č. j. 33 A 22/2020 - 83

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobce: R. Š. bytem X zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2020, č. j. KUZL-81271/2019, sp. zn. KUSP-81271/2019/DOP/Ků, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce napadl u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) svou žalobou rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2020, č. j. KUZL-81271/2019, sp. zn. KUSP-81271/2019/DOP/Ků (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště, Odbor dopravních a správních agend (dále jen „prvostupňový orgán“ nebo „správní orgán I. stupně“), ze dne 21. 10. 2019, č. j. MUUH- DSA/52822/2019/GaIP, sp. zn. Spis/4756/2019 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o přestupku“). Konkrétně bylo ve výroku o vině vypuštěno slovní spojení „v k. ú. obce Zlechov a k. ú. obce Staré Město“. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 29. 3. 2019 v čase 15:49 hod. v k- ú. obce Zlechov a k. ú. obce Staré Město, v části zvané „Malé Padělky“, na silnici č. I/50, v km 56,867, u podjezdu ev. č. 50-030, řídil ve směru na Brno osobní motorové vozidlo tov. zn. A., RZ: X, nedovolenou rychlostí, když mu byla orgány PČR Uherské Hradiště naměřena rychlost jízdy 158 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 % mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 153 km/h. čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou obecnou právní úpravou pro jízdu mimo obec na 90 km/h nejméně o 63 km/h, což je v rozporu s povinností řidiče podle ust. § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu a vykazuje znaky výše uvedeného přestupku.

3. Za spáchání daného přestupku byla žalobci prvostupňovým orgánem uložena pokuta ve výši 8 000 Kč, zákaz řízení spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Napadené rozhodnutí

4. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval obsah správního spisu a dosavadní průběh řízení. Podle jeho názoru prvostupňový orgán postupoval v souladu se zákonem, a to na základě skutkového stavu věci, který byl zjištěn bez důvodných pochybností.

5. K tomu žalovaný doplnil, že prvostupňový orgán v rámci odůvodnění rozhodnutí o přestupku odkazoval na příslušné pasáže návodu k obsluze, který nebyl jako důkaz proveden. Na druhou stranu je žalovanému z úřední činnosti známo, že zmocněnec žalobce je s tímto návodem k obsluze obeznámen, protože mu byl ze strany žalovaného v jiném řízení doručován. V tomto ohledu žalobci nic nebránilo v tom, aby námitky proti postupu prvostupňového orgánu vznesl nejpozději v odvolání proti rozhodnutí o přestupku.

6. Stejně tak žalovaný nepovažoval za důvodnou námitku žalobce ohledně zániku platnosti ověření rychloměru. Podle názoru žalovaného totiž žalobce nijak neprokázal, že by byly ověřovací značky rychloměru odstraněny, resp. že dané zařízení bylo opravováno policejním technikem. Jedná se navíc o jednu z typových námitek, které jsou ze strany dotčeného zmocněnce v přestupkových řízeních uplatňovány. Současně žalovaný připomněl, že policista K. vypověděl, že kalibrační značky kontroloval, přičemž nebyly nijak porušeny. Lze se navíc domnívat, že by si některý z policistů provádějících měření rychlosti všimnul toho, že bylo s rychloměrem nestandardně manipulováno. Kromě toho žalovaný vycházel z toho, že měřící zařízení bylo řádně ověřeno a vykazovalo požadované metrologické vlastnosti.

7. Co se pak týče místa měření rychlosti, žalovaný uvedl, že vyplývá již z výstupní fotodokumentace. Součástí spisové dokumentace je navíc mapový podklad, ze kterého je rovněž zřejmé, kde se dané místo nachází. Nelze navíc opomenout, že vedení silnice č. I/50 plnící funkci obchvatu Starého Města a Uherského Hradiště je na území Zlínského kraje dobře známo. Policisté K. a R. shodně vypověděli, že měření probíhalo z polního mostu nad obchvatem u obce Zlechov. Takový most je na opatřeném mapovém podkladu zobrazen pouze jednou, což ostatně žalobce nijak konkrétně nezpochybňuje. Současně však měl žalovaný za to, že se nepodařilo prokázat, zda k překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo v katastrálním území obce Staré Město nebo obce Zlechov. Z hlediska určení místa spáchání přestupku se však nejedná o údaj, který byl nezbytný, pročež jej žalovaný ve výroku o vině prvostupňového rozhodnutí vypustil.

8. Žalovaný dal také žalobci za pravdu v tom, že prvostupňový orgán řádně neprovedl důkaz výstupy z map, kterými bylo v rozhodnutí o přestupku argumentováno. Proto bylo žalobci následně umožněno, aby se s těmito podklady pro rozhodnutí seznámil a vyjádřil se k jejich obsahu. Sám žalobce pak postavil svoji obhajobu na tom, že policisté neměli měřené vozidlo neustále na dohled, pročež mohlo v mezičase dojít k záměně řidičů.

9. Žalovaný připomněl, že se mělo podle policistů jednat o prodlevu přibližně do půl minuty (1 500 m). Na rozdíl od prvostupňového orgánu pak žalovaný na základě opatřeného výstupu z geoportálu Ředitelství silnic a dálnic zjistil, že vzdálenost mezi místem měření a následného zastavení vozidla je zhruba 1 412 m. Podle názoru žalovaného se jedná o okolnost, která výpověď policistů potvrzuje. Žalobce navíc skutkovou verzi ohledně záměny řidičů poprvé uplatnil až ve vyjádření zmocněnce dne 24. 6. 2019, a to bez bližšího upřesnění. Až v rámci doplnění odvolání pak upřesnil totožnost řidiče vozidla, včetně obecného popisu toho, jak měla výměna řidičů probíhat. Daná skutkové verze však nebyla ze strany žalobce dostatečně prokázána, přičemž není povinností správních orgánů nepravděpodobný skutkový příběh žalobce vyvracet.

10. Žalovaný nezpochybnil, že k záměně mohlo teoreticky dojít, neboť policisté neměli vozidlo celou dobu na dohled. Žalobce nicméně do oznámení přestupku výslovně uvedl, že v době měření rychlosti dokončoval předjížděcí manévr několika souvisle jedoucích vozidel, čímž potvrdil, že v rozhodnou dobu řídil vozidlo on. Uvedenou skutečnost potvrdil rovněž policista B., který se žalobcem přestupek na místě projednával. Chování žalobce před a po zastavení vozidla ze strany policie tak věrohodnost jeho skutkové verze zpochybňuje. Žalobcem ostatně nebylo upřesněno, kam se měl J. P. (údajný řidič vozidla v okamžiku měření rychlosti) vydat poté, co vozidlo na silničním obchvatu mezi poli opustil. Stejně tak neodpovídá tvrzení žalobce o nízkém provozu tomu, co vyšlo v řízení najevo.

11. Ačkoliv žalovaný nezpochybnil, že je věcí obviněného, jakou zvolí v řízení procesní strategii, může mít pozdější uplatnění či následně doplňování skutkových tvrzení vliv na posouzení jejich věrohodnosti. V této souvislosti žalovaný považoval za nadbytečné provádění dalších důkazů, včetně svědecké výpovědi údajného řidiče J. P., protože skutková verze žalobce je sama o sobě nelogická a vykazuje mezery. V řízení dále nebylo zjištěno, že by měl některý z policistů jakýkoliv důvod vypovídat nepravdivě, tedy v neprospěch obviněného.

12. Závěrem se pak žalovaný vyjadřoval nejen ke společenské škodlivosti přestupku, ale také k výši uložené pokuty a době stanoveného zákazu řízení. Na základě skutkových okolností dospěl k tomu, že správní tresty byly uloženy v souladu se zákonem, přičemž je lze považovat za přiměřené.

III. Žaloba

13. V žalobě bylo nejprve v obecné rovině namítáno, že výrok o správních trestech je v rozporu se zákonem, protože pokuta a zákaz řízení byly uloženy v nepřiměřené výši a době. Konkrétně žalobce zdůraznil, že k překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo mimo obec, přičemž nelze jako přitěžující okolnost považovat všeobecnou nebezpečnost takového jednání, protože by se jednalo o porušení zákazu dvojího přičítání, neboť je typová společenská škodlivost promítnuta již v samotné koncepci skutkové podstaty přestupku. Kromě toho není z argumentace správního orgánu zřejmé, zda některé okolnosti hodnotil ve prospěch či neprospěch žalobce. Stejně tak je nepřezkoumatelné a nepodložené tvrzení žalovaného o tom, že k překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo za hustého provozu.

