač, a že toto tvrzení nepovažoval za přesvědčivé. Krajský soud k tomu podotýká, že z kopie cestovního pasu žalobkyně ve správním spisu je patrné, že pas byl žalobkyni vydán již 18. 11. 2014, tedy zhruba rok a půl před získáním víza a odjezdem žalobkyně ze země. Předmětem posuzování věrohodnosti tvrzení žalobkyně však měly být především otázky jejího náboženského přesvědčení, příslušnosti k Církvi Boha všemohoucího a s tím související incidenty, které podle žalobkyně nasvědčovaly jejímu pronásledování v zemi původu z důvodu náboženství. Žalovaný místo toho spojil věrohodnost žalobkyně s okolnostmi jejího vycestování ze země původu, z čehož dovodil, patrně obecný, závěr, že věrohodnost žalobkyně musí být snížena i ve vztahu k jejím dalším tvrzením.

80. Krajský soud se ztotožnil s žalobní námitkou spočívající v tom, že žalovaný hodnotil skutečnosti, jež nejsou pro udělení mezinárodní ochrany podstatné. Žalovaný se hlouběji nezabýval odůvodněností strachu žalobkyně z pronásledování z důvodu náboženství, nýbrž spekuloval o významu okamžitého opuštění pobytového střediska po uplynutí šesti měsíců, o zapojení se do pracovního procesu, o snaze žalobkyně o postupnou integraci v české společnosti a v lokálních náboženských komunitách. Žalobkyně namítla jednak nepodloženost takových úvah, jednak to, že uvedené skutečnosti nelze obecně klást žadateli o mezinárodní ochranu k tíži, protože nejsou z hlediska udělení mezinárodní ochrany relevantní. S touto námitkou krajský soud souhlasí.

81. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně přicestovala do České republiky zcela zjevně v rámci organizované skupiny dalších souvěrců. K tomu krajský soud poznamenává, že mezi podklady pro rozhodnutí ve věci samé ani z obsahu správního spisu není zřejmé, na základě jakých důkazů žalovaný dospěl k uvedenému závěru. Žalovaný dílčí závěr ani neodůvodnil, čímž jej učinil nepřezkoumatelným, a nadto ani neobjasnil, proč považuje případně organizovaný příjezd žadatelů o mezinárodní ochranu za překážku udělení mezinárodní ochrany konkrétní žadatelce (žalobkyni).

82. Dále žalovaný kladl v napadeném rozhodnutí důraz na skutečnost, že žalobkyně přicestovala do České republiky na základě víza, v němž uvedla nepravdivé informace a ke kterému předložila padělané dokumenty. V souvislosti s tím žalovaný vyčetl žalobkyni, že neupozornila na nepravdivé informace cizineckou policii okamžitě po svém příletu do Prahy na Letiště Václava Havla, respektive že o nepravdivosti některých údajů informovala správní orgán teprve v okamžiku, kdy byla na daný rozpor dotazována. Z této skutečnosti žalovaný dovodil, že by mu žalobkyně sama od sebe uvedené informace nesdělila. Krajský soud konstatuje, že takový závěr je pouhou spekulací, která není ničím podložena. Uvedení nepravdivých informací za účelem získání dokumentů nutných pro vycestování ze země, z níž hodlá žadatel o mezinárodní ochranu utéci, nesnižuje automaticky věrohodnost takového žadatele, naopak v určitých případech je uvedený postup zcela pochopitelný. Pokud je totiž žadatel v zemi původu v tíživé situaci a nevidí jinou možnost, jak ze země vycestovat, není neobvyklé uvedení falešných údajů s cílem, aby záměr utéci nevyšel najevo. Krajský soud se dále ztotožnil s námitkou žalobkyně, že uvedení některých nepravdivých informací do žádosti o vízum za účelem zvýšení šancí za vycestování ze země nebylo pro posouzení důvodnosti její žádosti o mezinárodní ochranu nikterak zásadní. Lze se ztotožnit i s tím, že žalobkyně neměla rozumný důvod, aby poukazovala na nepravdivost vízových informací dříve než k dotazu správního orgánu. Krajský soud dále podotýká, že žalobkyně nepravé informace k dotazu žalovaného při pohovoru přiznala, neprodleně označila všechny nepravdivé údaje, které při žádosti o vízum uvedla, a současně vysvětlila věrohodně důvody, proč na takový postup přistoupila. Nebylo tedy důvodu dovozovat, že žalobkyně chtěla správní orgány v rámci řízení o mezinárodní ochraně obelstít a že by sama od sebe pravé údaje nesdělila.