14. V této souvislosti žalobce namítal rovněž nepřezkoumatelnost úvah správního orgánu ohledně pohnutek a míry zavinění, která byla sice dovozena ve formě vědomé nedbalosti, ale nebylo již uvedeno, zda se jedná o okolnost polehčující nebo přitěžující. Kromě toho žalobce nezákonnosti rozhodnutí o přestupku spatřoval také v tom, že mu byly jako přitěžující okolnost kladeny k tíži záznamy v evidenční kartě řidiče ohledně přestupků, které by již byly na základě analogického uplatnění trestněprávní úpravy zahlazeny. Správní orgán dané záznamy nepřípustně zohlednil ve smyslu recidivy, tedy nikoliv v rámci hodnocení osoby pachatele. Současně bylo žalobci kladeno k tíži protiprávní jednání, kterého se dopustil až po spáchání nyní projednávaného přestupku.

15. Žalobce dále namítal, že místo spáchání přestupku nebylo dostatečně vymezeno, přičemž bylo jeho vymezení ze strany správních orgánů postupně měněno. Žalovaný navíc na jednu stranu označil vymezení učiněné prvostupňovým orgánem za dostatečné, přičemž následně prokázání daného místa spáchání přestupku zpochybnil. K tomu žalobce doplnil, že označení „Malé Padělky“ nejsou obcí, katastrálním územím či obecně užívaným pojmem, který by byl dohledatelný ve veřejně dostupných mapách.

16. Mezi správními orgány navíc nepanuje z hlediska označování místa spáchání přestupku shoda na tom, zda se jednalo o silnici č. I/55 nebo č. I/50, popř. v jakém katastrálním území se její dotčená část nacházela. Z původního vymezení v rámci sdělení obvinění nakonec po změnách zůstala pouze část „Malé Padělky“, který nedává žádný smysl. Na tom nemůže podle žalobce nic změnit ani údaj identifikující směr jízdy a konkrétní kilometr různé označované silnice, včetně podjezdu ev. č. 50-030, neboť tyto okolnosti nebyly v řízení nijak prokázány, resp. nelze je s jistotou dovozovat ani z obsahu svědeckých výpovědí policistů. Za účelem prokázání svých tvrzení žalobce k žalobě přiložil fotografie svědčící o tom, že měření nemohlo proběhnout z mostu, který je ve výroku prvostupňového rozhodnutí označen. Pakliže by bylo z daného mostu skutečně měřeno, nejednalo by se o místo spáchání přestupku.

17. Podle názoru žalobce se poté na rozhodování žalovaného podílela úřední osoba (Mgr. M. T.), o jejíž podjatosti nebylo k námitce žalobce rozhodnuto. Na tomto pochybení nemůže nic změnit skutečnost, že rozhodnutí podepsala jiná úřední osoba, protože se podle názoru žalobce jedná o účelové obcházení námitky podjatosti, která byla účinně vznesena a zdůvodněna.

18. Za nezákonný považoval žalobce také postup prvostupňového orgánu spočívající v tom, že vycházel z pořízené výstupní fotodokumentace, která obsahuje tři snímky vozidla, přičemž pro účely posouzení přestupkové odpovědnosti použil v rozporu se zásadou in dubio pro reo nejvyšší zaznamenanou rychlost.

19. Kromě toho žalobce namítal, že kontaktoval společnost SWARCO Traffic CZ s.r.o. (dále jen „servisní společnost“), která pro příslušné oddělení policie zajišťuje servis rychloměru, přičemž ta měla potvrdit, že byl ze strany Krajského ředitelství policie Zlínského kraje uplatněn požadavek na nové ověření daného zařízení, a to z důvodu odstranění úředních značek policejních technikem, čímž platnost dosavadního ověření zanikla. Žádný ze svědků navíc nekontroloval, zda jsou úřední značky neporušeny. Jeden z policistů sice uvedl, že kontroloval kalibrační značky, ale ty je třeba od těch úředních odlišovat. Ve své výpovědi pak policista B. označil jiný rychloměr než ten, se kterým mělo být měření provedeno. Žalobce svá tvrzení uplatňoval již ve správním řízení, včetně odkazu na výše uvedené stanovisko servisní společnosti.

20. V této souvislosti žalobce rovněž namítal, že měření rychlosti bylo očividně provedeno jiným rychloměrem, než je uveden v ověřovacím listu, což potvrzuje svědecká výpověď jednoho z policistů, který výslovně uvedl, že prováděl měření rychloměrem MicroDigiCam. K tomu žalobce doplnil, že rychloměr LaserCam4 byl zakoupen v roce 2017, přičemž daný policista měl být k jeho obsluze proškolen až čtyři roky od zakoupení, což z časového hlediska neodpovídá skutečnosti, resp. podporuje závěr o tom, že se skutečně muselo jednat o jiné měřící zařízení. Ve vztahu k nedostatkům ohledně měření rychlosti dále žalobce doplnil, že nebyl jako důkaz proveden návod k obsluze rychloměru, přestože na něj bylo ze strany prvostupňového orgánu odkazováno. Nebyly současně řádně vypořádány námitky, které byly proti způsobu provedení měření rychlosti uplatněny. Není pak podstatné, zda zmocněnec daný návod k obsluze v rámci jiného řízení obdržel či nikoliv, protože už jím (stejně jako dalšími podklady týkajícími se daného řízení) nedisponuje.

21. Kromě výše uvedeného žalobce namítal, že v době měření rychlosti byla řidičem vozidla jiná osoba, která z něj následně (před zastavením ze strany policejní hlídky) vystoupila. Přestože žalobce danou osobu ve správním řízení označil, nebyla v rozporu s právy obviněného vyslechnuta. Záměna řidičů však nebyla s ohledem na okolnosti případu vyloučena. Nelze klást žalobci za vinu, že danou skutkovou verzi předestřel až ve chvíli, kdy byl správním orgánem vyzván k vyjádření. Pokud jednotlivé informace následně doplňoval, činil tak až v reakci na odlišnou argumentaci prvostupňového orgánu. Správní orgány navíc hodnotily jednotlivé podklady diametrálně odlišným způsobem, a to ve vztahu k údaji o vzdálenosti místa měření od likvidačního stanoviště.

22. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené a prvostupňové rozhodnutí zrušil, uložil žalovanému povinnost nahradit náklady soudního řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žalobce a jeho právní zástupce vyslovili nesouhlas se zveřejněním svých osobních údajů a neanonymizovaného rozhodnutí ve věci na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu.

IV. Vyjádření žalovaného

23. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí. Jednotlivé námitky již byly vypořádány v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu žalovaný doplnil, že úvahy prvostupňového orgánu ohledně výše a doby uložených správních trestů byly v napadeném rozhodnutí v souladu se zásadou jednoty řízení precizovány. Kromě toho žalovaný zdůraznil společenskou škodlivost jednání žalobce, kterého se dopustil na frekventované silnici I. třídy. Celodenní zvýšená hustota silničního provozu je všeobecně známou skutečností, která souvisí mimo jiné s nadmístním významem dané pozemní komunikace. Ke spáchání přestupku navíc došlo během pátečního odpoledne, kdy se dá zvýšený provoz běžně očekávat.

24. Za důvodné pak žalovaný nepovažoval námitky brojící proti uplatnění přitěžujících okolností případu, a to rovněž v rozporu se zákazem dvojího přičítání. Správní orgány se mohou v rámci zákonem stanovené sazby pohybovat právě tím způsobem, že zohlední individuální okolnosti případu, které nejsou znakem skutkové podstaty přestupku. Stejně tak žalovaný nepovažoval za nezákonné zohlednění záznamů v evidenční kartě řidiče ve vazbě na hodnocení osoby pachatele, resp. jejího sklonu k páchání přestupků určitého druhu. Co se týče formy zavinění, žalovaný doplnil, že natolik zásadního překročení nejvyšší dovolené rychlosti se lze dopustit minimálně ve formě vědomé nedbalosti. Není pak povinností správního orgánu ke každé okolnosti explicitně uvádět, zda je hodnocena k tíži pachatele či nikoliv.

25. Ve vztahu k vymezení místa spáchání přestupku žalovaný dále uvedl, že žalobce úvahy správních orgánů a výsledky provedeného dokazování překrucuje a činí nepřehledným. Žalovaný je naopak toho názoru, že místo spáchání přestupku je ve výroku jednoznačně vymezeno, přičemž mu byla věnována zvýšená pozornost v rámci odůvodnění jak prvostupňového, tak napadeného rozhodnutí. Z provedeného dokazování spolehlivě vyplývá, že měření proběhlo na silnici č. I/50. V této souvislosti byly do správního spisu založeny rovněž mapové podklady, ve kterých má vymezení místa spáchání přestupku oporu. Z výstupní fotodokumentace je rovněž zřejmé, že měření rychlosti probíhalo z „polního“ mostu, což je označení, které ve svých výpovědích použili policisté K. a R.. Jedná se o jediný most takového druhu v okolí, což jeho záměnu vylučuje. Pod daným mostem vede podjezd, který byl identifikován evidenčním číslem a příslušnou kilometráží, a to v souladu s údaji obsaženými v geoportálu Ředitelství silnic a dálnic. K vypuštění katastrálních území dotčených obcí z výroku prvostupňového rozhodnutí došlo proto, že se daný most nachází na jejich rozhraní. Nejedná se navíc o údaj, který by byl směrodatný.

26. Co se týče namítané podjatosti úřední osoby prvostupňového orgánu, žalovaný doplnil, že o ní bylo řádně rozhodnuto. V rámci odvolacího řízení pak ve věci vystupovala jako oprávněná úřední osoba žalovaného pouze A. K., tedy nikoliv M. T., vůči kterému námitka podjatosti směřovala.

27. Žalovaný dále nesouhlasil s tím, že v případě existence více snímků výstupní fotografie je v souladu se zásadou in dubio pro reo nutné vycházet z té, která zachycuje nejnižší rychlost vozidla. Každá z takto naměřených hodnot je totiž relevantní sama o sobě. V praxi je pak za stěžejní považován první snímek, protože zachycuje vozidlo v době, kdy ještě není policistovi rychlost vozidla známa. Další snímky mají typicky ověřovací funkci. Nelze pak akceptovat ani nesprávné tvrzení žalobce ohledně analogie vůči měření alkoholu v dechu, kde se ostatně také nemusí obligatorně vycházet pouze z nejnižší naměřené hodnoty.

28. Ve vazbě na ověření rychloměru a neprovedení důkazu návodem k jeho obsluze poté žalovaný zdůraznil, že dotčený policista vypovídal o těch značkách na měřícím zařízení, které pozoroval, aniž by jevily známky porušení. Současně žalovaný zpochybnil, že by byla v tomto směru stěžejní svědecká výpověď policisty B., který se samotného měření neúčastnil a nevypovídal nic o tom, jaký druh rychloměru byl použit. Pokud se jedná o nesprávné označení rychloměru ze strany policisty K. , je pochopitelné, že si mohl s časovým odstupem zaměnit dva typy rychloměru, kterými příslušné policejní oddělení disponuje. Výrobní číslo rychloměru je navíc uvedeno na výstupní fotodokumentaci, která v tomto ohledu s ověřovacím listem koresponduje. Žalovaný pak označil za absurdní a spekulativní provádění opravy měřícího zařízení policejním technikem, neboť policie za tímto účelem využívá služeb specializovaných společností.

29. Ohledně neprovedení důkazu návodem k obsluze rychloměru žalovaný poukázal na skutečnost, že zmocněnci žalobce byl daný dokument v jiném řízení doručován do datové schránky a mohl se s ním prokazatelně seznámit. Samotné námitky stran výškového rozdílu mezi vozidlem a rychloměrem považoval žalovaný za nelogické, přičemž se jimi zabýval již v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stejně tak žalovaný odkázal na podrobnější vypořádání namítané záměny řidičů, která byla ze strany žalobce až dodatečně uplatněna, aniž by byla vyjma svědeckých výpovědí policistů a údajného řidiče jakkoliv podložena.

30. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

31. Ve správním spisu se nachází zejména ručně a strojově sepsané oznámení přestupku, výpis z evidenční karty řidiče, úřední záznam, kopie v rozhodné době platného ověřovacího listu rychloměru a záznam přestupku (včetně výstupní fotodokumentace – tři snímky).

32. Na základě těchto podkladů byl vydán příkaz ze dne 26. 4. 2019, proti kterému žalobce podal v zákonem stanovené lhůtě odpor. Z toho důvodu bylo pokračováno v přestupkovém řízení a bylo nařízeno ústní jednání na den 17. 6. 2019, během kterého byl v nepřítomnosti žalobce proveden důkaz obsahem správního spisu. Následně bylo prvostupňovému orgánu zasláno písemné vyjádření ze strany zmocněnce žalobce (P. K.), jehož obsahem byly námitky brojící proti vymezení místa spáchání přestupku, určení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku a nedostatkům ve vztahu k okolnostem a průběhu měření rychlosti.

33. Žalobce byl přípisem ze dne 8. 7. 2019 vyzván k tomu, aby se ve lhůtě 5 dnů seznámil s podklady pro rozhodnutí. V této souvislosti obdržel prvostupňový orgán žádost zmocněnce žalobce o prodloužení stanovené lhůty, a to z důvodu zahraniční cesty. Z toho důvodu byla přípisem ze dne 16. 7. 2019 lhůta pro seznámení se s podklady prodloužena do dne 26. 7. 2019. Zmocněnec žalobce nicméně podal další žádost o prodloužení dané lhůty dne 28. 7. 2019, přičemž současně uplatnil námitku podjatosti oprávněné úřední osoby Petry Galuškové.

34. V této souvislosti bylo vydáno usnesení ze dne 31. 7. 2019, č. j. MUUH- DSA/60088/2019/RybM (dále jen „usnesení o NP“), kterým bylo vedoucím příslušného odboru prvostupňového orgánu rozhodnuto o tom, že dotčená úřední osoba není z projednávání věci vyloučena. Proti tomuto usnesení podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 12. 2019, č. j. KUZL-58161/2019-3 (dále jen „rozhodnutí žalovaného o NP“).

35. Ve věci bylo dále nařízeno ústní jednání na den 16. 9. 2019, a to za účelem provedení důkazů svědeckými výpověďmi policistky Křížové, policisty B., policisty B., policisty K. a policisty R.. V rámci konání ústního jednání se nejprve vyjádřil zmocněnec žalobce, který uvedl, že žalobce nebyl v době měření rychlosti řidičem vozidla, neboť se před jeho zastavením ze strany policejní hlídky vyměnil s jinou osobou, jejíž jméno si zmocněnec nepamatuje. K tomu zmocněnec k dotazům prvostupňového orgánu doplnil, že měření neproběhlo standardním způsobem a řádně ověřeným rychloměrem. Následně byli vyslechnuti zasahující policisté.

36. Policistka K. k věci zejména uvedla, že měření rychlosti proběhlo řádně ověřeným a certifikovaným rychloměrem na trojnožce, a to z mostu přes silnici č. I/50. Žádnou výměnu řidičů svědkyně nepozorovala. Co se týče stavu měřícího zařízení, svědkyně si nepamatovala, zda rychloměr v den spáchání přestupku osobně kontrolovala. K tomu však doplnila, že stav měřícího zařízení je ze strany policistů běžně kontrolován. Pokud by na něm nebyly v pořádku příslušné značky, policisté by ho nepoužívali.

37. Policista B. dále rovněž vypověděl, že měřicí zařízení bylo v den spáchání přestupku řádně ověřeno a certifikováno. Žalobce mu pak neměl sdělit, že došlo před zastavení vozidla k záměně řidiče. Stejně tak policista B. nevnímal žádnou časovou prodlevu, která by záměně řidičů nasvědčovala.