83. Co se týče bezproblémového vycestování ze země původu, krajský soud zdůrazňuje, že nebezpečí pronásledování nelze vyloučit jen proto, že žadatel o mezinárodní ochranu bez problémů vycestoval ze země původu. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 – 40, státní orgán, který je příslušný k vydávání cestovních dokladů, nemusí vždy za všech okolností disponovat informacemi o akcích všech státních složek plánovaných proti určitým subjektům či seznamem tzv. „nepohodlných“ osob. Pokud měl žalovaný informace, že odchod žalobkyně byl organizován třetími osobami z důvodu, jenž by vylučoval udělení mezinárodní ochrany, například z důvodu bezpečnostního rizika pro Českou republiku, bylo povinností žalovaného, aby dané informace promítl do odůvodnění svého rozhodnutí takovým způsobem, který jednak neohrozí bezpečnostní zájmy České republiky, současně však umožní soudní přezkum rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, zejména body 47 až 50).

84. Žalovaný rovněž vyčetl žalobkyni, že požádala o mezinárodní ochranu až později v přijímacím středisku Zastávka u Brna poté, co v souladu s turistickým vízem prošla až na území České republiky, přičemž je vyloučeno, aby bez vnější pomoci přicestovala až do místa uvedeného přijímacího zařízení (strana 15 napadeného rozhodnutí). Žalobkyně namítla, že postupovala v souladu s ustanovením § 3a zákona o azylu, který umožňuje žadateli o mezinárodní ochranu podat žádost na několika místech, mimo jiné na policii v přijímacím středisku, přičemž argument o obtížnosti nalezení přijímacího střediska Zastávka označila za absurdní. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobkyně podle něho svoji situaci mnoho dnů neřešila, volně se pohybovala po České republice v rámci turistického víza, a náležitě nevysvětlila, proč nepožádala o mezinárodní ochranu bezprostředně poté, co k tomu měla příležitost, jak vyplývá z judikatury. Krajský soud se ztotožnil s žalobní námitkou. Žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 26. 5. 2016 v přijímacím středisku Zastávka u Brna, tj. šestý den po svém příletu na území České republiky. Nelze se ztotožnit s argumentací žalovaného, který považoval tuto proluku za porušení povinnosti žádat o mezinárodní ochranu bezprostředně. Není pravda, že by žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu až po delší době v rámci delšího časového rozpětí, jak se patrně snažil naznačit žalovaný, který nepřiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, jenž se týkal žádosti o azyl až po čtyřech letech nelegálního pobytu v České republice, nadto podané z důvodů hrozícího správního vyhoštění. Ani další rozsudek Nejvyššího správního soudu (ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005) na případ žalobkyně nedopadá, neboť se zásadně skutkově liší (k podání žádosti o mezinárodní ochranu došlo v dané věci až po několika letech, přičemž žadatel předtím opakovaně navštívil Českou republiku). Žalobkyně během pohovorů vysvětlila, že netušila o možnosti požádat o mezinárodní ochranu po příletu ihned na letišti, a popsala dotazování se na práci (jako by pro známého) a jak se dozvěděly s její souvěrkyní o možnosti požádat v Zastávce u Brna o mezinárodní ochranu. S ohledem na tyto skutečnosti, kdy neznala český jazyk a neuměla se pohybovat ve zdejším prostředí, lze považovat podání žádosti šestého dne po příletu na území České republiky za podání žádosti bez prodlení ve smyslu čl. 31 Ženevské úmluvy.

85. Žalobkyně rovněž namítla nesrozumitelnost a rozporuplnost napadeného rozhodnutí, jelikož žalovaný uvedl, že mohla své problémy vyřešit přestěhováním se do jiné části Číny, aniž by zároveň připustil, že by měla nějaké problémy, a nadto závěr o možnosti přesídlení je nereálný, když k pronásledování příslušníků Církve Boha všemohoucího dochází na celém území Číny, když čínský trestní zákon postihuje trestem odnětí svobody členství a aktivitu v zakázaných církvích, což žalovaný nezohlednil. Krajský soud přisvědčil této žalobní námitce, neboť z výpovědi žalobkyně, z materiálů, které doložila do správního spisu, jakož i z materiálů, jež si opatřil žalovaný, vyplývá, že na celém území Číny dochází k zásahům proti křesťanství a členové náboženských menšin v Číně se stávají terčem negativního jednání ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek. S touto informací žalovaný však dále nepracoval. Pouze poznamenal na straně 19 napadeného rozhodnutí, že „…veškeré pátrání policie po jmenované se vztahovalo pouze na oblast její rodné vesnice, kde žili její rodiče, a že po ní evidentně nebylo na celém území Číny vyhlášeno pátrání, neboť v takovém případě by jí zcela jistě nebyl vydán cestovní pas ani umožněn odlet ze země. Dle správního orgánu se tedy nelze reálně domnívat, že by se žadatelka nemohla přesídlit do jiné oblasti či provincie, aby vyřešila své problémy …“. Žalobkyně vypověděla, že se musela opakovaně stěhovat a skrývat. Uvedla, že se vrátila do rodné vesnice jen na jediný večer roku 2014, jelikož jí rodiče řekli, že nemůže zůstat, neboť po nich policie chce, aby ji nahlásili, přičemž i ve městě, kde bydlela před svým odletem z Číny, vláda pověřila sousedy, aby sledovali ostatní a i tam namontovali kamery. Za této situace se měl žalovaný vypořádat hlavně s tím, zda je či není pro žalobkyni v Číně dostupná možnost vnitřního přesídlení. V tomto ohledu odůvodněné závěry žalovaného zcela chybí, resp. strohé závěry v napadeném rozhodnutí nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a postrádají logickou vazbu na shromážděné podklady pro rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 Azs 195/2006-149). Závěry žalovaného považuje v tomto bodě krajský soud za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