38. Policista B. v rámci podání svědecké výpovědi předně uvedl, že mu žalobce při řešení přestupku na místě sdělil, že si je vědom překročení nejvyšší dovolené rychlosti, neboť dokončoval předjížděcí manévr skupiny vozidel. Současně se žalobce nijak nezmínil o výměně s jiným řidičem. Ve vozidle se nikdo další nenacházel. Měření rychlosti probíhalo z polního mostu po nadjezd, který je směrem od Brna na Staré Město u Zlechova. S ohledem na ujetou vzdálenost a dobu od změření vozidla do jeho zastavení se policista B. nedomnívá, že by mohlo dojít k záměně vozidel. Vizuální vzdálenost od likvidačního stanoviště byla asi 150 m. Měření rychlosti bylo provedeno jinými policisty ověřeným rychloměrem podle návodu k obsluze. Policista B. nicméně v daný den rychloměr viděl, a to při instruktáži na služebně. Časová prodleva mezi změřením rychlosti a zastavením vozidla mohla být podle svědka 20-30 vteřin.

39. Policista K. poté k věci vypověděl, že prováděl spolu s kolegou R. měření rychlosti. Před jeho započetím rychloměr zkontrolovali a nastavili v souladu s návodem k obsluze. Kromě toho zkontrolovali rovněž platnost a neporušenost čtyř kalibračních značek na měřidle, které byly neporušené a platné, stejně jako ověřovací list. V okamžiku měření rychlosti neměla být v blízkosti žádná jiná vozidla, přičemž řidič jel ve vozidle sám a žádná jiná vozidla nepředjížděl. Na zadní sedadla však svědek neviděl. Vzdálenost mezi místem měření a následným zastavením vozidla druhou hlídkou byla asi 1 500 metrů (doba jízdy do půl minuty), přičemž sám policista K. měl vozidlo na dohled zhruba na vzdálenost 600 m. V tomto úseku silnice vozidlo nezastavilo, tedy žádná výměna řidičů nebyla pozorována a nebyla by podle svědka ani možná. K dotazu zmocněnce žalobce dál policista K. zejména uvedl, že prováděl měření rychlosti, a to rychloměrem Laser Micro Digi Cam. Proškolení k jeho používání měl absolvovat asi čtyři roky po zakoupení přístroje (pozn.: předtím svědek uváděl 1 měsíc). V den měření se měly na rychloměru nacházet čtyři nálepky se značkou metrologického institutu modré barvy, u kterých je kontrolováno, zda nebyly porušeny. Měření bylo prováděno na mostě.

40. Policista R. do protokolu uvedl, že prováděl měření rychlosti s kolegou K. em, kdy měřili vozidla přijíždějící od Uherského Brodu. Zařízení nicméně obsluhoval policista K. . Na počet osob ve vozidle si svědek R. nepamatoval, ale vozidlo měl po celou dobu na dohled. Před započetím měření rychlosti byl rychloměr řádně zkontrolován, přičemž měl být opatřen příslušnými značkami. Pokud by chyběly, měření rychlosti by nemohlo být provedeno. Sám policista R. byl k použití rychloměru proškolen.

41. Po ukončení dokazování byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro rozhodnutí. V této souvislosti bylo prvostupňovému orgánu prostřednictvím zmocněnce doručeno dne 21. 10. 2019 písemné vyjádření. Následně bylo vydáno rozhodnutí o přestupku, proti kterému se žalobce odvolal. V rámci doplnění odvolání žalobce mimo jiné označil za řidiče vozidla v době měření rychlosti pana Jiřího Pateru, nar. 24. 10. 1987, bytem Střední 367, Chýně, který měl vozidlo zastavit a z něj následně vystoupit, neboť před jízdou požil alkoholické nápoje. V jízdě poté pokračoval žalobce až do okamžiku zastavení vozidla policejní hlídkou.

42. Prvostupňový orgán poté postoupil odvolání spolu se správním spisem žalovanému, který do správního spisu ve vazbě na návrhy na doplnění dokazování založil výstupy z geoportálu ŘSD a mapové podklady týkající se místa spáchání přestupku, přičemž žalobci přípisem se ze dne 18. 2. 2020 stanovil lhůtu 5 dnů k tomu, aby se s těmito podklady seznámil a vyjádřil se k jejich obsahu. Zmocněnec žalobce následně požádal přípisem (doručeno dne 9. 3. 2020) o prodloužení stanovené lhůty. V tentýž den došlo k vydání napadeného rozhodnutí, které je v současné době předmětem soudního přezkumu.

VI. Posouzení věci krajským soudem

43. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

44. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

45. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyjádřili výslovný nesouhlas) a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.

46. Žaloba není důvodná.

47. Žalobce v žalobě sdružil více námitek, kterými z různých důvodů brojil proti nezákonnosti prvostupňového a napadeného rozhodnutí, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo. Z důvodu přehlednosti proto krajský soud po vzoru žalobce rozdělit vypořádání jednotlivých námitek do následujících bodů. A) Nezákonný výrok o sankci 48. Předně žalobce zpochybňoval závěry správních orgánů ohledně výše uložené pokuty a doby uloženého zákazu řízení motorových vozidel. Konkrétně namítal nejen nepřezkoumatelnost úvah správních orgánů, ale také absenci přitěžujících okolností, kterému mu byly k tíži nezákonné přičítány.

49. V tomto ohledu nelze předně souhlasit se žalobcem v tom, že povahu a závažnost přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti nelze obecně hodnotit jako přitěžující okolnost, neboť by se jednalo o porušení zákazu dvojího přičítání. V souladu s argumentací žalovaného je totiž nutné vycházet z toho, že skutkové podstaty daného druhu přestupků jsou navzájem odlišovány nejen podle místa jejich spáchání (v obci nebo mimo obec), ale také podle míry překročení nejvyšší dovolené rychlosti, což reflektuje kritérium společenské škodlivosti.

50. Zákonodárce pak z praktického hlediska záměrně nekoncipoval desítky skutkových podstat tzv. rychlostních přestupků, které by jednotlivě reflektovaly každý km/h, o který byla nejvyšší dovolaná rychlost překročena. Naopak je povinností správních orgánů, aby v individuálním případě posoudily závažnost přestupku mimo jiné právě s ohledem na skutečnost, o kolik byla nejvyšší rychlost překročena, což se následně promítne ve výši uložené pokuty či době uloženého zákazu řízení motorových vozidel, jakožto správních trestů vymezených spodní a horní hranicí zákonem stanovené sazby či rozmezí. Je pak všeobecně známým faktem, že s vyšší rychlostí je z logiky věci omezena reakční schopnost řidiče a prodloužena brzdná dráha vozidla, což má vliv mimo jiné na míru ohrožení bezpečnosti ostatních účastníků silničního provozu (včetně cyklistů) jako právem chráněného zájmu.

51. Stejně tak budou mít na stanovení výše pokuty či doby zákazu řízení motorových vozidel vliv další okolnosti případu, které mají jedinečný charakter a nemohou tak být do formální stránky skutkové podstaty přestupku promítnuty. Nezákonnost rozhodnutí poté nelze bez dalšího dovozovat z toho, že správní orgány ke každé dílčí okolnosti explicitně neuvedou, zda ji hodnotí jako polehčující nebo přitěžující. V zásadě je totiž nutné vycházet z jejich samotné povahy, včetně související argumentace správních orgánů, která je ve vazbě na úvahy ohledně uložených správních trestů použita.