86. K otázce posouzení věrohodnosti tvrzení žalobkyně krajský soud závěrem dodává, že nepovažuje za přiléhavou argumentaci žalovaného, obsaženou v jeho vyjádření k žalobě, rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku. Skutková situace posuzovaná v tomto rozsudku je totiž výrazně odlišná od skutkové situace posuzovaného případu.

87. Žalobkyně dále namítla, že splňuje rovněž podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu, a to zejména z důvodu jejího možného postihu souvisejícímu s podáním žádosti o mezinárodní ochranu v jiné zemi.

88. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

89. Dle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

90. Žalobkyně především namítla, že z dostupných zpráv o dodržování lidských práv v Číně vyplývá, že čínské státní orgány postihují zvláště tvrdě křesťany, kteří se projeví veřejným způsobem. Poukázala rovněž na skutečnost, že dle čínského trestního zákoníku je působení v nepovolené náboženské sektě kriminalizováno. Žalovanému též vytkla porušení povinnosti náležitě zjistit skutkový stav, když podle ní namísto toho uvedl pouze identické argumenty jako v části napadeného rozhodnutí věnující se neudělení azylu.

91. Krajský soud považuje uplatněnou žalobní námitku za důvodnou. Závěry žalovaného o absenci hrozby nebezpečí vážné újmy v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo potrestání v případě návratu žalobkyně do Číny, postrádají dostatečnou oporu ve správním spisu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí opětovně rekapituluje průběh řízení ve věci mezinárodní ochrany, do hloubky se však již nevěnuje posouzení důvodných obav žalobkyně, že by jí v případě návratu do Číny hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalovaný uvádí na straně 24 napadeného rozhodnutí, že z materiálů předložených žalobkyní a jejím zástupcem ve správním řízení nevyplynula jakákoliv hrozba přímého a bezprostředního nebezpečí vážné újmy v případě návratu žalobkyně do vlasti, a to „[t]ím spíše když ona sama při seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí na dotaz správního orgánu výslovně potvrdila, že její jméno není v uvedených materiálech zmíněno. Přímou souvislost mezi skutečnostmi uvedenými v materiálech, které se veskrze zabývají obecně špatnou situací věřících osob v Číně, skrze něž chtěla žadatelka pronásledování své osoby prokázat, a žadatelkou, tak nelze dle názoru správního orgánu jednoznačně prokázat.“ Zprávám předloženým žalobkyní žalovaný vytýká přílišnou obecnost a opakuje odůvodnění z části rozhodnutí, v níž se věnoval nesplnění podmínek pro udělení azylu. Žalovaný tedy konstatoval, že ačkoli byla žalobkyně „dle svého sdělení příslušnicí uvedené církve a svou víru po několik let ve vlasti dle svých slov vyznávala, nikdy nebyla ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek zadržena či dokonce opakovaně zadržována či vězněna, nebyla ve své vlasti během života, a není tam ani v současnosti, trestně stíhána a nestala se ani terčem jakéhokoliv jiného negativního jednání čínských státních orgánů či bezpečnostních složek vůči své osobě, tím méně pak z důvodu svého náboženského přesvědčení.“ Takový závěr žalovaného opět postrádá nutné prospektivní posouzení. Jak podotkl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017-33 „řízení o mezinárodní ochraně je specifické prospektivním rozhodováním, což znamená, že se posuzuje riziko hrozící žadateli v budoucnu. Pouhá skutečnost, že tedy stěžovatel dosud nebyl násilí (…) podroben, neznamená, že mu takové nebezpečí nehrozí.“ Závěr žalovaného však spočívá toliko na posouzení minulých incidentů žalobkyně, přičemž tyto incidenty neposuzuje komplexně, nýbrž se soustředí pouze na to, že dosud nedošlo k zadržení či věznění žalobkyně. Rozporuplné jsou závěry žalovaného i v tom ohledu, že ačkoli dříve vycházel z faktu, že žalobkyně je členkou Církve Boha všemohoucího, v této části napadeného rozhodnutí příslušnost žalobkyně k náboženské menšině relativizuje (srov. shora citaci z napadeného rozhodnutí, že žalobkyně je „dle svého sdělení příslušnicí uvedené církve a svou víru po několik let ve vlasti dle svých slov vyznávala“).