52. Skutečnost, že žalobce se přestupku dopustil konáním, je zřejmé z povahy přestupkového jednání. Pokud prvostupňový orgán na tuto okolnost výslovně poukázal, je rovněž ze žalobcem odkazované části odůvodnění rozhodnutí o přestupku zřejmé, že tak učinil pouze ve vazbě na hustotu silničního provozu, kterou lze u silnice I. třídy nadmístního významu z povahy věci ve větší či menší míře vždy očekávat. Není proto nezbytné provádět za tímto účelem rozsáhlé dokazování, a to navíc za situace, kdy ke spáchání přestupku došlo v pátek odpoledne, tedy v době, kterou lze s ohledem na konec pracovní doby a celého pracovního týdne považovat ve vztahu k hustotě provozu za nejvíce exponovanou. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že na výstupní fotodokumentaci není větší množství jiných vozidel zachyceno, popř. skutečnost, že se v okamžiku měření rychlosti poblíž vozidla žalobce bezprostředně nenacházela. Ani v opačném případě nelze opomenout, že uložení správních trestů v horní polovině zákonného rozpětí rozhodně nebylo postaveno výlučně na hustotě provozu, ale také na již uvedené míře překročení nejvyšší dovolené rychlosti o nejméně o 63 km/h mimo obec (tedy o 13 km/h nad rychlostí hranicí pro daný přestupek) a dalších okolnostech, které budou následně předestřeny.

53. Pokud žalobce namítal, že z pouhého konstatování míry zavinění ve formě vědomé nedbalosti není zřejmé, zda se jedná o polehčující či přitěžující okolnost, je třeba připomenout, že za polehčující okolnost nelze z povahy věci považovat situaci, kdy si je dotčená osoba překračování nejvyšší dovolené rychlosti vědoma a bez přiměřených důvodů spoléhá na to, dotčený právem chráněný zájem neporuší nebo neohrozí, aniž by bylo obecně vyloučeno naplnění ještě přísnější míry zavinění ve formě úmyslu. Krajský soud dále plně souhlasí se správními orgány v tom, že při tak výrazném překročení nejvyšší dovolené rychlosti je nepochybné, že žalobce si musel být rozhodných okolností přinejmenším pocitově vědom, ať už v danou chvíli tachometr reálně sledoval či nikoliv.

54. Za důvodnou nelze podle zdejšího soudu považovat ani námitku nepřípustného zohlednění dřívějších záznamů přestupků v evidenční kartě řidiče, a to s ohledem na analogické uplatnění institutu zahlazení odsouzení. Předně je třeba dát žalobci za pravdu v tom, že správní orgány jsou v souladu s ustálenou judikaturou povinny posuzovat, zda nejsou dřívější záznamy přestupků již zahlazeny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 – 55; odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).

55. V nyní projednávané věci sice správní orgány považovaly vetší množství záznamů v evidenční kartě řidiče za okolnost přitěžující, ale učinily tak výslovně ve vazbě na sklon žalobce k páchání daného druhu přestupků. Jedná se o tzv. celkové hodnocení osoby pachatele, kterou je od recidivy nutné odlišovat, neboť se na ni judikaturou dovozený požadavek na analogické uplatnění trestněprávního institutu zahlazení odsouzení nevztahuje (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 3. května 2013, č. j. 60 A 1/2013 – 49, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 – 52).

56. Podobným způsobem lze argumentovat také ve vztahu k námitce brojící proti odkazu prvostupňového orgánu na skutečnost, že ke spáchání stejného druhu přestupku došlo ze strany žalobce naposledy dne 11. 4. 2019, tedy až po spáchání nyní projednávaného přestupku. Pokud by příslušný správní orgán hodnotil toto konkrétní přestupkové jednání jako přitěžující okolnost ve smyslu recidivy, byl by takový postup nepochybně v rozporu se zákonem. V tomto případě se však jednalo pouze o zmínku reflektující obsah evidenční karty řidiče, jejímž smyslem bylo pouze dokreslit bezprostředně předtím provedené hodnocení osoby pachatele, které není z povahy věci spojeno pouze s jednáním konkrétním přestupkem. Ačkoliv tedy nemusela být formulace správního orgánu vhodně zvolena, rozhodně ji nelze samu o sobě považovat za důvod pro zrušení rozhodnutí ve věci.

57. Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud nepovažoval jednotlivé námitky proti výši či době uložených správních trestů za důvodné, neboť úvahy správních orgánů byly založeny na více skutkových okolnostech případu (míra překročení nejvyšší dovolené rychlosti, hustota provozu, forma zavinění či sklon k páchání přestupků daného druhu), které lze obecně vykládat v neprospěch žalobce. K tomu je vhodné doplnit, že není úkolem zdejšího soudu, aby správní uvážení nahrazoval za situace, kdy nevykazuje znaky libovůle v rozhodování. B) Místo spáchání přestupku 58. Žalobce dále namítal, že správní orgány nedostatečně a zmatečně vymezily místo spáchání přestupku. Předně žalobce argumentoval tím, že vymezení místa spáchání přestupku bylo v průběhu řízení modifikováno. K tomu krajský soud uvádí, že by mohla mít tato skutečnost za následek nezákonnost rozhodnutí o přestupku za předpokladu, že by nebyla dodržena tzv. totožnost skutku. Za tímto účelem je nutné vycházet ze srovnání vymezení místa spáchání přestupku v příkazu, kterým bylo řízení zahájeno (sděleno obvinění), a v rámci skutkové věty výroku o vině prvostupňového rozhodnutí. V tomto ohledu nelze vycházet z toho, že by příslušný správní orgán místo spáchání přestupku vymezil diametrálně odlišným způsobem, jak naznačuje žalobce.

59. Za pochybení totiž nelze považovat postup spočívající v tom, že správní orgán místo spáchání přestupku v průběhu řízení (ve vazbě na uplatněné námitky) dále specifikuje, a to rovněž za pomocí přesné kilometráže a číselného označení mostu, ze kterého bylo měření provedeno. Tímto postupem totiž došlo toliko k zpřesnění vymezení téhož místa spáchání přestupku, nikoliv k jeho záměně. Žalovaný sice následně toho vymezení dále precizoval, ale výlučně tím, že vypustil část označující katastrální území, což bylo přezkoumatelně zdůvodněno tím, že se vedle zbývající části vymezení jedná o nadbytečný údaj, přičemž místo spáchání přestupku se nachází na hranici katastrálních území dvou obcí, aniž by bylo v řízení postaveno na jisto, pod které z nich má být zahrnuto.

60. Kromě toho žalobce považoval za problematické, že označení „Malé Padělky“ nelze považovat za oficiální název žádné obce či oblasti, přičemž není dohledatelné v rámci veřejně dostupných map na internetu. K tomu krajský soud uvádí, že zákon v tomto směru nestanovuje taxativní výčet údajů, které mohou být pro účely vymezení místa spáchání přestupku použity. Naopak je nutné vyžadovat, aby se jednalo o údaje, které mají ve vztahu k místu spáchání přestupku přímou souvislost a lze je dovodit z podkladů pro rozhodnutí. Součástí spisové dokumentace je rovněž mapový podklad, který místní označení „Malé Padělky“ obsahuje, ačkoliv nelze vyloučit, že jiné mapy s tímto označením pracovat nemusí, protože reflektují toliko oficiální označení, nikoliv taková, která jsou v určité oblasti spíše zvykově užívána. Správní orgány ostatně v tomto směru navazovaly na vymezení místa spáchání přestupku v oznámení přestupku a úředním záznamu, kde je oblast „Malé Padělky“ rovněž uvedena.

61. Podle názoru zdejšího soudu navíc nelze odhlédnout od toho, že se v nyní projednávané věci jedná o překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec a zástavu, což přesnou specifikaci místa spáchání přestupku z povahy ztěžuje, protože nelze za tímto účelem použít například běžně uváděny údaj označující kromě ulice rovněž číslo popisné přilehlé nemovitosti. Správní orgány navíc pracovaly s označením „Malé Padělky“ pouze podpůrně, protože kromě toho vymezily místo spáchání přestupku označením a prostorovým určením části silnice I. třídy (pomocí kilometráže), včetně podjezdu, na kterém se nachází most, ze kterého bylo měření rychlosti provedeno. Všechny tyto údaje pak mají oporu v provedeném dokazování a souvisejících podkladech, které byly do správního spisu založeny.

62. Stejně tak zdejší soud nemůže přisvědčit žalobci v tom, že došlo ke zmatečnému označení pozemní komunikace, když byla v příkazu uvedena jako „silnice č. I/55“ a ve výroku prvostupňového rozhodnutí naopak jako „silnice č. I/50“. Ačkoliv se nepochybně jedná o dílčí pochybení prvostupňového orgánu, nevyvolává důvodné pochybnosti ohledně toho, kde došlo ke spáchání přestupku. Důvodem je skutečnost, že překročení nejvyšší dovolené rychlosti na silnici č. I/50 vyplývá ze všech součástí policejní dokumentace, včetně snímků, které byly z měřícího zařízení vygenerovány. Správní orgány se pak v rámci odůvodnění svých rozhodnutí k místu spáchání přestupku na základě opatřených mapových podkladů a výstupu z geoportálu ŘSD přezkoumatelně vyjadřovaly, a to včetně jednoznačného označení silnice č. I/50, na které ze strany žalobce došlo k překročení nejvyšší dovolené rychlosti.

63. V této souvislosti žalobce zpochybňoval také údaj označující „podjezd ev. č. 50-030“, který se má nacházet v km 56 867, přičemž je nad ním umístěn most, ze kterého bylo měření rychlosti provedeno. Konkrétně žalobce argumentoval tím, že takové vymezení místa spáchání přestupku nemá oporu v policejní dokumentaci a provedeném dokazování. Vyslechnutí policisté sice nějaký most popisují, ale odlišným způsobem („polní most“ či „zemědělský most“), pročež ho nelze spolehlivě identifikovat.

64. Nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že správní orgány postupovaly při vymezení místa spáchání přestupku a označení dotčeného podjezdu libovolným způsobem. Naopak je zřejmé, že na podkladě svědeckých výpovědí policistů a dodatečně opatřených (mapových) podkladů místo spáchání přestupku řádně specifikovaly. Nelze ostatně opomenout, že to byl právě žalobce, který považoval původní vymezení místa spáchání přestupku za nedostatečné. Je pak nutné dát žalovanému za pravdu v tom, že legální definice jednotlivých druhů mostů podle jejich stavebně-technického provedení neexistuje, přičemž policisté při popisu či označení dotčeného mostu vycházeli z toho, jak jeho provedení subjektivně vnímali a hodnotili. K tomu je vhodné doplnit, že obdobné označení „I-50 POLNÍ MOST ZLECHOV“ je součástí výstupní fotodokumentace z rychloměru.

65. Žalobce dále poukazoval na výpověď policisty B., který vypověděl, že z polního mostu bylo vidět až na po nadjezd od Brna na Staré Město u Zlechova, což s poměry v místě spáchání přestupku nekoresponduje. K tomu je však v souladu s argumentací žalovaného třeba připomenout, že měření rychlosti na polním mostě prováděli policisté R. a K. Současně se v nedaleké vzdálenosti nacházela druhá hlídka, včetně policisty B., která vozidla na likvidačním stanovišti zastavovala. Je proto pochopitelné, že policista B. se osobně na dotčeném mostě nenacházel a nemohl tak spolehlivě popsat výhledové poměry, které na něm panovaly.

66. Závěrem krajský soud dodává, že místo spáchání přestupku nelze většinou vymezit na metr přesně, natož v případech, kdy k překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo mimo obec, tedy ve volné krajině. Nelze proto správním orgánům vyčítat, že za účelem vymezení místa spáchání přestupku využily údaje označující místo měření rychlosti, přestože k samotnému překročení nejvyšší dovolené rychlosti z logiky věci došlo v určité vzdálenosti. K tomu je vhodné doplnit, že přesné vymezení místa spáchání přestupku není v tomto případě (překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec) pro právní kvalifikaci natolik zásadní. Naopak má význam pro spolehlivé vyloučení záměny s jiným skutkem, což je spolehlivě vyloučeno nejen precizním označením místa spáchání přestupku, ale také přesným uvedením časových a dalších souvislostí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 As 65/2015-43, a ze dne 30. 6. 2016, č. j. 8 As 25/2016 – 42).

67. Krajský soud proto nepovažoval za nutné v tomto směru dokazování jakkoliv opakovat či doplňovat, a to ani žalobcem dokládanými fotografiemi, které se de facto vztahují výlučně k výpovědi policisty B., který se na daném mostě nenacházel, pročež tak nemohou vyvrátit skutkové závěry, které byly výše předestřeny. C) Podjatost úřední osoby 68. V žalobě žalobce dále namítal, že na rozhodování v odvolacím řízení se mohl podílet také Mgr. M. T., jehož nepodjatost byla ze strany žalobce zpochybněna. K tomu krajský soud uvádí, že žalobce navzájem směšuje řízení o námitce podjatosti oprávněné úřední osoby a řízení o přestupku jako takovém. V tomto ohledu je nutné upřesnit, že žalobce podle obsahu spisové dokumentace namítal podjatost úřední osoby prvostupňového orgánu P. G. Následně bylo vydáno usnesení o NP, ve kterém vedoucí příslušného odboru dospěl k závěru, že daná úřední osoba není z projednání a rozhodování věci vyloučena, což bylo následně potvrzeno také rozhodnutím žalovaného o NP, které vydal jako oprávněná úřední osoba právě M. T. Ve vztahu k řízení o přestupku je však ve správním spisu založen záznam o určení oprávněné úřední osoby ze dne 16. 12. 2019, a to A. K. , která vyhotovila nejen zmocněnci doručovanou výzvu žalovaného k seznámení se s podklady ze dne 18. 2. 2020, ale také napadené rozhodnutí, ve kterém je jako oprávněná úřední osoba jednoznačně označena a podepsána. Naopak není ze spisové dokumentace odvolacího orgánu patrná žádná indicie svědčící o tom, že by se na rozhodování ve věci samé jakkoliv podílel M. T. Tvrzení žalobce proto zůstalo pouze v rovině ničím nepodložených spekulací. Z toho důvodu krajský soud nepovažuje danou žalobní námitku za důvodnou, přičemž žalobce ostatně podjatost oprávněné úřední osoby, kterou byla výlučně A. K. , důvodně nezpochybnil. D) Trojfotografie z rychloměru 69. Podle názoru žalobce dále správní orgány pochybily v tom, že nijak nezohlednily skutečnost, že součástí výstupní fotodokumentace jsou celkem tři snímky jakožto výsledky jednoho měření rychlosti. Současně správní orgány vzaly za rozhodnou nejvyšší z naměřených hodnot, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

70. Krajský soud se s tímto výkladem neztotožňuje. Žalobci lze dát za pravdu pouze v tom, že jednotlivé snímky byly nepochybně pořízeny v rámci jednoho měření rychlosti vozidla žalobce, což lze zjistit z jejich samotného srovnání a časové souvislosti. Naopak nelze souhlasit s tím, že správní orgány mají v takovém případě povinnost vycházet z nejnižší naměřené hodnoty. Kromě žalovaným zmíněné praxe správních orgánů, které v zásadě preferují jako východisko první výsledek měření rychlosti, neboť obsluha rychloměru nemá ještě o přestupci povědomí, je nutné zdůraznit především kontrolní význam následně provedeného měření.

71. Pokud by krajský soud dovedl argumentaci žalobce do absurdních důsledků, pak by se řidič vozidla mohl vyhnout odpovědnosti za přestupek za situace, kdyby po prvním měření policejní hlídku s rychloměrem v dálce zpozoroval a okamžitě přistoupil k zásadnímu snížení dosavadní rychlosti. Mohl by totiž automaticky počítat s tím, že bude pro účely případného postihu za přestupek zohledňována pouze nejnižší z naměřených rychlostních hodnot. V zásadě tak lze dát žalovanému za pravdu v tom, že překračování nejvyšší dovolené rychlosti lze z hlediska jednotlivých a na sobě bezprostředně navazujících záznamů chápat jako pokračování v přestupku, tvořeného dílčími útoky na právem chráněné zájmy, což by však žalobci rozhodně nebylo ku prospěchu.