92. Dle krajského soudu tudíž není zřejmé, zda žalovaný v rámci posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany skutečně zohlednil, že žalobkyně je členkou Církve Boha všemohoucího, která je v Číně považována za náboženskou sektu a je zakázána, a že pro tuto církev pracovala, věnovala se nově příchozím věřícím a byla tzv. průvodcem církve, tj. nikoli řadovým členem. Tyto závěry, jež vyplývají z výpovědí žalobkyně, totiž žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezpochybnil, stejně jako nevyvrátil jednotlivé incidenty popisované žalobkyní. Výpověď žalobkyně přitom koresponduje se zprávami o zemi původu, z nichž vyplývá, že čínské státní orgány tvrdě postihují křesťany, pokud se projeví veřejným způsobem.

93. Žalobkyně navíc namítla, že v důsledku medializace pobytu čínských křesťanů v České republice jí v případě návratu do Číny hrozí nebezpečí vážné újmy ve formě mučení a nelidského či ponižujícího zacházení či trestání. Medializace případu čínských křesťanů žádajících zde o mezinárodní ochranu je obecně známou skutečností, kterou není třeba dokazovat. Z obsahu správního spisu ani z vyjádření účastníků řízení přitom nevyplývá, že by se o tuto medializaci zasloužila sama žalobkyně. Úvaha žalobkyně, podle níž by v případě jejího návratu do Číny mohly čínské státní orgány nabýt podezření, že patřila mezi zmíněné žadatele o azyl v České republice, pokud by se zaměřily na skutečnost, že se vrací dlouho poté, co skončila platnost jejího turistického víza, se jeví krajskému soudu jako logická. Žalovaný se přitom nezabýval faktickou situací navrátivších se křesťanů, kteří neúspěšně žádali v cizině o mezinárodní ochranu, do Číny. Své závěry opřel toliko o skutečnost, že žalobkyně nebyla v minulosti ve své vlasti zadržena, zatčena či uvězněna, že jí byl vydán pas a bez problémů ze země vycestovala. Obavu žalobkyně související s medializací případu označil toliko za účelovou s tím, že Čínu opouštějí ročně tisíce občanů a jen v České republice pobývá přes 200 tisíc z nich ročně. Uvedené údaje však nejsou z obsahu správního spisu zřejmé a opět se tak zdá, že jde o spekulaci žalovaného. V rozporu s obsahem zpráv dokládajících pronásledování křesťanských náboženských menšin v Číně pak žalovaný uzavřel, že z informací shromážděných žalobkyní rozhodně nelze dovodit, že by byla po svém návratu zadržena a postižena (str. 28 napadeného rozhodnutí). Závěr žalovaného, že žalobkyni nehrozí v případě návratu do vlasti jakákoliv hrozba přímého a bezprostředního nebezpečí vážné újmy, tedy o nenaplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni dle § 14a zákona o azylu, proto krajský soud považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

94. Žalobkyně závěrem namítla, že žalovaný nedbal, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly a poukázala na kladná rozhodnutí v případech jiných čínských křesťanů, kteří žádali v České republice o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud v tomto ohledu podotýká, že je zapotřebí uvědomit si nutné individuální posouzení každé žádosti o mezinárodní ochranu. Ač mohou žadatelé o mezinárodní ochranu legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat ve svém celkovém vyznění stejně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 7 As 29/2007-58), odlišná rozhodnutí v obdobných případech mohou být za určitých okolností zcela legitimní, například z důvodu náhledu žalovaného či soudu na relevantnost důvodů žadatele o azyl (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 1 Azs 105/2006-59). Žalovaný v případě žalobkyně pochybil právě v souvislosti s individuálním posouzením, které měl vůči žalobkyni uplatnit. Žalovaný se vyjádřil v tom smyslu, že žalobkyně tzv. „mlžila“ a využívala znalostí o pronásledování křesťanů v Číně s cílem umocnit svůj azylový příběh. Žalobkyně však vcelku konzistentně a podrobně popsala své zkušenosti ze země původu žalovanému během pohovorů k žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný na jedné straně žalobkyni zařadil do skupiny čínských obyvatel, kteří v určitém období zažádali o azyl (a z nichž některým byla mezinárodní ochrana udělena), na druhou stranu však nevysvětlil negativní přístup k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně a důvody, proč konkrétně jí nebyla ochrana udělena. Lze mít tudíž za to, že při svém rozhodování žalovaný porušil povinnost vyjádřenou v § 2 odst. 4 správního řádu.

95. Krajský soud nepřistoupil k provedení žalobkyní navrhovaných důkazů týkajících se rozhodování žalovaného o jiných žádostech o mezinárodní ochranu (rozhodnutí žalovaného v obdobné věci ze dne 1. 2. 2018, č. j. OAM-205/ZA-ZA11-K07-2016 a rozhodnutí ze dne 7. 2. 2018, č. j. OAM-475/ZA-ZA11-VL13-2016), neboť vzhledem ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému zpět k dalšímu řízení, by bylo provedení navržených důkazů nadbytečné a předčasné.

96. S ohledem na shora uvedené důvody krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení spočívající jednak v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jednak v tom, že skutkový stav ohledně některých aspektů posuzované věci, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, neměl oporu ve správním spisu. Současně vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž bude žalovaný vázán právními názory vyslovenými krajským soudem v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Vzhledem k důvodům, pro které krajský soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodl bez jednání ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ve spojení s § 51 odst. 2 s. ř .s.

97. Žalovaný tak v dalším řízení odstraní nedostatky vytčené tímto rozhodnutím. Zohlední, že kromě posuzování otázky pronásledování žalobkyně z retrospektivní povahy, tj. před jejím příjezdem do České republiky, je povinen posoudit hrozbu pronásledování i oprávněnost obav žalobkyně z pronásledování po jejím návratu do vlasti, tj. optikou prospektivního rozhodování, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007 - 60, či ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83. Při posouzení odůvodněných obav žalobkyně z pronásledování bude žalovaný klást důraz na pravděpodobný budoucí vývoj její situace a zohlední, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu není zcela nezbytné, aby žadatel o mezinárodní ochranu již v minulosti utrpěl konkrétní akt pronásledování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019-77). Žalovaný se tedy bude zabývat tím, do jaké míry je možnost pronásledování žalobkyně po návratu do Číny jako neúspěšné žadatelky o azyl z důvodu náboženství (konkrétně členství v Církvi Boha všemohoucího) ojedinělá a zda dochází k pronásledování členů Církve Boha všemohoucího toliko výjimečně, anebo zda s takovou možností musí členové této církve po svém návratu do vlasti počítat jako s běžným jevem. Při tomto posouzení vyjde žalovaný z podkladů, které budou splňovat požadavky kladené na ně judikaturou správních soudů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81). Žalovaný si rovněž obstará dostatek aktuálních informací o Číně, z nichž bude moci vycházet při posouzení skutečností relevantních pro posouzení důvodnosti žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany. Zohlední zároveň i závěry plynoucí ze Zprávy Veřejné ochránkyně práv ze dne 31. 10. 2018, na kterou navazuje Závěrečné stanovisko ze dne 21. 6. 2019. V těchto materiálech se Veřejná ochránkyně práv, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo, zabývala z vlastní iniciativy šetřením ve věci neudělení mezinárodní ochrany občanům Číny hlásícím se ke křesťanství. Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci pak žalovaný jasně a zřetelně vymezí případná tvrzení žalobkyně, která považuje za nevěrohodná, a závěr o jejich nevěrohodnosti pečlivě odůvodní, a dále odůvodní i své celkové právní závěry přezkoumatelným způsobem, jenž dostojí kritériím vyjádřeným v § 68 odst. 3 správního řádu.

98. Co se týče alternativního petitu, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a sám udělil žalobkyni mezinárodní ochranu, krajský soud podotýká, že ačkoli Soudní dvůr Evropské unie zastává názor, že za určitých okolností je udělení mezinárodní ochrany soudem možné, v České republice uvedený postup nemá oporu v zákoně. Nadto vzhledem k potřebě doplnit skutkový stav dalším dokazováním, k němuž je zavázán v řízení správní orgán, není ani uvedený postup vhodný a byl by předčasný.

V. Náklady řízení

99. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobkyni, která by s ohledem na úspěch ve věci měla právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v tomto řízení nevznikly, o čemž svědčí obsah soudního spisu.