72. Nad rámec uvedeného nelze princip měření rychlosti a hodnocení jeho výsledků bez dalšího srovnávat s principem měření alkoholu v dechu, ve vztahu ke kterému jsou obligatorně stanoveny specifické postupy, včetně určitých časových rozestupů. Vyhodnocení naměřených hodnot proto probíhá z logiky věci odlišným způsobem, přičemž nelze obecně vycházet z toho, že pouze nejnižší hodnota je relevantní. Tím samozřejmě krajský soud nezpochybňuje skutečnost, že případné poklesnutí hladiny alkoholu při některé z provedených zkoušek pod určitou úroveň uplatnění přestupkové odpovědnosti vylučuje, což však nemá k nyní projednávanému věci žádnou relevanci. E) Měření neověřeným rychloměrem a odstranění úředních značek 73. V rámci další série námitek žalobce argumentoval tím, že měření bylo provedeno jiným rychloměrem, přičemž mělo dojít k zániku ověření měřícího zařízení, a to ve vazbě na údajné odstranění úředních značek ze strany policejního technika. Záměnu měřících přístrojů pak žalobce dovozuje ze svědecké výpovědi policisty K. , který k dotazu uvedl, že se jednalo o rychloměr Laser Micro Digi Cam, přestože ve správním spisu je založen ověřovací list k měřidlu typu LaserCam4. Kromě toho policista datoval okamžik proškolení k obsluze použitého rychloměru čtyři roky od jeho zakoupení, což s dobou podání svědecké výpovědi nekoresponduje.

74. Krajský soud dává žalobci částečně za pravdu v tom, že prvostupňový orgán se měl pokusit rozpory ve výpovědi policisty K. odstranit. Na druhou stranu je třeba zohlednit skutečnost, že policisté běžně provádějí velké množství měření rychlosti, přičemž se nemusí vždy jednat o použití stejného typu rychloměru, což je ostatně zřejmé rovněž ze svědecké výpovědi policisty K. . Ten ve věci navíc vypovídal zhruba půl roku od spáchání projednávaného přestupku, pročež nelze vyloučit, že jednotlivé přístroje z hlediska označení omylem zaměnil. Podobným způsobem lze argumentovat ve vztahu k namítaným nesrovnalostem ohledně určení doby proškolení daného policisty, který si na konkrétní datum nepamatoval. Současně nejprve uvedl, že k proškolení mělo dojít měsíc od zakoupení přístroje, ale na následně položenou otázku již uváděl dobu čtyř let.

75. Podle názoru krajského soudu se jedná o projevy přirozeného procesu zapomínání, neboť se může z pochopitelných důvodů stát, že policista provádějící v rozhodném období desítky silničních kontrol či měření rychlosti není s odstupem času schopen příslušné skutečnosti či informace s jistotou přiřadit ke konkrétním skutkovým okolnostem případu. Proto nelze na základě svědecké výpovědi policisty K. bez dalšího vycházet z toho, že k měření rychlosti nebyl použit rychloměr, jehož ověřovací list je ve správním spisu založen. Tento závěr ostatně nekoresponduje ani s obsahem policejní dokumentace. Konkrétně je v úředním záznamu a v na místě sepsaném oznámení přestupku upřesněno, že měření bylo provedeno přístrojem LaserCam 4, což je označení, které s ověřovacím listem koresponduje. Stejně tak se shoduje výrobní číslo LE0653 daného typu rychloměru s jednotlivými (vygenerovanými) snímky z rychloměru, na kterých je v horní části uvedeno.

76. Co se pak týče namítaného odstranění úředních značek z rychloměru, žalobce toto skutkové tvrzení opírá o údajné sdělení servisní společnost, že byl u ní ze strany Krajského ředitelství policie Zlínského kraje (KŘP ZK) uplatněn požadavek na nové ověření rychloměru proto, že měl být předtím servisován policejním technikem, který z něj odstranil úřední značky. Krajský soud zdůrazňuje, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení žalobce, které je navíc vykazuje logický rozpor. Za situace, kdy má příslušné krajské ředitelství policie smluvně zajištěn externí servis měřících přístrojů, je jen těžko představitelné, že by těchto služeb nevyužívalo a naopak by svépomocí usilovalo o provádění servisu, a to za cenu zneplatnění ověření, kterým bylo měřidlo řádně opatřeno.

77. Policisté K. a R., kteří se účastnili přímo měření rychlosti, navíc oba výslovně potvrdili, že rychloměr byl před započetím měření řádně zkontrolován, a to rovněž ve vztahu k neporušenosti značek, které jsou na něm umístěny. Stejně jako žalovaný, ani krajský soud není toho názoru, že by bylo podstatné, zda svědek dotčené značky označí jako úřední nebo kalibrační. V zásadě lze totiž vycházet z toho, že hovoří o viditelných značkách, jejichž účelem je zabránit tomu, aby bylo s přístrojem neodborně manipulováno, což ostatně garantuje zachování platnosti ověření, které mu bylo předepsaným způsobem uděleno.

78. Ačkoliv si je pak krajský soud vědom toho, že svědecká výpověď policisty K. vykazovala v určitých ohledech nepřesnosti (označení jiného rychloměru a různé doby proškolení), je v tomto směru podporována rovněž svědeckou výpovědí policisty R., který byl na místě měření rychlosti bezprostředně přítomen. Kontrola měřícího zařízení je navíc standardním a pro dotčené policisty spíše rutinním postupem, který se na rozdíl od možného použití více druhů rychloměru případ od případu zásadně neodlišuje. F) Záměna řidiče 79. Kromě nedostatků stran měření rychlosti žalobce namítal, že nebyl v rozhodnou dobu (v okamžiku změření rychlosti) řidičem vozidla. Ten totiž následně zastavil, z vozidla vstoupil a v jízdě dále pokračoval sám žalobce, a to až do okamžiku provedení silniční kontroly ze strany druhé policejní hlídky. Krajský soud nepovažuje stejně jako správní orgány skutkovou verzi žalobce za věrohodnou, a to z následujících důvodů.

80. Zdejší soud předně uvádí, že tvrzení založené na záměně řidičů je poměrně běžně se vyskytující námitkou za situace, kdy policisté nemohli mít dotčené vozidlo po celou dobu na dohled (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021, č. j. 33 A 13/2020-59). Tím samozřejmě nelze a priori vyloučit, že se může jednat o relevantní skutečnost, pakliže je s ohledem na okolnosti případu reálně možná a současně je ze strany obviněného nejen konkrétně tvrzena, ale také doložena.

81. V nyní projednávané věci žalobce danou skutkovou verzi v obecné rovině poprvé uplatnil až v písemném vyjádření zmocněnce, které bylo prvostupňovému orgánu doručeno dne 24. 6. 2019. Během silniční kontroly však do oznámení přestupku naopak výslovně uvedl, že v místě měření rychlosti dokončoval předjížděcí manévr několika souvisle jedoucích vozidel. Daný dokument pak vlastnoručně podepsal. Již tato okolnost podle názoru zdejšího soudu jednoznačně svědčí o účelovosti následně uplatněné skutkové verze, aniž by bylo podstatné, zda žalobce v rozhodnou dobu jiná vozidla skutečně předjížděl či nikoliv, což se svědeckými výpověďmi policistů nekoresponduje.

82. Nad rámec uvedeného krajský soud dodává, že obviněný samozřejmě může v přestupkovém řízení zvolit jakoukoliv procesní strategii, přičemž tak není vyloučeno, aby některé rozhodné okolnosti uváděl až s určitým časovým odstupem. Na druhou stranu je třeba doplnit, že správní orgány či zdejší soud mohou takový postup či liknavost obviněného zohlednit při hodnocení věrohodnosti a přesvědčivosti jím použité argumentace (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 33 A 87/2019-29).

83. Za podstatné je v tomto směru nutné považovat skutečnost, že žalobce osobu údajného řidiče označil až v rámci doplnění odvolání, přestože v řízení byl jinak aktivní a v zastoupení zmocněncem se účastnil rovněž ústního jednání ve věci. Sám zmocněnec pak sice záměnu řidičů (očividně na základě informací od žalobce) potvrdil, ale současně uvedl, že si na jméno dotčené osoby nepamatuje. Krajský soud nevidí žádný důvod v tom, proč by v takovém případě nebylo možné jméno řidiče v době měření rychlosti sdělit správnímu orgánu obratem, nikoliv až v doplnění odvolání, a to zejména za situace, kdy se žalobce prostřednictvím zmocněnce k věci ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí písemně a poměrně rozsáhle vyjadřoval.

84. Stejně jako správní orgány proto krajský soud vychází především z toho, že žalobce svým vyjádřením na místě silniční kontroly následně uplatněnou skutkovou verze de facto sám vyloučil. Prodleva spojená s jejím uplatněním a konkretizací během přestupkového řízení účelovou povahu tvrzení žalobce pouze podporuje. Z toho důvodu krajský soud nepovažoval za nutné věnovat detailní pozornost propočtům žalobce, podle kterých měla být záměna řidičů teoreticky možná.

85. Pouze nad rámec uvedeného je vhodné doplnit, že podle svědecké výpovědí policisty B. měla od změření vozidla do jeho zastavení druhou hlídkou uplynout doba zhruba 20-30 vteřin, a to za situace, kdy se žalobce podle výsledků dokazování nemohl nacházet na sedadle spolujezdce. Stejně tak je nutné vzít do úvahy, že policisté na likvidačním stanovišti měli vozidlo na dohled s určitým předstihem, a to na vzdálenost několika set kilometrů. S ohledem na tyto okolnosti krajský soud považuje záměnu řidičů za těžko představitelnou, přičemž sám žalobce se až v doplnění odvolání omezil pouze na označení osoby řidiče a sdělení, že měl před jízdou požít alkoholické nápoje. Neuvedl tedy podrobnější popis průběhu záměny, včetně toho, kam se měl údajný řidič odebrat poté, co z vozidla v neobydlené oblasti vystoupil. Vše jen podporuje závěr o účelovosti dané skutkové verze, jejímž prostřednictvím žalobce usiloval o vyhnutí se odpovědnosti za přestupek. Za takové situace nelze správnímu orgánu vyčítal, že k doplnění dokazování výslechem údajného řidiče vozidla nepřistoupil. G) Neprovedení důkazu návodem k obsluze rychloměru 86. Závěrem žaloby bylo namítáno, že správní orgány ve svých rozhodnutích odkazovaly na návod k obsluze rychloměru, přestože nebyl v řízení jako důkaz proveden. Ze strany žalobce bylo navíc důvodně namítáno, že nebyl dodržen požadavek na výškový rozdíl mezi umístěním rychloměru a měřeného vozidla. Žalobce se nicméně neměl možnost s tímto podkladem pro rozhodnutí seznámit, přičemž není rozhodné tvrzení žalovaného, že měl být jeho zmocněnci zasílán v rámci jiného přestupkového řízení. Co se pak týče proškolení policistů, nelze opomenout, že rychloměr obsluhoval policista, který uváděl ve své svědecké výpovědi jiný typ rychloměru a nebyl ani schopen s jistotou určit dobu, kdy byl k používání daného měřícího zařízení skutečně proškolen.

87. Krajský soud dává žalobci za pravdu v tom, že postup prvostupňového orgánu, který určitou část návodu k obsluze doslova zkopíroval do odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by jej předtím jako důkaz provedl, představuje procesní pochybení. Na druhou stranu se je nutné zabývat tím, zda mohla mít tato vada sama o sobě za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci, a to také ve vztahu k jejímu dopadu na zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, včetně souvisejícího dopadu do práv obviněného z přestupku.

88. K tomu je třeba předně připomenout, že oba správní orgány s obsahem návodu k obsluze podrobně nepracovaly, ale primárně založili svůj závěr o provedení měření rychlosti na tom, že policisté byli k používání daného měřícího zařízení řádně proškoleni. Provádění měření rychlosti je ostatně běžnou součástí jejich činnosti, pročež se jejich způsobilost v tomto směru presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54).

89. Současně vyplývá dodržení návodu k obsluze nejen ze svědeckých výpovědí policistů, ale také jednotlivých součástí policejní dokumentace. Žalovaný navíc odkázal na ustálenou judikaturu, podle které jsou rychloměry standardně vybaveny systémem chybového hlášení či vnitřní kontroly, což znamená, že by mělo zásadní porušení podmínek stanovených v návodu k obsluze (včetně úhlu měření či výškových poměrů) za následek, že by k měření vůbec nedošlo, resp. výstupní fotodokumentace by nemohla být vygenerována (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015-51, ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017-30, nebo ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 As 319/2017-37).

90. Již z těchto skutečností lze proto dovozovat, že měření rychlosti nevykazovalo flagrantní nedostatky, což ostatně nepodporuje pouze jeden, ale hned tři po sobě vygenerované snímky, na kterých jsou aktuální rychlosti vozidla kvalitně zachyceny v časové souvislosti a přibližujících se hodnotách. Závěr potvrzující neplatnost měření by tak bylo zásadně možné dovodit pouze za předpokladu, že by byly dány konkrétní skutkové důvody vyvolávající rozumnou pochybnost o bezvadnosti výsledku měření rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014 - 50).

91. Pokud se pak jedná o případný zásah do práv žalobce, je nutné zdůraznit, že jeho zmocněnec v rámci návrhu na provedení důkazu návodem k obsluze rychloměru na jeho obsah výslovně odkazoval, a to ve vazbě na tvrzené nedodržení požadovaného výškového rozdílu mezi ustanoveným rychloměrem a měřeným vozidlem. Uvedené tak podporuje tvrzení žalovaného o tom, že zmocněnec byl s tímto dokumentem věcně seznámen. Současně mu měl být žalovaným v jiném přestupkovém řízení doručován, což nebylo v žalobě zpochybněno.

92. Ačkoliv tedy krajský soud nijak nepopírá, že prvostupňový orgán pochybil, pokud část textu návodu k obsluze bez dalšího zahrnul do odůvodnění rozhodnutí o přestupku, přestože s ním dále nijak podrobně nepracoval, nejednalo se s ohledem na okolnosti případu o natolik zásadní pochybení, aby vedlo ke zrušení celého rozhodnutí ve věci. H) Nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů - anonymizace rozhodnutí 93. V žalobě byl současně vysloven nesouhlas s tím, aby byly osobní údaje žalobce a jeho právního zástupce zveřejňovány na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu, včetně požadavku na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. K tomu krajský soud uvádí, že se jedná o již běžnou součást žalob podávaných výše uvedeným právním zástupcem. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu opakovaně judikoval, že je anonymizace účastníků řízení dostatečným způsobem zajištěna (uvedeny jsou pouze iniciály). Pokud se pak jedná o právního zástupce, podléhá obecně zveřejňování jeho osobních údajů v souvislosti s výkonem advokátní praxe jinému právnímu režimu, resp. požívá jinou míru právní ochrany.

94. Ve zbytku lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 8 As 64/2018-44: „Zveřejňování a anonymizace rozhodnutí tohoto soudu se řídí § 129 a násl. Směrnice č. 3/2017, Kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu, účinné od 1. 7. 2017. Podle § 130 odst. 2 při anonymizaci nahradí kancelář v záhlaví rozhodnutí u fyzických osob jména a příjmení iniciálami; ostatní údaje týkající se těchto osob zcela smaže. V odůvodnění nahradí veškeré anonymizaci podléhající údaje u fyzických osob iniciálami, případně jinými vhodnými zkratkami, které znemožní jejich ztotožnění. Z uvedeného plyne, že jméno ani adresa žalobce nejsou v anonymizované verzi rozhodnutí zveřejňovány. Iniciály žalobce nejsou podle zdejšího soudu v daném případě údajem, podle kterého by bylo možné žalobce identifikovat, a proto není důvodu, aby nebyly zveřejněny. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 31. 5. 2012, čj. 9 Ans 5/2012-29), jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška.“ 95. Jelikož žalobce výslovně uvedl, že se nejedná o žalobní námitku, ale toliko upozornění pro Nejvyšší správní soud, krajský soud se dále výše uvedeným požadavkem podrobněji nezabýval.

VII. Závěr a náklady řízení

96. Ze všech shora uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

97. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Napadené rozhodnutí III. Žaloba IV. Vyjádření žalovaného V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu VI. Posouzení věci krajským soudem A) Nezákonný výrok o sankci B) Místo spáchání přestupku C) Podjatost úřední osoby D) Trojfotografie z rychloměru E) Měření neověřeným rychloměrem a odstranění úředních značek F) Záměna řidiče G) Neprovedení důkazu návodem k obsluze rychloměru H) Nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů - anonymizace rozhodnutí VII. Závěr a náklady řízení